BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

7.  Pedagogická komunita

Naše putování za poznáním způsobů ochrany dětí před šikanováním završíme seznámením s pedagogickou komunitou. Metodu je možné užít v celé škole, což je samozřejmě nejlepší, ale může s ní pracovat i jednotlivý pedagog ve své třídě. Pedagogické komunity postavené na principu demokracie mají širokou platnost. Jejich prostřednictvím. lze posunout školní práci do jiného rozměru jak ve výuce a výchově, tak v prevenci sociálně patologických jevů. My s ohledem na zaměření i vyváženost knihy zúžíme naší pozornost na komunitní řešení šikanování ve třídě. Konkrétně řečeno, budeme hledat odpovědí, jak provádět celoroční komunitní práci v rámci pravidelných třídních setkání. Není tu prostor podělit se o zkušenosti s komunitní výukou ve třídě a už vůbec ne s vytvářením různých typů celoškolních a mimoškolních pedagogických komunit. Některé dílčí poznatky byly zpracovány dříve (Kolář, 1983, 1985, 1986, 1987, 1988, 1989, 1990, 1993, 1994). Zájemcům, kteří se chtějí dozvědět, jak lze budovat komunitu v celé škole, doporučujeme knihu autorů M. Havlínové, P. Kopřivy, I. Mayera, Z. Vildové a spolupracovníků Program podpory zdraví ve škole. Školy, které fungují jako demokratická společenství (třeba i díky uvedené knize), poskytují nejlepší ochranu proti onemocnění šikanováním. Přirozené součásti komunity - celoškolní setkání, školní parlament, třídní spolusprávy, rada školy apod. - jsou samy o sobě účinnými prostředky primární prevence. Nicméně nákaze nelze zcela zabránit. Z tohoto důvodu je nutné do komunitní organizace výuky a výchovy včlenit zvláštní ochranu dětí před šikanováním.

7.1 Program proti šikanování

Úkolem programu je co nejdřív detekovat a účinně léčit případné onemocnění. Na vypracování a schválení programu se podílí všichni pracovníci školy. Za významné součásti takového programu, jenž má charakter sekundární prevence, považujeme:

. přítomnost specialisty pro prevenci šikanování;
. domluvu pedagogů, jak postupovat při řešení šikanování;
. depistážní šetření výskytu šikanování;
. režim proti šikanování (zahrnuje účinné dozory učitelů o přestávkách, na obědě; školní řád zahrnující živá pravidla proti šikanování, školní schránku apod.);
. vhodný způsob seznámení rodičů s nekompromisním bojem školy proti šikaně (například prostřednictvím rodičovských workshopů, seznámení s písemnou podobou   programu, pomocí informativního dopisu - inspiraci. Užitečný je i informační leták pro rodiče.

Chybou školy je, když o šikaně s rodiči nemluví. Naprostým debak1em však je, když rodiče sami žádají o společné řešení šikany, ale škola to odmítne. Je to trefná ilustrace, jak se šikanování démonizuje. Tento jistě poctivý ředitel, jako řada jeho kolegů, se bojí s agresí pracovat. Má strach z neznámého nebezpečí. Nicméně šikanování je běžný fenomén a nelze ho přeceňovat ani přehlížet. Je potřeba se mu kompetentně postavit.

7.2 Čím je a má být třídní komunita?

Nejdříve si vyjasníme, čím je pro nás třídní komunita. Je to metoda vyššího řádu, se kterou jsou dobré zkušenosti při celkové léčbě a prevenci šikanování. V následujícím textu budeme mluvit o komunitě výhradně jako o prostředku ke změně, nicméně čtenáře upozorňuji , že komunitu lze paradoxně chápat i jako ct1 této změny. Ve smyslu cíle, k němuž směřujeme, považujeme třídní komunitu za nejvyšší formu skupinové existence nebo také za. synonymum skupinového zdraví. V tomto smyslu je tedy komunita opakem třídy nemocné šikanováním, ve které jsou rozpoutány ničivé a zhoubné síly. Projevy zdraví spatřujeme zejména:

- ve vytvoření bezpečných a kamarádských vztahů,
- v překonání osobních individuálních rozdílů v lásce a tvořivosti,
- ve vědomí sebe jako živého organismu, sebereflexi svého zdravotního stavu a schopnosti nastartovat sebeúzdravné mechanismy.

