Připady šikanování
PŘÍPAD 1:
Prvňáček následkem šikanování oslepl
Jedno dítě bylo zkopáno tak nešťastně, že mu těžce poranili oko. Během krátké na něj osleplo a později i na druhé. Rodiče se se školou soudili.
PŘÍPAD 2:
„Lynčování“ vedlo k invalidizaci
Prvňáčka pravidelně týrali jeho spolužáci a měli z toho velikou legraci. Když ho jednou kopali cíleně do třísel, poranili mu varle a trvale ho invalidizovali. Na varleti má cystu a je v péči urologa.
PŘÍPAD 3:
Trauma vysokoškoláka
Na jedné vysoké škole uměleckého směru zakořenilo iniciační a rituální sexuální šikanování. Benjamínek byl vysvlečen do naha a pomalován. Obdobně se vedlo i vybrané dívce. Potom byli společně na noc zavřeni do neosvětleného sklepa. Další podobné „zkoušky“ vedly u jednoho velmi nadaného chlapce k těžkému traumatu přerušení studia.
PŘÍPAD 4:
Místostarosta mediálně chránil strůjce šikany
Tvrdá šikana mezi hokejovými gladiátory ve sportovní škole skončila těžkým poraněním oběti. Trenérovi se podařilo odhalit čtyřčlenné jádro agresorů. Na jeho žádost mu jeho výtečníci sepsali detailně, co s obětí dělali. Ani to neskrývali. Když se matka oběti dozvěděla některé podrobnosti o týrání svého syna - mimo jiné mu přibíjeli ruku hřebíkem - zhroutila se a byla dlouhodobě hospitalizována. Ředitel na podkladě uvedeného šetření správně iniciátory vyloučil za školy a zároveň je nahlásil na policii.
To však vyvolalo silnou nevoli více lidí. K nesouhlasu se kromě rodičů agresorů přidal i místostarosta, který byl funkcionářem oddílu. Inicioval článek v MF Dnes s příznačným názvem „Tvrdý zákrok školy vyvolal údiv“. Krédo článku znělo: „Za obyčejnou klukovinu museli odejít nejlepší hokejisté ze školy.“
PŘÍPAD 5:
Obětní tanec
V páté třídě základní školy byl mimořádně sportovně nadaný chlapec Pavel, až nekriticky oblíbený mezi dětmi i učiteli. Měl samé jedničky, přestože v mnoha předmětech tomu jeho výkon neodpovídal. Tento idol měl ve zvyku testovat „kravatou“ každého chlapce, aby se zjistilo, kdo je silnější. Téměř vždy vyhrál, když však dvakrát prohrál, měl k vítězům silný respekt. Různými žertíky testoval i dívky.
Po pololetí přišla do třídy nová dívka. Byla trochu zvláštní, nápadně se bála. Při Pavlových „testících“ se lekala a brzy se rozplakala. To byla voda na mlýn našeho baviče. Svoje nápady začal s hravou lehkostí vylepšovat a strach dívky se stupňoval. „Byla to „káča“, nedokázala rozlišit, co je myšleno doopravdy a co ne.“ Když jí trapič říkal, že ji strašně zbije, a trochu jí to naznačil, začala se třást strachy. Pavel ještě přitvrdil - řekl, že ji zabije. To se již zhroutila v pláči. Tato hra se líbila tak, že se do ní zapojila postupně téměř celá třída. Jednou, když se začalo opět hrát, Pavel hned zpočátku přitvrdil. Jana dostala pár štulců a potom do ní strčil, až spadla na zem. To už pomáhalo pět kamarádů, kteří začali do Jany kopat a křičet, že ji ukopou k smrti. Jana se svíjela strachy, skučivě naříkala a prosila o milost. Většina ostatních žáků se přidala; tančili kolem a řičeli vzrušením a rozkoší - i ti nejmírnější a prospěchově nejlepší!
Přinejmenším jeden žák však byl hrůzou ohromený, vůbec nechápal, co se děje. Viděl jako ve snu, že všichni tančí kolem naříkajícího člověka a v rytmu řvou: „Zabijeme tě, zabijeme tě, zabijeme tě...“ A život běžel dál. Pouze ta zvláštní ustrašená dívka už nikdy nepřišla do školy. Příští rok, když přišla nová, taky trochu zvláštní dívka, se situace opakovala méně extaticky, ale o to vytrvaleji.
