Rumunsko 2000

Rodna, Suhard

a jednodenní bonus
Ostatní cestopisy najdete zde.

Účastníci

Nakonec nás jelo dvanáct (v abecedním pořadí): Barča, Čoko, já, Kriket, Libor, Martina, Maruška, Pavel, Pilík, Pivec, Robert, Tom. Přičemž tři nám dezertovali předčasně (promoce, dovolená).

Cesta

Tam jsme jeli po vlastní ose - jedním autobusem a pěti vlaky. Spojení jsme našli po dlouhé snaze na Internetu a k mému překvapení opravdu vyšlo tak, jak jsme ho naplánovali. Více informací viz. zápisky. Zpět jsme jeli s Jendou.

Voda, oheň

Kupodivu s vodou ani ohněm jsme neměli problémy. Kupodivu i nahoře na hřebeni se dalo vařit na ohni - kleč sice nehoří ideálně, ale dá se. S vodou i přes nedůvěru některých členů výpravy ("chemical brothers", kteří do téměř každé vody dávají pilulky) problémy nejsou.

Moje zápisky

Tyto zápisky jsou subjektivní, tj. je to tak, jak jsem to viděl já. Hlavně pak pasáže o jídle se týkají pouze naší vařící skupinky (já s Tomem). Zápisky jsou téměř doslova přepsány z deníku, který jsem psal průběžně, proto to nemá žádný jednotný styl a je to místy zmatené. Z gramatických chyb se asi nijak nevymluvím...

Den 0. pátek 30.6.

Sešli jsme se v 15:00 na Zvonařce. Soutěž o to, kdo sežene nejvíc lidí, kteří nás přijdou vyprovodit s buchtama jsem s dvěma body (díky Simči a Fíkovi) vyhrál bezkonkurenčně já. Ač to chvíli vypadalo všelijak, tak jsme se do autobusu do Komárna nakonec dostali. Cestou si začínáme ujasňovat role (tedy hlavně se ujasňuje, kdo je vůdce :-). Vysedáme v Komárnu a přebíháme přes celnici a most na maďarské nádraží, kde se nám nepodařilo (pouze maďarsky mluvící) slečnu za přepážkou přesvědčit, aby nám prodala studentské lístky, takže si kupujeme lístek jen do Budapešti. Po drobných komplikacích s matoucíma cedulkama na nástupišti přece jen nasedáme do správného vlaku a dojíždíme úspěšně do Budapešti na nádraží Déli. Odtud se potřebujeme dostat na Keléti. Cestou jsme viděli osvětlený parlament, šli po osvětleném mostu a ztratili 4 lidi.

Výrok dne: Martina (při hře makačka na bednu): "Zebra není savec, zebra je kůň."

Den 1. sobota 1.7.

Naštěstí jsme se stihli včas najít, vyměnit peníze na zbytek cesty a koupit lístky. V jednu hodinu v noci nasedáme do naprosto úchvatného rychlíku směr Pustoposzkladany (nebo tak nějak se to jmenuje), který měl asi šest poštovních vagónů a jeden osobní, který byl úplně plný již když jsme přišli. Náš plán vyspat se v tomto vlaku se tedy rychle změnil na plán cestu nějak přežít. Ale poslechli jsme si spoustu maďarských (možná teda rumunských) lidovek. V Pustoposkladany hodinu pospáváme na nádraží a pak poklidným vlekem dojíždíme do Biharkerestez. Odsud potřebujeme přes hranice do Oradei, což je asi 16 kiláků. Jedné skupince se podařilo stopnout rumunského "playboye", my ostatní jsme si za hranicema vzali taxíka (Dacia za 10 DM na čtyři lidi).
Z Oradei přes drobné komplikace (vlak kterým jsme původně chtěli jet ten den nejel, pravděpodobně proto, že byl zrovna deratizován) do Cluje a odtud na počátku hodně nacpaným vlakem do Telciu, kde úspěšně končí naše 25 hodinové putování. Vycházíme kousek za vesnici a tam táboříme. Večer děláme oplatkovou párty, čteme první karpatskou hru a jdeme se dospat. V noci prší.

Výrok dne: Pavel (při úvahách o tom, zda stany stavět či ne): "Ten stan postavíme a pak hned zase zbouráme, aby nám nezmokl".

Den 2. neděle 2.7.