Komunitní forma existence výrazně posiluje imunitu proti napadení virem šikanování. Když k onemocnění přesto dojde, umožňuje ho brzy detekovat a účinně léčit. Co je to tedy za metodu ta třídní komunita? Stručně ji lze charakterizovat jako demokratickou formu organizace života ve třídě. Z poněkud jiného úhlu je možné komunitu postihnout jako způsob svobodného spravování moci ve třídě. Znamená to, že všichni členové skupiny mají významný vliv na dění ve třídě. To je nejlepší ochrana před zneužitím moci na všech úrovních - tedy nejen mezi žáky, ale i ve směru od učitele k žákům a od žáků k učiteli. Jak vidno, komunita nebere ohled na posvátnou krávu, za niž se v tradiční škole považuje hierarchie moci a její udržení.

7.3 Úvod do abecedy metodiky třídní komunity

Asi si řeknete: To je docela hezké, ale jak se taková třídní komunita uvádí v život a jak ji lze udržet dlouhodobě v chodu? Část odpovědi jste našli v předcházející kapitole zabývající se ZIP, který, jak jsme upozornili, lze použít nejenom samostatně, ale i jako nastartování komunitní práce. Počáteční kroky pro „rozdýchání„ nového skupinového bytí tedy již znáte. Nyní zbývá seznámit se - alespoň zkráceně - s know-how budování a udržení komunity ve třídě. To je tvořeno zejména filozofií, principy a pravidly komunity, morálkou lásky, ale i zákonitostmi utváření programu a povědomím o  smrtelných nemocech komunity. Znalost tohoto know-how vám umožní zorientovat se, jak dál pokračovat v započaté komunitní cestě, a rovněž vám pomůže hlouběji porozumět ZIP. Předesíláme, že lidé, kteří chtějí tuto metodu ve třídě zavádět, musí mít absolvovaný výcvik v komunitní práci (požadavky jsou obdobné jako pro ZIP).

Filozofie demokracie

Při zavádění komunity do školní třídy nám jde především o nahrazení hierachicko-autoritativního způsobu organizace výchovy způsobem demokratickým. Své úsilí zaměřujeme proto na podporu možnosti svobodné volby žáků a posílení jejich pocitu zodpovědnosti za dosažení domluveného cíle. Smyslem změny je sblížení oficiálních norem školy a parastruktury norem žáků. Jak víme, při šikanování je mezi nimi velký rozpor. Když se to podaří, má to zásadní výhodu; od této chvíle jsou naše snahy zabránit šikanování vzaty obyčejnými členy skupiny za své. Za těchto okolností nehledáme řešení pouze my pedagogové, ale všichni.

Principy komunity a komunitní setkání

Demokratické vedení třídních setkání se opírá o pět principů komunity (Kratochvíl, 1979). Jsou to:

1. aktivní podíl členů komunity na plnění cílů;
2. vytvoření oboustranné komunikace;
3. zvýšení rovnoprávnosti v rozhodování;
4. zodpovědnost ke komunitě;
S. zážitkové učení.

Abychom principy dokázali zavést do praxe, je nutné porozumět jejich podstatě. Teprve potom lze nalézt jejich vhodnou podobu, která odpovídá potřebám dětí v konkrétní třídě. Jejich pozitivní efekt je dále závislý na tom, že nefungují ve vzduchoprázdnu, ale na pevném morálním základě. V následujícím textu stručně principy vysvětlíme.

