BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

5.  První pomoc

Metoda usmíření

Druhou možností jak poskytnout první pomoc (avšak pouze v přísně vymezených případech) je metoda usmíření. Od předešlé metody se nápadně liší. Místo donucení k vnější poslušnosti se tu sleduje vnitřní proměna vztahů mezi oběťmi a agresory. Je zde akcentováno řešení problému, tedy změna, „rozmrazení„ agresivního postoje, domluva a usmíření mezi aktéry šikanování. Potrestání se nekoná, místo toho nastupuje řízené společné hledání nápravy v neformální atmosféře. O změnu se usiluje prostřednictvím sdílení odlišných pocitů jednotlivých aktérů a podporováním schopnosti agresora vcítit se do oběti, mít s ní soucit a pochopit její utrpení. V některých vhodných situacích lze usmíření zpečetit dobrovolným odčiněním škod, které je přijatelné pro všechny účastníky. Tato metoda je vlastně předstupněm minimální léčby celé nemocné skupiny, zasažené virem šikanování. Pokouší se nikoliv v celé, ale ve zjevně nemocné části skupiny změnit vztahy, především mezi oběťmi a agresory, k lepšímu. Metoda vůbec není naivní. Je však nutné vědět, kdy ji lze použít, kdy má ještě naději na úspěch a kdy už může pouze uškodit a ublížit. Hlavní krédo metody usmíření citlivě reaguje na slabé stránky represe. Některé zde uvedeme:

. U početné skupiny agresorů je šikanování více či méně nápodobou tělesného trestání v rodině, kdy silný týrá slabého (případ 41). V tomto smyslu je trestající, represivní   chování školy posilováním spuštěného negativního vývoje, respektive uzavřením bludného kruhu.
. Veřejné označování členů skupiny za „útočníky“ a „oběti“ vede k upevnění těchto negativních rolí.
. Obviňování a trestání nezřídka prohlubuje narušený vztah útočníka k obětem, pedagogům a ke škole.

    Vždy existuje riziko, že se útočníci budou chtít pomstít. Zabránit tomu bez celkové specifické léčby konkrétní skupiny je obtížné. Při používání nedůsledné a zkarikované metody represe se běžně stává, že jsou oběti „po zásluze“ tvrdě ztrestány za „bonzování“. šikanování i po spravedlivém potrestání viníků pokračuje dál. Oběti ze strachu z další pomsty mlčí, nikomu své trápení již neprozradí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze metodu usmíření chápat jako korektivní emoční zkušenost. Neočekávaná důvěra a laskavě pevný postoj k agresorovi může někdy vést ke zlomu nebo alespoň k otřesu agresivních postojů. Učitel se totiž zachová v emočně vypjaté situaci zcela jinak, než agresor očekává, než je zvyklý od rodičovských a všech jiných autorit. Tím se prolomí dosavadní bludný kruh a otevře se nová cesta, nebo se alespoň oslabí patologické chování. literárně vykreslili výchovný účinek takového „pozitivního šoku“ V. Hugo nebo A. S. Makarenko. Korektivní emoční zkušenost lze někdy zprostředkovat i v rámci citlivého a zasvěceného komisionálního pohovoru. Pokud je agresor přístupný určitému náhledu a je ochoten napravit svou chybu, lze jej potrestat pouze symbolicky. I naznačený trest může mít svůj význam při odčinění nevědomých pocitů viny. Je samozřejmě těžké odhadnout, zda metodou usmíření dosáhneme rozhodujícího obratu. Je to pouze možnost, kterou stojí za to zkusit. Při vhodném a odborném použití nehrozí větší nebezpečí obětem a vždy se dosáhne přinejmenším částečného pozitivního efektu. Jestliže je účinek této metody krátkodobý, lze použít jinou metodu řešení. Je pochopitelné, že systematická práce se skupinovou dynamikou v celé třídě, která by měla být samozřejmostí v rámci primární (té nejdůležitější) prevence šikanování na školách, dává neporovnatelně větší možnosti k dosažení pozitivního zlomu - emočně korektivní zkušenosti jednotlivců.

Kdy lze metodu použít?

