BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

3.  Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi?

3.2 Příčiny a podmínky - spouštěcí mechanismy šikanování

Snažili jsme se ukázat, že sobecká a sebestředná orientace člověka je podstatnou charakteristikou a nutným podhoubím pro růst „zdatného uchvatitele moci a strůjce šikanování“. Vycházeli jsme ze zkušenosti, že lidé kteří nepřekročili práh krajní závislosti na sobě, nemají probuzenou moc ducha vzdorovat zlu. Dokonce ani nepoznají, že zlo páchají, jak jsme ukázali na morální slepotě agresorů. Jsou proto vydáni na pospas svým obranám proti strachu, mezi které patří bezesporu i šikanování." Samozřejmě, že samotná porucha duchovního a morálního vývoje nevede automaticky k týrání druhých. Aby se šikanování jako konkrétní forma antisociálního chování skutečně projevilo, je zapotřebí souhry řady příčin a podmínek v oblasti dědičnosti, mozku a výchovného prostředí. S ohledem na složitost problému a praktické zaměření knihy zde nebudeme předkládat ucelenější teorii. Problém pouze načrtneme a zaměříme pozornost především na negativní školní vlivy, které způsobují zkrat v normálním chování žáků a vyvolají řetězovou reakci ústící v šikanování. Jde především o destruktivní skupinovou dynamiku, rizikové osobnostní charakteristiky a prostředí, které nedbá na prevenci.

Skupinová dynamika šikanování

Mechanismus proměny zdravé, neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora, proměny pohodově se vyvíjejícího žáka ve zlomeného, na agresorovi závislého člověka je velmi složitý a pro nezasvěceného až nepochopitelný proces. Podle mých zkušeností lidé z hlediska určité role tuto změnu vůbec nejsou schopni připustit a kategoricky ji odmítají. Rodiče agresorů například zásadně popírají, že by jejich dítě bylo schopno mučit spolužáka a libovat si v tom. Jaké síly zde tedy působí? Odborníci jim souhrnně říkají skupinová dynamika: Stručně lze říci, že jde o síly, které vznikají ve vztazích mezi žáky v jejich skupinovém životě. Skupinová dynamika je tedy přítomna v každé skupině - potenciál jejího vlivu na změnu jednotlivce i celé skupiny může sloužit dobru nebo být zneužit. Je tragickou chybou, že naši pedagogové často neumějí cíleně pracovat se skupinovou dynamikou a budovat pedagogické komunity. Důsledkem je oddělení oficiálního světa pedagogů a skrytého života žáků. Tak vzniká možnost nahodilého pohybu skupinové dynamiky (viz Některé nedostatky a poruchy prostředí). V případě šikanování je vlivu skupinové dynamiky agresory nevědomě a nereflektovaně užito k destrukci svobody a vzájemných pozitivních vztahů ve skupině. Pokusím se osvětlit fungování některých významných součástí skupinové dynamiky šikanování, které podporují rozklad svědomí a zlom v chování skupiny i jednotlivců. Jsou to metody agresorů k získání moci, tlak skupinových norem, konformita a závislost na vůdci. Doporučuji k přečtení případ 45, který zachycuje neuvěřitelné reakce dospělých a zralých lidí pod tlakem modelové situace. Drasticky je zde ukázáno, co s námi dovede udělat obyčejná skupinová „hra“ na šikanu.

Agresorovy metody k získání moci

Iniciátoři šikanování od samého počátku (zřetelně od třetího stadia) používají ke zvrácení skupinové dynamiky ve svůj prospěch násilnou indoktrinaci - kombinaci metod vymývání mozku a psychické manipulace, která nabývá až charakteru hypnózy. Tato kombinace zjevných a skrytých metod k získání moci má drtivou sílu. Jestliže jí nečelí speciálně vycvičený protihráč - pedagog, případně nepomůže odborník zvenčí, vede často rychle ke zlomení samostatného myšlení a jakéhokoliv odporu ostatních žáků. Zákonitě dochází k nastolení pokročilé etapy destrukce života skupiny - přijetí norem šikanování většinou nebo téměř všemi členy skupiny.

