Michal Martinásek, 2000
Nástup informační společnosti přináší výrazné změny mimo jiné i v oblasti státní správy. Nové možnosti, které tyto změny přináší, spolu s požadavky na informování veřejnosti a právem na informace se odráží jak v politických dimenzích, tak i v legislativním procesu a v praktickém nasazení nových technologií (budování informačních systémů). Životní prostředí a obecněji oblast ekologie a environmentalistiky se zároveň v posledních letech dostaly mezi sledované oblasti zájmu veřejnosti (ať už jde o odborné instituce, nezávislá uskupení, nebo jednotlivé občany) a široká informovanost v této oblasti je jedním z důležitých prvků života společnosti.
S tímto sílícím zájmem o informace z oblasti životního prostředí a následnou možností diskuze o nich nabývá na významu několik klíčových prvků, jako jsou možnost přístupu k těmto informacím pro širokou veřejnost (jejich dostupnost), kvalita a množství informací (s čímž souvisí i zodpovědnost jejich poskytovatelů), ale i dosud často opomíjená forma a způsob reprezentace informací. S posledním problémem souvisí do značné míry použitelnost informací -- jde o širokou oblast zahrnující možnost snadného vyhledání relevantní informace, vazeb na další údaje nebo alespoň informační zdroje, možnosti jejího posouzení (zasazení do širšího kontextu, přístup k odborným nezávislým vyjádřením atd.), stejně jako další vlastnosti do značné míry ovlivňující praktickou hodnotu informace. S postupující informatizací společnosti lze očekávat, že tento prvek bude nabývat na významu. Nástup informační společnosti přináší nové možnosti v oblasti zveřejňování údajů, ale i nové povinnosti, které z něj plynou. Těmito možnostmi i povinnostmi se budeme zabývat s ohledem na současný stav (jak legislativy, tak i technické realizace) a nastíníme možné výhledy do budoucna.
Jak je patrné, i v této oblasti přináší informační společnost propojení dvou různých pohledů -- pohled na ekologické informace obecně, na aktivity, které bezprostředně souvisí s ochranou životního prostředí a následně na způsob informování o nich. Zejména druhá oblast (informovanost) je tímto novým přístupem v pohledu na informace (společnost, ve které vzrůstá požadavek na snadnou a širokou dostupnost informace) značně ovlivněna, což se projevuje jak na tlaku směrem k větší informovanosti (odrážejícím se i v legislativním procesu), tak na požadavcích na formu prezentace informací. Za jistých podmínek lze za "informování" považovat i možnost získat některé materiály např. osobní návštěvou Ministerstva životního prostředí, což ovšem je v éře informační společnosti neúnosné a orgány veřejné správy jsou nuceny se tomuto faktu přizpůsobit. Tento tlak se navíc s nárůstem informační gramotnosti bude zvětšovat.
Nejprve se zaměřme na legislativní rámec všech aktivit souvisejících s poskytováním informací ve veřejné správě v oblasti ekologie a na další související koncepce.
Obecně je základní právo občanů na informace ukotveno v Zákoně o svobodném přístupu k informacím (106/1999 Sb.). Tato norma ukotvuje obecně povinnost orgánů veřejné správy poskytovat informace o svém působení (zároveň je to jeden ze zákonů souvisejících se vstupem ČR do EU). Tento zákon ve svém důsledku přináší potřebu co nejsnadnější a nejširší možnosti publikování informací z oblasti veřejné správy a s tím související nutnost hledat takové možnosti poskytování informací, které jsou pro státní správu pokud možno co nejjednodušší. Jedním z konkrétních způsobů, které se v této souvislosti v současnosti nabízejí, je publikování informací prostřednictvím Internetu (konkrétně prostřednictvím WWW). Jde zejména o publikování údajů, u kterých lze očekávat, že na ně budou kladeny dotazy, případně o údaje, které jdou výsledkem odpovědí na již položené dotazy tak, jak to tento zákon definuje -- tato forma publikace je v současnosti pravděpodobně nejlevnější a přitom naplňuje požadavky zákona.