PŘÍPAD 6:
Chip - ilustrace dvou počátečních stupňů
Po těžkých přijímacích zkouškách na prestižním gymnáziu si vybojovali místo na slunci pouze ti nejlepší. Před nimi byla spousta zajímavých a úžasných věcí, protože jejich škola je opravdu jedna z nejlepších. Přesto tato kýžená budoucnost měla i skryté vady na kráse. Jeden z těchto nadaných a talentovaných studentů dostal přezdívku Chip. On totiž nějak špatně a divně mluví, podobně jako kreslená figurka ze seriálu Chip a Dale. Jeho projev je nejistý, občas dělá zvláštní grimasy. Má údajně divnou pleť, velký nos a nevýraznou bradu. Vypadá prý z profilu jako sob. To je jeho druhá přezdívka. (Mimochodem, na mě působí jako sympatický mladý muž.) Tento chlapec se dostal na chvost skupiny, ani nevěděl jak. Je sice nápadně mírný a pozorný, pouští dívky v tramvaji sednout, ale to nikdo z jeho spolužáků neoceňuje.
Jeho postavení není záviděníhodné. Ve třídě si připadá osamocen, téměř nikdo se s ním nebaví. Původně kamarádil s jedním spolužákem, ale ten se ho později začal stranit. Pro ostatní by bylo potupné se s ním bavit, ohrozilo by to jejich pozici, a ta je pro každého z nich velmi důležitá. Od samého počátku se ve třídě dělaly na jeho úkor legrácky. Jeden z jejich iniciátorů si je vymýšlí, aby se nestal obětí sám, jako tomu bylo na základní škole. Ostatní to dělají prostě jen tak.
Jednoho dne několik kluků schovalo Chipovi boty. Když se jich ptal, kde jsou, řekli mu, že na dívčím záchodě. Jakmile tam vešel, propukli všichni v hurónský smích. Potom mu řekli, že jsou ve druhém poschodí, ale ani tam boty nebyly. Nakonec mu je ukázali, měli je u sebe. Ale nedali mu je, hodili je na ozdobu vysoko na stěně. Pak mu vysvětlili, že to všechno zosnoval Ruda. Chipa potom navedli, aby mu dal tašku na záchod. Událostí tohoto typu se už odehrálo hodně. Chip to prý; bere jako legraci a dělá, že mu to nevadí. Ale jak to prožívá? V pohodě se rozhodně necítí a podle toho vypadají i jeho školní výsledky - nejsou dobré.
Třídní učitelka si svízelné situace nevšimla. A někteří pedagogové navíc občas nevědomky nahrají trýznitelům. Například učitelka matematiky se zmínila ve druhé skupině třídy, že doufá, že nezpackají příklad jako jejich kolega. Někdo se zeptal, kdo to byl. Když řekla „Jindra“ - tedy Chip - vybuchli všichni smíchy.
„Hravé“ ostrakizování dostalo spád, když jela třída na hory. Začalo to hned při srazu: „Hele, tamhle je Chipův táta. To je divný, že nevypadá jako on.“ Následoval vděčný smích za dobrý vtip. V autobuse se rozvinula zábava na úkor Jindry. Celou cestu, asi dvě hodiny, se bavila skupinka smíšků na jeho adresu. „Chipe, otoč se a řekni něco, ať tě můžem parodovat. No tak, udělej kuk.“ Když se otočil, následovala salva smíchu. Po příjezdu se mu větší skupina spolužáků vytrvale věnovala. Zamykali ho. Neustále na něj klepali. Později už neotvíral. Byl nervózní, odsekával a choval se nepřátelsky ke všem, i k těm, kteří mu neubližovali.
Jednou mu dali jeho příznivci Kinedril do čaje. Naštěstí si vzal hrnek vedle. Chlapci, který čaj vypil, bylo špatně od žaludku. Iniciátorům bylo líto, že se vtip nepodařil. Když jeli na túru, namazali Jindrovi běžky měkkým voskem. Bylo teplo, a tak se mu sníh lepil na lyže a pochopitelně zůstával pozadu. Měli z toho ohromnou legraci.
Při přípravě večerního programu se spolužáci obrátili na Chipa, aby ho uváděl. Úplně ho to vzalo, byl nesmírně poctěn a přijal to velmi vážně. Když zahájil pečlivě připravený program, začali se spolužáci smát. Někteří se řehtali tak, že spadli ze židle. Chip znejistěl, cítil se trapně; bylo to horší a horší. Zadrhával, zakoktával se... V této situaci toho však měly některé dívky dost a vyjádřily s chováním spolužáků nesouhlas. Jedna se obrátila na Jindru a řekla: „Chipe, mluv, nevšímej si jich, mě to zajímá.“ A právě těchto několik dívek postavilo hráz dalšímu stupňování týrání jejich bližního. Ale jak se to bude vyvíjet dál?
