BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

1.  Co je a co není šikanování

Pět stádií onemocnění

Snaha léčit celé skupiny zasažené „virem“ šikanování mě přivedla k nutnosti rozlišovat různé vývojové stupně choroby. Jednotlivá stadia totiž vyžadují odlišné způsoby zásahů. Postupně vzniklo základní pětistupňové schéma, které je pro další práci velmi užitečné (nicméně, jak později uvedeme, existují jisté odchylky od základního schématu, které je nutné znát). Schéma zachycuje negativní proces, který křiví vztahy mezi členy skupiny. Jinak vyjádřeno, postihuje vnitřní pohyb směřující k totálnímu přijetí postojů, norem a hodnot šikanování žáky. Tento chorobný proces je pravým opakem budování komunity, jehož cílem je bezpečné soužití a tvořivý přesah osobních individuálních rozdílů. Nejhorší podoba šikanování (pátý stupeň) nápadně připomíná fašistickou totalitu; naproti tomu zdravá komunita je evidentně skupinovou demokracií.

První stadium: zrod ostrakismu

Mezi pedagogy i rodiči je velmi rozšířená představa, že ke zrodu šikanování jsou zapotřebí zcela výjimečné podmínky, například přítomnost patologického sadisty a absence kázně. Proto se výskyt šikanování považuje za ojedinělý, pro život normálních žáků bezvýznamný. Já ovšem tvrdím, že šikanování se může objevit téměř v každé skupině. Podmínky k jeho vzniku mohou být totiž zcela běžné a nenápadné. Kázeň v takové skupině bývá dobrá a iniciátoři šikanování nejsou nemocní sadisté, ale obyčejní kluci a holky. Kde se tedy šikanování ve zdánlivě zdravých kolektivech bere? V každé školní skupině se vždy při „hře se strachem“ záhy objeví jednotlivci, kteří jsou nejméně vlivní a oblíbení, ti, kteří se nacházejí na tzv. sociometrickém chvostu. V odborné literatuře se takový jedinec označuje různě, například obětní beránek, černá ovce, outsider, omega, margina1izovaný jedinec apod. Při tradičním způsobu výchovy, která cíleně nepracuje se vztahy mezi žáky, všichni jednotlivci, kteří se dostanou na chvost skupiny, zakoušejí prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře - je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.

Druhé stadium: fyzická agrese a přitvzování manipulace

Ostrakismus může přerůst do dalšího stadia. Důvodů bývá více, dvě časté příčiny se nezřídka vzájemně podmiňují:

1. V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako jeho ventil. Spolužáci si na nich odreagovávají své nepříjemné pocity například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Jedna obě! to vystihla velmi trefně: Prodělal jsem klasický týden. Čím víc dní byli ve škole - středa, čtvrtek, pátek - tím víc si potřebovali na mně vylepšovat náladu. Těšili se, že mě „zmasírujou“. Tehdy se manipulace přitvrzuje a objevuje se zprvu subtilní fyzická agrese. V podstatě se jedná o tzv. scapegoating, známý spíše z patologického rodinného prostředí, v němž jde o upevnění soudržnosti skupiny na účet obětního beránka. Obdobně může fungovat „tmelení“ třídy i v mimoškolních podmínkách (např. na brigádě, na horách apod.), kdy žáci spolu tráví hodně času a mohou vytvářet hlubší vztahy. Pro zvládnutí své nejistoty nebo „přežití“ šedivého programu vymýšlejí a většinou rychle přitvrzují „zábavu“ na úkor nejzranitelnějšího spolužáka.

