Josef Prokeš

qprokes@fi.muni.cz

Nesoustavné přemyšlování nad bubáky

elektronické komunikace (o televizi nemluvě)

 

  1. Nová dimenze času a prostoru
  2. aneb lámání milénia i chleba

    Zdá se, že žijeme nejenom v období lámání chleba a milénia, nýbrž i v době nalomení lidského vnímání dimenzí času a prostoru.

    Čas předchozích generací se kontinuálně zavíjel do sebe, neztráceje arciť ze zřetele duchovní přesah. Člověk užíval almaru zděděnou po prapradědovi a věděl, že ji budou v pohodě užívat i jeho prapravnuci, zatímco dnešní počítač s nejlepšími parametry se za pět let nebude hodit ani na kastli ke králíkárně. Čas člověka byl určován ročními cykly a údery zvonů – polední zvon značil čas oběda, zvon půlnoční pak čas plnění manželských povinností. Dřívější čas lidské bytosti důstojně kráčel od kolébky ke hrobu a šediny byly ozdobou starců, dnešní čas úspěšného člověka tak řečeno “nestíhá”, jen přičinlivě škobrtá za zmenšujícími se tryskami raketoplánu rozšířených realit. A dravému mládí jsou právem kydy vysloužilých Senexů k smíchu.

    Předchozí rozlišenost prostoru se dnes elektronicky shrcla do sebe: veřejné i soukromé, jakož sakrální i profánní či vzdálené i blízké u computerového monitoru nebo televizní obrazovky jedno jsou; sedíce na zadku jakoby obsáhneme celý svět. Jakoby. Předchozí horizont člověka byl určen pouze jeho zrakem, jeho nohama (stále ještě vnímáme chůzi jako dobrou, ne nadarmo se říká “to rozchodím”, “to už nerozchodím”). A taková opravdická chůze, panečku, koštovala vkládání bosého chodidla do šlépějí předků za bzukotu hmyzu

    a vůní tlejícího listí a pohlazení zvrásněné kůry stromu a závanu větru na zpoceném čele. Taková nevirtuální chůze byla věc. Věc ovšem loudavá, moderní doby nehodná.

    Naše současné vnímání času a prostoru je holt oproti předkům krapet jiné. Efektivnější? Jistě. Kvantitativně úspěšnější? Nepochybně. Kvalitativně lepší? Možná.

    Každopádně se vytváří jakási nová dimenze, kterou zatím jen tušíme a jejíž důsledky nedokážeme předvídat.

  3. Komunikace od kouřových signálů k Internetu

aneb mám tě přečteného jako e-mail

Nejstarší informační sítí nejspíš bylo tkanivo loveckých a obchodních stezek, zprávy se nosily “po svých” a předávaly adresátům tváří v tvář. Později se předávání informací zrychlilo, avšak současně “odlidštilo” signály akustickými, kouřovými, světelnými a dalšími.

K ukládání informací sloužily zářezy na prutu, uzly, hliněné destičky i kamenné desky (dodnes o zvláště podařeném výroku soudíme, že by se měl “do kamene tesat”), posléze pergamen, papír… Jedna z prvních informačních blokád spočívala v zákazu vyvážet papyrus z Egypta do Evropy; z ní vyvstala nutnost nahradit papyrus něčím jiným – pergamenem, a to až do importu papíru z Číny. Některé v kameni či hlíně dochované informace přes propast času a kultur ani nedokážeme dekódovat, sebelepší knižní kodexy zato podlehly plísni, vodě, ohni – vzpomeňme apokalyptický požár největší knihovny všeho křesťanstva v Ecově románu Jméno růže. (V rámci jedné generace nebyl bez půvabu způsob fixování informace třeba

o umístění hraničního kamene mezi pozemky: sousedův i náš synek se u takového menhiru postupně seřezali jak se patří, to proto, aby si událost a její okolnosti pamatovali – silná emoce podmiňuje vtištění.)

Při objevu písma bylo namítáno, že zbaví lidstvo nezbytnosti používat paměti a posléze zničí orální kulturu. Tehdy opravdu zapomenout znamenalo životně ohrozit nejenom sebe, nýbrž celé společenství. Navzdory pochybovačům se však písmo, jak známo, prosadilo

a člověk začal komunikovat kromě sluchu i zrakem, dokázal zafixovat složitější myšlenkové

a jazykové konstrukce. Fixace jednou zformulovaného textu z jedné strany nazíráno nepřála neustálému vývoji lidského poznání a ve svém důsledku brzdila dynamiku proměn, nazíráno ze strany druhé však zase omezila míru volnosti následných interpretací textu – a tudíž vývoj lidského poznání podporovala. “Mám tě přečteného jako knihu,” řekneme dnes někomu, míníce tím, že nás už ničím novým nepřekvapí. Úsloví má možná negativní konotace v prožívané realitě, ale nikoli v kontextu exaktních věd – naopak: právě “přečtením knihy” se můžeme nechat překvapovat novými souvislostmi, jež by nám jinak mohly uniknout.

Nad Gutenbergovým vynálezem se zase oprávněně poukazovalo, že nemírné rozšíření knih může snížit jejich výlučnou hodnotu na úroveň plebsu znalého čtení, jako vždy se prorokovalo to i ono, věštilo s prstem varovně vztyčeným. A opravdu: knihtisk sice zrodil moderní vědu s jejím exaktním vyjadřováním, ale narušil lidský smysl pro transcendentno, knihtisk prosadil sice individualitu člověka, avšak rozrušil jeho smysl pro středověkou pospolitost. Nazíráno z dnešního hlediska znamenal vítězství, byť za cenu nezbytných ztrát.

Telegraf jako další zásadní komunikační zvrat postupně nastolil rozpaky nad roztříštěnou, titulkovitou, neosobní, senzacechtivou a sloganovitou informační přesyceností typu “každý pes jiná ves”. Oproti sepsání, vytištění a přečtení knihy byl záležitostí okamžitou a maximálně zkratkovitou, zbavil informace souvislostí i hierarchizace: požár tam, volby zde, vražda onde, týká se nás všechno a tedy vlastně nic - bylo “zaděláno” na dnešní televizní zpravodajství nebo denní čtivo úrovně Blesku: zkonzumuj a vzápětí zapomeň. Odosobnění adresáti informací se opájeli rychlostí přenosu zpráv a vzájemnou propojeností nejodlehlejších míst; neuvědomovali si, že jsou nezřídka zahlceni informacemi pro informace, neboť co my tady s požárem tam a vraždou onde, co oni s volbami u nás?

Dnes žijeme v přelomové éře Internetu a poučeni historií si uvědomujeme, že každý vynález a průlomová technologie s sebou pro lidstvo přinášejí dobré i zlé, ono prvé většinou bezprostředněji, druhé pak spíše v důsledcích, které jsou pro průkopníky sotva předvídatelné: střelný prach, ostnatý drát, elektřina, štěpení uranu, klonování; vynález písma, knihtisk, telegraf, fotografie, televize, Internet, kvantová teleportace – prozatím.

Zamysleme se společně nad výhodami i nevýhodami elektronické pošty, onoho e-mailu [ímejlu]. (Zajímavý pro tuzemce je již sám název: bez pomlčky bychom česky četli email [emajl] a rozuměli tím buď vrstvu sklovité hmoty na kovu či keramice mající ochranný

a ozdobný účel, nebo vrchní lesklou nátěrovou hmotu či dokonce zubní sklovinu.)

