Zlato za 10 000 dolarů?
SAN FRANCISCO – Vést racionální rozhovor o hodnotě zlata nikdy nebylo snadné.
V poslední době, kdy se ceny zlata zvedly o více než 300% za deset let, je to ještě těžší.
Loni v prosinci napsali kolegové-ekonomové Martin Feldstein a Nouriel Roubini komentáře, v nichž odvážně zpochybnili „býčí“ náladu na trhu a rozumně poukázali na rizika spojená se zlatem.
A co se nestalo?
Od zveřejnění jejich článků se cena zlata vyšplhala ještě výše, a nedávno dokonce dosáhla rekordních 1300 dolarů.
Už loni v prosinci přitom mnoho „zlatých nadšenců“ tvrdilo, že cena této komodity nevyhnutelně směřuje k hranici 2000 dolarů.
A někteří z nich, osmělení jeho setrvalým zhodnocováním, dnes naznačují, že by zlato mohlo stát ještě více.
Jeden úspěšný investor do zlata mi nedávno vysvětloval, že ceny akcií více než deset let skomíraly a vzpamatovaly se až na počátku 80. let, kdy Dow Jonesův index překročil hranici 1000 bodů.
Od té doby se index vyšplhal nad 10 000 bodů.
Není tedy možné, že se také hodnota zlata, která se již přehoupla přes magickou hranici 1000 dolarů, desetinásobně zvýší?
Připusťme, že dospět k mnohem vyšší ceně za zlato není tak nepředstavitelné, jak se zdá.
Očistíme-li současnou cenu o inflaci, pak se ani neblíží k rekordnímu maximu z ledna 1980.
Tehdy dosáhlo zlato hodnoty 850 dolarů, což je hodně přes 2000 dnešních dolarů.
Lze však tvrdit, že cena z ledna 1980 byla „splašeným vrcholem“ dosaženým v období zvýšené geopolitické nestability.
Současná cena 1300 dolarů je tedy pravděpodobně více než dvojnásobkem velmi dlouhodobých, o inflaci očištěných, průměrných cen zlata.
Co by tedy mohlo ospravedlnit další obrovský růst cen zlata ze současné úrovně?
Jedna odpověď samozřejmě zní: naprostý kolaps dolaru.
Vzhledem k raketově stoupajícím schodkům a bezcílné fiskální politice si člověk klade otázku, zda by se populistická administrativa nakonec nemohla neuváženě uchýlit k tiskařským rotačkám.
A pokud z toho opravdu máte strach, pak by zlato skutečně mohlo být nejspolehlivější ochranou.
Jistě, někdo by mohl namítnout, že lepší a přímočařejší zajištění proti inflaci představují dluhopisy s výnosem vázaným na inflaci. „Zlatí nadšenci“ se však právem obávají, zda by vláda za extrémních okolností splnila své závazky.
Jak s Carmen Reinhartovou uvádíme v nedávné knize o dějinách finančních krizí Tentokrát je to jinak, vlády zbavené peněz skutečně v mnoha případech násilně mění dluhy vázané na inflaci na dluhy nevázané, a to právě proto, aby se jejich hodnota mohla v inflaci rozpustit.
Dokonce i Spojené státy během velké hospodářské krize ve 30. letech zrušily inflační doložky ve smlouvách o dluhopisech.
Takže se to může stát všude.
Skutečnost, že velmi vysoká inflace je možná, ji však ještě nečiní pravděpodobnou, a proto bychom měli být opatrní s tvrzením, že cenu zlata táhnou nahoru inflační očekávání.
Někteří experti místo toho tvrdí, že dlouhý pochod zlata směrem vzhůru je částečně důsledkem rozvoje nových finančních nástrojů, které usnadňují obchodování a spekulace se zlatem.
Na tomto argumentu je pravděpodobně zrnko pravdy – a také jistá ironie.
Koneckonců se už středověcí alchymisté zabývali tím, co dnes pokládáme za absurdní hledání cest, jak proměnit neušlechtilé kovy ve zlato.
Nebylo by tedy paradoxní, kdyby finanční alchymie dokázala dramaticky zvýšit cenu zlatého slitku?
Podle mého názoru je nejsilnějším argumentem ospravedlňujícím dnešní vysokou cenu zlata dramatické začleňování Asie, Latinské Ameriky a Blízkého východu do globální ekonomiky.
V době, kdy zástupy nových spotřebitelů získávají kupní sílu, poptávka zákonitě roste, což žene nahoru i cenu vzácných komodit.
Současně platí, že centrální banky zemí s rozvíjejícími se trhy potřebují hromadit zlaté rezervy, které stále drží v daleko menším poměru než centrální banky zemí bohatých.
A protože dnes euro působí jako prostředek diverzifikace rizika spojeného s dolarem méně lákavě, přirozeně tím vzrůstá přitažlivost eura.
Takže ano, existují solidní základní ukazatele, které přijatelným způsobem podporují dnešní vyšší cenu zlata, ačkoliv je daleko spornější, zda a do jaké míry budou jeho vyšší cenu podporovat i do budoucna.
Další klíčový základní faktor, který udržuje ceny zlata nahoře, by se totiž mohl ukázat jako mnohem pomíjivější než globalizace.
Ceny zlata jsou mimořádně citlivé na pohyby globálních úrokových sazeb.
Zlato koneckonců nenese žádný úrok a jeho držení navíc něco stojí.
Dnes, kdy se úrokové sazby v mnoha zemích blíží rekordním minimům nebo jich už dosáhly, je tedy relativně levné spekulovat se zlatem namísto investic do dluhopisů.
Pokud se však reálné úrokové sazby podstatně zvýší, což by jednoho dne docela dobře mohly, ceny zlata se mohou zhroutit.
Většina ekonomických studií naznačuje, že ceny zlata se v krátkodobém až střednědobém měřítku velmi obtížně předpovídají, přičemž pravděpodobnosti zisku a ztráty jsou přibližně v rovnováze.
Je proto nebezpečné extrapolovat krátkodobé trendy.
Ano, zlato zažívá skvělou jízdu, ale totéž platilo ještě před pár lety i o celosvětových cenách nemovitostí.
Jste-li investorem disponujícím velkým objemem prostředků, suverénním fondem nebo centrální bankou, pak je veskrze rozumné držet skromný díl portfolia ve zlatě coby ochraně proti mimořádným událostem.
Navzdory vysoké přitažlivosti dané mimořádným růstem ceny však pro většinu z nás zůstává zlato velmi riskantní sázkou.
Takové úvahy samozřejmě mohou mít na ceny jen malý vliv.
Co však platilo pro alchymisty v dávných dobách, to platí i dnes: zlato a rozum jdou často jen obtížně dohromady.
1929 nebo 1989?
PAŘÍŽ – Jak se hospodářská krize prohlubuje a rozšiřuje, svět hledá historické analogie, které by nám dění poslední doby pomohly pochopit.
Na počátku krize ji mnozí lidé přirovnávali k roku 1982 či 1973, což bylo chlácholivé, neboť obě data se váží ke klasickým cyklickým poklesům.
Dnes je nálada mnohem pochmurnější a začínají se hojně objevovat odkazy na roky 1929 a 1931, třebaže některé vlády se nepřestávají chovat, jako by krize byla spíše klasická než výjimečná.
Prosazují se sklony buď k přílišné zdrženlivosti (Evropa), anebo k rozšiřování snah (Spojené státy).
Evropa je obezřetná ve jménu předcházení dluhu a ochrany eura, kdežto USA jednají na mnoha frontách, aby nepromeškaly ideální příležitost k zavedení zoufale potřebných strukturálních reforem.
Geostratégům však s ohledem na politiku i ekonomiku zcela přirozeně přichází na mysl rok 1989.
Jistěže, pád bankovního domu Lehman Brothers nemá nic společného s pádem Berlínské zdi.
Ba na povrchu se zdá, že jde o naprosté opaky: zřícení zdi symbolizující útlak a umělé rozdělení versus zhroucení zdánlivě nezničitelné a uklidňující instituce finančního kapitalismu.
Léta 2008-2009 se však dost pravděpodobně mohou rovnat, právě tak jako rok 1989, epochální změně, jejíž odvíjející se důsledky budeme pociťovat po desetiletí.
Konec ideologického rozdělení Východ-Západ i konec absolutní víry v trhy jsou zlomovými body dějin.
A dění roku 2009 může ohrozit některé z pozitivních výsledků roku 1989, včetně pokojného znovusjednocení Evropy a triumfu demokratických principů nad nacionalistickými, ne-li xenofobními tendencemi.
V roce 1989 nad socialistickou ideologií, zosobněnou a propagovanou sovětským blokem, zvítězila liberální demokracie.
Pro mnohé z příznivců Ronalda Reagana to byl právě prezident USA, kdo záměrnou eskalací závodů ve zbrojení dohnal sovětskou ekonomiku na okraj propasti, čímž plně doložil převahu liberálních společností a volných trhů.
Samozřejmě, mezi rokem 1989 a přítomností existují zjevné rozdíly.
Zaprvé a snad především, revoluce roku 1989 a následný krach Sovětského svazu skoncovaly se světovou bipolaritou.
Naproti tomu rok 2009 zřejmě vydláždí cestu k nové bipolaritě, přičemž Sovětský svaz vystřídá Čína.
Zadruhé, zatímco v roce 1989 se jasnými vítězi – ač křehčími, než se čekalo – jevila demokracie a kapitalismus, v roce 2009 je během šíření globální krize těžké odlišit vítěze od poražených.
Zdá se, že tratí všichni, byť někteří jsou oproti ostatním postiženi víc.
Historie je ovšem nespravedlivá a navzdory větší zodpovědnosti za dnešní globální krizi možná USA ze současného marastu vyjdou v lepší formě než ostatní země.
V lepší kondici, ale ne samy.
Jako hostující profesor na Harvardu a MIT sleduji celkem zřetelnou předpremiéru toho, jak by svět mohl vypadat, až krize konečně odezní.
Člověk cítí cosi jako formování vesmíru, jemuž budou dominovat Amerika a Asie.
Od úžasné mediální laboratoře MIT po katedry matematiky a ekonomie na Harvardu jsou všude Asijci, především Číňané a Indové, tak jako v prvním století před naším letopočtem Římané v Aténách: plni obdivu k těm, od nichž se tolik naučili a jež v nadcházejících desetiletích překonali.
Než se ale tento nový řád objeví, svět se může potýkat s šířícími se zmatky, ne-li přímo chaosem.
Co se například stane s Egyptem, zemí tak významnou a zranitelnou, až se v důsledku krize v ropných státech budou muset do vlasti vrátit tisíce Egypťanů pracujících v Perském zálivu?
Když se bohatým ztenčí bohatství, chudí zchudnou.
A co bude se zahraničními dělníky, kteří dosáhli „evropského snu“ a teď se střetají s potenciálními záchvěvy xenofobie v údajně otevřených evropských zemích?
Důsledky roku 1989 se ukázaly jako méně trvalé, než by se mnozí pozorovatelé, včetně mě, domnívali.
Můžeme jen doufat, že se obdobně i důsledky roku 2009 nakonec ukážou jako mnohem méně dramatické, než se jeví dnes, intuitivně a vlivem dějinných reflexů.
Konec roku 1945
NEW YORK – Když 8. května 1945 oficiálně skončila v Evropě druhá světová válka, ležela velká část světa v troskách.
Pokud je však lidská schopnost destrukce téměř bezbřehá, pak schopnost začínat znovu je neméně pozoruhodná.
Snad proto se lidstvu dosud daří přežít.
Miliony lidí byly na konci války bezpochyby tak hladové a vyčerpané, že se nezmohly na nic kromě vlastního přežívání.
Současně však nad troskami zavládla vlna idealismu, společné odhodlání vybudovat rovnější, pokojnější a bezpečnější svět.
Proto byl velký hrdina této války Winston Churchill vystrnaděn po volbách z úřadu už v létě roku 1945, ještě před kapitulací Japonska.
Muži a ženy neriskovali životy proto, aby se vrátily staré časy privilegovaných tříd a sociální deprivace.
Chtěli lepší bydlení, vzdělání a bezplatnou zdravotní péči pro všechny.
Podobné požadavky se ozývaly po celé Evropě, kde v čele protinacistického či antifašistického odboje často stáli levičáci nebo i komunisté, zatímco předváleční konzervativci byli mnohdy ušpinění kolaborací s fašistickými režimy.
V zemích jako Francie, Itálie a Řecko se mluvilo o revoluci.
Nakonec k nim nedošlo, protože je nepodpořili západní spojenci ani Sovětský svaz.
Stalin se spokojil s impériem ve východní Evropě.
Avšak i pravicový vůdce odboje Charles de Gaulle musel ve své první poválečné vládě strpět komunisty a souhlasil se znárodněním průmyslu a bank.
Příklon k levici, k sociálnědemokratickým státům blahobytu probíhal v celé západní Evropě.
Tvořil součást konsensu roku 1945.
Jiný typ revoluce se odehrával v bývalých evropských koloniích v Asii, kde domorodé národy neměly zájem nechat si znovu vládnout západními mocnostmi, tak potupně poraženými Japonskem.
I Vietnamci, Indonésané, Filipínci, Barmánci, Indové a Malajsijci chtěli svůj díl svobody.
Jejich tužby byly často slyšet v Organizaci spojených národů, založené v roce 1945.
Také OSN byla součástí konsensu roku 1945, podobně jako sen o evropské jednotě.
Mnoho význačných osobností – například Albert Einstein – nakrátko uvěřilo, že pouze světová vláda dokáže zajistit světový mír.
Tento sen se rychle rozplynul, když studená válka rozdělila svět na dva znesvářené bloky.
Politika studené války však v některých ohledech posilovala na Západě konsensus roku 1945.
Komunismus, který se stále halil do pláštíku antifašismu, měl značnou intelektuální a emoční přitažlivost, a to nejen v takzvaném třetím světě, ale i v západní Evropě.
Jako jeho ideologická protilátka pak sloužila sociální demokracie se svým slibem větší rovnosti a příležitostí pro všechny.
Většina sociálních demokratů byla ve skutečnosti zapálenými antikomunisty.
Dnes, o 70 let později, už velká část konsensu roku 1945 neexistuje.
Z málokoho dnes vyzařuje velký zápal pro OSN.
Evropský sen je v krizi.
A poválečný sociálnědemokratický stát blahobytu je den ode dne nahlodanější.
Tento rozkladný proces započal v 80. letech za vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové.
Neoliberálové napadali výdaje na vyplácení dávek a partikulární zájmy odborových svazů.
Panovalo přesvědčení, že občané se musí víc spoléhat sami na sebe a že vládní sociální programy je činí měkkými a závislými.
Abychom parafrázovali slavný výrok Thatcherové, neexistuje žádná „společnost“, jen rodiny a jednotlivci, kteří by se měli starat o sebe.
Mnohem tvrdší úder však konsensus roku 1945 inkasoval ve chvíli, kdy jsme se všichni radovali z pádu sovětského impéria, druhé velké tyranie dvacátého století.
V roce 1989 se zdálo, že temný odkaz druhé světové války, totiž zotročení východní Evropy, je konečně u konce.
A v mnoha směrech tomu tak skutečně bylo.
Se sovětským modelem se však zhroutila i řada dalších věcí.
Sociální demokracie jako protilátka vůči komunismu ztratila důvod k existenci.
Všechny formy levicové ideologie – vlastně všechno, co zavánělo kolektivním idealismem – se začaly pokládat za pomýlený utopismus, který může vést jedině do gulagu.
Na uvolněné místo nastoupil liberalismus, jenž vytvořil obrovské bohatství pro některé lidi, avšak na úkor ideálu rovnosti, který vzešel z druhé světové války.
Mimořádné přijetí knihy Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století ukazuje, jak intenzivně jsou vnímány důsledky kolapsu levice.
V nedávných letech se objevily i jiné ideologie snažící se zaplnit lidskou potřebu společných ideálů.
Vzestup pravicového populismu odráží oživenou touhu po čistých národních komunitách, které mezi sebe nepouštějí přistěhovalce a menšiny.
A američtí neokonzervativci zvráceně proměnili internacionalismus staré levice tím, že se snaží zavádět demokratický světový řád americkou vojenskou silou.
Odpovědí na tento alarmující vývoj není nostalgie.
Nemůžeme se jednoduše vrátit do minulosti.
Na to se příliš mnoho změnilo.
Nová touha po společenské a ekonomické rovnosti a mezinárodní solidaritě je však zoufale zapotřebí.
Nemůže být stejná jako konsensus roku 1945, avšak bylo by dobré, kdybychom si během tohoto výročí připomněli, proč tento konsensus vůbec vznikl.
2011: Má vesmírná odysea
MOSKVA – Většina lidí, kteří o mně něco vědí, mě má za odbornici na informační technologie, která nejspíš žije v Kalifornii a investuje do našlápnutých firemních nováčků v oblasti internetu.
Ve skutečnosti je mým úředním bydlištěm město New York a většinu příštích pěti měsíců se chystám strávit v Rusku, abych v Hvězdném městečku hned za Moskvou absolvovala výcvik pro kosmonauty.
Celé to přišlo z mnoha stran.
V prvé řadě jsem jako dítě předpokládala, že jednou poletím na Měsíc, aniž bych pro to musela něco zvláštního udělat.
Prostě jsem brala za samozřejmost, že než mi bude řekněme čtyřicet, cestování vesmírem bude běžné.
Můj otec se podílel na kosmickém programu Spojených států a doma jsme měli nějaké měsíční kameny, takže jsem z toho nedělala vědu.
Pak se moje pozornost asi na 40 let stočila k jiným věcem.
Před několika lety jsem se ale začala vesmírem znovu zaobírat.
Spousta lidí, které jsem v branži IT znala, se věnovala témuž: Elon Musk, spoluzakladatel PayPal, zřídil Space-X, Jeff Bezos z Amazonu rozjel společnost Blue Origin zaměřenou na stavbu kosmických lodí, Jeff Greason, vysoce postavený manažer z Intelu, byl u zrodu firmy XCOR Aerospace (jejíž jsem investorkou).
V roce 2005, kdy jsem naposledy uspořádala konferenci PC Forum pro podnikatele v oblasti IT, jsem zahájila konferenci nazvanou Flight School pro podnikatele v kosmonautice a soukromém letectví.
Zároveň jsem asi v roce 2005 zavítala do Jižní Afriky se skupinkou, která bývalému prezidentu Thabo Mbekimu a jeho vládě radila ohledně politiky informačních technologií.
Jedním z členů týmu byl Mark Shuttleworth, zakladatel Thawte (odprodané VeriSign), který se nedlouho předtím vrátil z výletu na kosmickou stanici jako druhý „vesmírný turista“.
Jednou večer seděla skupina při západu slunce kolem táborového ohně a autobusy přivezly asi 50 afrických školáků.
Celkem nás okolo praskajícího ohně bylo kolem stovky, včetně prezidenta Mbekiho.
Jakmile se zešeřilo, bylo nachystáno plátno a Mark nám promítl své domácí video z vesmíru.
Přednesl strhující vyprávění o svém dobrodružství, doplněné záběry toho, jak se vznáší, chytá do úst bubliny a podobně.
Děti byli nadšené a jsem přesvědčená, že některé z nich se tehdy rozhodly studovat matematiku a přírodní vědy.
Konečně jsem investovala do Space Adventures, společnosti, která Shuttleworthův výlet do kosmu organizovala.
Později jsem se zúčastnila exkurze, kterou uspořádali ke sledování vzletu Charlese Simonyiho, pátého (a brzy sedmého) vesmírného turisty, z kazašského Bajkonuru.
(Simonyi napsal program Microsoft Word a teď má další průkopnickou firmu, Intentional Software, a dále nadaci a webové stránky CharlesinSpace.org.)
Krátce nato jsem začala neformálně debatovat o tom, že bych se v týmu Space Adventures stala náhradním kosmonautem.
Ano, velice ráda bych skutečně letěla, ale výlet do vesmíru vyjde na 35 až 40 milionů dolarů, kdežto výcvik záložníka stojí „jen“ tři miliony.
Hlavou se mi honily mlhavé myšlenky, že bych se někdy v roce 2011 mohla do vesmíru vydat – v témže roce, k němuž si (velice) váhavě plánuje let spoluzakladatel Googlu Sergey Brin.
Space Adventures prosazovala rok 2009, ale já měla moc práce.
Pak se letos na jaře něco stalo: moje sestra Emily zjistila, že má rakovinu a podstoupila oboustrannou mastektomii.
(Dnes se jí daří dobře, a dokonce právě zvítězila v minimaratonu.)
Několik týdnů nato jsem narazila na jeden z oněch typických střetů: schůzka správní rady v jednom místě, konference v jiném a další příležitost v tutéž chvíli ještě jinde. „Ech,“ pomyslela jsem si, „kdybych tak šla na oboustrannou mastektomii: mohla bych to všechno zrušit a nikdo by si nestěžoval!“
Dobrý bože!
Uvědomila jsem si, že moje priority jsou úplně vyšinuté.
Takže tahle moje pracovní dovolená v Rusku je v jistém podivném smyslu mojí alternativou k oboustranné amputaci prsu – ovšemže pozitivní, ale s tímtéž zážitkem stisknutí tlačítka reset.
Jde také o odpověď na další otázku, kterou často slýchám kvůli svému angažmá v lidské genetice skrze 23andMe (www.23andme.com) a projekt Personal Genome (www.personalgenome.org): kdybyste se dozvěděla, že máte vysokou pravděpodobnost vzniku Alzheimerovy choroby během několika let, co byste dělala?
Inu, odjela bych na výcvik pro kosmonauty, samozřejmě!
Ale proč bych měla čekat, jestli můžu onemocnět alzheimerem?
Příští měsíc napíšu o tom, co vlastně výcvik pro čekatele na cestu do vesmíru zahrnuje.
Ukryté zboží roky 2015Hidden Goods of 2015
PRINCETON – Pokud bychom stav světa měli hodnotit podle novinových titulků, tak byl rok 2015 rokem islámského teroru a to především v Paříži.
Začalo to masakrem v Charlie Hebdo a vrcholilo mnohem smrtivější střelbou z 13. listopadu, včetně útoků v Bejrútu, Ankaře a v centru pro postižené v kalifornském San Bernadinu.
Ale kdybychom se soustředili pouze na terorismus, bylo by to zavádějící hodnocení událostí uplynulého roku.
V roce 2015 zabil terorismus více lidí v Sýrii, Iráku, Nigérii či Keni, než ve Francii či Spojených státech.
A pokud říjnová nehoda ruského civilního letounu v egyptské Sinaji byla výsledkem příprav Islámského státu (ISIS), jak tvrdí sama ISIS a ruští experti, potom jen tento incident zabil více lidí než oba teroristické útoky v Paříži.
Každopádně soustředění se na to, co shledávají média jako nejpodstatnější, by nám mohlo poskytnout pokřivený pohled na svět.
Smrt každé nevinné oběti teroristických útoků minulého roku je tragédií jak pro tu osobu, tak pro její nebo jeho okolí, rodinu a přátele; to však platí i u smrtí plynoucích z dopravních nehod, které mají mnohem méně mediální pozornosti.
Terorismus je šokující, násilný a divácky “atraktivní.“ Pokud se odehraje v našich městech, nebo ve městech, která můžeme snadno navštívit, přitáhne ještě více zájmu díky faktoru „To jsem mohl být já!“ Nicméně z globální perspektivy byly dvě nejpodstatnější události roku 2015 velice povzbuzující, ale jen jedna – smlouva o mezinárodní klimatické změně z prosince v Paříži – dosáhla významnějšího mediálního pokrytí.
Bude trvat dekády, než budeme vědět, jestli dohoda z Paříže splnila stanovený cíl omezit globální oteplování “výrazně pod“ 2°C nad předindustriální úrovní.
Jde o ambicióznější rétoriku, než předpokládala většina pozorovatelů a která byla akceptována všemi 194 zúčastněnými zeměmi.
Experti nám tvrdí, že součet omezení emisí skleníkových plynů, ke kterým se tyto země zavázaly, vytvoří teplotní pokles, který je stále výrazně nad dohodou stanovenou hranicí.
Pramínek naděje však zůstává v příslibu revize těchto cílů v pětiletých intervalech a zvážení, jaké úpravy jsou třeba k dosažení kýženého efektu.
Uvidíme, jestli to bude fungovat (tedy ti, kdo se dožijí roku 2050).
Ale po zklamání kodaňského summitu z roku 2009 by nás atmosféra okolo dohody z Paříže měla povzbudit.
Pokud se ukáže jako bod zvratu ve snahách zabránit katastrofické změně klimatu, tak její význam převýší vše, co se stalo před rokem 2015.
V kontrastu s výsledkem pařížské konference byla druhá nejpodstatnější událost roku 2015 jednoznačně pozitivní: podíl světové populace žijící v extrémní chudobě spadl poprvé pod 10%.
Tak to přinejmenším vidí Světová banka, která globální chudobu monitoruje již od roku 1990.
Tím, jak poklesla extrémní chudoba, stoupl počet “pracující střední třídy“ v rozvojových zemích (definované jako ti, kdo s více než 4 dolary na den) z 18% v roce 1991 na téměř 50% k dnešnímu dni.
V té samé době prudce klesl také podíl podvyživených lidí v rozvojových oblastech a to z 23,3% na 12,9%.
Rychlé snížení extrémní chudoby možná nepřitáhne diváky a čtenáře, ale jeho vliv na lidský blahobyt jistě překonává vliv terorismu.
V roce 1990 žilo 1,95 miliardy lidí, tedy téměř 37% celkové populace, v extrémní chudobě.
Dnes je jich 702 milionů.
Pokud by se poměr lidí žijících v extrémní chudobě nezměnil, bylo by to k dnešnímu dni 2,7 miliardy lidí.
Jinými slovy, pokles chudoby zlepšil životy téměř dvou miliard lidí.
Extrémní chudoba zabíjí prostřednictvím nedostatku jídla a nemocem jako je malárie, spalničky a průjmová onemocnění.
Není tedy překvapením, že pokles v dětské úmrtnosti doprovází klesající extrémní chudobu.
V roce 1990 zemřelo denně 35 000 dětí před dosažením pátého roku života.
K dnešnímu dni se to číslo snížilo na 16 000.
Ano, 16 000 dětských úmrtí denně je až příliš mnoho a fakt, že rok 2015 byl nejteplejším zaznamenaným rokem, ukazuje, že boj s klimatickou změnou teprve začal.
Můžeme ale stavět na zisku z předchozího roku.
Potřebujeme být aktivními občany a své vůdce musíme tlačit ne ke splnění, ale k překonání emisních cílů, kterých se zavázali dosáhnout.
Pokud žijeme blahobytné společnosti, měli bychom také požadovat, aby náš stát hrál svou roli ve zmenšení míry extrémní chudoby.
A bez ohledu na to, co dělá naše vláda, můžeme zjistit, jaké charity bojující s chudobou jsou nejefektivnější a přispět jim.
Strategie evropského návratu
STOCKHOLM/MADRID – Když papež František vystoupil loni v listopadu v Evropském parlamentu, přirovnal Evropskou unii k babičce – k příjemné ženě s bohatými zkušenostmi, která však postrádá vitalitu a energii z mládí.
Je načase, prohlásil František, aby vedoucí představitelé EU odhodili svou ospalou image, uvědomili si, jakým strategickým výzvám Evropa čelí, a stanovili jasnou politiku jejich řešení.
Připusťme, že papežova charakteristika byla v některých ohledech znepokojivě přesná.
Navzdory zdánlivé malátnosti si však Evropa udržuje některé důležité silné stránky.
Je centrem špičkových myšlenek a inovací, domovem některých nejkonkurenceschopnějších regionů a průmyslových odvětví na světě, a co je možná nejimpozantnější, vybudovala společenství a trh čítající půl miliardy lidí.
Svět se však mění: globální události, ekonomické i jiné, stále více ovlivňuje asijsko-pacifický region.
Transpacifické partnerství (TPP) – v jehož rámci mají Spojené státy a dalších 11 zemí vytvořit megaregionální zónu volného obchodu – s největší pravděpodobností tento posun ještě urychlí (tím spíše, pokud se k partnerství nakonec připojí i Čína).
A přestože TPP bude ještě muset překonat řadu překážek, než dojde k finalizaci dohody, jeho potenciál ke zvýšení hospodářské síly Asie nelze podceňovat.
Evropa musí pracovat na zajištění svého postavení v novém světovém řádu – počínaje rozšířením svých obchodních a investičních vazeb na USA.
Problém je v tom, že zatímco jednání o TPP postupují, rozhovory o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi EU a USA zabředly do tak hlubokých domácích sporů, že celý projekt možná skončí u ledu.
Podnikatelské špičky na obou stranách Atlantiku jsou přesvědčené, že úspěšná dohoda o TTIP by přinesla značné hospodářské výhody – tento pocit potvrzuje i řada studií.
V debatě však dál převládají triviální otázky – například prodej „chlorovaných kuřat“ a řešení investorských sporů.
Cílem TTIP je využít sílu transatlantické ekonomiky, která je i nadále zdaleka největším a nejbohatším trhem světa: představuje tři čtvrtiny globální finanční aktivity a více než polovinu světového obchodu.
(Kdyby se TTIP otevřelo dalším ekonomikám – například Turecku, Mexiku a Kanadě –, byl by přínos ještě větší.)
Ještě přesvědčivější než přínosy dohody jsou však potenciálně katastrofální důsledky jejího krachu.
Neúspěch rozhovorů o TTIP by například poskytl účinnou munici těm lidem ve Velké Británii, kteří prosazují vystoupení z EU; kdyby naopak TTIP vstoupilo v platnost, bylo by nemoudré – a tudíž nepravděpodobné –, aby Británie unii opouštěla.
Pocit, že EU kvůli svým vnitřním rozmíškám promrhala strategickou příležitost, by navíc pravděpodobně přiměl USA k urychlení svého odklonu od evropského kontinentu.
A ruský prezident Vladimir Putin by nepochybně pokládal neschopnost EU za velkou příležitost uplatnit větší vliv na různé části Evropy.
To vše přispívá k zásadnímu strategickému riziku: pokud se TTIP zasekne nebo zkrachuje, zatímco TPP bude postupovat vpřed a uspěje, pak se globální rovnováha silně vychýlí ve prospěch Asie – a Evropě zbude jen málo možností, pokud vůbec nějaká, získat zpět svůj hospodářský a geopolitický vliv.
Když poprvé padl návrh na TTIP, zdálo se, že si Evropa jeho hodnotu uvědomuje.
Koneckonců to byla EU, kdo tlačil USA – které o evropském odhodlání zpočátku pochybovaly – k zahájení negociačního procesu v červnu 2013.
Původní ambicí bylo uzavřít vyjednávání „na jedno tankování“.
Nikdo nechtěl podstupovat zdlouhavé rozhovory – ani politické strázně s nimi spojené.
Vedoucí představitelé EU však projekt v podstatě opustili, a zdánlivě tak potvrdili americké obavy.
Obchodní vyjednavači velmi složitě dosahovali pokroku, zatímco veřejnou rozpravu ovládly antiglobalizační skupiny, které vykreslují TTIP jako hrozbu pro všechno, od evropské demokracie po její zdraví.
Je to nebezpečně nepřesná diskuse a lídři EU musí zabránit jejímu dalšímu šíření tím, že přinesou strategické argumenty pro dohodu.
Kromě toho musí oživit svůj závazek úspěšného uzavření rozhovorů v roce 2015.
To neznamená, že vyřešení zbývajících otázek v jednáních o TTIP bude jednoduché.
Uzavření obchodní dohody, zejména takové, která zahrnuje tolik regulačních otázek, je vždy obtížné a musí brát v úvahu složitost a proměnlivost moderních ekonomik.
Faktem ovšem zůstává, že překážky spojené se završením TTIP nejsou o nic hůře překonatelné než ty, jimž představitelé EU čelí v posledních několika letech krize.
Až se jednání o TTIP příští měsíc obnoví, musí vedoucí činitelé EU prosazovat skutečný pokrok s cílem uzavřít dohodu do konce roku.
Dobrou zprávou je, že nedávné volby v USA možná jejich šance zvýšily.
Prezident Barack Obama by totiž nyní mohl získat od Kongresu pravomoc k takzvanému zrychlenému jednání.
Pokud se tak stane, Kongres by případnou sjednanou dohodu jednoduše schválil nebo odmítl, místo aby ji rozebíral na kousky.
V USA se pomalu rozbíhá prezidentské předvolební období a agendu EU by v novém roce snadno mohly přebít jiné otázky.
Proto nemají evropští lídři času nazbyt.
Musí využít ekonomickou příležitost – a odvrátit strategickou katastrofu.
Další hlemýždí rok pro globální ekonomiku
WASHINGTON, DC – Loni v dubnu Mezinárodní měnový fond očekával, že světová ekonomika v roce 2015 poroste o 3,5 %.
V dalších měsících se předpověď vytrvale snižovala, až v říjnu dosáhla 3,1 %.
MMF ale nadále trvá – v posledních sedmi letech už s téměř otřepanou předvídatelností – na tom, že příští rok bude lepší.
Téměř jistě se ale opět mýlí.
V prvé řadě světový obchod roste chudokrevným 2% ročním růstem, přitom v letech 2003 až 2007 to bylo 8 %.
Zatímco růst obchodu v oněch opojných letech výrazně převyšoval světový růst HDP, který v průměru dosahoval 4,5 %, v poslední době je růst obchodu a HDP zhruba stejný.
I když růst HDP letos růst obchodu překoná, pravděpodobně nepřesáhne 2,7 %.
Otázka je proč.
Podle Christiny a Davida Romerových z Kalifornské univerzity v Berkeley se dozvuky moderních finančních krizí – po druhé světové válce – vytrácejí po 2-3 letech.
Harvardští ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff říkají, že trvá pět let, než se země vyprostí z finanční krize.
A opravdu, finanční vyšinutí z let 2007-2008 už z velké části ustoupilo.
Co tedy stojí za hlemýždím ekonomickým oživením?
Jedno rozšířené vysvětlení tkví v mlhavém pojmu „sekulární stagnace“: dlouhodobě snížená poptávka po zboží a službách podrývá pobídky k investicím a zaměstnávání.
Jenže poptávka zůstane slabá, jedině pokud lidem chybí důvěra v budoucnost.
Jediným logickým vysvětlením tohoto vleklého nedostatku důvěry, jak pečlivě doložil a zdůvodnil Robert Gordon ze Severozápadní univerzity, je pomalý růst produktivity.
Před krizí – zejména v letech 2003 až 2007 – pomalý růst produktivity ve velké části světa zakrýval iluzorní pocit prosperity.
V některých zemích – především ve Spojených státech, Španělsku a Irsku – se vzájemně upevňovaly stoupající ceny realit, spekulativní výstavba a podstupování finančních rizik.
Současně si země vzájemně umocňovaly růst prostřednictvím obchodu.
Stěžejní pro globální boom byla Čína, zvedající se obr, který zaplavil svět lacinými exporty, čímž shora tlačil na globální inflaci.
Neméně důležité je, že Čína dovážela obrovské objemy komodit, čímž posilovala řadu afrických a latinskoamerických ekonomik, a nakupovala německé automobily a stroje, čímž zase umožnila rušný chod regionálních dodavatelských řetězců největší evropské ekonomiky.
Tento vývoj se otočil kolem března 2008, kdy USA zachránily před krachem svou pátou největší investiční banku, Bear Sterns.
Jelikož banky v eurozóně byly také silně zapletené do šlamastyky s podřadnými hypotékami a zoufale jim scházely americké dolary, Amerika a velká část Evropy začaly neúprosně sklouzávat do recese.
Zatímco v letech konjunktury světový obchod šířil hojnost, teď rozséval neduhy.
Jakmile zpomalil růst HDP jedné země, následoval její import, takže zpomalil také růst jejích obchodních partnerů.
Americká ekonomika se z recese začala dostávat ve druhé polovině roku 2009, hlavně díky rázné měnové politice a opatřením ke stabilizaci finanční soustavy.
Tvůrci politik v eurozóně naproti tomu měnovou stimulaci odmítli, zavedli opatření k fiskálnímu zpřísnění a ignorovali prohlubující se nesnáze tamních bank.
Eurozóna tak zatlačila svět do druhé globální recese.
Když už se zdálo, že tato recese dobíhá, začaly se hroutit rozvíjející se ekonomiky.
Pozorovatelé léta velebili vládní a prorůstové reformy, jež vůdci těchto zemí údajně uskutečnili.
V říjnu 2012 MMF chválila „odolnost“ rozvíjejících se ekonomik.
Jako na pokyn se tato fasáda začala rozpadat a odhalila nepříjemnou pravdu: faktory jako vysoké komoditní ceny a rozsáhlé přílivy kapitálu zastíraly vážné ekonomické slabiny a dodaly legitimitu kultuře křiklavé nerovnosti a rozbujelé korupce.
Tyto problémy teď ještě zhoršuje zpomalení růstu v Číně, opoře globálního obchodu.
A nejhorší teprve přijde.
V Číně je nezbytné zmírnit obrovskou přebytečnou průmyslovou kapacitu a přesycení realitního trhu, přibrzdit domýšlivost roztáčející tamní globální akvizice a rozprášit korupční sítě.
Krátce, faktory, které globální ekonomiku táhly dolů v roce 2015, v novém roce přetrvají – a v některých případech se ještě vyostří.
Rozvíjející se ekonomiky zůstanou slabé.
Eurozónu, která se těšila z dočasné úlevy od fiskální přísnosti, bude omezovat malátný globální trh.
Stoupající úrokové sazby u firemních dluhopisů předznamenávají pomalejší růst v USA.
Hroutící se ceny čínských aktiv by mohly vyvolat finanční turbulence.
Tvůrci politik přitom zmítají události a mají chatrné politické páky k zastavení těchto trendů.
MMF by měl přestat předpovídat růst a vydat výstrahu, že globální ekonomika zůstane slabá a zranitelná, pokud se světoví lídři energicky nezasadí o popohnání inovací a růstu.
Taková snaha má už značné zpoždění.
Trumpovská nejistota
NEW YORK – Každý rok se v lednu snažím sestavit prognózu pro nadcházející rok.
Ekonomické předpovědi jsou nechvalně proslulé svou složitostí; navzdory pravdě ukryté v žádosti Harryho Trumana o jednorukého ekonoma (který by argumentačně nemohl ukazovat na jednu i na druhou stranu) je ale historie mých prognóz věrohodná.
V posledních letech jsem správně předvídal, že bez silnější fiskální stimulace (která nebyla na dohled v Evropě ani ve Spojených státech) bude zotavení z Velké recese roku 2008 pomalé.
Při tvorbě prognóz jsem spoléhal spíš na analýzu fundamentálních ekonomických sil než na spletité ekonometrické modely.
Na začátku roku 2016 se například zdálo jasné, že se stěží dramaticky změní nedostatky globální agregátní poptávky, zjevné už několik posledních let.
Domníval jsem se proto, že ti, kdo předpovídali silnější zotavení, měli na očích růžové brýle.
Ekonomické dění se odvíjelo v zásadě tak, jak jsem očekával.
To ovšem neplatí pro politické dění roku 2016.
Roky jsem psal, že pokud se nebude řešit narůstající nerovnost, především v USA, ale i v mnoha dalších zemích po celém světě, bude mít politické důsledky.
Nerovnost se ale nadále zhoršovala.
Ohromující údaje přitom doložily, že v USA klesá průměrná naděje dožití.
Tyto výsledky předznamenala loňská studie Anne Caseové a Anguse Deatona, která ukázala, že naděje dožití je na sestupu v rozsáhlých segmentech populace – včetně takzvaných rozzlobených mužů v americkém Rezavém pásu.
Vzhledem k tomu, že příjmy dolních 90 % už téměř třetinu století stagnují (a značnou část té doby upadají), údaje o zdravotním stavu však jen potvrdily, že pro rozsáhlé oblasti země nejde vývoj správným směrem.
A byť je Amerika možná extrémním případem tohoto trendu, jinde není situace o mnoho lepší.
Jestliže se ale zdálo jasné, že se politické důsledky projeví, jejich podoba a časové okolnosti byly mnohem méně zřetelné.
Proč se v USA zvedla vlna odporu, právě když se zdálo, že se ekonomika začíná dávat do pořádku, a ne už dřív?
A proč se projevila výkyvem doprava?
Vždyť to byli právě republikáni, kdo blokoval pomoc pro ty, kteří přišli o práci v důsledku globalizace, již přičinlivě popoháněli.
Byli to právě republikáni, kdo ve 26 státech odmítl umožnit rozšíření programu Medicaid, který zajišťuje zdravotní pojištění lidem na dně.
A proč se vítězem stal člověk, který si udělal živobytí ze zneužívání ostatních, otevřeně přiznal, že neplatí daně, jak by se spravedlivě slušelo, a z vyhýbání se dani ještě udělal otázku hrdosti?
Donald Trump vystihl ducha doby: nedařilo se a mnoho voličů si přálo změnu.
Teď ji dostanou: nic nebude jako obvykle.
Zřídkakdy však bylo víc nejistoty.
Jaké politiky bude Trump uskutečňovat, zůstává neznámé, nemluvě o nejistotě, které uspějí či jaké budou mít důsledky.
Trump vzbuzuje dojem, že si umanul vyvolat obchodní válku.
Jak ale budou Čína a Mexiko reagovat?
Trump si nejspíš uvědomuje, že jeho návrhy poruší pravidla Světové obchodní organizace, ale možná také ví, že bude trvat dlouho, než WTO vydá rozhodnutí, které půjde proti němu.
A tou dobou už by americký obchodní účet mohl být v rovnováze.
Jenže tuhle hru mohou hrát oba: Čína může podnikat podobné kroky, třebaže její reakce budou nejspíš jemnější.
Kdyby měla propuknout obchodní válka, co by se stalo?
Trump má možná důvod si myslet, že by mohl vyhrát; vždyť Čína na vývozu do USA závisí víc než USA na vývozu do Číny, což dává USA výhodu.
Jenže obchodní válka není hra s nulovým součtem.
Tratit budou nutně i USA.
Čína může umět účinněji zaměřovat odvetu tak, aby působila akutní politické bolesti.
Číňané jsou snad také ve výhodnějším postavení k reakcím na pokusy USA způsobit jim trýzeň, než jsou USA k reakcím na trýzeň, již může Čína působit Američanům.
Kdo dokáže bolesti lépe snášet, je ve hvězdách.
Budou to USA, kde obyčejní občané trpí už tak dlouho, anebo Čína, jíž se navzdory nelehkým časům daří tvořit růst přesahující 6 %?
Obecněji se republikánský/Trumpův program, charakteristický daňovými škrty vychýlenými ve prospěch bohatých ještě víc, než by vyplývalo z běžného receptu americké pravice, zakládá na představě prosperity stékající shora dolů – navazuje na ekonomiku strany nabídky z Reaganovy éry, která nikdy skutečně nefungovala.
Zlost těch, jež Reaganova revoluce nechala pokulhávat daleko za úspěšnými, možná tiší projevy pronášené bez servítků či nepříčetná prohlášení ve tři ráno na Twitteru, tedy alespoň prozatím.
Ale jak dlouho to vydrží?
A co se stane potom?
Trump by možná rád zrušil běžné zákonitosti ekonomiky, až přikročí ke své verzi vúdú ekonomiky.
To ale nemůže.
Přesto by vhledem k tomu, že největší ekonomika světa míří v roce 2017 a v dalších letech do nezmapovaných politických vod, bylo pro pouhého smrtelníka opovážlivé pokusit se o prognózu jdoucí nad pojmenování toho, co je očividné: vody budou téměř jistě neklidné a mnoho – ne-li většina – expertních lodí na této plavbě ztroskotá.
Proč téměř nikdo neviděl, že přichází inflace?
CAMBRIDGE – Když globální finanční krize v roce 2008 pustošila ekonomiky po celém světě, britská královna Alžběta II. se během návštěvy London School of Economics proslule zeptala: „Proč nikdo neviděl, že to přichází?“ Vysoká inflace roku 2021, zejména ve Spojených státech, kde meziroční vzestup spotřebitelských cen dosáhl v prosinci čtyřicetiletého vrcholu ve výši 7 %, by měla pobízet k téže otázce.
Inflace není zdaleka tak zlá jako finanční krize, zejména když k růstu cen dochází současně se svižným zlepšením v ekonomice.
Navíc zatímco finanční krize je možná z podstaty nepředvídatelná, prognózování inflace je běžný chléb makroekonomického modelování.
Proč se tedy téměř všichni loni ve věci americké inflace tak mýlili?
Šetření mezi 36 prognostiky v soukromém sektoru odhalilo v květnu medián inflačního očekávání ve výši 2,3 % pro rok 2021 (měřeno podle jádrového cenového indexu výdajů na osobní spotřebu, faktického měřítka Federálního rezervního systému USA pro sledování cíle).
Tomu, že inflace v loňském roce překročí 4 %, přiznala skupina jako celek 0,5% šanci – vypadá to ovšem, že podle jádrového indexu dosáhne 4,5 %.
Lépe si nevedl ani Federální výbor Fedu pro volný trh, který stanovuje sazby, neboť ani jeden z jeho 18 členů neočekával v roce 2021 inflaci přes 2,5 %. Netrefily, zdá se, ani finanční trhy, jelikož ceny dluhopisů přinášely podobné predikce.
Totéž platí pro Mezinárodní měnový fond, Rozpočtový úřad Kongresu, administrativu prezidenta Joea Bidena, a dokonce mnohé konzervativníekonomy.
Tato kolektivní zmýlená vyplynula zčásti z událostí, jež prognostici neočekávali nebo nemohli očekávat.
Předseda Fedu Jerome Powell, vedle mnoha dalších, dal pomalejší otevírání ekonomiky, a tedy tlak na vzestup inflace za vinu variantě delta koronaviru.
Jenže Powell a další dříve argumentovali, že vzestup inflace na jaře roku 2021 podnítilo příliš rychlé otevírání v době, kdy očkování snižovalo počty případů.
Je nepravděpodobné, že by byly správné oba tyto výklady.
Nástup delty, podobně jako nástup pandemie v roce 2020, patrně držel inflaci níž, než by jinak byla.
Dalším nepředvídaným děním, které údajně rozmetalo inflační prognózy, byly poruchy dodavatelských řetězců.
Avšak přestože pandemie opravdu způsobila vznik určitých úzkých hrdel v produkčních řetězcích, mnohé vychrlí mnohem víc než loni a americká i globální výroba a přeprava se strmě zvýšily.
To nás přivádí k důležitějšímu prameni prognostické chyby: nebereme dostatečně vážně své ekonomické modely.
Prognózy založené na extrapolaci nedávné minulosti jsou téměř vždy stejně dobré nebo ještě lepší než prognózy založené na sofistikovanějším modelování.
Výjimkou jsou situace, kdy se objeví ekonomické vstupy výrazně mimo oblast nedávné zkušenosti.
Kupříkladu mimořádná fiskální podpora americké ekonomiky ve výši 2,5 bilionu dolarů v roce 2021, dosahující 11 % HDP, byla mnohem větší než jakýkoli dřívější fiskální balíček od druhé světové války.
Jednoduchý model založený na fiskálním multiplikátoru by dospěl k prognóze, že průměrný výstup v posledních třech měsících roku 2021 bude o 2-5 % nad úrovní předpandemických odhadů potenciálu.
Představa, že stimul takového rozsahu nezpůsobí inflaci, vyžadovala přesvědčení, že buď je v řádu měsíců možná taková obří korekce, anebo že fiskální politika je neúčinná a nezvyšuje agregátní poptávku.
Oba náhledy jsou nevěrohodné.
Ekonomické modely nám také dávaly podstatný důvod k přesvědčení, že několik faktorů v roce 2021 sníží potenciál americké ekonomiky.
Patřila mezi ně předčasná úmrtí, snížená míra imigrace, odpískané kapitálové investice, náklady na posílení ekonomiky ve vztahu ke covidu-19, pandemií vyvolané odchody z pracovních sil a veškeré těžkosti překotně přebudovávané ekonomiky, která byla rozbita na kusy.
Vzhledem k takovým zátěžím bylo velice pravděpodobné, že další poptávka bude tlačit inflaci ještě výš.
Poslední soubor omylů se objevil proto, že naše modely postrádaly klíčové vstupy či interpretace.
V rozsahu, ve kterém se na ekonomické modely spoléhalo, se často používala Phillipsova křivka k předpovědi inflace či změn inflace na základě míry nezaměstnanosti.
Tyto rámce se ale těžko vyrovnávaly s faktem, že přirozená míra nezaměstnanosti se v důsledku krize covidu-19 patrně zvýšila, přinejmenším přechodně.
Ještě důležitější je, že nezaměstnanost není jediným způsobem, jak měřit ekonomickou ochablost.
Odhady z doby před pandemií ukazují, že lepšími predikátory inflace mezd a cen oproti nabídce míst jsou „míra odchodů“ a podíl nezaměstnaných pracujících.
Tyto jiné indikátory ochablosti byly napjaté už na začátku roku 2021 a na jaře už byly silně našponované.
Z dnešního pohledu za nejužitečnější myšlenkový model pro uvažování o roce 2021 považuji aplikaci fiskálních multiplikátorů na nominální HDP, jejich užití k prognóze, kolik z fiskální stimulace bude utraceno, a následnou snahu předpovědět reálný GDP porozuměním tomu, jaká je produkční kapacita ekonomiky.
Rozdílem mezi těmito dvěma je inflace.
Multiplikátory naznačovaly, že celkové výdaje půjdou v roce 2021 významně nahoru, kdežto produkční omezení napovídala, že výstup se o tolik nezvýší.
Rozdílem byla nečekaně vyšší inflace.
Kam se tím dostáváme ve snaze porozumět inflaci v roce 2022?
Vzít vážně naše modely znamená, že namísto vytváření setrvačných prognóz, kde se zítřek podobá včerejšku, zohledníme vysoké hladiny poptávky, pokračující omezení nabídky a čím dál napjatější trhy práce s rychle rostoucími nominálními mzdami a vyššími inflačními očekáváními.
Některé typy inflace, především v cenách zboží, patrně letos poklesnou, ale jiné, včetně inflace v oblasti služeb, zřejmě přetrvají.
Očekávám tudíž v USA další rok podstatné inflace, možná ne až tak vysoké jako v roce 2021, ale dost dobře v rozpětí 3-4 %.
Nejdůležitějším prognostickým ponaučením, které nám loňský rok dal, je však pokora.
Všichni bychom měli ke svým očekáváním přidávat značná chybová pásma a být připraveni své předpovědi aktualizovat podle toho, jak se bude vyvíjet ekonomická situace.
Má libra blízko do bodu zlomu?
LONDÝN – Před třiceti lety, dne 16. září 1992, přinutili měnoví spekulanti britskou vládu ustoupit od závazku libry šterlinků vůči Evropskému mechanismu směnných kurzů.
Ve dnech následujících po „černé středě“ britská libra ztratila na hodnotě 15 %.
Do začátku roku 1993 pak přišla o téměř třetinu své hodnoty.
Nedávná ochablost libry – minulý týden klesla vůči dolaru na nejnižší úroveň od roku 1985 – pochopitelně vyvolala vzpomínky na předchozí epizodu a objevila se přirovnání libry k měně rozvíjejícího se trhu.
Takové přirovnání je ale nepřesné a zřejmě nesprávné.
Navzdory svým současným ekonomickým těžkostem si Spojené království zachovává silné instituce, vzkvétající demokracii a smysluplnou historii slušného růstu a nízké inflace.
Co se tedy vlastně pokazilo?
A skutečně libru ohrožuje riziko plynoucí z obecnější ztráty důvěry v britská aktiva?
Jako téměř každé jiné měně, kromě amerického dolaru a snad eura, chybí libře znaky dominantní měny.
Mimo obchodování uvnitř Spojeného království a mezi několika malými zeměmi Commonwealthu neexistuje přirozená mezinárodní poptávka po libře.
Nic nenasvědčuje ani tomu, že by byly libry drženy jako uchovatel hodnoty.
Když udeří nejistota, britské vládní dluhopisy obvykle stoupnou na hodnotě (nynější okolnosti ponechme stranou), ale libra má sklon oproti dolaru klesat.
Libře chybí vlastnosti vytvářející dojem bezpečného přístavu, jaké má americký dolar a několik dalších měn, jimž prospívají rozsáhlé zásoby zahraničních aktiv – jelikož po dlouhou dobu setrvale hospodaří s obchodními přebytky.
To znamená, že hodnota libry, podobně jako většiny ostatních měn, závisí na tom, zda zahraniční investoři považují ekonomické politiky vlády za prozíravé.
Brexit se v jistém smyslu nelišil od jiných negativních šoků postihujících směnné relace země: patřičně devalvovala měna.
Posílil ale také obavy o setrvalou schopnost Spojeného království levně si půjčovat, vzhledem k nadcházejícímu rozvodu se svým největším obchodním partnerem.
Rané důkazy naznačují, že tyto obavy byly přehnané.
Britská potřeba externího financování, odrážející se ve schodku běžného účtu, se z 2,6 % HDP během první dekády současného století zvýšila do roku 2020 na téměř 4 % HDP.
Přesto po korekci o inflaci náklady Spojeného království na financování v období po brexitu ve skutečnosti klesly.
V ještě nedávnější době vedl prudký vzestup účtu za energie k dalšímu zhoršení běžného účtu Spojeného království a výsledkem je rekordně vysoký deficit, v prvním čtvrtletí roku 2022 přes 8 %, a podstatně vyšší výpůjční náklady.
Ovšemže, Velká Británie není jedinou vyspělou ekonomikou, která se prokousává důsledky pandemie covidu-19 a probíhající války na Ukrajině.
Skutečnost, že se Spojenému království nedaří hůř než některým jiným zemím, přesto není důvodem k pocitu sebeuspokojení.
Rozhodnutí vlády ministerské předsedkyně Trussové zastropovat tuzemské ceny energií pro domácnosti s cílem omezit dopady vyšších velkoobchodních cen na spotřebu je analogií k neúspěšnému britskému zavěšení směnného kurzu před 30 lety.
Pokud velkoobchodní ceny plynu vyletí, jelikož Rusko zastaví dodávky do Evropy anebo protože se zahraniční dodavatelé samotného Spojeného království rozhodnou omezit vývoz plynu, aby zmírnili účinky vysokých cen energií na své domácí ekonomiky, mohla by nákladnost tohoto subvenčního programu astronomicky stoupat.
Při expozici bilance vlády potenciálním obřím ztrátám by byly její výpůjční náklady úzce navázané na velkoobchodní cenu plynu, nad níž nemá žádnou moc.
Jinými slovy, Spojené království vytváří cenové zavěšení, které bude finančně těžké unést a politicky těžké odhodit.
Další vzestupy cen plynu by vedly k ještě vyšším úrokovým sazbám; vzhledem k vysokým hladinám britského zadlužení by téměř jistě následovala hluboká recese.
Žádné zavěšení měny jako takové by sice neexistovalo, a přece by se libra stala kolaterální obětí, až by vyschlo zahraniční financování.
Zde vyjádřené názory se nemusí shodovat s názory PIMCO.
11. září a nové autoritářství
Pět let po útocích na Dvojčata v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu už „11. září“ není jen pouhé datum.
Vstoupilo do dějepisu jako začátek něčeho nového, snad nové éry, každopádně však jako okamžik změny.
Ani bombové útoky teroristů v Madridu, Londýně a v dalších místech nebudou zapomenuty, ale „11. září“ se stalo chytlavým obratem, téměř jako „srpen 1914“.
Avšak je to, co 11. září 2001 začalo, skutečně válka?
Ne všichni jsou z tohoto amerického náhledu nadšení.
Během vrcholné doby irského terorismu ve Velké Británii dělaly britské vlády jedna za druhou vše pro to, aby IRA nepřiznaly představu, že se vede válka. „Válka“ by znamenala přijetí teroristů jako legitimních nepřátel, v jistém smyslu srovnatelných protějšků v krvavém zápase, pro nějž existují uznávaná pravidla účasti.
V případě teroru nejde ani o správný popis, ani o užitečně volená slova, neboť teroristické činy je správnější charakterizovat jako činy kriminální.
Jejich prohlášením za válku – a pojmenováním nepřítele, obvykle al-Káidy a jejího vůdce Usámy bin Ládina – vláda Spojených států ospravedlnila vnitřní změny, jež by byly v každé svobodné zemi před útoky z 11. září nepřijatelné.
Většina těchto změn byla začleněna do takzvaného „Vlasteneckého zákona USA“.
Třebaže některé ze změn se týkaly pouze správních předpisů, celkovým účinkem vlasteneckého zákona bylo rozrušení velkých pilířů svobody, jako je habeas corpus , právo odvolat se k nezávislému soudu, kdykoli stát upírá jedinci svobodu.
Zajatecký tábor v zálivu Guantánamo na Kubě se záhy stal symbolem něčeho neslýchaného: vazby bez soudu pro „nezákonné bojovníky“, jimž jsou upírána veškerá lidská práva.
Svět teď uvažuje, kolik ještě těchto osob zbavených lidství je a na kolika jsou vlastně místech.
Pro všechny ostatní byl vyhlášen jakýsi stav ohrožení, který státu umožnil zasahovat do základních občanských práv. Kontroly na hranicích se pro mnohé proměnily v muka a na značné množství osob doléhá policejní perzekuce.
Atmosféra strachu zkomplikovala život každému, kdo podezřele vypadá nebo jedná, zejména muslimům.
Taková omezení svobody se po svém přijetí nesetkala s příliš silným veřejným odporem.
Právě naopak, obecně vzato se do problémů nedostali zastánci těchto opatření, nýbrž jejich kritici.
V Británii, kde ministerský předseda Tony Blair plně podpořil americký přístup, vláda zavedla podobná opatření, a dokonce předložila novou teorii.
Blair byl první, kdo prohlásil, že první svobodou je bezpečnost.
Jinými slovy, svoboda neznamená právo jedince určovat svůj vlastní život, ale právo státu omezovat osobní svobodu ve jménu bezpečnosti, již může definovat jedině stát.
To je začátek nového autoritářství.
Problém se vyskytuje ve všech zemích, jež postihuje hrozba terorismu, byť se to v mnoha z nich neprojevilo až tak příznačně.
Ve většině zemí kontinentální Evropy zůstalo „11. září“ americkým datem.
Probíhá dokonce debata – a existují jisté důkazy – ohledně otázky, zda angažovanost ve „válce proti terorismu“ ve skutečnosti nezvýšila hrozbu teroristických činů.
Němci rozhodně tento argument využívají, aby se vyhýbali jednání, kdykoli je to možné.
Tento postoj ovšem nezabránil rozšíření čehosi, pro co se v některých jazycích používá německý výraz Angst , totiž úzkost.
Rozlévá se nejasný pocit znepokojení.
Lidé se cítí nesví a neklidní, zejména když cestují.
Při každém železničním neštěstí či havárii letadla teď jako první padne podezření na teroristický čin.
To znamená, že 11. září znamenalo, ať přímo, či nepřímo, obrovský šok, a to jak pro naši psychiku, tak pro naše politické systémy.
Byť se proti terorismu bojuje ve jménu demokracie, tento boj vedl k jejímu zřetelnému oslabení, zapříčiněnému úřední legislativou i všeobecnou úzkostí.
Jedním ze znepokojivých rysů 11. září je to, že lze jen těžko porozumět jeho záměru kromě zášti pachatelů vůči Západu a jeho způsobům.
Zásadní znaky Západu, demokracie a právní řád, však utrpěly víc v rukou jejich obhájců než těch, kdo na ně útočí.
Aby se v demokraciích postižených odkazem 11. září obnovila důvěra ve svobodu, je zapotřebí především dvou kroků.
Zaprvé se musíme ujistit, že daná legislativa, která se vypořádává s výzvou terorismu, je striktně přechodná.
Některá z dnešních omezení habeas corpus a občanských svobod mají doložky o dočasnosti, které omezují jejich platnost; všechny takové předpisy by měly pravidelně prověřovat parlamenty.
Zadruhé, ještě důležitější je, aby se naši lídři snažili znepokojení veřejnosti zklidnit, a ne jej využívat.
Teroristé, s nimiž v současnosti vedeme „válku“, nemohou zvítězit, protože jejich temná vize si nikdy nezíská širokou všeobecnou legitimitu.
Tím spíš je třeba, aby se demokraté při obhajobě svých hodnot chovali důstojně – v prvé řadě tím, je budou jednat v souladu s nimi.
Jedenácté září s odstupem času
NEW YORK – Je tomu právě deset let, co se devatenáct teroristů zmocnilo kontroly nad čtyřmi letadly, se dvěmi narazilo do věžáků Světového obchodního centra, třetím zasáhlo Pentagon a se čtvrtým ztroskotalo na poli v Pensylvánii poté, co se jeho pasažéři vzbouřili a znemožnili teroristům dokončit jejich zlovolnou misi.
Během pár hodin přišlo náhle a násilně o život více než 3000 nevinných lidí – většinou Američanů, ale i občanů 115 dalších zemí.
Jedenácté září 2001 bylo v každém případě strašlivou tragédií, ale nebyl to historický bod zvratu.
Nestalo se předzvěstí nové éry mezinárodních vztahů, v níž by získali navrch teroristé s globální agendou nebo v níž by se tak okázalé teroristické útoky staly běžným jevem.
Naopak: 11. září se nikomu nepodařilo napodobit.
Navzdory pozornosti věnované „globální válce s terorismem“ byly nejvýznamnějšími událostmi posledních deseti let zavedení a rozšíření novátorských informačních technologií, globalizace, války v Iráku a Afghánistánu a politické vzedmutí na Blízkém východě.
Pokud jde o budoucnost, tu bude s daleko vyšší pravděpodobností definovat potřeba Spojených států dát si do pořádku ekonomické záležitosti, směřování Číny uvnitř vlastních hranici i mimo ně a schopnost světových vlád spolupracovat na obnově hospodářského růstu, omezit šíření jaderných zbraní a vyřešit energetické a ekologické problémy.
Je a bylo by nesprávné činit z odporu proti terorismu těžiště toho, co zodpovědné vlády ve světě dělají.
Teroristé zůstávají ojedinělými odchylkami od normy, jejichž přitažlivost je přinejlepším omezená.
Dokážou ničit, ale ne tvořit.
Stojí za zaznamenání, že lidé, kteří vyšli do ulic v Káhiře a Damašku, nevykřikovali během volání po změně slogany al-Káidy ani nepodporovali její agendu.
Navíc byla zavedena opatření vedoucí k úspěšnému potlačení teroristů.
Zpravodajská aktiva byla přesměrována.
Hranice se staly bezpečnějšími a společnosti odolnějšími.
Znatelně se zvýšila mezinárodní spolupráce – mimo jiné proto, že i vlády, které se na mnoha věcech nemohou shodnout, se na potřebě spolupráce v této oblasti shodnout dokážou.
Jistou roli zde hraje i vojenská síla.
Al-Káida ztratila svou základnu v Afghánistánu, když byla od moci odstavena vláda Talibanu, která jí poskytovala útočiště.
Americké speciální jednotky konečně našly na předměstí Islámábádu Usámu bin Ládina a zabily ho.
Bezpilotní dálkově řízené letouny se ukázaly jako účinný nástroj k zabíjení značného počtu teroristů, včetně mnoha jejich nejvýznamnějších předáků.
Slabé vlády lze učinit silnějšími a ty vlády, které tolerují či podporují terorismus, musí být volány k zodpovědnosti.
Pokrok však nelze zaměňovat s vítězstvím.
Teroristy a terorismus nelze eliminovat stejně tak, jako nedokážeme zbavit svět nemocí.
Vždy se najdou lidé, kteří se ve snaze o dosažení politických cílů uchýlí k použití síly proti nevinným mužům, ženám a dětem.
V určitých oblastech jsou teroristé skutečně na postupu.
Pákistán zůstává útočištěm al-Káidy i některých nejnebezpečnějších světových teroristů.
Směsice nestability, slabosti vlády a převládající ideologie v zemích, jako jsou Jemen, Libye, Somálsko či Nigérie, představuje živnou půdu pro teroristy, kteří se zde mohou organizovat, cvičit a připravovat k operacím – podobně jako to dělali před deseti lety v Afghánistánu.
Z trosek starých skupin se ustavičně vynořují nové.
Existuje i stále větší nebezpečí domácího terorismu.
Viděli jsme to ve Velké Británii a v USA.
Internet jakožto jeden z velkých vynálezů moderního západního světa se projevil jako zbraň, kterou lze využít k podněcování a výcviku těch, kdo si přejí tomuto světu uškodit.
Otázka, kterou v říjnu 2003 položil tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld, je stejně naléhavá i dnes: „Daří se nám každý den dopadnout, zabít či odstrašit a odradit více teroristů, než kolik jich madrasy a radikální duchovní rekrutují, vycvičí a nasadí proti nám?“ Za jinak konstantních podmínek pravděpodobně ano.
I menší teroristické úspěchy jsou však nákladné z hlediska zmařených životů, peněz a uzavírání jinak otevřených společností.
Co se s tím dá dělat?
Žádný jediný všelék bohužel neexistuje.
Založení palestinského státu nebude stačit těm teroristům, kteří si přejí zánik státu židovského, stejně jako dosažení kompromisu v otázce Kašmíru neuspokojí ty teroristy působící v Pákistánu, kteří ve vztahu k Indii sledují širší agendu.
Snížení nezaměstnanosti je samozřejmě žádoucí, ale mnozí teroristé nepocházejí z chudobných poměrů.
Pomoc při demokratizaci společností na Blízkém východě i jinde by mohla zmenšit pocit odcizení, jenž vede k radikalismu i horším věcem, ale to se snadno řekne a hůře dělá.
Samozřejmě chceme i nadále nacházet způsoby, jak sebe učinit zranitelnými méně a teroristy více.
Ze všeho nejdůležitější však možná je ukončit zejména v arabských a islámských komunitách jakoukoliv akceptaci terorismu.
Onen nigerijský otec, který varoval americké velvyslanectví v Lagosu, že se obává, co by mohl udělat jeho syn – než se zmíněný mladík pokusil o Vánocích 2009 odpálit na palubě letadla do Detroitu bombu –, je dobrým příkladem.
Teprve až se více rodičů, učitelů a lídrů společnosti bude chovat podobně, nábor teroristů ustane a policejní složky se začnou těšit plné spolupráci obyvatelstva.
Terorismus musí přijít o legitimitu mezi těmi, kdo ho v minulosti podporovali či tolerovali – teprve pak začne ztrácet sílu.
Transatlantický obchod pro všechny
WASHINGTON – Jednání o vytvoření Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všeobecně vítána.
Britský premiér David Cameron označil TTIP za „výhru, která se naskytne jednou za generaci“, a poukázal na potenciální přínos v hodnotě 80 miliard liber (125,5 miliard dolarů) pro EU i USA a 85 miliard liber pro ostatní země.
Pro svět unavený čekáním na uzavření nekonečného kola obchodních jednání Světové obchodní organizace z Dauhá se může i bilaterální obchodní iniciativa jevit jako dar z nebes, zvláště když výraz „bilaterální“, jak poznamenal nedávný úvodník listu Financial Times, zahrnuje v tomto případě polovinu světové ekonomiky.
Je tu však jeden závažný nedostatek: dohoda by mohla ublížit exportérům z rozvojových zemí, pokud EU a USA nevyvinou společné úsilí na ochranu zájmů těchto aktérů.
Jeden rys navrhovaného paktu, který vyvolává největší nadšení – totiž jeho důraz na regulační bariéry, jako jsou povinné produktové standardy –, by měl ve skutečnosti vzbuzovat největší obavy.
Vzhledem k nízkým clům v EU a USA – v průměru nižším než 5% – nebudou další preferenční omezení pro vnější aktéry závažným handicapem.
Pokud však jde o standardy – jako jsou normy upravující bezpečnost, zdraví a životní prostředí –, jsou požadavky spojené s přístupem na trhy brutální a černobílé: buďto zavedený standard splníte, nebo nebudete prodávat.
V důsledku toho budou možnosti firem z třetích zemí záviset na tom, jakým způsobem budou standardy TTIP zavedeny: zda prostřednictvím harmonizace (přijetím společného standardu), nebo vzájemného uznávání (přijímáním zboží, které splňuje zavedené standardy dané země).
První varianta by umožnila producentům kdekoliv na světě využívat úspor z rozsahu.
Harmonizovaný standard by však v některých případech mohl být přísnější než původní standardy některých zemí.
Ačkoliv by nové standardy platily pro dodavatele ze všech exportních států, náklady na jejich dosažení se obvykle liší, což znamená, že by utrpěly země, které jsou méně uzpůsobené ke splnění vyšších standardů.
Když se EU rozhodla koncem 90. let harmonizovat standardy na aflatoxiny (skupinu toxických sloučenin produkovaných některými plísněmi), osm členských států – mimo jiné Itálie, Nizozemsko a Španělsko – podstatně zpřísnilo své národní standardy, což pravděpodobně zapříčinilo pokles afrického vývozu cereálií, sušeného ovoce a ořechů do Evropy o plných 670 milionů dolarů.
V případě vzájemného uznávání by EU a USA navzájem akceptovaly své standardy nebo procedury hodnocení nezávadnosti, takže by firmy musely v dané oblasti dodržovat méně striktní požadavky.
Pokud by se tato politika rozšířila i na firmy z třetích zemí, měla by silný liberalizující dopad.
Například malajsijští televizní producenti by se mohli rozhodnout, že budou dodržovat řekněme snáze splnitelné americké bezpečnostní standardy, místo aby prodávali tentýž produkt na obou trzích, díky čemuž by mohli těžit z úspor z rozsahu a současně snížit náklady na splnění standardů.
Kdyby však TTIP vyřadilo z politiky vzájemného uznávání firmy z třetích zemí, jejich konkurenceschopnost oproti evropským a americkým firmám by se tím podstatně snížila.
Náš výzkum ukazuje, že když dohody o vzájemném uznávání obsahují restriktivní pravidla o původu, pak se zvyšuje vnitroregionální obchod – na úkor obchodu s jinými zeměmi – a nejvíce tím trpí rozvojové státy.
Nadměrně svazující pravidla o původu se ve skutečnosti ukazují jako problematická i pro některé předchozí dohody EU o vzájemném uznávání, například pro dohody upravující standardy profesionálních služeb.
Zatímco brazilský pomeranč připuštěný k prodeji v Portugalsku je možné prodávat v celé EU, brazilský inženýr nebo účetní licencovaný v Portugalsku musí splnit zvláštní licenční požadavky, aby mohl pracovat jinde v EU, což brzdí tolik potřebnou mobilitu pracovních sil, neboť neevropští pracovníci musí podstupovat nákladné a neefektivní byrokratické procedury.
V oblasti cel a standardů navíc pravidla WTO nejsou pro všechny stejná.
Chrání sice země stojící mimo bilaterální nebo regionální celní dohody, čímž zajišťují, aby integrované trhy nezískávaly dodatečné výhody, avšak obsahují jen málo pojistek chránících třetí země před důsledky dohod o povinných standardech.
I při absenci mezinárodních pravidel by EU a USA mohly podniknout dva kroky, aby zajistily, že TTIP nebude mít nepříznivé důsledky pro rozvojové ekonomiky.
Za prvé by mohly umožnit, aby všechny země těžily z výhod bilaterální dohody o vzájemném uznávání, tím, že se dohodnou na nevymáhání restriktivních pravidel o původu.
A za druhé by v oblastech, kde uvažují o harmonizaci, mohly upřednostnit méně přísné z původních standardů, nebudou-li existovat věrohodné důkazy, že by to znamenalo nesplnění příslušného regulačního cíle.
Podobá se to testu odchylek od zavedených mezinárodních standardů, který provádí WTO.
Kdyby EU a USA učinily tyto dva závazky, zbytek světa by mohl sledovat jednání o TTIP nikoliv s obavami, nýbrž s nadějí.
Špatná dohoda pro americkou budoucnost
WASHINGTON – Bolestně dojednaný zákon o americkém rozpočtu, který prezident Barack Obama 2. srpna podepsal, kombinuje zvýšení dluhového stropu americké vlády se snižováním federálních výdajů, čímž odvrací hrozbu prvního případu platební neschopnosti Spojených států v jejich 224-leté historii.
Dohoda však má tři velké vady na kráse.
Dvě z nich se navzájem vyvažují, ale třetí ohrožuje to, co Amerika v nadcházejících letech potřebuje nejvíce: hospodářský růst.
První vadou je skutečnost, že výdajové škrty jsou špatně načasovány: přicházejí ve chvíli, kdy je americká ekonomika slabá, a tím zvyšují riziko odstartování další recese.
Druhý nedostatek zmíněného zákona nicméně tkví v tom, že jím předepsané omezení výdajů je spíše skromné.
Zákon sice dělá příliš málo pro vyřešení amerického problému s chronickými a stále rostoucími rozpočtovými schodky, avšak škody, které krátkodobě napáchá na ekonomice, budou pravděpodobně omezené.
Třetí a nejzávažnější vadou je ovšem skutečnost, že výdajové škrty přicházejí na nesprávných místech.
Jelikož demokraté v Kongresu mají téměř nábožné odhodlání zachovat nedotčené hlavní americké sociální programy pro starší občany Social Security a Medicare, zmíněný zákon se ani jednoho z nich nedotýká.
Náklady na tyto programy však prudce porostou, jakmile začne silná poválečná generace Američanů narozených v letech 1946 až 1964, která čítá 78 milionů osob, odcházet do důchodu a pobírat penzijní dávky, jež budou v nadcházejících letech představovat největší zvýšení vládních výdajů a potenciálních schodků.
A jelikož republikáni v Kongresu mají stejně silnou alergii na zvyšování jakýchkoliv daní za jakýchkoliv okolností, zákon se ve snaze o snížení deficitu ani trochu neopírá o zvýšení daní – a to ani nejbohatším Američanům.
Všechny výdajové škrty směřují do „nemandatorní“ části federálního rozpočtu, což vylučuje programy Social Security a Medicare, dále program Medicaid pro chudé a platby úroků ze státního dluhu.
Z celkového objemu federálních výdajů tak zbývá pouze asi třetina, ve které lze škrtat, přičemž velká část z této třetiny připadá na rozpočet na obranu, který se republikáni v budoucnu pokusí ochránit.
Zákon z 2. srpna tedy vytváří strukturu, v níž se snižování deficitu soustřeďuje na „nemandatorní neobrannou“ část federálního rozpočtu, která představuje pouze asi 10% jeho celkového objemu.
To je příliš malý balík peněz na to, aby se v jeho rámci dalo dosáhnout takového snížení deficitu, jaký budou USA v nadcházejících letech potřebovat.
Ještě horší je, že nemandatorní neobranné výdaje zahrnují programy, které jsou nepostradatelné pro hospodářský růst – a hospodářský růst je nepostradatelný pro budoucí prosperitu a globální postavení Ameriky.
Především je růst nejlepší způsob, jak snížit rozpočtové schodky země.
Čím vyšší je tempo růstu, tím vyšší příjmy vláda inkasuje, aniž musí zvyšovat daňové sazby; a vyšší příjmy umožňují nižší schodky.
Ekonomický růst je navíc nezbytný k dodržení slibu – pro jednotlivé Američany nesmírně důležitého –, že každá generace bude mít příležitost prosperovat více než generace předchozí, pro což se vžil lidový termín „americký sen“.
Pro Neameričany je neméně důležitá skutečnost, že pouze silný hospodářský růst může zajistit pokračování expanzivní role USA ve světě, která podporuje globální ekonomiku a přispívá ke stabilitě v Evropě, východní Asii a na Blízkém východě.
Jak s Thomasem L.
Friedmanem vysvětlujeme v chystané knize Toto jsme bývali my: Jak Amerika zaostala ve světě, který vymyslela, a jak se můžeme vrátit do popředí, klíčovým faktorem amerického hospodářského úspěchu bylo a je pokračující partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, které se datuje až k založení země a jejž schéma rozpočtových škrtů uzákoněných legislativou z 2. srpna ohrožuje.
Toto partnerství má pět částí: širší příležitosti ke vzdělání s cílem vytvořit pracovní sílu se špičkovou kvalifikací; investice do infrastruktury podporující obchod – silnic, elektráren a přístavů –; vyčlenění prostředků na výzkum a vývoj s cílem rozšířit hranice znalostí způsoby, z nichž mohou vzejít nové produkty; imigrační politika, která bude přitahovat a udrží v zemi talentované občany jiných států; a natolik silná pravidla podnikání, aby dokázala zabránit podobným katastrofám, jako bylo téměř úplné zhroucení finanční soustavy v roce 2008, ale zároveň ne tak přísná, aby dusila riskování a inovace, jež generují růst.
První tři ingredience amerického receptu na růst stojí peníze a tyto peníze jsou obsaženy v „nemandatorní neobranné“ části federálního rozpočtu, kterou si nyní zákon o dluhovém stropu bere na mušku.
Seškrtání těchto programů dlouhodobě sníží americký hospodářský růst, s negativními důsledky doma i v zahraničí.
Snižovat schodek osekáváním prostředků určených na vzdělání, infrastrukturu, výzkum a vývoj je podobné jako snažit se o snížení váhy tím, že si člověk usekne tři prsty.
Většina váhy mu zůstane, ale podstatně se mu zhorší životní vyhlídky.
Snížení deficitu za účelem zvýšení dluhového stropu bylo správné, ale zákon z 2. srpna na to jde ze špatného konce.
Pokud pokles deficitu, který je nevyhnutelný, nebude z větší části pramenit ze snížení nárokových dávek a zvýšení příjmů a z menší části z programů nezbytných pro hospodářský růst, budou výsledkem chudší a slabší Spojené státy – a nejistější, ne-li přímo nestabilní svět.
O vyváženosti evropské ústavy
Předseda Evropské komise Romano Prodi předložil návrh, jak posílit exekutivu Evropské unie.
Británie, Francie a Spanělsko pracují na protinávrhu, který má soustředit výkonnou moc EU do rukou největších členských států Unie.
Co si o tom má myslet řadový Evropan?
Občané Evropy jen málokdy chápou ústřední témata, o nichž debatuje Evropský ústavní konvent, sídlící v Bruselu.
Pro hory jednotlivostí zůstávají ožehavé otázky pro většinu lidí skryty.
Sterilní a namnoze zavádějící diskuse v jednotlivých zemích, jež proti sobě stavějí euroskeptiky a eurofily, vyvolávají bouře nevole i pohoršení, ale světlo nevrhají téměř žádné.
Všechno se zdá tak spletité, že noviny a televize o Konventu raději přestaly referovat.
Občané Evropské unie by cíle Konventu mohli pochopit mnohem snáz, kdyby si položili tuto otázku: jak by se měly funkce a kompetence vlád rozdělit mezi EU a vlády jednotlivých států?
K zodpovězení této otázky musíme mít jasnou představu o tom, co je vlastně pravým smyslem vlády.
Vláda má svým občanům zabezpečovat veřejné služby: kolektivní bezpečnost, legislativu a regulaci, uplatňování zákona a sankcí.
Tyto služby lze zajišťovat na různých úrovních vlády: lokální, regionální, národní a nadnárodní, tedy na úrovni EU.
Která je ale ta pravá?
V některých oblastech decentralizace funguje, protože odpovídá potřebám místních či národních společenství.
Lokální rozhodnutí však mívají dopad i na občany jiných společenství a zemí.
Některé služby by tedy měly přesunuty na širší zeměpisné jednotky, protože tam funguje dezinteresovanost (tedy vzájemnost dopadů).
Způsob přidělování vládních kompetencí v rámci Evropy by měl vycházet ze zásady, že instituce budou provádět jen ty činnosti, u nichž rozšířením působnosti dojde k úsporám nebo u nichž je zanedbatelná názorová rozdílnost.
Čím nižší je dezinteresovanost té které činnosti vlády, tím více by měla být lokalizována.
Z nízké dezinteresovanosti vyplývají omezenější výhody centralizace; hluboké rozdíly mezi občany pak znamenají vysoké náklady na harmonizaci.
Euro je například jasnou výhodou centralizace.
Napomáhá mezinárodnímu obchodu a brání negativní dezinteresovanosti.
Devalvovat liru ve prospěch italského exportu a na úkor exportu francouzského, následovaného francouzskou reakcí, už nelze.
Přestože ne zrovna bezvadně synchronizované hospodářské cykly členských zemí Evropské unie jsou příčinou neshod ohledně měnové a kurzovní politiky, výhody společné měny převažují nad cenou nesourodosti.
Pokud však jde například o školskou politiku, tam by centralizace systému veřejného školství ve všech členských zemích žádné výhody nepřineslo.
Kulturní rozdíly jsou příliš velké, než aby členské země dobrovolně přijaly jednotný systém.
Bylo by absurdní přesunout vzdělávání a kulturu na nadnárodní úroveň.
Z dalších oblastí, kde by centralizace přinesla jasné výhody, vynikají dvě: společný trh a hospodářská soutěž jako jeden celek a zahraniční politika a obrana jako celek druhý.
K prvnímu z nich patří i protimonopolní předpisy, obchod a společná měna.
Podle mínění mnohých by měla být harmonizována i fiskální politika: počínaje daňovou strukturou, přes sociální zabezpečení až k rozpočtu.
Bude-li však fiskální harmonizace uplatňována mechanicky, půjde proti rozdílným národním zájmům a mohla by narazit na potencionálně rizikový odpor.
Centralizovaná daňová politika nemá opodstatnění ani z ústavního pohledu.
Americká ústava například svým státům vyvážený rozpočet nijak nepředepisuje.
Daňová harmonizace má opodstatnění jen za výjimečných okolností: například pro případ zákazu daňových stimulů užitých k omezení konkurence, obchodu nebo pohybu kapitálu.
Zahraniční a vojenská politika jsou pak vyloženě doménou vlád.
Zde z centralizování plynou jasné výhody.
Bylo by přece absurdní, kdyby New York uskutečňoval jinou zahraniční politiku než třeba Texas.
V Evropě je situace podobná.
Přijetí nových zemí do Evropské unie s sebou přinese ještě více vnitřních rozdílů, což znamená, že opodstatnění bude mít ještě méně centralizovaných politik.
Z těchto úvah plyne pro členy Konventu několik zásad:
1.
Evropská ústava by měla jednoznačně stanovit, která privilegia přísluší Evropě a která členským zemím.
Dojde-li k pochybám, měl by dle principu subsidiarity ve sporné oblasti převážit nárok členských zemí.
2.
Evropské instituce by měly garantovat fungování trhů, včetně hospodářské soutěže a obchodní a měnové politiky.
3.
Daňová oblast by měla zůstat vesměs decentralizovaná, s výjimkou několika málo konkrétních případů.
4.
Zahraniční a obranná politika spadají pod federální pravomoci, jimiž bude Evropa pověřena vhodným způsobem a ve vhodnou chvíli.
5.
Tvorba nových oblastí pod federální kompetencí by měla vždy být výsledkem rozhodovacích procesů, jaké známe z ryze zastupitelských demokracií.
Čili ,,žádná centralizace bez reprezentace".
Dnešní Evropská unie se bohužel od těchto principů značně oddaluje (viz tabulka), jak dokládá zemědělství, které představuje 2 procenta evropského HDP, ale na evropských výdajích se podílí celými 40 procenty.
Rozdělení podle oblastí činností Evropské unie
Zdroj tabulky: "What Does the European Union do?"
A.
Alesina, I.
Angeloni & L.
Schuknecht, CEPR Discussion Paper no. 3115.
Evropa má má před sebou historickou příležitost.
Otcům Ústavy Spojených států amerických se podařilo napsat dokument, který vydržel celých dvě stě let.
Úkol, jenž mají před sebou členové Evropského konventu, je samozřejmě v mnoha směrech jiný a mnohem komplexnější - stejně jako společnost, které se zodpovídají.
Pokud prokáží moudrost a prozíravost, bezpochyby uspějí.
Vyvážený pohled na čínsko-americké nevyváženosti
PEKING – Před červencem roku 2007 se většina ekonomů shodovala, že nejvážnější hrozbou pro světový růst jsou globální nevyváženosti.
Tvrdilo se, že narůstající poměr zahraniční dluhu Spojených států vůči HDP – důsledek chronických deficitů běžného účtu – začne zostra brzdit kapitálové přílivy, čímž oslabí dolar, požene nahoru úrokové sazby a pohrouží americkou ekonomiku do krize.
Tento scénář se však nenaplnil.
Krize namísto toho vzešla z amerického debaklu podřadných hypoték, který globální ekonomiku rychle stáhl do nejhlubší recese od 30. let 20. století.
Většina ekonomů nedokázala předvídat ekonomickou dynamiku, která skutečně vyústila v krizi, protože nevěnovali dostatečnou pozornost překotnému růstu celkového amerického dluhu.
Zaměřovali se výhradně na zahraniční dluh USA a přehlíželi dluhy domácností (hypotéky a spotřební zadlužení), veřejný dluh, firemní dluhy a finanční dluh.
Více pozornosti měli věnovat obzvláště udržitelnosti amerického hypotečního a spotřebitelského zadlužení.
Poměr hypotečního a spotřebního dluhu k HDP činil v roce 2007 víc než 90 %, oproti 24 % u čistého zahraničního dluhu.
Samozřejmě, různé složky dluhu se značně liší svým charakterem i zdroji financování – a tedy svou udržitelností.
Jenže všechny složky celkového dluhu země a způsoby jeho financování jsou vzájemně provázané.
Z toho plynou dvě věci.
Zaprvé, finance z různých zdrojů jsou do jisté míry vzájemně zaměnitelné: nedostatek finančních prostředků u jedné složky úhrnného dluhu lze doplnit z přebytku prostředků původně určených k financování jiných složek.
Zadruhé, potíže v kterékoli složce celkového dluhu budou mít dopady na všechny ostatní složky.
Když propukla krize podřadných hypoték, domácnosti začaly splácet své hypoteční a spotřebitelské dluhy buď ze svých úspor, nebo prostřednictvím ztráty zástavy.
Snížení celkového amerického dluhu a zužování finanční mezery mezi celkovým zadlužením a domácími finančními prostředky vedlo v letech 2008-2009 k významnému zlepšení deficitu běžného účtu USA, což vyvrátilo tvrzení předsedy Rady Federálního rezervního systému USA Bena Bernankeho, že schodek byl způsoben globálním „přebytkem úspor“.
Situace Ameriky s ohledem na běžný účet se skutečně upevnila, navzdory zhodnocování dolaru v reakci na poptávku po jistotě.
Bohužel v důsledku zkracování dluhové páky v soukromém sektoru a zvýšení úspor domácností americká ekonomika, tažená dluhem a spotřebou, sklouzla do recese.
Aby americká vláda kompenzovala negativní dopady snižování zadluženosti v soukromém sektoru na růst, zachovává expanzivní fiskální a měnové politiky.
Za současné situace, kdy zadlužení domácností po horečnaté vládní intervenci zůstává nejisté, fiskální pozice dramaticky upadá a bilance běžného účtu se opět zhoršuje.
Největší hrozbou pro finanční stabilitu už není udržitelnost soukromého dluhu, ale udržitelnost veřejného dluhu a jádro debaty o běžném účtu USA se přesunulo z udržitelnosti zahraničního dluhu k dopadu snižování externího deficitu na růst a zaměstnanost.
Dilema, před nímž američtí tvůrci politik stojí, tkví v tom, jak stimulovat růst a zároveň snižovat hladinu celkového dluhu.
Nejdůležitějším způsobem jak splnit oba cíle, je posílit export zvýšením americké konkurenční schopnosti.
Odkud se ale vyšší konkurenceschopnost vezme?
Krátkodobě zlepšit konkurenční schopnost USA by mohla devalvace dolaru, ale to není řešení.
Jelikož rychlý fiskální úpadek investory přivádí k obavám z kapitálových ztrát u cenných papírů americké vlády, devalvace by cizince přiměla k ještě větší zdráhavosti vůči financování amerického rozpočtového deficitu.
Nebudou-li k dispozici finance ze zahraničí, zisky z amerického vládního dluhu porostou a ekonomika USA se opět propadne do recese.
V dlouhodobém výhledu musí vzorec amerického růstu projít strukturálním posunem od spoléhání na dluh a spotřebu k opoře v tvůrčích a novátorských schopnostech, jež Američané vyzdvihují.
Jedině pak Amerika zlepší svou konkurenční schopnost natolik, že své vládě umožní snižovat jak soukromý, takže veřejný dluh na udržitelné úrovně a zároveň zachovávat slušné tempo růstu.
Ani vyšší konkurenční schopnosti, ani snížení celkového zadlužení ovšem nelze dosáhnout přes noc.
Krátkodobě deficit běžného účtu USA přetrvá, ať už s bilaterálními přebytky hospodaří kterákoli země.
Vytrvalé reinvestice čínského přebytku obchodní bilance do amerických vládních cenných papírů jsou tedy pro růst a finanční stabilitu USA nesmírně důležité.
Vzhledem k tomu, že Amerika má z čínských nákupů vládních cenných papírů USA obrovský užitek, není snadné pochopit, proč si americká vláda a kongres na bilaterální deficit běžného účtu tolik stěžují.
Těžko pochopitelné je i to, proč se Čína tak zdráhá snížit svůj bilaterální přebytek, vzhledem k mizivým výnosům z držených vládních cenných papírů USA a setrvalému riziku rozsáhlých kapitálových ztrát v budoucnu.
Dobrou zprávou je, že po nedávné návštěvě prezidenta Chu Ťin-tchaa ve Washingtonu Amerika i Čína uskutečňují pozitivní kroky k vyřešení svých sporů nad bilaterální bilancí běžného účtu.
To je dobrým znamením pro racionálnější a konstruktivnější čínsko-americký dialog o globálních nevyváženostech, který by určitě prospěl celé globální ekonomice.
Abba Eban: Hlas Izraele
Po téměř dvě generace byl Abba Eban hlasem Izraele - jeho kurýrem k vysoce postaveným a mocným mezi národy a k židovskému národu po celém světě.
Od dob, kdy se na konci 40. let prvně objevil po boku dr.
Chaima Weizmanna během boje za židovskou státnost a suverenitu, nebylo mnoho těch, kdo by dokázali vyjádřit sionistické a později izraelské zájmy s porovnatelnou výmluvností a přesvědčením.
Prostřednictvím churchillské prózy a téměř shakespearovských kadencí jeho zvučný hlas po desetiletí šířil slovy chutnajícími po medu poselství naděje z lůna národa, který mohl veškerou naději a důvěru v lidstvo ztratit během hrůz druhé světové války.
Jako velvyslanec ve Spojených státech a v OSN a později ministr zahraničí zastupoval Izrael, s nímž se mohla ztotožnit světová liberální představivost.
Větší a mocnější národy hleděly se závistí na tak dobrého řečníka a jeho projevy se staly učebnicovými příklady pro státníky a diplomaty v odlehlých zemích.
Jeho knihy - na jejichž psaní si našel čas i přes hektické nároky diplomacie - byly jedinečnou kombinací ohromné erudice a krystalické jasnosti.
Jeho akademické vzdělání a rétorické nadání se ojedinělým způsobem doplňovaly.
Jen vzácně malou zemi zastupoval státník takového světového formátu: srovnávat lze snad jen s Tomášem Masarykem a Janem Smutsem.
Byl pravým patriotem v původním smyslu slova: hrdý na svůj národ, ale nikdy etnocentrický; světa znalý, ale hluboce zakořeněný v židovském kulturním dědictví; soustředěný na potíže a bolesti židovského národa, ale nikdy bez souvislosti s celosvětovým obzorem lidstva.
Krátce, byl moderním Židem v nejlepším smyslu slova.
O premiéru Levi Eškolovi bylo řečeno, že hovořil sedmi jazyky a všemi v jidiš.
O Ebanovi by se dalo říci, že hovořil deseti jazyky a všemi s oxfordským či cambridgeským přízvukem.
Co přitahovalo okolní svět, nebylo ovšem vždy aktivem v izraelské politice ostrých loktů.
Eban byl možná příliš uhlazený, měl snad příliš mnoho ze vzdělance a džentlmena, aby uspěl - použijeme-li Disraeliho obrat - při šplhání na tomto žebříku.
Společně s Goldou Meirovou a Moše Dajanem musel opustit vládu roku 1974 v důsledku jomkipurské války.
Jen stěží mohl být odpovědný za aroganci, která vedla k lavině událostí roku 1973, a přece jej také smetla.
Nikdy už nenašel cestu zpátky a tváří v tvář Nové politice primárek a populismu byl sklíčený, když se s novým stylem nedokázal vypořádat.
Na mezinárodním kolbišti bylo Ebanovi jeho pero mečem a mluvené slovo kopím.
Méně zdatný byl v aréně izraelské politické rivality.
Dokázal být nelítostným bojovníkem a chránit své území, a přesto je pravda, že po roce 1967 mohl ve vládě, v níž pracoval, za své umírněné názory nakloněné dialogu bojovat neoblomněji.
Vezmeme-li v úvahu neexistenci nezávislé politické základny, vůbec není jisté, zda by zvítězil, ale kdyby se byl rozhodl hodit rukavici svým protivníkům, jeho mezinárodní prestiž a pozice by mu dávaly šanci uspět.
Nikdy to ovšem neudělal.
Ebanovo mlčení v posledních letech nevycházelo pouze z jeho rozčarování z izraelské politiky či z jeho slábnoucího zdraví.
V době, kdy je veřejná debata v Izraeli rozpolcená mezi názory pseudonáboženských nacionalistických fanatiků a antisionistů, kteří se převlékají za postmodernisty, může Ebanovo morální přesvědčení při veškeré jeho jemnosti vyznít plytce.
Ale budování národa vyžaduje morální výdrž a té dal Eban svému lidu i světu požehnaně.
Přestože jsem s Ebanem v posledních letech nemluvil, nepochybuji o tom, že byl nesmírně nešťastný kvůli zvratu událostí po neúspěchu dohod z Camp Davidu a Taby v letech 2000 až 2001 a že současný kurz izraelské politiky by jej naplňoval zlými předtuchami.
A přesto by s největší pravděpodobností byl ještě hlouběji zklamán neschopností Palestinců vyrovnat se s existencí židovského státu.
Coby vystudovaný arabista pohroužený do arabské a muslimské kultury Eban stále doufal, že bude možné oživit skvělou arabskou minulost a že arabská a muslimská kultura tolerance může zvítězit nad fanatismem a extremismem.
To byl základní princip jeho víry v usmíření mezi Židy a Araby.
To, že se tato arabská renesance - abychom užili termínu vynikajícího palestinského učence George Antonia - neuskutečnila, možná bylo Ebanovým největším zklamáním.
Navzdory dojmu aristokratičnosti, který vzbuzoval, byl Eban velmi zranitelný: to, co někteří občas vnímali jako znaky ješitnosti, zřejmě pramenilo z jeho prostého původu.
Ač se zdálo, že vládne královskou angličtinou, Eban se nenarodil s modrou krví: pocházel z nanejvýš prostého okraje angložidovského prostředí.
Vypracoval se vlastní silou a svých úspěchů dosáhl díky odvaze, ctižádosti, elánu a niterné víře ve vlastní osud.
Patřil k aristokratům ducha.
A právě v tom byl Abba Eban opravdovým představitelem národa, který tak majestátně reprezentoval.
Abdulláh jde s kůží na trh
Mírový návrh saúdského korunního prince Abdulláha se zrodil v Saúdské Arábii, ale podle některých zdrojů měl vzniknout v USA.
Jako první se o něm dozvěděl jistý americký novinář během soukromé večeře se samotným korunním princem.
Jde o plán ,,úplné normalizace`` vztahů mezi Izraelem a všemi arabskými zeměmi, výměnou za což se má Izrael stáhnout ze všech palestinských území, která od roku 1967 okupuje.
Návrh na sebe soustředí pozornost také během schůzky prezidenta Bushe a korunního prince v Texasu, ale jeho životnost závisí na tom, jak jej přijme arabský summit, který se příští středu sejde v Bejrútu.
Pochybnosti kolem Abdulláhovy mírové iniciativy, které ji líčí jako nezdařenou od samého počátku, vycházejí z názoru, že vznikla s cílem uklidnit americké kritiky Saúdské Arábie a odvrátit jejich pozornost od saúdskoarabských domácích problémů.
Od 11. září je Saúdská Arábie pod enormním tlakem a musí vysvětlovat (a ospravedlňovat) své kontakty s al-Kájdou, poněvadž patnáct z devatenácti únosců mělo saúdskoarabský pas (vlastně většina vězňů na americké vojenské základně v Guantánamu jsou údajně Saúdští Arabové) a poněvadž Saúdská Arábie je často považována za hlavní zdroj financování al-Kájdy.
Saúdskoarabská vláda se teď prý snaží Ameriku uklidňovat, bez ohledu na to, že druhá intifáda je v plném proudu a že Izrael pokračuje v okupaci Palestiny.
Spolu s tím se vyhrocuje veřejné mínění v Saúdské Arábii, především z důvodu zjevné apatie saúdské panovnické rodiny vůči mizérii palestinského národa, zejména v kontrastu s bin Ládinovou smrtonosnou propagandou.
Od teroristických útoků z 11. září saúdští vládci cítí, že musí vyjít vstříc veřejnosti a jejímu nesouhlasu s trýzněním Palestinců, ale obávají se, že když tak učiní, ohrozí už beztak křehké vztahy s Amerikou ještě více.
Iniciativa korunního prince Abdulláha svět převážně překvapila, ovšem ne proto, že by šlo o naprosto novou myšlenku, ale proto, kde a v jaké době vznikla.
Návrh na ,,úplnou normalizaci``, přicházející z islámské země, která svou legitimitu staví na přísné islámské doktríně wahhábovců, je až nebývale pokrokový.
Dlouho a pečlivě pěstovaný obrázek Saúdské Arábie jako země stabilní, shovívavé a mysticky harmonické však americký tisk svou neustálou kritikou už rozbil.
Navíc i saúdskoarabský školský systém se dnes běžně popisuje jako semeniště nenávisti vůči Západu.
Něco se s tím už muselo dělat.
Americký zdánlivě odmítavý zájem o tuto iniciativu vyvolal domněnku, že v mírové iniciativě korunního prince Abdalláha jde nejspíše o saúdskoarabskou propagandistickou protiofenzívu, pojatou na velvyslanectví Saúdské Arábie ve Washingtonu s cílem překlenout rozpory se Spojenými státy.
Následné hromové ticho dalších saúdských politiků k tomuto návrhu jako by potvrzovalo, že šlo o reklamní tah, pro nějž oni nemusejí riskovat nic ze svého vlastního domácího politického kapitálu.
Ačkoli Západ za saúdskoarabského vůdce obvykle považuje Abdulláha, skutečnou moc v království představuje šest neduživých vlastních bratrů krále Fahda.
Král a jeho bratři, společně označovaní jako ,,Sudairiové`` nezaujali vlastně žádné stanovisko - ať už kladné či záporné.
Sudairiové, zdá se, nechali svého nevlastního bratra na holičkách.
Abdulláhův návrh by tak mohl významně oslabit jeho domácí postavení, především ve vztahu k vlivným saúdskoarabským islamistům.
Poněvadž i když korunní princ Abdulláh má kolem sebe svou vlastní loajální družinu včetně Národní gardy, odporu čelí hlavně ze strany nejvyšších náboženských představitelů.
Myšlenka normalizace vztahů s Izraelem vyvolala u některých imámů krajní odpor - v mešitách i na internetu.
Proto byl nakonec Abdulláhův původní návrh rozředěn až do té míry, že když se 8. března v Káhiře konala schůzka ministrů zahraničních věcí arabských států, z ,,úplné normalizace`` zbyl už jen ,,úplný mír`` - ovšem kdoví, co tento termín vlastně znamená.
Znamená to snad, že v Rijádu bude viset vlajka s Davidovou hvězdou, nebo že Abdulláh pojede do Jeruzaléma, kde jej polibkem přivítá sám Ariel Saron?
Kdoví, ale už jen to, že si tyto otázky někdo v Saúdské Arábii klade, znamená pro Abdulláha obrovské riziko.
Je slyšet námitky také proti tomu, že se plán korunního prince nezmiňuje o právech Palestinců v exilu na návrat do svých domovů na Západním břehu, v pásmu Gazy i v samotném Izraeli, a že Arabové musí své diplomatické iniciativy uzpůsobovat vkusu amerického tisku.
Běžný obyvatel Saúdské Arábie tuto iniciativu považuje za zradu či za předehru nové potupy Arabů.
Stále více obyvatel pak věří, že ať už je jejím cílem první nebo druhé, jde v prvé řadě o to, nerozházet si to s Amerikou.
V blízkovýchodních reakcích se odrážejí odvěká politická rivalita i obavy z amerických a izraelských záměrů.
Egypt Abdulláhův návrh vnímá jako pouhý dialog, jako cosi zdaleka ne tak závažného jako písemná diplomatická iniciativa.
Libye předložila svůj vlastní, údajně mnohem ,,obsažnější a ucelenější`` návrh.
Mohammed Fadlalláh, vůdce hnutí Hizbulláh, definoval tuto iniciativu jako výraz arabského podrobení a Sýrie žádá záruku svých zájmů v Golanských výšinách.
Úředníci Ligy arabských států pak návrh odsouhlasili.
Iniciativa korunního prince Abdulláha má být oficiálně přednesena na summitu Ligy arabských států v Bejrútu, který se koná ve dnech 27. a 28. března.
To, jak bude přijata, může rozhodnout nejen o tom, jak se budou do budoucna vyvíjet izraelsko-palestinské vztahy, ale i o míru uvnitř Saúdské Arábie.
Berlínský konsenzus?
HONGKONG – Nedávná cesta do Berlína ve mně vyvolala vzpomínky na dřívější návštěvu v létě 1967, kdy jsem jako chudý student žasl nad Zdí, která měla ještě další dvě desítky let rozdělovat a pustošit celou společnost.
Dnešní Berlín, živý a omlazený, obrozený pilnou prací německého lidu a jeho obětí ve prospěch sjednocení země, byl příhodným prostředím pro konferenci Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET), kvůli níž jsem tam přicestoval.
Na konferenci na téma „Ztracené paradigma“ se sešlo přes 300 ekonomů, politologů, systémových analytiků a ekologů, aby revidovali ekonomickou a politickou teorii s ohledem na výzvy a nejistoty, jež přináší narůstající nerovnost, zvyšující se nezaměstnanost, globální finanční zmatek a změna klimatu.
Téměř všichni se shodli, že staré paradigma neoklasické ekonomie je rozvrácené, leč nebyla shoda v tom, co by jej mohlo nahradit.
Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen přičetl evropskou krizi čtyřem selháním – politickému, ekonomickému, sociálnímu a intelektuálnímu.
Globální finanční krize, která začala v roce 2007 jako krize podřadných hypoték v USA a rozšířila se do evropské krize suverénního dluhu (a bank), přinesla otázky, na něž nedokážeme odpovědět, vinou nadměrné specializace a fragmentace znalostí.
Nikdo však nepopírá, že se svět příliš zkomplikoval na jednoduchou všezahrnující teorii, která by vysvětlovala spletité ekonomické, technologické, demografické a environmentální posuny.
Konkrétně jde o to, že vzestup rozvíjejících se trhů zpochybnil tradiční západní deduktivní a induktivní logiku.
Deduktivní vyvozování nám umožňuje předpovídat účinky, jestliže známe principy (pravidlo) a příčinu.
Induktivním uvažováním dokážeme dovodit principy, jestliže známe příčinu a následky.
Východní myšlení je naproti tomu abduktivní, takže se pohybuje od pragmatismu k odhadování dalších kroků.
Abduktivní inference je pragmatická, sleduje pouze výsledky, pravidlo odhaduje a zjišťuje příčinu.
Teorii společenských věd píšou, podobně jako historii, vítězové a utváří ji kontext a výzvy doby.
Volnotržní uvažování se vyvíjelo od anglosaských teoretiků (mnozí byli ze Skotska), kteří migrovali a kolonizovali nová území, přičemž jedincům, jimž přálo štěstí, dávali možnost předpokládat, že spotřeba nemá hranice.
Evropské kontinentální myšlení, reagující na urbanizaci a nezbytnost společenského řádu, zdůrazňovalo institucionální analýzu politické ekonomie.
Nástup neoklasické ekonomie v devatenáctém století tak velmi silně ovlivnila newtonovská a karteziánská fyzika, přičemž došlo k posunu od kvalitativní analýzy ke kvantifikaci lidského chování vycházející z předpokladu racionálního chování a odhlížení od nejistoty.
Toto myšlení založené na „předurčené rovnováze“ – promítající se do názoru, že trhy se vždy samy korigují – vedlo k paralýze politik za Velké hospodářské krize, kdy nabrala na síle argumentace Johna Maynarda Keynese ve prospěch vládních intervencí zacílených na řešení nezaměstnanosti a mezer výstupu.
Do 70. let neoklasická škola všeobecné rovnováhy už keynesiánskou ekonomii dobyla pomocí modelů reálného sektoru, jež předpokládaly, že „finance jsou závoj“, takže nevěnovaly pozornost destabilizačním účinkům finančních trhů.
Ekonomové jako Hyman Minsky, kteří se to snažili korigovat, byli vesměs přehlíženi, zatímco Milton Friedman a další v čele profese prosazovali volné trhy a minimální zásahy vlád.
Jenže technika, demografický vývoj a globalizace přinesly dramatické nové výzvy, jež neoklasický přístup nedokázal předvídat.
Zatímco vyspělé země světa pomocí pákového efektu derivátového finančnictví žily nadspotřebou, čtyři miliardy z celkových sedmi miliard lidí na světě se začaly posouvat do středněpříjmového postavení, což vyvolalo obrovské nároky na globální zdroje a upozornilo na problém ekologické udržitelnosti.
Zvládnutí těchto rozsáhlých a systémových změn, jakož i integrace obrů typu Číny a Indie do moderního světa vyžaduje nové myšlení.
Změna uvažování je nutná nejen na Západě, ale i na Východě.
Číně to v roce 1987 vysvětlil historik Ray Huang:
„Jak svět vstupuje do moderní éry, většina zemí pod vnitřním i vnějším tlakem se musí transformovat tím, že styl řízení vycházející z agrární zkušenosti nahradí novou soustavou pravidel založených na obchodování… To je snazší říct než udělat.
Obrodný proces by mohl zasáhnout horní i dolní vrstvu a je nevyhnutelně nutné upravit institucionální vazby mezi nimi.
Na místě je často naprostá destrukce; a může trvat desítky let, než se dílo dokončí.“
Pomocí tohoto makrohistorického rámce vidíme japonskou deflaci, evropský dluh, ba i Arabské jaro jako fáze systémových změn ve spletitých strukturách, které spolu interagují v nové, multipolární globální soustavě.
Jsme svědky souběžné globální konvergence (zužování mezer v příjmech, bohatství a znalostech mezi zeměmi) a lokální divergence (rozšiřování mezer v příjmech, bohatství a znalostech uvnitř zemí).
Adaptivní systémy se během svého vývoje perou s řádem a tvořivostí.
Jasnozřivě to vyjádřil filozof Bertrand Russell: „Bezpečí a spravedlnost vyžadují centralizované vládní řízení, které musí dospět k vytvoření světové vlády, má-li být efektivní.
Pokrok naopak vyžaduje co největší rozsah osobní iniciativy, která je se společenským řádem slučitelná.“
Probíhá nová vlna toho, co ekonom Joseph Schumpeter proslule označil za „kreativní destrukci“: přestože se centrální banky zaplavováním trhů likviditou usilovně snaží zachovat stabilitu, úvěrů pro podniky a domácnosti ubývá.
Žijeme v době souběžného strachu z inflace i deflace, bezprecedentní prosperity vprostřed narůstající nerovnosti a technologických pokroků za současného vyčerpávání zdrojů.
Stávající politické systémy přitom slibují slušná pracovní místa, zdravou správu věcí veřejných, udržitelné životní prostředí a sociální harmonii bez obětí – ráj sobeckých černých pasažérů, který lze zachovat jedině tím, že obětujeme přirozené životní prostředí a blahobyt budoucích generací.
Tištěním peněz nelze bolest korekce oddalovat donekonečna.
Udržitelnosti lze dosáhnout jedině tím, že movití projeví ochotu přinést oběť méně movitým.
Washingtonský konsenzus volnotržních reforem pro rozvojové země skončil před více než dvěma desetiletími.
Konference INET v Berlíně poukázala na potřebu nového konsenzu, který bude oporou oběti v zájmu jednoty.
Evropa by toho mohla využít.
Lepší a bezpečnější Evropa
Pro mnoho lidí, mě v to počítaje, je rozšíření Severoatlantické aliance - mimo jiné také o bývalé sovětské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litvu - splněním nemožného snu.
Když se myšlenka členství pobaltských republik asi před deseti lety poprvé objevila, bral ji vážně málokdo.
Vážnou překážkou bylo až donedávna Rusko, které své takzvané "blízké zahraničí" považovalo za zónu svého zvláštního zájmu a vlivu.
Rozšíření NATO dává jasně najevo, že žádná země v nové Evropě nemůže být vnímána jako "zóna" jiné země.
Pro tři malé pobaltské republiky je rozšíření zárukou, že noční můra v podobě okupace velkými sousedy (Hitlerovou třetí říší a Stalinovým Sovětským svazem), kterou musely celé půlstoletí snášet, se nebude opakovat.
Revanšistickým tendencím vůči Pobaltí byla v Rusku učiněna přítrž: Evropa se tak stala bezpečnějším místem a Rusku bylo pomoženo v jeho změnit se z impéria v národní stát.
Rozšířením vznikne i lepší Evropa, protože rozšířením se zvětší území, skládající se ze zemí, které jsou zavázány politickým hodnotám Severoatlantické aliance, jako jsou například práva jednotlivce a práva menšin.
Hodnotu této politické stránky rozšíření NATO už snad Rusko naštěstí chápe.
A dělá dobře.
Rozšíření NATO není "expanzí", jež by pro Rusko či jiné země usilující o demokratické politické reformy byla hrozbou.
Právě naopak.
Rozšíření smétá obavy - ať už skutečné či smyšlené - početných rusky mluvících menšin, které dnes žijí mimo Rusko v bývalých sovětských republikách.
Občanská práva ruských menšin v pobaltských republikách i jinde jsou teď zakotveny v právním řádu, zhusta i díky požadavkům Aliance.
V těchto iniciativách na ochranu občanských práv ze strany NATO se odráží stále věcnější přístup, s jakým dnes Rusko, Evropa a Amerika přistupují k řešení vzájemných neshod.
K rozšíření NATO ostatně dochází jen pár dní poté, co se Rusko s Evropskou unií dohodly na vyřešení sporné otázky o přístupu do ruské enklávy Kaliningrad.
Tento malý kus Ruska, který se rozprostírá na břehu Baltského moře a v němž bydlí milion obyvatel, je vklíněn mezi Polsko a Litvu, dva budoucí členy Evropské unie.
To mohlo vést ke komplikacím, neboť Rusové by pro cestu mezi Kaliningradem a zbytkem Ruska museli složitě žádat o víza.
Ruský prezident Putin a Evropská unie se dohodli na opatření, které tyto překážky značně ulehčuje, aniž by statut Litvy a Polska v rámci režimu Evropské unie byl jakkoli narušen.
Kompromisem bylo dosaženo situace, v níž se žádná ze stran necítí poražená, což je pro budoucí vztahy mezi Unií a Ruskem velmi důležité.
Až bude Evropská rada za měsíc v Kodani rozhodovat o rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, bude závěr jasný: díky rozhodnutím Severoatlantické aliance a Evropské unie na podzim roku 2002 se Evropa stala mnohem lepším a bezpečnějším místem.
Avšak neradujme se příliš.
Ta skutečně tvrdá práce je totiž teprve před námi.
Budeme muset nejen řešit vnitřní praktické a politické problémy, které rozšíření s sebou přinese, ale i počítat se zeměmi v čekárně na členství, konkrétně s Ruskem.
Má-li Evropa i nadále zvyšovat životní úroveň svých občanů a umět řešit jejich obavy o bezpečnost, jsou vztahy s Ruskem nesmírně důležité.
Společné hrozbě mezinárodního terorismu je nutno čelit společnými silami.
Musíme jeden druhého přesvědčit, že boj proti tomuto společnému nepříteli je třeba vést s ohledem na rovnováhu potřeb bezpečnosti a potřeb lidských práv a práv menšin.
