BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

Připady šikanování

PŘÍPAD 31:

„Typická“ oběť
Zdeněk je uzavřený, tichý, mrmý, málomluvný, zvýšeně sebekritický a nápadně bojácnýchlapec. Fyzicky nenr přrliš zdatný. Jeho dlouhodobým konrčkem jsou drahé kameny. Po několik let je o prázdninách hledal v lokalitách jejich výskytu a bez peněz tak dokázal vytvořit pozoruhodnou sbrrku. Na nynějšr školu byl převeden, protože na té minulé byl dvakrát šikanován. V nové třrdě nikoho neznal. Od počátku se crtil osamocený a bolestně to prožrval. Později mi řekl: „Snažil jsem se skamarádit, ale jako kdyby žádný neměl zájem. Nikdo se mnou skoro nemluvil. Jedině když něco chtěli.“ Při „strachovém testu“ úplně selhal. Oblrbené silácké hry ve třrdě vabec nechápal a děsil se jich. Hrálo se tu napřrklad na babu, při které se dávalo pěsti do rozkroku. Vypověděl: „Perou se mezi sebou surově a já nevrm, jestli je to ze srandy.“ Zdeněk je „typická“ oběť, jejrž „úchylkou“ je, že nedokázala posoudit „vážnost či nevážnost násnr“ a věrohodnost výhružek. PřibUžrm to jeho vlastními slovy: „Nevěděl jsem, co mám dělat. Několik kluka ke mně přišlo a dávali mi přrkazy. Podej to okamžitě, nebo dostaneš přes držku. Měl jsem strach. Nevím, jestli to mysleli vážně; nebo ne. Nepoznal jsem to. I když měli dobrou náladu, tak byli takovf. Raději jsem je poslechl a podal jsem jim to. Dobiáš (předseda třrdy) si na mně zkoušel triky, které viděl v televizi. Naznačoval proti mně údery nohama i rukama. Nevrm, kdyby mu to nevyšlo, co by dělal. Kdyby se strefil a kopl mě do varlat. Mám strach, co by se stalo, kdyby to myslel vážně.“ Nakonec tento odvážný karatista kopl jiného ustrašeného chlapce do krku a ten zastal ležet v  bezvědomí. Strach slabého se silákam Ubil. Od jiného svědka jsem se dozvěděl o řadě vtipů, které mi Zdeněk neprozradil. Dali mu například do tašky prezervativ, pak ho jako náhodou objevili. Potom chlapce obklopili a smáli se. Nakonec si se Zdeňkem pohazovali a řvali: „Ty jsi náš bejk.“ Nebo si o něm vykládali ruzné obscénnosti, aby to slyšel. Kreslili oplzlé kresby na tabuli a psali k tomu jeho jméno... Chlapec byl typická oběť, a tak se prostě spolužáka bál. Jeho strach se vystupňoval natolik, že přestal chodit na tělocvik. Připadal si tam ještě zranitelnějšf. Vždy zastával ve třrdě, ale do tělocvičny nešel. Neomluvené hodiny se mu sčítaly a hrozilo mu vyloučení. Tehdy to začalo být třídnímu učiteli nápadné a poslal ho za mnou do poradny. Zdeněk byl v nové škole opět šikanován, i když ne tak brutálně jako tam, odkud přišel. Měl totiž velkou vadu charakteru, nikomu neubližoval, sám se nedokázal bránit a nápadně se bál. Byl špatně vybavený pro hru na silné a slabé. Ještě jednou budu Zdeňka citovat: „Zatím to šikanovánr není, ale přijde to co nevidět.“ V tom se mýlil, šikanování to již bylo, i když v počátečnrm stadiu. Jeho následujrcr postřeh byl zcela pravdivý a poučný: „Ti silní si dělají ze slabých srandičky. Oni si mysU, že my slabr nic nezmažeme, že si mohou dělat, co si zamanou. Otravujou slabé. Když oni někomu ubližujr, tak se všichni ostatnr posmrvají a majr z toho radost. Vím, jaké to bylo na minulé škole. Nechci na to vzpomínat.“ A potom se rozplakal.

