Rumunsko 2001

Paring, Capatini

a kousíček Lotru
28.8. -- 11.9. 2001 Ostatní cestopisy najdete zde.

Toto je částečný přepis deníku, který jsme psali s Martinou během výpravy na Paring. Částečný proto, že tam jsou některé věci vynechány a některé přidány. Doslovné citace jsou označeny kurzívou (tam kde si myslím, že je důležité, že je to doslovná citace). Asi se tam budou různě zmateně míchat časy (minulý a přítomný), to proto, že v tom deníku jsem to psal každej den jinak a moc nezvládám to online korigovat.
Z tohoto cestopisu se nedovíte moc informací o tom, kudy jsme šli a podobné podrobnosti. Spíš zážitky a případně rozličné tipy ohledně cestování (na konci). Nutno podotknout, že ne vždy jsme šli úplně pohromadě, takže někteří to mohli vidět trochu jinak.
Ještě jedna vysvětlivka. V textu se dost často (zvláště v pozdějších fázích) vyskytuje termín "prasit", takže pro neznalé by ho asi bylo lepší osvětlit. Dle jistých výkladů je to zkratka z "Programově Rozumově Akčně Spontánně Ignorovat Trasu". Prakticky to znamená -- v lehčí variantě postupovat po poněkud zarostlé a porostem komplikované cestě, v nejtěžších variantách pak postupovat azimutem přes libovolné terénní překážky.
My jsme (dle zásad dramaturgie :-) postupovali od lehčích variant k drsnějším.

Jelo nás deset (dle stanů): já a Martina, Tom a Simča, Lukáš a Lea, Pilík a Švend, Mates a Roman. Jeli jsme s CK Jenda do Oradei a zpět (resp. zpátky až s maďarské strany přechodu), po Rumunsku vlakama (podrobněji viz. zápisky).

Nejdříve několik obecných poznámek:

Místa na spaní, voda, orientace

Paring je už docela velký pohoří a kopce mají vesměs mohutná šikmá úbočí, takže kromě vysoko položených sedel tam moc rovných míst není. Takže je třeba si spaní trochu plánovat dopředu. Taky tam na hlavním hřebeni nikde moc není voda (my jsme čerpali ze stojatého plesa, resp. z říčky v bočním údolí). Na Capatini už je to relativně dobrý.
Co se týče ohně, tak Capatini je v pohodě, vršek Paringu je holý, ale když se na večer trochu klesne, tak se dá vařit na dřevě z kosodřeviny. Díky přízni počasí naše vařící dvojice vařila celou dobu na ohni s vyjímkou jednoho krizového přespání a vaření na nádražích při návratu.
Orientačně je Paring celkem přehledný -- celý hřeben je holý a je vždy celkem jasné kam vede. Mapa se hodí spíš kvůli hledání vody a míst na spaní. Capatini je od Paringu až někam k vápencovému hřebeni Buila taky holý, takže tam problém není, problematické je to dál -- zalesněné, je tam spousta ostrých hřebínků a údolí, přičemž tam moc nejde poznat, co je hlavní a co boční hřeben (když to člověk vidí z vrchu nebo z boku tak to vypadá docela zajímavě). Co jsem četl různé cestopisy, tak tam v podstatě všichni aspoň trochu zbloudili. My jsme v tom byli obzvláště dobří :-). Rozhodně bych se tam nevydával bez buzoly.

Září

Cestovat v září má jednu nevýhodu a jednu výhodou. Nevýhodou je horší počasí. My jsme měli štěstí, protože nám prakticky pršelo jen v noci. Ale i tak byla přes den občas pěkná kosa. Těm, co s nama jeli autobusem a byli na Rodně údajně sněžilo a museli strávit 4 dny ve stanu ... Každopádně to chce pořádný oblečení.
Výhodou je dozrávání různých plodů. Během cesty jsme se postupně přejedli borůvek, malin, ostružin a hub, v civilizaci jsme pak získali i nějaká jabka, švestky.

Deník

0. den Út 28.8. Den odjezdový

Dvacet minut před odjezdem jsem zjistil, že jsem doma zapomněl ISIC, který potřebuju kvůli pojištění, takže jsme hned na začátku mohl využít běhacích tenisek (které jsem původně bral kvůli nízké váze a ne kvůli běhání...) a zaběhnout si domů pro ISIC.
Cestou studujeme rumunskou slovní zásobu ( zadělávané jehněčí = ciulama de miel).