PŘÍPAD 7:
Otloukánek z děcáku - ilustrace dvou počátečních stupňů
Hanička byla ve druhé třídě odejmuta matce a umístěna do dětského domova. Okamžitě po nástupu do domova děti poznaly její mírnost, zvětřily její velký strach a začaly s ním pracovat. Dívka ústrky i rány snášela a nikdy se nebránila, protože se bála pustit s kýmkoliv do křížku.
Hanička toužila po kamarádce, ale nikdo o ni nestál. Později jednu blízkou duši našla, jmenovala se Jitka. Ale jak mi jednou řekla, ona s ní byla jenom napůl. Byla s ní a byla proti ní. Když jí hrozilo nebezpečí, přidávala se na stranu silnějších. Jitka závislosti Hanky zneužívala. Když po Hance něco chtěla, často si to pojišťovala zaklínací formulkou: „Jinak nebudu s tebou kamarádit.“ „Divnost“ Haničky tkvěla i v jejím modlení (kdysi chodila s babičkou občas do kostela) a také v tom, že se dobře učila. Izolace byla pro ni hrozná, cítila se úplně opuštěná. Snažila se proto dětem ze všech sil zavděčit. Když se někam v neděli šlo, půjčovala své nejlepší věci. V tom, co jí zůstalo, se potom cítila jako hastroš. Začala řádit - zlobit, chtěla ostatním dokázat, že je jako oni. Zanedbávala přípravu do školy. Jak sama řekla: „Nechala jsem se zlomit a zhoršila jsem se v učení.“ Ale moc jí to nepomohlo, zůstala stále otloukánkem, protože ostatním na ní pořád něco vadilo. Trvalo to několik let. Jedna vzpomínka tento její úděl dokresluje. V děcáku kralovala „velká šéfka“, ranařka, na kterou nikdo neměl. Té Hanička pravidelně prala kalhotky. Když jednou seděla na záchodě, přišla „šéfka“ a řekla jí, ať si poposedne, že sedí špatně. Poslechla a počurala se. Ostatní se tomu smály.
PŘÍPAD 8:
Klasický mazánek - ilustrace třetího stadia vývoje šikany
Jirka, nadšený radioamatér a fanda do elektřiny, nastoupil do prvního ročníku učebního oboru elektrikář. Hned první den, když byli v dílně, projevoval velký zájem o výuku. Mistra se ptal na řadu věcí. A když jim mistr ukazoval tištěný obvod, chlapec se zeptal, zda by si ho mohl ponechat. Mistr mu ho beze všeho dal.
Po práci k Jirkovi přišel spolužák Karel a poprosil ho, zda by si mohl obvod prohlédnout. Jirka mu ho půjčil. Karel však po chvilce rezolutně prohlásil, že si ho nechá, protože se mu libí. Jirka se zarazil a řekl mu, ať ho vrátí. Ale Karel se smál a opakoval: „Dík, dík, dík...“ a vzdaloval se. Jirka nevěděl, co má dělat. Karel byl vyšší a určitě silnější než on.
Druhý den se mistr zeptal, kdo si chce zkusit zapojit zvonek. Jirka se hned přihlásil. Mistr se potom na něj často obracel i při zapojování dalších věcí. Karlovi i některým dalším klukům to nebylo po chuti, o Jirkovi se začalo říkat, že je šplhoun. V prvním týdnu Karel ještě několikrát Jirku testoval. Kazil například jeho práci, vyšrouboval mu součástku a schoval ji. Občas mu kroužil rukama před obličejem a cvrnkal ho do nosu, plácal ho do čela. Zkrátka provokoval. Smál se a vyhrožoval: „Udělej něco a dám ti do držky.“ Intenzivně cítil Jirkův strach a to mu dělalo dobře. Karel je pohodový, sympatický chlapec a ke konci týdne již získal pro svou legraci další dva kluky, kteří se k němu přidali a velmi se bavili.
Než budu pokračovat v popisování tohoto příběhu, krátce vás seznámím, jak později viděl situaci prvního týdne usvědčený Karel, iniciátor šikanování.