PŘÍPAD 32:

Oběť provokatér
Sedmák Petr měl doma spartánskou výchovu. žádné sentimenty, něha nebo mazleni. Za každou maličkost dostal tvrdý výprask. Později se ukázalo, že chlapec tresty vyhledává. Páchal různé nepravosti tak, aby byl vždy přistižen. Když nedostával lásku, tak si aspoň vynutil pozornost v negativním smyslu. Určitě je to lepší než být vzduch. Stal se závislým na kopancích rodičů. Při jednom vážném přestupku ho matka zbila obzvlášť tvrdě. Druhý den ve škole omdlel. Když se probral, točila se mu hlava, zvracel, viděl před očima bílé světlo. Byl poslán na pět dní do nemocnice. Diagnóza zněla: lehký otřes mozku. Svoje rigidní schéma z rodiny, jak získávat láskyplnou pozornost, aplikoval s úspěchem i ve škole. Platil tu za pěkné kvítko a provokatéra. Na první pohled se zdálo, že se pohybuje ve vztazích se sobě podobnými kamarády jako ryba ve vodě, stále ve výtečné náladě. Po nějaké době mi však volala jeho matka, že se jim doma ztratily peníze. Petr se prý okamžitě přiznal, avšak tvrdil, že je ukradl proto, že musí kupovat cigarety spolužákům. Když jsme spolu mluvili, Petr mi řekl, že peníze vzal nezávisle na šikaně. Doma je vzal již několikrát. Připustil však, že mu někteří kluci brali cigarety násilím. Jeden ho vzal například pod krkem a hodil ho na stěnu. Vyšetřováním svědkó se ukázaly podivné věci. Kamarádi, které Petr označil jako své nejlepší, se k němu chovali poněkud „macešsky“, i když vezmeme v úvahu jeho potvrzené provokativní chováni. „Kamarádi Petra mlátí a mají z toho srandu. Strašně se jim líbí, že zčervená jako krocan a potom brečí jako hej kal.„ Uvádím ukázky jejich náklonnosti podle výpovědi svědků:
. Společně ho chytnou a lehce ho bouchají do zad. Postupně rány přitvrzují a nakonec ho shodí na zem a kopou do něj. On se začne svíjet a brečí. Pak se zvedne a v lavici v pláči pokračuje.
. Položí ho na zem, dva ho drží a lechtají ho, dávají mu pigbelky. Jindy mu vyhrnou triko a házejí pěti korunou na břicho. On potom strašně brečí.
. Někdo z kamarádů do něj strčí. Petr se rozčílí a také do něj strčí. V tu chvíli dostane pořádnou facku a rozbrečí se.
Bití od jeho nejlepších kamarádů Petrovi však vůbec nebrání v tom, aby za nimi lezl a dál je častoval vtípky: „Vylešti si popelníky, santusáku, diskofile...“ A hra se opakuje... Opět zčervená jako krocan a pláče jako hej kal.

PŘÍPAD 33:

Jsou strašně hloupí
Při odhalení šikanování dvou nových žáků ve třídě jsem se setkal s třídním učitelem. Zeptal jsem se, co si o obětech mysU. Odpověděl následovně: „Jsou strašně hloupí, zhoršují mi prospěch třídy, mají průměr 3,22. Rád bych se jich zbavil. Nedivím se, že jim kluci zatápí.“ V dílenské praxi byli týraní žáci posuzováni jako mírní, hodní a šikovní.

PŘÍPAD 34:

Rozbiju ti na cucky tu starou škodovku
Chlapec přišel pozdě na hodinu. Učitel ho napomenul, 9fmž spustil lavinu nadávek a výhrůžek z úst svého svěřence, který tvrdil, že mu rozbije na cucky tu jeho starou škoŹdovku. Celá třída se bavila. Pedagog nikoliv. Byl paralyzován, žáka po chvíli vykázal za dveře a přešel to. Při dalších hodinách mu žák nakreslil na záda ženské přirození, házel po něm slupky od banánů, strefoval se mu křídou do hlavy, chodil po třídě a srážel spolužákům věci z laviŹce, lámal jim tužky, trhal knihy a vyhazoval je z okna. Jednou dokonce přinesl do třídy cihlu a házel ji po třídě... Musím podotknout, že neselhal pouze tento pedagog, ale i několik dalších. Třída byla nezvladatelná, protože v ní bylo příliš mnoho žáků s vážně narušeným vztahem k autoritě. Nikdo se však o své potíže nepodělil. Po výbuchu a provalení šikanování odkrylo vyšetřování i limity tradičního pedagogického stylu.

