EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

5. Tělesně-pohybová inteligence

Když se podíváme nazpět historií lidstva, uvidíme, že obratnost těla hrála důležitou roli už před mnoha tisíci a zřejmě i miliony let. Hovoříme-li o mistrovství v této sféře, zcela jistě se nám vybaví staří Řekové. Z určitého pohledu dosáhla tělesná inteligence v oblasti západní civilizace svého vrcholného rozvoje právě v období antiky. Řekové uctívali krásu lidského těla, a jak v umění, tak i v atletice se snažili vytvořit tělo, jehož proporce by byly dokonale vyvážené a půvabné v klidu i v pohybu. Nejvyšším cílem pro ně byla harmonie duše a těla – duše měla s tělem správně zacházet a tělo mělo vyjadřovat vnitřní život duše (H’Doubler, 1940) [13]. I v současnosti se však můžeme setkat s tělesnými projevy, které můžeme nazvat inteligentními. Spisovatel Norman Mailer zaznamenal, co se odehrává při zápase v boxu: Existují způsoby komunikace, které nepoužívají slova, symboly a přirozený jazyk. Mám na mysli jazyky těla. Jedním z nich je právě box. Boxer… ovládá tělo způsobem, který může být stejně objektivní, bystrý i vnímavý jako kterékoli cvičení ducha. [Boxerská řeč] má vtip, styl a cit pro překvapení. Box je dialog těl, rychlý rozhovor mezi dvěma inteligencemi.

Představa používání těla jako jedné formy inteligence může na první pohled působit dost podivně. Součástí naší kultury je výrazné oddělení rozumových aktivit od činností, které vyvíjí fyzická část naší přirozenosti, tedy naše tělo. Tento rozvod mezi „duševním“ a „fyzickým“ bývá často spojen s představou, že to, co děláme tělem, je méně hodnotné a méně zajímavé, než oblast řešení problémů, v níž se uplatňuje jazyk, logika nebo jiné relativně abstraktní symbolické systémy. Toto ostré rozlišení „reflexe“ a „činnosti“ však v mnoha kulturách vůbec nenajdeme.

Doklady o autonomii tělesné inteligence nacházíme v neurologických výzkumech. Vyplývá z nich, že poškození dominantních motorických oblastí levé hemisféry mívá za následek oslabení některých schopností. Neurologové hovoří o apraxiích, což je soubor příbuzných poruch, při nichž se jedinec stává neschopným provést série motorických úkonů správným způsobem nebo ve správném sledu. Důvody přitom nelze nalézt ani ve fyzické neschopnosti daný úkol provést, ani v oslabení kognitivní složky, kvůli němuž by pacient úkol nechápal. Byly popsány nejrůznější typy apraxií, existují dokonce případy oblékací apraxie (oslabení schopnosti obléci se). Nejběžnější je kinetická apraxie rukou, jež způsobuje, že ruce nejsou schopny vykonat zadaný úkol. Ideomotorická apraxie způsobuje neobratné provádění různých činností. Pacient při tomto typu poškození používá části svého těla tak, jako by šlo o vnější objekty. (Můžeme se o tom přesvědčit, když člověku stiženému touto poruchou dáme za úkol předvést, jak se přibíjí hřebík. Apraktik bude tlouci pěstí přímo do zdi, místo aby předstíral, že hřebík zatlouká pomocí neexistujícího nástroje.) Ideativní apraxie způsobuje zvláštní obtíže v delších pohybových sekvencích, neboť znesnadňuje správné řazení jednotlivých úkonů a plynulost celé činnosti. Zajímavé je i to, že s podobnými nedostatky – tedy s nesprávným provedením nebo vynecháním úkonu – se někdy setkáváme i u normálních lidí, obzvlášť pokud něco dělají ve stresu.

Apraxie se sice často vyskytují společně s afázií, existuje však dostatek důkazů o tom, že apraxie není porucha řeči nebo chápání symbolů. Apraktik, který nedokáže splnit naši žádost, našim příkazům rozumí. Afatici s těžkou poruchou porozumění řeči si zase leckdy uchovají překvapivě neporušenou schopnost vyplnit určité druhy příkazů (například příkazy, které vyžadují pohyb celého těla). Kromě toho se v mnohých výzkumech potvrdilo, že oslabení chápání symbolů nijak zvlášť nekoreluje se schopností provádět volné motorické činnosti. Několika badatelům se dokonce podařilo popsat případy lidí, kteří zcela ztratili verbální paměť, ale zůstala jim schopnost naučit se a zapamatovat si složité motorické činnosti a vzorce chování (a to i v případě, kdy zcela přesvědčivě popírali, že by se s danou činností už někdy setkali). Všechny tyto případy dokreslují představu tělesné inteligence jako samostatné oblasti oddělené od jazykové, logické i jiných takzvaně vyšších forem intelektu. Příležitostně se dokonce setkáváme s lidmi, kteří netrpí žádnou jinou poruchou než tím, že nedokáží vůbec nic praktického udělat: jde o ojedinělé případy apraxie, u nichž se projevuje nedostatek tělesné inteligence v naprosto ryzí formě.

Tělesné schopnosti jsou velmi rozmanité, žádná z nich však nedosahuje takové dokonalosti a takové rozmanitosti kulturního ztvárnění jako tanec. Ve velmi zajímavé vědecké studii Judith Hannaová (1979) [14] definuje tanec jako kulturně strukturované řady nonverbálních tělesných pohybů, které jsou záměrné, mají promyšlený rytmus a diváci, kteří je sledují, z nich čerpají estetické zážitky. Tanec vznikl před mnoha tisíci lety, pravděpodobně někdy v paleolitu. V pravěkých jeskyních Evropy i v horách jižní Afriky nacházíme kresby, které zpodobňují tanec lovců a kouzelníků v maskách. Z toho, co se z jeskynních kreseb o životě tehdejších lidí dovídáme, je tanec druhou nejčastější činností po lovu, s nímž má pravděpodobně mnoho společného.

