BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

5.  První pomoc

B. Vyšetřování

Po dokončení nezbytných záchranných a organizačních opatření začne výchovný poradce nebo specialista školy pro prevenci šikanování (školní preventista) s vyšetřováním. Opírá se o zásady pro strategii i taktiku vyšetřování uvedené výše. Zde podrobněji rozvedu především problematiku strategie. Víme, že jde o pokročilou šikanu. Počítáme tedy s organizovaným odporem proti rozkrytí, kdy všichni nebo téměř všichni budou lhát a zapírat. Proto je mimořádně důležité zabránit domluvě pachatelů a zinscenování křivé skupinové výpovědi. Nesmíme propást výhodu okamžitého vyšetřování, kdy agresoři a jejich nohsledi nejsou domluveni. Důležité je najít nejslabší článek řetězu nespolupracujících svědků. Vzhledem k pokročilosti šikany se nevyhneme technice konfrontace. Jedním z klíčů úspěšnosti je rychlost vyšetřování. Bezpodmínečně nutné je jeho dokončení týž den, kdy k provalení šikany došlo. Znamená to, že musíme stihnout mluvit se všemi žáky. V dalších dnech je už pozdě z řady důvodů. Agresoři zametou stopy, rodiče agresorů se snaží všemi prostředky zabránit vyšetřování... Znám případy, kdy otálení v rozuz1ení šikany vedlo k závažnému rozkolu mezi pedagogy. Podstatnou úlohu zde sehrály manipulace rodičů, jejich známosti na správných místech apod. I zde platí pěti kroková strategie vyšetřování. Ochrana oběti jako jeden z kroků byla realizována hned zpočátku, zbývají nám tedy následující čtyři kroky. Ještě předtím, než je vyjmenujeme a uděláme několik poznámek k doladění jejich účinnosti, připomínáme, že úkolem vyšetřování při první pomoci je zmapování vnějšího obrazu šikanování, k němuž je rozpracován přehled konkrétních otázek.

Rozhovor s obětí a informátory. Rozhovor s obětí vedeme pouze v případě, umožňuje-li to její zdravotní stav. S informátorem nebo náhodným svědkem provalení šikany mluvíme systematicky. Významné mohou být informace od ostatních pedagogů, kteří ve třídě učí, pokud si něčeho důležitého s ohledem na vyšetřování všimli.

Nalezení vhodných svědků. U pokročilých šikan je vždy obtížné vytipovat pravé svědky. Bez výcviku ve speciální diagnostice se musíme orientovat intuitivně a opírat se o střípky informací z prvních rozhovorů. Rozlišovacím kritériem může být, jak svědkové spolupracují, jak se vyjadřují o „lynčování“, jak se vztahují k trpící nebo zraněné oběti, a naopak, jak se staví k podezřelým agresorům apod. Jestliže informátor označil některé aktéry fyzické agrese, bedlivě podržíme jeho sdělení v paměti a rozhovor s nimi necháme nakonec. Odsuneme rovněž žáky, o nichž si svědkové dodatečně vzpomněli na subtilní agresi a manipulativní chování vůči oběti. Málo cílený výběr žáků náchylných k prozrazení skupinového tajemství kompenzujeme frontálním vyšetřováním všech žáků čili tzv. globální strategií a psychologicky tvrdší taktikou vyšetřování. Vždy ověřujeme, zda není mezi žáky tzv. „bílá vrána“ - silná, morální bytost soucítící s obětí, která se nenechala „přeprogramovat“ skupinovým konformismem (tlakem) ke krutosti, ale která nemá odvahu a sílu přímo informovat učitele (z hlediska pokřivené morálky „bonzovat“).

Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky. Postupně mluvíme se všemi žáky. Evidentní agresory se snažíme nechat nakonec. Po individuálních rozhovorech můžeme většinou složit hrubou mozaiku obrazu šikanování. Nápadné nesrovnalosti řešíme konfrontací. Usilujeme, aby to byly konfrontace mezi oběťmi - většinou jich bývá ve skupině víc - nebo mezi nejslabšími články řetězu ustrašených nohsledů. Zásadně se vyvarujeme ujasňování rozporů mezi „režiséry“ dramatu, kápy šikanování a jejich „stážisty“ v rolích závislých obětí a přisluhovačů.

Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi agresory. Nemáme-li k dispozici základní výcvikové kurikulum (čili nepracujeme-li se specifickými technikami a nevyužíváme-li svou osobnost jako diagnostický nástroj) potom se zřetelné hranice mezi jednotlivými kroky stírají. Vždy by však měla platit snaha nechat jádro agresorů nakonec. Právě oni nejúporněji lžou a dokážou nasměrovat falešnou stopu.

C.Léčba

Po dokončení vyšetřování následuje léčba. Zde uvedeme pouze několik poznámek. S problematikou celkové léčby nemocné skupiny, se seznámíme v následující kapitole. U pokročilých stadií „virus přemůže buňku“ a dojde k bodu zlomu. Normy šikanování přijme většina členů skupiny. Vznikne protiúzdravný systém, který má obrovskou sílu. Odpor proti rozkrytí a uzdravení mají všichni nebo téměř všichni členové skupiny a nezřídka ho posílí ještě rodiče obětí a rodiče agresorů. Vše je nalogické i oběti se zlobí, že jim chce někdo pomoci. Nezřídka protestují proti potrestání agresorů. Léčba je obtížná z řady důvodů. Často s ní ani nelze počítat bez „rozbití“, „rozprášení“ původní skupiny. Vždy je nutné jádro agresorů ze skupiny vyloučit. Někdy je potřeba i zbytek třídy rozdělit a spojit s jinou třídou. Úkolem je sestavit takovou konstelaci žáků, která dává naději na vytvoření pozitivních vztahů. Nezbytná je přítomnost několika relativně silných pozitivních osobností: Je na místě realizovat vnější nátlak. Kdo se rozhodne uvedenou metodu použít, by si měl být vědom, že to, co praktikuje, je léčba dílčí, symptomatická. Šikanu lze tímto způsobem zastavit, avšak nelze zabránit tomu, aby se později neopakovala.

Pasťácké šikany

Zařízení ústavní výchovy pro děti a mládež zastávají v resortu školství smutné prvenství. Vévodí jak v množství, tak v „dokonalosti“ šikan. Podmínky pro zhoubné bujení násilí jsou zde často optimální. A nejen to, mají oproti běžným školám svůj vyhrocený svéráz, což kategoricky vyžaduje zvláštní úpravu metodiky první pomoci: K přesvědčení o prvenství „pasťáků“ v počtu a brutalitě šikan jsem došel již před mnoha lety, trvám však na něm i dnes. Poznatky, které mám k dispozici, ho plně potvrzují. Názory 55 pracovníků z diagnostických ústavů (DÚ), výchovných ústavů (VÚ) a dětských domovů (DD) převážně z plzeňského regionu, kteří se zúčastnili dvou čtyřdenních výcvikových seminářů (Kolář, 1999), vedou k závěru, že šikanování v pasťácích se vyskytuje v neuvěřitelném rozměru. Konkrétně bylo odhadováno, že ve výchovných ústavech je šikanováno 55 % svěřenců, v diagnostických ústavech se pohyboval odhad počtu obětí šikanování kolem 30 % a v dětských domovech to bylo 24 %. Individuální rozhovory s odborníky z etopedických zařízení z jiných regionů podpořily výše uvedené odhady. Závažnost problému šikanování v této oblasti podtrhly konkrétní případy přednesené pracovníky těchto zařízení na kazuistických skupinách v rámci různých seminářů - ostatní účastníci se zdráhali uvěřit, že je něco takového možné. To, že nebyl proveden žádný výzkum zaměřený na šikanování v ústavní výchově, také o něčem vypovídá. Studenti oboru sociální pedagogika a sociální práce, které jsem učil a kteří byli na praxi ve výchovných a diagnostických ústavech, vypovídali o rozbujelé šikaně. Někteří z nich byli dokonce vykázáni z praxe v těchto zařízeních, protože upozorňovali na masivní signály šikanování. (Konkrétní případy popíšu dále.) Situaci výstižně ilustruje způsob, jímž byl obhajován jeden z aktivních účastníků brutálního šikanování v „polepšovně“ v Hostouni na Domažlicku. Obhájce uvedl pro obžalovaného polehčující okolnost: Je třeba brát v úvahu atmosféru ve výchovném ústavu. To, co je kladeno mému klientovi za vinu, je tam prakticky běžné. Jestliže je nám znám fakt o hromadném výskytu šikanování v paslácích, napadne nás pravděpodobně otázka, v čem je příčina tohoto stavu. Důvodů je víc. Patřík nim uzavření velkého počtu morálně narušených jedinců do jednoho místa, nezřídka i nadměrný počet svěřenců na malém prostoru (např. 60 chlapců na patře), absence vnější i vnitřní diferenciace ústavů, zakořeněná tradice šikanování, nepřipravenost pedagogických pracovníků pro komunitní práci a pro boj proti šikanování... Zaměříme se na jednu z hlavních příčin. Ústavy jsou zpravidla krajně uzavřené instituce. Mechanismy takových institucí podporují růst šikanování a současné brání jeho odhalení a léčbě. Nezřídka je šikanování součástí nejen polovojenského režimu, ale i součástí celého řízení ústavu. (Sociologové používají též označení instituce totální, kterou definují jako sociální organizaci, v níž je chování jedince do nejmenších detailů předepsáno, určeno režimem zařízení a rozhodnutími těch, kdo instituci vedou. S jedincem, který je zde dlouhodobě uzavřen, se zachází jako s položkou, členem skupiny, ne jako s individualitou.)

