5. První pomoc
Volba taktiky
„Pětikroková“ strategie vyšetřování je univerzální, můžeme ji použít ve všech případech první pomoci. Dosahování cílů jednotlivých kroků je však pružné a alternativní. Důležitým vodítkem při rozhodování je odhad vnitřního vývoje šikanování. Podle něj můžeme volit taktiku pro nalezení vhodných svědků či nejslabších článků v odporu a taktiku, jak vyšetřovat oběti, svědky i agresory. Alternativy taktiky sahají od odborně nepříliš náročného a psychologicky „měkkého“ postupu u vyšetřování počátečních šikan ke složitému a psychologicky „tvrdému“ postupu pro pokročilé šikany.
Okolností, které jsou důležité pro volbu taktiky, je celá řada. Kromě odhadu stadia onemocnění je to například věk žáků, se kterými pracujeme. Velmi záleží na tom, zda vyšetřujeme děti mladšího, nebo staršího školního věku, a úplně jiná situace nastane, když se potýkáme s téměř plnoletými protřelými delikventy.
Pokročilé šikany
Vyšetřování pokročilých šikan vyžaduje vysoce odborné a psychologicky „tvrdší“ postupy, protože organizovaný odpor proti rozkrytí bývá mimořádně silný. Všichni nebo téměř všichni lžou a zapírají. Běžné jsou křivé výpovědi a falešní svědkové. Zde je nutné tvořivě používat metody z kriminalistického výslechu a speciální (skryté a nepřímé) diagnostické metody, zaměřené na vztahy a postoje žáků a na ověřování pravdivosti výpovědí.
U dokonalých šikan především u adolescentů (pátý stupeň vývoje, prorůstání parastruktury s formální strukturou, tlak agresorova gangu), kde je vážné podezření na páchání trestné činnosti, je nutné uplatnit „nejtvrdší“ taktiku. Jinak není šance agresory usvědčit. Kategorickým imperativem však je respektování mravních principů! V případech, kdy je oběť v nebezpečí života a hrozí ovlivňování svědků, bývá na místě uvalení vazby na podezřelé agresory a jejich konfrontace. Výslech musí být perfektně připraven. Je nutné mít zmapovaný skrytý život skupiny prostřednictvím speciálních sociometrických metod a nejslabších článků v řetězu falešných svědků.
Odborným postupem vždy alespoň orientačně objasníme situaci. Dozvíme se, jak to se šikanováním je. Občas se nám však může stát, že vzhledem k protřelosti a ofenzivní obraně agresorů i jejich rodičů nelze dosáhnout spravedlivého potrestání, případně narovnání. Při otevřeném střetu před soudem, případně před nadřízeným orgánem by poznatky neobstály, protože je nelze z různých důvodů dokázat. Znalost skrytého života skupiny má i v těchto situacích svou důležitost. Umožňuje zachránit oběti a alespoň částečně pedagogicky řešit onemocnění skupiny. Při dobré spolupráci se školou je například iniciátor šikanování z „organizačních“ důvodů přeřazen do vedlejší třídy a se skupinou se praktikuje celková nebo alespoň dílčí léčba.
Počáteční šikany
U počátečních šikan není taktika k získání úplných a hodnověrných výpovědí závislá na speciálních metodách a není nutná psychologická „tvrdost“. Metody mají charakter překvapení a skrytosti, abychom vyšetřovaného zaskočili a on nebyl připraven. Neměl by také rozeznat, o co nám konkrétně jde. V tomto smyslu uskutečníme rozhovory s informátory, oběťmi a svědky (je-li to možné) tak, aby to ostatní nevěděli. Poskytuje nám to výhodu překvapení při vyšetřování agresorů a chrání to informátory, svědky a oběti před mstou a ovlivňováním. (Bezpečnost vypovídajících zajišťujeme také tak, že uděláme speciální sociometrické šetření celé třídy nebo mluvíme postupně se všemi žáky, a tím zabráníme odhalení, kdo a co na koho prozradil. To se však již jedná o globální strategii, a nikoliv o strategii lokální.)
Nalezení vhodných svědků
Nalézt vhodné svědky u počátečních šikan, zvláště u dětí, není obtížné. V podstatě jde o to, abychom ve spolupráci s informátory a oběťmi vytipovali žáky, kteřís obětí sympatizují, kamarádí s ní, nebo ji alespoň neodmítají, žáky nezávislé na agresorech, kteří nepřijímají normy šikanování.