Oproti osobnímu rozhovoru spočívá pro vysílatele i příjemce výhoda v tom, že si zprávu přečteme tehdy, kdy na ni máme čas. Nemusíme se objednávat k rozhovoru s pocitem, že rušíme, že přicházíme nevhod. Adresát si může přečíst informaci buď hned, kdy se ozve upozorňující pípnutí, nebo až je na příjem zprávy psychicky naladěn, třeba při kávě, čaji nebo při svěžím příchodu do zaměstnání. Obsah zprávy je vesměs textový (e-mailová komunikace ovšem nevylučuje grafickou a - jdeme-li do důsledku – ani zvukovou podobu, např. namluvím zprávu, pošlu ji adresátovi a ten si ji kdykoli přehraje), odpadají tedy šumy vzniklé chybou výslovnosti. Na druhé straně, bohužel, odpadá celá neverbální komunikace spočívající v prostorové blízkosti, držení těla, mimice, modulaci hlasu, pohledech očí a rozšíření zornic, mimovolných i záměrných gestech, ve volbě obleku, v pachových signálech, v úrovni dámského mejkapu i pánského oholení atp. Pisatel je za svým monitorem skryt, což je – jak naznačeno – pro něco dobré, pro něco však špatné. Účastníci e-mailového spojení nemohou přizpůsobit sdělení informace vzájemnému psychickému stavu, jejich komunikace postrádá člověčí rozměr. (Obdobné srovnání pochopitelně platí i pro dvojici osobní styk versus klasický dopis.)

Telefonický rozhovor je proti e-mailu zajisté osobnější, modulací hlasu se vzájemně ujistíme o svých nehynoucích sympatiích či antipatiích, o své momentální náladě, můžeme si skákat do řeči, překřikovat se, přitakat si, klást kontrolní i doplňující otázky, do jisté míry kontrolovat vzájemné vnímání, ba verbálně rektoskopovat. Výhodu v tomto typu komunikace tedy mají spontánněji založení jedinci s příjemným hlasem a schopností bezprostředního slovního vyjádření. Nevýhodu naopak lidé nevýbojní, komunikující raději spíše s odstupem, zakládající si na pregnantní formulaci, snad i formulaci klopotněji vznikající během většího časového úseku. Navíc, jak již výše řečeno, telefon často zazvoní nevhod, občas silně nevhod. (Znovu podotýkám, že i u telefonu a klasického dopisu jde vlastně o totéž.)

Na řadu pak přicházejí telefonní záznamníky, záležitost ze strany vysílatele časově limitovaná a ze strany příjemce dosti osobní: kolik jen ouředně suchých či naopak laškovně rozmarných až recesistických adres každý z nás vyslechl! Volá-li však ostýchavý člověk telefonicky z nezbytí a prozíravě si připraví komprimovanou informaci na lístek, potom pro něj znamená telefonní záznamník pravé dobrodiní: ve stanoveném časovém limitu přečte text, rozloučí se a šmytec.

Interaktivní obdobou e-mailu je talk a chat, kdy si buď dva účastníci nebo skupina lidí povídají přes klávesnici a okno na monitoru. Může jít o nezávazný tlach - zpestřený třeba i změnou identity – či o vcelku seriózní debatu na ještě serióznější téma. Může jít o diskusi nad významem skutečného člověka v síti. Zde je na místě zdůraznit rozdíl mezi e-mailem a talkem: u e-mailu jde o zaslání zprávy do “elektronické schránky” adresáta, zatímco talk a chat vyžadují současnou aktivitu obou, případně všech účastníků komunikace; jde tedy o jakési “textové telefonování”, při němž je reakce komunikujících stran okamžitá (což u e-mailu být nemusí). Navíc nezapomeňme, že telefon i e-mail jsou prostředky osobní i oficiální komunikace, ale talk i chat zůstávají v rovině neoficiální.

Problémem stále zůstává míra intimity, v níž bychom měli právo zaslanou zprávu vstřebat. Při telefonickém rozhovoru může být přítomen i subjekt značně nežádoucí; faktem ovšem je, že elektronické médium je bezpečnější – jde o čistě technický problém. Záznamníkovou informaci na telefonu si ještě před námi může vyslechnout kdokoli další, aniž bychom se o tom dověděli. A měli bychom mít právo vyslechnout si záznam sami, bez přítomnosti kohokoli. Co jestli je však záznamník připojen na společnou telefonní linku?

Rovněž e-mail bychom si teoreticky měli možnost přečíst v soukromí a mělo by se na něj vztahovat listovní tajemství. Všichni však víme, že správcové sítí oficiálně nebo jen tak

z dešperace mohou soukromí e-mailové zprávy narušit, mohou dokonce zásilku smazat. Právně to mohou samozřejmě udělat jen za určitých, přesně vymezených okolností. A co teprve policejní složky, rozvědky, špionáž! Bránit se pomocí kryptografie mi připadá nedůstojně konspirativní, ovšem nutné, jako když kdysi blahé paměti Karel Hynek Mácha šifroval svůj pornografický deník. (Jenže obálku dopisu také zalepujeme.) Může se dokonce stát, že obal elektronické zprávy zůstal neporušený, a přesto je dopis doplněn poznámkou “četl jsem”. V místnostech s více počítači nám může e-mailovou zprávu někdo přečíst přes rameno, to ovšem je u klasického dopisu možné rovněž; smazání elektronické zprávy po přečtení by zdánlivě mohlo být záležitostí jediného kliknutí, avšak z elektronického koše často lze zprávu vytáhnout, podobně, jako roztrhaný dopis z koše proutěného jde slepit a následně zneužít. Splachování do klozetu nebo dokonce sežvýkání a likvidace v trávicím traktu patří možná spíše do oblasti humoristické beletrie a předválečných filmů, avšak i to nejenom Julius Fučík zažil na vlastní husí kůži (kdyby tak doslova platilo “e-mail já žeru”).

Obdobně můžeme uvažovat o vztahu e-mailu k faxu. Předností faxu je nesporně jeho grafická složka: lze přenést i tabulky, grafy, schémata, kresby, osobitý rukopis. Ani fax však nemá vlastnosti originálu, dejme tomu faxované partitury Leoše Janáčka bychom nerozluštili, neboť když neměl po ruce čistý notový papír, psal jedny noty přes druhé – až nakloněním papíru rozpoznáme, co je novější platná verze (autentičnost nápojových skvrn a nejrůznějších poznámek i škrtů je mimo diskusi a teprve takovýto celek tvoří artefakt). Grafická složka ovšem může být i součástí e-mailu.

Klasický soukromý dopis je proti e-mailu nóbl, má větší emotivní nosnost a při jeho tvorbě lze předpokládat, že bude případně uchován za účelem nostalgicky vzpomínkovým. Celá epistolární literatura na něm vyrostla a jistě není daleká doba, kdy i na Internetu vyjdou sebrané E-maily Luciliovi (komu, čemu). Sám pietně opatruji inkoustem psané dopisy svých učitelů nadepsané vzletně “Laus Tibi Domine – můj uspěchaný příteli!” Provinile jsem tehdy na ně odpovídal rozhrkaným psacím strojem, stydě se za svůj humpolácký rukopis. Později na mé šrajbmašinou vymlácené dopisy odpovídali zase moji studenti listy psanými již na počítači a libovali si, kterak že oni nesterilní sdělení od svého stařičkého učitele se vsuvkami, škrty a prosekaným papírem schovávají jako památku z nejcennějších.

Uznejte, už volba papíru, ozvláštnění textu kresbou, vlepeným výstřižkem, něčím, co jen tak pro radost přiložíme do obálky a celé to vhodíme do kastlíku – není v tom magie bezmála druidská? A na straně adresáta samo otvírání poštovní schránky, deflorace obálky, slastné trnutí: je uvnitř jobovka, pohlazení? Následné odložení dopisu a jeho opětovné čtení před usnutím, vědomí, že právě na tento papír psal a do obálky jej vkládal člověk, který na vás myslel. Myslel natolik intenzivně, že mu stálo za to sednout a napsat dopis. - Já vím, zní to starosvětsky, právě tolik starosvětsky, nakolik nemoderní je dnes jen tak přátelsky si na dálku prostřednictvím dopisu poklábosit.

