EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

(6. Personální formy inteligence)

V době vstupu do školy už dítě zřetelně vnímá hranice mezi sebou a ostatními a mezi vlastním názorem a názory jiných lidí. Osobnostní rysy se v této době dále upevňují, avšak přesto (nebo právě proto) se dítě dokáže lépe zapojit do společnosti. Vystupuje za hranice rodinného kruhu a navazuje přátelské vztahy se svými vrstevníky. Učí se férovému jednání. Vyžaduje spravedlivé posuzování chyb, není však ještě schopno změnit úhel pohledu podle okolností, které jsou pro daný případ důležité. Dokáže už odhadnout jednoduché záměry jiných lidí a mnohdy pochopí i motivaci určitého jednání. Méně často se dopouští té chyby, že by promítalo svá vlastní přání do jiných lidí. Dítě v tomto věku je většinou přehnaně společenskou bytostí ovládanou normami. Nade vše touží být typickým členem komunity, ve které žije, brání se nejen křivdám, ale také zvláštním výhodám.

V mladším školním věku, v období mezi začátkem školní docházky a nástupem puberty, se prohlubuje sociální vnímavost, děti čím dál lépe chápou důvody jednání jiných lidí a zároveň si lépe uvědomují své vlastní schopnosti a nedostatky. Vznikají přátelství, která pro ně mnoho znamenají, a jsou ochotny pro udržení kamaráda mnoho obětovat. Ztratit kamaráda, na kterém dítěti záleží, bolí mnohem víc než dřív. Vytvářejí se sítě přátelských vztahů a dítě věnuje udržení svého postavení ve skupině mnoho energie. Tyto skupiny nebo party nemusí mít formální strukturu, některé (obzvlášť chlapecké skupiny) však mají velmi pevné uspořádání, které připomíná hierarchii tlupy primátů. Život je „sladký“ pro šťastlivce, kteří patří k dominantním členům; kdežto děti, které stojí v hierarchii skupiny nízko nebo jsou z ní zcela vyloučeny, pociťují prázdnotu a smutek.

Děti věnují udržování přátelských struktur mnoho sil, a proto o interpersonálních vztazích hodně přemýšlejí. Dokážou se lépe vcítit do toho, co prožívají známí lidé a začínají chápat, že podobně prožívají stejné situace všichni. Vytvářejí se složité obecně použitelné znalosti o lidech. Děti už dovedou vytvářet myšlenkové řetězce možných interakcí mezi lidmi: „Myslí si, že já si myslím, že on si myslí…“ Z toho všeho vyplývá, že prepubescenti už chápou složitější uměleckou literaturu, rozumějí vtipům a dovedou je také vyprávět.

V této době se objevuje riziko, že se dítě začne považovat za neschopné, nebo že naopak o vlastních schopnostech získá nerealistické představy. Vzniká naučená bezmocnost – dítě přesvědčí samo sebe, že určité činnosti nemůže nikdy zvládnout. (Stává se to často dívkám, které získají pocit, že matematice prostě nelze porozumět, čímž roztočí začarovaný kruh čím dál menších očekávání a čím dál horších výsledků.) Nedokáže-li si dítě vytvořit kamarádské vztahy s jinými dětmi, může se cítit velice osamocené.

S příchodem puberty dochází v oblasti personálních inteligencí k mnoha důležitým změnám. Pubescent získává trochu větší odstup ke vztahům, do kterých se dříve tak bezhlavě a bez přemýšlení vrhal, a alespoň v naší společnosti můžeme pozorovat výrazný příklon k psychologickému nazírání vztahů. Objevuje se daleko větší pochopení pro skryté důvody jednání druhých lidí, pro jejich tajná přání i nevyslovené obavy. Vztahy už nesouvisí tolik s odměnami, které pubescent od kamaráda získává, důležitější je psychologická podpora a porozumění vnímavého druha. Mladý člověk si proto hledá přátele, kteří si ho váží pro jeho vlastní názory, znalosti a porozumění, a už tolik nezáleží na síle nebo majetku.

Mladý člověk získává diferencovanější představu o společnosti, v níž žije. Uznává, že každá společnost potřebuje pro své řádné fungování zákony. Uvědomuje si, že existují různé okolnosti, které mění situaci a které by měly být při jejím posuzování brány v úvahu – pubescent není zastáncem slepé poslušnosti. Spravedlnost má pro něj stále velký význam, neměla by se však vykonávat bez ohledu na konkrétní okolnosti daného sporu či rozhodování. Mladí lidé si i nadále přejí mít obdiv a lásku svého okolí, avšak postupně poznávají, že není možné se sdílet s každým a že určité záležitosti musí zůstat soukromou věcí.