Karel: Jirka mi byl nepříjemný hned první den v dílně. Lezl za mistrem. Tím se mi znelíbil. Potom se to pořád stupňovalo. Chová se jako klasický mazánek a stejně tak se i obléká.
Terapeut: Ano? V čem se to projevuje? Co tedy nosí?
K: Nosí starý svetry. Nezapadá mezi nás. Když se to tak vezme, tak provokuje nás všechny. Nemám ho rád.
T: Co dělá?
K: Dělá úšklebky, kope mě pod lavicí. Nadává mi debílku. A provokoval čím dál víc.
T: Podle čeho jsi tak soudil?
K: No, dělal třeba na mě paroháče, tak jsem k němu přišel a vrazil jsem mu jednu. Nebavil jsem se s ním...
(Nebudu na tomto místě Karlovy výpovědi podrobněji komentovat. Rozhodně nebylo pravdou, že si k němu Jirka něco dovoloval.) Ve druhém týdnu se vývoj šikanování urychlil. Karel buďto sám, nebo již se svými dvěma kamarády svoje legrace rozšiřoval a zpestřoval. Uvedu některé z nich:
. Cvrnkal Jirku do uší, maloval mu tužkou na krk a na uši.
. Mačkal mu uši, masíroval mu tváře, bouchal do něj, pohlavkoval ho a výsměšně říkal: „Čekám, až se
ozveš,a pak tě sejmul“ Jednou se Jirka ohnal, ale dostal od Karla tvrdou ránu. Už si to nikdy nedovolil.
. Karel ho chytal pod krkem a cloumal s ním. Jindy ho bral do kravaty, dusil ho a ptal se, jestli má dost.
. Společně s partou mu házeli slupky na hlavu, dávali mu za košili posmrkaný a poplivaný papírový kapesník. . V hodině matematiky mu dal Karel příkaz: „Dej mi kalkulačku, jinak dostaneš!“
. Když šel Jirka k tabuli, vytáhli mu náplně z tužek. Neměl čím psát. Přihlásil se a řekl to učiteli. Ten mu odpověděl: „No a co, tak piš obyčejnou tužkou.“
. Vzali mu desky, kde měl stravenky na obědy. Později desky našel bez stravenek. Po dvou týdnech se již utvořila skupinka pěti agresoru, kteří získali značnou moc ve třídě i ve dvou pracovních skupinách. Svou pozornost věnovali vytrvale Jirkovi, ale postupně ji rozšířili na další tři žáky.
Žák, který nastoupil do role oběti později, vypověděl následující fakta: „Týden mě skoro nechali, ale potom si mě zjistili a poznali, že nejsem nejsilnější. Byl jsem úplně psychicky na dně. Nemohl jsem se soustředit na hodinu. Bál jsem se přestávek. Karel se choval někdy jako blázen. Z ničeho nic mě vzal do kravaty a začal mě dusit. Nebo mě objal a házel se mnou. Někdy to bylo dost nebezpečný a měl jsem strach. Často na mě házeli odpadky. Chtěl jsem odejít ze školy. Ale teď se zaměřili nejvíc na Jirku a další dva kluky. Jsem šťastný, že si mě nevšímají. Chci udělat všecko pro to, aby mě nechali na pokoji.“
Nadvláda agresoru trvala dva měsíce. Pak se totiž Jirkova matka náhodou setkala s pracovníkem školy, kterému se svěřila s obavou, že její syn je asi šikanován, a uvedla mu příklad z předchozího dne, kdy přišel domů bez bundy, protože mu ji někdo schoval. Vyšetřování ukázalo, že krátké „kralování“ těchto „kingů“ přineslo hodně utrpení a bolesti.
Uvedu některé další praktiky agresoru:
. Jirka a další dva chlapci museli pod pohrůžkou, že budou zbiti, štěkat.
. Oběti dostávaly „kolínka“ do stehna a bolestivé údery do hýždí, což bylo glosováno vtipnými komentáři. Někdo plakal, někdo ne.
. Oběti nemohly najít své věci - penály, sešity, tužky atd. Jirkovi schovali agresoři zimní bundu. Jeden učitel mu půjčil na cestu domů svůj kabát.
. Hrály se různé hry. Agresoři například tvrdili, že Jirka ztratil klíč od šatny, a proto nemohou jít domů. Vymáhali ho na něm. Potom ho zbili. Nakonec jeden z agresoru vytáhl klíč z kapsy a pobaveně se smál.