Protože jsme byli po cestě značně nevyspalí, tak dlouho vyspáváme. Ráno za dohledu pasáka a stáda ovcí stáváme a balíme se. Děláme nástup (i s hlášením) a vyrážíme. Pomalu a za mírného bloudění a prasení docházíme k jeskyni Tausoare. Děláme expedici do jeskyně. Úzká, vede prudce dolů podél potoka, pořád dál a dál (však má být taky největší v Rumunsku). Po čase to otáčíme, vycházíme nahoru a zjišťujeme, že mezitím začalo pršet. Obědváme a pokračujeme v cestě. Večer kotvíme nedaleko, na pastýřské louce. Několik přeháněk, ale přesto vaříme na ohni. Hra na kralevice a krále.
Dneska jsme toho ušli zatraceně málo a mám strach, že tímto tempem to do Vatry Dornei nestihneme (což se naštěstí nenaplnilo).

Dialog dne:(při obědě)
Tomáš: "Chceš?"
Martina: "Já si jenom kousnu."
Tomáš: "Ženská nikdy nechce, ona si jenom kousne."

Den 3. pondělí 3.7.

Ráno vstáváme již svižněji, vaříme na ohni a po deváté vyrážíme. Čeká nás mírně nejistý úsek, který (pod mým jistým vedením :-) snadno (a i s trochou prasení) překonáváme a dostáváme se na cestu, po které stoupáme údolím směrem na sever k horám. U potoka obědváme a koupeme se. Poté postupujeme dál, cesta mizí a vyschlým korytem potoka stoupáme nahoru na hřeben - docela solidní, prudký, dlouhý a vůbec bezva výstup (a ty kouzelné stromy okolo, hmmm...). Dostáváme se na boční hřeben, po kterém po cestě pokračujeme dál. Potkáváme první stádo koní a dostáváme se na hlavní hřeben. Všude jsou stáda koní (fakt hezcí, vypadají podstatně lépe než ti dole ve vesnicích). Táboříme v sedle za horou Batrina s výhledem na Pietrosul.
Táboříme, vaříme na ohni, jsme docela unavení (takže máme občas záchvaty kopru). Po večeři hrajeme pexeso a hru "Pohádka dle pexesa" (to se hraje takto: vezmete (pokud možno monotématické, třeba o Bolkovi a Lolkovi) pexeso a kartičky náhodně rozdáte hráčům, po té hráči postupně vykládají kartičky a dle nich povídají pohádku. Ta naše byla o Bolkovi, Lolkovi a Koale a nakonec (i přes marnou Tomášovu snahu zachránit Koalu) všichni umřeli).
Večer čteme hru na diamantové zdraví s naivní představou, že tím odradíme naše chemical brothers od používání tabletek. Povídáme u ohně, děláme oběť bohům (ulítbou vodky do ohně) za dobré počasí a až drobný deštík nás zahání do spacáčků.

Dialog dne:
Martina: "Tučňák je největší pták."
Pavel: "Opravdu?"
Martina: "No, kromě pštrosa a takových."

Den 4. úterý 4.7.

Vstáváme normálně, vaříme, ufíme a vyrážíme. Jdeme kus po vrstevnicové cestě, všude jsou stáda (koně, ovce, krávy). Potkáváme první Čechy. Dorážíme do sedla odkud vede cesta na Pietrosul. Druzí češi. Batohy necháváme po krátké debatě ve skalách a na lehko jdeme na Pietrosul. Fakt hodně fouká. Cestou potkáváme trochu sněhu, koulujeme se, kloužeme se. Nahoře potkáváme (asi) strážce rezervace (to že to není bača jsme usoudili dle toho, že měl dalekohled a nikde v okolí nebylo žádný stádo). Dáváme vrcholovou prémii, kocháme se výhledem a vracíme se zpět k batohům, obědváme. Pokračujeme dál po hřebeni. Louky, velký údolí, krásný rozhledy, jezírka pod náma, skály, stáda, vítr, paráda. Euforie, endorfin a místy (při sebězích ze svahů) i adrenalin.
Moje oblíbená zábava pro tento den: stoupnout si na šutr, nejlépe v sedle či na vrcholu, ve velkém větru, nechat vlát větrovku... paráda, už jen vzlétnout. Docházíme do sedla za horou Repede a táboříme na první pohled na idylickém místě - jezírko, rovinka, po chvíli hledání i krásná ledová studánka a dřevo. Kolem krásný kytky. Nevýhody se ukázaly až v noci.
Robert s Kriketem vyráží na salaš pro sýr a asi po hodině a půl se s úspěchem (tj. se sýrem a zážitky) vrací. My mezitím vaříme (knedlíky se segedinem, áááá výborný). Večer sedíme u ohně a těsně před čtením nás zahání déšť do stanů, takže hru na jitřní radost čteme pouze soukromě ve čtyřech v našem stanu. Začíná foukat. Celou noc fouká. Vydatně. Opravdu vydatně. Docela máme strach o stany. Moc jsme se nevyspali.

