Hraničáři

Motivace: (Probíhá u oběda den před etapou. Jídelna vyzdobena jako "Hostinec U Skákavého Poníka". Uprostřed oběda přichází tajemná postava v hábitu (hraničář H, celou dobu zahalen, mluví pomalu). K němu si přisedne instruovaný družinkový vedoucí (DV) a vedou zhruba následující rozhovor:

DV: Dobrý den. Jsem zástupce ithilienské družiny. Posílá nás Dagor, pobočník našeho krále. Máme vás kontaktovat ohledně výpravy pro Ansuz do říše Angmar.

H: Ano, to jste na správném místě. Co víte o zemi Angmar?

DV: No, moc toho není.

H: To se dalo čekat. Kdybyste o ní něco věděli, tak byste se tam tak nehnali. (pauza) Kdysi tam vládl mocný vládce, který se později stal prvním Nazghúlem. Dostal od Saurona jeden z prstenů a vytvořil v říši Angmar mnoho magických věcí. Ovšem po té, co se z něj stal prstenový přízrak a odešel za Sauronem, celá říše zpustla. Byla opuštěna vším živým. Jediné co tam zůstalo jsou různé magické ruiny, které mohou člověka snadno zabít. Jediný, kdo tam občas chodí jsme my, hraničáři. Je to zem našich předků...

DV: A dá se tam získat Ansuz?

H: V podstatě ano. Jsou tam taková místa. Říká se jim místa přání a mnozí lidé věří, že plní přání. Osobně jim příliš nevěřím, ale myslím, že přání po kusu Ansuzu je rozhodně v moci těchto míst. Tam by se Ansuz dal získat.

DV: Co musíme udělat pro to, abychom se tam dostali?

H: V žádném případě tam nemůžete jít sami, to by byla jistá smrt. Musíte jít s někým z nás, hraničářů. Ale budete potřebovat dost odhodlání, odvahy a výdrže. Je to náročná a nebezpečná cesta.

DV: Dobrá. Kdy a kde máme být?

H: Cesta bude dlouhá, musíme vyrazit brzy. Sejdeme se na tomto místě zítra ráno v pět hodin.

(Načež se hraničář zvedá a prudce odchází. Další informace (co sebou a tak) dostanou až večer. Jen a jim v hlavičkách chvilku vrtá, jestli to jako myslel vážně s těma pěti hodinama, kam až to půjdou a podobně...) Jedná se o variaci na hru Stalker (Zlatý Fond II). Jsou rozděleni na tři skupiny po asi 8 lidech, vyráží v 5:00, 5:45 a 6:30. Hraničář si pro ně přesně v danou chvíli přijde a vede je drsným tempem drsným terénem. Schovávání a úhyby před imaginárním nepřítelem a překážkami (plížení, úskoky). Ostré pokyny (šlapejte tam kam já), nadávání. Cestou čtyři zastavení (vždy vytvořit kolečko někde v houští):

• Zopakování informací (kam jdeme a tak), vydání pokynů (budete dělat co řeknu), chléb a cibule (nechat okolovat, každý si kousne).
• Vyptávání: Proč tam jdete? Co z toho bude? Jak se to použije? Je to opravdu dobrý? Co z toho máte?
• Jdeme k místu přání. Může plnit i jiná přání než Ansuz. Řekněte mi, co vy vlastně chcete? (Pokud mi nic neřeknete, tak vás tam nezavedu, páč nevím co jste zač.)
• Zdá se, že na další úsek je nás moc. Asi vás nezvládnu všechny provést. Dva z vás tu musí zůstat. Když to půjde tak se pro ně vrátím. Když to nepůjde musí se zkusit vrátit sami. (Ono to půjde a hraničář se pro ně vrátí ... jde o ten výběr.)

Poslední část cesty již poslepu (a aby se trochu "rozcvičili" na závěrečný úkol. Běh po slepu po louce a pak chůze samostatně za zvukem. Na závěr jsou po jednotlivcích odváděni k místu přání. To se nazývá krok odhodlání. Je to lávka nad vodou. Jejich úkolem je dojít na konec lávky, vyřknout přání a pak udělat dlouhý krok na "druhou stranu" (ta ovšem neexistuje, takže žuchnou do té vody).

Komentář: K tomu několik nesouvislých poznámek:

• Těch pět hodin ráno tam není jen tak pro nic za nic. Ta nálada brzkého rána k tomu fakt patří. Doporučuju nebýt líný a přivstat si. Možná i díky té netradiční době byli docela "nažhavení". Ta nejranější skupina byla taky nejakčnější (i když to bylo také způsoběno tím, že v ní byli nejstarší děcka).
• Během otázek na druhém stanovišti přišli (vesměs docela sami) na možnost zneužití Ansuzu (králem). Na dalším stanovišti o tom pak docela mluvili a nakonec si většina z nich přála něco ve smyslu "aby Ansuz nebyl zneužit". Několik mělo osobní přání a jen několik si přálo Ansuz. Celkově po této etapě zavládla docela protikrálovská nálada.
• Proti originálnímu Stalkerovi, tady to zapasování do celotáborové hry to svezlo trochu někam jinam. Nebylo to o sobě, o přemýšlení o tom co vlastně chci atd., ale spíše o tom zneužití Ansuzu. Což je na jednu stranu škoda, ale pro tuto věkovou kategorii to je možná lepší.
• Byli fakt dost důvěřiví. I když většina z nich to tam dobře znala, věděla jak je ta řeka široká, tak důvěřovali a fakt věřili, že došlápnou na "druhou stranu" (a někteří se snažili o opravdu dlouhé kroky).
• To se ovšem netýká 3. skupiny, která chybou dramaturgie viděla přicházet první skupinu zpátky do tábora (a samozřejmě si všimli, že jsou poněkud mokří).