Bouřlivá léta puberty jsou – co se týče znalostí o vlastní osobě i o jiných lidech – obdobím dozrávání. Ve stejném období však dochází v mnoha kulturách k události ještě důležitější. V pubertě totiž nastává doba, ve které se spojují znalosti o sobě s tím, co víme o druhých, a vytváří se širší a strukturovanější vědomí, jež nazýváme vědomím identity nebo (abychom použili pojmu, kterému nadále budeme dávat přednost) vědomí já. Psychoanalytik Erik Erikson (1963, 1968) [20][21] chápe formující se identitu komplexně; jeho pojetí identity by potěšilo Freuda i Jamese. Erikson tvrdí, že jednotlivec si vyhledává role, které mu vyhovují z hlediska vlastních pocitů a aspirací, přitom se snaží tyto role sladit s celkovými potřebami své společnosti a je ovlivněn tím, co od něj tato společnost očekává.

Formování vlastní identity je úkol a proces, jehož význam je naprosto zásadní. Průběh tohoto procesu rozhodne o tom, jak člověk sladí svůj život se společností, ve které náhodou či z nutnosti žije. V tomto období se mladý člověk vyrovnává se svými pocity, motivacemi a přáními a potýká se s mocnými sexuálními touhami, jež celý průběh puberty silně poznamenávají. Toto napjaté životní období je plné tlaků, se kterými je třeba se vypořádat. Neméně významná může být i potřeba – a přání – pochopit vynořující se já.

O dalším dozrávání já existuje mnoho teorií. Některé z nich se zaměřily na období závažných rozhodnutí a krizí, které se zákonitě objevují v životě každého člověka. Podle Eriksona (1959) po krizi identity následuje krize intimity, pak přichází období středního věku s tématem generativity (předávání hodnot, znalostí a života jako takového následujícím generacím) a ve stáří je nastolena otázka integrity osobnosti (Má můj život smysl a směr? Jsem připraven setkat se se smrtí?). Další psychologové zastávají názor, že období zvýšeného stresu nastává ve středním věku, kdy již přestává být snadné měnit své životní cíle, a ve stáří, kdy se člověk musí vyrovnávat s úbytkem životních sil i s rostoucími obavami a nejistotou. Jiní vědci zdůrazňují, že člověk se neustále vyvíjí a že může svou autonomii a integritu své osobnosti i nadále prohlubovat. Musí však zůstat „v pohybu“ a naučit se přijímat to, co nemůže změnit. Konečným cílem takového procesu je rozvinuté já, které není závislé na ostatních. K těm, jež došli daleko, patří třeba Sokrates, Ježíš Kristus, Mahátmá Gádhí… Tito lidé věděli mnoho o sobě i o společnosti, v níž žili, a dokázali se vyrovnat se slabostmi, které k člověku neoddělitelně patří. Jejich příklad přesvědčuje lidi o tom, že je možné žít tak, aby život měl smysl.

Některé vlastnosti člověka lze nalézt také u zvířat. Výzkumy se šimpanzi například potvrzují, že šimpanzi mají určité jazykové nadání, a ověřená je i jejich schopnost poznat, že červený flíček od rtěnky je na jejich vlastním nose (nižší druhy opic to nepoznají). Roste tak přesvědčení, že vyšší savci mají alespoň primitivní formy vědomí, pokud si nejsou přímo vědomi sebe sama (Griffin, 1981) [22].

Faktor, který ovlivnil evoluční vývoj našeho druhu, se objevil před několika miliony let. V té době vznikla kultura, v níž hrál velmi významnou roli lov. Hledat a sbírat plody nebo zabíjet malá zvířata může člověk sám nebo v neformální dvoučlenné nebo tříčlenné skupině. S lovem větších zvířat je to jiné: na stopování, nahánění, zabíjení, rozdělování masa a jeho přípravě se nutně musí podílet větší počet jednotlivců. Lidé nebo jejich předci (většinou asi muži) museli v případě, že chtěli zvěř ulovit a maso rozporcovat, pracovat ve skupině, plánovat, dorozumívat se a navzájem si pomáhat. Mladí chlapci se učili stopovat, rozlišovat různé pachy a hlasy zvěře, ovládat pohyby svého vlastního těla a sladit je s pohyby ostatních lovců, posilovat určité svaly, přesně mířit, orientovat se v neznámých končinách a vrátit se na určité místo v dohodnutou dobu. Obecně vzato, existence tlupy lidí se spojila se životy zvířat vyskytujících se v okolí, na nichž se stali závislí kvůli potravě, přístřeší, k oblečení, a dokonce i kvůli náboženské činnosti. Uvědomíme-li si, jak byl úspěšný lov důležitý, snadno pochopíme, jak nezbytná byla soudružnost tlupy, její hierarchické uspořádání i solidárnost členů.