2. V jedné třídě se sejde několik výrazně agresivních asociálních jedinců a v rámci své „přirozenosti“ od samého počátku používají násilí pro uspokojování svých potřeb. V tomto případě je v popředí krajně nepříznivá konstelace žáků. Zážitek, jak chutná moc, když biji a týrám někoho slabého a ustrašeného, může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení posledních zábran - začínají své agresivní chování opakovat. Velmi nepříznivou variantou je situace, kdy násilí začne praktikovat vůdce a socioŹmetrická hvězda skupiny jako „úlevnou“ zábavu nebo prostě jen pro obveselení okruhu svých obdivovatelů. Další vývoj do značné míry závisí na míře pozitivního zaměření skupiny a na postojích žáků k šikanování. V případě, že ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy žáci mají zásadně negativní postoje k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí. Vytvořit pedagogickým působením takovou ideální skupinu nějakou chvíli trvá. V žádném případě nevzniká sama. Jakmile se skupina ponechá sama sobě, automaticky nastupuje převažující lidská strategie skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého, která pracuje v neprospěch komunity. Jestliže je imunita skupiny vůči šikaně nějakým způsobem oslabena, jsou pokusy o šikanování trpěny a je téměř jisté, že násilí v nějaké podobě zakoření. Při souhře dalších okolností může růst do pokročilých stupňů skupinové destrukce. Porušená imunita skupiny může být způsobena počátečním zmatkem, převážně lhostejnými vztahy, atmosférou rivality a nepřátelství, nepříznivou konstelací postojů k šikanování (převažují nezúčastněné, sympatizující a souhlasné postoje) apod. Pro ilustraci zárodečné a rané podoby šikanování uvádíme dva případy (číslo 6 a 7) z odlišných prostředí.

Třetí stadium: klíčoví moment - vytvoření jádra

Jestliže se nepostaví pevná hráz přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců, často se utvoří skupinka agresorů, „úderné jádro“. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“. V tomto klíčovém momentu se rozhoduje, zda se počáteční stadium přehoupne do stadia pokročilého. Skupina je již v hrubých obrysech rozdělena na podskupiny a „kliky“, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv. Jestliže se nezformuje silná pozitivní podskupina, která bude alespoň rovnocenným partnerem ve vlivu a popularitě svých členů podskupině tyranů, tažení tyranů může nerušeně pokračovat. Někdy vznikne křehká rovnováha mezi dvěma nejsilnějšími podskupinami a násilí se dočasně zastaví. Lehce však dojde ke zvrtnutí, například po příchodu dalšího agresora nebo „typické“ oběti převedené z jiné školy. Podle mých zkušeností se však silné podskupiny charakterově slušných žáků se nevyskytují příliš často. Navíc jejich členové mají vždycky nevýhodnou pozici vůči agresorům, kteří nedodržují pravidla. Charakterově slušný žák respektuje pravidla, a navíc „nebonzuje“, což je zákon nejvyšší. Tak vlastně nepřímo umožňuje bujení choroby.

Čtvrté stadium: většina přijímá normy agresorů

V případě, že není ve skupině silná pozitivní podskupina, činnost jádra agresoru může bez odporu pokračovat. Normy agresoru jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získá neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. Následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. Je to něco podobného, jako když virus přemůže buňku a plně ji ovládne. Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby organismus podporovala, zevnitř ho rozkládá. U členů skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců. To, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě - aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení.

Páté stadium: totalita neboli dokonalá šikana

Zhoubný proces bez radikální pomoci zvenčí obvykle ústí do posledního stadia nemoci. V něm jsou normy agresorů přijaty nebo respektovány všemi, popřípadě téměř všemi členy skupiny, dojde k plnému nastolení totalitní ideologie šikanování, tzv. stadia vykořisťování. Jde o rozdělení žáků na dvě sorty, které jsem pro přehlednost označil jako otrokáře a otroky. Nezřídka je vztah mezi nimi vystižen „originálními“ termíny do různé hloubky rozpracované ideologie. Agresoři sami sebe označují za nadlidi, nacisty, plantážníky, krále, velkoknížata, ministry, kingy, mazáky... a své oběti za podlidi, židy, negry, poddané, nevolníky, hulibrka, bažanty. Otrokáři využívají na otrocích všechno, co je využitelné: od materiálních hodnot (peněz a osobních věcí) po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti apod. Důkazem moci nad těmito otroky je to, že jim otrokáři mohou způsobovat bolest, znásilňovat je všemi způsoby, a oni nejsou schopni se bránit. Agresoři, kteří ztrácejí poslední zbytky zábran a smysl pro realitu, jsou nutkáni k opakovanému násilí (viz šikanování jako závislost). V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu s jeho ideologií pánů a otroků. Původně neutrální nebo mírně nesouhlasící členové skupiny jsou stále konformnější; se zájmem přihlížejí, případně se stále aktivněji zapojují do týrání nebo už také šikanování realizují. Brutální násilí se začíná považovat za normální, dokonce za výbornou legraci. Zbytky lidskosti jsou vytěsněny alternativní identitou, přijímající ideologii násilí, v níž není místa pro soucit s utrpením a kde zcela chybí pocit viny.

