BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

4.  Mnohostranná bolest šikanování

Šikanování je těžkou poruchou vztahů ve skupině. Tato porucha má systémový charakter a zasahuje celou skupinu. V tomto smyslu šikanování nepoškozuje pouze oběti, ale i agresory, další členy skupiny a skupinu jako celek. Bolest šikanování se však nezastavuje na hranicích postižené skupiny. Řetězovitě pokračuje dál. šikanování může ničivě zasáhnout kohokoliv. První na řadě bývá rodina oběti, která je zasažena nejen tragédií dítěte, ale nezřídka i dalšími traumatickými okolnostmi, třeba očerňováním oběti. Znám případy, kdy se matka zhroutila, když se dověděla podrobnosti o mučení svého dítěte. Dlouhodobě se psychiatricky léčila, ale její psychické poškození zůstalo trvalé.

4.1 Škody V nemocné skupině

Skryté nebo pozdě odhalené šikanování způsobuje škody všem členům skupiny. Hlavní destruktivní účinky jsou čtyři.

Poškození fyzického a psychického zdraví obětí

Šikanování způsobuje obětem nezměrné psychické a fyzické utrpení, které lze těžko zprostředkovat tomu, kdo něco podobného nezažil. Poškozuje často dlouhodobě a někdy i trvale psychické a tělesné zdraví. Při brutálních formách a v pokročilých stadiích ohrožuje i život oběti.

Fixování antisociálních postojů u agresorů

Účinek na iniciátory a aktivní účastníky šikanování je rovněž vážný, i když poněkud jiný, a ne tak zjevný. Jejich deficit v duchovním a mravním vývoji se výrazně prohloubil. Agresor ponechaný svému nutkavému osudu se stává charakterovým mrzákem, u něhož se povážlivě upevnily antisociální postoje a celková připravenost pro trestnou činnost. Agresor neměl možnost pocítit silu společnosti ve vynucování obecných pravidel správného chování vůči bližním. Nikdo mu nedal jasně najevo, co nesmí dělat, co je chráněnou sférou druhého člověka.

Ztráta iluzí o společnosti u ostatních členů skupiny

žáci, kteří se přímo neúčastní šikanování, ale jsou svědky krutého bezpráví, ztrácejí iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu proti jakékoliv formě násilí. Jsou konfrontováni s faktem, že se s tím nedá nic dělat, že autority nejsou schopny zajistit ochranu a bezpečnost slabým. Mravní i zákonné normy jsou zcela bez zábran porušovány, aniž by to pro agresory znamenalo nějakou komplikaci. Nic se neděje. Obdobně potom přistupují k násilí a k porušování zákona ve svém dalším životě. Nedělají nic, jsou zcela pasivní a apatičtí, nebo to později i sami nějak zkusí. Už vědí, jak se to dělá (třeba na vojně, kde je zaběhnutá tradice šikanování, se sami aktivně snaží držet s ní krok - nejdříve jako „bažanti“, později jako „mazáci“).

Snížený efekt pedagogického působení u skupiny jako celku

Probuzení a nastartování šikanování je závažnou překážkou pedagogických snah o výchovný a výukový růst skupiny a jejích jednotlivých členů. Skupina přemožená virem šikanování zcela ztratí výchovnou funkci, jakou má zdravá komunita. Všichni členové jsou v různé míře poškozováni. Výukový efekt v takové skupině je minimální.

4.2 Následky šikanování u obětí

Nejhorší následky má šikanování bezesporu na oběti, proto se o nich zmíním podrobněji. Závažnost poškození závisí na tom, jaké míry destruktivní síly šikanování dosáhlo a zda bylo krátkodobé nebo dlouhodobé. Důležitá je i míra obranyschopnosti oběti. Tragické je, když dojde ke zlomení oběti, rozbití její identity a nastolení trvalého pocitu bezmoci, závislé otrocké poddajnosti a věrnosti agresorovi (pramenící ze strachu před ještě větším utrpením, které by mohlo následovat, kdyby se snad oběť nesnažila agresorovi všemi způsoby zalíbit).

