INTERPRETACE TEXTŮ

8.  Autor a adresát v komunikační perspektivě krásné literatury

Fenomén recipienta literárního textu je teoreticky reflektován až v posledních letech, ačkoli je s ním počítáno již v poetice aristotelovské – neboť co jiného než vnímatele uměleckého sdělení předpokládá katarze?

Nad postavením adresáta v komunikační perspektivě prózy se podnětně zamýšlí Alice Jedličková. =24= Kategorii vypravěče chápe jako model mluvčího, který vyvolává svůj komplementární komunikační protějšek recipienta literárního textu, představujícího určitý „model“ čtenáře. Přičemž adresát nemusí nutně nabývat povahy celistvého subjektu, nýbrž může být vyznačen jen jistým minimem příznaků – komunikačních schopností.

S „modelem“ adresáta vytvořeným v textu díla a textem díla pracuje již Umberto Eco: psát znamená konstruovat s pomocí textu svůj vlastní model čtenáře. =25= H. Linková dále v literárním textu rozlišuje adresáta, pro kterého autor „chtěl psát“ od toho, pro něhož text skutečně napsal, tedy od toho, který je ztvárněn ve struktuře vlastního textu. =26=

Z dějin literatury známe příklady dobové recepce uměleckého díla a vyvozujeme z nich fungování intertextové komunikace; umělecký text vzniká ve vztahu k různě fungujícím souborům norem a čtenář je v době recepce vnímá různě: kladně, záporně, indiferentně. Strukturní adresát díla (Jedličková, 1993) může nebo nemusí naplnit dobový čtenářský vkus. Strukturním adresátem rozumíme takového, jehož podobu lze vysledovat ve struktuře literárního textu, jehož podoba je v textu zakódována zvoleným jazykem, literárním kódem kompozičních postupů atp. Spisovatel tedy projektuje adresáta jako soubor komunikačních kompetencí, který obsahuje dešifrování významů na různých úrovních struktury textu, na různých úrovních čtenářské zkušenosti a schopnosti identifikace žánru: Byl-li subjekt díla korelátem souborů aktů tvořivé volby, je významová celistvost osloveného souborem vyžadovaných schopností porozumění: schopnosti užívat týchž kódů a rozvíjet jejich zásobu analogicky s tvořením mluvčího, schopnosti dotvářet potencialitu díla v estetický objekt. =27= Návod k dešifrování literárního textu bývá v díle poskytnut i v názvech jednotlivých kapitol, v citátech přiznaných i nepřiznaných, v mottech, v názvu vlastního díla; struktura textu a strukturní adresát se vzájemně prostupují. V Brně se teorií kódování a dekódování literárního textu zabýval Jiří Levý v práci Bude literární věda exaktní vědou? (Praha, 1971)

Jak uvádí Alice Jedličková, pro literární dílo je strukturní adresát vyjádřením možného čtení a tím i potvrzením významové potenciality textu. Jistá minimální neshoda recipienta s charakteristikami strukturního adresáta v textu vyznačeného je přímo podmínkou komunikace. Neboť co je podstatou sdělování v literatuře: zprostředkovávat „známé“ jako „neznámé“, v novém pohledu. Lze tedy předpokládat, že právě přesah „horizontu očekávání“ bude významově produktivní, že autor toužící vyvolat diskusi a provokovat bude vytvářet podmínky pro střetnutí s protinázorem, tj. konstruovat adresáta jako nositele určitých rozporných vlastností, sklonů, postojů a zkušeností, jako svého spolu- i protihráče. =28=

V úvahách o komunikaci mezi spisovatelem a čtenářem je třeba připomenout, že tato komunikace se odehrává uvnitř literárního textu; ten tedy budiž pro naše interpretace hlavním východiskem. Čímž nechceme naznačit, že bychom snad zcela pominuli psychologii a sociologii čtenáře, že bychom se příležitostně nezmínili o posunech v recepci díla při jeho transformaci do odlišných médií atp. Vždy nám však primárně půjde o to, co literární dílo sceluje, nikoli o to, v čem je rozporné nebo co zamlčuje.

Kontrolní otázky k 8. kapitole