Šikanování se dostalo na hranici třetího stupně. Skupina agresorů začala spolupracovat a systematicky týrat několik obětí. Jelikož zde nebyla žádná podskupina, která by násilí čelila, moc agresorů rostla. Rychle se vyrojilo několik zdatných přisluhovačů. Většina žáků měla strach a mlčela, zatím však šikanování jako normu nepřijala. Naštěstí pro vyšetřování nedošlo ještě k bodu, kdy většina žáků začne léčbě šikany klást aktivní a organizovaný odpor.
PŘÍPAD 9:
Velký fúhrer - ilustrace čtvrtého a pátého stupně
Přes dva roky rozvíjelo šikanování ve výchovné skupině na internátě a paralelně ve třídě k němu příslušné střední odborné školy. Na internátě dosáhlo šikanování pátého stupně a ve třídě, kde byla pouze část agresorů, čtvrtého stupně destruktivity. Iniciátorem byl chlapec fascinovaný násilím a kultem sily, obdivující Hitlera, velkoněmeckou říši a fašistickou ideologii. Touto tematikou se systematicky zabýval a přečetl si o ní několik knih. Získal tak překvapující znalosti, které svérázně rozvíjel.
Postupně se mu podařilo vytvořit na internátě údernou skupinu osmi žáků, kteří měli přezdívky podle špiček velkoněmecké říše a tzv. elitních lidí. Někteří z nich měli na předloktí vytetovaný znak SS. V čele stál velký führer a kolem něj skupina „ministrů“ například ministr propagandy - a příslušníci elity, třeba „generál tankové armády“ apod. Ostatní spolubydlící byli označeni za méněcennou rasu a podle potřeby a nálady nazýváni špinavými árijci, židy, nepřáteli říše...
Normy, hodnoty a požadavky demonstrovali tito „nadlidé“ prostřednictvím tzv. promluv do duše k„jednotlivcům i k celé skupině na internátě. Proslovy hlásali v tomto duchu: „Jste podlidi - méněcenná rasa. Vaším jediným úkolem je nás, velkoněmeckou elitu, poslouchat na slovo. Kdo by se opovážil ceknout, toho tvrdě ztrestáme, poteče krev... Ne aby si náhodou někdo chtěl stěžovati. To by byl váš konec. Najdeme si vás všude a umlátíme vás k smrti... Nemáte žádná práva. Jediné vaše právo je poslouchat a chcípnout...“
Běžným doprovodem byla akce „komanda SS“. Vybrané oběti bylo přikázáno, aby si stoupla ke zdi, u které byla surově ztlučena. Potom musela provolávat slávu führerovi. Jindy agresoři napodobovali nacistické výslechy a nutili například oběť, aby řekla svoje „pravé jméno“. Jeden chlapec byl přinucen se svléknout a poté ho zbili. Násilf bylo rozmanité a velmi brutální. Dalšího chlapce přehazovali agresoři přes zábradlí schodiště a smáli se při představě, jak bude dole skučet s polámanými „hnáty“. Tento způsob přesvědčování se ukázal jako mimořádně účinný, vyhlášené normy šikanování přijali dobrovolně všichni členové výchovné skupiny na internátě. Poslušnost byla výtečná. Oběti uklízely, půjčovaly své věci, kupovaly svačiny, dělily se o jídlo z domova, klaněly se, plazily, líbaly boty...
Ve třídě byl vývoj šikanování pomalejší. Vnější projevy fašistické ideologie se zde zpočátku neprosazovaly, pouze byli někteří nesympatičtí spolužáci surově biti. Až mnohem později, ve třetím ročníku, přinesli agresoři do třídy plakát führera. Některým obětem vysvětlili, co znamená pozdrav „Sieg Heil“ i „Heil Hitler“, a vyžadovali ho od nich. Posléze oběti zkoušeli před tabulí ze znalostí týkajících se velkoněmecké říše a jejích úspěchů. (Zkoušení „fašistů“ je poměrně běžné. Pouze obsah se různí podle jejich ideologického zaměření. Například chlapec, který se označoval za „českého fašistu“, zkoušel oběti z toho, jaké je hlavní město Sudet, kdo jsou to henleinovci apod.)
K provalení šikanování došlo ve chvíli, kdy pedagožka přišla nečekaně na hodinu o chvíli dříve a byla svědkem toho, jak skupina tzv. hodných žáků škrtí svého spolužáka. Při odborném vyšetřování byla odhalena i šikana na internátě.
