BOLEST ŠIKANOVÁNÍ

3.  Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi?

Osobnosti agresorů-iniciátorů, jak jsem je poznal, byly nepochybně duchovně a mravně nezralé. Souvislost lze vidět s častějším výskytem těžké citové deprivace nebo alespoň subdeprivace v rodině či náhradní rodinné výchově. Tito agresoři v mnohém připomínali tzv. ofenzivní deprivanty (Koukolík, Drtilová, 1996). Společná byla zvláště jejich nenasytná touha po moci a jejich neschopnost tvůrčí spolupráce. Z praktického diagnosticko-nápravného hlediska jsem zaznamenal výskyt tří typů agresorů-iniciátorů šikanování.

První typ

Hrubý, primitivní, impulzivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy - narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojený do gangů páchajících trestnou činnost. Vnější forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování ostatních. Specifika rodinné výchovy: Častý výskyt agrese a brutality rodičů - jako by agresoři násilí vraceli nebo ho napodobovali.

Druhý typ

Velmi slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Vnější forma šikanování: Násilí a mučení je cílené a rafinované, děje se spíše ve skrytu, bez přítomnosti svědků. Specifika rodinné výchovy: Časté uplatňování důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky.

Třetí typ

„Srandista“, optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný. Vnější forma šikanování: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních. Patrná snaha zdůraznit „humorné“ a „zábavné“ stránky. Specifika rodinné výchovy: Nezaznamenal jsem významnější specifika. Pouze v obecnější rovině je přítomna citová subdeprivace a absence duchovních a mravních hodnot v rodině.

Kdo bývá šikanován?

Postihnout, jak vypadá oběť šikanování, je poněkud obtížnější než zachycení charakteristiky agresora. Téměř každá skupina si najde nějakou menší oběť a kritéria jsou velmi rozmanitá. Někdy není důležité, jaká oběť vlastně je, výběr je naprosto nahodilý. Při troše smůly se může obětí stát kterékoliv dítě. Přesto na školách existují typické oběti, které jsou opakovaně týrané. V žádném případě to nejsou defektní jedinci. Jsou to pouze nejslabší ze slabých. To znamená, že vůbec neumějí skrývat strach a využívat strachu druhých. Nejsilnějším „magnetem“ chronicky šikanovaných obětí je jejich příliš viditelná bojácnost a zranitelnost, které bývají v důsledku předcházejících zkušeností z vymývání mozku vystupňovány do krajnosti. Důležitá je i jejich vrozená slabá reaktivita v zátěžových situacích. Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, malomyslnosti, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti... V tomto smyslu žáci, kteří jakoby přitahují násilí, nemusejí být vždycky fyzicky slabí, nemusejí mít tělesný handicap. Zpravidla však bývají méně zdatní než agresoři. Někdy se stane obětí chlapec, který by mohl skály lámat, ale psychicky je zcela bezbranný. Jakýkoliv náznak agrese a měření sil ho viditelně vystraší. Od začátku se nedokáže vzepřít ústrkům. Přitom jeho chování k dospělým se nemusí jevit jako bojácné. Je třeba snaživé až vtíravé, někdy i halasné a může u pedagogů vyvolávat nevoli a někdy i nepřiměřenou přísnost. Přitom nepostřehnou jeho nejistotu a voŹlání o pomoc. Pokusy pomoci několika robustním obětem jejich zařazením do běžného kurzu karate a sebeobrany příliš neuspěly. Tito chlapci nedokázali uvolnit zablokovanou agresi do sportovního střetnutí a chyběla jim vůle k tréninku. Značný efekt však měla malá psychoterapeutická skupina, která kromě sebepoznávání zařadila ve druhé části programu posilování a nácvik prvků juda a karate.

Typologie obětí

Pro praktické potřeby prevence je vhodné vědět něco o podskupinách a typech obětí. Podle předcházejících poznatků existují

1. oběti „slabé“ s tělesným a psychickým handicapem,
2. oběti „silné“ a nahodilé (viz případ 29 - Vzpurná oběť),
3. oběti „deviantní“ a nekonformní,
4. šikanovaní žáci s životním scénářem oběti (viz případ 31- Typická oběť).