Otroci jsou stále závislejší a ochotnější dělat cokoliv. Neúnosnost utrpení řeší únikem do nemoci, neomluvenou absencí, odchodem ze školy, pokusem o sebevraždu, případně se zhroutí. Někdy se v důsledku brutálního fyzického násilí a těžkého zranění šikanování provalí. Prorůstání parastruktury násilí do oficiální školní struktury je poslední metou k absolutnímu vítězství šikanování. Tento nejvyšší stupeň „dokonalosti“ je příznačný spíše pro šikany ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech pro mládež. V mírnější podobě se však někdy vyskytuje i na školách. Stává se to v případě, kdy iniciátor šikanování a vůdce jádra agresorů je sociometrickou hvězdou třídy. Je zvoleným předsedou, žákem s výborným prospěchem, má kultivované chování k dospělým a pomáhá pedagogovi ochotně plnit jeho úkoly. Ukázňuje například třídu, organizuje rychle přesuny atd. Vedení dospělých ho plně podporuje a věří mu, stojí za ním třídní učitel a ostatní vyučující. Jakékoliv signály skrytého volání o pomoc nesympatického, výukově slabého žáka jsou v těchto případech přehlíženy nebo vykládány v jeho neprospěch (viz případ 26 - Vzorný předseda). Následující dva případy ilustrují třetí, čtvrtý a pátý stupeň vývoje šikanování ve skupině. Na pátém stupni destrukce je hrůzné to, že všichni členové skupiny - včetně týraných a terorizovaných žáků - normy šikanování přijmou za své nebo je alespoň zcela respektují. V tomto případě indoktrinace zákazu prozradit šikanování (stěžovat si) vedla u obětí nejenom k velkému strachu o život, ale i k pocitům viny. U některých se dokonce vytvořila jakási vnitřní komunikace, či lépe „pseudosvědomí“, které absurdně káralo negativní pocity a myšlenky o agresorovi. Z tohoto hlediska je snad o něco pochopitelnější, že při vyšetřování některé oběti odmítly svědčit, případně jako svědkové své výpovědi odvolaly s odůvodněním, že všechno byla jenom legrace.

Proč jsou pro nás vývojová stadia důležitá?

Znalost vnitřního vývoje šikanování nám umožňuje respektovat stupně obtížnosti léčby, diferencovat pomoc a promyšleně volit diagnostické a terapeutické postupy. Jsou dva hlavní důvody, proč potřebujeme v praxi pracovat se základním pětistupňovým schématem: Existuje zásadní rozdíl ve vyšetřování a dílčí léčbě u počátečního (tj. prvního, druhého a třetího stadia) a u pokročilého (tj. čtvrtého a pátého stadia) onemocnění skupiny. Celková léčba skupiny, která je klíčová pro zastavení epidemie, má svoje specifika pro každé stadium (podrobněji viz třetí část knihy). V případě, že bychom reagovali pouze na vnější projevy šikanování (viz šikanování jako nemocné chování) a nerespektovali zvláštnosti jednotlivých stadií, naše sebepoctivější snaha pomoci by vyzněla nahodile a byla by spojena s rizikem, že více ublížíme, než pomůžeme. Naše snahy, a to i ty nejjednodušší, by narážely na neviditelná vnitřní stadia nemocné skupiny. Toto tzv. jevové pojetí léčby, zaměřené na vnější projevy nemoci neboli na odchylku od školních či společenských pravidel chování, nedává naději na účinnou prevenci. To se týká nejen šikanování, ale i dalších sociálně patologických jevů (kriminálního chování u dětí a mládeže apod.).

Může být psychoteror pokročilou šikanou?