1. den St 29.8. Den vlakový

Do Oradei dojíždíme ve 2:30 v noci. V 4:30 odjíždíme směr Arad. Čekárna byla plná. Cesta:
Oradea - Arad: pospávání v uličce, Mates: "Poslední půlhodina byla úplně komfortní. Měl jsem asi půlmetru a ještě s výběžkem na nohy."
Arad: asi 30 minut, viděli jsme jen paneláky
Arad - Savarin: dost místa, snídaně
Savarin: procházka, nákup místních sušenek, "exkurze" na betonovou věž
Savarin - Deva
Deva: procházka, kostel, park se spoustou houpaček
Deva - Strambuta: vlak zastavoval častěji, než jsme si mysleli, takže jsme vysedli o jednu zastávku dřív. Asi v 18 hodin končí naše cestování a dál už jdeme pěšky.
Po té jsme šli asi 5 km po hnusné a frekventované silnici podél řeky Jiu, která byla dost šedá a všude kolem byly tuny (a to opravdu doslova) odpadků. Po té jsme odbočili do údolí směrem k horám, které však má pro nocování značně nevhodný tvar (úzké údolí ze skalama), takže jsme spali na cestě v místě, kde byla dostatečně široká.
Večeříme zbytky jídla z cesty, testuju kryt na svíčku.

Výrok během dne:
Švend: "A k večeři pořádně sníme tu Nivu."

2. den Čt 30.8. Den výstupu

Vycházíme do hor. Nejdříve dál údolím, po té po náhodných cestách na boční hřbet (který vede na Paringul Mare) nad úroveň lesa a pořád nahoru a nahoru. Po cestě sbíráme maliny, obědváme a kolektivně vymýšlíme novou teorii o tom, jak vznikly Dolomity:
Jak všichni ví, kamzíci mají vždy jedny nohy kratší (buď pravé nebo levé), aby mohli dobře chodit po svahu. Jsou tedy dva druhy kamzíků. Ty se můžou křížit, čímž ovšem vznikne druh, který je neživotaschopný a díky Darwinovi vymře. Jeden z těchto "nestabilních" druhů je ten, co má přední nohy krátký a zadní dlouhý. Ten může chodit jen do kopce, takže jakmile jednou dojde nahoru, tak tam brzy vyžere všechnu trávu a umře. Proto se nahoře vrší kosti. A tak vznikly Dolomity.

Je docela zima. Občas i na čepičku. A tak vznikla báseň:

Chvilka poezie
Báseň o čepici
Martina
.....
.....
(báseň byla zapomenuta dřív než zapsána)

A časem jsme došli až na vrchol. První a rovnou ten nejvyšší.

17:40
sme na Paringul Mare.
vkládám do sešitu trávu z vrcholu.
máme se dobře.
tešíme se na večeři (bude rýže)
máme za sebou 1700m převýšení natěžko (za necelých 9 hodin)
a vidíme hory všude okolo

Rozhled byl úžasný -- jen na jih rovina, všude okolo jinak kopce a další pohoří (Vulcan, Retezat, Sureanu, Lotru, Capatini nebo tak nějak podobně se jmenujou).
Pak jsme šli dolů (asi 400 výškových metrů) k plesům, kde jsme spali. Místo bylo pěkné, rovné avšak zjevně oblíbené (spusty konzerv, dost z toho českých, fuj). S dřevem to vypadalo špatně, ale nakonec se nám podařilo nasbírat trochu uschlé kosodřeviny, takže vaříme na ohni.
Večer se úplně vyjasnilo, takže v noci byla pěkná kosa. Navíc nárazově foukalo a třáslo stanem (a to jsme byli aspoň 200m pod hřebenem).
Celkově to byl ~~fajn den~~. To byl výbornej den.

3. den Pá 31.8. Den sýru

Ráno úplně jasno. Koupání v plesu. Vracíme se na hřeben a pokračujeme dál. Občas malé mráčky. A jsme skoro nad nima.
Deme po hřebeni. Svítí. Fouká (studeně). Potkali jsme první stáda. A baču. Nebo tři. A psy. Zvládli jsme je. (Martina) Oni na nás vůbec neútočili -- mno Raďa tvrdí, že jsme je psýchologicky zastrašili. Co budeme mít k večeři?

Cestou jsou krásný rozhledy, velký hory a vůbec.

Chvilka filosofie
Přišel jsem na to, že místní krása spočívá v globalitě. Kdyby si vzal člověk část tady toho lokálně (třeba výhled na jednu skálu či jedno večerní jídlo), tak nic moc, ale když se to vezme všechno globálně dohromady, tak je to boží.