E-mailový text je většinou bez diakritických znamének. Rychle si na to zvykneme, významové i citové ochuzení zprávy to však rozhodně je. Jména, názvy a problematičtější pasáže lze kontextuálně kódovat vlnovkou a apostrofem, emotivní “smajlíky” - zejména symbol “J ” - však bývají spíše mechanicky nadužívány než smysluplně využívány, zpestřením sdělení však bezesporu být mohou.

Spontánnost e-mailového textu často signalizuje inflaci slova; je zřejmé, že někteří pisatelé po sobě sdělení nečtou, takže dostává charakter mluvené věty psané bez velkých písmen a s četnými překlepy. Tato skutečnost zřetelněji vyvstává na pracovištích, kde je elektronická komunikace primární: její účastníci nemají chuť ani trpělivost s textem pracovat a sémanticky, stylisticky i pravopisně jej cizelovat. Což se následně promítá do vnímání elektronického a tištěného textu, rovněž zde stále častěji konstatujeme povrchnost a ledabylost.

E-mailové zprávy jsou v neposlední řadě finančně výhodné, na příslušných pracovištích dokonce zdarma (za paušál); telefon i poštovné na to konto podražily, snad aby se z třetího tisíciletí definitivně vygumovaly.

Klasický úřední dopis již svou materiálností dává pisateli subjektivní pocit větší dokumentárnosti: předpokládá se, že bude založen do příslušného šanonu s příslušným razítkem a při požáru zachráněn příslušným hasičem. Existují doporučené dopisy papírové i elektronické, oba se však mohou potratit, aniž by se o tom dověděl odesilatel či adresát. Proto maminka spisovatele Ivana Krause pro sichr posílala zásadně pouze doporučené dopisy, a to dvakrát, vždy s jistým zpožděním. Ta starosvětsky moudrá žena věděla, že náhoda je sviňa.

Mnozí moderní studenti již zcela zhrdají papírovými studijními doklady a spoléhají na index elektronický, jiní si obmyslně alespoň notoricky profláknuté roztržité examinátory nechají do příslušné kolonky fyzicky podepsat. Ne že by chtěli fakultu podpálit, ale co kdyby jednou studijní doklad s podpisem nositele Nobelovy ceny za informatiku střelili v antikvariátu, náhoda může být opravdu sviňa.

Dopis pracovního charakteru v elektronické formě je spontánní, racionální a plně opodstatněný: zde je e-mail na místě, tady je doma. V úředním styku stírá hierarchické rozdíly, působí demokraticky, šetří čas. Jak pregnantně vypočítávají Jan a Tomáš Staudkovi

(1998):

A podotýkají, že:

Uvedení autoři však jedním dechem upozorňují i na hrozbu možných negativních dopadů aplikace tohoto způsobu komunikace, a to na konkrétních příkladech řízení vysokých škol, přičemž uváděné příklady informatických propletenců ze zahraničních univerzit lze s úspěchem předpokládat i v našich tuzemských poměrech. K tomu si dovolím pouze připodotknout, že ideální způsob řízení neexistoval, neexistuje a nikdy existovat nebude, alespoň potud ne, pokud budou objektem řízení omylní, hříšní a chybující lidé.

A vůbec: existují již programy, které jsou schopny na došlou e-mailovou poštu samočinně odpovídat, a nejenom blafy typu “děkuji za… srdečně zdraví…”, nýbrž z doručeného textu pro repliku vyčlení i cos konkrétního, ba rafinovaně dvě tři hodinky s odpovědí posečkají, aby imitovaly přirozenou lidskou reakci. Pak se naparujte, že vám v odpověď e-mailovalo samo Vysokoblahorodí.

Specifickou odnoží elektronické komunikace jsou newsy, jakási elektronická vývěska, nástěnka, s nadsázkou moderní obdoba středověkých kostelních dveří. Většinou jde o příležitost, aby tam svůj příspěvek “přišpendlil” kdokoli z celého světa. Newsy často nepodléhají žádným redakčním zásahům, což se jeví výsostně demokraticky, avšak na druhé straně tak nejsou nijak chráněny proti atakům jedinců psychicky narušených. Kdokoli může v afektu napsat a vzápětí odeslat text, který by po napočítání do desíti již neodeslal a následující den nejspíše sám před sebou raději smazal. Je nabíledni, že naznačená “pavlačová komunikace” soudnější čtenáře takovýchto špatně udržovaných newsů odrazuje, a to ke škodě věci, navíc případně hrozí i mediálním zneužitím. Problém nepatřičných příspěvků řeší v některých diskusních skupinách tzv. moderátor, “správce nástěnky”, který rozhoduje o publikování příspěvků. Newsy, respektive jejich diskusní skupiny, jsou jakýmsi “otevřeným e-mailem do veřejné elektronické schránky”. Rozsah diskusních skupin je široký – od ryze odborné debaty po výměnu receptů na štrůdl – a závisí jen na benevolenci správce, zřizujícího jednotlivé diskusní skupiny.

Předchozí nesoustavné rozjímání metaforicky nazvané o komunikaci “od kouřových signálů k Internetu” nelze zodpovědně resumovat, naznačená problematika je na to příliš pohyblivá a široká, pouhými slovy neuchopitelná. Kdejaký pubescent si v internetové kavárně slavnostně vytvoří svoji e-mailovou adresu a cítí se být iniciován na prahu virtuální existence, zapínání počítače je pro něj rituálem, překročením prahu internetového světa, computerovou autohypnózou.

Nepochybně Internet - ona demokratická “katedrála současnosti” – již nyní zcela mění rytmus našeho života, dává odumřít naší sociální inteligenci a rozmetá tradiční uspořádání našich pracovišť i bytů, jeho intenzivní cirkulace stále obnovovaných informací nás, neopostmoderní divochy, katapultuje do internetového novověku, v němž je možné opravdu všechno. Postaru se žít nedá, tak se nově nevážem, nýbrž rovnou odvážem.

Generalizace dopadů informačních technologií na společnost je problém psychologický

i etický. Komunita, ať již jakákoli, tedy také virtuální, sestává z účastníků (“obyvatel”, individuí) propojených sítí vztahů a sdílejících vlastní kulturu. Podmínkami vzniku komunity jsou dostupnost, vzájemná komunikace (fyzické komunity jsou omezeny způsobem interakce), skutečná vzájemná znalost, odbourání anonymity, obeznámenost se vztahy a pozadím (virtuální komunity obvykle postrádají možnost obohacení účastníka o sémanticky

bohatší množinu informací, jako “představení”, “uvedení se” do komunity), zpětná vazba (různost ohlasů na sdělení, možnost nonverbální komunikace atp.), “zpožďovací smyčky” (nutnost vychladnout, příležitost pro samostatnou rozvahu, respektive konzultace; možnost odvolání zprávy), paměť komunity (ne pouhé odkládání dat, ale “lidská” paměť se zapomínáním, vzpomínkovým optimismem, vytvářením vztahů) a konečně odpovědnost (tvorba konsensu).

Postscriptum: Existuje asi deset až patnáct procent lidí, s nimiž se jakkoli dohodnout zkrátka nedá, ať kouřovými signály nebo Internetem, ať andělsky nebo ďábelsky; tyto komunikační psychopaty jde z naší mysli pouze vyzmizíkovat, jinak by nás duševně zničili.

  1. Pane počítač, pojďte si hrát
  2. aneb virtuální paci, paci, pacičky

    Naše euroamerická civilizace si her nevšímá tolik, kolik by zasloužily, ale klade důraz především na práci. Přitom právě hra jako činnost vykonávaná z radosti a pro potěšení má podstatný vliv na fyziologickou i psychickou rovnováhu jak zvířat, tak i lidí. Již v polovině dvacátého století bylo rozpoznáno ubývání herních aktivit v dospělosti západního člověka a označeno za znepokojivé, o patnáct let později americký sociální psychiatr Eric Berne rozlišil historický, kulturní, sociální i osobní význam dospělých lidských her a popsal je se šarmem našeho doktora Plzáka. Práce, láska a hra jsou v lidském životě rovnocenné strany trojúhelníka, přičemž v různém období života převažuje vždy jiná z nich.

