BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

Připady šikanování

PŘÍPAD 16:

„Obyčejná“ pokročilá šikana
Před nedávnem jsem se seznámil s obzvlášť dojemným případem oběti tvrdé šikany, při níž šlo o život. Byl to jemný, kultivovaný romský chlapec, se kterým jsem měl možnost hovořit pouze jednou. Tehdy přišel do poradny v doprovodu svého dobrého přítele. Oba chlapci navštěvovali stejné učňovské zařízení. Nedlouho po zahájení školního roku si drobného Roma vytipovali tři spolužáci hlásící se k hnutí skinheads. Začaly pro něho těžké časy. šikanování se brzy aktivně nebo pasivně účastnili všichni žáci ve třídě kromě jednoho. Ten za mnou s obětí přišel a záležitost mi ohlásil. Několik let se zabýval řeckořímským zápasem a násilníci z něj měli zpočátku zřejmě respekt. Stal se tedy po nějaký čas ochráncem oběti, kterou po vyučování doprovázel k vlaku. Toto opatření jakž takž fungovalo do dne, kdy řeckořímský zápasník onemocněl, bohužel dlouhodobě. V týdnech jeho nepřítomnosti zažil jeho přítel nepředstavitelné trápení. Byl zcela bez ochrany. Několikrát byl surově zbit. Do hry stále více vstupovala třída, jejíž velká část horlivě přisluhovala. Trojice vůdců spolu s příznivci a obdivovateli pořádali na osamělého romského chlapce hony. Vyhrožovali mu, že ho zabijí, a zbraněmi dodávali svým slovům váhu. Jednou na něj čekali před školou ozbrojeni obuškem s ocelovou výztuží, železnou tyčí a noži. Chlapec do pozdního večera čekal v budově školy. A zachránil se. Agresoři prostřednictvím metod brainwashingu a psychické manipulace zlomili vůli chlapce a prolomili jeho obrany. Prožíval záchvaty panického strachu ze zabití a hrůzy z mučení. Projevovalo se to bolestmi hlavy, nespavostí... Doma po celou dobu nic neřekl. Do této situace se vrátil jeho spolužák zápasník. Znovu se pokusil stát se ochráncem, jenže poznal, že beze zbraně to už nepůjde. Nosil s sebou nůž. Když pochopil, že útočníky nezastraší a ke rvačce na nože by skutečně mohlo dojít, sebral všechnu odvahu a šikanování prozradil i za cenu, že ho celá třída, věrná skupinové pseudomorálce, zavrhne. Při vyšetřování agresoři tvrdili, že zápasník je postrachem třídy, že je surově bije, jako ostatně všechny slabší. Jeden z nich srdceryvně plakal, zbývající dva upřímně vyprávěli, jak byli týráni. Několik falešných svědků z řad přisluhovačů jim to dosvědčilo. A když přišla řeč na to, že zápasník měl u sebe nůž, což on nezapíral, začaly se matky agresorů dožadovat tvrdého potrestání, tedy okamžitého vyloučení oběti a jejího ochránce ze školy. Argumenty a emoční projevy agresorů působily velmi přesvědčivě. Kdo nevěděl, jak to ve skutečnosti bylo, kdo neměl k dispozici speciální diagnostiku, nechal se od počátku velmi snadno zmást. Ke smůle pachatelů jsem měl zmapovaný celý devítiměsíční vývoj jejich chování; ten by se dal připodobnit k bujení zhoubného nádoru, včetně důsledků pro skupinu. S obětí mi bylo dovoleno mluvit pouze na počátku v rámci orientačního a emočně podpůrného rozhovoru. Byl to výjimečně nadaný romský chlapec, který navštěvoval hudební školu a učil se dvěma jazykům. Jeho otec mne později sám navštívil. Svého syna velmi miloval, a když se dozvědělo šikanování, kterému byl chlapec vystaven, úplně ho to ochromilo. Propadl zoufalství a strachu o hochův život a prosil, aby agresoři zůstali nepotrestáni. Zapřísahal mě, abych nic neříkal, jenom abych zařídil převedení syna na jinou školu. Pochopitelně tajně. Byl přesvědčen, že si agresoři jeho syna najdou, jakmile se dovědí, na které škole je, a pak ho zmrzačí nebo zabijí. Bohudíky se to nestalo.