Lakmusovým papírkem těchto vztahů může být Kaliningrad.
První překážka byla překonána dohodou o přístupu do této ruské enklávy.
Další překážkou bude podpora Kaliningradu v jeho boji proti nemocím a kriminalitě a v posilování jeho hospodářských a společenských struktur.
Od Evropské unie si tento cíl žádá štědrost, od Moskvy pak pružnost.
V širším kontextu by tento vývoj mohl vést k posílení takzvané Severní dimenze Evropské unie, jejímž cílem je oblast volného obchodu všech zemí ležících při Baltském moři.
Je to uskutečnitelný projekt.
Stačí mít politickou vůli a prosadit ji.
Rozšíření Evropské unie a Severoatlantické aliance - ještě před pár lety šlo o výjevy z divokého snu.
Odhodlanost a politická vůle dokázaly tento sen proměnit ve skutečnost.
Teď si Evropa může vytyčit nové ambiciózní cíle.
Lepší způsob, jak snížit jaderná rizika
Když jsem v roce 1977 působil v administrativě prezidenta Jimmyho Cartera na ministerstvu zahraničí, byl jsem vyslán do Indie, abych její vedoucí činitele odradil od vývoje jaderné bomby.
Moji hostitelé opáčili, že potřebují udržet tempo s Čínou.
Prohlásil jsem, že jejich krok bude nevyhnutelně následovat Pákistán a svět se stane méně bezpečným.
Indie slíbila, že nebude své zbrojní technologie vyvážet.
Pokud je nám známo, její představitelé zatím drží slovo.
Odhalení o síti pašeráků jaderných zbraní, kterou organizoval otec pákistánské jaderné bomby A.
K.
Chán, však potvrzují nebezpečí, které jsem v té době předvídal.
Někteří lidé označují existenci Chánovy sítě za snahu o rozšíření „islámské bomby", ale vzhledem k tomu, že na seznamu příjemců figurovala spolu s Libyí a Íránem i Severní Korea, by bylo trefnější označit ji spíše za bombu korupční.
Jak dokládají události v Pákistánu, šíření jaderných technologií nezvyšuje stabilitu plynoucí z vzájemného zastrašování.
Spíše zvětšuje pravděpodobnost korupčního úniku, díky němuž mohou získat teroristické skupiny přístup k jaderným zbraním.
Všichni jsou pak více ohroženi.
Jakákoliv patologická skupina extremistů by dokázala zničit Dillí, Tokio, Paříž nebo kterékoliv jiné město podle svého uvážení.
Pozornost světa se nyní soustřeďuje na Írán jakožto jednoho z příjemců pákistánských technologií a zemi, která zřejmě nejdychtivěji prahne po vytvoření vlastního jaderného arzenálu.
Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) začal Írán loni v srpnu obohacovat uran na pilotní centrifuze a buduje rozsáhlejší podzemní komplexy na obohacování uranu.
Írán prohlašuje, že jeho programy jsou určeny na mírovou výrobu jaderné energie, ale inspektoři již zde nalezli stopy vysoce obohaceného uranu.
Šéf IAEA Muhammad Baradej loni v říjnu oznámil, že Írán přistoupil na rozšířené inspekční procedury.
Po návštěvách ministrů zahraničí Francie, Británie a Německa navíc Írán ohlásil dočasné přerušení svého programu na obohacování uranu.
Nyní naznačuje, že by mohl obohacování obnovit, a nedávné tiskové zprávy o dovozech z Pákistánu naznačují, že Teherán neprozradil IAEA všechno.
Írán tvrdí, že jako signatář Smlouvy o nešíření jaderných zbraní má právo obohacovat uran pro mírové účely.
To je pravda, poněvadž tato smlouva již od počátku obsahuje zadní vrátka.
I když totiž určitý členský stát přistoupí na dalekosáhlé inspekce IAEA, může pod rouškou mírového energetického programu legálně hromadit obohacený uran (nebo znovuzpracované plutonium) a poté zničehonic prohlásit, že se změnily okolnosti, a odstoupit od smlouvy - obdařen schopností vyrobit v krátké době jaderné zbraně.
Pokud by to Írán učinil, nejenže by to prohloubilo rizika v nestabilním regionu, ale pravděpodobně by to nastartovalo proces rozpadu režimu nešíření po celém světě.
Írán si může položit otázku, jakým právem mohou jiní požadovat, aby se zřekl jaderných zbraní.
Odpověď se skrývá jednak ve skutečnosti, že to při podpisu smlouvy o nešíření přislíbil, a jednak v důsledcích, které by to znamenalo pro ostatní.
Z těchto důvodů prohlásil prezident Bush, že íránská jaderná zbraň je nepřijatelná.
Možnosti jednostranných akcí Spojených států jsou však omezené.
Nejenže je americká armáda zaměstnána iráckým snažením, ale způsob, jakým USA vstoupily do Iráku - který měl, jak se ukázalo, méně jaderných kapacit než Írán -, podkopal americkou důvěryhodnost, takže se nyní Spojeným státům těžko získávají spojenci, kteří by pomohli udržet jaderné ambice Íránu na uzdě.
Naštěstí je tu jedno multilaterální řešení a existující precedens.
V polovině sedmdesátých let plánovalo mnoho signatářů smlouvy o nešíření dovoz a vývoj komplexů pro obohacování a znovuzpracování.
Země tak rozmanité jako Sovětský svaz, Francie, Německo a Japonsko si poté uvědomily, že je tím ohrožen režim nešíření, a vytvořily „Skupinu jaderných dodavatelů", která omezila vývoz takových komplexů.
Tím se sice zadní vrátka ve smlouvě ucpala, ale neodstranila.
Dnes by se takové země měly spojit a nabídnout Íránu (a dalším) obchod.
Státy, které si přejí vyvíjet jadernou energii, ale nikoliv jaderné bomby, by měly získat mezinárodní záruky na dodávky paliva a nakládání s vyhořelým palivem.
Například Rusko, které pomáhá Íránu při výstavbě jaderného reaktoru v Bušéhru, by mělo této zemi nabídnout záruku dodávek nízko obohaceného uranu a znovuzpracování vyhořelého paliva z reaktoru tím, že je bude posílat zpět do Ruska, pokud se Írán vzdá jeho obohacování a znovuzpracování.
Takové dohodě by poté mohla „opatřit zuby" Rada bezpečnosti OSN.
Ta by deklarovala, že další šíření jaderných zbraní je ohrožením míru a že jakákoliv země, která bude tímto směrem postupovat, se vystavuje riziku sankcí.
Taková rezoluce by obsahovala nejen bič, ale i cukr v podobě záruky, že Írán bude mít přístup k bezpečným fázím jaderného palivového cyklu.
Výsledná podoba by se dala ještě více změkčit nabídkami na uvolnění existujících sankcí a poskytnutí bezpečnostních záruk, pokud Írán zůstane nejadernou zemí.
Ministři zahraničí evropských států již vyjádřili z íránského jaderného programu obavy.
Rusko naznačuje, že je ochotno takové „palivové služby" poskytnout.
Je načase, aby se Rada bezpečnosti pokusila internacionalizovat nejnebezpečnější fáze jaderného palivového cyklu.
Stále není pozdě poučit se z nešťastné epizody A.
K.
Chána.
Velká šance pro malé rolníky
NEW YORK – Iniciativa G8 na podporu zemědělství drobných rolníků ve výši 20 miliard dolarů, zahájená na nedávném summitu skupiny v italské L’Aquile, má potenciál stát se historickým průlomem v boji proti hladovění a krajní chudobě.
Při seriózním hospodaření s těmito novými prostředky v Africe prudce vzroste potravinová produkce.
Nová iniciativa by se v kombinaci s dalšími snahami v oblastech zdravotnictví, školství a infrastruktury mohla stát prozatím největším krokem k dosažení Rozvojových cílů tisíciletí, mezinárodně smluvené snahy do roku 2015 snížit o polovinu krajní chudobu, nemocnost a hladovění.
V letech 2002-2006 jsem pro tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana vedl Projekt tisíciletí Organizace spojených národů, jehož cílem bylo dosažení Rozvojových cílů tisíciletí.
Jedním z úhelných kamenů projektu byli „drobní zemědělci“, tedy rolnické rodiny v Africe, Latinské Americe a Asii, pracující na farmách do velikosti kolem jednoho hektaru.
Patří k nejchudším domácnostem na světě a paradoxně též k nejhladovějším, třebaže jsou sami producenty potravin.
Hladovějí, protože není v jejich možnostech pořídit si vysoce výnosná osiva, hnojiva, zavlažovací zařízení a další nástroje potřebné ke zvýšení produktivity.
Jejich výstup je tudíž chabý a nedostačuje jim ani na prosté živobytí.
Jejich chudoba je příčinou nízké zemědělské produktivity a nízká zemědělská produktivita zase zesiluje jejich chudobu.
Je to bludný kruh, odborně nazývaný past chudoby.
Pracovní skupina Projektu tisíciletí OSN pro problematiku hladovění, vedená dvěma předními světovými vědci, M.
S.
Swaminathanem a Pedrem Sanchezem, přezkoumala, jak tento bludný kruh rozetnout.
Pracovní skupina dospěla k závěru, že kdyby se drobným rolníkům dostalo pomoci ve formě zemědělských vstupů, Afrika by mohla výrazně zvýšit svou potravinovou produkci.
Projekt tisíciletí doporučil na tento účel výrazně navýšit globální financování.
Na základě této práce a souvisejících vědeckých poznatků Annan v roce 2004 spustil výzvu k africké zelené revoluci, založené na rozšířeném partnerství mezi Afrikou a dárcovskými zeměmi.
Mnozí z nás, především současný generální tajemník OSN Pan Ki-mun, pilně usilují o to, aby se tato možnost otevřela, přičemž Pan opakovaně zdůraznil obzvláštní naléhavost, která plyne z celosvětové potravinové, finanční a energetické krize posledních dvou let.
Prohlášení G8 je odrazem těchto letitých snah a samozřejmě také podpory plynoucí z vůdčí úlohy amerického prezidenta Baracka Obamy, španělského premiéra Josého Luise Zapatera, australského premiéra Kevina Rudda, prezidenta Světové banky Roberta Zoellicka, evropského komisaře Louise Michela, evropského poslance Thijse Bermana a dalších.
Zásadní je teď zajistit, aby se této snaze dařilo.
Ponaučení z dějin jsou jasná.
Poskytnout drobným zemědělcům osivo a hnojivo za silně dotované ceny (či v některých případech zdarma) přináší trvalé výsledky.
Nejenže v krátkodobém výhledu vzroste potravní výtěžek sklizní, ale rolnické domácnosti svých vyšších výdělků a lepšího zdravotního stavu využijí k hromadění rozličných aktiv: peněžních zůstatků, půdních živin, hospodářských zvířat a zdraví a vzdělání svých dětí.
Takto posílená aktiva zase umožní fungování místních úvěrových trhů, například finančnictví na mikroúrovni.
Zemědělci budou schopni si vstupy zakoupit, a to buď z vlastních peněz, anebo z prostředků vypůjčených na základě své zlepšené úvěrové schopnosti.
Dnes už sice bylo dosaženo konsenzu na nutnosti pomoci rolníkům, ale překážky přetrvávají.
Snad největším rizikem je, že teď o sebe zakopávají „byrokratické aparáty pomoci“ ve snaze dostat se k oněm 20 miliardám dolarů, takže velkou část spolykají schůzky, odborné konzultace, režijní výdaje, reporty a další schůzky. „Partnerství“ dárců se samo o sobě může stát nákladným cílem a jen zdrží skutečnou aktivitu.
Pokud dárcovské vlády skutečně stojí o výsledky, měly by peníze odejmout oněm přinejmenším třiceti samostatným aparátům pomoci a koncentrovat je do jednoho nebo dvou míst, přičemž těmi nejlogičtějšími místy by byla Světová banka se sídlem Washingtonu a Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD) se sídlem v Římě.
Účtem s několika miliardami dolarů by pak disponovala jedna z těchto agentur, případně obě.
Vlády z regionů sužovaných hladem, zejména z Afriky, by pak předkládaly národní akční plány předestírající podrobnosti toho, jak hodlají prostředky od dárců využít na nákup vysoce výnosných osiv, hnojiv, zavlažování, zemědělských nástrojů, skladovacích sil a místního poradenství pro chudé rolníky.
Národní plány by přezkoumal nezávislý expertní tým, aby ověřil jejich vědeckou a manažerskou soudržnost.
Za předpokladu, že by plán obstál, peníze na jeho podporu by byly urychleně vyplaceny.
Poté by se každý národní plán monitoroval, kontroloval a hodnotil.
Tento přístup je přímočarý, efektivní, zodpovědný a vědecky důkladný.
V poslední době právě tento přístup použily dvě úspěšné iniciativy: Globální aliance v oblasti vakcín a imunizace, která s úspěchem zajišťuje imunizaci malých dětí, a Globální fond pro boj proti AIDS, TBC a malárii, který podporuje národní akční plány k potírání těchto vražedných nemocí.
Obě v uplynulém desetiletí zachránily miliony životů a vydláždily cestu pro nové, účinnější a vědecky vhodnější metody rozvojové pomoci.
Není divu, že řada orgánů OSN a agentur rozvojové pomoci v bohatých zemích proti tomuto přístupu brojí.
Velice často jde spíš o obranu vlastního dvorečku než o zápas za co nejefektivnější urychlení pomoci pro chudé.
Budou-li se Obama, Rudd, Zapatero a další lídři s myšlením upřeným do budoucna závazky ze summitu G8 nadále zabývat a budou-li trvat na tom, aby pomoc skutečně fungovala, mohou tudíž dokázat velké věci.
Je nutné obejít byrokratické aparáty, aby se pomoc dostala tam, kde je jí třeba: na půdu obdělávanou nejchudšími rolnickými rodinami na světě.
Černobílá otázka
NEW YORK – Šestnáctého července odpoledne vše nasvědčovalo tomu, že se do jednoho hezkého domu v zámožné čtvrti města Cambridge v americkém státě Massachusetts vloupávají dva muži.
Na základě telefonátu občana se na místo činu promptně dostavil policista.
Spatřil v domě černocha a vyzval ho, ať vyjde ven.
Muž to odmítl.
Policista ho tedy vyzval, ať se legitimuje.
Muž, který stále odmítal vyjít z domu, prohlásil, že je profesorem Harvardovy univerzity, ukázal policistovi legitimaci a varoval ho, aby si s ním nezahrával.
Prohlásil něco v tom smyslu, že černoši v Americe jsou terčem zvůle, a požádal policistu, který byl bílý, aby se mu představil a legitimoval.
Policista, k němuž se mezitím přidalo několik kolegů, profesora zatkl za nepřístojné chování.
Dnes už víme, že onen profesor vnikl za pomoci svého šoféra do vlastního domu, protože se mu zabouchly dveře.
Na celém případu nebyla neobvyklá policistova nesmlouvavost.
Většina lidí v USA ví, že když se policistům odporuje, začnou být velmi rychle nepříjemní.
Skutečnost, že onen muž byl černoch, mohla i nemusela policistu přimět, aby vytáhl pouta dříve, než by to učinil za normálních okolností.
Ani na tom by nebylo nic neobvyklého.
Zvláštnost případu spočívala v tom, že Henry Louis Gates alias „Skip“ je jedním z nejvěhlasnějších profesorů v zemi, který proslul svými knihami, články a bezpočtem televizních vystoupení.
Patří k elitě akademického i mediálního světa, která boří konvence a posouvá vývoj vpřed, a je přítelem prezidenta Baracka Obamy.
Proto varoval policistu, seržanta Jamese Crowleyho, veterána cambridžského policejního sboru, aby si s ním nezahrával.
Třídní a rasové kategorie se v USA překrývají.
V tomto případě je od sebe nelze oddělit.
Gates, hluboce svědomitý člověk a nesporný specialista na strašlivé dějiny rasových vztahů ve své zemi, instinktivně předpokládal, že se stal obětí předsudků.
Jak dále vyplývá z jeho slov, vadilo mu také, že mu policista neprojevuje úctu, jaká renomovanému harvardskému profesorovi a mediální celebritě náleží.
V rozhovoru se svou dcerou, který byl zveřejněn na internetu, uvedl: „[Crowley] měl vylézt a říct: ‚Omlouvám se, pane, a přeji hodně štěstí.
Ten [televizní] seriál s vámi se mi moc líbil – tak zase někdy!‘“
Seržant Crowley však o žádném profesoru Gatesovi nikdy neslyšel.
Jakožto místní občan, jehož bratři do jednoho pracují u policie, sportovní fanoušek a amatérský trenér basketbalu se pohybuje v jiných společenských kruzích než Gates.
Veškerá obvinění byla řádně stažena a případ mohl být uložen k ledu, kdyby na obranu svého „přítele“ Gatese nevystoupil prezident Obama, unavený a frustrovaný po několikatýdenním boji za svůj návrh zákona o zdravotní péči, a neoznačil policii za „stupidní“.
On i Gates pak začali mluvit o „ponaučení“ z incidentu.
Gates možná dokonce plánuje televizní dokument o rasově ovlivněném posuzování občanů.
Pokud jsme to nevěděli už dříve, můžeme si z tohoto incidentu skutečně odnést jedno ponaučení: totiž jak těsně pod povrchem života v Americe bublá téma rasové citlivosti, a to navzdory zvolení černocha prezidentem.
Otázky černošského hněvu, bělošské viny a černošského i bělošského strachu jsou tak spletité a sporné, že většina Američanů raději nemluví o rasových záležitostech vůbec.
Toto pole je příliš zaminované.
Jedním z Obamových velkých úspěchů je skutečnost, že prostřednictvím své geniální a důvtipné rétoriky učinil z těchto otázek závažné téma.
A k probrání je toho opravdu spousta: až groteskně neúměrný počet černochů v amerických věznicích, nedostatek vzdělávacích příležitostí v chudých, většinou černošských oblastech, otřesný systém zdravotní péče i velmi reálná brutalita policistů vůči černochům, kteří se nemohou pochlubit legitimací z Harvardu.
Zřejmě je pravda, že řadu bělošských policistů, třebaže jsou stejně jako seržant Crowley cvičeni k tomu, aby se vyhýbali posuzování lidí podle rasového klíče, je třeba přesvědčit, že občan černé pleti může bydlet v jednom z hezčích domů v Cambridži nebo kterémkoliv jiném americkém městě.
Je však Gatesova aféra správným způsobem, jak tuto diskusi zahájit?
Leckdo by mohl prohlásit, že ano.
Kdo jiný než profesor Gates by ji mohl rozproudit?
Právě proto, že je mediální hvězdou, může obrátit pozornost celé země na závažné téma.
Kdyby se totéž stalo neznámému muži v Harlemu, případně jiné chudinské či převážně černošské čtvrti, nikdo by se o tom nikdy nedozvěděl.
Protože to však potkalo profesora v Cambridži, všichni rázem zbystřili pozornost.
Existuje však nebezpečí, že celá epizoda bude mít nepříznivý dopad na nezbytnou celostátní diskusi o rasové otázce.
Jelikož Gates učinil z relativně bezvýznamného incidentu tak velké téma, mohl by mu někdo vyčíst, že trivializuje daleko horší případy zneužívání pravomocí.
Dokonce ani nevíme jistě, zda se v Gatesově případě vůbec o zneužití pravomocí jednalo.
Crowley se o barvě Gatesovy kůže ani jednou nezmínil.
O násilí nemohlo být řeči.
V podstatě šlo jen o pocuchané nervy a přecitlivělost na náznaky neúcty, a to na straně profesora i policisty.
Pohoršovat se nad údělem profesora, se kterým není radno si zahrávat, lze těžko pokládat za nejlepší způsob, jak diskutovat o nelehkém osudu bezpočtu chudých bezejmenných lidí, které většina z nás až příliš snadno ignoruje.
Bomba v každém reaktoru
BERLÍN – Nezbývá než doufat, že pětadvacet let po jaderné katastrofě v Černobylu dala dosud probíhající katastrofa v jaderném reaktoru Fukušima v Japonsku jednou provždy jasně najevo, že údajná požehnání jaderné éry jsou pouhými iluzemi: že jaderná energie není čistá, bezpečná ani levná.
Ve skutečnosti platí pravý opak.
Jaderná energie je zatížena třemi velkými nevyřešenými riziky: bezpečností elektráren, jaderným odpadem a také nejzlověstnější hrozbou v podobě rizika vojenského šíření.
Alternativy jaderné energie – a fosilních paliv – jsou navíc známé a technicky mnohem vyspělejší a udržitelnější.
Podstupovat jaderné riziko není nezbytné; je to uvážená politická volba.
Fosilní paliva a jaderná energie patří k technologickým utopiím devatenáctého a dvacátého století, které byly založeny na víře v nevinnost technologicky proveditelných věcí a na skutečnosti, že v té době těžila z technologického pokroku jen menšina obyvatel světa, převážně na Západě.
Naproti tomu jednadvacáté století bude formováno vědomím, že globální ekosystém a jeho zdroje, nepostradatelné pro přežití lidského druhu, jsou konečné a že z toho vyplývá trvalá zodpovědnost chránit, co máme.
Plnění tohoto závazku představuje jak enormní technologickou výzvu, tak i příležitost předefinovat význam modernosti.
Energetická budoucnost devíti miliard lidí, což je předpokládaný počet obyvatel na zeměkouli v polovině tohoto století, nespočívá ve fosilních palivech ani v jaderné energii, nýbrž v obnovitelných zdrojích energie a v dramatických zlepšeních energetické účinnosti.
To už víme.
Proč tedy zejména nejrozvinutější země světa podstupují riziko megakatastrofy, když se snaží vyrábět energii radioaktivním štěpením?
Základní odpověď se neukrývá v jakémkoliv civilním využití jaderné energie, nýbrž hlavně a především v jejích vojenských aplikacích.
Energie získaná štěpením atomů uranu a plutonia se původně využívala v nejmodernější zbrani, totiž v atomové bombě.
Členství v klubu jaderných mocností zajišťuje suverénním státům ochranu a prestiž.
Dokonce i dnes dělí Bomba svět do dvou skupin: na několik málo států, které ji mají, a na mnoho států, které ji nemají.
Staré světové uspořádání z éry studené války bylo založeno na závodech v jaderném zbrojení, které probíhaly mezi dvěma supervelmocemi, Spojenými státy a Sovětským svazem.
Aby se ostatní země nesnažily stát se jadernými mocnostmi, což by znásobilo a rozšířilo riziko jaderné konfrontace, byla v 60. letech koncipována Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT).
Tato smlouva dodnes upravuje vztahy mezi jadernými mocnostmi a zbytkem světa a ukládá nejaderným státům, aby se těchto zbraní zřekly, a jaderným státům, aby se zavázaly k jadernému odzbrojení.
Země, které NPT nikdy nepodepsaly, samozřejmě její pravidla opakovaně porušují nebo obcházejí.
Dodnes proto přetrvává riziko, že se počet jaderných států zvětší, zvláště když malé a střední mocnosti doufají, že zvýší svou prestiž a zlepší své postavení v regionálních konfliktech.
Nejaktuálnějším příkladem tohoto myšlení je Írán.
Hrozí, že vzhledem k nuklearizaci těchto ne vždy stabilních států budou regionální konflikty jednadvacátého století mnohem nebezpečnější a že se také podstatně zvýší riziko, že jaderné zbraně nakonec skončí v rukou teroristů.
Zřetelné oddělení civilního a vojenského využití jaderné energie navzdory NPT nefunguje vždy nebo nefunguje zcela, poněvadž pravidla NPT umožňují všem signatářským zemím vyvíjet a používat – pod mezinárodním dohledem – všechny části jaderného palivového cyklu k civilním účelům.
Pak už stačí jen pár drobných technických krůčků a rozhodnutí politických špiček je udělat a z dané země se stane jaderná mocnost.
Právě kvůli této politické moci, nikoliv kvůli požadavkům energetické politiky, je tak obtížné se jaderné energie vzdát.
Cesta ke statusu jaderné mocnosti vždy začíná takzvanými „civilními“ jadernými programy.
Údajné „civilní“ jaderné ambice Íránu tak například vedly k velkému počtu podobných „civilních“ programů v sousedních státech.
Hanba tomu, kdo nečisté má myšlenky!
A takzvané „utajené země na prahu“ budou pochopitelně bedlivě sledovat a analyzovat reakce jaderných mocností na katastrofu ve Fukušimě.
Jak tedy svět – a především hlavní jaderné mocnosti – na katastrofu ve Fukušimě zareaguje?
Obrátí se skutečně trend a popožene svět směrem k jadernému odzbrojení a budoucnosti bez jaderných zbraní?
Anebo budeme svědky pokusů zlehčit rozsah katastrofy a co nejdříve se vrátit k „normálnímu“ provozu?
Fukušima postavila svět před zásadní rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky.
Tentokrát to bylo Japonsko, technologicky vyspělá země par excellence (tedy nikoliv pozdní Sovětský svaz), které se ukázalo jako neschopné přijmout dostatečná opatření, aby odvrátilo katastrofu ve čtyřech reaktorových blocích.
Jak tedy bude vypadat budoucí hodnocení rizik, začnou-li podstatně méně organizované a rozvinuté země – s aktivní pomocí jaderných mocností – získávat civilní jaderné kapacity?
Jakékoliv rozhodnutí pokračovat tak jako dosud by vyslalo utajeným zemím na prahu, které se pokoutně snaží získat jaderné zbraně, jednoznačný vzkaz: navzdory vzletné rétorice a rozvláčným dokumentům chybí jaderným mocnostem politická vůle ke změně kurzu.
Pokud by se však rozhodly jaderné energie vzdát, pak by tato jejich epochální změna postoje představovala zásadní příspěvek ke globální jaderné bezpečnosti – a tím i k boji proti šíření jaderných zbraní.
Obroda Společné zemědělské politiky
WAGENINGEN, NIZOZEMSKO – Společná zemědělská politika (SZP), spatřila světlo světa v roce 1957, takže jí je dnes už přes 50 let a Evropská komise předkládá návrh, který označuje za zdravotní prohlídku svého potomka ve středních letech.
Povrchní úpravy ale budoucí potřeby Evropské unie nenaplní.
SZP se musí přerodit.
Práce na její obrodě mají začít právě teď a kompletní projekt má být hotový v roce 2013.
Je ale zapotřebí mnohem hlubšího přehodnocení.
Původním záměrem SZP bylo zajistit zdroj potravin pro prvotních šest členských států Unie, které potraviny dovážely a usilovaly o jistou míry soběstačnosti.
Bylo třeba zajistit dostupnost kvalitních, zdravých a levných potravin pro všechny občany.
Zlepšení zemědělské produktivity mělo prospět venkovským oblastem a zajistit zemědělcům poměrný podíl na narůstajícím bohatství Unie.
Byly vyvinuty nástroje k dosažení těchto cílů a dosaženo potravinové bezpečnosti.
Na SZP se brzy začalo pohlížet jako na klenot evropského projektu.
Jak se EU rozvíjela a rozšiřovala, sílila komplikovanost potravinářských systémů, které se dotýkají výroby, zpracování, organizace dodavatelského řetězce a velkoprodejní i maloprodejní distribuce, přičemž ve všech těchto oblastech se vyskytují nové problémy, například ve vztahu ke zdraví a životnímu prostředí.
Využití půdy také prochází důkladnější revizí.
Studie nizozemské Vědecké rady pro vládní politiku z roku 1991, nazvaná Podklad pro rozhodování, doložila, že potravní nabídku EU by bylo možné zajistit a ušetřit přitom 50% obdělávané půdy, 80% pesticidů a 50% nákladů.
Znečišťování okolí by se snížilo o 70%, díky úbytku dusičnanů v povrchových vodách, a vznikalo by méně skleníkových plynů.
Tato čísla platila pro EU tvořenou 15 státy, takže s dnešními 27 členy jsou možnosti ještě větší.
Holandská analýza využití půdy ukázala, že aplikací nejlepších technických a ekologických prostředků na nejkvalitnější dostupné půdě, by bylo možné v produkci potravin dosáhnout podstatných nárůstů.
Není tedy divu, že počet potřebných zemědělců výrazně klesl.
Viděno z pohledu potravinové bezpečnosti a bohatství venkovských oblastí, je dnes naléhavě třeba revidovat hlavní nástroje SZP, aby bylo možné zavést nový vzorec této politiky.
Je nutné zarazit zvrácené dotace a znovu promyslet nedávné nové dotace upřednostňující produkty jako biopaliva.
Je zřejmé, že status quo se musí změnit.
Politika venkova se v EU často redukuje na garance příjmů pro zemědělskou obec.
Takový přístup ale podrývá změnu.
Je nutné povzbudit konkurenční soupeření, neboť rurální podnikání posílí zemědělskou komunitu, kde bude sice méně zemědělců, ale lepší farmy.
Jednodušší SZP by motivovala k čistějšímu, produktivnějšímu a účinnějšímu zemědělství.
Vedlejším přínosem pro postavení EU ve světě by mohlo být to, že by bylo možné znovu zahájit pozastavená jednání Světové obchodní organizace započatá v Dauhá, jakmile by se zemědělci v rozvojových zemích ujistili, že jim Evropa nabízí férovou dohodu.
Zavedením revidovaných politik by navíc v Evropě mohla ožít role SZP coby motoru politické a společenské integrace.
Takovou obrodu ale nelze přenechat globálním tržním silám, poněvadž výsledky by pak nemusely prospívat ani evropskému zemědělství, ani společnosti.
Bude-li trh „zlobit“, zemědělce by to mohlo přivést na mizinu, což by vyústilo v zanedbanost rozlehlých oblastí Evropy.
Jde o reálné nebezpečí, o němž tvůrci politik musí seriózně přemýšlet, až budou SZP na základě následujících pěti pilířů reformovat.
1. EU potřebuje politiku znalostí a inovací, která posílí konkurenční schopnost evropského zemědělství.
Taková politika se v Nizozemsku osvědčila a významně přispěla k rozvoji a síle tamního zemědělského podnikání.
Deset z 21 odvětví zemědělského podnikání v Nizozemsku, mimo jiné se zahradnickými semeny, dekorativními rostlinami, sadbovými brambory a telecím, patří mezi přední přispěvatele k národnímu hospodářství a obchodní bilanci země.
V EU jako celku by politika zaměřená na výzkumné programy stimulující vědecké úspěchy a větší soudržnost evropské soustavy znalostí významně posílila konkurenční schopnost zemědělství a přispěla k potravinové bezpečnosti a udržitelnému rozvoji.
2. Evropa dále potřebuje restrukturalizaci politiky využívání půdy.
Četné programy strukturálního zlepšování se financují na evropské úrovni, ale zemědělská výroba a využití půdy k nim nepatří.
Sestavením nosné konstrukce pro zemědělství by se doplnila Evropská ekologická nosná konstrukce.
Součástí politiky využívání půdy by také mělo být opětovné zalesňování a ozdravování přirozených ekosystémů.
3. Politika evropských potravinových systémů by se současně věnovala produkci, zpracování, distribuci, logistice a maloobchodnímu prodeji.
Spotřební vzorce a preference jsou nedílnou součástí takových systémů.
Předběžné studie v rámci projektu „Pohled vpřed na evropské potravinové systémy“ Evropské vědecké nadace by se při koncipování unijní politiky mohly ukázat jako užitečné.
4. Metropolitní zemědělství v překotně se urbanizujícím světě může zajistit vysoce kvalitní produkci na malých plochách půdy.
Nabízí odpověď na vzrůstající poptávku po zdravých potravinách s minimálními vedlejšími účinky na životní prostředí.
5. Nová SZP by měla zahrnovat politiku k ochraně evropské krajiny.
Kulturní dědictví by se ale nemělo zachovávat všude a také by nemělo přehlížet náklady.
A nemělo by se jednat o defenzivní politiku onoho typu, který má sklon zaměřovat se na půdu nízké kvality.
Těchto pět pilířů přináší drastická rozhodnutí, ale od evropských daňových poplatníků si pravděpodobně vyžádají méně peněz, nikoli více.
Mohly by zajistit opravdový příspěvek k čistějšímu, produktivnějšímu a efektivnějšímu zemědělství a využití půdy a přitom vycházet vstříc společenským potřebám.
Jak potratové pokrytectví zabíjí ženy
KISUMU, KEŇA – Odpor vůči potratům je tak intenzivní, že i tam, kde ženy mají právo ukončit těhotenství, může být mimořádně obtížné získat přístup ke službám nutným k uplatnění tohoto práva.
Ještě horší je, že odpůrci potratů mají sklon přehlížet pochybení dohánějící ženy do situace, kdy vůbec o potrat usilují.
Z morálního hlediska lze nalézt silné argumenty, proč je lepší respektovat osobní svobodu a tělesnou autonomii ženy než ji nutit, aby dávala všanc své zdraví nebo psychickou pohodu nechtěným či nebezpečným těhotenstvím.
Vzhledem k tomu, jak je toto téma zamořené dezinformacemi a zakalené pomýlenými argumenty, však politické debaty často nikam nevedou, pokud se potraty nezasadí za prvé a především do zdravotnického rámce.
Vezměme si například Keňu.
Přestože má tato země jeden z nejpokrokovějších potratových zákonů v Africe – žena má právo ukončit těhotenství, pokud „existuje potřeba naléhavé léčby, jsou ohroženy život či zdraví matky nebo to připouští jakýkoliv jiný psaný zákon“ –, přetrvávající odpor vůči potratům brání jeho uplatnění.
A to nemluvíme o ženách, které tato pravidla ani nesplňují.
Zároveň je dobře doloženo, že postavením mimo zákon se potraty nevymýtí.
Spíše dochází k tomu, že když úřady uvězní člověka, o němž se šušká, že provádí bezpečné potraty, ženy v Keni i jinde se nakonec uchýlí k poskytovatelům, kteří používají vysoce nebezpečné metody.
Například propichují ženám dělohu ostrými předměty, sedají si jim na břicho, aby vytlačili plod, a předepisují nebezpečné odvary.
Ve snaze vyhnout se těmto pokoutním poskytovatelům se ženy snaží vyvolat potrat tím, že pozřou velké množství léků proti bolesti nebo si způsobí otravu čisticími prostředky.
Některé zemřou, jiné přijdou o dělohu a další se potýkají s komplikacemi, jako jsou cervikovaginální píštěle.
Po letech práce v oblasti reprodukčního zdraví mohu se vší rozhodností prohlásit, že ženy neukončují těhotenství z rozmaru.
Neplatí nekvalifikované osobě za bodání do dělohy proto, že na to zrovna mají náladu.
Nepřesvědčíme je tím, že je budeme odsuzovat nebo že budeme předřazovat vývoj plodu před potřeby, práva a pohodu matky.
Tím vším jen zvýšíme pravděpodobnost, že ženy budou ohrožovat své zdraví a životy vyhledáváním nebezpečných potratů.
Chceme-li snížit poptávku po potratových službách, musíme si uvědomit, že jde často o vyvrcholení řady systémových selhání, která začínají už během dětství, kdy by se měla vyžadovat všeobecná sexuální výchova.
V jejím rámci se mladí lidé dozvídají informace o sexu a vztazích kulturně citlivým, realistickým, nezaujatým a vědecky přesným způsobem odpovídajícím jejich věku, přičemž výchova může vést k vyšší míře používání antikoncepce.
Ta snižuje míru těhotenství teenagerů, zvláště pokud se zvolí genderově založený přístup kladoucí důraz na rozšiřování práva mladých dívek na ochranu vlastního zdraví.
Taková osvěta není výsadou, nýbrž právem.
Článek 35 keňské ústavy například zaručuje každému občanovi „právo na přístup k informacím, jimiž disponuje jiná osoba a které jsou nezbytné pro uplatnění či ochranu jakéhokoliv práva či základní svobody“.
To zahrnuje i právo na reprodukční zdravotní péči, které je zakotvené v Článku 43.
Stejně jako právo na potrat se však i právo na sexuální výchovu často nerespektuje kvůli moralizujícímu odporu náboženských vůdců, hnutím zaměřeným proti svobodě volby, ale i dalším faktorům, jako jsou malé rozšíření osnov a nedostatek patřičně vyškolených učitelů.
V důsledku toho jsou stále velmi rozšířené mýty a pověry.
To v kombinaci s nedostatkem financí a kulturními faktory (jako je nízké zapojení mužů do otázek reprodukčního zdraví) přispívá k nízkému využívání antikoncepce – moderní antikoncepční prostředky používá v Keni pouhých 58% žen, které by to měly dělat.
Není tedy divu, že procento těhotenství teenagerek zůstává nepřijatelně vysoké.
Je načase řešit systémová selhání, která vedou k tomu, že dívky a ženy končí zmrzačené nebo mrtvé.
Špetka prevence zde vydá za hromadu léčby: antikoncepce ve zdravotnických rozpočtech, kvalitní sexuální výchova ve školách a služby reprodukčního zdraví přívětivé k mladým lidem.
I léčba však musí být jednou z variant.
Pravidla trestající ženy se musí nahradit moderními zákony – odpovídajícími mezinárodním rámcům lidských práv –, které budou chránit reprodukční svobodu žen včetně zaručení přístupu k bezpečným potratovým službám.
Zapotřebí jsou i psané směrnice, jež ukončí ostrakizaci poskytovatelů potratových služeb.
Jak může vláda, která nedokáže zajistit sexuální výchovu ani dostatečně investovat do plánování rodičovství, postihovat vlastní ženy za nechtěná těhotenství?
Jak může společnost, která ignoruje utrpení žen, klást obětem za vinu vlastní nečinnost?
Ti, kdo nedělají nic pro prevenci nechtěných těhotenství a jen se snaží trestat ženy, které takové těhotenství potká, nemají právo kázat o morálce.
Bojkot proti rozumu
„Mohlo by se to stát i tady.“ Tak zní úsečná fráze, která se často používá pro celou řadu alarmujících hypotetických scénářů. „Jak se to mohlo stát tady?“ pokládali si nedávno poněkud případněji otázku lidé ve Velké Británii, když se její univerzity staly svědky až příliš skutečného a matoucího činu.
Počátkem června schválila Národní asociace učitelů nadstavbového a vyššího vzdělávání (NATFHE), což je s 67 000 členy největší akademická odborová organizace v Británii, návrh na přerušení styků se všemi izraelskými profesory a institucemi vyššího vzdělávání, pokud se veřejně nedistancují od „pokračující izraelské politiky apartheidu“.
Návrh byl následně stažen, ale ohromující je již sama skutečnost, že byl vůbec předložen.
Volání svazu po hromadném bojkotu bylo každopádně v rozporu s jeho základními hodnotami: s principem akademické svobody, otevřenosti a výměny, s ochranou výzkumu před státní politikou a se základním právem na svobodu projevu.
Návrh implicitně nasadil metr kolektivního trestu a mccarthyovský tón, když po izraelských akademicích požadoval jistý druh „přísahy nevěrnosti“.
Co vedlo učence, kteří bývají pasováni do role strážců demokratických svobod, ke schválení opatření, jež tolik připomínají fašistickou a stalinistickou taktiku?
Snaha NATFHE je bohužel pouhou součástí širšího jevu.
V roce 2005 vyzvala k omezenějšímu bojkotu také Asociace univerzitních učitelů (AUT), když na pranýř postavila Bar Ilanovu a Haifskou univerzitu.
Ještě předtím požadovala petice, kterou podepsalo zhruba 80 prominentních britských intelektuálů a několik dalších z ostatních evropských zemí, ukončení financování izraelských kulturních projektů a institucí Evropskou unií.
Tyto kampaně, přiživované palestinskými skupinami a nevládními organizacemi, jsou doprovázeny individuálními případy profesního ostrakizování a v některých evropských kruzích platí neoficiální bojkot izraelských vzdělanců, publikací a kulturních projektů již dnes.
Takový vývoj svědčí o rozvinutém a hluboce znepokojivém trendu, v jehož rámci jsou určité segmenty evropské inteligence ochotny zpronevěřit se vlastnímu přesvědčení ve snaze zaměřit svou bezprecedentní stigmatizaci na celý jeden stát a v jehož rámci jsou zákeřné a někdy i nezákonné formy diskriminace občanů tohoto státu ve stále širším měřítku pokládány za přijatelné.
Podle určitého ideologického světonázoru není Izrael chápán jako politická entita citlivá na převažující měřítka posuzování, nýbrž jako bezmála alegorická síla, symbolické centrum a zdroj všech zel a nepravostí na zeměkouli.
Izrael se samozřejmě provinil jak špatnou strategií, tak i politickými hříchy.
Okupace palestinských území měla strašlivé důsledky a je nezbytné ji ukončit.
V dnešní silně jiskřivé atmosféře se však stal Blízký východ jistým druhem ideologického projekčního plátna, magnetem pro sklony k démonizaci a idealizaci.
V rámci domněle „radikální“ interpretace je vztah mezi Izraelem a Palestinci jen málokdy nazírán jako konflikt mezi dvěma skupinami s někdy až tragicky protichůdnými zájmy.
Nepoddajná složitost situace bývá spíše zjednodušována na lítý boj mezi absolutní mocí a absolutní bezmocí, mezi archetypálním utiskovatelem a archetypálním utiskovaným.
Rétorika vztažená na Izrael je stále extrémnější a přispívá k nenávisti.
Fráze jako „stát apartheidu“ nebo „sionismus je rasismus“, které byly v liberálních rozpravách ještě před pár lety nemyslitelné, se staly rutinou.
Současně s tím se Palestinci stali předmětem romantizujícího ztotožňování se – jeden ze strůjců návrhu NATFHE byl před jakousi schůzkou spatřen zahalený v palestinské vlajce – a bezděčného povýšenectví.
Jejich věc je pokládána za poslední čistou věc a oni sami za naprosto nevinné „Jiné“, kteří nemají nic společného s vlastním osudem a byli zdánlivě zbaveni politického zastoupení či volby.
Možnost, že Palestinci jsou s to činit uvážlivá rozhodnutí, že prosazují politiku, která mohla k současné situaci přispět, nebo že uplatňují vlastní formy moci a násilí, se v tomto myšlenkovém rámci nikdy nepřipouští.
V žádném návrhu univerzitních odborů nepadla jediná zmínka o Hamasu.
Toto je manicheismus levice, který může stejně jako manicheismus politické pravice zkreslit realitu do takové míry, že se od ní zcela odtrhne.
Snahy o bojkot dozajista ignorovaly základní fakta.
Nejsou-li britští akademici špatně informováni, pak musí vědět, že Izrael zdaleka není „státem apartheidu“, ale žije v něm značný podíl arabských občanů, že izraelské univerzity jsou dobře integrovány, v některých případech s velkým počtem arabských studentů a také s jistým zastoupením – připusťme, že malým a ne zcela reprezentativním – arabských akademiků, že mnoho univerzit financuje společné projekty s palestinskými a arabskými kolegy, že jde v mnoha případech o ostrůvky nesouhlasu s vládní politikou a že je takový nesouhlas i v radikálních podobách tolerován.
Zastánci diskriminačních opatření často obviňují své oponenty z toho, že dusí legitimní kritiku Izraele.
Tento argument je podlý a zároveň nespravedlivý.
Mnozí kritikové bojkotů zároveň kritizují Izrael.
Věrohodná kritika se však musí opírat o důkazy – a o obecně použitelná kritéria úsudku.
Kdyby chtěly být britské odbory eticky důsledné, měly by stejnou strategii aplikovat také vůči univerzitám v řadě zemí, kde jsou brutálně porušována lidská práva a potlačována svoboda projevu.
Někteří lidé vidí v této nevraživosti vůči Izraeli zástěrku pro staromódní antisemitismus.
Spekulovat o skrytých motivech je vždy riskantní; systematické pohrdání izraelskou společností a kulturou nicméně bezpochyby posiluje pocit, že také antisemitismus je povoleným předsudkem.
Vidět v určité skupině či národu kohosi zlovolně „jiného“ je vždy snazší, pokud toto nutkání přiživují staré a stále silné předsudky.
V sázce je i hlubší otázka.
Demokratické společnosti se neopírají pouze o prazákladní princip svobody slova, ale i o charakter politického myšlení a konverzaci mezi různými okruhy lidí.
Pokud se zástupci údajně nejosvícenějšího a nejliberálnějšího z těchto okruhů uchýlí k neliberálním diskusím a netolerantním opatřením, posílí tím tendence k bigotnosti a ideologické iracionalitě.
Počínání britských akademických odborů si vybralo za svůj zřejmý cíl Izrael.
Jeho hlavním výsledkem však může být podkopání argumentačně podložené debaty a občansky uvědomělého chování, bez nichž je demokracie bezmocná vůči polarizačním a extremistickým silám.
Průlom v boji proti hladovění
NEW YORK – Dnešní celosvětová hladová krize je bezprecedentně vážná a vyžaduje bezodkladná opatření.
V pasti chronického hladu vězí téměř miliarda lidí – asi o 100 milionů víc než přede dvěma lety.
Vůdčí úlohy v zápase proti hladovění se ujímá Španělsko, neboť pozvalo světové lídry na konec ledna do Madridu, aby se posunuli od slov k činům.
Pod vedením Španělska a za partnerské spolupráce generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna několik dárcovských zemí navrhuje převedení finančních prostředků do společného fondu, aby nejchudší zemědělci světa dokázali vypěstovat dostatek potravin a z pasti hladovění se vymanit.
Přínosy dárcovské pomoci mohou být pozoruhodné.
Venkovští rolníci v Africe, na Haiti a v dalších zbídačených regionech v současnosti sejí plodiny bez využití vysoce výnosných osiv a bez hnojiv.
Výsledkem je sklizeň obilovin (například kukuřice), která je zhruba o třetinu nižší, než by bylo možné dosáhnout s lepšími zemědělskými vstupy.
Afričtí zemědělci produkují zhruba jednu tunu obilovin na hektar, oproti více než čtyřem tunám na hektar v Číně, kde zemědělci intenzivně hnojí.
Afričtí zemědělci vědí, že potřebují hnojiva, jenže si je nemohou dovolit.
S pomocí dárců by tu možnost měli.
Tito farmáři pak nejenže uživí své rodiny, ale také si mohou začít vydělávat určitý tržní příjem a šetřit do budoucna.
Když si za několik let vytvoří úspory, získají úvěrovou schopnost anebo dostatek hotovosti na nákup nezbytně nutných vstupů z vlastních prostředků.
V současnosti převládá všeobecný souhlas, že je třeba navýšit dárcovské financování drobných rolníků (těch, kdo hospodaří s půdou o rozloze do dvou hektarů, či chudých pastevců), což je obzvlášť naléhavé v Africe.
Generální tajemník OSN vedl loni řídicí skupinu, která stanovila, že africké zemědělství potřebuje ročně kolem osmi miliard dolarů dárcovského financování – zhruba čtyřnásobek současného úhrnu – se zřetelným důrazem na kvalitnější osiva, hnojiva, zavlažovací soustavy a osvětová školení.
Vedle přímé pomoci drobným rolníkům by dárci měli zajistit větší podporu výzkumu a vývoje, nezbytných k hledání nových vysoce výnosných odrůd osiv, zejména šlechtěním rostlin, které snesou dočasné zaplavení, nadbytek dusíku, slané půdy, škůdce a jiné komplikace udržitelné produkce potravin.
Pomáhat chudým prostřednictvím dnešních technologií a zároveň investovat do dokonalejších technologií budoucnosti představuje optimální dělbu práce.
Tato investice se úžasně vyplatí, neboť výzkumná střediska jako Mezinárodní institut pro výzkum rýže a Mezinárodní středisko šlechtění kukuřice a pšenice jsou původci vysoce výnosných osiv a novátorských zemědělských postupů, jež společně vyústily v asijskou zelenou revoluci.
Tato střediska sice nejsou běžně známa, ale zasloužila by si to.
Jejich vědecké průlomy pomáhají nasytit svět a budeme potřebovat další.
Několik desítek zemí s nízkými příjmy a nedostatkem potravin, snad až 40 nebo 50, vypracovalo naléhavé plány zvýšení produkce potravin na drobných farmách, ale v současnosti je brzdí chybějící finance od dárců.
Tyto země se s žádostí o financování obrátily na Světovou banku a ta v roce 2008 vyvinula znamenité úsilí v rámci Programu reakce na globální potravinovou krizi (GFCRP).
Banka ale doposud nemá dostatek prostředků, aby naléhavé potřeby těchto zemí uspokojila, a musí pomoc přidělovat jen ve zlomcích převodů, jichž by bylo možno účinně a spolehlivě využít.
Stovky milionů lidí mezitím trčí v pasti hladovění.
Mnoho jednotlivých dárcovských zemí prohlásilo, že se nyní chystají navýšit finanční podporu zemědělské činnosti drobných rolníků, ale že hledají vhodné realizační mechanismy.
Současné struktury pomoci nevyhovují.
Oněch více než 20 stávajících dvoustranných i mnohostranných dárcovských agentur zaměřených na zemědělství je mimořádně roztříštěných a jednotlivě i společně nedostačují rozsahem.
Navzdory zanícenému úsilí mnoha profesionálů je reakce na hladovou krizi stále chabá.
Období setby roku 2008 minula s příliš malým nárůstem pomoci pro zbídačené drobné rolníky.
Africké země se donekonečna a většinou marně poohlížejí po nevelkých finančních částkách, které potřebují k nákupu hnojiv a lepších osiv.
S kolegy, s nimiž působím v poradním výboru španělské iniciativy, doporučujeme, aby dárci vložili své prostředky na jediný mezinárodní účet, který nazýváme Finančně koordinační mechanismus (FCM).
Tento sjednocený fond by umožňoval zemědělcům v chudých zemích získat hnojiva, kvalitnější odrůdy osiv a zařízení pro zavlažování v malém měřítku, jež naléhavě potřebují.
Chudé země by dostávaly včasné a předvídatelné finance na zemědělské vstupy z jediného účtu, nikoli od desítek rozličných a roztříštěných dárců.
Společným vložením finančních prostředků do jednotného dárcovského FCM by vznikla možnost udržovat u programů pomoci nízké administrativní náklady, dokázali bychom zajistit dostupnost toků pomoci a chudé země by kvůli získání pomoci nemusely vyjednávat 25krát.
Doby, kdy se dalo jet ve vyjetých kolejích, jsou pryč.
Dárci přislíbili zdvojnásobení pomoci pro Afriku do roku 2010, leč této metě jsou stále daleko.
Ostatně během posledních 20 let pomoc pro zemědělské programy ve skutečnosti snížili a tento trend obracejí až teď.
Mezitím den co den miliarda lidí hladoví.
Potřebujeme průlom, který bude prokazatelný, veřejný, jasný a přesvědčivý, dokáže si získat city i smýšlení veřejnosti a předvede úspěch.
Na konci ledna se v Madridu možná budou psát dějiny, až se tu nebohatší a nejchudší země světa shromáždí, aby se pokusily najít řešení globální hladové krize.
Závisí na tom životy miliardy nejchudších lidí.
Přelomová příležitost pro globální zdraví
NEW YORK – Miliony lidí zemřou každý rok na nemoci, jimž lze předcházet a které lze léčit, a to zejména v chudých zemích.
V mnoha případech je masová výroba život zachraňujících léků levná, ale prodávají se za ceny, které je činí nedostupnými pro ty, kdo je potřebují.
A mnoho lidí zemře jednoduše proto, že žádné léky ani vakcíny neexistují, jelikož se tak málo drahocenného výzkumného talentu a omezených prostředků na světě vynakládá na řešení problému onemocnění chudých.
Tento stav svědčí o selhání ekonomiky a práva, které je naléhavě zapotřebí napravit.
Dobré je, že dnes existují příležitosti ke změně, přičemž tou nejslibnější je mezinárodní úsilí pod vedením Světové zdravotnické organizace (WHO) o nápravu nefunkčního režimu duševního vlastnictví, jenž brzdí vývoj a dostupnost levných léků.
Dostupnost léčiv dnes omezují dva hlavní problémy.
Prvním z nich je skutečnost, že jsou velmi drahé nebo přesněji řečeno že cena, která je za ně účtována, je velmi vysoká, přestože skutečné výrobní náklady představují pouhý zlomek této částky.
Druhým problémem je fakt, že vývoj léků směřuje k maximalizaci zisku, nikoliv společenského prospěchu, což pokřivuje úsilí o tvorbu léků nezbytných pro lidské blaho.
Protože mají chudí lidé tak málo peněz, nejsou farmaceutické společnosti za současného stavu příliš motivovány k tomu, aby prováděly výzkum nemocí, jimiž chudí lidé trpí.
Nemusí to tak být.
Výrobci léčiv tvrdí, že vysoké ceny jsou nezbytné k financování výzkumu a vývoje.
Ve Spojených státech je to však vláda, kdo financuje největší část výzkumu a vývoje orientovaného na zdravotnictví – a to buď přímo prostřednictvím veřejné podpory (Národní ústavy zdraví, Národní vědecká nadace), nebo nepřímo prostřednictvím veřejných nákupů léčiv v rámci programů Medicare i Medicaid.
A dokonce ani ta část, kterou vláda nefinancuje, není konvenčním trhem; většina individuálních nákupů léků na předpis je totiž hrazena z pojištění.
Vláda financuje zdravotnický výzkum, protože dokonalejší léčiva jsou veřejným statkem.
Z výsledných poznatků mají prospěch všichni, protože brání epidemiím a omezují hospodářské i lidské ztráty v důsledku rozšířených nemocí.
K dosažení efektivity je však nutné co nejšířeji sdílet výsledky výzkumu, a to ihned po jejich získání.
Thomas Jefferson přirovnal vědomosti ke svíčkám: když se od jedné zapálí druhá, světlo té první se tím nezmenší.
Všechno naopak začne být jasnější.
V Americe i většině světa jsou však ceny léků stále přemrštěné a šíření poznatků se přísně omezuje.
Je to dáno tím, že jsme vytvořili patentový systém, který dává inovátorům dočasný monopol na to, co vytvářejí, což je motivuje k tomu, aby své poznatky „křečkovali“, protože jinak pomohou konkurentům.
Tento systém sice poskytuje stimuly k určitým typům výzkumu tím, že zajišťuje ziskovost inovací, ale zároveň umožňuje farmaceutickým společnostem šroubovat ceny vzhůru, přičemž stimuly nemusí nutně odpovídat společenskému přínosu.
Ve zdravotnickém sektoru může být ziskovější zaměřit výzkum na vývoj léků „me-too“ (tedy léků, které jen modifikují původní účinnou látku) než na vývoj léčby, jež skutečně něco změní.
Patentový systém může na inovace dokonce působit nepříznivě, protože podporuje utajování, ačkoliv nejdůležitějším vkladem do jakéhokoliv výzkumu jsou předchozí nápady.
Řešením vysokých cen i špatně orientovaného výzkumu je nahrazení současného modelu fondem odměn podporovaným vládou.
V takovém systému získávají inovátoři za nové poznatky odměny, ale nemají monopol na jejich užívání.
Síla konkurenčních trhů může tímto způsobem zajistit, že jakmile se lék vyvine, začne být dostupný za nejnižší možnou cenu – ne za nafouknutou cenu monopolní.
Někteří američtí zákonodárci se naštěstí o tento přístup silně zajímají.
Kongresový návrh Zákona o fondu odměn pro boj proti HIV/AIDS, který předložil senátor Bernie Sanders, je právě takovou iniciativou.
Jeho návrh obsahuje rovněž důležité ustanovení na podporu open-source výzkumu, které by posunulo současný výzkumný model od tajnůstkářství ke sdílení informací.
Celosvětově však náš systém inovací potřebuje mnohem zásadnější změny.
Snaha WHO o podporu rozsáhlých reforem na mezinárodní úrovni je v tomto směru klíčová.
Letos na jaře zveřejnila WHO zprávu, která doporučuje řešení podobná americkému návrhu zákona, ovšem na globální úrovni.
A co je důležité, zpráva s názvem Výzkum a vývoj za účelem uspokojení zdravotních potřeb v rozvojových zemích doporučuje všestranný přístup včetně povinných příspěvků vlád do fondu na výzkum zdravotních potřeb rozvojových zemí, mezinárodní koordinace zdravotnických priorit a jejich zavádění do praxe a vytvoření globálního monitorovacího orgánu, který by sledoval, kde jsou potřeby největší.
Na konci května bude mít mezinárodní společenství příležitost započít s realizací těchto myšlenek na Schůzi WHO o světovém zdraví – pro veřejná zdravotnictví všude na světě to bude okamžik naděje.
Reforma našeho systému inovací není jen ekonomickou otázkou.
V mnoha případech je to otázka života a smrti.
Proto je nezbytné oddělit motivaci k výzkumu a vývoji od cen léků a podporovat širší sdílení vědeckých poznatků.
Pro Spojené státy znamená Sandersův návrh zákona důležitý krok vpřed.
Pro svět představují doporučení WHO příležitost, jaká se naskytne jednou za generaci – příležitost k nápravě dlouhodobé a do očí bijící nespravedlnosti ve zdravotnictví a v širším plánu i k vytvoření takového modelu řízení globálních veřejných statků, jaký bude odpovídat éře globalizace.
Nevyužít této příležitosti si nemůžeme dovolit.
Duchem nepřítomní zabijáci
Lidské bytosti mají jako biologický druh vážný problém se sebeovládáním.
My lidé v současnosti ve všech částech světa rybaříme, lovíme zvěř, kácíme stromy a pěstujeme plodiny tak agresivně, že ostatní druhy doslova vyháníme z planety.
Naše náruživá touha brát si z přírody vše, co jen lze, ponechává ostatním formám života žalostně málo.
Světové vlády v roce 1992, kdy poprvé slíbily řešit člověkem způsobené globální oteplování, také slavnostně prohlásily, že budou předcházet lidskou činností vyvolanému vymírání ostatních druhů.
Úmluva o biologické rozmanitosti, schválená na Summitu Země v Riu, potvrdila, že „biologická rozmanitost je společným zájmem lidstva“.
Signatáři se dohodli na ochraně biologické rozmanitosti prostřednictvím záchrany druhů a jejich přirozeného prostředí a na využívání přírodních zdrojů (např. lesů) udržitelným způsobem.
V roce 2002 šli signatáři úmluvy ještě dál a zavázali se k „podstatnému snížení současného tempa ubývání biodiverzity“ do roku 2010.
Naneštěstí Úmluva o biologické rozmanitosti, tak jako mnoho jiných mezinárodních dohod, zůstává v podstatě neznámá, neprosazovaná a neplněná.
Tato nedbalost je tragédií člověka.
Za velice nízký – ba celkově snad vůbec žádný – peněžní výdaj, bychom mohli zachovat přírodu a tím ochránit základ vlastních životů a živobytí.
Nevybíjíme ostatní druhy proto, že bychom museli, ale proto, že jsme příliš nedbalí, než abychom jednali jinak.
Vezměme si dva neblaze proslulé příklady.
Některé bohaté země, například Španělsko, Portugalsko, Austrálie a Nový Zéland, mají rybářskou flotilu, která provádí takzvané „vláčení sítí po dně“.
Trawlery táhnou těžké vlečné sítě po mořském dně a ničí při tom úžasné, neprozkoumané a ohrožené mořské druhy.
Složité a unikátní ekologické útvary, v prvé řadě hlubinné sopky známé jako podmořské hory, jsou rvány na padrť proto, že používání vlečných sítí je „nízkonákladový“ způsob, jak vylovit několik druhů hlubinných druhů ryb.
Jeden z těchto druhů, červenice obecná, se komerčně loví teprve asi čtvrtstoletí, ale už je vychytána až na pokraj kolapsu.
Obdobně se kvůli dobývání pastvin a pěstování potravinových plodin v mnoha částech světa mýtí tropické deštné lesy.
Důsledkem je rozsáhlý zánik přirozeného prostředí a zkáza biologických druhů, přinášející chabý ekonomický přínos za obrovskou společenskou cenu.
Po vykácení pásu deštného lesa se často z půdy rychle vyplaví živiny, takže nedokáže uživit plodiny ani výživné traviny pro hospodářská zvířata.
Nové pastviny či zemědělská půda se tudíž rychle opouštějí, bez vyhlídky na obnovu původního pralesa a jeho jedinečných ekosystémů.
Vzhledem k tomu, že cena těchto činností je tak vysoká a jejich přínosy tak malé, bylo by snadné je zastavit.
Vláčení sítí po dně by se jednoduše mělo postavit mimo zákon; bylo by snadné a nepříliš nákladné rybářskému průmyslu během přechodu k jiným činnostem vyplácet kompenzace.
Na druhé straně mýcení lesů by zřejmě nejlépe zastavily hospodářské pobídky, možná ve spojení s regulačními limity.
Prosté omezení praxe mýcení nových ploch by se pravděpodobně neosvědčilo, poněvadž farmařící rodiny a komunity by byly v obrovském pokušení zákonné limity obcházet.
Naproti tomu finanční pobídky by zřejmě uspěly, protože vykácet les kvůli získání pastviny není natolik výnosné, aby to zemědělce přimělo vzdát se výplat za ochranu půdy.
Mnoho států s deštnými pralesy se v posledních letech sjednotilo, aby bohatým zemím navrhly vytvoření fondu na ochranu deštných pralesů, který by chudým drobným farmářům vyplácel malý peněžní obnos za ochranu lesa.
Dobře navržený fond by zpomalil nebo zastavil odlesňování, chránil biodiverzitu a snižoval emise oxidu uhličitého vznikající pálením vykácených lesů.
Zároveň by drobní farmáři získali stálý příjem, který by mohli použít na mikroinvestice k pozvednutí bohatství, vzdělání a zdraví své domácnosti.
Kromě zákazu vláčení sítí po mořském dně a založení globálního fondu pro neuskutečněné odlesňování bychom měli stanovit globální síť chráněných mořských oblastí, v nichž by nebylo dovoleno rybařit, plavit se na člunech, znečisťovat, narušovat dno a provádět vrty nebo jiné činnosti s negativními dopady.
Takové oblasti nejenže by umožňovaly regeneraci druhů, ale také by zajistily ekologické přínosy, které by se přelévaly i do sousedních nechráněných míst.
Dále potřebujeme řádný vědecký proces, který by světu předkládal důkazy o hojnosti a vymírání druhů, tak jako dnes máme obdobný proces ohledně změny klimatu.
Politici jednotlivým vědcům nenaslouchají příliš pozorně, ale promluví-li jednotným hlasem stovky vědců, jsou nuceni naslouchat.
Konečně, svět by měl nejpozději do roku 2010 vyjednat nový rámec pro zpomalení člověkem vyvolané změny klimatu.
Jen stěží lze pochybovat, že právě změna klimatu představuje pro přežití druhů jedno z největších rizik.
Jak se planeta ohřívá a vzorce dešťů a bouří se dramaticky mění, mnohé druhy se ocitnou v podnebných pásech, které už nebudou vhodné k jejich přežití.
Některé se mohou přemístit, ale jiné (například lední medvědi) budou pravděpodobně dohnáni k vyhynutí, jestliže nevyvineme rozhodnou činnost k odvrácení změny klimatu.
Tato opatření jsou uskutečnitelná do roku 2010.
Jsou cenově dostupná a ve všech případech by nakonec zajistila obrovské čisté přínosy.
Nejdůležitější je, že by nám umožnila splnit globální slib.
Je příliš bolestné věřit, že by lidstvo zničilo miliony jiných druhů – a ohrozilo svou vlastní budoucnost – v záchvatu roztržité nepozornosti.
Západní krize akademických svobod
VÍDEŇ – V Evropě se rýsuje krize akademických svobod.
Když se akademické svobody dostanou na Západě pod palbu, lidé obvykle předpokládají, že jde o okrajovou záležitost omezující se na země jako Maďarsko, které je stále více autoritářské.
Poctivé hodnocení by však ukázalo, že problém je mnohem rozšířenější, než by si Evropané a Američané chtěli přiznat.
Ano, poměry v Maďarsku premiéra Viktora Orbána jsou opravdu špatné; v této členské zemi Evropské unie ústavní ochrana akademických svobod zcela vymizela, genderovým studiím byla odepřena univerzitní akreditace a rektorem Budapešťské univerzity divadelního a filmového umění byl jmenován někdejší armádní plukovník.
Vezměme si však Francii, kde ministryně vyššího vzdělávání, výzkumu a inovací Frédérique Vidalová obvinila univerzity v zemi, že podporují „islamo-gauchisme“ (islamolevičáctví), a zahájila prošetřování celého akademického oboru postkoloniálních studií.
A hrozba se neomezuje pouze na EU.
Ve Velké Británii i ve Spojených státech, které dlouho představovaly zlatý standard akademických svobod, jako by se zákonodárci toužili připojit k neliberálnímu maďarskému režimu.
V USA připravují státní zákonodárné sbory ovládané republikány návrhy zákonů, které zabrání výuce „kritické rasové teorie“ a dalších akademických oborů na veřejných školách.
Ve Velké Británii zase vláda nedávno zveřejnila zprávu s názvem „Vyšší vzdělávání: svoboda projevu a akademické svobody“, která vyzývá k radikálním omezením akademických svobod na britských univerzitách.
Vláda chce dokonce učinit ryze orwellovský krok a zřídit na Úřadu pro studenty funkci „obhájce svobody projevu a akademických svobod“.
Premiér Boris Johnson pravděpodobně nezajde tak daleko, aby na tento post jmenoval bývalého vojenského důstojníka, ale nepochybně vybere nějakého dobře prověřeného straníka.
Krize akademických svobod je zčásti politická a regulační, protože v ní figurují hrozby a právní omezení v oblasti výzkumu a vzdělávání.
V podstatě jde o útoky proti samotnému konceptu znalostí coby veřejného statku (ačkoliv jsou skrytější než v případě zemí typu Turecka či Ruska).
Krize však má i intelektuální rozměr daný absencí společného chápání, jak by se akademické svobody měly adaptovat na současnost.
Akademické svobody jsou globální výzvou, avšak Evropa s nimi má obzvláštní problém.
Vyšší vzdělávání v Evropě proměnil vznik Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání (EHEA), což je proces, jenž započal v roce 1999.
EHEA dnes sdružuje 49 zemí a vytváří společný prostor pro vyšší vzdělávání díky sdíleným modelům a standardům, intenzivním výměnám a společným regulacím a institucím, jež přesahují právní systémy a akademické tradice jednotlivých států.
Navzdory těmto pozoruhodným změnám však práce na rozvoji společného konceptu akademických svobod, který by byl uzpůsobený současnosti, nestačí držet krok.
Místo toho jsou akademické svobody jednoduše zanedbávané, přičemž existuje pramalá shoda i v otázce, co vůbec znamenají.
Ať už se zaměříme na politiku vysokého školství nebo přímo na univerzity, nevidíme žádnou společnou definici tohoto konceptu ani společné chápání, proč je v současné době vůbec zapotřebí.
Nepřátelé akademických svobod z tohoto vakua těží a využívají ho k politickému prospěchu.
Když Evropská komise podala v roce 2017 na Maďarsko žalobu za zásahy do akademických svobod, poukázala na skutečnost, že Středoevropská univerzita (CEU) byla ze země vyhnána.
Maďarská vláda ovšem tvrdila, že EU k tomu nemá pravomoc, protože neexistuje žádná evropská definice akademických svobod – právní ani jiná –, na jejímž základě by mohla být žaloba postavena.
Z potenciálně jednoznačného a přelomového případu týkajícího se akademických svobod se tak nakonec stal spor o poskytování komerčních služeb vedený podle pravidel Světové obchodní organizace.
Vidalová odůvodnila svůj útok na univerzity nejen politickými a právními argumenty – například že omezení v některých oborech jsou nezbytná pro ochranu vlády zákona a prevenci terorismu –, ale i vlastní tendenční definicí akademických svobod.
Francouzská vláda zase převzala důvěrně známou taktiku krajní pravice a pokusila se zasadit svůj útok na postkoloniální studie do rámce výzkumného projektu, jako by jednoduše uplatňovala akademické svobody pro sebe.
Díky tomu může vláda předstírat, že razii proti postkoloniálním studiím nepodniká z politických důvodů, ale vede vlastní „studii“ na téma „islamolevičáctví“.
Čerstvý precedens této strategie existuje i ve Velké Británii.
V roce 2017 požadoval konzervativní poslanec Chris Heaton-Harris, aby všechny velké univerzity v zemi předkládaly osnovy předmětů a jména vyučujících, kteří učí studenty o brexitu.
Když se proti tomu zákonitě zvedla vlna odporu, omlouval to tím, že jen „provádí výzkum“ pro knihu.
Univerzity by neměly být politickými institucemi.
Jejich ochrana před útoky nicméně politickou akci vyžaduje, protože akademické svobody jsou politickou otázkou.
Svobodné a otevřené nabývání znalostí coby veřejného statku je nezbytnou podmínkou řádného fungování demokracie.
Krize akademických svobod proto vyžaduje intelektuální odpor, počínaje snahou o rozvoj moderního a společného chápání tohoto konceptu v Evropě.
Zde by akademická sféra mohla přínosně spolupracovat se spojenci v Evropském parlamentu, kde existuje silná podpora CEU v zápase s Orbánovým režimem a obecněji i podpora svobody výzkumu a vzdělávání.
Otázka samozřejmě zní, jak by takový panevropský koncept akademických svobod mohl vypadat.
Můžeme čerpat inspiraci z evropské tradice racionalistické „barvoslepé“ gnozeologie, anebo potřebujeme nové a důmyslnější perspektivy?
Po dlouhém otálení se dnes konečně objevují iniciativy, které tyto otázky zkoumají.
Hluboce doufám, že nepřicházejí příliš pozdě.
Jak překlenout propast v dostupnosti finančních služeb
KAMPALA – Ve Velké Británii se v červenci konal vůbec první Globální summit o osobách s postižením, který má pomoci obrátit pozornost světa na potřeby lidí se zdravotním postižením.
Agenda byla plná témat, jako jsou budování spravedlivého školství, ukončení diskriminace nebo zpřístupnění technologií hendikepovaným komunitám – zejména v chudých zemích globálního Jihu.
Jeden problém si však zaslouženou pozornost nezískal, přestože jde o často přehlíženou složku rozvojové politiky: přístup k finančním službám.
Je to promarněná příležitost – nejen pro miliardu lidí s postižením, kteří na světě žijí, ale i pro instituce, jež by jim měly sloužit.
Zvýšení dostupnosti finančních služeb je dobré pro podnikání a hospodářský růst.
Průzkum provedený bankou Barclays zjistil, že když klienti s postižením dokážou spravovat své peníze, ekonomická zranitelnost klesá a celkové ekonomické zdraví zaznamenává zlepšení.
Takzvaný hendikepovaný trh, jehož disponibilní příjem převyšuje bilion dolarů, navíc patří mezi největší potenciální klientské báze na světě.
Jinými slovy mají poskytovatelé finančních služeb všechny důvody vycházet postiženým osobám vstříc.
Proč tedy většina firem dělá pravý opak?
Jedním z důvodů je nedostatek povědomí.
Jelikož postižení lidé obvykle mají nižší příjem než jejich zdravé protějšky, postrádají poskytovatelé služeb často motivaci je podporovat.
V době, kdy se větší pozornost věnuje celkovému tržnímu potenciálu, však i finanční instituce začínají přizpůsobovat svá produktová portfolia.
Přitom je potřeba vyřešit čtyři problémy, aby se maximalizovaly přínosy pro klienty, kteří mají problémy s přístupem.
Za prvé se musí firmy poskytující finanční služby více snažit o pochopení potřeb současných a budoucích klientů.
Bude-li například banka působící na určitém trhu vybavená kvalitnějšími daty, mohla by zlepšit dostupnost svých platforem mobilního bankovnictví.
V podstatě přesně toto se stalo loni v Standard Chartered Bank v Indii, když zaměstnanci vymysleli systém hlasové asistence, který pomáhá zákazníkům s poškozením zraku v přístupu k internetovým účtům.
Kvalitní data jsou také nezbytnou podmínkou efektivity aktivistických skupin vyvíjejících na poskytovatele nátlak, aby zlepšili své služby.
Za druhé se angažovanost nesmí zastavit u inovativních produktů, ale musí se rozšířit i na trh práce.
Jednoduše řečeno by sektor finančních služeb měl najmout více osob s postižením tím, že bude investovat do asistenčních technologií, jako jsou čtečky Braillova písma nebo alternativní a rozšiřující komunikační zařízení.
Potřeba diverzifikovat pracovní sílu je obzvláště akutní ve Spojených státech, kde má nějaké postižení každý pátý člověk.
Za třetí musí být lidé s postižením vždy začleněni do diskusí o otázce, jakým způsobem rozšiřovat a posilovat finanční nezávislost.
V roce 2013, kdy Lloyds Banking Group sestavila účelovou skupinu zkoumající dopady demence na chování zákazníků, vedlo angažmá s klienty ke vzniku charty o finančních službách dostupných pro osoby s demencí.
Tento inovativní dokument kodifikoval způsob, jímž by banky měly šít své produkty na míru klientům s poškozenými kognitivními funkcemi.
Budoucí iniciativy by se měly tohoto kolaborativního modelu držet, a tím zajistit, aby rozhodovací proces na všech úrovních usnadňovala řešení zaměřená na člověka.
A konečně platí, že se k řešení tohoto problému musí přihlásit i vlády – například tím, že napodobí postup zemí, jako je Velká Británie, která spojila otázku poskytování služeb postiženým osobám s financováním rozvoje.
Při správné podpoře může být pokrok v těchto složitých otázkách bleskurychlý; například v organizaci Financial Sector Deepening Uganda, kde pracuji, využíváme peněz z britské pomoci na rozšiřování finančních služeb o postižené osoby ve venkovských komunitách.
Naší vizí je podněcovat vznik podobných programů i v mnoha dalších zemích po celém světě.
V době, kdy již 91 států ratifikovalo Dobrovolný protokol k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, je zřejmé, že tyto iniciativy mají obrovskou politickou podporu.
Úkolem pro dnešek je přetavit závazky v akci.
V nadcházejících desetiletích světová populace osob s postižením poroste, jelikož lékařské pokroky umožní lidem žít déle, zdravěji a plněji.
Poskytování přístupu k finančním službám a produktům postiženým osobám patří mezi nejlepší způsoby, jak je bránit proti diskriminaci a podporovat dlouhodobé posilování jejich postavení.
Plná finanční inkluze bude pro komunitu, která bývá často označována za „nejrychleji rostoucí menšinu na světě“, postupovat pomalu.
Úkolem pro aktivisty, podporovatele, osvícené podnikatelské lídry a politiky je zdůrazňovat sociální a ekonomické přínosy úspěchu.
Chirurgická léčba pro všechny
BOSTON – Když jsem si během nedávné cesty do Indie zastavil rikšu, záhy jsem si všiml, že na ní šlape muž s pochroumanou nohou.
Prozradil mi, že ho o pár týdnů dříve srazil v rušných ulicích Dillí automobil.
Ačkoliv se mu podařilo získat v místní lékárně léky na ukrutnou bolest – nejspíš proto, že měl zlomenou nohu –, neměl dost času ani peněz na to, aby vyhledal chirurga.
Tyto tragické počty jsou zarážejícím způsobem běžné.
Komise Lancet pro globální chirurgii odhaduje, že přibližně pět miliard lidí – téměř 70% světové populace – postrádá přístup k bezpečné a dostupné chirurgické a anesteziologické péči, přičemž 33 milionů lidí je zatíženo nesnesitelně vysokými zdravotnickými výdaji.
Není nijak překvapivé, že nepoměrně více trpí chudí lidé z celého světa: ačkoliv v nízkopříjmových zemích žije téměř 35% lidstva, provádí se v nich pouhých 3,5% chirurgických zákroků.
Jednu z největších překážek dosažení všeobecného pokrytí zdravotním pojištěním – které Organizace spojených národů označila za globální cíl – představuje financování.
A jakkoliv to může znít paradoxně, jedním z nejlepších způsobů, jak mohou vlády získat peníze potřebné k rozšíření pojistného pokrytí, je zajištění vyšší dostupnosti chirurgické péče.
Zdravotní problémy, u nichž se hraje o čas – jako jsou zranění při tragických nehodách nebo těhotenské komplikace –, se v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích řadí mezi hlavní příčiny úmrtí a trvalého postižení.
Ekonomické produktivitě však škodí i neléčené nebo špatně léčené problémy vyžadující chirurgický zákrok.
Například studie časopisu Lancet odhadla, že neschopnost zkvalitnit chirurgickou péči v rozvojových zemích se do roku 2030 projeví ve ztrátě 12,3 bilionu dolarů v podobě ztraceného hospodářského výkonu.
Neschopnost udržet silné chirurgické kapacity by zároveň mohla podkopat i ekonomické zisky středněpříjmových zemí, což by mohlo snížit celkový růst HDP přibližně o 2% ročně.
Mnoho nejvyšších představitelů vnímá situaci tak, že poskytování chirurgické péče není trvale udržitelné ani nákladově efektivní.
Jakmile musí vlády činit obtížná rozpočtová rozhodnutí, často upřednostňují programy, které bojují s infekčními a chronickými nemocemi, přičemž lidi, jako byl řidič mé rikši, ponechávají na holičkách.
Existují však stále přesvědčivější důkazy, že takové názory jsou pomýlené.
Když výzkumníci z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity analyzovali chirurgické zákroky v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích, odhalili pozoruhodný rozpor mezi ekonomickými předpoklady a realitou.
Například vypočítali, že peníze vynaložené na císařské řezy a operace kloubů mají vyšší návratnost než výdaje na řešení HIV či srdečních onemocnění.
Jistě, i chronické a nakažlivé nemoci vyžadují naši pozornost; zdravotnické systémy nemůžeme restrukturalizovat přes noc a ani k lidem léčeným na nechirurgické choroby bychom se neměli odvracet zády.
Reformy, které se více zaměřují na význam chirurgie, by však pozvedly ekonomickou produktivitu a pomohly vytvořit spravedlivější zdravotnictví pro všechny.
Pro začátek by ministerstva zdravotnictví a lékařské organizace měly oficiálně uznat, že chirurgická a anesteziologická péče představují nezbytnou součást všeobecného zdravotního pojištění.
Za tímto účelem budou muset poskytovatelé zdravotní péče zkvalitnit sběr a analýzu údajů o výsledcích chirurgické péče, což by zprůhlednilo informace o úmrtnosti a nemocnosti a posílilo celkovou zodpovědnost.
Rozhodování o tom, jak rozšířit služby, by se mohlo řídit klíčovými ukazateli lancetské komise o „připravenosti“, „poskytování“ a „dopadu“ chirurgické péče.
Za druhé by země uvažující o všeobecném pojištění měly v zájmu sdružení rizik a obrany proti překročení nákladů zařadit chirurgickou péči do veřejně financovaných plánů.
Část financí určených na rozšíření chirurgických služeb by sice mohla pocházet z daní, avšak poskytovatelé zdravotní péče by zároveň mohli zkoumat novátorské možnosti financování – například „modely sociální spravedlnosti“, v jejichž rámci lidé platí podle svých možností.
A konečně by nemocnice měly za účelem zefektivnění zdrojů a rozšíření chirurgických kapacit zkoumat možnosti sdílení povinností, kdy se neakutní případy předávají licencovaným sestrám a asistentům lékařů.
Mezi dlouhodobější strategie pak patří vyšší investice do lékařského vzdělání, aby se rozšířily řady lékařů a chirurgů.
Hnacím motorem ohromného hospodářského pokroku, který řada rozvojových zemí v posledních desetiletích udělala, byly do značné míry jejich pulzující, mladé a ctižádostivé populace.
Jedním z nejefektivnějších způsobů, jak tento růst a rozvoj udržet, je přitom zajištění přístupu k bezpečné a dostupné zdravotní péči – včetně chirurgické léčby.
Náklady na její poskytování jsou možná vysoké, avšak náklady na její neposkytnutí jsou ještě vyšší.
Znečišťovatelé musí platit
NEW YORK – Když firma BP a její těžební společníci roku 2010 způsobili v Mexickém zálivu havárii plošiny Deepwater Horizon, vláda Spojených států požadovala, aby BP financovala sanaci ropné skvrny, odškodnila ty, kdo utrpěli škody, a zaplatila trestní sankce za porušení norem, jež ke katastrofě vedly.
Na nápravu a pokuty už BP vyčlenila přes 20 miliard dolarů.
Na základě vyrovnání z minulého týdne teď BP zaplatí nejvyšší trestní sankci v dějinách USA – 4,5 miliardy dolarů.
Tytéž standardy pro nápravu ekologických škod je třeba uplatnit na globální společnosti působící v chudších zemích, kde v porovnání s vládami mají zhusta natolik silnou moc, že řada z nich jedná beztrestně a s malou či nulovou zodpovědností pustoší životní prostředí.
Jelikož vstupujeme do nové éry udržitelného rozvoje, beztrestnost se musí změnit v zodpovědnost.
Znečišťovatelé musí platit, v zemích bohatých i chudých.
Velké společnosti musí přijmout odpovědnost za své konání.
Korunním příkladem ekologické beztrestnosti firem je Nigérie.
Přední ropné společnosti, mimo jiné Shell, ExxonMobil a Chevron, už desítky let těží ropu v deltě Nigeru, ekologicky křehkém prostředí sladkovodních bažinných lesů, mangrovníků, nížinných deštných pralesů a pobřežních bariérových ostrovů.
Tento bohatý habitat je domovem pozoruhodné druhové pestrosti – anebo byl, než přišly ropné společnosti – a více než 30 milionů domorodých obyvatel, jejichž zdraví a živobytí závisí právě na lokálních ekosystémech.
Před dvaceti lety Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů (IUCN) klasifikoval deltu Nigeru jako region s vysokou biodiverzitou mořské a pobřežní flóry a fauny (druhů stromů, ryb, ptáků, savců a dalších forem života), a proto její ochraně přiřadil velmi vysokou prioritu.
Zároveň ovšem poznamenal, že druhová pestrost v regionu je masivně ohrožena, přičemž její ochrana je přinejlepším slabá.
Globální firmy podnikající v deltě desítky let způsobují úniky ropy a hoření zemního plynu, bez ohledu na přirozené prostředí a místní komunity, zbídačené a otrávené jejich činností.
Jeden odhad vyčíslil úhrnný únik za posledních 50 let na přibližně 10 milionů barelů – dvojnásobek úniku po havárii BP.
Data jsou nejistá: v daném období došlo k mnoha tisícům úniků, často nedbale zaznamenaných – jejich rozsah se zakrýval nebo jej jednoduše nezjišťovaly ani firmy, ani vláda.
Ostatně právě když na BP dopadaly nové trestní sankce, ExxonMobil ohlásil další únik z ropovodu v deltě Nigeru.
Environmentální zkáza delty je součástí obecnějšího příběhu: zkorumpované firmy podnikají ruku v ruce se zkorumpovanými vládními činiteli.
Firmy rutinně uplácejí úředníky, aby získaly ropné koncese, lžou ohledně objemu těžby a vyhýbají se daním a zodpovědnosti za škody na životním prostředí, jež způsobují.
Za desítky let úplatků od mezinárodních společností, plundrujících přírodní bohatství delty, nigerijští představitelé pohádkově zbohatli.
Na firmu Shell, největšího zahraničního podnikatele v deltě Nigeru, se opakovaně snáší kritika za nehorázné praktiky a neochotu skládat účty za své konání.
Místní populace přitom zůstává zbídačená a sužovaná chorobami zapříčiněnými nezdravým vzduchem, otrávenou pitnou vodou a znečištěním potravního řetězce.
Místní bezpráví vyústilo ve válku gangů a neustálé krádeže ropy ilegálním „napichováním“ ropovodů, které způsobuje další rozsáhlé úniky a časté výbuchy, při nichž umírají desítky lidí, včetně nevinných okolostojících.
V koloniální éře bylo dobývání bohatství ze spravovaných území oficiálním účelem imperiální moci.
V postkoloniální době se používají skrytější metody.
Když ropné firmy v Nigérii či jinde spáchají něco nekalého, ochrání je moc jejich domovských zemí.
Na tyhle společnosti nám nesahejte, slyší ze Spojených států a Evropy.
Ostatně jeden z největších úplatků (údajně 180 milionů dolarů) v poslední době v Nigérii vyplatila firma Halliburton, úzce navázaná na americkou politickou moc.
(Dick Cheney přešel z pozice výkonného ředitele Halliburtonu na post viceprezidenta USA.)
Program OSN pro životní prostředí (UNEP) vydal loni pozoruhodnou zprávu o Ogonilandu, významné etnické domovině v deltě Nigeru, která je epicentrem střetu mezi místními komunitami a mezinárodními ropnými společnostmi.
Zpráva byla sžíravá i vědecky zřetelná.
Navzdory mnoha dřívějším slibům, že dojde k sanaci, zůstává Ogoniland v environmentální agonii, zbídačený a přiotrávený ropným průmyslem.
UNEP rovněž předložil jasná a podrobná doporučení, včetně tísňových opatření k zajištění nezávadné pitné vody, sanačních postupů zacílených na mangrovníky a půdu, zdravotnických studií zaměřených na zjištění a potlačení důsledků znečištění a nového regulatorního rámce.
Vlády světa se nedávno dohodly, že přikročí k novému rámci pro udržitelný rozvoj, když v červnu na summitu Rio+20 oznámily záměr přijmout Cíle udržitelného rozvoje.
Ty nabízejí světu zásadní příležitost nastavit jasné a přesvědčivé standardy chování vlád a firem.
Řada významných společností, a to i v ropném průmyslu, vyjádřila ochotu cíle udržitelného rozvoje podpořit.
Vyčištění delty Nigeru by bylo nejpádnějším možným příkladem nové éry přijímání odpovědnosti.
Shell, Chevron, ExxonMobil a další přední ropné firmy by se měly přihlásit a přispět k financování sanace, čímž by zahájily novou éru zodpovědnosti.
Hraje se také o to, aby se k zodpovědnosti přihlásila nigerijská vláda.
Je povzbudivé, že v popředí snah o posílení vlády práva v ropném sektoru je v poslední době několik nigerijských senátorů.
Vyčištění delty Nigeru představuje pro Nigérii, ropný průmysl i mezinárodní společenství ideální příležitost přesvědčivě uvázat, že na obzoru je úsvit nové éry.
Od teď už udržitelný rozvoj nesmí být jen heslem, ale naopak funkčním přístupem ke globální správě a k prosperitě na namáhané a zalidněné planetě.
Zodpovědnost za Gazu
NEW YORK – Rada pro lidská práva Organizace spojených národů tento týden projedná zprávu zjišťovací mise vedené soudcem Richardem Goldstonem, která posuzuje porušování lidských práv během konfliktu v Gaze.
Doufejme, že půjde o úplné a poctivé posouzení, které se bude opírat o zjištění a doporučení zprávy.
Goldstone a jeho tým došli k závěru, že během období konfliktu, jemuž se vyšetřování věnovalo, spáchal válečné zločiny a možná též zločiny proti lidskosti jak Izrael, tak Hamás, palestinská skupina ovládající Gazu.
Zpráva vyzývá k věrohodnému vyšetření údajných porušení práv a doporučuje, aby Rada bezpečnosti OSN od obou stran požadovala, aby jí do šesti měsíců předložily výsledky, včetně trestních řízení, která v souvislosti se zjištěnými delikty proběhnou.
Pokud požadavek nesplní, Rada bezpečnosti by podle názoru Goldstoneova výboru měla záležitost předat žalobci Mezinárodního trestního soudu v Haagu.
Objevují se bohužel náznaky, že by se vlády namísto debaty o Goldstoneových podrobných zjištěních a o podstatě jeho doporučení jak postupovat dál mohly soustředit spíš na proces, který k vyšetřování vedl, a pokusit se projednávání zprávy omezit.
Jako člověk v tomto procesu angažovaný pokládám za důležité předložit své názory černé na bílém, protože má dříve pronesená vyjádření jsou nyní používána jako součást snahy o oslabení soudce Goldstonea a jeho významného díla.
Odmítla jsem přijmout pozvání od tehdejšího předsedy Rady pro lidská práva, velvyslance Martina Uhomoibhiho z Nigérie, abych vedla vyšetřování vycházející z rezoluce Rady pro lidská práva z 12. ledna 2009.
Jako bývalá vysoká komisařka OSN pro lidská práva jsem měla silný dojem, že rezoluce je jednostranná a neumožňuje vyvážený přístup k posouzení situace v terénu.
Zmiňovala se pouze o „závažných porušeních lidských práv na okupovaném palestinském území, zejména v důsledku nedávných izraelských vojenských útoků,“ a požadovala zřízení mise, která prošetří „veškerá porušení mezinárodních lidskoprávních zákonů a mezinárodního humanitárního práva spáchaná okupační mocí, Izraelem, na palestinském lidu“.
Bylo mi rovněž známo, že Rada OSN pro lidská práva v posledních dvou letech opakovaně odsoudila Izrael, leč rozsáhlému porušování lidských práv v jiných zemích věnovala málo pozornosti.
Tento vzorec činnosti a nečinnosti Rady dodal věrohodnosti těm, kdo tvrdí, že nejvyšší orgán OSN pro otázky lidských práv je ve své podstatě protiizraelský.
Rozhodla jsem se, že z těchto důvodů se mise nemohu ujmout.
Vím, že když byl osloven soudce Goldstone, oddaný lidskoprávní právník a advokát bez poskvrny, zkraje měl tytéž obavy.
Dokázal si ale ve spolupráci s předsedou Rady zajistit dohodu, s níž se cítil přesvědčen, že bude mít možnost mandát interpretovat tak, že to jeho týmu umožní věnovat se činům obou stran konfliktu.
Experti se mohou přít, zda to bylo v souladu s pravidly a postupy OSN.
Já nemám pochyb, že zúčastnění usilovali o nalezení cesty vpřed, která by umožnila úplné vyšetřování a pomohla překonat současný rozkol podlamující váhu Rady pro lidská práva v rámci systému OSN.
Otázkou teď je, zda vlády zjištěním soudce Goldstonea věnují seriózní pozornost, kterou si zasluhují, anebo zda se raději stáhnou k nepokrytě politickému přístupu.
Goldstoneova zpráva hovoří jasně:
Jak Palestince, tak Izraelce právem hněvá život, jaký jsou nuceni vést: Co se týče Palestinců, zlost na jednotlivé události – civilní oběti, škody na zdraví a majetku v Gaze v důsledku vojenských útoků, blokáda, neutuchající výstavba zdi vně hranic z roku 1967 – se spojuje s niterným hněvem kvůli setrvalé izraelské okupaci, jejím každodenním ponížením a stále nenaplněnému právu na sebeurčení.
Co se týče Izraelců, veřejná prohlášení palestinských ozbrojených skupin oslavující raketové a minometné útoky na civilisty zesilují hluboce zakořeněnou obavu, že vyjednávání mnoho nepřinese a že jejich stát zůstává v existenčním ohrožení, před nímž svůj lid dokáže ochránit právě jen stát sám.
Takto Izraelci a Palestinci sdílejí tutéž skrytou obavu, podle některých lidí víru, že ten druhý nemá v úmyslu akceptovat naše právo na vlastní zemi.
Tento hněv a strach bohužel obratně zastupují mnozí politici. (odst.
1705)
V zájmu lidských práv a míru v regionu doufám, že mezinárodní společenství přihlédne k těmto okolnostem, zváží zprávu soudce Goldstonea v její úplnosti a bude naléhat na zodpovědnost za nejzávažnější zločiny.
Účetní triky v širém světě
Účetní kličky budou významným bodem jednání bankéřů, kteří se sejdou na výroční schůzi Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky ve Washingtonu.
MMF by měl poradit, jak řešit účetní problémy, nejen soukromému sektoru, ale měl by se podívat i na účetní triky vlád a na svoje vlastní "kejkle".
To tvrdí nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.
Skandály kolem auditora Arthura Andersena a společnosti Enron ve Spojených státech soustředily pozornost světových médií na problém účetnictví v soukromých firmách.
Rozsah této korupce by však nikdy neměl zastínit skutečnost, že řada nepravostí se děje i v účetnictví veřejného sektoru.
Účetní pravidla vznikla proto, aby vytvořila standardní rámec, v jehož rámci lze hodnotit finanční postavení firem nebo vlád.
Spatné účetní rámce vedou ke špatným informacím a špatné informace vedou ke špatným rozhodnutím s vážnými dlouhodobými následky.
To platí jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru.
Enron a další firmy předvedly, jak lze účetní pravidla překroutit a znásilnit s cílem předložit zavádějící obrázek o tom, co se ve firmě doopravdy děje.
Nezapomeňme ale, že i Bushova vláda předvedla, jak lze účetní pravidla překroutit s cílem předložit zavádějící obrázek o tom, co se doopravdy děje v národním hospodářství.
Například v loňském roce došlo k možná největšímu účetnímu podvodu vůbec, když byl více než tříbilionový megapřebytek na roky 2002 až 2011 převeden do schodku ve výši dvou bilionů dolarů.
Investoři z Enronu museli čekat roky, než zjistili, že něco neklape; nečekané a rozsáhlé změny v americkém postoji k fiskální politice však už předem dávají jasně tušit, jak masivní asi bude měřítko budoucích problémů.
Stejně jako v případě Enronu bude i v tomto případě trvat několik let, než na povrch vyplave všechna závažnost Bushova podvodu.
Bushova vláda bude všechnu vinu svádět na topící se ekonomiku, smůlu a neúmyslně chybné rozpočtové odhady.
Amerika ale není jediná země, která toleruje oficiální účetní podfuky.
V Latinské Americe a mnohde jinde v rozvojovém světě zavádí MMF účetní rámce, které nejenže nemají valný smysl, ale které navíc vedou ke zbytečné úspornosti.
U některých nejchudších zemí světa - tedy těch, které jsou nejvíce závislé na cizí pomoci - MMF tvrdí, že zahraniční pomoc by se ve vládních rozpočtových propočtech neměla objevovat jako příjmová položka.
Ale co jiného než příjem je finanční pomoc?
Argument MMF má asi být tento: finanční pomoc zvenčí je nestálá a země se na ni tedy nemohou spoléhat.
Holá pravda je ale taková, že pomoc je v těchto chudých zemích stabilnější příjmovou položkou než vlastní příjem z daní.
Podle logiky MMF se do rozpočtů nemá počítat ani pomoc ani příjem z daní.
Pokud se věci mají takto, jsou všechny země světa v pekném průšvihu.
Absurdní je zde myšlenka, že všechna zahraniční pomoc by měla být převedena do rezerv.
Země, které peníze darují na financování škol a zdravotnických zařízení, totiž chtějí vidět, jak jsou jejich peníze investovány do škol a zdravotnických zařízení.
Nechtějí vidět, jak putují do státních rezerv.
V rozvinutých zemích vlády dobře vědí, jak řešit otázku příjmové nestability: pružností výdajů.
Stavět školy, když peníze jsou; nestavět školy, když peníze nejsou.
Ekonomové Světové banky o této logice přesvědčují MMF už léta.
Zatím bohužel s pramalým úspěchem.
Pohoršení budí také další účetní praktiky MMF, například to, jak jsou řešeny kapitálové výdaje státních podniků.
Pokud si v Latinské Americe chce státem vlastněná firma půjčit peníze na investice, je to v Latinské Americe chápáno jako státní deficit.
Investoři, kterým jde o velikost vládního schodku, vidí součet zisků a ztrát.
Pokud si firma chce za půl miliardy dolarů koupit majetek ve výši jedné miliardy dolarů, ekonomická logika velí pořídit takový majetek.
Bilanci to vylepší o půl miliardy dolarů.
Podle logiky MMF však v takovém účtování záleží jen na zvýšení výdajů a půjček, ne na hodnotě akvizic.
Vzhledem k tomuto pravidlu by pak investoři mohli usoudit, že fiskální situace státu se zhoršuje, a mohli by začít požadovat vyšší úrokové sazby.
Zahraničním investorům se logika MMF pochopitelně líbí, neboť vládní korporace se tak dostávají do jasné nevýhody: tyto firmy, jejichž schopnost investovat je potlačena, nedokáží v pořizování akvizic konkurovat.
Druhá účetní deformace Mezinárodního měnového fondu se týká stabilizačních fondů.
To jsou národní fondy, které v obdobích konjunktury získávají příjem z prodeje přírodních zdrojů, který se dává stranou na horší časy.
To dává smysl.
Účetní metody propagované MMF však využívání těchto fondů na stabilizování ekonomiky prostřednictvím kontracyklických fiskálních výdajů brzdí.
Podle mexických a chilských úředníků, s nimiž jsem o této věci diskutoval, jsou výdaje ze stabilizačního fondu údajně chápány tak, jako by si země půjčovala, čímž se vlastně zvyšuje deficit země.
Země se zhoršení svého úvěrového ratingu obávají pochopitelně nejvíce v obdobích hospodářského zpomalení, takže postoj MMF je v tomto případě mimořádně nanic.
Účetní rámce MMF, místo aby trhu poskytovaly užitečné signály, poskytují zkreslené informace, které zhoršují problémy zemí, jež se v nemalých problémech topí i bez toho.
Bez přesných informací nejsou možná dobrá rozhodnutí.
A přesné informace lze získat jen z kvalitních účetních rámců.
Samozřejmě že dokonalý účetní rámec neexistuje, ale jsou bohužel i takové rámce které systematicky informace zkreslují.
Do výběru takové účetního rámce často zasahují skryté zájmy.
Samozřejmě, že nic takového jako právo na odkup akcií zakomponované do účetních pravidel nebo zájmy jednotlivých bossů, to jistě ne.
Zkreslené a nespravedlivé účetní rámce MMF mohou mít navíc i skrytý smysl: nutit vlády, aby snižovaly své výdaje.
To má ovšem vysoké ekonomické i sociální dopady, nemluvě o tom, že tato agenda zdaleka přesahuje mandát MMF.
Bez centra euro nemůže vydržet
CAMBRIDGE – Nezaměstnanost mladých lidí v& zemích eurozóny, jako je Španělsko a Řecko, dosahuje 50& %.
Dává se tak jedna generace za oběť jednotné měně, která pokrývá natolik nesoudržnou skupinu zemí, že je neudržitelná?
Je-li tomu tak, skutečně rozšiřování členství v& euru slouží údajnému cíli Evropy maximalizovat hospodářskou integraci, aniž by nutně dospěla k& plné politické unii?
Dobrá zpráva je, že k& tomu, jestli má Evropa mít jednotnou měnu, má ekonomický výzkum co říct.
Špatná zpráva je, že je čím dál jasnější, že přinejmenším u velkých zemí platí, že měnové oblasti budou velice nestabilní, nebudou-li se držet národních hranic.
Jako minimum měnová unie vyžaduje konfederaci s& výrazně centralizovanějšími pravomocemi v& oblasti zdanění a dalších politik, než jaké evropští lídři u eurozóny předpokládají.
Ale co proslulá hypotéza nositele Nobelovy ceny Roberta Mundella z& roku 1961, že se národní a měnové hranice nemusí výrazně překrývat?
Ve svém provokativním pojednání „Teorie optimálních měnových oblastí“ v& časopise American Economic Review prohlásil, že pokud se pracující mohou v& hranicích měnové oblasti stěhovat za pracovními místy, region si může dovolit vzdát se vyvažovacího mechanismu kurzovní korekce.
Ocenil jiného (budoucího) laureáta Nobelovy ceny Jamese Meadea za to, že ve své dřívější práci rozpoznal význam mobility pracovních sil, ale kritizoval jej, že tuto myšlenku interpretoval příliš úzce, zejména v& kontextu rodící se evropské integrace.
Mundell finanční krize sice nezdůrazňoval, ale mobilita pracujících je dnes patrně důležitější než kdy jindy.
Není divu, že z& krizí postižených zemí eurozóny odcházejí pracující, leč nesměřují nutně do silnější oblasti na severu.
Namísto toho portugalští pracující prchají do vzkvétajících dřívějších kolonií, například Brazílie a Macau.
Irští pracující se houfně stěhují do Kanady, Austrálie a Spojených států.
Španělští pracující proudí do Rumunska, které bylo donedávna významným zdrojem zemědělských dělníků pro Španělsko.
Přesto platí, že kdyby se mobilita uvnitř eurozóny podobala Mundellovu ideálu, nemohli bychom dnes být ve Španělsku svědky 25% nezaměstnanosti, když německá míra nezaměstnanosti dosahuje necelých 7& %.
Později si autoři začali všímat, že existují další podstatná kritéria pro úspěšnou měnovou unii, jichž bez hluboké politické integrace není snadné dosáhnout.
Peter Kenen koncem 60.& let prohlásil, že bez kurzovních pohybů fungujících jako tlumiče šoků vyžaduje měnová unie fiskální transfery, aby dokázala sdílet rizika.
U normální země představuje národní soustava daně z& příjmu mohutný stabilizační prvek napříč regiony.
V& USA platí, že když se zvýší ceny ropy, příjmy v& Texasu a Montaně vzrostou, takže pak tyto státy přispívají vyššími daňovými odvody do federálního rozpočtu, čímž pomáhají zbytku země.
Evropa samozřejmě žádný významný centralizovaný daňový orgán nemá, a tak jí tento automatický stabilizační mechanismus v& zásadě chybí.
Někteří evropští akademici se snažili doložit, že fiskální transfery ve stylu USA nejsou zapotřebí, protože žádoucího stupně sdílení rizika lze teoreticky dosáhnout prostřednictvím finančních trhů.
Jednalo se o silně zavádějící tvrzení.
Finanční trhy mohou být křehké a zajišťují slabou kapacitu pro sdílení rizik ve vztahu k& příjmu z& práce, který ve všech vyspělých ekonomikách představuje největší díl důchodu.
Kenen se zabýval především krátkodobými transfery s& cílem vyhladit cyklické nerovnosti.
Jenže v& měnové unii s& obrovskými rozdíly v& hladinách příjmů a vyspělosti se krátkodobost může protáhnout na velmi dlouhou dobu.
Mnozí Němci dnes mají oprávněný pocit, že jakýkoli systém fiskálních transferů se promění v& permanentní penězovod, podobně jako severní Itálie už celé století vypomáhá jižní Itálii.
Ostatně po více než 20 letech západní Němci stále nedohlédnou na konec účtu za sjednocení Německa.
Maurice Obstfeld později poukázal na to, že kromě fiskálních transferů měnová unie potřebuje jasně definovaná pravidla pro půjčky poslední záchrany.
Jinak se rozmůžou runy na banky a dluhové paniky.
Obstfeld měl sice na mysli mechanismus finančních záchran pro banky, ale je víc než jasné, že věřitele poslední záchrany a mechanismus bankrotu potřebují i státy a obce.
Logickým důsledkem kritérií stanovených Kenenem a Obstfeldem, ba i Mundellova kritéria mobility pracovní sil je, že měnové unie nemohou přežít bez politické legitimity, která nejspíš zahrnuje i všeobecné volby napříč regionem.
Evropští lídři nemohou bez soudržného evropského politického rámce donekonečna uskutečňovat rozsáhlé transfery napříč zeměmi.
Tvůrci evropských politik si dnes často stěžují, že kdyby nebylo americké finanční krize, eurozóna by prospívala.
Možná že mají pravdu.
Každá finanční soustava ale musí mít schopnost přestát šoky, včetně těch velkých.
Evropa možná nikdy nebude podle žádného z& měřítek „optimální“ měnovou oblastí.
Bez další hluboké politické a hospodářské integrace – která nakonec nemusí zahrnovat všechny současné členy eurozóny – však euro nemusí vydržet ani do konce současné dekády.
Století čínských protestů
Jak dosáhnout „Evropy výsledků“
BRUSEL – Cunami, které se prohnalo přes finanční trhy, je celosvětovou pohromou.
Pokud se ale s krizí vhodně vypořádáme, mohla by pozvednout vážnost Evropské unie a jejích institucí.
Problém legitimity EU má dva odlišné aspekty: apatii, ústící v nízkou volební účast v evropských parlamentních volbách, a vyložený euroskepticismus.
Problém volební účasti zčásti odráží frustraci ze současného stavu EU a také dojem lidí, že hlasováním mohou tím či oním směrem vyvíjet jen malý tlak.
Na druhou stranu euroskepticismus a rýsující se hrozba antievropského populismu se přímo váží k představě, že EU není jen neschopná nabídnout řešení krize, ale že ve skutečnosti tvoří součást problému.
Takže ačkoliv EU představuje naši nejlepší naději na to, že dokážeme zajistit, aby byla Evropa v dnešním čím dál náročnějším prostředí mezinárodně konkurenceschopná, přičítá se jí vina za globalizaci.
Řada lidí tyto dva aspekty problému legitimity EU směšuje a domnívá se, že nízkou účast v evropských volbách lze tak nějak zlepšit tím, že se lidem bude zdůrazňovat, jak dobrá a důležitá EU je.
To však ve většině případů není možné.
Na první pohled nejsnazším řešením problému nízké volební účasti je dát Evropskému parlamentu více pravomocí.
Kdyby to však bylo řešením, nesledovali bychom setrvale klesající účast od 63% maxima, jehož bylo dosaženo v prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1979.
Vždyť od té doby se vliv a pravomoci EP v oblasti společného rozhodování neustále rozrůstají.
Potíž je v tom, že volby do EU musí být „o něčem“, mají-li voliče zajímat, což znamená, že musí nabízet skutečnou volbu.
A skutečná volba vyžaduje celoevropské předvolební kampaně všech stran.
To by také zahrnovalo úpravu, podle níž by na výsledku voleb do EP závisela volba předsedy Evropské komise.
Obě podmínky už jsou ale ve skutečnosti splněny.
Portugalský premiér José Manuel Durão Barroso byl v roce 2004 jmenován předsedou Komise, protože pocházel z politické organizace s nejsilnějším volebním výsledkem, z Evropské lidové strany.
A letošní volby se oproti dřívějšku vyznačovaly důraznější účastí partajních organizací evropské úrovně.
Jsem ovšem přesvědčen, že nejdůležitějším způsobem jak znovu probudit zájem voličů o evropské volby je otevřít jim volbu předsedy Komise a vytvořit během příští předvolební kampaně ryze celoevropskou politickou debatu.
S problémem euroskepticismu se lze vypořádat, jedině pokud samotná Unie začne podávat lepší výkon a bude při tom vidět.
Právě proto když před čtyřmi lety ve Francii a v Nizozemsku zkrachovala referenda o Ústavní smlouvě, usilovala Komise o zdůraznění myšlenky „Evropy výsledků“, která by se snažila občany o své hodnotě přesvědčit konkrétními úspěchy.
Vzhledem k závažnosti hospodářské krize nadešel čas, aby EU prokázala své silné stránky, kdykoli to bude možné.
Cílem musí být nejen vydobýt si znovu srdce Evropanů přemožených skepsí, ale také přesvědčit je, že pro zvládnutí výzev, jimž Evropané čelí, je Unie nepostradatelná.
Evropští občané si uvědomují, že relativně malé národní státy tvořící EU si už s těmito výzvami nedokážou poradit na vlastní pěst.
V Irsku vyvolala finanční krize loni na podzim zvrat veřejného mínění ohledně EU, a členství v EU a zavedení eura se stalo prioritou dokonce i na Islandu, přestože leží na periferii našeho kontinentu.
Evropské země jsou už natolik vzájemně provázané, že izolovaná národní opatření v oblastech, jako je regulace finančního trhu, jsou beznadějná.
Proměňující se svět, v němž hrají čím dál významnější úlohu mocnosti jako Čína a Indie, nebude na Evropu čekat, než se rozmyslí.
EU naopak musí projevit vůdčí schopnost v úsilí o vyřešení současných problémů světa.
Co se týče Evropské lidové strany, pro nás ekonomika není sama o sobě cílem, ale měla by sloužit lidem.
Hospodářskou krizi zapříčinila krátkozrakost a nedostatečná kontrola uvnitř globální finanční soustavy.
Teď musíme nově definovat úlohu regulátorů na finančních trzích a obecněji v ekonomice, neboť nesmíme dopustit, aby finanční sektor odkráčel s výnosy v kapse a břemeno ztrát přenechal daňovým poplatníkům.
To neznamená, že bychom prosazovali posun k socialismu; chceme lepší a promyšlenější regulaci, ne regulaci pro nic za nic.
Rozeznáváme pět klíčů k oživení:
„Evropa výsledků“ je dosažitelná.
Posílit legitimitu EU však může jedině za předpokladu, že se takováto politická doporučení a úspěchy, které z jejich realizace vyplynou, podaří jasně a efektivně tlumočit široké veřejnosti.
Cesta ke vzdělávání do roku 2030
LONDÝN – Když jsem počátkem letošního roku navštívila uprchlický tábor Zátarí v Jordánsku, setkala jsem se s dětmi, které mi řekly, co pro ně znamená vzdělání.
Pro syrskou mládež, jež musela opustit domov a přišla o všechno, je vzdělání něčím více než jen souhrnem znalostí nebo výsledků v testech; je to ztělesnění jejich nadějí do budoucna.
Děti jako ty v Zátarí a miliony jiných po celém světě jsou hlavním cílem činnosti Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí, do které jsem loni v září vstoupila.
Tato komise se věnuje plnění čtvrtého cíle trvale udržitelného rozvoje OSN, jímž je zajistit do roku 2030 „inkluzivní a spravedlivé kvalitní vzdělání a podporovat celoživotní vzdělávací příležitosti pro všechny“.
Na světě žije až příliš mnoho dětí, pro které je tento cíl stále velmi vzdálený.
V době, kdy o naši pozornost usiluje tolik různých rozvojových problémů, by politici měli mít na paměti, že vzdělání není dobrá věc sama o sobě; je to také katalyzátor mnoha dalších rozvojových procesů.
Jak říká staré africké přísloví, když vzděláte dívku, vzděláte celý národ.
Zajištění přístupu ke kvalitnímu vzdělání pro děti, zejména pro dívky, povede k nižšímu počtu sňatků s dětmi a k nižší míře dětské práce a vykořisťování dětí.
Vzdělání má dlouhodobé společenské přínosy; vzdělané děti jsou nejen politicky angažovanější, ale také přispívají vlastním duševním kapitálem a využívají podnikatelské příležitosti, jakmile se objeví, čímž podporují hospodářský růst.
Řešení otázky vzdělávání musí vycházet ze dvou principů zakořeněných v cíli samotném.
Za prvé princip „pro všechny“ znamená, že se musíme zaměřit na děti, které zůstaly opominuté.
Miliony dětí nechodí do škol nebo dostávají podřadné vzdělání kvůli tomu, kým jsou nebo kde žijí.
Podle vysokého komisaře OSN pro uprchlíky existuje u dětí uprchlíků pětkrát vyšší pravděpodobnost, že nebudou chodit do školy, než u ostatních dětí v zemích, kam tyto rodiny uprchly.
A ve všech afrických státech s výjimkou dvou existuje u dívek nižší pravděpodobnost než u chlapců, že dokončí základní vzdělání.
Chceme-li dostat tyto děti do školy, potřebujeme si osvojit nové přístupy, které budou přímo řešit jejich vyloučení ze společnosti a zajistí skutečnou dostupnost a relevantnost školní výuky.
Druhým principem je „kvalita“: vzdělávání musí být efektivní, aby se děti skutečně učily.
Pro 61 milionů dětí, které nechodí do základní školy, je formální vzdělání nedostupné.
Stejně naléhavá je ovšem skutečnost, že více než třetina dětí ve věku základní školní docházky – celkem jde o 250 milionů žáků – se podle Globální monitorovací zprávy projektu UNESCO „Education for All“ neučí základní věci.
Polovina těchto dětí je ve škole nejméně čtyři roky.
Musíme řešit bariéry výuky v učebnách i doma zlepšováním kvality vyučování a podmínek ve třídách a také tím, že naučíme rodiče, jak mohou vzdělávání svých dětí sami podporovat.
Zavádění těchto dvou principů si vyžádá vyšší investice.
UNESCO loni spočítalo, že vlády musí zdvojnásobit výdaje na vzdělávání vyjádřené jako podíl na národním důchodu, aby cílů stanovených pro rok 2030 dosáhly.
Bude to vyžadovat navýšení daňových příjmů a také ráznější snahu vymáhat dluhy.
Rovněž dárci musí dostát svým závazkům pomoci a efektivněji tuto pomoc cílit.
Méně než třetina celkové pomoci určené na vzdělání například putuje do Afriky, přestože v tomto světadílu žijí téměř dvě třetiny dětí, které nechodí do školy.
Rozpočty na vzdělání navíc v současnosti bývají často regresivní, což znamená, že téměř polovina výdajů v nejchudších zemích putuje k nejvzdělanějším 10% populace.
