Nejvíc vymyslím, když se dohaduju s kolegy

Tomáš Brázdil, dnes už docent na fakultě informatiky, získával za svoji práci různé ceny téměř od začátku studia. Jednu má za vynikající studijní výsledky, další za disertaci, vybojoval si i Humboldtovo stipendium a na jaře obdržel jednu z cen pro nejlepší vědce Masarykovy univerzity. Přitom na univerzitu původně ani nesměřoval, na fakultu informatiky se dostal oklikou přes stavební učiliště.

„Táta měl po revoluci firmu na tažná zařízení na auta. Já jsem se měl vyučit, k němu chodit na praxi a po čase podnik převzít,“ vzpomíná s úsměvem na komplikovanou cestu na informatiku Brázdil, který je dnes specialistou na modelování a verifikaci stochastických systémů či teorii her a její aplikaci v informatice.

Ano, otcův sen se nakonec nenaplnil. Po absolvování učiliště si nepovedený syn udělal maturitu a přihlásil se na univerzitu. „Doma s tím trochu problém byl, ale nakonec mi nikdo nic nezakazoval. Počítače mě odjakživa táhly, chtěl jsem se věnovat jim,“ říká dnes 34letý Brázdil, pracovník Institutu teoretické informatiky.

Věnuje se tam vytváření metod a nástrojů pro zajišťování správného fungování počítačových systémů a odhalování případných chyb. Jeho práce je abstraktní, počítačový systém a vlastně ani počítač samotný k ruce vůbec nepotřebuje. „Vytvořím si abstraktní matematický model, nakreslím si ho třeba na tabuli a pak pomocí algoritmů počítám jeho charakteristiky,“ líčí muž, který podle vlastních slov využívá počítač spíš jen jako psací stroj.

Laboratoř netřeba

Vědec patří do laboratoře, říká zažitý stereotyp. Brázdil je sice také vědec, ale pracovat může odkudkoliv – z domu, kavárny nebo klidně odněkud z lesa. Možností, které mu obor nabízí, prý ale moc nevyužívá. „Nejradši pracuju tak, že stojím s nějakým kolegou u jedné z našich tabulí a hádáme se o postupu,“ popisuje oceněný informatik a naznačuje tak, že na postupech, které praktikují postavy ze seriálu Big Bang Theory přece jen něco bude.

Stejně jako jim se ale i Brázdilovi stává, že se občas zasekne a neví, jak dál. „Jestli mi to nevadí? Ale ne, to je na tom oboru hezké, je to výzva,“ kroutí hlavou a hned dává příklad, jak může vyřešení jednoho takového hlavolamu trvat i několik let. „Kdysi jsme u jedné věci rezignovali a po letech práce na jiné jsme přišli na to, že vlastně máme nástroj, jak první problém vyřešit.“

Nějak podobně teď Brázdil spolupracuje na výzkumu pražských kolegů. Lámou si hlavu nad vývojem matematických metod teorie her pro různé zabezpečovací systémy. Co to bude znamenat v praxi? Výzkum se orientuje na vývoj algoritmu pro bezpilotní letouny, které hlídají vzdušný prostor a v zájmu jejich majitele je, aby nikdo nebyl schopen odhadnout směr jejich budoucího pohybu.

Do zahraničí?

Aby mohl nejen tohle vytvářet, potřeboval se i oceňovaný vědec nejdřív spoustu věcí naučit. Brázdil si kromě Masarykovy univerzity jezdil a jezdí pro poznatky do zahraničí. V posledních měsících hlavně do Oxfordu a do Institutu vědy a technologie nedaleko Vídně, předtím strávil díky Humboldtovu stipendiu rok na asi nejlepší německé univerzitě, mnichovské technice. „O tom, jak je škola dobrá, jsem tehdy ale vůbec nepřemýšlel. Šlo mi hlavně o to, že tam působí slavný profesor Javier Esparza,“ říká Brázdil. Na Mnichov dodnes rád vzpomíná, byť s němčinou je na tom podle vlastních slov neslavně.

Anglie, Německo, Rakousko. Po všech těch zahraničních štacích by se mohlo zdát, že dojde i na dlouhodobý přesun mimo republiku. Brněnský informatik to však neplánuje. „Moji manželku nejde přestěhovat,“ vysvětluje nejdřív s notnou dávkou nadsázky Brázdil, ale pak už vážněji dodává. „V Brně mám skvělé podmínky pro rodinu i vědeckou práci. Nic mi tady nechybí.“