PŘÍPAD 17:

Monolog pedagoga
Neznalost handicapu obětí vede často v praxi k hrubým chybám. Učitelé někdy vidí, že není něco v pořádku. Chlapec například na začátku hodiny stojí za dveřmi a pláče nebo vchází společně s učitelem do třídy. Zeptají se bud' jen krátce vestoje před učebnou, nebo se tážou chlapce až ve třídě před ostatními. Samozřejmě, že jim žák neřekne pravdu. Někdy se učitelé snaží s chlapcem hovořit o samotě v kabinetu. Mluví s ním například rázně, jako „chlap s chlapem“. Převažuje hlasitý monolog pedagoga. Oběť "kuňká", prožívá stud, snaží se vykroutit a uniknout. Pedagog je spokojen, že je vše v pořádku, že to „kočkování“ urovnal. Ve skutečnosti se však nic nedověděl a může se stát, že oběť několik dnů poté odejde ze školy.

PŘÍPAD 18:

Neznámí útočníci
Chlapec zraněný v obličeji přišel v doprovodu spolužáka do kabinetu třídního učitele. Předložil mu omluvný list vystavený školní lékařkou, která ho posílala k vyšetření na neurologii do nemocnice. žák měl poraněný horní ret a stěžoval si na závratě. Svůj úraz vysvětlil následujícím způsobem: „Po ukončení vyučování, když učitel odešel, jsem vyšel jako první na chodbu. Tady mě bez varování napadli dva zcela neznámí mladíci a surově mě zbili. Ani jednoho z nich jsem nikdy neviděl a nevím, proč to udělali. Potom jsem odešel k doktorce, která mě ošetřila a poslala mě k dalšímu vyšetření.“ Vzhledem k tomu, že oběť byla viditelně otřesena a stěžovala si na závratě, povolil pedagog jeho kamarádovi, aby ho do nemocnice doprovodil. Dva žáci vykonávající službu u dveří však později vypověděli, že žádní cizí lidé dovnitř nevstoupili. Rovněž vyloučili nějaký zřetelnější konflikt na chodbě. Učitel dokázal vytipovat zdroj informací - žáka, který mu při výslechu pod tlakem tvrzení, že pedagog všechno ví, prozradil hlavního útočníka. Byl to onen soucitný doprovázející „kamarád“. Před prozrazením však učitele svědek zapřísahal, aby to na něj neřekl, jinak ho „oni“ strašně zbijí. Jakoukoli další výpověď komukoliv odmítl. Pedagog pochopil, že situace je tak závažná, že ji sám nezvládne, a obrátil se o pomoc při řešení na odborníka.

PŘÍPAD 19:

Obrácení pravdy naruby
„Spolužákovi Mixovi jsem půjčil 500 Kč někdy na začátku roku. On mi je však odmítal vrátit. Nedávno jsem byl za ním doma s otcem. Ale nikdo nám neotevřel. Dnes jsem ho ve škole opět prosil, aby mi peníze vrátil. Mixa na mne vyjel. Chytil ,nerva. Jelikož je drobný, tak jsem to vyhrál.“ Ve skutečnosti agresor vzal spolužákovi peníze na obědy a řekl, že mu je někdy vrátí. Když se mu to oběť odvážila připomenout, agresor ji surově zbil. Doprošování oběti o různé „vypůjčené“ věci a její následné zbití se několikrát opakovalo.