PŘÍPAD 35:

Gang dal třídu „do latě“
Do školy přišel žák zkrvavený v obličeji a s pohmožděninami na těle. Obtížně mluvil, očividně byl v šoku. Jeho kamarád ho podpíral. Někteří spolužáci a později i oběť vyprávěli neuvěřitelný příběh. Na zastávce tramvaje, když jeli do školy, byla oběť napadena a surově zbita třemi mohutnými agresory, určitě staršími osmnácti let. Dva agresoři oběť drželi a třetí ji kopal a bil pěstmi. Potom ji násilím vtlačili do auta a přivezli před školu, kde drželi chlapce jako rukojmí. Dva ze tře ranařů šli do školy za kamarádem oběti, kterého chtěli vyvést ze školy a dát mu rovněž lekci. To se jim však nepodařilo, neboť je uviděl jeden z učitelů a vykázal je z budovy. Proč se to stalo, nikdo nevěděl. Později vyšlo najevo, že oběť byla označena kápem agresoru ve třídě. Nikdo netušil, že tento žák je členem gangu, který vykrádal auta. Policie byla o incidentu bezprostředně informována, stejně jako rodiče dvou obětí. Rodičům byla doporučena spolupráce s policií. Kontakt byl již domluven. Jeden rodič tuto spolupráci rovnou odmítl ze strachu z policie. Druhý se s nimi údajně setkal, avšak bez jakéhokoliv efektu. Pozdější vyšetřování šikany v této třídě bylo mimořádně obtížné. Svědkové měli panický strach z  ranařů třídního kápa.

PŘÍPAD 36:

Zpověď oběti počátečního stadia šikanování (Doslovný přepis)
. nadávaj mi
. děl aj mi naschvály
. maj na mě poznámky když přídu po nemoci
. rejpaj do mě
. když se učitel rozhoduje koho vyzkoušet tak mu poraděj mě . když nejsem ve škole řikaj učitelům co není pravda
. když něco provedou snažej se to svalit na mě
. když učitel se zeptá jestli někdo má tahák, hned se všichni ozvou že mám já
. vo hodině když je písemka tak z ničeho nic se ozve abych neopisoval
. z ničeho nic na mě přistane houba a pak když je obtisk na zdi tak to hoděj na mě . všichni maj strašnou radost když dostanu špatnou známku
. když jsem služba. tak všichni schválně uděl aj ve třídě nepořádek
. nepouští mě mezi sebe, když si povídají
. když si řeknu o sešit tak řeknou že ho nemaj dopsanej a pak ho pučej někomu jinýmu
. ve frontě na oběd mě předbíhají
. když čteme o nějakém blbci hned říkají že je to o mně
. když je ve třídě smrad hned řeknou, že jsem si prd
. povyšujou se nade mnou
. nic mi nepučej
. když něco udělám hned to všem řeknou
. plivnou mi na židli a na všechny ostatní abych si nemohl najít jinou
. na vÝtvarce si ode mě vezmou štětec a nic mi neřeknou a maj z toho strašnou srandu když ho hledám
. když v matice někdo počítá na tabuli, tak mu raděj a řeknou mu i výsledky. Ale mně ne. Když už mi poraděj tak špatně
. někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj že od ní nemaj klíč
. když se učitel zeptá kdo chybí tak místo mého jména řeknou nějakou nadávku

PŘÍPAD 37:

Nůž až po střenku do hrudníku
Čtrnáctiletý žák jedné základní školy v Brně, původem Řek, byl dlouhodobě mírně šikanován. Spolužáci na něj běžně volali cikáne, cígo mígo apod. Když se jednou posměváčkovi postavil, nastoupila na něj přesila. Neměl šanci. Chytili ho a několikrát udeřili do obličeje. Pak mu mlátili hlavou o zeď. Co měl dělat? K překvapení všech vytáhl vystřelovací nůž a vrazil ho až po střenku do hrudníku nejbližšímu útočníkovi. Ten se skácel k zemi. Nůž zasáhl srdce. Patnáctiletý Miroslav přežil podle lékařů jen zázrakem. (Květy, 16/96)

PŘÍPAD 38:

