BOLEST ŠIKANOVÁNÍ



  OBSAH

Kapitola  1
Kapitola  2
Kapitola  3
Kapitola  4
Kapitola  5
Kapitola  6
Kapitola  7
Kapitola  8

   Otázky
  Dodatky

 Literatura

 Nápověda

3.  Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi?

V první kapitole věnované hlubším souvislostem šikanování se dostáváme k  zásadní otázce. Před touto otázkou nejde couvnout, i když lze očekávat, že píchneme do vosího hnízda. Musíme se zeptat na jádro problému: Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi? Jde o bolestivou otázku, neboť poctivé hledání odpovědi hrozí být jedním ze zrcadel, které umožňuje zahlédnout skrytou tvář každého člověka. Porozumění šikanování ovšem znamená nejen se dozvědět o člověku, čeho je schopen, ale dává mu i šanci rozpoznat, čeho se musí vyvarovat, aby zkrotil destruktivní agresi v sobě. Tento úkol je velmi složitý. Jsme si proto vědomi omezenosti našeho „uchopení“ problému. Starořecký myslitel a filozof Platon se dokonce domníval, že mozek člověka není vybaven na porozumění zlu. Přesto si dovolíme upozornit na některé souvislosti dotýkající se hlubších předpokladů šikanování a vyvodíme praktické závěry zejména k bezprostředním školním příčinám a podmínkám této specifické formy agrese.

3.1 Předpoklady k šikanování máme v sobě

Než se pokusíme ukázat důležité předpoklady šikanování, dotkneme se jednoho sporného tématu, které může osvětlit náš problém. Lze ho formulovat prostřednictvím otázky: Co je to vůbec za lidi, ta šikanující monstra? Jsou snad z jiné planety?

Jsou agresoři nějací nenormální, těžce nemocní lidé?

Renomovaní odborníci nezřídka zastávají názor, že agresoři, kteří krutě šikanují (mučí) své bližní, jsou agresivní psychopati. Mimochodem - oběti jsou často považovány rovněž za psychopaty, nikoliv však agresivní, ale asterickém případně za lidi, kteří neobstáli v přírodním a společenském výběru a v soutěži se sociálním prostředím. Zkrátka - zlo se odívá do hávu psychopatologie. Jistě to v některých případech platí. Nicméně u šikanování vzhledem k četnosti agresorů (i oběť) bychom se museli domnívat, že do našich škol jsou pečlivě vybíráni pouze psychopati a většina normálních dětí má do školy vstup zakázán. Vidím zde paralelu s holokaustem. Tohoto zla, které nemělo v lidských dějinách obdoby, se zúčastnilo obrovské množství Němců a nelze předpokládat, že tito lidé byli vesměs psychicky nemocní. S tímto názorem tedy zásadně nesouhlasím. Po setkání se stovkami iniciátoru a aktivních účastníků šikanování mezi dětmi a mládeží mohu říci, že se tito mladí lidé od ostatních zásadně neliší, alespoň na úrovni psychiatrických diagnóz. V drtivé většině to nejsou nemocní sadističtí psychopati. Jsou pouze mimořádně egoističtí a egocentričtí. Agrese a krutost, která je v nějaké míře v každém člověku, proto nemá větší zábrany k bujení a je plně k dispozici jejich „kojeneckému“ charakteru. Nejde tedy o problém psychopatologie, ale o problém duchovního rozměru člověka a jeho morálky. Nabídneme zamyšlení nad povahou člověka jako takového. Názory jednotlivých myslitelů na toto zásadní antropologické východisko se jistě různí, ale za pozornost stojí zajímavé postřehy R. Godtela (1992):

