BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

2.  Zakrývající a protiúzdravný systém

Druhým úhelným kamenem pro pevný základ účinné obrany proti šikanování je znalost tzv. zakrývajícího a protiúzdravného systému, jeho základní i rozšířené varianty. Proto na první část navážeme zkoumáním mechanismů, které se vymykají běžným zkušenostem a obracejí vniveč sebelépe míněnou, ale nedostatečně poučenou snahu vyšetřovat a léčit šikanu.

2.1 Základní varianta zakrývání šikany - komplot velké šestky

Pro toho, kdo se rozhodl poskytnout první pomoc při šikanování, je velmi důležité, aby znal léčky a „chytáky“, které na něj čekají. Musí si být vědom, že do skrytého života nemocné skupiny je obtížné proniknout. Platí to zvláště pro čtvrté a páté stadium šikanování u starších dětí a mládeže. K navození citlivosti pro problém se nejdříve seznámíme se skutečným příběhem (případ 16) „obyčejné“ pokročilé šikany. Obyčejné v tom smyslu, že se nijak rafinovaností ani brutalitou nevymyká ostatním. Lze na ní však demonstrovat základní překážky vyšetřování. U některých dokonalých šikan, při nichž dochází k prorůstání s oficiální výchovně vzdělávací strukturou, se stává, že i pedagog nevědomky chrání agresora a brání účinnému vyšetřování (připomeňme si poslední fázi pátého stupně vývoje). Tento „komplot velké šestky“ je v počátečních stadiích jenom naznačen. Většina členů skupinového organismu není dosud do problému vtažena, rodiče obětí spolupracují, nebo alespoň vyšetřování neztěžují. Do vyšetřování však i v těchto případech obvykle negativně zasahují rodiče agresorů. U pokročilých stadií odpor proti odhalení a uzdravení neuvěřitelně nabývá na síle. Účastní se ho všichni nebo téměř všichni členové skupiny a nezřídka ho posílí ještě rodiče obětí a rodiče agresorů. Účinnost tohoto zakrývajícího a protiúzdravného systému je závislá na organizovanosti a moci všech přímých a nepřímých „hráčů“ krutého světa šikanování. V následující pasáži uvedeme podrobněji jednotlivé překážky.

1. Od oběti lze těžko získat podrobnější a často i objektivní informace

Cesta za odhalením pravdy o šikanování je labyrintem, který začíná u oběti. Ta nám však nedokáže zásadněji pomoci především proto, že se jí těžko mluví o tom, jak byla týrána, hrozí jí ztráta posledních zbytků sebeúcty a rozbití osobní integrity. Někdy může mít i zvnitřněný zákaz „bonzovat“, případně má indoktrinováno skupinové „pseudosvědomí“. Pokud prozradí agresora, prožívá pocity viny, výčitky a silnou úzkost, neboť přejímá agresorovo překroucené posouzení situace i sebe samé. Připomeňme si v této souvislosti identifikaci oběti s útočníkem. Uvedené překážky mohou působit v pokročilých stadiích šikanování společně a vzájemně se posilovat. V tomto smyslu lze lépe pochopit skutečnost, že oběti u soudu odvolávají své původní vynucené výpovědi, přestože jim hrozí stíhání pro trestný čin obvinění a křivé svědecké výpovědi a možnost potrestání odnětím svobody až na tři roky (viz případ 17, připomeňme si i případ 9). Někdy se stane, že oběť v počátečních stadiích šikanování prozradí pachatele. Pedagog si bezprostředně podezřelého agresora zavolá a konfrontuje výpověď proti výpovědi. Agresor téměř vždy výpověď zásadně zpochybní nebo vyvrátí. Pedagog dále podle toho jedná. Například potrestá oba účastníky - agresora a oběť nějakým mírnějším opatřením a stejnou měrou. Oběť za své „bonzování“ krutě pyká. Šikanování potom pokračuje dál v bolestivější podobě a oběť už nikdy pomoc u pedagoga nevyhledá. Při pozdějším vyšetřování už agresory poslušně kryje. V pokročilých stadiích oběť své mučitele neprozradí. Někdy jsou lživá vysvětlení obětí brutálních forem okamžitě podezřelá, jejich bizarnost přímo bije do očí. Přesto na nich sveřepě a úporně trvají a velmi často je ani pod tíhou důkazů neodvolají (případ 18).

