5. První pomoc
V této části je zpracována metodika první pomoci pro potřebu pedagogů a dalších odborníků i pro rodiče.
Již v úvodu jsem zdůraznil, že šikanování je na našich školách velmi rozšířené. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o „epidemii“. Proto je naprosto nutné, aby pedagogové absolvovali „kurz první pomoci“ a dokázali zabránit největším škodám. Zatím většina dobře míněných pokusů pomoci ztroskotává - dokonce často vážně ohrožuje oběti. Stejně naléhavé je nenechat na holičkách rodiče - ti zůstávají s bolestí svého šikanovaného dítěte často sami a nedokážou se účinně postavit bezpráví. Je nanejvýš potřebné, aby co nejdříve došlo ke spolupráci mezi školou a rodinami žáků.
5.1 První pomoc pedagogů
Následující metodika první pomoci vyplňuje mezeru v odborném arzenálu pedagogů. Je v ní uvedeno, jak postupovat, když dojde k provalení šikanování když dosud skrývaná agrese vyjde, často za dramatických okolností, najevo, a co vůbec dělat, když máme podezření, že se ve skupině rozmohla šikana.
Metodika by zájemce měla naučit poskytnout rychlou a razantní pomoc v počátečních stadiích šikanování. Měla by (což je neméně důležité) umožnit rozpoznat, že šikanování dospělo do svých nejpokročilejších stupňů, kdy již má pedagog nepatrnou šanci zvládnout situaci a je třeba povolat specialistu.
Diagnostika
Čeho si musí být vědom pedagog, který chce úspěšně šikanu odhalit.
Za prvé - potřebuje být připraven na to, že změní tak trochu profesi a stane se laickým kriminalistou a psychoterapeutem. Bude postupovat podle vyšetřovací strategie a taktiky. Navíc bude poskytovat ochranu a emoční podporu oběti, která se často nachází v krajní nouzi.
Pedagog, který to ví, se nenechá zmanipulovat a obelhat. Nevyvede ho z rovnováhy více či méně zjevný odpor žáků ke spolupráci při odhalování skrytého života skupiny (viz příběhy z případu 38).
Za druhé - pedagog musí počítat s tím, že se bude muset citově a časově angažovat. Orientační rozhovor především s obětí, ale i se žákem, který našel odvahu na zlo upozornit, nebo s jiným informátorem by měl být setkáním dvou lidí, kteří si navzájem naslouchají a mají na sebe přinejmenším nejnutnější čas. Když pedagog odhalí, že jde skutečně o šikanování, nemůže věc zvládnout během přestávky a musí si zajistit dostatečný prostor na vyšetřování; předpokladem je minimálně vyučovací jednotka. Neudělá-li to, nemá jeho snažení vyhlídky na úspěch a s největší pravděpodobností napáchá více škod než užitku.
Jaké jsou pádné důvody k vyšetřování?
Co lze považovat za dostatečný důvod, aby se šikanování začalo vyšetřovat? Existují dva hlavní důvody: přímo alarmující signály a dále signály nepřímo varující.
V praxi se vyšetřuje šikanování pouze na podkladě nahodilého alarmu. Ten je způsoben nejčastěji:
. telefonickou nebo osobní informací rodičů o podezření na šikanování, případně rovnou kategorickou žádostí o vyšetření týrání jejich dítěte;
. náhlým provalením šikanování (dochází k tomu rozmanitým způsobem učitel přijde dříve do hodiny a přistihne dva chlapce, jak škrtí spolužáka za nadšeného pokřiku ostatních, nebo agresoři těžce zraní oběť a nepodaří se jim to zakamuflovat apod.);
. zoufalou reakcí oběti, případně jejího kamaráda - tajně navštíví učitele a případ
ohlásí, někdy píšou alespoň anonymní dopisy a strkají je pod dveře kabinetu.
Tyto signály ohlašující „požár“ je nutné brát za všech okolností vážně a situaci prověřit odborným šetřením (viz Strategie vyšetřování a Volba taktiky).
Rychlému průběžnému vyhodnocování situace poslouží informace z kapitoly Co je a co není šikanování. Při první orientaci je přirozené opřít se o zřetelné projevy násilí (viz šikanování jako nemocné chování). Připomínám, že o šikanování jde tehdy, pokud jeden nebo více žáků úmyslně a většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci (viz přehled konkrétních agresí a manipulací v první kapitole). Při hodnocení projevů násilí vždy posuďte, zda jsou přítomny znaky šikanování: samoúčelnost agrese a nepoměr sil.
Alarmující signály se nemohou ponechat náhodě tak jako dosud. Je zapotřebí je záměrně a systematicky vyhledávat, nejlépe prostřednictvím anonymních dotazníků. Tři depistážní dotazníky, časově málo náročné. Dále doporučuji vyvěsit informační letáky pro oběti, kde se mohou dozvědět, co mají dělat a kde mají hledat pomoc. Dva typy letáků, zvlášť pro děti na základních školách a pro studenty na středních školách, naleznete rovněž v příloze.