Těžko zjistíme, k čemu všemu mohl tanec sloužit, nicméně antropologické výzkumy potvrzují alespoň následující poznatky: Tanec může odrážet sociální uspořádání společnosti a potvrzovat jeho platnost. Může sloužit jako výrazový prostředek pro vyjádření náboženského či jiného pohledu na svět, jako možnost společenské zábavy nebo jako činnost rekreační, jako vyjádření estetických hodnot či jako estetická hodnota sama o sobě a může být i odrazem ekonomické závislosti nebo vlastní ekonomickou aktivitou. Tanec slouží k lepšímu pochopení zasvěcovacích obřadů, ve kterých znázorňuje proměnu, kterou adept prochází. Tancem lze zpřítomnit nadpřirozené bytosti (například při zaříkávání duchů kmenovým šamanem). Tanec lze použít i k pohlavnímu výběru – existují případy, kdy si ženy vybírají muže podle jejich výkonů a výdrže v tanci (v kmeni Nuba Tira v Súdánu se mladé ženy „vrhnou na partnery, které si zvolily“.

Všechny formy performačního umění, obzvlášť však herectví, vyžadují na prvním místě schopnost pozorně se dívat a podrobně přehrávat jednotlivé scény. Schopnost nápodoby se rozvíjí už od časného věku, možná dokonce od prvních dní nebo týdnů života. Už ve věku dvou let dokáže každé normální dítě sledovat přirozené scénky kolem sebe i různá umělecká představení a dokáže pak alespoň ta nejdůležitější místa zahrát samo. Některé děti jsou v umění napodobovat daleko lepší než jejich vrstevníci. Těmto „rozeným klaunům“, obdařeným značnou mírou tělesné inteligence, stačí vidět scénku jednou nebo dvakrát, a už dokáží vystihnout její nejcharakterističtější a nejméně obvyklé rysy. Lidé s menším nadáním mohou vidět tutéž scénku třeba stokrát, a stejně se jim nepodaří napodobit ji tak přesně a výstižně.

Tanec a herectví nejsou jediné dvě důležité oblasti, ve kterých se projevuje tělesná inteligence. Setkáváme se s ní i v jiných významných oborech. Sportovci vynikají v ladnosti pohybu, v síle, rychlosti, přesnosti i v týmové spolupráci. Sport není pouze zdrojem vlastní radosti, sleduje ho i velké množství diváků, kteří v něm nacházejí zábavu, povzbuzení i oddech.

V naší kultuře se profesionální sportovci připravují velmi podobně jako třeba tanečníci, setkávají se se stejnými příležitostmi a musí čelit stejným tlakům. Sportovci jsou vystaveni silné konkurenci a dostat se na výsluní je téměř nemožné. Většina lidí se proto spokojuje s rolí diváka.

Nejpozoruhodnější příklad společnosti, jejíž členové se věnují péči o své tělo a dosahují velké obratnosti a půvabu, najdeme na Bali. Pozornost věnovaná tělu je tam všudypřítomná: Když se dítě učí chodit, když bere poprvé do ruky hudební nástroj a zkouší na něm první hmaty, když se učí jíst, tančit, při všech těchto činnostech stojí za žákem učitel a téměř beze slov, jen zatlačením na určitou část těla, upravuje pohyb žáka do patřičné polohy. Tento způsob učení je účinný jen při naprostém uvolnění těla. Děti na Bali slovní výklad vlastně ani neznají.

I v jiných zemích současného světa se můžeme setkat s podobným zájmem o ladnost pohybu – v Indii je například nemotornost považována za znak nedospělosti; známé je japonské rituální pití čaje či aranžování květin, které jsou výrazem typicky japonského zájmu o ušlechtilost formy a možnosti různých uspořádání. Určité završení snahy o dokonalost pohybu představují vyznavači zen-buddhismu, kteří překračují obvyklé hranice možností lidského těla. I když si to neumíme vysvětlit, víme, že zenový mistr dovede holou rukou přerazit cihly a že dokáže chodit bos po žhavém uhlí – obecně řečeno, mistr věří, že může přímo a bez omezení uskutečnit každý svůj záměr. Tyto schopnosti si zaslouží náš obdiv, i když (nebo protože) neodpovídají současnému vědeckému kánonu.

Tělo je zároveň nádobou, která ochraňuje vlastní lidské já a nejosobnější city a přání člověka. Setkáváme se v něm s bytostí, na kterou se ostatní obracejí určitým způsobem, protože právě tělo je nositelem jedinečných lidských vlastností. Téměř od prvního okamžiku existence ovlivňuje způsob zacházení s člověkem skutečnost, že jsme přišli na svět v lidské podobě. Dítě začíná velmi brzo považovat své tělo za něco, co se od všeho ostatního odlišuje, a začíná si uvědomovat své vlastní já. Jeho pohled na sebe se pak bude vyvíjet a zpětně ovlivňovat jeho myšlení a chování, výrazně se projeví i vliv lidí, se kterými se setká. Intelektové schopnosti, které se týkají vlastní osobnosti a mezilidských vztahů, zůstávají stále ještě málo probádanou oblastí, jejich mimořádný význam však popřít nelze. Jsou zdrojem těch nejúžasnějších činů, kterých lidstvo dosáhlo, zároveň však i původcem toho nejstrašnějšího, co se v člověku skrývá.

!test ze znalostí páté kapitoly!