Vymývání mozku (brainwashing)

Fyzické násilí a vyhrožování jsou hlavním nástrojem agresorů ke zlomení a podřízení spolužáků. Oběti jsou vystaveny systematickému násilí, což má za následek i poruchy spánku nebo psychosomatické potíže (bolesti hlavy, břicha apod.). To vede u řady z nich k tzv. vymývání mozku. Agresor prostřednictvím násilí vnutí obětem postoje, způsoby myšlení a jednání, které by samy dobrovolně a po kritickém hodnocení nepřijaly. Oběti začínají vypovídat závisle na agresorech, zcela proti pravdě a svému zájmu. Jsou násilně indoktrinovány. Podle mých zkušeností je však odolnost většiny lidí vůči tělesné i psychické bolesti křehká a poměrně snadno se prolomí. Je ovšem těžké zprostředkovat tuto naši zranitelnost „silákům“, kteří nebyli vystaveni dlouhodobému krutému týrání. Určitou podobnost nalézám mezi oběťmi a lidmi, kteří mají chronické bolesti a nemohou nalézt úlevu ani při spánku. Několik měsíců trvalé bolesti z nich mnohdy udělá uzlíček trápení a úzkosti. Oběti šikan (zvláště těch pokročilých) jsou dlouhodobě vystaveny velké tělesné a psychické bolesti. Výsledkem bývá zlomení duševní síly až do extrémní formy závislosti - identifikace s agresorem. Týraná oběť například s agresory dobrovolně tráví přestávky mimo třídu, „dolejzá“ za nimi, doprovází je domů; znovu a znovu s nimi rozehrává legrace a nakonec je surově zbita. Vodní identity a nastolení nové, alternativní identity, plně poplatné vůdcům šikanování. Změna je stvrzena nezřídka novým jménem v rámci totalitní ideologie (například „hulibrko“ nebo „židovský zmrd“).

Psychická manipulace, nabývající až formy hypnózy

Agresoři nepoužívají k uchvácení moci ve skupině pouze zjevné násilí. Ve větší nebo menší míře (hlavně v pozdějších etapách šikanování používají jeho subtilnější nástavbu - psychickou manipulaci nebo „myšlenkovou převýchovu“. Na pohled nenásilně přesvědčují - podvádějí a manipulativně řídí spolužáky k nesvobodným rozhodnutím. V rámci kamarádských vztahů k tomu používají nerovnoprávnou komunikaci, jejíž účinnost je zesilována negativní skupinovou dynamikou. žáci považovaní za kořist si nechávají odejmout svobodnou volbu rozhodování, ale nejsou si toho vědomi. Vytváří se bludný kruh, protože následkem manipulace je paralyzováno samostatné myšlení, prohlubována závislost, upevňován souhlas s agresory a jejich podpora - věrnost totalitní ideologii šikanování. Mučitelé jsou touto narůstající mocí doslova opojeni a touží po stále větší kontrole otroků. V duchu „myšlenkové převýchovy“ jsou agresoři považováni svými „přisluhovači“ a často i oběťmi za kamarády a sympatické spolužáky. Oběti bezděčně spolupracují se svými manipulátory. Rády dávají svým „vyhladovělým kamarádům“ svoji svačinu, případně ji pro ně z vlastních peněz zakoupí. Když si toho náhodou všimne pedagog a zeptá se, co se děje, odpoví například: Já nemám hlad a Pepík si zapomněl svačinu doma. (On je výborný kluk! Nesmím nic říct, měl bych peklo. - Já to mám dobrý. Na mě jenom plive a pohlavkuje mě.) Kombinací vymývání mozku a psychické manipulace je hra dvou agresorů na hodného a zlého. Jeden systematicky týrá oběť a druhý se jí zastává; přitom se oba výborně baví. Někdy ochránce za svou pomoc vyžaduje finanční odměnu. Hodný agresor je obětí ctěn a obdivován za dobrotu a statečnost. Co přikáže, je ochotně vykonáno. Když se takové šikanování odhalí, oběť se laskavého agresora zastává, prezentuje ho jako bojovníka proti šikaně a nesouhlasí s jeho potrestáním. Vystupňovaná nerovnoprávná manipulativní komunikace nabývá někdy až charakteru hypnozy. Při stoupající závislosti a narůstajícím strachu oběti z agresora roste i její sugestibilita. Příkazy se dějí jakoby v rámci hypnotického raportu (jakákoliv kritičnost k pseudoautoritě agresora chybí, oběť zachovává postoje naprosté poslušnosti...) a mají neuvěřitelnou účinnost, protože působí současně přes nevědomí. Při rituálu společného mučení, který je součástí čtvrtého a pátého stupně a vyskytuje se jako „happening“ i na nižších stupních vývoje šikanování, bývají všichni účastníci pohlceni, fascinováni strachem a bolestí oběti. Iniciátoři, účastníci a přihlížející bývají někdy extrémně vzrušeni. Při vystupňování transu padají poslední morální zábrany a přihlížející se přidávají také (viz případ 5 Obětní tanec). K dalším úvahám o mechanismech, které působí ve skupině, nabízím dílčí vysvětlení některých jevů prostřednictvím teorie kognitivní disonance a oslabené identity dětských a dospívajících obětí.