Na informace z oblasti ekologie se dále explicitně vztahuje Zákon o právu na informace o životním prostředí (123/1998 Sb.), který mj. vymezuje pravidla, za kterých je možno žádat o tyto informace. V souvislosti se Zákonem o elektronickém podpisu (227/2000 Sb.) ovšem bude možno o tyto informace žádat též elektronickou formou prostřednictvím Internetu.
Dokument "Státní politika životního prostředí" (1999), který definuje cíle státu v oblasti ochrany životního prostředí a navazujících aktivit, obsahuje také požadavek na zlepšení úrovně informací o životním prostředí zejména v souvislosti s požadovaným zapojením veřejnosti. V oblasti závazků plynoucích z přípravy vstupu ČR do EU (II.2) je jedním ze základních bodů i "zlepšení datové a informační základny, zprovoznění funkčního jednotného informačního systému o životním prostředí umožňujícího poskytování informací o stavu životního prostředí ... včetně možnosti modelování a vyhodnocování efektivnosti přijímaných opatření". To představuje zásadní požadavek, který je v souladu s námi uváděnou potřebou snadného přístupu k informacím včetně vazeb na další zdroje apod. Jednotný informační systém je zmíněn též v části (VII.4) o informačních nástrojích (včetně osvěty apod.). Dále je pak nutnost zpřístupnění informací zdůrazněna v článku (VII.6) o účasti obyvatel a materiálu "Agenda 21", kde je výslovně zmíněno zveřejnění informací na Internetu. Je tedy patrné, že informovanost veřejnosti (a praktická realizace prostřednictvím informačních technologií) je jednou z nejdůležitějších součástí státní politiky v oblasti životního prostředí.
Navíc byla v ČR již v minulosti (1992) zřízena vyhláškou Ministerstva životního prostředí příspěvková organizace "Český ekologický ústav" (ČEÚ), přičemž prvním bodem předmětů činnosti tohoto ústavu je "provozovat a dotvářet jednotný informační systém o životním prostředí včetně validování primárních dat a sestavování informačních syntéz". Ovšem vznik a vývoj tohoto systému (stejně jako v dalších oblastech veřejné správy) nebyl příliš koordinován s dalšími aktivitami v oblasti informačních systémů, což bylo způsobeno absencí jednotného přístupu k informační politice ČR.
Z druhé strany (vstup veřejné správy do éry informační společnosti) je důležitým dokumentem tzv. "Státní informační politika -- cesta k informační společnosti". Tento materiál definuje systematicky směry státní politiky v oblasti informační společnosti -- z našeho pohledu jsou zajímavé zejména následující body z tzv. "osmi prioritních oblastí státní informační politiky":
- Informatizovaná demokracie (bod II) -- obecně popisuje právo občanů na informace (nyní ukotvené v již zmíněném zákoně 106/1999) -- zároveň je v tomto bodě explicitně uvedeno, že v elektronické podobě by měly být dostupné mimo jiné i ekologické informace.
- Informační společnost: stabilní a bezpečná (bod VIII) -- uvádí v odstavci "Informační podpora krizového managementu a ochrany životního prostředí" zaměření státní informační politiky na oblast ekologie jako jeden z jejích důležitých rysů.
Dalším prvkem v oblasti reformy veřejné správy je Zákon o informačních systémech veřejné správy (365/2000 Sb.), který nově definuje též "Úřad pro veřejné informační systémy", v jehož kompetenci má být definice "standardů" pro propojování jednotlivých informačních systémů veřejné správy, předávání dat mezi nimi i definice vazeb. Tyto oblasti nás zajímají zejména proto, že souvisí s již zmíněnou měrou praktické použitelnosti poskytovaných informací (konkrétně s vazbami na další zdroje informací).