Oběti pokročilých stadií šikanování

U obětí čtvrtého a pátého stupně šikanování jsou následky velmi závažné, dotýkají se celé osobnosti a zřejmě mají celoživotní charakter. V nejhorších případech vyřeší oběť situaci sebevraždou. Takové tragické konce šikan se u nás vyskytují, avšak bývá obtížné je prokázat. S pokusy o sebevraždu v souvislosti se šikanováním jsem se setkal v poslední době několikrát. Při dlouhodobějším brutálním šikanování se oběť často zhroutí a propukne u ní panická hrůza ze zabití, skutečný strach o život. Oběť má poruchy spánku a trpí nočními děsy. Nezřídka se objeví výrazné psychosomatické potíže, například únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha, zad, dusivé astmatické záchvaty apod. Některé oběti se musejí dlouhodobě léčit a jsou-li starší, zůstávají v pracovní neschopnosti (viz případ 24 -Nedokonaná poprava). V jiných případech se sice oběť nezhroutí, avšak není schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stává se, že se neadaptuje na novou třídu nebo opakovaně neuspěje u závěrečných zkoušek. Průvodním jevem je těžká porucha sebehodnocení, „vygumování“ vlastní vůle a sebezničující tendence osobnosti. Někdy se může zdát, že se oběť docela rychle zotavila. Tělesná zranění se rychle zahojí a žák působí normálně. Duševní poranění je však hluboké a zacelení jen povrchní. Stačí větší zátěž v mezi osobní oblasti a rána se otevře a projeví se zraněná osobnost bývalé oběti. Fasáda obranyschopnosti se zhroutí a převáží depresivní ladění, někdy doprovázené sebevražednými myšlenkami. Smutnou pravdou je i skutečnost, že bývalé oběti se po přechodu na jinou školu někdy znovu stávají terčem šikanování. Jako by jejich skryté zranění přitahovalo agresory. Stačí málo a celé utrpení se opakuje znovu. Mladý člověk je opakovaně týrán a mučen svými vrstevníky. Praxe nás vede k závěru, že oběti poškozené prvním šikanováním jsou v budoucnu významně více ohroženy. Oběti pokročilých šikan mají tendenci ode všeho uniknout, všechno vzdát a skrýt se. Po odchodu ze školy je těžké se k nim přiblížit, je obtížné se dozvědět, co se s nimi stalo. Potřebují pomoc, ale je téměř nemožné získat je pro spolupráci. Dostupné poznatky o obětech pokročilých šikan přivádějí k úvahám, které se zdají těžko přijatelné. Pozdní následky nejbrutálnějších šikan se podobají syndromu vyhlazovacích táborů. Jejich hlavní znaky jsou nápadně podobné: chronické depresivní stavy, sebedestruktivita, poruchy přizpůsobivosti a narušený vývoj osobnosti. Oběti zakoušejí kvalitativně stejné pocity - strach o život, krajní ponížení a zbavení práv. Vnější podmínky samozřejmě nejsou u šikanování zdaleka tak extrémní, nicméně mechanismus narušení křehké lidské integrity je podobný. (Popsaný účinek šikanování na oběti lze přiblížit rovněž prostřednictvím posttraumatické stresové poruchy, která je mezinárodně uznávanou psychiatrickou diagnózou.)

Oběti počátečních stadií šikanování

Jaké jsou následky u obětí počátečních stadií šikanování, tedy u prvního, druhého a třetího stupně vývoje? Připomeňte si „Chipa“ z prestižního gymnázia, „Otloukánka“ z děcáku a Klasického mazánka z učiliště (případy 6, 7, 8). Zdálo by se, že zárodečné a rané podoby šikanování nemohou mít vážnější důsledky. To je však omyl. Účinky jsou sice nenápadnější, ale o to zákeřnější. Potřeby ostrakizovaných a mírně šikanovaných žáků jsou ve škole často dlouhodobě a někdy trvale frustrovány, tedy neuspokojovány. Takový žák se ve škole necítí dobře a je pochopitelné, že jeho vztah ke škole bývá negativní. šikanování je vždy nutné chápat jako těžkou psychickou deprivaci. Pro lepší představu přikládám přehled zkoncentrovaných úmorných, nikdy nekončících „legrácek“, kterým byl vystaven jeden sympatický kluk z osmé třídy (případ 36). Vystavení trvalému bolestivému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání...) pozvolna, ale jistě narušuje osobnostní vývoj oběti. Uvědomované i neuvědomované prožívání bolesti vede dříve nebo později k přetížení adaptačních mechanismů. Dojde k vyčerpání nervové soustavy a objeví se neuróza nebo psychosomatické potíže. Normální a podle některých názorů „zocelující a otužující šikanování“ způsobuje adresátům zjevné poruchy v sociální (školní) a osobnostní adaptaci. Často se u nich vyskytuje:

1. nepozornost při vyučování,
2. zhoršení prospěchu,
3. tendence k nadměrné omluvené absenci (únik do nemoci),
4. tendence k neomluvené absenci (záškoláctví),
5. poruchy sebehodnocení a narušené, negativní sebepojetí,
6. celková nejistota a stále přítomný strach.

Spíše výjimečně se stane, že takto vyčerpaná, ke zdi přitlačená a ustrašená oběť se najednou postaví na odpor a použije nepřiměřené obranné prostředky. V sebeobraně například způsobí těžké zranění nebo i smrt agresora (případ 37). (V tomto případě lze mluvit o pravé provokací k násilí. Chlapec byl tak dlouho týrán až se „ucho džbánu ulomilo“. Obdobné tragické zkraty lze zaznamenat u členů rodiny, kteří jsou terorizováni otcem alkoholikem a násilníkem. Například nezletilý syn po nesčetných útocích na matku i sebe náhle agresora zastřelí. Používání termínu provokace u obětí vůči agresorovi má poněkud jinou významovou konotací a je někdy zneužíváno.) Počáteční stadia často zanechávají bolestivé stopy nebo opouzdřené rány, například ve formě neurotických přenosových schémat, psychosomatických potíží apod. Trápí oběť ještě po mnoha letech. S tím korespondují i mé zkušenosti s dospělými lidmi v nouzi. Někdy narazím na aktuální trápení, u kterého se najde souvislost s  mírnými formami šikanování v dětství. Nedávno měla jedna žena problémy s bezohledností úspěšného manažera podniku. Jeho pohrdavý, neuctivý, přehlíživý a dravý způsob jednání ji ochromoval a navozoval u ní depresi a poruchy spánku. Při společném hledání příčin si sama uvědomila, že jí tento mladý muž připomíná agresora ze školy a vyvolává u ní tehdejší chronický emoční stav bezmocnosti, ponížení, ubohosti a naléhavého pocitu, že ji nemá nikdo rád.

Kontrolní otázky k 4. kapitole