Zkvalitnění investic do vzdělání vyžaduje kroky ve dvou klíčových oblastech.
Za prvé potřebujeme spravedlivé financování, které vyčlení větší objem financí na péči a rozvoj v raném dětství, kdy je potenciál k návratnosti nejvyšší.
Rozpočty se musí zaměřit na nejhůře vyřazené děti a primární vzdělání musí být v místě využívání služby bezplatné, aby se každé dítě mohlo učit.
Kromě toho naléhavě potřebujeme větší průhlednost a zodpovědnost, aby byly rozpočty dobře viditelné a komunity měly při řízení škol své slovo.
Za druhé musíme posílit systémy vzdělávání v dané zemi, aby vlády vnímaly samy sebe jako garanta dostupných a kvalitních škol pro své občany a nepřenechávaly tuto roli vnějším rozvojovým agenturám.
Zejména bychom měli prosazovat partnerství mezi vládami a firmami, abychom zvýšili objem domácích zdrojů na vzdělání a eliminovali nezákonné kapitálové toky, které připravují vlády o prostředky k jeho financování, například daňové úniky nebo praní špinavých peněz napříč státními hranicemi.
Se zřetelem na tyto priority přednese vzdělávací komise svá doporučení 18. září na Valném shromáždění OSN, kdy je obdrží také generální tajemník a začne se jimi řídit.
Vzdělávací komise bude úspěšná, pokud se nám podaří mobilizovat finance a politickou vůli k zajištění, aby se každé dítě mohlo učit bez ohledu na příjmy, místo bydliště či sociální postavení.
Naše práce neskončí, dokud k tomu nedojde.
Jak dosáhnout růstu v nově rovnovážném světě
MILÁN – Přestože finanční krize už se zklidňuje, není pravděpodobné, že by posílily vyhlídky na růst v globální ekonomice.
Zčásti je to nevyhnutelné.
Jde ale také o důsledek nevalné mezivládní koordinace v době, kdy světová ekonomika hledá ztracenou rovnováhu.
Před propuknutím krize američtí spotřebitelé v průměru buď nic neušetřili, anebo hromadili dluh.
To se teď změnilo.
Vzhledem k vážné újmě, již majetku domácností uštědřil krach cen obytných prostor a další propady cen aktiv, zavládl chaos v penzijním a důchodovém zabezpečení.
Jelikož ceny aktiv v nejbližší době nedosáhnou předkrizových úrovní (tedy pokud nenafouknou další bublinu a nezpůsobí tak riziko opětovné nestability), úspory domácností už ve Spojených státech vzrostly asi na 5 % disponibilního příjmu a zřejmě nadále porostou.
Tento ústup amerického spotřebitele je částí (snad až polovinou) procesu hledání nové rovnováhy ve světové ekonomice.
Obnovení americké rovnováhy úspor a investic naznačuje snížení globální agregátní poptávky o zhruba 800 miliard dolarů.
Jistěže, fiskální deficity a nouzová opatření ve vyspělých ekonomikách a některých významných rozvojových zemích tento strmý propad zmírnily, neboť chybějící spotřebitele zčásti nahradily.
Tato substituce ale nemůže trvat navěky.
Vlády ve vyspělých zemích budou nakonec nuceny výdaje snížit a centrální banky ustoupí od nouzového poskytování úvěrů a záruk.
Řada lidí je proto přesvědčena, že se blíží „nový normál“ pomalejšího růstu vyspělých zemí.
Přestože ceny aktiv se v mnoha zemích oživují a negativní růst zpomaluje, nezaměstnanost zůstává vysoká a nadále roste.
Riziková rozpětí už sice od maxim vrcholné krize poklesla, ale v mnoha sektorech zůstávají úvěry napjaté či stěží dostupné, přičemž finanční sektor je na cestě k větší konzervativnosti – a bude zřejmě nově regulován vyššími požadavky na kapitál, rezervy a marže.
A to je jen výchozí scénář.
K rizikům negativního vývoje patří destabilizace v důsledku neschopnosti zkrotit deficity, inflace a zbavení centrálních bank autonomie a ztráta důvěry v dolar, který stále je rezervní měnou globální ekonomiky.
Není tedy divu, že mnozí erudovaní analytici uvážlivě očekávají, že postkrizový růst ve vyspělých zemích bude nižší, asi o 0,5 až 1 %.
Zpomalení růstu vyspělých zemí o 1 % znamená každoroční snížení agregátní poptávky o zhruba 350 miliard dolarů, vedle úbytku plynoucího z hledání nové rovnováhy v USA.
Pokud zpomalení ve vyspělých zemích přetrvá, předkrizové úrovně růstu nebudou dosažitelné ani v rozvojovém světě, vzhledem k nedostatečné poptávce, která by vzniklé zvýšení výstupu absorbovala.
Samozřejmě že jednotlivé rozvojové země mohou být ušetřeny.
Je však neveselým matematickým faktem, že ne všichni si mohou vydobýt tržní podíl.
Pokud je scénář vývoje vyspělých zemí správný, řada rozvojových zemí prodělá a zažije prudké snížení růstu.
Před propuknutím krize měla řada lidí podezření, že agregátní poptávka umožňující vysoký růst je neudržitelná, třebaže problém se zdál snad příliš hypotetický na to, aby vyvolal kolektivní kroky.
To už je pryč.
Jenže problém kolektivního úsilí je stále stejně náročný a vyžaduje bezodkladnou pozornost, chceme-li aby se růstové aspirace světa naplnily.
Problém je tím naléhavější, že jednotlivé země mohou svůj tržní podíl posílit nejen větší konkurenční schopností soukromého sektoru, ale také zaváděním ochranářských opatření.
A jak už jsme u snah mnoha zemí krizi zmírnit zaznamenali, jakmile zavládne nedostatek agregátní poptávky, zavádění nekooperativních, protekcionistických opatření je mnohem pravděpodobnější – přestože se všeobecně uznávají za mimořádně destruktivní.
Co tedy lze udělat na podporu globální agregátní poptávky a růstových vyhlídek, aby přitom zůstala zachována ekonomická otevřenost, která v posledních 30 letech tak významně prospěla rozsáhlým částem rozvojového světa?
Zaprvé, státy s přebytky běžného účtu, jako Německo, Japonsko a Čína, si musí uvědomit, že jejich vlastní růst (a růst ostatních) závisí na snižování globální nerovnováhy úspor a investic, které vyústí v zužování vnějších schodků jinde na světě.
Je třeba takto postupovat udržitelným způsobem, až dojde k ukončování mimořádného fiskálního stimulu.
Zadruhé, všichni musí pochopit svůj vlastní zájem na co nejúplnějším a co nejrychlejším obnovení vyváženého růstu vyspělých zemí, aby potlačoval probíhající propad agregátní poptávky.
Vždyť vyspělé země tvoří dvě třetiny celosvětového HDP, takže pomalý růst v těchto zemích nevyhnutelně zbrzdí globální růst a oseká růstový potenciál velké části rozvojového světa.
Jde však o velice komplikovaný úkol, protože zkrácení dluhové páky a nalezení opětovné rovnováhy nelze uskutečnit přes noc.
Máme ovšem možnost provést zásadní kroky: obnovit fiskální rovnováhu v řádně komunikovaných plánech, zavázat se k autonomii centrálních bank a nízké inflaci a nalézt promyšlenou rovnováhu mezi nedostatečností a nadměrností regulace finančního sektoru.
Zvenčí mohou opětovné nalezení rovnováhy podpořit významní obchodní partneři a držitelé aktiv vyspělých zemí, a to tím, že vysloví souhlas s tím, že se vystříhají náhlých a potenciálně destabilizačních změn ve skladbě svých bilancí.
Jsou tu tedy dvě zásadní témata, která si v nadcházejících měsících musí vydobýt přednostní místo na nejvyšších příčkách ekonomické agendy.
Prvním je úprava regulace finančních soustav vyspělých zemí za účelem zajištění vyšší stability, aniž by to ovšem narušilo jejich zásadní funkce nebo zbytečně zvýšilo cenu kapitálu.
Druhým je soubor ujednání a závazků mezi předními vyspělými a rozvojovými zeměmi, že dojde k obnově rovnováhy globální ekonomiky, aby se zotavila agregátní poptávka a růst.
Podaří-li se toho dosáhnout, svět udělá významný krok směrem k relativně hladkému, efektivnímu a spravedlivému globálnímu ekonomickému oživení.
Krize jedné civilizace
Chemický pomeranč
OXFORD – V novele Anthonyho Burgesse (a ve filmu Stanleyho Kubricka) Mechanický pomeranč má Alex, psychopat bez výčitek svědomí, oči násilím otevřené dokořán a je nucen sledovat násilné obrazy.
Jako Pavlovovu psu je Alexovi vštěpována reakce nevolností na násilí a sex.
Tato scéna je stále šokující, ale tak jako většina science fiction zestárla.
Behavioristická psychologie, z níž čerpala, dávno ztratila platnost a strach, že věda bude zneužita k morálnímu vylepšování lidí, dokonce snad násilného, dnes už zní zastarale.
Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život.
V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází.
Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování.
Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit.
Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, ale také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují.
Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat.
Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším.
Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince.
Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní.
Nikdo samozřejmě nevyvíjí „pilulku mravnosti“, která nás promění ve světce.
Výzkum ale rychle postupuje a je téměř jisté, že naznačí nové způsoby jak přetvořit naše morální instinkty, city a motivace.
Měli bychom své rozšiřující se vědecké poznání základů lidské mravnosti využít k morálnímu zlepšování lidí?
Mechanický pomeranč byl obviňován z glorifikace násilí a některé jeho scény je stále těžké sledovat.
Sám Burgess ale tvrdil, že novela má téměř křesťanské poselství: lidmi nás činí naše svoboda zvolit si jak dobro, tak zlo, a jestliže společnost jedince drtí, aby žil v servilní konformitě, není to o nic méně ohavné než sadismus psychopatů jako Alex, ba možná ještě ohavnější.
Mám dojem, že většina lidí se s tímto názorem ztotožní.
Budou zajedno s tím, že naše schopnost rozlišovat dobro a zlo není rozbitý strojek, který by vědci měli opravit, ale cosi cenného, co bychom měli ochraňovat.
Ovšemže na většinu z nás není třeba nikterak působit, aby v nás znásilnění či mučení vyvolávalo odpor.
To však neznamená, že jsme mravně dobří či dostatečně dobří.
Zatímco čtete tyto řádky, zcela obyčejní lidé kdesi ve světě páchají na jiných nevyslovitelné věci.
I v nejvyspělejších a nejmovitějších společnostech je nutné rozsáhlé a koncentrované úsilí, aby byla zachována i jen minimální slušnost: připomeňme si zámky, bezpečnostní alarmy, policii, soudy, věznice.
Nadto není jisté, zda nám na ostatních skutečně sejde nebo zda lidem méně šťastným dáváme dost.
Člověk se rodí se schopností být mravný, ale jde o schopnost omezenou, která není připravena na řešení etických spletitostí moderního světa.
Tisíce let lidstvo ve snaze přimět lidi ke slušnému chování spoléhá na vzdělávání, přesvědčování, společenské instituce a hrozby reálným (či nadpřirozeným) trestem.
Všichni bychom mohli být mravně lepší, ale je jasné, že tradiční přístup nás mnoho neposune.
Neplatí, že se lidé znenadání začnou chovat lépe, předložíme-li jim více faktů a statistik nebo lepší argumenty.
Neměli bychom tedy ukvapeně zavrhovat úvahu, že by mohla pomoci věda – v prvé řadě tím, že nám pomůže vytvořit účinnější instituce, podnětnější mravní výchovu či přesvědčivější etické argumenty.
Věda ale může nabídnout i bezprostřednější způsoby ovlivňování našich mozků.
Science fiction naše možnosti občas spíš zužuje, než rozšiřuje.
Pokoušet se mravnost prosazovat brutálním donucováním by bylo přinejmenším odsouzeno k nezdaru.
Vlády nesmí získat pravomoc řídit mravní kodex svých občanů – víme, že kdyby takovou moc získaly, zneužily by ji.
Bylo by ideální, kdyby jedinci mohli svobodně zkoušet různé způsoby sebezdokonalování, ať už praktickou dbalostí, čtením etických spisů anebo užíváním „pilulky mravnosti“.
Je ale také pravda, že ačkoliv někteří lidé rádi berou prášky, po nichž se lépe cítí nebo bystřeji myslí, není až tak jisté, že by lidé skutečně chtěli užívat pilulky, které by je mravně zdokonalovaly.
Není zřejmé, zda lidé chtějí být morálně lepší.
Navíc ti, kdo pomoc potřebují nejvíc, jako psychopatický Alex, by to pravděpodobně chtěli nejméně.
Jde samozřejmě o hypotetické otázky.
Dosud nevíme, co je možné.
Je ale lepší tuto etickou diskusi začít raději příliš brzy než příliš pozdě.
I když jsou „pilulky mravnosti“ jen science fiction, vyvolávají hluboké otázky.
Budeme je chtít užívat, budou-li jednou k dostání?
A pokud chtít nebudeme, co to o nás vypovídá?
Mraky nad bezpečností letecké přepravy
PRINCETON – Když se po uzavření způsobeném erupcí islandské sopky Eyjafjallajökull znovu otevřela letiště po celé Evropě, nestalo se tak v důsledku snížení objemu popela v atmosféře, nýbrž v důsledku přehodnocení rizika, které popel představuje pro bezpečnost letadel.
Vedly ke zrušení zákazu letů nové vědecké informace, anebo šlo o odraz lidských i ekonomických potíží, které tento zákaz způsoboval?
V průběhu šesti dní bylo zrušeno zhruba 95 000 letů, což letecké společnosti stálo více než miliardu dolarů.
Odhadem pět milionů lidí zůstalo na zemi nebo se opozdilo.
Britská ekonomika zaznamenala ztrátu 1,5 miliardy liber a podobně postižené byly i ekonomiky další.
Pěstitelé květin v Keni, kteří jsou odkázáni na leteckou přepravu dopravující jejich rychloobrátkové zboží do Evropy, byli náhle bez příjmů.
Šestnáct lidí trpících rakovinou, kteří kriticky potřebovali kostní dřeň k transplantaci, se ocitlo v ohrožení, poněvadž vyhovující dřeň k nim nemohla být letecky přepravena ze Spojených států či Kanady.
Proudová letadla, která v minulosti vletěla do sopečného popela nad USA, Indonésií, Filipínami a Mexikem, ztratila dočasně výkon motorů a v jednom případě se propadla o několik set metrů, ale všem se nakonec podařilo bezpečně přistát.
Neexistovaly však žádné důkazy, že rozptýlenější popel šířící se z Islandu nad Evropu by způsobil podobné problémy.
Rozhodnutí zakázat letový provoz bylo založeno na názoru, že jakákoliv koncentrace popela v atmosféře představuje určité riziko pro letadla a že bez ohledu na to, jak může být toto riziko nepatrné, je úkolem vlády „zajistit, aby byla bezpečnost na prvním místě“, jak se vyjádřil britský premiér Gordon Brown.
Zdá se, že evropské vlády skutečně daly uzavřením oblohy absolutní prioritu bezpečnosti nade vším ostatním.
V jiných oblastech se však žádná z nich tímto principem neřídí.
Každý den například zemře na světových silnicích přibližně 3000 lidí.
Omezení rychlosti na řekněme 10 kilometrů za hodinu by zabránilo většině nehod a zachránilo řadu životů.
Přesto to neděláme, protože dáváme bezpečnosti nižší prioritu než své touze trávit méně času jízdou.
Cena, kterou jsme ochotni platit za bezpečnost, nemůže být nekonečná.
Je odpudivé dávat na lidský život cenovku, ale čím více utratíme za bezpečnost, tím méně nám zbude na jiné účely.
Britská vláda používá částku o něco vyšší než jeden milion liber jako obecnou hranici sumy, kterou je ochotna zaplatit za záchranu statistického života – například zvýšením bezpečnosti silničního provozu.
V USA je ministerstvo dopravy připraveno jít za stejným účelem až na 5,8 milionu dolarů – to je při současném směnném kurzu téměř čtyřikrát více.
Znamená to, že bezpečnost je v USA prvořadá, zatímco v Británii nikoliv?
Giovanni Bisignani, šéf Mezinárodního sdružení pro leteckou přepravu, uzavření vzdušného prostoru kritizoval, neboť mu podle jeho slov nepředcházelo žádné hodnocení rizik.
Celkově se však zdálo, že veřejnost toto rozhodnutí podporuje.
Pasažéři, kteří uvízli na letištích, v rozhovorech obvykle říkali, že budou raději sedět na letišti než v letadle, které spadne z oblohy.
Co když však mají někteří cestovatelé vyšší toleranci rizika nebo naléhavější potřebu cestovat než jiní?
John Stuart Mill ve své klasické knize O svobodě nastínil situaci, v níž se jistý člověk rozhodne přejít most, o němž víme, že není bezpečný.
Podle Millova názoru máme právo ho zastavit pouze proto, abychom se ujistili, že si je nebezpečí vědom.
Jakmile o něm ví, je rozhodnutí na něm, jelikož pouze on může posoudit důležitost své cesty a poměřit ji s rizikem, které podstupuje.
Bezpečnost letového provozu je poněkud odlišná, protože ztroskotavší letadlo může zabít i lidi na zemi, avšak zdaleka největší riziko nesou pasažéři a posádka.
Jsou-li o rizicích plně informováni, a přesto jsou ochotni letět – posádce bylo třeba nabídnuto více peněz, což se pracovníkům vykonávajícím nebezpečná povolání často děje –, měli bychom jim bránit, aby se sami rozhodli, zda poletí?
Poté, co testovací lety bez pasažérů neprokázaly žádné poškození motorů a výrobci leteckých motorů sdělili úřadům pro letectví, že jejich výrobky dokážou bezpečně fungovat i při nízké úrovni popela v atmosféře, se nakonec evropské vzdušné prostory opět otevřely.
Mezinárodní úřad pro civilní letectví oznámil, že svolá skupinu expertů, kteří mu pomohou stanovit směrnice, jimiž se bude tento sektor řídit při rozhodování, jaká koncentrace popela v atmosféře již činí lety nebezpečnými.
Když jsme nyní viděli, s jakými náklady je spojeno poskytnutí absolutní priority bezpečnosti, víme, že nejde jen o technickou otázku.
Věřím, že se mezi experty najdou takoví, kteří se zamýšlejí i nad etickou otázkou v pozadí: jak velká míra bezpečí by měla být naším cílem?
Komunistická strana bez komunismu
PRINCETON – Skutečnost, že ruský prezident Vladimir Putin pomazal Alexandra Medvěděva jakožto svého nástupce v údajně demokratických březnových prezidentských volbách, ukazuje, že nejvyšší ruští představitelé se ani za mák nezměnili.
Zdá se stále pravděpodobnější, že stejně jako za Leonida Brežněva budeme i nyní vídat ve zprávách po desítky let stejná jména.
Podle Gleba Pavlovského, čelního ideologa Putinova režimu, je současný ruský systém dokonalý ve všech ohledech kromě jediného: nezná své nepřátele.
Dokonce to vypadá, jako by všichni v Kremlu četli nacistického právního teoretika Carla Schmitta, který učil, že pojmenování nepřítele je stěžejním úkolem politiky.
Ve Schmittově duchu označili Putinovi lidé za svého arcinepřítele liberální stranu Svaz pravicových sil.
Její veřejná shromáždění rozháněli ozbrojení policisté, její předáci byli zatýkáni a biti a Putin prohlásil její stoupence za „kojoty“.
Překvapivé je, že toto agresivní chování není reakcí na žádné viditelné nebezpečí.
Ceny ropy strmě rostou a Putinova obliba u veřejnosti také.
Jím jmenovaní lidé kontrolují vše, co má nějaký význam, od Gazpromu až po Ústřední volební komisi.
Od pacifikace Čečenska prostřednictvím násilí a dotací, uvěznění či emigrace několika finančně zdatných protivníků a mohutných „sociálních investic“ z posledních let, které pod Medvěděvovým osobním dohledem uplatily obyvatelstvo, nemůže žádná reálná síla vážně ohrozit Putinovy lidi.
Přesto je jejich režim v krizi a oni to vědí.
Ruská ekonomika je závislá na plynu a ropě víc než kdykoliv předtím.
Reforma armády uvízla na mrtvém bodě.
Navzdory rostoucím příjmům jsou Rusové méně vzdělaní a méně zdraví než v době, kdy se Putin dostal k moci; stále umírají v otřesně mladém věku.
A ruské angažmá ve světových záležitostech je poskvrněno jedem a korupcí.
Státní monopoly bourají, co soukromé firmy vytvořily.
Byrokrati s nekvalitním vzděláním díky vyššímu toku peněz najímají další byrokraty s nekvalitním vzděláním a v důsledku toho není režim schopen vládnout zemi.
Ta je v rozháraném stavu a její vládcové to vědí.
A tak propadají panice.
Putinovým cílem bylo podřídit veškerou moc kontrole ruských bezpečnostních sil.
Jeho generace důstojníků KGB přihlížela kolapsu komunistické strany a všech vládních orgánů, které „řídila a kontrolovala“, včetně KGB samotné.
Za Putina se tato bezpečnostní služba dočkala pomsty.
Její lidé se stali mocnými, arogantními a nesmírně bohatými.
A také „neposlušnými“.
V roce 2004 zveřejnil tehdejší Putinův zástupce v severozápadním Rusku, generál Viktor Čerkesov, esej, která oslavovala KGB coby jedinou nezkaženou autoritu ve zkorumpované zemi.
Právě tato esej víc než cokoliv jiného definovala Putinovo druhé funkční období.
V říjnu 2007 zveřejnil Čerkesov (dnes šéf jedné z nejobskurnějších a nejmocnějších služeb, Federální protidrogové správy) další esej, v níž hořekoval nad úpadkem svých kolegů: bojovníci se proměnili v obchodníky, postěžoval si.
Ještě předtím zatkli generálové z konkurenční služby FSB Čerkesovova zástupce za „nezákonné odposlouchávání“.
Čerkesov pak učinil veřejné gesto zoufalství a přiznal nezdar Putinova projektu oživit ruskou vládu tím, že ji podřídí bezpečnostním složkám.
Čerkesovův zástupce zůstává ve vězení a většina lidí se domnívá, že Putin není schopen zasáhnout na jeho obranu.
Při absenci kontroly komunistické strany zradili tito bezpečnostní činitelé profesní etiku a zapojili se do koňských handlů, přičemž neváhali použít sílu, když nějaký obchod neprobíhal dobře.
Že se to děje obyčejným Rusům, je nabíledni; Čerkesov však odhalil, že se s touto situací potýká už i okruh Putinových lidí.
Co lze dělat, když bývalí bojovníci z KGB obrátí své meče a štěnice proti sobě?
Čerkesovův případ je typickým příkladem Putinovy noční můry.
Pokud vás však zradí instinkty, uchýlíte se k instinktům ještě hlubším.
Když nyní Putinovi lidé opustili neoliberální ideje svých předchůdců a cítí rozčarování z kliky bývalých agentů KGB, je příkazem dne opětovné vytvoření všudypřítomné politické strany, která kontroluje bezpečnostní služby, státní správu, podnikání i mnoho dalších věcí.
Tato strana bude centralizována pod osobním vedením a poníží stát na pouhou právní fikci.
Její nejvyšší činitelé budou kázat nacionalismus a věřit ve vlastní univerzální kompetentnost jakožto protiklad profesionalismu a korporativismu na způsob KGB.
Boris Jelcin zakázal dekretem činnost stranických organizací ve státem kontrolovaných institucích.
Putinovi právníci toto rozhodnutí zvrátí: strana bude mít buňky či výbory v každé továrně, firmě, vojenské jednotce, univerzitní katedře atd. Členové strany, semknutí vůdcovým charismatem a stranickou disciplínou, se zaměří na zbědovanou zemi a sjednotí ji.
Takový je Putinův plán.
Stejně jako bývalý sovětský vůdce Jurij Andropov, jediný další člověk z KGB, který kdy vládl Rusku, se také Putin stane generálním tajemníkem strany.
A stejně jako za sovětských dob se státní a vládní úředníci promění v pouhé stranické nicky – tutéž roli bude ostatně pod generálním tajemníkem Putinem hrát i prezident Medvěděv.
Funkce generálního tajemníka navíc samozřejmě není svázána žádným ústavně předepsaným časovým ohraničením.
Nakonec bude mít Putin to, co mu dějiny zanechaly: nikoliv ideje, nýbrž jen frakci toužící upevnit vlastní moc.
Lenin a Trockij potřebovali stranu, aby proměnili svou ideologii v realitu; Putin a Medvěděv vymýšlejí ideologii, aby upevnili svou stranu.
Je to bizarní ideologie.
Obviňováním bojovníků z toho, že jsou obchodníky, a obchodníků že jsou zloději, se tato ideologie zříká svého marxistického původu.
Všechny, kdo opravdu dělají nějakou práci – obchodníky, bojovníky, novináře i další –, pak podřídí stranickým ideologům, jejichž jediným úkolem je hledat nepřátele.
Konfederativní řešení pro Palestinu
LONDÝN – Když jsem minulý měsíc pobýval v New Yorku, náhodou jsem bydlel ve stejném hotelu jako izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Aby se vyhovělo jeho bezpečnostním potřebám, proměnil se hotel v pevnost, do značné míry stejně jako samotný Izrael.
Netanjahu byl ve Spojených státech kvůli dalšímu kolu blízkovýchodních mírových rozhovorů.
USA nabídly nejrůznější cukrátka, aby přiměly Izrael zmrazit výstavbu osad na západním břehu Jordánu na dalších 90 dní.
Izraelci to odmítli, čímž bylo dosaženo dalšího patu.
Jaké by tedy mohly být vyhlídky dojednaného míru mezi dvěma národy vznášejícími nároky na stejné území?
Odpověď zní: velmi slabé.
Všechna mírová úsilí od dohod z Osla z roku 1993 byla založena na „řešení spočívajícím v existenci dvou států“, podle něhož má Izrael vydat okupovaná území palestinskému státu, Palestinci se mají zříci veškerých nároků na židovský stát a všichni mají šťastně žít až do smrti.
Dojednané řešení „území za mír“ nadále zůstává oficiální doktrínou Západu.
Jak v nedávném projevu uvedla americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, „spravedlivý, trvalý a všeobecný mír“ musí být založen na „dvou státech pro dva národy“.
Dvě hlavní strany sporu, Palestina a Izrael, zatím hledají jednostranné alternativy vůči zablokovanému „mírovému procesu“.
Palestinci prosazují mezinárodní uznání své státnosti, zatímco Izraelci využívají své osídlovací politiky k zabránění vzniku palestinského státu.
Palestinský prezident Mahmúd Abbás prohlásil, že pokud nejnovější mírové rozhovory zkrachují, bude prosazovat, aby OSN uznala palestinský stát v hranicích z roku 1967.
Brazílie a Argentina tento měsíc „Palestinu“ uznaly a očekává se, že je bude následovat celá kaskáda latinskoamerických zemí.
Abbás nyní obrací pohled na Evropu a hodlá požádat Turecko, aby působilo jako prostředník.
Cílem je využít mezinárodního uznání nezávislého palestinského státu k tlaku na USA, aby ustoupily od své téměř bezpodmínečné podpory izraelské politiky.
Hlavním zájmem Izraele je i nadále bezpečnost.
Oficiální doktrína Západu říká, že dlouhodobá bezpečnost Izraele závisí na úspěchu „mírového procesu“.
V praxi Izrael podniká jiná opatření, aby si zabezpečil budoucnost.
Mediální pozornost se zaměřuje na „bezpečnostní zeď“, které se rozhodně podařilo snížit míru násilí.
Pro jestřáby, kteří dnes ovládají izraelskou politiku, však klíč k izraelské bezpečnosti závisí na hloubkové obraně, pro kterou je rozšiřování osad nepostradatelné.
Recept jestřábů na přežití je trojí: trvalá vojenská a ekonomická podpora z USA, ubránitelné hranice prostřednictvím programu strategického osídlování a rozporcování palestinského západního břehu do vzájemně nepropojených bantustanů či podřízených autorit neschopných společné opozice vůči izraelské politice.
Zatímco se tedy Abbás snaží vytvořit novou situaci, když svolává mezinárodní podporu pro palestinský stát, Izrael se ho snaží „trumfnout“ tím, že učiní takový stát neživotaschopným.
Ideální alternativou k oběma strategiím je mírový proces, který se nesnaží vytvořit dva státy, ale spíše zřídit politickou a hospodářskou základnu pro jediný konfederativní stát.
Řešení založené na existenci dvou států bylo vždy iluzí.
Území nikdy nebylo dost na to, aby uspokojilo vášnivé majetnictví všech, kdo si na ně dělají nárok.
A odsunutí izraelských osadníků ze západního břehu a východního Jeruzaléma se postupem času stalo stejně nemožným jako jakýkoliv pokus Izraele vystrnadit jeho zbylé Araby.
Izraelští Židé zákonitě zůstanou na západním břehu a ve východním Jeruzalémě a izraelští Arabové zákonitě zůstanou v samotném Izraeli.
Taková jsou „fakta na stole“, která odsuzují k záhubě palestinské naděje na suverénní palestinský stát ve stejné míře jako izraelské naděje na stát plně židovský.
Výměna území za mír navíc nikdy nedávala smysl z ekonomického hlediska.
Pokud mělo být určujícím principem odškodnění Palestinců za křivdy, pak vždy existovaly lepší způsoby, jak to provést, než založit rozkolísaný a chudobou zmítaný nový stát závislý na zahraniční pomoci.
Většina lidí zapomněla, že Pařížské protokoly z dubna 1994 zřídily mezi Izraelem a okupovanými územími celní unii, přičemž obchodní spory měla rozhodovat společná Hospodářská rada.
Volný pohyb zboží, práce a kapitálu mezi oběma stranami mohl dát palestinskému HDP obrovský ekonomický impulz.
Zároveň to mohl být základ konfederativního státu, jehož palestinská část by těžila z produktivity a daní osadníků na západním břehu.
Tuto neškodnou vyhlídku však podkopalo násilí potřebné k udržení židovského státu a k umožnění vzniku státu palestinského.
Oficiální stanovisko zůstává takové, že pouze mezinárodně zaručená dohoda o dvou státech přinese bezpečnost potřebnou pro ekonomické oživení palestinských území.
Je ovšem možné, že jednostranná izraelská politika skrytě podporovaná USA vytvoří prozatímní podmínky míru, které budou postačovat k takovému hospodářskému růstu, že to ochladí palestinský nacionalismus.
Palestinská věc není převládajícím zájmem ani v arabských státech, takže Netanjahuova strategie hloubkové obrany má větší naději na úspěch než Abbásova snaha o státnost prostřednictvím mezinárodního uznání.
Netanjahuův projekt není morální.
To ovšem neznamená, že nebude alespoň nějakou dobu fungovat.
Konfederace pro Kosovo
V Kosovu se krátí čas. Nebude-li do začátku prosince dosaženo urovnání pod záštitou Organizace spojených národů, většinová albánská populace v provincii zřejmě jednostranně vyhlásí nezávislost – což je postup, o němž Spojené státy prohlásily, že by mohl mít jejich podporu.
Byl by to katastrofický krok.
Rusko by zuřilo, protože se obává, že odtržení Kosova – ať už mezinárodně uznané, či nikoli – by v bývalé sovětské říši mohlo rozdmýchat separatistické tendence.
Srbsko je ještě silněji proti.
Srbský státní tajemník pro Kosovo Dušan Proroković řekl, že jeho vlast by k zachování suverenity mohla použít sílu.
I kdyby vláda váhala, krajně nacionalistické skupiny by předsedu vlády Vojislava Koštunicu mohly k vyslání jednotek donutit: současná přítomnost OSN v Kosovu je velice slabá (jen 40 „vojenských pozorovatelů“ a 2116 policistů), ale při vyslání 15 tisíc vojáků NATO by vojenský střet mohl být velice nebezpečný.
Po osmi letech mezinárodní správy zachutnala kosovské albánské většině svoboda a touží po úplné nezávislosti.
Srbsko ale tvrdí, že provincie zůstává významnou součástí jeho historické a kulturní tradice.
Nezávislost by navíc nepřijala srbská veřejnost, která už teď zdrceně sledovala, jak se z „Velkého Srbska“ postupně ukrajovalo, naposledy odtržením Černé hory.
Srbsko je ochotné Kosovu přiznat jedině „posílenou autonomii“ a určitou možnost uzavírat mezinárodní dohody.
Přestože se však obě strany jeví jako nesmiřitelné, ještě není na kompromis pozdě.
Dosáhnout jej ovšem bude možné jedině oživením – a aktualizací – staré instituce mezinárodního společenství: konfederace států.
Prostřednictvím závazné rezoluce Rady bezpečnosti OSN by bylo možné Kosovu udělit plnou a výhradní pravomoc nad jeho občany a územím a dále omezenou možnost vystupovat na mezinárodní scéně.
Bylo by možné oprávnit jej k uzavírání obchodních dohod a smluv týkajících se osob (například vstupu a pohybu cizinců či extradice) a dát mu právo usilovat o vstup do OSN (což nevyžaduje úplnou suverenitu ani nezávislost).
Kosovo by tak získalo některé podstatné rysy státnosti.
Avšak plnou pravomoc nad zásadními zahraničněpolitickými záležitostmi (například aliancemi a vztahy s mezinárodními ekonomickými institucemi), obranou, hranicemi (pro případ, že by si Kosovo přálo spojit se s Albánií) a zacházením s kosovskou srbskou menšinou by dostal rozhodovací orgán složený z delegátů z Kosova, Srbska a Evropské unie.
Ve výsledku by Kosovo a Srbsko tvořily dva odlišné mezinárodní subjekty, vázané konfederací ukotvenou ve společném rozhodovacím orgánu.
Samozřejmě, jednalo by se o konfederaci asymetrickou, protože svrchovanost srbské vlády nad zbytkem Srbska by zůstala nedotčená a neomezená, zatímco „svrchovanost“ vlády Kosovanů nad Kosovem by byla měla své mantinely.
Aby se předešlo tomu, že jedna ze stran získá nadvládu a prosadí svévolná rozhodnutí, společný rozhodovací orgán by se měl skládat ze čtyř srbských delegátů, dvou kosovských delegátů a tří představitelů EU, což by od obou stran vyžadovalo, aby získaly podporu evropských zástupců.
Navíc by EU měla vybudovat malou, ale účinnou vojenskou sílu (řekněme 5000 mužů), která by byla pro rozhodnutí společného orgánu oporou.
Obě zápasící strany by tak jako v případě každého kompromisu tímto uspořádáním jak ztratily, tak získaly.
Srbsko by si zachránilo tvář a mohlo by i nadále mluvit do zásadních věcí ohledně Kosova, včetně zacházení se srbskou menšinou.
Kosovo by získalo omezenou nezávislost, přičemž jeho status by se pozvedl z provincie svrchovaného státu na mezinárodní subjekt schopný uzavírat určité dohody s dalšími státy, a dokonce vstoupit do OSN.
Prospěch by z toho měla i EU, neboť by přispěla ke stabilizaci nesmírně nestálé oblasti.
Následně by EU na Kosovo dohlížela a bránila jakémukoli sporu, který by mohl získat násilný charakter.
Poslední výhodou tohoto řešení je, že by bylo dočasné.
Historicky se konfederace dříve či později buď staly federacemi (jak se přihodilo v USA, Německu a Švýcarsku), nebo se působením odstředivých sil rozpadly (což byl případ Sjednocené arabské republiky, která vznikla v roce 1958 a tři roky nato se rozpadla v Egypt a Sýrii).
Konfederace, již obhajuji, by tedy vytvářela mezistupeň (trvající pět nebo deset let), na jehož konci by se Kosovo zřejmě stalo plně nezávislým.
Odložení konečného řešení tímto způsobem by poskytlo čas k ověření vyhlídek Kosova na vstup do EU, a tedy vposled na sdílení „svrchované moci“ s dalšími nezávislými státy, což by mohlo zmírnit nebezpečně silné nacionalistické požadavky Kosovanů.
Konzervativní Evropa
Minulý týden se v Berlíně setkali Tony Blair, Jacques Chirac a Gerhard Schröder.
Odjížděli se závazkem, že oživí růst Evropy.
Tenhle prázdný slib jsme neslyšeli poprvé.
Evropská unie nepotřebuje sliby, ale nový směr.
To říkám jako šéf strany, která vždy stála v čele britského angažmá v Evropě.
Na počátku 60. let jako první podala žádost o členství konzervativní vláda.
V roce 1973 konzervativní vláda dovedla Velkou Británii do Evropského hospodářského společenství.
Margaret Thatcherová spolupracovala roku 1986 s Jacquesem Delorsem na vytvoření jednotného trhu.
Nemám tedy pochyb o tom, že Británie musí v unii zůstat vlivnou zemí.
Avšak britská politika vůči EU mnohokrát nevedla ke zlepšení, nýbrž ke zhoršení vztahů mezi členskými státy.
Naší tradiční reakcí na nové iniciativy EU často bylo novinkám odporovat, hlasovat proti nim, v hlasování podlehnout a pak je rozmrzele přijmout a vinu svalovat na všechny kolem.
Mnozí Evropané už mají britských vet po krk.
A já také.
Existují samozřejmě základní požadavky, které musí všechny členské státy přijmout.
Nejpřednější jsou čtyři svobody jednotného trhu: volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu.
Jednotný trh ale nevyžaduje jednotnou sociální ani průmyslovou politiku a už vůbec ne jednotnou daňovou politiku.
Možnost jednotlivých zemí uskutečňovat v těchto oblastech vlastní politiky posiluje konkurenční schopnost.
Prosadí-li se jednotné normy, Evropa bude nadále zaostávat, neboť členské státy budou přesouvat své výdaje na sousedy.
Které oblasti by se měly týkat všech členských států a které by měly být nepovinné?
Já jsem přesvědčen, že každý členský stát by měl sám spravovat ty politiky, jež přímo a zásadně nepostihují jiné členské státy.
Členské země by se měly rozhodnout, zda si nad oblastmi, jež slouží jejich národním zájmům, chtějí ponechat úplnou národní kontrolu, nebo zda chtějí spolupracovat s ostatními.
Měly by vytvořit řadu překrývajících se skupin - různá spojení členských států by měla mít možnost se podle vlastního uvážení dělit o odpovědnost v různých oblastech.
Historické příklady takového přístupu existují.
NATO bylo flexibilní od svého založení.
Francie se přihlásila ke členství, ale později odmítla podřídit své ozbrojené síly ústřednímu velitelství NATO.
Obdobná pružnost charakterizuje euro, Schengenskou dohodu i sociální kapitolu.
Tyto precedenty lze rozšířit.
Dosud museli všichni postupovat společně, ač si jednotlivé země dojednávaly konkrétní výjimky z účasti.
Od roku 1998 ovšem evropské dohody znají postup - nazývaný posílená spolupráce -, který by mohl některým členským zemím umožnit postupovat v konkrétních oblastech v hlubší integraci, aniž by vyžadovaly účast všech ostatních zemí.
Místo toho, aby jednotlivé členské státy vedly neklidná jednání o neúčasti na nové iniciativě, můžou se prostě zapojit jen ty země, které budou souhlasit.
Země, jež se chtějí hlouběji integrovat, tak mohou učinit.
Nemusí za sebou vláčet Británii ani další zuby nehty se bránící země, protože ostatní nejsou nuceni se k nim přidat.
Tímto způsobem se můžeme vyvázat z institucializované přetahované, jež charakterizuje vztahy v EU.
Nehovořím o dvourychlostní Evropě.
Ta předpokládá, že se všichni shodneme na jistém cíli cesty a budeme se lišit jen tempem postupu.
Já si nepřeji dospět k cílům, o něž někteří naši partneři mohou usilovat.
Nechci jim ale bránit v cestě.
Slýchám, že by to pro země, které se zdrží užší integrace, znamenalo jistou ztrátu vlivu.
Avšak vliv sám není cílem - je prostředkem k dosažení cíle.
Británie nepotřebuje křeslo u stolu, u něhož se bude rozhodovat o euru.
Nečlenstvím v eurozóně naše hospodářství nebylo nijak postiženo.
Věrnost libře neznamená, že se stavíme proti euru či že doufáme v jeho neúspěch.
Evropská unie by se měla přestat snažit dělat všechno a zaměřit síly na to, aby vykonala méně, ale účinněji.
Měla by dát členským státům příležitost vytvořit si v rámci EU vlastní přístup k Evropě, který by vyhovoval jejich národním tradicím.
Právě na tomto základě jsou britští konzervativci proti navrhované ústavě.
Samozřejmě že nesouhlasíme s mnohým z jejího obsahu, ale odmítáme i představu ústavy EU jako takovou.
Je propastný rozdíl mezi smluvně vázaným sdružením národních států a jednolitým útvarem, ať jej nazýváme státem, či nikoliv, který má vlastní právní subjektivitu a odvozuje své pravomoci z vlastní ústavy.
Kdyby tato ústava měla být přijata ve znění třeba jen podobném tomu navrhovanému, EU by získala mnohé znaky i vnější parádu státnosti: vlastního prezidenta a ministra zahraničí, svůj vlastní právní systém.
Nadřazenost práva EU by nevycházela ze zákonů národních parlamentů, nýbrž z nadnárodní ústavy.
To je radikální změna, nikoliv pouhý úklid, jak někteří lidé tvrdí.
Jsem přesvědčen, že není správné učinit změnu takového rozsahu, aniž bychom ji konkrétně projednali s národem, jehož jménem rozhodujeme.
Naše svobody nejsou majetkem volených parlamentů.
Ty je ochraňují a bez výslovného mandátu by neměly naše svobody krátit.
Jakýkoliv návrh nové ústavy musí být předložen britskému lidu a národům všech členských států EU.
Konspirace jako hrom
NEW YORK – Nastal věk konspiračních teorií?
Řada důkazů naznačuje, že se ocitáme v jakémsi zlatém věku občanské spekulace, dokumentace a dedukce, která se formuje – obvykle na internetu – a šíří po celém světě jako virus.
Při tomto procesu se nasávají konspirační teorie z okrajů veřejného diskurzu, kde byly dříve zpravidla uvězněné, občas přímo do nitra politiky.
Zjistila jsem to náhodou.
Napsala jsem knihu o zneužívání výkonné moci ve Spojených státech během Bushových let, a když jsem pátrala po novém dění, narazila jsem na internetu na rozhovory, které berou vážně historky o zákulisních manipulacích.
Existují určitá výsadní témata.
V USA je častou látkou to, že světové elity kují pikle – mimo jiné prostřednictvím Bilderbergovy skupiny nebo Rady pro zahraniční vztahy – s cílem vytvořit „jedinou celosvětovou vládu“, kterou budou namísto národních vlád řídit samy.
Ke slovu se občas dostávají i folklornější podrobnosti, jež mezi členy této kabaly zahrnují ilumináty, svobodné zednáře, držitele Rhodesova stipendia nebo, tak jako vždycky, Židy.
Charakteristické znaky těchto historek jsou známé každému, kdo se zajímal o přenos určitých kategorií vyprávění v dobách krize.
Z literárního hlediska tato konspirační teorie značně připomíná Protokoly sionských mudrců a jejich tajnou světovou elitu s obrovskou mocí a zlými úmysly.
Historicky se obvykle vyskytuje tatáž množina motivů: děsivá, neřízená a hluboká změna prováděná vzdělanými, městskými světoobčany.
Znalci výmarského Německa vědí, že náhlé přesuny a šoky – překotná urbanizace, narušení tradiční rodiny a společenských vazeb, uvolnění sexuálních norem a hospodářský kolaps – přichystaly v myšlení mnoha Němců půdu pro setbu zjednodušujících teorií, které zdánlivě pojmenovaly jejich nejasnosti a nabízely větší smysl jejich trápení.
Podobně „Hnutí pravdy o 11. září“ tvrdí, že v útoku al-Káidy na newyorská dvojčata má prsty někdo „z blízkých“.
V muslimském světě existuje konspirační teorie, že za těmito útoky byli Izraelci a že všichni Židé, kteří v mrakodrapech pracovali, zůstali toho dne doma.
Konspirační teorie obvykle vyplouvají na povrch, když jsou lidé špatně vzdělaní a schází pečlivý nezávislý tisk.
Tak proč si dnes takové teorie získávají příznivce v USA a dalších movitých demokraciích?
Dnešní explozi konspiračních teorií vyvolaly stejné okolnosti, které vedly k jejich přijímání už v minulosti: prudké sociální změny a hluboká ekonomická nejistota.
Zřetelně vymezený „nepřítel“ s neomylným „plánem“ je psychologicky konejšivější než chaotická evoluce společenských norem a kvas – anebo nezdary – nespoutaného kapitalismu.
A třebaže jsou konspirační teorie často zjevně iracionální, otázky, jimiž se zabývají, jsou nezřídka prospěšné, ačkoliv odpovědi jsou obvykle nedoložené nebo jednoduše zcela pomýlené.
Při hledání odpovědí tito občané reagují racionálně na iracionální skutečnosti.
Mnozí občané jsou přesvědčeni, a právem, že hromadné sdělovací prostředky nevyšetřují a nedokladují případy zneužívání pravomocí.
Noviny ve většině vyspělých zemí se potýkají s problémy nebo krachují a investigativní žurnalistika je často první, co osekají.
Koncentrace vlastnictví médií a kontroly nad nimi dále rozdmýchává všeobecnou nedůvěru, což připravuje půdu pro to, aby vakuum vyplnilo investigativní úsilí občanů.
Obdobně platí, že ve věku, kdy firemní lobbisté mají volnou ruku při formování – ne-li formulování – veřejných politik, jsou mnozí lidé přesvědčeni, a opět právem, že jejich volení zástupci je už nereprezentují.
Odtud to nutkání věřit na neviditelné síly.
Konečně i racionální lidé začali být přístupnější určitým konspiračním teoriím, protože v posledních osmi letech jsme skutečně měli možnost řádku důmyslných konspirací sledovat.
Bushova vláda kula pikle, aby přivedla Američany a další do nezákonné války, k čemuž využila smyšlených důkazů.
Je potom s podivem, že se tolik racionálních lidí snaží najít smysl politické skutečnosti, která začala být opravdu nezvykle neprůhledná?
Když se sami členové komise pro vyšetření události z 11. září zřeknou vlastních závěrů (protože se zakládaly na důkazech získaných při mučení), je překvapivé, že mnozí lidé požadují druhé šetření?
Poměrně často právě občané zkoumající okraje diskurzu – kvůli svému zájmu o tyto teorie – zveřejní zprávy, jež média hlavního proudu ignorují.
Bylo například zapotřebí „konspiračního teoretika“ Alexe Jonese, aby se přišlo na dokumenty o mikrovlnných zařízeních, které mají policejní síly používat proti americkým občanům.
Časopis The New Yorker tuto novinku mnohem později potvrdil – aniž by vyjádřil uznání původnímu zdroji.
Tendence médií hlavního proudu neprověřovat a nezveřejňovat, co v konspiračních teoriích na internetu ve skutečnosti představuje zajímavou zprávu, zčásti reflektuje třídní předsudek.
Konspirační teorie se považují za nevkusné a nekultivované.
Takže špičkově vzdělaní formální žurnalisté považují za kontaminované i dobré, kritické otázky či kvalitně zdokumentované údaje, vynesou-li je na světlo investigativci z řad občanů.
Skutečný problém tohoto horečnatého „konspiračního teoretizování“ tkví v tom, že občany emočně zneklidňuje, ale nenabízí jim žádný pevný důkazní základ, o který by opřeli svůj pohled na svět, ani konstruktivní směr, jímž by své emoce obrátili.
Právě to je důvod, proč tolik diskusí přechází od potenciálně zajímavých spekulací občanů k nenávistným výlevům a paranoie.
V horečnatém prostředí, bez řádné redakční kontroly a bez nástrojů k citaci zdrojů, se občané mohou stát kořistí demagogů, kteří je vyburcují, jak jsme v posledních týdnech viděli na shromážděních Sarah Palinové poté, co internetoví teoretici vykreslili Baracka Obamu jako teroristu či člověka spolčeného s teroristy.
Musíme změnit tok informací ve věku internetu.
Občané by měli mít možnost snadněji předávat informace, upozorňovat na události a zasílat podněty investigativním reportérům hlavního proudu.
Měli by na internetu zřídit nové entity, kde by bylo možné za poplatek přímo zveřejňovat investigativní reportáže, nezprostředkované firemními tlaky.
A občanské investigativce je třeba školit v základech žurnalistiky: hledání kvalitních údajů, ověřování událostí ze dvou nezávislých zdrojů, zodpovědné využívání citací a vyhýbání se anonymitě – tedy uvádění vlastního jména pod titulkem článku, tak jako klasičtí novináři.
Právě tak můžeme občany brát vážně – a oni sami sebe – jako dokumentaristy a investigativní zpravodaje naší společné situace.
V době lží z oficiálních míst by zdravý investigativní elán měl přinášet světlo, ne jen stupňovat dusné horko.
Ústavní puč na Ukrajině
Měnit ústavu je vždycky riskantní.
Je to ovšem vyloženě nebezpečné, pokud je cílem prospěch jednoho jediného člověka.
A jestliže se prezident dobrovolně rozhodne omezit moc svého úřadu, můžete si být jisti, že má něco za lubem.
Právě to se dnes děje na Ukrajině, kde prezident Leonid Kučma navrhuje hodit náš prezidentský systém do koše a nahradit jej podivnou odrůdou parlamentního systému, kterou sám zosnoval.
Ne, nestalo se, že by Kučma náhle konvertoval k názoru, že parlamentní demokracie jsou lepší než demokracie prezidentské.
Kučma chce změnit ukrajinskou ústavu výhradně proto, aby udržel moc ve svých rukou.
Dnes Kučma vládne jako všemocný prezident.
Jeho volební období ovšem končí příští rok a on nemůže znovu kandidovat.
Místo aby důstojně odešel do důchodu, jak to běžně dělávají prezidenti od Billa Clintona po Borise Jelcina, Kučma chce změnit ústavu, aby se stal všemocným premiérem, který nikdy nebude muset čelit limitu délky pobytu v úřadu.
Ústava samozřejmě nemá sloužit k zachování statutu quo, jestliže je daný stav prohnilý.
Pokud je to zapotřebí, ústava může a měla by vyjít vstříc reformě.
Silný prezident ovšem neznamená pro Ukrajinu nutně zlo.
Během naší trýznivé postkomunistické přeměny je nezbytné, aby vláda dokázala rázně jednat.
Chcete-li měnit systém, který se v ukrajinských poměrech jeví jako nejvhodnější, musíte pro to mít dobrý důvod.
Prezident Ukrajiny je oprávněn jmenovat a propustit premiéra, rozpustit podle uvážení parlament a prostřednictvím výnosů vládnout, jestliže usoudí, že jsou ohroženy státní instituce.
Den co den v rukou drží ovládací páky všech aspektů vlády.
Takto mocný Caesar musí být bez poskvrny.
To Kučma není.
Právě naopak - prohnilá na Ukrajině není ústava, ale prezident, jehož tíží obvinění z korupce a příprav vražd novinářů a jemuž se ostatní světoví lídři vyhýbají.
Kučma je coby prezident až groteskně neoblíbený.
Větší podpoře se před svým pádem těšil i Slobodan Miloševič v Jugoslávii.
Kučma tedy ví, že se nemůže spolehnout na to, že by si nástupce sám vybral jako Jelcin v Rusku.
Když si Kučma není schopen zajistit krotkého prezidentského nástupce, rozhodl se pro to, co nazývá ,,parlamentní republikou" se slabým prezidentem a mocným ministerským předsedou.
Parlament, který si představuje, je ovšem mutant, jehož prostřednictvím bude za fasádou parlamentní demokracie pokračovat autoritářská vláda kriminálních klanů, jež Kučma ovládá.
Lidé příliš rychle zapomínají na Ukrajinu, na tuto velikou zemi u zítřejší hranice rozšířené Evropské unie.
Avšak jakýkoli pokus o prodloužení Kučmovy vlády vytvoří takový politický zmatek, že nadále už nebude absurdní si myslet, že by Ukrajina mohla jít ve stopách Běloruska a Balkánu počátku 90. let a směřovat k naprosté diktatuře a chaosu.
Ve skutečnosti by se tento scénář mohl odvíjet ještě horším směrem, neboť Rusko zřejmě nebude nečinně přihlížet, jak se Ukrajina rozpadá.
Za takových okolností se zdá pravděpodobnou nějaká forma intervence.
Znovu Ukrajinu pohltit by si ovšem dovolilo jedině Rusko imperiální.
Ovšem imperiální Rusko nemůže být demokratickým Ruskem.
Kučma tedy neohrožuje svobodu a lidská práva jenom na Ukrajině, ale je vlastně nebezpečím i pro ruskou demokracii.
Naštěstí právě nadchází nejvhodnější okamžik, kdy Západ - a zejména EU - může postrčit Ukrajinu dál od propasti.
Vzhledem k tomu, že se příští rok na jaře EU rozšíří, všichni Ukrajinci se obávají, že jejich zemi odřízne od nejvýchodnější hranice Polska a unie nová zeď.
Ačkoliv udržet na Ukrajině demokratické zřízení je především úkol pro Ukrajince, EU jim může pomoci, jestliže učiní praktické kroky, které Ukrajincům dodají důvěru v to, že nebudou odtrženi od zbytku Evropy.
Dvě možné pobídky tvoří velkorysý vízový režim a využití rozvojových fondů na Ukrajině, které přinesou prospěch zchudlému východnímu Polsku.
Obě by ovšem měly být uděleny pod podmínkou, že Kučma nechá ústavu i demokracii země na pokoji.
Evropská unie by si neměla dělat starosti, že zasahuje do vnitřních záležitostí Ukrajiny.
Vždyť jen málo váhala, když před několika lety upozornila jeden z členských států, totiž Rakousko, že má blaho demokracie v zemi ostře pod dohledem.
Vzpurný Kučma si mnohem víc zaslouží, aby Evropa zavedla opatření, která si od něj vynutí slušné chování.
Obdobně platí, že USA by měly být ostražité vzhledem ke Kučmově rozhodnutí vyslat vojáky do Iráku.
Nemůže přece dojít k tomu, že by se americká věrnost demokracii na Ukrajině nechala tak cynicky uplatit.
Ukrajinská vláda, jež by byla skutečně schopná vládnout, by měla usilovat o přijetí evropských zákonů a norem přesně tak, jak to učinily země, jež se chystají do EU vstoupit, a tím napomoci vyčištění nepoctivého systému, kde se tak daří Kučmovým zločineckým přítelíčkům.
Ústavu je nutné reformovat, ale nikoli přesouvat moc z jednoho nezodpovědného vůdce na jiného.
Zapotřebí je jasně přezkoumat svévolná pravidla a vnést transparentnost do rozhodovacích procesů.
Nikdo by neměl pochybovat o tom, že Kučma zamýšlí zůstat u moci, ať se děje co se děje.
Méně jisté je to, zda se bude cítit dostatečně bezpečný, aby uspořádal prezidentské volby (nebo nějaké jiné volby), jestliže nebude mít možnost změnit ústavu tak, aby si pokračování své destruktivní vlády pojistil.
Konec konců, zdiskreditovaný není ukrajinský ústavní pořádek, ale prezident Kučma.
Nakažlivé špatné nápady
NEW YORK – Velká recese roku 2008 se proměnila v Severoatlantickou recesi: do pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti nezabředly velké rozvíjející se trhy, ale především Evropa a Spojené státy.
A právě Evropa a Amerika kráčejí, jednotlivě i společně, k vyústění majestátního debaklu.
Prasklá bublina vedla k masivnímu keynesiánskému stimulu, který předešel mnohem hlubší recesi, ale zároveň zapříčinil značné rozpočtové schodky.
Reakce – rozsáhlé výdajové škrty – se postará o to, že zůstanou zachovány nepřijatelně vysoké míry nezaměstnanosti (obrovské mrhání prostředky a zahlcení strádáním), možná na celá léta.
Evropská unie se konečně zavázala pomoci svým členům ve finanční tísni.
Neměla na výběr: jelikož hrozilo, že se finanční rozvrat rozšíří z malých států jako Řecko a Irsko do velkých zemí, jako je Itálie a Španělsko, čím dál silněji bylo ohroženo samotné přežití eura.
Evropští lídři si uvědomili, že dluhy zemí v tísni začnou být nezvladatelné, nedokážou-li tamní ekonomiky růst, a že bez pomoci nelze růstu dosáhnout.
Avšak byť evropští lídři přislíbili, že pomoc je na cestě, ještě zdvojnásobili sázky na víru, že země nepostižené krizí musí seškrtávat výdaje.
Výsledné vynucené šetření poškodí evropský růst, a tedy růst nejotřesenějších ekonomik: vždyť Řecku by nepomohlo víc nic jiného než solidní růst jeho obchodních partnerů.
Pomalý růst naruší příjmy z daní a podkope deklarovaný cíl fiskální konsolidace.
Diskuse před krizí byla ilustrací toho, jak málo se udělalo pro nápravu ekonomických fundamentů.
Vehementní odpor Evropské centrální banky proti tomu, co je nepostradatelné pro všechny kapitalistické ekonomiky, totiž proti restrukturalizaci dluhu zkrachovalých či insolventních subjektů, dokládá přetrvávající křehkost západní bankovní soustavy.
ECB prohlásila, že celý účet za nedobytný svrchovaný dluh Řecka by na sebe měli vzít daňoví poplatníci, ze strachu, že jakákoli účast soukromého sektoru by vyvolala „úvěrovou událost“, která by si vynutila velké výplaty u swapů úvěrového selhání (CDS) a mohla by vyvolat další finanční rozvrat.
Pokud je však právě toto skutečnost obavou ECB, tedy pokud nejedná pouze v zájmu soukromých věřitelů, rozhodně měla požadovat, aby banky měly více kapitálu.
Obdobně ECB měla banky vykázat z rizikového trhu s CDS, kde jsou rukojmími úsudků ratingových agentur o tom, co představuje „úvěrovou událost“.
Ostatně jedním z pozitivních výsledků jednání evropských lídrů na nedávném bruselském summitu bylo zahájení procesu zkrocení ECB i moci amerických ratingových agentur.
Nejkurióznějším aspektem postoje ECB byla pohrůžka, že restrukturalizované vládní dluhopisy jako zástavu nepřijme, pokud ratingové agentury usoudí, že restrukturalizaci je třeba klasifikovat jako úvěrovou událost.
Celým smyslem restrukturalizace bylo umořit část dluhu a zajistit, aby byl zbytek zvladatelnější.
Jestliže byly dluhopisy přijatelné jako zástava před restrukturalizací, nesporně byly po restrukturalizaci ještě bezpečnější, a tedy neméně akceptovatelné.
Tato příhoda nám slouží jako připomínka skutečnosti, že centrální banky jsou politické instituce, s vlastní politickou agendou, a že nezávislé centrální banky mají sklon upadat (přinejmenším „kognitivně“) do područí bank, jež by měly regulovat.
Na druhé straně Atlantiku je přitom situace o málo lepší.
Tam krajní pravice hrozila, že odstaví vládu USA, čímž potvrdila tvrzení teorie her: když se s racionálními jedinci střetnou ti, kdo se iracionálně upnou k destrukci, není-li po jejich, vítězí ti druzí.
Prezident Barack Obama se proto podvolil nevyvážené strategii snižování zadluženosti, bez jakéhokoli zvýšení daní – ani pro milionáře, jimž se v uplynulých dvou desetiletích tak dařilo, ani zrušením daňových dárků pro ropné společnosti, které podrývají ekonomickou efektivitu a přispívají k degradaci životního prostředí.
Optimisté tvrdí, že krátkodobý makroekonomický důsledek dohody o zvýšení amerického dluhového stropu a předejití svrchovanému úpadku bude omezený – zhruba 25 miliard dolarů výdajových škrtů v nadcházejícím roce.
Nebylo však prodlouženo snížení daně ze mzdy (které nechávalo přes 100 miliard dolarů v kapsách obyčejných Američanů) a je jisté, že trh, v očekávání nástupu kontrakčních důsledků, bude ještě méně ochotný půjčovat.
Už samotné ukončení stimulu je kontrakční.
A za situace, kdy ceny domů nadále klesají, růst HDP se zadrhává a nezaměstnanost zůstává neústupně vysoká (práci na plný úvazek stále nemůže sehnat každý šestý Američan, který o ni má zájem), nejsou na místě úsporná opatření, ale další stimulace – a to i v zájmu vyrovnání rozpočtu.
Naprosto nejdůležitější příčinou narůstajícího deficitu jsou slabé příjmy z daní, v důsledku chabé hospodářské výkonnosti; naprosto nejlepším řešením by bylo dostat Ameriku zpět do práce.
Nedávná dohoda nad zadlužením je krok špatným směrem.
Mezi Evropou a Amerikou dochází k silným přenosům finanční nákazy.
Chyby v americkém finančním řízení se významně podílely na spuštění evropských problémů a finanční chaos v Evropě by zase neprospěl USA – zejména s přihlédnutím ke křehkosti bankovní soustavy USA a trvající úloze, již sehrává u netransparentních CDS.
Skutečný problém ale plyne z jiné formy nákazy: hranice snadno překračují špatné nápady a pomýlené ekonomické představy se na obou březích Atlantiku vzájemně posilují.
Totéž bude platit pro stagnaci, kterou tyto politiky přinesou.
Chladné počty o globálním oteplování
Britská vláda nedávno vydala dosud nejobsáhlejší studii ekonomických nákladů a rizik plynoucích z globálního oteplování, jakož i opatření, která by mohla snížit emise skleníkových plynů, v naději, že se tak podaří odvrátit nejhrozivější dopady.
Zpráva sepsaná pod vedením sira Nicholase Sterna z London School of Economics, jenž mě vystřídal ve funkci hlavního ekonoma Světové banky, dává jasně najevo, že otázkou již není, zda si můžeme dovolit proti globálnímu oteplování něco dělat, nýbrž zda si můžeme dovolit nedělat proti němu nic.
Zpráva navrhuje agendu, jejíž náklady by se rovnaly pouhému 1% roční spotřeby, ale ušetřily by světu rizikové ekvivalentní náklady, které jsou pětinásobně vyšší.
Uváděné náklady globálního oteplování přesahují údaje z předchozích studií, protože Sternova zpráva bere v úvahu množící se důkazy, že globální oteplování je nesmírně složitý a nelineární proces, takže existuje nezanedbatelná pravděpodobnost, že může postupovat mnohem rychleji, než se až dosud předpokládalo, a jeho rozsah může být oproti dosavadním předpokladům daleko vyšší.
Je dokonce možné, že studie ještě náklady značně podhodnocuje: klimatické změny totiž mohou vést například k větší variabilitě počasí, možnému zmizení nebo významné změně Golfského proudu – což je hrozba zejména pro Evropu – a šíření nemocí.
Když jsem se v roce 1995 účastnil Mezivládního panelu o klimatických změnách – vědecké skupině, která periodicky vyhodnocuje poznatky o globálním oteplování –, existovaly přesvědčivé důkazy, že koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se od počátku průmyslové revoluce výrazně zvýšila, že k tomuto zvýšení významně přispěla lidská činnost a že to bude mít hluboké dopady na podnebí a hladinu moří.
Jen málokdo však tehdy tušil, že například na severním pólu budou tát ledovce tak rychle, jak se dnes podle všeho děje.
Někteří lidé přesto namítají, že jelikož nevíme jistě, jak zlé globální oteplování bude, měli bychom proti němu dělat jen málo nebo vůbec nic.
Podle mého názoru by nás však nejistota měla dnes nutit spíše k ráznější akci než k nečinnosti.
Jak říká jeden můj přítel z vědeckých kruhů: pokud jedete v autě, kterému mohou selhat brzdy, po horské silnici, blížíte se k útesu a kolem se snáší mlha, pojedete opatrněji, anebo méně opatrně?
Globální oteplování je jedním z oněch vzácných případů, u nichž se vědecká komunita obává budoucího vývoje více než běžná populace.
Vědci již totiž nahlédli, co může budoucnost věstit.
Jak poznamenává Sternova zpráva, nejzranitelnější budou jako obvykle chudí lidé.
Třetina Bangladéše se do konce tohoto století ocitne pod vodou.
Maledivy a přehršle tichomořských států zcela zmizí: bude to naše Atlantida jednadvacátého století.
Pro ekonoma je problém zjevný: znečišťovatelé nehradí v plné výši škody, které napáchali.
Znečišťování je globální externalita nedozírných rozměrů.
Rozvinuté země možná nechtějí Bangladéši a mizejícím ostrovním státům ublížit, avšak žádná válka by nemohla být ničivější.
S globální externalitou se lze nejlépe vypořádat prostřednictvím globálně dohodnuté daňové sazby.
To neznamená zvýšení celkového zdanění, nýbrž nahrazení některých současných daní v každé zemi daní za znečištění (případně za uhlík).
Zdaňovat věci, které jsou špatné, například znečištění, má totiž mnohem větší logiku než zdaňovat věci dobré, jako jsou úspory nebo práce.
Ačkoliv americký prezident George W.
Bush tvrdí, že věří v trh, v tomto případě vyzval k dobrovolné aktivitě.
Využít sílu trhů – sílu tržních pobídek – je však mnohem smysluplnější než se spoléhat na dobrou vůli, zvláště když jde o ropné společnosti, které za svůj jediný cíl pokládají maximalizaci zisků bez ohledu na náklady pro ostatní.
Firma Exxon údajně financuje takzvané mozkové trusty, aby podkopala důvěru ve vědecký základ globálního oteplování, stejně jako kdysi tabákový průmysl financoval „výzkum“ s cílem zpochybnit platnost statistických zjištění prokazujících spojitost mezi kouřením a rakovinou.
Dokonce se zdá, že některé firmy tání ledovců v oblasti severního pólu vítají, protože se tím sníží náklady na těžbu ropy pod Severním ledovým oceánem.
Dobrou zprávou je, že existuje řada způsobů, jak prostřednictvím zdokonalených pobídek emise snížit – zčásti i odbouráním bezpočtu dotací na neefektivní činnosti.
USA dotují etanol založený na kukuřici a uvalují clo na etanol založený na cukru; v daňových zákonech se ukrývají miliardové dotace ropným a plynárenským společnostem.
A co je nejdůležitější, cenové signály, které ukazují skutečné společenské náklady na energii získanou spalováním fosilních paliv, podnítí inovace a ochranu přírody.
I malé změny v každodenních zvyklostech mohou znamenat obrovský přínos, pokud si je osvojí stamiliony lidí.
Například již pouhá změna barvy střechy v teplých oblastech tak, aby odrážela sluneční záření, případně vysázení stromů kolem domu, to vše může vést ke značným úsporám energie spotřebované na klimatizaci.
Máme jen jednu planetu a měli bychom si ji chránit.
Globální oteplování je riziko, jehož ignorování si prostě a jednoduše nemůžeme nadále dovolit.
Chladná hlava na nejžhavější témata
LONDÝN – Při četbě nádherně napsané knihy Cesta za sny mého otce, v níž se americký prezident Barack Obama zamýšlí nad svým raným životem a identitou, ohromí většinu lidí jeho věcný a intelektuální přístup.
To ještě neznamená, že je Obama bez emocí.
I on dokáže zuřit a plakat.
Zdá se však, že jen málokdy jedná na základě syrového sentimentu nebo instinktivních předsudků.
A protože je pragmatický a vysoce inteligentní, dříve či později si každé téma získá plnou pozornost jeho zvědavé a analytické povahy.
Připomeneme-li si slavnou televizní reklamu Hillary Clintonové v rámci demokratických primárek, pak se ukazuje, že Obama je přesně tím typem prezidenta, jehož by většina z nás chtěla mít „na stráži“ ve 3 hodiny ráno, kdy přijde onen telefonát o mezinárodní krizi.
Nebál by se totiž jednat, ale zároveň by byl připraven o věci nejprve přemýšlet.
Nemyslím si proto, že se Obama bude příliš trápit některými kritikami, jimž na konci prvního roku v úřadu čelí, ačkoliv se bezpochyby zakaboní nad porážkou demokratického kandidáta v doplňovacích volbách na uvolněné křeslo po Tedu Kennedym ve státě Massachusetts.
Před rokem byl Obama přehnaně chválen; po 12 měsících je přehnaná i jeho kritika.
Obama zdědil strašlivý odkaz – recesi, finanční krizi, Irák, Afghánistán.
Všechny tyto problémy nevyřešil.
Těžko však hledat nějaké jeho opravdu vážné chyby, snad s výjimkou toho, že se nechal sekýrovat izraelským premiérem Netanjahuem a vyvolal v Číně dojem, že je ochoten spokojit se s bilaterálním vztahem výlučně podle čínských not.
Nyní se zdá, že se i toto mění.
Obama už možná dospěl k pochopení, že když je člověk lídrem jediné světové supervelmoci a chce být respektován, je třeba, aby se ho ostatní alespoň trochu báli.
Americká levice kritizuje Obamu za to, že už nyní neobrátil směřování ekonomiky.
Pravice ho zlostně označuje za kryptokomunistu, protože chce, aby měl každý Američan zdravotní péči.
Zadíváme-li se na tuto dlouhodobou hru bez emocí, co si asi bude myslet samotný prezident?
Jedním z témat nacházejících se bezpochyby v Obamově hledáčku je problém, jenž celá léta vrhal na svět stín.
Když jsem v 50. a 60. letech vyrůstal, byl mír ve světě založen na jaderném patu mezi USA a Sovětským svazem.
Hlavní strategickou úvahou na obou stranách Berlínské zdi byl předpoklad, že učiní-li kterákoliv strana chybný krok, my všichni bychom mohli skončit v plamenech jaderného holokaustu.
V tehdejším geostrategickém žargonu se tomu říkalo „vzájemně zaručené zničení“ neboli MAD.
Tato zkratka byla naprosto přiléhavá.
Na ty doby už jsme zapomněli.
Přesto na naší planetě stále existuje 23 000 jaderných hlavic s výbušnou silou rovnající se 150 000 bombám z Hirošimy.
Teroristické skupiny by se bezpochyby rády některé z nich zmocnily.
Celkem existuje osm jaderných států – USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Izrael, Indie a Pákistán.
Také Severní Korea má možná několik bomb.
Mnozí lidé se domnívají, že se jadernou bombu snaží vyvinout i Írán.
Potenciál k vývoji takové zbraně mají rovněž další státy s vlastními civilními jadernými kapacitami.
Počet zemí spadajících do této kategorie se zákonitě zvýší, poněvadž v příštích 20 letech se počet jaderných reaktorů zdvojnásobí.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) omezuje počet jaderných států.
V květnu se má konat konference o jejím obnovení a přehodnocení.
Obama si zjevně uvědomuje, že NPT je třeba posílit, aby se zabránilo tomu, že státy promění své civilní jaderné kapacity ve zbraně.
Obama však také ví, že chtějí-li stávající jaderné státy, aby jiné země akceptovaly tvrdší restrikce, budou muset samy omezit své jaderné arzenály.
To je téma zejména pro USA a Rusko, které disponují 95 procenty všech jaderných zbraní ve světě.
Navíc by pomohlo, kdyby se USA postavily rázně do čela tím, že ratifikují Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.
Jaderné téma patří v Obamově agendě k nejvýznamnějším.
To, jak se s ním vypořádá, pomůže definovat celé jeho prezidentské působení.
Ještě než v květnu začne jít v rozhovorech do tuhého, bude třeba vyřešit otázku Íránu.
Ten tvrdí, že mu nejde o nic jiného než o možnost vyrábět jadernou energii.
S každým dalším odhalením tajných íránských objektů a plánů a s každým dalším odmítnutím Íránu jednat o zárukách, které by umožnily civilní využití jádra a současně zamezily výrobě jaderných zbraní, však sílí nedůvěra.
USA, Evropská unie a Rusko se snaží Írán do této otázky zapojit, ale zatím bezúspěšně.
Čína pravděpodobně zablokuje účinné sankce proti Íránu, protože má s touto zemí úzké vztahy v oblasti energetiky.
Konečný postoj Číny přitom bude mít hluboký dopad na její postavení v USA a v Evropě.
Toto jsou některé z velkých otázek, které bude Obama v následujícím roce i dalších letech řešit.
Vyřeší-li je správně, může na své krátkodobé kritiky zapomenout.
Naštěstí je dost chytrý na to, aby to věděl.
Krize v plném proudu
MNICHOV – Na chvíli to vypadalo, jako by se úvěrovému programu Evropské centrální banky ve výši bilionu eur, který do evropské bankovní soustavy napumpoval likviditu, podařilo uklidnit globální finanční trhy.
Teď už ale úrokové sazby u státních dluhopisů Itálie a Španělska zase rostou a blíží se zhruba 6 %.
Jistěže se nemusí jednat o bod zlomu, za nímž už dluhové břemeno začne být neudržitelné.
Vždyť během dekády před zavedením eura úrokové sazby v jižní Evropě zřetelně převyšovaly 10 %.
I Německo tedy muselo držitelům dluhopisů platit víc než 6 %.
Nicméně trhy jasně signalizují rostoucí obavy, zda Španělsko a Itálie budou ochotné své dluhové břemeno snášet.
Hlavním problémem je Španělsko, kde je úhrn zahraničního dluhu soukromého a veřejného sektoru vyšší než v Řecku, Portugalsku, Irsku a Itálii dohromady, a podobně jako v Řecku nemá daleko ke 100 % HDP (přesně jde o 93 %).
Čtvrtina pracovních sil a polovina mladých lidí ve Španělsku je bez práce, což odráží ztrátu konkurenční schopnosti země v důsledku bubliny realit, již v předkrizovém období nafoukly laciné úvěry v eurech.
Současný deficit běžného účtu se drží na 3,5 % HDP, navzdory recesí vyvolanému poklesu importu, zatímco ekonomická kontrakce zapříčiní, že Španělsko opět nesplní svůj cíl rozpočtového schodku.
Španělský dluh vůči zúčtovacímu systému ECB TARGET se navíc mezi únorem a březnem zvýšil o 55 miliard eur, protože bylo nutné kompenzovat kapitálové odlivy v této výši.
Od července 2011 španělský dluh vůči TARGET narostl o 199 miliard eur.
Odliv kapitálu je v plném proudu, přičemž více než vyrovnává přílivy z let 2008-2010.
Kumulativní úhrn od počátku prvního roku krize (2008) znamená, že Španělsko celý svůj deficit běžného účtu financovalo tištěním peněz.
Maličko lepší obrázek je v Itálii, kde se za posledních deset let bilance běžného účtu zhoupla od přebytku kolem 2 % HDP ke schodku ve výši 3 % HDP.
Dluh země vůči TARGET se od února do března zvýšil o 76 miliard eur, přičemž celkový nárůst od července 2011 činí 276 miliard eur.
I z Itálie odtéká kapitál; úprk investorů po likviditní injekci ECB dokonce zrychlil.
Dnes už je jasné, že značnou část úniku kapitálu ze zemí jako Španělsko a Itálie zapříčinila sama ECB, protože levné úvěrování, které nabídla, vypudilo soukromý kapitál.
Záměrem opatření ECB bylo obnovit důvěru a vyvolat oživení na mezibankovním trhu.
Ani v tomto nebyla příliš úspěšná, navzdory obrovské sumě peněz, již vyložila na stůl.
Vachrlatě teď ostatně vypadají i Francouzi.
Jelikož od července 2011 do ledna 2012 ze země odtékal kapitál, dluh Francie vůči TARGET se zvýšil o 95 miliard eur.
Francie také ztratila konkurenční schopnost, vzhledem k levným úvěrům, jež ve svých prvních letech přineslo euro.
Podle nedávné studie Goldman Sachs cenová hladina země musí klesnout odhadem o 20 % vůči průměru eura, tedy devalvovat v reálných hodnotách, má-li si tamní ekonomika udržet v rámci eurozóny konkurenční schopnost.
Itálie bude muset devalvovat o 10-15 % a Španělsko zhruba o 20 %.
Přestože Řecko a Portugalsko čelí nutnosti deflace v celkové výši 30 respektive 35 %, čísla platná pro Španělsko a Itálii jsou dost vysoká na to, aby byla důvodem k obavám o budoucí vývoj eurozóny.
Pokud se vzniklé nevyváženosti vůbec podaří napravit, půjde to jedině s velkým úsilím a za souhlasu s dekádou stagnace.
Pro Řecko a Portugalsko bude hodně náročné udržet se v euru.
Jsou tací, kteří by problém řešili posíláním čím dál levnějších úvěrů prostřednictvím veřejných kanálů – záchranných fondů, eurobondů či ECB – ze zdravého jádra eurozóny na strádající jih.
To by však střadatele a daňové poplatníky v jádrových zemích nespravedlivě nutilo poskytovat jihu kapitál za podmínek, s nimiž by nikdy dobrovolně nesouhlasili.
Německé, nizozemské a finské úspory ve výši 15, 17 respektive 21 tisíc eur na jednoho pracujícího obyvatele už se proměnily z obchodovatelných investic na pouhé kompenzační nároky vůči ECB.
Nikdo neví, jakou hodnotu tyto pohledávky budou mít v případě rozpadu eurozóny.
Avšak především by neustálé veřejné zajišťování levných úvěrů nakonec vedlo k vleklé neduživosti, ne-li k ekonomickému hroucení Evropy, protože eurozóna by se stala centrálně řízenou soustavou, v níž by investice ovládal stát.
Takové systémy nemůžou fungovat, protože potlačují kapitálový trh jako hlavní řídicí mechanismus hospodářské soustavy.
Člověk se neubrání údivu nad tím, jak bezhlavě se evropští politici pustili z tohoto kluzkého svahu.
Krize důvěry
LONDÝN – Veřejná důvěra ve finanční instituce a v orgány, které je mají regulovat, byla jednou z prvních obětí finanční krize.
Těžko to někoho překvapí, neboť se ukázalo, že dříve uctívané firmy zcela nerozumějí nástrojům, s nimiž pracují, ani rizikům, která na sebe berou.
Je obtížné nepřihlížet tomuto zaslouženému potrestání „pánů všehomíra“ s jistou dávkou soukromé škodolibosti.
Bude-li však ztráta důvěry přetrvávat, může to být bohužel nákladné pro nás všechny.
Jak poznamenal Ralph Waldo Emerson: „Naše nedůvěra je velmi drahá.“ Nositel Nobelovy ceny Kenneth Arrow zase před téměř 40 lety v souvislosti s ekonomikou poznamenal: „Lze věrohodně tvrdit, že ekonomická zpozdilost ve světě se dá z velké části vysvětlit absencí vzájemné důvěry.“
Ekonomický význam skutečně v řadě případů demonstroval silný vztah mezi mírou důvěry ve společnosti a její celkovou hospodářskou výkonností.
Bez vzájemné důvěry je ekonomická aktivita silně omezená.
Dokonce i uvnitř Evropy najdeme silné důkazy, že státy, v nichž panuje větší vzájemná důvěra, dosahují vyšší úrovně investic, obzvláště prostřednictvím investic rizikového kapitálu, a jsou ochotny uzavírat flexibilnější kontrakty, které jsou rovněž přínosné pro růst a investice.
Platí-li tedy, že krize poškodila důvěru ve finanční instituce – a ve vlády, které na ně dohlížejí –, pak by nám to nemělo být ani trochu jedno a měli bychom vymýšlet takové reakce, které se pokusí tuto důvěru obnovit.
Důkazy o krizi důvěry se však dosti obtížně interpretují.
Ve Velké Británii jsou výsledky nedávných průzkumů nejednoznačné.
Průzkumy vyzdvihované finančními firmami ukazují, že důvěra v ně se příliš nezmenšila a že jim lidé i nadále důvěřují dokonce více než britské veřejné zdravotní pojišťovně nebo BBC.
Průzkumy vyzdvihované BBC ukazují pravý opak.
Banky citují statistiky, které ukazují, že jim lidé důvěřují více než supermarketům, zatímco supermarkety se odvolávají na důkazy, podle nichž je pravda opačná, a expandují do sektoru finančních služeb ve víře, že jim veřejnost bude důvěřovat více než bankám, které musela vláda za velké peníze zachraňovat.
Trh dá již brzy jedné ze stran za pravdu.
Ve Spojených státech dnes existuje systematičtější nezávislý průzkum, který realizují ekonomové z Boothovy podnikatelské fakulty Chicagské univerzity.
Jejich index finanční důvěry založený na rozsáhlém průzkumu důvěry amerických domácností ve finanční lídry skutečně ukázal prudký pád důvěry koncem roku 2008 a počátkem roku 2009, tedy po kolapsu Lehman Brothers.
Pokles důvěry se týkal bank, akciového trhu, vlády i jejích regulačních orgánů.
Průzkum navíc ukázal, že klesající důvěra úzce souvisí s finančním chováním.
Pokud se jinými slovy výrazně snížila vaše důvěra v trh a způsob jeho regulace, pak se snížila i pravděpodobnost, že uložíte peníze do banky nebo je investujete do akcií.
Klesající důvěra tedy měla reálné ekonomické dopady.
Nejnovější průzkum zveřejněný v červenci letošního roku naštěstí ukazuje, že důvěra v banky a bankéře se začala zvedat, a to docela ostře.
Pro akciový trh je to pozitivní vývoj.
Oproti konci loňského roku se o něco zvýšila rovněž důvěra v reakci vlády a ve finanční regulaci.
Tento vzestup důvěry, který bezpochyby odráží snahu Obamovy administrativy reformovat nefunkční systém, který zdědil, je obzvláště významný, neboť nejprudší úbytek investičních záměrů byl zjištěn mezi těmi, kdo ztratili důvěru v regulační schopnost vlády.
Zdálo by se, že obnova důvěry ve Federální rezervní systém a v Komisi pro cenné papíry a burzy je důležitější než obnova důvěry v Citibank či AIG.
Pokračující spory v Kongresu o přesné detaily reformy by proto mohly mít ekonomické důsledky, pokud převl��dne dojem, že celý systém nedozná zásadních změn.
Všechny tyto údaje se týkají agregátní úrovně a odrážejí průměrné názory voličů a investorů.
Přesto také víme, že názory jednotlivců jsou pozoruhodně různorodé.
Někteří lidé silně důvěřují jiným lidem i firmám a institucím, s nimiž uskutečňují obchodní transakce.
Jiní lidé jsou přirozeně nedůvěřiví.
Vědci z Evropského univerzitního institutu ve Florencii a z Kalifornské univerzity nedávno ukázali, že existuje vztah mezi důvěrou a příjmem jednotlivce.
Celoevropský výzkum veřejného mínění, který se provádí už mnoho let, nám umožňuje dát oba faktory do souvislosti.
Jednoduchými, ale pádnými otázkami se snaží zjistit, do jaké míry mají jednotlivci sklon důvěřovat těm, s nimiž jednají.
Data kupodivu ukazují, že ti, jejichž míra důvěry se nachází hluboko pod průměrem země, ve které žijí, mají s vysokou pravděpodobností nižší příjem.
Je tomu tak pouze proto, že lidé s nízkými příjmy mají pocit, že je život nespravedlivý, a proto nedůvěřují lidem kolem sebe?
Zdá se, že nikoliv, protože je také pravda, že i velmi důvěřiví lidé mají podprůměrné příjmy.
Pokud se jinými slovy výrazně odchýlíte od průměrné míry důvěry ve společnosti, budete na tom pravděpodobně tratit – buď proto, že jste k ostatním tak nedůvěřiví, že si necháváte ujít příležitosti k investicím a vzájemně přínosným směnám, anebo proto, že jste tak důvěřiví, že se necháváte podvádět a zneužívat.
Když někdo, koho neznám, prohlásí: „Věřte mi“ – což pokládám za otravný konverzační tik –, obvykle zavřu peněženku.
Většina akademiků, kteří stojí na spodním konci příjmové škály zohledňující schopnosti a kvalifikaci, zřejmě činí totéž.
Možná bychom si měli důvěřovat o něco více – ale ne příliš.
Krize porozumění
NEW HAVEN – Současnou hospodářskou krizi předpověděla jen hrstka ekonomů a panuje mezi nimi jen chabá shoda ohledně jejích prapříčin.
Není tedy divu, že ekonomové nejsou v dobrém postavení, aby předložili prognózu, jak rychle krize skončí.
Samozřejmě, bezprostřední příčiny hospodářské krize známe všichni: lidé neutrácejí, protože jim poklesly příjmy, ztratili jistotu zaměstnání anebo obojí.
Můžeme ale udělat ještě jeden krok vzad: příjmy lidí jsou nižší a pracovní místa ohroženější proto, že neutráceli před nedávnem – a tak dále, zpět v čase, v opakujícím se koloběhu zpětných vazeb.
Jde o začarovaný kruh, ale kde a proč začal?
Proč se zhoršil?
Co jej zvrátí?
Právě u těchto otázek ekonomové nedokážou nabídnout jasné odpovědi.
Stav ekonomického poznání byl stejně mizerný během Velké hospodářské krize, která následovala po krachu burzy v roce 1929.
Ani tuto událost ekonomové nepředvídali.
Ve 20. letech někteří sice varovali před nadhodnoceným akciovým trhem, avšak deset let trvající depresi, která postihne celou ekonomiku, nečekali.
Na sklonku Velké hospodářské krize, v srpnu roku 1938, Ralph M.
Blagden referoval v listu The Christian Science Monitor o sérii neformálních rozhovorů s americkými „profesory, experty na bankovnictví a představiteli obchodních sdružení a politických frakcí“, kteří do jednoho dostali tutéž otázku: „Co způsobuje recese?“ Z rozmanitosti odpovědí šla hlava kolem a nevzbuzovala důvěru, že vůbec někdo ví, z čeho nejhlubší krize kapitalismu pramení.
Uváděné příčiny byly „široce rozložené mezi vládu, pracovní síly, průmysl, mezinárodní politiku a domácí politické přístupy.“ Zahrnovaly pomýlené vměšování vlády na trhy, vysoké daně z příjmu a kapitálových výnosů, chybné měnové politiky, tlaky na zvyšování mezd, monopoly, nadstav zásob, nejistotu vyvolanou plány na reorganizaci Nejvyššího soudu, opětovné zbrojení v Evropě a strach z války, vládní podněcování roztržek mezi pracujícími, nadměrné úspory v důsledku úbytku obyvatel, zahraniční angažmá a snadnou dostupnost úvěrů před depresí.
Přestože je dnes ekonomická teorie mnohem dokonalejší, zeptáme-li se lidí na příčiny nynější krize, dostaneme povětšinou tytéž odpovědi.
Nesporně bychom zaslechli i některé nové: bezprecedentní bubliny na realitním trhu, globální přebytek úspor, mezinárodní obchodní nevyváženosti, neobvyklé finanční smlouvy, podřadné hypotéky, neregulované mimoburzovní trhy, chyby ratingových agentur, nespolehlivé cenové odhady nemovitostí a nevšímavost vůči rizikovosti protistrany.
Mnozí z těchto lidí, ba dokonce snad většina, by zřejmě měli valnou měrou anebo zčásti pravdu, jelikož hospodářskou krizi zapříčinila souhra mnoha faktorů, náhodný souběh řady negativních okolností, které smýkly finanční soustavou za kritický bod její soudržnosti.
V onom okamžiku tato nesnáz uchvátila všeobecnou pozornost, otřásla důvěrou veřejnosti a dala do pohybu negativní koloběh zpětných vazeb.
Naši pozornost přirozeně poutají nejhorší události.
Právě proto, že nejhorší události jsou statistickými výchylkami, platí, že jejich příčiny jsou pravděpodobně mnohočetné.
Vezměme si otázku prognóz událostí, jako bylo zemětřesení na Haiti letos v lednu, které připravilo o život 200 tisíc lidí.
Získalo si pozornost proto, že bylo tak děsivé, co se týče počtu obětí a škod na majetku.
Kdyby však člověk udělal krok za snahu předpovědět výskyt zemětřesení k předpovídání rozsahu škod, určitě by z faktorů, jež mají určitý vliv, – dokonce včetně faktorů politických, finančních a pojišťovacích – bylo možné sestavit dlouhý seznam, podobný seznamu činitelů, jež zapříčinily celosvětovou hospodářskou krizi.
Výčet příčin krize skutečně nezná konce.
Vždyť ve spletitém ekonomickém systému, který se všemožně ovlivňuje mnoha zpětnými vazbami, události spouštějící bludný kruh mohou být zdánlivě tak nicotné jako příslovečný motýl v Amazonii, jenž mávnutím křídel vyvolá řetězec událostí, který vyústí až ve vzdálený hurikán.
Teorie chaosu v matematice takovou závislost na vzdálených a zdánlivě banálních vstupních podmínkách vysvětluje a objasňuje, proč je při vyhlídce dost daleko do budoucna nemožná extrapolace třeba i jen zdánlivě přesného pohybu planet.
Ani meteorologové nedokážou předpovídat počasí daleko do budoucnosti, ale mají alespoň jemné matematické modely.
Výkonné paralelní počítače jsou naprogramované tak, aby přinášely početní řešení diferenciálních rovnic odvozených z teorie hydrodynamiky a termodynamiky.
Vědci podle všeho znají mechanismus, který určuje počasí, třebaže je z podstaty nesnadné extrapolovat do vzdálenější budoucnosti.
Problém makroekonomiky tkví v tom, že typy příčin zmiňovaných u současné krize, je těžké systematizovat.
Matematické modely, jež makroekonomové mají, se v některých ohledech mohou podobat modelům meteorologickým, ale jejich strukturální ucelenost nezaručuje žádná pevná, neměnná teorie.
Nejvýznamnější nová kniha o původech hospodářské krize, This Time Is Different od Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa, je v zásadě souborem ponaučení, která jsme získali prakticky ze všech finančních krizí ve všech zemích během zaznamenaných dějin.
Kniha ale téměř úplně postrádá teorii.
Pouze zaznamenává opakující se vzorce.
V průběhu 800 let finančních dějin bohužel nacházíme jediný příklad skutečně těžké celosvětové kontrakce, totiž Velkou hospodářskou krizi 30. let 20. století.
Není tudíž snadné vědět, co přesně za současné krize na základě analýzy od Reinhartové a Rogoffa očekávat.
Ocitáme se tak v situaci, kdy se pokoušíme využít vzorců minulých, nestejných krizí k vyvození pravděpodobné prognózy pro krizi současnou.
Ve výsledku jednoduše nevíme, zda oživení bude rázné anebo neuspokojivé.
Financování příští rozvojové agendy
WASHINGTON – Jak se blíží rok 2015 a s ním konečný termín pro Rozvojové cíle tisíciletí, Organizace spojených národů stupňuje své snahy rozvíjet debatu o tom, co dalšího přijde na podporu celosvětového rozvoje.
Výsledek těchto diskusí bude formovat politické přístupy a investice zaměřené na rozproudění růstu HDP, posílení lidského kapitálu a podporu inkluzivnější prosperity.
Jelikož se očekává nárůst globální populace na devět miliard do roku 2050, přičemž výrazná část obyvatel planety bude doma v rozvojových a nedostatečně vyspělých zemích, mezinárodní společenství musí zlepšit celosvětovou dostupnost vzdělávání, zdravotní péče a pracovních příležitostí.
Současně platí, že vyhlídky na vzestup globální teploty o víc než 2°C nad předprůmyslové úrovně do konce tohoto století (což by přivodilo nejničivější důsledky globálního oteplování) vyžadují vyšší investice do udržitelné urbanizace, klimaticky inteligentního zemědělství a záchranných sociálních sítí.
Obě tyto okolnosti nás pobízejí, abychom s dlouhodobým výhledem definovali udržitelnější vzorce výroby a spotřeby.
Vlády, občanská společnost a soukromý sektor se musí postavit k problému čelem a pomocí spolupráce nalézat a realizovat kreativní řešení.
V prvé řadě ale musí předvídat související finanční nároky, které brzy přesáhnou současné možnosti vlád a mezinárodních dárců, a už dnes podniknout kroky ke zřízení nových, spolehlivých zdrojů financování.
Na úvod by vlády měly vypracovat cílené, důkazy podepřené politiky a podpořit rozvoj zdravých institucí.
Zefektivnily by se tak vládní služby a zároveň by to pomohlo katalyzovat další rozvojovou pomoc od tradičních dárců a mobilizovat zdroje soukromého sektoru.
V mnoha zemích existuje značný prostor k mobilizaci domácích zdrojů.
Rozšíření daňového základu, zlepšení daňové správy a zalátání mezer v dani z přidané hodnoty by se mohlo výrazně projevit v zemích s nízkými příjmy, kde výnos daní tvoří jen asi 10-14 % HDP, oproti 20-30 % HDP v zemích s vysokými příjmy.
Spravedlivější zdanění by mělo pozitivní dopady na správu a řízení, další důležitý nástroj k mobilizaci domácích zdrojů.
S kvalitnějším řízením podniků a správou veřejných věcí a jasnými politikami převodních cen by země bohatě obdařené přírodními zdroji mohly posílit svou schopnost dojednávat férové kontrakty s těžebními odvětvími, časem vyrovnat příjmy a výdaje a spravovat své přírodní bohatství transparentněji.
Pokrok v těchto oblastech by pomohl vládám zacílit výdaje efektivněji na ty, komu by nejvíce prospěly.
Například pouhých 8 % z dotací na fosilní paliva ve výši 409 miliard dolarů se v roce 2010 dostalo k nejchudším 20 % populace.
Cílený program podpory by efektivitu výdajů mohl významně zvýšit, čímž by uvolnil prostředky na vzdělávání, zdravotnictví a potírání chudoby.
Podpora rozšiřování finančních služeb a inkluzivity by zase mohla zrychlit růst soukromého sektoru, a tudíž vytvářet víc pracovních míst.
Širší dostupnost finančních služeb by podle odhadů pomohla k prosperitě 400 milionům mikro, malých a středních podniků v rozvojových zemích a zároveň by dala příležitost 2,5 miliardám lidí po celém světě, jimž v současnosti chybí přístup ke službám, s jejichž pomocí by si vytvořili vlastní aktiva.
Hlubší a efektivnější finanční sektor by také snížil transakční náklady a usnadnil řízení rizika.
Trhy s dluhopisy v místních měnách by mohly pomoci rozvinout domácí základny investorů a mobilizovat domácí úspory k podpoře dlouhodobých investic.
Zároveň by mezinárodní společenství mělo pracovat na zlepšení dostupnosti a efektivity oficiální rozvojové pomoci (ORP).
Cíl ORP ve výší 0,7 % HDP, domluvený roku 2002 na Mezinárodní konferenci o financování rozvoje v mexickém Monterrey, by měl země motivovat ke zvyšování příspěvků.
Mohou také učinit opatření k tomu, aby ORP byla z roku na rok předvídatelnější.
Dárci by měli pomoc strukturovat tak, aby zajistili, že podpoří zdravé strategie a programy národního rozvoje, nejen své vlastní úzké zájmy.
To je obzvlášť relevantní, jelikož nastupující rozvojoví partneři, zejména BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), nabízejí nové druhy balíčků pomoci, které zahrnují investiční a nefinanční pomoc.
Cenné zkušenosti s efektivnější distribucí pomoci by mohly poskytnout soukromé charity, které napomáhají propagací inovací v oblastech, jako je zdravotní péče, životní prostředí a vzdělávání.
Obecněji řečeno, k maximalizaci účinku pomoci v terénu by pomohlo zlepšení koordinace mezi dárci.
Přestože pro křehké státy a země s velmi nízkými příjmy ORP zůstává důležitým zdrojem financování, představuje jen 7 % čistých finančních toků do rozvojových zemí, kde mají větší vliv přímé zahraniční investice, peněžní převody od krajanů ze zahraničí, dlouhodobé dluhy a portfoliové investice.
Dárci by měli pomoc pákově zesílit, aby „zvětšili koláč,“ a diverzifikovat finanční zdroje nejchudších zemí světa tím, že zajistí záruky za riziko, inovativní investiční nástroje, syndikaci dluhu a dohody o spolufinancování.
Přilákání i jen zlomku aktiv držených institucionálními investory, fondy svrchovaného majetku a veřejnými penzijními fondy by mohlo rozvojové finance výrazně posílit.
Dalším potenciálním zdrojem financování rozvoje jsou populace v diasporách.
Snížením převodních nákladů, které podle odhadů dosahují v průměru 9 % hodnoty transakcí, by se dostalo víc peněz do rukou těm, kdo je potřebují nejvíc.
Finanční produkty šité na míru komunit v diasporách by mohly zajistit prostředky na investice a současně upevnit ekonomické i další vazby migrantů k jejich domovským zemím.
Konečně mezinárodní společenství nese zvláštní zodpovědnost za zajišťování globálních veřejných statků.
V průsečíku národních rozvojových priorit a celosvětových zájmů leží zodpovědnost za ochranu životního prostředí, prevenci šíření přenosných nemocí, upevňování mezinárodní finanční konstrukce, posilování účasti rozvojových zemí v globální obchodní soustavě a usnadňování výměny znalostí.
Přístup na trhy OECD bez cel a kvót, doprovázený jednoduššími a transparentnějšími pravidly původu, by v nejméně rozvinutých zemích zvýšil HDP o 1 % a tím pozvedl miliony lidí z chudoby.
Investice do statistických schopností by pomohly vládám a podnikům na celém světě lépe se strategicky rozhodovat, na základě přesnější evidence souvisejících nákladů a výnosů.
Výzva rozvojové agendy po roce 2015 spočívá v nalézání kreativních řešení na podporu prosperity, rovnosti a udržitelnosti.
Vlády, občanská společnost, mezinárodní organizace a soukromý sektor mohou společně zlepšit dostupnost a kvalitu financí na rozvoj a dát tvar lepší budoucnosti pro všechny.
Lék na fiskální selhávání?
CAMBRIDGE – Mělo by víc zemí zřídit nezávislé fiskálně poradní orgány, aby do debat o národních rozpočtech vnesly větší objektivitu?
Uvězněný podvodník Bernie Madoff nedávno ve stručnosti vyjádřil mínění mnoha lidí o fiskální politice, když prohlásil, že „celá vláda je pyramidová hra“.
U výroku muže, který zemře za mřížemi poté, co se v roce 2008 zhroutil jeho vlastní pyramidový podvod v rekordní výši 50 miliard dolarů, možná bylo přání otcem myšlenky.
Osobně jsem přesvědčen, že Madoffovo nezáviděníhodné místo v knihách rekordů zůstane po jistou dobu pevné.
Přesto vzhledem k tomu, že mnohé z vlád největších zemí světa narážejí na smrtící kombinaci neudržitelného konvenčního zadlužení, bezprecedentních závazků v systému starobních penzí a zpomaleného růstu, se člověk neubrání otázce, jaký že vlastně máme fiskální plán.
V novém pojednání „A Decade of Debt“ (Dekáda dluhu) Carmen M.
Reinhartová a já dokládáme, že obecný vládní dluh ve Spojených státech, zahrnující federální, státní i místní zadlužení, dnes už překonal rekord ve výši 120 % HDP dosažený na konci druhé světové války.
Japonsko je samozřejmě v ještě horší kondici, neboť tamní vládní dluh dosahuje v úhrnu 200 % HDP.
Ačkoliv to částečně kompenzují devizové rezervy, Japonsko teď stojí před obrovskými výdaji za sanaci následků katastrofy – a to vše ještě zjitřují depresivní demografické trendy.
Hladiny zadlužení mnoha dalších bohatých zemí jsou také nepříjemně blízko maximům za posledních 150 let, navzdory relativnímu míru ve velké části světa.
Snadná cesta ven neexistuje.
Prozatím náklady na dluhovou službu mírní nízké světové úrokové míry, avšak hladiny zadlužení lze snižovat jen velmi povlovně během dlouhých období, zatímco reálné (inflačně korigované) úrokové sazby se mohou zvyšovat mnohem rychleji, a to i v bohatých zemích.
Dluhové krize obvykle přicházejí zčistajasna a postihují země, na jejichž dluhové trajektorii jednoduše není místo pro chyby ani neplánované nesnáze.
Naprosto nejbezprostřednějším a nejpřímějším důsledkem nezávislé fiskální politiky by bylo zkrocení výdajů, neboť by předložila kontrapunkt k panglosovsky optimistickým vládním prognózám růstu a státního důchodu.
Nezávislý a respektovaný poradní orgán by teoreticky také mohl přimět vlády, aby přiznaly skryté náklady vládních záruk a mimobilančních dluhů.
Je načase promýšlet novátorské přístupy.
Jistěže, s mohutným sklonem většiny moderních politických systémů ke schodkovým výdajům žádná jednotlivá změna neskoncuje.
Ani riziku budoucího zadlužení a inflační krize žádná jednotlivá změna nezamezí.
Mnoho zemí potřebuje dalekosáhlé reformy, které zajistí větší efektivitu tamních daňových soustav a realističnost sociálních programů, včetně penzijních.
Nedávný nástup fiskálních rad je slibný institucionální začátek.
Řada zemí, mimo jiné Dánsko, Nizozemsko, USA a Belgie, má už dlouho agentury fiskálního dohledu, jmenujme kupříkladu americký Rozpočtový úřad Kongresu (CBO).
Jenže ač se tyto starší instituce ukázaly jako nesmírně užitečné, jsou obvykle značně svázané.
CBO například může volně publikovat dlouhodobé fiskální prognózy založené na vlastních nejlepších odhadech, ale je velkou měrou nucen akceptovat politicky nevěrohodné budoucí „korekce“ nominální hodnoty, což poněkud oklešťuje potenciální účinnost kritiky schodkových politik.
Řada vlád ve snaze zvýšit věrohodnost opatrně přistupuje ke zřizování fiskálně poradních orgánů s větší nezávislostí, přičemž vzorem se často stávají centrální banky.
K novému předvoji patří rady ve Švédsku, Velké Británii, Slovinsku a Kanadě.
Pravomoci švédské fiskální rady jsou obzvlášť široké a dávají jí mandát nejen k vytváření prognóz, ale i k hlubšímu pohledu na pohnutky, jež vedly k vládním politikám, a důsledky, které z nich plynou.
Během finanční krize by nezávislá fiskální rada teoreticky mohla přinášet neocenitelnou pomoc.
V USA takový orgán mohl přispět do diskuse o nákladech a přínosech sanačních programů a snad tak mohl pomoci k ukončení kongresové paralýzy a obrnit nervy k přenesení větší míry rizika pozitivního vývoje na daňové poplatníky.
Bylo by přehnané očekávat, že tyto nové fiskální instituce budou v brzké budoucnosti stejně významné či mocné jako centrální banky.
Nad měnovou politikou panuje mnohem větší konsenzus než nad politikou fiskální.
Nadto je fiskální politika mnohem komplikovanější a má mnoho dimenzí.
Přesto se nastavený všeobecný princip jeví jako důležitý krok k fiskální příčetnosti.
Samozřejmě že samotné fiskální rady nestačí, ať už jsou koncipované třeba sebelépe.
I napříště bude pro každou generaci lákavé si říct: „Moje vnoučata budou dvakrát nebo třikrát bohatší než já, takže koho trápí, že budou splácet jakýsi dluh?“ Silný sklon ke schodkům navíc vychází z politického cyklu, jelikož přední činitelé se posilováním viditelných výdajů na úkor skrytých dluhů a nižších dlouhodobých investic snaží přikrášlit zdání ekonomického zdraví a prosperity.
Aby se těmto silným tlakům fiskální rady ubránily, bude jejich práci nutné prověřovat pravidelnými audity mezinárodních agentur, jako je Mezinárodní měnový fond, aby se ochránila jejich nezávislost a upevnila zodpovědnost.
Ovšemže se ještě může ukázat, že pravdu měl Bernie Madoff a že jeho pyramidová hra nebyla ze všech největší.
Účelným krokem k vyřešení trvajícího hlavolamu nadměrných deficitů by ale mohlo být více transparentnosti a systematického nezávislého hodnocení vládních politik.
Rozhodně jde o jeden z inovativnějších a slibnějších nápadů, jenž vzešel z jinak spíše neplodné politické krajiny.
Celní unie pro Balkán
Pád Slobodana Miloševiče nesnáze na Balkáně nevyřešil.
Právě naopak – dodává jim na naléhavosti.
Jugoslávie byla rozdrobena, ale rozpad není u konce.
Vojislav Koštunica byl sice zvolen prezidentem Jugoslávie, ale jeho mandát vychází výlučně z podpory Srbska.
Černá Hora, partner a podřízený Srbska v jugoslávské federaci, povětšinou volby bojkotovala a kosovští Albánci je rovnou ignorovali.
Přesto byla Jugoslávie nedávno přijata do OSN.
Celá řada problémů přitom zůstává nedořešena: například vztahy mezi Srbskem a Černou Horou či status Kosova (nemluvě o provincii Vojvodina na severu Srbska).
Jakékoli řešení – jakýkoli návrh na změnu – zplodí nový konflikt z důvodu střetu nároků na suverenitu.
Jakkoli svůdné může být řešení tohoto rébusu narýsováním nových hranic nebo založením nových entit, nelze jej řešit z pohledu státní suverenity.
Tradiční řešení by problémy na Balkáně jen dále protahovalo.
Je zapotřebí nového přístupu: Evropská unie by měla využít perspektivy celoevropské integrace jako způsobu k podpoře integrace na regionální úrovni.
Evropská unie by mohla fungovat jako magnet, který spojuje celou Evropu a tím pádem také jednotlivé země regionu.
Tato myšlenka se obyvatelům regionu zamlouvá, ale je jen na EU, aby ji uskutečnila.
Po útoku sil NATO na Kosovo učinili evropští vedoucí představitelé tento přístup jedním z pilířů vize EU pro Balkán, která je zastřešena Paktem stability, podepsaným na Sarajevském summitu v červenci roku 1999.
Pakt o stabilitě je nicméně pouhou skořápkou, jíž je třeba vyplnit nějakým obsahem.
Vhodnou dobou pro to bude záhřebská konference, kterou na 24. listopadu svolává Francie jakožto předsednická země EU.
Evropská unie by měla balkánským zemím předložit tento tříbodový program:
▫ Do jednoho roku zavést celní unii s přednostním přístupem na trhy EU.
Za vzor lze použít existující celní unii mezi EU a Tureckem.
Jakmile všechny tyto země dosáhnou s EU dohody, bude na celém Balkáně automaticky existovat volný obchod.
To ovšem bude jistou dobu trvat.
Přesto by k tomu měla EU vydat signál a jednostranně otevřít své hranice pro zboží dovážené z Balkánu.
Zájmy Evropské unie to nijak neohrozí, poněvadž země, jichž by se opatření týkalo, nemají dnes na trhu EU dohromady více než jedno procento.
▫ Do dvou let zavést regionální daň z přidané hodnoty, jež by nahradila ztracené příjmy ze cla.
Rozdíly v nepřímých daních, kam spadá například DPH, jsou jednou z překážek rozvoje obchodu.
Je zapotřebí je v celém regionu sjednotit.
Regionální sazbu daně z přidané hodnoty bude pravděpodobně nutno mírně zvýšit, a to v případě, že na kompenzaci ztrát v příjmech ze cla, jež budou důsledkem celní unie, nebude stačit omezení výdajů.
▫ Na dobu tří let a v postupně klesajícím rozsahu poskytnout zainteresovaným zemím dočasnou rozpočtovou podporu, která bude podléhat dohledu EU nad rozpočtovými výdaji.
Poněvadž zisk z regionální DPH nebude okamžitý, měla by EU na přechodnou dobu poskytnout finanční pomoc.
Oblast, které by se měl tento plán týkat, zahrnuje Bulharsko, Chorvatsko a Albánii, a dále Srbsko, Bosnu, Makedonii, Černou Horu a Kosovo.
Možná je rovněž spoluúčast Rumunska a Moldovy.
Bulharsko a Chorvatsko by se daly k účasti přemluvit za předpokladu, že by to nebylo na překážku jejich kandidatuře na členství v EU.
Výše rozpočtové podpory by závisela na stavu jednotlivých zemí.
(Například Bulharsko by kompenzaci nepotřebovalo, protože do velké míry již samo zrušilo celní sazby.)
Ve srovnání s náklady na vojenské a mírové operace jde tady o směšně nízké částky.
Podle mého odhadu by v prvním roce stačilo 750 milionů eur, v druhém roce 500 milionů a ve třetím roce 250 milionů eur.
(Pokud by se účastnily také Rumunsko a Moldávie, byla by čísla o něco vyšší.)
Tato čísla spadají do rámce příslibů, jež Evropská unie v souvislostí s Paktem o stabilitě již vyslovila.
Krom toho by neměl být ani problém je přizpůsobit Berlínské dohodě o rozpočtu Evropské unie na období let 2000-2005, pokud členské země EU budou souhlasit s přemístěním nevynaložených výdajů.
Rozpočtová podpora v kontextu celní unie by byla rozhodně účinnější metodou nakládání s finančními prostředky EU než jakýkoli jiný, tradičnější postup.
Tento tříbodový program by se mohl stát základnou pro hospodářské oživení regionu.
Odstranil by dva významné zdroje korupce a nevýkonnosti: celní úřady a zneužívání státních peněz obecně.
Vytvořil by obchodní oblast, jež by byla dostatečně velká na to, aby mohla produkovat jak místní, tak zahraniční investice.
Německá marka dnes na Balkáně funguje jako de facto společná měna.
Veškeré zákazy spojené s jejím užíváním by měly být zrušeny; ve smyslu obchodu a investic by tak hranice pozbyly své platnosti.
Lepší hospodářské vyhlídky a posílení institucí by pak měly pozitivní dopad na politické klima v celém regionu jihovýchodní Evropy.
Srbsko pomalu šplhá ze dna propasti.
Úspěšné a pokojné svrhnutí tyrana dalo do pohybu proces celonárodní obnovy.
Má však před sebou ještě dlouhou cestu.
Opozice zdědila zkrachovalou zemi a polorozpadlé instituce.
Obyvatelstvo, zklamané pokračující a prohlubující se chudobou a izolací, se začíná ptát, co se s jejich zemí a v jejich zemi během posledních deseti let stalo.
Lidé se ptají po zločinech spáchaných Miloševičovým režimem na nich samých, na Srbech.
Musejí se začít vyrovnávat se zločiny, jež byly spáchány na jiných – v Chorvatsku, Bosně a Kosovu.
Až se tento proces rozběhne, budou mnohé problémy, které dnes připadají nezvládnutelné, řešeny mnohem snáz.
Zvolení Koštunici prezidentem Jugoslávie je nedokončenou revolucí: mnozí ze staré gardy stále sedí ve svých křeslech.
Hnací sílu, jejímž impulsem bylo svržení Miloševiče, je nutno zachovat.
Miloševič byl svržen s vírou na konec izolace Srbska.
Nyní je na Evropě, aby dodržela svůj slib.
Pokud se předsedající Francii nepodaří tento moment pořádně chytit do rukou, bude zmařena historická šance.
Česká chvíle
PRAHA – Když jsem naslouchal tomu, co někteří Evropané říkali, zatímco se má vlast chystala na převzetí předsednictví Evropské unie, jako bych zaslechl tlumené ozvuky nechvalně proslulého popisu Československa z úst Nevilla Chamberlaina coby „vzdálené země, o níž víme málo“.
Mám za to, že k oživení tohoto přezíravého přístupu přispěl pomýlený pokus Donalda Rumsfelda před několika lety vyvolat rozepři mezi „starou a novou“ Evropou.
Skutečnost je taková, že nic takového jako „stará a nová“ Evropa neexistuje a nikdy neexistovalo.
Rozchod s komunismem a znovusjednocení Evropy máme za sebou už téměř dvě desetiletí.
My Češi jsme 100% Evropané a byli jsme jimi, i když nás od demokratické Evropy oddělovala železná opona.
Ostatně naše proevropské cítění může být spíš silnější, protože naše členství v Unii, tak jako naše svoboda, je relativně nové.
Nikdo v Evropě se tedy nemusí obávat, že by Česká republika měla nějakou nostalgickou či výstřední agendu, již by chtěla Unii vnutit.
Právě naopak, události uvalily určitou agendu na Evropu, jíž se nemůžeme vyhnout a k jejímuž naplňování bude zapotřebí solidarity čili opravdové unie.
Prvořadým a nejnaléhavějším z problémů, jimž čelíme, je finanční a ekonomická krize, která prostupuje EU.