Z uvedeného tedy plyne, že politický zájem na zpřístupnění informací o životním prostředí pro širokou veřejnost prostřednictvím současných informačních technologií je trvalý a celý proces má již i relativně pevný legislativní rámec. To lze považovat za výhodu, protože tak stát může plnit svoji koordinační činnost v oblasti sdružování a poskytování informací environmentálního charakteru a to v součinnosti s ostatními oblastmi reformy státní správy vyvolané nástupem informační společnosti. V dalším nás budou zajímat praktické možnosti přístupu občana k informacím přes Internet. V našem modelovém příkladu budeme uvažovat občana s přístupem k Internetu zběhlého v jeho používání ovšem bez bližších znalostí struktury a fungování informačních služeb veřejné správy -- stejně tak nebudeme předpokládat hlubší znalosti ekologických aktivit státu, pouze obecné povědomí o nich. Půjde tedy v podstatě o pohled člověka, který k informačním službám v oblasti životního prostředí přistupuje poprvé, ať již s určitým cílem (nutnost vyhledání nějaké konkrétní informace), nebo případně pouze se zájmem o některou z oblastí environmentalistiky.
Jaký je tedy současný stav praktických výsledků dříve uvedených aktivit? Obecným informačním centrem veřejné správy ČR na Internetu má být vytvářený "WWW server státní správy ČR" (www.siscr.cz). Ten tvoří v podstatě portál na ostatní informační servery ze všech oblastí státní správy. Jeho součástí je i WWW server Ministerstva vnitra ČR, který obsahuje postupně doplňované informace o zákonech (tj. i o zákonech majících vztah k ekologii). Obecně lze říci, že tento "portál" v současné podobě umožňuje základní orientaci občana ve struktuře orgánů státní správy a možnost získání bližších informací o nich spolu s odkazy na tyto části. To je z našeho pohledu zatím dostatečné, protože logickým krokem je přechod do částí informačního systému, zabývající se environmentálními informacemi a tento přechod je portálem umožněn -- výchozím bodem zde jsou stránky Ministerstva životního prostředí, na kterých lze nalézt specializovaný portál veřejné správy pro námi sledovanou oblast.
Skutečně stránky tohoto ministerstva prezentují určitý pokus o organizaci informací podle jejich významu, který je představován zejména odkazy na podsekce zabývající se jednotlivými složkami životního prostředí a následných aktivit (půda, ovzduší, geologie, voda, odpady, geneticky modifikované organismy, hodnocení vlivů na životní prostředí apod.). Toto členění představuje pozitivní prvek, protože alespoň v základní orientaci umožňuje při hledání informací postupovat podle účelu, kvůli kterému je portál navštíven. Zároveň přítomné odkazy na státní politiku v oblasti životního prostředí, legislativní rámec (ať již ČR, tak EU), na další informační služby a aktuální informace představují dobrý základ pro skutečně prakticky použitelný informační zdroj.
Jinou otázkou je, zdali je obsah uvedených podsekcí relevantní a jaké informace jsou v nich skutečně dostupné. Samozřejmě zde pak již záleží na konkrétním účelu hledání, protože portál odkazuje na různé informační zdroje s různou měrou použitelnosti. Přitom je nutno odlišovat možnosti přístupu k informacím týkajícím se legislativního rámce, standardů apod. a k informacím o konkrétních údajích o životním prostředí.
Při všeobecném pohledu na prezentované informace lze říci, že první oblast je z tohoto portálu dostupná dostatečným způsobem. Lze poměrně snadno získat jak obecné informace (právní normy, nařízení, standardy), tak některé informace o konkrétních případech jejich důsledků, včetně budoucích dopadů. V tomto ohledu jsou zajímavým zdrojem zejména věstník a zpravodaj MŽP a zpravodaj EIA (analýzy dopadů na životní prostředí). Díky možnosti textového prohledávání celého portálu MŽP lze v těchto dokumentech některé konkrétní informace nalézt (přes veškeré nedostatky této metody, jako jsou odkazy na irelevantní dokumenty související se složitostí specifikace dotazu, který odpovídá hledané informaci).