    Hra kojence je srovnatelná s mimoděčnými, bezmyšlenkovitými hrami zvířat, ani batole ještě pro své bábovičky nepotřebuje přítomnost vrstevníků, avšak již zdravé čtyř až pětileté děti jsou závislé na interakci s jinými dětmi a tím se nevědomky sociálně učí (osaměle si hrající dítě naznačeného věku může být duševně postiženo). Pochopitelně děti ještě ani nerozlišují mezi hrou a tím, co my nazýváme prací (některé teorie dokonce tvrdí, že bychom ani v dospělém věku neměli striktně rozlišovat mezi hrou a prací, nýbrž mít stejnou radost i uspokojení z obojího). V mladším školním věku už mohou počítače dětem zdokonalovat reflexy, napomáhat ovládání impulzů, rozvíjet některé jejich myšlenkové dovednosti. Handicapovaní jedinci - třeba s lehkou mozkovou dysfunkcí - mohou právě skrze počítačovou zdatnost vylepšit v dětském kolektivu svoji sociální pozici (Čačka, 1992). Hned od počátku computerových hrátek bychom však u potomků měli dbát na to, aby kromě počítače měli stále smysl i pro ostatní radůstky časů rozbitých kolen a malin nezralých, třeba aby milující rodiče tu a tam vytočili rozbitým oknem nebo zatoulaným štěnětem.

    Pro pubertální a adolescentní mládež se v našich zemích stal dnes počítač již samozřejmostí. Omladina si na něm připravuje rozvrh hodin školní výuky, domácí úkoly, referáty, malé a přehledné taháky, plagiáty laboratorních prací i čtenářských deníků, dokonce někdy smolí i soukromý deník. Obzvláště zdatní jedinci pomocí počítače a grafických programů jsou schopni vyrobit takřka cokoli od padělků lékařských razítek na omluvenky až po osobité kreace z oblasti tzv. výtvarné informatiky. Rovněž počítačové hry k současnému dospívání patří a - oproti třeba návykovým látkám nebo hracím automatům na peníze -nejenom neškodí, nýbrž v přiměřených proporcích mohou rozvíjet i osobnost mladého člověka. Po návratu mláděte ze školy počítač vyplaví stres průměrného žáčka virtuální seberealizací velitele kosmické lodi či kompenzuje jeho nedostatečnosti imaginárním statutem pána všech světů, a to vše výlučně psychologickými prostředky. Proto jsou také počítače stále více využívány v psychoterapii.

    Ve skutečném životě se však často následky lidského pochybení nedají napravit, zatímco v počítačových hrách ano. Ve většině her existuje funkce SAVE, která uloží aktuální stav hry na disk, a funkce LOAD, jež umožní návrat ke dříve uložené pozici. Před každým důležitým rozhodnutím tedy máme možnost uložit si aktuální stav, takto zajištěni potom zkusit situaci nějakým způsobem vyřešit a v případě neúspěchu uložený stav znovu vyvolat a záležitost pojmout jiným způsobem. To vše znovu a znovu, tak dlouho, dokud nedosáhneme optimálního řešení. Navíc v některých hrách existuje funkce AUTOSAVE, která pravidelně ukládá pozice na disk automaticky – v případě neúspěchu nám takováto pojistka umožní návrat alespoň k samočinně uloženému stavu. To může mít negativní vliv na hráčovu schopnost nést odpovědnost za svá rozhodnutí. V reálném životě mu pak funkce SAVE a LOAD chybí, experimentálně chovaný křeček se nenávratně zaběhne a morče chcípne. Funkce SAVE / LOAD (česky snad OTISKNI / VZPOMEŇ SI) slouží propohyb v časoprostoru, je to jakýsi “stroj času” ve virtuálním prostředí.

    Pro přesun v hyperprostoru při bezrozměrném času (z principu komunikace na Internetu) bývá v internetových prohlížečích “teleport” talčítek BACK / FORWARD (česky RYCHLOST / ZPÁTEČKA), kterými se pohybujeme vpřed a zpět v hierarchii www stránek. Záporný vliv již získaných vlastností při učení se něčemu novému nazýváme v psychologii interferencí a vyzkoušel jsem si to fatálně kdysi v druhohorách i já sám při přechodu z pincka na čízu, kde řazení rychlostí bylo opačné. Po havárce jsem ovšem nehledal tlačítko BACK, ani tlačítko DELETE při spatření policajta na informační dálnici, dokonce jsem se s motocyklem nemohl odhodit do elektronického koše. (Motorku a později trabanta jsem ovšem měl pojmenované podobně, jako někteří dnešní “pařiči” své počítače – jako oni, i já jsem při startu “nakopnul Mařku”.)

    Na druhou stranu výrobci počítačových her již kalkulují s používáním systému SAVE/LOAD a produkují hry natolik složité, navíc založené na náhodě, že bez těchto funkcí není možné hru dohrát: hráč musí neustále experimentovat, zkoušet všechno možné. Takovéto neodhazování flinty do žita se zase naopak může v praktickém životě hodit a jde o transfer, opak interference.

    Pro skutečný kontakt člověka s člověkem je nutno vždy něco obětovat, něčemu se podřídit, alespoň zpoloviny. Počítač je k dispozici kdykoli a navíc v našem nesoukromějším teritoriu, nepáchne mu z úst, nemá hlad a nemluví vulgárně, není nám nadřazen ani podřízen národnostně či sociálně, nevyžaduje soucítění a netrpí předsudky, neotěhotní a kdykoli s ním můžeme komunikaci přerušit: lze jej tedy považovat za ideálního partnera k práci i ke hrám. Pracovně je využití počítače bez diskuse, avšak přílišným obcováním s počítačovými hrami naše schopnost přizpůsobit se jiným lidem skomírá na úbytě. Navíc postupem doby bude počítač stále méně strojem, naopak složitostí svých reakcí se více a více dokáže přizpůsobit chování člověka, zasimuluje nám hašteřivou tchýni i kamaráda alkoholika.

    V rámci počítačové hry se bez ostychu mohu chovat způsobem společensky nepřijatelným: navenek korektní doktor Jekyll pustí ze řetězu svého potlačeného Hyda, což může v důsledku dopadnout obdobně jako v románu Roberta Louise Stevensona. Michal Rybka ( 1997) v této souvislosti “efektu dekompresní komory” hovoří o určité formě katarzivní terapie s jejími výhodami (kompenzace nutkání) i nevýhodami (sklon k repetitivnímu odreagování) a připomíná, že důležitý je též náhled na svoje chování v extrémních situacích, kdy má člověk možnost poznat sama sebe i ve zcela novém, překvapivém pohledu. Podotkl bych jenom opětovně: náhled prostřednictvím počítačové hry je věc jedna, avšak realita věc přečasto zgruntu jiná - jako když se děti zapřísahají, že i kdyby je v zajetí při výslechu sebevíc mučili, ony nic neprozradí.

    Soutěživé typy hráčů se mohou u počítače svým způsobem plně realizovat. Od studentů vím, že na druhém stupni základní školy dokázali sedět u příběhové hry typu adventure souvisle i dvacet hodin, později na střední škole hru obdobného typu hráli dokonce celý měsíc - dokud se nepropařili k vítěznému halali. Což je zajisté úctyhodný intelektuální i volní výkon, který ovšem vyvolává otázky o tom, co během uvedené doby bylo s ostatními povinnostmi školními a rodinnými. Sám jsem v mládí srovnatelný pocit zažil snad jen při klukovském hokejovém klání, kdy mi spoluhráč několikrát přihrál a já neproměnil, nakonec jsme ale o gól vyhráli a zpocení a zramovaní si sundali brusle.