Aktivní podíl žáků na plnění cílů

žáci se při naplňování tohoto principu stávají aktivními účastníky změny ve vztazích mezi sebou. Proměňují se vzájemně na pedagogy, přenáší se na ně v přijatelné míře zodpovědnost za dění v komunitě. Mají svoji spolusprávu, která má svoje práva a povinnosti.

Vytvoření oboustranné komunikace na všech úrovních

Snažíme se probudit komunikaci všech se všemi (horizontálně i vertikálně, směrem dolů i nahoru - mezi žáky samotnými a mezi žáky a učiteli). Jak víme, pomůže k tomu kromě jiného kruhové uspořádání, které nám dovoluje spolu mluvit tváří v tvář (viz podrobněji Třídní setkávání a práce se skupinovou dynamikou). žáky podněcujeme k vyjadřování jejich názorů, ale i pocitů týkajících se problému šikanování a vůbec dění v komunitě. Nejde však pouze o otevření splavů upřímnosti, ale i o jejich pozitivní usměrnění. Důraz klademe na to, aby komunikace byla rovnoprávná (bez ponížení) a směřovala k lepšímu porozumění, usmíření a ke zlepšení vztahů.

Zvýšení rovnoprávnosti v rozhodování místo tradičního rozhodování shora bez zdůvodňování

V podstatě jde o možnost podílet se na dotváření organizace a obsahu třídního setkání, o to, že věci, které se týkají třídy, dáme k diskusi. Základním trendem v řízení komunity je snaha, aby problémy a úkoly byly řešeny společně, neboť účinnějšíje dosažení dohody - konsenzu všech, nebo alespoň většiny, než autoritativní prosazování příkazu proti odporu většiny. V tomto smyslu umožňuje komunita prakticky realizovat podíl všech členů na řízení a nácvik schopností demokraticky řešit vzniklé problémy. Hlavní myšlenkou je zde snížení pomyslné výšky hierarchické pyramidy nadřízenosti a podřízenosti, neboť vede k pocitům my a vy a velké sociální vzdálenosti mezi kantorem a žáky.

Zodpovědnost ke komunitě

Když komunita dobře funguje, mají děti tendenci personifikovat ji. Například v dopisech oslovují členy komunity milá komunito. Lze říci, že v živé komunitě je jednání dětí ovlivněno citem pro skupinu jako živý organismus a ony se snaží, aby komunitě neublížily. Pracují pro obecné blaho třídy, nejen pro osobní obohacení. Zodpovědnost ke komunitě se projevuje plněním pravidel, na kterých se členové skupiny dohodli. Důležitá jsou zejména komunitní pravidla a třídní charta proti šikanování (připomeňme si předcházející kapitolu).

Prožitkové učení

V komunitě klademe důraz na tzv. prožitkové učení (Rogers, 1998). Nepřebírají se hotové vědomosti, ale prožívají se různé situace a provádějí se úkoly, žáci si připravují vlastní programy. Prostředkem učení jsou pozitivní projevy i konflikty a jevy negativní, pokud jsou konstruktivně řešeny (tam, kde se konflikty skrývají a předstírá se, že neexistují, nejde o komunitu). Užívá se sociální zrcadlo, pracuje se s informacemi od ostatních lidí. Prožitkové učení je považováno za nejefektivnější způsob učení. Dokumentuje to přehled efektivnosti různých typů učení (Kova1iková, 1995):

- 10 % toho, co slyšíme;
- 15 % viděného;
- 20 % zároveň viděného i slyšeného;
- 40 %, co diskutujeme;
- 80 %, co děláme;
- až 90 %, co jsme sami vyučovali.

Pravidla komunity

Pravidla komunity vycházejí z principů komunity, je však nutné je dotvořit podle potřeb konkrétních členů skupiny.

Morálka lásky

Komunitní pravidla mohou fungovat demokraticky pouze tehdy, jestliže jsou naroubována na pevný morální základ. Chybí-li ve třídě láska a soucit, je provozování demokratických technik prázdným mechanismem. Ten sám o sobě nemůže vést ke komunitě, pouze k ideologii. Tíha za duchovní a mravní vývoj skupiny leží plně na bedrech pedagoga. Jak víme z Kohlbergových výzkumů, děti dosahují podle jeho vývojové stupnice nanejvýš třetího stupně morálky, kdy dělají skoro všechno pro to, aby byly ostatními přijímány. Rozhýbat morálku správným směrem může proto pouze učitel, který je na cestě mravního vývoje podstatně dál než jeho žáci.

Program třídní komunity

S nejnutnějšími metodickými vodítky pro sestavení programu třídní komunity jste se seznámili v ZIP pro počáteční stadia šikanování (připomeňme si zejména podkapitoly Klíčové prostředky ke změně a Kroky na cestě k úzdravě). Ta platí i po vytvoření komunity, nicméně je zde jeden podstatný rozdíl. Hlavním problémem zde není šikanování, neboť je vyléčeno, hlavním cílem není ani vytvoření komunity neboť ta se již narodila. V programu se zabýváme událostmi, otázkami a problémy každodenního života a naše úsilí je soustředěno na růst a sebezachování komunity.

Nebezpečí předčasné „smrti“ komunity

Nakonec se seznámíme s některými „smrtelnými nemocemi“, které mohou zabránit zrodu komunity nebo mohou vést k její předčasné „smrti“. Někdy snaha o vytvoření komunity ztroskotá hned na začátku, vůbec se ji nepodaří „rozdýchat“, a místo toho dochází k „hraní si na komunitu“. Příčin tohoto neúspěchu může být celá řada:

. Personál sám bytostně komunitní ideu nepřijal a dodržování komunitních principů a pravidel vyžaduje nanejvýš od žáků, nikoliv však od sebe (nerovnoprávnost   v dodržování principů a pravidel).
. Dvojice vedoucích, případně pedagogové mající třídu na starost nereflektují a nekorigují svou zhoubnou rivalitu (v týmech renomovaných psychoterapeutů bývá rivalita   nejčastějším důvodem rozbití spolupráce).
. Virtuózní „technice“ komunitní práce chybí pevný morální základ.

Ani ustavení komunity, například prostřednictvím ZIP, není trvalá záležitost. Neustále existují entropické síly, které samovolně komunitu zevnitř, ale i zvnějšku rozkládají. I když za konečný cíl považujeme pozitivní rozvoj osobnosti dětí a jejich kvalitní vzdělání, prioritou musí být pečlivá reflexe zdravotního stavu komunity, která je nezbytná k jejímu zachování. Každá komunita má svůj vyměřený čas, podobně jako člověk. Například vytvořená komunita v první třídě základní školy má šanci žít devět let. Je to krásŹná představa, že by děti mohly žít takovou dobu v bezpečí a lásce. Nicméně je to těžký úkol a poměrně mnoho komunitních "vlaštovek" se svého požehnaného věku nedožije (většina škol v naší republice nemá s komunitou nic společného). Rozlišujeme dvě formy předčasného zániku:

a) Chronické onemocnění a následná degenerace. Lze mluvit o duchovní smrti komunity. Prakticky se může projevit:
. vytvořením skrytého hierarchicko-autoritativního systému (vnějškově komunita zdánlivě existuje, nicméně děti ve spolusprávě, školním parlamentu apod. jsou pouze   převodní pákou moci vedení školy, svrchované moci pedagogů, včetně jejich chybných a nespravedlivých rozhodnutí);
. pohodlnou regresí do formálního byrokratického systému (komunita se zásadně odkloní od svého cíle a sklouzne k naplňování potřeb nejsilnější podskupiny nebo   dokonce svého vedení, pseudokomunita začne sloužit k pohodlnému, co nejméně obtěžujícímu přežívání ve škole).
b) Smrt formálně potvrzená, zrušení komunity a návrat k původnímu způsobu práce.

Kontrolní otázky k 7. kapitole