Mučení a popravy vždy neodolatelně přitahovaly publikum. lidská krutost odjakživa lačnila po krvi a kochala se slzami obětí. lidé se při popravách bavili jako na nějaké slavnosti. Většinou nešlo jen o potrestání, ale také o ponížení a pokoření člověka. Za všech dob existovaly v různých historických podobách různé pranýře, pláště hanby a trestající masky. Mučitelé přibíjeli oběti ke kůlům, zavírali do klecí, zavěšovali do košů. A kdokoliv z kolemjdoucích měl možnost poníženou bytost urážet, spílat jí, poplivat i udeřit... Chceme-li pochopit pravou podstatu člověka, musíme absolvovat také cestu touto hrůznou říší utrpení. A nenalhávejme si, že se to děje jen občas. Co tedy odlišuje člověka od zvířete? Člověk je vždy ochoten vykořisťovat svého bližního, ranit ho a způsobit mu utrpení. Mučení je speciálním vynálezem lidského ducha. Snad jedině strach z trestu a vláda zákona zabraňuje tomu, aby krutost člověka nenapáchala ještě více škod. Silní zpravidla triumfují nad slabými. Tento fakt znamenitě vysvětluje podstatu dědičného hříchu, třídního boje, tělesných trestů středověké inkvizice i novodobých koncentračních táborů. Podivné jsou dějiny lidstva: po politickém převratu, po revoluci nebo po prohrané válce se oběti včerejška začínají měnit v katy zítřka. Vždy znovu a znovu se naděje revoluce nenaplňují, znovu se zpochybňuje to, co bylo vydobyto, protože z lidí, kteří získali svobodu, se stávají noví mučitelé. Msta zase vždy rodí pouze mstu. Bolest druhých má malou váhu ve srovnání s tím, jaké nám působí potěšení. Kulturní země se zřekly mučení a daly je „do klatby“. Místo toho se uplatňuje jemnější a záludnější forma trápení a týrání. Jde o všudypřítomné šikanování.

Lidské dějiny dávají výše uvedenému pohledu na člověka za pravdu. Nicméně v našich genech je zakódována náchylnost jak ke krutosti, tak k soucitu. Zdá se, že lidé více zalévají zlo v sobě a dobro zanedbávají, nechávají ho usychat.

Závislost na sobě a šikanování

Každý člověk se rodí jako sebestředná bytost. V průběhu života máme šanci více či méně tuto omezující přirozenost rozpoznat, svým rozhodnutím ji odmítnout a vykročit na trnitou cestu za hranice svého já - na cestu osvobození ze závislosti na sobě. V hloubi duše je naším cílem milovat, tvořit a nést utrpení, jímž je život prostoupen. (Mimochodem - závislost na sobě je terénem všech dílčích závislostí, přitom v odborném světě je prakticky neznámá.) Tuto naši případnou konverzi lze přiléhavě nazvat kopernikovským obratem. Ztráta iluze, že se všechno točí kolem nás, má podobné účinky, jako byl šok našich předků z toho, že Země není středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha planet, které se točí kolem Slunce. Můžeme vítězit nad druhými, ale vítězit nad tím horším v sobě samém je jistě neporovnatelně těžší. I když dosáhneme hlubokého sebepoznání a sebeuvědoměŹní (možná tím spíš), musíme každý den znovu lopotně sami sebe překonávat. Není výjimkou, že přes veškerou snahu neubližovat a pomáhat selžeme. Není to jednoduchý úděl být „duchovním živočichem“. Z pohledu velkých náboženství nelze nevidět tragiku lidského osudu. Iniciátor nebo aktivní účastník šikany je člověk, který se z nějakých důvodů vyhnul bolestivému duchovnímu růstu a ustrnul na počátečním stupni vývoje. V jeho jednání mu jde jen o  sebe samého a je naprosto netečný k tomu, co způsobuje druhým lidem. Síla jeho ducha vzdorovat zlu se ještě neprobudila. Problémy selhání vůči druhým lidem ho netrápí.