Den 5. středa 5.7.

Ráno zpíváme s Robem a Martinou Boba a Bobka, jináč normální ráno. Je hezky, jíme sýr, co včera kluci donesli. Prochází stáda koní a ovcí. Vyrážíme dál po hřebeni, někteří zdolávají vrchol Negoiasa (po perfektním ostrém hřebínku a za občasného prasení (místy až dvoumetrovou) kosodřevinou... paráda :-), ostatní potupně obchází. Louky, údolí, koně, rozhledy, vítr, slunce. A dál. Další kopec, téměř uprostřed hřebene, krásný rozhled na celý hřeben. Kytky. Oběd. Zbytky sýra s chlebem. Výprava k jeskyni (neúspěšná) a pro vodu (částečně úspěšná). Bubliny.
Dole ve vesnici Borsa pozorujeme záhadný útvar - tipy, co by to mohlo být: kaolínový důl, garáže podzemního futuristického karpatského hradu, rychlo-bruslařský stadion, líheň tučňáků.
Přes jeden kopec dál a docházíme na vetší planinu. Zde hledáme tábořiště a po úspěšném použití morseovky pro komunikaci na dálku docházíme do jednoho údolíčka, kde kromě stáda krav a koní je také spousta míst na táboření, takže nám trvá asi čtvrt hodiny než si nějaké vybereme. Fouká dost vítr, takže stany dnes pořádně kolíkujeme.
Po večeři vyrážím podél potůčku dál a dál do údolí (fakt hezkej potok, přes kosodřevinu, skalky ...), až k jezírku v němž se koupu. Podél druhého potůčku zpět nahoru za ostatníma. Večer děláme topinky, bavíme se o lineárním programování, paralelismu, orvávačkách, programech na tábor, čteme hru na zelenou propast času a někteří spíme pod hvězdama.

Den 6. čtvrtek 6.7.

Ráno mě probouzí sluníčko. Dneska jsou všichni nějací ospalí a nechnou vylézt ze stanů. Je pěkně, ale celkem zima. Kolmo stoupáme na nejbližší vrchol (Gargalas) a pokračujeme dál po hřebeni. Fouká a je celkem zima. Kousek nad náma plujou mraky - velké kupovité, ale roztrhané. Rychle mění tvary. Už je jasně vidět Ineu, druhá nejvyšší hora Rodny a výrazná dominanta, občas se halí do mraků.
Většina členů výpravy si neuvědomuje, že ty kopce na hřebeni jsou v ceně zájezdu a trapně je obchází po vrstevnici. Je zima, fouká a tak hodně jdeme a většina obědvá až na Ineu (skvělá monumentální hora, rozhled na celý hřeben Rodny i na Suhard, který nás čeká a odtud vypadá úplně malinkatě).
Potkáváme skupinu Rumunů na lehko, s jedním se bavíme (anglicky), ptáme se na výsledek finále Eura. Po vrcholovém fotu se domlouváme, že dnes dorazíme až na sedlo Rotunda a různými cestami tam vyrážíme. Cestou zkoušíme s Tučňákem válení sudů v kosodřevině (ač mi ostatní nevěří, tak je to fakt docela dobrý). Cesta je delší než se zdálo, na Rotundu docházíme dost znavení.
Po konverzaci s jednou babičkou, která trvala asi 5 minut a z mé strany spočívala v tom, že jsem pravidelně opakoval "Nu inteleg" (nerozumím) a "Apa" (voda), se mi díky tomu, že si ta babička šla nabrat vodu k prameni podařilo najít zdroj vody.
Plánujeme co dál (zdá se, že máme dva dny navíc). Večer se povídá o ledasčem, hovor je místy poněkud nesouvislý, na poutnících je znát únava. Pokoušíme se zpívat, ale bez kytary a někoho, kdo by začal to jde težko. Večer je jasná obloha a tak čteme hru na hvězdný širák a půlka výpravy spí po hvězdama.