Teorie kognitivní disonance

Teorii kognitivní disonance (jejímž duchovním otcem je Leon Festinger) lze chápat jako řízené chování, řízené myšlení a řízené emoce. Každá složka silně ovlivňuje druhé dvě. Změní-li se jedna, ostatní mají tendenci se změnit v souladu s ní. Podaří-li se změnit všechny tři, individualita vezme za své. Jak vypadá teorie kognitivní disonance v praxi skupiny, kde se šikanuje? Agresoři prostřednictvím vymývání mozku a psychické manipulace do značné míry řídí chování, myšlení a emoce oběti. V případě, že ovlivní jednu složku, zbývající dvě se posunou. Při změně všech tří složek dochází ke změně identity - k oněm těžko pochopitelným změnám, o kterých jsme již hovořili. Zjednodušeně lze popsat proces následovně. Jestliže působením fyzického násilí a psychické manipulace se změní chování žáka, který se například připojí k bití a týrání slabších spolužáků, dojde k rozporu mezi jeho chováním a dalšími dvěma složkami jeho osobnosti. K oslabení rozporu se potom nutně změní jeho myšlení (svoji účast si rozumově zdůvodm1 i cítění (nepříjemné a drásající pocity se oslabí, případně se promění v libé). Když se pod tlakem změní cítění, prožívání žáka a je u něj nastolen panický strach v přítomnosti agresora, změní se i jeho chování a myšlení... Praxe šikan prozrazuje, že při odstraňování nesouladu „přisluhovač“ i oběť si v rámci sebezáchovy snaží zachovat integritu (úctu k sobě, svoji hodnotu). Nechtějí si připustit, že jsou na jedné straně „zmanipulovaným agresorem bez soucitu“ nebo na straně druhé týraným, všemi opuštěným a poníženým chudákem. Proto vyrovnávají nesoulad, aby byli ve svých očích přijatelní.

Tlak skupinových norem

V každé nové třídě a výchovné skupině se záhy utvářejí obecně přijímané normy. Po jejich ustavení se již obtížně mění. V infikované skupině, která postrádá nyschopnost, zpravidla podskupina agresorů uchvátí neformální role vůdců a prosadí své normy jako normy celé skupiny. Dojde-li k tomu, nastane situace navozující konformitu i u méně ovlivnitelných jedinců a dochází k bodu zlomu (viz Pět stupňů onemocnění; čtvrtý stupeň). Skupinové normy šikanování - nepsaná pravidla vymezující „práva otrokářů“ a „povinnosti otroků“ - se stávají závaznými a jejich nedodržování je trestáno různými formami - od výrazného nesouhlasu zbytku třídy až po brutální fyzické přinucení. Jejich porušení roztrpčí stejně tak agresora jako nejubožejší oběť. Většinový skupinový zákon zásadně ovlivňuje postoje a chování žáků, především legalizuje násilí a morálně ho ospravedlňuje. Prizmatem skupinových norem žáci vidí týrání slabých jako normální a vůbec je nenapadne, že je něco v nepořádku a že by měli učitele informovat. Schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu. Jestliže je někdo výrazně nekonformní, odolá tlaku norem a přestoupí zákaz „bonzování“ tím, že informuje pedagoga o šikanování, je odsouzen a zavržen celou třídou, včetně obětí. Někdy právě oběti bývají nejvíce dotčeny a roztrpčeny „překrucováním a lhaním bonzáka“ (úlohu v tom jistě hraje i fakt, že oběť na rozdíl od učitele musí i po vyšetřování se spolužáky žít). Zákaz „bonzování„ šak bývá překročen zřídka. V tomto smyslu lze vidět v jiném světle výčitky pedagogů: „Proč jsi to jenom neřekl, proč? Vždy! to nebyl žádný problém mi to říct...“