Duchovním rozměrem chápeme ve shodě s Franklovou logoterapií možnost člověka svobodně volit svůj cíl, smysl a své životní hodnoty. Zjednodušeně můžeme říci, že ten, kdo je na počátku, žije sám sobě; naproti tomu ten, kdo již duchovně pokročil, překračuje hranice vlastního zájmu a soucitně vnímá bolest a potřeby druhých lidí, umí se prostě přenést do jejich kůže. Slova zakladatele logoterapie to krásně vyjadřují (Frankl, 1995): Celým člověkem je člověk vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná: Obrazně se to dá znázornit úsečkou, na jejímž začátku jsou lidé - loutky, vedení na nitkách svých pudů a podmiňování (reflexů), a na druhém konci jsou lidé, kteří se povznesli k vývojovému stupni, který odpovídá buddhistickému a křesťanskému ideálu, vydali se v lásce k druhému člověku, například Milarapa, Gándhí, Albert Schweitzer nebo Matka Tereza. Duchovně neprobuzená bytost jedná v podstatě antisociálně - je uzavřena do skořápky svého já a všechny její vztahy jsou zjevně nebo skrytě prospěchářské, manipulující a parazitující. Zkušenosti s agresory vypovídají o tom, že člověk má v tomto stadiu duchovního vývoje pocit oprávněnosti, případně vyššího vedení. On totiž ví, že je lepší než ti druzí. Proto je samozřejmé, že má moc rozhodovat a přivlastnit si pro sebe všechny výhody, které lze získat. Není výjimkou, že takový „nadčlověk“ čerpá svou pýchu z příslušnosti k nějaké správné skupině (skinheadi, politická strana apod.). Duchovní prázdnota a chybějící mravní hodnoty nejsou na překážku vysoké inteligenci, hluboké vzdělanosti, tvořivosti a silné vůli k úspěchu. Existují lidé nejrůznějším způsobem schopní a zdatní, přesto mají však zakrnělý charakter. Sobecká a sebestředná orientace posiluje vrozenou touhu po moci a slasti s ní spojené. Agrese v člověku není kultivována, transformována a slouží primitivnímu já. Od této poruchy vývoje se mohou v rámci určitých podmínek odvíjet nejrůznější druhy zla, mezi nimi i šikanování.

Nabízí se otázka, zda děti a mladí lidé, kteří již nastoupili cestu duchovního růstu, jsou vůči iniciaci či aktivní účasti při šikanování imunní. Domníváme se, že duchovní zralosti - vyššího stadia spirituálního růstu - dosahují lidé až v dospělosti, a to ještě nemnozí. V tomto smyslu mohou být děti nanejvýš na počátku, a to pouze některé. Jsou to ty děti, které mají doma nebo ve škole duchovní potravu, mohou tedy růst. Duchovně probuzené děti se nestávají iniciátory systematického fyzického násilí, ale mohou upadnout do osidel zárodečné podoby šikanování a zejména jsou ohroženy vyhroceným tlakem ke konformitě, který charakterizuje skupiny nemocné šikanováním (viz Skupinová dynamika šikanování). Bylo by zajímavé převést terminologii duchovního vývoje do terminologie mravního vývoje. Zde se nabízí především šestistupňový psychologický Kohlbergův model, vycházející z Kantových obecných úvah o morálce. Nejnižší stupeň je založen na poslušnosti dané strachem z trestu a poslední stupeň je založen na obecných mravních principech. Duchovní a mravní vývoj spolu souvisí. Ve skutečnosti se tyto dva typy růstu pohybují v podobných krocích. Velmi zjednodušeně lze říci, že duchovně zakrnělí agresoři jsou v morálním bezvědomí. Nerozlišují dobro či zlo ve svém jednání. Nasvědčuje tomu mimo jiné jejich morální slepota.

Původ morální slepoty u agresorů

Při setkání s agresory bylo vždy zarážející, že tito mladí lidé neměli žádné vědomé pocity viny, netrápili se skutečností, že někomu ublížili, a zasloužený trest vnímali jako křivdu. Těmto jedincům znásilňujícím slabé chyběl jakýkoliv náhled na nemorálnost jejich jednání. Na základě zkušeností jsem dospěl k názoru, že morální slepota je působena na dvou úrovních:
. Je vystavena fackování, popřípadě tzv. flástování (pohlavky, rány dlaní do týla).
. Na oběť je položena deska lavice a na desku si stoupnou agresoři v co největším počtu.

