EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

(8. Vzdělávání inteligencí)

8.1 Zasvěcovací rituály

První formálně organizovanou příležitostí k učení jsou zasvěcovací rituály. Mladí lidé dané kultury při nich musí udělat krok – mnohdy zcela zásadní –, který je přenese z dětství do dospělosti. Mohli bychom se ptát, zda tyto rituály máme zařazovat mezi formy vzdělávání. Pokud zvažujeme množství informací, které lze během rituálu získat, vidíme, že se adept skutečně mnoho nenaučí. Proto jsou považovány spíše za mezník, ve kterém se mění status osoby. Vlastní přesvědčení o sobě je velmi mocným faktorem. Adept rituálu stojí před úkolem, který zásadně ovlivní vývoj jeho intrapersonální inteligence a vývoj pohledu na vlastní já. Dále jsou zasvěcovací rituály také obdobím intenzivního učení v oblasti citové – mladý člověk se seznamuje s vlastními emocemi i se vztahy, jež má ke svému společenství. Napětí, vzrušení a strach, které doprovázejí tyto zkušenosti, slouží zřejmě jako model pocitů, které bude muset mladý člověk zvládat v jiných náročných životních situacích – může to být třeba lov, svatba, narození dítěte nebo smrt.

8.2 Domorodé školy

Škola představuje uzavřenou komunitu, v jejímž čele stojí velmi vážený hlavní učitel. Do programu těchto škol patří také zasvěcovací rituály, ve kterých mladý člověk získává nové jméno: ti, kdo nejsou dostatečně houževnatí, někdy při rituálu umírají. V některých školách se klade velký důraz na dějiny kmene, což má přispět k rozvoji skupinového vědomí.

8.3 Učednické systémy

Pro dovednosti, které se nedají získat jen napodobováním nebo účastí v zasvěcovacích rituálech, je vhodná role učedníka. Nejznámější formou tohoto způsobu učení byly cechy pozdního středověku. Sotva odrostlé dítě opustilo domov a žilo několik let v domácnosti řemeslnického mistra. Učedník se nejprve musel sžít s rodinou, měl za úkol vyřizovat různé pochůzky, mohl sledovat mistra při práci a učil se vycházet s ostatními učedníky a tovaryši. Do společnosti mistrů se mohl učedník dostat jenom zhotovením mistrovského díla. Mistrovské dílo představovalo vlastně závěrečnou zkoušku. Učedník se stal tovaryšem, patřil do cechu a směl znát všechna jeho tajemství. Mohl si zřídit vlastní dílnu, stát se mistrem a přijímat své vlastní učedníky (Bowen, 1972) [84].

Přenos odborných informací nebývá oddělen od interpersonálních vztahů. Domorodé školy jsou zakončeny zasvěcovacími rituály a rovněž učednictví v cechu můžeme chápat jako složitý zasvěcovací rituál, kterým se předávají určitá tajemství. Se vznikem škol se pojí i proces přechodu od intuitivních znalostí ke znalostem slovně formulovaným; místo slavnostních rituálů se konají zkoušky odbornosti; doposud ústně předávané tradiční znalosti se šíří v písemné formě.

8.4 Koránské vyučování

K islámu se hlásí celá jedna pětina světové populace, která žije na polovině obydleného světa. Mladí muslimové ve věku mezi čtyřmi a osmi lety vstupují do koránské školy. Slovo korán znamená „recitace“ a hlavním cílem těchto škol (stejně jako tomu bylo po staletí) je naučit se nazpaměť recitovat celý Korán.

Část učebního plánu představuje pravidelná recitace Koránu. Dítě se musí naučit recitovat Korán ve správném rytmu a se správnou intonací, správný přednes získává tak, že věrně napodobuje mistra. Důraz se klade spíše na správný zvuk než na porozumění významu a mnoho mladých mužů si uloží do paměti celý Korán – může to trvat šest až osm let – aniž by porozuměli slovům, která říkají. Zapamatování si celého Koránu je ctností samo o sobě a na tom, zda recitátor slovům Koránu rozumí, nezáleží.