Konkrétní údaje o jednotlivých složkách životního prostředí a návazných aktivit jsou (již z minulosti) organizovány ve stávajících informačních systémech provozovaných různými organizacemi. Jde například o informační systém o odpadech (databáze s informacemi o produkci a nakládání s odpady a zařízeních pro zpracování odpadů -- provozováno ČEÚ), informační systém o aktivitách posuzovaných podle vlivů na životní prostředí EIA (ČEÚ), odkaz na aktuální informace o ovzduší (Český hydrometeorologický ústav), odkaz na informace o stavu vody v ČR, databáze a mapy registru kontaminovaných ploch (provozuje Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský v Brně) a další systémy týkající se životního prostředí (a environmentalistiky obecně).
Tyto informační zdroje nejsou nijak sdruženy, součástí portálu jsou pouze odkazy na jejich samostatné stránky, což odpovídá postupujícímu trendu v realizaci rozsáhlých informačních systémů formou autonomních volně propojených subsystémů. Nevýhodou ovšem je absence jakýchkoliv vazeb mezi těmito informačními zdroji, ať už vzájemně, tak případné vazby na doprovodné informace. Případné existující odkazy jsou pouze ad hoc řešením vyplývajícím z nesystematického budování těchto systémů (ve většině případů ovšem vynuceného jak různými časovými obdobími vzniku systémů, tak i odlišností původního účelu, kvůli kterému byly vytvářeny). Ve většině případů jde o dvě základní kategorie systémů -- s vazbou na nějakou formu GIS (např. uváděné mapy registru kontaminovaných ploch), nebo relativně jednoduchý interface na databázi umožňující jednosměrné kladení databázových dotazů. To je samozřejmě dostatečné pouze v případě hledání konkrétní informace, nikoliv při širší analýze, kterou tyto systémy většinou přímo nijak nepodporují. Bylo by vhodné, aby se tento stav v budoucnu změnil a systémy byly rozšířeny (nebo spíše "zastřešeny") doplňujícími funkcemi a vazbami, které usnadní orientaci v konkrétním problému tím, že ho zasadí do širšího rámce. Vhodná by byla integrace s využitím mezioborové spolupráce, což je ovšem obecně netriviální úkol vyžadující značné úsilí a prostředky, výsledky ovšem mohou být pak řádově hodnotnější.
Poslední důležitá kategorie odkazů, které lze od tohoto portálu očekávat (viz Agenda 21 -- zapojení občanů), jsou reference na nestátní nezávislé organizace, občanské iniciativy, odborná pracoviště vysokých škol apod. Ty jsou zde uvedeny pouze velmi stručně výčtem na jediné stránce, nejsou přidruženy k oblastem, kterých se týká jejich činnost a jejich seznam je neúplný.
V souhrnu lze konstatovat, že stav informačních systémů veřejné správy v oblasti ekologie v současnosti odpovídá průměrnému standardu existujících WWW stránek na Internetu v ČR -- jisté informace zde obsaženy jsou, ovšem ke skutečně hodnotnému a snadnému používání systém dospěje teprve s postupnou integrací a propojením dat. Tento úkol je ovšem obecně netriviální a nedá se očekávat jeho brzká realizace. Nejprve bude nutno vytvořit a naplnit metainformační systémy, které budou schopné obsluhovat údaje o datech v nich uložených. S tím souvisí i nutnost popisu vkládaných dat (metadata), což ve většině případů znamená buď přepracování stávajících systémů, nebo alespoň jejich rozšíření o moduly, které tato metadata jsou schopny poskytnout. První kroky k těmto systémům lze vypozorovat například v realizaci systému MIDAS (MetaInformační Databázový Systém), jehož vytváření spadá (včetně dalších úkolů souvisejících s umožněním výměny dat mezi systémy veřejné správy) pod kompetence Úřadu pro veřejné informační systémy.