Oddělené vyšetřování svědků a agresorů
U „kriminalistické“ práce se svědky a agresory se osvědčila struktura vyšetřování, která zahrnuje „zahřívací předkolo“, „monolog“, „dialog“ a konfrontaci. Zda ji použijeme celou, nebo jenom část, záleží na obtížnosti případu, který budeme řešit.
1. „Zahřívací předkolo“
Slouží k navození určité atmosféry. Jeho podoba se řídí podle toho, s kým jednáme. U vhodných svědků je na místě podpora a povzbuzení. Základním pravidlem je zajištění bezpečnosti. Je nutné, abychom bojácné žáky přesvědčili, že jejich spolupráce nebude prozrazena.
U falešných svědků a u agresorů je od počátku důležité pracovat s citovým napětím a navodit moment překvapení, šokovat. Je výhodné, když agresor neví, že je šikanování prozrazeno; pak je neustálým vyšetřováním obvykle zaskočen a nemá připravenou nepravdivou výpovědí. Velmi účinné je, když jsou vyšetřovanému předloženy jednoznačné důkazy a detailní popisy jeho role při šikanování. Vždy je však nutné dbát, aby nepoznal, kdo na něj co vypověděl.
2. Monolog
Při důkladnějším vyšetřování nebo při snaze lépe žáka poznat je užitečné zařazení monologu. Svědek nebo obviněný agresor má pokud možno souvisle vypovídat, co se ve třídě dělo. Většinou tak lze odhalit, zda vyšetřovaný žák chce vypovídat pravdu, nebo nikoliv. Někdy poví něco, co ani nechtěl, nebo řekne to, na co by pravdivě neodpověděl, případně na co bychom se nezeptali. V podstatě jde o výslechovou praktiku zapletení do vlastní lži.
3. Dialog
„Dialogem“ zde označuji kladení otázek vyšetřovanému žákovi a jeho odpovědi na ně. Správně navazuje na monolog. Pokud je vyšetřování jednoduché, lze dialog zařadit rovnou po „rozehřívacím kole“. Uvedu některé zkušenosti z výslechů agresorů a falešných svědků.
. Průběžně se pracuje s citovým napětím, které pramení z faktu samotného vyšetřování a odklonu od pravdy, kdy je narušen přirozený mechanismus popisu skutečných událostí. Napětí je možné různým způsobem dále stupňovat. Nejběžnější je princip „přitlačení ke zdi“, kdy jsou například agresorovi nabídnuty polehčující okolnosti, když se přizná, a zároveň je upozorněn, že v případě dalšího lhaní bude nekompromisně tvrdě potrestán. Využívá se citlivě okamžiků, kdy lhář podlehne pocitu, že se zbaví napětí, když řekne pravdu.
. Systematicky se rozvracejí křivé a lživé výpovědi prostřednictvím menších či větších rozporů ve výpovědích. Cíleně se pracuje s přeřeknutím. V kriminalistické terminologii mluvíme o metodě odkrývání rozporů. (žáci citliví na logické souvislosti se dají lehce vykolejit. Horší to bývá s méně bystrými žáky, kteří se rozpory nedají vyvést z rovnováhy a jako kolovrátek opakují svoji verzi.)
. Pracuje se s vnitřním konfliktem - bojem protikladných snah a zájmů. Přesvědčují se o zbytečnosti, nepoctivosti a nevýhodnosti lhaní. „Brnká“ se na jejich nejcitlivější strunu. U jednoho falešného svědka, který se šikanování přímo nezúčastnil, to byla například jeho rivalita mezi ním a jedním z agresorů.
4. Konfrontace
Jestliže je vyšetřování zvláště obtížné, je na místě zařadit konfrontaci mezi svědky. Když to nepomůže, lze přikročit i ke konfrontaci mezi agresory. Prakticky to znamená setkání dvou vyšetřovaných tváří v tvář, kdy pedagog reguluje jejich ujasňování rozporů ve výpovědích. Vedení konfrontace vyžaduje bedlivé pozorování verbálních i neverbálních projevů. Jde o to, že citlivě vnímáme nejenom, co žák říká, ale jak to říká a jak se chová. Velmi se vyplatí alespoň trochu znát řeč lidského těla, která je pravdivější než slova a těžko se zastírá. Lež vytušíme, když slova a gesta „neladí“, případně když se gesta nehodí k tónu hlasu.