Dialog dne: (při výhledu z Ineu)
Libor: "Tady jsou všude okolo samý kopce. To když jsme jeli vlakem, tak to byla furt rovina."
Barča: "To bylo Maďarsko."

Den 7. pátek 7.7.

Ráno nás opět probouzí sluníčko (a budík na hodinkách). Dnes nejen že nechcou stávat, ale ještě jsou drzí. Přes sedlo Rotunda, kde stojí nedostavěný hotel, ve kterém zrovna bydlí 1 stará babička, vyrážíme na Suhard. Kolem rozzuřených psů, stád ovcí, krav a koňů stoupáme nahoru. Při stoupání na Omu, nejvyšší vrchol Suhardu zjišťujeme, že je podstatně vyšší než se při pohledu z Ineu zdálo a tak většina výpravy opět vyměkla a vrchol obešla po vrstevnici.
Obědváme v místech, kde měla být Cabana (chata) Omu, ale někdo ji asi ukradl. Po obědě skoro všichni usínají a jsou otravní a vůbec neposlouchají. Z včerejšího dlouhého postupu jsme docela unavení, navíc někteří mají dost puchýřů a jejich zubožený stav se projevuje bezdůvodnými záchvaty smíchu.
Postupujeme, resp. prasíme po poněkud kosodřevinovém hřebeni. Kolem je docela dost zákopů a tak uvažujeme, kdo tady asi kdy válčil. Klesáme ne úroveň lesa a když po poněkud zarostlé lesní cestě docházíme opět na luka, tak na prvním příhodném fleku táboříme. Nedaleko je salaš a tak kluci domluvili nákup mléka na zítřejší ráno. Večer čteme moji oblíbenou hru na vlčí dech, gazelí nohy, povídáme, případně i spíme u ohýnku.

Výroky dne:
Pilík: "Doma otevřu ledničku a prožeru se až k motoru."

(Libor dává instantní polévku do studené vody)
Barča: "Ale to se dává do vřící vody."
Libor: "Jenže tu nemám."

Den 8. sobota 8.7.

Kluci jdou ráno pro mlíko, donesli i trochu (asi kilo) sýra na ochutnání. Kolem se přehnaly dvě přehánky. Dnes ráno nás opouštějí 3 členové (Robert, Libor, Kriket) a odcházejí do údolí na vlak. Ostatní vyspávají déle, flákají se a vyrážíme až v jedenáct. Pod kopcem Faraon stavíme, někteří jdou nalehko nahoru, dole obědváme. Po obědě nacházíme pole borůvek, kde trávíme fůru času (mňam). Poučeni předchozími zkušenostmi se zuřivými psi jsme se před další salaší při zahlédnutí prvních psů pečlivě vyzbrojili klacky a kameny a vytvořili úderný útvar. Po té jsme sebevědomně vyšli, abychom zjistili, že psi provedli uhybný manévr a proměnili se v krávy, které se naším úderným útvarem rozhodně nenechaly zastrašit.
Končíme v sedle před Ousuru, kde je to poněkud šikmé a není tu voda. Vyrážím pro vodu a docházím až do údolí, které je o cca 500 metrů níž. Při stoupání vzhůru trhám mateřídoušku, které je tu fůra a díky sklonu kopce mi roste v podstatě u rukou.
Večer tipujeme, kde vyjde slunce, hrajeme Asociace, čteme hru a jdeme spát.

Dialog dne:
Maruška: "Už je to blízko?"
Tom: "Ne, ale už je to blíž."

Den 9. neděle 9.7.