Dále rozlišujeme oběti, které nemají ani jednoho kamaráda a jsou zcela izolované, a oběti, které mají alespoň jeden pozitivní opětovaný vztah apod. Situace však bývá v mnoha případech nepřehledná. Oběti mohou být velmi slušní žáci s dobrým prospěchem, ale všechno je jinak, když se obětí stanou vyhlášení darebáci a provokatéři. Tady je rozpletení problému, kdo koho napadl, kdo koho týral, velmi obtížné. Stává se také, že oběť je současně agresorem. I v nejobtížnější situaci se pedagog může držet jasného pravidla: žádný žák nesmí být týrán! Spletitou situaci ilustruje případ 32, který jsem nazval Oběť provokatér. Pokud jde o problematiku obětí provokatérů, ve všech případech šikany agresoři tvrdí, že byli provokováni. V drtivé většině případů to není pravda. Pokud se skutečně jedná o oběť-provokatéra, samotné označení nestaČÍ. Výroky typu „Je to provokatér, sám si za to může“ nic neřeší. Je nutné bludný kruh přerušit a týrání zastavit.

Jaká je riziková konstelace skupiny?

Ve skupině, kde se rozvinul pokročilý stupeň nemoci, bývá od počátku riziková konstelace postojů jednotlivých žáků k šikanování. Na konkrétních příklonech a odklonech záleží, zda počáteční pokusy zapustí kořeny, nebo budou jednoznačně a nekompromisně zastaveny. Ve skupině je alespoň jeden žák s iniciativním postojem k týrání slabých. Většina členů skupiny vše hodnotí s ohledem na svůj prospěch a ze svého sebestředného pohledu. Počáteční pokusy o šikanování se jich nijak nedotknou, nemají soucit a nevnímají utrpení spolužáka. Pokud mají nějaké výhrady, jsou paralyzováni strachem. Jejich postoje k ponižování a mučení spolužáků nejsou aktivně nesouhlasné, nemají snahu šikanování nějak zabránit. Naopak jejich postoje jsou pro zabydlení šikanování příznivé a pohybují se od pasivního zastrašeného nesouhlasu přes nezúčastněnost (mě se to netýká, mě to nezajímá), sympatizování (se zájmem přihlížejí, pozorují a baví se) až po souhlasný postoj (aktivně se připojují). Konstelace postojů se v průběhu onemocnění mění a pro léčbu je důležité znát aktuální vzorec.

Osobnost pedagoga

Hlavním „nástrojem“ pedagoga při ovlivňování skupiny a jednotlivců je jeho osobnost. Pedagog musí sám sobě rozumět a znát své možnosti. Jinak řečeno, potřebuje umět reflektovat sám sebe i svůj vztah k„žákům. Není-li tomu tak, potom nevyhnutelně na svých svěřencích a celé skupině páchá škody. Závažných nedostatků může být celá řada: od morální nezralosti přes absenci nadání pro pedagogickou práci až po výraznou patologii. Zhoubné důsledky vzhledem k„šikanování mají zejména nedostatky v„oblasti motivace a mravnosti. V„ojedinělých případech jsem se setkal s„pedagogy se silnou motivací k práci, ale značně pochybnou. Zdrojem jejich zájmu o„povolání byla potřeba moci, potřeba stavět se do role významné autority, která může ovládat, přikazovat, manipulovat a trestat, dále potřeba cítit se nadřazení (fyzicky nebo duševně - intelektově, morálně) a malá sebedůvěra až pocity méněcennosti. Jejich motivace byla ve skutečnosti totožná s„motivací iniciátorů šikanování. Takto zaměřený pedagog nepřímo, ale účinně podporoval ducha šikanování. šikanu nevědomky podporovali i osobnostně nevyzrálí pedagogové, kteří zůstali uzavřeni sami v„sobě, ve svých potřebách a problémech. Nebyli schopni vytvořit ve třídě atmosféru náklonnosti, vcítění, soucitu a porozumění. Chyběla jim schopnost uvidět trápení slabých žáků a vnímat skupinu jako živý organismus, ve kterém se neustále něco děje. Krajně podezřelé okolnosti přehlíželi a paradoxně oceňovali „subtilní“ agresi silných vůči outsiderům (případ 33).