Dále jsme:

přešli přes nejvýše položenou silnici v Rumunsku (alespoň dle mého názoru, který jsem buď odněkud převzal nebo si vymyslel)

šli kolem salaše, kde jsme chtěli nakoupit sýr. Peníze nechtěli, chtěli fotky (svoju, jako vyfotit a poslat, adresu nám napsali do deníku).
(Martina) Jo a bači mě chcou za ženu. No bezva... (Reakce na to, že bačové se neustále chtěli fotit s Martinou)
Dostali jsme 3 sýry (oprava 3 velký sýry) + máslo (divný). Večeře tedy byla hojná.

našli velmi romantické místo na spaní -- velké údolí, s říčkou ve které se dá koupat, rovným místem, dřevem z kosodřevin ....

Z průběhu dne:

Tom nepoužívá k vaření dřevo, ale mokré uhlíky a spoustu foukání.

(Při debatě o tom kolik vzít vody)
Mates: "Já mám 2l a ještě bych 2l vzal."
Roman: "Tak je vem."

(Diskuze o slanosti másla)
Lea: "Ty margariny jsou slaný stoprocentně."
Roman: "Myslím, že to procento soli je menší..."

4. den So 1.9. Den hojnosti

V noci pršelo. Dost. Ale aspoň nebyla kosa. Ráno bylo skoro úplně jasno. Teď se mračí. Sýra je hafo. Furt.
Je tu podzimno. (podzimno bylo jednak počasím, ale tak nějak i charakterem krajiny -- velká rozlehlá pustá luka na mně prostě působí podzimně)

Otázka dne: "Co s tou miskou?" (týká se misky od másla, co donesl bača)

Opět se vracíme na hřeben, který již není tak skalnatý a pokračujeme dál. Setkání se smečkou zuřivých ovčáckých psů, zachránil nás bača. Obědváme zbytky sýra.
Po obědě obcházíme další kopec po vrstevnici po cestě, která mizí a dostáváme se tím před údolí, které musíme přeprasit. Údolí je plný borůvek. Fakt velkých (každej jsme snědli aspoň půl litru, ale spíš víc).
Cestou není voda, takže večer na tábořišti nedaleko jakéhosi vysílače, kde dle doléhajících zvuků pravděpodobně flámují nějací Rumuni, vyrážíme hledat vodu. Já jsem našel pramen na jakési loučce pod spoustou kytek a Roman dál nahoře kousek pod cestou. Při hledání vody jsem náhodou našel krásnou velkou houbu, která se ukázala být pravým hřibem a která odstartovala houbařské hody během následujících dnů. Také jsme s Martinou natrhali spoustu borůvek na večerní pudink.
Tento večer se vyvařovalo -- Tom & Sim měli palačinky, Roman lívanečky a my halušky se segedinem a houbama a na závěr extra romantický pudink se spoustou borůvek při vycházejícím měsíci v úplňku.

5. den Ne 2.9. Den hřebenový, kariérní

V noci opět trochu pršelo, ráno bylo zamračeno a větrno. Ráno jdeme mlhou (resp. spíš mrakem). Přes den fouká a oblačnost postupně stoupla.
Je pozdně podzimno.
Opouštíme Paring a dostáváme se na hřeben Capatini. Hory jsou značně cvaldovité -- tlusté, mohutné, s mnoha bočními výběžky. Zase jsme jednu traverzovali skoro hodinu, ukázalo se, že by bylo asi rychlejší ji přejít vrchem. Během cesty si plánujeme budoucí kariéry.
Odpoledne začla přicházet bouřka, která nás nakonec obešla, takže jen kapalo. Končíme v sedle nedaleko velmi neútulné útulny. Borůvky. Houby. Sýr a mlíko z nedaleké salaše.

Návštěva Rumuna u ohně.
Martina: "Přišel Rumun, usušil mi ponožku a odešel."

6. den Po 3.9. Den zimní

Ráno je střídavě oblačno, fouká a je zatracená zima.
Je zimno.
Pokračujeme kousek po hřebeni dál a pak odbočujeme na jih k vápencovému hřebeni Buila. Posledních 5km prasíme po bočním hřebínku, chvíli i mimo cestu a posléze po cestě s mnoha popadanými stromy (v tuto chvíli jsme ještě vůbec netušili, že toto je jen chabý trénink na prasení, které nás čeká za pár dní).
Končíme poměrně brzy v sedle Comarnic, zejména díky ne úplně zdravému stavu Pilíka a Toma. Ti dva zůstali u stanů a ostatní se šli projít k jakémusi sedlu, odkud je dobrý výhled na spoustu malých a ostrých hřbetů pod náma. Odtud to vypadá úchvatně. V tuto chvíli si ještě říkáme, že by mohlo být zajímavé něčím takovým procházet.
Večer neoficiální soutěž o to, kdo bude mít na večeři nejvíc hub.

