EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

(6. Personální formy inteligence)

Vědecký výzkum se zabýval druhy patologických stavů zasahujících do vývoje osobního vědomí. Existují poruchy, které mohou vědomí sebe a druhých lidí téměř zablokovat. Mezi dětmi se příležitostně setkáváme s autismem. Autistické děti mnohdy dobře zpracovávají některé informace – typické pro ně je zachování funkcí v oblasti hudby nebo matematiky. Jejich patologický stav se projevuje neschopností komunikovat s druhými lidmi a narušeným smyslem pro já, který se projevuje překvapivými obtížemi při používáni zájmena já a jeho mluvnických tvarů. Ať je příčina ničivých účinků autismu jakákoli, projevuje se neschopností uvědomovat si druhé lidi, čímž je narušena i schopnost uvědomovat si sebe. Velmi nápadným příznakem této poruchy je odvrácení pohledů od jiných jedinců. Můžeme se však také alespoň zmínit o tom, že některé formy mentálního postižení, například Downův syndrom, ponechávají schopnost vytvářet funkční sociální vztahy do velké míry neporušenou.

Rozdíly v personální inteligenci vycházejí z odlišnosti kultur. S touto problematikou se musí vyrovnat každá kultura, všude musí být nastolen určitý poměr mezi osobním a vnějším světem člověka. Vědomí já se v rámci daného kulturního prostředí rozvíjí podle kulturně zakódovaných pravidel syntézy intrapersonální a interpersonální stránky existence. V západním světě se největší pozornost věnuje logicko-matematické a jazykové inteligenci, v tradičních společnostech se však více zdůrazňují právě inteligence personální a se stejným přístupem se setkáváme i v rozvinutých společnostech, které ze západní filozofie nevycházejí (například v Japonsku). Kulturní bohatství národů nebylo ještě zmapováno, takže mnohé kombinace personálních forem inteligence a různé podoby, jichž může nabývat vědomí já, čekají na své objevitele. Můžeme si však vytvořit různé systémy klasifikace, které nám pomohou vytvořit alespoň schematické rozdělení těchto kombinací.

Ve společnosti částic, tedy ve společnosti našeho typu, sídlí já přímo v konkrétním jedinci. Jednotlivci se přiznává značná autonomie a předpokládá se, že ve velké míře určuje svůj vlastní osud, který může vést k závratnému úspěchu i ke zdrcující porážce. Zájem se soustřeďuje jen na izolovaného jednotlivce a stává se posedlostí. Vnější prostředí je přitom považováno pouze za zdroj podpory nebo problémů. Symbolickou podobu existence ve formě částic představuje typický příběh západní kultury: Osamělý hrdina bojuje proti nepřátelskému prostředí a zlým lidem.

Vypůjčíme si analogickou představu z fyziky a proti společnosti částic postavíme společnost pole. Pro společnost pole je charakteristické, že vše, co je důležité, co má sílu a moc, se nachází v rukou jiných lidí nebo společnosti jako celku. Zde se nezdůrazňují jednotlivé osoby, které mají vlastní cíle, potřeby a obavy – společnost se téměř výlučně zaměřuje na prostředí, v němž žijí lidé. Právě celková situace, která člověka obklopuje, je považována za onu rozhodující sílu určující život jednotlivců a rozhodující o všem podstatném. I v případech, kdy člověk nějak vyčnívá, je na toto místo „postaven“ či „vyvolen“ společností. On sám na tom těžko může něco měnit (neočekává se ani, že by si přál se k tomu vyjadřovat). Jean-Paul Sartre (1947) [23], apoštol francouzské literární tradice, tvrdil, že „peklo jsou ti druzí“. Lidé ve společnosti pole by řekli: „Moje já jsou ti druzí.“ Pokud je člověk ze společnosti pole zbaven svých druhů, nezbývá nic, co by za své „já“ označil.

Téměř všechny tradiční kultury, a dokonce i moderní společnosti, které nepatří k našemu kulturnímu okruhu, věnují daleko více pozornosti faktoru „pole“ a nepřičítají jediné „částici“ rozhodující význam ani velkou míru svobodné vůle. Podle Maorů žijících na Novém Zélandě je identita člověka dána jeho zděděným stavem a jeho vztahy se skupinou. Mimo svůj kmen není Maor ničím (něco obdobného je i u našich Romů).

Důraz na sebe jako na jedinečnou atomizovanou částici je zvláštním dědictvím západní politické, filozofické a literární tradice, která sahá až ke starému Řecku a pravděpodobně nemá na světě obdoby. Měli bychom si dávat pozor, abychom nezaměňovali „náš“ pohled na člověka s koncepcemi, které jsou typické pro jiné společnosti.

V kmeni Odžibwa z oblasti Hořejšího jezera je pojetí osobnosti ještě mnohem širší, patří tam zvířata, skály i vlastní babička. Zajímavé je i třídění kultur podle toho, čeho si na člověku nejvíce váží. Japonci pěstují styl „minimalistické komunikace“. Vyhýbají se „maximálnímu sdělení“ jazykovými prostředky a používají raději jemné neverbální náznaky, které jsou klíčem k pravdivému vyjádření pocitů, motivace a toho, co má člověk opravdu na srdci.

Západní společnost má svého Rousseaua a Prousta, kteří se zaměřili na vlastní osobu, máme také umělce typu Shakespeara, Balzaka nebo Komenského, jejichž znalost lidí, umění stáhnout se do pozadí a schopnost vcítit se do jiného člověka jsou nenapodobitelné.

„Glorifikace vlastního já“ je kulturní volbou, která vládne v současné západní společnosti, v žádném případě však nejde o závaznou nutnost. Kultury mají možnost vybrat si jako primární jednotku analýzy individuální já, nukleární rodinu nebo i mnohem větší jednotku (určitou komunitu nebo národ). Kulturní model určuje (vlastně přímo diktuje), do jaké míry se má člověk zaměřit sám na sebe a kolik pozornosti má věnovat druhým lidem. Lidé na západě se orientují – někdy velmi výrazně – na individuální já především proto, že tato stránka naší existence se v naší společnosti z historických důvodů velmi silně a vytrvale rozvíjí. Kdybychom žili v kultuře, která se orientuje na jiné lidi, na mezilidské vztahy, na nějakou skupinu, případně na nadpřirozeno, nemučila by nás nutnost vymezovat sebe jako něco zvláštního. Bez znalosti hierarchie hodnot a bez interpretačních schémat konkrétní společnosti nemůžeme o žádném „zvláštním já“ uvažovat. Každá kultura vytváří modelovou představu zralého člověka a určuje tak žádoucí poměr rovnováhy mezi intrapersonálními a interpersonálními složkami.

!test ze znalostí šesté kapitoly!