Některé nedostatky a poruchy prostředí

Někteří lidé mají geneticky (možná i jinak) podmíněnou vyšší pohotovost a průraznost povahy ke „znásilňování“ slabých. Z toho však nevyplývá, že se stanou automaticky iniciátory šikanování. Vývoj závisí na působení nejbližšího okolí a na jejich aktivní práci na sobě. I v případě, že osobnost strůjce uzraje, není jisté, zda v konkrétní skupině k šikanování dojde. Závisí to na konstelaci skupiny a na schopnostech pedagoga. Je nutné připustit, že prostředí má pro výskyt šikanování nepřehlédnutelný vliv. Prostředí zahrnuje všechno, co agresory obklopuje. Zde se zaměřím na nejslabší místo v prevenci šikanování ve školách, jímž je podcenění skupinového mechanismu šikanování. O jeho fungování jsme mluvili už na počátku (viz Skupinová dynamika šikanování). Dotknu se poruch rodiny, vztažné skupiny a širších negativních společenských vlivů.

Tradiční pedagogický styl

Šikanování se odehrává v prostředí škol a školských zařízení, kde bývají pedagogové postaveni před hotovou věc - dostanou do péče skupinu s neznámým konstelačním vzorcem, ve které již bují nebo kdykoliv může začít bujet šikanování. Jak si s tím pedagog poradí, záleží jenom na něm. Ze zkušenosti vím, že se boj proti šikanování pedagogům nedaří. Domnívám se, že základní překážkou úspěšné prevence šikany je tradiční způsob práce, který pedagogům neumožňuje účinně zasáhnout. Jde o převažující způsob řízení vztahů mezi pedagogem a žáky, který můžeme nazvat hierarchicko-autoritativní. Pedagog v něm usiluje z pozice nadřazené autority proti celé třídě o svůj vliv. Využívá k tomu své přirozené převahy. Spoléhá pouze na své schopnosti, názory a postřehy. Skupinu řídí přímo sám, převažuje jednostranná komunikace, je opomíjena spolupráce mezi žáky; se spoluúčastí žáků na dotváření formy a obsahu výuky se nepočítá. Hierarchicko-autoritativní styl nevyužívá potenciálu vzájemných vztahů a interakcí mezi žáky, nechává ladem a náhodě mocné sny skupinové dynamiky. Je důležité, aby pedagog byl silná a energická osobnost, která dokáže spolehlivě nastolit vnější kázeň, bez níž není výuka možná. Mám prakticky ověřeno, že především výchovný, ale i vzdělávací potenciál tradičního způsobu je menší než u demokratického, tzv. komunitního modelu práce, který promyšleně pracuje se vztahy mezi jednotlivými žáky, mezi žáky a vyučujícími i mezi samotnými vyučujícími. I tolik diskutovaná kázeň je zde v pořádku, a to jak vnější, tak i ta vnitřní. Demokratické řízení vztahů dovoluje přiblížit formální a neformální strukturu ve skupině. Znamená to, že snahy a cíle proklamované oficiálně učitelem jsou přijaty většinou žáků, čímž je dán zásadní předpoklad pro jejich naplnění.