Nepřímé varující signály jsou stejně důležité, ale jsou málo zjevné. Zahrnují nenápadné projevy šikanování v„přítomnosti učitele a skryté volání oběti o„ pomoc. Zatím se s„těmito důvody při vyšetřování téměř nesetkávám, neboť unikají pozornosti pedagogů. K tomu, aby bylo možné je zachytit a vyhodnotit jako podezřelé, je nutné rozumět vnitřnímu rozměru šikanování a znát jejich varianty. Uvedu některé příklady varovných signálů.
Odhad závažnosti onemocnění
Než budeme probírat strategii a taktiku, musíme si objasnit prvotní úkol vyšetřování. Je jím odhad závažnosti onemocnění skupiny, který umožní rozeznat, o jak složitý kriminalisticko-psychoterapeutický problém jde.
Proč je to tak významné? Protože vyšetřování pokročilého onemocnění vyžaduje náročnější přístup než onemocnění počínající, kde sice „viry“ šikanování agresivně napadly skupinový organismus, avšak přemohly pouze malou část „buněk“ z celkového počtu (viz případy 9,16,24,26,35). Náročnost vyšetřování spočívá především v požadavku na praktické znalosti skupinové dynamiky šikanování a v nutnosti užití speciálních diagnostických metod.
Odhad závažnosti onemocnění můžeme zredukovat na rozpoznání dvou stupňů:
a) Počáteční onemocnění, tedy první, druhý a třetí stupeň vývojové destrukce, kdy
normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině nejsou přijaty většinou.
b) Pokročilé onemocnění, tedy čtvrtý a pátý stupeň šikanování, kdy normy, hodnoty a postoje vůči šikanování byly přijaty většinou či dokonce všemi nebo téměř všemi členy skupiny.
Podle čeho však poznat závažnost vnitřního vývoje, případně jak alespoň přibližně vytušit skupinovou konstelaci postojů členů skupiny k šikanování již na počátku nebo v průběhu prvních kroků?
Strategie vyšetřování
Strategie vyšetřování vycházejí z tvrdé reality. Někdy se učňovské a „pasťácké“ šikany vyrovnaly šikanám dospělých, například ve vojenském prostředí. Prokázat, že jde o šikanování, a proniknout za vnější obraz bylo velmi obtížným úkolem. V žádném případě nebylo možné začít vyšetřování u podezřelých agresorů. Nic bychom se nedozvěděli, navíc by se umožnilo často definitivní zničení důkazů, a především by bylo ohroženo zdraví a život obětí. Schémata obezřetné a bezpečné strategie jsou platná všeobecně - jak pro počáteční, tak i pro pokročilá stadia, pro děti i pro mládež, pro všechny typy škol a školních zařízení. (Případná chyba nebo nedůsledné vyšetřování například u počátečního stadia šikanování i u dětí mladšího školního věku na základní škole může mít sice méně drastické, přesto však závažné následky pro oběti i celou skupinu.)
V praxi můžeme uplatnit především dva typy strategií. Podle úrovně cílů a rozsahu vyšetřování jeden vnější a lokální, druhý vnitřní a globální. Jejich společným jmenovatelem je snaha zabránit prozrazení, kdo o šikaně informoval, tedy ochránit informátory před pomstou agresorů. Vyšetřování obětí a svědků, ale i agresorů je realizováno tak, aby ostatní nemohli vyhodnotit, co kdo řekl.
Typy strategií
A. Vzhledem k úrovni cílů:
. strategie zmapování symptomů, vnějšího obrazu - jevové stránky;
. strategie postižení vnitřního vývoje - konstelace postojů k šikanování.
B. Podle rozsahu vyšetřování:
. strategie globální (speciální sociometrické šetření celé skupiny, vyšetřování
všech žáků);
. strategie lokální (dílčí-specifické šetření a vyšetřování vybraných žáků).
Schéma strategie vyšetřování
Budeme se zabývat strategií lokální a vnější, která je strategií první pomoci. Časově je nejméně náročná a je použitelná v rámci tradiční pedagogické odbornosti.
Vlastní strategie zahrnuje pět kroků:
1. Rozhovor s informátory a oběťmi.
2. Nalezení vhodných svědků.
3. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky
(nikoliv konfrontace obětí a agresorů!).
4. Zajištění ochrany obětem.
5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi.
U běžných šikan jsou všechny kroky strategie nezbytné, žádný z nich nelze úplně vynechat. Pořadí je stálé, kromě čtvrtého kroku zaměřeného na zajištění ochrany obětem. Ten není pevný a lze ho podle potřeby měnit (podrobněji dále).
Úkolem strategie první pomoci je zmapování symptomů čili vnějšího obrazu šikanování. V praxi to znamená, že musíme nalézt odpovědi na následující otázky. Kdo je obětí, popřípadě kolik je obětí?
. Kdo je agresorem, popřípadě kolik je agresorů? Kdo z nich je iniciátor, kdo je
aktivní účastník šikanování a kdo je obětí i agresorem?
. Co, kdy, kde a jak dělali agresoři konkrétním obětem?
. K jak závažným agresivním a manipulativním projevům došlo?