V poslední době jsem byl přizván k řešení několika tzv. psychických šikan. Odborníci, s nimiž jsem na případech spolupracoval, se mě ptali, kam je lze zařadit v mé pětistupňové klasifikaci, a zda je možné takovou šikanu označit jako pokročilou. Schéma vnitřního vývoje nám slouží jako hrubé vodítko, není to dogma. Ukážeme si to na tzv. psychických šikanách, za něž lze považovat dívčí šikany a šikany tělesně postižených dětí zdravými spolužáky (obdobné to je u - mobbingu, psychického teroru na pracovišti nebo šikan v sektách). Princip stadií onemocnění zde zůstává nezměněn. I u těchto šikan existuje vnitřní pohyb směřující od testování terénu jednotlivými agresory k přijetí postojů, norem a hodnot šikanování všemi žáky. Nicméně jejich podoba je poněkud jiná. U šikanování mezi dívkami a u týrání tělesně postižených dětí v běžné škole stojí v popředí většinou nepřímá a přímá verbální agrese čili psychické násilí. Často se zraňuje „jen“ slovem a izolací a již méně fyzickým násilím, a pokud ano, jde spíše o násilí nepřímé (poškozování věcí oběti apod.). V praxi se proto stává, že se žádná podoba fyzická agrese nemusí po celou dobu vyskytnout, a přesto může jít o pokročilou - totalitní - podobu šikanování.

Rozhodující je, že násilí je přijato jako norma všemi žáky. Rozdíl je pouze v tom, že se nestupňuje násilí fyzické, ale psychické. Do obludných rozměrů zde narůstá odmítání, vysmívání, pokořování, zraňování a jitření otevřených ran. Vyvrcholením bývá psychický „lynč“, kdy je oběť veřejně označena za viníka, který za všechno může. Musí být proto nemilosrdně potrestána a exkomunikována! To, že je situace vyhrocena do krajnosti, signalizují doporučení oběti, aby spáchala sebevraždu, a „demokratické“ petice, aby odešla ze třídy. Krutost psychického násilí si v ničem nezadá s nejbrutálnější fyzickou agresí. Oběti se hroutí, pokouší se o sebevraždu apod. Problém je v tom, že se psychické šikanování dá dobře maskovat a obtížně se dokazuje motiv ublížit oběti. Existují dívky, které jsou v tomto druhu tortury „umělkyně“, mučí s úsměvem, v kamarádském převleku a míří na nejcitlivější místa „živého terče“. Nezřídka to bývají sociometrické hvězdy, které dokážou obratně manipulovat s míněním celé třídy. Pro ilustraci pokročilých šikan s nádechem psychoteroru uvádíme popisy případů 10, 11 a 12.

1.2 Zvláštnosti šikany u dětí a mládeže

šikany mezi dětmi a mládeží mají svůj kolorit. Kořeny problému a mechanismus jsou však stejné jako mezi dospělými. Rozdíly můžeme vidět pouze na vnější úrovni. Jde o jinou mozaiku agrese, nižší intenzitu brutality, oslabenou účinnost manipulace, zkrátka menší výskyt tzv. dokonalých šikan. Dospívající agresoři odchovaní akčními filmy se ovšem snaží dospělým někdy vyrovnat nebo je rovnou překonat. Nebudu zde popisovat nejotřesnější případy, s kterými jsem se setkal (z masmédií je známá smrt šestnáctiletého chlapce umučeného spoluvězni ve vazební věznici v Ruzyni). Naznačím pouze jeden případ z oblasti ústavní výchovy, kdy byl chlapec vysvlečený do naha přivázán k drátěnce postele a týrán mačkáním varlat a pálením genitálního ochlupení... Tento případ a další podobné mají již rysy sexuálního sadismu, což je u školních šikan bohudíky zcela výjimečné. šikany se sexuálním „humorem“ jsou však i ve školách samozřejmostí. V poslední době se vyskytlo několik případů u učňů, kde hlavním herním motivem bylo homosexuální znásilňování, případně homosexuální obtěžování. Probíhalo tak, že velký a robustní žák chytil zezadu nějakého subtilnějšího spolužáka a strhl ho zezadu břichem na zem. Zalehl ho a řval mu do uší sexuální vulgarismy: „Už ti ho tam rvu, ty prase...“ „Mimořádně zábavnou“ a dlouhodobě pojatou hru na homosexuální obtěžování ilustruje případ 13.

