BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

5.  První pomoc

Taktika

Šikanování je v krajně uzavřených zařízeních součástí řízení ústavní výchovy, proto je nutné počítat s tím, že provalená šikana bude mít obvykle pokročilý charakter. Taktika musí být proto psychologicky tvrdá a odborně náročná. Co to obnáší, víme již z kapitolo taktice a vedení rozhovoru.

Náprava

V  případě pokročilé šikany je indikována metoda vnějšího nátlaku. Při porozumění podstatě metodiky lze účinně použít základní principy a doporučení této metody i zde. Je však pochopitelné, že konkrétní šikana vyžaduje určité doladění. Například při žlutické šikaně bylo vyšetřovateli obviněno z trestné činnosti 10 agresorů. Je obtížné účinně potrestat tak velikou skupinu. Je pravděpodobné, že se tito viníci semknou proti pedagogům, a není vůbec vyloučeno, že strhnou i ostatní svěřence. Potrestání potom vyzní naprázdno. Není také vyloučeno, že začne doutnat nálada vzpoury. Co tedy lze dělat? Důležité je zaměřit pozornost na iniciátora šikanování a jádro agresorů. Existuje-li možnost přeřadit iniciátora do jiného ústavu, využijte ji Užitečné může být i jeho převezení do diagnostického ústavu, s podmínkou, že oběť je v jiném zařízení. Tam s ním může být odborně pracováno a později může být umístěn do nového zařízení. V případě, že máte možnost přeřadit i úzké jádro agresorů, je to pro nápravu nejlepší.

Závěrečná doporučení

1. šikanování nelze přehlížet a tajit ho. Má to katastrofické následky. Ve žluticích to skončilo pokusem obětí o sebevraždu.

2. Rozhodnutí, jak postupovat proti šikanování, leží na vedení ústavu. Na nikoho jiného nelze tuto zodpovědnost přenést.

3. Neodborné řešení zhorší již tak mimořádně závažnou situaci. Neúčirmý zásah policie ve žluticích navodil u agresorů pocit, že jsou hrdinové typu Ramba, na které nikdo nemá. U pedagogů naopak došlo k prohloubení bezmoci. To dokresluje ukázka již z doby dlouho poté. Jeden z nepotrestaných agresorů vmetl novému vychovateli do obličeje, když na něm požadoval běžnou věc, lapidární pravdu: „Co ty mně můžeš udělat! Byla tu šikana. Vychovatelé mně nic neudělali a ani policajti.“

4. Řešení musí respektovat možnosti konkrétního VÚ. Ve většině případů nelze počítat s vyléčením šikany, lze ji pouze dočasně zastavit, případně zmírnit.

5. K boji proti šikaně je nutné nalézt odvahu. Smysluplným předpokladem účinné nápravy je získání ředitele pro spolupráci. Ten by si měl být vědom toho, že šikanování je v mnoha případech trestnou činností a ten, kdo ji přehlíží, za ni nese spoluzodpovědnost.

6. Léčba šikanování musí být odborná a musí ji dělat specialista výchovného ústavu na tuto problematiku. Není-li k dispozici, je nutné požádat o pomoc specialistu z diagnostického ústavu, případně ze střediska výchovné péče. Není-li ani tam, je nutné zkrátka nějakého odborníka nalézt. V žádném případě nemají dělat šetření neodborníci.

7. Úspěšná práce specialisty na problematiku šikanování vyžaduje zahájení otevřené komunikace mezi pracovníky ústavu. Nejmenší komunikační jednotkou, kterou nelze obejít, je setkání a domluva obou skupinových vychovatelů, specialisty a ředitele. V případě potřeby lze operační skupinu rozšířit, například o třídního učitele.

8. Specialista připraví půdu pro policii. Nespoléhá na její vyšetřování, které má jiný cíl než pedagogickou nápravu (své výsledky jim dá k dispozici). Oproti tomu postih šikanování jako trestného činu je plně v rukou policie. Doporučujeme, je-li to možné, obrátit se o pomoc nikoliv na obvodní policii, ale policii kriminální. Jsou zde specialisté, kriminalisté pro mládež, kteří jsou pro řešení šikanování nejkompetentnější.