Poměry napříč Unií se bohužel nejprve zřejmě zhorší, než se začnou zlepšovat.
Mohou se rozšířit sociální nepokoje, jaké jsme nedávno zaznamenali v Řecku, neboť hospodářský pokles nejspíš neúměrně zasáhne mladé Evropany, kteří si budou hledat zaměstnání v době, kdy jim evropské podniky ve finanční tísni dokážou nabídnout jen málo pracovních míst.
Úkolem pro Unii opět bude obracet zoufalství v naději.
My Češi o tom něco víme, jelikož trýznivá ekonomická transformace, jíž jsme prošli v 90. letech minulého století, nás naučila ledacos o tom, jak správné politiky dokážou sevření beznaděje prolamovat.
Abychom dnešní finanční a ekonomickou krizi zkrotili, Evropa bude muset vytrvat ve spolupráci, již až dosud prokazovala.
Samotná existence Unie a obzvlášť eura už pomohla zabránit konkurenčním devalvacím a krátkozrakým politikám ožebračujícím okolní státy, které pustošily Evropu během 30. let minulého století – naposledy, co kontinent čelil takto surovému hospodářskému propadu.
Nesmíme ale usnout na vavřínech a doufat, že síly národního egoismu zůstanou pevně na uzdě.
Populistům jejich obvyklou zteč, že EU je lhostejná k osudu běžných lidí, pro tuto chvíli znemožnil koordinovaný fiskální stimul evropských vlád.
Bude ovšem zapotřebí další koordinace politik, jednak abychom se vyrovnali s krizí, jednak abychom znovuobnovili normy EU, až se černá mračna začnou protrhávat.
Je sice pravda, že v těchto mimořádných časech byla flexibilita Paktu stability a růstu rozšířena, ale platí, že úspěch první dekády eura zajistila právě jeho pravidla.
Ta je nutné beze změn obnovit, má-li se Evropa vrátit na cestu udržitelného růstu, a za tímto účelem bude zapotřebí už nyní zformovat konsenzus.
Druhou klíčovou výzvou, s níž se budeme během svého evropského předsednictví potýkat, je Rusko.
Je nezbytné dojednat novou Dohodu o partnerství a spolupráci (DPS) mezi EU a Ruskou federací.
Jednání v této věci měla seriózně začít už loni, ale do dění zasáhla válka v Gruzii a odročila je na později.
Rozhovory teď byly znovu navázány, ale pozadí našeho vyjednávání se dramaticky změnilo.
Ruská ekonomika je nyní v mnohem horším stavu než hospodářství členských zemí EU.
Ruský rozpočet kvůli propadu světových cen ropy a plynu krvácí a po léta zanedbávané investice do energetického sektoru země způsobují ochabování produkce, ekonomy už dlouho předvídané.
Až dosud se Rusko o novou DPS zajímalo méně než EU, protože dvě třetiny ruských vývozů do Unie tvoří přírodní zdroje, které vynášejí i bez pevných pravidel, která zajišťuje DPS.
Vzhledem k neúprosným změnám hospodářských poměrů je teď však v národním zájmu Ruska ubezpečit mezinárodní trhy, že je pro podnikání spolehlivým prostorem, k čemuž by nová DPS posloužila jako ideální signál.
Navíc bez nové DPS by jednotlivé evropské státy mohly považovat za nezbytné usilovat o další bilaterální dohody s Ruskem.
Ostatně mnohé členské země EU se už nějakou dobu předhánějí, aby zjistily, kdo se uvnitř Unie stane nejbližším přítelem Ruska.
Dvojstranné dohody, které z těchto dostihů pramení, však vznikají občas na úkor ostatních členů Unie a mohou narušovat rovnováhu vztahů uvnitř Unie jako celku.
Pevné základy pro bilaterální i celounijní vztahy s Ruskem dokáže zajistit jedině principiální rámec EU.
Hlavní silou Evropy v zahraniční politice není její oddanost multilateralismu založenému na pravidlech, navzdory jeho nepochybnému významu, nýbrž jednota.
Když propukla gruzínská krize, Evropa se sjednotila kolem společného postoje ohledně ruského stažení.
Úkolem České republiky a dále švédského předsednictví EU, které bude následovat po tom našem, je udržet během postupu jednání o DPS právě tuto jednotu.
Během 90. let chybovaly Spojené státy i Evropa tím, že Rusko shovívavě přehlížely s nadějí, že se situace vystříbří.
Rusko by pochybilo, kdyby dnes reagovalo podobně a snažilo se jednání o DPS zdržovat v naději, že by mu snad jednou nějaký přístupnější předseda EU mohl nabídnout měkčí podmínky.
Tak jako všechny předsednické země EU, i my budeme při vyjednávání zastupovat zájmy širší Unie.
Proč se adaptovat na klimatické změny
KODAŇ – Nastolení optimální rovnováhy mezi zamezováním globálnímu oteplování a adaptací na jeho následky je jednou z nejdůležitějších – a nejspornějších – politických otázek naší doby.
A navíc se často přehlíží.
Podle konvenční moudrosti mnoha ekologických aktivistů bychom měli nejprve udělat vše, co je v našich silách, abychom zmírnili globální oteplování, a teprve poté se zaměřit na adaptační strategie.
Pokud však můžeme udělat pro lidi a planetu více prostřednictvím adaptace, pak se takový přístup zdá nejen mylný, ale dokonce i nemorální.
Navíc se to neslučuje s neodvratným faktem, že ať děláme cokoliv, všem následkům globálního oteplování předejít nemůžeme.
Jsme-li špatně připraveni, způsobí globální oteplování více úmrtí a větší škody, zejména v chudých zemích a nestabilních společnostech.
Adaptace by také znamenala záchranu mnoha životů před katastrofami, které s globálním oteplováním nesouvisejí.
Připravíme-li například společnost na to, že v budoucnu zažijeme více běsnících hurikánů, zároveň jí pomůžeme vyrovnat se lépe s dnešním extrémním počasím.
Otázka, jakým způsobem lidé vyvolávají klimatické změny a jak je můžeme omezit, byla předmětem nesmírně rozsáhlého výzkumu.
Otázkou adaptace se zabývalo mnohem méně prací.
Je důležité připustit, že některé adaptační strategie povedou k dalším emisím skleníkových plynů.
Reakce na nedostatek vody opětovným využíváním a úpravou vody odpadní nebo prostřednictvím hlubokých studen a odsolování zvýší spotřebu fosilních paliv.
Rozšířenější využívání klimatizace s cílem ochladit v létě naše domovy bude mít stejný efekt – ačkoliv je to nezbytné opatření, pokud chceme zachránit lidské životy.
Adaptace by mohla připustit vyšší emise uhlíku jako cestu ke snížení škod způsobených globálním oteplováním, čímž bychom získali více času k zavádění alternativ vůči závislosti na fosilních palivech.
Mělo by nám cokoliv z výše uvedeného zabránit ve využívání adaptačních strategií?
Abychom získali informovanou odpověď, musíme zjistit, jak bude planeta vypadat v roce 2100, budeme-li investovat různé částky do adaptace a snižování emisí uhlíku.
Přitom musíme vzít v úvahu zvýšení emisí, které adaptace způsobí.
Nejklíčovějším aspektem není jakýkoliv vzestup či pokles emisí, nýbrž otázka, jak velkému poškození klimatu se můžeme vyhnout.
Jak velké části planety můžeme pomoci řešením problému stoupající hladiny moře?
Kolik lidských životů uchráníme před horkem, hladověním nebo malárií?
Toto jsou skutečné otázky, na kterých nám v souvislosti s globálním oteplováním záleží.
Nalezení patřičné odpovědi vyžaduje rozsáhlé ekonomické modelování s propočtem různých proměnných a analýzou regionálních rozdílů.
Nový výzkum provedený třemi italskými ekonomy Franceskem Bosellem, Carlem Carrarem a Enrikou De Cianovou to činí a v závěru uvádí přesvědčivé ekonomické argumenty pro mnohem větší důraz na adaptaci.
Vědci se nejprve dívají na různé způsoby, jimiž nás klimatické změny do poloviny století postihnou.
Tato práce je založena na standardních scénářích a obsahuje typické slabiny předpovědí do vzdálené budoucnosti.
Autoři přesto zjišťují, že mnohé naše největší obavy se nakonec ukážou jako triviální, ba dokonce i prospěšné.
Vzestup mořské hladiny bude pro všechny země velmi okrajovým problémem, přičemž celkový finanční dopad nebude činit ani 0,1% HDP.
Zdravotní problémy budou pro všechny země s několika málo výjimkami zanedbatelné.
A důsledky globálního oteplování téměř ve všech zemích sníží spotřebu energie.
Významné budou dopady na zemědělství a cestovní ruch, kde budou státy tratit v průměru asi 0,5% HDP za každý sektor.
Velké části těchto škod se však lidé vyhnou, pokud se sami rozhodnou adaptovat na změnu životního prostředí.
Zemědělci dají přednost plodinám, jimž se daří v horku.
Nové domy budou konstruovány tak, aby se lépe vyrovnaly s vyššími teplotami.
Jednoduché ekonomické modely, z nichž se často cituje ve sdělovacích prostředcích, ukazují, že ničím neomezované globální oteplování by stálo bohatý svět do konce století nezanedbatelných 2% HDP.
Tento údaj však nebere v potaz, že jakmile se změní životní prostředí, změní také lidé své chování.
Pokud jde o adaptaci, bohaté země se adaptují na negativní důsledky globálního oteplování a využijí pozitivních změn, takže celkový dopad globálního oteplování bude mít kladnou hodnotu přibližně 0,1% HDP.
Chudé země však budou zasaženy hůře.
Adaptace sníží ztráty spojené s klimatickými změnami z 5% HDP na něco málo pod 3% – stále je to však významný dopad.
Skutečný problém globálního oteplování proto spočívá v omezení jeho důsledků pro třetí svět.
Zde je potřeba dělat více – nespokojit se s adaptacemi, k nimž dojde přirozeným způsobem.
Důležité také je, že podle nového výzkumu by měla adaptace mnohem větší přínos než pouhé odbourání uhlíkových emisí.
Snížením emisí na úroveň, která nedusí hospodářský růst, by se dalo zamezit škodám ve výši 3 bilionů dolarů, zatímco adaptace by mohla předejít škodám v objemu zhruba 8 bilionů.
Za každý dolar vynaložený na adaptaci bychom tak dosáhli pozitivních změn na planetě v hodnotě asi 1,70 dolaru.
Ekonomické argumenty pro větší důraz na adaptaci jsou zřejmé.
Dalším stěžejním krokem je zajištění, aby tyto ekonomické argumenty začaly hrát silnější roli v naší politické debatě o možnostech řešení otázky globálního oteplování.
Den pro planetární spravedlnost
PRINCETON – To, co nedbalou produkcí skleníkových plynů způsobujeme naší planetě, dětem a vnoučatům a chudým lidem, patří k největším mravním špatnostem našeho věku.
24. října se proti této nespravedlnosti můžete postavit.
24. říjen je Den 350.
Tento název pochází od počtu částic na milion (ppm) oxidu uhličitého v atmosféře, který bychom podle Jima Hansena, zřejmě nejpřednějšího světového klimatologa, neměli překročit, máme-li se vyvarovat potenciálně katastrofální změně klimatu.
Mírou závažnosti našeho problému je, že už teď CO2 dosahuje 386 ppm a každoročně jej o dvě ppm přibývá.
Nutnost snižovat skleníkové plyny začala být čím dál jasnější, když se opakovaně ukázalo, že prognózy globálního oteplování – pranýřované jako „poplašné zprávy“, když se před pouhými několika lety objevily – jsou příliš konzervativní.
Blížíme se do bodu, za nímž už nebude návratu, neboť začnou působit zacyklené zpětné vazby a budou planetu nadále ohřívat, ať děláme, co děláme.
Jedním příkladem je tání arktického letu.
Před čtyřmi sty let cestovatelé hledali legendární „severovýchodní průliv“ podél severu Evropy a Ruska do Číny.
Zjistili, že arktický ledovec je nepřekonatelný a brzy od svého úsilí ustoupili.
Letos severovýchodní cestou zdárně proplouvala komerční plavidla.
To je jen jedna z mnoha čerstvých dramatických známek toho, že klima se mění a planeta je teplejší, než po velice dlouhou dobu byla.
Arktické vody bez ledu ale nejsou pouhým symptomem globálního oteplování.
Jsou zároveň příčinou dalšího oteplování: led a sníh odrážejí sluneční paprsky.
Povrch bez ledu pohltí více tepla ze slunce než s pokrývkou sněhu či ledu.
Jinými slovy, tím, že naše emise skleníkových plynů zapříčinily takové oteplení, že taje arktický led, vytvořily smyčku zpětné vazby, která vyvolá další oteplování a tání ledu, i kdybychom hned zítra přestali skleníkové plyny vypouštět.
Další zpětnovazební smyčky představují podobné nebezpečí.
V oblastech Sibiře, které se dříve nazývaly „permafrost“, neboť se mělo za to, že půda je zde neustále promrzlá, jsou uvězněna obrovská množství metanu, mimořádně silného skleníkového plynu.
Jenže území, která bývala zamrzlá, dnes tají, uvolňují metan, a tak přispívají k dalšímu oteplování – a k dalšímu tání, které uvolňuje další metan.
Rozvojové státy začínají chápat, jak nehorázné je vlastně současné rozložení emisí skleníkových plynů.
Na zářijovém summitu OSN o změně klimatu rwandský prezident Paul Kagame poukázal na to, že zatímco vyspělé země mimo Afriku nesou za problém téměř výhradní zodpovědnost, jeho nejhorší důsledky zřejmě dolehnou na Afriku, která má mizivé prostředky na to, aby si s potížemi poradila.
Kagame navrhl, aby byla každé zemi přidělena roční kvóta emisí CO2 a aby rozvojové země, které kvótu nevyčerpají, směly přebytek prodat zemím, které svůj strop překročí.
Peníze, jež by rozvojové země takto získaly, by nebyly zahraniční pomocí, ale spíše uznáním toho, že bohaté státy musí zaplatit za to, co si v minulosti jednoduše přisvojily: mnohem větší než spravedlivý díl schopnosti atmosféry vstřebávat naše odpadní plyny.
Srí Lanka si osvojila podobný přístup a za použití studií Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu vypočetla, že environmentálně přípustné uhlíkové emise v roce 2008 činily nanejvýš 2172 kilogramů na osobu.
Celosvětové emise na hlavu ale ve skutečnosti dosáhly 4700 kilogramů čili více než dvojnásobku přijatelného limitu.
Emise v bohatých zemích přípustnou hranici dalece přesahovaly, kdežto srílanské emise, dosahující 660 kilogramů, byly hluboko pod ní.
Srílanská vláda k tomu poznamenala: „Znamená to, že nízkoemisní země jako my nemohou vypouštět víc, protože náš prostor už bez našeho souhlasu spotřebovaly vyspělé země či přední světoví producenti emisí.“
Tato situace představuje křivdu obrovských rozměrů, připomínající dnes zavrhovaný kolonialismus západních mocností v devatenáctém století – a přitom je zřejmě ještě mnohem horší.
Práce na odčinění této nespravedlnosti musí začít na schůzce ke změně klimatu, která se v prosinci bude konat v Kodani.
Řada politických lídrů vyjádřila podporu ráznému postupu ve věci změny klimatu, ale to, co většina z nich pokládá za „rázný postup“, nebude stačit na to, abychom se vrátili pod 350 ppm.
V některých zemích, včetně Spojených států, existují překážky, které brání podniknutí i velice mírných opatření.
24. října budou lidé bezmála ve všech zemích vyvíjet různé snahy, aby zvýšili povědomí o nutnosti mezinárodní úmluvy s cílem vrátit atmosféru k 350 ppm CO2.
Horolezci s transparenty se vydají vysoko do Himalájí, kde tají ledovce, a potápěči zase k australskému Velkému bariérovému útesu, ohroženému změnou klimatu.
Kostelní zvony 350krát odbijí, městy projede 350 cyklistů a na mnoha místech bude vysazeno 350 stromů.
Na adrese www.350.org zjistíte, co se děje ve vašem okolí, můžete se přidat anebo tu zveřejnit svůj nápad.
Nezůstávejte ale sedět s nadějí, že snažení ostatních bude mít dostatečný vliv.
Jednou se vás vnoučata zeptají: cos udělal pro to, aby ses vypořádal s největší morální výzvou své doby?
Den osvobození
Když mi bylo v roce 1960 sedm let, otevřela mi babička Angelica oči ohledně významu 8. května 1945, dne, kdy nacistické Německo kapitulovalo a druhá světová válka v Evropě skončila.
Trávili jsme právě letní prázdniny v Normandii, kde osvobozování Evropy od nacismu v „den D“, tedy 6. června 1944 započalo.
Jednoho večera jsem poslouchal, jak se rodiče s babičkou baví o minulosti.
Podrobnosti jejich rozhovoru jsem již zapomněl, ale dodnes slyším babiččino úlevné povzdechnutí, když prohlásila: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“
Z pohledu dítěte nebylo samozřejmé, že prohra je dobrá věc.
Babička však měla jistě pravdu, když položila rovnítko mezi porážku a osvobození.
Čím více přemýšlím o poučení, které mi před 45 lety poskytla, tím zřetelněji vidím v jejích slovech další, byť méně očividný rozměr: Jsme to „my“, kdo válku prohrál.
Němci jako skupina lidí nebyli nevinnými oběťmi malého gangu zločinných cizáků zvaných „nacisté“ – nacismus byl vnitřní ideologií, kterou podporovaly miliony Němců, a každý Němec nesl zodpovědnost za její zvěrstva, ať už jí byl jako jednotlivec věrný, či nikoliv.
V dnešním Německu se drtivá většina občanů hlásí k tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození – nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo.
V porovnání s veřejným míněním v roce 1960 je to jistě obrovský pokrok.
Paradoxně však může obsahovat také prvek zapomnění, poněvadž vede k tendenci zakrývat skutečnost, že k osvobození byla nutná vojenská porážka.
Abych použil babiččina slova, osvoboditeli zde nejsme „my“, nýbrž „oni“.
Způsob, jakým lidé nazírají na minulost, nám toho o jejich současných postojích vypovídá více než minulost sama.
Právě to má označovat výraz „politika paměti“.
A právě proto také nezáleží na tom, zda se příslušné události odehrály před 60 lety (jako druhá světová válka), 90 lety (jako v případě genocidy Arménů), nebo dokonce před 600 lety (jako bitva na Kosově poli v roce 1389).
Násilný konflikt v minulosti může přežívat jako válka vzpomínek v současnosti, jak lze pozorovat na současném sporu mezi Čínou a Jižní Koreou na jedné straně a Japonskem na straně druhé.
Válka vzpomínek pak může někdy vést k násilnému konfliktu v budoucnosti.
Někdejší pachatelé se často pokoušejí delegitimizovat morální nadřazenost svých někdejších obětí tvrzením, že i oni byli oběťmi.
Proto bylo 60. výročí bombardování Drážďan zápalnými pumami spojeneckých sil 13. února 1945 z pohledu německé „politiky paměti“ pravděpodobně klíčovější, než bude 60. výročí 8. května 1945.
Krajně pravicové skupiny tento útok, při němž zahynulo nejméně 30 000 lidí, hanebně označily za „drážďanský holocaust bomb“.
Jejich propagandistická kampaň naštěstí skončila neúspěchem.
Ačkoliv je pravda, že tisíce civilistů zabitých v Drážďanech a dalších německých městech byly na úrovni jednotlivců nevinné, nemůže být pochyb, že se stalo morálním imperativem, aby bylo Německo kolektivně poraženo.
Na levé straně německého politického spektra zůstává tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození, i nadále nezpochybněno.
Někdy se však potlačuje, že k dosažení tohoto výsledku bylo zapotřebí nasadit mohutnou sílu.
Levicový pacifismus má sklon tuto prostou skutečnost přehlížet.
Jeho slogan „Už nikdy válku!“ je jen polovinou pravdy – druhou polovinou je „Už nikdy ústupky!“ Osmý květen 1945 nebyl „hodinou nula“, jak zní oblíbené německé úsloví.
Doma i v zahraničí mu předcházela absence preventivního odporu vůči hrozbě, která během třicátých let v nacistickém Německu narůstala.
Existuje ještě další poučení.
Ano, 8. květen 1945 byl dnem osvobození, k němuž rozhodující měrou přispěla sovětská armáda.
Pro miliony obyvatel střední a východní Evropy však po osvobození následoval Stalinův utiskovatelský režim.
Současná válka vzpomínek mezi pobaltskými republikami a Ruskem v souvislosti s mezinárodními oslavami v Moskvě 9. května tohoto roku připomíná Německu zvláštní dějinnou zodpovědnost.
Německo-sovětský pakt o neútočení, takzvaný pakt Hitlera se Stalinem uzavřený v srpnu 1939, byl doplněn o tajný dodatek, který rozděloval hraniční státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko a Rumunsko do sfér zájmů obou stran.
Omlouvání nacistických zvěrstev poukazováním na stalinistické zločiny je však intelektuálně i morálně nepřijatelný úskok.
Až kancléř Schröder odcestuje do Moskvy na oslavy na Rudém náměstí, měl by mít na paměti i podíl nacistického Německa na pobaltské tragédii.
Osmého května letošního roku nám budou veřejní řečníci připomínat, jak je důležité nezapomenout.
Budou zdůrazňovat, že nepoučíme-li se z dějin, budou se dějiny zákonitě opakovat.
To vše je naprosto pravda.
Já osobně si však rovněž vzpomenu také na babiččinu větu: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“ Díkybohu – a díky všem těm statečným spojeneckým vojákům, kteří obětovali životy pro svobodu Evropy.
Jak se vloudit k SDR
SANTA BARBARA – Zdá se, že kampaň čínské vlády za zařazení jüanu mezi rezervní aktiva Mezinárodního měnového fondu stojí na pokraji úspěchu.
Vedení MMF minulý týden oficiálně doporučilo přidat jüan do koše měn, které určují hodnotu jeho takzvaných zvláštních práv čerpání (SDR).
Začlenění jüanu do koše, který v současné době zahrnuje americký dolar, euro, britskou libru a japonský jen, by značně zvýšilo prestiž Číny.
A co je důležitější, podpořilo by snahu čínské vlády o internacionalizaci jüanu.
Zároveň by to však byla chyba.
Rozhodnutí doporučit zařazení jüanu zdaleka nepadlo z dobrých ekonomických důvodů, a proto ho nelze chápat jinak než jako politické.
A jeho dlouhodobé důsledky pravděpodobně budou politováníhodné.
Z čistě technického hlediska lze o způsobilosti jüanu k zařazení do koše SDR pochybovat.
MMF tradičně trvá na dvou kritériích: země vydávající danou měnu musí patřit k předním světovým exportérům a daná měna musí být „volně použitelná“ – rozsáhle používaná a obchodovaná.
První podmínku Čína jako největší světový exportér evidentně splňuje.
Splnit druhou podmínku však pravděpodobně stále není v čínských silách.
Jüan v žádném případě nepatří do stejné ligy jako čtveřice měn tvořících současný koš SDR.
V roce 2014 patřilo čínské měně sedmé místo mezi globálními rezervami centrálních bank, osmé místo co do objemu mezinárodně emitovaných dluhopisů a jedenácté místo v oblasti globálního měnového obchodování.
Jüan navíc zůstává pro většinu kapitálových transakcí nekonvertibilní, čínské finanční trhy jsou primitivní a obchodní marže pro devizový kurz stále denně stanovují měnové úřady.
Ještě v srpnu byl MMF vůči přidání jüanu do koše SDR skeptický, když uvedl, že je stále zapotřebí „mnoho práce“, a naznačil, že by se rozhodnutí mělo odložit na rok 2016, aby se zajistil „hladký“ přechod.
Proč tedy MMF obrátil?
Odpověď je zjevná: Čína zahájila celoplošný presink, aby dosáhla změny názoru.
V srpnu byl mírně uvolněn devizový režim měny.
V Londýně byly vydány vládní dluhopisy denominované v jüanu a vznikly plány na vytvoření nových obchodních platforem pro tuto měnu v několika evropských finančních centrech.
A čínští politici dávali nepokrytě najevo, jak nešťastní by byli z odmítavého rozhodnutí.
Jejich tlak se vyplatil.
Západní vlády se jedna po druhé postavily za jüan, a to navzdory jeho praktickým omezením.
Fond je vyslyšel a rozhodnutí je na světě.
Doporučení rozšířit koš SDR vřele podpořila generální ředitelka MMF Christine Lagardeová a na konci listopadu se očekává konečné rozhodnutí výkonného sboru.
Mnozí lidé by namítli, že jde o pozitivní vývoj.
Rozhodně uspokojuje čínské představitele a nabízí jim silnější podnět pokračovat v práci v rámci stávajícího mezinárodního měnového režimu.
Nedávné čínské iniciativy, zejména založení Asijské infrastrukturální investiční banky, totiž vyvolaly obavy, že země má v úmyslu vybudovat nový systém mezinárodních institucí, který by konkuroval organizacím ovládaným Západem, jako je MMF.
Rozhodnutí zařadit jüan do koše SDR mohlo toto nebezpečí zažehnat.
Na druhé straně vytváří tento krok znepokojivý precedens, když vnáší politiku do oblasti, která se v minulosti řídila objektivními ekonomickými úvahami.
Lze si představit, že úspěšná kampaň Číny by v dlouhodobém měřítku mohla otevřít dveře lobbingu dalších vlád za to, aby i jejich měny byly do koše SDR zařazeny.
Proč tam nepřidat švýcarský frank nebo kanadský dolar?
Nebo proč tam koneckonců nezařadit ruský rubl či indickou rupii?
To, co kdysi bývalo ceněnou výsadou nesporně elitních měn, by se mohlo stát předmětem špinavých politických bitev o vylepšení statusu.
Samozřejmě lze tvrdit, že vzhledem k nedávné ekonomické trajektorii Číny je jen otázkou času, kdy se jüan stane plně srovnatelným se současnými měnami SDR.
Používání této měny ve světě koneckonců exponenciálně roste.
Toto optimistické hodnocení však přeceňuje vyhlídky jüanu a ilustruje nebezpečí lineární extrapolace minulosti do budoucnosti.
Stejně tak se bude dál zákonitě zvyšovat využívání jüanu pro účely fakturace a vypořádávání obchodu s Čínou.
Pokud však jde o klíčové role měny coby investičního nástroje nebo rezervního aktiva, je vyhlídka jüanu mnohem méně slibná kvůli setrvale přísným kapitálovým kontrolám v Číně a nízké úrovni jejího finančního rozvoje.
Stejně tak nebude zařazení jüanu do koše SDR pravděpodobně představovat velký impulz k internacionalizaci této měny, jak se mnozí lidé domnívají.
Některé centrální banky se možná rozhodnou následovat vývoj a přidají aktiva denominovaná v jüanech do svých rezerv, aby kopírovaly složení koše.
Toto zvýšení však bude přinejlepším okrajové – podle výpočtů MMF půjde zhruba o 40 miliard dolarů v příštích několika letech.
Vzhledem k tomu, že celkové globální rezervy dnes přesahují 10 bilionů dolarů, jde o příslovečnou kapku v moři.
Politické důvody pro začlenění jüanu do koše SDR jsou naprosto zřejmé.
Neméně zřejmá jsou bohužel i rizika takového kroku.
Porážka mezinárodní daňové spolupráce
NEW YORK – Zájem na spolupráci v daňové oblasti má většina světových vlád – velmi rády by zvýšily výnosy z daní a potlačily všudypřítomné kličky, jejichž smyslem je vyhnout se daňové povinnosti, například ty, které byly loni odhaleny při skandálu takzvaných Lucemburských úniků.
Přesto na Třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje, která proběhla minulý měsíc v Addis Abebě, hybná síla směřující k posílení mezinárodní daňové spolupráce náhle ustrnula.
Vyspělé země na konferenci zablokovaly návrh na zřízení mezivládního daňového orgánu v rámci Organizace spojených národů, který by nahradil současnou expertní komisi OSN.
Trvají na tom, že daňová spolupráce by měla probíhat výhradně pod vedením OECD, tělesa, které mají tyto země pod kontrolou.
Zbytek světa by měl doufat, že se tato událost neukáže jako ukončení, ale jen pozastavení pokroku v oblasti mezinárodní daňové spolupráce, která započala před 13 lety, na první Mezinárodní konferenci o financování rozvoje v mexickém Monterrey.
Dva roky nato, v roce 2004, Ekonomická a sociální rada OSN (ECOSOC) povýšila svou „ad hoc skupinu“ daňových odborníků na regulérní komisi.
Experti se tudíž pravidelně setkávali a mají širší mandát, který se neomezuje na pouhou novelizaci vzorové dohody o zamezení dvojího zdanění.
O čtyři roky později, na Druhé konferenci o financování rozvoje v katarském Dauhá, tvůrci politik připustili, že je nutné v daňové oblasti aktivněji působit, a požádali ECOSOC, aby zvážila posílení institucionálních uspořádání.
Konečně během roku příprav na konferenci v Addis Abebě generální tajemník OSN podpořil potřebnost „mezivládní komise pro daňovou spolupráci, pod záštitou Organizace spojených národů“.
Jeho souhlas, společně se silnou podporou nevládních organizací a Nezávislé komise pro reformu mezinárodního zdanění firem, dal větší sílu požadavku rozvojových zemí, zorganizovaných kolem Skupiny 77 a Číny, na rovnoprávný hlas při určování globálních daňových norem.
Až do hodiny jedenácté při jednáních v Addis Abebě stály pevně za požadavkem na mezivládní orgán s mandátem a prostředky k vytvoření uceleného globálního rámce pro mezinárodní daňovou spolupráci.
Leč marně: vyspělým zemím, vedeným Spojenými státy a Velkou Británií, domovskými zeměmi mnoha nadnárodních korporací obviněných v „Lucemburských únicích,“ se podařilo tento tolik potřebný pokrok v globální správě zablokovat.
Akční agenda z Addis Abeby nakonec ustanovuje, že současná expertní komise bude dál fungovat podle mandátu z roku 2004, jen se přidají tři jednací dny ročně, to vše financováno z dobrovolných příspěvků.
Takový výsledek je velkým zklamáním.
Vyspělé země mají jeden argument – ovšem nepřesvědčivý.
OECD, jejímiž členy je v zásadě 34 nejbohatších zemí světa, rozhodně má kapacity ke stanovení mezinárodních daňových standardů.
Jenže ovládnutí daňových norem vybranou skupinou zemí v realitě znamená, že konstrukce globální správy v oblasti daní nedrží krok s globalizací.
Součástí Monterreyského konsenzu z roku 2002 byla výzva k posílení „hlasu a účasti rozvojových zemí při mezinárodním rozhodování a určování norem v ekonomické oblasti“.
Přestože však OECD zve některé rozvojové země k účasti na diskusích o stanovování norem, nenabízí jim žádnou rozhodovací pravomoc.
OECD je tedy chabá náhražka celosvětově reprezentativního mezivládního fóra.
Takový orgán musí působit pod záštitou OSN, která má institucionální legitimitu nezbytnou k účinnému reagování na výzvy globalizace prostřednictvím ucelených globálních standardů pro boj s nekorektními daňovými praktikami a pro zajištění spravedlivého zdanění firemních zisků po celém světě.
Navzdory zklamání z Addis Abeby je nepravděpodobné, že by volání po reformě mezinárodní daňové soustavy umlklo.
Naopak, na všech stranách jej začne být slyšet ještě víc, neboť kontraproduktivní vzdor vyspělých zemí vůči jakémukoli kompromisu v oblasti mezinárodní spolupráce vyvolává cunami jednostranných daňových opatření mimo kontrolu OECD.
Nová klimatická ekonomie
NEW YORK – Mezivládní panel Organizace spojených národů pro změny klimatu přinese tento pátek ve svém zatím posledním rozsáhlém hodnocení důkazů globálního oteplování také stanovisko světových klimatologů.
Ti jsou si dnes jistější než kdykoliv dříve, že zvyšování teploty a mořské hladiny způsobuje lidská činnost – zejména spalování fosilních paliv.
Řada extrémních meteorologických jevů – mimo jiné hurikán Sandy v New Yorku a New Jersey, záplavy v Číně a sucha na americkém Středozápadě, v Rusku a v mnoha rozvojových zemích – napáchala v posledních letech nedozírné škody.
Minulý týden zažilo Mexiko souběžné hurikány v Tichém oceánu a v Mexickém zálivu, které zničily městečka a města stojící jim v cestě.
Klimatické změny budou představovat významnou hnací sílu takových událostí a riskujeme, že zažijeme i něco mnohem horšího.
To klade do popředí novou debatu: jak nalézt soulad mezi zesílenými opatřeními na snížení emisí skleníkových plynů a silným hospodářským růstem.
Je to debata, která se už dnes utápí v kontroverzích.
Zatímco většina zemí začala rozsáhle investovat do obnovitelné energie a mnohé z nich zavádějí ceny uhlíku a regulace, kritikové si stěžují, že taková politika může podkopat růst.
Protože se totiž globální ekonomika stále zotavuje z finančního krachu z roku 2008, představují vyšší náklady na energii – které ještě nejsou plně vyvážené větší energetickou účinností – důvod ke znepokojení podnikatelských a politických špiček.
Nástup těžby břidlicového plynu znepřehlednil energetickou debatu ještě víc.
Nahradí-li tento plyn uhlí, může posloužit jako užitečný most k nízkouhlíkové budoucnosti.
Kupodivu je to však uhlí, nejšpinavější palivo, které zažívá nejprudší růst spotřeby.
Firmy a investoři se zajišťují podniknutím několika málo opatření šetrných na zdroje a investicemi do některých nízkouhlíkových aktiv, avšak svá stávající vysokouhlíková portfolia a aktivity ponechávají do značné míry nedotčené.
Situaci nenapomohla ani politická nerozhodnost v některých státech.
Zastánci ráznější akce odpovídají, že investice do nízkouhlíkových technologií mohou generovat daleko silnější a čistší růst.
Poukazují na úspory z energetické účinnosti a na tržní příležitosti generované energeticky čistými technologiemi, jakmile nastoupí procesy učení a objevování.
Snaží se ukázat, jaký přínos může mít trvaleji udržitelné schéma rozvoje pro světová velkoměsta, pro zdraví obyvatel (díky nižšímu znečištění ovzduší), pro energetickou bezpečnost a pro přístup chudých lidí světa k energii.
A navrhují, aby se v době, kdy jsou světové úrokové sazby nízké a v mnoha zemích je utlumená poptávka, financovala nová infrastruktura a nová pracovní místa zelenými dluhopisy a veřejnými investičními bankami.
Jsou to seriózní ekonomické debaty, které se však až příliš často zamotávají do ideologických sporů o nejvhodnější reakci na hospodářskou krizi a o hodnotě vládní intervence na trzích.
Je to politováníhodné.
Klimatické změny nejsou stranickým tématem a klimatická politika je v podstatě založená na trzích.
Jejím cílem je napravovat tržní selhání tak, aby trhy a podnikatelská sféra mohly hrát odpovídající roli při zajišťování inovací a efektivní alokace zdrojů.
Abychom z této slepé uličky vyvázli, pomohli jsme zahájit činnost Globální komise pro ekonomii a klima.
Její projekt s názvem Nová klimatická ekonomie spojuje sedm čelních výzkumných ústavů ze šesti kontinentů.
Dohlíží na něj panel složený z bývalých premiérů, ministrů financí a prominentních podnikatelů a radí mu další panel tvořený předními ekonomy z celého světa.
Jeho cílem je poskytovat směrodatné nové důkazy o tom, jak mohou vlády a firmy dosahovat silnějšího hospodářského růstu a současně řešit klimatická rizika.
Málokterá vláda nebo investor vycházejí z klimatických změn.
Chtějí především podporovat investice a hospodářský růst, vytvářet pracovní místa, stabilizovat veřejné finance, rozšiřovat trhy, vykazovat zisky, zajišťovat spolehlivé dodávky energie a potravin, produkovat zboží a služby, snižovat chudobu a budovat města.
Hlavní otázka, kterou si musíme položit, proto nezní, zda dokážeme snížit emise, nýbrž jak může veřejná politika přispět k dosažení uvedených základních cílů a současně s tím snižovat emise a budovat klimaticky odolnější ekonomiku.
V této oblasti dnes existuje spousta zkušeností z celého světa.
Když byla před sedmi lety zveřejněna Sternova zpráva o ekonomii klimatických změn, bylo toto téma do značné míry teoretické.
Dnes státy na všech stupních rozvoje usilují o nové vzorce hospodářského růstu, které budou zohledňovat klimatickou situaci.
Například Německo plánuje nejambicióznější přechod na nízkouhlíkovou energii na světě, který bude založen na úsporách a obnovitelných zdrojích energie.
Jižní Korea učinila ze „zeleného růstu“ svůj ústřední hospodářský cíl.
Mexický Všeobecný zákon o klimatických změnách z roku 2012 vyslal zemi na dráhu významného zvýšení podílu čisté energie.
Čína postavila průmyslový rozvoj zelených technologií do čela své agendy.
Etiopie se snaží přejít na nízkouhlíkové zemědělství.
A Brazílie podstatně snížila tempo odlesňování v Amazonii.
Také některé velké firmy poskytují pádný příklad, co všechno je možné.
Unilever se zavázal k trvale udržitelnému získávání zemědělských a lesních produktů.
Coca-Cola zcela utlumuje využívání hydrofluorouhlovodíků, které znečišťují ovzduší.
Maloobchodní gigant Wal-Mart prosazuje snižování emisí v celém svém dodavatelském řetězci.
A Světová banka a Evropská investiční banka přestaly půjčovat na uhelné elektrárny s vysokými emisemi.
Přesto přetrvávají legitimní otázky, jak rychle by měly ekonomiky přecházet na nízkouhlíkovou dráhu a jak by se toho dalo nejefektivněji dosáhnout.
Některé nízkouhlíkové strategie jsou evidentně drahé, zatímco jiná, zjevně efektivní řešení se neprosazují vůbec.
Jakákoliv strukturální transformace má své náklady, kompromisy a nejistoty a je nesmírně důležité, abychom je správně chápali.
Do cesty jakéhokoliv nízkouhlíkového přechodu se samozřejmě budou stavět mocné zájmy, které budou shazovat a často i přehlušovat ty, kdo by z takového přechodu mohli mít prospěch.
O to důležitější je vyjasnit si alternativy.
V době, kdy věda dává zřetelně najevo, jak je otázka klimatických změn naléhavá, je načase, aby ekonomové a politici vysvětlili, jak lze tuto otázku řešit.
Zaseknutý sociální rozvoj Západu
BERLÍN – Po třech desetiletích zhoršující se ekonomické nerovnosti mají obyvatelé vyspělých zemí zlost a svým pocitům křivdy dávají průchod u volebních uren nebo v ulicích.
Věrohodné řešení nerovnosti vyžaduje ovšem také aktivitu týkající se méně diskutovaného aspektu tohoto trendu: ubývající mezigenerační sociální mobility.
Rodiče v současné době nemohou vycházet z předpokladu, že jejich děti se budou mít lépe než oni.
Právě naopak, zpráva OECD z roku 2018 dospěla k závěru, že dosáhnout střední úrovně příjmů by dětem z nejnižšího příjmového decilu v průměrné vyspělé zemi trvalo 4-5 generací.
Čím vyšší nerovnost v zemi, tím déle vzestup trvá.
Nerovnost a absence sociální mobility mají úzkou vazbu na geografii, neboť urbanizované oblasti obvykle vykazují mnohem lepší výsledky než oblasti venkovské.
Ve Spojených státech Brookings Institution uvádí, že od finanční krize roku 2008 města s více než milionem obyvatel přispěla k celkové zaměstnanosti 72 %, zatímco města s 50-250 tisíci obyvateli přispěla jen 6 %.
Mzdy ve 2 % nejlidnatějších metropolitních oblastí USA se od roku 1970 zvýšily o téměř 70 %, oproti 45 % ve zbytku země.
Obdobně ve francouzském regionu Île-de-France, jehož součástí je Paříž, vzrostl HDP na hlavu ze 148 % národního průměru v roce 1975 na 165 % v roce 2010, kdežto v méně vyspělém Lotrinsku stejný údaj během téhož období klesl z 95 % na 76 %.
Tento rozdíl se projevuje i v Německu, byť jedno významné město, Berlín, za ostatními zaostává.
HDP na hlavu v nejchudší spolkové zemi Německa, Meklenbursku-Předním Pomořansku, činil v roce 2016 jen 29 133 dolarů – o 60 % méně oproti 69 719 dolarů v Hamburku.
Celostátní průměr dosahoval 43 110 dolarů.
Studie britské Komise UK2070 ukazuje, že v letech 1971 až 2013 se růst kumulativního výstupu v severní Anglii snížil o 17 procentních bodů, zatímco v Londýně o 12 vzrostl.
Pro sociální mobilitu to má závažné důsledky: u dítěte chudého natolik, aby v Hackney, jedné z nejchudších londýnských čtvrtí, dostávalo školní obědy zdarma, je stále třikrát vyšší pravděpodobnost, že bude chodit na univerzitu, než u stejně chudého dítěte v severoanglickém městě Hartlepool.
Počátky těchto trendů lze vystopovat v 80. letech minulého století, kdy americký prezident Ronald Reagan a britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová začali uskutečňovat strukturální reformy s cílem posílit konkurenční schopnost tím, že své ekonomiky odkloní od průmyslové výroby a potlačí moc odborů.
Jenže ač byly tyto reformy v jistých ohledech oprávněné – vzpomeňme na „stagflaci“ 70. let –, pro zmírnění jejich sociálních dopadů se udělalo málo.
Tento politický nedostatek, prohloubený účinky technologického pokroku, vedl k tomu, co ekonom Dennis J.
Snower nazývá „rozbíhavostí“ hospodářské a sociální trajektorie: i když HDP stoupal, mzdy a vyhlídky na zlepšení poměrů pro rozsáhlé segmenty populace stagnovaly nebo se zhoršovaly.
Například Economic Policy Institute uvádí, že v USA se čistá produktivita v letech 1979 až 2018 zvýšila o 70 %, ale reálné hodinové mzdy stouply jen o 12 %.
Dnes je 14 % Američanů – z více než poloviny lidé tmavé pleti – „pracující chudina“ (osoby pracující na plný úvazek s příjmy nižšími než 200 % hranice chudoby).
Se špatně placenou prací a malou nadějí na posun k lepšímu vězí rostoucí podíl lidí v určitém předpeklí, neboť vydělávají příliš málo, aby vyšli s penězi, ale zároveň příliš mnoho, aby získali nárok na státní podporu.
Postupně se prohlubuje jejich ekonomická, sociální a kulturní izolace, jsou čím dál dopálenější na prosperující elity a snadno podléhají svodům neonacionalistických populistů a aspirujících autoritářů.
Tento vývoj je nejvýraznější v USA, kde přispěl ke zvolení prezidenta Donalda Trumpa, a v Británii, kde živil podporu brexitu.
Postihuje dnes ale všechny vyspělé ekonomiky, rozděluje společnosti a brzdí jejich rozvoj, jelikož Thatcherovou a Reagana si za vzor vzala velká část západního světa.
Nic z toho by nemělo překvapovat.
Sociolog Ralf Dahrendorf v roce 1995 popsal „zvrácená rozhodnutí“ vyžadovaná globalizací.
Aby si země získaly a udržely schopnost konkurovat na mezinárodních trzích, podotkl, musí zdroje využívat způsoby, které ohrožují sociální soudržnost a politickou svobodu.
Tato rozhodnutí vedla například k nové formě nerovnosti, již Dahrendorf nazýval „znerovňováním“: „budování cest na vrchol pro některé a kopání jam pro jiné, vytváření trhlin, štěpení“.
Jasnozřivě předpověděl, že vznik „strádající třídy“, vyloučené a nezajištěné ekonomicky i sociálně, přinese autoritářské svody.
„Prvořadým úkolem“ vyspělých ekonomik pro nadcházející dekádu, psal Dahrendorf, bylo dostat se co nejblíž k řešení „kvadratury kruhu tvorby bohatství, sociální soudržnosti a politické svobody“.
Přesto ani dvě desetiletí poté se o takový počin většina z nich ani nepokusila.
Místo toho se, poslušny logiky neoliberalismu, zaměřily na hospodářský růst.
Je načase vzít si Dahrendorfovu výzvu k srdci.
Neznamená nutnost uskutečňovat ochranářské politiky, které by nejen podrývaly hospodářský růst, ale také by mohly upevňovat autoritářské svody, vzhledem k vazbě takových politik na politiku identity.
Spíš vyžaduje ucelený program zahrnující prověřená opatření ke zvýšení ekonomické jistoty a společenské a politické angažovanosti.
V prvé řadě by země měly reformovat daňové systémy v zájmu snižování disparit v bohatství a povzbuzení podnikavosti a tvorby pracovních míst.
Po vzoru Kalifornie – kde investice do veřejných univerzit po druhé světové válce měly zásadní význam pro následný hospodářský úspěch – by současně měly prostřednictvím investic do vzdělávání a učňovské přípravy pěstovat sociální mobilitu.
Dále je také nutná sociální ochrana zaměřená na ty, kdo jsou nejvíc zranitelní důsledky globalizace, jakož i strategie kompenzující regionální disparity, včetně řízené migrace (vnitrostátní i mezinárodní).
Taková opatření byla součástí Nového údělu amerického prezidenta Franklina D.
Roosevelta, který ve 30. letech vyvedl USA z Velké hospodářské krize, jakož i podobných programů v Evropě.
Konečně s cílem potlačovat sociální vyloučení a fragmentaci je nezbytné vyvinout úsilí k posilování občanské společnosti a povzbuzení vytrvalých, věrohodných a respektovaných veřejných debat.
Překlenout společenské a kulturní rozpory může trvat desítky let, ale lze toho dosáhnout.
Otázkou je, jestli lídři podniknou, co je zapotřebí.
Jen chudí lidé umírají mladí
ROTTERDAM – Lidé, kteří stojí na společensko-ekonomickém žebříčku níže (indikováno podle úrovně jejich vzdělání, povolání nebo příjmu), žijí v průměru kratší a méně zdravý život než lidé stojící na vyšších příčkách.
V závislosti na sociálním a ekonomickém blahobytu se očekávaná délka života při narození často liší o 5-10 let, přičemž chudší lidé jsou oproti svým bohatším protějškům o 10-20 let života déle nemocní či handicapovaní.
V devatenáctém století by tato situace nebyla překvapivá vzhledem k nižšímu průměrnému příjmu, rozsáhlé chudobě a absenci sociálního zabezpečení.
Dnes se však tato data běžně uvádějí u zemí s vysokými příjmy včetně těch, které se řadí vysoko v žebříčcích hospodářské prosperity a lidského rozvoje – dokonce i u vysoce rozvinutých západoevropských sociálních států.
Od konce druhé světové války se západoevropské země snaží snížit společensko-ekonomickou nerovnost nebo vykompenzovat její důsledky prostřednictvím progresivního zdanění, programů sociálního zabezpečení a široké palety kolektivně financovaných programů, jako jsou veřejná výstavba domů, školství, zdravotnictví nebo kulturní a volnočasové aktivity.
Ačkoliv však tato politika snížila nerovnost v některých sociálních a ekonomických výstupech včetně příjmu, kvality bydlení nebo přístupu k zdravotní péči, k eliminaci nerovnosti v oblasti lidského zdraví nestačí.
Dlouhodobá data z časových řad naznačují, že se společensko-ekonomická propast úmrtnosti do padesátých let snižovala, ale od té doby podstatně vzrostla.
Ještě záhadnější je skutečnost, že se velkorysejší sociální politika nepromítá do nižší disparity v oblasti zdraví.
Dokonce i severské země – které patří ke světové špičce, pokud jde o tvorbu univerzálních a dobře koncipovaných sociálních politik provázejících občany od kolébky do hrobu – čelí značné disparitě v oblasti zdraví, přestože vykazují poměrně nízkou nerovnost příjmů.
Moderní sociální státy pochopitelně sociální nerovnost ani zdaleka neodstranily a disparita v přístupu ke hmotným i lidským zdrojům dál vede k situaci, že občané žijí velmi nerovnými životy.
Radikální přerozdělování bohatství však nikdy nebylo cílem sociálního státu.
Sociální politika si spíše klade za cíl vytvořit kompromis mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, pracujícími a středními vrstvami.
Její přerozdělovací efekt je v důsledku toho skromný.
Částečný neúspěch sociálního státu tak sice může napomoci k vysvětlení, proč nerovnosti v oblasti zdraví přetrvávají, avšak chceme-li jejich vzestup plně pochopit – a zvrátit –, musíme hledat jinde.
Z rychle přibývající vědecké literatury na toto téma vyplývají dvě možná vysvětlení: selektivní sociální mobilita směrem vzhůru a opožděné rozšíření změn chování.
V praxi se projevují oba faktory.
Během dvacátého století se sociální mobilita ve všech zemích s vysokými příjmy pomalu, ale setrvale zvyšovala, přičemž dosažené vzdělání a profesní status jednotlivce závisel stále méně na jeho rodinných poměrech a stále více na jeho kognitivních schopnostech a dalších osobních charakteristikách.
V důsledku toho se nižší socioekonomické skupiny nejen zmenšily, ale pravděpodobně se staly také homogennějšími ve smyslu osobních charakteristik, které zvyšují riziko zdravotních problémů.
Lidé s vyšším společensko-ekonomickým postavením mají navíc sklon přejímat jako první nové vzorce chování a pohotověji se zbavovat těch vzorců, u kterých se zjistí škodlivost na zdraví, jako jsou kouření nebo tučná strava.
Nová behaviorální doporučení vydávaná zdravotnickými autoritami proto mají sklon prohlubovat přinejmenším dočasně nerovnost v oblasti zdraví.
Mnoho západoevropských sociálních států vykazuje u svých občanů značné nerovnosti v oblasti kouření, cvičení, stravy a spotřeby alkoholu.
Sociální systém, který vznikl s cílem potírat chudobu, je již méně účinný v boji proti „nemocem z nadbytku“, jako jsou srdeční onemocnění nebo rakovina plic.
To vše zdůrazňuje potřebu nápaditých řešení nerovnosti, která zbytečně a nespravedlivě maří životy těch, kdo toho mají nejméně, zatěžuje zdravotnictví obrovskými náklady a představuje překážku vyšší participace pracovní síly (a v některých zemích brání snaze o zvýšení věku odchodu do důchodu).
V posledních několika desetiletích se sociální politika ve většině západoevropských zemí odklonila od přerozdělování.
To je chyba, neboť důsledky tohoto odklonu – zvýšení příjmové nerovnosti, oslabení sociálních záchranných sítí a omezení přístupu ke zdravotní péči – dlouhodobě zhorší nerovnost v oblasti zdraví.
Pro zlepšení zdravotních vyhlídek v nižších socioekonomických skupinách je klíčová lépe cílená přerozdělovací politika, která bude zohledňovat důsledky selektivní sociální mobility i různého tempa rozšiřování změn chování.
Příjmovou podporu by měly doplňovat preventivní zdravotnické programy, přičemž programy zdravotní osvěty by měly napomáhat k oslabení vazby mezi nízkou kognitivní schopností a špatným zdravím.
Rovný přístup ke zdravotní péči nestačí.
Snížení nerovnosti v oblasti zdravotních výstupů vyžaduje u pacientů nacházejících se v nižších socioekonomických patrech intenzivnější zdravotní péči, která bude šitá na míru jejich konkrétním potřebám a problémům.
Například příjmy ze zdanění tabáku, které nepoměrně více zatěžují nižší příjmové skupiny, by se měly použít k financování programů odvykání kouření, které se zaměřují na znevýhodněné kuřáky.
Značná a stále přetrvávající nerovnost v oblasti zdraví naznačuje, že zlepšením zdraví občanů s nižšími příjmy nebo s nižším vzděláním lze učinit obrovské kroky ke zlepšení celkového zdravotního stavu obyvatelstva.
Možná si to vyžádá jisté přebudování sociálního systému, avšak výsledek bude rozhodně stát za vynaložené úsilí.
Kliknutí myší, která zařvala
CAMBRIDGE – Kybernetická bezpečnost až donedávna zajímala hlavně počítačové nadšence a milovníky špionážních románů.
Tvůrcům internetu, kteří představovali součást malé a uzavřené komunity, velmi vyhovoval otevřený systém, v němž bezpečnost není prvořadým zájmem.
Když se však dnes na webu pohybují zhruba tři miliardy uživatelů, stala se samotná jeho otevřenost vážnou slabinou ohrožující obrovské ekonomické příležitosti, které internet otevřel světu.
„Kybernetický útok“ může mít řadu podob, od obyčejného sondování přes prznění webových stránek až po útoky typu „odepření služby“, špionáž a ničení dat. A také termín „kybernetická válka“, který lze nejlépe definovat jako jakoukoliv nepřátelskou akci v kybernetickém prostoru, jež zesiluje velké fyzické násilí nebo se mu rovná, má velmi proměnlivý charakter – je to odraz různých definic „války“, jež může označovat nejen ozbrojený konflikt, ale i jakékoliv společné úsilí o vyřešení určitého problému (například „válka s chudobou“).
Kybernetická válka a kybernetická špionáž jsou spojovány převážně se státy, zatímco kybernetická zločinnost a kybernetický terorismus bývají většinou dávány do souvislosti s nestátními aktéry.
Nejnákladnější je dnes řešení špionáže a zločinnosti, avšak v příštích zhruba deseti letech může narůst i hrozba kybernetické války a kybernetického terorismu.
S vývojem spojenectví a taktiky se navíc jednotlivé kategorie mohou stále více překrývat.
Teroristé mohou nakupovat od zločinců škodlivý software a pro vlády může být užitečné schovat se za obě skupiny.
Někteří lidé tvrdí, že v kybernetickém prostoru nefunguje metoda odstrašení, protože se příslušným aktivitám těžko připisuje autorství.
To je však příliš velké zjednodušení: nedostatečně průkazné připisování autorství postihuje i prostředky mezistátního odstrašení, a přesto tato metoda stále funguje.
A i když lze zdroj útoku úspěšně skrýt pod „falešnou vlajku“, vlády mohou být natolik zapletené do sítě symetrických vzájemných vztahů, že by byl jakýkoliv velký útok kontraproduktivní.
Například Čína by prodělala na útoku, který by vážně poškodil americkou ekonomiku, a obráceně to platí také.
Neznámého útočníka mohou odradit také kybernetická bezpečnostní opatření.
Existují-li silné firewally, redundantní a odolná řešení umožňující rychlé zotavení nebo možnost samočinně se aktivující reakce („elektrický plot“), stává se útok méně atraktivním.
Přesné určení původního zdroje kybernetického útoku je sice někdy obtížné, avšak jeho stanovení nemusí být „neprůstřelné“.
Vzhledem k tomu, že falešné vlajky bývají nedokonalé a i pouhé zvěsti o zdroji útoku bývají pokládány za důvěryhodné (ačkoliv nejsou právně průkazné), může k odstrašení přispívat i poškození pověsti útočníka a jeho měkké síly.
A konečně platí, že k posílení odstrašení může posloužit i pouhá reputace o útočných schopnostech a deklarovaná politika ponechávající otevřenou možnost odplaty.
Nestátní aktéři se samozřejmě odstrašují obtížněji, takže se v těchto případech zvyšuje důležitost zdokonalených obranných nástrojů, jako jsou prevence a lidská inteligence.
I jaderné odstrašení mezi státy však bylo složitější, než na první pohled vypadalo, a pro odstrašení v kybernetické sféře to platí dvojnásob.
Vzhledem ke své globální podstatě vyžaduje internet určitý stupeň mezinárodní spolupráce, aby mohl fungovat.
Někteří lidé volají po kybernetickém ekvivalentu formálních smluv o kontrole zbraní.
Rozdíly v kulturních normách a obtížnost ověřování by však ztížily vyjednávání o takových smlouvách i jejich vymáhání.
Zároveň je důležité vyvíjet mezinárodní úsilí o rozvoj pravidel, která dokážou konflikty omezovat.
Nejslibnější oblasti mezinárodní spolupráce se dnes s největší pravděpodobností týkají problémů, které státům způsobují třetí strany, například zločinci nebo teroristé.
Rusko a Čína se pokusily prosadit smlouvu zavádějící široký mezinárodní dohled nad internetem a „informační bezpečnost“, která by zakázala podvody a implementaci škodlivých kódů či obvodů, jež by se daly v případě války aktivovat.
Spojené státy však namítly, že opatření na kontrolu zbraní, která by zakazovala útočné kapacity, by mohla oslabit obranu před útoky a bylo by nemožné je ověřovat či vymáhat.
Také v oblasti politických hodnot odmítají USA dohody, které by mohly legitimizovat internetovou cenzuru autoritářskými vládami – například „velký čínský firewall“.
Kulturní rozdíly navíc brání jakékoliv široce pojaté dohodě o regulaci internetového obsahu.
Nicméně by mohlo být možné identifikovat chování, jako je kybernetický zločin, které je nezákonné v mnoha různých domácích jurisdikcích.
Snaha omezit veškerá narušení nemá naději na úspěch, ale mohlo by se začít kybernetickým zločinem a kybernetickým terorismem páchaným nestátními aktéry.
Velké státy by měly zájem omezit tyto škody tím, že se dohodnou na spolupráci v oblasti kriminalistiky a kontrol.
Nadnárodní kybernetická sféra klade nové otázky o smyslu národní bezpečnosti.
Některé nejdůležitější reakce musí být národní a jednostranné, zaměřené na prevenci, redundantnost a odolnost.
Vlády velkých zemí však pravděpodobně brzy zjistí, že nejistota vytvářená nestátními kybernetickými aktéry si vyžádá užší mezivládní spolupráci.
Rozvojové náklady homofobie
LONDÝN – Pro mne jako pro homosexuála žijícího v Nigérii byla největší výzvou volba mezi mou sexualitou a mým zaměstnáním.
V roce 2004 jsem stál na počátku své herecké kariéry.
Krátce předtím jsem odešel z univerzity a vystupoval jsem v seriálu „Růže a trny“, což byla telenovela vysílaná v hlavním vysílacím čase na Galaxy Television, jedné z nejpopulárnějších televizních stanic v Nigérii.
Hrál jsem roli „Richarda“, jediného syna z bohaté rodiny, který měl milostný poměr s pokojskou.
Postupně se začalo šuškat o mém soukromém životě, a tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven.
Souhlasil jsem, že vystoupím v nejsledovanější televizní talk-show v Nigérii a promluvím o své homosexualitě.
Téměř vzápětí byla moje postava zrušena.
A spolu se zaměstnáním jsem ztratil také finanční jistotu.
Stejně jako mnoho homosexuálních mužů a žen v Africe jsem si musel vybrat mezi ekonomickou svobodou a mentálním vězením.
Nigérie a Uganda letos zavedly drakonické zákony proti homosexuálům, čímž vyvolaly celosvětovou debatu o lidských právech.
Tato debata započala rovněž ve Světové bance, jejíž prezident Jim Yong Kim nedávno prohlásil, že „institucializovaná diskriminace je špatná pro lidi i pro společnosti“.
Kimovo prohlášení vyvolalo kritiku a kontroverze.
Často – tak jako v Ugandě a v Nigérii – slýcháme tvrzení, že odpor vůči diskriminaci gayů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) ze strany oficiálních míst je pouze způsobem, jak vnucovat Africe „západní“ hodnoty.
To ovšem předpokládá, že homosexualita je „neafrická“.
A navzdory absenci důkazů, že jakákoliv země nebo kontinent nemá žádné LGBT (a navzdory bezpočtu důkazů svědčících o opaku), přijímá tento předpoklad za svůj stále větší počet afrických vládců.
Mezi prvními byl v roce 2006 tehdejší nigerijský prezident Olusegun Obasanjo.
V roce 2014 se k němu přidal ugandský prezident Yoweri Museveni, když podepsal zákon proti homosexuálům.
Další vedoucí představitelé, od gambijského prezidenta Yahyi Jammeha po zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho, se vyslovují podobně.
Tento přístup oficiálních míst způsobuje africkým gayům a lesbám značné utrpení.
Cena, kterou homosexuálové v mnoha afrických zemích platí za homofobii, je až bolestně zjevná: právní postihy, sociální vyřazování a spravedlnost lůzy.
Jedno však africkým předákům tažení proti homosexuálům uniká: právní ochrana není jen otázkou lidských práv, ale i otázkou ekonomickou.
Kim má naprostou pravdu a výzkumy už začaly měřit ekonomické náklady homofobie tím, že zkoumají vazby mezi homofobním smýšlením a chudobou v zemích, kde zákony a společenské postoje zapovídají vztahy mezi osobami téhož pohlaví.
M.
V.
Lee Badgettová, ekonomka z Massachusettské univerzity v Amherstu, představila na jednání Světové banky v březnu 2014 prvotní zjištění studie ekonomických dopadů homofobie v Indii.
Odhadla, že indická ekonomika mohla v roce 2012 přijít až o 23,1 miliardy dolarů pouze na přímých zdravotnických nákladech souvisejících s depresí, sebevraždami a rozdíly v léčbě HIV v důsledku stigmatizace a diskriminace homosexuálů.
Kromě těchto konkrétních nákladů může homosexualita přinášet také násilí, ztrátu pracovního místa, zavržení rodinou, ústrky ve školách a tlaky na sňatek.
V důsledku toho má mnoho homosexuálů nižší vzdělání, nižší produktivitu práce, nižší výdělky, horší zdraví a kratší život.
V roce 2005 jsem v Nigérii zahájil Nezávislý projekt za rovná práva (TIERS), abych reagoval na rostoucí počet lidí, kteří kvůli podezřením týkajícím se jejich sexuality přišli o práci.
Během prvního roku jsme poskytli podporu desítkám osob.
Jeden mladý muž přezdívaný „Olumide“ získal dočasné ubytování poté, co ho rodina vyhodila z domu, protože je gay.
Další muž s přezdívkou „Uche“ ztratil po vyzrazení jeho sexuální orientace místo šéfkuchaře.
Projekt TIERS mu pomohl získat ubytování a kapitál na rozjezd cateringové firmy.
Ačkoliv uplynulo téměř 10 let, stále není bezpečné používat jejich skutečná jména.
Ekonomické náklady diskriminace se po celé Africe zvyšují, což odpovídá sílícímu tlaku na zaměstnavatele, pronajímatele bytů, poskytovatele zdravotní péče, vzdělávací instituce a další, aby vyřazovali příslušníky LGBT.
Světová banka a další rozvojové agentury dnes mapují globální rozvojové priority, které navážou na Rozvojové cíle tisíciletí (MDG).
Tento projekt, jenž v roce 2015 oficiálně skončí, obsahoval konkrétní cíle podpory rovnosti pohlaví a poskytnutí většího práva ženám jakožto strategii přispívající k hospodářskému růstu.
Do budoucna by měla Světová banka zvolit stejný přístup také k právům LGBT a učinit z právní ochrany sexuální orientace a genderové identity podmínku pro státy přijímající půjčky.
Začlenění uznání práv žen do MDG nenarušilo africké kultury tím, že jim vnutilo „západní“ hodnoty; ve skutečnosti řadu afrických zemí posílilo a tyto země dnes patří ke špičce světa v oblasti zastoupení žen ve vládě.
Prosazováním podobných ochran pro LGBT mohou mezinárodní investice a pomoc zlepšit ekonomickou výkonnost a posílit respekt k základním lidským právům.
Světová banka, která si vždy dává pozor, aby se nenechala zatáhnout do „politických“ otázek, zdůrazňuje, že není globálním vymahatelem lidských práv. Stále více si však uvědomuje svou roli prostředníka, který pomáhá svým členům realizovat závazky na poli lidských práv. Práva LGBT by měla být lakmusovým papírkem.
Pomoc vládám, které umožňují ostrakizaci konkrétních sociálních skupin, může být spojena s velmi reálnými ekonomickými náklady.
Při posuzování nových půjček by se měly podniknout kroky, které zajistí, aby se jejich přínos dotkl co největšího počtu lidí.
Pokud se Světová banka – která v současné době půjčuje Nigérii téměř 5,5 miliardy dolarů a očekává, že bude v příštích čtyřech letech vyčleňovat další 2 miliardy dolarů ročně – vydá tímto směrem, možná ji budou následovat další poskytovatelé zdrojů.
Afričtí LGBT ve svém boji za lidská a ekonomická práva takové silné spojence zoufale potřebují.
Deklarace nezávislosti na USA
George W.
Bush je posedlý bojem proti terorismu, zejména vojenskou odpovědí na terorismus.
Tuto posedlost odráží i americká zahraniční politika.
Za armádu, včetně výdajů za válku v Iráku, Spojené státy letos utratí kolem 450 miliard USD, zatímco na překonání světové chudoby, celosvětové degradace životního prostředí a globálních nemocí vynaloží nanejvýš 15 miliard USD.
Jinými slovy, zahraničněpolitické výdaje USA se třicetkrát silněji zaměřují na armádu než na budování globální prosperity, světového veřejného zdravotnictví a udržitelnosti životního prostředí.
Po celý rok 2003 žil svět Bushovou posedlostí.
Debata o Iráku dominovala mezinárodní diplomacii a zabrala téměř veškerou agendu OSN.
Válka v Iráku stála život bezpočet nevinných lidí, například při bombovém útoku na sídlo OSN v Bagdádu.
Bushova zaměřenost na jednostranný, vojenský přístup ke globálním problémům zároveň podnítila nepokoj a nestabilitu v celém islámském světě, což vedlo k šíření terorismu v Turecku, severní Africe, Saúdské Arábii a jihovýchodní Asii.
Povaha bolestí světa tuto zúženou strategii stěží ospravedlňuje.
Soustředěnost na terorismus na úkor ostatních záležitostí a kladení důrazu na vojenskou reakci vůči němu nemůže zajistit prosperitu a mír, ba ani výraznější snížení počtu útoků.
Zatímco 11. září 2001 v USA zahynulo 3000 nevinných lidí, v Africe denně zemře 8000 nevinných dětí na malárii.
Nicméně malárii lze předcházet a léčit ji.
Problém tkví v tom, že velká část Afriky je příliš chudá a nedokáže zavést prevenci (sítě nad lůžky) ani léčbu (protimalarické léky), jež by dokázaly každoročně zachránit miliony dětí.
Denní výdaje USA v Iráku převyšují jejich celoroční útratu za potírání malárie v Africe.
Rok 2003 se blíží ke konci a nadešel čas, aby světoví lídři pomohli vyvést svět z okruhu tohoto obsedantního a selhávajícího přístupu americké vlády.
Prezidentu Bushovi je třeba dát jasně najevo, že se USA nedočkají žádné opravdové mezinárodní podpory, pokud bude Amerika bez ustání hovořit o terorismu, aniž by se zároveň výrazněji zabývala problémy, které se skutečně dotýkají většiny světa: chudobou, nedostatečným přístupem k nezávadné vodě a k hygieně, náchylností k nemocem a klimatickými změnami.
Paradoxně, prezident Bush tvrdí, že OSN se neřídí svými sliby.
Nedávno v Londýně prohlásil, že ,,věrohodnost OSN závisí na její ochotě držet slovo a jednat, když je zapotřebí činů."
Přesto USA opakovaně porušují své vlastní závazky vůči OSN.
Tak například na Mezinárodní konferenci o financování pro rozvoj v mexickém Monterrey Amerika v březnu 2002 podepsala Monterreyský konsenzus, který zahrnuje závazek bohatých zemí zvýšit svou rozvojovou pomoc na 0,7% národního důchodu.
To by znamenalo roční navýšení zahraniční pomoci USA o 60 miliard USD - tedy přibližně o částku, již letos utratily v Iráku.
Avšak prezident Bush svůj slib jednoduše ignoroval.
Existuje mnoho dalších podobných závazků, jež USA v posledních letech učinily vůči OSN a jež jsou nadále naprosto nesplněny.
USA coby signatář Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCC) roku 1992 přislíbily podniknout kroky proti lidskou činností vyvolaným klimatickým změnám.
Dosud ale nepodnikly nic.
V rámci deklarace z Dauhá z roku 2001 se Amerika také zavázala, že otevře své trhy nejchudším státům na světě.
Přesto letos v létě v mexickém Cancúnu odmítla své trhy otevřít exportu ze sotva přežívajících afrických ekonomik.
Tento výčet by mohl pokračovat dál a dál.
Na Miléniovém summitu roku 2000 se USA zavázaly usilovat o snižování globální chudoby, přesto v tomto směru učinily jen málo.
Na johannesburském Světovém summitu o udržitelném rozvoji v roce 2002 se Amerika zavázala k ochraně globálních ekosystémů, o níž jsme ovšem od té doby mnoho od amerických zákonodárců neslyšeli.
Amerika bezesporu není jedinou zemí, která selhává v prosazování mezinárodních cílů přijatých v OSN.
Ovšem vzhledem k tomu, že USA je nejbohatším a nejmocnějším státem na zemi, jejich přezírání má ničivé účinky.
Jestliže USA skutečně chtějí vykořenit terorismus, musí si uvědomit spojitost mezi extremismem, chudobou a degradací životního prostředí a porozumět zápasu o přežití, který vedou chudí ve všech koutech světa.
Svět by ale neměl vyčkávat, než Amerika přijde k rozumu.
Spojené státy představují 5% světové populace a pouhý jeden hlas mezi 191 zeměmi ve Valném shromáždění OSN.
Chudé země, obzvlášť demokracie rozvojového světa - Brazílie, Jižní Afrika, Indie, Mexiko, Ghana, Filipíny - by měly říct: ,,Musíme se věnovat záležitostem, které se týkají nás, a ne pouze USA."
V roce 2004 bude svět ze všeho nejvíc potřebovat deklaraci nezávislosti na americké umíněnosti.
Deglobalizovaný svět?
CAMBRIDGE – Možná to potrvá ještě několik měsíců nebo i pár let, ale Spojené státy a další rozvinuté ekonomiky se tak či onak nakonec z dnešní krize zotaví.
Světová ekonomika už však zřejmě bude vypadat jinak.
Přestože již máme nejhorší fázi krize za sebou, pravděpodobně se ocitneme v poněkud deglobalizovaném světě, ve kterém mezinárodní obchod poroste pomalejším tempem, externích financí bude méně a a chuť bohatých zemí na velké deficity běžného účtu se podstatně sníží.
Věstí to rozvojovým zemím zkázu?
Není to nezbytné.
V rozvojových zemích mívá růst tři odlišné varianty.
Tou první je růst tažený půjčkami v zahraničí.
Druhým typem je růst coby vedlejší produkt prudkého vzestupu cen komodit.
A třetí je růst stimulovaný hospodářskou restrukturalizací a diverzifikací na nové produkty.
První dva modely jsou ohroženější než třetí.
Je však zbytečné kvůli tomu nespat, protože oba jsou závadné a v konečném důsledku neudržitelné.
Více by nás měly trápit potenciální nesnáze zemí ze třetí skupiny.
Tyto státy budou muset zásadně změnit svou politiku, aby se přizpůsobily nové realitě dneška.
První dva růstové modely bez výjimky končí špatně.
Půjčky v zahraničí umožňují spotřebitelům a vládám žít nějakou dobu nad poměry, avšak spoléhání se na zahraniční kapitál je nerozumná strategie.
Problémem není jen skutečnost, že tok zahraničního kapitálu může snadno obrátit směr, ale i fakt, že tento kapitál vytváří nesprávný typ růstu, založený na nadhodnocené měně a investicích do neobchodovatelného zboží a služeb, jako jsou bydlení a výstavba.
Růst tažený vysokými cenami komodit je rovněž náchylný na cenové propady, a to z obdobných důvodů.
Ceny komodit mají sklon pohybovat se v cyklech.
Když jsou vysoké, dokážou vytlačovat investice do výrobních podniků a jiného, netradičního obchodovatelného zboží.
V zemích se slabými institucemi navíc boom komodit často plodí ošklivou politiku, což vede k nákladným bojům o výnosy ze zdrojů, které bývají zřídkakdy investovány moudře.
Není tedy překvapením, že pokud nějaké země zaznamenaly v uplynulých šesti desetiletích výrazný a dlouhodobý růst, pak jsou to ty, které se spolehly na odlišnou strategii a podpořily diverzifikaci na výrobní a jiné „moderní“ zboží.
Díky tomu, že získaly vyšší podíl na světových trzích výrobního zboží a dalších neprimárních produktů, vytvořily tyto země větší počet pracovních příležitostí v oborech s vysokou produktivitou.
Jejich vlády neprosazovaly pouze zdravé základní ukazatele (např. makroekonomickou stabilitu a orientaci navenek), ale také to, co by se dalo nazvat „produktivistickou“ politikou: podhodnocené měny, průmyslovou politiku a finanční kontroly.
Ztělesněním tohoto přístupu se stala Čína.
Její růst přiživovala mimořádně rychlá strukturální transformace zaměřená na stále důmyslnější průmyslové zboží.
V posledních letech si navíc vytvořila značný obchodní přebytek ve vztazích s USA, které jsou protějškem její podhodnocené měny.
Nebyla to však jen Čína.
Také další země, které před velkým krachem z roku 2008 zaznamenávaly rychlý růst, měly obvykle obchodní přebytky (nebo jen velmi malé schodky).
Tyto země nechtěly být příjemci kapitálových toků, poněvadž si uvědomovaly, že by to silně nabouralo jejich potřebu udržet si konkurenceschopnou měnu.
Dnes se již všeobecně uznává, že vysoké vnější nerovnováhy – ztělesněné bilaterálním obchodním vztahem mezi USA a Čínou – se významnou měrou podílely na loňském velkém krachu.
Globální makroekonomická stabilita vyžaduje, abychom se v budoucnu podobně velkým nerovnováhám na běžném účtu vyhnuli.
Návrat k vysokému růstu v rozvojových zemích si však žádá, aby tyto země obnovily důraz na obchodovatelné zboží a služby.
V minulosti tento důraz usnadňovala ochota USA a několika dalších rozvinutých států jít do velkých obchodních deficitů.
Pro rozvojové země se středními příjmy však už tato strategie není proveditelná.
Jsou tedy požadavky na globální makroekonomickou stabilitu a na růst v rozvojových zemích ve vzájemném rozporu?
Střetne se potřeba rozvojových zemí podstatně zvýšit nabídku průmyslových produktů s netolerancí světa vůči obchodním nerovnováhám?
Vnitřní konflikt v podstatě přestane existovat, jakmile pochopíme, že růst v rozvojových zemích nezávisí na výši jejich obchodního přebytku, ba ani na objemu jejich exportu.
Podstatná je jejich produkce moderního průmyslového zboží (a služeb), která se může bez omezení rozšiřovat tak dlouho, dokud se současně s ní zvyšuje domácí poptávka.
Udržování podhodnocené měny je výhodné v tom, že dotuje výrobu tohoto zboží, ale nevýhodné v tom, že zatěžuje domácí spotřebu – proto vytváří obchodní přebytek.
Stimulujeme-li průmyslovou výrobu přímo, můžeme zachovat výhody a eliminovat nevýhody.
Existuje řada způsobů, jak toho dosáhnout, včetně snížení nákladů na domácí vstupy a služby prostřednictvím cílených investic do infrasktruktury.
Ještě silnějším nástrojem může být otevřená průmyslová politika.
Podstatné je, že rozvojové země, kterým záleží na konkurenceschopnosti svých moderních sektorů, si mohou dovolit nechat svou měnu (či spíše její reálnou hodnotu) zhodnocovat, pokud uplatňují alternativní politiku, která podporuje průmyslovou činnost přímočařeji.
Dobrou zprávou tedy je, že rozvojové země mohou pokračovat v rychlém růstu, i když se světový obchod zpomalí a ochota ke kapitálovým tokům a obchodním nerovnováhám poklesne.
Jejich růstový potenciál nemusí být vážně zasažen, pokud tyto země pochopí důsledky nového světového uspořádání pro domácí i mezinárodní politiku.
Jedním takovým důsledkem je skutečnost, že rozvojové země budou muset nahradit politiku působící prostřednictvím měnového kurzu reálnou průmyslovou politikou.
Dalším důsledkem je, že vnější političtí aktéři (například Světová obchodní organizace) budou muset být k této politice tolerantnější, pokud budou její dopady na obchodní bilanci neutralizovány prostřednictvím vhodných úprav reálného měnového kurzu.
Výraznější uplatňování průmyslové politiky je cena, kterou je nutno zaplatit za snížení makroekonomických nerovnováh.
Turecké demokratické terno?
Turecko sice zdánlivě upadlo v USA v nemilost, to se ale může projevit jako skryté požehnání.
Irácká válka a na skřipec natažená diplomacie, jež k ní vedla, by mohly vyřešit vnitřní spor Turecka mezi ,,strategickým spojenectvím" s Amerikou a úsilím o vstup do EU.
Loňským listopadovým volbám, které k moci vynesly Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), předcházela rozepře mezi členy tehdejší vládní koalice ohledně schválení reforem požadovaných EU.
Některé liberální skupiny této ,,sekulární" koalice vystoupily z vlády a spojily se s islamisty, aby reformy protlačily parlamentem.
Po příchodu k moci se předáci AKP, bývalí islamisté, kteří se proměnili v ,,konzervativní demokraty", energicky zapojili po boku USA, EU a OSN do záležitostí pohybujících se od Kypru po Irák a od práv kurdského jazyka po ostatní lidskoprávní záležitosti v Turecku.
Vzhledem k tomu, že AKP na vlastní kůži poznala represivní praktiky tureckého ,,sekulárního" státu a připustila, že lidská práva je třeba chránit ve všech ohledech, ukázala se jako důvěryhodný partner v rozhovoru se Západem.
USA, soustředěné na domnělý přízrak ,,střetu civilizací" mezi islámem a Západem, přijaly moderní, Západu přizpůsobenou tvář AKP jako jistou šanci a vybídly EU, aby Turecku umožnila vstup.
Dnes jak ,,konzervativní demokraté", tak liberálové podporují přijetí všech reforem potřebných k získání členství v EU, zatímco odpůrci zahrnují levicové i pravicové krajní nacionalisty a některé skupiny ,,sekulárních" kruhů.
Evropané mohli situaci rázně převážit ve prospěch reformátorů, kdyby konečně na loňském prosincovém summitu lídrů EU odměnili snahy proevropských Turků.
Namísto toho EU nechala Turecko znovu čekat a odložila oficiální vyjednávání, která by beztak mohla k dovršení spět po celé roky.
Vytrvalá neochota Evropy přivádí Turky do obtížné situace.
Američané si přejí pro Turecko - dlouholetého člena NATO a blízkého spojence USA - plnohodnotné členství v EU, zatímco Evropané si stěžují na úlohu tureckých ozbrojených sil v domácí politice.
Paradoxem je to, že se Evropa udržováním politického odstupu a tedy omezováním tureckých možností může přičinit o posílení pozice Turecka jako vojenské základny USA.
Alespoň před válkou v Iráku se právě takto záležitost vyvíjela.
Navzdory silnému tlaku USA poté turecký parlament neočekávaně odmítl vládní návrh povolit americkým jednotkám v zemi zahájit z tureckého území invazi.
Odmítnutí umožnit Američanům přístup k vojenským základnám na území země ve výsledku znemožnilo otevřít během války severní frontu.
Turecká vláda se dokonce pokusila o regionální iniciativu směřující k mírovému řešení krize.
O takové snaze žádná z dnešních členských zemí EU nemohla ani uvažovat.
Parlamentní odmítnutí amerického vojska jasně vyvrátilo domněnky, že Turecku šlo především o výši amerického balíčku pomoci nabízeného jako podnět ke spolupráci.
Názory, které hlasování označují za odhalení skutečného ,,islamistického" charakteru vlády, ignorují fakt, že jediná opoziční strana v parlamentu, Republikánská lidová strana - založená Atatürkem a dodnes zcela ,,sekularistická" - hlasovala proti návrhu.
Obdobně i další součásti tureckého sekulárního zřízení, včetně prezidenta a představitelů vojenského velení, buď byly proti myšlence války v Iráku, nebo se k ní přinejlepším stavěly lhostejně.
Turecká armáda udržovala ve věci mlčení a neobvykle jen přihlížela průběhu civilního politického procesu.
Zcela odlišně se ozbrojené síly zachovaly dříve, když veřejně kritizovaly kyperské iniciativy AKP.
Jejich mlčení ohledně Iráku odráželo zlé předtuchy nad oběma nechtěnými možnostmi: buď podpořit plán USA a riskovat posílení kurdských snah o nezávislý stát, nebo odporovat Američanům a ohrozit zásadní strategický vztah.
Rozhodly se podřídit se civilnímu vedení a parlamentu, který zamítnutím amerického plánu reflektoval převažující protiválečné mínění veřejnosti.
Až po tomto hlasování náčelník štábu veřejně podpořil původní návrh na povolání amerického vojska.
Ve skutečnosti ona údajně islamistická strana dokázala obratně vyjednávat s neústupnými USA, radit se s tureckou armádou a prezidentem a předávat informace veřejnosti a parlamentu.
Když se vedení strany ocitlo na tenkém ledě, neboť bylo v situaci, z níž se nedalo vyjít s úspěchem, jasně vyložilo, o co se hraje, a uvážlivě přenechalo poslední slovo parlamentu.
Výsledkem bylo vítězství turecké demokracie, které si uvědomil celý svět.
Po vojenské operaci USA v Iráku by se karta mohla obrátit nečekaným způsobem.
Jak se Amerika prosazuje v Iráku, vojensko-geopolitický význam Turecka může poklesnout.
Přesto vyhlášený americký cíl vybudovat v Iráku muslimskou demokracii jedině posílí symbolickou důležitost Turecka jako vzoru.
Tento posun ve strategické roli Turecka by také mohl dát vzniknout nové vnitrostátní rovnováze mezi armádou a silami, jež se snaží prosadit reformu.
S pečlivým vedením by se Turecko mohlo ocitnout na cestě k Evropě a zároveň obnovit svůj vztah k Americe.
Devalvační možnost pro jižní Evropu
CAMBRIDGE – Letos patrně vyvrcholí muka eura.
To je buď vydrží, anebo padne.
Přežití eurozóny vyžaduje věrohodné řešení její dlouhotrvající krize suverénního dluhu, což ovšem vyžaduje řešení dvou makroekonomických nevyvážeností – externí a fiskální –, které jsou jádrem krize.
Krize odhalila hluboké disparity v konkurenční schopnosti, jež se uvnitř eurozóny vyvinuly.
V letech 1996 až 2010 se jednotkové mzdové náklady v Německu zvýšily jen o 8 % a ve Francii o 13 %.
Srovnejme si to s 24 % v Portugalsku, 35 % ve Španělsku, 37 % v Itálii a šokujícími 59 % v Řecku.
Výsledkem jsou rozsáhlé obchodní nevyváženosti mezi zeměmi eurozóny a problém dále zjitřují velké fiskální deficity a vysoké hladiny veřejného dluhu v jižní Evropě (a Francii), z velké části vůči zahraničním věřitelům.
Je k řešení těchto nevyvážeností nezbytný rozpad eurozóny?
Předpokládejme například, že by mělo odejít Portugalsko a znovu zavést escudo.
Následná kurzovní devalvace by okamžitě snížila cenu portugalských vývozů, zvýšila jeho dovozní ceny, stimulovala ekonomiku a přinesla tolik potřebný růst.
Jenže výstup z eura by byla zapeklitá věc.
Následný chaos by mohl snadno převážit nad krátkodobými přínosy pro konkurenční schopnost, jež by se dostavily s devalvací.
Existuje pozoruhodně jednoduchá alternativa, která nevyžaduje, aby sužované ekonomiky jižní Evropy odstoupily od eura a znehodnotily své směnné kurzy.
Skládá se ze zvýšení daně z přidané hodnoty a současného snížení daní ze mzdy.
Náš nedávný výzkum dokládá, že taková „fiskální devalvace“ má na ekonomiku velice podobné účinky, co se týče vlivu na HDP, spotřebu, zaměstnanost a inflaci.
Měnová devalvace funguje tím, že zdražuje dovozy a zlevňuje vývozy.
Posun zátěže od daní ze mzdy na DPH by přinesl totéž.
Nárůst DPH zvyšuje ceny importovaného zboží, neboť na zahraniční firmy doléhá vyšší daň.
Aby se zajistilo, že domácí firmy nebudou motivovány ke zvýšení cen, růst DPH musí doprovázet snížení daní ze mzdy.
Navíc vzhledem k tomu, že export je od DPH osvobozený, poklesly by ceny domácího vývozu.
Žádaných konkurenčních účinků kurzovní devalvace lze tedy dosáhnout i při setrvání v eurozóně.
Tato politika může pomoci i ve fiskální oblasti.
Pozitivní dopady zvýšení konkurenční schopnosti na růst mohou, tak jako u kurzovní devalvace, posílit fiskální pozici, neboť zvýší příjmy z daní.
Významná výhoda fiskálních devalvací je navíc v tom, že generují další příjmy v úměře k obchodnímu deficitu země.
Pro země, které trpí slabou konkurenceschopností, a proto hospodaří s obchodním deficitem, to obvykle znamená vyšší státní důchod, zejména krátkodobě.
Fiskální devalvace, stejně jako ty kurzovní, mají své vítěze a poražené.
Obě fungují jako daň z majetku: inflace znamená, že držitelé dluhopisů utrpí reálnou ztrátu, úměrnou svému bohatství a rozsahu devalvace.
Pokud se neupraví daně z kapitálu, srovnatelná ztráta postihne držitele domácích akcií.
Naproti tomu mnohé transfery, například pomoc v nezaměstnanosti, nemocenské dávky a veřejné penze, jsou indexované k inflaci, a tak si reálnou hodnotu zachovají.
Totéž platí pro minimální mzdy.
Tyto přerozdělovací efekty hrají v politice kurzovních devalvací důležitou úlohu a většina těchto účinků se dostavuje i při fiskálních devalvacích.
Fiskální devalvace mají už své zastánce.
Vláda francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dokonce takovou devalvaci právě ohlásila.
Obavám, že fiskální devalvace bude v rozporu s pravidly eurozóny, lze čelit prostým poukazem na to, že německá vláda takovou devalvaci uskutečnila už v roce 2007, byť pod jiným názvem, když zvýšila DPH ze 16 % na 19 % a srazila odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění z 6,5 % na 4,2 %.
Krátce, ke kurzovní devalvaci existují jednoduché fiskální alternativy, které se dokážou vypořádat s krátkodobými problémy jihoevropských zemí s konkurenční schopností.
Ovšemže, schůdné fiskální devalvace budou svým rozsahem omezené.
Společně s restrukturalizací dluhu, vstřícnou měnovou politikou, likviditní podporou ze strany Evropské centrální banky a tolik potřebnými strukturálními reformami však mohou přispět k usazení otřesených ekonomik na pevný základ, aniž by došlo k rozpadu eurozóny či významné recesi v důsledku úsporných opatření.
Globální oteplování v matném světle
KODAŇ – Uprostřed rostoucí vlny obav z klimatických změn schválilo mnoho zemí – mimo jiné Brazílie, Austrálie, Spojené státy a členské země Evropské unie – v prvních letech nového tisíciletí zákony, které zakazovaly nebo silně omezovaly přístup ke klasickým žárovkám.
Cíl byl pochopitelný: kdyby všichni lidé na světě nahradili většinu klasických žárovek energeticky úspornými „kompaktními zářivkami“ (CFL), mohli bychom ušetřit 3,5% veškeré elektřiny a o 1% snížit emise CO2.
Současná snaha republikánů v americkém Kongresu zvrátit úsilí Američanů o zákaz klasických žárovek tuto diskusi oživila.
Podle mnoha lidí prosazují tuto agendu primitivní popírači klimatických změn.
Předpoklad, že zákazy jsou nejchytřejším způsobem, jak bojovat proti globálnímu oteplování, si však zaslouží bližší pozornost.
Řekněme si to jasně: bojovat proti globálnímu oteplování potřebujeme.
To však ještě neznamená, že bychom měli jednoduše odbourat všechny emise.
Spalování fosilních paliv má i své značné výhody a my bychom tyto výhody měli poměřovat s náklady.
Daň z uhlíku by se měla rovnat jeho škodlivosti.
Nejlepší odhad činí v tomto směru asi 7 dolarů na tunu CO2 nebo 0,015 eura na litr benzinu.
Většina rozvinutých zemí už takto vysokou (a často mnohem vyšší) daň na elektřinu a fosilní paliva má, i když tato částka zahrnuje také náklady na znečištění ovzduší a nejistotu dodávek.
Pořizovací cena kompaktních zářivek je sice vyšší, ale jejich celková cena za celou dobu životnosti je mnohem nižší, poněvadž spotřebovávají daleko méně energie (což platí ještě výrazněji, pokud se do daní na elektřinu zahrnou náklady emisí CO2).
Z jednoduchého hlediska nákladů a přínosů se tedy zdá logické, aby většina lidí přešla z klasických žárovek na novou, zelenější technologii.
Právě to je na technologických řešeních klimatických změn skvělé: je-li nějaká alternativní možnost levnější, lidé ji začnou používat.
V mé domácnosti svítíme kompaktními zářivkami a mne těší vědomí, že produkuji méně emisí CO2 a současně šetřím peníze.
Proč je tedy nezbytné zakazovat staré žárovky?
Důvodem je skutečnost, že peněžní náklady představují jen jeden z faktorů.
Mnoho lidí obtěžuje, že kompaktním zářivkám nějakou dobu trvá, než se „zahřejí“.
Případně mají pocit, že jejich světlo je „nějaké divné“.
Anebo se obávají, že když se kompaktní zářivka rozbije, může šířit jedovatou rtuť.
A u některých lidí mohou energeticky úsporné zářivky vyvolávat epileptické záchvaty a migrénu.
Jedním z faktorů je také pořizovací cena, zejména pro lidi, kteří mají hluboko do kapsy.
A na místech, kde se příliš často nesvítí, může levnější klasická žárovka stát v celkovém vyjádření méně než její energeticky úsporná alternativa.
Asi byste předpokládali, že si lidé dokážou pro sebe vybrat optimální žárovku nebo zářivku sami.
Stoupenci postupného omezování přístupu ke klasickým žárovkám však tvrdí, že to vědí lépe.
Jak nedávno prohlásil americký ministr energetiky Steven Chu: „Bereme lidem možnost, která jim umožňuje dál plýtvat vlastními penězi.“
Ponecháme-li stranou ostatní možné námitky, tkví problém v tom, že tento názor předpokládá, že všechny klasické žárovky mají nižší hodnotu než 7 dolarů na tunu CO2.
To však zjevně neplatí pro lidi trpící kvůli novým zářivkám migrénami nebo epileptickými záchvaty, pro lidi mající vážné obavy ze rtuti nebo pro lidi, kteří mají jiné důvody preferovat klasické žárovky.
Řešení by se mělo zaměřovat na zdokonalení technologie – na otázku, jak zajistit, aby byly kompaktní zářivky bezpečnější a svítivější, aby rychleji nabíhaly a šetřily více energie, takže jimi větší počet lidí nahradí větší počet svítidel.
Nejsou to však jen žárovky, které se politici pokoušejí zakázat.
Členové Evropského parlamentu drtivou většinou hlasů zakázali venkovní topidla, jež jeden europoslanec označil za „luxus, který si planeta nemůže dovolit“.
Kdo rozhoduje o tom, co je to luxus?
A kde to skončí?
Neměli bychom zakázat také klimatizaci nebo satelitní přijímače, protože je někteří lidé pokládají za luxusní?
Neměli bychom zakázat osobní automobily všude tam, kde nás z místa A do místa B může přepravit veřejná doprava při nižším objemu emisí CO2?
Promítnout náklady CO2 (spolu s mnoha dalšími faktory) do ceny, kterou musíme zaplatit, abychom mohli jet autem nebo se ohřáli na terase, má smysl, avšak v situaci, kdy útlum nějaké technologie pokračuje pomaleji, než si někteří zákonodárci přejí, není zákaz správným řešením.
Ke skutečnému snížení uhlíkových emisí dojde teprve ve chvíli, kdy se díky zdokonaleným technologiím jednotlivcům i firmám vyplatí změnit své chování.
Kompaktní zářivky a další pokroky nám mohou do jisté míry pomoci, ale stále je potřeba překonat obrovské technické překážky, než se fosilní paliva obecně budou moci stát méně atraktivními než jejich zelenější alternativy.
A právě zde se spousta politiků mýlí.
Vlády příliš hovoří o zavedení relativně vysoké uhlíkové daně na emise a příliš málo se zaměřují na smysluplné posílení výzkumu a vývoje, který může přinést nezbytný průlom.
Omezování dostupnosti „nesprávných“ žárovek nebo venkovních topidel není v konečném důsledku správná cesta.
Globální oteplování vyřešíme pouze tak, že zajistíme, aby alternativní technologie byly lepší než naše současné možnosti.
Lidé po celém světě se je pak rozhodnou používat.
Disidentem v Číně
TOKIO – Rok 2009 byl pro Čínu dobrý.
Její ekonomika uprostřed celosvětové recese stále pádila vpřed.
Americký prezident Barack Obama Čínu navštívil a jeho vystupování se neslo spíše v duchu prosebníka u císařského dvora než vůdce největší supervelmoci světa.
Dokonce i kodaňský summit o klimatických změnách skončil přesně tak, jak Čína chtěla: neúspěchem snahy přimět Čínu nebo kterýkoliv jiný průmyslový stát k podstatnému snížení uhlíkových emisí, přičemž za viníka byly označeny Spojené státy.
Čínská vláda pod vedením komunistické strany má všechny důvody k sebevědomí.
Proč tedy musel být noblesní bývalý profesor literatury Liou Siao-po odsouzen k 11 letům vězení pouze proto, že veřejně prosazoval svobodu projevu a konec vlády jedné strany?
Liou byl v roce 2008 spoluautorem petice Charta 08, kterou podepsaly tisíce Číňanů a jež vyzývá k respektování základních práv. Liou není násilný rebel.
Jeho názory obsažené v článcích na internetu jsou navýsost mírumilovné.
Přesto byl uvězněn za „podvracení státní moci“.
Představa, že by Liou mohl být schopen podkopat nesmírnou moc Komunistické strany Číny, je křiklavě absurdní.
Přesto se úřady zjevně domnívaly, že z něj musí učinit exemplární příklad, aby zabránily ostatním ve vyjadřování podobných názorů.
Proč režim, který navenek působí sebejistě, pokládá pouhé názory či dokonce mírumilovné petice za tak nebezpečné?
Snad je to tím, že se necítí tak jistý, jak vypadá.
Bez legitimity nemůže žádná vláda vládnout s jakoukoliv mírou sebedůvěry.
Existuje řada způsobů, jak legitimizovat politická ujednání.
Liberální demokracie je jen nedávným vynálezem.
V minulosti fungovala dědičná monarchie, mnohdy podpořená božskou autoritou.
A některé moderní autokraty, jako je Robert Mugabe, zase legitimizovala pověst bojovníků za národní svobodu.
Čína se v minulém století nesmírně proměnila, ale v jednom ohledu zůstala stejná: stále v ní vládne náboženské pojetí politiky.
Legitimita zde není založena na principu „něco za něco“, na nezbytných kompromisech a neustálém vyjednávání, které tvoří základ ekonomického pojetí politiky, o něž se opírá liberální demokracie.
Základem náboženské politiky je naopak shora vnucená společná víra v nějakou ideologickou ortodoxii.
V imperiální Číně jí byla konfuciánská ortodoxie.
Ideálem konfuciánského státu je „harmonie“.
Pokud se všichni lidé přizpůsobí nějaké konkrétní věrouce včetně morálních kodexů chování, konflikty vymizejí.
Poddaní budou v tomto ideálním systému přirozeně poslouchat panovníky, stejně jako synové poslouchají otce.
Po různých revolucích v prvních desetiletích dvacátého století nahradila konfuciánství čínská verze komunismu.
Čínské intelektuály lákal marxismus, protože byl knihomolský, zaváděl novodobou morální ortodoxii a stejně jako konfuciánství byl založen na příslibu dokonalé harmonie.
V komunistické utopii se měly střety zájmů rozplynout.
Vláda předsedy Maa tak kombinovala prvky čínského imperiálního systému s komunistickým totalitářstvím.
Rovněž tato ortodoxie však byla odsouzena k uvadnutí.
Jen málo Číňanů, dokonce i v nejvyšších patrech komunistické strany, je dnes přesvědčenými marxisty.
Tím vzniklo ideologické vakuum, které v 80. letech hbitě zaplnily hamižnost, cynismus a korupce.
Tato krize rozdmýchala demonstrace po celé Číně, které společně vešly ve známost jako „Tchien-an-men“.
Liou Siao-po byl v roce 1989 aktivním mluvčím studentských protestů proti korupci oficiálních míst a za větší svobodu.
Krátce po krvavém zásahu na Tchien-an-men vystřídala čínský marxismus nová ortodoxie: čínský nacionalismus.
Pouze vláda jedné strany mohla zaručit pokračující vzestup Číny a ukončit staletí národního ponížení.
Komunistická strana ztělesňuje osud Číny coby velké mocnosti.
Pochybovat o tom není pouze pomýlené – je to i nevlastenecké, ba přímo „protičínské“.
Z tohoto hlediska byly kritické názory Liou Siao-pa skutečně podvratné.
Vrhají totiž pochybnosti na oficiální věrouku a tím i na legitimitu státu.
Klást si spolu s mnoha dalšími lidmi otázku, proč čínský režim odmítl v roce 1989 jednat se studenty – nebo proč dnes odmítá urovnat nějakým způsobem vztahy se svými kritiky –, znamená nepochopit podstatu náboženské politiky.
Jednání, kompromis a urovnání jsou známkami ekonomické politiky, v níž má každá dohoda nějakou cenu.
Naproti tomu ti, kdo vládnou na základě sdílené víry, si jednání nemohou dovolit, protože by podkopalo víru samotnou.
To neznamená, že ekonomické pojetí politiky je Číňanům naprosto cizí – nebo že demokratický Západ nezná její náboženské pojetí.
Lpění na ortodoxii je však v Číně dodnes natolik silné, že zůstává prvotní obranou proti politické krizi.
Tyto věci se mohou změnit.
V jiných konfuciánských společnostech, jako jsou Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Japonsko, dnes existují vzkvétající liberální demokracie a není důvod se domnívat, že v Číně takový přechod není možný.
Změnu však pravděpodobně nevyvolají tlaky zvenčí.
Mnoho cizinců včetně mě podepsalo dopis protestující proti uvěznění Liou Siao-pa.
Lze doufat, že to Liouovi poskytne útěchu a dodá to morální vzpruhu Číňanům, kteří jeho názory sdílejí.
Je však nepravděpodobné, že takové aktivity zapůsobí na ty, kdo věří v současnou ortodoxii čínského nacionalismu.
Dokud se Čína nevymaní ze sevření náboženské politiky, Liouovy ideály zřejmě kořeny nezapustí.
To nevěstí nic dobrého nejen pro Čínu, ale ani pro zbytek světa.
Korekce a změna termínů, anebo odklady a platební neschopnost
BRUSEL – V době, kdy Řecko aktivuje záchranný balík Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie ve výši 45 miliard eur, vychází najevo, že je zapotřebí nový, mnohem obsáhlejší přístup.
Řešit je třeba dva problémy: důvěryhodnost řeckého programu fiskální stabilizace a způsob, jak překlenout propast ve střednědobém financování země.
Velikost fiskální korekce, která se od Řecka vyžaduje, je už dnes dobře známa.
Deficit se musí snížit nejméně o 10 procentních bodů HDP (z přibližně 13% HDP na necelá 3% HDP).
Klíčovým problémem, který doposud nebyl řešen, je skutečnost, že fiskální korekce v takovém měřítku vyžaduje, aby vláda podnikla dva kroky, které lze zavést pouze se širokým společenským souhlasem: snížení mezd a snížení sociálních výdajů.
Oba kroky jsou dnes v Řecku stejně nepopulární jako nevyhnutelné.
Dobře známy jsou též problémy země s konkurenceschopností.
Jednotkové náklady práce vzrostly o 10-20% více než v Německu.
Předpokládáme-li, že si Řecko přeje zůstat v eurozóně, je „vnitřní devalvace“, tj. podstatné snížení nominálních mezd, nevyhnutelná.
Vláda může snížit mzdy ve veřejném sektoru (a také to udělala), ale to nestačí.
Naléhavě zapotřebí je rovněž výrazné snížení mezd v sektoru soukromém, aby se stimuloval export (který v současnosti představuje méně než 20% HDP, i když se započítá zboží i služby) a vytvořil se alespoň jeden zdroj růstu.
Řecko tak potřebuje „Národní pakt konkurenceschopnosti“, v němž se vláda, opozice, zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodnou na souboru opatření, který sníží jednotkové náklady práce nejméně o 10%.
Na dosažení tohoto cíle lze použít tři páky: úpravu nominálních mezd, prodloužení pracovní doby a snížení příspěvků na sociální zabezpečení (kompenzované zvýšením daně z přidané hodnoty).
Rozhodnutí o tom, jaká směsice opatření se použije, by mělo být ponecháno na Řecku, avšak takto vysoké snížení jednotkových nákladů práce je nezbytným prvním krokem k úspěšné korekci a mělo by být podmínkou schválení podpůrného balíku MMF/EU.
Má-li být dosaženo trvale udržitelného stavu veřejných financí, jsou nevyhnutelné rovněž výrazné škrty v sociálních výdajích.
Rostoucí fiskální deficity v Řecku v posledním desetiletí byly v podstatě výsledkem mohutného zvýšení objemu státních sociálních dávek, z 20% na bezmála 30% HDP, a to bez podstatného zvýšení daňových výnosů.
Navzdory všeobecnému vnímání má objem mezd ve veřejném sektoru pouze okrajový význam.
V této oblasti již vláda prosadila většinu nezbytných úprav.
Škrty v oblasti mezd ve veřejném sektoru mohou přinést fiskální konsolidaci v objemu maximálně 1-2% HDP.
Vzhledem k tomu, že sociální výdaje představují téměř 60% celkových veřejných výdajů země, bude úspěšná fiskální korekce v konečném důsledku vyžadovat jejich podstatné snížení.
Druhá možnost, totiž zvýšení daňových příjmů o téměř 50% v průběhu několika let, jednoduše není realizovatelná.
Hluboká reforma sociálního státu a vybudování moderního systému správy daní vyžadují čas. Finanční trhy však nemají náladu dávat Řecku čas, což nás přivádí k druhému velkému problému, jemuž tato země čelí.
Aby řecká vláda získala prostor k nadechnutí, který je pro efektivitu reformního procesu nezbytný, mohla by oznámit prostou změnu termínů: doba splatnosti všech existujících veřejných dluhů se prodlužuje o pět let při nezměněné úrokové sazbě.
V takovém případě by řecké vládě nehrozilo v následujících pěti letech žádné umořování dluhu a od roku 2015 by musela refinancovat zhruba 30 miliard eur ročně, což by se už v té době mělo dát zvládnout.
Oficiální potřeby financování by pak byly mnohem omezenější a na pokrytí převážné části postupně se snižujících deficitů během této doby hájení by měl stačit balík MMF/EU v objemu kolem 45 miliard eur.
Bez takové změny termínů je nepravděpodobné, že se Řecku podaří oddálit splácení přibližně 30 miliard eur, které budou v příštích několika letech každoročně dozrávat.
Postupem času by tak většinu veřejného dluhu Řecka zákonitě musely refinancovat země eurozóny.
To je recept na přetrvávající politické problémy, neboť Řekové by vždy pokládali úrokovou sazbu za příliš vysokou, zatímco Německo by ji považovalo za příliš nízkou (přinejmenším v porovnání s tržními sazbami).
Jakmile by navíc eurozóna začala refinancovat Řecko bez jakéhokoliv přispění soukromých věřitelů, bylo by politicky nemožné přestat.
Změna termínů ve zde navržené podobě by signalizovala připravenost řecké vlády plně svůj dluh obsloužit, a proto by mohla být akceptována bez přehnaného rozruchu na finančních trzích.
Jakoukoliv změnu termínů bez důvěryhodného programu korekcí by však trhy samozřejmě pokládaly za pouhou předehru pozdější skutečné platební neschopnosti, což by vedlo k ještě vyšší rizikové prémii.
Ani ten nejlepší program korekcí však nelze financovat bez určitého příspěvku soukromých věřitelů, tzn. bez jisté formy změny termínů.
Jedinou záchrannou cestou pro Řecko je tedy kombinace obou prvků: změna termínů splatnosti dluhů a celonárodní shoda v oblasti mzdových a sociálních výdajů.
Současný přístup, kdy se země soustředí pouze na finanční potřeby a fiskální korekce v roce 2010, zatímco všechna nepříjemná rozhodnutí odkládá na později, nebude fungovat.
Scénář soudného dne
Amerika v těchto týdnech diskutuje o tom, zda má nebo nemá zaútočit na Irák.
V důsledku tohoto vývoje se začínají množit obavy, že proces zotavování americké ekonomiky se zastaví a že bez úhony nezůstane ani globální ekonomika.
Sílí názor, že mezi potenciálem růstu americké ekonomiky a jejím skutečným výkonem zůstane ještě nadlouho hluboká propast.
Může se situace vyhrotit ještě více?
Ano, může, a to mnohem, mnohem víc.
Americkou ekonomiku už dlouhé roky sužuje celá řada znepokojivých faktorů:
· Obrovské obchodní schodky, jež přetrvávají už od doby pochybených daňových škrtů Ronalda Reagana v roce 1981, díky nimž se USA, do té doby největší světový věřitel, staly největším světovým dlužníkem.
Dnes tyto deficity lámou rekordy každý měsíc.
· Velmi nízká míra spořivosti Američanů.
Když se zdálo, že americké bohatství spolu s rozmachem akciového trhu rok od roku vzrůstá, dalo se to pochopit - Američané bohatli i bez spoření, tak nač dávat peníze do bank?
Spojené státy jsou se svou dnešní mírou spoření i přesto, že ta trochu stoupla, stále na posledních místech ve světových tabulkách spořivosti;
· Laxní účetní standardy.
Skandály kolem Artura Andersena, Enronu a WorldComu nepřišly zčistajasna.
Bylo na ně zaděláno už v polovině 90. let, kdy americké ministerstvo financí zakročilo proti pokusům údajně nezávislé rady pro účetní standardy, která chtěla pár věcí vylepšit.
Spatné účetnictví bylo jednou z příčin nedávné bubliny na akciových trzích; špatné informace vedly k cenám akcií, které neodrážely skutečný stav věcí; a to vše nakonec stimulovalo investory, aby své peníze vkládali do telekomunikací, čímž vznikl dnešní stav přebytečné kapacity.
K této směsi se později přidaly další ingredience, zejména pak zřejmě nejrychlejší změna fiskální pozice státu, jakou kdy svět viděl.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku byl tříbilionový, desetiletý přebytek rozpočtu USA (bez sociálního zabezpečení) během několika měsíců převeden na zející schodek ve výši dvou bilionů dolarů.
Jistě, nabízejí se omluvy: tak mohutné ekonomické zpomalení nikdo nečekal a zvýšené náklady spojené s bojem proti terorismu se nedaly předvídat.
Omluvy, výmluvy.
Jak se říká v Americe: nepočítej kuřata dříve, než se vylíhnou.
Bushova vláda si svoje kuřátka předem nejen spočítala, ale prodala je dál!
Každému, kdo má oči v pořádku, muselo být jasné, že růžové rozpočtové výhledy z před dvou let byly nesmysl.
Jasné všem muselo být i to, že Bushova vláda se se svými daňovými škrty vypravila na (multimiliardovou) cestu nečestného účetnictví ŕ la Enron.
Mají-li se tedy věci tak zle už teď, jak to, že se mohou mít ještě hůř?
Zde je jeden představitelný scénář:
Aby USA zafinancovaly svůj obchodní deficit, budou si muset půjčit v cizině přes miliardu dolarů denně.
Dokud byla Amerika pro globální investory přístavem v závětří, nemohlo být nic snazšího.
Ale dnešní Amerika už dávno nevypadá tak bezpečně.
Kombinace nedůvěry v americké firemní účetnictví, nedůvěry v hospodářskou politiku (doprovázenou rostoucím deficitem) a chatrných ekonomických základů globální renomé americké ekonomiky vážně nahlodala.
Jakmile si začnou cizinci balit své peníze a odjíždět ze země, jíž nedůvěřují, dolar oslabí.
Jakmile oslabí dolar, bude Amerika vypadat ještě méně bezpečně.
Nával u dveří začíná.
Slabý dolar může být sice dobrý pro export, spolu s ním však dochází ke ztrátám na akciovém trhu a dalším poklesům důvěry.
Nakonec to dojde i všemocnému americkému spotřebiteli, který si uvědomí, že je dnes chudší než před třemi lety a že by si měl do nejdříve začít odkládat peníze na stará kolena, zvlášť s ohledem na Bushovy riskantní experimenty se systémem sociálního zabezpečení, které už ohlásil.
V této chvíli se Američané připojí k hromadnému úprku ze své ekonomiky.
A proč ne?
Mohou si přece svobodně vybrat, kam dají svoje peníze.
Přitažlivou alternativou se stanou evropské akciové trhy.
Tento scénář však nekončí dobře ani pro Evropu.
Oslabující americká ekonomika a posilující euro zpomalí evropský export.
Evropská centrální bance, zafixované na inflaci, bude nějakou chvíli trvat, než sníží úrokové sazby, přičemž Evropský pakt stability neumožní, aby tyto slabé stránky kompenzovala fiskální politika.
Evropa začne zpomalovat spolu s Amerikou, což americký pokles ještě zvýrazní a uvede do chodu globální sestupnou spirálu.
Netvrdím, že to, co jsem zde nastínil, se opravdu stane.
Já upřímně doufám, že Bushova vláda přijme takovou politiku, která americkou ekonomiku posílí: daňový škrt, který by měl zanedbatelný smysl v době, kdy se zdálo, že Spojené státy mají několikabilionový přebytek, nebude mít dnes už vůbec žádný smysl.
Bushova vláda by si to měla přiznat a předělat celý svůj daňový program: posílit ekonomiku tak, že zemi zakáže žít nad poměry.
Prezident Bush by dokonce mohl ekonomiku stabilizovat.
V případě, že zpomalení bude pokračovat, by mohl nabídnout zvýhodněnou podporu v nezaměstnanosti, což by přineslo kýžený podnět.
Amerika je silná a silná je i globální ekonomika.
Kdyby přece jen došlo na výše popsaný katastrofický scénář, z jejich popela by povstala nová globální ekonomika.
Hospodářským poklesům se pochopitelně nikdy zcela nevyhneme.
Můžeme však snížit častost jejich výskytu a zeslabovat jejich intenzitu.
Můžeme se postarat o to, aby se dotkly menšího počtu lidí, a aby ti, kteří jimi jsou zasaženi, byli lépe chráněni.
Avšak pro to, aby se situace dále nezhoršovala, toho bohužel stále děláme méně, než je možné, a pro to, abychom sami sebe zachránili před následky, toho zase děláme méně, než je potřeba.
Dvojnásobná recese pro Spojené státy?
Loni v zimě se americká centrální banka, Federální rezervní úřad, pilně plácala po zádech.
Zdálo se, že její snížení základních úrokových sazeb na 1,75 procenta za rok zapůsobilo: recese končila.
Čekalo se, že navzdory vystřízlivěným očekáváním o dopadu technologické revoluce na produktivitu a zisky a obavám vyvolaným teroristickými útoky na Světové obchodní středisko, začnou americké podniky brzy zase výrazně investovat, neboť půjčování za 1,75procentní úrok se nedá jen tak lehce odolat.
Na konci jara, souběžně s pádem Enronu, WorldComu a Arthura Andersena, se tato očekávání zhroutila.
Najednou všichni začali pochybovat o poctivosti účetnictví amerických firem.
Najednou všichni viděli jen to, nakolik od bubliny let devadesátých upadla v Americe kvalita dohledu nad podnikatelskými aktivitami.
Americký akciový trh se propadl o 15 až 20 procent pod úroveň ze zimy.
Rozpětí mezi úrokovou sazbou, za kterou si mohla půjčovat americká vláda, a sazbami, za které si mohly půjčovat americké firmy, se zvětšovalo.