Co to je krajně uzavřená instituce?

Uzavřenou institucí se rozumí zařízení, jež vytváří společnost pro lidi, kteří potřebují více či méně dlouhodobou intenzivní péči. Tito lidé zde žijí odděleně od své rodiny a nemají její přímou ochranu.

Vysoké riziko zneužívání moci personálem

Prakticky to znamená, že obyvatelé uzavřených zařízení jsou na pracovníky těchto institucí do značné míry odkázáni. Personál má možnost zásadním způsobem rozhodovat o životech lidí, kteří jsou mu svěřeni. Tato skutečnost sama o sobě je velikým pokušením. Zneužívání moci nelze odolat bez poctivé demokratické, komunitní kontroly.

Svět sám pro sebe

Jde o organizaci, která má tendenci být světem sama pro sebe. V mírnější podobě na tom není nic špatného, naopak. Člověk se zde může cítit bezpečný. Avšak například v ústavní výchově dochází nápadně často ke sklouznutí přiměřené uzavřenosti v izolovanost a sebestřednost zařízení. To se pak stane „skleněným zámkem“, k němuž je přístup přísně kontrolován a málokdo je vpuštěn dovnitř. Ojedině1í hosté nejsou oprávňení mluvit do věcí uvnitř. Jejich postřehy a dojmy mají pro personál ohrožující charakter. Z našeho hlediska se krajně uzavřenou institucí stává obyčejné uzavřené zařízení, které nebrání rizikům, jež jsou v ní a priori obsažena. Spoléhá na tvrdý autoritářsky systém, a tím nabývá tota1itární podoby. V instituci je uplatňován nikoliv komunitní, demokratický, ale tvrdý autoritativní systém. Personál si přivlastnil velkou moc a všechna práva. Objekty jejich péče (svěřenci apod.) mají drasticky omezenou svobodu rozhodování a nezřídka jediné právo chovat se podle neomylného řádu. Je pochopitelné, že to vede k uzavřenosti proti jakýmkoliv pozitivním změnám. Podstata tohoto řízení ústavu zásadně znesnadňuje kontrolu a podporuje obecně zneužívání moci nejen u zaměstnanců, ale i u různých kápů a agresorů z řad nedobrovolných obyvatel. Současně navozuje atmosféru oslavování násilí. V takovém zařízení zákonitě dochází k záměně pravých cílů za nepravé. Ve výchovném ústavu ztrácí na významu pomoc a láska k bližnímu, důležitosti nabývá ostraha a restrikce. To však paradoxně nepřináší užitek, neboť není výjimkou, že je třetina svěřenců na útěku. Ve společnosti existuje řada uzavřených institucí. Za jejich extrémní varianty lze považovat věznice, vojenské akademie, kasárna, policejní internáty, uzavřená oddělení v psychiatrických léčebnách, domovy důchodců, sekty a destruktivní kulty... Oblast školství není výjimkou. Krajní podoby uzavřenosti zpravidla nabývají organizace v pasťácích. Někdy si s nimi nezadají ani ústavy pro mentálně, tělesně a jinak postižené děti a mládež, učňovské internáty apod.