PŘÍPAD 10:
„To pajdavý kopyto“ za všechno může
Od první třídy si s ni nikdo nechtěl hrát, protože prý nikam nedojde. Jana byla totiž postižená mozkovou obrnou. Někdy ji sice pod nátlakem pedagogů někam odvlekli, ale tam ji nechali. Jejich krátkodobou pozornost získala pouze tehdy, když jim něco dala.
Celé se to ještě zhoršilo, když Jana přešla na druhý stupeň do jiné školy. Nečekala ji sice „přivítačka„l, jak bývá někdy zvykem, ale děti ji nepřijaly a začaly ji „virtuozně“ trápit. Jejich fantazie a radost z utrpenl oběti byly bezmezné. Jana se cítila hrozně a často dlouho plakala. Jednou „děti s citem pro demokracii“ vypsaly referendum, zda s nimi může jet Jana na hory, či ne. Většina nechtěla.
Později celá třída veřejně odhlasovala, aby Jana odešla z jejich třídy. Důvod tohoto kolektivního rozhodnutí byl „prostý“. Za všechny problémy - ať už prospěchové, nebo kázeňské - je zodpovědná Jana. Ona je viník všeho špatného, co se ve třídě děje. Proto bylo zakázáno s Janou mluvit. Nevole a štítivost vůči ní se stále stupňovaly. Nakonec jeden zoufalý pedagog tyto vztahy připodobnil k vyhrocené rozvodové situaci, kdy jeden z manželů tvrdí, že s tím druhým nemůže být pro nepřekonatelný odpor.
PŘÍPAD 11:
„Vnitřní pláč“ chlapce s mozkovou obrnou (Zkrácená a upravená výpověď oběti)
V minulém školním roce jsem ve škole všude používal vozík. Stávalo se mi, že jsem nemohl dojet ke své lavici, protože v uličkách byly tašky. Prosil jsem spolužáky, aby je dali pryč, oni však nereagovali. Když se nedalo nic dělat, tak jsem se snažil přes ně přejet. Tím jsem je rozzlobil a oni mi nadávali „kriple“, „demente“, „ubožáku, ty to stejně nezvládneš“. O přestávkách jsem se chtěl projet venku po chodbě, ale v odchodu ze třídy mi spolužáci bránili, nastavovali mi nohy pod kola vozíku a drželi ho. Stávalo se, že mě rozjeli proti ostatním dětem a pustili mě do nich, až jsem některé porazil. Prosil jsem je, aby toho nechali, ale oni se jen smáli. Jindy si mě posílali sem a tam, vyvolávalo to ve mně hroznou bezmoc, křičel jsem, ale oni se řehtali jako koně. Někdy to nezvládli a vrazil jsem plnou rychlost do zábradlí, až se mi na vozíku ohnuly stupačky. Také vyhrožovali, že mě pustí ze schodů, a nakláněli mě na nich.
Když jsem zůstal ve třídě, bouchali mi sáčky od pití u ucha. Chechtali se, že si držím uši a bojím se toho. Když viděli, jaký to má úspěch, tak přinesli spoustu balónků a s nimi to dělali ve velkém. Když jsem se snažil dojít ke své lavici, tak jsem nechal vozík vzadu za lavicemi. Oni do něj kopali a křičeli: „Ta kriplkára tady překáží.“ A potom na mě řvali: „Vypadni odtud, my tě tady nechceme.“ Při hodině mi kluk za mnou často kopal do židle, někdy mi křídou pomaloval záda. Jednou z oblíbených zábav kolemsedících bylo, že mi naházeli papírky pod lavici, a upozorňovali, jaký tam mám nepořádek. Běžně mi na sedadlo vozíku rozmačkávali křídu.
V tomto školním roce to bylo od začátku ještě horší. Denně jsem slyšel nadávky „ty žide“, „my tě tady nechceme“, „debile“, „kriple“, „mrzáku“,„narodil ses v Čemobylu“, „potrate z Motola“ atd. Po dvou měsících jsem šel do nemocnice. Operace mi pomohla, po návratu v březnu se mi podařilo zvládat chůzi o berlích, osvobodil jsem se od vozíku. Trápení nastalo po mém návratu do školy. Když jsem se chtěl dostat do třídy, zavírali mi dveře před nosem. Nejsem tak obratný, bouchal jsem na dveře holí, poté otevřeli tak prudce, že jsem ztratil rovnováhu. Ubližovali mi však i jinými věcmi. Nevím, kdo to udělal, ale když jsem si chtěl sednout, židle se mnou spadla, měla totiž ohnuté nohy. Nebo mne pozdravili a když jsem se na ně podíval, hodili mi spoustu papírků do obličeje se slovy: „My tě stejně zabijeme, seš ubožák, ty to stejně nezvládneš chodit.“ Těžko se ve škole soustředím na učení. Jsem z toho smutný.