I silný pedagog je jenom člověk

V osamělém boji o autoritu a vliv s celou třídou, což je několik desítek mladých lidí, se stává, že pedagog zejména při určitém oslabení vychází jakoby vstříc silným žákům nebo prostě většině třídy. Snaží se často neuvědoměle s nimi vyjít, aby si udržel pozici autority a moc, tolik potřebnou pro kvalitní výuku. Vždy je to na úkor slabých žáků, které ostatní přezírají a posmívají se jim. Pedagog spoléhající pouze na svoji vlastní sílu má strach z konfliktu s agresorem před třídou. Bojí se, a to oprávněně, že ho nikdo nepodpoří, má obavy z totální ztráty autority. V případě, že ve třídě se sejde několik značně problémových a agresivních jedinců, střetům se nevyhne a obvykle dojde k prolomení vnější autority. Vzhledem k tomu, že se to pedagog neodváží říci nadřízeným ani kolegům, protože by ho považovali za neschopného, agresivita se stupňuje. Jak se agresoři, kteří terorizují i pedagoga, chovají ke slabším spolužákům v nepřítomnosti dospělého, to si domyslí každý sám. V takovém případě dosáhne šikanování obvykle nejvyššího stupně destruktivity. Znám případy zhroucení pedagogů a případy neuvěřitelných, neoznámených agresí žáků vůči učiteli, a to jak na základních, tak na středních školách. žáci si totiž vždy najdou nejslabší článek v řetězci silných pedagogů a svou nahromaděnou nepohodu z tuhé vnější kázně si odreagují na „obětním beránkovi“ (pro ilustraci si přečtěte případ 34). Tradiční hierarchicko-autoritativní styl pedagogické práce je výsledkem tradičního vzdělávání pedagogů. V drtivé většině nejsou absolventi připravováni pro demokratické formy práce, pro budování pedagogických komunit. Tuto převažující praxi na pedagogických fakultách považuji společně s absencí teorie a metodiky šikanování za nejvážnější nedostatek, z něhož vyplývá neúspěšnost boje proti šikanování na školách. (V poslední době se objevily první signály vážného zájmu MšMT ČR tuto situaci řešit. Podrobněji viz kapitola Prevence dává naději.)

Rodina

Při poradenské a psychoterapeutické práci jsem zaznamenal některé nápadnosti jak v rodinách agresorů, tak i obětí. Rodiny iniciátorů a aktivních účastníků šikanování významně selhávaly v naplňování citových potřeb svých dětí. Většina agresorů projevovala známky citové deprivace nebo subdeprivace. Pro rodiny agresorů byla charakteristická absence duchovních a mravních hodnot. Ohled na slabé byl chápán jako zbytečná malichernost. Tato skutečnost naznačuje, co se skrývá za poruchou duchovního a mravního vývoje agresorů. U typických obětí jsem zaregistroval častý výskyt hyperprotektivní (nadměrně ochranitelské) matky. Otec chyběl a v blízkosti nebyla žádná mužská identifikační postava. Určitou obměnou byly rodiny se silnou, dominantní matkou a slabým, submisivním otcem, popřípadě otec chyběl a přítel matky se na výchově nepodílel. Další variantou byly neurotické rodiny, kde členové byli nápadní celkovou nejistotou, poruchami sebehodnocení a zvýšenou úzkostností. Některé typické oběti popisovaly své rodiče jako nepřátelské, tvrdé, kritické a znevažující jejich důstojnost. Při setkání s těmito rodiči se subjektivní hodnocení obětí potvrdilo.

Vztažná skupina

K nácviku šikanování dochází u některých jedinců v mimoškolních vztažných skupinách - „ganzích“, které provozují trestnou činnost, řídí se mafiánskými normami a užívají násilí. žáci s takovou „praxí“ mají tendenci přenášet své zkušenosti do vztahů ve třídě. V poslední době se objevilo několik případů (viz případ 35), že agresoři použili své „kumpány“ z gangu na zastrašení a zbití neposlušných a nepoddajných spolužáků.