Podobně jako existuje „přitvrzení“ šikany směrem od dětí a mládeže k dospělým, existuje naopak určité „změkčení“ od mládeže k  dětem. Dětské šikany jsou oproti šikanám mládeže více náladové, méně úporné a propracované, připomínají spíše „štvanici“ než „mafiánskou mašinerii“. Přesto i tady pracuje skupinová dynamika podle svých zákonitostí a závažnost nemoci se odráží ve vývojových stupních destrukce (viz Pět stupňů onemocnění). Dětské šikany se dají rozhodně lépe odhalit a také se jednodušeji napravují. . Určitá specifika existují u šikan nejenom vzhledem k věku, ale i ve vztahu k pohlaví a prostředí. Praxe nasvědčuje tomu, že u dívek je výskyt šikanování oproti chlapcům nižší (přinejmenším brutálních forem). Překvapivé zjištění však přinesly obdobné výzkumy ve Skandinávii a u nás (Olweus, 1993; Říčan, 1995). Ukázalo se, že naše dívky šikanují třikrát častěji než dívky v Norsku a švédsku. S uvedenou skutečností není v rozporu, že i u dívek je dost závažných případů. Vím o oběti, která byla třemi spolužačkami deflorována tužkou, jiná oběť byla přinucena jíst fekálie. Jinak mezi dívkami převažují psychické formy násilí (připomeňte si předchozí kapitolu a případ 12 - Psychoteror v dívčí třídě). Ve své praxi jsem se však setkal s několika případy, kdy dívka, která měla výraznou fyzickou převahu, týrala nejen dívky, ale i chlapce (viz případ 14).

Má-li někdo moc vyplývající třeba z fyzické převahy, může jí zneužít. Je přitom lhostejné, zda se jedná o muže, či ženu. Faktem však zůstává, že dívky jsou od přírody fyzicky slabší, a proto některým z nich mohou chlapci zneužívající své převahy udělat ze školy peklo (viz případ 15). Když s dětmi ze základních škol mluvím o tom, jak se bránit šikaně, stane se mi, že po ukončení setkání u mne zůstane zástup nešťastných holčiček, které si stěžují na brutalitu chlapců. Nejkrutější šikany se odehrávají tam, kde je oběť nucena žít společně s agresory a kde je uplatňován tvrdý hierarchicko-autoritativní přístup, pro který je příznačná tuhá vnější kázeň. Rizikové jsou dlouhodobější pobyty mimo školu (brigády, zájezdy na hory...), internáty a ústavy - zejména dětské domovy, výchovné ústavy a věznice, které ve výskytu šikany bezkonkurenčně vedou.

1.3 Příbuzné fenomény zla

Naše poznávání, co je a co není šikanování, zakončíme krátkým nástinem vztahu mezi šikanováním a některými příbuznými fenomény zla. Jak jsem již předeslal v úvodu, pravý „virus“šikanování zachvacuje skupiny, kde jsou vztahy mezi členy rovnocenné; a měly by zůstat i nadále. V oblasti školství se to týká všech skupin dětí a mládeže; o ty nám v této knize především jde. Nebezpečí nákazy je však vystavena celá řada dalších sociálních organismů, například kolektivy učitelů a vychovatelů apod. Mnoho společného se šikanováním ve škole má: zneužívání moci učitelem a syndrom týraného učitele. V prvním případě dochází k týrání v rámci apriorních vztahů nadřízenosti a podřízenosti nebo závislosti. Mluvíme o zneužívání moci. Z našeho hlediska přichází v úvahu zejména týrání žáka učitelem, ale mohli bychom sem zařadit například i terorizování učitele ředitelem (bossíng), pacienta lékařem, vojáka základní služby důstojníkem, dítěte rodičem (syndrom CAN), občana policistou nebo úředníkem apod. Druhý případ nastává tehdy, když dochází ke zvratu ve výše uvedené situaci a ti, kdo byli v roli podřízených nebo závislých, se chopí moci a začnou systematicky napadat své vedoucí či osoby, které jsou za ně zodpovědné. Jde zejména o týrání pedagoga žáky, ale patří sem i násilí dětí vůči rodičům (syndrom týraného rodiče), agresivita podřízených pracovníků vůči svému vedoucímu apod. Zde mluvíme o tzv. „nepravém“ šikanování. Rozlišení uvedených fenoménů je potřebné především kvůli odlišné nápravě. (Výjimkou je případ násilí žáků vůči učiteli, kde lze dobře k nápravě využít některé metody uvedené v této knize.) Mezi těmito skupinami násilí neexistuje ostrá hranice, navíc se mohou vzájemně podmiňovat. Například učiteli tělocviku „nesedne“ měkký bojácný chlapec, a tak mu dává společně s agresory z řad žáků zabrat. Obdobná situace nastává v rodině, kdy jeden z partnerů ostrakizuje s  dítětem druhého, oslabeného partnera. Ten může být například po mozkové mrtvici.

Kontrolní otázky k 1. kapitole