Manipulace a obelhání pedagoga
Více krát jsem varoval třídního učitele, že jsem dostal zprávu o tom, že konkrétní žák je pravděpodobně šikanován. Chlapec byl například viděn, jak stál u dveří třídy a plakal. Když jsem se později ptal, jak to dopadlo, pedagog mi odpověděl, že žák jakoukoliv šikanu popřel. A dodal: „Nic to nebylo.“ Jindy jsem požádal o nenápadné poslání vytipované oběti po vyučování ke mně do poradny. Nato mi telefonoval třídní učitel, že je to zbytečné, neboť se žákem právě teď mluvil a ten vypověděl, že mu nikdo nikdy nic neudělal, a tudíž že je všechno v pořádku. (Při osobním setkání s takovými žáky se mi téměř vždy podezření na šikanování potvrdilo.)

PŘÍPAD 39:

Falešné obvinění z vykrádaček
Čtyři ostři hoši zabývající se vykrádáním bytů se zaměřili na mírného věřícího chlapce, kterého systematicky týrali a po nějaké době ho zlomili. Stal se na nich silně závislým (viz šikanování jako závislost). Vodili si ho s sebou jako pejska pro zábavu i mimo školu. Jednou ho přinutili, aby jim dal klíč od dílny svého známého, kterému po večerech poctivě pomáhal. Dílnu vykradli a způsobili škodu odhadnutou na šedesát tisíc korun. Při obvinění čtyři agresoři věrohodně vypovídali, že oběť je navedla a byla při činu s nimi. Zatáhli ji i do dalších vykrádaček. Proti chlapci bylo zahájeno trestní řízení a hrozil mu nepodmíněný trest. Agresivita těchto chlapce. byla mimořádná. Šířili strach nejenom mezi žáky, ale i mezi pedagogy. Při výměně názoru jeden z nich napadl mistra a zranil ho v obličeji. Nenávistně mu vyhrožoval, že ho střelí do břicha a bude vychutnávat, jak bude pomalu „chcípat“. Byl jsem proto zaskočen faktem, že svědectví těchto delikvente. proti strachem se třesoucí oběti brali pedagové vážně. Pozitivní obrat nastal díky svědectví pastora sboru, jehož byl chlapec členem. Potvrdil, že obviněná oběť byla v inkriminované době loupeže na bohoslužbách.

PŘÍPAD 40:

Náhlý odchod agresorů ze školy
Ředitel střední školy přišel do vyučování a oznámil před celou třídou vyloučení agresora. Ten si sbalil věci (kromě zbraní - obušku a boxeru) a odešel. Rozhodnutí o vyloučení šlo za ním poštou. Na základní škole byli dva brutální agresoři odvedeni v poutech policisty. Následovala rozmluva ředitele se třídou.

PŘÍPAD 41:

Otec mě zbil, až jsem se počural
Jeden aktivní účastník šikanování se mi svěřil v záchvatu pláče s potížemi v rodině. Nevlastní otec ho, když byl menší, zbil v noci, až se počural, nebo mu strčil hlavu do polévky. V nedávné době tohoto chlapce za špatný prospěch ve škole škrtil a vyhrožoval mu, že ho zabije.

PŘÍPAD 42:

Příliš lámavé kosti
Karle, myslím si, že to byla náhoda a že to nebylo nic úmyslného, chtěli jsme tě jenom zkoulovat a hodit do sněhu, podle mě nikdo neudělal přímo nic, aby tě zranil. Taky si myslím, že k tomu přispěla tvoje vysoká lámavost kostí. To, co jsme udělali tobě, jsme jiným dětem dělali i předtím, házeli je ze svahu a koulovali se. Asi jsi spadnul na nějaký kámen nebo něco tvrdého.

PŘÍPAD 43:

