INTERPRETACE TEXTŮ

8.  Autor a adresát v komunikační perspektivě krásné literatury

I tradiční poetiky si všímaly autora, zejména v jeho vztahu ke sdělované skutečnosti. Josef Hrabák např. jako základní antinomii ve vztahu autora ke sdělované skutečnosti rozlišuje protiklad subjektivnosti a objektivnosti, kterýžto vztah je podle něj třeba brát s rezervou, neboť autor sám nikdy není a nemůže být „nestranný“, vždycky se staví (i když si to třeba ani neuvědomuje) k zobrazované skutečnosti buď kladně (tj. schvaluje ji), nebo záporně (tj. odsuzuje ji). V rámci postoje explicitně hodnotícího traktovanou látku pak Hrabák rozlišuje autorský postoj humoristický, satirický a idylický (např. v Babičce B. Němcové), s autorským postojem je podle něj těsně spjato i tragično a komično (v tom pak lze dále rozlišit kategorie groteskna, bizarna a absurdna). =18=

Aleš Haman již chápe autora jako první článek literárně komunikačního procesu a pohlíží na něj z hlediska psychologického a sociologického. =19=

V úvahách o psychologii umělecké osobnosti bychom rádi upřesnili správné chápání pojmu osobnost. Osobností v běžném hovoru často označujeme někoho zvláště výjimečného v některém oboru lidské činnosti, psychologové ovšem za osobnost považují každého člověka, neboť každý je podle nich osobností se všemi právy lidského jedince. Jak vidno, kontaminaci terminologie z jednotlivých vědních disciplín je nesnadno se ubránit, namátkou uveďme třeba pojem interpretace z hlediska muzikologického a literárního.

Psychologie umělecké osobnosti z hlediska našeho výzkumu je kategorií měnící se ontogeneticky i historicky a v jejím rámci můžeme uvažovat o umělecké senzibilitě nebo integritě, o pseudonymitě nebo anonymitě z toho či onoho důvodu a zejména můžeme uplatnit psychologický přístup freudovský nebo jungovský i jiný. Vždyť individuální podvědomí a kolektivní nevědomí v interpretacích obejít nelze.

Sociologický přístup, který chápe spisovatele jako průsečík společenských sil, jejichž mluvčím se autor stává, uplatnily s úspěchem i takové osobnosti naší literární vědy jako Jan Mukařovský nebo Václav Černý. Nezavrhujeme ani zkoumání podmíněnosti spisovatele jeho sociálním prostředím, arciť bez zkreslení přístupů vulgárního marxismu s jeho třídním určením umělce. Dnes nabývá na zajímavosti hledisko sociálního statutu spisovatele, jak je naznačil již před třiceti lety Jan Cigánek. =20= Jeho pojetí bylo podmíněno dobovou ideologií, která dnes již není aktuální, avšak do popředí vyvstávají aspekty nové, v současnosti hojně diskutované: literární ceny, granty, sponzorování knih a prominentních autorů. Již v předchozích úvahách jsme zmínili role umělce ve společnosti, zde akcentujeme ještě jednou sociologický pojem role sociální (tedy té, již spisovatel hraje v jisté společenské situaci).

Od spisovatele jako reálné osoby lze odlišit ve smyslu pojetí Jana Mukařovského subjekt jako pomyslnou sjednocující perspektivu díla, jako sjednocující hledisko. Roman Ingarden dále rozlišil umělecký subjekt vystupující v textu jako jeho složka, kupř. jako vypravěč příběhu. =21= M.M.Bachtin subjekt prozaické promluvy pluralizuje, rozmývá dialogičnost odlišných stylových vrstev jazyka do mnohohlasí fiktivního světa literatury. =22= Jak naznačeno, problematika autora v literární komunikaci může být pojímána z nejrůznějších hledisek, často provokujících: podle Michela Foucaulta např. autor neodpovídá za to, co říká =23=; jiný Francouz (P.Ricoeur) vyvozuje, že autor jako mluvčí (nikoli subjekt psané výpovědi) je přítomen pouze v živé rozmluvě a nikoli v psaném textu. Pluralita hledisek dává značný prostor osobitým interpretacím, bohužel však rovněž dezinterpretacím. Proto při rozborech je užitečné usilovat vždy o sjednocující perspektivu uměleckého subjektu odděleného od vlastní osoby spisovatele, avšak zaručujícího intencionální jednotu interpretovaného literárního textu.