7. den Út 4.9. Den kochací, kaňónový

Pilík a Lea zůstávají v tábořišti (ze zdravotních důvodů) a ostatní vyráží na lehko na okruh -- nejdříve pod hřebenem Buila a pak po hřebeni zpátky. Vypadá to podobně jak Pálava. Je jarně (počasí, rozkvetlé louky). Na hřebeni je krásně, dobré rozhledy.
Při obědě nám málem ulítly mapy. Bylo naprosté bezvětří (takže mapy se jen tak povalovaly vedle batohu), když v tom začlo na 15 sekund prudce foukat. Po troše hledání jsme je obě našli.
Druhou půlku hřebene, o které jsme věděli, že je mírně prasící, jdeme jen ve čtyřech. Opravdu tam bylo poněkud hustě kosodřevinově a skalnatě, s těžkými batohy by to bylo nic moc. Cestou maliny.
Celý okruh nám zabral zhruba 5 hodin a kolem třetí odpoledne vyrážíme s batohy směrem k útulně u soutěsky Cheia. Cestou ostružiny. Útulna je pěkně hnusná (betonová), takže budeme spát na louce před ní.
Umýváme se, pereme, schováváme batohy do křa a jdeme do soutěsky. Díky malému stavu vody se dá jít přímo korytem, je to dost dobrý a místy i akční (postupovali jsme v šesti kousek za sebou a místy jsme si v úzkém kaňonu připadali jak komando...). Zastavilo nás až místo, kde by bylo potřeba udělat asi čtyřmetrový skok, ke kterému by se špatně dělala inverze (tj. návrat). Cestou zpět se se Švendem koupeme v malém jezírku pod vodopádem.
Martina spadla jendou nohou do vody a druhý den ráno dle vlastních slov "empiricky ověřila, že mokrý goratex je horší než suchý".
Večer si čteme Fulguma a zjišťujeme, že nám chybí lokální střed vesmíru (tj. lednička).

8. den St 5.9. Den ostružin a ztracení

Ráno bylo úplně jasno. Letní den.
Tímto dnem začíná naše putování do města Brezoi, kam jsme původně chtěli dojít za jeden den, dokoupit tam chleba a čokoládu a pokračovat dále na Lotru.
Ovšem již po asi dvou hodinách jsme přehodnotili původní plán -- vylézt na boční hřeben, po něm se vrátit na hlavní hřeben Capatini a po značce dojít do Brezoi. Na bočním hřebenu to totiž nevypadalo, že by tam vedla nějaká cesta a tak jsme mírně změnili plán a sestoupili do dalšího údolí. Tam jsme se ptali jakéhosi dřevorubce na cestu na Brezoi -- dle toho co jsme pochopili, tak nás poslal dvouhodinovou cestou do údolí a odtud autobusem. V tuto chvíli nám to přišlo absurdní, vždyť tam přece můžem za chvilku dojít...
Plánovaně jsme přeprasili jeden menší hřebínek (cca 200 výškových metrů) -- nahoru keři a dolů potokem. V údolí se hromadně koupeme v říčce (resp. v malinkém jezýrku). Po té se nám nepodařilo najít místo, kde má odbočovat značka a tak po velké lesní cestě stoupáme podél potoka směrem k hlavnímu hřebeni. Pak cesta zničehonic končí (jak jsme s obavami očekávali, jednalo se o cestu na svoz dřeva) a protože již je docela pozdě, tak nedaleko hledáme místo k táboření. Jsme docela unavení.
Dneska byly skoro celou dobu podél cesty ostružiny -- fakt velký, černý, výborný. Myslím, že jsem jich snědl aspoň kilo. Krom toho jsme dneska měli taky nějaký lískový oříšky.
V noci prší.