„pasťáky“ - šikanování na druhou

Seznámíme se s příběhem mediálně známé šikany ve žluticích (případ 46). Bude na ní možné demonstrovat některé mechanismy podporující toto zlo. Pokusíme se nyní ukázat, jakým způsobem krajně uzavřené instituce podporují růst šikanování a současně brání jeho odhalení a léčbě. Hned zpočátku je nutné říci, že existuje rovnítko mezi krajně uzavřenou institucí a tzv. klasickou ústavní výchovou. V našich českých podmínkách dosud přežívá v mnoha zařízeních klasická ústavní výchova. Ta je založena na vnější kázni a disciplíně. K jejímu dosažení slouží generacemi osvědčený tvrdý hierarchicko-autoritativní systém řízení, který je organicky propojen s polovojenským režimem. Výsledkem je krajně uzavřená instituce, která má tota1itární charakter. Tak si mnoho lidí představuje univerzální lék na sociálně patologické jevy, jako je například kriminalita dětí a mládeže, závislost na drogách. Přísné a spravedlivé potrestání čili represe přivede podle nich kriminálníky a narkomany k rozumu a oni si už příště dají pozor. To je však omyl. Ve skutečnosti totalitární, krajně uzavřená instituce zabijí v člověku to dobré, soucit a morálku. Podporuje růst sobectví, krutosti a násilí nejen u svěřenců, ale i u pedagogů. Potvrzuje to i tzv. vězeňský experiment, který otřásl vědeckým světem (zmínili jsme se o něm v kapitole Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi?). Ke kritickému zamyšlení nad tímto způsobem práce vede i sebereflexe jedné studentky z přehrávání negativní role ředitelky domova důchodců (případ 47). V zásadě tento styl práce vede k vytvoření dvou nepřátelských táborů „my“ a „oni“. Důsledky této „válečné“ situace mají paradoxní povahu. Na jedné straně probíhá mezi personálem a objekty jejich péče více či méně zjevný boj. Projevuje se v každém případě silnou nedůvěrou a neformálním zákazem spolupráce. Není dovoleno se sbližovat a navazovat osobní vztahy s nepřítelem. Někdy však střet nabude brutální povahy. Výjimečně dochází i ke vzpourám. Na druhé straně mocní obou táborů navazují jistou spolupráci. Parastruktura násilí mezi svěřenci proroste do oficiální pedagogické struktury. Její „výhonky“ zde jsou oceňovány a považovány za funkční. Podporují vnější kázeň a agresivnější manipulaci s případnými devianty proti pořádku ústavu. Bez obalu je nutné říci, že šikanování je více či méně zjevnou součástí řízení života v ústavu, včetně jeho polovojenského režimu. Proto má šikanování v tomto prostředí některé nápadně podobné rysy se šikanováním v armádě nebo ve vězení. Lze je vidět zejména v zaběhnuté tradici, kdy mechanismus šikanování jakoby začne žít samostatným životem. Nezáleží příliš na tom, kdo přijde a kdo odejde, šikanování zůstane zaběhnutým systémem předávaným z generaci na generaci. V následujících odstavcích se pokusím popsat některé konkrétní patologické mechanismy v klasické ústavní výchově. Zaměřím se na spolupráci personálu s agresory a na šikanující praktiky udržující výchovnou morálku. Okrajově uvedu některé další podpůrné, zakrývající a protiúzdravné mechanismy.