Metoda poskytuje překvapující nápravné možnosti. Její použití je ovšem omezené. Lze ji úspěšně uplatnit v poměrně malém měřítku, a to hlavně z důvodu malého počtu „nalomených“ násilníků. Jednoznačně má podle mého názoru své místo při nebrutálních formách prvního a druhého stadia šikanování u dětí mladšího školního věku. Možnosti jejího uplatnění jsou však širší. Za příznivých okolností, kdy oběti nehrozí další trauma a agresor vykazuje ochotu své chování změnit, má své opodstatnění u mírných forem všech počátečních stadií, a to u dětí i mládeže. Zda je metoda usmíření skutečně vhodná pro daný případ, musíme ještě prověřit prostřednictvím „pojistek“ zabudovaných ve druhém a třetím kroku následujícího metodického postupu. Předností metody usmíření je pružnost. Když nám signalizuje pojistka v některém z metodických kroků, že je usmíření pro konkrétní aktéry šikany nevhodné, lze plynule přejít k metodě nátlaku. Výjimečně - za příznivých okolností (při vstřícnosti agresora a oběti, ale i při souhlasu a spolupráci rodičů) - lze metodu použít i u vážnějších forem (nikoliv stadií), například při zranění oběti. Důrazně připomínám, že je to možné pouze u počátečních stadií, kdy normy šikany nebyly přijaty většinou členů nemocné skupiny. Vzhledem k nevhodnosti metody u pokročilých stadií a závažných forem šikanování je nutné, aby pedagog měl k dispozici základní diagnostické poznatky a bezpečně věděl, že se jedná o počáteční stadium šikanování. Diagnostika mu zde neslouží k potrestání, ale jako východisko pro volbu metody a postupu. Aplikovat metodu usmíření nahodile, bez kvalifikovaného posouzení stavu onemocnění skupiny a orientačních znalostí vnějšího obrazu by bylo velmi nezodpovědné.

Doporučený metodický postup

Při uplatňování metody usmíření je rozumné zachovat následující posloupnost kroků.

1. Nejnutnější diagnostika
V prvé řadě provedeme diagnostiku vnějšího obrazu a odhad vnitřního vývoje šikanování. K vyšetřování použijeme strategii první pomoci, avšak pouze první tři kroky (viz Strategie vyšetřování; schéma strategie vyšetřováni):

a) rozhovor s informátory a oběťmi;
b) nalezení vhodných svědků;
c) individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky.

    Poznatky jsou získány prostřednictvím informátora, obětí a vhodných svědků. Důležité je posoudit, zda lze metodu uplatnit. To znamená, jde-li o mírnou formu a počáteční stadium (vodítkem je přehled signálů k odhadu závažnosti onemocnění). Informace o vnějším obrazu mají svůj význam pro získání citu při vedení společného setkání. Zároveň jsou alternativní „rezervou“ pro případ, že se neprokáže vhodnost metody na některé ze dvou následujících „pojistek“. Potom lze automaticky přejít na metodu vnějšího nátlaku.

2. Rozhovor s obětí
Následuje přípravný a rozhodovací rozhovor s obětí. Informujeme ji, že již víme všechno, co potřebujeme, abychom provedli nápravu. Vysvětlíme jí, že je to možné udělat dvěma způsoby. Jeden je potrestání a druhý společná domluva a usmíření. Průběh druhého způsobu krátce vysvětlíme. Potom spolu zvažujeme, který způsob je vhodnější. Další krok následuje pouze v případě souhlasu oběti. Zvládnutí rozhovoru není vždy snadné. Dítěti, které se nachází ve značné nouzi, se obtížně mluví a někdy dlouho mlčí. Učitel by měl přesvědčit dítě, že bere všechno vážně, že za ním stojí a chce mu opravdu pomoci. Velmi důležité je, aby uměl dítěti opravdu naslouchat. To znamená být s ním v jeho utrpení, být na něj napojen a rozumět srdcem tomu, co chce vyjádřit. Při setkání se vždy snažíme oběť maximálně podpořit a povzbudit. Pokud je to možné, navozujeme abreakci neboli silné citové odreagování. Vedeme oběť v bezpečném vztahu k vyjádření jejích pocitů - bezmoci, ponížení, hněvu, vzteku... Lze k tomu použít i pomocné techniky, například kresbu, nějakou písemnou formu, asociace ke slovům, psychogymnastiku, focusing...