    Počítačové hry v sobě mohou mít zabudováno i využívání podvodů, kdy programátor umožní zadáním určitého cheat kódu získání nefér výhod: nesmrtelnosti, neomezených finančních prostředků, přestupu do další úrovně, vytvoření vlastního světa. Zde si účastník může zahrát rovnou na pánaboha a dá-li pámbu, možná mu to nějak podobně bude vycházet i ve všednodenní realitě – deus ex machina nebo Ducháček to zkrátka zařídí.

    Aby se omezilo snižování sociálních schopností, jsou do celé řady her prostřednictvím Internetu nebo telefonní sítí zapojeni také případní spoluhráči; je přece jenom zábavnější sestřelit konkrétního Lojzu ze sousedního baráku, než neosobního homunkula, zvláště, když vzájemný souboj soudcuje počítač. Ve škole si pak o tom s Lojzou můžeme celou přestávku povídat, protože počítačově pologramotní rodiče o hodnotě našeho vítězství nemají ani páru a kdybychom se jim svěřili, votravovali by se čtverkou ze zeměpisu a s venčením Alíka.

    Komunita ctitelů počítačových her bývá soustředěna kolem časopisů typu Excalibur, Score nebo Level, takové spříseženství vystačí k povídání dvou pařičů na celé prázdniny. Oddílový vedoucí žáků 4. ročníku základní školy mi řekl, že dostane dítka na výlet do přírody jenom z toho důvodu, aby si mohla cestou necestou povídat o počítačových hrách. A když chce robátka přimět k rychlejší chůzi, motivuje je počítačovou superhrou o Jeníku chodci. Zde už se nepřibližuje počítačová hra skutečnosti, ale právě naopak. Picneme-li spolužáka šutrákem do kebule, má přece ještě další životy. A až vyrosteme, budou z nás jedině a pouze redaktoři časopisů Excalibur nebo Score nebo Level, od rána do večera budeme služebně hrát nové hry a psát o tom recenze pro novice dosud neosvícené. Ale dost ironie.

    Kdybychom srovnávali konzumaci počítačových her s konzumací drog, vyjdou z toho hry zajisté lépe, třebaže i u nich časem může dojít k závislosti a abstinenčním příznakům. Navíc lze předpokládat, že ukončením adolescence a vstupem do skutečného života herní závislost postupně vyhasne a z nostalgie si snad tu a tam střihnem nějaký ten logický rychlík; naše zralá osobnost si najde skutečné, nikoli pouze simulované podněty - podobně, jako když z trenažeru přecházíme k řízení opravdového automobilu.

    Patologii případných důsledků počítačových her (kupř. ztrátu schopnosti rozlišení světa hry a reálné skutečnosti či identifikaci s negativními personami nebo dokonce tendenci ke schizoidní osobnosti) přenechme psychiatrům a plynule přejděme k další kapitole, kterou studenti informatiky mohou vynechat.

     

  3. Profesionálové elektronické komunikace
  4. aneb komunita samotářů, kteří nejsou nikdy sami

    Šedesátá léta dvacátého století bývají nazývána desetiletím sexu a drog, léta devadesátá mají místo LSD osobní počítač. Informatika je snad nejdynamičtěji se rozvíjející oblastí současnosti, studuje se nejenom jako samostatný obor na vysokých školách, ale prorostla prakticky do všech odvětví lidského konání, takže dnešní společnost plným právem nazýváme společností informační.

    U studentů stále více než pokorné namemorování předepsané učební látky začínají být ceněny kreativita a originální, jedinečné dovednosti, jakož i schopnost účinné týmové spolupráce s lidmi ač jakkoli vzdálenými, přesto elektronicky propojenými. V novém tisíciletí bude postupně právě vzdělání nejcennější devizou, nikoli ovšem diluviální vzdělání předžvýkaných informací servírované v kamenných školských institucích. Nastoupí nová generace učitelů působících skrze elektronická média, kromě nich ovšem bude stále nezastupitelná osobnost skutečného, autentického učitele, vystupující arciť spíše v roli iniciátora, organizátora či podněcovatele, nežli mentora a školdozorce.

    Jací jsou nynější studenti a absolventi vysokoškolského oboru informatiky a čím se liší od od svých vrstevníků, na to věru není snadné odpovědět. Výšku jejich skóru IQ - nebo modernějším výrazem obecnou schopnost – na našich českých a moravských školách běžně neměříme a už vůbec ne individuálními testy, jejichž diagnostická hodnota je největší. Studium oboru informatiky předpokládá vysokou schopnost abstrakce, jíž je schopna pouze část populace, takže ne všichni zájemci o absolutorium uspějí; na druhé straně víme, že mimořádnost v jedné oblasti bývá nezřídka kompenzována nedostatečností v oblasti jiné.

    Byl učiněn pokus prokázat, zda studium na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně má vliv na osobnost studentů (Stará, 1999). Na zkoumaný soubor zahrnující 58 studentů ve dvou podskupinách (první a pátý ročník, každá podskupina po 29 osobách) byl aplikován osobnostní dotazník DOPEN, vyvinutý na základě čtyřfaktorového modelu osobnosti anglického psychologa Eysenka. Tento dotazník obsahuje čtyři škály: psychoticismu, neuroticismu, extraverze a škálu sociální naivity, tzv. lži škálu. Předpoklad, že rozdíly mezi úvodním a závěrečným ročníkem se projeví, a to nejvíce na škále neuroticismu, se nepotvrdil. Mohlo to však být způsobeno např. i tím, že informační technologie působí na studenty ještě před nástupem na fakultu, dále výsledky nebyly srovnány se souborem lidí přicházejících do styku s informačními technologiemi minimálně, např. se studenty filozofické fakulty atp. Počet zkoumaných osob byl navíc příliš nízký. Uvedený výzkum měl tedy pouze zkušební charakter a bude v něm pokračováno.

    Studenti informatiky prestižní vysoké školy Massachusetts Institute of Technology již desítky let pořádají každoroční soutěž o královnu a krále krásy – ve skutečnosti se študáckou recesí volí nejošklivější příslušníky svého informatického klanu. Jde o jakýsi rituál odmítnutí těla ve jménu inteligence. Soutěž je na jedné straně vtipem, avšak na straně druhé vyjadřuje pravdu: “Nejsem dost šeredný, abych soutěžil, ale nejsem dost hezký na to, abych byl normální, měl děvče a věděl, jak se chovat ve společnosti.” (Turkle, 1984)

    Z citovaného výroku je patrné sebehodnocení studentů - nejde pouze o jednotlivce. I z dalších publikovaných rozhovorů vyplývá, že mnozí informatikové se cítili sociálně izolováni již v pubertě i adolescenci, potom přišli na vysokou školu MIT a s překvapením zjistili, že podobně se z nich cítí každý druhý.

    Uvažuji, co bylo dříve: slepice, nebo vejce? Tedy: Osamocení a v důsledku toho počítač? Nebo počítač a v důsledku toho samota? Komunita tehdejších informatiků MIT by se pak z vnějšku jevila jako ghetto sociálních vyvrženců z nezbytí kabalisticky manipulujících s počítači.

    Podle svých pozorování však mohu uvést, že u nás v dnešní době tomu tak není. Studenti i absolventi brněnské Fakulty informatiky Masarykovy univerzity žijí ve skutečném světě, podle svých sportovních a kulturních zájmů se neformálně sdružují jak na fakultě, tak mimo ni, vydávají studentský časopis, chodí na pivo a mají študácký smysl pro recesi. Tedy žádné mastné vlasy a šílený lesk v očích, nahrbená postava, zmačkané šaty a sinalá pleť. Znám dokoce takového, který fakultu vystudoval, aniž by doma vlastnil počítač.