9. V případě výbuchu ústavního „lynčování“ platí metodika pro školní „lynčování“ (viz podkapitola Soudce Lynch na českých školách?, kde je zpracován poplachový plán pro krizovou situaci).

10. Náprava šikanování v klasické ústavní výchově nemá kauzální, ale symptomatickou podobu. Prakticky přichází v úvahu pouze metoda vnějšího nátlaku. Do ní patří kromě jiného: - Speciální ochrana oběti (provizorní opatření - izolace oběti od agresorů, odvoz oběti do DÚ a bezprostřední léčba jejích následků šikanování. Rozbití jádra agresorů je-li to jen trochu možné, přesun iniciátora a případně i nejnebezpečnějších aktivních účastníků šikanování do jiných zařízení). Potrestání zbývajících pomocníků agresorů v rámci výchovných prostředků ústavu. - Pomoc policie a justice (v indikovaných případech využít při vyšetřování obviněných pachatelů vazby, podle závažnosti prokázaných trestných činů uložení podmíněných a nepodmíněných trestů).

11. Po ukončení vyšetřování a realizaci akutních kroků léčby je nutné zabezpečit setkání všech pedagogů. Zde otevřít problém a domluvit se na dalším společném řešení.

Rasismus ve službách šikany

Z pestré palety zvláštních forem šikan jsem na závěr vybral šikany, které mají rasistickou podobu. Mimořádné je na nich to, že násilí je zde ospravedlňováno konkrétní rasistickou ideologií. Tato okolnost by neměla být nikdy podceněna, neboť v sobě skrývá smrtelné nebezpečí pro jakoukoliv demokracii. V praxi nejde dobře odlišit rasovou šikanu a šikanu nacionalistickou. Vyplývá to z toho, že rasismus - obrazně řečeno - je rodným bratrem nacionalismu a oba mají hodně společného. Rasismus pohrdá lidmi určité národnosti kvůli jejich biologické odlišnosti. Naproti tomu nacionalismus klade důraz na méněcenné znaky národa, které se mají projevovat spíše v psychologii a kultuře než v genetické výbavě. Dále budeme mluvit o rasistické šikaně, ale jsme si vědomi překrývání a zaměnitelnosti rasových a etnických motivů.

Dvě podoby rasistických projevů

Hned na začátku je nutné vědět, že většina šikan má nějaký rasový nátěr. Ten má dvojí podobu: formu skutečnou a formu „hrovou“. V prvním případě jde o šikany s rasovým motivem, kdy jsou vystaveny násilí oběti jiné rasy, než jsou agresoři. Ve druhém případě mám na mysli šikany pojaté jako hru na rasismus. Tato hra je hrána mezi žáky stejné rasy. Dříve než si objasníme vztah těchto typů šikan, ilustrujeme si je dvěma případy z této knihy. Skutečně rasovou šikanou je případ 16 - Obyčejná pokročilá šikana, „hrovou“ formu rasismu dobře vystihuje případ 9, který jsem nazval Velký führer.