3. Rozhovor s agresory
Setkání s agresory je pro nás poslední pojistkou správného rozhodnutí o volbě metody. Slouží pro posouzení možností náhledu, empatie a emočně korektivní zkušenosti agresoru. V případě, že je tu určitá otevřenost ke změně, agresoři nejsou zarputilí, je jim rovněž nabídnuta domluva a usmíření s oběťmi. Při jejich souhlasu následuje společné setkání. Postoj agresora si můžeme poměrně dobře ověřit například použitím techniky neodeslaného dopisu oběti. Jejím účelem je zjistit, jak pachatel chápe svou osobní vinu (viz případ 42). - Z uvedeného dopisu je patrné, že obranné mechanismy agresora jsou tuhé. Realita byla zcela jiná, než pachatel tvrdí. šikanování oběti vyvrcholilo jejím „lynčováním“, sražením na zem a zkopáním. Následkem bylo zlomení obratle. Uvedený případ nebyl z více důvodů indikovaný pro metodu usmíření. Bohužel agresoru, u kterých lze vytušit zárodky pokání, tedy lítosti a úvahy o polepšení, je velmi málo (viz Původ morální slepoty u agresorů). Určujícím faktorem, zda se užije metoda usmíření, je téměř vždy postoj agresora. Oběť se většinou usmíření nebrání, ale nemůžeme ji vystavit nebezpečí dalšího traumatu při setkání s nelítostným, bezohledným útočníkem, který vůbec nechápe, oč při setkání jde.

4. Společné setkání a hledání nápravy
Konstelace skupiny a její cíl: Kromě agresoru a obětí se usmíření účastní podle potřeby a možností i další žáci. Závažným úkolem je vybrat co nejpříznivější konstelaci skupiny, aby se nápravy skutečně dosáhlo. Když je to v zájmu věci a je to možné, vždy pozveme žáky, kteří sympatizují s obětí, a další pozitivní třídní autority. Velikost skupiny se pohybuje od dvou do patnácti žáků. V poslední době u učňů připravuji často pouze setkání oběti a agresora. Vždy se to osvědčilo. Nebezpečí tkví především v tom, že agresor obrátí během času pozornost na jinou oběť. Tomu, kdo nemá výcvik ve skupinové práci, doporučuji vzhledem k přehlednosti sestavit co nejmenší skupinu. Cílem setkání je dovést účastníky k porozumění problému, společnému hledání nápravy a usmíření.

5.2 Neobvyklé formy šikany

První pomoc při šikanování tak, jak je popsána v předcházejícím textu, platí všeobecně. Je však potřeba vědět, že u některých neobvyklých šikan ji musíme doladit.

Mapa specifických forem šikanování

Co se skrývá pod pojmem neobvyklá šikana? Je to šikana, která nás může svou podobou šokovat. Její vyhrocený svéráz od nás vyžaduje dílčí úpravu základního postupu. Vzhledem k tomu, jak je skrytý svět šikanování ve školách rozsáhlý a spletitý, není zvláštních forem šikanování tak mnoho. Nicméně v té nepřeberné změti vnějších obrazů existují některé šikany, na které si musíme dát obzvláštní pozor. A to i přesto, že podstata léčby tohoto zla vychází z vnitřních a skrytých zákonitostí, nikoli z nápadných vnějších rozdílů. Formy šikanování mají doplňující, nicméně nezanedbatelný charakter. Jaké formy šikan skrývají překvapivé nároky na naši osobnost a vyžadují modifikaci vyšetřovacího postupu? Jsou to dvě skupiny šikan.

a) Syrové a nezakryté ohrožení bazální potřeby bezpečí pedagoga, útok na jeho integritu. Většinou se jedná o fyzicky extrémně brutální šikany, kterých se staneme náhodnými svědky a s nimiž jsme konfrontováni neočekávaně. Jde například o výbuch šikany, kdy žáci celé třídy, případně celé školy „lynčují“ spolužáka. Může jít i o podobu sexuálního násilí a ponížení, která nás uvede do rozpaků a vyvolá pocit nemohoucnosti. Například jedna učitelka otevřela dveře a uviděla stát uprostřed třídy úplně nahého čtrnáctiletého chlapce. V jiném případě se stal kantor neočekávaným svědkem deflorování žákyně jejími sexuálně ostřílenými spolužákyněmi. K tomuto násilnému činu použily násadu od koštěte.

b) Druhá skupina zahrnuje nějakou změnu v základním schématu šikanování, což vede ke komplikacím ve vyšetřování i léčbě. Prakticky jde o systémovou odlišnost v organizování života ve škole, nějakou zvláštnost u přímých a nepřímých účastníků a malou míru propojenosti šikany se školou:
. šikana v uzavřených zařízeních. Jde o šikanu v uzavřených zařízeních, jako jsou například učňovské internáty a pasťáky. Zde velmi často prorůstá parastruktura násilí do   oficiální pedagogické struktury a tzv. „komplot“ velké šestky dosahuje dokonalé podoby.