Oběť byla zkopána spolužáky tak, až se pomočila a pokálela
Honza byl menší, drobné postavy. Měl vážnou, citlivou a mírnou povahu a smysl pro spravedlnost. V šesté třídě na začátku školního roku byl přeřazen do áčka. Nevěděl proč. Nikdo mu to neřekl. Brzy po jeho příchodu začala „esa“ třídy dělat na jeho účet vtipy a legrace. Šikanování ve skupině nakonec dostalo dokonalou, totalitní podobu. Honzův život ve škole se stal peklem. Byla to křížová cesta lemovaná krutostmi spolužáků. Po nějaké době věděla snad celá škola, že Honza je bezvadným terčem zábavy. Kromě pedagogů, ti nevěděli nic. Tato Honzova proslulost vyplývala i z oblíbené zábavy deváťáků. Dva či tři ho podrželi a požádali nějakého „mrňouse“, aby toho „obra“ bil, kopal, fackoval apod. Později ho už samostatně týrali i mladší spolužáci. Honza se bál chodit po městě sám. Odmítal chodit pro nákupy. Rodiče jeho strach nechápali, ale poradili mu, aby nosil s sebou sprej. Když ho jednou obklopili šesťáci a začali do něj strkat, vytáhl Honza sprej a stříkl mezi ně. Chvíli zkoprněli a on utekl. To neměl dělat! Vzbouřil se proti nepsaným zákonům školy! Šesťáci si stěžovali u deváťáků. Následující den šla Honzova třída do divadla. Sraz měli před školou. Vůdcové třídy, ochránci spravedlnosti, byli velmi rozezleni, že Honza ohrozil zdraví jejich mladších spolužáků, když na ně vystříkl sprej. Po pár nadávkách ho srazili na zem a začali do něj kopat. Přidali se i ostatní. Údajně si koply i některé dívky. Kápové řvali: „Zabijeme tě, ty svině zbabělá“. Honza se svíjel, prosil o milost a sliboval, že už to nikdy neudělá. Nakonec zůstal ležet bez hnutí, pokálený a pomočený. S vnitřním zraněním byl převezen do nemocnice. Nikdo nevěděl, co se stalo. Snad nejvíce šokovaná a zmatená byla třídní učitelka. Tichou poštou běžela ověřená zpráva. Honza je strašný provokatér. Krutě zbil několik malých šesťáků a nastříkal jim sprej do očí. Trpělivost slabých přetekla a požádali spolužáky o ochranu. A tak ten vejtaha dostal zaslouženou odměnu. Rodiče šikanovaných šesťáků žádali potrestání Honzy za nošení spreje. Policie případ krátce šetřila, pro nedostatek důkazů ho však brzy uzavřela.

PŘÍPAD 44:

Scénář dění poté, kdy se pedagog stal nenadálým svědkem „malého lynčování“
Třídní učitelka vstupuje do třídy a zůstane jako opařená. Vidí podivný chumel dětí v rohu třídy. Všichni křičí a bijí někoho na zemi. Vykřikne: „Co se tu děje, stalo se něco?“ Pohyb chumlu se zastaví a strne. Oběť, Marek, se zdvihá ze země a říká: „Nic.“ V mžiku zůstal sám, všichni útočníci sedí spořádaně v lavicích. Učitelka se napjatě ptá: „Nestalo se něco?“ Marek si narovnává zmuchlané věci a říká: „Nic mě nebolí, já vydržím, jsem v pořádku, to je dobrý...“ Do toho žáci vykřikují: „On nás provokovaL“ Učitelka chvíli mlčí. Ale vzchopí se a zeptá se: „Kdo ho kopal?“ Nic. Znovu se naléhavě ptá, kdo Marka kopal. Nakonec kývne hlavou Martina a hlesne: „Já.“ Učitelka je udivená: „To mě překvapujel“ Martina odpovídá: „Ale on nás provokoval, je děsnej.“ Dodává: „Ale byla to sranda.“ Marek vstupuje do rozhovoru a potvrzuje to: „Já dělám takovou legraci, jen jsme si hráli, to bylo jenom jako...“ Učitelka chvilku přemýšlí a rozhoduje se. „Měli jsme mít vyučování, ale protože se stala velmi závažná věc, musíme se jí teď věnovat. Společně to probereme.“ Marek na to reaguje:„Jéžíšmarjá!“ Karel, kápo, je po celou dobu skrytý, nenápadně diriguje třídu. Sedí v klidu a mírně hledí na učitelku. Při „lynčování“ prožil fantastický pocit, jak je nad obětí a ostatní ho parádně povzbuzovali. Když přišla učitelka a stála jako solný sloup, v klidu do ní strčil a „ponořil“ se pod hladinu skupiny. Cítil její ochranu, sílu a mlčení. Když si sedl, napsal moták: „Kdo promluví, je synem smrti!“ Během chvilky ho četla celá třída. Společné vyšetřování nikam nevedlo.