Po realizaci těchto kroků (propojení na základní úrovni a zpřístupnění metadat) by bylo vhodné přejít do další fáze propojení informací z těchto systémů a to formou "nadstavbových" systémů, které získávají informace z jednotlivých nyní oddělených databází a jsou schopny nad nimi provádět účinné vyhledávání a sdružování logicky souvisejících údajů. Třetí fáze je pak představována vytvořením systémů umožňujících analýzu nad takto získanými údaji. Všechny tyto kroky jsou v souladu se státní informační politikou a s politikou v oblasti životního prostředí a to jak v bodech vyžadujících co nejvyšší informovanost veřejnosti (ty jsou naplňovány už nyní prostřednictvím již existujících zpřístupněných informačních systémů a databází), tak v oblastech prosazujících vyšší vzdělanost a možnost rozhodování na základě dostupných dat. Nejde tedy jen o možnost získat vlastní informace, ale o usnadnění tvorby závěrů z těchto dat, což v současnosti není systémy příliš podporováno.
V ideálním stavu by se portál veřejné správy v oblasti životního prostředí (jako součást obecného portálu veřejné správy) mohl stát "příručkou" občana, usnadňující získání širokého spektra informací nutných k rozhodování o záležitostech, týkajících se životního prostředí. Může jít například o odborné, legislativní a ekonomické informace -- lze jmenovat například oblast týkající se státních podpůrných programů pro ekologické projekty, organizace i jednotlivce -- oblasti úspor energie v domácnostech, podpory alternativních způsobů zemědělské produkce, odborných analýz rizik používání některých technologií apod. Přitom ve všech těchto případech jde o záležitosti s přímým dopadem na rozhodování jednotlivce -- je tedy nutno poskytnout dostatečné prostředky podporující toto rozhodování, což je bez syntézy informací z více zdrojů nereálné (ta je nyní možná jen ručně a systémy ji podporují maximálně uvedením obecného odkazu na související zdroj informací).
I pro občanská sdružení a nezávislé organizace disponující prostředky pro provádění nezávislých analýz a shrnutí by bylo zpřístupnění těchto podpůrných rozhodovacích nástrojů výhodné, protože by bylo možno často předejít kolotoči zdůvodňování např. při napadnutí některého rozhodnutí státní správy, kdy obě strany vzájemně zpochybňují své závěry a teprve posléze dochází k ujasnění základních předpokladů a dostupných informací o výchozích faktech, po němž může začít konstruktivní dialog. Obecně každé zpřístupnění výchozích údajů při rozhodování státní správy tento proces zprůhledňuje a zvyšuje jeho důvěryhodnost, takže tento zájem je legitimní.
V souhrnu lze prohlásit, že oblast informací o životním prostředí je v probíhajícím procesu reformy veřejné správy směrem k informační otevřenosti a se vstupem do informační společnosti jednou z důležitých a sledovaných částí, která má zároveň vazbu na vstup ČR do EU -- dá se tedy očekávat, že současný politický zájem o tuto oblast bude pokračovat a vhledem k očekávané výstavbě nových a propojení existujících informačních systémů veřejné správy budou zmíněné cíle postupně naplňovány a možnosti přístupu občanů k těmto informacím a jejich praktické využití budou do budoucna nadále obohacovány. Bylo by vhodné, aby nastoupený trend (popis informací -- metadata, sdružování dostupných údajů a vytváření vazeb mající za následek zvýšení hodnoty systému) pokračoval, lze pak očekávat podstatné rozšíření možností pro ekologickou osvětu, úroveň vzdělanosti v této oblasti i podporu rozhodování v otázkách týkajících se životního prostředí.