9. den Čt 6.9. Den prasící, krizový

Ráno ještě poprchá, padá voda ze stromů a je mlha. Stáváme trochu později, vaříme na plynu a vyrážíme po hřebeni nahoru doufaje, že každou chvíli se dostaneme na hlavní hřeben. (ranní optimistický odhad byl, že na oběd jsme v Brezoi...)
Znepokojuje nás, že jdeme na západ místo na severovýchod. Po dvou hodinách si konečně přiznáváme, že nevíme pořádně kde jsme. (poslední jisté místo na mapě byla soutězka Cheia, nutno podotknout, že naše mapa byla pastelkami obarvená hodně mizerná černobílá kopie, která navíc právě za soutěskou měla velký černý flek...). Při obědě uvažujeme, jak dlouho by se tady dalo bloudit.
Asi ve dvě hodiny jsme našli značku červený pruh, která má vést po hřebeni. Chvíli jsme po ní šli, ale pak jsme zjištili, že jdeme opačným směrem (po té značce), tak se otáčíme a vracíme se zpět. Značka se ale někam ztrácí, cesty vedou divnými směry. Navíc přesně nevíme, kde na hřebeni jsme a (nejen) díky mlze jsme poněkud dezorientovaní (Sever se pořád někam stěhuje (su z toho úplně zmatenej)). Jediné co víme jistě (i když i to občas zpochybňujeme :-) je, že buzola ukazuje na sever, kde má být velké udolí, ve kterém leží Brezoi. A tak se po krátké diskuzi rozhodujeme vsadit na "jistotu" -- vylézt po značce znova nahoru a odtamtud to vzít přímo na sever do hlavního údolí. V tuto chvíli jsme si nějak neuvědomili, že je to nějakých 1000 výškových metrů...
Něco po třetí začíname prasit dolů. Nejdříve docela radostně lesíkem plným obrovských hub, které skoro všichni nadšeně sbírají (aby je o pár hodin později mohli vyhodit, protože na ně buď spadnou nebo nebudou mít čas je uvařit). Posléze se objevuje potok, chvíli jdeme po svahu kolem něj, ale pak už jsou svahy tak prudké, že se prakticky nedá jít jinudy než korytem. Protože máme neustále pocit, že to každou chvíli skončí, tak postupujeme celkem individuálně s tím, že se dole sejdeme.
Kolem sedmé hodiny se nás naštěstí většina sešla dohromady. Chybí akorát Lukáš s Leou, který jsou dle Toma, který nás vysloveně doběhl, o mnoho pozadu a Pilík, který je pravděpodobně někde vpředu. V tuto chvíli si začínáme uvědomovat problematičnost situace. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme ve velmi úzkém korytě, tak se snažím spěchat, abychom se do tmy dostali do nějakého alespoň trochu rozumného místa. Ovšem část výpravy je již dosti decimována (několikahodinový postup korytem po mokrých kamenech, přes klády, spoustou podrostu přes který člověk nevidí kam šlape, u většiny navíc v mokrých pohorkách, je nejen fyzicky, ale i psychicky dosti náročný...). Nakonec s osmou hodinou padá tma a my díky značné haluzi nalézáme rovné místo pro tři stany. Lukáš s Leou zůstali vzadu, Pilík někde před námi. Máme o ně strach.
Pozn. Jídlo zlepšuje psychiku.