PŘÍPAD 20:

Podivný provokatér
Při vyšetřování vypovídali tři usvědčení agresoři následovně: Petr: „Ale vždyť on nám pořád nadával. Říkal, že jsme teplí bratři. Teď se nám poŹsmívá, že budeme potrestaní. Říká, že se nás nebojí... Já jsem mu nic neudělal. Já jsem ho jenom držel a on mě kopnut a dal mi pěstí. Facku mu dal Procházka.“ Emil: „My jsme mu nic nedělali. Já jsem se ho jenom ptal, jestli to bonznul. On řekl, že nemá proč žalovat, a prý se mě nebojí. Ale on je divný. Má takovou provokativní povahu. Ze začátku seděl vedle mne. Pořád otravoval tím, jak si pouští teletext. NeuŹstále se mě na něco ptal. A já jsem kvůli němu dostával poznámky. Potom jsem si odseŹdl. Pořád nás provokoval a nadával nám...“ Honza: „Všichni mu nadávali a něco mu dělali. A tak jsem se chtěl mezi ně dostat. ... Dal jsem mu sice pěstí, ale sklouzlo mi to. Nic to nebylo.“ Rekonstrukce, která proběhla za pomoci pravdomluvných svědků, ukázala pravdu v jiném světle. šikanování trvalo čtyři týdny, rozvíjelo se od prvních dnů po nástupu do nové školy. Dva z obviněných si oběť otestovali a zjistili, že se neumí bránit. Začali jí ubližovat. Nejdříve chlapci nadávali („tlustej žroute“, „buřte“, „smradlavý prase“ apod.), zesměšňovali ho, vyčítali mu, že se hlásí, a označovali ho za šprta. Později do něj začali strkat a bouchat ho do ramen a do zad. Dva dny před odhalením šikanování vyvrcholilo. Po měsíci přišel nový žák, který byl ve škole první den. Chtěl se vlivným agresorům co nejvíce zalíbit a začal se chovat k oběti ještě krutěji než oni. šikanování se v těchto dvou dnech prudce vystupňovalo. Skupinový vývoj přešel do třetího stupně destruktivity. Oběť musela sedět na židli a nesměla se zvednout. Tito tři útočníci ji střídavě fackovali. Nový žák mu navíc ještě hodil plnou plastikovou láhev vody na hlavu. Dva příznivci agresorů přihlíželi a dobře se bavili. Kamarád oběti se odvážil vyjádřit svůj nesouhlas se šikanováním. Jeden z agresorů mu vzápětí řekl: „zavři hubu, nebo dostaneš dabl.“ A připojil: „Dej si velkej pozor, jseš mi nesympatickej.“ Po ukončení „legrace“ agresoři vyhrožovali oběti slovně, například: „Jestli to řekneš učitelce, tak tě čtyřikrát zmlátíme.“ Když se hoch zeptal jednoho z nich, co jim udělal, agresor odpověděl: „Nelíbíš se mi.“ Během vyučování mu poslali výhrůžný dopis, kde byla namalována ponižující kresba postavy s genitáliemi a urážlivými komentáři („smradlavá díra“ apod.). Hlavní myšlenkou dopisu bylo: „Po škole dostaneš buchec.“ Po vyučování na něj čekali na zastávce. Chlapec se bál a snažil se odejít tajně zadním vchodem. Oni ho však zpozorovali a doběhli ho na druhé zastávce. Zabránili mu nastoupit do autobusu. Potom ho dva z nich drželi a nový žák ho bil pěstí a kopal. Chlapec plakal. Když přijel další autobus, agresoři nastoupili a odjeli. Hoch doma nic neřekl. Následující den znovu nastalo bití, fackování, strkání, nadávání a vyhrožování. Třídní učitelka byla empatická a vnímavá, postřehla, že šikanovaný chlapec má velký strach, že se celý třese... Když se ho o samotě zeptala, co ho trápí, prozradil jí to.

PŘÍPAD 21:

Okamžité vyšetřovánI ve třídě
Může se stát, že učitel vejde do třídy dřív a vidí, že Honza stojí před tabulí, má roztrhanou košili a pláče. Pedagog začne okamžitě vyšetřovat a přísně se ptá Honzy a postupně dalších žáků, co se přihodilo. Odpovědi jsou zcela zavádějící. Oběť většinou mlčí, odezírá od agresorů, co má říci. Spolužáci vypovídají: „To bylo jenom blbnutí a nešťastná náhoda...“ „Honza napadl Karla a ten se bránil...“ Oběť nezřídka přikývne, že je to tak. A vyšetřování je u konce.

