INTERPRETACE TEXTŮ

6.  Dominantní a alternativní paradigma literární komunikace, meze obsahové analýzy a interpretace

Čtenářské vnímání literárního textu je patrně opravdu rozmanitější a podmíněnější, než se tradičně soudilo. V dnešní době se užívá několik vzájemně si konkurujících či překrývajících se pojetí společnosti, včetně postindustriálního, postmoderního a poststrukturního. Vycházejí ze společné představy, že došlo ke zlomu, kterým se uzavřela éra, jež zažila ustavení a vzestup průmyslového národního státu. Soudobý postmodernismus pak podrývá jak dominantní, tak i alternativní paradigma. Přestože není nijak nakloněn pojímání komunikace jako přenosu informací (a to včetně informací esteticky ozvláštněných), je přece jen jednodušší představit si, že si postmodernismus dominantní paradigma přizpůsobí. Pro stoupence kritického pohledu je totiž hlavním problémem rozpad jakéhokoli všeobjímajícího přesvědčení či víry. Přesto si některé prvky alternativního paradigmatu (zvláště metodologické principy) citlivě všímají reakcí a interakcí či kontextu a rozdílů v užití; díky tomu se v nich ozývá postmoderní Zeitgeist, a rezonují tedy s měnícími se společenskými podmínkami. Máme-li však učinit zadost kritickému přístupu, mohli bychom připustit, že současná situace, jež se jeví jako normoprostá a bez víry, je pouze dočasná a je nahlížena povrchně. =17=

Teorie je trvale zaměstnána otázkou umístění významu. Shoduje se význam se záměrem podavatele, nebo je vložen do jazyka, nebo je primárně záležitostí příjemcovy interpretace? Možnosti výzkumu obecně sledují dělicí čáru mezi dominantním, empiricky orientovaným paradigmatem a kvalitativnější variantou. První způsob předpokládá, že význam textu je jednoznačný, může být přečten a kvantitativně vyjádřen. Alternativní přístup je založen na přesně opačném protikladu: že nejdůležitější jsou utajené nebo latentní významy, a ty nemohou být vyčteny z numerických dat. Musíme si uvědomovat nejen relativní frekvenci, ale zejména propojení a vztahy mezi prvky textu a musíme si také všímat, co chybí nebo je bráno jako dané. Je třeba rozpoznat a pochopit konkrétní diskurz, ve kterém je literární text zakódován.

Obě varianty analýzy si mohou činit nárok na určitou míru vědecké spolehlivosti. Užívají metody, které mohou být v principu opakovány různými badateli a jejich „zjištění“ by měla být schopna čelit námitkám podle určitých (ne vždy stejných) zásad vědeckého postupu. Mají obě rovněž co do činění spíše s pravidelností a opakováním v literárním artefaktu než s jevy unikátními a neopakovatelnými, v literatuře by bylo možno užít je dejme tomu na zkoumání v rámci jednotlivých žánrů. K jejich objektivitě přispívá i skutečnost, že se vyhýbají soudům o morální hodnotě. Bohužel však totéž platí i o hodnotě estetické. Proto všechny tyto metody v literárně-vědném přístupu k uměleckému textu musíme chápat pouze jako pomocné, jako prostředky k hledání odpovědí na otázky po vztazích mezi obsahem, tvůrci, společenským kontextem a příjemci.

Tradiční obsahová analýza má mnoho omezení, která jsou zajímavá z teoretického hlediska, ale zároveň jsou závažná i prakticky. Obvyklá praxe konstruování systému kategorií před jeho aplikací v sobě skrývá riziko, že badatel zavede vlastní významový systém, spíše než aby ho odvozoval z obsahu. I když se badatel takové situaci pečlivě vyhýbá, každý takový systém kategorií je nutně selektivní a potenciálně deformovaný. Sám výstup obsahové analýzy je novým textem, jehož význam se může, nebo dokonce musí lišit od původního literárního textu. Tento výsledek je navíc založen na způsobu čtení obsahu, který by žádný skutečný čtenář za normálních okolností nepoužil. Nový „význam“ nenáleží ani spisovateli, ani samotnému literárnímu dílu, ani čtenáři zkoumané knihy, ale čtvrté konstrukci – jedné konkrétní interpretaci. Při tomto postupu není také jednoduché brát v úvahu kontext reference v rámci textu nebo text jako celek. Mohou být opomenuty i vnitřní vztahy mezi jednotlivými referencemi v textu.