. šikanování ve škole se zvláštní organizací výuky. Zvláštnosti v organizaci výuky nezřídka podmiňují počet nakažených skupin šikanováním. Může k němu docházet   nejen   v kmenové třídě, ale i v propojených třídách apod.
. Rasově motivovaná šikana. Mluvíme o ní tehdy, když je násilí ospraved1ňováno konkrétní ideologií. Sem patří šikana s rasovým „nátěrem“, kdy oběť je „provinilá“ svou   rasou, barvou pleti, národností nebo etnickým původem. Obětí rasové šikany se u nás podle okolností, zejména podle toho, kdo má ve škole či třídě většinu, může stát   prakticky kdokoliv. Na běžných školách jsou to většinou žáci patřící k národním menšinám (Romové, Slováci, Řekové apod.). Na zvláštních školách a v pasťácích, kde   bývá většina Romů, se obětí obvykle stávají Češi.
. šikana umocněná drogou. Jde o šikanu, kdy agresoři jsou bezprostředně ovlivněni alkoholem nebo jinou budivou drogou, například pervitinem. Je u nich prokázána   přítomnost drog, podporujících agresivitu.
. šikana, kde vlivní ochránci brání nápravě. Diagnostické a léčebné úsilí je komplikováno silným mocenským a ekonomickým postavením rodičů, příbuzných či známých   agresorů. Například rodič iniciátora šikanování je ředitelem ve škole nebo zastává silnou mocenskou pozici na okrese, případně je finančním mecenášem školy.   (Připomeňme si případ 4 - Místostarosta mediálně chránil strůjce šikany.)
. „Dobrovolné“ otročení. Děti jsou zotročovány „dobrovolně“, prostřednictvím peněz hvězdy a manipulátora třídy. Ony samy se aktivně domluví a sepíšou seznam, kdo, kdy   a jakou službu poskytne za domluvený obolus vládci třídy. Jedná se třeba o nošení tašky, oblékání kabátu, kupování svačiny, psaní úkolu...
. Sexuální šikana. V popředí šikany je sexuální násilí. Někdy bývá iniciátor a hlavní mučitel deviantní osobnost, například sexuální agresor. . šikana v rámci integrace.   Handicapované dítě, které mělo být integrováno mezi nepostižené děti, je vystaveno šikaně. (Sem patří případ 10 - „To pajdavý kopyto“ za všechno může - a případ 11-  Vnitřní pláč chlapce s mozkovou obrnou.)

Každá z těchto šikan může rozvrátit naši správně nasměrovanou pomoc. Přitom se samozřejmě mohou dva tyto typy šikan doplňovat a kombinovat. (pro potřeby praxe rozpracovávám metodiku pro konkrétní formy šikan.) Pozorně si všímám detailů, které mají sice okrajovou úlohu, nicméně pro rozjezd nebo dotažení případu mohou být rozhodující. Podrobněji zde uvedu tři podoby šikanování: třídní „lynčování“, pasťáckou šikanu a šikanu s rasistickým motivem.

Soudce Lynch na českých školách? (Poplachový plán při výbuchu brutální šikany)

V poslední době jsem se setkal s řadou otřesných případů šikany, kdy došlo k její erupci a následně k provalení. Mučení oběti se vymklo z rámce jakékoliv morálky a zábran. Obyčejná třída žáků se proměnila ve vražednou bestii, která lační po krvi a smrti „nepovedeného“ spolužáka. Toto skupinové běsnění jsem pracovně nazval třídní „lynčování“. Obrazně totiž připomíná „spravedlivého“ soudce Lynche, kdy anonymní dav svévolně trestá údajného pachatele bez řádného soudu. Při jejím provalení je příznačná naprostá bezmoc školy a většinou i policie (zde je na místě připomenout, že pojem škola je chápán v širším slova smyslu a zahrnuje všechna školní zařízení, tedy i výchovné ústavy). Přestože jde o extrémní násilí, vyskytuje se kupodivu poměrně často. Dosavadní nepostižitelnost tohoto tzv. školního „lynčování“ je dána mimořádnými nároky na diagnostiku a léčbu. Souvisí to nejen s jejím šokujícím efektem, ale i s faktem, že tato forma je vždy součástí pokročilého stadia šikanování. V tomto případě však nelze čekat na specialistu, protože oběti jde o život a později je většinou nemožné případ vyšetřit. Proto je nutné, aby každá škola měla svůj „poplachový plán“, jak jednat v takové krizové situaci. Garantem fungování „poplachového plánu“ v případě nouze je pracovník, který prošel výcvikem úplného kurzu první pomoci při šikanování (školní metodik prevence nebo výchovný poradce) spolu s ředitelem.