PŘÍPAD 12:
Psychoteror v dívčí třídě
Helena se zhroutila a musela být hospitalizována na psychiatrii. Co se jí stalo? „Vlastně nic!“ Nezvládla „holčičí škádlení“ - podle slov paní ředitelky. Ve skutečnosti šlo o psychický teror. Posucfte sami.
Nějak došlo k tomu, že se tato žákyně deváté třídy znelíbila Evě - hvězdě třídy, která začala zpracovávat spolužačky proti ní. Možná to bylo proto, že se poctivě připravovala na vyučování, nechodila ve značkovém oblečení a svůj obličej nezkrášlovala líčením. Kdoví?
Naplno propukla kolektivní perzekuce, když se Helena vrátila po čtrnáctidenní nemoci do školy. Na její pozdrav nikdo nereagoval. Když si sedla na své místo, sousedka si odsedla jinam. Helena nechápala, co se děje, a silně znejistěla. Kdykoli se snažila zapojit do rozhovoru nebo říct něco na svou obranu, agresorky to braly jako vtip a báječně se bavily. Smály se, šklebily a dělaly na ni grimasy. Slovně však komunikovaly pouŹze mezi sebou. Pokoušela se jim zavděčit dáváním svačin, napovídáním, půjčováním peněz a různých věcí. Vůbec jí to však nepomohlo, věci ji nevrátily a nepřátelství narůstalo.
Každodenně jí někdo nadával a neviditelné agresorky ji posílaly „vzkazy“, básně a pohádky. „Vzkazy“ obsahovaly později i výzvu k sebevraždě: „Helčo, nejsi k ničemu, skoč raději z vokna, ať už máme od tebe pokoj!!!“ Někdy jí nenápadně nalepily na záda potupné nápisy - „Jsem pojebaná kurva“, „Chceš si se mnou zašukat?“, „Jestli se ti líbím, tak na mě plivni!“. Nic netušila a prošla školou se škodolibými poznámkami v zádech.
Jednou vymyslelo konspirační jádro pomluvu, že písemky, které napsala na výbornou, opsala. Dva učitelé tomu uvěřili a důkladně ji přezkoušeli. Od té doby ji zaplavoval velký strach, a i když se poctivě učila, nedopadalo to dobře. Před třídou se cítila bezmocně a uboze. Průpovídky spolužákyň při zkoušení ji znervózňovaly tak, že koktala a ze třídy odcházela úplně zmatená. Pedagogové poznámky dívek ignorovali. Jeden z nich však zareagoval a řekl jim, ať si své poznámky nechají na přestávku a neruší jimi hodinu. Přestávky, kdy bylo probíráno zábavné zkoušení, trávila Helena na záchodě. Všechny věci si brala s sebou, protože jí je schovávaly a ničily.
Když už nemohla dál, dívka onemocněla. V té době se jí začaly zdát hrůzostrašné sny. Snažila se v nich utéct a ubránit se násilí spolužákyň. Probouzela se úplně zpocená. Matka, která nic nevěděla, ji nakonec poslala do školy, že už se namarodila dost. Navracela se tam úplně vyděšená, s bolestmi břicha. Pořád čekala, že na ni někdo zaútočí. Po příchodu do školy šla okamžitě na záchod. Do třídy se odvážila jít až krátce po zvonění. Nikdo si jí nevšímal a nesmál se jí, bylo tam ticho jak před bouřkou. O velké přestávce ji chytilo několik dívek za ruce a za vlasy a Marcela jí zmalovala celý obličej rtěnkou. Helena utekla domů a tam se zhroutila. Jediné, co si pamatovala, bylo, jak se třásla a pořád brečela.
PŘÍPAD 13:
Hra na homosexuální obtěžování
Jednou někdo zaťukal na dveře poradny. Otevřel jsem a za nimi stál ubrečený a zoufalý blonďatý chlapec. Slzy mu kanuly jako hrachy. Zeptal se mě, zda si na něho pamatuji. Ubezpečil jsem ho, že ano (asi před rokem jsem mu pomáhal s jedním problémem). Posadil jsem Jakuba do křesla a sedl si k němu. Povídali jsme si dlouho. Jeho slovy vám stručně přiblížím, co ho trápilo.