2. Agresoři často úporně a vynalézavě lžou, používají falešné svědky a nutí oběti ke lhaní nebo odvolání výpovědi

Agresoři, i ti usvědčení, šikanování popírají. Záměrně a promyšleně lžou a pod vlivem sebeklamu překrucují fakta (viz dále v kapitole Původ morální slepoty u agresorů). Jednou z nejběžnějších variant bývá to, že agresor promění role a celou situaci otočí - „obrátí pravdu naruby“ (případ 19). Lhaní a překrucování pravdy při počátečních a mírných formách šikanování lze bez problémů překonat pomocí svědků a dodržováním doporučené strategie a taktiky vyšetřování. Pokud však agresory podporují ostatní členové skupiny, je mimořádně těžké jejich lži odhalit a nejednou i nemožné prokázat. Někteří iniciátoři pokročilých, tzv. dokonalých šikan mají z dřívějších neúspěšných šetření natrénovanou brilantní pohotovost k pružnému lhaní. Zásadní chybou ve strategii vyšetřování je přímé bezprostřední vyšetřování podezřelých agresoru a následující konfrontace s jejich oběťmi. Lhaní agresoru v počátečních stadiích destrukce skupiny ilustruje případ 20. Konkrétnější představu o odlišnostech lhaní mezi počátečními a pokročilými stupni získáme porovnáním se šikanováním romského chlapce třemi skiny z  případu 16.

3. Pro ostatní členy nemocné skupiny je příznačný strach vypovídat, chápou to jako „bonzování“

Síla organizovaného odporu bránícího prozradit, co se ve skupině děje, závisí na stupni vnitřního vývoje šikanování. Čím závažněji je skupina nemocná (čím více žáků přijalo normy šikanování), tím je odhalení neformálního života skupiny obtížnější. Někdy je strach členů skupiny posílen možnou či faktickou agresí vnějšího gangu, jehož členem je některý z agresorů. Již v počátečních stadiích onemocnění skupiny šikanování je velmi neefektivní, když se pedagog ptá nahodilých žáků, co se stalo a jak to bylo. Jednou z největších chyb je, když učitel začne svoje podezření na šikanu vyšetřovat ve třídě a vyptává se jednotlivých žáků před ostatními spolužáky (případ 21). V pokročilých stadiích onemocnění skupinového organismu, kdy skupina vůdců aktivně šikanuje a zbývající ást žáků ji z různých důvodů podporuje a kryje (viz Součásti mechanismu šikanování), nemá zpravidla pedagog na odhalení pravdy žádnou šanci, a to ani u dětí staršího školního věku, natož u dospívající mládeže (případ 22). U pokročilých šikan může mít chybné vyšetřování katastrofální důsledky. Pedagog může obětem neodborným „šťouráním“ a laickým vyšetřováním nepravých svědků velmi vážně ublížit, a dokonce je ohrozit i na životě.

4. Někteří rodiče agresorů chrání své děti za každou cenu

Významná skupina rodičů neunese pravdu, že jejich dítě šikanovalo slabší spolužáky, že jednalo jako „nenormální“ člověk, jako tyran. Nepřijímají výsledky vyšetřování, odmítají jakékoliv objasnění a svoje dítě chrání všemi prostředky. Jestliže se podaří odhalit šikanování v počátečním stadiu, je to pro nápravu velká výhoda. Poměrně často se však nepodaří vysvětlit rodičům agresorů, že odhalené „legrace“ jsou pro týranou oběť velkým utrpením. Násilí v hávu „klukovin a srand“ rodiče odmítají vidět jako bolestivou agresi. Celou věc bagatelizují, snadno přejímají pohled svého dítěte a nejsou schopní se vcítit do postavení a prožívání oběti. V posledních letech se jejich argumentace rozšířila o úderná hesla úspěšných lidí, například když se někdo neumí bránit, tak si to zaslouží. I v přírodě přežívají silnější mláďata." Stává se potom, že škola musí udělat opatření bez dohody s rodiči. To je na škodu úspěšné nápravě. Při závažnějších formách šikanování je jednání ještě komplikovanější, citlivější a napjatější. Možné existenční ohrožení dítěte (nucený odchod ze školy či dokonce zahájení trestního řízení vede některé rodiče ke krajním prostředkům obrany. Je neuvěřitelné, že mechanismus obrany dítěte (bagatelizace, svalování viny na oběť apod.), uvedený u počátečních stadií, funguje obdobně i u pokročilých šikan. Vybavuje se mi jedna brutální šikana, kdy reakce rodičů agresorů byla obzvláště deprimující - viz případy 24 a 25. Postoje rodičů k odhalené pravdě jsou různorodé a dále diferencované. Menší, ale významná skupina rodičů se chová k dítěti tvrdě a značně agresivně. Nelze nevidět možné souvislosti mezi chováním rodičů a dítěte, například v rámci nápodoby apod. Spíše sporadicky jsem se setkal s empatickými a spolupracujícími rodiči. Jeden otec agresora domluvil setkání a navštívil se synem oběť a její rodiče. Syn se omluvil oběti a společně potom hledali řešení. Tento výjimečný otec přijal později funkci předsedy výboru SRPš. Vzhledem k častému výskytu nekritického a obranného postoje je chybou pořádat jakékoliv hromadné jednání s více rodiči agresorů najednou. Hrozí nebezpečí vzájemného podpoření sebeklamu, sjednocení proti společnému nepříteli a posílení institucionálního odporu. Doporučuji alespoň na počátku zorganizovat s rodiči setkání jednotlivě. To dává pedagogovi větší manévrovací prostor, aby jim mohl pomoci konstruktivněji přijmout selhání jejich dítěte, což je nesmírně důležité pro další řešení problému. Na závěr musíme zdůraznit, že zásadní chybou je ustoupit nátlaku rodičů a uskutečnit hromadnou konfrontaci s obětí. Nepřípustné je to především z hlediska ohrožení jejího zdraví. Mimoto se oběť v drtivé většině případů nedokáže bránit a není schopna o konkrétních věcech vůbec mluvit.