Zbytek učiva představuje arabština – čtení a psaní, čemuž se děti učí opět prostřednictvím Koránu. Žák nejprve vyhledává jednotlivá písmena a napodobuje jejich tvar, pak opisuje celé verše. V další etapě se učí psát podle diktátu a snaží se porozumět významu slov jazyka, který pro mnoho dětí není jazykem mateřským. Většina žáků dosáhne jen základního stupně vzdělání, nejpilnější a nejúspěšnější pak mohou číst i jiné texty a diskutovat o jejich významu, mohou se účastnit učených disputací a podílet se na analýzách a interpretacích.

V různých zemích a sociálních skupinách se setkáváme i s vyučováním dalších předmětů – například s aritmetikou, astronomií, básnictvím nebo logikou. Společným základem vzdělávání muslimů je však i v dnešní době ve všech zemích svatý text, který musí dobře znát všechny děti. Hlavním úkolem je přitom ústní recitace, k níž se většinou váže i úkol naučit se arabsky.

8.5 Charakteristické znaky tradičních škol

Přísný řád islámských škol s jejich důrazem na mechanické memorování textů napsaných v jazyce, kterému žák nerozumí, se nám může zdát vzdálený a snad i bizarní. Musíme si však uvědomit, že podobné postupy a procesy byly a jsou charakteristické pro celou řadu škol tohoto tisíciletí a že tento výčet zahrnuje i středověké křesťanské školy a další školy z různých oblastí gramotného světa. Můžeme jmenovat hebrejské školy cheder a ješiva, koránské školy včetně nejvyššího stupně, který představují madrasy, patří sem i japonská terakoja a hinduistická gurukula. Mezi jednotlivými typy škol existují samozřejmě významné rozdíly, nicméně je pozoruhodné, jak si jsou podobné školy, jež dělí tak velká vzdálenost, že sotva mohly být spolu v trvalém kontaktu.

Učiteli v tradičních školách jsou lidé nejen nábožensky angažovaní, nýbrž jsou to jedinci, od nichž se očekává, že budou mít vysoký morální kredit, a kteří mají poměrně velkou volnost při trestání vzpurných žáků (pokud je něco takového třeba) a slouží jako vzory ctnosti pro celé společenství. Nemorální učitel je něco jako protimluv.

Základní učivo, jež se ve školách probírá, je zvláště v prvních letech školní docházky jednoduché: žák se musí naučit číst a psát v jazyce svatých knih. Téměř vždy je to jiný jazyk než mateřština, a tak se žáci po několik let věnují učení se cizímu jazyku. Přitom se neklade důraz na to, aby se jazyk stal důvěrným a „přátelským“; učí se neustálým opakováním a mechanickým memorováním textů. Začíná se většinou jednotlivými písmeny abecedy, jejichž tvary dítě opisuje a snaží se je naučit. Opisují se slova a věty a poté žák brzy přechází ke čtení a psaní delších pasáží a snaží se zapamatovat si jejich vizuální i zvukovou podobu. K pochopení gramatických pravidel a zvukové struktury jazyka se musí propracovat každý sám. (Nejdůležitější roli tu samozřejmě hraje inteligence jazyková. Velmi nadané dítě – takový je náš imaginární íránský chlapec – v tomto „dekódování jazyka“ pravděpodobně uspěje.) Osvojí si abecedu a na základě rozboru jazyka se pak bude snažit porozumět významu textu. Ti, kdo dosáhnou nejvyšší úrovně, přejdou ke studiu jiných textů a budou moci některé z nich veřejně interpretovat a diskutovat o jejich významu. Než se však mladík dostane tak vysoko, uběhne mnoho let. Většina žáků nikdy nepokročí dále než k memorování známějších pasáží svatých textů.