BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

Připady šikanování

PŘÍPAD 46:

Žlutická šikana
V roce 1997 média (TV NOVA, MF Dnes...) podnítila zájem veřejnosti o šikanování. Upozornila na šikanu ve Výchovném ústavu pro děti a mládež ve žluticích (dále VU). Bylo to poprvé od listopadu 1989, kdy se dostala do širokého povědomí šikana z pasťáku. Na základě rozhovorů s pedagogy tohoto zařízení a informací z médií stručně zrekapituluji, co se stalo. Ve VU žlutice probíhala dlouho šikana. Byla tam situace jako v mnoha ostatních obdobných zařízeních. Neobvyklé nebylo ani to, že šikanování bujelo a rostla jeho brutalita. V těchto náročných podmínkách se to vyskytuje často. Hrůznou podobu týrání ukazují výpovědi obětí: „Museli jsme dávat své jídlo, zpívat a předvádět erotické scénky. Nutili nás jíst splašky“, „Mazali nás spermatem a výkaly a zakazovali nám se umýt“, „Pálili nám paty zapalovači“, „Řezali nám ruku střepem“, „Zbili mě tak, že jsem dostal epileptický záchvat...“ Utrpení dvou hlavních obětí přesáhlo lidskou zkušenost a jejich obrany proti bolesti se zhroutily. Musely se nějak zachránit, nemohly už dál. Nejdříve se svěřily vychovatelce. Ta místo na policii to nahlásila agresorům (potom je údajně zamkla na klubovně, aby je agresoři „nezlynčovali“). Později to řekly vedoucí vychovatelce i řediteli. Ti skutečnost bagatelizovali a odmítali zasáhnout. Ředitel prohlásil: „Když je nechytím za ruku, tak s tím nemohu nic dělat.“ Bez naděje na pomoc se chlapci rozhodli k drastickému „řešení“, pokusili se spáchat sebevraždu. Pořezali si zápěstí tak, že si jeden z nich přeřezal nejen žíly, ale i šlachy. To už se nedalo přejít. Okamžitě byli převezeni do nemocnice. Po ošetření byli přemístěni na psychiatrii. Zde se chlapci měli možnost individuálně setkávat s psychiatrem, který měl zájem o jejich trápení a trpělivě jim naslouchal. Teprve tehdy se dostala šikana za zdi ústavu. Psychiatr nahlásil šikanu policii a navázal kontakt s vedením ústavu. Nicméně ani tato intervence zvnějšku nevedla k ničemu. Řetěz pokračujících chyb, včetně chystaného návratu obětí mezi své mučitele, vedl k vyhrocení situace - oběti utekly z psychiatrie. Následně došlo k něčemu neslýchanému: Za pomoci redakce televizního pořadu Na vlastní oči se uskutečnilo setkání těchto dvou „chovanců“ na útěku s tehdejším náměstkem ministra školství dr. Kozlem v jeho pracovně... Toto vše se stalo díky tomu, že redaktor R. John porušil zákon. Místo toho, aby uprchlíky odevzdal policii, je ukryl. Bez porušení zákona by se nedělo nic. Zůstává ale otázka, zda byla taková pomoc k nějakému užitku. Myslím, že rozhodně ano. Šikanování v pasťáku se ukázalo jako velmi závažný problém. Mimořádný tlak médií prolomil hradbu kolem tohoto zla a ukázal překvapivé skutečnosti:
1. Ředitel ústavu před kamerou televize potvrdil existenci šikany a konstatoval, že vše nechává na policii. Vyjádřil se, že on neví, kolik je pravdy na tom, co oběti říkají (Co tím asi chtěl říci?). Ke konci vystoupení úplně rezignoval a přiznal, že neví, co má dělat. Lze to chápat jako historickou událost, kdy došlo k veřejnému potvrzení šikany v pasťáku. Současně to lze vidět jako odvahu oficiální autority říct po pravdě, jak věci skutečnou jsou.
2. Veřejně se odhalil zjednodušený pohled na řešení uvedené problematiky. Když se šikana provalí tak, že o ní ví širší okolí, je běžné svalovat veškerou vinu na pedagoga. Tak bylo také nahlíženo na žlutickou šikanu, kdy centrem pozornosti bylo jednání ředitele. Nadřízené orgány na to reagovaly prohlášením, že situaci prošetří ČT1, a budou-li zjištěny menší schopnosti ředitele, bude odvolán. Brzy nato došlo k výměně ředitele. Údajně však usvědčený ředitel odstoupil sám.
3.Zakrývající a protiúzdravný systém zde přesáhl hranice ústavu. Všechny autority, od vychovatelky VU až po náměstka ministra školství, svorně držely basu. Z různých důvodů bránili tito lidé více či méně odhalení a léčbě šikany. Z výpovědi oběti lze vážně uvažovat o přímé spolupráci některých pracovníků VÚ s agresory. Ministerští úředníci hodnotili sebezáchovné jednání obětí velmi nepříznivě. Neměli pro něj pochopení. V TV Nova prohlásil jeden z nich: „Je to všechno medializace senzace. Ty svěřence vidím jako rukojmí v rukou tisku...“ Dále vyjádřil údiv nad jednáním obětí: „Mohli napsat oficiálŹní stížnosti Celé se to dalo řešit standardním způsobem.“ A já dodávám, nemusely utíkat a pokoušet se o sebevraždu. Byrokratický šiml by to zvládl. Zároveň si kladu otázku, co se asi stane s chovancem ústavu, který porušil nepsaný zákon, zneuznal všechny místní autority a bonzoval na ministerstvu.
4. Oběti se nemusely vrátit mezi agresory. Každá zvlášť byla poslána do jiného ústavu. Snad proto, aby se nespikly znovu... (Samozřejmě to bylo vzhledem k přeplněnosti ústavů. Nicméně agresoři zůstali spolu a nepotrestáni...) Na otázku, jaký byl další osud obětí, je těžké odpovědět. Je málo informací. Nicméně pan Votava, ředitel ústavu ve Dvoře Králové, kam byl jeden z chlapců později přeřazen, zhodnotil snažení Novy jasně. Díky medializaci budou mít oba útěkáři, zejména Jindřich Staněk, velké potíže se začleněním do společnosti. Vlna zájmu brzy opadla. Hradba kolem šikanováni se opět uzavřela. Vše zůstalo při starém, nic se nezměnilo.

PŘÍPAD 47:

Reflexe z hraní role bezohledné ředitelky
Bylo to zvláštní hrát něco, co přesně nevím, jak vypadá. Byla to zčásti legrace a zčásti jsem viděla opravdu sociální pracovníky. Když jsem hrála ředitelku domova důchodců satorii, tak jsem měla zvláštní pocit. Samozřejmě, že vím, že to bylo celé špatně, že taková pracovnice nikdy nikomu nepomůže (kromě sebe), ale když jsem se vžila do této role, měla jsem pocit absolutní moci nad ostatními lidmi. Asi každý by chtěl, aby něco znamenal, ale při téhle roli jsem byla absolutní vládce a bylo mi jedno, co po mně ta babička chce. Byl to hrozně zvláštní pocit, že všechno záleží jen na mně, ale zároveň, že vše, co udělám, bude vlastně dobře. Myslím, že jsem trochu pochopila, proč si takoví lidé myslí, že svoji práci dělají dobře a poctivě, i když tomu tak není. Oni si asi vážně představují, že to je v pořádku. Bylo to zvláštní.

PŘÍPAD 48:

Ředitel osobně odvezl popálenou oběť do nemocnice, nikam to však nenahlásil!
Vychovatelka seděla s kluky u televize. Bylo příšeří. Náhle před ní stanul Petr a žádal ji, aby mu odstřihla vlasy nebo aby mu půjčila nůžky. Když se na něj zblízka podívala, zděsila se. Měl ohořelé vlasy a popálený obličej. Nejvíce zasažený měl spánek a oko. Byl v šoku, a když se vychovatelka krátce zeptala, co se stalo, nezapíral. Vyklopil, že ho agresoři pozvali nahoru na pokoj, že mu něco ukážou, a když vešel, stáli tam všichni v černých pláštích se satanistickými hvězdami a něco měli v ruce a hořelo jim to. Potom to na něj vylili a zapálili to. Začal hořet... Při snaze řešit tuto závažnou šikanu narazila pedagožka spolu s další kolegyní na interní předpisy, které striktně požadují, aby bylo trestní oznámení podáno přes školu, prostřednictvím vedoucího vychovatele či ředitele, který posoudí a rozhodne, co dál. Proto po poskytnutí nejnaléhavější pomoci samy nedělaly dále nic a zavolaly ředitele. Ten - jelikož nebyl přítomen řidič - zařídil sám odvoz oběti do nemocnice, ale nikam to nenahlásili Lékař nepojal žádné podezření a rovněž nic neučinil. Diagnostikoval a léčil popáleniny druhého stupně. Oko se podařilo zachránit s tím, že určité následky zůstaly trvale. Jak to dopadlo? Petr byl typickou obětí. Rodiče ho zneužívali, zažil přepadení se zbraní... Traumatické zkušenosti ho obnažily před agresí spoluchovanců. V pasťáku byl holka pro všechno. Bral na sebe dobrovolně tresty za porušení kuřáckého režimu, vděčně dělal za ostatní úklidové práce. Za svou ochotu dostal od agresorů někdy i cigaretu. Později za cigaretu požadovali 10 marek, a když odmítl, zvýšili to na 20 marek. Měl totiž rodiče v Německu. Závěr? Policie se nic nedozvěděla. Oběť svou výpověď vzala po návratu z nemocnice zpátky. Agresoři vysvětlili, že to neudělali schválně. Karel, který Petra zapálil, údajně zakopl. Nic se nevyšetřovalo, žádná náprava se nedělala a uzavřelo se to jako nehoda.

PŘÍPAD 49:

Oběť se nesmí vzdálit od vychovatelky víc než pět kroků
V jednom malebném dívčím výchovném ústavu se dlouho šuškalo o šikanování, ale nikdy pro to nebyly důkazy. Jednou se však stal malý zázrak. Mlčení bylo prolomeno a jedna oběť věc ohlásila. Veronika vypověděla, že ji více holek bije a sexuálně zneužívá. Zodpovědný noční vychovatel, který odhalení napomohl, výpověď pečlivě zapsal jako policejní protokol a dal si vše od oběti podepsat. Ráno zápis předal ředitelce. Ta byla situací zaskočena. Nejdříve zajistila, aby byla Veronika poslána do nemocnice, údajně pro bolesti hlavy. Po jejím návratu se snažila informaci o šikanování utajit. NakoŹnec, když už nevěděla kudy dál, nahlásila věc na obvodní oddělení policie. Policisté nevěděli, jak se šikanování vyšetřuje, a dělali hrubé chyby. Nechali si dívky označené v zápisu vychovatele jako pachatelky nastoupit před místností, kde prováděli šetření. Postupně s nimi mluvili za přítomnosti sociální pracovnice. Ptali se přímo k věci a velmi neobratně („Vy jste měla něco se Steinerovou“, „Vy jste po ní lezla“ apod.). Všechny podezřelé obvinění popřely. Tím bylo vyšetřování u konce. Ředitelka čekala od policie pomoc, představovala si, že budou agresorky usvědčeny a potrestány. To se však nestalo. Situace se naopak vyhrotila, oběti bylo vyhrožováno zabitím. Tehdy ředitelka na radu jednoho kvalifikovaného vychovatele našla zoufalé řešení. Oběť bude spát na izolaci v ústavní nemocničce. Přes den bude chodit s vychovatelkou a nebude se smět od ní vzdálit více než na pět metro. Takhle to již běží delší dobu. Jak dlouho však to lze dělat? Nicméně ani tato přísná opatření na bezpečnost oběti nestačila. Ivana, prodloužená ruka kápa, byla nastrčena na izolaci, kde Veroniku zbila pro údajné neshody.

PŘÍPAD 50:

Slovák tady u nás nemá co dělat!
Roman byl vynikající sportovec, dlouhodobě trénoval závodně karate. Zčistajasna onemocněl revmatismem a skončil na vozíčku. Po roce a pal se dostal z nejhoršího. Bolesti však měl pořád. V té době se odstěhoval s rodinou ze žiliny do Prahy a nastoupil tam na střední školu. Měl ale smůlu na spolužáky. Kápo třídy, který si sám přezdíval „Drtič mozka“, byl velmi rozezlen, že „taková špína Slovák“ chodí do jeho třídy. Hned na počátku Romanovi řekl, že Slováci tady nemají co dělat a že on to zařídí, aby brzy vypadl. Aby dodal svým slovům váhu, chytil ho pod krkem a zařval mu do obličeje: „skončíš, zabiju tě“, „ty se zhroutíš“. Se svými kumpány tento slib začal neodkladně naplňovat. K nadávkám „slovenský cikáne“, „blbý Slováku“, „hele letadlo na Slovensku nemáte“ apod. se přidala brutální fyzická agrese. Jednou z oblíbených zábav „Drtiče mozka“ bylo vrážení jehly kružítka do Romanových hýždí. Jednou otec vezl Romana do školy autem a všimnul si, že se chlapec kroutí na sedadle a syká bolestí. Roman se po otcově dotazu prořekl a přiznal, že ho poranil spolužák. Otec, bývalý voják z povolání, měl prudkou povahu a rozhodl si to s agresorem vyřídit hned. Vrazil do třídy, ale nepřítel Slováků tu nebyl. Třídní učitel byl zcela konsternován a než stačil něco říct, rozlícený otec vyrazil ze třídy k řediteli. Potom to šlo už ráz na ráz. Následovalo odborné vyšetření. Po něm odchod „Drtiče mozků“ ze školy (mimochodem údajně k nějaké bezpečnostní službě) a další cílená opatření, která vedla k nápravě.

PŘÍPAD 51:

Bezradná a bezmocná matka
Vašek byl nadšený, že se dostal na školu, na kterou si přál odmalička. Já byla taky moc šťastná. Po nějaké době ale nechtěl do školy jezdit. Trvalo to asi dva měsíce. Vždycky když měl odjet, tak ho bolelo břicho, hlava, měl teploty - dost vysoké, i 39 stupňů, nebo dlouho seděl na záchodě. Když autobus do školy ujel, teplota zmizela. Často jsem se ho ptala: „Líbí se ti ve škole? - Jo, Iíbí. - Opravdu? - Jo, líbí!“ (Pozn. autora: To jsou ovšem uzavřené a sugestivnf otázky, které jsou pro rozběhnutí rozhovoru spíše na škodu.) Několikrát byl Vašek u doktorky. Ta si myslela, že se bojí zkoušení. On je dysgrafik a dyslektik. Proto volala řediteli. Učitelé ho přestali zkoušet. orvali se však na něj skrz prsty a přehlíželi ho. Mysleli si: Ty jsi blbeček, tebe zkoušet nebudu. (Spolužáci říkali, že mu všichni nadržují, protože je dysgrafik a dyslektik. Nadávali mu dysdebile a vyhrožovali, že mu to osladí.) Jednou, když měl bolesti břicha, šel opět k doktorce. Ta ho po prohlídce poslala do školy. Vrátil se domů úplně zdecimovaný. Když se chystal k odjezdu, jeho nervozita se stupňovala. Vymlouval se. Nakonec začal strašně brečet. Prosil mě, aby tam nemusel chodit. Ptala jsem se, ty tu školu nechceš dodělat? Odpověděl, strašně chci! Ale nejde to! Teprve tehdy přiznal šikanu. Jak mně to popisoval, tak mě mrazilo. Ještě teď, když si na to vzpomenu, je mi špatně. Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem úplně ochromená.

PŘÍPAD 52:

Když přijdu domů, tak se na to snažím zapomenout
Když jsem se zeptal jednoho uplakaného chlapce, proč o svém trápení neřekl rodičům, odpověděl: „Já nevím. Když přijdu domů, tak se na to snažím zapomenout. A doufám, že už to bude lepší. Snažím se na to nemyslet.“

PŘÍPAD 53:

Výmluva oběti
Při jednom výbuchu a provalení šikanování bylo zjištěno, že jde o pokročilé stadium. šikanování běželo druhý rok. V rámci opatření jsem doporučil třídnímu učiteli, aby informoval rodiče na třídní schůzce a požádal je o spolupráci. Teprve tehdy si někteří rodiče zpětně uvědomili podezřelé okolnosti. Jedna matka si například vzpomněla, že její syn přišel před dvěma měsíci domů s natrženým obočím a rozbitou pusou. Tvrdil, že upadl ve škole na umyvadlo.

PŘÍPAD 54:

Syn si vymýšlí báchorky o šikanování
V nedávné době se mi jeden otec v dlouhém rozhovoru náhodně zmínil o tom, že jeho syn si vymýšlí nějaké báchorky o šikanování. Kvůli tomu vyhrožuje, že nebude chodit do školy. Údajně ho někdo osahává apod. On ale ví, jaké je to kvítko, a tak tomu samozřejmě nevěří. Zmínku jsem si ověřil a odhalil jsem pokročilé stadium šikanování. Chlapec se nacházel v zoufalé, bezvýchodné situaci. Aby se zachránil, udělal cokoli, co mu agresoři poručili. Například pro své „pány“ ukradl starším spolužákům peníze a občanský průkaz, vyhodil židli z okna, rozlil benzin po dílně, zapálil ho a potom oheň hasil mini maxem. Nyní se nachází v psychiatrické léčebně.

PŘÍPAD 55:

Matka, která vyřídila svého syna
Jedna matka po příchodu z práce okamžitě zbystřila pozornost. Synovi se něco vážného stalo. Motal se, zvracel, měl horečku. Jak se později zjistilo, měl lehký otřes mozku a naštípnutou klíční kost. Chlapec mi vypověděl: „Nechtěl jsem nic říct, ale máma to na mně hned poznala. A tak jsem to prozradil, že mě Jirka zbiL“ Zdrcená a nešťastná matka hned ráno telefonovala třídnímu učiteli, že její syn byl surově zbit a zkopán spolužákem. Pedagog v rámci svých poctivých snah neodborně a bohužel špatně situaci vyšetřil. Nepraví svědkové obrátili pravdu naruby. Označili oběť za agresora, který krutě šikanuje nejmenší a nejslabší spolužáky. Proto útlocitný nejsilnější žák třídy zakročil a trochu ho usměrŹnil. I když se ukázalo, že „drobný úraz“ byl vlastně bohu libý čin, musel být tento ochránce slabých alespoň symbolicky potrestán. Nakonec se to vyřešilo šalamounsky. Matka „spravedlivého ochránce“ byla zavolána do školy a chlapec byl v  její přítomnosti ústně napomenut. Veřejné mínění pedagogů i spolužáků bylo při agresorovi. Oběť, chlapec s naštípnutou klíční kostí, se později s matkou pohádal a vyčetl jí, že neměla za učitelem chodit, protože ho Um zcela vyřídila. A v podstatě měl pravdu. Nikdo ze třídy s ním od té doby nemluvil. Jakmile se někdo přiblíží, agresor mu to naznačením nevole zatrhne. Chlapec se tomu snaží bránit Um, že chodí o velké přestávce ze třídy a přes zákaz i ze školy. Do hodiny se někdy vrací pozdě. Má proto neomluvené hodiny. Šikanování běží dál. Netýká se to jen této oběti, ale ještě tří dalších žáků. Praví agresoři nebo donucené oběti mu dělají rozmanité legrace. Poplivají mu knihy a vyhodí mu je z okna. Berou mu věci osobní potřeby tak, aby to viděl. A potom všichni tvrdí, že měl „fatu morgánu“. Svádějí na něj různé přestupky, například že rozbil dveře, poplival nástěnku apod. Cestou domů se mu občas stává, že mu vyhrožují kamarádi z party agresora. Má z nich strach. Chlapec je zcela vyčerpaný, apatický, nemá vlili k ničemu, natož k učení. Chce ze školy odejít. Matka má podezření, že začal užívat drogy.

PŘÍPAD 56:

Zamítavá odpověď ředitele k žádosti třiceti pěti rodičů o schůzku
Vážení rodiče, ...Myslím, že při dosavadní pověsti školy, po zkušenostech našich žáků i rodičů našich dětí, nejsme školou, která musí pořádat mimořádné schůze k chování svých dětí, a tím uznat, že má horší pověst, než si její pedagogové, žáci, jejich rodiče a celá naše čtvrť zaslouží, školou, která je jedním z rodičů obviňována, že toleruje šikanu. ...Vážení rodiče, na závěr mého dopisu, který obsahuje nejenom moje přesvědčení, ale i názory ostatních vyučujících a určitě některých z Vás, Vás žádám, abychom nadále spolupracovali stejně jako doposud. Nesvolávejme mimořádnou schůzi, dokud tu (naštěstí pro to není zmíněný mimořádný důvod. Já si myslím, že když to svoláme, tak naši školu poškodíme jenom tím svoláním. Vejde ve známost, že na tom „Stromově“ už „to“ je tak vážné, že kvůli tomu museli svolat jakousi mimořádnou schůzku. Zdravím Vás a děkuji za váš zájem o tuto základní školu.