„Rád bych vám řekl takovou věc, o které se špatně mluví. Když mistr odejde, tak mě dva kluci osahávají a mají z toho srandu. Jeden je Martin Kula a druhý Ondřej Kosek. Otravujou mě čím dál častěji. Dneska si Kosek nenápadně sedl za mě a kroutil se. Za chvilku mě jeden chytl zezadu a Kosek mě hladil zepředu po vlasech a říkal: „Ty můj malý čuráčku, já tě dneska opíchám...“ Jednou jsem se ho zeptal: „Ty si teplej?“ On řekl: „To víš, ty si blonďák... Já to netajím.“ Ptal jsem se ostatních, a prý chodí s klukama. Nevím, asi je opravdu teplej. Kosek je ale lepší než Kula. Když na něj mluvím, tak mi někdy odpoví. Kula je víc agresivní...
Nejhorší je to, když jsme spolu v šatně. Jim asi haraší v hlavě. Vedle je umývárna, kde si naplní láhve a celého mě polejou... Už to nemůžu vydržet! Ostatní si toho vůbec nevšímají. Kdybych tak měl svaly, to by bylo jiné. Tady kdo nemá svaly, tak není nic. Alespoň v téhle společnosti.“
O jakou hru vlastně šlo? Výpověd' svědka to osvětli:
„Včera k nám přiběhl Kosek a byl úplně červenej, jak se dusil zadržovaným smíchem. Vzlykavě sípal: „Já se poseru, ten blb to žere, že jsem teplej.“ Kosek s Kulou se domluvili s klukama, že na Jakuba nahrajou, že jsou teplí. A on jim to sežral i s navijákem. Mně to jako sranda nepřipadá, ale nemohl jsem nic dělat. To bych se s nima musel porvat.„
Bezprostředně po prozrazení byli oba dva agresoři suverénní, chvilkami až lehce drzí. Druhý den za mnou přišel Kosek a s pláčem mě prosil, abych to neříkal jeho rodičům, zvláště matce, která pracuje na vnitru. Několik následujících dní před vyslovením ortelu za mnou chodili oba dva a srdceryvně na mě naléhali, abych na ně neprozradil, co dělali.
PŘÍPAD 14:
Ranařka
Dívka, která na základní škole třikrát propadla, zneužívala svoji sílu k opakovanému bití některých chlapců. Tvrdě je bila pěstí a kopala - chovala se jako „drsný hospodský rváč“. Všichni z ní měli strach a nikdo se jí nepostavil na odpor. Jednou napadla sice menšího, ale zdatného a nepoddajného chlapce. Ten, jelikož nechtěl „křehkou“ dívku udeřit, ji chytil kolem krku a znehybnil. Vtom však vstoupila učitelka do třídy, a proto ji okamžitě pustil. Otřesená „ranařka“ se na něj vrhla jako kočka a rozškrábala mu obličej. Pedagožka vyřešila situaci po svém. Napsala tomu „neurvalému klukovi“ poznámku do žákovské knížky: „Rve se, až krev stříká.“
PŘÍPAD 15:
Premiantka třídy
Půvabná třináctiletá dívka, premiantka třídy závodně hrající tenis, se stala terčem kritiky a nemilosti skupiny spolužáků. Nedokázala se zapojit do společné zábavy, snad působila poněkud křečovitě a byla příliš orientovaná na výkon. To však neopravňovalo silného a oblíbeného chlapce, aby jí dlouhodobě fyzicky ubližoval. Jelikož Alena byla zdatná a odvážná dívka, pokoušela se mu někdy postavit a vrátit mu způsobené příkoří, ovšem proti jeho brutalitě neměla šanci. Schytala od něj tvrdé rány a kopance. Nikdo se jí nezastal. Po takovém střetu často plakala. Rodiče a učitelé se nikdy o jejím trápení nedověděli.
Obětí agresivity tohoto „džentlmena“ se krátkodobě staly dvě další dívky s výborným prospěchem. Po příchodu nového žáka, který byl jednoznačně nejsilnější a přitom povahově mírný a jemný, násilí zmíněného chlapce ustalo.
Je zajímavé, že dívka, která se mi s tímto příběhem svěřila a kvůli níž jsem navázal spolupráci s obětavou výchovnou poradkyní, si po delší době téměř na nic nevzpomněla. Její bolestivé vzpomínky byly vytěsněny mimo oblast vědomí.
|