PŘÍPAD 22:

Nešťastný krok
Ve snaze přijít věci na kloub se nepoučený pedagog nejednou pokouší obrátit na předsedu třídy, kterého zná jako slušného žáka s dobrým prospěchem. V pokročilých stadiích však bývá tento krok obzvlášť nešťastný či nevhodný. Vzhledem k zákonitostem fungování skupiny bývají právě tito více či méně zvolení vůdcové (i když mohou být někdy zcela bez vlivu) buď přímo iniciátory, nebo alespoň aktivními účastníky, případně předními přisluhovači agresoru. Pokud nejsou jejich výpovědi zcela lživé, bývají alespoň zavádějící.

PŘÍPAD 23:

Oba rodiče nedůvěřivě naladěni
Někdy přicházejí oba rodiče nedůvěřivě naladěni a rozzlobeni, neboť přijali verzi svého dítěte a chápou celé jednání jako komplot proti jejich synovi. Obzvláště některé maminky stojí za svými ratolestmi a nepřijímají žádné argumenty. Požadují konfrontaci se svědkem a zdůrazňují, že je to tvrzení proti tvrzení. Vytrvale opakují, že chlapec jim řekl svoji verzi a ony mu věří, protože je nikdy nezklamal. Dodávají, že není možné, aby jejich syn byl něčeho takového schopen. (Občas dochází k paradoxní reakci matek brutálních. agresoru, pláčou, protože mají strach o život svého syna, a tvrdí, že se musel bránit. Ušlo jim, že to bylo obráceně.)

PŘÍPAD 24:

Nedokonaná poprava
Výchovná komise složená ze zástupců jedné střední školy řešila obtížný úkol. Měla rozhodnout o spravedlivých a účinných opatřeních v případu šikany, kdy oběť pouze shodou šťastných okolností přežila svou popravu. Byl jí chlapec, kterého spolužáci pověsili na lustr na dlouhé šále upravené do smyčky. Tato poprava komunisty byla dovedena do krátké ztráty vědomí oběti a naznačení strangulační rýhy. Vůdcové nechali manipulativně ostatní o popravě hlasovat. Rozsudek byl bouřlivě přijat většinou. Exekuce začala potupnou cedulí s nápisem „Komunistovi smrt“, kterou vykonavatelé rozsudku připevnili odsouzenci na záda. Všichni přihlížející sborově řvali a skandovali „Komunistovi smrt“ a další hesla. Potom chlapce vytáhli tak, že musel stát na špičkách, začal ztrácet dech a obličej mu brunátněl. To nestačilo, „kati“ ho ještě povytáhli, až přestal vnímat a ztratil vědomí. „Zábava“ byla přerušena, někdo mu sundal smyčku z krku. Chlapec se během krátké doby probral. Tato hrůzostrašná scéna byla vyvrcholením akce, která vznikala během dopoledne. Na poslední hodinu nepřišel z mimořádných důvodů učitel, takže agresoři dostali prostor. Průběh dne vypadal následovně:
. Ráno rozpoutalo šest agresorů atmosféru vzrušení a „lynčování“. Chlapce nejdříve odvlekli před lavice, kde musel agresorům líbat a čistit boty. Přitom do něj strkali a bouchali.
. Během další přestávky mu okolo zápěstí navlékli smyčku, ruku mu drželi na lavici a bodali do ní tužkami. Pak ho píchali špendlíkem do zad.
. Poslední hodinu ho znovu třicet minut mlátili. Ve vybičované skupinové náladě byl potom dovlečen k lavici. Jeden z agresorů mu dal smyčku kolem krku, dva jej drželi, další stál na lavici a přehodil konec šály přes bytelný lustr...
Je neuvěřitelné, že chlapec přišel navzdory této hrůze další den poslušně do školy. šikanování pokračovalo dál. Teprve následující den se doma zhroutil. Při vyšetřování, které bylo realizováno nezávisle na policii, byly odhaleny následující skutečnosti. Šikanování probíhalo dlouhodobě, bylo iniciováno šesti žáky, kteří téměř výlučně praktikovali brutální násilí. Agresoři začali svou oběť šikanovat už před prázdninami na brigádě a skončili v listopadu. Během této doby chlapec prožil opravdové peklo. Na brigádě chlapec dostal hned na počátku „deku“. V noci ho vytáhli z postele, hodili na něj pokrývku a surově ho zbili. Průběžně ho zde mlátili a vyhrožovali mu zabitím. Šest hlavních viníků ho například shazovalo z mostu. Drželi ho hlavou dolů a smáli se, že se dole rozplácne. Od zahájení školního roku do listopadového věšení byl chlapec vystaven četnému fyzickému a psychickému násilí. Byl několikrát surově zmlácen, musel platit svačiny, vícekrát čistil a líbal boty a byl píchán špendlíkem do ramene. Když se chlapec zhroutil, musel být hospitalizován na psychiatrii. Měl panický strach o život, nemohl spát... Strach, že zemře, trval dlouhodobě. V důsledku šikanování a z něho plynoucích zdravotních potíží byl neschopen vojenské služby. Rodiče agresorů byli výchovnou komisí seznámeni s nejnutnějšími fakty. Závěr byl jednoznačný. Šest hlavních viníků bylo vyloučeno. Nemohli dokončit studium na původní škole, kromě jiného také proto, že to vyžadovala záchranná léčba těžce nemocné třídní skupiny.

