Orion stoupa vys a vys a konecne se udelalo rozumne pocasi na opakovani snimku tohoto prominentniho objektu s novym Equinoxem 500mm. Orion lezi ve smeru Brna, ale filtr Astronomik CLS pro potlaceni vlnovych delek typickych zarivek mestskeho osidleni fungoval vyborne. Po ustaveni montaze se zdalo, ze bude mozne delat az triminutove expozice bez znatelneho posunu hvezd (coz se ukazovalo ne uplne pravda, nektere snimky vykazovaly jiz posun zpusobeny pravdepodobne periodickou vadou hodinoveho stroje). Udelal jsem tedy 26 snimku pri ISO1600 a nasledne 20 dalsich minutovych expozici pri ISO400 pro ziskani jadra mlhoviny, ktera je na triminutovych snimcich jiz beznadejne preexponovana. Cela mlhovina vcetne slabsi NGC1977 byla slusne viditelna jiz na nezpracovanych snimcich, ale vysledek po slozeni v Irisu pomoci kapa sigma me moc potesil. Mlhovina M42 se ukazala v cele sve krase vcetne pekne prokresleneho sedaveho zavoje na okrajich. NGC1977 pak jasne ukazala siluetu rozpazeneho muze vyvedeneho ve dvou barvach - modre jako reflexni casti mlhoviny a cervene jako exmisni mlhoviny. Nejvetsi cas pri zpracovani ve Photoshopu si vzalo nahrazeni presviceneho jadra z triminutovych snimku jadrem z minutovych tak, aby vysledek vypadal souvisle. Bylo nutne pouzit neostrou masku s prekryvem puvodniho snimku s presvetlenym jadrem, nepresvetlene jadro a jeste pas kolem jadra ziskany z podexponovanych triminutovych snimku. Problem byl pravdepodobne ve volbe jineho ISO pro snimky jadra - chybel mi spravne exponovany prechod mezi jadrem a zbytkem mlhoviny - priste bude asi lepsi zustat u stejneho ISO pro vsechny snimky a hybat pouze s casem expozice.
Vysledny snimek je zatim zrejme to nejpodarenejsi, co jsem nafotil a udelalo mi to velkou radost - i bez vyuziti pointacniho zarizeni a expozice rizene pocitacem lze delat pekne snimky a ve srovnani s predchozim snimkem je to opravdu pocta Equinoxu, nebot vetsina procesu zustala zachovana (bylo ale porizeno vice snimku, celkove vice nez dvojnasobny cas expozice). Pro zobrazeni vsech detailu je nutne mit spravne nastaveny jas a kontrast monitoru tak, aby vynikly i tmavejsi casti mlhoviny (sedy opar).

Tak konecne zacala tato nadherna mlhovina (ne nadarmo se ji rika Great Nebulae) vychazet dostatecne vysoko nad obzor, abych ji mohl zkusit vyfotit. Nachazi se v souhvezdi Orionu pod jeho "pasem" a pri ciste obloze je jeji nejasnejsi jadro viditelne pouhym okem. V horni casti obrazu je i dalsi neprilis dobre viditelna namodrala mlhovina NGC1977 a temer ve stredu obrazu mala M43 s hvezdou ve stredu, od hlavni mlhoviny M42 oddelena tmavym pasem prachu.
Pocasi mi na prvni pokus prilis nepralo, po hodine se zacali honit mraky a foceni jsem musel prerusit. Stihl jsem nasnimat 19 dvouminutovych snimku a pak jeste 7 tricetisekundovych pro ziskani detailu v jadru mlhoviny (tech melo byt vice, ale mraky to nedovolily). Snimky jsem registroval v Registaru a pak slozil pomoci kapa sigma metody (composit) v Irisu. Vykon Irisu me zde zcela ohromil - puvodni snimky byly hodne zasumnene a prosty median prilis nepomohl (pro srovnani je zde snimek po aplikaci medianu a zakladnich korekci v Photoshopu zde). Naopak Iris dokazal vyrazne zlepsit odstup signalu od sumu a zvysil mnozstvi detailu v celem obrazu. Jadro mlhoviny je na dvouminutovych snimcich prilis presvetlene a proto jsem ho vzal z tricetisekundovych snimku a pomoci vrstev s prolinanim nahradil. Fotil jsem se zvysenou clonou na f/7.1, abych u Sigmy alespon castecne potlacil optickou vadu zpusobujici komu u hvezd a aberaci, kterou pri delsich expozicich vyrazne trpi.