Personál spolupracuje s agresory

Při rozkrytí pasťáckých šikan lze nalézt řadu podob a rovin nepřímé i přímé spolupráce personálu s agresory. Je to běžná záležitost a nikdo se nad tím nepozastavuje, snad si to nepřipouští. Mechanismy, které jsou personálem reflektovány, jsou považovány za pragmatické a užitečné pro chod a řízení ústavu. V podstatě jde o racionalizaci snahy pracovníků uspořádat život značného počtu lidí na malém prostoru při minimální námaze. Ukážu to na konkrétních případech s odkazy na odkryté a zviditelněné mechanismy ve žlutické šikaně. Podpora existence a pozice kápů. V parastruktuře svěřenců existují tvrdé normy násilí. Aby zde někdo obstál, musí projít úspěšně počátečními a průběžnými testy šikanování. Patří sem i různé iniciační rituály. Například každý nový příchozí dostane „přivítačku“, bývá to často tzv. „deka“ (oběti se přehodí přes hlavu deka a poté ji skupina agresorů bije a kope; represe nezřídka končí, až když oběť nejeví známky odporu). To je klíč k výsledné mocenské hierarchii mezi svěřenci Vnější podoba hierarchie je různá. Například na špici jsou kingové či kápové, následuje jejich „dvorní“ klika... na konci jsou tzv. „džípové“ „koštata“, „trubky“ nebo „hulibrka“, „matrace“. Vládcové podzemního života mají mimořádnou moc. Pedagogové to většinou citlivě registrují a jmenují je do oficiálních funkcí vedoucích oddílů, skupin, ložnic, celoústavních shromáždění apod., čili delegují na ně část svých pravomocí, a tím se jejich privilegia ještě rozrostou. Tito ranaři zajišťují velmi účinně vnější kázeň a morálku, o„kterou v„totalitárních institucích tolik jde. Při případných problémech stojí personál na straně těchto králů. Za těchto okolností proroste parastruktura násilí oficiální pedagogickou strukturou a stane se její legální součástí. Jestliže nejsou pedagogové dost zkušení a z„nějakých důvodů krále odmítají privilegovat, nebo prostě nemají zájem využít jejich služby pro své pohodlí, vznikne paralelní mocenská struktura, jakási „antispoluspráva“ Tak to trefně označil jeden pedagog ze Žlutic, která konspiračně řídí život ústavy.

Přehlížení, případně bizarní reakce na evidentní projevy šikanování. Stává se, že pedagogové jsou bombardováni očividnými signály šikanování, nicméně je vytrvale přehlížejí. Vidí třeba u oběti modřiny, poranění nebo její panickou reakci na přítomnost některého z agresorů, ale jsou slepí a hluší. Připomínám v tomto smyslu žlutickou šikanu, kdy byla jedna z obětí několikrát zbita tak, že dostala epileptický záchvat. Zpočátku nikdo nic nedělal, později - přes údajné snahy situaci řešit - se nic nevyšetřilo. V jiných případech, kdy dojde k provalení šikany, reaguje pedagog nesmyslně a záměrně chybně. Například oběť byla mučena v místnosti kuřárny, vysvlečena, mlácena a pálena cigaretami. Když se jí v nestřeženém okamžiku podaří utéct z kuřárny, agresoři za ní vyběhnou. Vychovatel to uvidí a potrestá je za to, že kouří mimo kuřárnu. Někteří z nich mají totiž v ruce cigarety. Svlečené, zbité a popálené oběti si nevšímá (reflexe studenta z praxe).

Bezmocnost léčit provalenou šikanu a hra na řešení. V případech, že je vedení ústavu donuceno, například tlakem médií, aby šikanu napravilo, ukáže se v plné nahotě jeho odborná nepřipravenost (viz žlutická šikana). Při běžném provalení šikany, které není doprovázeno nekompromisním tlakem zvenku, se někdy předstírá, že se šikanování řeší. Personál je dotčen, že je rušen jejich klid. Všem svěřencům se přitvrdí. Následky pro oběť není nutné popisovat. V podstatě se vždy jedná o pseudořešení, které lze charakterizovat jako plácnutí do vody. Někdy se to nechá rovnou jen tak. Případně se oběti přesunou do jiného ústavu... (viz žlutická šikana).

Informace o šikanování se běžně nedostanou za zdi ústavu, případná upozornění zvenku jsou odmítána. I když dojde k tragickému vyvrcholení šikany a oběť je vážně zraněna, nebo se jako v případě žlutické šikany pokusí o sebevraždu, přesto se informace nedostanou dál. Svědčí o tom mimo jiné fakt, kdy žlutická šikana byla ojedinělým případem, který se dostal za zdi ústavu pouze díky protizákonnému jednání Radka Johna. Za zamyšlení stojí i okolnost, že žádný výzkum o šikaně v pasťácích neexistuje. Chybí zde zájem o zpětnou vazbu zvenku, která je nezbytnostíproti degeneraci systému. (Obdobný mechanismus utajení je v armádě. Tam se stává, že je šikanovaná oběť dohnána k dokonané sebevraždě. Pokud je mně však známo, vždy se jednalo o suicidium z důvodů „přecitlivělosti“ oběti, jejích rodinných problémů apod.)