5. Někteří rodiče oběti se obávají spolupracovat při vyšetřování

Pomoc je někdy zkomplikována kategorickým požadavkem rodičů oběti, aby se nic nevyšetřovalo. Trvají na tom, aby agresoři nebyli potrestáni a hlavně aby se vůbec nic nedozvěděli. Bojí se o zdraví a život svého dítěte. Chtějí pouze, aby dítě nenápadně a tajně odešlo ze školy. Tvrdí, že kdyby se agresoři dozvěděli, že byli prozrazeni, najdou si jejich dítě kdekoliv a zmrzačí ho nebo ho zabijí (viz případ 23). To je argumentace, kterou je nutné brát velmi vážně. Vzhledem k tomu, že vím, jak to se šikanováním chodí a jaká rizika hrozí při nekvalifikovaném zásahu, je mi strach rodičů blízký a naprosto srozumitelný. Snažím se proto udělat maximum, abych obavy zmírnil a dokázal rodiče získat pro bezpečnou spolupráci. V nejzávažnějších případech se někdy stává, že rodiče zhroucené, fyzicky a psychicky zraněné dítě skryjí, přeruší jakýkoliv kontakt, nedovolí žádné školní vyšetřování. Jejich nedůvěra ke společnosti se vystupňuje a oni se na delší dobu izolují (viz případ 24). Výjimečně někteří z těchto rodičů podají trestní oznámení na policii nebo k soudu. Škole nezbývá, než aby se pokusila o vyšetření bez orientační výpovědi svědka. Bez odborníka však většinou nemá šanci na úspěch. Někteří rodiče a nejbližší příbuzní se sice přijdou poradit ještě v počátečních stadiích šikanování, ale odmítají cokoliv podnikat; pouze přislíbí spolupráci, ovšem pak již nepřijdou a na vedení a pedagogy se neobrátí. Nechají dítě trápit nebo ho až později, na konci roku převedou jinam. S ohledem na častý strach rodičů bych chtěl upozornit na významnou věc. Odborné vyšetřování se vyznačuje kromě jiného tím, že se speciálně zaměřuje na zajištění bezpečnosti oběti, což může mít řadu podob (podrobněji viz Strategie vyšetřování a Volba taktiky). Zatím se mi nikdy nestalo, že by při dodržení správného postupu bylo oběti ublíženo, a to ani agresory, kteří vyhrožovali zabitím a zmrzačením. Určité riziko v některých případech však zůstává, přestože je vyvíjena maximální snaha oběť ochránit. Při nedomyšlených a náhodných zásazích bývá další vážné ublížení oběti téměř jisté. Jaké jsou závažné chyby při jednání s rodiči obětí? Chybou je nerespektování strachu rodičů a nekvalifikované zasahování bez jejich svolení. Chybou je však i to, když se pouze respektují obavy rodičů. Rodičům oběti se vyhoví - oběť se nechá ze školy odejít, ale šikanování běží dál a roli oběti přebírá jiný žák. Jako jednu z možností vidím přistoupit na prosbu rodičů a zajistit tajný a nenápadný odchod ohroženého žáka. Zástupce školy se pak spojí s odborníkem a ten šikanu vyšetří a provede společně s pedagogem terapii skupiny.