Ochrana sebepojetí

Odborníkům je známo, že lidé pro ochranu svého sebepojetí udělají mnoho, někteří téměř všechno. Šikanující agresoři, aby ubránili své sebepojetí a odvrátili velkou úzkost z možnosti rozvrácení obrazu o sobě, různými způsoby popírají a vytěsňují realitu. Odmítají sami sebe vidět negativně jako nelítostné tyrany, kteří bijí a mučí slabé a bezmocné spolužáky. Velmi často zdůvodňují své chování odpověďmi typu: „Strašně mě provokoval...“ „Pořád se na mě divně díval...“ (připomeňme si Karlovu výpověď v případu 8 - Klasický mazánek). Způsob, kdy agresor svaluje vinu na oběť, lze označit jako racionalizaci. Zažil jsem případy, kdy agresoři v rámci lhaní a sebeklamu velmi přesvědčivě, s velkým citovým nasazením, dokonce i s pláčem tvrdili, že oběti je šikanovaly, že je bily a týraly. Současně žádali jejich kategorické potrestání. Pedagogové, neorientovaní v záludnostech šikanování, kteří neměli k dispozici důkladnou diagnostiku případu, brali jejich tvrzení zcela vážně (viz případ 16 - Obyčejná okročilá šikana). Přisuzování vlastních agresivních pohnutek a svého agresivního chování druhým (zde obětem) se v psychologii označuje termínem projekce.

Sobecká a sebestředná orientace

Zdrojem morální slepoty agresoru je jejich sobeckost a egocentričnost. Tito „si1áci“ se považují za střed světa a z tohoto titulu si upravují mravní normy podle svých. potřeb. Ucta k člověku je jim cizí a porozumět utrpení a bolesti bližního je nad jejich možnosti. Používají lidi jako věci, které lze využít, a jejich zúžený pohled skutečně vnímá šikanování jako „zábavu a legraci“. Svědomí se neozývá. Mravní mantinely agresoru jsou pružné, a proto si vždy nacházejí přijatelné vysvětlení pro své nemorální a často i zákon překračující chování. Netuší, že jsou vedeni nutkavou potřebou rozpouštět vlastní strach a vytvářet falešný pocit bezpečí. Stimuluje je touha po moci a uspokojení z utrpení druhého, ale i další motivy (podrobnější zmínku o motivech k šikanování naleznete v podkapitole Kdo začíná šikanovat?). Na otázku, proč to dělali, odpovídají shodně a zcela uniformně: „Měl jsem z toho srandu... Byla to pro nás legrace...“ Je vlastně zbytečné se ptát, protože není v jejich možnostech reflektovat své skutečné motivy. Při návštěvách některých odsouzených agresoru ve věznici pro mladistvé lze často slýchat: „Kdybych jenom věděl, že je to trestná činnost, nikdy bych to nedělal...“ Obávám se však, že většinou nejde o výčitky svědomí a soucit s obětí, ale o lítost nad tím, že se nedokázali vyhnout trestu. Sobecko-sebestředná orientace je podstatnou charakteristikou a nutným podhoubím pro růst „zdatného uchvatitele moci a strůjce šikanování“.

Kořeny sobecké a sebestředné orientace

Sobecká a sebestředná orientace agresorů spočívá v nelásce k sobě. Může nám to připadat jako absurdní tvrzení, protože v obecném povědomí je sobectví spojováno se sebeláskou. K vyslovení této teze mě přivedly především příznaky narušeného vztahu agresoru k sobě samým. Jde především o jejich závislost na sobě, která vypovídá o absenci sebepřijetí. Vycházím z myšlenek M. S. Pecka (1994) v knize Nevyšlapanou cestou a Ericha Fromma (1993) v knize Strach ze svobody. Posledně jmenovaného autora krátce cituji. Sobectví není sebeláska. Sobectví je opakem lásky. Je to druh chtivosti - nutkavé nenasytnosti, která je neukojitelná. I když se sobec soustřeďuje na sebe, není nikdy spokojený, ale stále neklidný, stále hnaný strachem, že nezíská dost, že může něco ztratit, že utrpí škodu. Při zkoumání nevědomých dynamických sil lze dojít k závěru, že v podstatě tento typ člověka se nejenom nemá rád, ale že sebou hluboce pohrdá. Člověk, který nemá rád sám sebe, který není sám se sebou srozuměn, je stále úzkostlivě soustředěn na sebe. Nemá vnitřní jistotu, která může existovat na základě opravdové lásky a afirmace.




Strana 1
Strana 2
Strana 3

Nápověda Obsah     Nahoru Úvodní strana     Předešlý text Navazující text  Valid XHTML 1.0! Valid CSS!