PŘÍPAD 25:

Výpovědi rodičů agresorů, kteří uspořádali „věšení“ spolužáka
Rodiče pachatelů z minulého případu zareagovali v krajních emočních polohách. Všichni odmítali rozhodnutí jako spiknutí školy. žádali potrestání oběti jako provokatéra a simulanta. Požadovali konfrontaci obviněných agresoru s obětí navzdory tomu, že chlapec byl hospitalizován, nacházel se v krajní životní nouzi a rozhodně se nedokázal hájit. Výpovědi rodičů agresorů (na výchovné komisi): „Nepřipouštím u svého syna žádnou vinu. Vždyť chodí domů ve tři hodiny a večer nikam nechodí. Chování tzv. oběti vidím jako simulaci. Vít se totiž zhroutil v sobotu, zatímco údajné šikanování proběhlo ve čtvrtek nebo v pátek. Oběť by měla být potrestána za falešné obvinění. Ať se nám tady postaví a řekne nám do očí, jak to bylo.“ „Dva roky jsem chodila na třídní schůzky a nic, nikdo mi nic neřekl. Proč jste to neřekli dřív? Kdyby tomu klukovi něco vážného dělali, tak by to řekl! Dítě mi odpřisáhlo, že mu nic nedělalo. Já mu věřím.“ „Spolupracujeme s obhájkyní dr. Černou. Po poradě s ní chápeme situaci jako tvrzení svědka proti obviněným. škola musí respektovat platné zákony. A jak víte, trestní řízení se řídí zásadou presumpce neviny. Proto nesmíte vyloučit mého syna do vynesení odsuzujícího rozsudku neviny.“ „Já vím, že Vít provokoval našeho syna. Takovou vinu, jakou má on, má i dalších deset žáků. Popírám všechna obvinění. Oběť by měla být také potrestána.“ „Chápu rozhodnutí jako mstu školy.“ „Není to spravedlivé rozhodnutí. Budeme se bránit soudní cestou. Máme s vámi špatné zkušenosti. Zúčastnili se i jiní kluci...“ „Mrzí mě, že jste dlouhodobě šikanu neodhalili. A postupujete tak, aby byla škola úplně čistá. Předpokládal jsem podmíněné vyloučení. Jede v tom celá třída.“ Rodiče se proti rozhodnutí, že viníci nemohou na původní škole pokračovat ve studiu, odvolali. Případ vyšetřoval krajský školní inspektor a ústřední inspektor ministerstva školství. Pokud je mi známo, všichni agresoři přešli hladce na jinou školu, kde pravděpodobně dostudovali. Jak to dopadlo s obětí, nevím. Po ukončení hospitalizace byla krátkodobě v ambulantní péči poradny. Chlapec však spolupráci přerušil a izoloval se od všech institucí.

