EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

6. Personální formy inteligence

V této kapitole se seznámíme se dvěma aspekty: nejdříve se budeme věnovat vývoji vnitřních stránek osobního života. Základ tvoří schopnost najít přístup k vlastnímu citovému životu – měli bychom tedy poznat rozsah vlastních citů, rozlišovat jejich druhy, umět je pojmenovat, přidělit jim symbolické kódy a jejich prostřednictvím porozumět vlastnímu chování a umět ho také řídit. Ve své nejjednodušší formě představuje intrapersonální inteligence jen schopnost rozlišovat mezi pocitem libosti a pocitem bolesti, a na základě tohoto rozlišení se do situace více zapojit nebo naopak se raději stáhnout. Na své nejvyšší úrovni umožňuje tato inteligence odhalovat a symbolicky znázorňovat složité a velmi rozmanité soubory pocitů. Její rozvinutou formu můžeme nalézt u romanopisců (například u Prousta), kteří jsou schopni hluboké introspekce, u pacientů a psychoterapeutů, kteří dosáhli hluboké znalosti svého vlastního citového života, a také u moudrých starců, kteří čerpají z velkého bohatství vnitřních zážitků, aby radili členům své komunity.

Druhá forma personální inteligence směruje ven, k jiným lidem. Základem je schopnost všímat si jiných jednotlivců a rozlišovat mezi nimi, a to zejména mezi jejich náladami, temperamenty, motivacemi a záměry. Nejjednodušší formu interpersonální inteligence najdeme ve schopnosti malého dítěte rozlišovat mezi lidmi kolem sebe a odhalovat jejich různé nálady. Rozvinutá znalost lidí umožňuje zkušenému jednotlivci číst i skryté záměry a touhy mnoha jiných lidí a dává mu příležitost tuto znalost využívat – může například působit na skupinu složenou z lidí různých povah a přimět tyto lidi, aby se chovali požadovaným způsobem. S nejrozvinutější podobou interpersonální inteligence se setkáváme u politických a náboženských vůdců (Mahátmá Gándhí, Ježíš Kristus), ale také u zkušených rodičů a učitelů nebo u lidí, kteří se věnují pomoci jiným lidem, ať už jde o terapeuty, pracovníky poraden nebo třeba šamany.

Personální formy inteligence jsou velmi rozmanité, rozmanitější než inteligence jiné. Každá kultura má vlastní systém symbolů a vlastní způsob interpretace zkušeností a zařazuje si „surový materiál“ personálních forem inteligence do významových systémů, které se od sebe mohou podstatně lišit. V oblasti prostorové a tělesně-pohybové inteligence lze snadno najít kulturní projevy, které jsou si podobné a lze je spolu porovnávat. Kulturní projevy personálních inteligencí jsou si podobné mnohem méně, hůře se porovnávají a mohou být pro člověka přicházejícího z cizí společnosti zcela nesrozumitelné.

Symbolizace a enkulturace personálních forem inteligence má mnoho podob, má však také mnoho různých poruch a nemocí. Typy těchto poruch závisí na tom, co se v dané kultuře považuje za „normální“: co je v jedné společnosti patologické, může být jinde zcela přijatelné.

U ostatních inteligencí jsme si povídali o každé zvlášť, zde jsme však spojili dvě formy inteligence dohromady. Každá z nich má svou vlastní orientaci: intrapersonální inteligence se zaměřuje hlavně na zkoumání sebe sama a na znalost vlastních pocitů, interpersonální inteligence směřuje ven a zajímá se o chování, city a motivace jiných lidí. V individuálním vývoji člověka jakéhokoli kulturního prostředí se tyto dvě formy inteligence navzájem mísí a ovlivňují. Porozumění vlastní osobě je neustále ovlivňováno pozorováním toho, jak se chovají ostatní. Lidi okolo sebe se naopak učíme chápat tím, že vnímáme, co se děje v nás samých.

Rozmanité projevy personální inteligence vyrůstají především z pouta mezi dítětem a osobou pečovatele – ve většině případů je to jeho matka. Toto pouto vzniklo během biologické a kulturní evoluce člověka a tvoří nenahraditelný předpoklad normálního růstu. Během prvního roku života si dítě vytváří mocné pouto k matce, které umocňuje stejně silná náklonnost, kterou cítí matka ke svému potomkovi. Tato silná pouta a city, které je doprovázejí, považujeme za základ znalostí o sobě samém i o jiných lidech.