Najednou si Fed přestala gratulovat: 1,75procentní úroková sazba je možná ta správná sazba na podporu zotavení ve chvíli, kdy Dow-Jonesův index dosahuje hodnoty 10 000 bodů, ale ne ve chvíli, kdy se stěží drží na hodnotě 8 500 bodů.
Zprávy o investicích firem byly celé léto neveselé.
Stále více analytiků začalo mluvit o dvojnásobné (double-dip) recesi.
Centrální banka se celou tu dobu chovala pasivně.
Krátkodobé úrokové sazby, které kontrolovala, se ani nehnuly.
Až v polovině srpna Fed naznačila, že ke snížení úrokových sazeb by mohlo dojít.
Neformální a neoficiální důvody její nečinnosti, které prosákly ven z úřadu, se dají rozdělit do dvou částí.
Podle prvních důvodů byly úrokové sazby už tak nízko, že další snižování by stejně každý chápal jen jako krátkodobé.
Proto by mělo jen malý dopad na dlouhodobé úrokové sazby, které jsou tím skutečným tahounem podnikatelských investic.
Podle druhé teze byly krátkodobé úrokové sazby tak nízké, že další snižování by vyděsilo finanční trhy: i kdyby si prý Fed myslela, že ji podmínky ke snížení opravňují, podniky by zareagovaly nikoli zvýšením investic, nýbrž jejich snižováním.
Centrální banka nakonec usoudila, že je víceméně (ne-li naprosto) bezmocná.
Udělala maximum, a nástroje měnové politiky už ztratily vliv na určování úrovně ekonomické aktivity.
V roce 2002 se tak Spojené státy dostaly do pasti, do níž už dříve padlo Japonsko a které ekonomové už šedesát pět let říkají past likvidity: tedy situace, kdy krátkodobé nominální úrokové sazby, jež má centrální banka pod kontrolou, jsou tak nízko a tak volně spojené s úrovní úhrnné poptávky, že jejich další snižování nemá na boj s recesí žádný vliv.
Amerika není v této situaci sama.
Japonsko se v pasti likvidity zmítá už od poloviny devadesátých let.
Od velké hospodářské krize třicátých let žádné už ale žádné další příklady neexistují.
Zda se Spojené státy doopravdy lapily do pasti likvidity, není jisté.
Není známo ani to, jak dlouho může tento stav věcí trvat.
Nicméně i kdyby Amerika byla jen na okraji pasti likvidity a i kdyby se z tohoto stavu brzy dostala, je to situace na pováženou.
Pokud se měnová politika mine účinkem, jediný nástroj, který bude americká vláda moci využít k řízení ekonomiky, je daňová politika, tj. úpravy výdajových plánů a plánů na snížení daní, které změní přímou vládní podporu celkové poptávky.
Jenže jak dokazuje několik desetiletí od konce druhé světové války, americká vláda - se svou složitou, vyumělkovanou, téměř "barokní" organizací jakoby z osmnáctého století - není s to měnit politiku dostatečně rychle na to, aby dokázala účinně využít fiskální politiky jako nástroj řízení ekonomiky.
Prostě to trvá příliš dlouho, než zamýšlené změny v daních i výdajích projdou Kongresem a zpracují se administrativně.
Amerika lapená do pasti likvidity je zkrátka zemí postrádající účinné nástroje makroekonomického řízení.
Po druhé světové válce byla dvě období, kdy si politici - alespoň američtí politici - mysleli, že vyluštili záhadu hospodářského cyklu a naučili se, jak řídit moderní industriální či postindustriální ekonomiku.
Prvním z nich bylo keynesiánské období dosud nejvyšší důvěry v řízení poptávky z let šedesátých.
Zničila je inflace vietnamské éry a ropné šoky z let sedmdesátých.
Druhým obdobím bylo desetiletí úspěšného řízení hospodářského cyklu nezávislým, apolitickým a technokratickým Federálním rezervním úřadem Alana Greenspana v letech devadesátých.
Toto období teď podle všeho končí jako to předchozí.
Před osmdesáti lety John Maynard Keynes říkal, že vlády musí převzít odpovědnost za udržení plné zaměstnanosti a cenové stability - že období zlatého standardu před první světovou válkou nebylo zlatou érou, jak si lidé mysleli, a že za jeho úspěchy stála šťastná souhra náhod, které se už sotva budou opakovat.
Keynes byl optimista, když věřil, že se vlády naučí řídit hospodářský cyklus.
Kdyby viděl dnešní svět, zhrozil by se: Evropa se vzdorovitě vysokou nezaměstnaností, Japonsko zabořené už deset let do téměř stagnujícího bahna a teď ještě Amerika bez politických nástrojů, aby se mohla postavit dalším nečekaným hospodářským potížím.
Holandský Pilát Pontský ve Srebrenici
Britský diplomat a historik Harold Nicholson jednou řekl, diplomat je čestný muž, který byl vyslán do ciziny, aby tam lhal pro dobro své vlasti.
Z nedávné úřední zprávy z Haagu o chování nizozemského praporu v bosenské Srebrenici v roce 1995 by mohlo vyplývat, že příslušníci modrých přileb OSN jsou čestní lidé, kteří jsou vysíláni do ciziny, aby tam ochraňovali oběti agrese - a někdy se přitom dostanou po pozice, kdy vlastně napomáhají genocidě.
To sice asi není nejpřesnější podání toho, co se ve Srebrenici s nizozemským praporem ve skutečnosti dělo, ovšem z šesti tisíc stran nedávno zveřejněné zprávy Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci (NIOP) jasně vyplývá, že pokud jde o odpovědnost za srebrenický masakr sedmi tisíc bosenských muslimů před zraky ochranných sil OSN (UNPROFOR), všechny zainteresované strany si myjí ruce a odvracejí zrak, jako by hledali toho, kdo za tuto hanebnost nese skutečnou odpovědnost.
Vylíčit spolehlivě a podrobně to, co se v červenci roku 1995 na území Srebrenice, chráněném jednotkami OSN, vlastně stalo, je značně obtížné.
Pokusy o podání těchto událostí se bez nadsázky blíží spíše pověstem o samurajích.
Ani nizozemská zpráva - ačkoli snahu o nestrannost jí nelze upřít - nedokázala podat kompetentní a ucelený obrázek tehdejších událostí.
Několik skutečností je nicméně i tak neoddiskutovatelných:
1.
Srebrenica byla zónou pod ochranou OSN a muslimskou enklávou v oblasti ovládané Srby.
2.
Když bosenští Srbové pod velením generála Ratka Mladiče obsadili město, nizozemský prapor, přestože byl evidentně početně slabší, se srbskému vojenskému zásahu nepostavil.
Takový odpor nebyl součástí jeho formálního mandátu: Nizozemci přece měli být "neutrální".
3.
Nizozemští důstojníci byli u toho, když Srbové dali shromáždit civilní muslimské obyvatelstvo Srebrenice, když oddělili muže od žen a dětí a když muže odvedli.
Nizozemci neprotestovali ani se Srbům nesnažili sdělit, že to, co dělají, je nepřípustné.
Je zřejmé, že nizozemský prapor nemohl vojensky Srbům zabránit v jejich počínání.
Vedle střílení - nebo umývání si rukou a nicnedělání - ovšem existují i jiná řešení.
Je jasné, že by vše dopadlo jinak, kdyby nizozemský prapor bez ohledu na svůj úzkostlivě dodržovaný mandát a přesilu protivníka Srbům pohrozil, že se separování muslimských mužů od jejich žen pokusí zabránit.
Věrohodná hrozba použití síly má totiž úžasnou schopnost zkoncentrovat myšlení, dokonce jde-li o vraha.
Představme si, co by se stalo, kdyby nizozemský velitel místo schůzky se srbskými veliteli u piva (ano, to se opravdu stalo!)
Mladičovi rovnou řekl: "Jen přes naše mrtvoly!"
Dokáži si představit, že kdyby Nizozemci měli ve Srebrenici chránit nizozemské ženy a děti, nechovali by se tak pasivně.
Ostatně zas až tak pasivně se nechovali, když jim šlo o jejich vlastní životy nebo když vyjednávali o propuštění svých kamarádů, kteří se dostali do srbského zajetí.
Obětmi však byli "jen" bosenští muslimové.
Elementární lidství ustoupilo pokrytecké právničině a lhostejnosti.
Následkem ostudného chování nizozemských vojáků je vedle brutálního zmasakrování sedmi tisíc muslimských mužů ve Srebrenici také to, že i OSN se tímto stala spolupachatelem válečných zločinů.
Nelze se v této souvislosti ubránit vzpomínce na druhou světovou válku, kdy Mezinárodní výbor Červeného kříže navštívil nacistický tábor v Terezíně.
Červený kříž tehdy shledal, že životní podmínky v táboře jsou uspokojivé, ačkoli očividně ne pohodlné.
Skutečnost, že zpráva Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci nedokáže přijmout jasnou odpovědnost za selhání nizozemského praporu, o to víc podtrhuje úpadek tolika mírových operací OSN, jež nemají žádný mandát k tomu, aby účinně bojovaly proti agresi, a navíc ještě mají být neutrální.
Mezi vrahy a jejich obětmi ale neutralita nemá místo - a přitom právě o ni jednotky OSN v Bosně usilovaly.
Konec masakrům přišel až v okamžiku, kdy se Spojené státy a NATO rozhodly proti Srbům použít sílu.
Stejně tak neuspěly ani pokusy OSN a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) na zastavení srbských násilností v Kosovu; srbskému masakrování albánského obyvatelstva učila přítrž až Severoatlantická aliance - s použitím síly.
Bosenské ani kosovské problémy nebyly sice dosud natrvalo vyřešeny, avšak ustalo aspoň zabíjení.
Jsou okamžiky, kdy odpor k použití síly je nemorální a kdy uměřené použití - či hrozba použití - síly se jeví jedinou morální alternativou.
Srebrenica je morální skvrnou na pověsti OSN a vojenských sil jí podporovaných a ponaučením, na něž bychom neměli v budoucnu zapomínat.
Ve Srebrenici by se byl Pilát Pontský cítil bez viny: o lidství zde byla opět jednou nouze.
Globální „New Deal“?
ATÉNY – Opožděné přiznání Mezinárodního měnového fondu, že značně podcenil škody, které na růstových tempech v Evropské unii napáchají úsporná opatření, jen zdůrazňuje zničující charakter „ortodoxních“ receptů na řešení příčin dluhové krize, která následovala po finančním krachu v letech 2008-2009.
Konvenční teorie naznačuje, že jediná země (nebo skupina zemí) konsolidující své finance může očekávat nižší úrokové sazby, slabší měnu a zlepšenou obchodní pozici.
Protože však k tomu nemůže dojít ve všech velkých ekonomikách současně – úsporná opatření v jedné zemi (nebo skupině zemí) předpokládají nižší poptávku po výrobcích z jiných zemí –, vede nakonec taková politika až k protekcionistickým protiopatřením.
Právě tato dynamika – proti níž John Maynard Keynes bojoval – výrazně zhoršila velkou hospodářskou krizi ve 30. letech.
K dnešním problémům se navíc přidává absence dostatečné soukromé poptávky – zejména spotřeby domácností – v rozvinutých ekonomikách, která by kompenzovala snížení poptávky v důsledku úsporných opatření.
V posledních dvou desetiletích přitom táhla hospodářský růst v těchto zemích právě spotřeba, která dosáhla historicky nejvyššího podílu na HDP.
Velké rozvinuté ekonomiky, jako jsou Spojené státy, Německo a Japonsko, kromě toho čelí také dlouhodobějším fiskálním problémům v podobě stárnoucí populace nebo zbytnělého sociálního státu, což omezuje jejich schopnost přispět k řízení poptávky.
Nedávné kroky k uvolnění monetární politiky míří správným směrem, avšak zatím nedokázaly zvrátit celkový vývoj.
Má-li se domácí poptávka chovat jako motor růstu, měla by hospodářská politika přesunout zdroje z investic do spotřeby.
Objem těchto prostředků je sice obrovský, ale máme-li se vyhnout vleklému období nízkého růstu, vysoké nezaměstnanosti a snižující se životní úrovně nejchudších lidí světa, je nutné k tomu přikročit.
Koordinace mezinárodní hospodářské politiky by se měla značně posílit, aby se tato politika dokázala účinně vypořádat se změnami v takovém měřítku.
Začněme Evropou.
Dnes už je zcela zřejmé, že úsporná opatření a domácí reformy nepostačují k vyzdvižení okraje eurozóny z hluboké recese.
Rostoucí vědomí nezdaru současné politiky vyvolává sociální nepokoje, občanskou neposlušnost a politickou nestabilitu, důkazem čehož jsou nedávno skončené volby v Itálii nebo rostoucí odpor Řeků vůči vládnímu reformnímu úsilí.
Návrat ekonomik z okraje eurozóny na cestu růstu vyžaduje víc než jen strukturální reformy a fiskální konsolidaci.
Vyžaduje také zásadní reformu systému hospodářského řízení měnové unie, jejímž cílem bude obnova finanční stability a snížení nákladů na půjčky v kombinaci s podporou vnější poptávky, aby se vykompenzovaly dopady úsporných opatření.
Reforma řízení vyžaduje značný pokrok směrem k hospodářskému sjednocení: k centralizaci evropského dluhu prostřednictvím eurobondů, k mobilizaci dostatečných záchranných fondů, k umožnění Evropské centrální bance, aby intervenovala na primárních trzích dluhopis��, a k založení fiskální i bankovní unie.
To je náročný úkol vzhledem ke zdráhavosti většiny členských států EU předat kompetence evropským institucím.
Evropa by se však měla rozhodněji vydat tímto směrem.
Jinak budou přetrvávat spekulace o státním dluhu členských zemí, což bude držet náklady na půjčky na úrovni neslučitelné s podmínkami potřebnými k udržení hospodářského zotavení.
Pokud jde o vnější poptávku, vnitroevropská pomoc ve formě reflační politiky v silnějších ekonomikách se pravděpodobně ukáže jako nedostatečná, převážně kvůli fiskálním a politickým podmínkám převládajícím v Německu.
Iniciativa typu Marshallova plánu v podobě mobilizace rozpočtových zdrojů EU a dodatečných půjček poskytnutých Evropskou investiční bankou na financování investic v slabších zemích by mohla být alternativou, avšak postrádá politickou podporu.
V globálním měřítku nejsou USA ani Japonsko v situaci, kdy by mohly poskytnout významný vnější stimul.
Ke zvýšení globální poptávky by tak mohly efektivně přispět pouze rozvíjející se a rozvojové ekonomiky v Asii, a to prostřednictvím koordinovaného úsilí zaměřeného na zvýšení domácí spotřeby, které by potažmo stimulovalo dodatečné investice.
Nedávná zkušenost MMF naznačuje, že při odpovídající koordinaci lze soukromé zdroje mobilizovat do velkých projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru, které spojí expanzi poptávky s investicemi do infrastruktury.
Jinými slovy se zdá, že je zapotřebí jakýsi globální „New Deal“ – plán, jenž bude kombinovat politické přístupy zaměřené na dosažení vhodných úprav spotřeby a investic po celém světě.
Rozvinuté ekonomiky by měly s novou silou prosazovat strukturální reformy podporující zvýšení produktivity.
Eurozóna by měla upevnit svou měnovou unii.
A rozvíjející se a rozvojové ekonomiky by měly podpořit domácí zdroje růstu.
Aby se stal takový plán realizovatelným, musí být splněny určité předběžné podmínky.
Za prvé se musí zlepšit koordinace mezinárodní politiky ve skupině G-20 vytvořením stálého sekretariátu, který bude předkládat politické návrhy a doporučení týkající se makroekonomického a finančního rozvoje.
Sekretariát by měl aktivně spolupracovat s MMF a využívat jeho analýz, zejména v oblasti směnných kurzů.
Za druhé musí globální finanční reforma pokračovat rychlejším tempem.
Finanční sektor vyžaduje přísnější regulaci, posílený dohled a mezinárodně konzistentní mechanismy řešení problémů, které způsobují obří globální instituce považované za příliš velké (nebo příliš složité), než aby mohly padnout.
Taková reforma je nezbytná, má-li mezinárodní finanční soustava zprostředkovávat transfery obrovských zdrojů, které podpoří požadované změny ve struktuře globální poptávky.
A konečně je zapotřebí nový obchodní pakt – uzavřený možná, ale nikoliv bezpodmínečně v rámci kola jednání z Dauhá –, který zajistí přístup velkých obchodních velmocí k zahraničním trhům.
To má klíčový význam pro povzbuzení důvěry v asijských zemích, které by se pak mohly nechat přesvědčit, aby upřednostňovaly domácí zdroje poptávky namísto zdrojů vnějších.
Liberalizace obchodu navíc zvýší také spotřebitelskou důvěru po celém světě.
Nastala vhodná doba na novou globální dohodu, jež se zaměří na růst, bude řešit krizové podmínky v některých koutech světa a nastolí v globální ekonomice novou rovnováhu, která ji vrátí na cestu silného a setrvalého růstu.
Toxická politika versus lepší ekonomika
NEW YORK – Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění.
Zkušení politici jsou uzamčení v bizarních, mnohdy toxických konfliktech, místo toho, aby reagovali na rostoucí politickou shodu o tom, jak se vymanit z protrahované periody nízkého a nerovnoměrného růstu.
Tento trend je třeba zvrátit dřív, než strukturálně ochromí pokročilý svět a vezme sebou i rozvojové ekonomiky.
Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového.
Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsensu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat.
I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly – ať už morální přesvědčování od vlád G7, privátní kapitálové trhy, nebo podmíněnost napojená na Mezinárodní měnový fond a půjčování od Světové banky – skoro vždy zajistily, že přístup konsensu nakonec vyhrál.
Například v devadesátých letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washington Consensus, kdy se každý od Spojených států po mnoho rozvojových ekonomik snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku.
Přijetí Washington Consensus mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.
Nově zvolené vlády – zejména ty, které vedou netradiční hnutí, které se k moci dostaly na vlně domácího neklidu a frustrace z mainstreamových stran – někdy nesouhlasily s vhodností a významností Washington Consensus.
Nicméně jak demonstroval brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva se svou známou otočkou v politice v roce 2002, měl tento konsensus tendenci z velké části přetrvat.
A měl tendenci být v nadvládě i v tak nedávné době jako před dvěma roky, kdy řecký premiér Alexis Tsipras provedl podobně pozoruhodný obrat.
Po letech neobvyklé pomalého a pozoruhodně nekomplexního růstu se však konsensus rozpadá.
Občané pokročilých zemí jsou frustrování “establishmentem“ – včetně ekonomických “expertů,“ mainstreamových politických lídrů a dominantních multinárodních společností – který čím dál více viní za jejich ekonomické strasti.
Hnutí a osobnosti stojící proti establishmentu se rychle zmocnili této frustrace a vydobývají si podporu použitím štvavé a mnohdy dokonce agresivní rétoriky.
K tomu aby narušili převodní mechanismus mezi ekonomií a politikou, nemusí ani vyhrát volby.
Velká Británie to ukázala v červnu se svým hlasováním o Brexitu – rozhodnutí, které přímo vzdoruje širšímu ekonomickému konsensu, který tvrdí, že setrvání v EU je v nejlepším zájmu Velké Británie.
Referendum se odehrálo z jednoho důvodu: V roce 2013 se tehdejší premiér David Cameron bál, že nebude schopen dostatečně zajistit svou základnu ve straně Konzervativců pro volby v tehdejším roce.
Podbízel se tedy euroskeptickým voličům prostřednictvím slibu o referendu.
Zdroj Cameronova strachu?
Narušení politické scény Stranou nezávislosti Velké Británie – stranou vymezenou proti establishmentu, která nakonec v parlamentu vyhrála pouze jedno křeslo a následně se ocitla bez lídra a v rozkladu.
Nyní se zdá, že se stavidla otevřela.
Na nedávné konferenci Konzervativní strany odhalily proslovy ministerské předsedkyně Theresy May a členů jejího kabinetu záměr jít cestou “tvrdého Brexitu,“ a tím odstranit obchodní smlouvy, které ekonomice dobře sloužily.
Obsahovaly také útoky na “mezinárodní elity“ a kritiku opatření Bank of England, které byly nástrojem pro stabilizaci britské ekonomiky v situaci po referendu – a daly tak nové vládě Mayové čas pro vytvoření koherentní strategie Brexitu.
Několik dalších pokročilých ekonomik zažívá podobný politický vývoj.
Zdá se, že překvapivě silný výsledek krajně pravicové Alternative für Deutschland v Německu při nedávných volbách již ovlivňuje chování vlády.
No a i když se ve Spojených státech nepodaří kampani Donalda Trumpa dosadit znovu do Bílého domu republikána (což se zdá čím dál pravděpodobnější, vzhledem k tomu, že při posledním obratu v této krajně nestandardní kampani se mnoho republikánských lídrů vzdalo svého kandidáta), tak bude mít jeho kandidatura trvalý dopad na politiku USA.
Pokud se v Itálii nepodaří v prosinci zvládnout ústavní referendum – riskantní sázka premiéra Matteo Renzi k posílení podpory – mohlo by se to vymstít, stejně jako se stalo v případě Cameronova referenda, způsobit politické nepokoje a podkopat efektivní kroky k řešení ekonomických výzev.
Nenechte se mýlit: solidní a věrohodné politické možnosti jsou k dispozici.
Po letech průměrné ekonomické výkonosti existuje všeobecný souhlas, že posun pryč od přehnané závislosti na nekonvenční měnové politice je potřebný.
Jak tvrdí Christine Lagarde, generální ředitelka IMF, “centrální banky nemohou být jediným hráčem na poli.”
A přesto jsou.
V The Only Game in Town, vydané v lednu, argumentuji, že státy potřebují mnohem komplexnější politiku, včetně prorůstových strukturálních reforem, vyváženější správu poptávky (včetně vyšších fiskálních investic do infrastruktury), a lepší koordinaci a architekturu zahraniční politiky.
Je tu také potřeba, zdůrazněná protrahovanou řeckou krizí, řešit těžké předlužení, které může mít devastující dopad dosahujíc i za ty přímo postižené.
Vznik nového konsensu v těchto tématech je dobrou zprávou.
V současném politickém prostředí je však převod tohoto konsensu v akci něčím, co se bude asi dít velice pomalu, přinejlepším.
Rizikem je, že jak špatná politika vytlačuje dobrou ekonomii, bude růst všeobecný vztek a frustrace, což politiku učiní ještě toxičtější.
Lze doufat, že osvícené politické vedení přebere otěže včas, aby potřebné korekce kurzu učinilo dobrovolně, dříve než jednoznačné známky hospodářské a finanční krize donutí politiky k ukvapeným krokům s cílem minimalizovat škody.
Nový věk reklamy
MENLO PARK, KALIFORNIE – Reklama zajímá každého, nejen marketingové pracovníky.
Koneckonců se právě z reklamy platí velká část obsahu, který mnozí z nás vidí (včetně těchto novin).
Současně nás však informuje o nových produktech a podněcuje firmy ke zlepšování výrobků a služeb.
Samozřejmě existuje reklama dobrá a špatná (stejně jako existují dobré a špatné výrobky).
Naštěstí se reklama bude (a musí) měnit způsobem, který zdůrazní to dobré a oklestí to špatné – zadavatelé reklamy totiž budou stále více potřebovat pomoc spotřebitelů při šíření informací a spotřebitelé špatné výrobky nepodpoří.
(Je to sice malinko utopická nadsázka, ale obsahuje zrnko pravdy.)
Samozřejmě se mi někdy jen těžko vysvětluje, co mám na mysli, když říkám, že se reklama musí změnit.
Potřebuje se posunout od vysílání „vzkazů“ pasivním spotřebitelům ke sponzorství, product placementu a konverzacím s aktivními spotřebiteli.
Tradiční reklamní recepty ustoupí receptům public relations.
Když se to snažím vysvětlit zadavatelům reklamy, často na mě hledí s prázdným výrazem ve tváři.
Používám tedy metafory: představte si, že prodáváte sportovní obuv (posloucháte, vy v Nike?).
Nebudete se vměšovat mezi lidi, kteří večeří v restauraci, ale mohli byste se ukázat na nějakém sportovním utkání, kde budete rozdávat tenisky zdarma nejpohodověji vyhlížejícím dětem a připojíte se ke slavnostní atmosféře.
Nebo si představte všechny firmy, jejichž značky jsou populární: lidé skutečně platí za to, aby mohli nosit jejich značková trička – zvláště pokud výrobce sponzoruje věc, ve kterou věří i oni.
A nyní tu mám praktický příklad.
Minulý týden jsem se seznámila se Suzanne Xie, nedávnou absolventkou ekonomie z Chicagské univerzity.
Její rodiče, čínští přistěhovalci, byli inženýři a podněcovali ji, aby si našla nějakou bezpečnou a prestižní kariéru.
Suzanne tedy po studiích nastoupila do jedné newyorské investiční banky.
O rok a pár měsíců později, těsně před vypuknutím finanční krize, se však vydala na ještě riskantnější dráhu a společně s Richardem Tongem založili novou firmu.
Nedávno se přestěhovali z New Yorku do Palo Alto v Kalifornii, aby zjistili, zda dokážou uspět se svou hlavní myšlenkou – vytvořit na styl orientovanou webovou stránku založenou na sdílení fotografií plus něco navíc.
Pouhé zveřejňování inzerce a spřízněných odkazů na své stránce však těmto čtyřiadvacetiletým podnikatelům nepřipadalo příliš smysluplné, a tak použili špetku podnikatelské chytrosti namísto technických inovací a začali hledat cesty, jak do své komunity zapojit prodejce oděvů.
Tak se zrodil projekt Weardrobe.
Mohli bychom ho nazvat něčím mezi Netflixem, módní přehlídkou a Flickrem: mladé ženy vystavují své fotografie v různých „ohozech“ a berou si stylovou inspiraci od jiných.
Reální lidé zde nosí reálné šaty.
Nejvlivnější uživatelky získají přímou linku na značky a od příštího týdne si budou moci půjčovat nejnovější módní kolekce z „šatníku“ Weardrobe.
Někteří prodejci jako například American Apparel si už uvědomili, jak je cenné, když jejich šaty předvádějí skuteční lidé, a začali své produkty propagovat zveřejňováním odkazů na fotografie uživatelek Weardrobe.
Xie a Tong doufají, že za několik týdnů oznámí uzavření maloobchodního partnerství.
Nejdůvěryhodnější a nejaktivnější členky dostanou možnost půjčovat si, nosit a předvádět oděvy od spřízněné značky.
Čím dříve zapůjčené modely vrátí, tím dříve dostanou nové.
Samozřejmě to bude znamenat komplikace a logistické problémy, ale zároveň to pravděpodobně přinese zvýšené výnosy.
Pro firmy je to příležitost vkládat produkt přímo do rukou těch, kdo ovlivňují módu.
Product placement je tradičně pokládán za způsob, jak přimět celebrity a modelky k nošení značkového oblečení, avšak lidé z Weardrobe věří v sílu toho, co Xie nazývá „mikro product placementem“.
Říká: „Tento typ mikro product placementu dovádí úspěch kampaně za reálnou krásu firmy Dove ještě o krok dále, neboť umožňuje oděvním značkám zaměřovat se na mladé ženy, které ostatní následují.
Představte si, že máte hromadu reálných dívek, které mají nějakou značky natolik rády, že ji nosí a stylizují zdarma!“
Aspirující modelky a stylisté navíc budou samozřejmě pokládat Weardrobe za místo, kde je může někdo objevit (stejně jako se MySpace a YouTube staly podobnými místy pro umělce).
Nejde mi o to, abych předpověděla úspěch Weardrobe, nýbrž abych ukázala kreativitu a experimenty, díky nimž je pro mě návštěva Kalifornie po šesti měsících v Rusku a týdnu v New Yorku tak skvělým zážitkem.
Každý účastník na trhu musí přemýšlet o vzkazu a platformě, které budou odpovídat jeho sféře působnosti.
Finanční firmy sponzorují stránky, jako jsou Wesabe a Mint.com, kde uživatelé poskytují vlastní finanční data a získávají od prodejců relevantní a extrémně cílené rady.
RealAge zajišťuje totéž pro spotřebitele.
Inzertní základna této stránky je možná trochu přetížená vitaminovými doplňky, poněvadž farmaceutické společnosti jsou v možnostech inzerce mimořádně omezené.
Nemusí přitom jít jen o internet.
Dalším příkladem tohoto typu kreativity jsou společnosti, které na letištích sponzorují elektrické přípojky.
Sponzorují něco, co má hodnotu a co nějakým způsobem souvisí s jádrem jejich spotřebitelské základny.
Společnost Meetup (měla bych prozradit, že jsem členkou její správní rady) umožňuje firmám sponzorovat osobní setkání podobně zaměřených lidí: výrobce plenek Huggies sponzoruje Meetups (setkání) lidí v domácnosti a nabízí plenky zdarma; American Express sponzoruje Meetups malých firem a pomáhá jim hradit členské poplatky.
Pochopitelně to není nic snadného ani samozřejmého.
Zadavatelé reklamy hledají velkou myšlenku.
Ale o to právě jde.
Média se rozdrobují a spolu s nimi se drolí také inzertní a marketingové platformy.
Zadavatelé reklamy se budou muset více snažit, aby si získali pozornost svého hlavního obecenstva.
Stále ovšem nechápou, že spotřebitelé nechtějí pouze věnovat pozornost; chtějí si pozornost i získávat.
V nových komunitách sponzorovaných značkami mohou získat pozornost jiných členů a přenést trochu slávy i na značky, které je sponzorují.
Poraď a drž se na uzdě
WASHINGTON – Shazování bomb jako řešení pro problémová místa světa možná vychází z módy (s výraznou výjimkou Libye), avšak varovné zvedání prstu je rozhodně opět v kurzu.
Téměř nemine den, kdy by některé významné noviny na Západě nepřišly s moudrou a konkrétní, leč mnohdy nepříliš přátelskou radou vzdáleným a klopotně se prosazujícím demokraciím o tom, co „musí“ udělat, aby si získaly souhlas „mezinárodního společenství“.
Taková rada je podobně jako velká část samotných dnešních novin pochopitelně bezplatná.
Současně však postrádá zodpovědnost, a jak kdysi prohlásil Stanley Baldwin, moc bez zodpovědnosti je výsadou nevěstky.
Existuje značná propast mezi radou, kterou nelze odmítnout, a zodpovědností za řešení následků, když se tato rada ukáže jako mylná nebo mimořádně obtížně uskutečnitelná.
Rádcové světa by se mohli pokusit to mít na paměti, až budou nabízet pomoc představitelům vzdálených zemí potýkajících se s problémy, s nimiž mají rádcové malé nebo vůbec žádné bezprostřední zkušenosti.
Jednou za čas určitá profese (nejčastěji ekonomie) stanoví, že dospěla ke konsensu v otázce řešení nějakého problému.
Dobrým příkladem byl takzvaný „washingtonský konsensus“, jenž vládl před nedávnou finanční krizí.
V případě rodících se demokracií zní formule, která dnes často bývá povinnou, zhruba takto: zrušte veškeré zákazy politických aktivit, liberalizujte média, zorganizujte volby (čím dříve, tím lépe), vyřešte všechny otázky menšin ve prospěch menšin, zrušte obchodní bariéry a zbavte zemi korupce, pokud možno přes noc.
Nové vlády jsou naléhavě vyzývány, aby všechny tyto problémy řešily okamžitě a současně, jinak ztratí „dynamiku“ a začnou upadat.
Podtext je zřejmý: buďte hned teď jako my.
Jak to udělat, to se už ponechává na nových vládcích, jimž bývá často připisována dobrota a přesvědčovací schopnost, kterou nikdy neměli a nikdy mít nebudou.
Soudržnost opozičních hnutí, jež se po politickém otřesu dostanou k moci, nemusí být v mnoha případech taková, jakou u nich mezinárodní sdělovací prostředky předpokládají.
Některé složky těchto takzvaných „demokratických koalic“ dokonce vůbec nemusí být demokratické.
Někteří vůdci, například Nelson Mandela, dokážou svou historickou příležitost navzdory protivenstvím využít.
Jiní, například prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev (který byl u západních médií oblíbený, když se poprvé objevil na scéně), to jednoduše nedokážou.
Jak můžeme v takto nestabilních okamžicích pomoci zajistit těmto hnutím trvalou udržitelnost?
Skromnost je v soukromém životě ctností.
Zároveň by to měla být hlavní zásada při udělování politických rad.
Pro začátek bych měl na paměti, že schopnost některých zemí vstřebávat rady je omezená, takže by se měly dávkovat po menších porcích.
Kde však začít?
Nejdůležitější a potenciálně udržující rys nové demokracie spočívá v její snaze zavázat se k dodržování mezinárodních standardů lidských práv. Existuje obsáhlá literatura, ze které vyplývá, že dokonce i země nacházející se bezprostředně po vnitřním konfliktu mohou dosáhnout vyšší míry dodržování těchto standardů.
Lidská práva by však neměla splývat s demokracií.
Demokracie je sice bezpochyby formou vlády, která lidská práva nejlépe ochraňuje, ale jde o dvě různé kategorie.
S diktaturou ani jakoukoliv jinou nedemokracií nebudou lidská práva koexistovat dlouho.
Stanovení standardů a cílů v oblasti lidských práv je silný signál, že se daná země orientuje správným směrem.
V podstatě totiž oznamuje, že se přibližuje k demokratickému institucionálnímu uspořádání.
Na mysl se okamžitě dere zákaz mučení, dodržování mezinárodních norem pro práva zajatců a zakotvení práva na sdružování a veřejné spolčování.
Toto přijetí základních standardů lidských práv coby pilířů rozvoje země je jednou z nejpodnětnějších inovací naší éry.
Představa, že si diktátor může vyhradit suverénní právo týrat vlastní lid, se stala nepřijatelnou.
Země, která dosahuje pokroku v oblasti lidských práv a snaží se o změnu chování nutnou pro splnění těchto mezinárodních standardů, může zároveň učinit rozhodující obrat směrem k lepší budoucnosti.
Proto bychom měli položit důraz právě na splnění mezinárodních standardů lidských práv jako na cíl, k němuž novopečená demokracie „musí“ (abychom použili oblíbené slovo západních autorů úvodníků) rychle směřovat.
Tyto hodnoty bychom však neměli směšovat s ostatními nezbytnými součástmi pokroku, jako jsou zavedení liberalizovaných obchodních režimů, vytváření institucionálních struktur s oddělením mocí nebo vykořenění korupce.
Pro úspěch demokracie jsou tyto věci absolutní nezbytností, ale vyžadují dlouhodobější rozvoj institucionálních kapacit.
Korupce například může mít kulturní předobrazy a je zákonitým projevem institucionální slabosti.
Ve většině případů nelze ani jedno vyléčit přes noc.
Především však musíme projevit trpělivost s novými vládami zemí, u nichž doufáme, že se začnou vyvíjet směrem k demokracii, a vyhýbat se sklonu očekávat okamžité naplnění.
Několik měsíců politiky nikdy nepřekoná několik staletí sociologie.
Během sledování a čekání proto musíme projevovat maximální podporu – nikoliv však nadutost.
Evropa pro všechny
Dlouholetí členové Evropské unie dnes, zdá se, zpochybňují budoucnost Unie, avšak my na Ukrajině na Evropskou unii hledíme s nadějí a obdivem.
Připojit se k rozvoji EU je hlavní meta naší zahraniční politiky, neboť Ukrajina zjistila, že státnost není konečným cílem, ale začátkem.
Evropská jednota je vskutku nedělitelná: je-li jeden národ ostrakizován, nejsou všichni svobodní.
My Evropané jsme obepnuti nevyhnutelnou sítí, oděni do společného roucha osudu.
O tom svědčí všechny aspekty naší sdílené kultury, ne-li minulé století vyplněné společným utrpením.
Cokoli se dotkne jednoho Evropana přímo, dotkne se ostatních nepřímo.
Už nikdy si nemůžeme dovolit žít s úzkoprsou představou dvou Evrop, poloviny majetné a poloviny nemajetné, těch uvnitř a těch venku.
Nikdo, kdo žije na evropském kontinentě, nemůže – ba nesmí – být považován za cizince v Unii.
Právě na tom závisí dnešní úžasný Pax Europa a dnešní celoevropská prosperita.
Jistěže, někteří lidé bručí, že Ukrajina není Evropa.
Ať tedy přijedou do Kyjeva a promluví s lidmi, mladými i starými, s továrními dělníky, manželkami zemědělců, s právníky, lékaři a učiteli, kteří v zimě bez ustání stáli celé týdny v mrazu a sněhu a vydrželi bránit své svobody.
Nejsou snad svázáni s těmi, kdo stáli po boku generála de Gaulla ve francouzském odboji?
Nejsou zajedno s těmi, kdo ve 30. letech zemřeli v bojích za španělskou republiku, kdo v roce 1956 osvobodili Budapešť a v 70. letech skoncovali s fašismem ve Španělsku a Portugalsku?
Nedodává jim elán stejný duch jako polské Solidaritě a mírovým masám, jež způsobily pražskou Sametovou revoluci v roce 1989?
Právě to je skutečný evropský duch a žádné pochyby jej nerozdrtí.
Těm, kdo říkají, že Ukrajina je na členství v EU příliš zaostalá, odpovídám: přijeďte taktéž do mé vlasti, ať vidíte matky, jež zůstávají v práci dlouho do noci, aby své děti naučili používat počítač, který mají v zaměstnání.
Přijeďte do jazykových škol v každé vesnici a v každém městě, kde se mladí lidé připravují na Evropu a učí se francouzsky, německy a anglicky.Ti, kdo zpochybňují evropské dispozice Ukrajiny by měli pochopit, že Evropa není otázkou technického vybavení a superdálnic; je neuhasitelnou touhou po svobodě, prosperitě a solidaritě.
Věřím, že naše budoucnost je stejně nadějná, jako je minulost Evropy vznešená, a že naším osudem není být zapomenutou hranicí neklidného regionu, nýbrž tvůrcem a budovatelem evropského míru a evropské jednoty.
Sebeurčení už neznamená izolaci, neboť dosáhnout národní nezávislosti v současnosti neznamená víc než návrat na světovou scénu s novým statutem.
Nové státy mohou se svými někdejšími okupanty vytvářet stejně plodné vztahy, jako vybudovala Francie s Německem – jde o vztah založený na rovnosti a oboustranných zájmech.
Právě to je vztah, o jaký moje vláda usiluje s Ruskem, a jeho úspěšné vytvoření je tím, čím můžeme přispět k rozšíření zóny evropského míru.
Samozřejmě že je předčasné dělat víc než jen dávat najevo svou velkou úctu, s níž pohlížíme na vyhlídky na členství v EU.
Víme, že náš podíl na této veliké stavbě nevznikne přes noc.
Víme, že skvělé výsledky evropského sjednocování nespočívají v dokumentech a deklaracích, ale v novátorském konání plánovaném tak, aby zlepšovalo životy a zajistilo bezpečnost všech Evropanů.
Vybudovat Ukrajinu hodnou členství v EU nebude snadné, levné ani rychlé.
Vytvořena však bude a uspěje, jako samotná Unie.
Uvědomujeme si, že jde o obrovský úkol, ale výsledná odměna za tu námahu stojí a Evropa by měla vědět, že právě to je naším cílem.
Součástí snahy o oživení Ukrajiny je tvůrčí bitva za ukončení onoho děsivého století, v jehož průběhu se o nadvládu rval fašismus a komunismus, ideologie zrozené v srdci Evropy.
Před pouhými několika měsíci naše děti a jejich rodiče ve městech po celé Ukrajině čelily ozbrojeným vojákům, vrčícím psům, ba i smrti.
Před pouhými několika lety byl nájemnými vrahy bývalého režimu mučen a sťat mladý žurnalista Heorhij Gongadze, jenž se snažil veřejnost informovat o zkorumpovanosti režimu.
Naše oranžová revoluce z letošní zimy prokazuje, že ukrajinský lid zvítězil.
Takže navzdory dnešním pochybám a těžkostem si v Evropu uchovávám trvalou důvěru.
Odmítám přijmout beznaděj jako konečnou reakci na nejasnosti a hrůzy ukrajinských dějin.
Odmítám přijmout názor, že Ukrajina je tak tragicky spjata s bezhvězdnou půlnocí komunistického dědictví, že nikdy nemůže spatřit úsvit míru a opravdové evropské jednoty.
Když se občané EU zamýšlejí nad místem Ukrajiny v Evropě, měli by se pozorněji dívat na tvář, již vidí, a zároveň hledět hlouběji za tuto tvář.
Měli by se dívat hlouběji než jen na vypleněnou pustinu zděděnou po komunismu a na chudobu a sociální rozdíly, skrze něž si svržení bývalí předáci chtěli prodloužit své ničivé vládnutí.
Místo toho by měli pohlédnout na tvář našeho prezidenta Viktora Juščenka, poničenou během loňské předvolební kampaně jedem, a vzpomenout si na slova skvělého Francouze Andrého Malrauxe, pro něhož „nejkrásnější tváře jsou ty, jež byly poraněny“.
Evropa provincií, ne států
Zanedlouho se sejde Evropský ústavní konvent, který bude diskutovat o citlivých otázkách budoucnosti institucí Evropské unie.
Přichází tak chvíle zamyslet se nad čímsi dosud nemyslitelným: nad tím, kam Evropská unie vlastně směřuje.
Anebo přinejmensím popřemýslet nad tím, kam by racionálně řízená Unie směřovat měla.
Pád komunismu dal Evropě několik nových států.
Zpod sovětské okupace se opět vynořily Estonsko, Lotyssko a Litva.
Ve dva samostatné státy se rozpadlo Československo.
Jugoslávie zplodila Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Makedonii a zanedlouho možná z její půdy vzejdou samostatné Kosovo a Černá Hora.
Přestože u pobaltských republik slo jen o návrat k nezávislosti z doby před 2. světovou válkou a rozpad Jugoslávie byl krvavým a brutálním vyústěním jedné z mnoha válek za nezávislost, je na tomto vývoji také cosi nového a poutavého.
V meziválečném období byly pobaltské země vnímány jako nepraktický a umělý výtvor dobových mocností.
Československo a Jugoslávie vznikly proto, že části, z nichž se skládaly, v té době nikdo nepovažoval za životaschopné nezávislé státní celky.
Proč?
Protože před osmdesáti lety, kdy Wilson, Clemenceau a Lloyd George překreslovali mapu Evropy, byly malé státy dysfunkční jak v době války, tak v době míru.
Životaschopný stát musel být tehdy dostatečně velký, aby se dokázal ubránit a aby tvořil relativně soběstačný trh.
Dnes už nic z toho není pravda.
S perspektivou vstupu do EU význam národních trhů den ode dne klesá.
Představa války mezi členskými zeměmi je díky členství v NATO a EU absurdní; útok na sebemensí členský stát NATO by navíc vyvolal odezvu vsech ostatních členských zemí.
Vzhledem k tomu, že vnějsích hrozeb ubývá, vazby a svazky mezi - například - Čechy a Slováky (nemluvě o Chorvatech a Srbech!) slábnou a nedokáží tak už být zárukou společné vlády.
Vyplývá z toho něco pro budoucnost Evropy jako celku?
Rozdíl mezi Československem a Itálií nebo Německem je větsinou rozdílem padesáti let.
Cožpak nebyla Itálie až do 60. let 19. století sbírkou drobných království a knížectví?
Cožpak při sjednocování Německa netekly potoky krve?
Francie a Spanělsko mají delsí historii, ale cožpak je sňatek Basků, Katalánců a Korsičanů s jejich ,,národními státy`` o mnoho sťastnějsí než dnes už rozvedené manželství Čechů a Slováků?
Existuje opravdu kdovíkolik důvodů, proč by Skoti a Velsané měli být součástí stejného státu jako Angličané?
Odhlédněme na chvíli od představy francouzské či německé či italské identity, patriotismu, kolektivních vzpomínek na válku a krveprolití, jež utužily národní uvědomění dnesních jazykem spjatých společenství a zauvažujme: proč Evropané potřebují prostřednickou správu - mezi společným evropským rámcem a svými místními institucemi?
Proč potřebují Piemonťané, Bavoři či Skoti prostřednickou státní administrativu, aby mohli uskutečňovat svou daňovou politiku, programy sociálního zabezpečení, zákony o cenných papírech a spravovat vesměs zbytečnou, duplicitní armádu?
Nebylo by jednodussí, kdyby společný trh, měna, zahraniční politika, armáda a řada dalsích věcí byly řízeny celoevropsky a o zbytek se postaraly mnohem smysluplnějsí lokální jednotky?
Lidé si rádi utahují z byrokratického puntičkářství evropské regulace.
Evropská regulace je ale nic ve srovnání s haldami národních zákonů a vyhlásek, s miliardami vyhozenými za politické mecenásství a s kolosálními státními masinériemi, které zhltají třicet až čtyřicet procent hospodářského produktu svých zemí.
Je na tom společný evropský stát hůř?
Vytvoření federální evropské vlády a zrusení národních vládních mezičlánků by pravděpodobně vedlo k vůbec největsí liberalizaci ekonomiky (a společnosti jako takové) v evropských dějinách.
Pohlédněme na Ameriku v roce 1787: vytvoření federální vlády smetlo systém samostatných předrevolučních kolonií a zahájilo éru podnikatelské expanze po celém americkém kontinentu.
Prostým faktem je, že Evropa jako celek je přílis různorodá, než aby se dala opanovat hospodářskými a politickými zájmy skupin, které dnes ovládají jednotlivé státy.
Evropská unie je byrokratickou přítěží pouze jako doplňková úroveň správy.
Pokud by národní vlády nahrazovala, břemeno, jež v současnosti představuje, by bylo nesrovnatelně lehčí.
Státy jsou příčinou rovněž konstituční nerovnováhy Evropy.
Německo a Itálie jsou vedle Portugalska či Belgie (jež je sama značně pochybným amalgámem Vlámů a Valonů) prostě přílis velké, což leckdy vytváří onen typ nerovnováhy, jenž připomíná těžkopádnost Pruska ve staré Bismarckově řísi.
Mohla by federální Evropa nahradit dnesní národní identity?
Mohli by se Francouzi a Britové cítit doma v ,,Evropě`` stejně, jako se dnes cítí ve svých zemích?
Ne - jenže kdo říká, že by museli?
Když Evropan uvažuje o budoucích institucích, vždy cítí pnutí mezi národními odlisnostmi a společnou evropskou identitou.
Ale co kdyby se na společné evropské instituce nenahlíželo skrze prizma národních institucí?
Co kdyby evoluce evropské občanské uvědomělosti pokračovala přesouváním oddanosti nikoli nahoru k nadnárodním institucím, ale dolů k mensím a smysluplnějsím společenstvím, která by tak znovu ožila?
Jistě, zánik národních států zatím rozhodně nehrozí, ovsem ne proto, že by byly hluboce zakořeněny v povědomí svých občanů.
Národní identita je povětsinou ochuzující abstrakce, klisé, podobně jako rasa, třída a jiné ideologické konstrukty.
Pomysleme jen, jakou originální a opravdovou rozmanitostí by se sjednocená Evropa mohla pysnit, nebýt států, dřepících vprostřed cesty.
Evropské státy ale jen tak nezmizí, neboť jsou to mocenská centra.
Čtyřicet centů z každého eura HDP - za to už stojí bojovat.
Přijdou-li vsak Evropané na to, kudy se mají vydat, stanou se národní identity, budované posledních pár set let (nejsou totiž o mnoho starsí), snad zavčasu pouhým přívěskem, slepým střevem - který nemá na svědomí o moc víc než jen občasný zánět.
Tvůrčí pauza od eura
MNICHOV – V důsledku značného tlaku zvenčí se krizí stižené státy eurozóny konečně rozhoupávají k bolestným škrtům ve svých státních rozpočtech.
Mzdy se snižují a státní zaměstnanci propouštějí, aby se nové půjčky srazily na snesitelnou úroveň.
Přesto se konkurenceschopnost zejména v Řecku a Portugalsku nezlepšuje.
Nejnovější čísla Eurostatu o vývoji cenového indexu u vlastního vyrobeného zboží (deflátor HDP) nevykazují v krizových zemích vůbec žádnou tendenci k reálné devalvaci.
Reálná devalvace dosažená snížením cen oproti konkurentům v eurozóně je však jediným způsobem, jak obnovit konkurenceschopnost těchto zemí.
Rovněž snížení jednotkových nákladů práce může zvýšit konkurenceschopnost pouze do té míry, do jaké bude jeho výsledkem snížení cen.
Koneckonců to byla cenová inflace v krizových zemích živená mohutnými přílivy levných úvěrů po zavedení eura, co mělo za následek jejich ztrátu konkurenceschopnosti, nafouknutí deficitů běžného účtu a nahromadění enormního zahraničního dluhu.
A když teď kapitálové trhy nejsou nadále ochotné tyto deficity financovat, měly by ceny zařadit zpátečku, což se však očividně neděje.
V roce 2010 inflace v některých krizových zemích lehce zaostávala za inflací u jejich konkurentů z eurozóny.
Nejnovější údaje Eurostatu za třetí čtvrtletí roku 2011 už však ukazují odlišný obrázek: cenová úroveň v Portugalsku a Řecku zůstala během roku prakticky beze změny, a v Itálii a ve Španělsku dokonce mírně vzrostla (o 0,4%, respektive 0,3%).
Pouze Irsko setrvalo na dráze rychlé deflace – což činí už od roku 2006, kdy v zemi praskla realitní bublina – a relativní snížení cen zde dosáhlo 2,2%.
Za posledních pět let se Irsko stalo oproti konkurentům z eurozóny levnější celkem o 15%.
Tato vnitřní devalvace se vyplácí: v roce 2008 sice Irsko stále vykazovalo deficit běžného účtu ve výši 5,6% HDP, ale Evropská komise předpokládá, že v roce 2011 došlo k obratu na přebytek ve výši 0,7% HDP.
Je pravdou, že tento obrat měl z velké části podobu pouhé úlevy od dluhové služby vzhledem k tomu, že Irsko dokázalo splatit zahraniční závazky penězi, které si samo natisklo, za což platí pouze jednoprocentní úrok.
Velký obchodní přebytek Irska se však dále zlepšil.
Z velké části vděčí Irsko za tento obrat svému efektivnímu exportnímu sektoru, jehož podporovatelům se podařilo vynutit politickou otočku.
Naproti tomu Řecko je pod vlivem silné dovozní lobby.
Jak prohlásil řecký ministr hospodářství Michalis Chrysochoidis, lze tento stav připsat dotacím Evropské unie, které přiměly podnikatele jít za snadnými penězi do dovozního sektoru.
Nyní tito importéři vytvářejí silnou baštu odporu proti jakékoliv politice, která vyvolá deflaci, přestože snížení cen – a tím přesměrování řecké poptávky ze zahraničních na domácí výrobky a pomoc cestovnímu ruchu – představuje jediný způsob, jak postavit řeckou ekonomiku opět na nohy.
Protože byl deficit řeckého běžného účtu vyjádřený jako podíl HDP trojnásobně vyšší než v Irsku, musely by řecké ceny spadnout zhruba o polovinu, aby bylo dosaženo srovnatelného úspěchu.
Je nemyslitelné, že by to Řecko uvnitř eurozóny dokázalo bez rozsáhlých sociálních nepokojů nebo i stavu blížícího se občanské válce.
Nejsou to však jen dovozci, kdo blokuje reálnou devalvaci.
Také odbory se stavějí proti nezbytnému snižování mezd a veřejní i soukromí dlužníci se obávají vyhlídky insolvence, budou-li jejich aktiva a výnosy oceněny nízkou hodnotou, zatímco jejich dluhy zůstanou beze změny.
Situace je bezvýchodná.
Mnozí lidé pokládají odpuštění a socializaci dluhů za jedinou cestu ven.
Tato pomoc už byla poskytnuta.
Nedávná dohoda přiznala Řecku úlevu ve výši 237 miliard eur, což je asi o 30% více, než kolik činí čistý národní důchod země (zhruba 180 miliard eur).
Taková pomoc však jen upevňuje špatně nastavené ceny – a tím i nekonkurenceschopnost ekonomiky.
Dluhy se znovu objeví jako nádor, rok od roku porostou a podkopou úvěrovou bonitu stabilních zemí eurozóny.
Kdyby se to stalo, euro by se nakonec zhroutilo.
Pouze snížení cen vytvoří přebytky běžného účtu a umožní zemím stiženým krizí splatit zahraniční dluhy.
Je načase, aby se Evropa s touto nemilosrdnou pravdou vyrovnala.
Ty krizové země, které nechtějí na snižování cen přistoupit, by měly dostat příležitost k dočasnému odchodu z eurozóny, aby mohly devalvovat ceny a dluhy.
Jinými slovy by si měly dát „tvůrčí pauzu“ od eura – s tímto návrhem přišel už také americký ekonom Kenneth Rogoff.
Jakmile následná finanční bouře utichne, znovu vyjde velmi rychle slunce.
Věřitelské země by v takovém případě musely nést na svých bedrech velké ztráty z odpisů, ale stále by jim zůstalo více, než kolik by dostaly, kdyby krizové země setrvaly v eurozóně.
Nová prosperita těchto zemí vyvolaná jejich odchodem z eurozóny totiž představuje jedinou šanci, jak znovu získat alespoň nějaká aktiva.
Nevydařené globální zotavení
NEW HAVEN – Během necelých dvou let už podruhé globální ekonomiku zachvacuje zděšení z vývoje růstu.
Zvykněte si na to.
Takové otisky v postkrizovém světě zanechává nevydařené zotavení.
Důvod je prostý.
Obvyklý hospodářský cyklus má přirozený tlumicí mechanismus, který nečekané nárazy odráží.
Čím hlubší je pokles, tím silnější je obrat nahoru i kumulativní síly oživení, jež se samo udržuje v chodu.
Rázným odrazům ve tvaru V je vlastní houževnatost, díky níž se poměrně snadno dokážou oklepat ze šoků.
Oživení po krizi je ale něco úplně jiného.
Jak ve své knize This Time is Different doložili Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, postkrizová oživení výstupu a zaměstnanosti mají v dlouhém pásu dějin tendenci být výrazně pod úrovní trendu.
Taková chabá oživení ze své podstaty postrádají tlumivý nárazník, jaký mají odrazy ve tvaru V.
Externí šoky proto rychle odhalují jejich zranitelnost.
Jsou-li šoky dostatečně ostré – a udeří-li na oslabené globální hospodářství, které se blíží své „minimální letové rychlosti“, tedy zhruba 3 % ročnímu růstu – recidiva by se mohla proměnit v obávanou recesi se dvěma propady.
Právě toto riziko dnes hrozí.
O zřetelně podprůměrném charakteru současného globálního oživení není pochyb.
Na povrchu čísla vypadají pěkně: světové HDP se v roce 2010 vyhouplo na 5,1 % a podle Mezinárodního měnového fondu se v roce 2011 očekává vzestup o další 4,3 %.
Avšak jelikož tyto přírůstky následují po rozsáhlé kontrakci, k níž došlo během Velké recese let 2008-2009, jsou na hony vzdáleny trajektorii klasického oživení ve tvaru V.
Vždyť jestliže se nejčerstvější prognóza MMF vyplní, globální HDP bude na konci roku 2012 stále asi o 2,2 procentního bodu pod úrovní, jíž by bylo dosaženo, kdyby svět zůstal na cestě svého dlouhodobějšího ročního růstu ve výši 3,7 %.
I pokud si globální ekonomika zachová cestovní rychlost na úrovni 4,3 % – a to je podle mého názoru velké „pokud“ –, zůstane pod úrovní trendu svého potenciálu více než osm let v řadě, až do konce roku 2015.
Tato vleklá „globální mezera výstupu“ umocňuje absenci nárazníku v dnešní světové ekonomice, jakož i její zvýšenou citlivost vůči šokům.
V posledních měsících přitom rozhodně došlo k několika takovým otřesům – od krize evropských svrchovaných dluhů přes japonské přírodní katastrofy a strmě zvýšené ceny ropy až po další zádrhel v oživení realitního trhu v USA.
Ač se zdá, že žádný z těchto šoků nebyl natolik závažný, aby způsobil havárii současného globálního oživení, celkový účinek je znepokojivý, zejména ve stále oslabeném světě po krizi.
Většina odborníků možnost recese se dvěma propady odmítá.
Když současné zpomalení označují za dočasnou „slabší chvilku“, upínají svůj optimismus k neodvratnému odrazu, který následuje po každém šoku.
Vzpruha se například očekává od obnovení japonské výstavby a tamního nabídkového řetězce.
Další povzbuzení může přinést nedávné rozhodnutí Ameriky, že sáhne na své strategické zásoby ropy s cílem srazit její ceny.
V dozvucích nejhorší krize a recese moderních dob – kdy šoky mohou už beztak oslabenému globálnímu hospodářství podrazit nohy mnohem rychleji, než by dokázaly za silnějšího růstu – je však mnohem těžší dosáhnout únikové rychlosti oživení, které samo sebe udrží v chodu.
Slabší chvilka je možná spíš pěkná šlamastyka.
Tento úsudek by neměl zapadnout v ambiciózních ekonomikách rozvíjejících se trhů, zejména v Asii – dnes nejrychleji rostoucím regionu světa, který je v čele toho, co v současnosti mnozí označují za dvourychlostní svět.
Vzhledem k tomu, že vývoz stále tvoří téměř 45 % celoregionálního HDP, Asie si sotva může dovolit brát externí šoky na lehkou váhu – zejména když ve vyspělém světě po krizi postihují už beztak oslabenou výchozí růstovou trajektorii.
Nedávné zpomalení čínské průmyslové aktivity toto riziko ještě zvýrazňuje.
Na řešení vytrvalého proudu obav o růst nejsou tvůrci politik dobře připraveni.
Stále upřednostňují strategie, které se hodí spíš k boji proti krizi než k podpoře postkrizového uzdravení.
Rozhodně to platí o Spojených státech.
Zatímco prvnímu kolu kvantitativního uvolňování prováděnému Radou Federálního rezervního systému USA se zdařilo ukončit drtivou krizi, jeho druhé kolo přispívá jen málo k zachování smysluplného oživení na trhu práce a v reálné ekonomice.
Vysílení američtí spotřebitelé si potřebují vyspravit narušené bilance a američtí pracující musí spojit nové dovednosti s novými pracovními místy.
Časově neomezené injekce likvidity nedosáhnou ani jednoho.
Evropské orgány uvízly v podobném smýšlení.
Jelikož si Evropa problém solventnosti plete s nedostatkem likvidity, stala se závislou na umělé výživě finančních výpomocí.
To se však osvědčí, jedině pokud se země jako Řecko díky růstu vymaní z dluhové pasti nebo pokud anulují své hluboce zakořeněné společenské smlouvy.
Naděje na úspěch je u obojího mimořádně chabá.
Pravděpodobnost opakovaných obav o růst v příštích několika letech znamená malou naději na nové a kreativní přístupy k postkrizovým měnovým a fiskálním politikám.
Tvůrci politik, motivovaní krátkodobými volebními vyhlídkami, se znovu a znovu snaží problém rychle zalátat – další finanční sanací či injekcí likvidity.
Jenže v dozvucích bilanční recese v USA a během dluhové pasti v Evropě je tento přístup odsouzen k nezdaru.
Injekce likvidity a sanace slouží k jedinému účelu – získat čas. Čas ale není řešením pro ekonomiky, které zoufale potřebují strukturální korekce fiskální konsolidace, oddlužení soukromého sektoru, reforem trhu práce či lepší konkurenční schopnosti.
Čas rovněž nezmírní důsledky bezkrevných postkrizových zotavení z dalších nevyhnutelných šoků.
Jen těžko lze předvídat, kdy další šok udeří či jakou bude mít podobu; jinak by ostatně nešlo o šok.
Ale stejně jako po noci následuje den, jsou takové poruchy nevyhnutelné.
Vzhledem k tomu, že tvůrci politik se zdráhají zaměřit pozornost na imperativy strukturálního ozdravení, výsledkem budou další obavy o růst – anebo něco ještě horšího.
Nevydařené zotavení v dnešním postkrizovém světě podtrhuje rizika čím dál ošidnější snahy završit partii.
Férové jednání pro Turecko
Turecku bylo Evropskou komisí předloženo cosi, co připomíná ultimátum: otevřete do měsíce své přístavy pro lodi z Kypru, jinak můžete riskovat zastavení probíhajících rozhovorů o přistoupení k EU.
Poslední zpráva Komise o tureckém postupu k přistoupení zároveň poznamenává, že politické reformy zpomalily, což dále zpochybňuje budoucí členství země v EU.
Zprávu o postupu, již Komise vydala, projedná příští měsíc Evropská rada.
Na této schůzce by si evropští lídři měli položit následující otázky: Jednala EU s Tureckem ohledně Kypru férově?
Podporuje chování EU důsledně politickou reformu v Turecku?
Jaké jsou dlouhodobé zájmy EU ohledně Turecka?
Je-li odpovědí na první dvě otázky „ne“ – a já myslím, že je –, pak se klíčově důležitou stává otázka třetí.
Pravda, Turecko uzavřelo své přístavy pro lodi z (řeckého) Kypru a to představuje porušení dohod.
Je ovšem také pravda, že severní, turecké části Kypru je upírán přístup k volnému obchodu a dalším výhodám členství v EU.
To je způsobeno tím, že Kypr zůstává rozděleným ostrovem.
Předpokládalo se, že by se Kypr měl sjednotit, až země v roce 2004 vstoupí do EU.
Turecká část plán Organizace spojených národů na sjednocení přijala.
Řečtí Kypřané ovšem hlasovali proti plánu, neboť jejich předáci nedostáli implicitní dohodě s EU, že jej podpoří.
Nicméně Kypr se stal členem EU – ovšem pouze řecká část.
To byla zcela zřejmá chyba, poněvadž EU se tím stala součástí konfliktu.
Řeckokyperští lídři dostali možnost blokovat postup v jednáních mezi EU a Tureckem.
Jak si tedy Turecko za těchto okolností může zachovávat důvěru ve spravedlnost EU?
Politické a právní reformy v Turecku byly v posledních letech pozoruhodně dalekosáhlé, neboť je zjevně poháněla touha Turků přiblížit se k EU.
Podpora EU však u turecké veřejnosti dramaticky opadla, jelikož Turci začali mít pocit, že se s nimi nejedná čestně.
To dodalo nové síly těm, kdo si přejí, aby se Turecko vyvíjelo jiným způsobem, totiž směrem k silněji islámské společnosti, nikoli k modernímu sekulárnímu státu.
Právě proto lze nedávný nedostatek pokroku v tureckém reformním procesu z velké části vysvětlit chováním EU.
To nás staví před třetí otázku: jaké Turecko vlastně chce EU mít?
S odpovědí by se nemělo nijak váhat: je zřetelně v zájmu EU být svědkem dalšího zpevňování turecké demokracie a ekonomiky.
Už před více než čtyřiceti lety bylo přislíbeno, že jakmile Turecko splní předpoklady pro členství, bude v EU vítáno.
Je nejvyšší čas, aby evropští lídři začali tento slib brát vážně.
Je smutnou skutečností, že značná většina voličů EU je proti tureckému členství.
Reagují ovšem na současnou situaci.
Když jsou dotázáni, zda by chtěli za společníka reformované Turecko – Turecko, které plně dostojí podmínkám členství stanoveným v Kodaňských kritériích (demokracie, právní řád, úcta k lidským právům a efektivní tržní hospodářství) – ke kladné odpovědi se kloní mnohem víc lidí.
Evropští lídři se proto musí věnovat dvěma vážným úkolům.
Zaprvé, měli by jasně říci svým voličům, že EU musí dodržet sliby dané Turecku a že je to ve vyšším zájmu všech Evropanů.
Zadruhé, měli by při jednáních zacházet s Tureckem férově.
První zkouška ohněm pro evropské vedení se týká praktického problému přístupu do přístavů.
Tady na sebe Finové, již v současnosti předsedají EU, vzali iniciativu a usilují o zavedení pragmatického řešení, které zohledňuje obě strany konfliktu.
Finskému podnětu by se mělo dostat silné podpory od všech evropských lídrů.
Současně je třeba vyvinout nové úsilí o oživení návrhu OSN ohledně Kypru.
Znamená-li to potřebu vyvinout tlak na některé hráče ve vlastních řadách EU, tak směle do toho.
Spravedlivá dohoda o změně klimatu
Dohoda o změně klimatu, k níž v Heiligendammu došli lídři G-8, pouze nachystala scénu pro příchod skutečné debaty: jak si rozdělíme ubývající schopnost atmosféry absorbovat naše skleníkové plyny?
Předáci G-8 se dohodli, že budou usilovat o „podstatná“ snížení emisí skleníkových plynů a že věnují „seriózní úvahu“ cíli snížit tyto emise do roku 2050 na polovinu – což byl výsledek, který jako triumf přivítali německá kancléřka Angela Merkelová i britský ministerský předseda Tony Blair.
Přesto dohoda nikoho nezavazuje k žádným konkrétním cílům, nejméně ze všech Spojené státy, jejichž prezident George W.
Bush už nebude v úřadu, až v roce 2009 bude třeba udělat nesnadná rozhodnutí.
Oprávněně se lze ptát, proč vůbec někdo takovou vágní dohodu považuje za nějaký pokrok.
Na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízkou úroveň, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Patnáct let nato to ani jedna země neuskutečnila.
Emise skleníkových plynů na osobu v USA, jež byly mezi velkými státy nejvyšší, už když Bush nastoupil do úřadu, vytrvale rostly.
Zpráva Bushovy administrativy uniklá v březnu na veřejnost ukázala, že se očekává, že americké emise v příští dekádě porostou bezmála stejně rychle jako v dekádě předchozí.
Teď máme ještě jednu dohodu na potřebě udělat to, co tytéž státy přislíbily už před 15 lety.
To má být triumf?
Bude-li si chtít Bush nebo jeho nástupce zajistit, že příští kolo rozhovorů zkrachuje, bude to mít velice snadné.
Při zdůvodňování svého odmítnutí podepsat Kjótský protokol Bush vždy poukazoval na skutečnost, že nezavazuje Čínu ani Indii k povinným emisním limitům.
V reakci na zmínky Bushe a dalších lídrů G8, že do řešení změny klimatu je nezbytné zapojit velké rozvojové země, šéf čínského Národního rozvojového a reformního výboru Ma Kchaj prohlásil, že Čína se k žádným kvantifikovaným cílům snižování emisí nezaváže.
Mluvčí indického ministra zahraničí Navtedž Sarna rovněž řekl, že by jeho vlast taková závazná omezení odmítla.
Jednají Čína a Indie nerozumně?
Jejich lídři důsledně poukazují na to, že naše současné problémy jsou zapříčiněny plyny, jež v uplynulém století vypouštěly industrializované státy.
To je pravda: většina z těchto plynů je stále v atmosféře a bez nich by problém nebyl ani zdaleka tak naléhavý, jak v současnosti je.
Čína a Indie si nárokují právo pokračovat s industrializací a rozvojem tak jako v minulosti vyspělé země, neomezované limity emisí skleníkových plynů.
Čína, Indie a další rozvojové země mají kus pravdy – či spíše tři kusy pravdy.
Zaprvé, použijeme-li pravidlo „kdo to rozbil, ten ať to spraví,��� pak vyspělé státy musí přijmout zodpovědnost za naši „rozbitou“ atmosféru, která už nedokáže absorbovat další skleníkové plyny, aniž by se změnilo světové klima.
Zadruhé, i kdybychom udělali tlustou čáru za minulostí a neohlíželi se na to, kdo problém způsobil, bude stále platit, že běžný obyvatel USA je zodpovědný asi za šestkrát víc emisí skleníkových plynů než běžný Číňan a až za 18krát víc než průměrný Ind.
Zatřetí, bohatší státy dokáží náklady na nápravu problému vstřebat lépe než země nepříliš majetné, aniž by způsobily vážnou újmu svým obyvatelům.
Je ovšem také pravda, že budou-li Čína a Indie nadále zvyšovat objem skleníkových plynů, jež vypouštějí, zvrátí nakonec veškerý přínos, jehož by bylo dosaženo zásadními sníženími emisí v industrializovaných státech.
Letos nebo příští rok Čína předežene USA coby největšího producenta emisí skleníkových plynů na světě – samozřejmě že ne v přepočtu na hlavu, ale v celostátních číslech.
Podle Fatiha Birola, hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury, by za 25 let čínské emise mohly být dvojnásobkem toho, co vypustí USA, Evropa a Japonsko dohromady.
Existuje ale řešení, které je jak spravedlivé, tak praktické:
Jen těžko lze popírat spravedlnost rozdělení schopnosti atmosféry absorbovat naše emise skleníkových plynů rovným dílem mezi všechny obyvatele planety.
Proč by někdo měl mít oproti ostatním větší nárok využívat atmosféru Země?
Vedle férovosti má však tento plán i praktické výhody.
Vytvořil by silnou pobídku pro rozvojové země, aby přijaly závazné kvóty, poněvadž pokud si dokáží zachovat nízké emise na hlavu, budou mít přebytek emisních práv, jež budou moci prodat průmyslovým zemím.
Bohatým zemím to bude rovněž ku prospěchu, protože si budou moci zvolit kombinaci snižování emisí a nákupu emisních práv od rozvojových zemí, již budou považovat za nejvýhodnější.
Sbohem, (slavná) armádo
Italská vláda před několika dny padla, když prohrála parlamentní hlasování o vyslání italských jednotek do Afghánistánu, zatímco Velká Británie a Dánsko oznámily, že začnou stahovat své vojáky z Iráku.
Bushova administrativa sice vysílá do Iráku dalších 21 000 vojáků a naléhá na vyslání dalších spojeneckých vojsk do Afghánistánu, avšak spojenci USA odmítají americkou blízkovýchodní politiku.
Jsou totiž stále více přesvědčeni, že v jakémkoliv asymetrickém konfliktu mezi státy – jakkoliv mocnými – a ozbrojenými povstalci motivovanými náboženským zanícením bude „vítězství“ silně pomíjivé.
Rumsfeldovo dogma vojenské „transformace“ – technologického vylepšení vojenských kapacit tak, aby umožňovalo rozhodující vítězství s nasazením menšího počtu vojáků – v Iráku křiklavě selhalo.
Stejně tak nedokázal Izrael navzdory drtivé technologické převaze porazit v Libanonu Hizballáh.
Za 33 dní dopadlo na severní Izrael více raket a střel než na Velkou Británii za celou druhou světovou válku.
Izraelci tedy dnes musí počítat se zbrusu novým fenoménem: asymetrickou entitou zvanou Hizballáh, jejíž palebná síla je srovnatelná se státem.
Urputná debata o tom, zda zvýšit nasazení amerických pozemních sil v Iráku, proto neřeší podstatu věci.
Ani sovětská zkušenost v Afghánistánu v 80. letech, ani dnešní zkušenost NATO neospravedlňují tvrzení, že počet vojáků je tím, na čem na moderním bojišti záleží nejvíce.
Neexistují-li geostrategické vojenské frontové linie, jak tomu bylo v Kosovu, v Afghánistánu i v Iráku, pak se masa nerovná vítězství.
Představa slavného vojenského myslitele Carla von Clausewitze, podle níž jsou „těžištěm“ války rozhodující bitvy, se jednoduše netýká konfliktů, které žádné viditelné „těžiště“ nemají.
Zatímco války od dob Hannibalovy porážky Římanů v roce 216 před Kristem až po válku v Perském zálivu v roce 1991 toto těžiště měly, takže se nepřítel dal srazit na kolena mohutnou koncentrací sil, dnes se „průmyslové“ mezistátní války tohoto druhu staly historickým přežitkem.
Většina států dnes leží v hranicích, jež jsou všeobecně uznávány jako legitimní, a v dobách války se státy ve stále větší míře řídí mezinárodními normami chování.
Povinnost států dodržovat pravidla humánního chování, zatímco jejich nepřátelé mohou bez zábran dodávat válce barbarský charakter, je ostatně důvodem, proč jsou asymetrické války obzvláště neřešitelné.
V éře globálních médií a mezinárodních tribunálů pro válečné zločiny se navíc kritéria nasazení vojenské síly určitým státem stala spletitějšími než kdykoliv dříve.
K válčení mezi státy může dodnes docházet tam, kde lze nalézt strategické frontové linie, jakými jsou například hranice mezi Izraelem a Sýrií, hranice mezi Indií a Pákistánem nebo hranice rozdělující obě Koreje.
V takových případech může válka stále sloužit jako prostředek vyřešení konfliktu, jak v roce 1973 ukázali Egypťané.
Také Sýrie by mohla cítit pokušení zahájit ofenzívu proti Izraeli s cílem prolomit bezvýchodnou situaci ohledně budoucnosti Golanských výšin.
V případě Kašmíru by se však asymetrický konflikt, který v současné době vedou zástupné a teroristické skupiny, nemusel zvrhnout v otevřenou válku právě proto, že Indie i Pákistán disponují vzájemným jaderným odstrašením.
Podobné asymetrické konflikty vedené v zastoupení se tak staly novým konvenčním způsobem, jak se mohou státy vyhnout placení účtů za všeobecnou válku.
Tato měnící se povaha bojiště v podstatě znamená, že se válka coby rozhodná událost v mezinárodním konfliktu přežila.
Jednoduchá Clausewitzova moudrost, že vojenská akce nakonec vede k politickému řešení, již nezní přesvědčivě. „Vítězství“ nemůže přinést mír jednoduše proto, že po válce bude vždy následovat válka.
A tak například konvenční válka v Kosovu trvala dva měsíce a posloužila jen k vyvolání šestiletého asymetrického konfliktu.
Podobně i třítýdenní americká operace „šok a hrůza“ provedená v roce 2003 v Iráku sice skončila „vítězstvím“, ale zároveň pro okupanty i obyčejné Iráčany otevřela brány pekel.
A šest měsíců po nemilosrdném bombardování jižního Libanonu je Hizballáh stejně silný jako dříve.
Ostatně ani návrat Talibanu do Afghánistánu šest let po jeho svržení se dnes nezdá nikterak nereálný.
Teprve několik po sobě jdoucích válek odhalí slabiny okupanta, neboť jeho neustálé posilování zvyšuje počet cílů pro povstalce, a to mnohem rychleji, než se okupant dokáže přizpůsobovat měnícímu se bojišti.
Britové připouštějí, že se iráčtí povstalci za pouhé tři roky vyrovnali s technologickou převahou nepřítele takovým způsobem, jakým se to IRA v Severním Irsku nepodařilo za 30 let.
Válka v Iráku i izraelské války s Hamásem a Hizballáhem ukazují hranice toho, čeho lze dosáhnout vojenskou silou, a současně ospravedlňují diplomacii a mírové řešení konfliktů.
Pokud jde o přístup ke složitým politickým a kulturním střetům, je vytváření mezinárodních i regionálních aliancí kolem legitimního cíle důležitější než prostá vojenská kapacita.
Zároveň by však bylo nebezpečně naivní věřit, že používání síly a schopnost zastrašení jsou zbytečné.
Cíle nasazení síly je ovšem potřeba spojit s pochopením, že v dnešních asymetrických konfliktech se již vítězství nedosahuje na bitevním poli.
Trvalé výsledky přinese jen lépe informovaná zahraniční politika, která dokáže řešit skutečné obavy civilizací zmítaných krizemi.
Sbohem jaderným zbraním
MOSKVA – Tento měsíc je tomu pětadvacet let, co jsem v Reykjavíku usedl naproti Ronaldu Reaganovi, abychom dojednali dohodu, která by redukovala a do roku 2000 bývala mohla zcela eliminovat zlověstné arzenály jaderných zbraní, jimiž tehdy Spojené státy a Sovětský svaz disponovaly.
Navzdory všem našim rozdílným názorům jsme s Reaganem sdíleli silné přesvědčení, že civilizované země by neměly dělat z tak barbarských zbraní pilíře své bezpečnosti.
A přestože se nám v Reykjavíku nepodařilo realizovat naše nejvyšší aspirace, stal se zmíněný summit i tak „významným bodem zvratu při hledání bezpečnějšího a zajištěnějšího světa“, jak to vyjádřil můj tehdejší protějšek.
Následujících několik let může rozhodnout, zda se náš společný sen zbavit svět jaderných zbraní někdy podaří realizovat.
Kritikové označují jaderné odzbrojení přinejlepším za nerealistické a přinejhorším za riskantní utopický sen.
Poukazují na „dlouhý mír“ studené války jako na důkaz, že jaderné odstrašení je jediný prostředek, jak odvrátit velkou válku.
Jako člověk, jenž kdysi těmito zbraněmi vládl, s tím silně nesouhlasím.
Jaderné odstrašení vždy bylo složitým a křehkým garantem míru.
Svou nečinností i tím, že nedokážou navrhnout přesvědčivý plán jaderného odzbrojení, podněcují USA, Rusko i ostatní jaderné mocnosti budoucnost, v níž budou jaderné zbraně zákonitě použity.
Této katastrofě se musí předejít.
Před pěti lety jsem spolu s Georgem P.
Shultzem, Williamem J.
Perrym, Henrym A.
Kissingerem, Samem Nunnem a dalšími osobnostmi poukázal na skutečnost, že se zvyšujícím se počtem jaderných států se jaderné odstrašení stává riskantnější a méně spolehlivé.
Vyloučíme-li preventivní válku (která se ukázala jako kontraproduktivní) a účinné sankce (které se až dosud ukazují jako nedostatečné), pak mohou pouze upřímné kroky směrem k jadernému odzbrojení zajistit vzájemnou bezpečnost potřebnou k uzavření tvrdých kompromisů v otázce kontroly zbraní a otázek nešíření.
Důvěra a porozumění vybudované v Reykjavíku vydláždily cestu ke dvěma historickým smlouvám.
Smlouva o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) z roku 1987 zničila obávané rakety rychlého úderu, které v té době ohrožovaly evropský mír.
A Smlouva o omezení počtu strategických zbraní (START I) z roku 1991 vedla během deseti let ke snížení přebujelých jaderných arzenálů USA a Sovětského svazu o 80%.
Při absenci důvěryhodného tlaku na jaderné odzbrojení se však vyhlídky kontroly a nešíření zbraní snižují.
Během oněch dlouhých dní v Reykjavíku jsem poznal, že rozhovory o odzbrojení mohou být stejně konstruktivní jako svízelné.
Tím, že jsme s Reaganem propojili několik vzájemně souvisejících záležitostí, vybudovali jsme důvěru a porozumění potřebné ke zmírnění závodů v jaderném zbrojení, nad nimiž jsme ztratili kontrolu.
Při zpětném ohlédnutí byl konec studené války předzvěstí nástupu chaotičtějšího uspořádání globální moci a přesvědčovací schopnosti.
Jaderné mocnosti by měly lpět na požadavcích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 a obnovit jednání o odzbrojení vedená v dobré víře.
To by zvětšilo diplomatický a morální kapitál, který by měli diplomaté k dispozici v úsilí o omezení šíření jaderných zbraní ve světě, kde má více zemí než kdykoliv dříve prostředky potřebné ke konstrukci jaderné bomby.
Pouze seriózní program všeobecného jaderného odzbrojení může zajistit uklidnění a důvěryhodnost potřebné k vybudování globální shody v názoru, že jaderné odstrašení je mrtvá doktrína.
Politicky ani finančně si už nemůžeme dovolit současný diskriminační systém jaderných a nejaderných států.
Reykjavík prokázal, že smělý přístup nese ovoce.
V roce 1986 nebyly podmínky pro smlouvu o odzbrojení ani zdaleka příznivé.
Než jsem se stal v roce 1985 nejvyšším představitelem Sovětského svazu, dosáhly vztahy mezi supermocnostmi studené války kamenitého dna.
Přesto se nám s Reaganem podařilo vytvořit prostřednictvím neutuchající vstřícnosti a osobní interakce rezervoár konstruktivního ducha.
Zdá se, že dnes nám chybějí lídři, kteří by disponovali smělostí a vizí potřebnými k opětovnému přesunutí jaderného odzbrojení do centra mírového globálního uspořádání.
Hospodářská omezení a katastrofa v Černobylu nás tehdy pomohly přimět k akci.
Proč dnes podobnou reakci nevyvolaly velká recese a katastrofální havárie v japonské elektrárně Fukušima Daiči?
Prvním krokem by bylo, aby USA konečně ratifikovaly Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) z roku 1996.
Prezident Barack Obama tuto smlouvu schválil jako životně důležitý nástroj k odrazení šíření jaderných zbraní a zamezení jaderné války.
Je načase, aby Obama naplnil závazky přijaté v roce 2009 v Praze, převzal Reaganovu roli velkého komunikátora a přesvědčil americký senát, aby se formálně přihlásil k dodržování CTBT.
To by přimělo ostatní odolávající země – Čínu, Egypt, Indii, Indonésii, Írán, Izrael, Severní Koreu a Pákistán –, aby se rovněž začaly CTBT znovu zabývat.
Pak bychom se dostali blíže ke globálnímu zákazu jaderných zkoušek v jakémkoliv prostředí – v atmosféře, pod mořem, ve vesmíru či v podzemí.
Druhým nezbytným krokem je, aby USA a Rusko navázaly na Novou dohodu START a zahájily razantnější likvidaci zbraní, zejména zbraní taktických a záložních, které neslouží žádnému účelu, plýtvají prostředky a ohrožují bezpečnost.
Tento krok musí souviset s omezeními protiraketové obrany, jedné z klíčových otázek, které podkopaly summit v Reykjavíku.
Smlouva o zákazu výroby štěpných materiálů pro vojenské účely (FMCT), která už dlouho vázne na multilaterálních rozhovorech v Ženevě, a úspěch druhého summitu o jaderné bezpečnosti, plánovaného na příští rok do Soulu, pomohou zajistit nebezpečné jaderné látky.
To bude zároveň vyžadovat, aby Globální partnerství 2002, jehož cílem je zabezpečení a eliminace všech zbraní hromadného ničení – jaderných, chemických i biologických –, bylo obnoveno a rozšířeno, až se jeho představitelé sejdou příští rok v USA.
Náš svět je nadále příliš militarizovaný.
V dnešním ekonomickém klimatu se jaderné zbraně staly ohavnou pastí na peníze.
Budou-li hospodářské obtíže přetrvávat, což se zdá pravděpodobné, měly by USA, Rusko i další jaderné mocnosti využít okamžiku a zahájit multilaterální odzbrojování prostřednictvím nových nebo již existujících kanálů, jako je Konference OSN o odzbrojení.
Tyto úvahy by přinesly větší bezpečnost za méně peněz.
Stejně tak je ovšem třeba řešit hromadění konvenčních vojenských sil – motivované do značné míry enormní vojenskou silou, kterou mají USA rozmístěnu po celém světě.
V době, kdy se angažujeme za rozšíření naší Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, bychom měli vážně uvažovat o celosvětovém snížení zátěže plynoucí z vojenských rozpočtů a sil.
Americký prezident John F.
Kennedy kdysi varoval, že „každý muž, žena a dítě žijí pod jaderným Damoklovým mečem, který visí na nejtenčí niti schopné se kdykoliv přetrhnout“.
Lidstvo více než 50 let toto smrtelné kyvadlo ostražitě sleduje, zatímco státníci debatují o tom, jak vyspravit jeho třepící se prameny.
Příklad Reykjavíku by nám měl připomínat, že pouhé utišující prostředky nestačí.
Naše úsilí před 25 lety přinese ovoce pouze tehdy, když se atomová bomba ocitne vedle pout pro otroky a hořčičného plynu z první světové války v muzeu dávno minulých zvěrstev.
Afirmativní akce pro Evropu
Násilí ve Francii, podněcované omračující nezaměstnaností a bezcitným policejním dohledem, odráží naprostý neúspěch francouzského modelu společenské integrace.
Evropskou neschopnost integrovat své menšiny však dalo bolestně najevo už násilí jinde v Evropě, například červencové bombové útoky v Londýně a brutální vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha v ulicích Amsterodamu v listopadu 2004.
Jak se ve Francii nepokoje utišují, francouzští politici si lámou hlavu, co dělat dál.
Před čtyřiceti lety, kdy v Americe formálně skončila legální segregace černochů a bělochů, Spojené státy čelily podobným problémům.
Americká reakce ovšem ukazuje, že integraci nelze považovat za jednosměrnou cestu.
Kromě zavádění požadavků a donucování, aby se menšiny zařadily do hlavního proudu, společnost musí být ochotná po sobě samé žádat, aby vytvořila prostor pro všechny své občany.
Evropa by se jako možným vzorem, jenž by mohla následovat, měla zabývat takzvanými politikami „afirmativní akce“, které uzákonila Amerika, aby černochům zajistila příležitosti.
Afirmativní akce neboli „pozitivní diskriminace“, jak se tyto politiky někdy nazývají, začala u přijímání na vysoké školy.
Na počátku 70. let však prezident Richard M.
Nixon záběr afirmativní akce rozšířil.
Etnicita tudíž začala být považována za pozitivní faktor nejen u přijímacích řízení na univerzity, ale rovněž při rozhodování v tendrech na vládní zakázky, ulehčování přístupu k úvěrům pro malé podniky a najímání personálu do vládních služeb.
Argumentem pro afirmativní akci byla v oněch dávných dobách skutečnost, že po dlouhém období systematické nespravedlnosti nezajistí rovné příležitosti pro všechny pouhé postavení diskriminace založené na rase nebo pohlaví mimo zákon.
Na tyto programy se často pohlíží tak, že jsou v rozporu s určitou základní americkou hodnotou, zejména, že přijímání studentů, přidělování úvěrů i najímání pracovníků by se mělo zakládat na přednostech jedince, nikoli na odlišnosti skupin.
I po třech desítkách let však stále existují.
Ba přední americké společnosti jako General Motors, General Electric a Walmart si ze své vlastní iniciativy vytvořily programy afirmativní akce jak pro najímání pracovníků, tak pro výběr dodavatelů.
Obdobně platí, že zpravodajské programy amerických televizí zaplňují moderátoři a moderátorky různého etnického původu.
Ve Francii naproti tomu bylo velkou novinkou už jen nasazení černošské moderátorky Audrey Pulvarové, neboť většina jejích francouzských kolegů jsou běloši.
Afirmativní akce v USA dokázala vytvořit významnou afroamerickou střední třídu.
Procentní podíl černošských domácností s výdělkem přes 50 tisíc dolarů ročně (upraveno o inflaci) se za poslední čtyři desítky let více než ztrojnásobil, z 9,1% v roce 1967 na 27,8% v roce 2001.
Vysoké pozice v zaměstnání zastává ve veřejném i soukromém sektoru v USA více lidí odlišné barvy pleti a více žen než jinde na světě.
Skutečnost, že nadále existuje rozsáhlá černošská chudinská třída – což děsivě dramatickým způsobem odhalily nedávné záplavy v New Orleans – je především důsledek mizerných školských soustav.
Programy afirmativní akce jsou samozřejm�� odjakživa terčem pro ty, kdo z nich nemohou těžit.
V roce 2003 jistý bělošský student požádal Nejvyšší soud USA, aby prohlásil, že zohlednění rasy v politice přijímání studentů na Michiganskou univerzitu porušuje doložku o rovné ochraně ve čtrnáctém dodatku k Ústavě USA.
Nejvyšší soud však rozhodl, že program je ústavní, s odvoláním na „závažný zájem státu“ na rasové rozmanitosti. „Má-li se uskutečnit sen o jediném, nedělitelném národě,“ prohlásil soud, „je zapotřebí skutečné účasti příslušníků všech rasových a etnických skupin v civilním životě národa.“
Během svého rozhodování Nejvyšší soud zvážil právní rozbor podaný šedesáti velkými americkými podniky, vedenými General Motors, který žádal o potvrzení afirmativní akce.
Firmy tvrdily, že dovednosti potřebné v dnešním globálním tržním prostředí lze rozvíjet jedině interakcí s širokou rozmanitostí lidí.
Vojenští důstojníci a velitelé ve výslužbě soudu sdělili, že afirmativní akce je významná pro udržení integrovaných důstojnických sborů.
Jednou věcí, kterou americké programy afirmativní akce dělat nesmí, je stanovovat kvóty pro jednotlivé menšiny, neboť to brání soutěživosti mezi různými skupinami.
Při porovnávání skupin je však dovoleno využít příslušnosti jedince k nedostatečně zastoupené menšině v jeho prospěch.
Univerzita tedy může vybrat černošského studenta s uspokojivým hodnocením přijímací zkoušky, třebaže existuje bělošský student s lepším výsledkem.
Ze současného francouzského pohledu jsou však zákony a směrnice založené na etnicitě považovány za nežádoucí zásah do republikánského ideálu.
Francouzský prezident Jacques Chirac se staví vehementně proti kvótám pro přistěhovalce ze strachu, že by taková politika stigmatizovala skupiny.
A francouzské podniky řešení problémů předměstí za svůj úkol nepovažují.
Navíc francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy neudělal mnoho, jen rozdal několik zvláštních stipendií nejbystřejším přistěhovalcům z předměstí.
Francie programy afirmativní akce má, avšak jsou zaměřené na chudobu, nikoli na etnicitu.
Jestli to evropští politici s prevencí rozkolu mezi skupinami obyvatel myslí vážně, afirmativní akce je nezbytná – nejen na pracovištích, ale i v oblastech úvěrů pro malé firmy, úvěrů pro domácnosti, veřejných zakázek a přijímacích řízení na školách.
Tony Blair, který nedostatkům integrace ve Velké Británii čelil v červenci, by měl využít současného předsednictví své země v Evropské unii a učinit z programů afirmativní akce nejvyšší prioritu summitu lídrů evropských vlád, který proběhne příští měsíc v Bruselu.
Cenově přijatelná zelená energie
KODAŇ – Veřejná skepse ohledně globálního oteplování sice možná sílí, ale vědecký konsenzus je pevný jako dřív: člověkem zapříčiněná změna klimatu je skutečná a přehlížíme ji na vlastní nebezpečí.
Je-li ovšem toto poznání ustálené (a mělo by), existuje neméně závažná a důležitá otázka, která je stále zcela otevřená: co bychom v té věci měli dělat?
Jeden recept, který se čím dál častěji přetřásá, zajisté zní rozumně: svět by měl drasticky snižovat množství skleníkových plynů, jež dennodenně chrlí do atmosféry.
Konkrétně slýcháme, že cílem by mělo být 50% snížení celosvětových emisí oxidu uhličitého do poloviny století.
I jeho zastánci připouštějí, že dosažení tohoto cíle nebude snadné – a mají pravdu.
Vlastně mají svou pravdu natolik, až se mýlí.
Dovolte mi to vysvětlit.
Naše závislost na palivech uvolňujících uhlík je víc než enormní.
Je přímo drtivá.
Navzdory všem řečem o solárních, větrných a dalších halasně propagovaných zdrojích zelené energie, pokrývají tyto zdroje jen 0,6 % globální spotřeby energie.
Obnovitelná energie v drtivé většině pochází z často neudržitelného spalování dřeva a biomasy lidmi ve třetím světě.
Fosilní paliva tvoří víc než čtyři pětiny světového energetického jídelníčku.
Takže abychom světové uhlíkové emise do poloviny století osekaly na polovinu, zjevně bychom museli získávat mnohem více energie ze zdrojů, jež uhlík neuvolňují.
Dokážeme to?
Podle Mezinárodní energetické agentury ke splnění cíle snížení emisí o 50 % od nynějška do poloviny století potřebujeme:
Uvědomte si ale následující: tento seznam nelíčí, co bychom museli vybudovat od nynějška do roku 2050, ale co bychom v tomto období museli stavět každoročně!
A ještě jedna věc: i kdyby se nám to vše podařilo zvládnout (což zjevně nelze), vliv na globální teploty by byl do roku 2050 sotva postřehnutelný.
Podle nejznámějšího klimaticko-ekonomického modelu by toto nesmírné úsilí vyústilo ve snížení globálních teplot o pouhou desetinu jediného stupně Celsia a zároveň by zbrzdilo vzestup hladin moří o pouhý jeden centimetr.
To by za vynaložené peníze nebylo mnoho muziky.
Vždyť odhadované náklady tohoto přístupu – nějakých 5 bilionů dolarů ročně do poloviny století – natolik převyšují pravděpodobné přínosy, že vůbec nedává smysl takový postup nazývat řešením.
Naštěstí existuje lepší a důmyslnější způsob jak se s globálním oteplováním vypořádat.
Co kdybychom namísto utrácení bilionů dolarů za výstavbu nemožného počtu elektráren – anebo spíš odsouzení miliard lidí po celém světě do pokračující chudoby snahou zajistit, aby pro ně používání paliv uvolňujících uhlík vyšlo příliš draho –, usilovali raději o zlevnění zelené energie?
Solární panely jsou dnes velmi nákladné – oproti fosilním palivům co do ceny na jednotku energetického výkonu asi desetinásobně –, takže si jejich instalaci mohou dovolit jen zazobaní Zápaďané s dobrými úmysly (a obvykle dobrými dotacemi).
Vezměte si ale, kde bychom byli, kdyby se nám podařilo desetinásobně zlepšit účinnost solárních článků – jinými slovy, kdybychom zajistili, že budou levnější než fosilní paliva.
Nemuseli bychom nikoho nutit (ani dotovat), aby přestal uhlí či ropu spalovat.
Všichni včetně Číňanů a Indů by přešli k lacinějším a čistším alternativám – a globální emisní cíle by byly automaticky splněné.
Můžeme tohoto technického zázraku dosáhnout během příštích 20 až 40 let?
Řečeno stručně: ano.
Cena sluneční energie setrvale klesá už 30 let – o zhruba 50 % každých deset let – a dostatečně velkými investicemi do výzkumu a vývoje bychom tento pokles pravděpodobně mohli ještě urychlit.
Jak velkými investicemi?
Kdybychom byli ochotni vyčlenit na výzkum a vývoj v oblasti zelených energií jen 0,2 % globálního HDP (zhruba 100 miliard dolarů ročně), jsem přesvědčen, že bychom mohli vyvolat rozhodující průlomy nejen u solární energie, ale u širší škály dalších technologií alternativních energií.
Tato víra v možnosti technického pokroku připadá některým klimatickým aktivistům naivní, nebo dokonce falešná.
Je tomu ale skutečně tak?
Vezměme si jeden ze zázraků moderní doby – osobní počítač.
Tato zařízení se nestala běžnou součástí domácností proto, že by vlády dotovaly jejich nákupy anebo uměle zvyšovaly ceny psacích strojů a logaritmických pravítek.
Ne, ve skutečnosti došlo k tomu, že vláda Spojených států, velkou měrou v důsledku kosmického soupeření, nalila spoustu peněz do výzkumu a vývoje v oblasti fyziky polovodičů a elektrotechniky.
Výsledné průlomy nejenže v roce 1969 dostaly Neila Armstronga na Měsíc, ale také firmě Apple umožnily uvést v roce 1976 prvního Maca a firmě IBM několik let nato první PC.
S čistou energií můžeme udělat totéž.
Pusťte z hlavy dotace neúčinných technologií i zvyšování cen fosilních paliv tak, aby byly neúnosně drahé.
Raději financujme základní výzkum, který zelenou energii zlevní a zjednoduší tak, že bude neodolatelná.
Afghánistán a budoucnost NATO
V Afghánistánu se nedaří.
Někdy na přelomu let 2001/2002 Bushova administrativa usoudila, že stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu už není její nejvyšší prioritou a vsadila místo toho na změnu režimu v Iráku pod taktovkou armády.
Afghánistán tedy lze oprávněně považovat za první oběť její pomýlené strategie.
Bushova administrativa ale není jediným viníkem zhoršující se situace v Afghánistánu.
Zajistit stabilitu a bezpečnost země bylo úkolem NATO a podíl odpovědnosti za zhoršující se poměry tedy nese slabý generální tajemník NATO a evropští spojenci, zejména Německo a Francie.
Navzdory všem těžkostem přesto situace v Afghánistánu není na rozdíl od Iráku beznadějná.
V prvé řadě existoval dobrý důvod v Afghánistánu vstoupit do války, neboť odtud vzešly útoky z 11. září 2001.
Když byla intervence Západu podniknuta, ukončila téměř nepřetržitou občanskou válku a většina obyvatel ji stále vnímá souhlasně.
Konečně, intervence na rozdíl od Iráku nerozlámala základy vnitřní struktury afghánského státu ani neohrozila jeho soudržnost.
Bude-li Západ prosazovat realistické cíle a bude tak činit s vytrvalostí, jeho hlavní cíl – stabilní centrální vláda, která dokáže vytlačit Tálibán, udržet zemi pohromadě a s pomocí mezinárodního společenství zajistit rozvoj země – je stále dosažitelný.
Úspěch Západu závisí na čtyřech předpokladech:
Válka v Afghánistánu nikdy nebyla jen afghánskou občanskou válkou; země byla celá desetiletí spíš dějištěm regionálních střetů a hegemonických zápasů.
Takže ačkoliv oživení Tálibánu plyne zčásti z žalostně zanedbané rekonstrukce jižní a východní paštunské části země, má také vnější příčiny.
Především Pákistán se už víc než dva roky vzdaluje bonnskému konsenzu, vsází na renesanci Tálibánu a poskytuje mu rozsáhlou podporu.
Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez pákistánského finančního zajištění vlastně nebylo možné.
Jednání Pákistánu vysvětluje hlavně jeho strategická změna kurzu ve světle slabosti USA v Iráku a v regionu jako celku a nově upevněné vztahy mezi Indií a Afghánistánem, jež vedou k zesilování indické přítomnosti ve střední Asii.
V této spojitosti považuje Pákistán Karzáího vládu v Kábulu za nepřítele Islámábádu a hrozbu pro jeho klíčové strategické zájmy.
Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez podpory pákistánské tajné služby ISI nebylo možné.
Napomáháním Tálibánu si ale Pákistán hraje s ohněm, poněvadž dnes už existují pákistánští Tálibové, kteří představují hrozbu právě pro Pákistán.
Americká politika vůči Pákistánu je rovněž nebezpečně krátkozraká a připomíná chyby, jichž se USA dopustily v Íránu před islámskou revolucí roku 1979.
Nicméně USA alespoň nějakou politiku vůči Pákistánu mají, což se o NATO a Evropě říct nedá.
Je vlastně naprosto nepochopitelné, že zatímco se v horách Hindúkuše rozhoduje o budoucnosti NATO a tisíce evropských vojáků, již jsou tu rozmístěni, riskují životy, Pákistán – klíč k úspěchu či nezdaru mise v Afghánistánu – nemá v plánech a kalkulacích NATO žádnou úlohu.
Část potíží NATO plyne ze skutečnosti, že řada členských států trvá na právu dělat vlastní vojenská a politická rozhodnutí a tyto „národní výhrady“ závažně omezují schopnost NATO jednat.
Má-li NATO uspět, musí se právě toto bezodkladně změnit.
Už dávno proto měl proběhnout summit NATO, během něhož by všichni členové udělali inventuru situace a vyvodili odpovídající závěry.
Má-li se zabránit propadu země do téže propasti jako Irák, je třeba odstranit národní výhrady a přijmout jednotnou strategii pro dosažení úspěchu, včetně zvýšení civilní i vojenské pomoci Afghánistánu.
Dále je třeba znovu vybudovat regionální konsenzus mezi všemi aktéry, včetně Pákistánu, Íránu a Indie, jejichž společnou zodpovědnost za mír, stabilitu a rekonstrukci v Afghánistánu musí Evropa a USA pochopit.
K dosažení tohoto cíle je také zapotřebí konference navazující na Bonnskou dohodu.
Zatímco základy války v Iráku se opírají o myšlení, jehož otcem bylo přání, válka v Afghánistánu byla nezbytná a nevyhnutelná, protože odtud pocházela teroristická hrozba z 11. září 2001.
Bylo by víc než tragické – šlo by o bezpříkladnou politickou pošetilost –, kdyby měl Západ v Afghánistánu kvůli nedostatku odhodlání a politické předvídavosti promrhat svůj úspěch.
Evropa by byla nucena zaplatit nepřijatelně vysokou cenu a budoucnost NATO by zřejmě byla v ohrožení.
Umírající matky v Afghánistánu
Zhruba 75% úmrtí afghánských novorozenců je způsobeno nedostatkem potravy, tepla a péče.
Nejhůře jsou na tom nemilované malé holčičky.
Z důvodů souvisejících s těhotenstvím zemře v celém Afghánistánu každých 27 minut jedna žena – a možná i častěji, protože řada podobných úmrtí není zaznamenána.
Mnoha těmto ženám, možná i většině, je méně než šestnáct let.
Taliban, který je dnes obviňován prakticky ze všeho, co je v Afghánistánu špatného, je už téměř sedm let oficiálně v ústraní – proč jsou tedy podmínky stále tak neutěšené?
V Kábulu a Herátu houfně přibývá mobilních telefonů, prodává se tu nápoj s názvem „Afghan Cola“, z něhož se kazí zuby, internet funguje (někdy), jsou zde bankomaty, moderní laboratoře na výrobu heroinu, automobily s pohonem všech kol, pětihvězdičkové hotely, reklamy na soukromé banky – zkrátka všechny atributy globalizované modernosti.
Přesto tolik žen umírá jako mouchy, v kalužích krve a hluboce zakořeněné lhostejnosti.
Pomoc ve výši miliard dolarů sice vedla ke zlepšením v městských oblastech, kde byla vybudována zdravotnická zařízení a vyškoleny porodní asistentky, avšak celkově se statistiky mateřské úmrtnosti prakticky nezměnily.
Jak mi řekl jeden lékař: „Schopná porodní bába nebo asistentka bude raději bez práce v Kábulu než zahrabaná v odlehlé vesnici.“ Většina Afghánců však žije právě v odlehlých vesnicích – a k těm v Badachšánu se lze dostat pouze po celodenní kodrcavé jízdě na oslu.
Tato mizerná situace byla vysvětlována mnoha různými příčinami, zejména absencí infrastruktury a místních ekonomických podmínek.
Řešit se však musí také kulturní otázky, protože nejvýznamnější příčinou úmrtnosti matek je diskriminace podle pohlaví.
V afghánské společnosti začíná diskriminace ihned po narození.
Jedním z očividných důvodů je, že chlapec je předurčen k tomu, aby celý život podporoval své rodiče a velkou část rodiny, takže představuje dlouhodobou investici, zatímco dívka bude co nejdříve předána rodině svého chotě.
Živení dívky je tak v podstatě pokládáno za péči o majetek někoho jiného.
Jednou jsem slyšela děsuplnou historku o porodu koncem pánevním, který tradiční porodní bába neuměla zvládnout.
Nakonec vykroutila ven tělíčko dítěte oddělené od hlavy, která zůstala v matčině děloze.
Trvalo šest dní, než ženu dopravili do nemocnice v Dželálábádu, přestože nebydlela příliš daleko.
Žena nakonec přežila, avšak s vážnými zdravotními komplikacemi včetně trvalé píštěle, které ji odsoudí k životu mimo vlastní rodinu a k nevýslovnému utrpení.
Tuto tragédii lze číst mnoha způsoby, přičemž jeden je srdceryvnější než druhý.
Všimněme si však, že k ní došlo nedaleko od zdravotnického zařízení.
Jakmile porodní bába poznala, že dítě přichází na svět nožičkama napřed, musela vědět, že pro záchranu matky nebo dítěte může udělat jen málo.
Ještě předtím si musela všimnout, že se dítě správně neobrátilo a že se schyluje k velkým problémům.
To znamená, že někdo – manžel nebo tchyně – rozhodl neposlat mladou ženu do nemocnice a místo toho ji ponechat téměř týden v nelidském utrpení.
Řešením není pouhé vybudování většího počtu nemocnic, ale i změna hluboce zakořeněné přezíravosti vůči ženám.
Bohužel se situace v posledních 30 letech zhoršila, poněvadž afghánská odnož islámu v kombinaci s jeho odkazem strašlivé chudoby a válek se zde snoubí s již tak misogynní předislámskou tradicí.
Úmrtnost matek je chmurným důsledkem této zapeklité situace.
Právní systém, školy i sdělovací prostředky by mohly vyvolat změnu, ale žádný oficiální orgán nebere tento problém dostatečně vážně, aby zahájil účinné kroky.
Stěžejní důvod je zoufale prostý: životy žen nemají hodnotu, a dokonce i ženy samy vnímají své utrpení jako cosi nevyhnutelného.
Afghánistán potřebuje soudní vyšetření každého úmrtí a také zákony, podle nichž by bylo trestným činem odepírat přístup k lékařské pomoci – pokud je dostupná – ženám a dětem (nebo přesněji dětem a jejich dětem vzhledem k tomu, že se dívky často provdávají ve 14 letech).
Obávám se, že vězení by pak byla plná tyranských manželů, a byť to nerada říkám, také mstivých tchyní.
Zdravotnická osvěta prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, která by dosáhla i do vzdálených koutů země, je naléhavou prioritou, avšak zároveň byla a je zcela ignorována ve prospěch priorit komerčních.
Zpochybňování celé kultury je samozřejmě politicky nekorektní přístup.
Musíme však odmítnout klanět se před oltářem tolerance, pokud jde o věci, které jsou naprosto nepřijatelné, a�� už k nim dochází kdekoliv – a právě takovým věcem dnes svět v Afghánistánu nečinně přihlíží.
Posvěcuje však diverzita podobně brutální úmrtí a nesmyslné násilí na ženách jen proto, že nějaká údajně tradiční praxe umožňuje, aby se vdávaly dříve, než je jejich tělo připraveno, a odepírá jim zdravotní péči při porodu?
Boj s úmrtností matek v Afghánistánu se musí stát globální prioritou.
Společnost umožňující brutální zacházení se ženami totiž v konečném důsledku zůstane živnou půdou obecného násilí.
Afghánská feministická revoluce
Více než 300 afghánských žen – mnohé z nich studentky – pochodovalo společně 16. dubna Kábulem na protest proti novému zákonu schválenému parlamentem, který by na ženy uvalil řadu omezení připomínajících vládu Tálibánu.
Zákon by povoloval znásilnění manželem, omezoval by pohyb žen – třeba za prací či studiem – bez mužského souhlasu a postihoval by odmítnutí oblékat se tak, jak si přeje manžel.
Afghánky čelící zástupu rozhněvaných mužů, kteří jim spílali, že jsou „děvky“, a zahrnuli je dalšími nadávkami, pochodovaly pod prškou urážek dvě míle a doručily petici proti právní normě zákonodárcům.
Zákon schválily obě komory parlamentu a prezident Hamíd Karzáí jej podepsal.
Norma teď postihuje pouze šíitskou menšinu, ale hrozí, že bude mít vliv na projednávanou legislativu, která by mohla sešněrovat i práva nešíitských žen.
Když západní média od zúčastněných žen žádala citace, častokrát si vyslechla oblíbenou feministickou frázi v západním stylu: „Tyto zákony by proměnily ženy v jistý druh majetku.“ Protipólem k představě ženy jako majetku je na Západě mimořádně individualistický požadavek osobní autonomie – rozhodování se zakládá primárně na vlastních přáních ženy, nikoli na jejím postavení manželky, matky, členky společenství či vyznavačky víry.
Některé úvahy západních feministek sice mohou být pro ženy v Afghánistánu i jinde v rozvojovém světě při jejich odporu vůči jistým formám mužského útlaku užitečné, ale neměly bychom předpokládat, jak doposud mnohé západní feministky činí, že naším úkolem je šířit „náš“ feminismus.
Právě naopak, feminismus vyjadřovaný ženami, jako jsou tyto afghánské hrdinky, by nás na Západě měl poučit o našich vlastních nedostatcích.
Stěžejní teorií, s níž nastupující feministky z tradičních a věřících společností pracují, se od západního feminismu výrazně odlišuje – a v některých ohledech je hlubší a humánnější.
V Indii mi například feministky vylíčily vizi ženské rovnosti, která se opírala spíš o rodinu než o vlastní já a která si vážila služby pro komunitu víc než osobního uspokojení.
Nepohlížely na svůj zápas jako na kulturní či ideologický střet mezi muži a ženami, ale spíš jako na velice praktické úsilí žít bez násilí a sexuálních útoků, bez nucených sňatků dětí, bez upalování nevěst a bez zákonného vylučování z rovnoprávnosti.
Konsenzus prosazující silnější práva a svobody pro ženy, který se rodí v Indii, sice nesporně vyvolává jisté pozdvižení a adaptace (zejména v rozšiřujících se řadách středních tříd), ale dosud nenapustil jedem základní důvěru a vřelost mezi muži a ženami – a snad tak ani nikdy neučiní.
Rovněž se nezdá pravděpodobné, že by se řídil příkladem roztříštěné, individualizované, solitérní společnosti – a komercializované sexuální revoluce – reflektované v západním, sebestředném feminismu.
Tato verze feminismu – představa, že ženy si mohou nárokovat rovnoprávnost, a přesto nadále zastávat váženou úlohu v domácnosti, nade vše si cenit rodiny a pohlížet na práva v kontextu společenství a náboženství – se jeví jako velice potřebná korekce některých nedostatků západního feminismu.
Ideálně by se v rozvojovém světě měl vyvíjet i mužský elán usilující o pokrok a spojit myšlenku autonomního já s podporou rodiny, společnosti a dalších vazeb, z čehož by se západní muži také ponaučili.
Intelektuálně nám tyto ženy navíc připomínají, že západní feminismus se nemusel vyvíjet právě tak, jak se vyvíjel, a že se stále může změnit nebo rozšířit tak, aby vzal za svou příjemnější a humánnější definici rovnosti.
Simone de Beauvoir, jejíž průkopnická kniha Druhé pohlaví položila základy poválečného západního feminismu, byla existencialistka a nebyla manželkou, matkou ani věřící.
Její dílo tedy přirozeně postulovalo ženskou svobodu v sekulárním, solitérním a individualistickém kontextu, kde „svoboda“ znamená spíš ryzí autonomii než rovnoprávné začlenění do celku, zahrnujícího rodinu, komunitu, ba i Boha.
Dobrou zprávou pro všechny ženy, na Východě i na Západě, je, že prezident Karzáí pod silnou mezinárodní kritikou – a nejen kritikou ze Západu – necelý týden po průvodu žen zákon změnil.
Toto celosvětové pozdvižení je jasným dokladem toho, jak tři desítky let napadání establishmentu ze strany západních feministek změnilo svět k lepšímu.
Období našeho (západního) feministického vůdcovství je teď ale u konce – a z dobrých důvodů.
Jako ženy na Západě už víme, co tvoří naše problémy, a známe dopodrobna program jejich řešení.
Nechybí nám teď analýza, ale organizační a politická vůle konat.
Vůdcovská úloha se tedy přesouvá k ženám v rozvojovém světě.
Jejich agenda je palčivější a jejich problémy jsou, upřímně řečeno, mnohem vážnější než naše, takže je mnohem naléhavější, aby právě ony vynašly vhodné teorie pro výzvy, jimž čelí.
Kdyby jedna z odvážných žen, které mašírovaly Kábulem, napsala – a já doufám, že právě ona nebo jedna z jejích sester v rozvojovém světě tak právě činí – průkopnický text pro příštích 50 let nezápadního feminismu, vyvěral by nesporně z rovnosti a byl by praktický.
A možná že by se svým pravděpodobným pohledem na svět jako na něco víc než na množinu pohlcujících a soupeřících autonomií či válku mezi pohlavími stal cenným zpochybněním otřepaných frází, o nichž si my západní feministky – a muži, kteří nás milují – stále myslíme, že je nutné je pokládat za samozřejmost.
Afghánská opiová válka
Až se na konci měsíce sejdou na summitu v Rize předáci NATO, bude nad touto slavnostní událostí viset mrak: afghánské opium.
Afghánistánu hrozí nebezpečí, že sklouzne zpět do rukou teroristů, povstalců a zločinců, a jádrem těchto potíží země je opiový obchod v řádech miliard dolarů.
Vysoce postavený generál NATO James Jones označil drogy za „Achillovu patu“ Afghánistánu.
Letošní rekordní úroda 6100 tun opia bude stát za nezákonnými příjmy převyšujícími 3 miliardy USD – což odpovídá bezmála polovině afghánského HDP.
Zisky pro drogové překupníky dále v řetězci budou ještě téměř dvacetkrát vyšší.
Opiové peníze korumpují afghánskou společnost od nejvyšších pater až po ta nejnižší.
Tajné úmluvy na nejvyšších místech umožňují vozit do země nákladními auty tisíce tun chemických složek potřebných k výrobě heroinu.