PŘÍPAD 26:

Vzorný předseda
Při objasňování jednoho nevinně působícího poranění zaviněného nešikovnosti se náhodně objevily podezřelé okolnosti. Nápadný byl především strach a celkové napěti. Nový žák, který přišel z jiné školy, se prořekl, že se nejedná o nehodu. Při dalším vyšetřování překvapivě označil za hlavního viníka předsedu třídy. Další diagnostika ukázala, že označený agresor má ve skupině mimořádnou moc. Panovala tu absolutní poslušnost k rozkazům, případně i jen naznačeným přáním tohoto kápa. Jeho verzi o samozranění spolužáka opakovala zpočátku nejen oběť, ale jako jeden muž i všichni spolužáci. Později se podařilo odborným postupem domluvené lhaní prolomit. Dva členové skupiny přiznali, že výpověď ostatních není pravdivá, a potvrdili výpověď nového žáka, že zranění způsobil oblíbený předseda. Odmítli však mluvit obšírněji. Naléhavě žádali, aby agresor nebyl potrestán, jinak dostane celá třída „nakládačku“. Výpověď jednoho z nich: „Nesmíte ho vyhodit, jinak nás všechny hrozně zbijou jeho ,ranaři z party.“ Tentýž svědek svoji žádost o prominuti trestu agresorovi navíc zdůvodnil tím, že agresor je jeho kamarád. Na otázku, proč ho považuje za dobrého kamaráda, odpověděl: „Je s ním sranda, dělá různé vtipy.„ Na otázku, jaké vtipy dělá, neodpověděl, nemohl si vzpomenout. Nakonec se podařilo získat důležitého svědka. Navázal jsem kontakt s bývalým žákem, který před časem bez udání důvodů odešel. Byla to dřívější oběť. Teprve tento chlapec prolomil hradbu mlčení a částečně odhalil pravdu o podivuhodném druhém životě předsedy třídy. Od počátku studia tento solidní student přezdívaný „Továrník“ šikanoval některé spolužáky. Alespoň třikrát během roku pořádal „velké divadelní představení“. Se dvěma kamarády zvanými „Pravá ruka“ a „Levá ruka“ si vybrali oběť, kterou pro pobavení celé třídy ponižovali, zesměšňovali a nakonec mlátili. Většina třídy se vděčně smála. Situace byly rozehrávány o to poutavěji, oč pestřejší byly role protagonistO. „Pravá ruka“ například musela poslouchat na slovo, zatímco „Levá ruka“ mohla mít k příkazu připomínky. Hoch, který byl původně oběti, dále vypověděl, že agresor na něm vymáhal peníze originálním způsobem, zřejmě odkoukaným z gangsterských filmů. Dva vykonavatelé vůle velkého vůdce, již zmínění „Pravá a Levá ruka“, oběť surově bili. Strkali ji, fackovali a nakonec ji na zemi kopali. A předseda třídy se v  tuto chvíli zachoval jako lidumil nabídl oběti ochranu za úplatek 100 Kč. Chlapec pomoc přijal, později se mu to však v hlavě rozleželo a peníze nechtěl dát. Jenže šikana je neúprosná - vyhrožování a mlácení pokračovalo. Oběť týrání nevydržela a ze školy odešla. V tomto případě jsme však projednávali a řešili pouze zranění spolužáka v obličeji, které bylo prokázáno. Agresor ho pod tíhou důkazů velmi pružně přiznal. Příčiny napadení však oblíbený předseda obrátil v neprospěch oběti. Ta ho údajně napadla, když ji žádal, aby mu vrátila peníze. Zajímavé bylo, že na výchovné jednání přišlo několik pedagogů, aby agresora chránili před vyloučením a dokázali, že je to všecko omyl. Upozorňovali na jeho dobré výsledky. Vyprávěli o jeho zásluhách a dobrých skutcích. Jakmile jsem prokázal fakta, interpretovali potom zranění spolužáka jako klukovinu mezi kamarády. Požadovali minimální potrestáni. (šikanování nebylo možné v této etapě vyšetřování dokázat. Později se to však podařilo. Prokázala se i existence party „ranařů“, se kterou chodil tento „slušný“ chlapec do vedlejší školy.)

