Programování je jako poezie

Silicon Valley je Mekkou počítačového průmyslu, CERN jaderného výzkumu a Oxford prvotřídního vzdělání. A na všech těchto místech působil či stále působí absolvent Fakulty informatiky MU Andrej Pančík.

Aktuálně díky prestižnímu akcelerátoru Y Combinator rozjíždí ve Spojených státech fundraisingovou platformu Prizeo. Uchytila se s neotřelým nápadem zprostředkovat lidem neobyklé zážitky se světovými celebritami za to, že přispějí na provoz dobročinných organizací.

Čekali jste s týmem svých kolegů, že budete mít s Prizeo hned na začátku takový úspěch?

Na projektu jsem nezačal pracovat s vidinou velkého úspěchu, proto když se dostavil, bylo to o to příjemnější. Jde o jakousi validaci mého rozhodnutí a povzbuzuje mě to pokračovat. Naše cesta v Prizeu zatím jen začala, máme toho mnoho před sebou. Akcelerátor Y Combinator v Silicon Valley je pouze spouštěč, který nám umožnil rychle expandovat. Skutečným úspěchem bude, až budeme moci za několik let říct, že jsme změnili způsob, jakým charitativní organizace získávají své peníze.

Kdy se můžeme na Prizeo těšit také v Česku?

Momentálně se soustředíme na ověření konceptu a jeho vyzkoušení v zemích, kde hrají velkou roli v životech lidí charitativní aktivity a dobročinnost. Jedná se tedy hlavně o Spojené státy a Velkou Británii. I v Česku a na Slovensku je však dost kvalitních dobročinných organizací a hlavně lidí, kterým na nich záleží, a proto se budu snažit přivést Prizeo co nejdřív i sem.

V životopise máte zvučná jména škol a institucí, na nichž jste působil. Měl jste už v mládí ambice něco velkého dokázat?

Myslím, že je přirozené, že každý chce za sebou zanechat nějaké dílo. Do všech těchto institucí mě přivedly zajímavé projekty a možnost podnětné spolupráce. Měl jsem velké štěstí, že jsem natrefil na lidi, kteří mě v mých plánech podpořili a dali mi možnost věnovat se tomu, co mě baví.

Pocházíte z rodiny plné akademiků. Do jaké míry bylo pro vaše rodiče důležité, abyste uspěl v akademickém prostředí, a do jaké míry vás rodina nechávala jít vlastní cestou?

Rodina mě vždy plně podporovala ve studiu i mimoškolních aktivitách. Rodičům na mém vzdělání záleželo – byli vždy ochotní poradit a nasměrovat mě, když jsem potřeboval. Důležitost vzdělání jsem si samozřejmě sám velmi dobře uvědomoval už od malička, proto jsem si školy i obory vybíral sám.

Proč jste se rozhodl jít studovat do Brna a nepodal jste si přihlášku rovnou někam do světa?

Měl jsem hodně referencí o kvalitě Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Vyhovovala mi možnost studovat předměty různě po univerzitě, a tak si vlastně zformovat studium. A taky mi imponoval kvalitní Informační systém MU a možnost elektronického zápisu bez nesmyslného čekání v řadě.

Za své dosavadní studium jste vystřídal tři univerzity. Jak si stojí ve srovnání?

To se porovnává docela těžko. Na každé z nich jsem studoval jiný program a během něj jsem měl jiné osobní a profesní cíle. Všechny tři univerzity zaměstnávají učitele, kterým záleží na studentech a dělají všechno pro to, aby je naučili, co je potřebné pro život v oboru. To, že na to používají jinou strategii, je jen důsledek kulturních rozdílů a jiné úrovně materiálního zabezpečení.

Čím vás pro zahraniční univerzity vybavila Masarykova univerzita?

Umožnila mi do hloubky studovat oblasti, které mě zajímají. Pak mi pomohla perfektní výuka angličtiny a dobrý podíl teoretických a praktických předmětů.

Během svého pobytu v Brně jste jako student stihl vyučovat jak algoritmy na Masarykově univerzitě, tak animaci a film na brněnské Střední škole umění a designu. Jak jste se dostal v tak mladém věku k pedagogické činnosti?

Jelikož mi chyběl učitelský základ, vždy jsem nad sebou měl oficiálně supervizora, neoficiálně však byla výuka na mně. Učení a didaktika obecně mě hodně zajímá. Už na Masaryčce jsem se snažil do ní hlouběji proniknout a to vyústilo mým angažováním ve výuce na zmiňovaných školách. Obě témata jsou mojí srdeční záležitostí a celkově mě to hodně bavilo. Těšilo mě, že můžu své nadšení zprostředkovat dalším studentům.

Učilo se vám lépe mezi informatiky nebo mezi bohémskými umělci?

Jak jsem říkal, v obou případech mě to bavilo, otázkou ale je, zda jsem je skutečně něco naučil (směje se).

Jste IT specialista, který píše básně, což je pro spoustu lidí oxymóron. Jak jste se dostal k psaní poezie?

Už odmalička jsem psal krátké příběhy a básničky. Časem jsem začal experimentovat s různými formami od esejů po haiku. Tvoření je pro mě dobrý relax, při kterém se můžu odpoutat od své práce. Navíc, umět dobře odvyprávět příběh je zároveň podstatnou součástí kvalitní výuky i byznysu. Teď tvořím převážně poezii, hlavně kvůli spontánnosti při její tvorbě.

Jsou mezi psaním poezie a programováním nějaké spojitosti?

Jsou to obojí tvořivé aktivity a mají hodně společných prvků. Stejně jako dobrý text i dobrý program vzniká mnohými iteracemi a detaily odlišují kvalitu od šedého průměru. Poezie jistě dává člověku větší volnost a je jen málokdy ohraničená nějakým zadáním… tedy pokud se nejedná o cílený trénink, který si také někdy dopřávám.