Ozbrojené konvoje bez potíží v zemi převážejí nezpracované opium.
Občas se na tom podílejí i armádní a policejní vozidla.
Zbraně a úplatky zajistí, aby vozidla nerušeně projížděla přes kontrolní stanoviště.
Opiáty volně proudí přes hranice do Íránu, Pákistánu a dalších středoasijských zemí.
Opiová pole zámožných majitelů půdy zůstávají nedotčená, neboť místní úředníci jsou podplaceni.
Hlavní překupníci se nikdy nedostanou před soud, protože soudci jsou upláceni nebo zastrašováni.
Vysoce postavení státní úředníci si ukrajují své opiové výnosy nebo úplatky za to, že mlčí.
Je zvrácené, že někteří guvernéři provincií a státní činitelé jsou v drogovém obchodu sami významnými hráči.
Afghánskému státu v důsledku toho hrozí převzetí zlovolnou koalicí extremistů, zločinců a oportunistů.
Opium afghánskou společnost rdousí.
Uvnitř Afghánistánu se rozrůstá drogová závislost.
Sousední země, jež bývaly tranzitními státy, jsou dnes významnými spotřebiteli, a to kvůli podobně dramatickým nárůstům závislosti na opiu a heroinu.
Nitrožilní aplikace drog v Íránu, Střední Asii a bývalém Sovětském svazu rozšiřuje HIV/AIDS.
Na tradičních západoevropských trzích by se zdravotníci měli připravit na vzestup počtu úmrtí na předávkování drogami, poněvadž letošní skvělá sklizeň opia povede k čistějším dávkám heroinu.
Co se dá dělat?
Zaprvé je třeba v Afghánistánu zdvihnout závoj korupce.
Afghánci mají plné zuby arogantních a dobře vyzbrojených magnátů, kteří si žijí v panských sídlech a jezdí v přepychových limuzínách Mercedes – jde o zemi, kde sotva 13% populace má elektřinu a většina lidí musí přežít s méně než 200 dolary na rok.
Nadešel čas, kdy by afghánská vláda měla označit, zostudit a propustit zkorumpované úředníky, zatknout hlavní drogové překupníky a opiové magnáty a zabavit jejich majetky.
Dárci vycvičili policii a žalobce a vybudovali soudy a vazební zařízení.
Teď je na vládě, aby soudní systém využila k prosazení právního řádu.
Bude těžké, ale ne nemožné, obnovit důvěru v ústřední vládu.
Dostat hlavní drogové překupníky za mříže nové, silně zabezpečené věznice Pal-i-Čarki poblíž Kábulu by byl dobrý začátek.
Samozřejmě, Afghánistán za svůj neutěšený stav nenese výhradní odpovědnost.
Heroinový obchod by nevzkvétal, kdyby západní vlády braly vážně boj proti užívání drog.
Je trpkou ironií, že země, jejichž vojáci v Afghánistánu nasazují život, jsou zároveň největšími trhy pro afghánský heroin.
Sousední státy dále musí udělat víc pro zastavení pohybu povstalců, zbraní, peněz a chemických složek přes jejich hranice do Afghánistánu.
Koaliční síly by měly přijmout ráznější přístup k drogovému problému.
Boj proti povstalcům a boj proti narkotikům jsou dvě strany téže mince.
Zvýšení bezpečí a posílení právního řádu musí zahrnovat zničení obchodu s opiem.
Dovolit opiovým překupníkům beztrestně jednat znamená nechávat jim volnou ruku pro získávání peněz na zaplacení zbraní a bojovníků, kteří vedou konflikt s afghánskou armádou a silami NATO.
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů zmocnila Mezinárodní síly bezpečnostní pomoci k provedení všech opatření nezbytných ke splnění jejich mandátu.
Jednotky NATO by měly dostat zelenou ohledně pomoci afghánské armádě bojovat proti opiu – ničit heroinové laboratoře, rozpouštět opiové bazary, útočit na opiové konvoje a pohánět velkoobchodníky před soud.
A měly by získat nástroje a personální obsazení, aby dokázaly tento úkol splnit.
Snažit se naklonit si myšlení a city významných drogových překupníků nemá smysl.
Zemědělci jsou jiná kapitola.
Násilné ničení úrody přináší riziko zatlačení zemědělců do rukou extremistů, a nepovede tedy k udržitelnému úbytku opiových polí.
Vskutku, jak jsme viděli v některých andských zemích, může být kontraproduktivní.
Bezpečnost a rozvoj tedy musí postupovat ruku v ruce.
Aby toho bylo dosaženo, Afghánistán potřebuje víc rozvojové pomoci.
Mezinárodní podpora byla dosud štědrá, ale stále je výrazně pod úrovní srovnatelných příspěvků na hlavu v jiných postkonfliktních situacích – a potřeba je mnohem větší.
Zemědělci si od opia dlouhodobě odvyknou, jedině budou-li mít udržitelné živobytí.
V současnosti prosperují afghánští drogoví magnáti a venkovské komunity trpí.
Tento stav je zapotřebí obrátit.
Musíme trestat překupníky a odměňovat zemědělce.
Nemůžeme si dovolit v Afghánistánu selhat.
Nedávné dějiny nám názorně ukazují, co by se stalo, kdyby k tomu došlo.
Avšak každé řešení situace v Afghánistánu závisí na zlikvidování jeho opia.
Klíč k určování izraelských jestřábů
Prohlášení ministerského předsedy Ariela Šarona, že hodlá odstranit židovské osady z pásma Gazy a některé osady ze Západního břehu Jordánu, šokovalo a zaskočilo lidi jak v Izraeli, tak po celém světě.
Mnozí Šaronův plán odsoudili jako úskok.
Ona překvapenost ale byla od počátku pomýlená.
Navzdory tomu, jak se věc často jeví cizincům, vnitroizraelské debaty o budoucnosti okupovaných území se nikdy neomezovaly na jestřáby a holubice.
Tento proces, jako všechno v Izraeli, je složitější, obzvláště co se jestřábů týče.
V zásadě existují dva druhy izraelských jestřábů: jednomu říkejme ideologický a druhému strategický.
Ideologičtí jestřábové považují okupovaná území za nedílnou součást historické země izraelské, vlasti židovského národa.
Podle nich tato území patří k židovskému dědictví, a proto trvají na označování Západního břehu jeho hebrejským historickým názvem - Judsko a Samaří.
Nábožensky založení ideologičtí jestřábové opírají svá tvrzení o Boží sliby a o proroctví.
Nejsou takoví ale všichni.
Mnozí ideologičtí jestřábové jsou sekulární nacionalisté, jejichž žargon se podobá hantýrce typické pro nacionalisty střední a východní Evropy.
Do této kategorie patřil jak někdejší premiér Menachem Begin, tak Jicchak Šamir.
Ideologičtí jestřábové obvykle pocházejí z Národní náboženské strany a z členských stran Likudu.
Vzorem jim je nacionalistická ideologie spojovaná s Vladimirem Jabotinským, jenž svůj „revizionistický" sionismus založil jako výzvu jeho umírněnější verzi zastávané izraelskými Otci zakladateli, jako byli Chaim Weizmann a David Ben-Gurion.
Pak jsou tu strategičtí jestřábové.
Podle nich je vzhledem k úzké a zranitelné geografické podobě Izraele a přetrvávajícímu arabskému nepřátelství kontrola nad Západním břehem a Gazou nejen ideologickým imperativem, ale také bezpečnostní nutností.
Židovské osady na okupovaných územích pro ně nejsou návratem na historická teritoria, nýbrž bezpečnostními stanovišti, jejichž úkolem je bránit útoku na srdce Izraele nebo alespoň nepříteli znemožňovat lepší strategickou pozici.
Ve svém úsudku se mohou, a nemusí mýlit, ale nejde o úsudek ideologický.
Strategickým jestřábem je Ariel Šaron, který pochází z vojenského prostředí - vyrůstal ve společenské atmosféře mnohem bližší Straně práce než Jabotinského idejím.
Podle ideologických jestřábů jsou kompromisy velezradou: jak si můžete zahrávat s historickým dědictvím izraelského lidu, natož s Božím slibem Abrahamovi?
Strategičtí jestřábové jsou ale otevření praktickým dohodám a kompromisům - tedy pokud nadejdou správné okolnosti a pokud to v jejich očích bezpečnostní úvahy ospravedlňují.
Právě v tomto kontextu je třeba Šaronovy kroky vnímat.
Byl zvolen kvůli slibu, že zajistí mír a bezpečnost.
Nepřinesl ani jedno.
S porážkou Saddáma Husajna a jeho odchodem opadla nebezpečnost „východní fronty" proti Izraeli.
Vzhledem k nepřítomnosti palestinského partnera a přetrvávajícímu palestinskému terorismu - jenž se tvrdým izraelským odvetám potlačit nezdařilo - to, k čemu se teď Šaron zřejmě odhodlal, vychází z jeho strategicky zaměřeného myšlení: postavit účinnou bariéru, přesunout některé z izolovaných a strategicky neudržitelných osad a čekat na jindy.
Sledujeme-li Šaronovy výroky za poslední rok, zpozorujeme jasný model.
Nejprve připustil, že palestinský stát „nakonec" vznikne - to by u zarytých ideologických jestřábů bylo něco nepředstavitelného.
Několik měsíců nato vyvolal skandál na sjezdu své vlastní strany Likud, když prohlásil, že okupace je nesprávná a neobhajitelná - což byl další šok pro ty, kdo nikdy nehovoří o „okupovaných", nýbrž o „osvobozených" územích.
V prosinci loňského roku otevřeně řekl, že Izrael směřuje k jednostrannému stažení z některých území a že to bude znamenat „přesídlení" některých osad.
Ačkoliv se stále jednalo pouze o rétoriku, u premiéra ze strany Likud šlo o zcela nový jazyk.
Šaronova poslední prohlášení ovšem výslovně stanovila osady, jež mají být vyklizeny.
Ředitel Rady národní bezpečnosti generál Giora Eiland byl jmenován předsedou meziresortního Výboru pro přesídlování a vyzván, aby vypracoval plány pro uskutečnění evakuací, včetně odškodnění pro přesídlené osadníky.
Celá záležitost radikálně proměnila vnitropolitickou mapu Izraele.
Někteří ideologičtí jestřábové Šaronovy vlády pohrozili demisí.
Šimon Peres prohlásil, že Strana práce nabídne Šaronovi pomocnou ruku v parlamentu.
Hovoří se dokonce o vstupu Strany práce do vlády národní jednoty.
Zkouškou se samozřejmě nestane plánování, ale realizace stažení - a cesta je dlouhá a hrbolatá.
Šaronem zvolené načasování událostí mohlo vycházet z jeho potíží s policejním vyšetřováním ve věci údajné korupce.
Přesto by každý, kdo se snaží předvídat Šaronovo budoucí chování, měl mít na paměti, že na rozdíl od Begina a Šamira pochází Šaron z armády a že pro něj není rozhodující ideologie, nýbrž bezpečnost.
Jeho očividný pragmatismus by tedy neměl překvapovat.
Plochý svět a kulatý míč
Jak se blíží finálová etapa Mistrovství světa ve fotbale, nastala vhodná příležitost na prozatímní hodnocení turnaje.
Při letošním mistrovství, na rozdíl od předchozího v Japonsku a Jižní Koreji v roce 2002, jsme v prvním kole nebyli svědky žádné skutečně šokující porážky.
Švýcarsko a Austrálie se překvapivě probojovaly do vyřazovacího kola a asijské a africké týmy poněkud zklamaly, neboť postupuje jen Ghana.
Zatím byly odehrány pouze dva ošklivé zápasy, přeplněné jak fauly, nepěknými výpady a zbytečnou agresivitou, tak mnoha žlutými a červenými kartami: Itálie proti USA a Portugalsko proti Nizozemsku.
Jinak v Německu prožíváme nádherné mistrovství, jak ve smyslu sportovního chování, tak ohledně celkové atmosféry.
Co se týče Německa a Němců, člověk svou vlast a své krajany sotva poznává.
Nahrává nám i matka příroda.
Po dlouhé zimě a neexistujícím jaru začalo s prvním výkopem pohotově léto – a prakticky přes noc Německo předvádí svou nejslunečnější a nejrozkošnější podobu.
Počasí je středomořské a znenadání jsou takoví i lidé.
Organizace mistrovství je mimořádná (jak se dalo očekávat), přičemž vynikající práce policie nedala výtržníkům šanci.
Celé Německo se baví na nekonečném večírku s hosty z celého světa (což se neočekávalo).
A německý tým nádherným způsobem předvádí potěšující a moderní útočnou kopanou (což nikdo očekávat nemohl!).
Co je důležitější, nejen v německém týmu, nýbrž i v zemi jako celku zvedá hlavu mladé, pohodové, uvolněné a bezstarostné Německo – Německo, které je kosmopolitní, přátelské a dobře naladěné.
Roky špatných zpráv minuly Němce beze stop.
Lékaři stávkují, daně rostou, vládní strany se vzájemně cupují kritikou a sama kancléřka ve význačném projevu prohlásila, že země je v katastrofálním stavu.
Němci se ovšem, nezlomeni tím vším, nadále jednoduše radují na velkém fotbalovém večírku s nově nalezenými přáteli z celého světa.
Černá, červená a zlatá německá trikolora zdobí celou zemi jako nikdy dřív, ale téměř nikde nezaznívají nacionalistické podtóny.
Vedle německé vlajky jsou ostatně vyvěšeny vlajky mnoha dalších národů.
V Berlíně, stejně jako v dalších velkých německých městech, jsou taxíky nazdobeny vlajkami rodných zemí svých řidičů – od Angoly po Saúdskou Arábii.
Fanoušci se neodívají jen do svých národních vlajek, ale též do fantastických kostýmů připomínajících barvy jejich vlasti.
Vlajky se vyvěšují v naději na vítězství nebo také k osušování slz po porážce.
Krátce, Německo během Mistrovství světa připomíná shakespearovský sen noci svatojánské, navíc s přídechem Woodstocku.
Mimo stadiony se veřejné promítání zápasů stalo radostnými masovými „happeningy“.
A jak je to se samotnou kopanou?
Toto Mistrovství světa ve fotbale dokládá tři hlavní vývojové proměny, jimiž tento sport prochází.
Zaprvé, Evropa a Jižní Amerika jsou dominantnější než před čtyřmi lety a zůstávají nezpochybněnými velmocemi mezinárodní kopané.
Musíme tedy doufat, že Mistrovství světa v Jižní Africe v roce 2010 konečně přinese větší globální paritu.
Zadruhé, mezinárodní kopaná je svědkem nástupu nové generace.
Španělsko, Argentina a Německo, abychom jmenovali jen několik zemí, postavily velice mladá mužstva, která předvádějí působivou hru.
Ve francouzském, anglickém i portugalském týmu zazářili právě mladí hráči – navzdory přetrvávající přítomnosti Zidaneho, Beckhama a Figa.
I brazilský manšaft působí agresivněji a vzbuzuje dojem, že bude skórovat spíše mladými hráči, jako je Robinho a Juninho, než prostřednictvím svých stárnoucích světových šampionů z roku 2002.
Tuto generační proměnu urychluje třetí proud směřování vývoje.
Na nejvyšší mezinárodní úrovni se kopaná stále zrychluje a stává se atletičtější a špičkové týmy dokáží účinněji zužovat prostor.
Mužstvo, které se nedokáže pohybovat plnou rychlostí celých 90 minut (nebo i déle), přecházet s celým týmem rychle z obrany do útoku a udržet kontrolu nad míčem, aby omezilo pohyby soupeře, nemá v nejvyšší soutěži mnoho šancí.
Tady kopaná vytváří paralelu s dnešními globálními trhy, které vyžadují obdobnou restrukturalizaci národních ekonomik.
Na rozdíl od ekonomické globalizace však teprve uvidíme, zda tento nový, rychlonohý styl v kopané převládne (konec konců, mladá krev ze Španělska podlehla pardálům z Francie).
Pokud se tak stane, určitě to přinese užitek sportu i jeho fanouškům.
V tuto chvíli tu máme Mistrovství světa oplývající fotbalem, který na hřišti i mimo něj formuje nová, mladá generace – veselá, okouzlující a krásná na pohled.
Doufejme, že až při finálovém utkání v Berlíně 9. července naposledy zazní píšťalka, my Němci si uchováme co nejvíc z této pozitivní nálady.
Německo tento druh optimismu naléhavě potřebuje, neboť v budoucnu se bohužel budou nadále uplatňovat dva principy: zaprvé, zima se jednou vrátí, a zadruhé, míč je kulatý a nejtěžší zápas je vždycky ten příští.
Zahraniční politika pro novou a starou Evropu
Při sledování zpráv z Iráku vzpomínám na rok 1991, kdy jsem byl během války v Perském zálivu polským premiérem.
Díval jsem se doma na CNN, jak na Bagdád dopadají první rakety s plochou dráhou letu.
O několik hodin později mě nase armáda informovala, že v Iráku probíhá ozbrojený konflikt. ,,Ano, já vím,`` řekl jsem. ,,Sleduji to bombardování v televizi.``
O dvanáct let později již premiér Polska nepotřebuje opožděný telefonát od armády, aby se dozvěděl, že v Iráku zuří válka.
Veskeré podrobnosti o útoku nám Spojené státy jakožto současný spojenec Polska v NATO poskytly předem.
A nejen to: Polsko si dokonce zajistilo přední roli při samotném obsazování Iráku.
Jak dlouhou cestu jen Polsko urazilo od pádu komunismu v roce 1989!
Jen málo z těchto skutečností vsak bylo předem plánováno, neboť my v Polsku jsme (bohužel) nepromysleli, jakou zahraniční politiku potřebujeme jako člen NATO a budoucí členská země Evropské unie.
Místo toho se úzce zaměřujeme na to, zda je pro nás ta či ona iniciativa z bezprostředního hlediska výhodná, či nevýhodná.
Přidáme-li k tomu zahraničně-politickou schizofrenii - někteří Poláci se domnívají, že již prostou ,,existencí`` ovlivňujeme osud Evropy, zatímco jiní trpí ochromujícím pesimismem a přidělují Polsku trvalý status ,,země druhé třídy`` -, vzniká dokonalý recept na lhostejnost.
Nás postoj jako by sděloval, že věci se nějakým způsobem vyřesí samy.
Zdá se, že podobným přístupem trpí velká část Evropy: tvrdíme, že chceme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale nepodnikáme v této věci nic až do doby, kdy vypukne krize.
Pak se zase hasteříme o to, co dělat.
Čas na podobnou laxnost je nicméně pryč.
V Polsku a ostatních zemích střední a východní Evropy, které vstoupily nebo se chystají vstoupit do NATO, totiž členství v alianci nevyžadovalo zásadní debatu.
Dějiny plné útisku ze strany mocných sousedů nám napovídaly, že kolektivní bezpečnost v rámci NATO je jedinou skutečnou alternativou.
Otázky členství v EU a celosvětová válka s terorismem vsak vyžadují pečlivěji uváženou reakci.
Proč?
Protože členství v EU ovlivňuje vsechny aspekty státu, ekonomiky a celé společnosti, zatímco válka s terorismem vyžaduje zcela nový přístup k vedení diplomacie a bezpečnostní politiky.
Dnesní krize v transatlantských vztazích a skutečnost, že jsme se v ní náhodně ocitli jako součást ,,nové Evropy`` Donalda Rumsfelda, znamenají, že Polsko (stejně jako vsechny ostatní evropské země) se nyní musí rozhodnout, co vlastně od EU a NATO žádá.
Musíme promýslet nejen nás postoj k celosvětovým problémům, které byly až donedávna pokládány z hlediska evropských zájmů za okrajové, ale i otázku, co doopravdy znamená být partnerem EU.
Jedině odpovědi na tyto otázky mohou urovnat rozpor mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou, stejně jako mezi novým a starým atlantským světem.
Polsko jako spojenec USA nepředstavuje pro prezidenta Jacquese Chiraka nebo kancléře Gerharda Schrödera takový problém.
Vedoucí představitelé Francie a Německa ve skutečnosti reagují na vzrůstající nevyzpytatelnost nového uspořádání vznikající Evropy.
Přihlížejí, jak se na scéně objevují noví hráči (například Spanělsko), kteří utvářejí politiku EU - zejména zahraniční -, a mají dojem, že jejich tradiční vedoucí role se ocitá v ohrožení.
Evropskou unii s deseti novými členskými zeměmi vsak nelze řídit stejně jako po minulá desetiletí.
Z hlediska Francie a Německa tedy problém nevznikl proto, že je Polsko nějakým ,,trojským koněm`` Ameriky.
Struktura EU dnes vyžaduje nejen nový konsensus o roli Evropy ve světě, ale i nové prostředky, jak tohoto konsensu dosáhnout.
Při řesení své vnitřní rovnováhy sil se Evropa nemůže neohlížet na dějiny.
Svět potřebuje sjednocený kontinent, který je připraven k akci.
Zmíněný konsensus přitom musí zahrnovat USA.
Vzhledem k sovětské hrozbě a převaze americké moci větsina Evropanů během studené války tolerovala tendenci Ameriky k jednostranné vůdčí roli.
Nyní stojí Ameriku značné úsilí pochopit nové souvislosti éry po studené válce.
Její problémy jestě více zhorsuje dramatická nevyváženost v rozložení vojenských sil na obou stranách Atlantiku a také přesvědčení, že ambice Evropy stát se samostatnou vojenskou mocností vyjdou naprázdno, neboť Evropané nevynaloží na dosažení tohoto cíle nezbytné finanční prostředky.
A právě zde může Polsko přispět k překlenutí atlantského rozporu a k formulování evropského konsensu.
Září 1939 dalo vsem Polákům ponaučení, že má-li být vojenská síla účinná, musí být skutečná.
Že dobré úmysly nezastaví invazi.
Jak nedávno řekl dánský premiér Anders Fogh Rasmussen: ,,Francie a Německo nejsou s to zaručit bezpečnost nasí země.
USA ano, avsak bezpečnost není zadarmo.``
Větsina Poláků se domnívá, že situace Polska je podobná dánské.
Jistě, celá Evropa je opravdu ve vleku americké moci.
Tato závislost by vsak neměla zakrývat fakt, že mezi Evropou a Amerikou existují společné zahraničně-politické zájmy.
Pokud EU vybuduje svou zahraniční a bezpečnostní politiku na základě pochopení této pravdy, mnohé z dnesních rozporů rázem vymizí.
Zahraniční politika EU by měla sledovat tyto cíle:
boj s terorismem;
předcházení místním konfliktům;
podpora lidských práv a demokracie;
vedení nevyzpytatelných zemí k zodpovědnému chování;
udržování těsné spolupráce mezi Evropou a USA;
pomoc chudým zemím.
Zahraniční politika Polska stejně jako celé EU může být z dlouhodobého hlediska efektivní pouze tehdy, bude-li přijímat realistické kroky - a vynakládat nezbytné prostředky -, aby tyto cíle realizovala.
Jde totiž o jediný možný základ transatlantských vztahů v rozsířené unii a také vztahů mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou.
Bjørn Lomborg
PRAHA – Meteorologické podmínky panující během letošního léta poskytly po celém světě dostatek munice pro debatu o globálním oteplování.
Sucha a vlny veder jsou předzvěstí naší budoucnosti, uhlíkové škrty jsou zapotřebí více než kdykoliv dříve, avšak smysluplná politika stále nebyla uzákoněna.
Na pozadí tohoto důvěrně známého bitevního pole se však stalo něco ohromujícího: emise oxidu uhličitého ve Spojených státech klesly na nejnižší úroveň za posledních 20 let.
Podle odhadů získaných na základě dat Americké energetické informační agentury (EIA) za prvních pět měsíců roku 2012 se letošní očekávané emise CO2 oproti vrcholu v roce 2007 snížily o více než 800 milionů tun neboli o 14%.
Důvodem je dosud nevídaný přechod na zemní plyn, jehož spalováním se uvolňuje o 45% méně uhlíku na jednotku energie.
USA kdysi vyráběly zhruba polovinu své elektrické energie z uhlí a zhruba 20% ze zemního plynu.
V posledních pěti letech se tato čísla měnila, nejprve pomalu a nyní dramaticky: v dubnu letošního roku se podíl uhlí na celkové výrobě energie propadl na pouhých 32% a srovnal se se zemním plynem.
Rychlý přechod Ameriky na zemní plyn je výsledkem tří desetiletí technologických inovací, zejména rozvoje hydraulického štěpení neboli „frakování“, které otevřelo rozsáhlé nové zdroje dříve nedostupného břidlicového plynu.
Navzdory některým legitimním obavám o bezpečnost lze obrovské přínosy této technologie těžko docenit.
Tak především frakování způsobilo dramatický pokles cen plynu.
Při zohlednění inflace nebyl plyn tak levný už 35 let, přičemž letošní cena je 3-5krát nižší než kolem roku 2005.
A přestože lze pokles uhlíkových emisí v malé míře vysvětlit umdlévající ekonomikou, EIA zdůrazňuje, že hlavní příčinou je zemní plyn.
Snížení emisí je ještě impozantnější, vezme-li člověk v úvahu, že v posledních dvou desetiletích se populace v USA rozrostla o dalších 57 milionů spotřebitelů energie.
Uhlíkové emise na obyvatele klesly přibližně o 20% a dnes jsou na nejnižší úrovni od roku 1961, kdy z Bílého domu odešel Dwight D.
Eisenhower.
David Victor, energetický expert z Kalifornské univerzity v San Diegu, odhaduje, že přechod z uhlí na zemní plyn snížil emise v USA o 400-500 megatun (Mt) CO2 ročně.
Abychom zasadili toto číslo do perspektivy, je to přibližně dvojnásobek celkového vlivu kjótského protokolu na uhlíkové emise ve zbytku světa včetně Evropské unie.
Je lákavé věřit, že za snížením emisí stojí obnovitelné zdroje energie, avšak čísla jasně říkají něco jiného.
Třicet tisíc větrných turbín v Americe snižuje emise CO2 o 50 Mt ročně, což je pouhá desetina úbytku dosaženého spalováním zemního plynu.
Biopaliva snižují emise pouze o deset Mt a solární panely o nicotné tři Mt.
To je facka do tváře konvenčního uvažování, které dál tvrdí, že jediným způsobem, jak bojovat proti klimatickým změnám, je předepisovat uhlíkové škrty – prostřednictvím emisních povolenek nebo uhlíkové daně.
Podle evropských zkušeností je však právě tato politika nesprávnou cestou, jak řešit globální oteplování.
Od roku 1990 EU silně dotuje solární a větrnou energii za cenu přesahující 20 miliard dolarů ročně.
Emise CO2 na obyvatele však klesly jen o necelou polovinu objemu dosaženého v USA – a v percentuálním vyjádření si USA vedou ještě lépe.
Vzhledem k rozšířenému skepticismu Evropanů vůči frakování se v EU žádný plynový zázrak nekoná, přičemž nadbytek silně dotovaných obnovitelných zdrojů energie způsobil splnění cíle CO2 s velkou rezervou.
Spolu s uzavřením jaderných elektráren v Německu to paradoxně vedlo k návratu uhlí.
Američtí politici také v dobré víře ukázali, jak nebojovat proti globálnímu oteplování dotacemi a daňovými úlevami.
Relativně malé snížení emisí díky větrné energii stojí přes 3,3 miliard dolarů ročně a mnohem menší snížení díky etanolu (biopalivům) a solárním panelům přijde ročně nejméně na 8,5 a 3 miliardy dolarů.
Odhady naznačují, že snížení emisí CO2 v EU o dalších 330 Mt s využitím uhlíkových daní by stálo 250 miliard dolarů ročně.
Frakovací bonanza v USA přitom nejen zajišťuje mnohem větší redukci zdarma, ale díky nižším nákladům na energii také vytváří dlouhodobé společenské přínosy.
Ohromující pravda zní tak, že frakování uspělo tam, kde Kjóto a uhlíkové daně selhaly.
Jak ukázala studie Institutu Breakthrough, základem frakování se staly značné vládní investice do technologických inovací po dobu tří desetiletí.
Klimatičtí ekonomové opakovaně poukazují na skutečnost, že taková energetická inovace představuje nejúčinnější klimatické řešení, protože je nejjistějším způsobem, jak stlačit cenu budoucích zelených energetických zdrojů pod cenu fosilních paliv.
Naproti tomu dotování současné neefektivní solární energie nebo etanolu je většinou jen mrháním peněz, z něhož mají prospěch partikulární zájmy.
Frakování není všelék, ale opravdu je to zdaleka nejlepší volba pro zelenou energii tohoto desetiletí.
Oběd zdarma pro Ameriku
BERKELEY – Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers pronesl na letošním jednání Mezinárodního měnového fondu trefnou poznámku: vlády se podle něj snaží léčit vymknutý chodník ve chvíli, kdy pacient trpí selháním orgánů.
Summers kritizoval skutečnost, že se Evropa zaměřuje na druhořadý problém Řecka, zatímco mnohem vážnější nerovnováhy – totiž nerovnováha mezi severem a jihem EU a nerovnováha mezi bezstarostnými věřiteli bank a vládami, které je nedokázaly řádně regulovat – se den ode dne zhoršují.
Na druhé straně Atlantiku však ani Američané nemají důvod k samolibosti.
Summers mohl pomocí stejného příměru kritizovat i Spojené státy, kde pokračující orientace na dilemata spojená s dlouhodobým financováním sociálního pojištění vysávají všechen kyslík z úsilí vyrovnat se s americkou makroekonomickou krizí a krizí nezaměstnanosti.
Americká vláda si v současné době může půjčovat na 30 let za reálnou (o inflaci očištěnou) úrokovou sazbu 1% ročně.
Předpokládejme, že by si kabinet měl v příštích dvou letech půjčit dalších 500 miliard dolarů a investovat je do infrastruktury – třeba i neproduktivně do projektů, u kterých činí společenská návratnost skrovných 25% ročně.
A předpokládejme – přičemž se zdá, že je to tento případ –, že prostý keynesiánský výdajový multiplikátor dosahuje u těchto výdajů hodnoty pouhých 2.
V takovém případě by 500 miliard dodatečných federálních výdajů do infrastruktury během příštích dvou let vyprodukovalo v každém z uvedených roků dodatečné zboží a služby v hodnotě jednoho bilionu dolarů, generovalo dodatečnou zaměstnanost v celkové délce přibližně sedm milionů let a stlačilo míru nezaměstnanosti o dva procentní body.
A vzhledem k těsnější vazbě těch, kdo práci mají, na pracovní proces by míra nezaměstnanosti i poté pravděpodobně zůstala zhruba o 0,1 procentního bodu nižší.
Tím však výčet impozantních přínosů nekončí.
Lepší infrastruktura by přinesla dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě příjmů a nižších sociálních dávek.
Nižší míra nezaměstnanosti do budoucna by znamenala dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě vyšší produkce.
A polovina z dodatečného zboží a služeb v objemu jednoho bilionu dolarů by měla formu spotřebního zboží a služeb pro americké domácnosti.
Sečteme-li v této rovnici stranu přínosů, získáme: okamžité zvýšení počtu pracovních míst, o 500 miliard dolarů vyšší spotřebu zboží a služeb v příštích dvou letech a poté každoroční zvýšené příjmy a produkci o 40 miliard dolarů ročně.
A jaké jsou pravděpodobné náklady dodatečných půlbilionových výdajů do infrastruktury v příštích dvou letech?
Pro začátek by dodatečné vládní výdaje v objemu 500 miliard dolarů pravděpodobně byly vyváženy zvýšeným výběrem daní z intenzivnější ekonomické činnosti, a to v objemu 300 miliard dolarů.
Čistým výsledkem by tedy bylo zvýšení státního dluhu o 200 miliard dolarů.
Američtí daňoví poplatníci by pak museli po dobu 30 let platit dvě miliardy dolarů ročně jako reálný úrok z tohoto vyššího státního dluhu a poté celých 200 miliard splatit nebo si prodloužit lhůtu splatnosti.
Intenzivnější ekonomická aktivita ve výši 40 miliard dolarů ročně by nicméně generovala zhruba 10 miliard ročně v podobě dodatečných daňových příjmů.
Kdybychom část použili ke splácení reálného úroku a zbytek uspořili, znamenalo by to, že jakmile by nadešel čas splacení dluhu, rezervy získané z daní díky zdravější ekonomice by bohatě postačovaly k umoření dodatečného státního dluhu.
Jinými slovy na tom daňoví poplatníci vydělají, protože přínosy ze zdravější ekonomiky bohatě vykompenzují náklady na obsloužení vyššího státního dluhu, což by vládě umožnilo poskytovat více služeb bez zvyšování daňových sazeb.
Také domácnosti na tom vydělají, protože si budou moci za svůj příjem koupit větší objem příjemnějších věcí.
Vydělají i firmy, protože zboží i zaměstnanci mohou využívat zdokonalené infrastruktury.
Vydělají nezaměstnaní, protože někteří z nich získají práci.
A vydělají dokonce i investoři do dluhopisů, protože dostanou své peníze zpět i se sjednaným úrokem.
Co se nám na tom může nelíbit?
Nic.
Možná si kladete otázku, jak to mohu říci.
Jsem přece ekonom – profesor „ponuré vědy“, v níž neexistují žádné obědy zdarma, v níž jsou přínosy vždy vyváženy náklady a v níž historky, které znějí příliš dobře, než aby mohly být pravdivé, skutečně téměř nikdy pravdivé nejsou.
Dnešní situace však vykazuje dvě odlišnosti.
Za prvé americký trh práce churaví tak silně, že rozšířené vládní výdaje nejsou spojeny s téměř žádnými náklady na spotřebu zdrojů pro společnost jako celek.
A za druhé jsou investoři do dluhopisů opravdu hloupí.
Ve světě, v němž index S&P 500 zaznamenává sedmiprocentní roční výnos, by nikdo neměl mít radost, že drží třicetiletý dluhopis americké vlády, jehož výnos očištěný o inflaci dosahuje 1% ročně.
Rozdíl šesti procentních bodů v očekávaném reálném výnosu je výrazem mimořádné a iracionální paniky investorů do dluhopisů.
Ti jsou ochotni platit 6% ročně za „jistotu“.
Momentálně však americká vláda může vyrobit „jistotu“ z ničeho, pouze tím, že vytiskne dluhopisy.
Vláda by pak vydělala také na tom, že by oněch 6% ročně shrábla do své kapsy – ačkoliv ode dneška za 30 let by se držitelé dluhopisů, kteří se dnes cítí jako vítězové, s největší pravděpodobností podívali na mimořádně špatný výkon svých portfolií v letech 2011-2041 a litovali své strategie.
Francouzský lék na prokletí zdrojů
NEW YORK – Kampaň za zajištění, aby firmy provozující těžební činnost zveřejňovaly všechny své platby v hostitelských zemích, nabírá dynamiku – a Francie stojí v čele tohoto úsilí.
Prezidentu Nicolasi Sarkozymu je třeba zatleskat za to, že podporuje novou iniciativu prosazující standardy průhlednosti pro společnosti těžící ropu, zemní plyn a provozující důlní činnost, které jsou kotovány na evropských akciových burzách.
Francie, která leží v srdci Evropské unie a letos předsedá skupinám G-8 i G-20, je výjimečně uzpůsobená k tomu, aby mohla takové regulační opatření podněcovat.
Rok 2011 nabízí pod francouzským vedením jedinečnou příležitost, aby nejvýznamnější kapitálové trhy přijaly jasná a přesná pravidla, která budou vyžadovat plné odhalení finančních transakcí těžebních společností směrem k vládním institucím.
Těžba ropy, zemního plynu a důlní činnost přinášejí vládám a firmám miliardy dolarů ročně.
Navíc tyto sektory často hrají stěžejní roli v hospodářském rozvoji zemí bohatých na zdroje.
Přesto většina obyvatel těchto zemí žije navzdory obrovskému přírodnímu bohatství v chudobě.
Skutečné daně a platby vyplácené důlními, ropnými a dalšími těžebními společnostmi vládám jsou obvykle dobře střeženým tajemstvím, ačkoliv většina těchto vlád tvrdí, že zmíněné příjmy používá k veřejně prospěšným aktivitám.
Ve skutečnosti však existuje příliš mnoho zemí, jejichž běžní obyvatelé nemají z těchto peněz žádný prospěch a naopak musí nést na svých bedrech ekologické a sociální náklady spojené s těžební a vrtnou činností.
Tato dobře střežená tajemství průmyslu a vlád mohou mít závažné a dalekosáhlé důsledky.
Důkazem budiž například politické otřesy v severní Africe a na Blízkém východě.
Občané tamních států, z nichž mnohé mají bohatá ložiska ropy a zemního plynu, organizují protesty proti korupci a politickému útisku.
V podstatě však protestují proti špatnému hospodaření s bohatstvím a zdroji vlastní země, jehož důsledky mají dopad na bezpečnost a dostupnost dodávek energie v celém světě.
Nezbytnou součástí řešení je průhlednost.
Občané všude na světě musí mít jistotu, že firmy těžící ropu a zemní plyn i důlní společnosti zveřejňují všechny své relevantní finanční informace, rozdělují je podle země a podle projektu a zahrnují do nich také veškeré platby do veřejného rozpočtu hostitelské země.
Dokážou-li se evropské regulační orgány na tomto požadavku shodnout u všech těžebních společností kotovaných na jejich akciových burzách, bude se tato norma průhlednosti vztahovat na všechny firmy bez ohledu na jejich sídlo.
Regulátoři si také musí vymínit, aby byly finanční výkazy firem k dispozici pravidelně a včas a aby byly snadno přístupné a vzájemně porovnatelné napříč státy a také s výkazy jiných těžebních společností.
Spojené státy už schválily legislativu vyžadující zveřejnění plateb adresovaných vládám v podobě Dodd-Frankova zákona z roku 2010.
Požadavek tohoto zákona, aby firmy plně zveřejnily toky svých výnosů podle země a podle projektu, se vztahuje na 90% mezinárodních společností těžících ropu a zemní plyn a na osm z deseti největších důlních společností.
To pomůže občanům sledovat, jak se tyto peníze využívají, ale nepomůže jim to hodnotit, zda jejich vlády vybírají spravedlivý podíl.
Teprve kdyby EU od firem vyžadovala, aby zveřejňovaly podrobné informace o výrobních a provozních ukazatelích, finanční a účetní rozvahy a přehledy plateb úřadům, začaly by být tyto firmy skutečně zodpovědné vůči občanům a vládní příjmy by se zvýšily.
Evropská komise dnes o takové regulační reformě uvažuje, a má-li EU tento měsíc oznámit nezbytné legislativní kroky prosazující průhlednost, je francouzská podpora bezpodmínečně nutná.
Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová nedávno zdůraznila, že je nezbytné podporovat „iniciativy uvnitř průmyslových sektorů, které si kladou za cíl zlepšit řízení, bezúhonnost a průhlednost ekonomických transakcí“.
Na nedávno skončeném summitu ve francouzském Deauville pak skupina G-8 poprvé vyzvala těžební společnosti k povinnému výkaznictví.
Je to důležitý pokrok, ale bohužel je vyjádřen jazykem, který připouští alternativu v podobě dobrovolných přístupů a navíc se zaměřuje pouze na průhlednost plateb.
Svět nyní musí doufat, že listopadový summit skupiny G-20 v Cannes přinese jednoznačný závazek potřebných výkaznických požadavků, protože u jednacího stolu budou tentokrát sedět i zástupci významných rozvíjejících se ekonomik, jako jsou Brazílie, Indie a Čína, ale i Jihoafrické republiky a dalších afrických států bohatých na zdroje.
Význam finanční průhlednosti v těžebním průmyslu se neomezuje jen na jednu zemi nebo éru – a je příliš důležitý na to, aby byl ponechán napospas pouhému dobrovolnému úsilí.
Větší zodpovědnost a silnější řízení těchto společností by mohly potenciálně měnit životy, ekonomiky a politické systémy po celém světě.
Francouzský prezidentský slabikář
Zesnulý britský premiér Harold Wilson kdysi vtipkoval, že „týden je v politice dlouhá doba“.
Během přibližně 30 týdnů, které zbývají do příštích francouzských prezidentských voleb, se tedy jakákoliv dnešní předpověď může několikrát obrátit naruby.
Přesto se v průzkumech veřejného mínění vynořili dva zřejmí a stálí favorité: Nicolas Sarkozy na pravici a Ségolène Royalová na levici.
Oba toho mají společného více, než se na první pohled zdá, neboť oba hovoří o odstřižení se od minulosti a současně ztělesňují jistou formu kontinuity.
Pro Sarkozyho představuje toto „odstřižení se“ jak přízemně taktickou, tak i hluboce osobní volbu.
Dvanáct let působení Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu spolu s francouzskou tradicí střídání u moci naznačuje vítězství levice.
Prezentovat se jako kandidát, který představuje nekompromisní rozchod s dnešní nepopulární politikou, je jediný způsob, jak se tomuto osudu vyhnout.
To se odráží v Sarkozyho otevřeně proamerickém postoji – ve Francii, kde je antiamerikanismus velmi silný, jde o projev politické odvahy.
Sarkozy chce sdělit, že Chirac s Villepinem měli v podstatě pravdu, když se stavěli proti americkému vojenskému dobrodružství v Iráku, ale že jejich styl byl katastrofálně mylný.
Jeho hluboký obdiv k „americkým hodnotám“ je tedy sice upřímný, ale nezahrnuje objetí s prezidentem Georgem W.
Bushem.
Navíc uklidní francouzskou podnikatelskou komunitu, kterou šokovala plamenná opozice vůči Spojeným státům v podání Dominiquea de Villepina v době, kdy byl Chirakovým ministrem zahraničí.
Doma Sarkozy zaměřuje své poselství zejména na mladé lidi, když vysílá vlastenecký apel na hodnoty práce a disciplíny, na jakousi kontrarevoluční revoluci.
Revolucí, která musí být překonána, je přitom ta z května 1968, jejíž předáci a stoupenci podle Sarkozyho možná politicky prohráli s de Gaullem, ale zároveň svým důrazem na „falešné hodnoty“ hluboce oslabili Francii na desetiletí dopředu.
Vzpoura proti generaci rodičů a znovuobjevení tradičních morálních postojů naproti tomu Francii zachrání – takové politické sdělení lze velmi dobře vztáhnout na otázky typu školství a přistěhovalectví, které mohou dominovat v předvolební kampani.
V případě Royalové je význam slova „odstřihnout se“ zřejmější a viditelnější.
Tato kandidátka usiluje stát se první prezidentkou Francouzské republiky.
Aby tohoto cíle dosáhla, zdůrazňuje raději svou „podstatu“, čímž čelí Sarkozyho důrazu na vlastní pověst „hybatele děje“.
Její výzva k voličům je prostá: „Já jsem žena a vy jste ženu ještě nikdy nevyzkoušeli, takže buďte moderní a vyzkoušejte ji nyní.“
Royalová se skrývá za originalitou svého pohlaví (ve francouzské prezidentské politice) a vyhýbá se formulaci jakéhokoliv detailního programu.
Když po ní zvídaví novináři žádají, ať přesněji rozvede svou politickou agendu, její (zatím!) vysoce účinná obranná odpověď zní: „Kdybych nebyla žena, takovou otázku byste se mi neodvážili položit!“
Programem Royalové je tedy její popularita.
V oblasti zahraniční politiky může člověk její priority pouze odhadovat.
Pokud jde o Evropu, jeví se Royalová jako stejná „agnostička“ jako Sarkozy, který rovněž ztělesňuje novou generaci „postevropských vůdců“.
A pokud jde o hodnoty, zdá se, že také Royalová reprezentuje odstřižení se od května 1968, s důrazem na disciplínu a rodinu.
Podle výzkumů veřejného mínění je Royalová jasnou favoritkou levice a jediným kandidátem schopným porazit Sarkozyho.
Její podpora je mimořádně silná mezi voličkami.
Pro Socialistickou stranu, která dychtí po návratu k moci, ale stále se nevzpamatovala z ponižující porážky Lionela Jospina v prvním kole prezidentských voleb v roce 2000, je otázkou, zda si může dovolit zpěčovat se vlně příznivého veřejného mínění stojícího za Royalovou.
Podle mnoha odpůrců Royalové z řad socialistických předáků a radikálů vede nadvláda médií v politickém procesu k průměrnosti: kvality potřebné ke zvolení začínají být téměř neslučitelné s kvalitami potřebnými k vládnutí.
Podle kritiků Royalové v Socialistické straně je „hollywoodizace“ politiky, ze které tato kandidátka těží, výrazem nového přístupu, v jehož rámci vůdci následují a následovníci vedou.
Stejnou kritiku však lze namířit i proti Sarkozymu.
Oba kandidáti navíc současně s „odstřižením se“ ztělesňují také kontinuitu – se Chirakem a gaullismem v případě Sarkozyho a se socialismem Françoise Mitterranda v případě Royalové.
Ta se při hledání legitimity otevřeně hlásí k Mitterandovu odkazu, zatímco Sarkozyho odmítnutí Chirakova dědictví souvisí spíše s formou než s obsahem.
Sarkozyho lze do značné míry pokládat za Chiraka s něčím navrch, zatímco Royalová je evidentně Mitterandem bez něčeho.
Až voliči na jaře roku 2007 rozhodnou, bude jejich volba možná záviset spíše na negativních než pozitivních ohledech, jak se stalo již v roce 2002, kdy Chirac čelil ve druhém kole ohavnému nacionalistovi Jean-Marie Le Penovi.
A stejně jako v roce 2002 se i napřesrok stane vítězem ten, kdo se bude voličům méně protivit nebo kdo v nich vyvolá menší obavy.
Tak či onak převládnou osobnosti nad programy.
Nový začátek pro Evropu
Až se evropští lídři sejdou v Portugalsku, aby do nové, zeštíhlené Reformní smlouvy zapracovali poslední úpravy, bylo by zřejmě užitečné, kdyby všichni předstírali, že posledních 50 let evropské integrace vůbec neproběhlo.
Představme si potom, co musí Evropa udělat, aby se vyrovnala s nejnaléhavějšími výzvami, zejména pokud by byla schopna tak učinit bez politických mantinelů 50 let smlouvání podmínek a vratkého budování institucí.
Krom toho nechme představivost udělat pořádný skok a předpokládejme, že ačkoliv tento scénář EU v „roce nula“ znamená, že bychom nemohli čerpat z půlstoletí vnitroevropské spolupráce, státy, které dnes tvoří EU, by nicméně toužily přijmout dalekosáhlé společné politiky.
Odložme pak svou nedůvěru a pokusme se představit si, co by Evropa měla a mohla dělat, aby se vypořádala s některými z nejdalekosáhlejších a nejvzpurnějších výzev, které rozhodnou o tom, zda příštích bude 50 let stejně konstruktivních jako oněch předešlých.
Anebo vyjádříme-li to jinak, pohlédněme na své problémy ve světle stávajících mechanismů EU a jejich potenciálu vytvářet dalekosáhlé nové politiky a pak se sami sebe ptejme, proč EU nezhmotňuje svůj potenciál a nenaplňuje svůj příslib.
Obecně vidíme tři oblasti, v nichž si evropští zákonodárci mohou vést lépe na národní i na evropské úrovni: globální výzvy, u nichž by Evropa mohla projevit silnější vůdcovství, vytváření a posilování lidského kapitálu uvnitř EU i ve světě a zlepšování efektivity vlastního politického aparátu EU.
Evropa potřebuje jasnější a zřetelnější globální agendu.
Na svém vůdčím postavení ohledně změny klimatu musí zásadním způsobem stavět tím, že přijme mnohem přísnější evropské cíle a pak využije svého mezinárodního ekonomického a obchodního vlivu k prosazování nových globálních emisních norem, které vědecký názor přijme jako smysluplné.
Co se týče problematiky konfliktů a bezpečnosti, Evropa by měla spět do nové fáze, v níž bude zaujímat mnohem jasnější a jednoznačná stanoviska k záležitostem sahajícím od šíření jaderných zbraní po sankce proti barmskému vojenskému režimu.
Záměrem musí být etablovat Evropu jako rozhodného a nepředpojatého aktéra na světové scéně, ne jako „rozmanitý proud,“ v němž se mísí různá názorová východiska.
Cílem by mělo být, aby se nástroje „měkké moci“ jako rozvojová pomoc a hospodářská partnerství EU vázaly k sílícímu pocitu politického a bezpečnostního přesahu, aby se zajistilo, že Evropa bude globálním hráčem, s nímž se musí počítat.
To samozřejmě znamená, že EU by se měla snažit rozšířit své transatlantické smýšlení, aby EU a Spojené státy těsněji spolupracovaly na vymezení – a tedy ochraně – svých společných zájmů ve světě, kde dohromady představují jen o málo víc než 10% celkové populace.
Tato tvrzení ani zdaleka nejsou paušální kritikou úsilí EU vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Jejich záměrem však je podtrhnout, co mnozí lidé v Evropě velice dobře vědí, totiž že rychlost, jíž se problémy týkající se mezinárodního rozvoje a konfliktů rozrůstají, zatím snadno překonává tempo reakcí EU.
Vytváření většího lidského kapitálu v Evropě i ve světě je v budoucích aktivitách EU kriticky důležitým prvkem.
Vzdělávání je zdaleka nejvýnosnější investicí, již Evropa může udělat, takže by měla zahájit historicky nejctižádostivější strategii s cílem vytvořit znalostní dynamiku a zaměstnanost uvnitř EU a zároveň pomáhat s výrazným rozšiřováním vzdělávání v nejchudších zemích světa.
Evropa také konečně musí kousnout do kyselého jablka přistěhovalecké politiky – tématu, které celým generacím politických lídrů vytrvale unikalo.
Dohodnutá imigrační pravidla s působností napříč EU jsou nezbytností, má-li být nalezen soulad mezi evropským hladem po dovozu pracovních sil a široce rozšířeným strachem z kulturních pnutí a sociálních nepokojů.
Nebude snadné vybudovat spravedlivější a multikulturnější Evropu, ale nezdaří-li se tento problém otevřeně vyřešit, neúspěch si vyžádá ještě vyšší cenu.
Stejně tak by evropské vlády měly vyvíjet rozhodné nové úsilí o posílení smyslu Evropanů pro sdílenou historii a společné hodnoty.
Pevnější evropská identita je nejzdravějším základem pro vytváření multikulturnější Evropy, již demografové považují za neodvratnou.
Politický a institucionální aparát, jenž bude EU k uskutečnění těchto a ještě dalších ambiciózních cílů potřebovat, prozatím stále obestírají pochyby.
Dohodu lídrů EU z poloviny roku o Reformní smlouvě zaměřené na revizi rozhodovacích mechanismů Unie sice přivítala úlevná oddechnutí, ale zda nový pakt přežije ratifikační proces ve 27 zemích, je stále nejasné.
My jsme ovšem přesvědčeni, že posílené využití hlasování kvalifikovanou většinou členských vlád, začleněné do nové smlouvy, by se mělo uplatnit i u samotného ratifikačního procesu.
Kdyby pak nevelká menšina evropských vlád projevila neschopnost smlouvu ratifikovat, neposlalo by ji to ke dnu, jak se v roce 2005 stalo její předchůdkyni, Ústavní smlouvě.
Jak pomoci africké „prachové pánvi“
SEATTLE – Představte si malou farmu pod rozpálenou oblohou.
Okolní region sužuje kruté sucho, vyhlídky na příští sklizeň jsou neveselé a finanční systém postrádá kapacitu poskytnout úvěry farmářům, kteří je potřebují, aby se nějak protloukli.
Takto by se dal popsat dnešní jih Afriky, který sužují nevídaná sucha.
Ale shodou okolností by se dala týmiž slovy popsat takzvaná „prachová pánev“ v severní Nebrasce na počátku 30. let, kdy tam žila moje rodina.
Můj otec Ralph Raikes byl prvním členem rodiny, který vystudoval vysokou školu.
Nějakou dobu pracoval v Kalifornii pro firmu Standard Oil a pak se jednou cestou do Cambridge ve státě Massachusetts, kde chtěl absolvovat doktorandské studium na MIT, zastavil na farmě svých rodičů.
Do Cambridge už se nikdy nedostal.
Musel zůstat v Nebrasce a pomoci dědečkovi zachránit rodinnou farmu před bankami, které už uplatnily zástavní právo na třetinu pozemků.
Nejdůležitější změnou, kterou otec učinil, byla změna myšlení: začal o farmě přemýšlet nikoliv jako o zdroji obživy, nýbrž jako o rodinném byznysu.
Kontaktoval Nebraskou univerzitu, kde před lety studoval, a získal od ní kříženou odrůdu kukuřice a další vylepšená semena, která na univerzitě vyvíjeli.
A pak začal sledovat vstupy a meteorologické podmínky, což se v té době dělalo málokdy.
Uvědomil si, že sám všechno nezvládne a že bude potřebovat lepší přístup k financím.
A tak se zapojil do řízení – nejprve jako zákazník a později jako poradce a ředitel – národní sítě kampeliček Farm Credit, aby pomohl místním farmářům přestát složitá léta „prachové pánve“.
Kromě toho pomohl založit Nebraské podnikatelské sdružení farmářů, které shromažďovalo údaje získané jím a jeho kolegy a poté z nich stanovovalo nejlepší postupy.
A navíc spolupracoval s matkou Alice, která provozovala rodinnou drůbežářskou firmu.
Kampelička Farm Credit i laboratoře a skleníky Nebraské univerzity byly produktem amerických vládních programů, které vznikly za účelem zlepšení výkonnosti zemědělského sektoru.
Ten se v roce 1933 ocitl pod vodou; čtvrtina obyvatel žila v té době na farmách a zapotřebí byly další investice.
Téhož roku schválil Kongres první „farmářský zákon“ s názvem Zákon o zemědělských úpravách, jenž podpořil investice do venkovské ekonomiky a pomohl zvýšit příjmy farem o 50% během dvou let.
Federální farmářské programy pokládaly farmaření za podnikatelskou činnost, což umožnilo podnikatelům, jako byl můj otec, prosperovat.
O osmdesát let později potřebují afričtí farmáři stejnou změnu: musí začít pokládat své živobytí za rodinnou firmu.
A podobně jako můj otec během let „prachové pánve“ mají i oni k dispozici novátorské prostředky: širokou paletu nových semen a dalších technologií, které byly vyvinuty pro využití na afrických rodinných farmách – o rozloze 1,5-2 hektary či méně.
V říjnu obdržela skupina vědců Světovou potravinovou cenu za vytvoření a rozšíření sladké odrůdy brambor, která obohacuje jídelníček v subsaharské Africe o vitamin A, a existují i další nové odrůdy semen, jež pomáhají farmářům přežít ničivá sucha.
Jak ovšem jasně uvádí nedávná zpráva Aliance za zelenou revoluci v Africe (AGRA), vědeckým poznatkům musí jít těsně v patách vládní investice.
V subsaharské Africe zaměstnává zemědělství téměř dvě třetiny pracovní síly a Africká unie vyzvala v roce 2003 členské země, aby zvýšily investice do tohoto sektoru na ambiciózních 10% celkových vládních výdajů.
Na tuto výzvu zareagovalo pouhých 13 zemí, avšak jejich investice – do výzkumu a vývoje, do služeb, které farmářům pomáhají využít nových poznatků z výzkumu, do komoditních burz a do dalších marketingových činností – už přinesly ovoce.
V těchto 13 zemích nastalo výrazné zlepšení výživy i zemědělské produkce vyjádřené jako HDP na obyvatele.
Vládní investice dláždí cestu investicím ze soukromého sektoru a mohly by se stát průlomovým řešením pro africké farmáře, kteří až příliš dlouho farmaří jen pro vlastní živobytí.
Půjčky od finančních institucí má pouze asi 6% venkovských domácností v subsaharské Africe.
Téměř dvě třetiny africké zemědělské půdy navíc vykazují nedostatek klíčových živin a mnozí farmáři postrádají technické znalosti a prostředky k tomu, aby obnovili úrodnost své půdy, v důsledku čehož nejsou schopni plně využít nových technologií.
Afričtí farmáři, kteří pěstují nové odrůdy plodin, zvyšují svůj výnos o pouhých 28%, oproti 88% v případě asijských farmářů.
Moji rodiče dbali na to, aby všech pět jejich dětí vystudovalo univerzitu.
Také jiní farmáři všude na světě chtějí svým dětem zajistit zdravý život plný prosperity a také oni si uvědomují význam vzdělání.
Farmáři z celého světa, které jsem mohl poznat, si často nepřejí nic jiného než prodat tolik produkce, aby zaplatili zdravotní výdaje a umožnili dětem studium.
Využívají příležitostí, kdykoliv se naskytnou, a snaží se zajistit, aby jejich děti vykazovaly v budoucnu větší zisky než oni.
Doufejme, že americký příběh o hospodářském pokroku, jehož protagonisty byli členové mé rodiny, se brzy stane i africkým příběhem.
V době, kdy máme k dispozici tolik nových inovací, potřebují afričtí rodinní farmáři, aby vlády investovaly do jejich budoucnosti.
Pokud k tomu dojde, pak bude budoucnost vypadat mnohem lépe než dnešní prašná a zoufalá realita.
Tři humanitární výzvy v Africe roku 2018
NAIROBI – V polovině roku 2017, kdy v Somálsku hrozilo, že vzplanutí cholery bude nad síly místních nemocnic, se zdravotničtí odborníci obávali nejhoršího.
Za ochromujícího sucha, podvýživy a již endemické chudoby to vypadalo, že propuknutí smrtících průjmů nutně křehký stát paralyzuje.
Navzdory pesimistickým předpovědím se však institucionální paralýze podařilo předejít.
Přestože zemřely stovky lidí a mnoho dalších onemocnělo, kolektivní reakce uskutečněná vládami, nevládními organizacemi a místními komunitami, včetně národních společností Červeného půlměsíce s podporou hnutí Červeného kříže, nemoc potlačila.
Somálská zkušenost mi dává velkou naději pro budoucnost Afriky.
Slouží ale také jako připomínka, že lokální kapacity se v době krize snadno zahltí.
Některé části Afriky získaly z hlediska veřejného zdraví soběstačnost, jiné se dál silně opírají o globální pomoc.
Nejlepším způsobem minimalizace rizik u těchto oblastí je partnerství.
Nejnáročnější prověrkou africké schopnosti zvládat humanitární krize se letos pravděpodobně stanou zejména tři klíčové výzvy.
První výzvou je násilí v Demokratické republice Kongo.
Konflikt v Kasai, centrální oblasti DRK, vyhnal loni z domovů zhruba 1,4 milionu lidí, čímž celkový počet vysídlených obyvatel vzrostl na 4,1 milionu – jedná se o nejvyšší koncentraci vnitrostátních uprchlíků v celé Africe.
Násilí zhoršuje potravinovou nejistotu a víc než tři miliony lidí trpí závažnou podvýživou.
Bohužel se očekává, že krize v Kasai se v roce 2018 ještě zhorší.
Nedávné hodnocení vypracované Společností Červeného kříže v DRK varuje, že počet vysídlených dál poroste a že vzhledem k tomu, že region ohrožuje rychle se šířící vzplanutí cholery, je naléhavě nutný koordinovaný akční plán.
Druhou výzvou je somálská potravinová nejistota, která by podle Sítě systémů včasného varování před hladomorem měla v letošním roce zesílit.
Podprůměrné srážky v roce 2017 oslabily sklizně a většina regionů se dosud plně nezotavila.
Jak do země proudí humanitární pomoc, je třeba usilovat o dlouhodobé řešení, například zlepšováním zemědělské produkce, přístupu ke vzdělávání a ekonomických příležitostí.
Historicky se zatím většina podpory pro tuto zemi vyčleňovala na nouzovou pomoc; i kolektivní reakce na choleru byla úzce zaměřena na krátkodobý zdravotní stav.
Somálsko ale zoufale potřebuje ucelenější, dlouhodobou rozvojovou strategii.
Konečně metla, již loni odrazilo Somálsko, bude dál vystrkovat růžky jinde v regionu.
Jemenské vzplanutí cholery je dnes největší v historii, neboť překonalo hranici milionu potvrzených případů, a přes dlouholetou mezinárodní pomoc se tato hrozba dál vznáší nad Afrikou.
V posledních čtyřech desetiletích africké země nahlásily Světové zdravotnické organizaci přes tři miliony podezření na výskyt cholery a ve středovýchodních a jižních regionech Afriky se letos objevují nové případy.
Naštěstí je naděje, že lze zopakovat somálský úspěch z roku 2017 a nemoc zadržet, za předpokladu, že si komunity a jednotlivci budou choroby a souvisejících rizik dobře vědomi a že lokální aktéři obdrží potřebné zdroje.
Globální pracovní skupina pro potlačení cholery, která se snaží budovat místní a mezinárodní podporu pro zlepšování zdravotní péče a hygieny, zveřejnila celosvětový plán k vymýcení cholery do roku 2030.
To je sice ambiciózní cíl, ale budou-li mezinárodní organizace a místní samosprávy spolupracovat, je dosažitelný.
Afriku budou nadále sužovat přírodní i člověkem zapříčiněné krize, ale organizace, jako je ta moje, se lepším budováním schopností usilovně snaží zajistit světlejší budoucnost.
Abychom však uspěli, místní a mezinárodní rozvojoví partneři musí přeorientovat své myšlení.
Samotná humanitární pomoc nesčetné problémy Afriky nevyřeší.
Peníze jsou sice samozřejmě nutné, ale je nezbytné je vynakládat strategičtěji s cílem napravovat strukturální slabiny, které zachovávají nestabilitu.
Pokud by se například věnovalo víc prostředků na projekty zdravotní péče na komunitní úrovni, místní organizace by byly lépe připraveny postavit se čela, když hrozí epidemie.
Jednoduše řečeno, mezinárodní rozvojové společenství musí udělat víc pro investice do řešení vyrůstajících zdola, pro posílení schopností samotných Afričanů a nezacházet s nimi jako se subdodavateli svého vlastní utrpení.
Nejenže jsou místní organizace v lepším postavení hledat cesty ve spletitých jazykových a kulturních souvislostech, ale mají také v případě neúspěchu mnohem víc co ztratit.
Loňský rok byl pro mnoho Afričanů zničující; miliony trpěly v důsledku sucha, hladovění a násilí.
V Somálsku ale koordinovaná reakce na závažnou zdravotní hrozbu přinesla také novou naději na bezpečnější budoucnost.
Když se spojí místní vynalézavost s mezinárodní podporou, koloběh utrpení je možné přetnout.
Možnost pohlédnout sebejistě za další krizi je pro mnoho afrických zemí prvním krokem na dlouhé cestě k soběstačnosti.
Afrika, změna klimatu a summit G8
Britský ministerský předseda Tony Blair prohlásil, že dvěma ústředními tématy červencového summitu G8 budou africká chudoba a globální změna klimatu.
Může se zdát, že jde o dvě odlišné záležitosti.
Ve skutečnosti jsou však spjaty.
Cesta do vesnice v severoetiopském regionu Tigray, již jsem podnikl, ukazuje proč.
Jednoho rána jsem byl zaveden k vyschlému korytu řeky na kraji vesnice.
Zemědělci v řečišti kopali jámu, aby se dostali k hladině podzemní vody přibližně dva metry pod úrovní terénu.
Vysvětlili mi, že až donedávna šlo o trvalý tok – řeku, která teče po celý rok –, ale teď přestává během suchého období proudit.
V řečišti se objeví voda teprve s příchodem každoročních letních dešťů.
Do té doby vyprahlé obce kopou vodu, pokud ji dokáží najít a pokud mají prostředky na to, aby ji odčerpávali.
V severní Etiopii, tak jako ve většině Afriky, se v posledních letech výrazně proměnil koloběh srážek.
Etiopský venkovský život dlouho závisel na dvou úrodách, první během krátkého deště v březnu a v dubnu a druhé a hlavní během dlouhého deště v letních měsících.
V posledních letech krátké deště úplně ustaly a dlouhé deště kolísají.
Hlad je všudypřítomný.
Snad polovina dětí trpí těžkou podvýživou.
Většina aridní subsaharské Afriky, zejména v oblasti Sahelu (region jižně od Sahary), zažila za poslední čtvrtstoletí značný úbytek srážek.
K tomuto poklesu došlo zároveň s nárůstem povrchové teploty přilehlého Indického oceánu, což naznačuje, že pokles je ve skutečnosti součástí dlouhodobého procesu člověkem způsobeného globálního oteplování.
Nedostatek srážek přispívá nejen k chudobě a chronickému hladovění, ale také k začátkům násilností, když se hladovějící lidé střetávají kvůli vzácné potravě a vodě.
Kdykoliv propukne násilí v regionu trpícím nedostatkem vody, jako je súdánský Dárfúr, političtí předáci mají sklon pohlížet na problémy čistě politicky.
Pokud vůbec začnou jednat, mobilizují mírové jednotky, mezinárodní sankce a humanitární pomoc.
Avšak Dárfúr, stejně jako Tigray, ještě víc než mírové síly potřebuje rozvojovou strategii, která se vypořádá s hladem a suchem.
Vojáci nemohou udržovat mír mezi zoufale hladovými lidmi.
Jedním z postupů musí být pomoc zbídačeným africkým regionům „přizpůsobit se“ změně klimatu a vymanit se z pasti chudoby.
Oblasti s kritickým nedostatkem vody jako Etiopie a Súdán se mohou adaptovat, alespoň zčásti, pomocí dokonalejších technologií, jako je „kapkové“ zavlažování, zachytávání dešťové vody, lepší zařízení pro uchovávání vody, hluboké studny a agrolesnické postupy, které co nejlépe využijí řídké srážky.
Lepší postupy hospodaření s půdou (například opětovné vysazování zničených lesů) mohou znovu naplnit podzemní vodní kolektory.
Chudé země si tyto technologie nemohou samy dovolit.
A ani by to neměly mít zapotřebí.
Pomoc chudým zemím v Africe i jinde, která jim má umožnit adaptaci na změnu klimatu, bychom neměli popisovat jako dobročinnost či pomoc v nouzi, ale spíš jako kompenzaci za škody, jež nejchudší lidé na planetě utrpí.
Více pomoci těmto zemím, díky níž by měly uniknout krajní chudobě, slibujeme už celá desetiletí, ale stále ji neposkytujeme.
Kromě přizpůsobování se změně klimatu svět musí také omezovat rizika, jež planetě hrozí, a to snižováním emisí skleníkových plynů, které člověkem vyvolanou změnu klimatu způsobují.
Ačkoliv přizpůsobovat se změně klimatu je nezbytné – neboť k ní už dochází –, samotné to nestačí.
Jestliže lidstvo nedokáže zmírnit budoucí změnu klimatu, dopady rostoucích teplot, narůstajícího sucha, častějších a silnějších tropických bouří, zvyšujících se hladin moří a šíření tropických nemocí budou představovat obrovské nebezpečí pro celou planetu.
Co může být před námi, naznačují hladomory v Etiopii a násilí v Dárfúru.
Nejlepším způsobem omezování dlouhodobé změny klimatu je snižování uhlíkových emisí.
Existují přinejmenším tři možnosti: obrátit se k neuhlíkovým energetickým zdrojům, jako je sluneční nebo jaderná energie; zachytávat a odstraňovat oxid uhličitý vypouštěný z elektráren založených na uhlíku; zhospodárnit využívání energií, například přechodem k hybridním osobním a nákladním automobilům.
Velice pravděpodobně budou muset jistou úlohu hrát všechny tři metody.
Úsilí o redukci skleníkových plynů si vyžádá desítky let činnosti, avšak vzhledem k dlouhým realizačním lhůtám při změnách světových energetických soustav musíme začít už teď.
Bohaté země se musí ujmout vedení.
Je ironické, že Spojené státy, které se vykreslují jako přítel demokracie a zbídačených zemí, dávají na pomoc ze všech bohatých zemí nejmenší podíl svého HNP a odmítají se účastnit globálních snah na omezení emisí skleníkových plynů.
Obzvlášť ironické je to proto, že africké státy jako Etiopie stojí neochvějně a statečně po boku USA v boji za svobodu a proti terorismu, ačkoliv zápasí s hladem, nemocemi a chudobou.
Navíc země jako Etiopie vyvíjí srdnaté a skutečně pozoruhodné snahy o překonání svých problémů, navzdory nedostatku adekvátní a dlouho slibované pomoci ze strany nejbohatších zemí světa.
Afričané trpící hladem a suchem, ba všichni chudí lidé kdekoliv na světě mají právo žádat od USA a dalších bohatých zemí mnohem víc.
Tony Blair má pravdu, když své kolegy z bohatých zemí vyzývá, aby dodrželi své nesplněné sliby.
Jak napravit nespravedlnost v pozadí nedostatku vody v Africe
JOHANNESBURG – Představte si krizi, která vznikne u vás doma, na pracovišti nebo ve vaší komunitě.
Vy jste tuto krizi nezpůsobili a nemáte z ní žádný prospěch.
Přesto nesete hlavní tíhu jejích následků, zatímco ti, kteří ji způsobili a mají z ní prospěch, celý problém dál zhoršují.
V Africe se taková do očí bijící nespravedlnost bohužel stala realitou.
Třebaže Afrika přispívá ke globálním emisím skleníkových plynů pouhými čtyřmi procenty, patří mezi regiony, které jsou nejzranitelnější vůči klimatickým změnám a klimatické rozkolísanosti.
Klimatické poruchy a krize už dnes vážně poškozují lidský blahobyt a hospodářský rozvoj, přičemž mezi nejvážnější rizika patří změny ovlivňující množství vody.
Zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu v roce 2021 potvrdila, že globální oteplování zintenzivňuje a zrychluje koloběh vody.
Nejenže klimatické změny dál přispívají k ničivým dešťovým srážkám a záplavám, ale v mnoha oblastech také způsobují četnější a extrémnější sucha.
Výsledkem je ztížený přístup k pitné vodě v regionu, kde se každý třetí člověk už nyní dnes a denně potýká s nedostatkem vody.
Dalším výsledkem je větší hlad, podvýživa, a dokonce i hladomory.
K prvnímu hladomoru vyvolanému klimatickými změnami už došlo.
Madagaskar loni postihlo nejhorší sucho za posledních 40 let a země se potýkala s potravinovou krizí, kvůli níž 1,3 milionu lidí trpělo velkým hladem a desetitisíce lidí strádaly v život ohrožujících podmínkách.
V mezinárodních sdělovacích prostředcích si však těžký úděl Madagaskarců získal pramalou pozornost.
Madagaskar přitom není jediný.
V Africkém rohu ničí sucho úrodu a stavy dobytka v Keni, Somálsku a Etiopii.
Když lidé nemají přístup k základním potřebám doma, pravděpodobně začnou migrovat za lepšími podmínkami, což potenciálně zhorší ekonomickou a politickou nejistotu a naruší budoucí prosperitu.
To už se stalo v Angole, kde přetrvávající sucho donutilo tisíce lidí hledat útočiště v sousední Namibii.
Avšak zatímco ti, kdo mají z činností urychlujících klimatické změny nejmenší prospěch, mohou přijít o domov, zdraví a živobytí, ti, kdo za tuto situaci nesou největší zodpovědnost, neposkytli Africe ani zdaleka takové prostředky, jaké by jí umožnily adaptaci.
V roce 2009 se bohaté země zavázaly mobilizovat do roku 2020 částku 100 miliard dolarů ročně, aby pomohly rozvojovým zemím bojovat s klimatickými změnami.
Tomuto slibu však zdaleka nedostály, a lví podíl financí byl navíc určen na zmírnění následků, nikoliv na naléhavě potřebná adaptační opatření.
Přestože africké vlády odhadly, že do roku 2020 budou potřebovat 7,4 miliardy dolarů ročně, pobírala Afrika v letech 2014 až 2018 méně než 5,5 miliardy dolarů (zhruba pět dolarů na osobu) ročně, přičemž finance na adaptaci dosáhly pouhých 16,5 miliardy – sotva polovinu celkové částky určené na zmírnění následků.
Potřeba financí v Africe je dnes mnohem větší – a rychle stoupá.
Nejnovější zpráva o adaptačním propadu, kterou zveřejnil Ekologický program Organizace spojených národů, odhaduje, že adaptace v rozvojových zemích bude stát přibližně 70 miliard dolarů ročně, přičemž náklady se potenciálně vyšplhají na 140-300 miliard v roce 2030 a 280-500 miliard v roce 2050.
Klimatická konference OSN, která se konala v listopadu v Glasgowě, nabídla Africe jistý důvod k naději, neboť rozvinuté ekonomiky se zavázaly, že do roku 2025 přinejmenším zdvojnásobí společně poskytované finance na adaptaci rozvojových zemí oproti roku 2019.
I když však těmto závazkům dostojí – což není jisté –, pro zajištění vodní bezpečnosti v Africe se musí dělat více.
Africká rozvojová banka (AfDB) odhaduje, že pro zajištění vodních potřeb na tomto kontinentu bude zapotřebí 64 miliard dolarů ročně.
V současnosti se však do vodní infrastruktury v Africe každoročně investuje jen asi 10-19 miliard.
V zájmu zacelení této propasti přijali loni vedoucí představitelé Africké unie (AU) Program vodních investic pro kontinentální Afriku (AIP), který se zaměřuje na urychlení investic do klimaticky odolné regionální, přeshraniční i národní vodní infrastruktury, jakou představují přehrady, zavlažovací systémy, vodohospodářské informační systémy a kanalizační sítě.
AIP odhaduje, že do roku 2030 dokáže do těchto oblastí nasměrovat investice ve výši přibližně 30 miliard dolarů, což povede k vytvoření nejméně pěti milionů pracovních míst.
Rada afrických ministrů pro vodu navíc společně s Rozvojovým programem OSN, UNICEF, Rozvojovou agenturou AU, AfDB, Globálním centrem pro adaptaci a Globálním partnerstvím pro vodu (GWP) svolala Vysoký panel pro vodní investice.
Na úvodním zasedání loni v září přijal panel plán mobilizace mezinárodních financí pro vodní investice a urychlené realizace politik vedoucích k dosažení cílů trvale udržitelného rozvoje OSN.
Takzvaná iniciativa WASH (voda, kanalizace, hygiena), kterou prosazuje Jihoafrické rozvojové společenství s podporou GWP, zároveň realizuje životně důležité vodohospodářské cíle.
Iniciativa instaluje na hraničních přechodech v celém regionu zařízení na mytí rukou, což omezí přenos infekčních onemocnění, usnadní regionální obchodní a ekonomickou činnost a v konečném důsledku přispěje k realizaci Africké kontinentální zóny volného obchodu.
Stejně jako u všech podobných iniciativ však úspěch hodně závisí na financování.
Proto africké země a jejich mezinárodní partneři vyvinuli výsledkovou kartu vodních investic.
Tento přístup založený na datech sleduje dosažený pokrok, a tím pomáhá udržet tlak na odpovědné činitele.
Afrika klimatickou krizi nezpůsobila, avšak afričtí představitelé přebírají iniciativu v oblasti rozvoje strategií, jak se vyrovnat s touto krizí i s jejími dopady na vodní bezpečnost a hygienické podmínky na kontinentu.
Otázka zní, zda ti, kdo nesou za klimatické změny největší zodpovědnost, podpoří svá slova činy dřív, než bude pozdě.
Příslib digitálního zdraví
BASILEJ – Během přibližně 20 let od doby, kdy jsem poprvé pracovala jako mladá lékařka v Africe, se tento kontinent pozoruhodně změnil k lepšímu.
Žádná změna však není patrnější než způsob, jímž si Afrika osvojila mobilní technologie.
Lidé v Africe – a koneckonců ve všech nízkopříjmových a středněpříjmových zemích – chytají za pačesy příležitosti, které jim technologie nabízejí, a používají mobilní telefony ke všemu možnému: od odesílání plateb přes vystavování rodných listů až po zajišťování přístupu ke zdravotní péči.
Výhoda mobilních technologií spočívá právě v přístupu.
Bariéry typu zeměpisné vzdálenosti nebo nedostatku zdrojů, které dlouho bránily miliardám lidí v tom, aby získali potřebnou péči, se v digitální éře mnohem snáze překonávají.
A existuje bezpočet případů, kdy lze technologií využít ke zlepšení přístupu ke zdravotní péči a jejímu zajišťování.
Tato informace samozřejmě není nikterak nová a v posledních letech vzniká stále větší počet zdravotnických iniciativ založených na technologiích.
Jen málokterá z nich se však dostatečně rozšířila a dosáhla dlouhodobé udržitelnosti; většina projektů se nedostane přes pilotní fázi.
Výsledkem je značně rozdrobená krajina digitálních řešení – a tento stav může v některých případech ještě více zatížit stávající zdravotnické systémy.
Prvním krokem k řešení tohoto problému je stanovení, které faktory plodí úspěch – a které mu brání.
Zřejmě nejdůležitější pozorování zde zřejmě souvisí s otázkou, jakým způsobem je řešení spojené s realitou v terénu.
Technologie jsou koneckonců jen prostředkem umožňujícím inovace v zajišťování zdravotní péče, nikoliv cílem samy o sobě.
Největší naději na úspěch mají řešení, která se zaměřují na koncové uživatele, ať už jde o zdravotníky nebo o pacienty.
Základem tohoto přístupu je vědomí, že uživatelé nemusí vždy potřebovat nejšpičkovější technologie, nýbrž spíše řešení, která se snadno používají a zavádějí.
Zdánlivě zastaralé technologie, jako jsou hlasové a textové zprávy, mohou být pro zamýšlené uživatele mnohem prospěšnějšími nástroji než nejnovější aplikace či špičkové inovace například v oboru nanotechnologií.
Vezměme si například takzvaný Komunitně orientovaný projekt řešení hypertenze, který v Ghaně realizují Nadace Novartis, v jejímž čele stojím, a nezisková organizace FHI 360.
Tento projekt podporuje pacienty v tom, aby si sami hlídali zdravotní stav, zasíláním pravidelných mobilních připomínek o medikaci a také rad o nezbytných změnách životního stylu.
Tento přístup je úspěšný, poněvadž je orientovaný na pacienty a uplatňuje nástroje informačních a komunikačních technologií (ICT), které jsou snadno dostupné a běžně používané.
V zemi, kde penetrace mobilních telefonů přesahuje 80%, ale jen málokdo vlastní chytrý telefon, mají tato jednoduchá řešení největší dopad.
Praktičtí zdravotníci přitom musí vnímat digitální řešení jako nástroje zvyšující efektivitu péče, nikoliv jako prostředky, které jim komplikují již tak těžkou práci.
Společná tvorba řešení s lidmi disponujícími zkušenostmi se zajišťováním péče v prostředí s nedostatkem zdrojů může pomoci zajistit, aby se daná řešení dokázala odpovídajícím způsobem rozšířit.
Například telemedicínská síť, kterou Nadace Novartis a její partneři uvedli do provozu ve spolupráci s Ghanskou zdravotní službou, představovala přímou reakci na potřebu – kterou formulovali zdravotníci v terénu – rozšířit dosah odborných zdravotnických poznatků.
Síť umožňuje jednoduché telefonické spojení mezi terénními zdravotníky a konzultačními centry v referenčních nemocnicích vzdálených několik hodin, kde jsou čtyřiadvacet hodin denně k dispozici lékaři a specialisté.
Tento projekt byl od počátku reakcí na vyjadřovanou potřebu rozšířit dosah lékařských znalostí a v terénu ho plně realizovali pracovníci Ghanské zdravotní služby, díky čemuž byl tento model udržitelný v dostatečném rozsahu.
Aby se plně realizoval potenciál digitálního zdraví, je zapotřebí integrovat řešení do národních zdravotnických systémů.
Teprve pak mohou digitální technologie urychlit pokrok směrem ke všeobecnému zajištění zdravotní péče a řešit prioritní zdravotnické potřeby jednotlivých zemí.
Spolupráce mezi veřejnými i soukromými sektory zdravotnictví a ICT je zcela nezbytná.
Už od fáze plánování musí být základem pokroku multioborová partnerství pod stálým vedením vysokých vládních činitelů.
Životně důležitou podmínkou úspěšných strategií budou také vnitrovládní spolupráce, přímo vyčleněné financování digitálních zdravotnických řešení a efektivní mechanismy vládnutí.
Digitální technologie nabízejí obrovské příležitosti ke zlepšení způsobu zajišťování zdravotní péče.
Máme-li těchto příležitostí využít, musíme se poučit z předchozích zkušeností.
Budeme-li se dál zaměřovat na realitu koncových uživatelů a na prioritní zdravotnické potřeby, místo abychom se nechali oslňovat nejmodernějšími technologiemi, pak můžeme příslib digitálního zdraví naplnit.
Jak řešit potíže Afriky s vodou
ABIDŽAN – Voda je nepostradatelná pro život, přesto je v mnoha částech světa vzácná.
V důsledku klimatických změn zažívá Afrika nejhorší sucho od roku 1945, zejména v jižním Súdánu, Somálsku, Etiopii a severní Nigérii.
Tyto křehké oblasti nyní potřebují podporu světového společenství.
Musíme vytvořit houževnaté systémy, které zajistí přístup k pitné vodě pro všechny lidi a zlepší zajištění vodovodních a kanalizačních služeb v rychle rostoucích urbanizovaných územích Afriky.
Začít bychom měli rozšířením schopnosti Afričanů zužitkovat odpadní vody.
Ty se za předpokladu investic a vhodného hospodářství mohou stát udržitelným zdrojem bohatství pro mnoho Afričanů.
Prospělo by to také lidskému zdraví, zemědělské produktivitě a environmentální udržitelnosti.
Během posledních šesti let Africká rozvojová banka (ARB) investovala 3,3 miliardy dolarů do projektů rozšiřujících přístup k vodě a zlepšujících hygienu, z čehož zhruba 2,2 miliardy dolarů šly do služeb ve městech, které se dostanou přinejmenším k 17 milionům osob.
ARB podporuje integrovaný městský vodohospodářský model (IMVM), který v souladu šestým Cílem udržitelného rozvoje OSN umožňuje obcím čerpat udržitelné příjmy z nakládání s kapalnými a tuhými komunálními odpady.
Úsilí IMVM vyžaduje značné počáteční investice a obnáší vysoké kapitálové a provozní náklady.
Jen nemnoho afrických měst shromažďuje a upravuje víc než 20 % odpadních vod vznikajících prostřednictvím centralizovaných kanalizačních soustav.
Zbylých 80 % představuje obrovský nevyužitý zdroj potenciálně hodnotných kapalných a tuhých odpadů.
Za předpokladu správných investic, prozíravosti a odhodlání může tento podceňovaný zdroj vytvářet pracovní místa a zajistit udržitelný růst.
Nakládání s odpadními vodami je tedy stěžejním prvkem strategických priorit ARB, známých jako Horních pět met, jejichž cílem je zlepšit kvalitu života Afričanů, posílit veřejné zdraví, dosáhnout rovnosti žen a mužů, vytvářet pracovní místa a zvýšit odolnost komunit vůči dopadům změny klimatu.
Voda v rámci Horních pěti met sehraje klíčovou úlohu také při dosahování industrializace a udržitelného zemědělství.
Snížením četnosti povodní v kamerunském Yaoundé z 15 výskytů ročně na pouhé tři pomohla ARB ochránit zhruba 300 000 osob a jejich majetky.
Realizací projektu kanalizace za 40 milionů dolarů ARB ve městě rovněž přispěla ke snížení podílu obyvatel postižených malárií z 16 % na 12 %.
Projekt integrované správy povodí Gourou, jejž ARB financovala 23 miliony dolarů, přinesl Abidžanu na Pobřeží slonoviny výrazný úbytek záplav v celém povodí a zlepšil živobytí 2,8 milionu obyvatel.
Poté, co v Zimbabwe během pandemie cholery v letech 2008-2009 zemřelo 4300 lidí, podpořila ARB a další dárci Urgentní projekt modernizace rozvodů vody a kanalizace za 43,6 milionu dolarů.
Ten zajistil nouzové opravy kanalizačních soustav v urbanizovaných územích a pomohl 2,5 milionu lidí.
Všechny systémy nakládání s odpadními vodami, jež ARB podporuje, se řídí strategiemi udržitelnosti, aby se zajistilo, že posílí ekonomické přínosy, prospějí místním komunitám a zůstanou finančně dostupné.
Tyto projekty také pomáhají zemím upotřebit a zužitkovat odpadní toky přetvářením splašků na bioplyn a hnojiva.
Současně ARB doplňuje práci na financování projektů svým nástrojem AWF, který přitahuje navazující investice do africké vodohospodářské infrastruktury.
Únorové záplavy a silné větry vyvolané tropickou bouří Dineo zpustošily pobřeží Mosambiku a vážně postihly místní obyvatelstvo.
Jen několik týdnů nato AWF zahájil studii proveditelnosti pro záměr zlepšení životních podmínek a odolnosti vůči změně klimatu napříč mosambickou provincií Inhambane, kde bouře udeřila.
AWF ve spolupráci s organizací Global Water Partnership zavádí systémy IMVM do pěti afrických měst, včetně Kinshasy v Demokratické republice Kongo a Marondery v Zimbabwe.
Jen v samotné DR Kongo lze očekávat, že soustavy IMVM do roku 2030 zlepší přívod vody a kanalizaci pro 17 milionů lidí.
O znalosti ARB se opírá také Nadace Billa a Melindy Gatesových, která poskytuje grant ve výši 18 milionů dolarů na financování druhé fáze Programu městské sanitace.
Toto úsilí přispěje k rozvoji podnikatelských inovací směřujících k cenově dostupné a udržitelné sanitaci v Africe, která by mohla přímo sloužit dvěma milionům obyvatel měst a dalším šesti milionům lidí prostřednictvím doplňkových projektů.
V oblasti nakládání s odpadními vodami má před sebou Afrika podstatné a spletité výzvy.
ARB je však odhodlána poskytovat příležitosti, které africkým komunitám přinášejí ovoce – ve smyslu veřejného zdraví a lepší hygieny, hospodářského rozvoje a ochrany životního prostředí.
Ke zlepšení kvality života všech Afričanů bude nezbytné politické odhodlání, partnerství veřejného a soukromého sektoru a robustní zapojení veřejnosti.
ARB se v rámci Horních pěti met snaží tyto tři složky propojit.
Všichni zainteresovaní – v Africe i na mezinárodní úrovni – musí zintenzivnit společnou snahu zajistit čistou a finančně dostupnou vodu pro všechny a pomoci africkým zemím, které procházejí strádáním v důsledku historického sucha.
Je naší morální povinností tak učinit.
Vždyť voda znamená život.
Společně proti malárii
LOMÉ/GABORONE – Jako Afričanky ve vedení vlivných a na účinný vliv soustředěných organizací – Nadace Ecobank a Aliance afrických lídrů proti malárii (ALMA) – zaníceně usilujeme o vytvoření prosperující, inkluzivní a udržitelné africké ekonomiky.
K dosažení tohoto cíle je ale zapotřebí urychlit pokrok směřující k vykořenění chorob, jež naše komunity nadále olupují o jejich nejhodnotnější zdroj: zdravé lidi.
Jednou z těchto chorob je malárie.
Jistěže, Afrika v poslední době udělala v boji proti malárii velký pokrok.
V letech 2010 až 2015 kontinent v rámci celosvětových Rozvojových cílů tisíciletí snížil míru výskytu malárie (počet nových infekcí) o 21 % a počet úmrtí na malárii o 31 %.
Malárie přesto zůstává vážnou hrozbou pro slušný život milionů Afričanů.
V roce 2015 se celosvětově malárií nakazilo zhruba 212 milionů lidí, přičemž 47 % případů bylo soustředěno do pouhých šesti afrických zemí.
Téhož roku v důsledku malárie zemřelo přibližně 429 tisíc lidí, převážně dětí ve věku do pěti let, přičemž 92 % těchto úmrtí postihlo Afriku a 40 % pouhé dvě země, Nigérii a Demokratickou republiku Kongo.
Je tedy naléhavě zapotřebí pokrok urychlit – a s malárií nadobro skoncovat.
Je to mravní i ekonomický imperativ.
Onemocnění a úmrtí, jimž lze předejít, omezují schopnost komunit přispívat k tolik potřebné ekonomické transformaci Afriky.
V mnoha afrických zemích malárie snižuje růst HDP o jeden procentní bod ročně.
Snahu skoncovat s malárií nelze proto oddělovat od snahy zajistit napříč Afrikou prosperitu.
Think tank Kodaňský konsenzus odhaduje, že každý dolar investovaný do potlačení malárie přinese 36 dolarů ekonomických výnosů.
Aby africké země sklidily takovou úrodu, budou muset podstatně posílit mobilizaci domácích zdrojů.
Zásadní úlohu ve vývoji inovativních řešení, která si poradí se sílící rezistencí malárie vůči stávajícím lékům, jakož i s rostoucí odolností moskytů vůči insekticidům, musí sehrát především africký soukromý sektor.
Nadto může soukromý sektor pomoci odstranit projevy nehospodárnosti v řízení dodavatelských řetězců a logistice a tím přispět k distribuci insekticidů a moskytiér s dlouhou životností.
Samozřejmě, i s investicemi soukromého sektoru bude pokrok směřující k vykořenění malárie v Africe nerovnoměrný, zejména proto, že různé země jsou různě daleko na cestě k cíli.
Senegal – kde se podíl ambulantních návštěv souvisejících s malárií snížil z 36 % v roce 2001 na pouhých 3,3 % loni – směřuje k dosažení takzvané preeliminace do roku 2020.
Jiné africké země – například Angola a Somálsko – přitom horko těžko dosahují vůbec nějakého pokroku, jak naznačuje bodové hodnocení zodpovědnosti a aktivity od ALMA.
Žádná jednotlivá africká země nemůže malárii spolehlivě vymýtit, dokud nemoc zůstane bujná mezi sousedy.
Malárie totiž na hranice nedbá.
Právě proto má zásadní význam, aby africké vlády spolupracovaly a za pomoci všech dostupných nástrojů dosáhly komplexního zvládnutí malárie, preeliminace a nakonec eliminace.
Cílem ALMA – koalice 49 afrických hlav států a vlád usilujících o vymýcení malárie do roku 2030 – je rozvíjet právě takovou spolupráci, zacílením na zodpovědnost a aktivitu na národní, regionální i globální úrovni.
ALMA poskytuje manažerské nástroje, například systém bodového hodnocení zodpovědnosti a aktivity, které pomáhají sledovat pokrok, určovat překážky a úzká hrdla a rozvíjet řešení.
Tyto nástroje jsou všestranné a lze je přizpůsobit pro použití napříč kontinentem.
V případě potřeby ALMA poskytuje podporu směřující k řešení potíží přímo v jednotlivých zemích, ve spolupráci s partnery nebo prostřednictvím manažerských struktur založených na dosahování výsledku.
Svůj díl práce dělá také Nadace Ecobank: investováním peněz a poskytovaných služeb a školení posiluje v Africe účinek partnerství Globálního fondu.
Nadace přispívá k posilování kapacit finančního řízení mezi příjemci grantů v Nigérii, Senegalu a Jižním Súdánu, čímž v těchto zemích odemyká financování zdravotnických programů.
V současnosti svou podporu rozšiřuje do Čadu a Zambie.
A to není vše.
Za pomoci digitální finanční platformy Nadace Ecobank využívá své přítomnosti k přizvání nových financí do boje proti malárii.
Mimo to posiluje také povědomí, ve vlastním kolektivu a mezi dalšími zainteresovanými, o způsobech podpory prevence malárie, mimo jiné prostřednictvím moskytiér a čistého životního prostředí.
Cíl vykořenit malárii ještě za našeho života se může zdát ambiciózní, ale je dosažitelný.
Vlády a soukromý sektor v Africe společně dokážou dát dohromady investice a aktivitu, jichž je zapotřebí k definitivnímu odstranění nemoci, a tím zajistit větší prosperitu napříč kontinentem.
Afrika potřebuje tradiční média
ABUJA – Aliou Sall, bratr senegalského prezidenta Mackyho Salla, v červnu rezignoval na post šéfa státního spořicího fondu poté, co veřejnost rozhořčila nařčení (jež popírá), že byl zapojen do korupčních obchodů s ropou a plynem.
Rozhořčení veřejnosti se projevilo skrze sociální média a v ulicích Dakaru.
Vyvolala ho ale investigativní práce novinářů BBC, což zdůrazňuje přetrvávající schopnost tradičních médií prosazovat změny.
Platformám sociálních médií se věnuje mnoho pozornosti kvůli jejich rychlosti a přístupnosti.
Pro posilování odpovědnosti tam, kde je často obtížné ji najít, má přesto nadále zásadní význam věrohodný svobodný tisk, který jednoduše nepapouškuje oficiální postoje veřejných orgánů ani zájmových skupin, ale hledá pravdu.
V Africe se přitom nezávislým investigativním novinářům často daří odhalit korupci na vysoké úrovni, zneužívání moci a nekalé obchodní obchody.
V Keni například přední místní noviny uvedly, že Philip Kinisu, bývalý předseda Komise pro etiku a boj proti korupci, obdržel podezřelé platby od Národní služby mládeže.
Navazující vyšetřování této státní organizace odhalilo další korupční dohody, což Keňany přimělo vyjít protestovat do ulic.
Držitelé moci ale vědí jak přejít do protiútoku – a neberou si servítky.
V mnoha afrických zemích tudíž dochází k rozleptávání, potlačování, a dokonce demontáži svobodného tisku.
Nejvyhrocenější příklad potlačování médií v Africe se nachází v Eritreji, kde Reportéři bez hranic odhadují, že ve vězení strádá nejméně 11 novinářů.
Země má jen jednoho nezávislého a nestranného poskytovatele zpravodajství, rozhlasovou stanici, kterou provozují exiloví novináři a která sídlí v Paříži – a její signál je často rušen.
Útoků na už beztak chatrnou svobodu afrických zpravodajských médií ovšem přibývá.
Často k nim dochází v podobě násilí na nezávislých novinářích.
V Nigérii loni dva novináře napadli bezpečnostní agenti podléhajícími prezidentovi.
V Ghaně byl v lednu zastřelen žurnalista pracující v utajení, když ke mstě na něm vyzval jistý politik za to, že zveřejnil odhalení o korupci v tamních fotbalových soutěžích.
Také vlády se snaží prosadit kontrolu nad mediálními tituly, i když to znamená jejich rušení.
V Tanzanii vláda prezidenta Johna Magufuliho pod záminkami jako „pobuřování“ a „ohrožení národní bezpečnostní“ pozastavila noviny a zakázala rozhlasové stanice kritické k jejímu působení.
Zpravodajské organizace jsou pod tlakem, nejméně v jednom případě ze strany ozbrojenců, aby šířily zprávy příznivé pro vládnoucí elitu.
Nezávislá média nadto svírá chronický nedostatek financí.
Novinářům nejenže chybí prostředky na podporu jejich práce, ale často jsou tak žalostně ohodnoceni, že se sami stávají náchylnými ke korupci.
V Nigérii je běžná „žurnalistika hnědých obálek“ – osoby či organizace novinářům platí za uveřejnění příznivých sdělení.
Kde dojde k umlčení, zastrašení či podmanění nezávislých médií, má veřejnost jen málo možností jak získat informace přesahující to, co jí vnucují vlády a lobbistické skupiny.
Svou roli mohou sehrát platformy sociálních médií, ale jejich hlavní síla – jejich demokratická povaha – je zároveň jejich osudnou vadou.
Ukázaly se jako ideální k šíření falešných zpráv, které otráví veřejnou debatu a naruší důvěru ve fakta a instituce.
Tento průběh bylo zřetelně vidět během poslední nigerijské předvolební kampaně.
Na sociálních médiích se virálně šířily falešné zprávy, včetně tvrzení, že prezident Mohammadu Buhari zemřel a byl nahrazen dvojníkem.
Přesvědčily miliony Nigerijců; někteří dokonce spáchali vraždy jako odvetu za smyšlené násilnosti.
S vědomím účinnosti takových fám začaly osoby blízké politickým stranám vymýšlet a uvádět do oběhu tvrzení, která prospějí jejich kandidátům, což silně pokřivilo předvolební kampaň.
Poskytovatelé nezávislého tradičního zpravodajství nejenže se tomuto problému vyhýbají, ale jsou klíčem k jeho řešení, neboť pouze oni dokážou věrohodně ověřit zprávy kolující v sociálních médiích.
Právě proto Facebook a Google spolupracují s tradičními mediálními organizacemi za účelem boje proti šíření fake news na jejich platformách v Nigérii, Jižní Africe, Zambii, Keni a Zimbabwe.
Mají-li ovšem tradiční nezávislá média plnit svou stěžejní úlohu, potřebují prostředky.
Tam, kde vlády zužují tiskovou svobodu překážkami, měli by nezbytné financování posílit západní dárci.
Vzhledem k významu věrohodného a svobodného tisku jak pro rozvoj, tak pro demokracii se bezpochyby jedná o vhodnou investici.
Rovnost pohlaví pro africké vědce
KIGALI – Dívka v Etiopii by mohla vyrůst v inženýrku, která navrhne metodu na zlepšení výnosů ze zemědělství, jedině pokud by měla správného mentora.
Mladá žena v Malawi má nápady na novou léčbu rakoviny, ale nikdy je neuplatní, pokud ji vyloučí ze školy.
A dívka ze Rwandy má všechny dovednosti pro vytvoření matematického modelu ke zmírnění následků sucha; potřebuje pouze výzkumný grant, který jí pomůže zaplatit vysokou školu.
Globální nerovnováha pohlaví je ve vědě, technologii, inženýrství a matematice – v takzvaných STEM disciplínách.
V Africe však tato nerovnováha ohrožuje více než jen budoucnost jednotlivců.
Připravuje také kontinent o talent a příspěvek potřebný k rozvoji a pokroku.
Zpráva Africké rozvojové banky z roku 2011 říká, že “dostat ženy do vědy a technologie nakonec slibuje obohatit společnost jako celek.”
Dosažení rovnosti pohlaví ve STEM je možné a mnoho afrických vědců ukazuje světu, jak toho dosáhnout.
Potřebují však pomoc a programy, které nabízejí stipendia a podporu, jsou jedním z nejlepších způsobů, jak dosáhnout rovnosti ve vědě.
Příčiny genderové nerovnováhy v africkém STEM jsou často přirovnávány k děravé trubce: dívky začínají se zájmem a vlohami, ale v různých místech svého vzdělávání tyto disciplíny opustí.
První údaje od iniciativy Mastercard foundation – zaměřené na obrácení tohoto trendu – ukazují, že komplexní přístup k ucpání netěsností může opravdu způsobit změnu.
Úspěch začíná uznáním, že rovnost pohlaví ve STEM hraje roli.
“Věda nás potřebuje” je způsob, jakým to popisuje Armanda Kouassi, průmyslová inženýrka a stipendistka Mastercard foundation.
“S rozdílnými myšlenkami a úhly pohledu přicházejí lepší řešení a smýšlení, které postrkuje vědecké inovace kupředu a přináší prospěch celé Africe.
Kouassi má pravdu.
Afrika si nemůže dovolit prohýřit její mladý ženský talent.
Subsaharská Afrika čelí nedostatku zhruba 2,5 milionu inženýrů, technologů, matematiků a vědců.
Tento nedostatek expertízy ohrožuje několik Udržitelných rozvojových cílů, jako je zabezpečení potravin, zdravotní péče, čistá voda, energie a infrastruktura.
Odstranění genderových bariér ve STEM vyžaduje, aby africké vlády učinily rovnost ve vědě svou prioritou.
Nikde se to neděje úspěšněji, než ve Rwandě, kde naše kolektivní zkušenost pomohla více než 1250 dívkám a mladým ženám excelovat v disciplínách STEM.
Africký institut pro matematické vědy (AIMS) ve rwandském hlavním městě Kigali je jedním z těchto agentů změny.
Škola věří, že další Einstein by mohla být Afričanka, což je vzdělávací přístup, který informuje o své komplexní strategii jak ucpat netěsnosti v rozvojovém potrubí pro STEM.
Inovativní přístup AIMS zahrnuje pomoc vládám ve školení učitelů, zajištění, že studentky nejsou ve třídách masivně přečísleny, podporu studentkám, které jsou matkami, a také propojení s vůdčími představiteli průmyslu s cílem pomoci absolventům uspět ve svých kariérách.
K přilákání většího množství studentek je 30% stipendií vyhrazeno žadatelkám z řad žen a škola se bude v blízké budoucnosti snažit úroveň 50%.
Podobně také Carnegie Mellon University Africa (CMU-Africa), také z Kigali, propaguje změnu a to vymezením 30% svých stipendií pro mladé ženy.
Tyto závazky budou mít pozitivní efekt na celou instituci, jelikož se CMU-Africa snaží výrazně zvýšit zápis mladých studentek se zájmem o vědu.
No a konečně Fórum pro vzdělávání afrických žen (FAWE) ve Rwandě financovalo vzdělávání 1200 dívek, které se přihlásily do nejlepších středních škol v zemi, specializovaných na předměty STEM.
Odhaduje se, že 70% z těchto studentů bude pokračovat na univerzitní úrovni.
Navzdory těmto pozitivním vývojům nepůjde rovnosti dosáhnout pouze kvótami.
K dosažení trvalých zisků bude zapotřebí příležitostí mimo třídy.
Ve FAWE Rwanda, v programu nazvaném Tuseme (svahilské slovo znamenající “promluvme si“) je dívkám nabízeno školení ve vedení prostřednictvím dramatu, zpěvu a kreativních umění, aby je naučilo prezentačním, vyjednávacím a rozhodovacím schopnostem.
FAWE Rwanda také pracuje s učiteli na rozvoji pedagogických metod reflektujících pohlaví.
Podobně jsou u CMU-Africe zváni účastnit se univerzitního symposia Setkávání myslí, výročního globálního setkání pro vysokoškoláky k předvedení jejich práce širšímu publiku z řad profesorů, studentů, vládních činitelů a zástupců průmyslu.
A Next Einstein Forum, výběrový program při AIMS, který oceňuje nejlepší africké vědce a technology – z nichž je 40% žen – poskytuje rodícím se inovátorům příležitost vést jejich vlastní výzkum, zatímco budou inspirovat další generaci vědců.
Nerovnosti, kterým čelí dívky a mladé ženy v africkém vzdělávání, nemohou být vymazány přes noc.
Jak vzpomíná Rebecca, stipendistka Mastercard Foundation z Ugandy, “Když jsem byla na škole, kluci nám říkali ‘poloviční chlapi,‘ protože když jste žena a studujete vědu, jste napůl chlap.“ Rebecca nicméně dodává, “Bylo cool být studentkou vědy.“
Afrika potřebuje více žen, které budou sdílet nadšení Rebeccy pro STEM.
K zajištění toho, aby věda zůstala pro dívky atraktivní, musí školy, vlády a průmysl spolupracovat ve vzdělávání učitelů a mentorů, a musí alokovat zdroje potřebné k uzavření této mezery.
Jak si nedávno všimla Miranda, další stipendistka Mastercard Foundation,“Jak se snažíme najít nové inovace a vynálezy k řízení ekonomiky, věřím, že matematika a věda jsou na popředí tohoto pokroku.“ Jako profesionálové pracující na zlepšení vzdělání Afričanů nemůžeme souhlasit více.
Investice do zdraví Afričanů
LOMÉ – Africký zdravotnický sektor představuje obrovskou investiční příležitost, jejíž hodnotu Hospodářská komise OSN pro Afriku odhaduje na 66 miliard dolarů ročně.
Přesto afričtí představitelé a dárci dál diskutují o afrických zdravotnických systémech z pohledu mezer ve financování.
Tyto mezery se přitom uzavřou až ve chvíli, kdy bude Afrika vnímána jako investiční destinace, nikoliv jako příjemce zahraniční pomoci.
Silné zdravotnictví je nezbytným předpokladem hospodářského rozvoje.
Rozvojová pomoc určená na africké zdravotnictví však není dostatečně předvídatelná, aby mohla udržet potřebné dlouhodobé investice.
Například dovoz léčiv stojí Afriku odhadem 14 miliard dolarů ročně.
Vytvoření podmínek pro místní výrobu farmaceutik by tuto položku nejen snížilo, ale zároveň by vedlo ke vzniku 16 milionů pracovních míst.
(To je jen další z důvodů, proč podpořit Africkou kontinentální oblast volného obchodu AfCFTA.)
Přesto je často slibována pomoc v tříletých časových intervalech, přičemž neexistuje žádná záruka, že bude skutečně poskytnuta, jakmile vyvstane potřeba financovat naplánované programy.
K tomuto účelu by se samozřejmě daly použít domácí veřejné zdroje.
Vzhledem k nízkému hospodářskému růstu a vysokým nákladům na obsluhu dluhu však mají mnohé africké vlády omezený fiskální prostor.
V případě zesílení důrazu na lepší výběr daní však mají Afričané vyšší šanci zvýšit své domácí příjmy.
A rozpočty často podléhají změnám politické garnitury a priorit, což konzistentním dlouhodobým investicím brání.
Výsledkem je, že výdaje na zdravotnictví jsou v Africe žalostně nedostatečné.
V roce 2015 se tento kontinent podílel na pouhých 2% z celkového objemu 9,7 miliardy dolarů celosvětových výdajů na zdravotnictví, ačkoliv představuje 16% globální populace a 26% globální zátěže nemocnosti.
Zvýšení výdajů na zdravotnictví v Africe není otázkou navýšení pomoci; je zjevné, že štědrost externích dárců už dosahuje maxima.
Spíše jde o to přimět soukromé aktéry – zejména Afričany –, aby se chopili odpovídajících podnikatelských příležitostí.
Rozsah těchto příležitostí bychom neměli podceňovat.
Rychlý populační růst má v kombinaci s delší střední délkou života za následek, že zdravotnické potřeby států v nadcházejících letech výrazně porostou.
Očekává se, že do roku 2030 se bude 14% obchodních příležitostí v oblasti globálního zdraví nacházet v Africe a trhy zdraví a wellness na tomto kontinentu budou mít hodnotu 259 miliard dolarů.
Naplnění zdravotnických potřeb rostoucí africké populace – a potažmo zajištění zdravé pracovní síly, která bude hnacím motorem hospodářské transformace kontinentu – bude vyžadovat předvídatelnější a trvale udržitelnější financování, které se bude řídit spolehlivými dlouhodobými strategiemi.
Zde by si měla vzít hlavní slovo africká diaspora.
Za současné situace budou zdravotnické výdaje financované z peněz africké diaspory s vyšší pravděpodobností použity na úhradu léčebných výloh nemocného příbuzného (nebo obecněji řečeno na spotřebu), než aby se investovaly do posílení systému.
Takové investice by vyžadovaly seskupování a vyčleňování zdrojů (prostřednictvím důvěryhodných prostředníků) na projekty, které dokážou v kterémkoliv okamžiku naplnit potřeby celých komunit.
A to předpokládá posun těžiště směrem od řešení shora dolů k rozvoji pružných systémů, jež začínají na úrovni komunit.
Do roku 2020 budou například zapotřebí dva miliony komunitních zdravotníků, kteří zajistí, že každý Afričan bude mít přístup ke kvalitní péči.
Takové řešení není nové; komunitní zdravotníci byli klíčovou součástí zdravotní péče, kterou v 50. letech využívali moji rodiče v Pobřeží slonoviny.
K vybudování systému, který dokáže naplnit zdravotnické potřeby dneška a současně vytvořit dva miliony pracovních míst, je však zapotřebí předvídatelné financování.
Mezi další cílené investice patří řízení nemocnosti, což je trh s odhadovanou hodnotou 14 miliard dolarů, a monitoring pacientů na dálku, jehož hodnota se odhaduje na 15 miliard dolarů.
Čím stabilnější je investiční prostředí, tím ochotněji budou aktéři ze soukromého sektoru financovat rozsáhlé intervence, které jsou zapotřebí k uvolnění produktivního potenciálu Afriky.
Zřizování speciálních ekonomických zón, které jsou úspěšné v zemích jako Etiopie, dále zvýší předvídatelnost a důvěru, což povede k dalšímu pokroku.
V době, kdy se vedoucí představitelé připravují na 72. světové zdravotnické shromáždění, které Světová zdravotnická organizace pořádá tento měsíc v Ženevě, stojí za to zdůraznit limity afrického rozvoje taženého dárci.
Mají-li být položeny základy ekonomické transformace – mimo jiné i implementací AfCFTA –, musí Afričané doma i v zahraničí zvýšit své úsilí.
Jak nám kdysi připomněl ekonom John Maynard Keynes, v dlouhodobém měřítku jsme všichni mrtví.
Dlouhodobé zdravotnické investice jsou však určeny pro živé.
To znamená, že ti, jejichž životy právě začínají, dokážou vybudovat lépe prosperující budoucnost a zajistit, aby si i příští generace mohly užít delší, zdravější a plodnější životy.
Dostupnost zdravotní péče nesmí přehlížet africké seniory
DAR ES-SALAAM – Mojí babičce je 76 let a mému dědečkovi 83 let.
Prožili spolu plodný život, pěstovali plodiny a pásli dobytek v zapadlé horské vísce na jihozápadě Ugandy.
Kdykoli však na ně myslím, žasnu víc nad jejich pevným zdravím než nad jejich tvrdou prací.
Kdykoli moji prarodiče potřebují lékařskou péči, vzhledem k odlehlosti obce musí ujet 25 mil na motocyklech boda-boda do nejbližší nemocnice a za zpáteční cestu zaplatit kolem 50 000 ugandských šilinků (asi 13 dolarů).
Jelikož byli nedávno kvůli věku vyškrtnuti ze zdravotního pojištění, musí dát další peníze za samotné ošetření.
Jinými slovy návštěva u lékaře je pro mé prarodiče – a mnoho starších Afričanů – náročná, nákladná a velice vzácná.
Experti na mezinárodní rozvoj jsou dostupností zdravotní péče posedlí.
Představitelé desítek zemí v květnu na každoročním Světovém zdravotnickém shromážděníSvětové zdravotnické organizace debatovali, jak dosáhnout všeobecné dostupnosti zdravotní péče prostřednictvím Cílů udržitelného rozvoje Organizace spojených národů.
Většina pozornosti se ovšem soustředila na matky, novorozence a děti; starší obyvatelé rozvojových zemí byli do značné míry přehlíženi.
Nebude-li se toto opomenutí řešit, zůstane rostoucí podíl populace bez přístupu k finančně dostupné zdravotní péči.
Podle Světové banky očekávaná délka dožití v subsaharské Africe v posledních desetiletích vytrvale stoupá, z pouhých 40 let v roce 1960 až na současných 60 let.
Bude-li trend pokračovat, počet Afričanů, kteří přežijí své 60. narozeniny, se do roku 2050 víc než zdvojnásobí.
To je samozřejmě dobrá zpráva; dlouhověkost je klíčovým ukazatelem lidského rozvoje.
Boom afrických seniorů bude ale katastrofou, pokud bude delší život znamenat život v nemoci z důvodu nedostatečné zdravotní péče.
V Ugandě mnohým zdravotnickým centrům na venkově schází personál, zásoby a infrastruktura k uspokojení potřeb starších pacientů.
Malé kliniky obvykle posílají své nejstarší pacienty do nejbližší velké nemocnice, která je často mnoho mil daleko.
Cestovat na motocyklu v náročném terénu může škodit zdravotnímu stavu; když ale není jiné východisko, churavý člověk si musí vybrat mezi kodrcavou jízdou na zadním sedadle motocyklu a upuštěním od léčby.
Stěží lze vinit ty, kdo zvolí druhou možnost.
Podle zprávy vypracované roku 2010 lékaři z Národní referenční nemocnice Mulago v Kampale jsou ugandské boda-boda hlavní příčinou úrazů souvisejících se silniční dopravou.
Během sledovaného období v této nemocnici tvořili pasažéři motocyklů 41 % z 1500 případů traumat a úrazy osob cestujících na motocyklu spolykaly 62,5 % rozpočtu nemocnice na chirurgii.
Vzhledem k nebezpečnosti cestování není divu, že se moji prarodiče zdráhají vyhledat lékařskou péči.
Největší překážkou pro zdravotní péči v Ugandě – stejně jako všude jinde – jsou samozřejmě peníze.
Vědci na univerzitě Makerere v roce 2015 zjistili, že o tom, jaký přístup mají starší lidé ke zdravotnickým službám a jak jich využívají, rozhoduje především příjem domácnosti.
Situace se podobá Spojeným státům, kde průměrné roční náklady na zdravotní péči rostou už desítky let.