PŘÍPAD 27:

závěr vyšetřování školy
Dvanáctiletý šesťák byl delší dobu pronásledován čtyřmi deváťáky. Jednou ho odvlekli do sklepa u jídelny školy. Tam ho nejdříve nutili klečet a potom ho surově zbili. Následkem byla zlomená klíční kost a poraněná hlava. Závěr školy byl pro rodiče šokem. Cituji z dopisu ředitelky rodičům: ... „Vaše domněnka o nebezpečné šikaně se nepotvrdila. Jednalo se o jednorázový incident, který byl vyprovokován déletrvajícím psychickým nátlakem ze strany Vašeho syna.“ Když se rodiče odvolali k řediteli školského úřadu, shledal závěr školy jako správný. Na podkladě čeho tak učinil? Vyšetřovací postup školy byl totiž zásadně chybný. Zkuste to zatím bez prostudování metodiky posoudit sami. - S obětí nikdo nemluvil. Nezajímal se o její výpověď. - Za svědky byli vzati již zmínění čtyři agresoři. Jak asi odpověděli? - Skuteční svědkové nebyli hledáni. Přitom u počátku „incidentu“ nějací žáci byli.

PŘÍPAD 28:

Nájemný vrah za 200 Kč
Po nástupu do nové školy Patrik mezi spolužáky nezapadl. Nevzali ho mezi sebe. Zpočátku mírné psychické násilí nabralo rychle na obrátkách... Po nějaké době nastal ve vývoji šikany nečekaný zvrat. Dva starší spolužáci Karel a Miloš s ním začali hrát krutou hru. Stavěli se do role kamarádů, předstírali, že ho chrání, a Patrik jim na to vděčně skočil. Ve skutečnosti si ho testovali jako manipulovatelného polootroka a zdroj peněz. Jejich náklonnost obnášela i ponižování, urážení a bití oběti. Přesto na nich Patrik visel, měl konečně kamarády. Tento nerovnoprávný vztah se pomalu, ale jistě prohluboval. Jistotu nadvlády agresorů nad bezmocným objektem ukazuje malá příhoda kolem prázdnin. Patrik měl zakázáno se s Karlem a Milošem stýkat. Nicméně jeden z nich přišel za ním domů, aby prarodičům oznámil, že jejich vnuk s nimi pojede na víkend. Když dědeček řekl, že mají jiný program, tak suverénně odvětil: „V žádném případě! Patrik bude poslouchat nás, ne vás!“. To nejhorší se však odehrálo po prázdninách, hned na začátku školního roku. Povedení kamarádi zatáhli Patrika do trestné činnosti. Nejdříve mu přikázali pod hrozbou zbití, aby rozbil kukátko u bytu jedné známé dívky. Tím ho dostali ještě pod větší kontrolu. Několik dní poté ho vzali s sebou na loupež v knihovně. Všechny věci, které ukradli, si vzali pro sebe, včetně počítače. Patrik neměl nic. Když byli pachatelé vloupání dopadeni, byl Patrik jasným spoluviníkem, který musí nést všechny následky. Zdrcení prarodiče tomu nemohli uvěřit a snažili se rozmluvami s dětmi zjistit, co se stalo. Nakonec došli k názoru, že byl Patrik zmanipulován a trestnou činnost nedělal ze své vlastní vůle. (Není to tak nesmyslné, jak to na první pohled vypadá. Připomeňme si pojetí šikanování jako závislosti.) Navíc se situace stále vyhrocovala. Pachatelé měli strach, že Patrik na ně něco práskne. Začali mu vyhrožovat. Dokonce požádali jednoho chlapce, aby ho fyzicky zlikvidoval za 200 Kč. Patrik se začal hrozně bát. Zhroutil se. Údajně se pokusil třikrát během krátké doby o sebevraždu. Dědeček spolu s matkou hledali v této situaci pomoc u mnoha lidí a institucí. Obrátili se na ředitele školy, policii, státní zastupitelství, školský úřad, MŠMT ČR, ČšI, psychiatra, Fond ohrožených dětí atd. Nikde však neuspěli. Ředitel kontroval na jejich tvrzení, že šlo o šikanu, tím, že kategoricky prohlásil, že šikana na jejich škole nebyla a není. Dále upozornil na nezvratný fakt, že Patrik kukátko rozbil. K tomu přidal otázku: „Jestliže někdo řekne někomu, aby skočil z okna, tak skočí?“... A tak by se dalo pokračovat. Všechny autority, které se nějak v případu angažovaly, verzi školy přijaly a považují dnes případ za uzavřený. Matka nezvládla výchovu svého syna a svaluje vinu na druhé. Od té doby se případ stále táhne. Patrikova rodina porážku nepřijala a otevřela případ v řadě médií, včetně TV Nova. Píše další žádosti o prošetření. V současnosti připravuje další protiofenzívu. Co k tomu říct, kde je pravda? Na to se nedá snadno odpovědět. Nicméně faktem je, že nikdo případ odborně nešetřil a úředníci přesto stojí jednoznačně na straně školy. Přitom stanovisko ředitele, že na jeho škole šikana není a nebyla, je velmi vratké. Připomeňme si, co bylo řečeno v úvodu. Každá škola, která nemá systematický program proti šikanování a tvrdí, že v ní mezi žáky k šikanování nedochází, jen zakrývá problém. To je názor britských odborníka i autora této knihy.