10. den Pá 7.9. Den shledání
Ráno jsme rychle uvařili a tři vyrazili zpět nahoru naproti Lukášovi s Leou. Po hodině je potkáváme, zjišťujeme, že se jim podařilo postavit stan a že jsou v pohodě. Doprovázíme je k našemu tábořišti, kde zatím ostatní rozdělali oheň a suší. Pilík se neobjevil.
Pokračujeme dál korytem. Vypadá to podobně jak ve Slovenským ráju, akorát tady nejsou ty žebříky a řetězy.
Něco po druhé hodině opouštíme po 22 hodinách koryto a dostáváme se do hlavního údolí. Je tu elektrárna, rekreační centrum. Žádný Pilík ani vzkaz. Chvíli uvažujeme a pak sázíme na to, že bude v Brezoi, která je odtud vzdálena 13 km po silnici.
Kousek dál je autobusová zastávka a náhodný domorodec nám vysvětluje, že ve tři jede autobus. Tak čekáme. Ve tři nejede. Během čekání přichází nějaký člověk a mluví na nás. Z jeho projevu jsme zachytili jen několik nám známých slov (colegue, zeci (deset), Brezoi, caffe, Munti (hory)), a dle gestikulace jsme si to vyložili, jako že nás odveze do Brezoi jen co si dá kafe. Po té, co odešel si děláme srandu z různých překladů ("..tak vášeho kolegu už jsem dostal, a vás dostanu taky jen co si dám kafe, to bude dohromady deset... do Brezoi se nikdy nedostanete, na to dohlidnu...") a netušíme, jak moc jsme se spletli...
Od toho prvního domorodce jsme dostali spoustu jablek a novou zaručenou informaci, že autobus jede 5 minut před čtvrtou, která se nakonec ukázala být pravdivou. V Brezoi jsme nakoupili chleba, čokoládu a pikniky (skvělé rumunské oplatky), hledali a nenalezli Pilíka, radili se, co dál. Ve chvíli, kdy jsme přemýšleli, co napsat na vzkaz, který jsme hodlali nechat na zastávce, k nám přišla Rumunka a anglicky nám oznamila, že Pilík je ve 200m vzdálené nemocnici.
Na nádvoří nemocnice jsme ho opravdu potkali a dověděli se, co dělal posledních 24 hodin. V korytě šel napřed, spěchal protože si myslel, že Roman s Matesem jsou před ním (patrně je předešel někdy ve chvíli, kdy ti dva chvíli zkoušeli jít mimo koryto), jak valil, tak si podrápal nohy a posléze prošel nějakým bahnem. Přespal kdesi ve svahu a brzy ráno dovalil do údolí, u onoho Rumuna si dal kafe (takže nám teď došlo, že to co jsme si vyložili jako nabídku na svezení byla informace o našem kamarádovi...) a dostopoval do Brezoi. Tak chvilku chodil okolo, avšak protože ho strašně svědili ty podrápané nohy, tak zašel do nemocnice, kde ho s podezřením na infekci ošetřili (injekce a tak). Chcou si ho tady nechat do dalšího dne, takže jsme se domluvili, že ho zítra ve dvanáct vyzvedneme a odešli jsme kousek za město, kde jsme pod skalami našli ideální tábořiště (i když jsme měli trochu strach z toho, že spíme příliš blízko civilizace).
V kontrastu předchozích namáhavých dnů jsem dnes nějakej nevychozenej a tak za účelem hledání lepšího tábořiště pobíhám po okolních krásných skalách.

11. den So 8.9. Den flákací

Většina vyspávala dlouho (cca do devíti), já jsem vstal dřív, šel se projít, zacvičit si a rozdělal jsem oheň. Po té se sušilo, vařilo, jedlo, procházelo a čekalo na Pilíka. Roman s Matesem se šli podívat na nádraží a ověřit vypsané vlaky, po té ještě šel Pilík telefonovat do pojišťovny, takže nakonec jsme vyrazili až kolem čtvrté odpoledne. Měli jsme v úmyslu jít údolím mezi skalama dál a alespoň popojít na jiné tábořiště. Ovšem cesta postupně začala připomínat dva dny staré prasení (akorát jsme šli proti proudu) a většina výpravy odmítla pokračovat. Zběsilý pokus vylézt na boční stráň a pokračovat vrchem také selhal (byli tam jen neprůchodné skály), takže jsme se vrátili zpět na stejné tábořiště. Večer jsme seděli dýl u ohně, diskutovali o modré alfě, chození po ohni, pak se rozebírali různé knihy (seznam doporučené četby který z této diskuze vzešel viz. dole na stránce) a pekli brambory (z místního trhu) v popelu.
Pozn. Ty místní skály jsou takový zajímavý. Martina říká, že je to slepenec. A i kdyby se to tak reálně nejmenovalo, tak to tak fakt vypadá. Je to jakási hmota a v ní jsou jednotlivé šutry. Ti ksindli (šutry) v tom ale pořádně nedrží, takže se po tom nedá lozit. Navíc na tom většinou je tenká vrstva hlíny, která na tom taky moc nedrží. Díky tomu jsem dneska třikrát málem umřel.