Náčrt formy tzv. školního „Iynčování“

šikanování pojmenované jako školní „lynčování“ má více variant. Může dokonce jít o klasické věšení „viníka“, tak jak to skutečně soudce Lynch na Západě provozoval. Připomínáme případ 24 - Nedokonaná poprava. Spíše výjimečné je i transové skupinové sexuální násilí. Ve většině případů, které znám, bylo dítě zkopáno spolužáky celé třídy. Výsledkem tohoto fanatického šílení bylo těžké zranění oběti. Vzpomeňte si na případ 5 - Obětní tanec. Zde popíšu podrobněji jen jeden příběh (případ 43) ze základní školy v Chomutově, který použijeme jako „model lynčování„ a osvětlíme si na něm konkrétní kroky pomoci.

Metodické východisko pro účinnou pomoc

Každý, kdo se setká se školním „lynčováním“, musí počítat s ním, že jde o pokročilou šikanu. Zběsilé kopání žáků celé třídy do oběti se nerodí zčistajasna. Této erupci šikanování předchází dlouhodobější vnitřní vývoj. Ten se pohybuje od zárodečné podoby, tzv. ostrakismu, k dokonalé podobě, pátému stadiu, tzv. totalitě. A právě pevnou součástí pátého, totalitního stadia, výjimečně i stadia čtvrtého je rituál společného mučení, který se dříve nebo později vymkne mučitelům z rukou (uvedený rituál je v počátečních stadiích předznamenán podobou happeningu): Jednou z variant bývá právě toto skupinové kopání do oběti. Při vystupňování transu padají i poslední zábrany a oni chtějí pouze jediné, „spravedlivě“ potrestat „viníka“. Zkrátka, skupinové kopání je neklamným znakem pokročilé šikany. Tento fakt je východiskem pro základní metodiku vyšetřování a léčby. Postup první pomoci při pokročilé šikaně, tak jak je popsán v předcházejících kapitolách, je všeobecně účinný. Nicméně školní „lynčování“ jako specifická forma šikany vyžaduje některé nutné úpravy ve strategii a taktice vyšetřování:

. Pěti krokovou strategii doladíme a přidáme k ní tzv. počáteční kroky, k nimž patří překonání šoku pedagoga, bezprostřední záchrana oběti a zvláštní organizační opatření   (podrobněji viz dále), a uplatníme ji nikoliv pouze u vybrané části, ale u celé třídy.
. Naproti tomu taktika vyšetřování, jak víme, je pružná a alternativní. Důležitým vodítkem pro její volbu je odhad závažnosti onemocnění, věk žáků a další kritéria. Jelikož   v  popsaném případě jde o  pokročilou šikanu u  dětí z  deváté třídy, musíme použít psychologicky tvrdší a hlavně vysoce odborný postup. Zde stojíme před vážným   problémem. Zvládnutí taktiky pro pokročilé šikany vyžaduje specialistu, který má výcvik v  diagnostice skupinové dynamiky a zkušenosti s  některými speciálními metodami.   Jak si tedy pomoci v podobných případech, jako je ten náš, kdy je neodkladně třeba poskytnout první pomoc? Pomůže nám fakt, kdy kvůli „neukočírování“ šikany a jejímu   provalení máme možnost zastihnout agresory nepřipravené. Dále k  účinnosti napomůže již zmíněné doplnění počátečních kroků a provedení individuálních rozhovoru se   všemi žáky, kteří byli násilí přítomni.