    Abych to s chválou zase nepřehnal, je pravdou, že jejich pracovny i kolejní kotce většinou působí nezabydleně, že místo hudby chápou spíše její algoritmus (proto na rozdíl ode mne rozumí Bachovi) a v literatuře preferují žánr sci-fi, kde vnímají ba vytvářejí nové světy s jejich vlastními pravidly. Ale vydali na fakultě vlastním nákladem literární sborník, pořádají sportovní klání, vědí o internetové poezii, umí počítačovou grafiku, tancují, hrají divadlo, lezou po skalách i po horách…

    Na fakultách informatiky studují většinou chlapci. Do jisté míry to může být způsobeno mužskou schopností soustředit se na jednu činnost a stát se v ní odborníkem, zatímco žena si spíše vybírá z toho i onoho a ví o všem něco. Ženské časopisy jsou směskou vaření, pletení, dětiček, kytiček, ptáčků a kdovíčeho, časopisy mužské se monotematicky profilují buď na fotbal nebo šachy nebo pornografii nebo také počítače.

    V současné společnosti se vytváří cosi jako počítačová propast mezi pohlavími, kdy v oblasti nových technologií dominují muži, kdežto ženy zůstávají spíše pasivní. Ve spolkové zemi Rýnsko-Falc na všeobecně vzdělávacích školách proběhl výzkum nazvaný Učení podporované počítačem. Odpovídalo 1035 žáků 5. až 10. ročníku z 15 škol typických co do vybavenosti počítači. Sexové diference se projevily velmi výrazně: 80 % chlapců má vlastní počítač, kdežto dívek méně než 50 %, dvou a víceletou zkušenost s počítačem má signifikantně větší počet chlapců, zatímco dívky pouze krátkodobou nebo žádnou, chlapci stráví s počítači více času, většinou nad počítačovými hrami, emoční stavy dívek jsou při počítači méně pozitivní. Obdobné výzkumy v našich zemích ale neprokazují sexové diference v užívání počítačů tak výrazné. (Průcha, 1997)

    “Pokud jde o implikace pro školní výuku, souhlasíme s doporučenímu výzkumných týmů z německé jazykové oblasti, které zdůrazňují koedukační přístup ve výuce počítačové gramotnosti, zejména v nižších ročnících. Avšak je nezbytné vyvinout takové postupy v počítačové didaktice, jež budou více přizpůsobeny potřebám a zájmům dívek a budou skutečně aplikovány ve školách. Ovšem do jaké míry mohou tato opatření zvýšit zájem dívek o počítače … je otázka pro další výzkum.” (Bannert - Arbingerová, 1996)

    Kdo jiný, ptám se, kdo jiný než právě ženy-informatičky by “takové postupy v počítačové didaktice” měl vymyslet? A jsem v tomto směru optimistický. Na učitelském studiu informatiky FI MU je nyní 30 % dívek, proč by se některá z nich třeba v rámci diplomní práce nemohla ujmout naznačeného úkolu? Dřevní informatiku jakož i její didaktiku opravdu tvořili muži a jejich komunikace s počítačem pomocí příkazů nesla mužskou pečeť, ale nynější grafické uživatelské prostředí jako kdyby samo o sobě vycházelo ženám vstříc. (Z každého pravidla jsou ovšem čestné výjimky: Počátkem 19.století konstruoval Charles Babbage mechanické počítací stroje na principu děrných štítků za účelem výpočtu tabulek pohybu Měsíce. Jeho tehdejší milenka, lady Ada Lovelace, obohatila příkazový jazyk těchto strojů o příkazy cyklení a podmínky, tedy o strukturované programování, které je podstatou moderních programovacích technik.)

    Profesionálové informatiky se nemohou nudit, vstřebávají pořád nové a ještě novější informace, stále mají práci, která je dokonce baví. Navíc je to práce zajištěná a z existenčního hlediska perspektivní. Mají svoji specifickou profesní komunitu, svoji vlastní mluvu. Pochopitelně občas mají i pocit, že jim něco ze skutečného světa uniká. Tak natruc alespoň spáchají velmi zvláštní básničku:

    Dnes večer po Internetu

    ošukal jsem svoji tetu.

    Je to věc ten Internet,

    neb mám ještě hodně tet.

    A hned v prvním ročníku studia aktualizují svoji webovou stránku, čímž se bezelstně nabídnou všehomíru, vydají všanc komukoli. Jak známo, primitivní divoši se nechtěli od cestovatelů nechat fotografovat v obavách, že by jim snímek uloupil duši. My jsme duchové moderní, dobrovolně a samoobslužně se měníme ve virtuálně dezinfikovaný, parfémovaný a nakulmovaný fantom, zhrdajíce realitou páchnoucí chlévské mrvy.

    Ale stejně dobře mohou volat prosté “Jsem tady!”, pohrdajíce přitom virtuální dezinfekcí. Jde jenom o naplnění poselství nového média; vždyť po zavedení prvních telefonů bylo rovněž šmucke volat jinak než úředně, neboť takový telefon, to byla panečku vážná věc, nic pro človíčky žijící v realitě pachu chlévské mrvy.

    Folkový písničkář Slávek Janoušek v písni “Imaginární hospoda” zpívá, že tady se sedělo a tady čuralo. I my informatikové si k němu přisedneme a po imaginárních pivech vyvrátíme kopyta i obličeje k nočnímu nebi a jsme před nekonečností vesmíru najednou stejně sami a obdobně bezmocní jako kdysi lovci mamutů. Skoro si to stydíme přiznat. Stačí nám naše intelektuální hra v kličkování mezi reklamami rádia Krokodýl? Je pro nás ještě vědomí vlastní smrti zdrojem duchovní síly? Dokážeme si bez nároku na definitivní odpověď pokládat stále stejné otázky odkud, kam a proč?

    Internetová mobilita přece není skutečným pohybem a teprve ten dává vzniknout dospělému člověku; chodíme na procházku, abychom si pročistili hlavu, procházíme se, když jsme v úzkých, když je nám těsno, když si potřebujeme zformulovat sami sebe. A najednou tušíme, že naše internetová vševědoucnost není samospasitelnou moudrostí. Najednou jsme hackeři emocí, pasáčci bitů. Najednou nám uletěl moudivláček pokory a tajemství.

    Pravda, v internetovém davu si na jakoukoli dálku bez rasových či sociálních bariér elektronicky povídáme, e-mailujeme, talkujeme a chatujeme, ale nezfackujem se před hospodou a nepodáme pak jeden druhému ruku a nevyšlapem tu úzkou pěšinku od člověka k člověku. Ze specializovaných odborností moderních expertů nesložíme puzzle skutečného člověka s duší – vůbec: jde duši kvantově teleportovat nebo alespoň e-mailovat? Snad z trestu za přílišné sebevědomí moderního člověka jako bychom zůstávali jeden pro druhého pouze osamělí informatikové s nerozkódovatelnou informací o sobě samých.

     

  5. Počítačoví hackeři
  6. aneb mezinárodní Bratrstvo kočičí pracky

    Jako mají motorkáři svoje rowdies, tak má počítačová věda hackery. Jsou exkomunikovaní i milovaní, jsou vzájemně zasvěcení jak Bratrstvo kočičí pracky a pro okolí tajemní jako hrad v Karpatech, jsou to čarodějové okouzlení počítačem i sami sebou. Zcela jistě mají i specificky privilegovanou filozofii a tvoří nikoli pro výsledek, nýbrž pro čiré potěšení z vlastní virtuozity.

    Svět lidí je nejspíše zklamal, proto se zcela oddali stroji: pracují na něm zejména v noci, kdy spojení s jinými počítači je nejrychlejší a ruka s myší běhá v zákrutech magického labyrintu sama, v noci, kdy hackerova intuice proráží hranice logických systémů. To oni systémovou anarchií narušují stanovený řád okolního světa a do struktur imagologů implantují legrácky, revoltují proti nabubřelé vážnosti jedovatými hříčkami, drolí fasádu moderních posvátných institucí i jednotlivců.