Pavel, jakožto rozhodčí ohledně východu slunce, spal nakonec ve stanu, takže vítěz je neznámý. Dnes vyrážíme relativně svižně a stoupáme na poslední kopec Ousuru. Nahoře je skvělý výhled na celý hřeben Suhardu a v dáli je vidět i Ineu. Civilizace je blízko, batohy poloprázdné a tak sbíráme odpadky, kterých je tu hojně (a jsou nejen Rumunské ...). Následuje dlouhé a prudké stoupání (které svádí k úvahám o lyžování a snowboardování) po louce plné kytek. Pod kopcem je salaš, kterou procházíme opět v bojovém útvaru. Po té se přehnalo krupobití a během zbytku cesty do Vatry Dornei mírně prší. Obsazujeme čekárnu ve Vatře a dle automapy vybíráme náhodnou díru mezi Clují a Oradeou, kde strávíme jeden den, který máme navíc (konkurz vyhrála Bratca). Nakupujeme chleba, máslo a oplatky v místním supermarketu (není nad čerstvý chléb po osmi dnech mimo civilizaci). S Tomem jsme navštívili místní etnografické muzeum (měli jsme to včetně ukázky z místního karnevalu), holky se podívaly do pravoslavného kostela (prý vypadal jak čarodějnická díra) a Pilík strávil dvě hodiny sháněním Lei se svým novým rumunským kamarádem Vladem (sice neuměli žádnou společnou řeč, ale dle toho co Pilík vykládal ve vlaku si dobře pokecali). Ve vlaku obsazujeme jedno kupé, které po chvíli získává charakteristický zápach. Vystupujeme v Bratce a bereme útokem místní čekárnu na nádraží. Zjevně nejsme první, kdo měl záměr zde přespat a krom toho nádraží okupuje asi 30 osmiletých dětí (což je na 11 hodinu večerní poněkud zvláštní), které se nás soustavně snaží přesvědčit, že jsme Maďaři. Po krátké úvaze stavíme stany kousek od nádraží a za štěkotu psů usínáme.

Dialog dne:
Tom: "Nechápu, jak si někdo může vzít do hor Fernet ve skleněné flašce."
Pivec: "No, když seš ženská, tak se ti to občas stane."

Den 10. pondělí 10.7.

Ráno vstáváme brzy, zjištujeme, že spíme téměř na čísi zahrádce a tak bouráme stany a vyrážíme za vesnici. Zde zastavujeme v sadě vedle železnice. Původně jen na snídani, nakonec na dalších 24 hodin. Někteří celý den polehávají a odpočívají, ostatní vyrážejí do jeskyně, která by dle automapy měla být nedaleko. Cestou potkáváme pravý rumunský houpací most a zbytky fotbalové branky, na kterých provádíme různé prostocviky. Jeskyni jsme našli, byla veliká, vzhledem k nedostatku silných světel jsme však příliš daleko nedošli. Kolem jsou hezké skály, řeka, avšak je tady neuvěřitelné množství odpadků. Při odchodu z jeskyně přijíždí až ke vchodu rumunský zájezd a vytahují lívance, což je nefér útok na naše chuťové buňky. Cestou zpět procházíme úžasnou cigánskou vesnicí, kde Pavel pořizuje na požádání foto (úžasný bylo, jak se během asi 5 sekund seběhlo a nastoupilo asi 20 lidí). Odpoledne se koupeme v řece, sbíráme kamínky, flákáme se, hledáme (neúspěšně) moruše, vaříme (oheň dnes bohužel není). Při čištění zubů dostávám téměř bezdůvodný záchvat smíchu (fáze kýbl, dle Pivce "endorfin flashback"). Stany dnes nestavíme, čteme hru na pocestnou radost a s hvězdama nad hlavou a pasy pod hlavou vesele (tedy aspoň já rozhodně vesele) usínáme.

Den 11. úterý 11. 7.

Vstáváme, balíme, jdeme na nádraží, kupujeme lístky a při čekání na vlak, který má asi 70 minut zpoždění, snídáme a děláme různé obřady na přivolání vlaku (bubliny, obětování zbytku Fernetu, ...). Následuje cesta vlakem - nejdříve jedeme docela zajímavým údolím se skálama a řekou, pak už jen nudnou rovinou s rozpalýma továrnama. Vlak staví v každé díře, otrava. V Oradei se rozprcháváme, je tu stejně jako loni, mapy pořád nemají (vymysleli teda jednu novou nástěnnou, ale ta stojí za prd a je moc drahá). Vaříme v parku. Vedro, nuda. Nákup jídla na cestu (samozřejmě i Picniky), jdeme na autobus. Ostatní spolucestující zjevně nezvládli návrat do civilizace a jsou mírně (a někteří více) opilí. Drobné potíže na rumunsko-maďarských hranicích (asi 2-3 hodiny). Pouští nám film, čímž se snaží odpoutat naši pozornost od naprosto geniálního západu slunce nad Maďarskou rovinou. Snažíme se spát a před šestou jsme v Brně.



Náhodné poznámky a tipy: