EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

(3. Hudební inteligence)

Při výzkumu evoluce hudby máme k dobru jednu výhodu, kterou v otázkách týkajících se jazyka postrádáme. Souvislosti mezi lidskou řečí a různými formami komunikace mezi zvířaty jsou nezřetelné a problematické, nicméně v živočišné říši nacházíme jeden případ, jehož podobnost s lidskými hudebními schopnostmi se nedá popřít. Je to ptačí zpěv.

Některé druhy znají jen jedinou píseň, již se naučí všichni zástupci druhu včetně těch, kteří neslyší. U jiných druhů existuje velké množství písní a dialektů, které prokazatelně závisí na specifických formách stimulace z okolního prostředí. Setkáváme se tu s pozoruhodnou směsí vrozených faktorů a faktorů závislých na prostředí. Výhodou je, že tyto faktory můžeme experimentálně zkoumat, což by bylo v případě lidských schopností nepřípustné.

Rozmanité typy vývoje ptačího zpěvu mají pevně stanovený průběh, na jehož konci je píseň dospělého ptáka. Mláďata začínají u prototypu písně, procházejí stadiem plastické písně, a nakonec se naučí píseň či písně pro svůj druh typické. V tomto procesu nacházíme významné a překvapivé paralely s vývojovými stadii, kterými prochází dítě, když začíná broukat a později i experimentovat s úryvky písní, které slyší ve svém okolí. Nesmíme zapomenout na podstatný rozdíl mezi dvěma zpívajícími druhy: lidé se naučí nesrovnatelně obsáhlejší a rozmanitější repertoár písní, než se může podařit i těm nejlepším ptačím pěvcům. Přesto však ve vývoji zpěvu u obou druhů nacházíme velmi podnětné analogie, jejichž experimentální výzkum by mohl osvětlit některé obecnější aspekty hudebního vnímání a projevu.

Pro výzkum lidské inteligence je podstatné vědět, jaké jsou reprezentace zpěvu v ptačím mozku. Ptačí zpěv je jedna z mála schopností, které jsou v živočišné říši lateralizovány – nachází se v levé části ptačího nervového systému. Dojde-li v této části k poškození, pták přestane zpívat, avšak podobný typ poškození v pravé polovině mozku se projeví jen nevýrazně. Při zkoumání ptačího mozku navíc můžeme podle určitých znaků odhadnout i kvalitu a bohatství písní. Dokonce i v rámci jednoho druhu můžeme rozlišit ptáky, kteří mají bohatou nebo chudou „sbírku písní“, a svědectví o tom si lze „přečíst“ právě v ptačím mozku. Zásoba písní se mění podle sezony a její změny odpovídají změnám velikosti příslušných mozkových jader, ke kterým během roku dochází. Ptáci zpívají z velmi odlišných důvodů než lidé. Můžeme si připomenout výrok Igora Stravinského: „Ptačí písně jsou příslibem hudby, jen lidská bytost však může tento příslib naplnit.“ Přesto však je možné, že základní hudební operace u ptáků a u člověka mají mnoho společného.

Výběr dětí, které se aktivně zúčastní hudebního života dané společnosti, závisí na tom, jakých hudebních schopností si daná kultura váží. V kultuře, která staví nejvýše rytmus, tanec nebo účast na skupinovém vystoupení, sklízejí největší ocenění ti, kdo mají nadání příslušného typu. Rozhodující roli přitom může hrát vlastnost, která nemá s hudbou vůbec nic společného, například schopnost udělat z hudebního vystoupení divadlo pro oči.

Inteligencí, která je tradičně považována za hudbě velmi blízkou, je matematika. Vztahy mezi hudbou a matematikou přitahují už od dob Pythagora a jeho klasických objevů pozornost mnoha lidí. Středověký přístup k hudbě měl s matematikou mnohé společné rysy (v mnoha nezápadních kulturách je tomu tak i dnes) – například zájem o poměry a proporce, opakování určitých motivů a další kategorie, které lze vyjádřit čísly. Až do doby Palestriny a Lassa, tedy do šestnáctého století, zastávala matematika v hudbě ústřední postavení, i když v závěru tohoto období se o číselné či matematické podstatě hudby hovořilo méně než dřív. V následujícím období se zájem soustředil především na problematiku harmonie a matematické aspekty hudby ustoupily do pozadí. Vztah hudebních a matematických schopností si znovu získal pozornost ve století dvacátém. První vlna zájmu přišla s nástupem dodekafonické hudby, současný zájem o matematiku v hudbě souvisí s rozšiřujícím se využíváním počítačů .

Vysokou matematiku v hudbě asi nenajdeme, matematických prvků je v ní však mnoho. Bez základních početních schopností bychom zřejmě nepochopili ani to, jakou funkci má v hudebním díle rytmus. Interpretace jakéhokoli díla vyžaduje schopnost přesně vnímat časové vztahy a poměry, jež mohou být sice velmi složité, které však lze postihnout elementárním matematickým myšlením.

Chceme-li pochopit základní hudební struktury, možnosti jejich opakování, transformace, zasazení do architektury díla a jejich vzájemné ovlivňování, musíme postoupit na o něco vyšší úroveň matematického myšlení. Paralely matematiky a hudby zaujaly některé skladatele, zamýšlel se nad nimi i Stravinskij:[Hudební forma] má každopádně blíž k matematice než k literatuře… určitě v ní najdeme mnoho podobností s matematickým myšlením a matematickými vztahy… Hudební forma je matematická, protože je ideální, a forma je ideální v každém případě… přestože však může jít o matematickou formu, skladatel nesmí hledat matematický způsob řešení. (Stravinsky, 1971) [5] Vím, … že tyto objevy jsou svým způsobem abstraktní. (Stravinsky a Craft, 1962) [6]

Matematických struktur v hudbě si všímali mnozí skladatelé Bachem počínaje a Schumannem konče. Matematika je zajímala, ať už šlo o její přímé využití v hudbě nebo o hravý průzkum rozmanitých variací. (Mozart zkoušel komponovat hudbu podle toho, co mu padlo v kostkách.)

Úkoly, které zaměstnávají hudebníky, se zásadně liší od úkolů, jimiž se zabývá pravý matematik. Matematik se zajímá o formy a o to, co se s těmito formami děje, své poznatky však nepřenáší nikam jinam. Nepotřebuje svůj úkol zhmotnit v žádném médiu ani jeho prostřednictvím něco sdělovat. Matematik se může zabývat analýzou hudby a využívat při tom svého hudebního nadání, avšak z jeho hlediska je hudba jen uspořádaným souborem prvků určitého typu. Hudebník naopak vyžaduje, aby byla struktura vytvořena ze zvuků, jejichž konečné uspořádání není výsledkem formálních úvah, ale vzniká díky jejich expresivní síle a působivosti. Stravinskij sice zpočátku tvrdil něco jiného, nakonec však přiznal, že „hudba a matematika nejsou totožné“ (Stravinsky, 1956) [7]. Matematik G. H. Hardy (Storr, 1970) [8] měl na mysli právě tyto rozdíly, když upozorňoval, že hudba může probouzet city, zrychlovat puls, zlepšit průběh astmatického záchvatu, vyvolat epilepsii i utišit nemluvně. Formální struktury, které pro matematika představují jeho raison d’etre, jsou pro hudebníka užitečnou, ale postradatelnou pomůckou pro dosažení výrazu, který je vlastním cílem jeho tvorby.

!test ze znalostí třetí kapitoly!