6. Při některých typech pokročilých šikan pedagogové chrání vůdce agresorů a nevědomě brání vyšetřování

U pokročilých stadií destrukce sociálních vztahů, kdy dochází k prorůstání šikanování s oficiální strukturou skupiny (pátý stupeň onemocnění'), jsem se setkal s případy, kdy úspěšnému vyšetřování nevědomky brání pedagog. Iniciátor šikanování bývá v těchto případech sociálně velmi zdatný a celkově sympatický jedinec. Dokáže s pedagogy velmi dobře spolupracovat, vychází jim vstříc a plní jejich požadavky. Pomáhá jim dosahovat jejich VÝUk0vých záměrů a udržovat kázeň. Je považován za jednoho z nejlepších žáků či pracovníků a za dobrého člověka. Pedagogové si nedokážou ani představit možnost proměny tohoto „anděla“ v krutého mafiánského bosse. Je to přirozená zákonitost našeho poznávám druhého člověka. Máme tendenci podléhat apriorním názorům na osobnost dítěte, které jsou poplatné našim očekáváním. Jestliže vnímáme žáka celkově příznivě, máme sklon hodnotit veškeré dílčí a jednotlivé vlastnosti kladně. šikanování ovšem není dílčí záležitostí nebo dílčím selháním, a v žádném případě není věcí vnějšího a kázeňského chování. Skupinový mechanismus šikanování, tedy proměna hodného žáka v brutálního agresora, má skryté zákonitosti, které nejsou vnějšímu pohledu přístupné a vymykají se běžné logice (viz Skupinová dynamika šikanování). Z tohoto hlediska se vyskytují skutečně velmi úspěšní, avšak charakterově a duchovně zakrnělí žáci, z nichž se malá, ale významná skupinka věnuje šikanování jako svému „hobby“. Je tedy chybou, když se pedagog nechá oklamat bezvadným chováním a při vyšetřování předem vyloučí jako pachatele tzv. slušné a úspěšné žáky. Někdy je tato chyba korunována tím, že se pedagog s důvěrou na agresora obrátí a požádá ho o pomoc při hledání odpovědi, jak rozetnout gordický uzel nepravd a polopravd. Pedagog se musí v rámci své odbornosti naučit vyhledávat projevy a signály, které souvisejí se skrytým životem skupiny. Pro ilustraci výše uvedených poznatků předkládám případ 26. Podivný systém šesti překážek, který jsem popsal v této kapitole a jenž se dotváří do dokonalé podoby při pokročilých šikanách, má destruktivní charakter. Celkový rozklad společenství šíří dál a dál a paralyzuje i úzdravnou pomoc blízkých lidí nemocných dětí - jejich rodičů a pedagogů. Základní cesta prevence a nápravy musí mít proto systémovou povahu. Terapie musí směřovat k léčbě celé skupiny a jejích bezprostředních vztahů k okolnímu světu.