Období nejsilnějšího připoutání trvá přibližně rok. Pokud je v této době dítě náhle odděleno od matky nebo pokud se objeví někdo cizí, kdo by toto pouto mohl narušit, cítí se dítě ohroženo. Přirozenou snahou dítěte je uchovat si příjemné pocity a vyhnout se situacím, které přinášejí bolest nebo úzkost. Vytvořené pouto se časem postupně uvolňuje a stává se pružnějším. Dítě se pouští dál a dál od domova a je si přitom jisto, že když se vrátí, najde tam svoji matku a sní i pocit, že někam patří. Pokud se z nějakého důvodu toto pouto nevytvoří ve správné podobě nebo dojde k jeho náhlému přerušení, které není brzy opět navázáno, hrozí dítěti závažné problémy. Z výzkumné práce Harryho Harlowa (1969, 1971) [15][16] o opičkách, jež vyrůstaly bez matek, i ze studií Johna Bowlbyho (1969, 1973) [17][18] o ústavních dětech vyplývá, že chybějící připoutání může mít na vývoj dítěte ničivé účinky, které se projeví i v dalších generacích. Pro téma, kterým se teď zabýváme, je obzvlášť důležité, že chybějící připoutání ohrožuje schopnost člověka naučit se porozumět ostatním lidem, znesnadňuje výchovu potomků a ztěžuje i poznání sebe sama. Počáteční pouto mezi dítětem a pečující osobou můžeme tedy považovat za předpoklad, kterým se příroda snaží zajistit správné nastartování vývoje personálních inteligencí.

Dvouměsíční a možná i mladší děti už dovedou rozlišovat mezi různými výrazy tváře jiných lidí a dokážou tyto výrazy napodobovat. Dá se tedy předpokládat, že děti jsou vybaveny značným „předladěním“ na pocity a chování jiných lidí. Kojenec velmi brzy pozná matku od otce, rodiče od cizích lidí a šťastný výraz ve tváři od výrazu, který vyjadřuje smutek nebo vztek. Podařilo se zjistit, že záznam mozkových vln desetiměsíčního dítěte se mění podle citového zabarvení, které vyjadřují tváře lidí, s nimiž je dítě v kontaktu. Dítě začíná spojovat určité lidi, zkušenosti a prostředí s pocity, které je doprovázejí. Objevují se první náznaky empatie. Malé dítě soucítí s jiným dítětem, když slyší jeho nářek či vidí, jak se trápí: dítě zřejmě nechápe, jak se někdo jiný cítí, vnímá však, že plačící dítě je v situaci, v níž není všechno v pořádku. Dítěti začíná záležet na lidech, které zná, a objevují se náznaky altruismu.

Díky velmi šikovné experimentální technice Gordona Gallupa (1970) [19], původně užívané ve výzkumu primátů, můžeme zjistit, kdy se dítě začne na sebe dívat jako na oddělenou bytost. Stačí nepozorovaně udělat dítěti malý flíček na nos – třeba rtěnkou – a pak pozorovat, jak se bude tvářit na svůj obraz v zrcadle. Dítěti mladšímu jednoho roku se červený flíček líbí, avšak považuje ho jen za zajímavou ozdůbku na nějakém jiném organismu, který je náhodou v zrcadle, do něhož se dítě dívá. Dítě starší jednoho roku však začíná při spatření neznámého flíčku reagovat odlišně. Sahá si na nos a barva, která se neočekávaně vyskytla na jeho vlastním těle, ho velmi udiví nebo vyleká. Počátky sebepoznání se neprojevují samozřejmě jen ve vědomí fyzické oddělenosti a identity. Dítě začíná reagovat na svoje jméno a označuje tímto jménem samo sebe, začíná mít své vlastní úmysly a plány, které chce uskutečnit, cítí se dobře, když je úspěšné.

V období od dvou do pěti let dochází u dítěte k velké intelektuální revoluci. Dítě se učí používat různé symboly, kterými označuje samo sebe („moje“, „můj“), jiné lidi („ty“, „on“, „máma“), jejich pocity („máš strach“, „jsi smutný“) i své vlastní zkušenosti („moje narozeniny“, „můj nápad“). Slova, obrázky, gesta a čísla patří k rozmanitým nástrojům, které slouží k symbolickému pochopení světa. Symbolizace má stejný cíl jako poznávání světa konkrétní fyzickou činností a smyslovým rozlišováním jevů kolem nás.

Rozvíjející se schopnost symbolizace se projevuje ve vývoji osobnosti také tím, že umožňuje prozkoumat výrazné (a významné) společenské role. Řečí, napodobivou hrou, gesty, kresbami a dalšími symbolickými prostředky dítě zkouší různé podoby rolí matky a dítěte, lékaře a pacienta, policisty a zloděje, učitele a žáka, kosmonauta a Marťana. Když dítě experimentuje s fragmenty rolí, dovídá se, jak se určití lidé chovají a jak se ve své charakteristické úloze cítí. Zároveň nachází souvislosti mezi chováním, které se váže k určitému sociálnímu postavení, a svými vlastními zkušenostmi. Zjišťuje, co je správné a co je špatné, co vzbuzuje úzkost a co uklidňuje, co je mocné a co slabé. Děti se v této době dozvědí mnoho o tom, jaké jsou a jaké nejsou, jaké by chtěly být a čemu by se raději vyhnuly. Velmi důležitou částí poznávání sebe sama je vlastní sexuální identita, která se potvrzuje právě v tomto období.