Jenže zatímco v USA se starší pacienti mohou obrátit na Medicare (program, který v roce 2017 tvořil 15 % federálních výdajů), seniorům ve většině afrických zemí se dostává nižší vládní podpory.
Nedostatek vyhrazených prostředků ovšem neznamená, že afričtí vůdci musí své starší voliče přehlížet.
Spojováním služeb péče o seniory se stávajícími programy lze zdravotní přínosy rozšířit na špatně obslouženou populaci.
Například iniciativy zaměřené na jeden sektor, třeba programy léčby HIV/AIDS, by mohly zahrnovat složky vstřícné k seniorům.
Zdravotníci pomáhající nastávajícím a čerstvým maminkám by také mohli být školeni k poskytování domácí péče starším členům vícegeneračních domácností.
Takové iniciativy by nevyžadovaly obrovské sumy peněz; nejdůležitějším faktorem jejich uvedení do života je spíš politická podpora a efektivní integrace programů.
Rozvojové země dosáhly značných pokroků, co se týče zlepšení zdravotní péče pro mladé.
Teď musíme udělat totéž pro seniory.
V Ugandě by bylo možné vládní národní strategii zdravotní péče snadno posílit doplněním seniorů do seznamu takzvaných zranitelných skupin.
Dalším způsobem jak dostupnost rozšířit je začlenit péči o starší pacienty do stávajících rámců – příkladem je program rozšíření zdravotní péče v Ethiopii, komunitně založený zdravotnický program v Tanzanii a venkovské zdravotnické týmy v mé zemi.
Konečně je třeba důkladně revidovat komunitní programy zdravotního pojištění, aby se zabránilo vyloučení chudých starších pacientů.
Chceme-li zachovat dostupnost a chránit seniory, aby se nedostali na mizinu, jsou nezbytné reformy směřující ke vzniku pojišťovacích plánů, které budou finančně stabilní a opřené o větší počet účastníků.
Všichni toužíme žít dlouhé, zdravé a produktivní životy – tak jako moji prarodiče.
Bez celoživotní dostupnosti kvalitní zdravotní péče bude ale dlouhověkost víc otázkou štěstí než vědy.
Charakter každé společnosti lze soudit podle toho, jak se chová ke svým nejmladším a také nejstarším členům.
Tatáž úvaha platí i pro vlády.
Desetiletí industrializace v Africe
VÍDEŇ – V provázané globální ekonomice dneška zůstává Afrika slabým článkem.
Pokud chce svět splnit Udržitelné rozvojové cíle a završit tím Agendu pro udržitelný rozvoj 2030 OSN, musí Africe pomoci zrychlit její rozvoj prostřednictvím rychlé a odpovědné industrializace.
Afrika není v žádném případě odsouzena k pokulhávání za zbytkem světových ekonomik.
Naopak, mohla by se snadno stát globální ekonomickou velmocí a to během následujících deseti let.
K naplnění tohoto potenciálu se však Afrika musí industrializovat.
Význam této skutečnosti byl v poslední době opakovaně zdůrazňován na mezinárodních fórech, včetně šesté Tokyo International Conference on African Development (TICAD VI) v srpnu minulého roku, a summitu G20 v čínském Hangzhou v září minulého roku.
G20 zahrnula industrializaci v Africe – a vlastně všech nejméně rozvinutých zemích (Least Developed Countries, LDCs) – do své agendy poprvé.
Agenda 2063 Africké unie toto směřování také podporuje.
Nedávná rezoluce Valného shromáždění OSN, která vyhlašuje léta 2016-2025 za Třetí dekádu průmyslového rozvoje Afriky, je jedním z dalších kroků tímto směrem.
Organizace, kterou reprezentuji – Organizace průmyslového rozvoje OSN (UNIDO) – byla pověřena opracionalizací a vedením implementace doprovodného programu, včetně mobilizace potřebných zdrojů.
Všechna tato prohlášení a závazky jsou podstatným prvním krokem.
Nebudou však mnoho znamenat, pokud nebudou zhmotněny v konkrétní a efektivní akci, která posune africkou industrializaci, vytvoří pracovní místa a podpoří inkluzivní a udržitelný ekonomický růst a rozvoj.
Otázka je jak.
Stručnou odpovědí jsou peníze a akce.
Musíme vyzvat mezinárodní komunitu a rozvojové partnery, aby svá slova podpořili reálnými finančními závazky.
A musíme vybudovat partnerství k operacionalizaci programů, které u možní Africe stát se příštím hlavním světovým motorem ekonomického růstu.
Takové programy musí rozpoznat a podchytit aktuální výzvy, kterým kontinent čelí.
Ekonomický růst posledních dekád nebyl strukturálně řízený, udržitelný či plně inkluzivní.
Hodnoty růstu kolísaly napříč kontinentem a ne každý obyvatel Afriky z toho měl prospěch.
Ačkoli se za poslední roky významně rozrostla africká střední třída a vytvořila spotřebitelský boom a posílila tak domácí investice, tak je stále mnoho lidí, co si jen obtížně vydělává na živobytí.
Míra nezaměstnanosti je vysoká, zejména u mladých lidí a žen – to je realita, která mnoho Afričanů žene na sever.
K tomu, aby zůstali doma, je třeba, aby africká ekonomika šla dále, než je produkce surovin, a vybudovala dynamický a kompetitivní výrobní sektor s vyšší přidanou hodnotou.
Afrika musí stavět na příležitostech, které nabízí podílení se na globálních a regionálních hodnotových řetězcích.
Je třeba představit nové a inovativní průmyslově-rozvojové strategie, stejně jako pečlivě navržená opatření na přilákání přímých investic ze zahraničí.
Samozřejmě, k rozvoji takovýchto strategií a efektivnímu podílení se na průmyslových hodnotových řetězcích potřebují Afričané znalosti.
Investice do vzdělání a školení jsou nezbytně nutné k usnadnění úspěšné a trvající industrializace.
Tím, že porozumí a naváže na osvědčené inovace ve světě, by Afrika mohla technologicky předběhnout některé rozvinuté země prostřednictvím tvorby kapacit k produkci sofistikovanějšího a hodnotnějšího zboží.
Znalost zkušeností z jiných zemí Africe také pomůže předejít nástrahám nespoutané industrializace – zejména co se týká škod na životním prostředí.
Afrika musí zajistit, že její průmyslově-rozvojová strategie zahrnuje efektivní ochranu životního prostředí.
Afrika je pro industrializaci v dobré pozici.
Mimo masivních dotací z přírodních zdrojů má kontinent také příznivý demografický profil (jeho rapidně rostoucí populace znamená, že bude brzy mít největší pracovní sílu na světě) a vysokou míru urbanizace.
Těží také s vysoce vzdělané diaspory.
Industrializace ale nikdy není automatická.
Vlády musí zintenzivnit řešení selhání trhu, zatímco budou plánovat implementovat a zavádět industriální opatření, která budou řešit nedostatky předchozích neefektivních verzí.
Musí také tato nová opatření institucionalizovat v rámci národních a regionálních rozvojových strategií.
K tomu, aby uspěly, budou vlády potřebovat adekvátní kapacity, kompetence a legitimitu k mobilizaci a interakci se zainteresovanými subjekty, aby tak vytvořily prostředí atraktivní pro investice.
Nutné reformy otevřou cestu pro veřejně-soukromou spolupráci, která může obratem poskytnout investice do rozvoje a údržby infrastruktury.
Tato spolupráce také usnadní kooperaci s mezinárodními organizacemi a rozvojovými finančními institucemi, které mohou poskytnout další finance a pomoci modernizovat výrobní kapacity.
Nedávná zpráva, která vznikla během summitu G20 v Hangzhou, představuje několik doporučení pro rozvoj Afriky.
Navrhuje podporu zemědělství a rozvoj zemědělského podnikání a jejich propojení s dalšími sektory, stejně jako opatření pro posílení odolnosti k cenovým šokům.
Zpráva dále zdůrazňuje potřebu prohloubit, rozšířit a modernizovat místní znalostní bázi, investovat do energetické a materiálové efektivity a prosazovat zelenou technologii a průmysl.
Jiná doporučení se vztahují na obchodní a regionální integraci, využití místních a externích financí a prosazování takzvané “Nové industriální revoluce.“
Moje početná setkání s africkými lídry a návštěvy tuctů zemí napříč kontinentem mě utvrdily v tom, že Afrika je oddaná industrializaci.
Ve skutečnosti je již v mnoha zemích tento proces zahájen, včetně Etiopie, Ghany, Rwandy a Senegal.
Tím, že nabídneme naší podporu, můžeme těmto zemím umožnit realizaci inkluzivního a udržitelného rozvoje, který je prospěšný pro všechny.
Jak posílit africkou vědu
URBANA, ILLINOIS – Koncem března se ve rwandském Kigali sešli přední afričtí vědci, vynálezci a zákonodárci, aby se podělili o nápady jak řešit čím dál naléhavější problém: nízkou kvalitu vědy na kontinentu.
Každý dobrý lídr ví, že vědecké objevy a inovace jsou palivem pokroku, usnadňují rozvoj a mohou pomoci řešit témata, jako je narušená potravinová bezpečnost, nedostatek vody a změna klimatu.
Přesto většina afrických vlád výzkum a vývoj ve svých zemích dostatečně nefinancuje.
Podle Statistického ústavu UNESCO země subsaharské Afriky vynaloží na výzkum a vývoj v průměru jen 0,5 % HDP.
Na Západě se tento podíl blíží ke 3 %.
Tato disproporce podtrhuje rozvojové obtíže, s nimiž se Afričané potýkají.
Afrika je domovem 15 % světové populace a 5 % světového HDP, ale připadá na ni ubohé 1,3 % celkových výzkumných výdajů.
Navíc afričtí vynálezci drží jen 0,1 % patentů na světě, což znamená, že i když se peníze na vědu, inovace a výzkum vynaloží, objevy se zřídka promítnou do řešení nejnaléhavějších problémů kontinentu.
Jistěže tyto trendy nejsou zcela paušální; některé africké vlády masivně investují do vědou taženého novátorství.
Kupříkladu v Jižní Africe se stát zavázal do roku 2020 výdaje do výzkumu a vývoje zdvojnásobit – na 1,5 % HDP.
To navazuje na závazek hlav afrických států z roku 2016 rozšířit rozpočty v oblasti vědy a techniky nejméně na 1% HDP do roku 2025.
Hrstka zemí – mimo jiné Keňa, Rwanda a Senegal – se usilovně snaží tohoto prahu ve financování dosáhnout.
Africe prospívá také velkorysá pomoc a mezinárodní podpora v oblasti výzkumu.
Jeden z předních dárců, Nadace Billa a Melindy Gatesových, investoval do afrických vědeckých iniciativ během posledních deseti let přes 450 milionů dolarů.
Projekty zahrnují program posilování výnosů sklizně za 306 milionů dolarů a grant ve výši 62,5 milionu dolarů usilující o zlepšení zdravotního stavu.
Tyto a další finanční zdroje pomáhají africkým badatelům vyvíjet plodiny odolávající suchu, vytvářet vakcíny proti infekčním nemocem jako ebola a rozšiřovat příležitosti vědecky a technicky se vzdělávat.
Mnohým africkým vládám bohužel chybí prostředky k financování programů, které by na těchto pokrocích dokázaly stavět.
Řečeno jednoduše, je naléhavě zapotřebí nový přístup k africké vědě, víc opřený o spolupráci.
Afričtí lídři už dříve dali své vědecké zdroje dohromady.
Africká unie a Nové partnerství pro rozvoj Afriky začaly v roce 2003 realizovat kontinentální strategii „s cílem rozvinout a využít vědu a techniku k socioekonomické transformaci kontinentu a jeho integraci do světové ekonomiky“.
Byla to ambiciózní meta, která přinesla první výsledky.
V letech 2005 až 2014 výdaje do výzkumu a vývoje napříč kontinentem vzrostly a badatelská produkce se v mnoha zemích víc než zdvojnásobila.
Od té doby však pokrok stagnuje.
Záměrem nedávné schůzky ve Rwandě, již hostil prezident Paul Kagame a pořádala iniciativa Next Einstein Forum, bylo pomoci dostat agendu znovu do pohybu.
Summity jsou ale jen část řešení; vlády se také musí zavázat ke zlepšení kvality výzkumu a začít mohou tím, že se zaměří na tři klíčové oblasti.
Zaprvé se afričtí vůdci musí spojit s řediteli firem, filantropy a dárci, kteří chápou dlouhodobou hodnotu investic do vědy.
Inovace jsou nákladné a k posílení vědeckých kapacit kontinentu budou zapotřebí startovací peníze.
Zadruhé, africké univerzity a ústavy by měly sladit své badatelské plány s národními a regionálními cíli.
Například vzhledem k tomu, že jedním z nejnaléhavějších problémů Afriky je uživit tamní rozrůstající se populaci, školy zaměřené na zemědělský výzkum by měly zajistit, aby jejich práce přispívala k řešením.
V neposlední řadě by země měly ve výzkumných organizacích podpořit podnikavost.
Jednou z možností jak toho dosáhnout je zřídit kanceláře obchodního využití, které by vědcům mohly pomáhat s přenosem výzkumu na trh.
Při proměňování nápadu v komerční podnik potřebují vědci pomoc s úředními postupy všude na světě a v regionu, kde jsou vazby výzkumu a vývoje na ekonomiku v plenkách, je tento proces obzvlášť náročný.
Posílení vědeckých schopností Afriky bude od lídrů kontinentu vyžadovat víc než jen vznést nesnadné otázky na summitech; je zapotřebí, aby také vyčlenili víc peněz a vytvořili nová partnerství.
Chtějí-li africké vlády překonat problémy lidského rozvoje Afriky, musí investovat do lidí, kteří je překonat dokážou.
Vysoká daň za potravinářské monopoly v Africe
LAGOS – V květnu se globální ceny potravin zvýšily o 1,2%, a dosáhly tak nejvyšší úrovně od října 2017.
Tato vzestupná trajektorie má nepřiměřeně výrazný dopad v Africe, kde stoupá také podíl příjmu domácností vynakládaný na potraviny.
Chtějí-li vlády zajistit potravinovou bezpečnost, musí rychle pracovat na obrácení těchto trendů, a začít by měly u přísnějšího dohledu nad producenty, kteří toto šílenství přiživují.
Podle údajů shromážděných Světovým ekonomickým fórem se čtyři z pěti zemí s nejvyššími výdaji na potraviny nacházejí v Africe.
Na první příčce figuruje Nigérie, kde domácnosti vynaložily na potraviny ohromujících 56,4% svých celkových příjmů.
Následují Keňa (46,7%), Kamerun (45,6%) a Alžírsko (42,5%).
Naproti tomu spotřebitelé ve Spojených státech vynakládají celosvětově nejméně (6,4%) – mnohem méně než lidé v rozvíjejících se ekonomikách, jako jsou Brazílie (16%) a Indie (30%).
Jedním z důvodů tohoto pokřivení je cena potravin v poměru k příjmům.
Jak se Afrika urbanizuje, nakupují lidé více polotovarů nebo plně zpracovaných potravin, které stojí více než místně produkované potraviny.
A ve většině zemí mzdy nedrží krok s inflací.
Prvotní příčinou je však špatná veřejná politika: africké vlády nedokážou omezovat moc agrobyznysu a velkých producentů potravin a absence dohledu snížila konkurenceschopnost místního zemědělství.
Ceny většiny komodit přitom vzrostly.
Vzhledem k neexistenci antimonopolních zákonů v kombinaci se slabou ochranou spotřebitele jsou trhy s položkami typu soli, cukru, mouky, mléka, oleje nebo čaje pod kontrolou pouhých dvou nebo tří velkých společností.
Důsledek je nejpatrnější ve velkých afrických městech, kde jsou ceny rýže, mražených kuřat, chleba, másla, vajec, a dokonce i sycených nealkoholických nápojů nejméně o 24% vyšší než v jiných městech po celém světě.
Tyto ceny zasahují spotřebitele přímo i nepřímo (kvůli promítání vyšších vstupních nákladů do cen potravinářskými konglomeráty a poskytovateli služeb).
Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) už dlouho tvrdí, že potravinová bezpečnost a spravedlivá cenotvorba závisí na tom, zda jsou trhy zbavené monopolistických tendencí.
OECD s tím souhlasí a často vyzývá zodpovědné orgány, aby se zabývaly „protikonkurenčními fúzemi, zneužíváním dominantního postavení, kartely, cenovými manipulacemi, vertikálními omezeními a vyřazováním z trhu“ v potravinářském sektoru.
V mnoha afrických zemích však tato rada málokdy padá na úrodnou půdu.
Tento problém samozřejmě není nijak nový.
Například v letech 1997 až 2004 napočítala FAO 122 obvinění z „protikonkurenčních praktik“ ve 23 zemích subsaharské Afriky.
Mezi zjištěnými porušeními figurovaly například „vertikální monopol“ v malawském cukerném sektoru, cenová manipulace v sektoru hnojiv v Keni nebo „nákupní kartel“ v zimbabwském bavlnářství.
Navzdory značné pozornosti, kterou na sebe tyto případy upoutaly, však základní problémy přetrvávají.
Podle Světové banky se více než 70% afrických zemí řadí do spodní poloviny všech států světa v oblasti úsilí o ochranu „tržní konkurence“.
Sedmadvacet afrických států a pět regionálních bloků sice má na papíře antimonopolní zákony, avšak ty se vymáhají jen vzácně.
Zbylé země nemají vůbec žádné regulace a dělají jen malé pokroky k jejich sepsání.
Existuje jedna pozoruhodná výjimka: Jihoafrická republika.
Od roku 1998 zakazuje její Zákon o konkurenci jakékoliv firmě kontrolující nejméně 45% trhu vytlačovat jiné firmy nebo se snažit získat kontrolu nad cenotvorbou.
Za porušení hrozí pokuty ve výši až 10% příjmů a v posledních dvaceti letech byly takto pokutovány i některé největší společnosti v zemi – mimo jiné Tiger Brands, Pioneer Foods nebo Sime Darby.
Jak loni poznamenal šéf jihoafrické antimonopolní komise Tembinkosi Bonakele, vláda je „odhodlaná vymýtit vykořisťování spotřebitelů kartely“, zejména v potravinářském průmyslu.
Z Jihoafrické republiky by si měly vzít příklad i další státy.
Firmy a zájmové skupiny se budou vždy snažit získat z absence regulace nějaký prospěch.
Potřeba reformy je největší v zemích jako Nigérie a Ghana, kde jsou výdaje na potraviny vysoké a tlak potravinářského průmyslu nejvýraznější.
Naštěstí si stále více lidí uvědomuje potřebu tyto problémy řešit.
Babatunde Irukera, generální ředitel nigerijské Rady na ochranu spotřebitele, nedávno uvedl, že „na velkém, pulzujícím a loajálním trhu, jako je Nigérie, je absence široce pojaté konkurenční regulace tragédií.
Neregulované trhy představují v konkurenčním kontextu ‚legitimní‘ nástroj k finančnímu i sociálnímu vydírání.“
Kdyby se ceny základních potravin snížily třeba i o skromných 10% (což je hluboko pod průměrnou přirážkou, kterou si dnes kartely po celém světě účtují), ať už potíráním protikonkurenčního chování v těchto sektorech nebo reformou regulací, jež chrání kartely před konkurencí, mohlo by vybřednout z chudoby 270 000 lidí v Keni, 200 000 lidí v Jihoafrické republice nebo 20 000 lidí v Zambii.
Taková politika by ušetřila domácnostem v těchto zemích více než 700 milionů dolarů ročně (v hodnotě dolaru z roku 2015), přičemž chudé domácnosti by z této úspory těžily více než bohaté.
A konečně je zodpovědností politických lídrů chránit spotřebitele před tajnými dohodami a cenovou manipulací.
Není pochyb o tom, že africké firmy potřebují prostor k inovacím a růstu, avšak daní za jejich úspěch by nikdy nemělo být něčí jídlo.
Rakovina a její hrozba pro budoucnost Afriky
CHICAGO – Jeden z nejpalčivějších problémů veřejného zdravotnictví v dnešní Africe zároveň patří mezi problémy, o nichž se nejméně hovoří: je to rakovina, celosvětově hlavní příčina úmrtí.
Každý rok je tato nemoc diagnostikována přibližně 650 tisícům Afričanů a více než půl milionu Afričanů na rakovinu zemře.
Během příštích pěti let se počet úmrtí na rakovinu v Africe může zvýšit na více než milion ročně – takový nárůst úmrtnosti by z rakoviny učinil jednoho z největších zabijáků na kontinentu.
V boji proti smrtelným infekčním onemocněním bylo v celé subsaharské Africe dosaženo úžasného pokroku.
Díky mezinárodní i místní spolupráci se počet úmrtí na malárii v Africe snížil o 60%, obrna se dostala na pokraj vymýcení a podařilo se prodloužit životy milionů Afričanů nakažených virem HIV/AIDS.
Boj proti chronickým neinfekčním onemocněním (NCD), mezi něž patří i rakovina, bohužel tak úspěšný není.
Rakovina dnes v rozvojových zemích zabije víc lidí než AIDS, malárie a tuberkulóza dohromady.
Afrika je příjemcem pouhých 5% globálních financí určených na prevenci a kontrolu rakoviny, a boj s touto nemocí tak nestačí držet krok s jejím šířením.
A podobně jako se svět sjednotil a pomohl Africe překonat epidemie infekčních onemocnění, je stejný přístup na bázi spolupráce zapotřebí i k zastavení krize kolem rakoviny.
Přežít rakovinu vyžaduje mnoho různých věcí, ale mezi nejzákladnější z nich patří včasný přístup ke specialistům, laboratořím a názorům nezávislých odborníků.
Ve velké části Afriky však pacienti kvůli absenci dostupných léčiv a nedostatku kvalifikovaných lékařů a sester málokdy dostanou potřebnou péči.
Africké země mají v průměru méně než jednoho kvalifikovaného patologa na milion obyvatel, což znamená, že většina diagnóz je stanovena příliš pozdě na to, aby se daly léčit.
Podle onkoložky Olufunmilayo Olopadeové z Chicagské univerzity je diagnóza rakoviny v Africe „téměř vždy smrtelná“.
Vybudování zdravotnických systémů schopných kontrolovat infekční onemocnění a současně poskytovat kvalitní péči o pacienty s rakovinou vyžaduje značné časové, finanční i znalostní investice.
Naštěstí už má Afrika dobře našlápnuto.
Dřívější iniciativy, jako jsou Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, Krizový plán amerického prezidenta pro zmírnění dopadů AIDS nebo Projekt východoafrické sítě laboratoří veřejného zdraví Světové banky, výrazně rozšířily zdravotnickou infrastrukturu na kontinentu.
Národní iniciativy posilují také farmaceutické nabídkové řetězce, zlepšují výcvik lékařů a zkvalitňují diagnostické sítě.
Afričané však nedokážou čelit této hrozbě sami.
Proto Americká společnost pro klinickou patologii, ve které působím, spolupracuje s dalšími globálními zdravotnickými inovátory na zažehnání prohlubující se onkologické krize v regionu.
Spojili jsme se s Americkou společností pro rakovinu (ACS) a farmaceutickou firmou Novartis a ve vzájemné spolupráci podporujeme léčbu a testování rakoviny ve čtyřech zemích: Etiopii, Rwandě, Tanzanii a Ugandě.
Do sedmi laboratoří jsme společně zavedli imunohistochemii a doufáme, že tento klíčový diagnostický nástroj povede ke včasnějším diagnózám rakoviny a výrazně zvýší kvalitu péče.
Vedle tohoto technického úsilí ACS také učí profesionální africké zdravotníky provádět biopsie a aplikovat chemoterapie.
Tato iniciativa financovaná firmou Novartis je považovaná za pilotní program, který by se mohl rozšířit i do dalších zemí v regionu.
A konečně naše organizace podporují rozšíření metodických pokynů pro léčbu rakoviny v národních zdravotnických plánech, protože se domníváme, že tyto protokoly jsou pro zlepšení zdravotnických výstupů nezbytné.
Zmíněné iniciativy probíhají v kombinaci s dalšími programy, jako je společná iniciativa ACS a nadace Clinton Health Access, která rozšiřuje přístup k lékům proti rakovině.
Když si svět všiml, že Afriku pustoší infekční onemocnění jako HIV/AIDS, obrna a malárie, byly sepsány akční plány a objevila se řešení.
Dnes je obdobný globální přístup zapotřebí k tomu, aby každý Afričan s diagnózou rakoviny dostal potřebnou léčbu.
Dnes stejně jako tehdy závisí úspěch na koordinaci mezi africkými vládami, poskytovateli zdravotní péče, výrobci léčiv a nevládními organizacemi.
Na světě neexistuje místo, které by bylo vůči strašlivé diagnóze rakoviny imunní; ať je tato diagnóza sdělena pacientovi kdekoliv, často má zničující dopad na něj i na jeho rodinu.
Zeměpisná poloha by však nikdy neměla být určujícím faktorem v boji pacientů za přežití.
Rakovina je v Africe až příliš dlouho tichým zabijákem a globální zdravotnická komunita už nesmí ve světle této krize mlčet.
Investujme do afrických edukátorů
JOHANNESBURG – Zkvalitňování vzdělání je všude na světě pomalý, náročný a dlouhodobý proces, přičemž nikde to neplatí více než v Africe, kde tvrdé ekonomické překážky často brání trvalým investicím do lidského kapitálu.
Lidé pracující ve vzdělávacím sektoru na tomto kontinentu proto musí hledat řešení, která jsou rychlejší, levnější a lze je rozšiřovat.
Ukazuje se však, že pohodlná řešení bývají až příliš často krátkozraká a nedokážou zapojit místní lídry, kteří drží klíč k hospodářskému a sociálnímu pokroku.
Hlasy zdola, jež vyjadřují bezprostřední zkušenosti s řešením problémů daných komunit, mnohdy zůstávají bez povšimnutí.
Na summitu globálních lídrů skupiny G20, který tento týden probíhá v Hamburku, se dostane do popředí nové partnerství G20-Afrika.
Ti, kdo chtějí pomoci Africe, by se však měli jednoznačně zaměřit na samotné základy pomoci a rozvoje – a to znamená investovat do místního vedení.
Nejlépe financovanými humanitárními organizacemi v Africe jsou bohužel často ty, které řídí lidé ze Západu, případně Afričané s rozsáhlými vazbami na Západ.
Nedávno jsem mluvila s několika podnikateli, kteří mají indicie, že africké organizace se spoluzakladatelem ze Západu vyberou více než dvojnásobek prostředků oproti organizacím vedeným Afričany.
Tyto finanční předsudky jsou patrné i jinde, což prohlubuje nedostatek místních talentů.
Tato prozápadní zaujatost by měla znepokojovat každého, kdo pracuje na budování lepších komunit pro naše děti.
Pokud jde o řešení sociálních otázek – ať už jde o nerovnost ve vzdělání, chudobu či diskriminaci –, jsou nejzapálenější ti, kdo mají bezprostřední znalosti problematiky, kterou se snaží řešit.
Osobní zkušenosti jsou nejlepším způsobem, jak vytvořit hybatele změn, neboť právě na nich stojí dlouhodobé a osobní investice lidí do demontáže systémů prohlubujících nerovnost a nespravedlnost.
Jak by to vypadalo, kdyby tahouni reformy těchto systémů pocházeli přímo z komunit, které ji nejvíce potřebují?
Některé organizace už dávají na tuto otázku odpověď.
Více než 12 000 lidí se přihlásilo ke vstupu do národní organizace Teach For Nigeria, která rekrutuje, školí a umísťuje mladé učitele do vysoce potřebných škol.
Program, který je koncipovaný jako nadace, vybere z nejlepších nigerijských absolventů univerzit a profesionálů necelých 60 kandidátů nejen proto, aby z nich udělal skvělé učitele, ale také aby posílil příští generaci sociálních podnikatelů odhodlaných bojovat s nerovností a silně provázaných s místními aktivitami, které v komunitách napříč jejich vlastí probíhají už dnes.
Po dvouleté pedagogické praxi, jež začíná v září, se tito nadějní lídři připojí k celosvětovému hnutí více než 55 000 lidí z více než 40 zemí, kteří tento program dokončili – včetně 30 členů, kteří už tvrdě pracují „o dům dál“ v programu Teach for Ghana.
Tomuto silnému uskupení hybatelů změny říkáme „kolektivní vedení“ a věříme, že je to jediný způsob, jak zajistit pozitivní a trvalé změny.
Nedostatečné investice do iniciativ vedených místními lidmi představují jednu ze dvou oblastí, v nichž nedokážeme zajistit cesty k řešení pro lidi, kteří jsou nejhůře postiženi nerovností.
Druhou oblastí je neschopnost investovat do dětí.
V Ugandě 70% dětí nedokončí základní školu.
Primární vzdělání je přitom základem naší celoživotní schopnosti analyzovat informace, předkládat nápady a názory a přetvářet svět kolem sebe.
Přesto v mnoha afrických komunitách nedokážeme do budování těchto základů investovat.
Úroveň dosaženého vzdělání je po celém kontinentu ostře rozvrstvená: zatímco v případě nejbohatších rodin dokončí základní školu 82% dětí, u dětí z nejchudších rodin je to pouhých 28%.
Mají-li budoucnost kontinentu utvářet nebo spoluutvářet ti, kdo najakutněji pocítili jeho problémy, pak jsou programy typu Teach for Nigeria a Teach for Ghana nezbytné.
Zkuste si představit, čeho by se dalo dosáhnout, kdyby se úsilí o umísťování rekrutů z okolí do nízkopříjmových škol rozšířilo.
Zkuste si představit, kolik příležitostí k řešení problémů místních dětí a rodin by se dalo vytvořit, a potenciálně tak ovlivnit životy statisíců dětí, které by se zároveň podněcovaly ke kritickému myšlení a k řešení problémů ve světě kolem nich.
Někteří lidé tvrdí, že vzdělání je k ničemu, pokud absolventi neseženou práci; tvorba pracovních míst v Africe bude na summitu G20 skutečně představovat důležité diskusní téma.
Ačkoliv jsou však investice do rozvoje podnikání a tvorby pracovních míst klíčové pro ekonomickou vitalitu a růst, bez vzdělané pracovní síly není takový vývoj možný.
Robustní trh práce předpokládá dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků, kteří obsadí dostupná pracovní místa.
V subsaharské Africe však jen 58% dětí dokončí základní školu.
Až tedy budou lídři zemí skupiny G20 diskutovat o nových strategiích hospodářského rozvoje pro Afriku, měli by se zaměřit na investice do vzdělání.
A co je ještě důležitější, měli by se snažit zajistit, aby se zdroje dostaly k těm, kdo se opírají o místní vedení a inovace.
Čtvrtý cíl trvale udržitelného rozvoje – zajistit do roku 2030 spravedlivé a inkluzivní vzdělání pro všechny – je dosažitelný, avšak pouze v případě, že řešení budou přicházet zdola nahoru, tedy od Afričanů, kteří na nich mají největší zájem.
Proč potřebuje Afrika fosilní paliva
SANTIAGO – Pokud jde o energii, je Afrika “nejobnovitelnější“ kontinent na světě.
V bohatém světě tvoří obnovitelné zdroje méně než desetinu celkových energetických zdrojů.
900 milionů lidí v subsaharské Africe (kromě Jihoafrické republiky) však získává 80% energie z obnovitelných zdrojů.
Zatímco v Evropě či USA využívají lidé na osobu v průměru 11 000 kWh za rok (většinu z toho díky průmyslovým procesům), v subsaharské Africe je to pouze 137 kWh – méně, než spotřebuje typická americká chladnička za čtyři měsíce.
Více než 600 milionů lidí v Africe nemá k elektřině pak přístup vůbec.
Tohle vše není tím, že by Afrika byla zelená, ale proto, že je chudá.
Zhruba 2% energetických potřeb kontinentu je pokryto hydro energií a 78% pokrývá nejstarší obnovitelný zdroj lidstva: dřevo.
To vede k velkému odlesňování a smrtelnému znečištění vzduchu, které ročně zabije 1,3 milionu lidí.
Co Afrika, dle mnohých aktivistů, potřebuje, je pokrytí solárními panely a větrnými turbínami.
Když však prezident USA Barrack Obama hostil summit afrických lídrů v roce 2014, většina chtěla více fosilních paliv.
Slovy ministra Tanzanie pro nerosty a energetiku Sospetera Muhonga: “Začneme zintenzivňovat využití uhlí ….
Proč bychom neměli používat uhlí, když jsou zde další země, jejichž emise CO2 per capita jsou tak vysoké?… My zkrátka začneme.”
Evropa a Severní Amerika zbohatly díky levné a dostatečné energii.
V roce 1800 pocházelo 94% energie na celém světě z obnovitelných zdrojů, skoro vše bylo rostlinného původu či dřevo.
V roce 1900 tvořily obnovitelné zdroje 41% energie; dokonce ještě na konci druhé světové války to bylo ještě 30%.
Od roku 1971, kdy podíl obnovitelných zdrojů dosáhl nejnižšího bodu, dnes setrvává na cca 13,5%.
Z toho je skoro vše dřevo, pouze 0,5% tvoří solární a větrná energie.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že pokud všechny země splní závazky, které potvrdily na klimatické konferenci v Paříži minulý měsíc, tak by v příštích 25 letech mohl podíl obnovitelných zdrojů lehce vzrůst na cca 18,7%.
IEA vidí jako reálnější scénář dosažení úrovně pouze 15,4%.
Většina této “obnovitelné energie“ bude stále pocházet z rostlinných zbytků, kravského hnoje, dřeva a biopaliv.
Zatímco solární panel může poskytnout energii pro žárovku či nabití telefonu, příliš nepomáhá v provozu kamen k zabránění znečištění vnitřního ovzduší, nebo v provozu lednic k udržení čerstvosti vakcín a jídla, nemluvě o energii pro průmysl či zemědělství.
V rámci optimistického scénáře IEA by do roku 2040 měla solární energie v subsaharské Africe produkovat 14kWh na osobu na rok, což je méně, než je třeba k permanentnímu svitu jedné dvouwattové LED žárovky.
IEA také odhaduje, že obnovitelná energie bude stát v průměru stále více, než jakýkoliv jiný zdroj – ropa, plyn, jádro, uhlí či voda, dokonce i při uhlíkové dani.
Jen málokterá z bohatých zemí by přešla na obnovitelné zdroje bez mohutných dotací a rozhodně by nikdo z nich neustřihl svůj přístup k převážně fosilními palivy poháněné síti, která zajišťuje stabilní zdroj energie v zamračených dnech a v noci (další forma dotace).
Západní aktivisté si však zjevně myslí, že nejchudší lidé na světě by měli být spokojení s nedostatečnou a nepravidelnou dodávkou energie.
Ve svém nedávném energetickém výhledu pro Afriku odhaduje IEA, že do roku 2040 vzrostou energetické nároky Afriky o 80%; nicméně s téměř zdvojnásobením populace za stejnou dobu bude na osobu na kontinentu k dispozici méně energie.
Ačkoliv do roku 2040 získá téměř miliarda lidí přístup k elektřině, 530 milionů bude stále bez něj.
IEA nastiňuje ale ještě jednu variantu – kterou nazývá “století Afriky“ – ve které africké vlády a dárci investují do energie dalších 540 miliard dolarů.
To by prudce zvýšilo využití fosilních paliv, zredukovalo většinu z nejvíce znečišťujících obnovitelných zdrojů a poskytlo přístup k energii dalším 230 milionům lidí.
Díky poskytnutí většího množství – a spolehlivější – energie téměř dvěma miliardám lidí by se zvýšilo do roku 2040 HDP o 30%.
Každá osoba v Africe by si každý rok polepšila téměř o 1000 dolarů.
V západních zemích se ekologičtí aktivisté soustředí na nevýhodu – o 300 milionů tun CO₂ více do roku 2040 a také vyšší venkovní znečištění ovzduší díky větší závislosti na uhelné energii – a ptají se, proč by někdo chtěl zvyšovat emise CO₂ a zhoršovat znečištění ovzduší.
Podívejme se ale na náklady a přínos.
Ty zhruba čtyři miliardy tun CO₂ navíc během následujících 25 let by znamenalo asi 140 miliard dolarů ve škodách z globálního oteplování, když použijeme oficiální (nicméně pravděpodobně trochu přehnané) hodnoty společenských nákladů z USA.
Nárůst používání uhlí by vedl k většímu znečištění ovzduší, což by ve zmiňovaném období stálo 30 miliard dolarů.
Současně by se Afrika stala téměř o 7 bilionů bohatší.
Vnitřní znečištění ovzduší by se v podstatě vymýtilo v případě dalších 150 milionů lidí, se společenským přínosem skoro 500 miliard dolarů.
Energie by se dostala k dalším 230 milionům lidí, což by generovalo přínos na úrovni 1,2 bilionu dolarů.
Jinými slovy, celkové náklady “afrického století“, včetně nákladů vztažených na klima a zdraví, by činily 170 miliard dolarů.
Celkový výnos na úrovni 8,4 bilionů by tak byl skoro 50 krát vyšší.
Stejný obecný argument pravděpodobně platí i pro Indii a další rozvojové země.
Například v Číně se emise CO2 od roku 1981 zvýšily o 500%; chudoba však v zemi prudce klesla – od 89% tehdy na 10% dnes.
Aktivisté zdůrazňují, že v bohatých zemích by tuna CO2 mohla stát nějakých 50 dolarů a měla by být zdaněna za účelem snížení emisí.
V případě Afriky však ekonomický, společenský a ekologický přínos většího množství energie a vyššího CO2 tvoří cenu vyšší než 2000 dolarů na tunu.
Soustředění se na 50 dolarů v nákladech a ignorování 2000 v přínosu je úmyslná slepota.
Jednoho dne by inovace mohla srazit ceny zelené energie na bod, kdy pozvedne lid z chudoby efektivněji než fosilní paliva.
Globálně bychom do takových inovací měli investovat mnohem více.
Globální oteplování však nespravíme pokryteckým uzavřením cesty z chudoby pro ty nejchudší.
Jak zahraniční pomoc zhoršuje úplatkářství v afrických médiích
NEW YORK – Na nedávné tiskové konferenci učinila skupinka liberijských novinářů odvážné přiznání: připustili, že jsou všichni „na prodej“.
Jako doplněk ke mzdě, která činí pouhých 40 dolarů měsíčně, prý často inkasují platby od lidí, o nichž píšou.
Toto odhalení potvrdilo jedno ošklivé tajemství africké žurnalistiky: většina příjmů reportérů pochází od jejich informačních zdrojů.
A nejošklivějším tajemstvím ze všech je skutečnost, že mezi nejpilnějšími plátci figuruje komunita zajišťující mezinárodní pomoc.
Rozvojové agentury vynakládají obrovské částky, aby si získaly africké novináře.
Otevřené úplatky jsou vzácné, ale o to víc bují důmyslně maskované pozornosti.
Řada metod – od úhrad nákladů na „dopravu“, které dalece převyšují skutečné cestovní výdaje, až po přemrštěné diety – probíhá na základě nevysloveného předpokladu, že dotyčný článek bude mít pozitivní vyznění.
Skupiny zajišťující rozvojovou pomoc trvají na tom, že nejde o motivační platby, avšak realita je taková, že špatně placení novináři těžko poznají rozdíl.
Pro mediální bosse úplatky racionalizují náklady: dokud budou publikovat, zdroje budou platit účet.
Určit s jistotou, jaké procento mediálních rozpočtů pokrývají neetické platby, je sice obtížné, ale v Libérii, kde vykonávám největší část své práce, naznačují nepřímé důkazy, že tyto platby tvoří většinu mezd reportérů.
Dvě čelní mediální společnosti mi například sdělily, že zaměstnancům už nejméně rok nevyplatily mzdu, ale oni dál pracují bez jakékoliv patrné změny výkonu.
Důsledky tohoto podnikatelského modelu v žurnalistice jsou hluboké.
Tak především jsou takové články obvykle špatně napsané, opírají se o jediný zdroj a vycházejí z tiskové konference či tiskové zprávy, místo aby představovaly důkladné a objektivní hodnocení témat, která se týkají čtenářů.
Znehodnocená je i žurnalistika jako možná kariérní dráha a většina absolventů špičkových univerzit se této profesi zcela vyhýbá.
Snaha humanitárních organizací zkvalitnit africká média paradoxně celý problém jen zhoršila.
Je to dáno tím, že typický africký novinář je dnes absolventem profesního workshopu.
Nevládní organizace ze všech sektorů „školí“ novináře ve svém oboru a často jim předkládají obsah, který v hlavních městech západních států vytvořili lidé bez zkušeností s žurnalistikou nebo s cílovými zeměmi.
Novináři chodí z workshopu do workshopu a setrvávají tam tak dlouho, aby mohli inkasovat diety a sepsat pochvalný článek.
Tento přístup je nákladný a současně i politováníhodný.
Jedna organizace zabývající se rozvojem médií, pro kterou v nejmenované africké zemi pracuji, utratila více než milion dolarů z peněz daňových poplatníků za vytvoření hodinového pořadu o státní správě.
Pořad odvysílal komunitní rozhlas, avšak jeho obsah byl v zájmu vyhovění místním úředníkům natolik sterilní, že si ho málokdo naladil.
Ještě problematičtější přitom bylo pokřivení domácího mediálního trhu.
Organizace si na vytvoření pořadu najala deset špičkových novinářů z etablovaných médií a zaplatila jim až desetinásobek běžného platu.
Jakmile projekt doběhl, většina těchto novinářů odešla ze starého místa a začala si hledat lépe placenou práci v humanitárním a státním sektoru.
Ze zkušenosti mohu potvrdit, že většina afrických novinářů ví, jak napsat dobře ozdrojovaný článek.
Nedostává se jim však prostředků na to, aby tyto znalosti uplatnili.
Nedostatky afrických médií je nejlepší řešit jako podnikatelskou výzvu, nikoliv jako problém výcviku.
Některé mediální organizace už si to uvědomují.
Majitel ghanské stanice Joy FM Kwasi Twum mi sdělil, že platí svým zaměstnancům „dost na auto a hypotéku“, a jeho stanici jsou všeobecně připisovány zásluhy za to, že pomohla zvýšit laťku žurnalistiky v zemi.
Nigerijský novinář Dele Olojede zase v minulosti přilákal k této profesi špičkové absolventy obchodních, lékařských a právnických škol, když jim nabídl vyšší mzdy a inspirativní misi.
Novináři, které zaučil, založili v roce 2011 zpravodajský portál Premium Times, jenž si získal pověst nestranného hlídacího psa politiky.
Podobnou roli sehrály v Libérii Front Page Africa a v Jihoafrické republice Daily Maverick.
Chtějí-li africká zpravodajská média dosáhnout dalšího pokroku, měla by napodobit své protějšky v rozvinutých ekonomikách a rozvíjet trvalé příjmové kanály prostřednictvím e-obchodu, předplatného, sponzorovaného obsahu, příloh a multimédií.
Zde už dárci mohou být prospěšní: místo aby pořádali bezcenná školení, měli by umožnit inovace spojováním afrických médií s experty v oblasti byznysu, technologií a reklamy.
Zejména technologické společnosti by měly pomáhat mediálním organizacím využívat inovovaných platforem a nacházet možnosti, jak monetizovat posluchače v diasporách.
Dárci už prokázali, že jsou s to prosazovat rozvojové priority a současně chytře investovat do médií.
Například Nadace Billa & Melindy Gatesových financuje zdravotnické reportáže v jihoafrickém týdeníku Mail & Guardian a také v Premium Times.
Pomoc je klíčová rovněž pro chod organizace New Narratives, v jejímž čele stojím a která díky financím od vlád a nadací podporuje nezávislá místní média.
Námi podporované reportáže pomohly prosadit zákaz zohyzďování ženských genitálií a odhalily bezpočet případů korupce a špatného řízení.
Jak ukazují tyto i další snahy, podpora nezávislých médií patří k nejvýznamnějším investicím do africké budoucnosti, které mohou dárci realizovat.
Podpora by však nikdy neměla být vázána na další podmínky.
Mají-li Afričané vybudovat silné komunity, potřebují zprávy, jimž budou moci věřit.
A novináři je mohou přinášet jen za předpokladu, že budou placeni z poctivých zdrojů.
EMBARGOED UNTIL SUNDAY, JULY 5
Kofi Annam
NEW YORK – Celosvětová hospodářská recese se v případě Afriky přetavila v rozvojovou krizi, která odhaluje zranitelnost tohoto kontinentu nejen vůči hospodářskému poklesu, ale i vůči změnám klimatu.
Změna charakteru počasí již dnes postihuje životy milionů Afričanů tím, že snižuje jejich potravinovou bezpečnost, usnadňuje šíření nemocí, jako je malárie, a podněcuje hromadnou migraci.
Ohroženo je živobytí i životy milionů lidí.
Paradoxně však tato krize představuje pro Afriku také jedinečnou příležitost.
Naléhavost snahy řešit problém klimatických změn odkrývá zajímavé možnosti v oblasti zmírňování následků, zejména pak v oblasti obnovitelné energie a nízkouhlíkového růstu.
Existuje reálná možnost nasměrovat země na nový rozvojový model, z něhož nebude mít prospěch pouze Afrika, ale i celý svět.
Do té doby je klíčovou otázkou adaptace na klimatické změny.
Pro Afriku to znamená „počasívzdorný“ rozvoj prostřednictvím zvyšování zemědělských výnosů, investic do plodin a infrastruktury odolných vůči klimatu, podpory hospodaření s dešťovou vodou a rozšiřování zdravotnických kontrolních opatření při očekávaném zvýšení výskytu nemocí šířených přenašeči.
Aby se mohla Afrika adaptovat na klimatické změny, potřebuje další zdroje nad rámec již existujících závazků pomoci.
Financování adaptace na klima bude nesmírně náročný úkol, zvláště když vyžaduje dodatečné náklady přesahující tradiční rozvojovou pomoc – a to právě v době, kdy jsou rozpočty zahraniční pomoci napjaté.
Odhady částky, kterou rozvojové země potřebují, aby se na tyto změny adaptovaly, se pohybují mezi 50 až 100 miliardami dolarů ročně.
Proto je tak vítán návrh britského premiéra Gordona Browna založit fond pro řešení otázek změny klimatu.
Neschopnost okamžitě jednat jen zvýší náklady v budoucnu – finanční i humanitární.
Na obrácení hospodářského a sociálního pokroku, jehož bylo v Africe v uplynulých deseti letech dosaženo, budeme tratit všichni.
Vznikající trhy by mohly zmizet a investiční příležitosti se vypařit, přičemž existuje i riziko zvýšení politické nestability.
Pokles růstu o každý procentní bod má přímé sociální dopady, ať už v oblasti výživy, kojenecké úmrtnosti nebo školní docházky.
Každý člověk uvržený zpět do chudoby znamená další úkrok stranou od dosažení Rozvojových cílů tisíciletí.
Ze všech těchto důvodů jsou pokračující angažmá a podpora ze strany všech partnerů Afriky včetně zemí skupiny G-8 životně důležité.
Jak zdůrazňuje letošní zpráva DATA vypracovaná skupinou ONE, která bojuje za zájmy Afriky, řada dárců ctí závazky pomoci navzdory hospodářskému poklesu.
Tyto země si uvědomují praktickou hodnotu investic do rozvoje Afriky i morální a politickou nutnost dodržet sliby.
Uznávají, že Afrika nese na svých bedrech hlavní zátěž hospodářské a klimatické krize, přestože se na jejich vyvolání podílela nejméně.
Bohužel to neplatí o všech zemích skupiny G-8.
Itálie jako hostitel letošních jednání zaostala za svými partnery právě v době, kdy by měla jít příkladem.
Potřebujeme řešení, která zabrání ekologické katastrofě a budou spravedlivá pro všechny lidi bez rozdílu.
To bude vyžadovat smělé politické vedení a bezpříkladnou solidaritu mezi bohatými a chudými zeměmi.
Na letošním summitu G-8 lze dosáhnout průlomu v otázkách podpory zemědělství, investic do zelených technologií a posílení zdravotnických systémů.
Doufáme, že vedoucí představitelé zemí skupiny G-8 prokážou prozíravost a zařadí do svých úvah i Afriku.
Mezinárodní partneři Afriky se v tomto klíčovém okamžiku nesmějí chovat nevšímavě.
Jak urychlit energetický přechod Afriky
PAŘÍŽ – Přechod od fosilních paliv k čistším formám energie se u velké části Afriky chápe jako environmentální imperativ.
Jelikož fosilní paliva tvoří většinu energetického mixu, v některých případech až 70 %, situace na kontinentě je s ohledem na životní prostředí skutečně bídná.
Energetická transformace Afriky je ale naléhavá i ekonomicky.
Ropné subvence každoročně spolykají 1,5 % HDP kontinentu – zhruba 50 miliard dolarů.
Tolik peněz by zajistilo solární energii pro asi 300 milionů lidí.
Kdyby kontinent dokázal upravit rovnováhu svého energetického portfolia a pomalu se odvracet od uhlovodíků, tyto subvence by bylo možné nově alokovat způsoby, které by měly ekologické i ekonomické přínosy.
Dnes nejsou před cenovými šoky dostatečně chráněni vývozci ani dovozci ropy.
Když například v roce 2015 ceny ropy prudce klesly, afričtí dovozci energie utratili za ropu méně, kdežto vyvážející země finančně trpěly.
Když se ceny vzpamatovaly, situace se otočila: příjmy zemí vyvážejících energii stoupaly, zatímco dovážející země zápasily o udržení úrovní spotřeby.
Je to zbytečný koloběh.
Začlenění čistší energie do národních energetických systémů by nejen posílilo místní kapacity, ale také uvolnilo uhlovodíky k vývozu.
Výsledné výnosy by pak bylo možné investovat do nových forem zelenější energetiky.
Taková transformace, která by vyžadovala spolupráci s ropným sektorem, slibuje zesílení socioekonomického pokroku.
K největším přínosům by patřila elektrifikace oblastí, které jsou za současných distribučních soustav doslova potmě.
Přístup ke spolehlivé elektřině má dnes jen 30 % Afriky.
Instalovaný solární výkon Afriky, s celkovým potenciálem odhadovaným na zhruba deset terawattů, by však mohl dostupnost dramaticky rozšířit.
Podle některých odhadů by se nárůst produkce solární energie do roku 2030 mohl pohybovat od 15 do 62 gigawattů.
Osudem fosilních paliv v dohledné době nebude úplný útlum, ale energetický mix s výrazným nárůstem solární energie by Africe přinesl významné hospodářské výhody, zejména v oblastech, kde je největším hospodářským odvětvím zemědělství.
Elektrifikace zemědělských oblastí by usnadnila skladování a přepravu farmářských produktů, zlepšila potravinovou bezpečnost a zvýšila schopnost zemědělců si vydělat.
V úsilí o změnu rovnováhy v energetickém mixu Afriky má kontinent oproti vyspělým ekonomikám jednu zásadní výhodu: začíná od nuly.
Relativní absence dřívějších investic je hlavním důvodem, proč je zelená energetika pro Afriku nejlepší volbou.
Každá země sice musí u svých energetických potřeb hledat rovnováhu, ale spoléhání na obnovitelné zdroje, obzvlášť solární energii, je napříč kontinentem nákladově nejefektivnější strategií podpory svižného hospodářského rozvoje.
Důkaz tohoto potenciálu lze najít u několika fotovoltaických elektráren, které byly v Africe uvedeny do provozu.
Například sluneční elektrárna Senergy 2 v Senegalu prodává elektřinu do senegalské rozvodné sítě za cenu, která snižuje cenu energetického mixu o 50 %.
Podobná solární řešení zavádějí africké telekomy k napájení komunikačních věží.
Nejlepším způsobem jak urychlit přechod od uhlovodíků na zelenější formy energie by bylo přesměrovat část národních ropných subvencí do obnovitelných zdrojů.
To by posílilo motivaci ke snižování spotřeby fosilních paliv a zároveň pobídlo investice a růst výstupu zelené energetiky.
Ve venkovských oblastech Afriky by takové politiky navíc pomohly zbavit komunity tmy a směřovaly by k zavedení další stěžejní infrastruktury, kterou vyžaduje hospodářský růst.
Třebaže klíčem k dlouhodobé prosperitě Afriky jsou obnovitelné zdroje, přechod kontinentu na čistší energie by ale neměl vést k okamžitému a úplnému zavržení uhlovodíků.
Ropný sektor bude stále plnit důležitou úlohu.
Zkušeností tohoto odvětví na kontinentu bude zapotřebí ke kormidlování transformace energetiky.
A jelikož fosilní paliva zůstanou součástí afrického energetického mixu, je třeba ropný sektor povzbudit, aby usiloval o čistotu na svém prahu.
Vypadá to snad jako nemožné spojenectví.
Jak se ale tvůrci politik napříč kontinentem budou snažit zabezpečit dostatečné dodávky čisté energie k zajištění svižného a inkluzivního hospodářského růstu a environmentální udržitelnosti, nejspíš zjistí, že jiná možnost neexistuje.
Spolupráce mezi starou a novou energetikou může být jedinou silou, která se dokáže stát pohonem Afriky na cestě vpřed.
Vakcinační test Afriky
BOSTON – Ministerstva zdravotnictví Afriky podepsaly v únoru v Addis Abebě široce oslavovanou deklaraci o jejich závazku udržet imunizaci na popředí jejich snah, jak zachránit děti tohoto kontinentu před smrtí a nemocemi.
Dostát tomu to závazku nebude jednoduchá záležitost.
Imunizace totiž není pouze otázka zdraví; je to také ekonomická výzva.
Argument pro vakcinaci je silný.
Odhaduje se, že globálně je ročně díky prevenci zamezeno 2-3 milionům dětským úmrtím a zhruba 600 000 dospělým.
Navíc, imunizace je považována za jeden z nákladově nejefektivnějších vynálezů veřejného zdravotnictví k redukci dětské chorobnosti, úmrtnosti a dětských postižení.
Odhady nedávné studie ukazují, že každý dolar vynaložený na imunizaci ušetří 16 dolarů v nákladech na zabránění nemoci.
S ohledem na hodnotu, kterou jednotlivci kladou na delší a zdravější životy, stoupají čisté výnosy z investic do imunizace někam k 44 násobku nákladů.
Došlo k zásadnímu pokroku.
V roce 2014 bylo 86% dětí očkováno proti záškrtu, tetanu a černému kašli, v porovnání s 5% v roce 1974.
A došlo k mimořádným pokrokům i v počtu a druhu vakcín, které jsou k dispozici.
I přesto nedosáhne odhadem 18,7 milionu kojenců na rutinní imunizační služby.
Problémem je samozřejmě přístup.
Detailní analýza imunizace v afrických zemích odhaluje významné rozdíly v rámci a napříč zeměmi.
Více než 60% neimunizovaných kojenců žije pouze v deseti zemích: v Demokratické republice Kongo (DRC), Etiopii, Indii, Indonésii, Iráku, Nigérii, Pákistánu, na Filipínách, v Ugandě a v Jihoafrické republice.
Pokrytí rutinní imunizací zůstává mimořádně nízké hlavně v Africe; během posledních let vlastně stagnovala, na pozadí slabých a nedostatečně financovaných zdravotních systémů.
Výsledkem je, že jedno z pěti dětí v Africe stále nedostane život zachraňující vakcinaci.
V roce 2014 se 42% z globálních úmrtí na spalničky nacházelo v Africe.
Většina neimunizovaných dětí v Africe žije v Nigérii, Etiopii, DRC, Jižním Súdánu a Guinei.
Většinu těch, ke kterým vakcinace nedosáhne, tvoří chudí lidé z vesnických oblastí a rodiny s nízkým stupněm vzdělání.
Peníze jsou zcela zřejmě vedoucím faktorem, který ovlivňuje výsledky imunizace.
Nad rámec neadekvátně financovaných zdravotních systémů, které jsou slabé a neefektivní, zejména ve vesnických oblastech, čelí Afrika také výzvě v podobě schopnosti pořizovat nové a dražší vakcíny.
Nové vakcíny by nám měly umožnit zachránit více životů.
Lékaři bez hranic však odhadují, že představení nových vakcín učinilo ve většině afrických zemí imunizaci dítěte v roce 2014 68 krát dražší, než v roce 2001.
Další studie ukázala, že v roce 2001 byly celkové náklady originální sady šesti vakcín, doporučované Světovou zdravotnickou organizací, byly méně než jeden dolar.
V roce 2014 vzrostl počet vakcín doporučovaných WHO na 11 a náklady dosáhly zhruba 21 dolarů pro chlapce a 35 pro dívky.
Dodatečné náklady na dovoz, nyní odhadované na zhruba 25 dolarů na dítě, dostávají dnes celkové náklady na celkovou imunizaci dítěte někam k 50-60 dolarům.
Stejná studie odhalila, že v mnoha nízko a středně příjmových zemích jsou v současnosti rozpočty na imunizaci nedostatečné pro udržení vakcinačních programů a ještě méně pro začlenění nových, dražších vakcín.
Jak v Addis Abebě poznamenalo několik ministrů zdravotnictví, vysoké ceny vakcín nutí vlády chudých zemí dělat těžká rozhodnutí o tom, kterým smrtelným chorobám si mohou dovolit předcházet.
Pro některé země se situace ještě zhorší, jelikož Gavi, mezinárodní skupina, která pomohla financovat dramatickou globální expanzi nových vakcín, postupně ruší podporu zemím, které jsou považovány jako dostatečně vyspělé na zrušení asistence.
Bez způsobilosti získat nižší cenu prostřednictvím Gavi si možná mnohé z těchto zemí nebudou moci dovolit novější vakcíny.
Aby mohli s touto výzvou adekvátně naložit, zavázali se afričtí lídři k investici do kapacity kontinentu vyvinout a produkovat vlastní vakcíny To je však dlouhodobá strategie, která bude vyžadovat koordinované regionální investiční plánování, rozvoj trhu a silnější regulační schopnosti.
V krátko a střednědobém výhledu by bylo pro africké země dobré, kdyby se podívaly na sílu kolektivního vyjednávání, aby tak dojednaly lepší obchody pro potřebné vakcíny.
Zatímco Afrika může a měla by udělat více pro zlepšení vakcinace, globální komunita má také odpovědnost a uskutečnit společnou snah o snížení cen imunizace.
Nedávno představené snížení ceny pneumokokové vakcíny je krokem správným směrem, ale to nestačí.
Bez kolektivní akce zůstane spravedlivý a udržitelný přístup k imunizaci v Africe hlavním problémem – a dětské životy budou nadále mařeny.
Africké ,,osvědčené postupy"
Nedávno jsem navštívil Ghanu a jako mnozí další ji opouštěl s otázkou: jak dopomoci ,,rozvojové" zemi k rozvoji?
Pociťoval jsem ale v této formulaci cosi znepokojujícího, obzvláště ve slově ,,rozvojový", které je často eufemismem pro nepřítomnost hospodářského rozvoje.
Ustává v zemích rozvoj proto, že je cizinci tolik usilují rozvíjet?
Moji hostitelé, Nadace Kweku Hutchfula, mě pozvali s jinou otázkou na srdci: jak rozvíjet ghanské lídry?
Na této formulaci mě také něco zneklidňovalo.
Šlo opět o slovo ,,rozvoj".
Skutečně politické představitele a země ,,rozvíjíme"?
Skutečně nadnárodní společnosti, mezinárodní nevládní organizace a multilaterální věřitelé rozumí místním potřebám?
Je-li určitý postup v New Yorku ,,best practice", znamená to, že se osvědčí i v ghanské Akkře?
Jen si představte, jak by američtí manažeři reagovali, kdyby jim své ,,osvědčené postupy" přivezli konzultanti z Ghany: ,,V Akkře to zabralo, takže to musí fungovat i v New Yorku!"
Samozřejmě, existuje význačný případ, kdy právě k tomu došlo: Kofi Annan, pod jehož dozorem prošla OSN pozoruhodným vývojem.
Annan prožil polovinu své kariéry mimo Ghanu a část svého vyššího vzdělání získal v USA.
Ovšem jak kdysi řekl jeden z jeho poradců, ,,řídí OSN jako starobylou africkou vesnici, kde mají své místo diskuse starších, období zvažování a nakonec rozhodnutí."
Annan pochopitelně může OSN jen stěží řídit tím, že by všem ostatním vnucoval skvělé strategie, jak činí američtí výkonní ředitelé.
Ale to on asi ví sám nejlíp.
Oproti americkým manažerům nebyl Annan dosazen z vnějšku: jako první se na nejvyšší post v OSN vypracoval jako zaměstnanec.
Věděl tedy, co je v nepořádku, a uvědomoval si, že je potřeba potíže řešit obezřetně a trpělivě tím, že zaměstnance angažuje, nikoliv zastraší.
Jeho znovuzvolení do druhého období v pozici generálního tajemníka OSN podporovaly jak bohaté, tak chudé státy z celého světa i zaměstnanci OSN.
,,Rozvíjel" někdo Kofiho Annana?
Lídry zřejmě nerozvíjíme, spíš pomáháme vytvářet podmínky, které probouzí schopnost vést.
Je-li tomu tak, potom je klíčovou podmínkou sebeúcta, která vyplývá z toho, že si své záležitosti uspořádáme sami, a to jak individuálně, tak kolektivně.
Tuto sebeúctu pěstují organizace a instituce, jež rovněž dokážou stát na vlastních nohou a staví na tom nejlepším ze svých kulturních tradic.
Pasivní import metod, řídících mechanismů a přesvědčení skrze agentury a experty, kteří pobíhají sem a tam, aby vyřešili problémy všech kolem, může být překážkou rozvoje - prostě může jít o další formu vnějšího vykořisťování, jehož se Africe dostalo už víc než dost.
Nenadešel čas domácího rozvoje, a to jak zemí, tak lídrů?
Jedna věc je jasná.
Zemím, jako je Ghana, nechybí podnikavost.
Trhy a osobní iniciativy jsou všudypřítomné.
Když v New Yorku zastavíte na červenou, stane se někdy, že se přihrne jedno či dvě děti a umyjí vám okno; v Akkře stojící auto okamžitě obklopí virtuální supermarket.
V Ghaně a ve většině dalších částí Afriky nechybí podnikavost, nýbrž podniky.
Pomoci by mohlo mikrofinancování, totiž drobné půjčky samostatně výdělečným řemeslníkům a podobným podnikatelům.
Potíž ovšem zřejmě netkví v rozvoji na této úrovni.
Problémem je nedostatek domorodých podniků, které by přesahovaly úsilí jednotlivců a nevelkých rodin.
Místo nich dominují většímu podnikání zahraniční korporace se svým kapitálem, řídícími mechanismy, experty a v neposlední řadě se svými přesvědčeními.
Jistěže, zahraniční společnosti můžou být prospěšné: můžou přinášet nové nápady, techniky a procesy a dále kapitál a rozsah výroby, který je dnes v některých výrobních odvětvích nezbytný.
Jejich činnosti - s výjimkou kosmetických úprav spotřebitelského zboží a marketingových postupů - ovšem neodráží místní podmínky.
Rozvoj, jak je v současnosti prováděn, často selhává, protože nestaví na jedinečných přednostech země, nerespektuje její sociální tradice a nepečuje o autonomii nezbytnou pro vyspívání domácích lídrů a podniků.
Až příliš často jde o vnucovaný rozvoj, prosazovaný proti přirozeným sklonům a vůli lidí.
Hrdost, důstojnost a sebeúcta v ekonomické teorii nefigurují: nelze je měřit.
Mají ale čelné postavení téměř v každé historii úspěchu, a to jak zemí, tak lídrů.
To, jak lidé vnímají sami sebe, osobně i kolektivně, má ohromný vliv na elán, s nímž se rozvíjejí.
Tak například rozvoj Ameriky nikterak nezávisel na žádné vnucené ideologii ani na zahraničních expertech.
Amerika se rozvíjela skrze domácí snahy Američanů, již jednali podle svého - s pomocí rozsáhlých státních intervencí uskutečňovaných prostřednictvím pozemkových grantů pro farmáře, železnice a těžební společnosti, vojenských výdajů, které hospodářství oživovaly (a činí tak dodnes), a samozřejmě cel.
Obdobně hrál domácí rozvoj zásadní úlohu v Japonsku a v Německu po druhé světové válce, v nedávné době v Jižní Koreji a dávno předtím v Británii.
Rozvinula se vlastně někdy nějaká země primárně prostřednictvím masového importu kapitálu, znalostí a názorů - tedy obdoby dnešní globalizace?
Odpověď na to, jak hospodářství rozvíjet, nesmíme hledat jinde než právě u zemí již rozvinutých: začít je třeba se spoustou domácí podnikavosti, podpořit ji intenzivními zásahy státu a posílit vhodným dovozem zahraniční pomoci.
Globalizace by nás neměla ošálit.
Ghana rozhodně potřebuje hospodářský rozvoj, neboť materiálního bohatství je potřeba ke zlepšení zdraví, zajištění vzdělání a udržení demokracie.
Ale platí i opak: zdá se, že hospodářskému úsilí musí být oporou to, čeho se globalizaci nedostává, totiž hluboce zakořeněný smysl pro demokracii.
(Hospodářsky) vyspělý Západ by měl zvážit, nemá-li toto poučení importovat.
Dětští vojáci v Africe
Když jdete jako malý kluk do války, myslíte si, že uvidíte válku, jakou znáte z kina.
Kdepak.
Já když jsem šel poprvé do boje, myslel jsem si, že umřu a že už nikdy neuvidím maminku.
To bylo v polovině osmdesátých let a my jsme útočili na opevněnou základnu v západní Ugandě.
Bylo mi patnáct a byl jsem na straně hnutí, které se snažilo zbavit mou zemi prohnilého režimu Miltona Oboteho, který se ujal moci po vrahounském Idim Aminovi.
Mým vůdcem byl Yoweri Museveni - charismatický, odvážný a schopnostmi obdařený muž, dnes ugandský prezident.
Museveni zastával názor, že mladí bojovníci musí nejen umět bojovat, ale i znát politické pozadí věci, za níž bojují - učinit přítrž nenasytnosti a sebeklamům afrických postkoloniálních vůdců.
Ještě mi nebylo dvacet a už jsem věděl, že cílem našeho válčení je sociální a politická transformace.
Litoval jsem zajatce z řad našich nepřátel, neboť já jsem věděl, proč a zač bojuji, zatímco oni ne.
Poháněn vpřed politickým programem - obnovou mé zničené země - povýšil jsem z řadového vojáka až na důvěryhodného poradce z úzkého okruhu osob kolem Museveniho.
V roce 1986, krátce po mých šestnáctých narozeninách, Museveni Oboteho sesadil.
Válka skončila.
Ne však pro mě.
Už jsem nebyl rebelem, ale velitelem ugandské armády.
Byl jsem vysílán na vojenská cvičení na Kubu, do Libye a Severní Koreje.
Stal jsem se odborníkem na tankový boj.
Prahnul jsem po vzdělání - a dokonce jsem se zapsal na vysokou školu -, ale stále jsem zůstával ceněným vojákem.
Nejprve jsem ze své vlasti pomáhal Tutsiům, kteří uprchli ze Rwandy, kde byli v menšině, bojovat proti tamní většině, kmenu Hutuů.
V létě roku 1994, kdy Hutuové začali Tutsie vraždit po stotisících, naše společná věc i bojový duch přerostly v naléhavou nutnost.
Celé tři roky jsem bojoval na straně Tutsiů a nakonec jsem se stal osobním poradcem Paula Kagameho, nynějšího prezidenta a hlavního politického a vojenského stratéga Rwandy.
Nedlouho poté mě prezident Kagame požádal, abych šel bojovat do Konga a pomohl tam skoncovat s kolosálně zkorumpovaným Mobutuovým režimem.
Stál jsem v čele několika stovek bojovníků - z nichž mnozí byli ještě dětmi - a pomáhal jsem dobývat zemi kousek po kousku.
V květnu roku 1997 jsem byl u toho, když byla dobyta Kinshasa a Mobutu zbaven moci. ,,Osvobodil" jsem už třetí zemi, a to mi bylo pouhých sedmadvacet let.
Vyčerpaný válkami jsem se příštího roku stal politikem.
Dostal jsem se do parlamentu jako člen Museveniho ,,Hnutí", jediné legální strany v Ugandě.
Loni jsem se poprvé začal vážně obávat myšlenky, že se z Museveniho stal další africký diktátor, kterému nejde o princip, ale o moc.
Jedna ze stránek rozepře mezi mnou a jím se týkala toho, že nedokázal v zemi nastolit opravdovou pluralitní demokracii; ohrazoval jsem se také proti bytnící korupci.
Polovinu rozpočtu mé země dodává Světová banka a další dárci, ale celá třetina peněz je proplýtvána na nesmyslných vojenských operacích, jakou byla například invaze Ugandy do Konga.
Největší odpovědnost za tento úpadek nese Museveni.
Přestoupil jsem do nové opoziční strany a v loňských prezidentských volbách jsem vedl kampaň Museveniho soupeře.
Museveni se sice nemusel obávat prohry, ale nenechal nic na náhodě a dal raději zatknout všechny spolupracovníky a příznivce svého oponenta.
I když jsem jako dítě kdysi věrně bojoval v Museveniho armádě, dnes jsem byl dospělý a navíc kritik, a tak mě dal zatknout také.
Než mě na nátlak ze strany místních i mezinárodních organizací nakonec pustili, mučil mě ve vězení můj vlastní bratr (šéf Museveniho vnitřní bezpečnosti).
Nakonec jsem z Ugandy odjel do Británie.
V pokojném Londýně teď přemýšlím nad svým životem dětského vojáka.
Nelituji ničeho, za nic se neomlouvám.
Chápu ale, proč zastánci lidských práv tolik odsuzují odvádění dětí do afrických válek, které jejich životy obvykle rozdrtí na beznadějný prach.
Vzít do ruky pušku nutí děti nespravedlnost.
A také chudoba.
V některých částech Afriky se mládež na zbraň dívá jako na způsob obživy.
Děti - bezmocné politicky i ekonomicky - se domnívají, že se v životě dokáží prosadit jen tehdy, když vstoupí do armády.
V Ugandě a mnoha v dalších subsaharských státech je čtyřicet procent obyvatel mladších než patnáct let.
Břemeno vzdělávání, zaměstnávání a vstřebávání tolika mladých lidí je pro takové země neúnosné.
Jistě - děti nemají ve válce co dělat.
Naším odsuzováním ale dětské vojáky z války nedostaneme.
To dokáže jen škola.
Africká mládež se s demokracií a pacifismem musí seznámit ve školní lavici.
Když se kluk chopí zbraně, stává se z něj muž, který budí strach, ne-li respekt.
Z vlastní zkušenosti však mohu tvrdit, že na africké děti nikdo nemyslí; jen politikové, když je potřebují v boji.
Pokud africké děti dostanou lepší vzdělání a prostředky, jak ovlivňovat společenství, v nichž žijí, je šance, že se o nich přestane uvažovat jako o nahraditelném bojovém materiálu, že přestanou vzhlížet k pušce a vezmou do ruky radši knihu.
Před sedmnácti lety jsem navzdory svému otci vzal do ruky zbraň a snil jsem o tom, že změním svět.
Přežil jsem a prohlédl jsem.
Poznal jsem, že zbraně mají své hranice.
Většina mých kamarádů o tuto možnost přišla - jen málo z nich je dodnes naživu.
Z těch, co zůstali, zastává většina vysoké posty v ugandské armádě a několik jich je v politice.
Většina ale zemřela: buď v boji nebo na AIDS.
A to je mé poselství mladým Afričanům, kteří chtějí udělat díru do světa.
Africký diktátor-diplomat
BRUSEL – Nedávná smrt etiopského premiéra Melese Zenávího v Bruselu konečně vynesla na světlo, co se skrývalo za jeho tajuplným dvouměsíčním zmizením z veřejného života.
Etiopská vláda usilovně popírala zvěsti o jeho vážných zdravotních problémech v souvislosti s rakovinou jater.
Když se tedy nyní naplnily nejhorší scénáře, budou se muset Etiopie a celá východní Afrika naučit žít bez stabilizujícího vlivu svého velkého diktátora-diplomata.
Obojím Meles rozhodně byl.
Etiopie prošla za jeho vlády pevné ruky pozoruhodnou proměnou – Meles vládl od roku 1991, kdy se jeho tigrajská menšina obývající sever země dostala k moci díky svržení ohavné komunistické vojenské junty pod vedením Mengistu Haile Mariama (jenž si stále užívá příjemného důchodu v Zimbabwe Roberta Mugabeho).
Meles (tuto válečnou přezdívku si Zenáví vysloužil během revoluce) zpočátku působil jako prezident v první postkomunistické vládě a od roku 1995 až do své smrti zastával funkci etiopského premiéra.
Jeho země vykazovala v nedávných letech růst HDP ve výši 7,7% ročně.
Takto silná hospodářská výkonnost je vzhledem k intervencionistické politice jeho strany poněkud překvapivá, avšak Meles se projevil jako výsostný pragmatik při lákání investic – zejména z Číny – coby motoru růstu.
Jako vůdce Tigrajské lidově-osvobozenecké fronty měl Meles marxisticko-leninské kořeny.
Se skončením studené války však skončil i jeho dogmatismus.
Slouží mu ke cti, že se za jeho vlády o 40% snížila dětská úmrtnost, etiopská ekonomika se stala diverzifikovanější, rozvinula se v ní nová odvětví, jako jsou výroba aut, výroba nápojů nebo pěstování květin, a byly zahájeny velké infrastrukturální projekty včetně výstavby největší africké hydroelektrárny.
Etiopie, tento kdysi zoufale chudý stát, který si světová veřejnost spojovala jen s hladomorem a suchem, se stala jednou z největších afrických ekonomik – a to i bez příjmů z těžby zlata či ropy.
Ještě důležitější než Melesovy domácí úspěchy však možná byla jeho bilance na diplomatickém poli.
Byl nepostradatelným spojencem Západu v boji proti islamistickému terorismu, což vyvrcholilo etiopskou vojenskou operací v sousedním Somálsku v roce 2006.
Nedávno Meles koordinoval s Keňou úsilí o podniknutí omezených úderů proti milicím aš-��abáb, které svádějí nelítostný boj za proměnu Somálska ve fundamentalistickou islámskou teokracii.
Současně se Meles dvořil Číně, kterou vnímal jako investora a současně jako pojistku proti západní kritice jeho počínání v oblasti lidských práv. Přesto kontroverzním, ale správným způsobem podal přátelskou ruku odtrženeckému regionu Somaliland dříve, než to začalo být módní, a zastavil se až těsně před oficiálním opětovným uznáním tohoto paprsku demokratické naděje v Africkém rohu.
Melese budou bolestně postrádat v hlavním městě Somalilandu Hargeyse, neboť plánoval vést Číňany financovaný plynovod z náhorní plošiny Ogaden na pobřeží právě přes území Somalilandu.
Ještě důležitější je, že Meles dostal Addis Abebu na mapu jako sídlo Africké unie a jako hlavní město, kde lze pragmaticky a bez zátěže koloniálních nevraživostí diskutovat o nejhorších problémech Afriky.
Meles sám se stal významným diplomatickým hráčem, zejména v otázce boje proti klimatickým změnám, a v poslední době hrál aktivní zprostředkovatelskou roli ve sporech o hranice a přírodní zdroje mezi Súdánem a čerstvě nezávislým (a na ropu bohatým) Jižním Súdánem.
V paměti lidí zůstane i díky tomu, jak v roce 1993 raději akceptoval bolestné odtržení Eritreje, než aby prodlužoval občanskou válku, a díky svému úsilí dosáhnout dohody s Egyptem v otázce využívání vod Modrého Nilu.
Velkou skvrnou na Melesově bilanci bude vždy jeho netolerance vůči disentu.
Jistě, jeho bilance v oblasti lidských práv byla vždy lepší než bilance komunistické junty.
Například umožnil rozkvět soukromého tisku a v roce 2000 se stal prvním etiopským lídrem, který uspořádal parlamentní volby za účasti více stran.
V porovnání se sousední Eritreou za vlády prezidenta Isaiase Afewerkiho nebo Súdánem Umara Bašíra navíc jeho režim rozhodně nepatřil k nejhorším v regionu.
Stejně tak neexistuje mnoho důkazů o jeho osobním obohacování nebo o rozsáhlé korupci v zemi.
Po parlamentních volbách v roce 2005, které provázely násilnosti a jichž se zúčastnilo více než 30 stran, však Meles začal dávat najevo otevřené pohrdání demokratickým pluralismem a svobodou tisku a v posledních letech uvěznil několik novinářů.
Současně ve své etnicky a jazykově rozmanité zemi zaváděl stále tužší centrální kontrolu.
Ačkoliv na papíře v zemi existoval „etnický federalismus“, tam, kde tato politika hrozila odtržením části země, jako například v Oromii nebo v Ogadenu, neváhal Meles ignorovat ústavní pořádek.
A třebaže posílil náboženskou svobodu a mírové soužití muslimů a křesťanů, v oblasti lidských práv zůstala situace v Etiopii špatná.
Skupiny jako Freedom House nebo Human Rights Watch například zdokumentovaly rozsáhlý útisk oromského lidu ze strany oficiálních míst.
Přesto je Meles nenahraditelný – intelektuálně neměl mezi africkými lídry sobě rovného (nedokončil studium medicíny, ale pak se sám naučil dokonale anglicky a korespondenčním studiem získal tituly na evropských univerzitách) a politicky neměl sobě rovného ani ve své zemi, kde nevyrostl žádný jeho přirozený nástupce.
V Africkém rohu se nenajde žádný lídr jeho velikosti, jenž by mohl zajistit stabilitu a pevnou vládu, kterou tento region zoufale potřebuje.
V čele etiopské vlády nyní stane Melesův ministr zahraničí Hailemariam Desalegn.
Na Západě však budou panovat značné obavy z nebezpečí vzniku mocenského vakua nebo konfliktu v této geopoliticky klíčové, ale rozdrobené zemi – a to právě v době, kdy má v sousedním Somálsku vzniknout nový parlament a volená vláda.
Svým obdivovatelům i kritikům zanechal Meles silný politický odkaz.
Bude se na něj vzpomínat jako na afrického lídra velkého historického významu: vizionářského, despotického a nepostradatelného.
Ohavné dluhy v Africe
Jednou z průvodních okolností americko-britské okupace Iráku je, že zažehla veřejnou debatu o temném tajemství mezinárodních financí: dluzích, jenž na sebe berou ohavné režimy.
Zatímco noví iráčtí vládci debatují, jak naložit s miliardami dolarů zahraničních dluhů, které zdědili po režimu Saddáma Husajna, volají různé hlasy - od dobročinné organizace Oxfam-International po autoritu americké obrany Richarda Perla - po neuznání dluhů na tom základě, že smlouvy, podle nichž je dnes Irák dlužníkem, byly uzavřeny na podporu zkorumpovaného a represivního režimu.
Irák není jedinou zemí zatíženou takovými dluhy.
V subsaharské Africe mnozí z nejchudších obyvatel světa zápasí s ochromujícím odkazem marnotratného úvěrování zkorumpovaných a tyranských vládců.
Během 32 let existence své diktatury nashromáždil bývalý konžský prezident Joseph Mobutu osobní jmění odhadované na 4 miliardy dolarů, zatímco jeho vláda za sebou zanechala zahraniční dluh ve výši 12 miliard dolarů.
V zásadě stejné to bylo v Angole, kde loni vyšetřování MMF odhalilo, že za posledních pět let se z angolské pokladny ztratily 4 miliardy dolarů.
Došlo k tomu, když si angolská vláda v tomto období půjčila obdobnou částku od soukromých bank a do zástavy dala budoucí ropné příjmy.
Většina nečestně získaného afrického bohatství je dnes ukryta v zahraničí.
Ve studii třiceti subsaharských afrických zemí odhadujeme, že úhrnný únik kapitálu v období mezi roky 1970 a 1996 dosáhl 187 miliard dolarů.
Započteme-li připisované zisky z úroků, objem afrického úniku kapitálu činí 274 miliard dolarů - jde o obnos rovnající se 145% dluhů, jež tyto země mají splatit.
Řečeno jinak, subsaharská Afrika je čistým věřitelem ostatního světa: její zahraniční aktiva převyšují její zahraniční dluhy.
Rozdíl je v tom, že aktiva jsou soukromá a dluhy veřejné.
Statistická analýza prozrazuje, že zhruba 80 centů z každého dolaru půjčeného africkým zemím, unikne zpět ještě v tomtéž roce.
Úvěrování ze zahraničí a únik kapitálu spojovalo finanční pouto, neboť finanční prostředky vypůjčené jménem vlády uchvacovaly politicky spřízněné osoby a převáděly je za oceán jako svůj osobní majetek.
Navíc každý dolar, který přibyl k celkovému státnímu dluhu, s sebou v pozdějších letech přinesl roční nárůst úniku kapitálu o 3 až 4 centy, z čehož plyne, že únik kapitálu byl zčásti reakcí na zhoršující se ekonomické prostředí související s rostoucími dluhovými břemeny.
Za posledních deset let subsaharská Afrika zaznamenala ,,čistý transfer" (nové půjčky minus splátky úroků předchozích dluhů) záporných 11 miliard dolarů.
To znamená, že z Afriky k věřitelům odteklo více peněz, než se vrátilo v podobě nových úvěrů.
Země v této oblasti vynakládají více prostředků na splácení úroků z dluhů než na zdravotnictví.
Navzdory takovému finančnímu krvácení dluhové břemeno neustále roste.
Po ruce ale máme nápravný prostředek.
Doktrína ,,ohavného dluhu" pochází z konce 19. století, kdy vláda USA neuznala kubánské zahraniční dluhy poté, co ostrov ovládla ve španělsko-americké válce.
Americké úřady argumentovaly tím, že dluh nevznikl ve prospěch kubánského lidu, ani s jeho souhlasem a že zahraniční dluhy pomáhaly financovat jeho útisk.
Obdobnou logiku můžeme dnes využít nejen s ohledem na Irák, ale i Afriku.
Řádně fungující finanční trhy vyžadují, aby věřitelé nesli následky neopatrného úvěrování.
Představa, že by se věřitelům měly peníze vrátit vždy a bez ohledu na to, kolik a komu půjčují, je neobhajitelná.
Logika zdravého bankovnictví nám říká, že by současné a budoucí africké vlády měly přijmout odpovědnost pouze za ty části veřejných dluhů, jež vznikly jako finanční podpora domácích investic s dobrým úmyslem či veřejné spotřeby.
Odvolají-li se na doktrínu ohavného dluhu, mohly by výběrově odmítnout tu část dluhu, u níž nebude možné doložit takové využití.
Tato politika s sebou přináší dvě praktické obtíže.
Zaprvé nebude lehké určit, kdo by měl nést důkazní břemeno při určování toho, které dluhy jsou ,,ohavné".
Uvážíme-li důkazy o masových únicích kapitálu poháněných zahraničními úvěry, africké vlády mají právo trvat na tom, aby bylo zodpovědností věřitelů prokázat, že jejich půjčky byly využity pro bona fide účely.
Nebude-li možné osud peněz dohledat, bude se muset uzavřít, že se přesunuly do soukromých kapes.
Druhým problémem je, že věřitelé by mohli odepřít nové půjčky vládám, které budou mít tu drzost neuznat ohavné dluhy.
Dnes ovšem finanční toky směřují z Afriky k věřitelům, nikoliv naopak.
Z krátkodobého pohledu ušetří africké země, když tento odliv zastaví.
V dlouhodobém horizontu selektivní odmítnutí dluhů přinese prospěch jak příjemcům úvěrů, tak věřitelům, neboť prosadí odpovědnější praxi úvěrování.
Jestliže okupace Iráku bude stimulem k řešení náročných právnických úkolů, které osvobodí Afriku od břemene ohavných dluhů, pak bude mít irácká válka zásluhu na odstranění alespoň jedné zbraně hromadného ničení.
Jak zajistit pokračující vzestup Afriky
LAGOS – Africkému vzestupu hrozí škobrtnutí.
Po letech, během nichž ekonomika kontinentu rostla průměrným ročním tempem ve výši 5 %, vzniká riziko, že nejistota, stlačené ceny komodit a rozechvělé externí poměry podkopou desítky let tolik potřebného pokroku.
Zajistit bohatství a prosperitu obyvatel kontinentu nebude snadné, ale nabízí se mnohé, co tvůrci politik mohou udělat, aby Afriku navedli zpět na vzestupnou trajektorii.
V prvé řadě tvůrci politik musí zabezpečit financování nezbytné k uskutečňování udržitelného rozvoje v nejistém globálním prostředí.
Světová banka odhaduje, že Afrika bude jen na financování infrastruktury potřebovat nejméně 93 miliard dolarů ročně.
Udržitelná infrastruktura přátelská ke klimatu bude stát ještě víc.
Dokud však bude přetrvávat slabý globální růst, Afričané se nemohou spolehnout, že vyspělé země v úplnosti dodrží závazky, jejichž smyslem je přispět k dosažení Cílů udržitelného rozvoje.
Afrika si musí bezodkladně vytvořit vlastní zdroje.
Začít je třeba bezmála zdvojnásobením příjmů z daní.
Ty napříč subsaharskou Afrikou tvoří necelou pětinu HDP, oproti více než třetině v zemích OECD.
V této oblasti je tedy velký prostor pro zlepšení.
Například Ghana v letech 1990 až 2004 reformovala svou daňovou soustavu a zvýšila příjmy z 11 % na 22 % HDP.
Je třeba přiznat, že takový pokrok je náročný; v Nigérii jsme rozpoznali příležitost ke zvýšení neropných příjmů z daní, ale dalo nám hodně práce jí využít.
Dalším rezervoárem domácích zdrojů je zhruba 380 miliard dolarů penzijních aktiv, jež drží pouhých deset afrických zemí.
Tvůrci politik by měli tyto značné sumy pákově využít.
Zároveň budou africké země muset najít způsob jak rozšířit pestrost svých ekonomik.
Diverzifikace vyžaduje investice do budoucnosti, ve formě vzdělávání a dobře plánované infrastruktury, včetně telekomunikační, elektrické, silniční, železniční a vodovodní.
Je možné držet se řady vzorů: jako ekonomiky, které se dokázaly transformovat, Afričané obdivují Dubaj, Singapur, Thajsko, Malajsii, Mexiko, Indonésii a Jižní Koreu.
Například Dubaj se na budoucnost bez ropy začala chystat už před třemi desítkami let.
Vláda krok za krokem uskutečnila transformaci země na ekonomiku služeb, přičemž zajistila infrastrukturu a pobídky nezbytné k budování finančních služeb, cestovního ruchu, lékařských služeb, realit, médií, umění a kultury.
Neméně inspirativní jsou Jižní Korea a Singapur, které neměly mnoho přírodních zdrojů, o něž by se mohly opřít.
Tajemstvím úspěchu těchto zemí jsou houževnatě soustředění vůdci, ať už pevně usazení, ale mírní diktátoři, anebo demokraticky volení politici se společnou vizí široce sdílené ekonomiky.
Subsaharské Africe se nabízí cesty k diverzifikovanému růstu, jež mnozí z těchto průkopníků využít nemohli: zemědělství a agroprůmysl s přidanou hodnotou, zpracování nerostných surovin, petrochemické komplexy, výroba zboží dlouhodobé spotřeby a spotřebního zboží, cestovní ruch a zábava a vznikající sektor informačních technologií.
Až se opatření nezbytná pro diverzifikaci budou zavádět, tvůrci politik se musí ujistit, že hospodářský růst, který přinášejí, vytváří pracovní místa.
Bohužel ne vždy tomu tak doposud bylo.
Značná část růstu v poslední době byla ku prospěchu úzké skupiny a mnohé opomíjela – především mladé lidi a ženy.
V letech 2006 až 2013 v mnoha nejdůležitějších ekonomikách kontinentu, včetně Jižní Afriky, Nigérie, Ghany, Tanzanie a Rwandy, vzrostla nerovnost.
Právě to byly výzvy, které jsme v Nigérii začínali řešit, když jsem byla ministryní financí.
Věděli jsme, že je nezbytné nejen růst zabezpečit, ale také zvýšit jeho kvalitu.
Za tím účelem tvůrci politik musí zajistit, aby se růst promítl do všech sektorů, které vytvářejí pracovní místa, kupříkladu do zemědělství.
Také může být zapotřebí přerozdělovat příjmy a upevňovat sítě sociálního zabezpečení s cílem lépe chránit osoby na spodních příčkách ekonomického žebříčku.
Stěžejní bude vytvořit soulad mezi dovednostmi a pracovními příležitostmi.
Zhruba 70 % africké populace je mladší 30 let.
Na kontinentu přitom žije polovina všech dětí světa ve věku žáků základní školy, jimž je upřena příležitost studovat.
Významnou prioritou musí být poskytnout africkým dětem základní dovednosti v oblasti čtení, psaní a techniky, jakož i učňovskou, odbornou a podnikatelskou výuku.
Dále je třeba posílit chatrné zdravotnické soustavy, aby se potlačily endemické choroby podlamující produktivitu, například malárie, a také zlepšit připravenost na vzplanutí smrtelných epidemií.
V sázce je hodně.
Světová banka odhaduje, že epidemie eboly ztenčila ekonomiky Sierry Leone, Guineje a Libérie o 16 %.
Jelikož světové hospodářství se zadrhává, africké země budou muset rozvíjet vzájemný obchod.
Africké zboží a služby tvořily v roce 2013 jen 16 % obchodu na kontinentu a pouze něco přes 3 % světového obchodu.
Jeden problém tkví v tom, že většina afrických zemí produkuje tentýž typ komodit a obchoduje s velmi malou přidanou hodnotou.
Tvůrci politik musí pobídnout k větší specializaci; diferencované zboží a služby přidají hodnotu a zvýší objem obchodu.
Další překážku pro vnitroafrický obchod představuje logistika.
Zlepšením propojenosti mezi zeměmi a omezením byrokratických složitostí a administrativních výdajů musí tvůrci politik usnadnit pohyb zboží přes hranice.
Například silniční poplatky napříč Afrikou se odhadují na 0,05-0,13 dolaru na tunokilometr, oproti průměru ve výši 0,01-0,05 ve všech rozvojových zemích.
Železniční projekt Rift Valley Railway, který nakonec propojí Mombasu na keňském pobřeží s ugandskou Kampalou, je dobrým příkladem přínosů, jež by investice do dopravy mohly poskytnout.
Africká rozvojová banka odhaduje, že zdvojnásobí objem ochodu mezi oběma zeměmi, přičemž mezní náklady sníží o 30 %.
Při uskutečňování těchto investic tvůrci politik nesmí zapomínat, že značná část nedávného afrického růstu se dostavila díky dobrým makroekonomickým politikám a rozumnému hospodářskému řízení.
K rozšíření vzestupu kontinentu bude nutné posílit jeho ekonomické fundamenty.
K tomu je zapotřebí zajistit v ekonomice správné nastavení cen, počínaje směnným kurzem.
Některé země sice mohou potřebovat přechodnou regulaci, aby potlačily ničivé odlivy kapitálu, ale obecně by tvůrci politik měli usilovat o tržní směnný kurz a pevný plán řízení inflace, dluhu, devizových rezerv, běžných účtů a fiskálních bilancí.
Afrika má obrovský potenciál.
Má dobré podmínky pro vytvoření diverzifikovaných ekonomik založených na nízkouhlíkové, udržitelné infrastruktuře.
Tvůrci politik ale nesmí předpokládat, že africký vzestup bude pokračovat sám od sebe.
Musí učinit potřebné kroky, aby jeho další pokračování zajistili.
Afričtí zemědělci z velkoměst
NAIROBI – Nedávno jsem se v kavárně setkala s Eunice Wangariovou a překvapilo mě, jak se při rozhovoru mobilním telefonem vytrvale vyptává své matky na zrání kukuřičného pole v její rodné vesnici, hodiny cesty vzdálené od velkoměsta, kde jsme seděly.
Zdravotní sestra Wangariová spoléhá na příjem ze zemědělství, aby si vydělala peníze na nákup další půdy – k rozšíření svého farmaření.
Přestože Wangariová žije v hlavním městě Keni, dokáže si vydělat stovky dolarů ročně na ziscích z tržních plodin pěstovaných za pomoci příbuzných.
Už dávno se jí vrátil počáteční vklad, čerpaný z mezd zdravotní sestry ve výši asi 350 dolarů měsíčně.
Wangariová patří v Keni k tisícům – a v Africe ke statisícům, ba snad milionům – městských pracujících, kteří si zvyšují příjmy absenčním zemědělstvím.
Vzhledem k tomu, že ceny základních potravin jsou nejvyšší za celá desetiletí, mnozí obyvatelé měst pokládají farmaření za dosti výnosné.
Specializací na zeleninu typickou pro daný region také absenční zemědělství upevňuje národní hrdost – a hrdost na tradiční stravu. „Už příliš dlouho naši zemi zaplavují potraviny z dovozu a jídlo kopírující Západ,“ říká Wangariová. „Nadešel čas, abychom se bránili – a vypěstovali si vlastní.“
Političtí lídři po celé Africe, vůči zájmům venkova dlouho přezíraví, procitli a uvědomili si význam farmaření a úlohu, již v zemědělství mohou sehrát vzdělaní lidé, a to i ti, kteří žijí ve velkoměstech.
V Nigérii bývalý prezident Olusegun Obasanjo vlastní obrovské diverzifikované hospodářství a prosazuje politiky, které absenčním zemědělcům pomáhají k prosperitě.
V Ugandě zase viceprezident Gilbert Bukenya pravidelně cestuje po vlasti a propaguje farmaření s vyšší přidanou hodnotou, jako je mlékárenství.
Zřejmě nejviditelnější politickou podporu absenčního zemědělství nalezneme v Libérii, malé západoafrické zemi, kde zemědělství rozprášila občanská válka, takže tamní obyvatelstvo je dodnes závislé na dovozu potravin.
Prezidentka Johnsonová-Sirleafová si uvědomuje, že vzdělaní lidé by mohli přispět k oživení zemědělské výroby, a tak v červnu roku 2008 zahájila kampaň „Návrat k půdě“, zejména proto, aby osoby usazené ve městech pobídla k farmaření.
Jistěže, absenční zemědělské úsilí elit a vzdělaných lidí zaměstnaných ve městech nemůže uspokojit všechny naléhavé potravinové potřeby Afriky.
Absenční farmáři se navíc potýkají s nečekanými problémy.
Poněvadž svá hospodářství navštěvují jen zřídka, silně spoléhají na příbuzné a přátele.
Když jsem se letos na jaře prvně rozhodla pěstovat pšenici na pronajaté půdě ve vsi, kde jsem prožila dětství, má matka souhlasila, že dohlédne na orbu, setbu i sklizeň.
Bez její pomoci bych vůbec farmařit nemohla.
I s matčinou pomocí jsem ovšem jako na trní.
Přestože jsem mezi pšeničnými poli vyrostla, mé znalosti zemědělství jsou chabé.
Hnojivo i postřik vyšly dráž, než jsem myslela.
Stébla pšenice sice vzklíčila na čas, ale teď mám strach, že v době sklizně – v listopadu – klesnou ceny a vynaložené náklady se mi nevrátí.
Jedním klíčovým nástrojem je mobilní telefon.
Naději na úspěch mi dodává možnost lacino zavolat matce a hospodářství prodiskutovat.
Po telefonu jsme se dokonce dohodly, jaký pesticid se použije a kterou traktorovou firmu najmeme.
Mnohým farmářům z měst se daří, protože znají jak chutě svých městských spoluobčanů, tak poměry na venkově.
Někteří městští lidé se ovšem pořizováním půdy ani zajišťování vzdálené pomoci neobtěžují.
Určité plodiny dokážou vypěstovat přímo doma.
Účetní James Memusi pěstuje v nevyužité ložnici houby a prodává je do okolních hotelů a supermarketů.
Nicméně většina lidí usídlených v afrických městech má přístup k půdě na venkově, a právě proto liberijská vláda plným právem zdůrazňuje potenciál rozšiřování zemědělských farem.
Nová propagační kampaň, kterou úřady spustily letos v létě, prohlašuje: „Půda je banka; vložte do ní své peníze.“
Hlavní snahou v Libérii je snížit dovozy základních potravin, jako je rýže a rajčata.
V zámožnějších zemích africké elity motivuje složitá souhra národní hrdosti, stravovacích ohledů a snahy vydělat.
V Zambii například Sylva Bandová už před dvěma desítkami let skrze svůj řetězec populárních restaurací vyvolala posedlost tradičními pokrmy.
Dnes si běžní Lusačané chtějí podobná jídla vařit doma, čímž vytvářejí poptávku po zemědělcích dodávajících delikatesy, jako jsou sušené dýně, listy dvouzubce a čerstvá okra.
Jiná podnikatelka, Miringo Kinyanjuiová, zase v Nairobi dodává nerafinovanou – a výživnější – kukuřičnou a pšeničnou mouku.
Ve snaze ještě dále své ingredience odlišit od západních provedení Kinyanjuiová v obchodech s potravinami prodává také mouku ochucenou amarathanem, listovou zeleninou rostoucí v Keni.
Oživování tradičních potravin přilákalo pozornost velkých nadnárodních korporací.
Keňská pobočka firmy Unilever loni uspořádala kampaň „Ochutnejte naši kulturu“ na podporu své řady tradičních východoafrických bylinek a koření.
Takové kampaně jdou ruku v ruce s expanzí zemědělství, neboť prodejci těchto potravin dávají přednost blízkým pěstitelům – i když tito pěstitelé čím dál častěji žijí ve městech.
Zlepšujme zdraví afrických žen prostřednictvím finanční inkluze
ACCRA – Koncem října podepsal Africký regionální úřad Světové zdravotnické organizace dohodu s Mezinárodní telekomunikační unií (ITU) Organizace spojených národů.
Toto netušené partnerství si klade za cíl podpořit využívání digitálních služeb „za účelem záchrany životů a zlepšení zdraví lidí“.
Nejvíce novátorským rysem tohoto paktu je však možná slib spojit strategie finanční inkluze se zajišťováním moderní zdravotní péče.
Finanční inkluze je osvědčenou cestou ke zlepšení zdraví lidí, zejména zdraví žen v rozvojových zemích.
Ženy, které mají snadný přístup k bankovním účtům či různým možnostem hotovostních plateb, mají sklon investovat více do svých firem a rodin.
V důsledku toho jsou jejich životy zdravější a uspokojivější.
Iniciativy podobné té, která byla podepsána letos v říjnu, se však až příliš často zaměřují buď na jedno, nebo na druhé – buď na e-zdraví, nebo na finanční produkty typu pojištění.
A protože schopnost Afričanů vydělávat a spořit peníze může být dělicí čarou mezi kvalitní péčí a vůbec žádnou péčí, jde o promeškanou příležitost pomáhat pacientům a budovat odolnější komunity.
Pro africké ženy je cena za tuto volbu neúměrně vysoká.
Například v Nigérii žije 400 000 žen s poporodní píštělí, což je silně omezující stav, který často způsobují komplikace během porodu.
V Tanzanii umírá během těhotenství či porodu přibližně 8000 žen ročně; většině těchto úmrtí by se přitom dalo předejít.
A napříč kontinentem činí střední délka života žen při narození pouhých 58 let, oproti více než 80 letům v rozvinutých státech.
V propojování zdravotnických řešení a finanční inkluze žen dochází k pokroku.
Na nedávné konferenci v Dar es Salaamu se experti z oblasti technologií a finančních služeb spojili s investory, filantropy a specialisty na rozvoj a vymysleli způsoby, jak zařídit, aby finance pracovaly ve prospěch afrických žen.
Prostřednictvím podobných programů mohou rozvojoví experti prosazovat digitální řešení coby způsob, jak zvyšovat sociální a finanční sílu žen.
Spolupráce podobná paktu podepsanému letos v říjnu je bohužel spíše výjimkou než pravidlem.
Banky, regulátoři, ministerstva financí i telekomunikační společnosti se k úvahám o finanční inkluzi scházejí často, avšak bez zástupců místní a globální zdravotnické komunity.
Chceme-li vybudovat inkluzivnější platformy pro africké pacienty a klienty, musí se to změnit.
Prvním krokem je identifikace promeškaných příležitostí.
Jedna velká promeškaná příležitost pramení z nesourodých přístupů k zavádění finančních služeb a digitalizované zdravotní péče do venkovských oblastí Afriky.
Banky a mobilní operátoři v současnosti pracují na rozšíření svých digitálních bankovních služeb o klienty bez bankovního účtu nebo s nízkou mírou jeho využívání.
Zároveň v těchto regionech působí komunitní zdravotníci, kteří provádějí prevenci, léčí pacienty a odkazují je na kliniky.
Spojení těchto dvou činností dává smysl, protože obě iniciativy se do značné míry spoléhají na důvěru.
Komunitní zdravotníci by prostřednictvím předem zavedených sítí mohli rozšířit své nabídky v oblasti e-zdraví o finanční produkty, jako jsou systémy plateb přes mobilní telefon.
Rozšíření digitální léčby nemocí a přístupu ke zdravotnickým informacím tak, aby zahrnovaly i finanční zdraví, by vytvořilo přirozené synergie.
Existují sice obavy, že zatížení komunitních zdravotníků dalšími povinnostmi by mohlo podkopat kvalitu zdravotní péče, avšak rozdrobený přístup k prosperitě je ještě škodlivější.
Jakmile budou identifikovány příležitosti k expanzi, bude zapotřebí vyřešit další otázky, než se podaří programy ženského zdraví a finanční inkluze rozšířit.
Například absence dat roztříděných podle pohlaví komplikuje stanovování vhodných politik na základě kvality zdraví a finančních potřeb.
Ačkoliv některé země, jako jsou Burundi a Senegal, pracují na zkvalitnění svých genderově specifických datových souborů, zapotřebí je širší a koordinovanější přístup.
Dalším těžkým úkolem bude zvýšení finanční gramotnosti v regionu.
Schopnost pochopit a provádět operace v oblasti osobních financí představuje nejslabší článek transformace ženských příležitostí prostřednictvím finanční inkluze.
Finanční gramotnost je navíc nezbytnou podmínkou realizace finančních iniciativ, jako jsou programy podporující malé firmy a mikropodniky vedené ženami.
Pokud se podaří zvýšit úroveň finanční gramotnosti, mohou ženy získat přístup ke zdrojům typu půdy či úvěrů, tedy k nástrojům, které jsou klíčem k rozvoji podnikání, sociální mobilitě a osobnímu růstu.
V úsilí o narovnání podmínek bylo dosaženo jistého pokroku, avšak tato zlepšení je nutné udržet.
Dohoda mezi WHO a ITU pomůže podpořit tvorbu bohatství v těch koutech Afriky, kde stále chybí přístup ke zdravotní péči a finančním službám.
K udržení této dynamiky jsou zapotřebí hlubší závazky, zejména od globální zdravotnické komunity.
Ať už však budou africké vlády při digitalizaci zdravotnických a finančních služeb postupovat jakkoliv, těžištěm každého řešení musí zůstat potřeby žen.
Jak vyřešit nepoměry v kvalifikaci Afričanů
ABIDŽAN – Zatímco se velká část světa potýká s rychlým stárnutím populace, Afrika zažívá opačný trend.
Šedesát procent obyvatel tohoto světadílu je ve věku do 25 let, a afričtí představitelé jim tak musí zajistit nejen dostatečný počet kvalitních pracovních míst, ale i vzdělání a výcvik, které jsou nezbytné k tomu, aby mladí lidé mohli tato místa obsadit.
V tomto posledním bodě přitom zbývá vykonat mnoho práce.
Nepoměry mezi dostupnými pracovními místy a dovednostmi a kvalifikací pracovní síly jsou rozšířené po celé Africe.
Podle nedávné studie Africké rozvojové banky provedené v deseti zemích – Beninu, Egyptě, Konžské republice, Libérii, Madagaskaru, Malawi, Tanzanii, Togu, Ugandě a Zambii – má většina mladých Afričanů na své pracovní místo nedostatečné vzdělání a téměř třetina jich je nedostatečně kvalifikovaná.
Naopak mladí lidé, kteří jsou na svou současnou pozici překvalifikovaní či převzdělaní, jsou špatně placení a frustrují je omezené příležitosti ke kariéře a mrhání nebo ztráta talentu.
Nedostatečně vzdělaní mladí lidé se sice těší z mzdové prémie, ale ta jde na úkor spokojenosti s prací.
Lidé s nedostatečnou kvalifikací trpí tlakem spojeným se snahou dostát požadavkům dané práce a neustálým strachem ze ztráty pracovního místa.
Nakonec je postihne „scarring“ neboli trvalé poškození vlastních ekonomických poměrů a vyhlídek.
Ze zoufalství raději přijímají nevhodná pracovní místa, než aby jako nezaměstnaní čekali na vhodnější pozice, které se nikdy nemusí objevit.
Vzhledem k velikosti a neústupnosti nepoměrů mezi pracovními místy a kvalifikací a vzhledem k jejich nepříznivým dopadům na jednotlivce i ekonomiky by jejich omezení mělo být pro africké vlády prvořadou prioritou.
Prvním krokem je zlepšení dostupnosti vzdělání.
Mnohé africké země sice v posledních letech dosáhly výrazného pokroku a zvýšily procenta vzdělanosti, avšak řada mladých lidí, zejména dívek a venkovanů, má jen omezené nebo vůbec žádné možnosti školní výuky.
Dokonce i plných 38% zaměstnaných mladých lidí nikdy nechodilo do školy z ekonomických důvodů a dalších 12% z důvodu neexistence školy v jejich blízkosti.
Vlády mohou leccos změnit investicemi do vzdělávací infrastruktury: budováním nových škol a renovací starých, zlepšováním pracovních podmínek učitelů, modernizací školního vybavení včetně informačních a počítačových technologií.
Současně by měly eliminovat školné na základních školách, omezit náklady na sekundární a terciární vzdělávání a financovat stipendijní programy.
Africké vlády musí rovněž více podporovat mladé lidi při přechodu od vzdělávání k zaměstnání.
V současné době jen velmi málo mladých Afričanů, zaměstnaných či nezaměstnaných, získává při hledání pracovního místa rady od vlády či personálních agentur.
Chtějí-li vlády zlepšit vyhlídky mladých zaměstnanců, měly by pomáhat šířit informace o dostupných pracovních místech a vytvářet pobídky (například daňové úlevy či dotace) pro firmy, které by absolventům nabízely stáže nebo učňovské poměry.
A tam, kde už takové úpravy existují, by vlády měly posílit jejich dopad rozšiřováním dostupnosti a mandátu, jejich širší propagací a investicemi do monitoringu a měření výsledků.
A konečně platí, že mají-li podobné programy fungovat, potřebují mladí absolventi znalosti a kvalifikaci, kterou vyžaduje trh práce.
Afričtí zaměstnavatelé si často stěžují, že se jim těžko hledají kandidáti se specializovaným výcvikem v takzvaných disciplínách STEM (přírodní vědy, technologie, strojírenství a matematika), ale i kandidáti s komplexní schopností řešit problémy a komunikovat.
A téměř 40% oslovených absolventů nepokládalo své vzdělání za užitečné při hledání zaměstnání.
Africká rozvojová banka se postavila do čela v oblasti tvorby příležitostí pro mladé Afričany v oblasti informačních a komunikačních technologií tím, že poskytuje finance univerzitě Carnegie Mellon University Africa ve Rwandě, která byla založena v roce 2011 s cílem fungovat jako centrum výjimečných talentů a regionální středisko informačních a komunikačních technologií ve východní Africe.
Tato instituce vytvořila ve spolupráci s rwandskou vládou inovační líheň, která bude studentům pomáhat se zakládáním vlastních firem.
Řešení problému s nepoměrem v kvalifikaci bude vyžadovat, aby africké vlády podporovaly vzdělávání a kvalifikační výcvik, který bude více zaměřený na poptávku a orientovaný dopředu.
Například mohou zakládat fóra, na nichž budou firmy pravidelně sdělovat své potřeby vzdělávacím a výcvikovým institucím, které pak podle nich přizpůsobí učební osnovy.
Výsledkem by byla nová generace atraktivních místních kandidátů, kteří by zlepšili značně omezenou schopnost firem zvyšovat výkonnost a vytvářet pracovní místa.
Značný počet mladých lidí v Africe je velké plus, které má potenciál táhnout v příštích desetiletích hospodářský růst a rozvoj.
Budou-li však mladí lidé na tomto kontinentu neproduktivní, frustrovaní a zoufalí, může se toto plus změnit ve velkou zátěž, jež bude podkopávat hospodářskou prosperitu, sociální pokrok, a dokonce i politickou stabilitu.
Výsledek bude záviset na tom, jakou politiku dnes africké vlády přijmou.
Po Annanovi
Kdo vystřídá Kofiho Annana na pozici generálního tajemníka OSN, je mezi diplomaty horkou otázkou.
Nad tím, co tato práce obnáší, se zamýšlí Shashi Tharoor, zástupce generálního tajemníka OSN.
„Nejnesplnitelnější úkol na světě,“ právě tak pozici v roce 1953 popsal první generální tajemník Organizace spojených národů Trygve Lie svému nástupci Dagu Hammarskjoldovi.
Čas nesnadnost této práce nijak neulehčil.
Tvůrci Charty OSN dali generálnímu tajemníkovi dvě odlišné funkce: je „hlavním správním úředníkem Organizace“ a rovněž nezávislým činitelem, jehož Valné shromáždění a Rada bezpečnosti mohou pověřit určitými nespecifikovanými (ale z podstaty politickými) úkoly.
Každý držitel úřadu musí prokázat, zda je více tajemníkem než generálem.
O paradoxy není nouze.
Od generálního tajemníka se očekává, že bude sice požívat podpory vlád, zejména pěti stálých členů Rady bezpečnosti, ale že bude stát nad náklonností ke kterékoli z nich.
Kvalifikační předpoklady získává úřednickou nebo diplomatickou službou, ale jakmile je zvolen, musí svou minulost přesáhnout a konat povinnosti hlasu světa, či dokonce „sekulárního papeže“.
Pověřením generálního tajemníka je napomáhat členským státům dosahovat uvážených a dobře podložených rozhodnutí, jež je pak povinen uskutečňovat, ale zároveň má právo jejich práci ovlivňovat, ba dokonce navrhovat opatření, která by měly podniknout.
Spravuje spletitou organizaci a vystupuje jako hlava agentur OSN, avšak tuto úlohu musí vykonávat v rozpočtových a normativních mezích zavedených členskými vládami.
Pravda, generální tajemník má bezpříkladné zmocnění v oblasti stanovování agendy.
Nemá ovšem pravomoc všechny své ideje uskutečnit a formuluje vizi, již mohou naplnit jedině vlády.
Dává svět do pohybu, ale řídit jej nemůže.
Byl to Hammarskjold, kdo na vrcholu studené války jako první prohlásil, že nestranný veřejný zaměstnanec může být „politicky v celibátu“, aniž by byl „politicky panicem“.
Generální tajemník mohl hrát politickou úlohu, aniž by přišel o svou nestrannost, za předpokladu, že věrně dodržoval Chartu OSN a mezinárodní právo.
S koncem studené války Kofi Annan zašel v používání vlivné tribuny svého úřadu ještě dál než jeho předchůdci.
Směle nadnesl otázku mravnosti intervence a povinnosti jednotlivce držet se svého svědomí a vyzval členské státy, aby hledaly řešení napětí mezi státní suverenitou a zodpovědností za ochranu obyčejných lidí.
Generální tajemník často může vznést nepříjemnou otázku, avšak nemůže diktovat patřičnou odpověď.
Annanův historický projev o intervenci k Valnému shromáždění v roce 1999 dal rozkvést tisíci květin v think-tancích a mezi nezávislými komentátory, ale nevedl ani k jedinému vojenskému zásahu na ochranu utlačovaných.
OSN se často považuje za ztělesnění mezinárodní legitimity, a přesto prohlášení generálního tajemníka mají často menší vliv na jednání členských států než papežská zapovězení na plánované rodičovství.
Generální tajemník ví, že bez podpory členů, jejichž liknavost by v té či oné věci jinak rád pranýřoval, zmůže jen málo.
Nemůže si dovolit nechat frustraci v jedné věci negativně ovlivnit jeho schopnost přimět vlády ke spolupráci v celé škále jiných záležitostí.