2.2 Rozšířená varianta zakrývání šikany - spiknutí ochránců spravedlnosti

Poznatky o fungování „komplotu velké šestky“ leckoho asi překvapí. Stává se, že mechanismus, který brání vyšetření šikany, přesáhne i hranice školy. Není výjimkou, že potlačení pravdy a svalení viny na oběť se účastní všechny autority, které by měly ochraňovat spravedlnost ve škole: nadřízené orgány školy, školní inspektor, ministerský úředník, policista, psychiatr a další. Jak k něčemu takovému může dojít? Hlavním důvodem jejich selhání je neznalost toho, jaké mimikry může šikanování užívat pro svou ochranu, včetně „komplotu velké šestky“. Důležitou roli zde jistě může hrát kromě jiného i yrokratický postoj, bagatelizace a náš obecný sklon očerňovat oběti, Pokusím se popsat průběh takové nepodařené intervence. Neuralgickým bodem bývá střet vedení školy a rodičů oběti. Věc začíná nevinně. Zoufalí rodiče oběti přijdou sdělit, že jejich dítě je šikanováno. Nemají žádné zlé úmysly, pouze prosí o pomoc. Jelikož ředitelé škol zpravidla nejsou na řešení šikany připraveni, cítí se ohrožení. Nereagují odborně, ale obranně. Často šikanu popřou a nezřídka výpověď oběti zlehčí nebo zpochybní. Jindy se pokusí poctivě, ale neodborně šikanu šetřit. Výsledek je žalostný. Většina rodičů se nechá zastrašit takovým jednáním. V poslední době se však objevuje čím dál víc těch, kteří se nestáhnou a pokračují v obraně dítěte. Stěžují si na ředitele školy nejen nadřízenému orgánu, ale i na České školní inspekci, ministerstvu školství apod. Od toho okamžiku zpravidla vypukne válka, ředitelé věc berou osobně a svolávají „armádu věrných“ z řad svých podřízených, ale i různých vlivných známostí. Rodiče se chovají obdobně, mají-li mocenské zázemí. Nicméně tato odvaha není zatím rodičům moc platná, protože na straně školy je mocný protivník, jímž je frontální nepřipravenost kontrolních orgánů. Inspektoři a další úředníci nevědí, jak se šikana odborně řeší, a proto postupují svým standardním způsobem. Zkontrolují dokumentaci školy a promluví si s ředitelem. Ten jim řekne, že šikana na škole není, a tím je věc vyřízena. Závěry šetření vyznívají proto téměř vždy v neprospěch obětí a jejich rodičů. Přesto se stává, že tito rodiče se ojediněle postaví nespravedlivému verdiktu na odpor. Hledají pomoc u rady školy, médií, okresních státních zástupců (v případě, že selhala policie), poslanců, senátorů, ochránců lidských práv, Amnesty International, navazují kontakt s členy Evropského parlamentu, vyhledávají specialisty apod. Rodiče již nenechají své děti týrat a hledají novou školu podle toho, zda dokáže proti šikanování bojovat. Používají k tomu například internet a na všechny příslušné školy rozešlou promyšlené dotazy podložené studiem příslušné odborné literatury. Zajímají se například o to, zda má škola systematický program proti šikanování. Za vyvrcholení této činnosti a za zlom v beznadějné situaci lze považovat založení Občanského sdružení rodičů proti šikanování. Konečně bude existovat instituce, která bude stát na straně obětí a jejich rodičů a bude v dobrém slova myslu dozírat na státní instituce. To, že se blýská na lepší časy, signalizují i mimořádné události na straně školského managementu. Díky iniciativě ústřední školské inspektorky se rozeběhl systematický výcvik školních inspektoru zaměřený na řešení šikanování na školách. Nedávno byla ustavena skupina při MšMT ČR pro prevenci šikanování. Dosavadní nepříznivou situaci ilustruje událost z poslední doby (případ 28), známá i z tisku. Seznámili jsme se s bezmocí dětí a jejich rodičů v případě šikany na normálních školách. Jak se mohou asi dovolat pomoci děti, které s rodiči nežijí nebo je nemají - například děti z dětských domovů či výchovných ústavů? (Jejich bezvýchodnou situaci přibližuje případ 46 - žlutická šikana; podrobněji viz Pasťácké šikany.) Z  těchto zařízení se volání obětí o pomoc nedostane ven, nebo jen ve zcela výjimečných případech. K veřejnému odhalení šikany ve Výchovném ústavu ve žluticích napomohly až drastické prostředky TV Nova, které v některých ohledech překročily zákon. Po provalení kauzy bylo pozoruhodné, jak všechny autority - od vychovatelky výchovného ústavu až po náměstka ministra školství - „držely basu“. Jasně se projevila obecná nechuť odhalovat pravdu a snaha udržet zavedený pořádek. Dokresluje to i věta ministerského úředníka pronesená na adresu šikanovaných chlapců, kteří se pokusili o sebevraždu a následně utekli z psychiatrie, protože se odtud měli vrátit do stejného ústavu, mezi stejné agresory: „Mohli si podat oficiální stížnost.“ Na závěr exkurzu do zakrývajícího mechanismu, který přesahuje rámec školy, je třeba zmínit se ještě o dalším nebezpečí. Tím je intervenování mocných lidí ve prospěch agresorů. Vedou je k tomu většinou osobní zájmy. Zažil jsem mezi nimi například místostarostu a hokejového trenéra v jedné osobě, který chránil své hráče (případ 4 - Místostarosta mediálně chránil strůjce šikany), nebo mecenáše školy, který byl příbuzným agresora. Nezřídka jde o jakousi vzájemnou sympatii „silných“ proti „slabým“. V praxi se setkávám s tím, že členům výchovné komise chování agresora imponuje. Ani to příliš neskrývají, říkají například Ten nekňuba si to zaslouží nebo je dobře, když srab dostane zabrat. Lze říci, že „slabý“ žák nevyhovuje sociální normě „silných“. Tato motivace ochránců agresorů je obtížně postižitelná a dokazatelná. Je však třeba přemýšlet, co o nás vypovídá.

Kontrolní otázky k 2. kapitole