PŘÍPAD 29:

Vzpurná oběť
Na jednom intemátě na periferii většího města určeném pro studenty různých typů středních škol byla zavedena tradice mazáků a bažantů. Součásti této tradice bylo, že vyjukaní bažanti odtržení od mámy a táty museli první den zpívat mazákům. Například dva nováčci šli na vycházku a potkali uvítací výbor deseti mazáků. Ti je obklopili a žádali, aby zazpívali. Když neuposlechli, dostali „nakládačku“; když poslechli, byli někdy zbiti také. Výjimečně se stalo, že byl někdo opomenut. Běžně se v noci vybíralo „výpalné“ (cigarety, jídlo apod.). Jak velelo toto zvykové právo, vtrhla skupina mazáků ke třem spícím studentům průmyslové školy. Jeden nováček, trénovaný v sebeobraně, se ranou pěstí do obličeje rychle probral. Po dalším výpadu uchopil agresora a mrštil jím o zeď. Útočník zůstal ležet na zemi omráčený. Ostatní okamžitě utekli. Zneškodněný hrdina se vzpamatoval chvilku po jejich rychlém odchodu. Vzpurného bažanta měl přijít potrestat stokilový boxer, ale nedostavil se. Následující dny se zvyšovalo mezi bažanty a mazáky napětí. Později došlo ještě ke dvojímu měření sil. Poté napětí opadlo a studenti měli trvale od mazáků pokoj. Je zřejmé, že takový happy end by nebyl možný u vojenské šikany, kde jsou páky ke zlomení vzpurných bažantů mnohem silnější.

PŘÍPAD 30:

Praktiky osmákt1
Sedmiletá holčička v brýlích s brašnou na zádech vyšla před školu. Čtyři osmáci na kolečkových bruslích do ní začali narážet. Dívka upadla a začala plakat. Brýle ležely kousek od ní. Jeden chlapec se ve smyku akrobaticky pro brýle sehnul a praštil s nimi o zeď. Když se děvčátko zvedlo a udělalo pár kroků, jeden hrdina na ni znovu najel a srazil ji do křoví.