Vztah skutečné a „hrové“ podoby rasismu u šikanování

Při šikanách s rasovým motivem je hlavním důvodem násilí nesnášenlivost agresorů k přítomnosti jiných ras, než jsou oni sami. Předpokládá se, že kdyby ve skupině nebyla různá lidská plemena, k násilí by nedošlo. To je ale příliš zjednodušený pohled. Existují totiž šikany, a těch je většina, kde nejsou žádné rasové rozdíly. To však vůbec nevadí, protože agresoři tento drobný detail v rámci hry na rasismus napraví a superiorní a méněcenné rasy vytvoří. Připomeňme si případ Velký führer. Jak již víme, při pátém stadiu onemocnění skupiny zákonitě dochází k nastolení totalitní ideologie šikanování, tzv. stadia vykořisťování. Jde o „dobrovolné“ rozdělení žáků na dvě třídy lidí, pracovně pojmenované otrokáři a otroci. Nezřídka je vztah mezi nimi více či méně vystižen originálními termíny právě rasistické ideologie. Mluví se například o nadlidech a podlidech, nacistech a židech, negrech a plantážnících, šlechticích s modrou krví a nevolnících. Jaký je tedy vztah mezi skutečnou a „hrovou“ podobou šikanování? Domnívám se, že významný. A to i přesto, že na první pohled působí tyto dvě podoby šikanování zdánlivě protikladně, jako by spolu nesouvisely. Při té první jsou týráni lidé jiné rasy, zatímco při té druhé nikoliv. Nenechme se však mýlit. Tyto šikany reprezentují dva základní směrové zdroje rasového násilí. Prvním zdrojem jsou skutečné rasové rozdíly, které samy o sobě vyvolávají strach a agresi. Zde působí mimo jiné naše biologická výbava po předcích. (Mechanismus funguje virtuózně i u zvířat - například páchne-li potkan jinak, než je zvykem, je ostatními roztrhán a sežrán.) Druhým zdrojem jsou tendence člověka vytvářet nerovnost za účelem uspokojení svých sebestředných a sobeckých potřeb. Sem patří převažující nutkavá strategie Skrývání vlastního strachu a zneužívání strachu druhých i strategie dělení lidí na slabé a silné. Souhra těchto dvou zdrojů vytváří kruh, malé perpetuum mobile nového násilí s rasovým nátěrem. Jejich spojení má drastickou průraznost, je-li ve skupině osamocené dítě jiné rasy. Když však není k dispozici žádná „rasová lůza“, nikterak to nevadí, neboť je promptně vytvořena a agresorům se hned žije smysluplněji. Z toho se dá usuzovat, že rasově zabarvené šikanování bude v nějaké podobě vždy existovat, i tehdy, když nebudou mezi žáky rasové odlišnosti. Přiznám se, že považuji potřebu znásilňování slabých za významnější spouštěč než faktické rasové rozdíly. Rozdíly samotné nevyvolávají samy o sobě přímo násilí. Jejich hlavní význam tkví v tom, že rasista prostřednictvím nich raciona1izuje svou agresi a privilegia. Díky skutečným či vymyšleným rozdílům nalézá záminku pro legitimní naplňování svých egocentrických a egoistických potřeb na úkor druhých. Biologické rozdíly nejsou určující pro vyvolání agrese i z toho důvodu, že zásadně záleží na tom, zda ten, kdo tyto rozdíly obnáší, má moc, prestiž a vůbec možnost se bránit. Pouze jedná-li se o bezbranné a zvýšeně zranitelné jedince či skupiny, stanou se eventuální rozdíly pro rasisty zčistajasna nesnesitelné. A oběti musí být po zásluze potrestány.

Vyžadují šikany s rasovým motivem metodické doladění?

Jak lze bojovat proti šikanám s rasovým motivem? V zásadě stejně jako proti všem ostatním šikanám. Nicméně zde existuje jedno vážné úskalí, o kterém je potřeba vědět. Rasová šikana se nevyhýbá příslušníkům žádné rasy, případně etnika, které se v našich školách vyskytuje. žáci minoritních ras a národností jsou však evidentně vystaveni zvýšenému riziku šikanování (případ 50).

šikanování mezi Romy a Čechy

Zde se zaměříme na šikanování mezi Čechy a Romy, a to proto, že je svázáno s nejpalčivějším rasovým problémem u nás. Ať si to přiznáme, nebo ne, vztahy mezi Cechy a Romy jsou těžce nemocné - mají charakter studené války. Jsou poznamenány napětím, které vybuchuje někdy nekontrolovaně v otevřené násilí. Řešení šikanování mezi českými a romskými dětmi je ztíženo tímto celospolečenským kontextem situace. V důsledku toho dochází k umocnění účinnosti zakrývajícího a protiúzdravného systému. Všeobecně jsou Romové vystaveni šikanování podstatně více než Češi. Tak to prostě chodí, že většina potlačuje práva menšiny a má tendenci zneužívat k prosazení svých potřeb moci a násilí. Běžné také je, že tato majorita si není vědoma svénespraved1ivosti a projektuje své vlastní chyby do obětního beránka. Na druhé straně nelze popřít, že i Češi bývají šikanování Romy. To je obrácená strana mince konfrontační situace. Děje se to tam, kde mají Romové k tomu příležitost, tedy tam, kde mají převahu. Je to například na zvláštních školách, kde je velký počet Romů (odhaduje se, že je jich tam asi 60 %). Na školách, kde je většina Romů, je šikana osamocených Čechů velkým problémem. Někdy je nelze přeřadit, neboť v menších městech není jiná zvláštní škola. Nevypočitatelná a nepeřehledná situace vzniká tam, kde je větší či menší rovnováha sil mezi Romy a Cechy. Řetězec podmínek a příčin vzájemného šikanování bývá mimořádně komplikovaný. V případě jisté parity síly dochází někdy k vypuknutí rasové války. Nová éra nastává vytvářením tzv. speciálních ZŠ. Jde tu o naplňování ideálu integrace handicapovaných dětí a zároveň i Romů do většinové společnosti. V jedné budově se společně učí děti ze základní, zvláštní a pomocné školy. Konstelace Čechů a Romů je zde jiná než v dřívější zvláštní škole. Romové zde ztratili výhodu početní převahy. Riziko skutečné rasové šikany se tady proto zvyšuje a je nutné s tím počítat ve výchovně vzdělávacích programech.

