INTERPRETACE TEXTŮ

9.  Roviny struktury uměleckého textu

Prostředím rozumíme prostorový rámec příběhu, jak jej u nás nejnověji zpracovává Poetika míst Daniely Hodrové a kolektivu (Hodrová et al., 1997). Naši teoretikové ve jmenované knize (kromě Hodrové ještě Zdeněk Hrbata, Marie Kubínová a Vladimír Macura) navazují na Poetiku prostoru (1957) Gastona Bachelarda, na jeho „topoanalýzu“ míst, jejichž znakem je uzavřenost a tvarová podobnost (dům), a míst uvnitř těchto míst (skříň), které postavám navozují pocit intimity a bezpečí. Naznačené pojetí prostoru se pro naše interpretace jeví inspirativním, podobně jako poetika prostoru Jurije M. Lotmana v jeho knize Struktura uměleckého textu (1970) s analogickými opozicemi vysoký x nízký, nebe x země, nahoře x dole, otevřený x uzavřený. Hranice strukturují prostor na různá sémantická pole a jejich překonávání vytváří podle Lotmana „syžetovou událost“. =32= Některá témata a některé žánry překonávání hranic mezi jednotlivými sémantickými poli obzvláště zvýznamňují a vytvářejí protiklad všedního a zázračného, tělesného a duchovního, světského a posvátného, dětského a dospělého, pohádkového a skutečného. Sled a hierarchie míst, sémantických polí a oblastí tedy pro naše rozbory nebudou bez významu.

Postavy v imaginárním světě literárního díla můžeme pro naši interpretační potřebu rozlišit alespoň do dvou diferencovaných modifikací, a to postavu – typ (stabilní a homogenní charakter „typu Babičky“, pro našeho recipienta již obecně kulturní topos) a postavu proměnlivou, vyvíjející se a utvářející v průběhu zapojování do struktury imaginárního světa. Mezi těmito krajními polohami bychom mohli rozlišit celou řadu hybridů nejednoznačných či rozpolcených, sociálně zapojených nebo izolovaných, romanticky rozervaných, alegorických, modelových atp.

Aleš Haman s odvoláním na francouzského literárního teoretika Rolanda Barthese a jeho článek Úvod k strukturální analýze vyprávění (Paris, 1981) upozorňuje na polaritu mezi motivikou tradovanou (topos) a motivikou nově vytvářenou (aprosdoketon) vymezující gratifikační osu motivického pole. Druhou osu tvoří polarita estimační mezi motivikou „vznešenou“ a „nízkou“. Je to umělecký subjekt, který volí mezi tradicí a inovací a jenž rozhoduje o povznesení či degradaci motivů, z nichž utváří představový, imaginární svět díla. =33=

Kontrolní otázky k 9. kapitole