12. den Ne 9.9. Den odjezdový

Ráno opět většina vyspávala, já jsem se šel proběhnout po Brezoi a trochu zataičit, Roman odjel vlakem v 10 hodin do Sibiu. Ostatní v poklidu snídali a poklízeli.
Martina chce rumunský buchty. Jsem si tím celkem jist, protože to říkala aspoň 37 krát.
(Martina) Už mám asi tak 37 představ, jak by mohly vypadat.
Ještě jsem se byl naposled projít na skálu, potom obědváme a pomalu (přes tržiště (švestky), nemocnici (voda), louku u řeky (jezení švestek)) jsme odešli na cca 4 km vzdálené nádraží. Bylo docela teplo.
Pozn. Voda v řece je čirá, takže jsou krásně vidět odpadky na dně.
Koupili jsme si jízdenku do Sibiu a paní v pokladně nám doslova vnutila 50% studenstou slevu na ISIC. Tloukli jsme se do hlavy, že jsme to nevěděli dřív, ale jak se později ukázalo, kromě této paní nám tu slevu stejně nikdo nechtěl dát. Vlak do Sibiu byl dost plný. V Sibiu pršelo. Bez zaváhání jsme obsadili prázdnou čekárnu 1. třídy (na jinak plném nádraží), uvařili jsme večeři ("jen" na plynu) a potkali Romana, který nám nadšeně povyprávěl, jak strávil den v tomto (dle jeho vyprávění) naprosto úžasném městě. Po večeři jsme se šli i za mírného deště projít na náměstí -- opravdu docela pěkné město.
Prázdným vlakem jsme přejeli do Copsa Mica (město s obrovskou chemičkou, v noci nebyla moc vidět). Zde jsme koupili jízdenku s místenkou na nočni vlak do Oradei.
Vlak má zpoždění. Z nádražního hlášení vždy zachytíme jen pár slov a tak si děláme srandu z překladů -- "Vy na 4. nástupišti si pěkně počkáte, protože vlak z Bukurešti dneska nepřijede.", "Věnujte pozornost následujícímu hlášení. Vlak do Satu Mare má jednu lokomotivu. Děkujeme za pozornost."
Ve vlaku jsme měli trochu problém vysvětlit té paní, že máme místenku, ale nakonec to pochopila a odešla, takže jsme se docela vyspali.

13. den Po 10.9. Den Oradeiský, buchtový

Kolem osmé hodiny jsme dorazili do Oradei, domluvili jsme si sraz na 16:30 a vyrazili do parku se nasnídat. Cestou jsme koupili chleba a konečně také rumunské buchty (s tvarohem, ještě teplý...). Bylo dosti chladno.
Našli jsme muzeum. Ale v pondělí má zavřeno.
Našli jsme pevnost. Ale v pondělí je nějaká rozpadlá (a zametají tam vězni).
Taky jsme byli v antikvariátu (v takovým tom, kde už jsem byl dva předchozí roky a kde umí anglicky) a koupili jsme mapu náhodného kousku Rumunska (s lázněma). A taky jsme měli langoše, polívku v parku a ještě jednu buchtu.
Po té jsme se přes drobné komplikace s místní dopravou (rozkopané koleje, náhradní doprava) dostali šalinó jedničkó až na konečnó, odkud je to údajně šest fakticky osum kilometrů na maďarskou stranu, odkud nám odjížděl autobus. Cesta byla mimořádně hnusná -- velká, frekventovaná, asfaltová silnice, rovná krajina, rozpadlé stavby. Dobrý kontrast k té cestě byl následovný západ slunce nad maďarskou rovinou.
Celníci chvíli otravovali. Pak jsme se utábořili na loučce kousek za maďarskou celnicí a uvařili zbylé jídlo (do Brna jsme dovezli jen zbytky koření a čtvrtku rumunského margarínu). Byla dost velká kosa a autobus měl hodinu zpoždění.

Ještě nějaké dialogy z nádražní čekárny:
Švend: "Tak pojedem?"
Ostatní: "Ještě tady není Roman."
po dvou minutách:
Švend: "Já už chcu jet."
Ostatní: "Ale ještě nejsme všichni."
Švend: "A kdo chybí?"
Ostatní: "Roman..."
po dalších 10 minutách:
Švend: "Tak já bych už šel. Aha, ještě ten Roman, že..."
(Nutno podotknout, že Švendovi zbyly nějaké Lei, které prostě musel nějak utratit, že... no a lump Roman měl zpoždění půl hodiny.)

Mezitím taky přišel Rumun a chtěl nám prodat prsten. Pilík mu ukazuje kapsy: "No money. Podívej, nic nemám. Aha, co to je? A jo kapesník. No vidíš, aspoň se vysmrkám. Díky."

14. den Út 11.9. Den přežrání

Asi v devět hodin ráno dojíždíme do Brna. Asi v devět hodin večer je mi mírně nevolno, protože jsem průběžně celý den furt jedl.

Tipy

Tady to jsou poznámky, které jsem si psal jakožto zkušenosti do budoucnosti. Primární účel je, abych to za rok pochopil já, ale třeba se z toho taky něco dovíte.

Jídlo

Pětiminutová předvařená sypaná rýže je ksindl. K tomu aby se vařila fakt 5 minut by asi potřebovala daleko víc prostoru než může obyčejný ešus poskytnout. Každopádně asi chce hodně vody a silný var. I tak je asi lepší než klasická pytlíková, protože se dá průběžně ochutnávat, jestli už je jako hotová. Expresní půlená rýže v sáčcích je prý taky podvod.