Úskalí při řešení šikan skinheadského typu

Zakrývající a protiúzdravný systém čili komplot velké šestky funguje u šikan s rasovým motivem v základních principech stejně. V konkrétních případech však v důsledku měkkého nebo tvrdého rasismu Čechů k Romům a averze menšiny k většině dochází k určitému přiostření překážek, a někdy dokonce i k zablokování pomoci. Rozhodující je zde osobnost pedagoga. Pedagog, který není imunní vůči tvrdému rasismu, ale i vůči jeho jemným podobám, není schopen proti rasové šikaně bojovat. Nepomůže mu ani osvědčení o absolvování výcvikového kurzu pro preventisty šikanování. Co si pomys1úne o následujícím jednání učitele? Uplakaná holčička přijde za pedagogem a stěžuje si, že jí nadávají cikánko. On jí odpoví udiveně: „Ale ty přeci jsi cikánka!“ K přiostření překážek při vyšetřování a léčbě šikanování vede zejména určitá konstelace skupiny a přítomnost vyhraněných typů aktérů tohoto smutného dramatu. Za obecně komplikovanou konstelaci pojímáme smíšenou skupinu Čechů a Romů, kde vzniká nepřehledný terén vzájemného provokování a napadání. Začíná to nenápadně například prohozením „Oj, oj Schwarzenneger“, „No jo, tady smrdí nějaká tmavá čokoláda“... Snadno může dojít k zjednodušenému a jednostrannému posouzení situace v neprospěch Romů. Uveďme příklady některých typů aktérů , kteří přinášejí nadstandardní těžkosti:

1. Esenciální a indukovaný fanatik skinheadského hnutí.
2. Romská oběť, která byla již dříve skiny zmasakrována.
3. Svědkové, kteří nesympatizují s Romy a odmítají svědčit.
4. Rodiče agresorů, kteří skrytě nebo otevřeně podporují jejich násilí.
5. Rodiče oběti, kteří prodělali sami na vlastní kůži skinské násilí.

       Okomentuji alespoň dva z nich, první a pátý typ. Práce s fanatickým rasistou, skinheadem je obtížná. Ne snad ani tolik při vyšetřování, někdy se svým očistným násilím sám vychloubá, ale při snaze změnit jeho chování. Nicméně existují jisté pozitivní zkušenosti s některým typem pomoci. Jsou to například projekty prožitkové pedagogiky, které reagují na potřeby tohoto typu osobnosti apod. V případě, když již došlo k porušení zákona, je těžké něco dělat. Trestné činy s rasovým motivem jsou přísněji postihovány, průměrně o jeden rok odnětí svobody navíc. Promítá se to například do trestných činů úmyslného ublížení na zdraví a způsobení těžké újmy na zdraví někomu pro jeho národnost nebo rasu. Romští rodiče jsou samozřejmě různí, jako jsou různí rodiče čeští; nicméně ti, kteří prožili skinheadské násilí na vlastní kůži nebo u svých blízkých, jsou touto zkušeností těžce poznamenáni. Trvalý strach a nedůvěra paralyzuje jejich spolupráci při řešení šikany (viz případ Obyčejná pokročilá šikana). Nezřídka to vede k chronickému nedorozumění školy a romské rodiny. Romové vcelku vnímají státní instituce, tedy i školu, spíše nepřátelsky. Reagují proto často a priori obranně agresivně. V poslední době se častěji objevují v kontextu šikan petice romských občanů proti špatnému zacházení s jejich dětmi. Nezabránění skinheadské šikaně, ať již je to z jakýchkoliv důvodů, má dalekosáhlé důsledky. Pedagog svým selháním podporuje rasismus a napomáhá eskalaci nepřátelských vztahů mezi Romy a Čechy. Obrazně řečeno, zatlouká hřebík do rakve naší křehké demokracie, jejímž spolehlivým indikátorem je chování většiny k menšině.

Opačné případy - Romové šikanují Čechy

. Při obvinění Roma jako iniciátora šikanování dochází nápadněji často k vyhrožování partou Romů.
. Rodiče agresorů téměř frontálně odmítají nepravdivé nařčení. Rovněž i zde se za ně staví romské iniciativy a píšou petice apod.
. Romští agresoři stejně jako agresoři čeští nepřiznávají svou vinu. Romové si však zásah školy vykládají jako další křivdu společnosti vůči Romům.
. Romští svědkové chrání agresory někdy i z jiných důvodů, než je běžné. Vychází z normy, že pomoc při vyšetřování, které se týká jiného Roma, by byla zrada, ať se   dopustil čehokoliv. Imperativem je romská solidarita, kdy by neměl Rom Roma udat policistům (možná by zde lépe úlohu vyšetřovatele splnil romský policista).

5.3 První pomoc rodičů

Rodiče obětí šikanování jsou velmi osamělí. Nic o tomto zlu nevědí, a když se přijdou do školy poradit, často naráží na obrannou reakci pedagogů projevující se například „očerňováním“ jejich dítěte (připomeňme si Spiknutí ochránců „spravedlnosti“). Jejich počáteční bezradnost se proto ještě prohloubí. Na základě případu 51 se dále se pokusím poskytnout rodičům nejdůležitější rady, co mohou v takovéto situaci dělat pro ochranu svého dítěte.

Nepřehlédněte varovné signály!

Šikanované děti se nacházejí v krajní nouzi. Zoufale potřebují pomoc svých rodičů. Problémem však je, že si velmi často samy o ni nedokážou říct. Nejsou toho z různých důvodů schopné, a to i tehdy, když jsou rodinné vztahy v naprostém pořádku (případ 52). Dítě má od prvopočátku strach z pomsty za bonzování. A později, jak se šikanování postupně zdokonaluje, se dostává jakoby do transu. Nerozumí situaci, je dezorientované, prožívá pocity studu, má zábrany mluvit o svém ponížení. Oběti jsou - obrazně řečeno - uvězněny uvnitř šikany, a proto nedokážou vidět situaci zvnějšku. V rámci vyšinutých norem nemocné skupiny mají sklon přijímat své týrání jako normální, přizpůsobí se. Často hledají také příčiny svého utrpení v sobě, ve svých chybách. Namáhavě pátrají, co udělaly špatně a proč je spolužáci nemají rádi. Jejich sebezáchovné síly jsou paralyzovány nebo alespoň oslabeny (viz Skupinová dynamika šikanování). Není neobvyklé, že dítě zraněné agresory se snaží oklamat rodiče všelijakými výmluvami, například že si poranění způsobilo samo svou nešikovností apod. (případ 53). Vzhledem k tomuto charakteru šikanování je důležité, aby rodiče byli vnímaví a rozpoznali, že něco není u dítěte v pořádku. Při podezřelých okolnostech by se měli pokusit k němu přiblížit. Pokud se jim podaří získat jeho důvěru, utišit jeho strach a povzbudit ho, aby se svěřilo, mají téměř vyhráno. Dobré je, když potom rodiče společně s dítětem hledají a pojmenovávají to co ho trápí. Když ho vezmou za ruku a ukazují mu cestu ze zakletých vztahů labyrintu šikanování. Pro orientaci rodičů uvedu projevy, které mohou mít vztah k šikanování. Čím více se jich objeví, tím je riziko větší. Jednotlivé projevy nemusejí mít samozřejmě se šikanováním vždy něco společného, ale téměř jistě signalizují skryté volání o pomoc. Proto je důležité, aby je rodiče nepřehlédli.

Podezřelé projevy
. Za dítětem nedochází domů žádný spolužák, zdá se, že nemá žádné kamarády.
. Dítě je zaražené, posmutnělé až depresivní, nemluví o tom, co se děje ve škole.
. špatně usíná, má poruchy spánku, zdají se mu hrůzostrašné sny.
. Dojde k výraznému zhoršení prospěchu, je nesoustředěné, bez zájmu.
. Často ho před odchodem do školy nebo po příchodu pobolívá hlava, břicho apod.
. Dítě často navštěvuje lékaře, znenadání se objeví neomluvená absence.
. Dítě chodí do školy nebo ze školy oklikami.
. Přichází domů s potrhaným oblečením, poškozenými školními pomůckami nebo bez nich.
. Často mu nevychází kapesné, ztrácí ho, požaduje další peníze.
. Dítě přichází domů vyhladovělé, i když dostává svačiny a obědy má zajištěny.
. Nedokáže uspokojivě vysvětlit svoje zranění - „monokl“, odřeniny, modřiny, lehký otřes mozku, naraženou nebo zlomenou kost, popáleniny na ruce apod.
. Vyhrožuje sebevraždou, nebo se o ni dokonce pokusí.

      Zatím jsme hovořili o situaci, kdy dítě rodičům nic neřekne. Jsou však případy, hlavně na počátku, kdy dítě najde sílu a odvahu a snaží se rodičům se svým trápením svěřit. Rodiče by neměli v této těžké chvíli zklamat. Měli by vědět, že mluví o podrobnostech ponižování a týrání je pro jejich syna nebo dceru hodně těžké. Měli by proto naslouchat, projevovat citovou podporu a brát všechno, co dítě říká, zcela vážně. Stává se, že mnoho rodičů bývá úplně zaskočeno. Často pak reagují nevhodně, tj. tvrdě, nedůvěřivě, nerozhodně či nejistě (případ 54). Správný postoj je však pouze jeden - stát pevně v lásce za dítětem.

Jak dítě zachránit?

Co mají dělat rodiče, když podezření, že jejich dítě je šikanováno, přerůstá v jistotu? To není jednoduchá otázka. Oznámení ve škole může mít různý výsledek, někdy i velmi nepříznivý (případ 55). Souvisí to především s nepřipraveností pedagogů na odborné řešení problému šikanování. Případ 55 popisuje dosti běžný jev. V tomto smyslu se rodiče oběti nalézají v nezáviděníhodné situaci. Bylo by chybou to nevidět. Přesto mohou dítěti účinně pomoci. Vyžaduje to však jejich orientaci v problematice šikanování a schopnost reagovat podle toho, jakou pomoc lze od pedagogů v konkrétní škole očekávat. V žádném případě v tom nelze dítě nechat samotné a říkat si, že to nějak dopadne, že raději neuděláme nic, protože bychom mu ještě přitížili: „Musí to nějak vydržet, všechny oběti to přečkaly a staly se odolnějšími.“ Omylem rovněž je poradit. dítěti, aby nebylo baba a vrátilo s nádavkem příkoří tomu, kdo mu ho způsobil. Není to řešení. Oběť na to nemá sílu. A i kdyby měla, většinou jí to v nepříznivé konstelaci nemocné skupiny nepomůže a může to vyprovokovat brutální odvetu většiny. Za úvahu stojí i hluboký postřeh M. Gándhího, že strategie oko za oko a zub za zub vede k slepému a bezzubému světu. Co tedy udělat, abychom dítěti ještě více neublížili? Jak postupovat, abychom mu skutečně pomohli? Rodičům doporučuji využít následující postup.

Alternativy postupu rodičů

A. Poskytněte dítěti maximální oporu

Zorientujte se ve vnějším obraze šikanování co, kdo, kdy, kde, jak (viz otázky ve stati Strategie vyšetřován{; schéma strategie vyšetřování). Do vyšetření a nápravy situace si s dítětem o vývoji situace povídejte. V případě, že jde o pokročilé stadium a hrozí mu nebezpečí, nechejte ho doma.