Společnost

Epidemický výskyt šikanování na našich školách souvisí i se širšími společenskými vlivy. Škola je, ať chceme nebo nechceme, „mikromodelem“ společnosti. Odráží poměrně věrně, jak to ve společnosti vypadá. Při nejlepší vůli nemůže odstranit negativní vlivy zvenčí, může k nim pouze přihlížet při hledání účinné ochrany dětí. Ze společnosti mohou však přicházet i pozitivní impulzy (např. demokratizace společnosti vede k požadavku, aby byly děti a jejich rodiče považováni učiteli v některých situacích za kompetentní partnery, nikoli jen za objekty výchovného působení). Sociální instituce jako školy nebo výchovné ústavy všude ve světě mají však značnou setrvačnost, a tak často brání děti nejen před vlivy nebezpečnými, ale před i změnami k lepšímu. Jak jsme si již řekli, zárodečná podoba krutosti je v každém člověku. Přitom současná společnost dává lidem v nebývalé míře svobodu k realizaci jejich sklonů. Vytváří se tak prostor pro mnoho dobrých iniciativ, ale i pro konání zla. Nejuctívanějším kritériem úspěchu v naší společnosti se staly peníze, okázalý konzum a moc s nimi spojená. Má to nepochybně své věcné důvody i některé příznivé účinky, třeba tlak na větší efektivitu práce. Přináší to však i prosazování morálky svobodné tržní soutěže do sociálních vztahů: kdy ten, kdo má bohatství a ovládá druhé, je považován za kladný vzor. Nepředpokládá se existence vyšších morálních principů. Výsledkem je, že zárodečné podoby šikanování jsou přítomny prakticky všude. Je to norma vztahů ve společnosti, kdy je běžné, že silnější využívá slabšího. Šikana se nepovažuje za něco špatného, neboť podle uznávaných mravních měřítek si oběť za to může vlastně sama. Není dost sebejistá, bezoŹhledná, agresivní, zkrátka nemá správné vybavení do současné doby (připomeňte si, jak někteří rodiče agresorů omlouvali násilí svých ratolestí prostřednictvím úderných hesel úspěšných lidí, například „Když se někdo neumí bránit, tak si to zaslouží“ atd.).

Televize, počítačové hry a tiskoviny zahlcují mládež násilím. V předkládané produkci člověk nenalezne věrohodně zobrazený soucit, bolest, utrpení ani pocit viny. Na druhou stranu média informováním o případech šikany pomohla vzbudit zájem odpovědných institucí o změnu situace. V neposlední řadě bujení epidemie posiluje malý zájem demokratické společnosti o šikanování navzdory tomu, že ji tato zákeřná nemoc skupin zevnitř rozkládá. Pravý „virus“ šikanování napadá totiž právě ty skupiny (včetně dyád), kde jsou vztahy rovnocenné a měly by takové zůstat. Malé sociální skupiny přitom tvoří „nervový systém“ občanské společnosti. Zřejmě dosud nedozrály demokratické zpětnovazební mechanismy, které by měly onemocnění jednoznačně odhalit. Existují i jevy a trendy pozitivní. Společnost se snaží uvést do života nadnárodní normy jako Deklaraci lidských práv nebo Úmluvu o právech dítěte. Začínají fungovat instituce hájící práva jedince - zlepšuje se práce policie a soudů, máme Ustavní soud, ombudsmana, je zde Evropský soud pro lidská práva... Pomalu a bolestně se rodí vědomí, že zlu a násilí nelze ustupovat nikde ve světě, že každý agresor ohrožuje potenciálně kohokoli, že nejkřik1avější zločiny je možno stíhat bez ohledu na hranice států a dobu, která od nich uplynula. Přesto společenské klima pro ochranu slabých a napadených není příznivé. Lidé si dosud málo uvědomují, že k„tomu, abychom mohli žít ve svobodné společnosti, je zapotřebí mnohem víc než naplňovat pouze vlastní štěstí. Cituji moudrá slova Michaela Novaka: Svoboda potřebuje čisté a blahodárné zvyky, zdravé rodiny, obecnou slušnost a nebojácnou úctu jednoho člověka k„druhému. Svoboda potřebuje celý dešťový prales drobných skutků ctností, složité vazby vzájemné oddanosti, planoucí lásku, neumírající věrnost. Svoboda potřebuje zvláštní instituce a ty zase potřebují lidi specifických návyků srdce.

Kontrolní otázky k 3. kapitole