    Hackeři se pokoušejí vlomit do jakýchkoli elektronických dveří, projít se databází, trezorem, připnout prezidentovi šaškovskou rolničku; obvykle nic neodcizí, ale zanechají svoje graffiti. A vzkaz: byl jsem tady, vyměňte si zámek.

    Jakýkoli uzamčený systém je pro ně výzvou. Místo sebe sama ovládají počítač, to on je jejich socha i báseň, snad i jejich žena, jejich dítě. Jsou to Ahasveři elektronické komunikace, oškliví tak, že až krásní. Jejich činnost se pohybuje někde mezi mesiášským komplexem a samohanou. Nerad bych je soudil nebo klasifikoval, vymykají se běžným měřítkům. Hackery zrodila informační společnost a zkrátka jsou.

    Počítačové hackery je snad možno srovnat se starým známým anarchismem. Nejednají s prvoplánovým úmyslem škodit a vesměs oprávněně poukazují na existující problémy, jenže tak často činí prostředky a postupy, které působí u běžných lidí rozpaky, u establishmentu pak hrůzu způsobenou otřesem nejprve tolik svízelně do nyní ach tak měkkounce vysezené sesle.

  7. Televize a počítače versus škola
  8. aneb v kulisách stroboskopického spektáklu

    Důvěra v tištěné slovo je pro dnešní mladou generaci přeformátována do televizního média, což implikuje specifickou strukturu komunikace. Úsloví “co je psáno, to je dáno” platí snad zatím ještě na univerzitách, kde tradičně “šedá je každá teorie”; avšak onen příslovečný “zelený strom života” nejžhavější současnosti vyrašil z dekontextualizovaného informačního prostředí televizní obrazovky, kde klonovaní moderátoři a baviči se skrze mediální marketing starají o to, aby probůh nezeslábnul nepřestajný veletok infozábavy, v němž nová léčiva jsou prezentována jako kabaret, lidská zvěrstva jako balet a úsilí o vertikálu duchovní nepodlehlosti jako tele s dvěma hlavami. (Nejsa placen za reklamu, úmyslně nechválím televizní sportovní přenosy nebo přírodovědné pořady.)

    Vzdělání získané četbou mělo zajisté větší kontinuálnost s předchozími vědomostmi, zkušenostmi a dovednostmi, mohlo se odvolat na posloupnost, nemuselo být okamžitě srozumitelné a pointované jako když kopne kůň. Nebylo za každou cenu příběhové ani zábavné.

    Televize nás útržkovitostí, povrchností a vizuální předtráveností od skutečného poznání zasazeného do patřičných souvislostí spíše odvádí, sebereflexi či snahu o katarzi pouze předstírá a naleptává dosavadní vědu i kulturu tím, že je transformuje v muzikál. Je zaměřena na nejprimitivnější průměr, dává pasivnímu divákovi pouze to, co si její konzumní koncesionář žádá, co se prodává. Jejím měřítkem je sledovanost dosahovaná neustálým stupňováním již prověřeného a jako čert kříže se bojí experimentu riskujícího případnou prohru.

    Milan Kundera ve svém románu Nesmrtelnost (1990) vymyslel a dal do oběhu neologismus “imagologie”, kterým pojmenovává právě probíhající transformaci kultury písemné v obrazovou, ono vítězství specifické virtuální skutečnosti podmíněné manipulacemi a drobnými podvody: podle Kundery nejsme sami sebou, ale ve skutečnosti jsme tím, čím se mediálně jevíme být.

    Zajisté že škola musí na nastalou situaci reagovat. Čím? Především autenticitou sebe sama, důrazem na osobnost a osobitost skutečně živého, nevirtuálního učitele, neboť přinejmenším stejnou měrou vychováváme jako učíme – to první snad ještě více; vždyť kdeže naše našprtané vědomosti školních škamen jsou, avšak kompaktní a přitom mnohovrstevná osobnost některého z našich pedagogů se nám zcela jistě vtiskla do vědomí.

    Následující rozsáhlá citace pochází z vynikajícího eseje Tomáše Staudka nazvaného Universita na prahu třetího tisíciletí (Staudek, 1998):

    Elektronicky zdokumentované přednášky a semináře, přístupné přes počítačovou síť, nacházejí nadšenou odezvu u předsudky nezatížených učitelů a motivovaných studentů, kteří často svými příspěvky sami dotvářejí jejich obsah. (Příkladem budiž projekt ZKUSTO, elektronická podoba textů fundamentálních přednášek, jenž byl na FI MU realizován jako příprava studentů na státní závěrečnou zkoušku; v současnosti existuje již jeho třetí generace, přičemž některé z textů byly zpětně zrevidovány přednášejícími a slouží jako de facto oficiální skriptum, jiné jsou průběžně aktualizovány nebo jejich informačně zhuštěná podoba poskytuje tematický podklad k hlubšímu studiu.) Takové publikace umožňují snadnou úpravu a manipulaci s obsaženými daty a navíc universita více staví svoji výuku na vlastních dokumentech, publikovaných na základě empirických, v daném místě získaných dat, namísto používání přejatých textů, vytvořených třetí stranou. K dispozici jsou tak připraveny aktuální verze učebních materiálů, které díky výhodám jako nepřetržitá dostupnost či multimediální repertoár podle všeho stojí na počátku příštích forem vzdělávacího modelu.

    Oregonská universita, která má více než dvacetiletou zkušenost s provozem akademické počítačové sítě, dokonce zjistila, že výsledky zkoušek studentů aktivně využívajících elektronických médií jsou v porovnání s ostatními studenty v průměru o 10 % lepší. Stejný zdroj ovšem upozorňuje na nezanedbatelnou množinu studentů (okolo patnácti procent), kteří odmítají využívat elektronických médií ke svému studiu; argumentují přitom, že míra odcizení je pro ně oproti tradičním způsobům vzdělání příliš velká. Na základě vlastních zkušeností se však domnívám, že “odcizení” začíná na přednášce s více než dvaceti posluchači, od které je model vzájemné decentralizované komunikace studentů s učitelem čím dál tím více omezován na centralizovaný model masově navštěvovaných přednášek “1 učitel: n studentů”, a právě v tomto způsobu výuky poskytují elektronická média (ve vhodné kombinaci s tradičními přednáškami) optimální studijní prostředí. Za proklamovanou obavou z odcizení vidím spíše nedůvěru k nové technologii, která sice ubírá příležitostí k fyzickému kontaktu, na druhou stranu ale její aplikování na proces výuky vyžaduje více než kdy předtím aktivní spolupráci v rámci studijních skupin a vítá i komunikaci s nejširší množinou v kontextu studií zainteresovaných jednotlivců i jiných akademických či profesních subjektů.

    Žáky a studenty bychom měli naučit orientovat se ve změti informací, třídit poznatky na podstatné, méně podstatné, doplňující a oddělit od nich informační balast, jehož množství je převažující. Žádoucí tzv. “funkční gramotnost” spočívá v aktivní schopnosti práce s informacemi: řetězec – vyhledávat, třídit, znovu dohledávat, kombinovat, vytvořit si vlastní názor a ten obhájit. Při vřazování informací do stávajících systémů vědních disciplín bychom pak spolu s žáky měli anticipovat vývoj, pěstovat interdisciplinárnost a nebazírovat na rigorózně vymezených hranicích tradičních vyučovacích předmětů, vždyť mnozí naši dnešní svěřenci se uplatní v profesích, které teprve vzniknou a o nichž dosud nemáme ani potuchy. Právě informatika může být tmelem kýžené nové syntézy, vzcházející z maškarného reje postmoderního bábelu.

