INTERPRETACE TEXTŮ

2.  Souvislosti literárního textu

Kódy jsou systémy významů, jejichž pravidla a konvence sdílejí členové příslušné kultury nebo toho, co lze nazvat „interpretativní komunitou“ – např. soubor příznivců téhož žánru nebo autora. Kódy poskytují základ pro interpretaci a pomáhají tím zajišťovat spojení mezi spisovateli a čtenáři. Svět uchopujeme právě skrze naše pochopení komunikačních kódů a konvencí.

V diskurzu souvislostí literárního textu lze předmětný obsah považovat za více či méně otevřený nebo uzavřený. Podle Eca =5= je otevřený text takový, jehož diskurz se nepokouší přinutit čtenáře k přijetí jednoho určitého významu nebo interpretace. Různé druhy a konkrétní příklady literárních textů se mohou lišit stupněm své otevřenosti. Často lze tohle rozlišení stanovit podle žánrů, ovšem diferenciace ve stupni otevřenosti může být značná i v rámci žánru téhož. Rozlišení mezi otevřenými a uzavřenými texty je potenciálně významné i pro zkoumání přítomnosti ideologie v literárním díle. Otevřenější zobrazování vede u příjemců textu zřejmě k zaujímání alternativních postojů, zatímco zobrazování uzavřené tenduje k posilování dominujícího nebo konsenzuálního názoru. Dále můžeme rozlišit „těsnou“ a „volnou“ dějovou linii, podporující otevřenou či uzavřenou tendenci. Zkoumání tohoto druhu mohou být podnětná i tehdy, kdy obě hlediska koexistují a překrývají se. A nejde jenom o ideologickou kontrolu, nýbrž také o autocenzuru.

Peter V. Zima v těchto souvislostech upozorňuje, že Eco, podobně jako Ingarden a Iser, kolísá mezi monosémií a polysémií, určitostí a nedourčeností, uzavřeností a otevřeností. Tvrdím, že teorie interpretace – i když zde vychází z toho, že texty jsou otevřené rozmanitým způsobům čtení – musí vycházet rovněž z možnosti dodržení konsenzu; ne-li ve vztahu k odlišným významům, které text povzbuzuje, pak alespoň ve vztahu k těm, které text neumožňuje. =6=

Vyprávění často závisí na předpokladu o reálnosti a dojem své reálnosti se snaží posilovat dovoláváním se logiky, normality a předvídatelnosti lidského chování. Konvence realistické fikce byly ustaveny ranými formami románu, předcházel jim ovšem realismus v jiných druzích umění. Literární realismus závisí na určitém předstírání, že zobrazovaný obsah je „jako ze života“, pokud ne přímo pravdivý v tom smyslu, že se zobrazované skutečně odehrálo. Realistická fikce závisí i na víře, že by se popisované mohlo přihodit nebo se snad i přihodilo. Dokonce i fantastické příběhy mohou být zpracovány realisticky, jestliže používají reálné prostředí i sociální zázemí a získají pravděpodobnost díky uvěřitelné logice děje.

Existují rovněž techniky psaní, které zdůrazňují realismus; jde o přesné, jakoby dokumentární popisy a konkrétní logické a souvislé vyprávění. Existují dokonce teorie označující realismus za „reakční“ tendenci, protože prý naturalizuje stav věcí – vytváří zdání normálnosti, a tudíž nevyhnutelnosti. V rámci předchozích reflexí směřuje realismus k „uzavřenosti“, protože čím je zobrazení pravděpodobnější, tím těžší je pro čtenáře, který má sklon brát realitu světa jako danost, dosazovat nějaké alternativní významy.

V rámci širokého přístupu k obsahu sdělení předpokládajícího, že význam je variabilní podle čtenářovy interpretace, existuje rovněž myšlenka předpojatosti kódování v podobě „preferovaných významů“. Sem spadá teorie vepsaného čtenáře =7=, podle níž obsah konstruuje recipienta a literární vědec může na základě rozboru textu tuto konstrukci do jisté míry zpětně přečíst. Vepsaný čtenář je navíc ten druh čtenáře, kterého sdělení primárně oslovuje. Proces, podle kterého popsané jevy fungují, bývá také nazýván interpelace nebo apelace a označuje způsob, jakým určité použití diskurzu „zdraví“ svého adresáta. Jako odpověď mlčky akceptujeme definici „nás“ v tomto diskurzu nebo přijmeme závislou pozici, kterou nám diskurz nabídne.