Při vyšetřování použijeme co nejúčinněji úplnou strukturu taktiky. Ta zahrnuje „zahřívací předkolo“, monolog, „dialog“ a konfrontaci. Tak máme šanci zmapovat vnější obraz šikanování a dozvědět se pravdivě, jak „lynčování“ proběhlo. V rámci možností jednotlivých specialistů školy na prevenci šikanování lze doporučit, aby citlivě posílili průraznost taktiky prostřednictvím konkrétních metod. Mám na mysli speciální skupinovou diagnostiku (Kolář, 1989), neverbální techniky a některé výslechové praktiky, o kterých byla řeč v podkapitole Vedení rozhovoru. Pro podpoření vědomí náročnosti a nezbytnosti uvedeného odborného východiska uvedeme jeden příběh, který ilustruje skupinovou dynamiku ve třídě po provalení šikanování (případ 44). V tomto případě jde o „malé lynčování“, které je předobrazem popsaného modelu „lynčování“. Jeho vyšetřování je jednodušší, ale i tady funguje řada silných překážek, které nám brání odhalit pravdu. Připomeňme si úryvek: „... v klidu do nístrčil a „ponořil“ se pod hladinu skupiny.“ Oběť zde není závažně poraněna a neprova1i1 se u ní panický strach ze zabití. Marek proto hraje ještě divadlo a chrání agresory. Příchod pedagožky vnímá velmi nepříjemně. Prý proto, že se ho zastává ženská, když byl bit. Vypovídá: „Byl jsem strašně poníženej a úča to viděla!„ Oběti třídního „lynčování“ se už netrápí ponížením před „účou“. Vnitřně a někdy i nahlas volají o pomoc a touží, aby jim někdo zachránil život. Při „malém lynčování“ ještě nepropukly orgie „vraždění neviňátek“. Doutnající hranice nenávisti a krutosti ještě nevzplála. Někteří žáci se šikanování neúčastní a ani neskandují. Sedí, svačí, čtou si, připravují se na další hodinu. Nenechají se bolestí a utrpením druhého vyrušit. Přiblížím to případem, kdy premiantky a současně velmi slušné dívky chladně a neosobně kopaly do nové spolužačky. Klidně čekaly, až se odkryla, a koply ji do obličeje nebo do rozkroku. Většina žáků si toho nevšímala. Jenom dva chlapci postávali kolem a nakonec se jeden zeptal: „Holky, můžu si taky kopnout? Agresorky odvětily: „Můžeš, pojď.“ A uvolnily mu místo. Co tedy máme dělat? Jak vypadá vyladění základního postupu u třídního „lynčování“? Uvedu některé zkušenosti z praxe a výcvikových kurzů, které dělám pro pedagogy a další odborníky v „první linii“. Doporučený postup má v zásadě charakter poplachového plánu. To znamená, že všichni pedagogové vědí napřed, co mají v krizové situaci dělat, a v případě potřeby jsou schopni zabezpečit nezbytný sled protikrizových opatření. Celý postup si zevrubně probereme. Napřed se zaměříme na první kroky pomoci, potom na vyšetřování a nakonec na některé principy léčby.

A. První kroky pomoci

Dříve než začneme vyšetřovat, musíme neodkladně udělat několik věcí. Zvládnout vlastní šok, zastavit skupinové násilí a poskytnout nejnutnější pomoc oběti, následně realizovat zvláštní organizaci vyšetřování.

Překonání šoku pedagoga a bezprostřední záchrana oběti

Situaci přiblížíme citací z našeho případu 44: ...Nakonec zůstal ležet pokálený a pomočený, bez hnutí. S vnitřním zraněním byl odvezen do nemocnice. Nikdo nevěděl, co se stalo. Snad nejvíc šokovaná a zmatená byla třídní učitelka... Podstatným společným rysem popsaného a jemu podobných případů je totální bezmoc pedagoga. Člověk, který se stane náhodným svědkem obnaženého brutálního násilí, prožije šok. Vidět tváří v tvář, jak běsnící skupina žáků kope do svíjejícího se spolužáka, vede k alarmování nejsilnějších obranných reakcí, které máme. O jaké obranné mechanismy se může jednat? V takových případech ohrožení, děsivého zážitku, jsem se při rekonstrukci podobných případů setkal s rozmanitými reakcemi. Vesměs byly chybné a pro oběť bolestivé. Ty nejčastější byly:

. Chaos a únik: Dojde k bouřlivému duševnímu, někdy i tělesnému otřesu a naprostému zmatku. Bezprostředně následuje útěk ze třídy, často doprovázený nějakým    výkřikem, např. „Bože, co se tu děje...“
. Regrese: Pedagog upadne do bezmoci malého dítěte, které naprosto neví, co má dělat, a volá o pomoc své mocnější kolegy (např. „Pomozte mi někdo...“).
. Popření: V popředí je utkvělá myšlenka „To se mně nemohlo stát“, „To není pravda“. Učitel se obrátí a odejde si něco vyřídit.
. Bagatelizace: Učitel závažnost situace zlehčí, pronese např. „Tak nechte toho kočkování, začíná výuka...“
. Obviňování oběti (pozor, je velmi časté!): Vina se přenese na oběť, učitel prohlásí: „Karle, ty zase provokuješ...“
. Egocentrické ublížení: Pedagog propadne sebelítosti a výčitkám (např. „Co jste mi to udělali, vám je jedno, že jsem nešťastná...“).
. Autoritativní, suverénní postoj: Jde o „pseudosiláckou reakci“, vypadá např. následovně: „No tak, co se tu děje! Okamžitě do lavice, nebo vás srovnám do latě...“
. Agrese: Dojde k impulzivnímu a nekontrolovatelnému jednání. Pedagog vrazí jednomu z agresoru facku.
. Sevření strachem: Dojde k úleku a provalení „stuporózníhó“ strachu, učitel se nemůže pohnout.