Minutky jsou fajn, ale asi by na jedno jídlo stačila i půlka a zbytek doplnit kořením (experimentálně ověřeno díky nehodě při vaření (hold první den člověk ještě není rozcvičen :-).

Minutka Segedin je ovšem úplně výborná a tu brát rozhodně celou :-)

Koření jsou úplně super. Tak třeba shruba 4g kari plnohodnotně nahradí 50g minutky (viz. výše) nebo 10g různých koření dodalo novou dimenzi "nouzovému" jídlu jako je brkaše s granulátem. A i na zakoupený chleba či sýr se hodilo... Ideáně by to chtělo trochu menší balení než jsou filmovky, ale ty jsou zase dost praktický.

Dvě brkaše na dva docela stačí... (tři se totiž ani nevejdou do ešusu, že...)

Půlka sojového granulátu k těstovinám stačí

Těstoviny v zelným obalu jsou opravdu dobrý a nerozváří se

Těstoviny s omáčkou (myslím, že se to jmeje Dobrý hostinec nebo tak nějak) jsou dobrý jako nouzové jídlo (jednoešusové, vaří se docela rychle (i když 5 minut dle návodu je kec)

Instatní kaše (ta co jsme měli, už ale nevím, která to byla :-) vystačí s trochou vloček na zahuštění na tři snídaně (a ne na dvě jak jsme si mysleli), ale klasická krupička je pravděpodobně lepší (hustší, sytější; musí se ale víc vařit)

Hroznový cukr i med jsou na slazení nevhodné

Lovečák nechat dopředu pořádně vypotit. Nám teda nezplesnivěl i když nebyl vypocenej, ale bylo by to lepší.

Polévka s krupicovými knedlíčky je ZLO (kromě těch mizivých knedlíčků v ní nic není)

Balený celozrný chléb, který má měsíční trvanlivost (prodává se po pěti plátcích, 250g) je jednoznačně nejlepší chlebová volba.

Počty porcí u všech sáčkových jídel je nutno vydělit dvěma a pak to docela dobře odpovídá. Nejjistější je asi řídit se hmotností.

Ostatní

Kryt na svíčku -- svíčky jsou v případě absence ohně skvělým zdrojem světla (mně osobně vyhovují daleko víc než baterky), jejich nevýhodou je, že i v malém větru strašně rychle ubývají. Proto je tu skvělý kryt na svíčku -- PET láhvy uříznete dno a na spodek případně přiděláte špejle na zapíchnutí do země. Experimentálně jsme to vyzkoušeli, funguje to dobře, akorát to trochu tavilo tu PETku, ale to se časem doladí.

Vzít zapalovač, sirky vlhnou i v igelitovém sáčku (i když to nechápu)

Nápad na další rok: četba -- každý že by si ofotil svoji oblíbenou povídku a každý večer by se jedna přečetla

"Vzít si igeliťák na spacák, bobe!"

Udělat obal na polartec -- polartecová bunda v září fakt bodla, ale je strašně prostorově rozpínavá. Experimentálně jsme ověřili, že ať je v batohu libovolné množství volného místa, polartecová bunda je zaplní.

Vzít si tmavé kraťasy. Zvláště pokud máte jedny na 14 dní a míníte vysedávat v borůvčí...

Prasení není vždy jistota... a buzola je (aspoň na Capatini) nutnost.

Píšťalku -- na dohledávání, umělohmotná píšťalka skoro nic neváží a ušetří spoustu řvaní (navíc je pravděpodobně účinnější)

Při podzimním počasí bohatě stačí 1l vody na celodenní pochod (s tím, že večer je nutno najít nějakou vodu na vaření)

Při náročných situacích si zpívejte. Zvedne vám to psychiku. Ale nezpívejte si moc nebo nedoceníte náročnost situace...

Doporučená četba

Následující seznam vzešel z diskuze o dobrých knihách u posledního ohně (omlouvám se za chyby v názvech a jménech, často je to jen fonetický přepis, jak to u toho ohně zaznělo):
Noční let (Exupéry)
Proměna (Kafka)
Jméno růže (Eco)
Lolita (Naboko)
Obsluhoval jsem anglického krále (Hrabal)
Sophiina volba (Styron)
Malevill (Merle)
Pláž (?)
Egypťan Sinuet (Mika Waltari)
Tak pravil Zarathustra (Nietzsche)
Quo vadis (Sienkiewicz)
Cesta pokojného bojovníka (Millman)
Proč bychom se nepotili (netopili) (?)
Hanibal (Hanriss)
Citadela (Exupéry)
Hvězdný prach (Gayman)
Enderova hra, Enderův stín (Card)