Je vhodné přiblížit se oběma vyšetřovaným žákům a pozorovat je zblízka. Tak je totiž nejtěžší lhát. Zřetelně pocítíme váhání, kolísání, nervozitu, ale zaregistrujeme i miniaturní bezděčné signály, které se nedají vůlí kontrolovat. Je to například mrkání, zdvihnutí obočí, zúžení nebo rozšíření zorniček, cukání v koutku, zčervenání tváří... To umožní citlivě vést konfrontaci.
Řadě z vás bude tento způsob práce cizí a nepříjemný (mám při konfrontaci podobné pocity). Avšak při systematické práci podle strategie první pomoci je konfrontování agresorů mezi sebou zcela výjimečné. Někdy je to ovšem nezbytné.
Vzpomínám si na jeden otřesný příběh (případ 39), kdy bylo nutné konfrontaci provést.
Vedení rozhovoru
Speciální kapitolou taktiky vyšetřování je vedení rozhovoru. Je zřejmé, že úplně jiný rozhovor povedeme s oběťmi, jiný s agresory a jiný se svědky. Jinak budeme mluvit s rodiči obětí a jinak s rodiči agresorů. Velké odlišnosti budou i mezi konkrétními jednotlivci, například mezi různými agresory.
Při rozhovoru s jednotlivými protagonisty šikanování musíme vědět nejen, na co se zeptat (připomeňte si otázky Kdo je obětí a kolik je obětí atd.), ale i jak se zeptat, neboť existují různé typy otázek. Například u rozhovoru s obětí jsou vhodné spíše otázky otevřené, otázky projektivní a otázky s otevřeným koncem. Důležité místo by měly mít účastné a zájem vyjadřující otázky. Naproti tomu málo vhodné bývají uzavřené otázky, na něž jsou odpovědi ano či ne. Klademe-li je na počátku rozhovoru, mohou úplně zhatit naši snahu pomoci oběti. Tento typ otázek totiž dialog uzavírá.
Při vedení rozhovoru dále potřebujeme umět pracovat s neverbálními technikami a výslechovými praktikami. Do mimoslovní komunikace patří například pohled očí, tělesná blízkost, vertikální vzájemná poloha. Jestliže se například díváme agresorovi déle do očí, můžeme ho zneklidnit, jestliže se mu příliš přiblížíme, vstoupíme do jeho osobního prostoru, nebo jsme od něj naopak příliš vzdáleni, můžeme v něm vyvolat napětí. Bylo by smutné, kdybychom řečí svého těla nevědomě znejistili oběť a agresora naopak zklidňovali. Výslechových praktik je Více; o některých jsme se již zmínili, například o zapletení do vlastní lži, přitlačení ke zdi, odkrývání rozporů. Patří do nich i „povození na kolotoči“ (zasypání agresora otázkami, na které nedokáže přesvědčivě lhát), znejišťování (v dotazovaném žákovi vyvoláváme dojem, že všechno již víme), odnímání důvěry (neskrýváme silné pochybnosti o pravdivosti výpovědi, čímž chceme vyprovokovat lháře k ospravedlňování a nekontrolovaným výrokům), vzbuzování protireakce (obviněný žák je podněcován, aby jasně řekl celou pravdu, protože nemá co skrývat) apod. Základní princip těchto metod je prostý. Čím je pachatel úzkostnější, tím hůř se mu lže.
U oběti se samozřejmě výslechové praktiky nepoužívají. Zde má své místo tzv. aktivní naslouchání, ve kterém je nejdůležitější soucit a láska. Součástí tohoto rozhovoru jsou techniky, které pomáhají dítěti se rozhovořit. Patří sem například
povzbuzování, objasňování, parafrázování, zrcadlení pocitů, shrnutí, uznání potvrzování. Při povzbuzování nevyslovujeme souhlas nebo nesouhlas, užíváme neutrální slova, měníme tón hlasu: Povzbuzující otázkou je třeba „Můžeš mi o tom říct víc?“
Zevrubnější zpracování vedení rozhovoru, by si vyžádalo podstatně rozsáhlejší materiál. Kromě toho vedení rozhovoru se teoreticky naučit nedá. Samotná znalost metodiky není zárukou, že konkrétní případ zvládneme; k tomu jsou nutné praktické zkušenosti. Lze je zprostředkovat nácvikem základní řady metodických postupů; prostřednictvím kazuistických skupin a jiných forem supervize.
Náprava
Jakmile je vyšetřování šikany dokončeno a víme, co jsme potřebovali vědět, přistoupíme ke druhé části úkolu - nápravě.
Vyšetřování, byť úspěšné, samo o sobě nemá zásadnější vliv na změnu situace, i když vyšetřování se vždy do určité míry prolíná s nápravou. Konkrétní diagnostické poznatky musíme umět zúročit, aby naše snažení posloužilo k dobrému. Pro první pomoc lze použít dvě zásadně odlišné metody:
1. metodu vnějšího nátlaku,
2. metodu usmíření.
Každá z těchto metod se snaží vlastním způsobem co nejrychleji razantně potlačit příznaky onemocnění skupiny. Usiluje tedy především o zastavení šikanování, obnovení platnosti oficiálních norem a zabezpečení ochrany obětí. Metody se nepokoušejí o léčbu celé skupiny, jejich cílem je ovlivnění jednotlivců nebo určité podskupiny. Neřeší a ani nemohou řešit příčiny problému.
Metoda vnějšího nátlaku
Vnější nátlak neboli metoda restrikce je v pedagogické praxi hojně využíván. Většinou je tím jediným, na co pedagogové v boji proti šikanování sázejí. Při první pomoci má metoda vnějšího nátlaku své pevné místo, nesmějí se však při ní dělat hrubé chyby, což se často děje.
Záměr je prostý - přinutit trestem a strachem viníky k zastavení agresivního chování a k dodržování oficiálních norem. Metoda akcentuje ochranu skupiny jako celku. Pedagog tímto způsobem nekompromisně chrání „právní řád“ školy, který je pilířem bezpečí žáků. Minimálně přihlíží (jinak to ani nejde) k preventivně výchovným potřebám jednotlivců. Pro pomoc při šikanování je metoda mírně upravena. Potřeba razantnosti a potřeba zajistit bezpečí všem ohroženým vyžaduje, aby metoda zahrnovala tyto tři součásti:
- individuální nebo komisionální pohovor,
- oznámení o potrestání agresorů před celou třídou,
- ochranu oběti.
1. Individuální nebo komisionální pohovor
Předpokladem konání pohovoru s agresory a jejich rodiči je úspěšné dokončení vyšetřování případu. Bez solidní diagnostiky ztrácí jednání smysl a nezřídka se z nepřipraveného rozhovoru, kdy se teprve dokazuje účast na šikanování, stává fraška (například oběť je označena agresory za „strůjce“ šikanování apod.).
U zárodečných podob šikanování u dětí často postačí vyvinout pedagogický nátlak mezi "čtyřma očima" nebo při setkání třídního učitele, agresora a jeho rodiŹČŮ. Ve vážnějších případech počátečních a rozhodně vždy u pokročilých stadií je potřebné uplatnit nátlak prostřednictvím komisionálním pohovoru. Složení komise může být různé, záleží na typu školy a dalších okolnostech. Užitečná je účast třídního učitele, výchovného poradce a ředitele nebo jeho zástupce, na učilištích ještě mistra a vychovatele.
Nedoporučuji, aby bylo na komisionální pohovor pozváno najednou více agresorů se svými rodiči. Ke společnému jednání často vede potřeba ušetřit čas a nepříjemnou záležitost konečně smést ze stolu. Tím však vyvstane velké riziko, že dojde ke znehodnocení účelu jednání. Významná skupina rodičů nedokáže přijmout fakt, že se jejich dítě chovalo jako brutální agresor, a postaví se na obranu své ratolesti. Hrozí zde, že se rodiče agresorů sjednotí proti společnému nepříteli. Bez významu není rovněž možnost vzájemného podpoření sebeklamu a lhaní agresorů.
Komisionální pohovor může mít nezanedbatelný preventivně výchovný účinek. Ten je dán možností pracovat se skupinovou dynamikou a použít poměrně široké spektrum sankcí a trestů. K jeho využití uvedu několik poznámek.
Skupinová dynamika
I když jednání komise trvá krátkou dobu, zákonitě v ní probíhá skupinová dynamika. Je užitečné ji využít ku prospěchu nápravných cílů. (Absolvent výcviku ve skupinové práci může ovlivňovat skupinové síly různým způsobem a stylem. Takový výcvik pro pedagogy v jejich přípravě chybí, proto se zde nebudu zaobírat speciálními otázkami skupinové dynamiky.)
Uvedu zkušenosti, které celkově pozitivně podporují vliv skupinové dynamiky a týkají se určité struktury průběhu jednání komise. V praxi se osvědčila následujíá orientační posloupnost vedení jednání:
A. Seznámení rodičů s problémem
B. Postupné vyjádření všech pedagogů
C. Vyjádření žáka
D. Vyjádření rodičů
E. Rozhodování komise za zavřenými dveřmi
F. Seznámení rodičů a žáka se závěrem komise
Seznámit rodiče s problémem by měl člověk, který případ vyšetřil a má všechny potřebné poznatky k dispozici. Neměl by prozradit, odkud informace získal. Může například hovořit o tom, že bylo provedeno důkladné šetření, které zahrnovalo větší počet žáků. Při šetření bylo jednoznačně prokázáno, že jejich dítě bylo iniciátorem šikanování. Po tomto úvodu následuje informace o některých konkrétních faktech (k tomu nám poslouží přehled agresorů, u jejichž jmen máme údaje kdy, kde, jak a komu co udělali).
Důležitá je citlivá snaha zmírnit šok rodičů z informace a přesvědčit je, že nechceme dítěti ublížit, ale pomoci mu. Když se to podaří, dává to naději na jejich konstruktivní přístup k selhání dítěte a na východisko k řešení. V případech, kdy přetrvává konfrontační nálada, je nutné na faktech trvat. Zásadní chybou je ustoupit tlaku rodičů a prozradit zdroje informací, nebo dokonce uskutečnit hromadnou konfrontaci s obětí. Je to nepřípustné kvůli ohrožení zdraví svědků a obětí. Mimoto oběť se nedokáže bránit a není schopna o konkrétních věcech mluvit (připomeňme si podkapitolu Od oběti lze těžko získat podrobnější a často i objektivní informace). Vždy je možné rodičům nabídnout odvolání k nadřízeným a kontrolním orgánům.
Pro dobré fungování komise se vyplatí zavést bezprostřední závěrečné zhodnocení: Po ukončení jednání se zúčastnění pedagogové pozdrží deset minut na tzv. supervizním setkání. Zde si řeknou svoje dojmy a pocity. Působí to blahodárně, protože to vede k uvolnění případného napětí. Rovněž se vyjádří k řízení a průběhu komise, což dává předpoklad pro další odborný vývoj vedoucího i ostatních účastníků.
Opatření
Výchovná komise, respektive škola, má k dispozici pro potrestání agresorů běžná, ale i mimořádná opatření. Uvedíne některá, která přicházejí při šikanování v úvahu.
. Tzv. výchovná opatření (napomenutí a důtka pedagoga, důtka ředitele, podmínečné vyloučení a vyloučení ze studia).
. Snížení známky z chování (mělo by se vázat s mírou volnosti podle nějakého klíče k výchovným opatřením, například trojka z chování k podmínečnému vyloučení apod.).
. Převedení do jiné třídy, pracovní či výchovné skupiny.
. Vyloučení ze školy při opakování nepřijatelného chování a po rozhodnutí výchovné komise. (Vyloučení přichází v úvahu pouze na střední škole při splnění povinné školní docházky. Na základní a speciální škole 1. a 2. stupně je to složitější. Lze to do určité míry kompenzovat následujícími opatřeními.)
. Krátkodobý dobrovolný pobyt v dětském diagnostickém ústavu, diagnostickém ústavu pro mládež nebo ve středisku pro mládež.
. Umístění do diagnostického ústavu na předběžné opatření a následné nařízení ústavní výchovy.
2. Oznámení o potrestání agresorů před celou řídou
Druhou nezbytnou součástí nátlakové metody je informování žáků celé třídy o závěru výchovné komise. Úkolem pedagoga je přesvědčit žáky, že pracovníci školy dokážou spolehlivě zajistit ochranu slabých před silnými a respektování kázeňských norem školy.
Na první pohled je oznámení o potrestání viníků zcela triviální záležitostí. Ovšem vzhledem k vývojovým zákonitostem šikanování nelze problém předložit třídě ve všech případech stejným způsobem. Jeden a týž způsob se různě lomí přes charakter skupiny a její vnitřní dynamiku. Jeho účinek může být v různých skupinách velmi odlišný. Proto musí pedagog alespoň orientačně rozlišit počáteční, pokročilá a dokonalá stadia šikanování a podle toho citlivě volit jednání se třídou.
V těch nejkrajnějších případech šikanování se toho nedá mnoho dělat. Narychlo svolaná komise, případně vedení školy rozhodne o okamžitém vyloučení iniciátora šikanování, případně zavolá policii (případ 40).
Nicméně i při obyčejných pokročilých šikanách nemá pedagog jednoduchou situaci. Dochází běžně k tomu, že většina třídy stojí na straně agresorů. A někdy dokonce i oběti mohou proti potrestání odvážně protestovat (ony totiž musí ve třídě nadále žít). V každém případě mínění třídy bývá na straně silnějších a oblíbenějších - na straně vůdců. Může se proto stát, že vystoupení pedagoga vede pouze k podráždění skupiny a navození tendence projevit svoji nevoli „obtížným“ obětem.
Vícekrát se stalo, že pedagog s velkou autoritou a respektem mocným hlasem „seřval“ žáky tak, že v jeho přítomnosti „zkameněli“ jako sochy a při proslovu téměř nedýchali. Po skončení nastalo hrobové ticho, bylo by slyšet spadnout špendlík. Pedagog byl přesvědčen, že si žáci vzali jeho slova k srdci a šikanování je trvale zažehnáno. Ve skutečnosti se nic nezměnilo. Vnitřní život běžel dál ve starých kolejích.
Samotný akt oznámení o potrestání viníků nelze přeceňovat. U pokročilých šikan nepřináší zásadnější výchovný účinek. Svůj význam má však i zde a nelze ho vynechat. škola tím vyjadřuje jednoznačné a pevné stanovisko: šikanování nebude trpěno! Viníci budou při odhalení potrestáni!
Když škola opomene žáky seznámit se závěry komise, přiznává nepřímo svůj nezájem a rezignaci. K pevnému morálnímu postoji je však nutné připojit i odbornou znalost diagnostiky a léčby skupiny, protože jen tím je dán předpoklad pro úspěšný boj se šikanováním. U počátečních stadií oznámení o potrestání agresorů plní svůj účel - nastoluje přinejmenším krátkodobě bezpečné vztahy mezi žáky.
Sdělení verdiktu může být strohé a úderné, ale zrovna tak se může odehrávat formou rozmluvy a diskuse. Vždy je výhodnější, když se pedagogovi podaří dosáhnout toho, aby většina třídy rozhodnu přijala a podpořila. To se nejlépe daří u zárodečných podob šikanování. Je možno zařadit do oznámení o potrestání agresorů jeden z prvků programu minimální léčby nemocné skupiny. Je to informace, že šikanování může být v mnoha případech kvalifikováno jako trestný čin. Lze to dokumentovat případy ze soudní praxe, kdy agresoři dostali nepodmíněné tresty až dva a půl roku kde navíc jen o polovinu možné trestní sazby, protože šlo o mladistvé).
3. Ochrana oběti
Poslední nezbytnou součástí metody nátlaku je zajištění ochrany oběti. Po vyšetření a potrestání agresorů ji nelze ponechat svému osudu s odůvodněním, že je vše yyřešeno. Není tomu tak, neboť příčiny onemocnění skupiny nebyly odstraněny. šikanování může opět začít růst. Proto musí být zabudována do skrytého života skupiny bezpečnostní pojistka, která pedagoga okamžitě varuje při hrozícím nebezpečí.
Pedagog by si měl například domluvit osobní setkávání s obětí v nějakém rozumném intervalu. Bezpečnost oběti může být dále posílena některým z následujících způsobů:
- setkáváním pedagoga s loajálními informátory,
- stanovením ochránců oběti (ze třídy nebo z vyšších ročníků),
- intenzivním sledováním situace, včetně docházky oběti,
- zprostředkováním péče v odborném zařízení a udržováním kontaktu s jeho pracovníkem,
- vytvořením „horké linky“ s rodiči.
|