B. Oba rodiče by měli navštívit ředitele a třídního učitele

Jestliže jeden z vás nemůže, je dobré si vzít s sebou někoho, kdo vás posílí a podpoří v konstruktivním jednání. Úkolem setkání je:
. Co nejlépe pedagogy informovat o tom, co jste se od dítěte dozvěděli.
. Zjistit, zda je škola schopna poskytnout odbornou pomoc, a podle toho se rozhodnout dál.

      Je nutné se přímo zeptat, zda mají pedagogové odborné zkušenosti. To znamená, zda dokážou realizovat kvalifikovanou první pomoc, nebo dokonce léčbu celé skupiny. Zeptáte se, jakým způsobem bude pedagog situaci vyšetřovat, jak najde vhodné svědky, jak bude chránit vaše dítě, podle čeho rozezná počáteční a pokročilá stadia šikanování, jakou metodu nápravy použije atd. V zásadě můžete dostat od pedagogů tři odpovědi, na které musíte umět pružně reagovat.

1. Škola s vámi hraje poctivou hru, ráda by pomohla, přiznává však, že nemá odborné zkušenosti.

Zde nelze pedagogům nic vyčítat. Nikdo je na podobné věci nepřipravoval. Při rozhodování máte následující možnosti:
. Dát pedagogům k dispozici tuto příručku a podle ní realizovat první pomoc. Na místě je domluva s pedagogy o vaší účasti při vytváření programu nápravy nebo alespoň   o způsobu, jak budete informováni o průběhu pomoci.
. Domluvit se na okamžitém vyhledání odborníka, který by s třídním. učitelem spolupracoval.
. Nepokoušet se o žádné neodborné zásahy a udělat ihned to, čeho je škola schopná - například přeřadit vaše dítě do vedlejší třídy. Odborník bude zajištěn co nejdříve.

2. Škola spolupracuje s odborníkem.

To je zatím nejlepší varianta. Ještě lepší by bylo, kdyby škola měla vlastní odborné zkušenosti. Bohužel jsem se s touto nadstandardní péčí u nás nesetkal. V tomto případě je vždy vhodné domluvit vaši účast na vytváření programu pomoci a způsob, jak vás informovat o průběhu nápravy.

3. Škola nejeví zájem o řešení nebo tvrdí, že problém zvládne, ovšem nepřesvědčí vás o své odbornosti.

Možnosti reakce rodičů:
. Kategoricky odmítnout neodborný zásah!
. Informovat inspektora a požadovat odbornou pomoc.
. Přeřadit dítě na jinou školu.
. Zajistit právní ochranu dítěte. To znamená podat stížnost na školu nebo jejího zřizovatele, že nezabezpečuje základní práva dítěte. Lze to udělat na úrovni České školní   inspekce, ministerstva školství, poradny specializované na práva dětí, soudu, prezidenta.

C. Podle situace ve škole, ale i dalších okolností můžete uvažovat o dalších opatřeních

Některá zde uvedu:
. Vždy doporučuji navázat kontakt s odborníkem. Může jít o využití Linky bezpečí (0800 155555) a linek důvěry, může jít také o návštěvu pedagogicko-psychologické   poradny.
. Můžete navštívit rodiče agresora a pokusit se s nimi domluvit o nápravě situace.
. Zajistit ochranu dítěte na cestě do školy a domů.
. Při závažném šikanování lze podat trestní oznámení na agresory, kteří týrají vaše dítě, na policii. Můžete podat trestní oznámení i na školu jako instituci (nebo na jejího   zřizovatele), jejíž povinností je zajistit bezpečnost vašeho dítěte.
. Spojit se s orgány školy, kde mají zastoupení ostatní rodiče, a společně hledat pomoc.
. Jestliže je dítě na tom psychicky hodně špatně a potřebuje se dát dohromady, lze zažádat o domácí vzdělávání nebo o individuální program.
. Když vám někdo při snaze ochránit dítě před šikanováním hází klacky pod nohy, obraťte se na Občanské sdružení proti šikanování. Naleznete zde lidi, kteří takovou   situaci prožili na vlastní kůži a vědí, jak lze proti bezpráví postupovat.

Adresy a telefony užitečných institucí naleznete Kde hledat pomoc..

Kontrolní otázky k 5. kapitole