    Vlastní nové možnosti výpočetních mechanismů jsou jistě samy o sobě nesmírně vzrušující, ale to možná ještě důležitější, co tyto výsledky a koncepty přinášejí, je i překvapivé zjištění, že modely, metody a přístupy, které si informatika vybudovala, nejsou vázány jen na elektronické počítače v dnešní podobě (i v klasickém kontextu ostatně existují prototypy výpočetních mechanismů na bázi DNA a molekulových vazeb), ale že poskytují obecnější nástroje, které umožňují uchopit i výpočetní mechanismy principiálně odlišné od dnešní či minulé technické realizace. Výpočetní procesy pomalu přestávají být chápány jako abstrakce stvořená člověkem, ale vyjevují se jako široce zastoupený přírodní mechanismus, bez jehož pochopení nám může být skryta podstata nebo dokonce vysvětlení řady fundamentálních jevů. (Zlatuška, 1998).

    Učebně výchovné působení dnešní školy by mělo své svěřence nikoli upachtěnou rigorózností po obdržení diplomu nebo vysvědčení odradit od dalšího vzdělání, nýbrž je naopak inspirovat k celoživotnímu samostudiu, k myšlenkové tvořivosti a flexibilitě, mělo by jim umožnit volbu individuálních studijních programů, navíc v rozličném časovém ohraničení. Pedagog by tedy, je-li to možné, měl propojit vlastní výzkumnou činnost s výukou svých studentů, naučit je partnersky spíše metodám zkoumání než osvojení “hotového” učiva, vést je k originálnímu pohledu na problém a jeho řešení, být jim i osobním příkladem – jak tomu konec konců bylo již na některých středověkých univerzitách či jak to známe z východních filozofických koncepcí.

     

  9. Závěrečné připodotknutí

aneb jen tak si spolu pomlčet

Elektronická komunikace je neoddiskutovatelným fenoménem dnešní přelomové informační doby, což uzná každý, kdo se s ní naučí ke svému prospěchu zacházet. Jejím prostřednictvím se před námi otevírají nové, dosud nezmapované oblasti lidského poznání a řečiště tradičních disciplín prosakují, slévají se, aby posléze vytvořily obory dosud sotva tušené. To je nesporně dobře.

Před novými informačními technologiemi má však člověk také pochopitelnou obavu, jako před vším neznámým, zatímco na negativní účinky technologií starých si už stačil zvyknout. Strach z nového je v nás geneticky zakódován a je často nezdůvodněný, vzpomeňme, jak se mnozí jinak odvážní sportovci bojí cestovat letadly. Tyhle předchozí řádky “nesoustavného přemyšlování” vznikly proto, aby upozornily i na případné negativní faktory televize a elektronické komunikace, aby ukázaly prstem na bubáky sociální izolace, odcizení, změn osobnosti, patologické závislosti atd. atp. etc. - a tím je v očích laické veřejnosti oddémonizovaly.

Otázky kolem “přijatelného” využívání počítačové komunikace jsou zatím problémem vzdáleným běžné lidské zkušenosti. Používáním počítačů a elektronické komunikace nejspíše ztrácíme intuitivní nazírání toho, čeho se dopouštíme - a leckdy do čeho se vůbec pouštíme. Zvětšuje se propast mezi činem a jeho důsledkem: uprostřed leží abstraktní rovina manipulací digitálního zpracování; ve virtuálních společenstvích bude postupně nutno vytvořit a akceptovat kódy vhodného chování.

Přitom obrovskou snadnost nevhodného chování ovlivňuje především rychlost počítačů a rychlost komunikace, dále soukromí, anonymita i pohoda otočné židle u domácího krbu při práci, a to jak práci kalé, tak i nekalé, zajisté rovněž digitalizace informací a snadnost kopírování, přičemž originál nemusí být nijak dotčen, určitě také snadná dostupnost potenciální oběti, v neposlední řadě pak věčný boj mezi establishmentem a kontrakulturou (hackeři versus správci sítí).

Lidem v tomto druhu komunikace zatím chybí patřičné zábrany. Na rozdíl dejme tomu od krádeže v obchodním domě zde působí faktor neviditelnosti, kdy zneužití nemusí být ihned zjevné. Například klientům bank ze strany potenciálních škůdců využíváním “skrytých dvířek” v programech hrozí “salámové útoky” (princip rozkrájení salámu na průhledné plátky desetihaléřů odebraných z desetitisíců různých kont), zneužití systému půjček nenápadnou preferencí určitých klientů atp. “Proces úspěšného odvrácení hrozeb od útočníka zřejmě

nebude nikdy ukončen. Kvalifikovaný útočník povede svůj útok stále rafinovanějšími metodami, což bude vyvolávat nutnost účinnější obrany. Útočník je přitom ve výhodě, poněvadž mu stačí, aby z řady útoků uspěl pouze jedenkrát. Přitom tato hrozba je pouze příkladem – pro čtenáře možná atraktivnějším – z celé řady dalších skrytějších rizik, která nesou finanční instituce. Tato rizika vycházejí často ze samé podstaty předmětu podnikání a nejsou tedy pouhým přímým důsledkem využívání informačních technologií, které lze v tomto kontextu chápat jen jako použitý nástroj komunikace a evidence.” (Sedláček, 2000)

Jak vidno, naše úvahy začínají balancovat někde mezi informatikou, kriminalistikou, právem, etikou…

Ale možná, že v dnešní stále ještě lidské době Internetu a maligních masmédií se někde v koutku člověčí duše zpod počítačové skořápky klube potřeba bezprostředního lidského kontaktu až mýticky dávné orální tradice sdělování.

Jen tak si tváří v tvář pokecat, i bez nároku na velký příběh s happyendem. Jen tak si jeden s druhým pomlčet, jen tak podat jeden druhému krajíc chleba. Jen tak. Noninformaticky.

Literatura

Bannert – Arbinger: CULAS (Computerunterstuztes Lernen an allgemeinbildenden Schulen). 1996.

Berne, E.: Jak si lidé hrají. Svoboda, Praha 1970.

Čačka, O.: Vliv práce s počítačem na dítě s příznaky syndromu LMD. In: Sborník X. vědeckého kolokvia, Vyškov 1992, str. 92-96.

Eco, U.: Skeptikové a těšitelé. Svoboda, Praha 1995.

Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi. Portál, Praha 1997.

Foucault, M.: Myšlení vnějšku. Hermann & synové, Praha 1996.

Fukač, J. et al.: Hudba a média (Rukověť muzikologa). Masarykova univerzita, Brno 1998.

Huff, Ch. – Finholt, T. et al.: Social Issues in Computing – Putting Computing in Its Place. Mc. Graw-Hill, New York 1994.

Postman, N.: Ubavit se k smrti – Veřejná komunikace ve věku zábavy. Mladá fronta, Praha 1999.

Průcha, J.: Moderní pedagogika. Portál, Praha 1997.

Rybka, M.: Počítačové hry z hlediska psychologie. Příspěvek pro 88. Klinickopsychologický den, Praha 1997.

Sedláček, V.: Informační společnost a rizika ve finančnictví roku 2000. Univerzitní noviny, list Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana, 12/19, 31. prosince 1999, str. 12 – 13.

Stará, M.: Vliv studia a informačních technologií na osobnost studentů Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Bakalářská práce katedry psychologie FF Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1999.

Staudek, J. – Staudek, T.: Elektronická pošta, víme co dobré (a nedobré) nám přináší? LANCOM č. 7-8/8, srpen 1998, str. 68-70.

Staudek, T.: Universita na prahu třetího tisíciletí. Rukopis, Brno 1998.

Stoll, C.: Kukaččí vejce. Mladá fronta, Praha 1997.

Turkle, S.: Hackers: loving the machine for itself. In: Social Issues in Computing , str. 638 – 672, Copyright 1984 by Sherry Turkl.

Zlatuška, J.: Proměny informatiky. Inaugurační přednáška 9. října 1998.

Zlatuška, J.: Vzdělání pro informační společnost. Rozšířená verze příspěvku na sympoziu “Gymnázium jako kulturní fenomén”, rukopis, Brno 1997.