Odmítnutí žádosti oběti o pomoc. Stává se, že mučení a trápení oběti dosáhne meze, kdy už nemůže dál. V této krajní situaci oběť někdy zoufale hledá pomoc u vychovatele, vedoucího vychovatele i ředitele. Nikdo z nich jí nepomůže. Vychovatel promptně informuje agresory, kteří si na „bonzáka“ došlápnou. Vedoucí vychovatel a ředitel volání o pomoc bagatelizují a odmítají zasáhnout. Připomeňme si výrok žlutického ředitele: „Když je nechytnu za ruku, tak s tím nemohu nic dělat.“ Jiný příklad. Do ústavu nastoupí Rom. Je umístěn na pokoj se dvěma skiny. Zde je po 'nocích týrán. Od vychovatelů má zákaz mluvit romsky, i když česky téměř neumí. Když chce půjčit kytaru, je odmítnut (reflexe studenta z praxe).

Označení oběti personálem. Někdo z personálu přímo označí oběť. Může to udělat nenápadně, prostřednictvím despektu, nebo přímo přikáže skupině, aby to nepohodlnému chovanci večer spočítali.

Praktiky šikanování udržují morálku. Personál v duchu své represivní doktríny věnuje velké úsilí dosažení slepé poslušnosti. V rámci polovojenského režimu klade důraz na plnění i zdánlivě nebo skutečně nesmyslných věcí. Cíl je však ušlechtilý - zlomit odpor a vůli rizikového jedince je to obdobný způsob myšlení jako v armádě, kde je i v současnosti často skryté krédo Velitele se musíš bát více než nepřítele).

Degradační rituály slouží k ponížení, oslabení identity a navození „civilní“ smrti. Vedou k přetrhání rodinných, kamarádských i společenských svazků, namísto nich je dosazen stigmatizovaný status jejich dopad se nápadně podobá dopadu iniciačních rituálů mezi chovanci). Například při příjmu jsou noví chovanci vysvlečeni do naha a osprchováni. Zavšivení jsou ostříháni, případně je jim hlava pomazána dezinfekčním prostředkem (nerakain) a zabalena do utěrky. Poté jsou umístěni na záchyt (v DÚ), někdy putují ještě dále na zdravotní izolaci. Mimochodem, stále existují některé záchyty či samotky, které nemají toaletu. Je-li vychovatel1íný, neumožní chlapci či dívce jít na záchod, ale dá jim tam kýbl. Někdy dochází k nucenému přijetí více svěřenců a malé záchyty jsou přeplněny. Je mně znám je případ z nedávné doby, kdy se svěřenkyně výchovného ústavu v izolaci oběsila. Člověk je zde redukován na číslo, v lepším případě na příjmení. Je mu přidělen povinný ústavní stejnokroj. Jeho podoba bývá někdy schválně co nejvíce nepřijatelná. Například všichni chlapci chodí v růžových košilích (reflexe studenta z praxe). Vše směřuje k oslabení jedinečnosti. Význam individua je potlačen, což usnadňuje prolomení osobního prostoru... A to je neobyčejně výhodné pro šikanování. Svěřenci hledají ztracenou identitu skrze utrpení druhého.

Fenomén neosobní souvztažnosti

Zdá se, že mezi skupinami, které jsou infikovány šikanováním, vzniká jakási souvztažnost. Ne snad na bázi osobních vztahů, na to jsou příslušníci příliš depersonalizováni, ale na bázi totožnosti individuálních a skupinových hodnot a norem. TIto lidé snadněji vytváří aliance, koalice a organizace, jimž jde o moc. Když je někdo z nich v tísni, rádi mu pomohou. Jde o jakési neosobní spolčování silných proti slabým. Co by tomu mohlo nasvědčovat? I když je oběť převedena do jiného ústavu, tamtamy fungují a pravý důvod příchodu žáka je odhalen. Místní kápové mu „bonzování“ na jejich kamarády nedarují. (V mnohem tvrdší podobě je tento mechanismus znám z šikanování v armádě. Při provalení šikany je oběť tajně převedena k jinému útvaru. Vždy však nějak dojde k úniku informací, že jde vojáka, který se dopustil bonzování. Jak? Jednoduše. Všichni mají zájem, aby nepsané zákony nebyly porušovány. Někdo náhodou ohne roh dokladů bonzáka. Telegrafista informuje svého kolegu...

Doladění pomoci u šikany v ústavní výchově

Metodické poznámky k doladění první pomoci u šikany v ústavní výchově mohou být inspirativní nejenom pro diagnostické a výchovné ústavy, ale i pro dětské domovy a další uzavřená zařízení. (připomeňme si případ 7 - Otloukánek z děcáku.)