Tendence k nesvobodnému jednání

Tlaku skupinových norem šikanování vychází vstříc tendence člověka k závislému, nesvobodnému jednání. Mám na mysli konformitu a závislou poslušnost k autoritě a poddávání se tlaku patologického prostředí: Ve skupinách s pokročilým stupněm šikanování se vyskytuje od prvopočátku zvýšená pohotovost ke konformitě. Tato pohotovost významné části skupiny nahrává snaze agresorů zotročit spolužáky. Poddajnější jedinci vytvoří rychle s agresory většinu, která drtí odpor méně konformních žáků. Hyperkonformní žáci téměř od počátku procesu vzniku šikanování nevěří svému názoru (i když tuší, že to, co se děje ve skupině, je týrám), ale raději se přikloní k názoru vůdců, že je to jen legrace. Koresponduje to se sociálně psychologickým poznatkem, že člověk často nevěří svému vnímání, když věrohodné autority tvrdí něco jiného a evidentně odpovídají i na velmi jednoduchou otázku nesprávně (Krech, Crutchield, Ballachey, 1968). Z praxe je zřejmé, že jakákoliv organizace nebo skupina vyžaduje pro svoje fungování určitý vztah autority a podřízenosti. Zdá se však, že značná část lidí vyhledává závislost na mocensky založených jedincích, protože se bojí vlastní svobody. Vzhledem ke své nejistotě při absenci nějaké autority vychází tato podskupina vstříc jakékoliv autoritě; nedokáže posoudit hlubší kvalitu osobnosti, umí rozlišit pouze vnější sílu - moc (která je často také pouze závislostí, avšak s opačným znaménkem). Někteří žáci se sami hrbí a stávají se satelity agresivních pseudoautorit, přenechávají jim odpovědnost za své rozhodování. Tito žáci se nevědomě považují za nástroj provádějící vůli vůdců, a proto si nepřipouštějí odpovědnost za vlastní činy. Na otázku, proč se připojili k šikanování, odpovídají: „Řekl mi, abych to udělal...“ nebo „Všichni to dělali, tak jsem to chtěl taky zkust...“ apod. Většina lidí se snadno propůjčí k mučení svých bližních, pokud je jim to přikázáno autoritou nebo jsou pod tlakem totalitně násilného prostředí. Prokázaly to výsledky experimentů Milgrama a Zimbarda, které otřásly všeobecně rozšířenou představou jasně odděleného dobra a zla, podle které krutí jsou psychopati, my ostatní rozhodně ne. V Milgramově experimentu 65 % z testovaných dobrovolníků ve věku 20 až 50 let podlehlo nátlaku autority vědce a poslušně pouštělo do testovaných osob elektrický proud v životu nebezpečných dávkách při údajném zkoumání vlivu trestu na učení. V této proceduře pokračovali, přestože testované osoby přesvědčivě plakaly, sténaly a naříkaly (dobrovolníci netušili, že se jedná o předstíranou bolest a že testovanými jsou oni sami). V tzv. „vězeňském“ experimentu Zimbarda se při simulované hře na dozorce a vězně rozpoutala u mnoha strážců vášeň týrat své svěřence. Vzhledem k závažné patologii chování musel být experiment předčasně ukončen. Většina dozorců se údajně vžila tak do svých rolí, že chtěli dál pokračovat.

