Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA)
Když mi ondyno OSA zaslal souhrnný přehled o celkovém množství mých zastupovaných písní, nebyl to věru žádný důvod k hrdosti. Ačkoli, i těch mizerných třicet kousků mě dokázalo pár let slušně živit na volné noze. K tomu je ovšem třeba připočíst mohutné autorské zázemí tehdejších přátel: za všechny dlužno jmenovat alespoň již zesnulého Pepu Řičánka a dosud stále ještě žijícího Vadima Koudelku (druhdy šohaj, dnes podobně jako já už nosí jen pupek na kšandách). Třicet písniček za bezmála třicet let - tristní bilance.
Přitom mne chudobní rodičové k hudbě vedli. Jako dítko školou povinné jsem v "Lidušce" sedm let šmidlal na housle a k tomu pak co puberťák ještě pět let foukal B-trubku. Můj učitel pan Melichar Boček (údajně muklovský holič Julia Fučíka - viz Reportáž psanou na oprátce) mě zatáhl mezi staré pardály do dechny, kterou dirigoval. Škola života; tam jsem se naučil transponovat z prehistorické "es" partitury do modernější "B", tam mě po půlnoci naváděli chodit vybírat mezi trdlující opilce do klobouku na chudé muzikanty, tam mě z plezíru nechali k ránu i zpívat sentimentální fláky z Vlachovky: "Von už to teď, mladej, stejně nikdo neposlouchá."
Pak jsem se nějak zvrhl přes kytaru a řachal elektricky na tancovačkách big beat. A student Slávek Janoušek mě učil přebírat šest strun akusticky. To už jsem krákoral v brněnském Vysokoškolském sboru pod taktovkami Luboše Mátla a Petra Škarohlída.
V naší moravské metropoli se tehdy rozjíždělo výtečné folkové duo Jan Svoboda & Jan Markvart, začínali bratři Mikoláškové a jiní a další, třeba mláďata Vondrák & Bodlák. Tak jsem to ve čtvrtek 7. prosince 1972 ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici taky prubnul samostatným pořadem Písničky na tři akordy. Průser - Arnošt Goldflam zhnusen odešel na pivo. Ale vydržel jsem s kytarou a foukací harmonikou opruzovat celých deset let (sic!), poslední pořad v klubu Horizont byl věnován Janu Skácelovi; vezl jsem jej s paní Boženkou tam i zpět trabantem. Brněnská umělecká agentura pak po mně licenci přiklepla Wabi Daňkovi, jehož na přehrávky přivlekl Fedor Skotal, řečený Ňuf.
Deset let bylo tak akorát. Občas jsem něco nazpíval v rozhlase, buď s kytarou nebo se skupinou KMČ (kdo má čas) či za doprovodu formací dnes již pouze exhumovatelných: Orchestru Gustava Broma, skupiny Progress Organization... Zahrál jsem si na koncertě jako předskokan před Olympicem, na mých zpíváních co host vystupovala mladičká Věra Martinová, která tehdy v Brně studovala konzervatoř... Takových a podobných průniků se žánrem folku bylo arciť nejvíc, ale já se vždycky považoval spíše za baviče než za charismatického mluvčího generace, na toho jsem zdaleka neměl.
Z dnešního hlediska nazíráno, bez půvabu nebyly tehdejší bizarní textové zásahy kulturdozorců typu nahraďte vilně nemravné verše když z poličky mi dáváš slohy / chtěl bych ti koukat mezi nohy. Nahradil jsem prý ještě nemravnějšími když z věšáku mi dáváš bundu..., až jsme se posléze ujednotili na takřka mravné verzi když z poličky mi dáváš knihu / mrknu ti tajně do výstřihu. V písni "Rodí se tu láska" neprošel text dámě rdí se vrstva pudru / neboť pán měl ženu ludru, v opusu "Kdeže ty časy jsou" neobstálo tvrzení že tenkrát se žilo líp, pročež bylo nahrazeno blábolem a teklo pivo z píp. Mimochodem, zmíněná píseň je v naší populární hudbě zřejmě první retro, napůl recesní a napůl nostalgické.
"Chlapče, oni ti za to drnkání ještě platí?" spráskla nade mnou v počátcích "profesionálního" muzicírování překvapením ruce moje maminka. "Platí," přikývl jsem, ale taky mi to přišlo divné. Dnes - kdy se mi vybavují pouze fragmenty všech těch textů a melodií (Kamarádů? Mých vlastních?), kdy mi akordy neskočí do prstů ani náhodou a kdy mi při zpívání ze všelijakých zpěvníků spadnou brejle - už si mohu bez velkého červenání přiznat, že to všechno byla vlastně sranda. Taková ta prepostmoderní, sranda nejvíc ze sebe sama, jakou národní umělec Karel Gott nejspíš nikdy neprožil. Kdeže ty časy jsou: voda je vzala, voli ji vypili.