Základní předpoklad

Předpokladem úspěšné první pomoci je, aby někdo chtěl šikanu odhalit a léčit. Člověk musí být značně statečný a nekonformní, aby tlaku autoritativních norem klasického ústavu nepodlehl. Řada laskavých a obětavých pedagogů, kteří dělají mravenčí záslužnou činnost pro své svěřence, se neodváží zpochybnit chybný rozkaz nadřízeného nebo vlivného kolegy, kromě jiného i proto, že skupinová solidarita určuje naše chování více než individuální normy. Případní odvážlivci musí počítat s tím, že ostatní nebudou jejich počínáním nadšeni, případně jim budou házet klacky pod nohy a sankcionovat je. Obtížnou situaci pedagogů, kteří chtějí šikanování řešit, ilustruje následující příběh z běžného výchovného ústavu. „Bojovníkem proti větrným mlýnům“ v klasické ústavní výchově může být kdokoliv. Nový vychovatel, učitel, etoped, psycholog, ale třeba i vedoucí vychovatel a ředitel. Samozřejmě ředitel má největší šanci dosáhnout zásadní změny ve stylu práce. V každém případě musí být člověk, který se rozhodl zasáhnout proti šikaně, odborně připraven a nesmí mít klapky na očích. Jestliže například zaznamená, že svěřenec je přezdíván „koště“, „džíp“, „trubka“, musí to nejen zaregistrovat, ale i dále s tím odborně pracovat. V případě, že takto označovaný svěřenec se pokusí o sebevraždu, není řešením, že se tato „přezdívka„ zakáže veřejně používat a přitom se nic se šikanováním nedělá (reflexe chovanců jednoho ústavu).

Diagnostika

Nyní stručně probereme důležité doplňující informace ke strategii a taktice vyšetřování.

Strategie vyšetřování

Podle okolností lze použít dílčí nebo globální strategii. Například když se šikana „provalí“ v důsledku pokusu obětí o sebevraždu, tak jak tomu bylo ve žluticích, potom lze doporučit globální strategii čili vyšetřování všech svěřenců. (Nejúčinnější bývá spojení globální a vnitřní strategie. Podrobnosti k tomu viz Speciální diagnostika šikanování.) Jestliže však oběti najdou odvahu a oznámí šikanování vychovatelce, je vhodná volba dílčí strategie neboli tajné vyšetřování pouze několika vhodných svědků. Kroky vyšetřování zůstávají stejné. Jak víme, je jich pět a mají svoji zákonitou posloupnost. Taktika vyšetřování však vyžaduje doladění. Prakticky to znamená vřazení zkušeností z prostředí výchovných a diagnostických ústavů do alternativního naplňování strategických cílů. V tomto smyslu potřebuje důkladnější metodický komentář především krok nazvaný ochrana obětí. Základní šetření šikanování je nutné zvládnout během jednoho dne. Je lhostejné, zda je vyvoláno pouze varovnými signály, například stížností oběti, nebo již provalením a výbuchem šikany. Ve všech případech šikanování nesmíme opomenout speciální ochranu oběti. Určité odlišnosti spatřuji v tomto smyslu u výchovných a u diagnostických ústavů.