Možná vás to překvapuje. Ale mohu vás ubezpečit, že reakce lidí na mimořádnou situaci jsou zcela bizarní. Pozoruhodný je experiment s „mrtvolou“, kdy dobrovolník ležel bez známky života na frekventovaném chodníku na Václavském náměstí... Celý den chodili lidé kolem a nic neudělali. Přiznám se, že mě znovu a znovu udivuje slepota pedagogů při evidentních projevech bezpráví a násilí. (Malý příklad z poslední doby: Markétě dali dva kluci o přestávce několik masitých červů do penálu. Velmi dobře věděli, že z nich má panický strach. Když penál při hodině matematiky otevřela, lekla se a začala plakat. Nakonec otevřela okno a penál dala na parapet. Třídní učitel, který to viděl, nereagoval. Pouze po chvíli řekl: „Zavřete to okno, ať není zima.“ Příští hodinu pobaveně konstatoval: „Doufám, že zas nebudeš mít něco v penálu.“ Co se skrývá za takovou pozoruhodnou reakcí třídního učitele?)

Zkušenosti z dramatizace situace brutální agrese

V rámci nácviku jsme se snažili tuto svázanost, bezmocnost pedagoga při erupci a provalení šikany překonat a nalézt vhodný způsob pomoci. Obtížné bývá již tento příběh zahrát. I když předtím přehráváme celou řadu metodických případů, zde se vždycky něco zasekne. Nikomu se nechce dělat oběť a nikdo nechce dělat agresora nebo skandující přisluhovače. Obavy jsou i z role pedagoga. (Svou agresi popíráme, stydíme se za ní a bojíme se jí... Když se například člověk ve skupinové psychoterapii dostane tak hlub oko, že narazí na svou krutost a agresi, úplně se zhroutí, pláče nad sebou a nemůže pláč zastavit... Bolestivost tohoto dotyku může mít více kontextů - například dcera vidí krutost u své matky a snaží se být úplně jiná...) Přehrávání příběhu probíhá převážně pouze v náznaku. Oběť se neodváží lehnout a schoulit se. Jakžtakž přijatelné bývá, když si protagonista sedne na židli. Agresoři většinou bezmocně mávají rukama do vzduchu a chichotají se. Faktem je, že jsem velmi opatrný a bráním často náročnější variantě... Ojediněle dochází k naturalističtějšímu přehrání. Bývá to u skupin, kde je přítomno více mužů a jeden z nich se nabídne jako oběť. Za těchto okolností vždy došlo k silným a často překvapivým reakcím u všech účastníků. Frekventanti shodně vypovídají, že tyto zážitky jsou pro jejich práci velmi cenné. Stává se, že prostřednictvím nich dochází k radikální změně postojů k šikanování a vůbec k vlastní pedagogické činnosti. Nicméně většinou si všichni uvědomují, že tyto zkušenosti nelze slovně sdělit, nelze je předat dál. Protagonisté v roli pedagogů prožívají plně svou nepřipravenost. Jejich reakce často vede k dalšímu zhoršení situace oběti. Pro ilustraci nevhodnosti a bolestivosti dopadu jednání dospělého na oběť uvedu jeden příklad a okomentuji ho z pohledu oběti. Probereme i postup, který se ukázal jako velmi vhodný -lze ho charakterizovat jako láska, soucit a odvaha.

Popření závažnosti a svalování viny na oběť: Protagonista hrající při nácviku pedagoga měl následující monolog: „No, co se tady děje? No děti, to jste mě překvapily. Co jste tu dělaly? No jo, Pepík, že ty jsi zase provokoval! No, pojď sem. Už jsme ztratili hodně času. Musím začít výuku. Po vyučování se na vás podívám... “ Jak to prožívala oběť? „Bylo to strašné. Měl jsem strach a hrůzu... I když jsem věděl, že to je jen tak... Když učitelka vešla, chytal jsem se jí jako tonoucí stébla naděje, že mě zachrání! Ale ona mně nepomohla... Stála u dveří řekla: Pepíku, že jsi zase provokoval... “
Láska, soucit, odvaha: Jednání, které mělo zázračný účinek, nezávisle na sobě předvedlo několik žen v roli pedagoga. Lze ho popsat přibližně následovně: „Bože, Josefe, co ti to udělali?! “ Učitelka si klekla k oběti a objala ji, hladila ji po vlasech a čele... „Kde tě to bolí? ... “ Zjišťovala, zda je oběť zraněna. Agresoři zkameněli, něco se zlomilo. Jejich napřená agrese ochabla, zůstala v polovině cesty... Oběť prožila úžasný pocit záchrany, bezpečí... Toto vztahování „pedagoga “ k člověku v krajní nouzi vidíme jako správnou reakci. Co je zapotřebí k tomu, abychom to dokázali? V prvé řadě musíme mít soucit s utrpením bližního a vidět ho. Je nutná i notná dávka sebedůvěry k překonání prvního pocitu bezmoci. Možná jde o napření agresivní energie v nás do pozitivní moci... Jistě mohou být situace, kde to takhle nepůjde. Hlavně kvůli riziku, že násilníci nemusí agresi v transové atmosféře okamžitě zastavit. Učitel, který se vrhne přímo k oběti, může být rozvášněnými žáky i udeřen. Nějaký účinný způsob k zastavení násilí se však musí najít. Například mladá kantorka si zavolá na pomoc zkušeného učitele z vedlejší třídy. Teprve potom ona sama s obětí pracuje. Otázkou zůstává přiměřenost zásahu proti agresorovi. Z právního hlediska je důležitá podstatná okolnost - zásah učitele je nutnou obranou oběti, která se nachází v ohrožení života. Tak je třeba jednání posuzovat. Prakticky to znamená, že když učitel například razantněji odtrhne agresora od oběti a on spadne a poraní se, potom sice dojde k prošetření, ale není zahájeno trestní řízení.

Zvláštní organizace vyšetřování

Po překonání vlastního šoku a bezprostřední záchraně oběti je nutné pokračovat v poplachovém plánu a zorganizovat podmínky pro vyšetřování. Prakticky to znamená udělat čtyři věci.

1. Zalarmovat další pedagogy a domluvit se s nimi o spolupráci při vyšetřování.
Podobné situace jsou natolik závažné, že je na místě, aby učitelé přerušili vyučování a domluvili se, kdo a co bude dělat. Osvědčilo se pověřit některého ze žáků dozorem ve třídě, ze které učitel odešel na pomoc kolegovi. Podstatné je, aby pedagog, který šikanování odhalil, nenechal žáky ani na chvíli bez dozoru. Předpokládá se, že koordinátorem vyšetřování bude absolvent výcviku první pomoci při šikanování.

2. Zabránit domluvě na křivé skupinové výpovědi.
Nejjednodušší způsob, jak zabránit domluvení a ovlivnění svědků, je zajistit průběžné hlídání celé třídy, ve které „lynčování“ proběhlo, některým z učitelů. Ten žákům nedovolí komunikovat mezi sebou a v rámci možností s nimi realizuje nějaký program. Lze uvažovat i o rozdělení třídy do malých skupinek a jejich rozmísŹtění do volných kabinetů.

3. Pokračovat v pomoci a podpoře oběti.
a) V případě vážnějšího zranění žáka okamžitě zajistíme lékařskou pomoc. Potom co nejdříve informujeme rodiče oběti. b) Nejeví-li oběť známky zranění, poskytneme jí podpůrnou péči. Především se snažíme utišit její panickou hrůzu ze zabití a pokoušíme se navodit pocit bezpečí a ochrany. Je-li to možné, krátce se oběti zeptáme, co se ve třídě stalo a kdo jí ublížil. Použijeme otázky ke zmapování vnějšího obrazu šikanování. Pro jistotu vždy zabezpečíme co nejrychlejší posouzení zdravotního stavu lékařem. Návazně potom zprostředkujeme psychoterapeutickou pomoc (např. v pedagogicko-psychologické poradně).

4. Ohlásit celou věc policii.
Důležitou věcí, a to hned na počátku, je ohlášení brutálního násilí policii. Je to oznámení trestného činu a naše občanská povinnost. Pro výchovnou pomoc je však zásah policie málo významný. Činnost policie jde prakticky mimo školu. Orgán činný v trestním řízení nikomu z vedení školy není povinen sdělovat výsledky svého šetření: Nezřídka případ po krátké době uzavře pro nedostatek důkazů. Někdy k tomu vede i neodborný přístup, který zhorší již tak mimořádně náročnou situaci v zařízení. Ilustruje to například případ 49 - Oběť se nesmí vzdálit od vychovatelky víc nežna pět kroků. (Otevřených otázek dotýkajících se problematiky vyšetřování a trestního posti4hu šikanování není málo. Patří mezi ně například problém, jak šetrně vyšetřovat obět, abychom ji sekundárně neviktimizovali, způsob ochrany svědka šikany apod. Měla by se jim věnovat pozornost na interdisciplinámím setkání odborníků.)