. Jak dlouho šikanování trvá?
Výpovědi k jednotlivým otázkám je nutné důkladně zapsat a uspořádat do kvalitního důkazního materiálu. Musíme mít jistotu, jak šikanování konkrétně probíhalo.
Nejdůležitější je vypracování přehledu hlavních typů agresorů (iniciátorů, aktivních účastníků a agresorů, kteří jsou současně obětí); u jejich jmen si poznamenáme přesné údaje kdy, kde, jak á komu co udělali. Je to důležité pro úspěšné uplatnění metody vnějšího nátlaku. Potřebujeme to však i pro sebe, abychom byli chráněni před stížnostmi rodičů agresoru. Hlavně při pokročilých šikanách si stěžují rodiče nejenom nadřízeným orgánům, ale komukoliv až po prezidenta republiky (viz Komplot velké šestky) a chrání své děti (nebo sebe) za každou cenu.
Pro porozumění strategii a získání citu pro její posloupnost a propojenost krátce osvětlím jednotlivé kroky.
1. Rozhovor s informátory a oběťmi: Prvním krokem vyšetřování je rozhovor s informátory a oběťmi o vnějším obrazu šikanování. V případě, že nejdříve hovoříme s informátorem, například s odvážným kamarádem nebo rodičem jednoho z týraných žáků, následují ihned rozhovory s oběťmi (ne s podezřelými pachateli!).
2. Nalezení vhodných svědků: Ve spolupráci s informátory a oběťmi uděláme druhý, nesmírně důležitý krok. Vy tipujeme členy skupiny, kteří budou ochotni pravdivě vypovídat. Zde se dělá nejvíce chyb.
3. Individuální, případně i konfrontační rozhovory se svědky (nikoliv konfrontace obětí a agresorů!): Většinou postačí, když mluvíme s jednotlivými žáky. Vyskytnou-li se těžkosti, lze uskutečnit doplňující a zpřesňující rozhovory nebo konfrontaci dvou svědků. Většinou je chybou (vedoucí k ohrožení vyšetřování) společné vyšetřování svědků a agresoru.
Za zásadní chybu považuji konfrontaci obětí a agresoru. K této situaci nutně dochází při soudním procesu s mladistvými pachateli. Vždy je to bolestivé a velmi nevýhodné pro oběť, proto se stává, že svou pravdivou výpověď později odvolá.
4. Zajištění ochrany obětem: Pořadí čtvrtého kroku není pevně dáno. Někdy je totiž jasné hned na počátku, že je oběť v bezprostředním ohrožení, a je nutné ji bezodkladně ochránit. Je to například tehdy, když nám informátor prozradil, že agresoři budou čekat na oběť před školou. Při následném rozhovoru s obětí se domluvíme a zajistíme jí bezpečný odchod domů. To nám postačí, k momentálnímu zvládnutí situace.
U počátečních stadií šikanování nejsou většinou mimořádná bezpečnostní opatření zapotřebí. Vždy je však nutné, abychom zajistili tzv. funkční pojistku bezpečnosti (viz Metoda vnějšího nátlaku). Oběť se nesmí nikdy ponechat svému osudu. (V některých mimořádných případech je nutné dlouhodobě uvolnit oběť ze školy nebo jí zajistit okamžitý přechod na jinou školu. To se však týká obvykle pouze pokročilých šikan.)
5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi: Je to vždy poslední krok ve vyšetřování. Musíme být dobře připraveni, jinak je to ztráta času. Dokud neznáme vnější obraz šikanování a nemáme shromážděné důkazy, nemá smysl s agresory mluvit. Všecko zapřou a podezření vyvrátí nebo zpochybní. Hlavně však dostanou „echo“, že někdo „bonzoval“, což vede k „zametení stop“, a je reálné nebezpečí, že se agresoři pomstí podezřelým z „bonzování“.
Hlavní význam rozhovoru spočívá v paralyzování jejich agrese vůči bližním! To znamená, že setkání slouží k tomu, abychom agresory okamžitě zastavili a ochránili jejich oběti, ale i je samé před následky jejich činů. Většinou se dá použít princip „přitlačení ke zdi„. Například je upozorníme, že při jakémkoliv náznaku šikanování budou okamžitě vyloučeni, případně to bude ohlášeno policií apod. Zároveň zdůrazníme, že k jejich snaze napravit situaci bude přihlédnuto ve výchovné komisi.
Důležitost rozhovoru pro odhalování pravdy je většinou zanedbatelná. Pouze někdy ho lze využít pro doplnění a potvrzení informací, a to buď svalováním viny jednoho agresora na druhého, nebo konfrontací jejich výpovědí. Samotné výpovědi jsou spíše zajímavé svou bizarností a zaslepeností.
Výjimkou je situace, kdy jde o šikanu beze svědků - ve skupině jsou jen agresoři a oběť. Například pět učňů z třeťáku je v partě se dvěma prváky, jeden z prváků je dlouhodobě nemocen a druhý je brutálně všemi „parťáky“ šikanován. Zde je nutné využít všechny taktické prostředky k účinnému vyšetřování samotných agresorů.
|