Výchovné ústavy

       Když se jedná o pokročilou šikanu ve výchovném ústavu, podobnou té ve žluticích, je na místě radikální postup, to znamená okamžité vyjmutí oběti z ohrožujícího prostředí, a to prostřednictvím odvozu do diagnostického ústavu. (V budoucnu lze snad uvažovat i o pomoci ze strany středisek výchovné péče. Nicménězatím toto zařízení nesmí oficiálně klienty z VÚ přijímat.) Nemůžeme-li tak učinit z nějakého závažného důvodu ještě týž den, nezbývá nám nic jiného než zajistit pro tuto kritickou dobu mimořádný způsob ochrany. Může to být například individuální program pro oběti a jejich přespání na oddělené, pro ostatní svěřence nepřístupné ložnici pod dohledem nočního vychovatele. Toto provizorní řešení, vázané například na uvolnění místa v DÚ, nesmí dostat chronickou podobu, tak jak se to stalo v případu 49. Po převezení obětí do diagnostického ústavu jim musí být věnována léčebná péče zaměřená na zmírnění následků šikanování. Ty mohou mít, jak víme, podobu příznaků posttraumatické stresové poruchy. Teprve když je oběť venku z nejhoršího, může být přeřazena do nového ústavu. Nejde-li pouze o jednu oběť, ale například o oběti dvě jako U žlutické šikany, měla by být maximální snaha přeřadit je společně. Doporučený postup bylo možno realizovat u žlutické šikany do té doby, než se oběti pokusily o sebevraždu. Samozřejmě eticky a odborně bylo na místě reagovat ihned, jakmile se poprvé oběti svěřily vychovatelce. Ta měla situaci okamžitě nahlásit řediteli a společně s ním, případně s dalšími kolegy šikanování řešit. Jiná situace ovšem nastává, když jsou oběti vážně poraněny - v tom případě musí být nejdříve lékařsky ošetřeny. Po sebevražedném pokusu musí ještě následovat psychiatrická péče. V případě odborné bezradnosti vedení ústavu, jak jsme to sledovali v případu žlutické šikany, lze doporučit rozšířenou spolupráci s diagnostickým ústavem nebo střediskem výchovné péče. Oběti mohou být odvezeny pryč a šetření a náprava mohou být provedeny s pomocí odborníků těchto zařízení. Faktem ale je, že někdy specialisté na šikanování i v diagnostických ústavech a střediscích výchovné péče chybí. Je potřeba se ještě zastavit u otázky, proč se nemohou oběti vrátit do původního ústavu. Lapidárně lze říci, že návrat obětí vzhledem k charakteru pokročilé šikany a specifikám výchovného ústavu není možný. K tomu krátké vysvětlení.

. Normy šikanování jsou zde petrifikovány (zakořeněny). Bez rozbití jádra agresoru, bez jejich přeřazení do jiných ústavů není šance nastartovat radikální léčbu. Ta spočívá   především v proměně vztahů mezi všemi obyvateli ústavu, tedy i mezi svěřenci samotnými (podrobněji viz kapitola Pedagogická komunita).
. Reálné možnosti pomoci policie při nápravě šikany v ústavu jsou minimální. I když se jí podaří šikanování dobře vyšetřit, což není vůbec jisté, nijak to pedagogické práci   nepomůže. U agresoru do 15 let nemůže být vzhledem k jejich věku zahájeno trestní řízení, tudíž nemohou být potrestáni, ani když jejich násilná činnost naplňuje skutkovou   podstatu třeba několika trestných činů. U svěřenců od 15 do 18 let možnost postihu existuje. Mohou být odsouzeni (trestní sazba je snížena na polovinu). Proces   naplňování spravedlnosti však trvá dlouho, a když jsou pachatelé odsouzeni, dostanou většinou podmíněné tresty. Prakticky to tedy znamená, že kdyby se týraní jedinci   vrátili, dostali by se do společnosti svých mučitelů, do nezměněného prostředí. Tradiční způsob práce ve výchovném ústavu neumožňuje šikanu vyléčit, může ji pouze   dočasně zastavit, případně zmírnit.

Diagnostické ústavy

       Dojde-li k šikaně v diagnostickém ústavu, je výchozí situace pro ochranu oběti příznivější. Je zde možné reagovat variabilněji a ohleduplněji vůči týraným bytostem. Souvisí to s následujícími skutečnostmi:

. Do diagnostického ústavu přicházejí děti a mládež zhruba na dva měsíce, potom odcházejí do zařízení, která jsou pro ně podle závěru komplexního vyšetření a v rámci   možností nejvíce vhodná. Průběžně nastupují další noví adepti náhradní rodinné péče a ústavní výchovy. Tento cyklický pohyb výměny části skupiny dává pedagogům   reálnou naději odstranit patologickou parastrukturu šikanování a vytvořit novou, pozitivní tradici vztahů a norem, která je přijímána jako samozřejmost nově příchozími.
. Dalším důležitým faktem je to, že v diagnostickém ústavu nejsou koncentrováni pouze narušení jedinci, jak tomu zpravidla je ve výchovném ústavu. Platí to zejména pro   dětský diagnostický ústav, kam jsou umísťovány i mnohé děti bez morálního narušení a s dobrým chováním, jejichž trápením je dysfunkční rodina. Z nich je proto možné   vytvořit bez větších potíží pozitivní jádro, které je základním předpokladem pro vytvoření bezpečných vztahů mezi svěřenci a vůbec pro komunitní práci.
. Z diagnostického ústavu je možné agresory urychleně odeslat do jiných zařízení.