Rizikové osobnostní charakteristiky protagonistů šikany

Osobnostní charakteristiky pachatelů a obětí šikany, ale i členů skupiny, kde se šikanuje, jsou pro vznik a vývoj tohoto jevu velmi důležité. Svůj význam má i osobnost pedagoga. Nejvýznamnější rizikové faktory pro nastartování šikany představují osobŹnostní charakteristiky jejích Iniciátorů a obětí a jejich vzájemný vztah. Někdy člověk může nabýt dojmu, že se mezi těmito protagonisty jedná o nějaký skrytý scénář zvláštní spolupráce. Jako by jejich vzájemné chování a jejich potřeby do sebe zapadaly. Souvisí to se zmíněnou hrou na silné a slabé. V některých případech lze za touto hrou skutečně vysledovat obecnou, charakterovou tendenci k vzájemné sadomasochistické závislosti tyrana a týraného (viz případ 32 - Oběť provokatér). Existují však i jiné spouštěcí varianty. Osobnostní charakteristiky agresorů a obětí zde ustupují do pozadí, žádné typické charakteristiky nejsou přítomny. Děje se tak v případech zaběhnutých tradic v učňovských internátech, dětských domovech, výchovných ústavech, věznicích a samozřejmě na vojně. šikana se stává trvalou součástí těchto institucí. Mechanismus šikanování začne žít samostatným životem. Nezáleží příliš na tom, kdo přijde a kdo odejde, šikanování zůstává zaběhnutým systémem předávaným z ročníku do ročníku. Oběť je vybírána často nahodile například i při vysoké koncentraci agresorů ve třídě, případně existenci gangu násilníků z nejstarších ročníků v zařízení. Mrňous týraný mazáky školy přijde k takovému vyznamenání jako slepý k houslím.

Kdo začíná šikanovat a jaké má k tomu motivy?

Agresoři-iniciátoři, s nimiž jsem se setkal, byli vždy ti silní, alespoň v dané skupinové konstelaci. To znamená, že to byli žáci, kteří uměli svůj strach skrývat (i před sebou) a zneužívat strachu druhých. Jejich afektivní výbava (temperament, vegetativní reaktivita...), kterou dostali do vínku, jim automaticky umožňovala při tělesné a psychické zátěži reagovat silně. Tváří v tvář konfliktům uměli potlačovat nejistotu. Zápasy spojené s rizikem v nich vyvolávaly jakousi euforii, která přehlušovala vnitřní neklid a strach. Tito psychičtí si1áci byli zpravidla i fyzicky zdatní, přinejmenším ve srovnání s obětí. Občas měli nějakou zkušenost s bojovým uměním nebo se o něj teoreticky (na videu) zajímali a živili tím svou útočnost. Vždy se u nich dala zaregistrovat nápadná, i když nereflektovaná krutost - tedy skvělý pocit z utrpení a ponížení šikanované oběti - a silná touha po moci. Tyto dva motivy - krutost a touhu po moci -lze považovat za hlavní hnací motor konání agresorů. K tomu, aby někdo někomu ubližoval, však existují další motivy, které se k esenciálním přidávají nebo je i předbíhají a vytvářejí společně komplikované motivační struktury. Zmíníme se alespoň o některých:

. Motiv žárlivosti. žáci závidí dobrému žáku přízeň učitelů, a tak se mu mstí. Tento důvod vedoucí k šikaně je již popsán v biblickém příběhu Josefa a jeho bratří.
. Motiv prevence. Bývalá oběť chce předejít svému týrání a na novém působišti začne pro jistotu sama šikanovat, případně se rychle přidá k nějakému agresorovi.
. Motiv upoutání pozornosti. Agresor jako herec na divadle touží být středem zájmu publika, dělá tedy všechno pro to, aby získal obdiv a přízeň spolužáků. Pořádá tedy ve třídě představení ve stylu „římské minikoloseum“.
. Motiv zabíjení nudy. šikanování přináší citově prázdnému tyranovi vzrušení, poskytuje mu podněty, které ucítí skrz svou „hroší kůži“, a on konečně najde, co ho skutečně baví. Snad má i pocit, že teď opravdu žije.
. Motiv „Mengeleho“. V člověku se probudí anetický badatel, který chce nalézt tajemství člověka tím, že zkouší, co vydrží. Zkrátka, chce přijít věci na kloub, ať to stojí co stojí. Třeba tak, že oběť „rozebere“ jako nějakou hračku.
. Motiv vykonat něco velkého. Někteří násilníci jsou odsouzeni k celkové neúspěšnosti, včetně školní. šikanováním dokážou sami sobě, že jsou schopni výkonu. Nejsou již pouze míčem, do kterého se kope, ale oni sami se stávají příčinou významného děje.