PŘÍPAD 45:

Orientační mapa neočekávaného reagování „herců“ v modelové situaci školního „lynčování“
(Skandující přisluhovači, diváci nemající žádnou roli, agresoři, oběti a pedagogové)
. Jedna divačka vypověděla, že chtěla zpočátku křičet: „Nechte ho“, ale ve vybičované atmosféře násilí vůči oběti se přidala k agresorům a začala proti své vůli křičet:   „Dejte mu“.
. Frekventantka v roli „křoví“ popsala své prožívání takto: „Čekala jsem, že mi ho bude líto, ale nebylo! Pomoci mu, to mi vůbec nepřišlo na mysl. Měla jsem však zájem   podívat se na to blíž, jako na divadlo. Vnitřní hlas mi říkal: Pojď si taky kopnout!“
. Muž v roli agresora později řekl, že dělat agresora bylo pro něj těžké. Když se dostal do ráže, bylo mu to jedno. Nic ho nemohlo zastavit. Přestal vnímat. Vůbec nevěděl, že   přišel pedagog a křičí, co mu hlas stačí, aby toho nechali. Když byl učitelem odtrháván od oběti, tak na něj zaútočil. V této chvíli si prožil, jak nenávidí oběť.
. žena, která hrála agresorku, popsala, co se s ní dělo, následovně: „Cítila jsem třes, byla jsem v transu, vtáhlo mě to. Nemohla jsem nic proti tomu dělat.“
. Muž, který byl s výše uvedenou frekventantkou rovněž v roli agresora, to doplnil: „Bylo to jako v nějaké aréně, řekl jsem si, když chtějí krev, tak ji mají mít. Nebyl to člověk   a spolužák, byl to hmyz... Věděl jsem jenom jedno, že má zhebnout.“
. Jiná „agresorka“ se po ukončení situace rozplakala. Po utišení a zklidnění vyjádřila pocit, že to je, jako kdyby jí spadl kámen ze srdce. Říkala, že se rozhodla, a několikrát   to opakovala, že už nikdy nebude na děti tvrdá a agresivní.
. Výpověď „oběti“: „Nemělo se cenu bránit. Co nejvíce jsem se přikryl a schoval. Byl jsem sám!“ Vnímal jsem, že jste všichni proti mně. Byli jste jedna sebranka, jedna   smečka. Číselně bych vyjádřil vaši agresi vůči mně následovně: Ti, kdo mě kopali 100 %. Ti, kdo byli kolem -100 %. Ti, kdo seděli - 95 %. (Jedna sedící frekventantka   byla dotčena. Podotkla k tomu: „Agresory jsem zbaběle odsuzovala. Chtěla jsem pomoci, ale nevěděla jsem jak. Překvapilo mě proto, že jsem byla vnímána z 95 % jako   nepřítel.„)
. Reflexe jiné „oběti“: „Když jsem byl nahoře, nevěděl jsem vůbec, co se děje. Jestli mě znovu nenapadnou. Úzkost byla strašně silná. Chtěl jsem pouze jediné, abych se   dostal pryč!“
. Ještě jedna zkušenost muže, který měl roli oběti: „Pomohlo mi to ke vcítění se do oběti. Tuším, jak se oběť cítí, jak je to hrozný. Chci všemi silami zabránit, aby se na naší   škole něco takového stalo.“
. Žena v roli vychovatelky v pasťáku popsala své prožívání následovně: „Slyšela jsem uvnitř strašný řev. Měla jsem strach vejít do místnosti, srdce mi bilo jako na poplach   (nemohla jsem si to připustit, ve skutečnosti bych šla asi pro pomoc ke školníkovi). Když jsem otevřela, tak se mi zatmělo před očima. Vrhla jsem se mezi ně, ať mi jednu   vrazí...“
. Sebereflexe jiného „pedagoga“: „Byl jsem v šoku, reagoval jsem nevědomky, s hrůzou. Nechával jsem se strhnout agresory, místo abych se soustředil na oběť. Chtěl jsem   moc oběť vytáhnout a zachránit ji. Bál jsem se však střetu s agresory.“
. Do třetice zkušenost „pedagoga“: „Bylo to jako hejno supů na mršině. Bylo to hnusný. Měla jsem pocit naprosté bezmoci. Nedali se odstrčit. Neměla jsem přehled, kdo je   kdo. Splývalo mi to. Kdyby někdo zaplul do davu, tak vůbec nic nevím.“