Annan kdysi trefil hřebíček na hlavičku, když citoval staré ghanské přísloví: „Nikdy nikoho nepohlavkuj, když máš prsty mezi jeho zuby.“
Dnešní svět o jediné supervelmoci také znamená, že generální tajemník musí umět pěstovat vztah, který je pro přežití OSN zásadní, aniž by zaprodal svou bezúhonnost a nezávislost.
Neutuchající požadavky některých osob v USA, aby OSN prokázala svou užitečnost pro Ameriku – požadavky, které by za stejných podmínek během studené války nemohly padnout – nutí generálního tajemníka kráčet po napjatém laně mezi přihlížením k prioritám USA a preferencemi členstva jako celku.
Nejužitečnější pro USA může být paradoxně tehdy, když prokazuje nezávislost na nich.
Pravomoci generálního tajemníka rovněž oslabilo sílící puntičkářské řízení rozpočtů ze strany členských států.
Jak Annan, tak jeho předchůdce Butrus Butrus-Ghálí se pustili do ambiciózních administrativních reforem, ale neměli možnost vypořádat se s mnohem větším rozsahem procesní i normativní ztuhlosti v oblastech spadajících do kompetence členských států.
Žádný generální tajemník nepožíval skutečné nezávislosti na vládách: OSN funguje bez velvyslanectví či zpravodajských služeb a členské státy se brání všem pokusům o získání takovýchto kapacit.
Záběr generálního tajemníka tedy nemůže přesáhnout jeho vlastní dosah a jeho dosah zase nedokáže překonat hranice členských států – či jejich finančních možností.
Generální tajemník dnes vskutku vládne značnou diplomatickou legitimitou a ještě větší mediální viditelností, ale menší politickou mocí, než jazyk Charty OSN naznačuje.
Má-li účinně dosahovat výsledků, musí umět spravovat personál i rozpočty, mít talent pro veřejnou diplomacii (a její zákulisní podobu) a být schopen získat si věrnost širokého spektra externích hráčů, mimo jiné nevládních organizací, obchodních skupin a novinářů.
Musí dále přesvědčit národy chudého a konflikty trýzněného Jihu, že jejich zájmy stojí v popředí jeho myšlenek, a zároveň se postarat o to, aby dokázal účinně spolupracovat s bohatým a mocným Severem.
Musí přijmout pravomoc a výsady Rady bezpečnosti, zejména jejích pěti stálých členů, a zároveň si uchovat dostatek pozornosti pro priority a vášně Valného shromáždění.
Konečně je zapotřebí, aby členským státům předložil politicky dosažitelné návrhy a uskutečňoval svá pověření v rámci prostředků, které mu poskytnou.
V prvé řadě generální tajemník potřebuje vizi vyššího smyslu svého úřadu a porozumění pro jeho potenciál i meze.
Jinými slovy, má-li uspět, musí promyslet a vypracovat vizi toho, jak by OSN měla vypadat, a zároveň spravovat a obhajovat organizaci takovou, jaká je.
Vskutku nesplnitelný úkol.
Co po Arafatovi
Jásir Arafat, jak se zdá, opět odrazil zpochybnění své moci.
Jeho poslední vítězství ale nedává odpověď na otázku, co se stane až konečně opustí politickou scénu.
Když byl Arafat v roce 2003 vážně nemocný, Palestinci byli na pokraji paniky.
Ahmad Dudin, bývalý předák Fatahu v Hebronu, shrnul dilema slovy: „Palestinská samospráva byla odjakživa podnikem jednoho muže.
Arafat nikdy nebyl opravdu ochoten dělit se o moc.
To je jádro problému."
Arafat nejenže nemá žádného stanoveného nástupce, ale také ochromil možnost vzniku institucí, jež by mohly napomoci plynulé proměně, vychovat nové lídry, zprostředkovat řešení sporů mezi soupeřícími kandidáty a frakcemi nebo krotit moc budoucího diktátora.
Jednou ale Arafat odejde.
Je mu 74 let a nelze jej označit za zdravého.
Arafatova schopnost celosvětově symbolizovat palestinskou věc v posledních letech dost ochabla, ale jakýkoliv nástupce by byl ještě hůře čitelný.
Co se tedy stane, až si změnu palestinského hnutí vynutí jeho úmrtí?
Tuto otázku můžeme řešit nejlépe tím, že se nezaměříme na to kdo, nýbrž co Arafata nahradí.
V jistém smyslu Arafat je palestinská samospráva.
Jak se vyjádřil proreformní činitel Fatahu: „Je to Arafatův narcismus.
A trpíme jím všichni.
Palestinský lid jím bude trpět i po jeho smrti."
Arafatovým odchodem vznikne vakuum, které nedokáže zaplnit žádná instituce ani předák.
Arafat má několik rolí a v každé z nich je jeho význam jedinečný.
Ačkoliv formálně mají Palestinci kolektivní vedení, ve skutečnosti má Arafat drtivou převahu.
Je jediným předákem palestinského hnutí téměř od chvíle, kdy bylo v roce 1959 založeno.
Další kandidáti, například Abú Džihád a Abú Ijád, byli zavražděni a Fajsal Husejní - jediný výrazný lídr, který se na Západním břehu a v pásmu Gazy dostal do popředí, - zemřel mladý.
Samotný Arafat má moc donutit všechny k poslušnosti, třebaže se často rozhodne tuto moc neuplatňovat.
Někteří lidé tvrdí, že samozřejmou alternativou k Arafatovi je demokracie.
Pravděpodobnějším výsledkem je však nestabilní a neefektivní kolektivní vedení, rozpad moci do regionálních panství nebo velká míra anarchie.
Pro všechny nástupce, ať už pro jednoho nebo vícero, bude po Arafatovi mnohem těžší vynutit si poslušnost a zavést hierarchii v Organizaci pro osvobození Palestiny, palestinské samosprávě a ve Fatahu.
Arafatův odchod neoživí ani naděje na politický smír s Izraelem.
Pravda, Arafatovo odmítání schválit klíčové kompromisy ve věcech, jako je izraelská legitimita a palestinské hranice, bylo dosud podstatnou příčinou nemožnosti vyřešit izraelsko-palestinské či arabsko-izraelské konflikty.
Vzhledem k Arafatovu významu a kontrole nad hnutím, mohl palestinské cíle snížit na přijetí státu jen na části historické Palestiny.
Nikdy se k tomu ale neodhodlal a zásadní problémy tak zůstávají nevyřešeny.
Potíž je v tom, že i kdyby budoucí palestinští předáci chtěli vyřešit problémy, které usmíření s Izraelem znemožňují, bude to pro ně mnohem těžší, než by bylo pro Arafata.
Během Arafatovy dlouhé vlády bylo celým generacím Palestinců vštěpováno přesvědčení, že přijatelné je jedině naprosté vítězství.
Skutečně, vedle každodenní politiky je Arafat tvůrcem myšlenkového a psycho-politického stylu palestinského hnutí, který je dogmatický a nekompromisní.
Arafatovým odkazem je tedy kultura, v níž předák může katastrofickou taktiku, strategii nebo výsledek vylíčit jako vítězství a neztratit důvěru.
Za pokračující války, v nichž nelze zvítězit, ani za vznášení požadavků, které nebudou splněny, se tedy v politice nijak neplatí.
Nejničivějším rysem Arafatova odkazu bude schvalování bezmezného násilí.
Násilí v dějinách využívala mnohá hnutí, ale jen málokteré si jej tak dokonale ospravedlnilo a zromantizovalo.
Tento problém s Arafatem nezmizí.
Jak by se tomuto ospravedlnění násilí mohl vyhnout někdo s menší legitimitou než Arafat?
Celé skupiny - Hamas, Islámský džihád, Brigády mučedníků od al-Aksá náležející k Fatahu - a jejich vůdci za svou moc vděčí své ochotě zabíjet Izraelce, která se stala rozhodujícím měřítkem politických ctností.
Jakýkoliv pokus palestinských bezpečnostních orgánů tyto skupiny potlačit silou by vyústil v mnohem větší násilí.
Arafatovo odmítání komukoliv ideologicky stranit pomohlo vytvořit iluzi palestinské jednoty a oddanosti všech společnému palestinskému zápasu.
Tohoto konsenzu dosáhl devalvací státnosti coby samoúčelného cíle a budováním jednoty pomocí mýtu idealizované palestinské společnosti před rokem 1948, již prý je možné „obrodit" na základě „práva návratu" a zmizení Izraele.
Tyto cíle se sice nikdy nenaplní, ale nikdy také nebyly méně významné než „ukončení okupace", a proto jsou tmelem palestinského nacionalismu.
Za dnešních rozvratných okolností se na nového palestinského lídra bude zřejmě čekat celé roky.
V mezidobí, které nastane, bychom měli očekávat uvíznutí na mrtvém bodě, anarchii nebo občanskou válku.
Co po asimilaci
Migrace lidí je stará jako samotné dějiny.
Ničím novým není ani migrace do odlehlých míst a vzdálených kultur.
V devatenáctém století miliony Evropanů putovaly za svobodou do Ameriky, především do Spojených států.
Novinkou dneška je rozsah migrace, jež je často pohybem přes hluboké kulturní propasti - a nezřídka bez konkrétního cíle.
Afričané prchající na lodích přes Středozemní moře často ani nevědí, zda se chtějí dostat do Itálie, Německa nebo do Británie.
Ba ani pro ty, kdo jsou si cílem jisti, jako Severoafričané ve Španělsku a ve Francii nebo Turci v Německu, nebylo prioritou dostat se do určitého místa, nýbrž uniknout z beznaděje své domoviny.
Tato moderní podoba migrace způsobuje obrovské problémy cílovým zemím.
V Evropě se dnes jedná o zřejmě nejvážnější sociální problém, neboť nikdo přesně neví, jak se vypořádat s výslednými střety kultur.
Kdysi dávno se zdálo, že odpověď nabízí Severní Amerika, zejména USA.
Šlo o myšlenku „tavicího kotle": americkou kulturu obohacovali různí lidé, kteří však především vynakládali veškeré úsilí, aby přijali to, co nacházeli, a integrovali se. „Ne," odpověděla Ruska, která se přistěhovala do USA na počátku dvacátého století, svým vnoučatům na otázku, zda jejich předci připluli s poutníky na lodi Mayflower. „Naše loď se jmenovala jinak, ale teď jsme všichni Američané."
To se později změnilo, což vyústilo v proces, který popisuje Arthur Schlesinger, historik a někdejší poradce prezidenta Johna F.
Kennedyho, ve své knize The Disuniting of America (Štěpení Ameriky).
Všichni občané USA už nejsou Američany.
Stali se Američany dvojdomými: Italoameričany, Afroameričany, Hispanoameričany a tak dále.
Jednotlivé složky v tavicím kotli se od sebe oddělují.
Ani v Izraeli, poslední skutečně přistěhovalecké zemi - tedy alespoň pro Židy -, už asimilace není tak snadná.
Noví přistěhovalci z Ruska mají svou vlastní politickou stranu a staří Evropané se stali zřetelnou menšinou.
Izrael i Amerika stále mají mechanismy integrace nových migrantů.
Důležitým a zásadním faktorem je jazyk a v Izraeli armáda, zatímco v Americe sdílené sekulární přesvědčení stále zosobují hodnoty ztělesňované ústavou.
Tyto mechanismy ale všude na světě ochabují a v evropských zemích prakticky neexistují.
Moderní společnosti charakterizují naléhavé problémy sounáležitosti.
Neposkytují nevyslovená, podvědomá pouta společenství, která občané dříve pociťovali.
Lidé proto začali lnout k jiným, původnějším skupinovým totožnostem.
Brání se asimilaci, neboť se obávají, že je oloupí o jejich identitu, aniž by jim nabídla novou.
Co je tedy alternativou asimilace? „Salátová mísa" takzvaného multikulturalismu skutečnou alternativou není, protože nezajišťuje potřebný tmel, který drží komunity pohromadě.
Všechny složky zůstávají od počátku oddělené.
Jedinou životaschopnou alternativou, pro niž existují příklady, je zřejmě praxe Londýna a New Yorku.
Hlavním rysem této možnosti je koexistence společné veřejné sféry, sdílené všemi, a značné kulturní odloučenosti v „privátní" sféře, zejména v obytných čtvrtích.
Veřejný prostor je multikulturní co do zázemí lidí, řídí se však společnými hodnotami, ba dokonce společným jazykem, zatímco soukromé životy lidí jsou - dovolte mi použít ošklivé slovo - ghettoizované.
Teoreticky jde jistě až o druhé nejlepší řešení kulturních dopadů migrace; prakticky je to jediná odpověď, kterou máme.
Není ale k mání zadarmo.
I nezbytné minimum společného jazyka vyžaduje cílené úsilí, o jistých pravidlech chování ani nemluvě.
Žiji v Londýně a žasnu nad způsobem, jímž jsme se my Londýňané vyrovnali s indickými rodinnými obchody, veřejnou dopravou řízenou lidmi z Karibiku, aniž bychom vznášeli mnoho otázek ohledně celých bangladéšských nebo čínských čtvrtí.
Nikdo ještě nenašel jméno pro tuto novou podobu doktríny „odloučenosti, ale rovnosti", proti níž někteří z nás s takovým nasazením bojovali v 60. letech: oddělené soukromé životy ve společném veřejném prostoru, který patří rovným dílem všem.
Vše je zřetelně snazší v Londýně a v New Yorku než v menších městech, ba i než v hlavních městech zemí, kde se nehovoří angličtinou, světovým jazykem dneška.
Berlínská turecká komunita a severoafrické komunity kolem Paříže, které mají svou vlastní veřejnou sféru a často i jazyk, se jeví čím dál odloučenější.
V místech, kde k tomu dochází, může vznikat výbušná situace, jakýsi vnitřní separatismus, a to nikoliv mezi historicky oddělenými skupinami, ale mezi přistěhovalci a domorodci.
Jestliže jsme nuceni se vzdát naděje na asimilaci, naše úsilí by se mělo zaměřit na vytvoření veřejného prostoru, k němuž všichni přispívají a v němž se všichni dobře cítí.
Ideálně by se mělo jednat o rozšiřující se veřejný prostor, neboť nakonec právě prvek jednoty je v moderní společnosti zárukou svobod jejích občanů.
Jak bude po úsporách
NEW YORK – Letošní schůzka Mezinárodního měnového fondu jasně ukázala, že co se týče hospodářské politiky, Evropa i mezinárodní společenství zůstávají bez vedení.
Finanční lídři, od ministrů financí po šéfy soukromých finančních ústavů, opakovali současnou mantru: země v krizi si musí doma zjednat pořádek, srazit schodky, snížit národní zadlužení, provést strukturální reformy a podpořit růst.
Je zapotřebí obnovit důvěru, říkali znovu a znovu.
Je poněkud strojené slyšet taková kázání od těch, kdo u kormidel centrálních bank, ministerstev financí a soukromých bank dovedli globální finanční soustavu až na pokraj zhroucení – a zapříčinili následnou šlamastyku.
Ještě horší je, že se zřídka vysvětluje, jak provést kvadraturu kruhu.
Jak obnovit důvěru, když se ekonomiky v krizi potápějí do recese?
Jak oživit růst, když úspory téměř s jistotou způsobí další pokles agregátní poptávky, takže dál stlačí výstup a zaměstnanost?
Dnes už bychom to měli vědět: trhy samy o sobě nejsou stabilní.
Nejenže opakovaně vytvářejí destabilizační bubliny aktiv, ale když ochabne poptávka, vstupují do hry síly, které pokles ještě prohlubují.
Nezaměstnanost a strach z jejího šíření stlačuje mzdy, příjmy a spotřebu – a tedy celkovou poptávku.
Nižší tempa vzniku domácností – mladí Američané se například čím dál častěji stěhují zpět k rodičům – snižují ceny obytných nemovitostí, což vede k dalšímu zabavování domů pro nesplácení hypoték.
Státy s rámcem vyžadujícím vyrovnaný rozpočet jsou nuceny při klesajících příjmech z daní seškrtávat výdaje – což je automatický destabilizátor, který podle všeho bezhlavě hodlá zavést Evropa.
Existují alternativní strategie.
Některé země, kupříkladu Německo, mají prostor k fiskálnímu manévrování.
Kdyby jej využily k investicím, posílilo by to dlouhodobý růst, s pozitivními přesahy do okolní Evropy.
Už dlouho se uznává princip, že ekonomiku stimuluje vyvážená expanze daní a výdajů; je-li program dobře koncipován (zdanění bohatých kombinované s výdaji za vzdělávání), vzestup HDP a zaměstnanosti může být značný.
Jako celek Evropa není ve špatném fiskálním stavu; její poměr zadlužení k HDP je ve srovnání se Spojenými státy příznivější.
Kdyby byl každý stát USA plně zodpovědný za vlastní rozpočet, včetně výplat všech dávek v nezaměstnanosti, i Amerika by byla ve fiskální krizi.
Ponaučení je jasné: celek je víc než součet jeho částí.
Kdyby Evropa – zejména Evropská centrální banka – čerpala úvěry a získané finance dále půjčovala, náklady na splácení evropského dluhu by se snížily, což by vytvořilo prostor pro takové výdaje, které by podpořily růst a zaměstnanost.
Existují v Evropě instituce, například Evropská investiční banka, které by mohly pomoci financovat potřebné investice v ekonomikách, jimž se nedostává peněz.
EIB by měla rozšířit svou věřitelskou činnost.
Je zapotřebí, aby se zvýšil objem prostředků použitelných k podpoře malých a středních podniků, které jsou ve všech ekonomikách hlavním zdrojem tvorby pracovních míst, což je obzvlášť důležité vzhledem k tomu, že útlum úvěrů ze strany bank postihuje velmi silně právě tyto podniky.
Upřená soustředěnost Evropy na úspory je důsledkem chybné diagnózy jejích problémů.
Řecko příliš utrácelo, ale Španělsko a Irsko měly před krizí fiskální přebytky a nízké poměry zadlužení k HDP.
Kázání o fiskální rozvaze míjejí podstatu věci.
Brát takové lekce vážně – dokonce zavádět přísné rozpočtové rámce – může být kontraproduktivní.
Bez ohledu na to, zda jsou problémy Evropy přechodné či fundamentální – eurozóna například není ani zdaleka „optimální“ měnovou oblastí a daňové konkurenční soupeření v zóně volného obchodu a pohybu osob může rozložit jinak životaschopný stát –, úspory situaci ještě zhorší.
Důsledky evropského spěchu za úsporami budou dlouhotrvající a možná krušné.
Pokud euro přežije, bude to za cenu vysoké nezaměstnanosti a enormního strádání, zejména v zemích postižených krizí.
Samotná krize se přitom téměř s jistotou bude šířit.
Protipožární valy nefungují, pokud se zároveň do ohně přilévá kerosin, k čemuž je Evropa podle všeho pevně odhodlaná: neexistuje jediný příklad velké ekonomiky – a Evropa je největší ekonomikou na světě –, která se zotavila díky úsporným opatřením.
Výsledkem je, že nejhodnotnějším společenským aktivem, lidským kapitálem, se mrhá, nebo se dokonce ničí.
Mladí lidé, jimž je dlouho upírána slušná práce – a nezaměstnanost mladých se dnes v některých zemích blíží 50 % nebo tuto hranici překračuje, přičemž nepřijatelně vysoká je už od roku 2008 –, se odcizují.
Až konečně najdou práci, bude to za mnohem nižší mzdu.
Mládí je obvykle věkem, kdy se rozvíjejí dovednosti; teď je obdobím, kdy zakrňují.
Řadu ekonomik ohrožují přírodní katastrofy – zemětřesení, záplavy, tajfuny, hurikány, cunami, takže přidávat člověkem vyvolanou pohromu je tím tragičtější.
Právě to teď ale Evropa dělá.
Je skutečně trestuhodné, jak její lídři umíněně přehlížejí ponaučení z minulosti.
Bolesti sužující Evropu, zejména tamní chudé a mladé lidi, jsou zbytečné.
Alternativa naštěstí existuje.
Zdržování příklonu k ní ale vyjde velmi draho a Evropě dochází čas.
Ukrajina po Černobylu
KYJEV: Dnes, čtrnáct let poté, co do atmosféry vychrlila mračna radioaktivního prachu, bude zastavena nejznámější jaderná elektrárna na světě, elektrárna v Černobylu.
Tehdy se Ukrajina dostala do centra světové pozornosti, ale samotní Ukrajinci se o katastrofě dozvěděli o mnoho později.
Vzpomínám si, jak jsem se tu osudnou sobotu procházel se svou šestiletou dcerou po Kyjevě, bez nejmenšího tušení o tom hrozném nebezpečí.
Černobyl změnil Ukrajinu navždy a stal se jedním z katalyzátorů pádu Sovětského svazu.
Černobyl ostatně změnil celý svět.
Nyní, kdy má dojít k definitivnímu uzavření černobylské elektrárny, světová pozornost se opět soustřeďuje na Ukrajinu.
Tentokrát však v naději.
Uzavření nejvýznamnějšího zdroje elektrické energie, kterým pro Ukrajinu Černobyl stále je, nebude nijak snadné, zejména s ohledem na blížící se zimu.
Energetická infrastruktura země je ubohá; ztráta osmi až deseti procent produkce elektřiny a jednoho sta milionů dolarů v příjmech sevře smyčku ještě více.
Poneseme rovněž důsledky propouštění zaměstnanců Černobylu a toho, že přilehlé město Slavutyč (28 000 obyvatel) přijde o svůj hlavní zdroj příjmů.
Musíme se kromě toho vypořádávat s technickými a ekologickými problémy v blízkosti černobylského sarkofágu a dohlížet na jadernou bezpečnost v ostatních jaderných elektrárnách na Ukrajině včetně areálu uzavřené černobylské elektrárny.
V posledních letech financovala veškeré výlohy spojené s černobylským neštěstím sama Ukrajina.
Ročně na tyto činnosti vynakládá pět až deset procent státního rozpočtu.
Odstraňování následků katastrofy zůstane finančním břemenem, i když bude elektrárna uzavřena.
Ovšem uzavření černobylské elektrárny je také důkazem, že plníme sliby.
V dohodě se státy G7 a s Evropskou komisí jsme se zavázali, že černobylskou elektrárnu v tomto roce uzavřeme.
Mám za to, že zastavení posledního reaktoru by se mohlo stát začátkem nové fáze spolupráce mezi Evropskou unií a státy G7.
Uzavření Černobylu, jakkoli je možná nejdramatičtější událostí, je jen malou epizodou našich reformních snah.
Když jsme získali nezávislost, očekával svět od Ukrajiny veliké věci.
Během deseti let na nás ale svět jako by zcela zapomněl.
Nyní máme konečně šanci vymanit se z prudkého a nekončícího ekonomického poklesu.
Naše společnost a ekonomie se po dlouhé době vydaly směrem růstu a rozvoje.
Poté, co v loňských prezidentských volbách zvítězily proreformní síly, začaly všechny větve vlády společně pracovat na pevném zakotvení demokracie a tržní ekonomiky na Ukrajině.Vůbec poprvé během období nezávislosti zaznamenala Ukrajina růst průmyslové produkce o 12,5 procenta, a to během prvních jedenácti měsíců roku 2000.
Hrubý domácí produkt přitom letos vzrostl o 5,4 procenta.
Byla učiněna striktní rozhodnutí, energetický sektor nevyjímaje.
Barterový způsob platby, který ukrajinskou energetiku značně omezoval, byl zrušen, stejně jako daňové úlevy a jiná privilegia, jež překrucovala pravidla hry ve prospěch několika vyvolených.
Udělali jsme maximum pro to, aby se Ukrajina stala atraktivní zemí pro zahraniční investory.
V sektoru energetiky privatizujeme státní distribuční podniky.
Abychom zajistili úplnou průhlednost výběrových řízení a minimalizovali problémy, s nimž jsme bojovali v minulosti, pomáhají nám poradci ze západních zemí.
Naším cílem je přilákat velké západní energetické firmy se zkušenostmi v tomto oboru v roli strategického investora.
A skutečně, privatizace první skupiny podniků se zúčastní deset předních zahraničních energetických společností.
Do konce příštího roku chceme privatizovat dalších dvanáct energetických podniků.
Díky svému rozměru se tento proces může snadno stát největší privatizační akcí jediného energetického trhu v Evropě.
Naše energetické podniky obsluhují území velikosti Francie a privatizovány mají být všechny.
Těmto reformám se pochopitelně snaží zabránit oligarchové, kterým jde k duhu nedostatečná transparentnost a kteří využívají privilegovaného přístupu ke zdrojům k obohacení svých vlastních obchodních zájmů.
Zrušením směnného obchodu a zavedením povinnosti peněžního plnění jsme zredukovali možnosti jejich obohacování se na úkor státu.
Ačkoli můžeme a budeme i nadále bojovat proti korupci, nezvládneme všechno sami.
Mezinárodní podpora je pro naše snahy nesmírně významná.
Pozitivním znamením je v tomto ohledu nedávné rozhodnutí Evropské banky pro obnovu a rozvoj poskytnout 215 milionů dolarů na dokončení jaderných elektráren v Rivném a Chmelnickém, které v budoucnu vynahradí ztrátu výrobní kapacity Černobylu.
Svým dílem přispěla také organizace Euroatom, která poskytla půjčku 585 milionů dolarů na financování oprav fungujících ukrajinských jaderných elektráren.
Výměnou Ukrajina dodrží svůj díl úmluvy: kromě uzavření Černobylu zavedeme západní standardy jaderné bezpečnosti a obnovíme spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem prostřednictvím programu Extended Fund Facility.
Přesto bychom byli rádi, kdyby zájem projevili i další potenciální investoři.
Zastavení provozu černobylské elektrárny neznamená konec černobylské hrozby.
Naši občané nebudou stovky let moci žít na tisících akrů kontaminované půdy.
Betonový sarkofág, pod nímž se skrývá zničený reaktor, je nutno opravovat.
Jsme vděčni všem sponzorským zemím, které spolu s příspěvky z našeho státního rozpočtu pomohly dát dohromady 760 milionů dolarů, jichž je potřeba k zabezpečení sarkofágu.
Dědictví Černobylu nepatří jen Ukrajině, neboť jsme země uprostřed Evropy.
Jsme evropský národ.
Uvědomujeme si, že nikdo za nás reformy uskutečňovat nebude.
Západ však může pomoci urychlit a podpořit naše úsilí, podobně jako tomu bylo v případě odstavení černobylské elektrárny.
Kooperace mezi Ukrajinou a západními zeměmi – i bez tragédií, na než všichni obracejí pozornost – přinese prospěch všem zúčastněným.
Čína: kocovina po oslavách
PEKING: Čína dooslavovala padesátiny Maovy revoluce, ale lék proti kocovině, který celý Západ zemi doporučuje – tedy zdravou dávku devalvace – nejspíš nepolkne.
Místo toho vláda zavedla nový systém daňové stimulace, včetně nových obligací v hodnotě 60 miliard jüanů a dvacetiprocentní daně na úroky z vkladů.
Devalvace nicméně zůstává tabu.
Proč jsou čínští politikové v otázce devalvace čínské měny tak neoblomní?
Premiér Ču Žungi a jeho poradci si totiž nejsou příliš jisti krátkodobými důsledky devalvace.
Například je málo pravděpodobné, že by se na nějakou delší dobu zvýšila konkurenceschopnost, neboť více než polovina čínského exportu je tvořena reexportními průmyslovými odvětvími, která hojně využívají dovezené materiály nebo polotovary.
Pro tato odvětví by devalvace znamenala zvýšené náklady, nikoli zvýšenou konkurenceschopnost.
Devalvace jüanu by kromě toho mohla vyvolat odvetná ochranná opatření dalších asijských ekonomik.
Snížení čínského exportu bylo ostatně zapříčiněno především snížením exportu do ostatních asijských trhů, které od roku 1998 dosáhlo 20 %.
Nyní, když se tyto ekonomiky začínají pomalu vzpamatovávat, začíná se zvyšovat i míra exportu z Číny do těchto zemí.
Ačkoli devalvace jüanu by dnes asi takový dopad na místní trhy jako dříve neměla, nelze nijak spočítat, která z cest by vedla k vyššímu exportnímu obratu: devalvace nebo nenarušování narůstající stability v regionu.
Zdá se, že neudělat nic by pořád bylo nejbezpečnější.
Devalvace by dále na Čínu uvalila nesmírně těžké břemeno.
Nepochybně by například porostly výdaje na splácení státního dluhu; mohlo by také dojít k celkovému zhoršení platební bilance.
Opravdu jedinou předvídatelnou výhodou devalvace čínské měny by bylo to, že by ukončila nekonečné spekulace a předpovědi na téma devalvace čínské měny.
To by nakonec mohlo zvýšit zahraniční investice a snížit únik kapitálu.
Nicméně v dnešní Číně není hlavním bodem devalvace, nýbrž uvolnění měny, tj. návrat k režimu „řízené uvolněné parity“ valuty, který byl běžný v letech 1994 až 1997.
To by znamenalo odklon od režimu de facto pevného valutového kurzu, který vázal jüan k americkému dolaru.
Přestože toto uvolnění může vzhledem k stávající tržní situaci v první fázi vyvolat jistou míru devalvace, jedině zlom takového rázu zabrání měnovým spekulacím s čínskou měnou.
Otázka ale je kdy a jak?
Na celém světě se v té či oné situaci řeší neustálé dilema, zda se podobné změny na poli devizového kurzu oplatí v situaci, kdy neexistují dostatečně silné tržní tlaky.
Lidem pak chybí odhodlání takové změny provést.
Je-li ale tlak silný a dojde-li přitom k měnové krizi, dostanou se vládní odborníci odpovědní za finanční sektor do svízelné situace.
Podle čínských odborníků nejsou dnes tržní tlaky natolik silné, aby si nějaká opatření vynutily; Čína totiž dosud čerpá z poměrně vysokého přebytku platební bilance, a to jak na běžném, tak na kapitálovém účtu.
Devizové rezervy země ostatně v poslední době rostou nebývalým tempem; ke konci července Čína disponovala celkem 150 miliardami amerických dolarů.
Dalším, neméně důležitým důvodem, proč čínské vedení nechce jüan devalvovat, je skutečnost, že Čína neustále bojuje s deflací a snižováním produkce.
Za to mohou především problémy uvnitř země, např. přebujelá správa státních podniků a neschopnost vlády takové podniky reformovat, obrovské množství nedodržitelných půjček u státních bank, omezování soukromých investic, atd. Externí vlivy hrají ve snižování čínského produktu pramalou roli.
Je tedy jasné, že devalvace bude jen stěží impulsem pro celkové oživení ekonomiky země.
Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že ve skutečnosti k devalvaci jüanu dochází už několik měsíců, především ve smyslu konkurenceschopnosti s ostatními asijskými měnami.
Všechny asijské měny, včetně japonského jenu, posilují, a domácí ceny se snižují.
Jestliže dolar ve vztahu k ostatním světovým měnám oslabí, bude mít zřejmě Čína s upravováním nominální hodnoty své měny nadlouho klid.
Sun Cu i jiní čínští vojenští teoretikové kdysi dávno radili, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, a nakonec možná i vyhraje.
A čínské vedení, zdá se, si tuto prastarou moudrost vzalo k srdci.
Nezávislost na imunizaci
WASHINGTON – První roky tohoto století byly pro globální zdraví opojné.
Mezinárodní dárci – ať už to byly národní vlády jako v případě Spojených států a jejich programu PEPFAR nebo nové mezinárodní finanční iniciativy typu Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii či Aliance za vakcinaci Gavi – investovali do národních programů kontroly nemocí a zdravotnických systémů miliardy dolarů a zachránili miliony životů.
Některé ze zemí, jež z těchto programů těžily, však dnes narážejí na novou překážku: na otázku, jak udržet dosažené úspěchy v době, kdy vnější podpora ustane.
Dárcovské iniciativy – a snaha o zkvalitnění zdravotnictví jako celek – totiž budou v konečném důsledku posuzovány právě podle tohoto přechodu.
Vezměme si například Alianci za vakcinace Gavi.
Tu založilo v roce 2000 partnerství složené z významných dárců, mezinárodních agentur a lídrů v oboru vakcinace a jejím cílem je pomáhat nejchudším zemím světa se zaváděním nových, život zachraňujících vakcín a posilovat jejich imunizační programy.
Pokud se však roční příjem na obyvatele zvýší v dané zemi nad určitou úroveň – v současné době je to 1580 dolarů –, pak se již tato země nemůže o podporu Gavi ucházet.
Gavi samozřejmě nezastaví veškeré financování najednou.
Utlumování podpory je rozprostřeno do období několika let.
Během tohoto přechodu státy rychle zvyšují svůj finanční příspěvek na imunizační programy a připravují se převzít plnou zodpovědnost.
Tento přístup, který alianci umožňuje soustředit zdroje do nejpotřebnějších zemí, funguje od roku 2010.
Dnes je však vystaven těžké zkoušce: třetina ze 73 zemí, jimž Gavi poskytuje podporu, buď procházejí přechodovou fází nebo už ji završily.
Do této skupiny patří tak různorodé země, jako jsou Arménie, Bhútán, Honduras nebo Vietnam, ale i Indie s Nigérií, které vykazují největší počty narozených dětí.
Model Gavi se tak dnes ocitá pod drobnohledem.
Dokážou země pokračovat v nákupech a zajišťování vakcín, které zavedly díky podpoře z Gavi?
A co je neméně důležité, vydrží toto odhodlání delší dobu?
Bude v případě rozpočtových škrtů imunizace chráněna spolu s dalšími základními zdravotnickými službami?
Dokážou země zavádět nově vznikající vakcíny schopné zachraňovat životy?
Udrží a posílí kontrolu nad nemocemi tak, aby uměly rychle detekovat a řešit nová ohniska?
Anebo povedou fiskální tlaky v některých zemích k nedostatku vakcín, k poklesu pokrytí obyvatelstva imunizací nebo v nejhorším případě k úplnému vymizení vakcín z národních programů, čímž se promarní těžce vydobyté úspěchy z posledních let?
Odpovědi na tyto otázky jsou důležité nejen pro země samotné, ale i pro jejich sousedy, kteří mohou být omezením imunizace ohroženi.
Infekční onemocnění koneckonců nerespektují státní hranice.
Například nedávná epidemie žluté zimnice v Angole se rozšířila do mnohem chudší sousední Demokratické republiky Kongo.
Zkušenosti ze zemí, které pomoc od Gavi „absolvovaly“, přinesou důležité poznatky také pro další mezinárodní zdravotnické programy a jejich příjemce.
Protože je tolik v sázce, musí mezinárodní agentury dělat maximum pro to, aby připravily dotyčné země na „život po Gavi“.
Pro některé z těchto zemí, zejména pro ty, které zavedly řadu nových vakcín, představuje zajištění dostatečných a trvalých finančních prostředků jeden z nejsložitějších úkolů přechodové fáze.
Ačkoliv imunizační programy odčerpávají jen malé procento ze zdravotnických rozpočtů a vykazují mimořádně vysokou ekonomickou návratnost, zabezpečení potřebných financí se neobejde bez pečlivého plánování.
Zemím potýkajícím se s tímto problémem může pomoci nový zdroj.
Financování imunizace: rádce pro advokáty, tvůrce politik a programové manažery poskytuje informace o odhadech imunizačních nákladů, hodnocení kladů a záporů různých zdrojů financování, vytváření nákupních strategií a orientaci v procesech tvorby politik.
Nepředepisuje jedinou cestu vpřed, ale spíše poskytuje relevantní informace a expertní analýzu.
Země pak mohou vyhodnocovat jednotlivé varianty s ohledem na vlastní situaci a obhájci programů mohou klást správné otázky.
Díky podpoře Gavi bylo od roku 2000 imunizováno téměř 580 milionů dětí a předešlo se více než osmi milionům budoucích úmrtí.
Jde o impozantní úspěchy, které stojí za to oslavovat.
Teprve ve chvíli, kdy státy úspěšně zvládnou utlumení podpory od Gavi, však mohou mít jistotu, že se stejné zdravotnické ochrany dočkají i budoucí generace.
Až vyprší Kjótský protokol
Úmluva Kjótského protokolu právě začala platit pro 126 států, které se k ní připojily.
Je na čase, aby se během rozhovorů o tom co dělat, až úmluva v roce 2012 vyprší, začalo přemýšlet, jak angažovat všechny státy, včetně velkých producentů emisí.
Právě to učinila Evropská komise, když nedávno vytvořila první strategii pro období po Kjótském protokolu, kterou bude v březnu diskutovat Evropská rada.
Ačkoliv Kjótský protokol představuje jen mírné snížení uhlíkových emisí v průmyslových zemích – mezi lety 2008 a 2012 o 5,2% oproti úrovni z roku 1990, přičemž jednotlivé země mají různé cíle –, lze tak skutečně pokročit jak v úsilí o dosažení udržitelnosti rozvoje, tak při ochraně planety.
Nejprve ale všechny země musí zohlednit problematiku klimatu při plánování politik a zlepšit výkon vlády v klíčových sektorech, jako je energetika, infrastruktura a doprava.
Jinými slovy, musíme jednat v souladu s poznáním, že změna klimatu a její dopady na obyvatele bohatých i chudých zemí nadále ohrožují globální bezpečnost.
Dlouhodobý přístup bude nakonec pravděpodobně zahrnovat systém založený na pravidlech, soustavu pobídek a investice do změny technologií.
Čím dál větší měrou si začneme uvědomovat, že adaptace na národní úrovni je zásadní záležitostí, která potřebuje odpovídající finanční zajištění.
Zaměřovat se na dopady změny klimatu a na snižování emisí by se nemělo vzájemně vylučovat, nýbrž doplňovat.
Pohled do budoucnosti na svět po Kjótu nám dává příležitost začít nový dialog a vidět nové možnosti ve věci změny klimatu.
Státy by mohly společně stanovit ambicióznější cíl omezování dlouhodobé změny teploty na Zemi a pak jednotlivým zemím přidělit emisní práva takovým způsobem, který by nakonec teplotní přírůstky snížil na přijatelnou úroveň.
To by vyžadovalo navýšení investic do výzkumu a vývoje v oblasti energií, jež by přinesly zlepšení technologií – což je proces, který je nezbytné podpořit silnějším partnerstvím mezi veřejným a soukromým sektorem.
Bohaté země, ač tvoří jen 15% světové populace, byly dosud zodpovědné za víc než 75% globálních emisí oxidu uhličitého (CO2), tedy většinu škod na životním prostředí.
Nejzranitelnější jsou však rozvojové země – a tedy chudí lidé.
Je nerealistické žádat od chudých zemí, kde víc než 1,6 miliard lidí nemá přístup k čisté energii ani k technologiím, aby náklady spojené s tolik potřebnou technologickou změnou nesly právě ony.
Světová banka ve spolupráci s partnery podporuje finanční strategie, jež mají rozvojovým zemím pomoci uhradit výlohy způsobované změnou klimatu.
K dnešku bylo na programy související se změnou klimatu vyčleněno přes jednu miliardu USD v grantech Globálního fondu pro životní prostředí (GEF), společně s osmi miliardami USD v rámci spolufinancování.
Třebaže regulační mechanismy Kjótského protokolu i Evropského programu obchodování s emisemi přispěly ke vzniku nového trhu pro obchod s uhlíkem, zainteresované strany dnes znepokojuje nejbližší budoucnost.
Bez regulačního rámce pro období po roce 2012 se naděje na zahájení projektových transakcí do roku 2006 až 2007 vytratí.
Vzhledem k dlouhé realizační lhůtě mezi přípravou projektu a prvními přínosy snížení emisí mají tvůrci projektů na svou činnost jen několik let, než za současných okolností přestanou platby za uhlík smysluplně přispívat k financování projektů.
Vyvíjet projekty v oblasti infrastruktury je dlouhodobý proces, který vyžaduje 3 až 7 sedm, aby byl čas na stanovení záměru, získání povolení, zajištění financí, realizaci výstavby a konečně první certifikaci snížení uhlíkových emisí.
Projekty tudíž musí být uvedeny do praxe nejpozději do roku 2007.
Světová banka pomáhá se zajišťováním uhlíkových finančních prostředků, neboť jde o životaschopný rozvojový prostředek, a usnadňuje začlenění soukromého sektoru na tento trh.
Banka se zaměřuje na zastupování zájmů zemí, které od ní získaly půjčky, a pomáhá jim nacházet aktiva pro obchodování s uhlíkem v souladu s jejich vlastními prioritami.
Avšak bez závazku vlád, že budou omezovat emise skleníkových plynů i po roce 2012, zůstane uhlíkový trh nejistý a soukromý sektor – pro úspěch trhu nepostradatelný – na něm jen stěží významnějším a trvalejším způsobem posílí svou účast.
V nedávné anketě, provedené s podporou Světové banky mezi firmami se zájmem o uhlíkové peníze, jen jeden z pěti respondentů prohlásil, že má zájem o nákup snížení emisí na období po roce 2012.
Právě teď máme šanci pohlédnout vpřed a získat globální obec – bez výjimek, byť s odstupňovanou odpovědností – pro směřování k bezpečnějšímu světu, který se vyhne děsivým rizikům degradace životního prostředí a sociálního střetu, jež v sobě ukrývá nečinnost.
Neoliberalismus neuspěl - co teď?
Dvacet let pokusů aplikovat na rozvojový svět neoliberální ekonomickou politiku přineslo silně neuspokojivé výsledky.
Latinská Amerika, region, který se recepty tzv. "washingtonského konsensu" - volný obchod, cenová deregulace a privatizace - snažil aplikovat nejpilněji, dospěl k pomalému a nestabilnímu růstu s prohlubující se sociální nerovností.
Z bývalých socialistických ekonomik východní Evropy a Sovětského svazu se jen pár vrátilo na úroveň produkce z doby před rokem 1990.
V subsaharské Africe pak většina ekonomik nebyla s to adekvátně zareagovat na adaptační programy prosazované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.
Těch několik málo případů úspěchu se událo v zemích, které pochodovaly podle svých vlastních bubnů - a které lze jen stěží nazvat modelovými potomky neoliberalismu.
Čína, Vietnam, Indie: všechny tři země porušily snad všechna pravidla neoliberální filozofie, přestože se vydaly na tržně orientovanou cestu.
Je čas nechat za zády neoliberalismus i washingtonský konsensus.
Výzvou dneška je totiž nalézt alternativní soubor politických pravidel na podporu rozvoje bez toho, aby se země stávaly obětí dalších nepraktických projektů, které jsou údajně správné za všech okolností a pro všechny země.
Dosavadní zkušenosti svědčí o tom, že adekvátní růstový program musí vycházet ze dvou strategií: z investiční strategie, která nastartuje růst z krátkodobého pohledu, a strategie budování institucí, která vybaví ekonomiku odolností, díky níž si poradí s případnými vedlejšími otřesy.
Základem investiční strategie je vzbudit v domácích podnikatelích zájem o svou domácí ekonomiku.
Lákání zahraničních investorů nebo liberalizování šmahem všeho a následné čekání, až se věci samy zlepší - to nefunguje.
Opravdu účinná strategie musí splňovat dva úkoly: podporovat investice v netradičních oblastech a vyřadit projekty a investice, které nefungují.
K tomu musí vlády použít jak cukr, tak bič.
Klíčovou výzvou ekonomického rozvoje je rozpoznat, v produkci čeho je země dobrá (nebo by dobrá mohla být).
Cukru je potřeba proto, že ve zjištění, že například řezané květiny nebo fotbalové míče nebo počítačové programy lze vyrábět za nízkou cenu, je obrovská sociální hodnota, neboť tato informace může orientovat investice dalších podnikatelů.
Podnikatel, jenž dospěje k tomuto "zjištění" jako první, je schopen zmocnit se jen malé části sociální hodnoty, kterou tato informace přináší, poněvadž ostatní podnikatelé jej začnou okamžitě napodobovat.
A tudíž takové podnikání - podnikání, které se učí, co lze produkovat - bude při absenci netržních pobídek podzásobené.
Naopak biče je zapotřebí k tomu, aby tyto pobídky nebyly blokovány v neproduktivních a zbytečných investicích.
Realizace takové strategie se bude zřejmě zemi od země lišit v závislosti na daných administrativních kapacitách, převažujícím režimu pobídek, pružnosti fiskálního systému, úrovni sofistikovanosti finančního sektoru a celkovém politickoekonomickém pozadí.
Časově vázané dotační programy, veřejné fondy na podporu podnikání a dotace exportu - to je jen několik z mnoha možností, jak tento přístup realizovat.
Neexistuje instrument, který by ve stejné podobě fungoval všude.
Vlády bez adekvátní schopnosti vést soukromý sektor vpřed zřejmě místo zkvalitnění způsobu rozdělování zdrojů spíš spoustu věcí pokazí.
Všechno se dá zvládnout, ale hospodářský růst si žádá více než jen dočasné oživení investic a podnikání.
Žádá si navíc i snahu vybudovat čtyři typy institucí, které pomohou udržet tempo růstu a vybudovat odolnost vůči otřesům:
- Instituce vytvářející trh (pro vymáhání majetkových práv a smluv)
- Instituce regulující trh (pro vnější ekonomické účinky, úspory z rozsahu, a informace o firmách)
- Instituce stabilizující trh (pro měnovou a fiskální správu)
- Instituce legitimizující trh (pro sociální ochranu a zabezpečení)
Budování a zpevňování těchto institucí však zabere čas. Experimentování a inovování na těchto frontách v počátečním období růstu může později vynést vysoké dividendy.
Klíčovým bodem je zde to, že institucionální uspořádání je nutně pro každou zemi specifické.
Přijít na to, co v té které zemi funguje, si žádá experimentování.
Instituce ostatně nejsou skleníkové rostliny, které lze vysadit v jakékoli půdě a v jakémkoli podnebí.
Reformy, které uspějí v jednom prostředí, mohou jinde být zčásti nebo zcela neúčinné.
Tato specifičnost je jedním z důvodů, proč úspěšné země - mimo jiné Čína, Indie, Jižní Korea či Tchaj-wan - obvykle kombinovaly neortodoxní prvky s ortodoxní politikou.
Tím se také vysvětluje, proč v rozvinutějších zemích Severní Ameriky a západní Evropy a v Japonsku dosud panují výrazné institucionální odlišnosti v oblastech, jako jsou role veřejného sektoru, právní systém, firemní řízení, finanční trhy a sociální zabezpečení.
Při výběru institucí může pomoci nejen ekonomická analýza, ale je zde i velký prostor pro veřejnou diskusi a kolektivní výběr.
Vlastně i demokracii jakožto systém, který počítá s účastí všech, lze vnímat jako svého druhu metainstituci, která pomáhá při výběru ze seznamu možných institucionálních uspořádání pro určitou oblast.
Plánování takové růstové strategie je těžší i snazší než realizace standardní neoliberální politiky.
Těžší proto, že příčiny zpomalení růstu se v každé zemi obvykle liší a ne vždy reagují na normativní recepty.
Ale snazší proto, že jakmile jsou tyto příčiny vhodně zaměřeny, mohou relativně jednoduché politické změny přinést enormní ekonomický výtěžek a zahájit pozitivní cyklus růstu a institucionálních reforem.
Přijetí tohoto přístupu ovšem neznamená oprostit se od hlavních směrů ekonomiky.
Neoliberalismus je k neoklasické ekonomii ve stejném poměru jako astrologie k astronomii.
V obou případech mezi nimi stojí hromada slepé víry.
Kritikové neoliberalismu by se proto neměli stavět hlavním proudům ekonomie - jen proti jejich nesprávnému použití.
Po Paříži
NEW YORK – Pařížské útoky spáchané jedinci spojovanými s Islámským státem, jež přišly těsně po pumových útocích v Bejrútu a sestřelení ruského letadla nad Sinajským poloostrovem, jen zdůrazňují skutečnost, že teroristická hrozba vstoupila do nové a ještě nebezpečnější fáze.
Proč přesně se Islámský stát rozhodl uskutečnit útoky právě nyní, je předmětem dohadů; docela dobře to může být tak, že se globalizuje, aby si vynahradil nedávné ztráty území v Iráku.
Bez ohledu na zdůvodnění je ovšem jisté, že pádná reakce je v dané situaci opodstatněná.
Problém, který představuje Islámský stát, volá dokonce po několika reakcích, poněvadž žádná jediná politika se nejeví jako dostatečná.
Zapotřebí bude mnohočetné úsilí v řadě různých oblastí.
Jedna oblast je vojenská.
Intenzivnější útoky ze vzduchu proti vojenským cílům, ropným a plynárenským kapacitám i vedoucím představitelům Islámského státu jsou klíčové.
Žádná letecká síla však sama o sobě výsledek nezajistí.
Má-li dojít k zabrání a udržení území, je zapotřebí výrazná vojenská složka.
Na vybudování partnerské pozemní síly na zelené louce bohužel není čas. Tyto pokusy byly neúspěšné a arabské státy nejsou schopné či ochotné takovou silou být.
Irácká armáda na tento úkol nestačí a milice podporované Íránem situaci jen zhoršují.
Nejlepší možností je úžeji spolupracovat s kurdskými jednotkami a vybrat v Iráku i Sýrii vhodné sunnitské kmeny.
To znamená poskytnout jim zpravodajské zázemí a zbraně a dát najevo ochotu vyslat na místo víc vojáků – možná až kolem 10 000, rozhodně však víc než 3500 Američanů působících v oblasti v současné době –, kteří budou cvičit, radit a pomáhat při řízení vojenské reakce.
Takové úsilí musí být kolektivní.
Může být neformální – například v podobě „koalice ochotných“, která bude zahrnovat Spojené státy, Francii, Velkou Británii, arabské státy, a za správných okolností dokonce i Rusko –, ale také může působit pod záštitou NATO či Organizace spojených národů.
Na obalu nezáleží tolik jako na výsledcích.
Symbolická vyhlašování války by se však měla dobře uvážit, aby Islámský stát nepůsobil dojmem, že vyhrává každý den, kdy neprohrává.
Neméně důležitá je i diplomatická složka jakékoliv reakce.
Syrský prezident Bašár Asad fakticky funguje jako náborář Islámského státu a musí odejít.
Jakákoliv nástupnická vláda však musí být schopna udržet pořádek a neumožnit Islámskému státu, aby využíval mocenského vakua, jak se mu to daří v Libyi.
Ke spořádané politické změně navíc může dojít pouze s ruskou a íránskou podporou.
Krátkodobou variantou stojící za zvážení je koaliční vláda, v jejímž čele bude i nadále stát představitel alavitské menšiny – takový ústupek by mohl být přijatelnou cenou za Asadovo odstavení od moci.
Postupem času by pak v zásadě mohla vzniknout reprezentativnější národní vláda, ačkoliv řeči o uspořádání voleb za 18 měsíců jsou při jakémkoliv scénáři nereálné.
Přesto by se mohlo ukázat, že dosažení kompromisu v těchto intencích je nemožné.
Proto je zapotřebí zvýšené vojenské úsilí, které vytvoří rozsáhlejší a bezpečnější enklávy schopné lépe chránit civilisty a přenést boj na území Islámského státu.
Sýrie není v žádném smyslu normální zemí a nebude jí ještě dlouho, pokud vůbec.
V dohledné budoucnosti je realističtějším modelem Sýrie složená z enkláv či kantonů.
Mezi další nepostradatelné prvky jakékoliv účinné strategie patří rozšířená pomoc pro Turecko nebo tlak na tuto zemi, aby dělala mnohem více pro zastavení přílivu rekrutů Islámského státu.
A Turecko spolu s Jordánskem a Libanonem potřebují větší finanční pomoc, neboť nesou na svých bedrech hlavní část uprchlické zátěže.
Arabští a muslimští lídři pak mohou přispět tím, že svými projevy zpochybní vizi Islámského státu a delegitimizují jeho chování.
Politika má také domácí rozměr.
Vnitřní bezpečnost a vymáhání zákona – posílení ochrany na hranicích i uvnitř nich – se budou muset adaptovat na zvýšenou hrozbu.
Proti „drobným teroristům“ – jednotlivcům či malým skupinám páchajícím ozbrojené útoky proti měkkým cílům v otevřených společnostech – se mimořádně obtížně zasahuje.
Hrozba a realita útoků budou vyžadovat větší sociální odolnost a dost možná i nalezení nové rovnováhy mezi soukromím jednotlivce a bezpečností celku.
Zapotřebí je také jistá dávka realismu.
Boj proti Islámskému státu není konvenční válkou.
IS nemůžeme v brzké době vykořenit ani zničit, poněvadž je to nejen organizace a faktický stát kontrolující území a zdroje, ale i síť a myšlenka.
Terorismus rozhodně je a zůstane jednou z metel naší éry.
Dobré ovšem je, že vytrvalým a společným postupem lze hrozbu ze strany Islámského státu na Blízkém východě i ve zbytku světa dramaticky snížit.
Hlavní ponaučení z útoku na Paříž zní, že musíme být připraveni zasáhnout tehdy a tam, kde to právě bude zapotřebí.
Co přijde po „pax Americana“?
NEW YORK – Stalo se oblíbenou praxí naznačovat, že jakmile se za globální finanční krizí usadí prach, možná vyjde najevo, že poválečné uspořádání světa, v jehož čele stály Spojené státy, dospělo ke konci.
V takovém případě může být vážně ohrožen globální systém, který po více než šedesát let zajišťoval mír, bezpečnost, otevřenost a hospodářský růst.
Evropa, po ní Japonsko a nakonec i velká část Asie a ostatního světa se nechaly inspirovat vedoucí rolí Spojených států po druhé světové válce a povznesly svět na novou úroveň prosperity; světová ekonomika se globalizovala na základech mezinárodních institucí, norem a standardů a zahraniční studenti, kteří získali vzdělání na amerických univerzitách, se vrátili domů s novými nápady o volných trzích, podnikatelském duchu a demokracii.
Vojenský ochranný deštník USA poskytl velké části světa oddech od války, takže se mohly snáze soustředit na hospodářský růst a regionální integraci.
Nejenže se Amerika ujala vedoucí role při budování institucí globalizujícího se světa – Organizace spojených národů, Světové banky, MMF, NATO –, ale stala se také vzorem, v němž řada dalších zemí hledala inspiraci.
Po osmi letech zkompromitovaného amerického vedení, zpackané svévolné války v Iráku, neschopnosti postavit se do čela celosvětové snahy o řešení problému klimatických změn, po Abú Ghrajbu, zátoce Guantánamo, nahromadění téměř desetibilionového dluhu a rozdmýchání globální finanční krize ztratil kdysi blyštivý americký model značnou část lesku a mnozí lidé začali vedoucí roli Ameriky zpochybňovat.
Tento trend dosáhl vrcholu letos na podzim na sedmé Asijsko-evropské schůzce (ASEM) v Pekingu, kde vedoucí představitelé evropských a asijských států začali zkoumat možnosti nové globální finanční struktury.
Po značnou část uplynulých 60 let by byl tak zásadní dialog bez účasti USA nemyslitelný.
Dnes se neúčast Spojených států stává téměř novou globální normou, na kterou nejsou mezinárodní komise ani USA zvyklé.
Navzdory řečem o americkém úpadku však svět není na post-americkou éru připraven.
Některé kroky Spojených států zejména v posledních osmi letech byly sice mrzuté, avšak USA jsou i nadále nejklíčovějším světovým zastáncem pokrokových hodnot, které pozvedly stamiliony lidí z nejhlubší chudoby a politického útlaku.
Kdyby měly hrát USA ve světových záležitostech relativně méně významnou roli a současně by nevznikl žádný jiný systém, který by zaplnil uvolněné místo, mohly by se tyto hodnoty ocitnout v ohrožení.
Mnoho států se například dodnes ukrývá za údajně všeobecný princip nedotknutelné státní suverenity, ale opravdu si mezinárodní společenství přeje návrat ke starému modelu, kdy si státy v rámci vlastních hranic dělaly s občany, co chtěly?
Opravdu země z celého světa věří, že na tom budou lépe, pokud se zhroutí systém světového obchodu nebo se mezinárodní námořní trasy stanou méně bezpečnými?
Jsou země jako Čína ochotny zvýšit své příspěvky a spravedlivě se podílet na chodu OSN (v současné době hradí Čína 2,1% provozu OSN oproti více než 25% v případě USA) nebo smysluplně kapitalizovat revidované mezinárodní finanční instituce, případně Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii?
Pokud ostatní země nezačnou jevit větší ochotu výrazněji se zasazovat o společné dobro, může se post-americký svět stát daleko děsivějším prostředím než to, které nahradí.
Chce-li však Amerika přesvědčit o vhodnosti svého pokračování v roli globálního vůdce, musí sama začít konat.
Snahu Bushovy administrativy jednat na vlastní pěst sice zdiskreditovaly důsledky takového počínání, ale Amerika se stále učí, jak důležitá je v dnešním provázaném světě vzájemná spolupráce.
Dokonce i v době, kdy byla Amerika na vrcholu moci, byla její velikost založena na schopnosti inspirovat ostatní, přičemž příležitosti získat v této konkrétní kategorii větší „tržní podíl“ zůstávají neomezené.
Nelze vůbec docenit, jak významným krokem je v tomto ohledu zvolení Baracka Obamy, avšak teprve kroky Spojených států v nadcházejících letech definitivně rozhodnou o tom, zda lze americkému modelu navrátit sílu.
Amerika například může a měla by se stát globálním lídrem v boji proti klimatickým změnám prostřednictvím velkých investic do alternativních zdrojů energie, ochrany životního prostředí a zvýšení energetické účinnosti, ale i ráznými kroky doma, které povedou ke snížení emisí skleníkových plynů.
Svou imigrační politiku by měla transformovat tak, aby získávala nejlepší a nejbystřejší lidi z celého světa, umožnila jim přestěhovat se do USA a získat americké občanství a zůstala čelním světovým prosazovatelem volných trhů, a to zejména během současné finanční krize.
Důležitým krokem v tomto směru bude i uzavření věznice v Guantánamu a potvrzení ochoty dodržovat mezinárodní právo i lidská práva.
Svět chce věřit v Ameriku, která žije podle svých nejlepších hodnot.
Vyhlídka existence vskutku globálního společenství národů spolupracujících na dosažení širšího dobra pro všechny je jistě vzrušující.
Amerika sice v posledních šesti desetiletích zdaleka nebyla dokonalá, avšak konec pax Americana by mohl v mezinárodních záležitostech vytvořit nebezpečné vzduchoprázdno.
Posune-li se svět k novému a globálněji demokratickému systému, budou i další státy cítit potřebu smysluplně vystoupit do popředí a přijmout novou zodpovědnost.
Je v zájmu Ameriky i světa, aby to učinily.
Výsledek bude vidět nejen v globálních institucích, ale i na místech, jako jsou Dárfúr, Zimbabwe nebo Barma.
Dokud k tomu nedojde, nezbývá než doufat, že se Amerika dokáže vrátit do role globálního zastánce společných kroků při řešení nejpalčivějších problémů světa a spolupracovat s co největším počtem zemí na kolektivním postupu správným směrem.
Vlna otřesů z Japonska
NEW HAVEN – Zkáza – lidská i hmotná – v důsledku zemětřesení a cunami v Japonsku je nepředstavitelná.
V přítomném okamžiku nelze s pražádnou mírou jistoty zjistit plný rozsah škod.
Můžeme nicméně začít posuzovat potenciální účinky jejich přelévání do zbytku Asie a ostatních předních ekonomik po celém světě.
Úzký pohled na ekonomické dopady katastrofy říká, že na Japonsku významněji nezáleží.
Jeho přírůstkový vliv na širší globální hospodářství totiž silně oslabilo už víc než 20 let neobvykle hlemýždího trendu růstu japonského výstupu.
Katastrofa může vyústit v určité disproporční efekty v dodavatelském řetězci u aut a části sortimentu v oblasti informačních technologií, jako jsou flash disky, ale každá taková porucha bude mít sklon k přechodnosti.
Na povrchu se dvě největší světové ekonomiky nemají čeho obávat.
Japonsko tvoří jen 5 % amerických vývozů a 8 % čínských.
Při nejhorším možném výsledku, tedy úplném narušení japonského hospodářství, by přímé dopady na ekonomiky Spojených států a Číny byly malé – z jejich ročních temp růstu by neodkrojily víc než několik desetin procentního bodu.
Největší přímou exponovanost vůči Japonsku z takzvaných vyspělých ekonomik G10 má Austrálie – Japonsko je destinací pro 19 % jejího celkového exportu.
Na opačném konci spektra je eurozóna, neboť na Japonsko připadají méně než 2 % jejích exportů.
K nejexponovanějším vůči Japonsku mezi rozvíjejícími se trhy patří Filipíny a Indonésie – Japonsko polyká asi 16 % jejich celkových vývozů.
Na druhé straně škály je Jižní Korea, třetí největší ekonomika ve východní Asii, která na japonskou poptávku spoléhá jen u asi 6 % svých exportů.
Tomuto úzkému pohledu ale uniká nejpodstatnější úvaha: k nynějšímu „japonskému šoku“ nedochází v době velké ekonomické síly.
To platí nejen pro samotné Japonsko, kde se vlivem dvou ztracených dekád kdysi živá ekonomika ocitá od počátku 90. let na trajektorii růstu nižšího než 1 %.
Platí to i pro širší globální ekonomiku, která se sotva začínala zotavovat z nejhorší finanční krize a recese od 30. let 20. století.
Nadto japonský šok dnes není jediným činným negativním faktorem.
Velmi znepokojivé jsou také dopady strmě rostoucích cen ropy a pokračujících problémů se suverénním zadlužením v Evropě.
Byť ani jeden z těchto šoků nemusí být příslovečnou poslední kapkou, jejich kombinace a kontext jsou, mírně řečeno, zneklidňující.
Kontext je podstatný.
Navzdory euforickému oživení globálních akciových trhů během posledních dvou let je světové hospodářství nadále křehké.
Trhy zřejmě zapomněly, že zotavování z následků bublin a finančních krizí bývá anemické.
Ekonomiky rostou tempem mnohem bližším k jejich minimálním letovým rychlostem, takže jim schází cyklická „úniková rychlost“ potřebná k soběstačnému oživení.
Pokrizové ekonomiky proto oproti normálním dobám mnohem snáze podléhají šokům a jsou náchylnější k recidivám.
Bohužel existuje ještě další komplikace, která znepokojivost dnešních šoků zesiluje: vlády a centrální banky vystřílely tradiční munici, na niž v dobách ekonomického sevření dlouho spoléhaly.
Platí to jak pro měnovou, tak pro fiskální politiku – obě opory moderní proticyklické stabilizace.
Úrokové sazby centrálních bank se v předních ekonomikách vyspělého světa blíží nule a nadměrné rozpočtové schodky jsou normou.
Mezi centrálními bankéři se proto do módy dostaly nekonvenční – a neprověřené – politiky jako takzvané „kvantitativní uvolňování“.
Od počátku se tyto nekonvenční politiky pokládaly za dočasnou korekci.
Doufalo se, že se nastavení politik brzy vrátí k předkrizovým normám.
Avšak jelikož šok střídá šok, „strategie odklonu“ se stále odsouvá.
Tak jako u vážně nemocného pacienta nelze ukončit život udržující terapii, je těžké ekonomiky po bublině odstavit od jejich momentálně už stabilních dávek injekcí likvidity a schodkových výdajů.
V éře mimořádně vysoké nezaměstnanosti problém ještě zhoršují politické tlaky.
Z toho vychází zřejmě nejznepokojivější obava ze všech: poněvadž pokrizový svět bičuje šok za šokem a centrální banky nemají prostor ke snižování úrokových sazeb, není těžké si představit scénář časově neomezené měnové expanze, která skončí slzami.
Jako velice reálná možnost se náhle zjevuje obávaný inflační konec hry.
Tyto úvahy nikterak nesnižují vážnost faktoru odolnosti.
Ano, Japonsko bude znovu budovat, což v jeho hospodářství, poničeném katastrofou, nepochybně uspíší určité oživení.
Došlo k tomu po zemětřesení v oblasti Hanšin (Kóbe) v roce 1995 a tentokrát k tomu dojde znovu.
Jenže tak jako rekonstrukce po zemětřesení v Kóbe jen málo přispěla k ukončení první ze ztracených dekád Japonska, lze podobný výsledek očekávat i nyní.
Kladná stránka rekonstrukce – kromě urgentní obnovy běžného života tisíců lidí – je pro postiženou ekonomiku jen dočasnou úlevou od bolesti.
To je jen jedno z ponaučení, které nám Japonsko nabízí.
Japonské hospodářství je ve skutečnosti v popředí mnoha vážnějších problémů, jež v posledních letech postihují globální ekonomiku.
Od bublin aktiv a dysfunkční finanční soustavy po potlačování měnových pohybů a hrubé chyby v oblasti měnové politiky je Japonsko v mnoha ohledech laboratoří naší budoucnosti.
Svět se z japonských lekcí bohužel nepoučil a teď hrozí, že přehlédne další důležité vodítko.
Význam zemětřesení a cunami roku 2011 netkví v relativně malém rozsahu přímého japonského vlivu na širší globální ekonomiku.
Podstatnějším poselstvím je, jak tyto šoky svými ranami vhánějí nás ostatní do ještě těsnějšího rohu.
Po smrti utopie
Před deseti lety se hovořilo o konci dějin, a to jako o konečném vítězství liberálně kapitalistického politického řádu.
Dnes se této představě mnozí vysmívají jako příliš zjednodušující.
Přesto jsme jak na konci, tak na začátku čehosi pozoruhodného.
Po zániku utopických - a často krvavých - jistot 19. a 20. století (kolaps komunismu nebyl než posledním velkolepým příkladem), v době, kdy opadá důvěra v liberální sociální stát, se prudce proměňují tradiční náhledy na práci, penzi, vzdělání, církev, solidaritu a další sociální instituce.
Ústředním hybatelem tohoto posunu je dnešní nesmírné zrychlení určujícího tempa technologických a hospodářských změn.
Nazvěme jej vysokorychlostní modernizací.
Jistěže, humbuk kolem „nové ekonomiky", která zdánlivě „na konci dějin" vznikala, zchladil v roce 2000 celosvětový krach akcií do špičkových technologií.
Padající ceny akcií by nám ale neměly zastínit skutečnost, že kromě probíhající informační revoluce se k nástupu chystají tři další vlny revolučních technologií: biotechnologie (včetně nových lékařských postupů a genetického inženýrství, například vytváření lidských embryí klonováním), nanotechnologie a robotika.
Každá je sama o sobě průmyslovou revolucí a hluboce promění naše životy i způsoby myšlení.
Revoluce už se nás vlastně dotýká.
Poprvé v dějinách globální trh s technologiemi k nepoznání proměňuje svět financí, obchodu, politiky, ba i fyziologie.
Tento nový technologicko-tržní řád formuje pro něj charakteristické přesvědčení o rostoucím významu vědění, nových myšlenek, inovací a moderních technologií a o vyšším tempu toho, co ekonom Joseph Schumpeter pojmenoval proslaveným termínem „kreativní destrukce".
Důsledkem je to, že korporační kapitalismus rychle zastarává a nahrazuje jej kreativní kapitalismus, kde obchodní prostředí proměňuje podnikavost spojená s vyšší ochotou zavádět inovace.
Novátorské firmy začínající od píky se rychleji než kdykoliv v minulosti proměňují v ohromné společnosti.
Tyto nedospělé obry ale zakrátko ohrožuje stín ještě mladších podniků.
Vezměme si za příklad počítače.
Trvalo 15 let, než ostatní země začaly úspěšně konkurovat americkému Silicon Valley v oblasti polovodičů, ale méně než pět let v internetových technologiích.
Tento systém přináší vědcům a podnikatelům bezprecedentní finanční pobídky, aby se obohatili smělým vývojem nových technologií.
Revoluce však není jenom pro elitu - je realistickým (neutopickým) příslibem výrazného zlepšení života pro mnoho lidí po celém světě, a to nikoliv za sto let, ale v dohledné budoucnosti.
Nejsme svědky jen prosté adaptace sociálních struktur a způsobů života, zajišťující přizpůsobení se novým technologiím.
Laureát Nobelovy ceny Robert Fogel tvrdí, že nový synergismus mezi technologickými a fyziologickými pokroky vytváří radikálně novou formu evoluce člověka, již nazývá technickofyziologickou evolucí.
Podle Fogela jde o jediné vysvětlení současných trendů dlouhověkosti, tělesných rozměrů, odolnosti životně důležitých orgánů a chronických nemocí.
Tyto změny podněcují také proměny lidského vědomí.
Výsledkem je dlouhý seznam „post-utopických" hodnot, který zahrnuje větší důraz na svobodu jedince a osobní odpovědnost.
Ve světě bez utopie je nejvyšší hodnotou osobní svoboda.
Jak je ale u změn takového rozsahu obvyklé, existují překážky.
Zdá se, že dnes politice všude na světě dominuje „válka životních stylů", která plyne ze současného zdůraznění osobní autonomie.
Není to tak dlouho, co otázky jako životní prostředí, rovnováha mezi prací a volným časem v každodenním životě a role manželství, potratů a další rodinné záležitosti tvořily druhořadé politické diskuse, neboť politici vedli bitvu o to, komu připadne větší díl národního bohatství.
V současnosti tyto problémy tvoří jádro vnitropolitických agend.
Mnohé aspekty současné bitvy o životní styl jsou bezpochyby nesprávně chápány, snad proto, že se debaty o nich vedou zjednodušujícími způsoby: antiglobalistická hnutí versus nadnárodní společnosti, ochránci životního prostředí versus podniky způsobující znečištění, drobní farmáři versus agrokomplexy a tak dále.
Avšak za slogany leží fundamentální zlomová linie mezi těmi, kdo jsou kulturně schopni změnu přijmout, a těmi, kdo se jí brání lpěním na tradičních názorech na to, jak by měl být uspořádán život člověka a následně život společnosti.
Tento konflikt existuje globálně.
Ve společnostech, jež se otevíráním trhů a zaváděním vzdělávání pro všechny na změny připravují, bude pravděpodobně možné otřesy způsobené touto revolucí zmírnit a zvládnout.
Střet nejnaléhavěji hrozí uzavřeným společnostem, jež charakterizuje atmosféra politických represí a kultura navozující překážky růstu.
Tyto překážky zahrnují neexistenci kvalifikované a způsobilé pracovní síly, instinktivní nedůvěru k novým myšlenkám a technologiím a jejich odmítání jen proto, že pocházejí ze Západu, nedostatečnou úctu k těm, kdo si osvojují nové vědomosti, a endemickou diskriminaci žen.
Nová bitva o životní styl dala vzniknout novým nepřátelům otevřených společností, například Tálibánu a al-Káidě.
Není náhodné, že terorismu se daří ve společnostech, jimž je vlastní nepřátelský postoj vůči dnešním modernizačním hodnotám a vůči přesvědčení o autonomii jedince.
Dokud se budou svářit tyto ideje, násilí bude dál číhat na své oběti.
Chtějí-li politici (spolu s generály a šéfy špionáže) dlouhodoběji bránit post-utopické hodnoty, nemohou usilovat o zajištění bezpečnosti tím, že budou drasticky zkracovat základní svobody, neboť takový postup přináší riziko ztráty veřejné podpory a oslabení pilířů post-utopického tržního řádu.
V boji proti skupinám, jako je al-Káida, si musí uvědomit, že se ocitají ve válce idejí.
Zvítězit mohou jedině tak, že si získají srdce společností - a jejich způsoby života.
Po pádu
Ian Buruma hovoří s Malin Ekmanovou
NEW YORK – Po bouři nevole nad tím, že The New York Review of Books otiskl kontroverzní esej o #MeToo, byl Ian Buruma v září 2018 nucen odejít z místa šéfredaktora časopisu.
Rok poté se v rozhovoru s americkou dopisovatelkou listu Svenska Dagbladet Malin Ekmanovou zamýšlí nad ztracenými autorskými zakázkami, literaturou, kulturou vymazávání, hrozbami pro svobodu slova a stavem liberální demokracie.
Sbohem tomu všemu
Malin Ekmanová: V září 2018 jste odešel z časopisu The New York Review of Books pouhých 12 měsíců poté, co jste se stal jeho šéfredaktorem.
Vydal jste číslo na téma „Pád mužů“, které obsahovalo esej od Jiana Ghomeshiho.
Tato kanadská mediální osobnost vylíčila pod titulkem „Přemítání hashtagu“ svou cestu od slávy k nechvalné proslulosti.
Na článek – a rozhodnutí jej otisknout – se okamžitě snesla kritika.
Víc než 20 žen dříve Ghomeshiho obvinilo ze sexuálního napadení a obtěžování, ale text rozsah ani povahu těchto obvinění nerozebíral.
Ženy vypověděly u soudu, že Ghomeshi je při sexu bil, škrtil a znevažoval posměchem.
Ghomeshi byl zproštěn viny, ale v rámci občanskoprávního urovnání se kolegyni omluvil za sexuální zneužití, z něhož byl nařčen.
V interview pro časopis Slate v září 2018 jste vysvětlil, že smyslem zahrnutí článku bylo dát hlas muži, který zažil pranýřování, a pohlédnout na #MeToo pro změnu optikou obviněného.
Kritici ovšem tvrdili, že jste nedbal na obvinění proti Ghomeshimu a že jste projevil vlastní necitlivost vůči aktuální náladě.
Ian Buruma: S tím, co si lidé myslí, mnoho nenaděláte.
Mým důvodem pro vydání článku nebylo obhajovat Ghomeshiho skutky, ale zabývat se povahou společenských sankcí.
ME: V Evropě jste znám jako liberální hlas v kultuře, intelektuál uznávaný za knihy o Asii a eseje o pravicovém extremismu a radikálním islámu.
Působí paradoxně, že právě vy jste se stal symbolem generace (převážně) mužů, u nichž se má za to, že nechápou současné nahlížení na moc a útlak.
IB: Je to pozoruhodné.
Před deseti lety by se to nestalo a za dalších deset let možná také ne.
Zavládla horečnatá atmosféra a myslím, že vlastník NYRB zpanikařil.
Jiné vysvětlení nemám.
Vlastník se domníval, že vhodnou odpovědí na zděšené ohlasy zadavatelů reklamy – včetně univerzitních nakladatelství, která se obávala reakcí na školách – bylo mě propustit.
Velice mě to překvapilo.
Nebylo to mé rozhodnutí.
Vlastník mě podporoval až do poslední minuty.
Až do dne před mým odchodem.
Myslím, že byl zastrašován.
ME: Vlastník, Rea S.
Hederman, říká, že časopis se o reklamu univerzitních nakladatelství neopírá a že má špičkové redakční standardy, které u této eseje nebyly dodrženy.
IB: Vydavatelský postup porušen nebyl.
Od začátku byli zapojeni dva editoři a před uveřejněním esej prověřili další dva.
Dokonce nad ním proběhla schůzka, jíž se zúčastnili všichni redaktoři časopisu, a samotný Hederman esej před uveřejněním četl.
Téma ovšem redakci skutečně rozdělilo do různých táborů.
Spor začal u recenze kritičky Laury Kipnisové na knihu televizní moderátorky Gretchen Carlsonové Be Fierce, v níž Carlsonová obvinuje zesnulého ředitele Fox News Rogera Ailese ze sexuálního zneužívání.
Kipnisová v recenzi zaujala stanovisko, že muži musí zjevně změnit své chování a způsob uvažování, ale že i ženy mají určitou zodpovědnost.
Vůči Carlsonové nervnímu líčení byla docela jízlivá.
Někteří redaktoři se domnívali, že takové kritické postoje by se měly odstranit, zejména jsou-li vyjádřeny humorně.
ME: Takže Ghomeshiho esej byla součástí obecnějšího sporu, které hlasy mají být v časopise zastoupeny.
IB: Ani ne tak které hlasy, spíš jaké jsou vysloveny názory a jakým tónem se píše.
Občas jsem autory musel bránit před editory, kteří byli příliš hr v zásazích do textů.
Nikdy nedošlo na vážnou roztržku; nikdy se nekřičelo.
Rozdíly byly silně generační.
Lidé, řekněme, přes čtyřicet měli jiný přístup než lidé do čtyřiceti.
ME: V jakém směru?
IB: Inu, jak víte, každé téma související s rasou a genderem v Americe rychle způsobuje problémy.
Jsou to citlivá témata.
Někdy jsou lidé přehnaně senzitivní.
Objevila se například námitka proti titulku o diplomacii vůči Severní Koreji, který zněl: „Better Jaw Jaw than War War“ (volně: Raději mlít pantem než se mlít ve válce).
Byl prý „urážlivý k Asijcům“.
Ve skutečnosti to prohlásil Churchill v USA a smyslem bylo, že vyjednávání se Sovětským svazem je lepší než válečný konflikt.
Při jiné příležitosti mě jeden z mladých editorů poměrně hrubě vyplísnil za nedostatek „nuancí“, jako by to byla špatná věc.
Mladší lidé měli větší sklon článek cenzurovat na základě jazyka a názorů, s nimiž nesouhlasili, kdežto mým přístupem bylo, že potřebujeme různé názory, s nimiž třeba i nesouhlasíte.
ME: Což by se mohlo považovat za klasický intelektuálský postoj a přístup.
IB: Ano.
Je to ale přístup, který je teď v široké míře zpochybňován.
Příslušníci mé generace, ti, kdo vyrůstali v 60. a 70. letech, vlastně obdivovali věci, které byly trochu provokativní, dokonce trochu skandální.
Mladší generace se víc zajímá o boj za sociální spravedlnost, rovnost a tak dále a všechno, co do takového způsobu uvažování nezapadá, se musí cenzurovat.
Stalo se to určitou formou puritánství.
ME: Kdybyste mohl vrátit čas, stále ještě byste Ghomeshiho esej publikoval?
IB: Možná bych ji jinak prezentoval a možná bych autora požádal, aby uvažoval o některých aspektech své minulosti.
Možná bych ji trochu jinak editorsky uchopil, ale rozhodně bych ji uveřejnil.
Jednou z výtek bylo, že z článku nebylo zcela zřejmé, z čeho byl obviněn.
Při pohledu zpět bych pravděpodobně zajistil, aby to bylo jasnější.
To je ale otázka nuancí, nikoli toho, zda článek uveřejnit.
Média a #MeToo
ME: Váš nástup na post šéfredaktora byl příležitostí NYRB přetvořit.
Váš předchůdce, zakladatel časopisu Robert B.
Silvers, jej řídil po libosti od roku 1963 až do své smrti v roce 2017.
Jak jste řekl, činil tak „ve stylu staré školy, kde šéfredaktoři byli diktátoři“.
IB: Když jsem se stal šéfredaktorem, měl jsem za to, že bychom měli být demokratičtější.
Měli jsme redakční schůzky, kde jsme diskutovali články.
Mladší redaktoři měli mnohem větší slovo než kdy dřív.
K vyjádření vlastního názoru byli povzbuzováni i stážisti.
ME: Silvers byl šéfredaktorem NYRB 54 let.
Vedle toho váš jediný rok vypadá jako kratičká epizoda, ale také jako odtržení od tradice.
IB: Bývá tomu tak často.
Alexis de Tocqueville řekl, že revoluce vznikají ze stoupajících očekávání.
Nepřicházejí, když jsou všichni utlačovaní.
Přicházejí, když útlak poleví a lidé si pomyslí: teď bude líp, ale stav věcí se nezlepšuje dost rychle.
Tak vzniká revoluce.
ME: Podobně #MeToo se objevilo v době relativní rovnosti mezi muži a ženami.
Mnohé ženy si už jinde nárokovaly svobodu a vliv, které byly dříve hájemstvím mužských výsad.
V redakcích, vládách, bankách a firmách po celém světě se genderová rovnost konečně stávala prioritou.
Úkolem, který zůstával, bylo povědět světu o skryté ceně za ženský úspěch: sexuálním obtěžování, s nímž se ctižádostivé ženy setkávají, a normách a tichých dohodách, kvůli nimž ženy do té doby mlčely.
IB: Je naprosto nezbytné, aby se s muži a ženami jednalo rovnoprávně.
Jenže #MeToo je také vzpoura mladých proti těm, které si spojují se starší generací, zejména mužům.
V takových hnutích nejde jen o zásady; jde také o moc.
Jejich součástí je silný politický prvek.
ME: Přesto je NYRB známý jako periodikum, kde mužští autoři dlouho převažovali nad svými ženskými protějšky.
Vy sám jste byl kritizován, že pro nápravu této nerovnováhy neděláte dost.
IB: Nebylo vůbec snadné to tak rychle změnit.
S elánem jsem se pustil do náboru autorek a zčásti se mi to dařilo.
Po nejlepších autorkách je ale obvykle vysoká poptávka.
Mají často méně času a odmítají, existuje však řada mužů, kteří sice nejsou úplně nejlepší, ale nabídka je hojná.
ME: Hnutí #MeToo rozhodně vystavilo zpravodajská média zkoušce.
Novináři a zodpovědní redaktoři musí hledat rovnováhu mezi požadavky značně progresivního publika a naplňováním ideálu objektivity.
Situaci ještě komplikují aktivisté na sociálních sítích, kteří chtějí, aby noviny zveřejňovaly jména známých mužů, kteří byli obviněni ze zneužívání, s cílem zabránit „ochraně pachatele“.
Ve Švédsku některé mediální domy nepostupovaly při odhalování identit obezřetně, čímž si vysloužily výtku švédské Tiskové rady.
Ve Spojených státech je, zdá se, méně sebereflexe.
Řekl byste, že jste po propuštění z NYRB přišel o práci jako autor?
IB: Ano.
A ztratil jsem zřejmě jednoho nebo dva přátele, ale ne víc.
Smutné je, že některé časopisy mají mladé šéfredaktory, kteří svou autoritu uplatňují proti starší generaci.
Pro ty už nemůžu pracovat, byť jsem pro ně psal mnoho let.
V některých ohledech mě představa, že se člověk stane personou non grata, šokovala víc, než že jsem přišel o místo.
ME: Stále jste ale mezinárodně proslulý autor a je vám 67 let, takže si kariéru nemusíte budovat od píky.
IB: Mám obavu o mladé redaktory, kteří jsou nuceni kompromitovat svou nezávislost, aby si zajistili kariéru.
Zodpovědní redaktoři by měli dokázat na sebe brát riziko.
Měli by být schopni otisknout něco, co by mohlo lidi pohoršit nebo jimi otřást.
Slyšel jsem od nich, že existují určité věci, které už by neuveřejnili, protože by se obávali nepříjemností.
Co se týče autorů, hlavní motivací by nikdy nemělo být zavděčit se masám.
Totéž platí pro časopisy.
Podstatou intelektuálního časopisu by neměla být obhajoba určitých politických názorů.
Kdo vede intelektuální časopis, chce své čtenáře přimět k přemýšlení.
Proto musí zahrnovat názory, jež může odmítat.
Dokud je jejich argumentace zajímavá a nutí vás k přemýšlení, slouží vyššímu cíli.
Nepovažuji za zajímavé, jestliže má časopis zcela zřetelný politický názor na každou podstatnou otázku a pak jej prostě obhajuje.
Když tak postupujete, chováte se jako aktivista.
Neměl byste být aktivista, ale intelektuál.
To znamená přemýšlet způsoby, které nejsou vždy pohodlné.
Důležitým úkolem dokonce může být zpochybňovat své vlastní zásady.
Redigovat intelektuální časopis neznamená prostě se přizpůsobovat tomu, co si už většina čtenářů myslí.
ME: Oslovily vás po vyhazovu z NYRB konzervativní noviny a časopisy?
IB: Ano, když jsem přišel o práci, okamžitě mě žádala pravicová periodika jako anglický The Spectator, abych pro ně psal.
Odmítl jsem.
Když pro ně pracujete, ocitáte se v konkrétním táboře, kde můžete psát jen to, s čím už čtenáři souhlasí.
Jestliže chci čtenáře vyzývat k pochybnostem, neuspěju utvrzováním zavedených postojů.
Umění, politika a meziprostor
ME: Obraťme se k souvisejícímu tématu: Peteru Handkemu, nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 2019.
Volba se ukázala jako kontroverzní.
Handke je podezřívavý ke způsobu, jímž média vykreslila válku v Jugoslávii, a říká, že chce namalovat jemněji odstíněný obrázek „zlých Srbů“.
Jeho kritici tvrdí, že relativizuje genocidu ve Srebrenici, v neposlední řadě zpochybněním toho, zda ji lze vůbec označit za genocidu.
V Evropě se debata o této kontroverzi soustředí to, zda by domnělé sympatie autora měly ovlivnit rozhodnutí udělit mu cenu.
Jedna strana tvrdí, že literatura by se měla hodnotit nezávisle na jejím autorovi; druhá poukazuje na to, že takové hodnocení je z podstaty politické.
Ke kterému táboru se řadíte?
IB: Nobelova cena je cenou politickou.
Musí být udělena za přínos literatuře a prosazování ideálů lidstva či cosi v tom duchu.
Nikdy ale nebyla jen o literatuře.
Myslím, že ti, kdo to říkají, se mýlí.
ME: Závěť Alfreda Nobela uvádí, že cena za literaturu se má udělit spisovateli, který vytvořil „nejvýznačnější dílo v ideálním směru“.
IB: Rozhodně si myslím, že Handke je významný spisovatel, ale velmi mě udivilo, že mu ji udělili.
Oné kategorii by jistě nevyhověl.
Člověk obhajující vůdce (srbského lídra Slobodana Miloševiće), který se nesporně provinil hromadným vyvražďováním, se jeví jako podivný kandidát na udělení Nobelovy ceny, třebaže se jedná o dobrého spisovatele.
Opravdu mě to udivuje.
ME: Handke tvrdí, že se zúčastnil Miloševićova pohřbu a promluvil na něm, aby „symbolicky“ pohřbil Jugoslávii, a prohlašuje, že „ani jediné slovo, které jsem napsal o Jugoslávii, nelze odsoudit“.
Tato obranná linie se promítla do vyjádření Švédské akademie.
Handke sice pronesl politicky provokativní věci, ale neshledávají žádný důkaz, že by kdy vychvaloval krveprolití.
IB: To je podle mě neobhajitelné.
Není pochyb, že Handke obhajoval Miloševiće, především řečí na jeho pohřbu.
ME: Proč mu tedy podle vás dali tu cenu?
IB: Nevím.
Mohlo to být proto, že byli vždy obviňováni, že jsou politicky korektní, a chtěli ukázat, že nejsou.
Na druhou stranu, postupovat tak po svém vlastním skandálu se znásilněním?
Nevím.
Co si myslíte vy?
ME: Myslím, že chtěli ukázat zásadovost a nezávislost.
A myslím, že se domnívali, že to vyvážili udělením ceny za rok 2018 polské autorce románů Olze Tokarczukové.
IB: Tuto zásadovost ale už prokázali, když ji dali Mariu Vargasi Llosovi v roce 2010 a V.
S.
Naipaulovi v roce 2001.
ME: Domníváte se, že byla podlomena reputace samotné ceny?
IB: Ano, řekl bych, že ano.
Myslím, že už přišla o značnou část své prestiže.
Myslím si, že už není brána tak vážně jako před 20 lety.
Pokud měli v úmyslu po skandálu roku 2018 získat zpět hodnověrnost, myslím, že neuspěli.
Myslím, že situaci ještě zhoršili.
Jeden můj přítel nedávno řekl, že žijeme ve zvláštní době.
Lidé jsou pranýřováni za své názory na ženy a rasu, ale po obhajobě krvavého tyrana můžete získat Nobelovu cenu.
Já jsem přišel o práci šéfredaktora liberálního časopisu za uveřejnění článku napsaného mužem, který byl obviněn ze sexuálního zneužívání, ale spisovatel dostane Nobelovu cenu poté, co promluví na pohřbu masového vraha.
Na tom je něco podivného.
Ztracený svět
ME: Nejste jedinou obětí „kultury vymazávání“, fenoménu, kdy jsou lidé – zejména v USA – kvůli svému jednání nebo názorům zbavováni vlivu.
Člověku se vybaví Ronald S.
Sullivan, který byl jako první černošský děkan právnické fakulty Harvardovy univerzity donucen odstoupit poté, co vyšlo najevo, že vstoupil do týmu právních obhájců Harveyho Weinsteina.
Sullivan v komentáři pro The New York Times vzpomíná, jak stál před nápisem „Pryč se Sullivanem“ nasprejovaným na zeď kampusu, když vzal do školy svého devítiletého syna.
Synovi řekl, že ve státě, kde platí právo, je obhajoba kontroverzních klientů důležitým principem.
IB: Vedení univerzity mělo říct totéž studentům.
Měli jim vysvětlit, že v zemi, která se řídí vládou práva, má i podezřelý obžalovaný z nejtěžších zločinů právo na presumpci neviny a spravedlivý proces před soudem.
Nemůžete zavrhnout právníka za to, že se někoho rozhodne obhajovat.
Bez obhájců neexistuje záruka spravedlivého procesu.
Myslím, že se univerzita zachovala hloupě.
ME: Jste účastníkem širší intelektuální debaty o tom, proč liberální demokracie skončily v ideologických slepých uličkách.
V současnosti píšete knihu o angloamerickém řádu od jeho ustavení po druhé světové válce až po éru Trumpa a brexitu.
IB: Je o liberálním světovém řádu, vedeném USA, který jsem si v mládí idealizoval, a o tom, jak se teď blíží ke svému konci.
ME: Jak k tomu došlo?
IB: Po porážce nacistického Německa a Japonska se USA považovaly za obránce svobody po celém světě.
Ve jménu boje za svobodu vstoupily do řady velmi hloupých válek, třeba ve Vietnamu a v Iráku.
Británie zase nikdy neplnila v Evropě úlohu, kterou plnit měla.
Britové vyhráli válku a mysleli si, že jsou lepší než jiné evropské země a že by se měli držet svého „zvláštního vztahu“ k USA.
V jistém smyslu jsou Británie a USA oběťmi svého vlastního úspěchu.
ME: Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno řekl časopisu The Economist, že Evropa je na okraji „propasti“.
Už nelze spoléhat na Ameriku, že bude bránit své spojence v NATO.
Jestliže se Evropa nepovažuje za významného geopolitického aktéra, ztratí kontrolu nad vlastním osudem?
IB: Největším nebezpečím, nejen v Americe, ale i v Evropě, je, že liberální demokracie vyjde ze současného historického momentu velice silně poškozená – a že instituce, o něž se liberální demokracie opírá, jsou už dost křehké.
Jakmile lidé ztratí důvěru ve své vlastní demokratické instituce, budou dveře otevřené autoritářské politice.
To je můj největší strach.
Nemůžete mít demokracii bez silného tisku.
Nemůžete mít liberální demokracii, když prezidenti a premiéři označují nezávislé instituce za nepřátele lidu a zrádce.
Tento rozhovor vychází ve spolupráci se Svenska Dagbladet.
Jeden bůh zklamal.
Co bude dál?
Někde jsem slyšela, že diskutování o morálce a politice je jako diskuse s kanibaly o vegetariánství.
Většina lidí s tím, zdá se, souhlasí - a má pro to dobrý důvod.
Mocenským a ziskuchtivým zájmům se totiž podařilo oslabit morální principy a mravní povinnosti v politice i ekonomice.
Důsledky jsou nabíledni.
V dnešním světě odráží "řád" mocenskou rovnováhu, která je udržována zejména silou - ať už vojenskou nebo finanční.
Vedle "kasárenského řádu" však existují i jiné možnosti.
Například takový řád kostelního sboru, kde jeho jednotliví členové spolupracují na základě sdílené kultury a hodnot.
Ano, utopické projekty končívají násilím a zoufalstvím, což já, která jsem vyrůstala v Sovětském svazu, vím velmi dobře.
Avšak ne všechny snahy vystavět morálně spravedlivý svět jsou předem odsouzeny k neúspěchu.
Jedním z důvodů, proč dnes v "mocenské politice" scházejí hodnoty, je, že vůdcové jako Gándhí, Schweitzer a King zmizeli ve stínu našich nových fetišů - úspěchu, osobního prospěchu a soukromých zájmů.
Jenže poněvadž většina lidí už nehledá jistotu v ideologické čistotě a politických klišé, konec nucené harmonizace dává zelenou novým dobrovolným formám společenské soudržnosti.
Ráda bych navrhla pět kroků, jichž je zapotřebí k tomu, aby tato nová situace mohla nastat.
Prvně, svět musí odsoudit státní násilí, jehož cílem je nastolit konformitu a disciplínu.
Takové násilí totiž potlačuje a zastrašuje tělo i ducha.
Abychom však takové násilí mohli zastavit, musí být stát zbaven schopnosti vnucovat rozvratná dogmata, tradice a stereotypy.
Toho lze dosáhnout jen s pomocí obezřele vytvořeného systému zpětné kontroly, který bude držet na uzdě mocné síly - především stát -, jež se snaží dosáhnout politické nadvlády.
Kontrolovat je ale třeba nejen výslovně politické síly.
Je například třeba kontrolovat i velké akcionáře firem, aby v záchvatech hromadění bohatství nepoškozovali zájmy minoritních akcionářů, jimiž jsou zpravidla řadové občané.
Třetí reformní prioritou musí být institucionalizace oddělení státní moci a kapitálu.
I v tradičních demokraciích totiž úspěch kandidátů do volených úřadů často závisí ne na jejich moudrosti a vůdčích schopnostech, ale na objemu peněz investovaných do volebních kampaní.
Nesmíme už dovolit, aby majitelé kapitálů získávali státní moc a přetvářeli ji do vlastních ekonomických privilegií.
To tvrdím jako někdo, kdo sám vytvořil značný kapitál a teď se v politice snaží podporovat morálku.
Za čtvrté - také hromadné sdělovací prostředky musí být odděleny od moci a zájmů kapitálu.
V Evropě, Americe a Japonsku se vlastnictví médií stále více koncentruje, což občany v těchto zemích po právu znepokojuje, zvláště když se majitelé médií od tvorby veřejného mínění přesouvají přímo k tvorbě vlád.
O kolik víc pak musí být taková koncentrace vlastnictví znepokojující v nových demokraciích a rozvíjejících se zemích, když v nich obvykle chybí záruky silné občanské společnosti?
A konečně všechny tyto reformy předpokládají nezávislou soudní moc.
Je třeba zajistit autonomii soudců, ovšem to je možné jen tehdy, je-li charakter soudců takový, že lidé věří jejich rozhodnutím.
V zemích, kde justice slouží bohatým a mocným, se to může zdát zhola nemožné, ovšem na druhé straně jsme všichni slyšeli o soudcích, kteří se moci dokázali vzepřít.
Tyto odvážné soudce by měl podporovat každý občan, neboť jejich příkladem lze obrodit celý soudní systém.
Podmínkou morálky je tedy v podstatě to, aby peníze přestaly být v politice rozhodujícím faktorem.
Peníze totiž lidi politicky rozdělují na ty, kdo mají, a ty, kdo nemají.
Triumf peněz v politice a jejich role coby absolutního měřítka lidských zásluh odkrývají rozpad duchovní energie, který je pohromou pro náš svět.
Neboť tam, kde vládnou peníze, podléhají někteří občané depresím a apatii, jiní zas krutosti a bezcitnosti a děti jsou vychovávány k agresivitě.
Peněžní fundamentalismus je tedy zapotřebí vyplenit - postupně a odhodlaně.
"Transformace", které zde navrhují, možná znějí až příliš optimisticky a nerealisticky.
Ráda bych proto odcitovala nedávno zesnulého filozofa Johna Rawlse.
Ten tvrdil, že teorie, která se prokáže jako chybná, by měla být bez ohledu na svou eleganci odmítnuta nebo přehodnocena.
Z toho plyne, že realitu, včetně světových řádů a institucí - jakkoli jsou efektivní a úspěšné -, je třeba reformovat, pokud se prokáže, že je nespravedlivá.
Možná jen člověk z postsovětské země dokáže opravdu žít každodenní politiku tak, jak ji formuloval Rawls ve smyslu prapůvodních principů spravedlnosti.
Naše nově zrozené státy dostaly příležitost vytvořit mravně spravedlivý společenský řád na troskách politického systému postaveného "bohem, který zklamal".
Byl a je to těžký boj plný překážek.
Věřím, že budeme mít sílu i tvořivost k tomu, abychom je dokázali překonat.
Co přijde po zlatém věku financí
LONDÝN – I po schválení nových finančních regulací ve Spojených státech, po přijetí Doddova-Frankova zákona a po zveřejnění nových kapitálových požadavků Basilejské komise zůstávají vyhlídky finančního sektoru pro příštích několik let vysoce nejisté.
Ceny bankovních akcií samozřejmě zaznamenaly po minimech z roku 2008 mírné zotavení, ale nedávno se i tento vzestup zadrhl.
Kromě obav z robustnosti oživení ekonomiky pociťují investoři nejistotu také ohledně podnikatelských modelů mnoha finančních firem a ohledně budoucí velikosti, podoby a ziskovosti finančního sektoru obecně.
Ve všech rozvinutých zemích banky koneckonců i nadále zůstávají silně neoblíbené.
Bankéři jsou stále společenskými vyvrheli, jichž si veřejnost váží stejně málo jako drogových dealerů nebo novinářů.
Lidé jim spílají, když prodělávají, a napadají je, když vydělávají.
Z pohledu bank a jejich akcionářů to vypadá, že oni budou vždy ti špatní.
Když se tedy nyní banky navracejí k ziskovosti, začali politici v Severní Americe i Evropě znovu hovořit o nových daních, které by tyto zisky sebraly ve prospěch daňových poplatníků, jejichž podpora udržela banky na vrcholu krize nad vodou.
Je to obrovský kontrast oproti postavení finančního sektoru v předchozích třech desetiletích.
Od konce 70. let až do roku 2007 rostl finanční sektor mnohem rychleji než reálná ekonomika.
V roce 1980 činila finanční aktiva – akcie, dluhopisy a bankovní vklady – v rozvinutých ekonomikách dohromady kolem 100% HDP.
Do roku 2007 se toto číslo v USA, Velké Británii a Japonsku zvýšilo na více než 400%.
Objem úvěrů vyjádřený jako procento HDP během tohoto období rychle rostl, až nakonec přesáhl 300%.
Zisky finančních prostředníků, které v 70. letech činily v průměru asi 1,5% zisků celé ekonomiky, dosáhly v roce 2008 ve Velké Británii hodnoty 15%.
V USA představovaly bankovní zisky ještě vyšší podíl na celkovém profitu.
Byl to zlatý věk financí.
Spolu se zisky raketově rostly také mzdy bankéřů – ba dokonce rostly ještě rychleji.
Abychom parafrázovali Williama Wordswortha, za toho úsvitu bylo blažeností žít a být obchodníkem s deriváty se rovnalo samotnému nebi.
V roce 2008 se však tato expanze prudce zasekla; byl to první rok za posledních několik desítek let, v němž se agregátní finanční aktiva snížila, a dodnes existuje jen málo známek trvalého zotavení.
Je to krátkodobý jev?
Vrátí se finanční sektor k předkrizovým tempům růstu, jakmile se hospodářská situace plně stabilizuje?
Bude finanční „prohlubování“ pokračovat?
Budou bankovní akcie opět překonávat trh?
Nedávná studie Andyho Haldanea a dalších představitelů Bank of England vrhá na vyhlídku návratu k předchozímu statu quo pochybnosti.
Autoři poznamenávají, že podíváme-li se na poslední dvě staletí ekonomických dějin, byl zlatý věk ve skutečnosti výjimečným obdobím.
Haldane zakládá svou analýzu na vývojovém trendu tzv. hrubé přidané hodnoty (GVA) ve finančním sektoru.
Během posledních 160 let rostla GVA financí o dva procentní body ročně rychleji než GVA ekonomiky jako celku.
Tento nadměrný růst však nebyl rovnoměrně rozložený.
Během dvou desetiletí před první světovou válkou rostl finanční sektor téměř čtyřikrát rychleji než ekonomika, neboť nastala první vlna finančního prohlubování a globalizace, avšak od roku 1918 do 70. let bylo tempo finanční expanze méně rychlé než průměrný hospodářský růst.
Teprve když začaly být trhy od počátku 70. let deregulované a liberalizované, poskočily finance opět dopředu.
V USA představovala GVA finančního sektoru v 50. letech pouze 2% celku, zatímco dnes je to 8%.
Haldane se domnívá, že tento růstový spurt je nadobro pryč.
Tvrdí, že velká část zdánlivého růstu přidané hodnoty byla ve skutečnosti iluzorní: založená na zvýšeném investování s vypůjčenými penězi, nadměrném obchodování a bankovních emisích hlubokých opcí s nulovou vnitřní hodnotou – například credit-default swapů (v roce 2007 dosáhl trh s nimi objemu 60 bilionů dolarů). „Všechny tyto strategie měly jednu společnou vlastnost,“ píše Haldane, „totiž že banky na sebe v honbě za ziskem braly riziko – riziko, které bylo často zamaskované, protože se ukrývalo na konci distribuce výnosu.“
Z hlediska regulátora je to silný argument pro požadování vyššího kapitálu, který by omezil riziko, jež na sebe banky smějí brát.
Basilejská komise ostatně plánuje vyžadovat do budoucna vyšší kapitál, ačkoliv se tyto nové požadavky opozdí kvůli obavám z nákladů a z dostupnosti úvěrů, které by udržely zotavení.
Za této situace lze jen těžko uvěřit, že se rychle navrátíme k opojnému růstu finančních aktiv, úvěrů a rizika, jehož jsme byli svědky od 70. let do roku 2007.
Výnosy finančního sektoru budou pravděpodobně nižší.
Dvacetiprocentní návratnost z investičních cílů je věcí minulosti.
A nižší ziskovost zredukuje mzdy účinněji než jakákoliv přímá regulační kontrola.
Pokud jsme příliš neinvestovali do finančních akcií, nemusí to být pro většinu z nás špatná vyhlídka.
Nepřejeme si nafouknout další bublinu cen aktiv v takovém měřítku jako bublinu, která praskla v letech 2007-2008.
Pro regulátory a centrální banky z toho však vyplývá jisté nebezpečí.
Utáhnou-li otěže finančního sektoru příliš, může se riziko přesunout mimo dosah regulací, kde se bude obtížněji měřit a sledovat.
Proto je důležité udržet jistou pružnost a umožnit, aby regulační síť pokryla i momentálně neregulované instituce, jako jsou hedgeové fondy a private-equity fondy, pokud se stanou velkými a systémově důležitými.
Čím přísněji budou regulátoři kontrolovat rizika u bank, tím silnější „pohraniční policii“ budou potřebovat.
Co nahradí „srpnové výstřely“
Blízký východ je místem, kde se sotva kdy usadí prach.
A když se tak příležitostně stane, třeba i na krátký interval – neboť se zdá, že rezoluce OSN 1701 o zastavení bojových akcí v Libanonu stále platí –, přichází čas bilancování v naději, že zodpovědná debata ovlivní ty, kdo jsou u moci.
Začněme tedy Spojenými státy.
Prezident George W.
Bush nešetří iniciativami ani chytlavými slogany a zkratkami.
V posledních letech se to jimi přímo hemží: „globální válka s terorem“ (GWOT), „cestovní mapa“, „Blízkovýchodní iniciativa partnerství“ (MEPI), „Širší Blízký východ a severní Afrika“ (BMENA) – původně „Iniciativa pro širší Blízký východ“ (GMEI) –, „demokracií asistovaný dialog“ (DAD) a tak dále.
Jeho nejnovější přelud, který se mu zjevil právě uprostřed nedávných bojů mezi Izraelem a Hizballáhem, nesl název „Nový Blízký východ“ (NME) a Izrael, Egypt, Jordánsko a Saúdská Arábie jakožto chráněnci USA měli v jeho rámci sloužit jako pilíře regionálního uspořádání.
Stejně jako všechny Bushovy předchozí iniciativy od teroristických útoků na New York a Washington téměř před pěti lety však i NME narážela hned od počátku na potíže.
Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová oznámila její zrod a současně odmítla okamžité příměří v Libanonu.
Kvůli špatnému načasování budila iniciativa zdání bezcitnosti, poněvadž efektivní, ale nemilosrdné izraelské dělostřelectvo a letectvo vyhánělo z domovů, zabíjelo nebo mrzačilo tisíce civilistů.
To vyvolalo u tří arabských partnerů NME takové rozpaky, že se všichni od této Američany podporované iniciativy chvatně distancovali.
Saúdská Arábie, která téměř dva týdny mlčela, kromě toho věnovala 500 milionů dolarů na obnovu zničených oblastí Libanonu a další miliardu na podporu ohrožené libanonské měny.
Egyptský „nástupce trůnu“ Gamal Mubarak Saúdy během čtvrtého týdne bojů napodobil a postavil se do čela sedmdesátičlenné delegace solidarity, která navštívila Bejrút.
Místo aby si tím vysloužil respekt rozhořčené egyptské veřejnosti, se však v opozičním tisku objevily zprávy, že jeho letadlo muselo od Izraelců získat záruku bezpečného průletu a povolení k přistání, což se setkalo s halasným posměchem.
A pokud jde o Ameriku, ať tato země sáhne na Blízkém východě na cokoliv, okamžitě se to stává radioaktivním, a to i pro její dlouholeté chráněnce a přátele.
V průběhu zdržovací taktiky s cílem odsouvat příměří dohodnuté OSN Bush s Riceovou neustále opakovali potřebu takové rezoluce Rady bezpečnosti, která se energicky vypořádá s „kořeny problému“.
Pro ně a pro Izrael to byl pochopitelně Hizballáh a snaha toto hnutí vymýtit nebo přinejmenším odzbrojit a zatlačit jeho bojovníky do bezpečné vzdálenosti od osad a městeček v severním Izraeli.
To je sice rozumný požadavek, avšak zbytek Blízkého východu – jakož i velká část světa včetně Evropy – pokládá za klíčovou příčinu konfliktu izraelskou nesmlouvavost a aroganci ve spojení se slepou podporou tohoto přístupu Spojenými státy.
Amerika i Izrael se odvolávají na loudavost při zavádění rezoluce OSN 1559, která vyzývá k odzbrojení všech nestátních sil v Libanonu a k rozmístění vládních jednotek až k jižní hranici země.
USA a Izrael však celá léta neřekly ani slovo k desítkám rezolucí OSN, počínaje rezolucí 49 o rozdělení z roku 1947, která vyzývala ke zřízení samostatných států Arabů a Židů zhruba na polovině někdejšího Mandátního území Palestina.
Tuto i řadu dalších rezolucí usilujících o nápravu křivd vůči Palestincům USA ignorují.
Pro 300 milionů Arabů a více než jednu miliardu muslimů proto není „klíčovou příčinou“ blízkovýchodního konfliktu Hizballáh.
Jak to příhodně formuloval vůdce tohoto hnutí Hasan Nasralláh: „Jsme jen reakcí na chronickou nespravedlnost.“
Může to být i tak, že klíčových příčin existuje několik – a každá strana konfliktu má svou oblíbenou.
Nemá smysl se hašteřit, čí bolest je větší nebo čí příčina hlubší.
Hádky o rozsah křivd jen prohlubují rozkol mezi oběma stranami.
Notně opožděné přijetí rezoluce 1701 OSN by mohlo být náznakem, že všechny strany konfliktu už jsou unaveny nebo nedokázaly déle odolávat mezinárodnímu tlaku.
To je dobrá zpráva pro všechny zúčastněné a zároveň příležitost vypořádat se s „klíčovou příčinou“ každé ze stran.
Chopit se této příležitosti znamená dát najevo spíše pokoru než morální nadřazenost.
Když nyní umlkly zbraně a my jsme znovuobjevili hranice vojenské síly, neměl by být příkazem dne etnocentrismus, nýbrž empatie.
Pokud jsme si však vůbec něco odnesli z tragických atentátů na největší mírotvorce v regionu, Anvara Sadata a Jitzchaka Rabina, pak je to poznání, že zbraně nezůstávají mlčenlivé dlouho.
Během jakéhokoliv poklidného období se může do centra dění vrhnout fanatik z té či oné strany, nějakým projevem naprostého šílenství rozvířit usazující se prach a zhatit naděje mnoha lidí na obou stranách, kteří stále touží po trvalém míru.
Po Tálibánu
,,Neúspěsný stát`` - to je častá nálepka Afghánistánu a mnohdy také domnělá příčina toho, proč terorismus zde získal takový vliv.
Stát vsak nikdy není neúspěsný ze své vlastní vůle ani nebývá oslabován neznámými příčinami.
Když se státu nedaří, nedaří se mu z jasných a známých důvodů.
Má-li Afghánistán znovu ožít, je potřeba tyto důvody řesit.
Dvacetiletá invaze, občanská válka a sucho obrátilo afghánské instituce v trosky.
Miliony Afghánců se tísní v utečeneckých táborech nebo jsou jinde mimo domov.
Po krajině jsou rozesety tisíce náslapných min.
Miliony obyvatel jsou nemocní a chudí, mnoho z nich doslova živoří.
Z těchto a mnoha dalsích důvodů si přestavba afghánského hospodářství vyžádá nejen rekonstrukci ekonomiky, ale také naprosté ,,znovuobjevení`` politických a kulturních institucí země.
Pokud vsak budou země sousedící s Afghánistánem intervenovat tak, že bude docházet k dalsím ekonomickým otřesům, je takový zevrubný úkol předem odsouzen k neúspěchu.
Pro Afghánistán nejsou rychlá řesení vhodná.
Přestavba země nebude lehký ani levný úkol.
Jestli si někdo myslí, že se koalice proti terorismu bude moci rychle vrátit domů (jako Západ, který po ústupu Sovětů nechal Afghánistán napospas jeho osudu), tak se velice mýlí.
Západ musí v Afghánistánu vytrvat do té doby, než začne probíhat celková rekonstrukce země.
Jinak zde opět hrozí riziko chaosu a násilí, a to navíc v mnohem nestabilnějsím regionu, jak dokládají současné problémy Pákistánu.
Tři problémy jsou dnes Afghánistánu nejzásadnějsí.
Na prvním místě stojí jídlo pro afghánský lid - a to jak v zemi, tak v utečeneckých táborech mimo Afghánistán.
Humanitární pomoc je do země dopravována, je vsak nutné vybudovat takový systém jejího rozdělování, aby jej vojenstí velitelé nemohli zneužívat a pomoc rozkrádat.
Už dnes totiž mají takový vliv na rozdělování humanitární pomoci, že zbavit je této výsady bude zřejmě velice těžké.
Jenomže bez toho to nepůjde.
Druhý problém se týká přesídlení afghánských uprchlíků, kteří dnes žijí v Pákistánu, Íránu, ale i na různých místech v Afghánistánu.
To nebude možné bez oživení zemědělství, které dá lidem práci i potravu.
Obrovskou překážkou jsou ovsem miliony min z dob sovětské okupace, které je nejprve třeba odstranit.
Západ má jeden dobrý důvod být stědrý k afghánským zemědělcům.
Hladovějící rolníci by se bez pomoci mohli vrátit k pěstování plodiny, která jim spolehlivě zaručovala zisk - máku setého, který byl dlouhou dobu nejvýznamnějsí komoditou hospodářství vojenských velitelů.
Vytěsnění máku setého coby zemědělské plodiny pomůže nejen rolníkům a Západu, který má zájem na snižování počtu osob závislých na heroinu, ale i mladičké afghánské vládě, která se snaží prosazovat svou zákonnou pravomoc vůči moci a zvůli vojenských velitelů.
Vojenský vůdce bez peněz si totiž nemá zač kupovat zbraně ani oddanost svých bojovníků.
Investovat bude zapotřebí také do infrastruktury.
Pro vracející se uprchlíky se bude muset rychle postavit nějaké bydlení.
Města jako Kábul, Herát, Mazár bude nutno přestavět a vybudovat z nich střediska hospodářského a kulturního života.
Ve velkém počtu bude muset být zajistěno rovněž bydlení na venkově.
Aby se oživil obchod a podnikání, musí být rekonstruovány silnice, letistě a dalsí komunikační systémy.
Takřka od základu bude potřeba vybudovat systém skolství.
A protože do práce se už teď těsí tolik afghánských učitelek, stane se obnovený vzdělávací systém pro afghánské demokratické politiky základem silné lobby pracujících.
Zvlástní pozornost by si měly zasloužit základní skoly a knihovny mimo velká města.
Afghánistán nemá silný politický střed, což by mohlo rekonstrukci země zkomplikovat.
Autoři plánu obnovy země by měli využít decentralizovanosti země a zapojit do rekonstrukce soukromý sektor.
Decentralizovaný systém bude moci lépe reagovat na místní potřeby a zabrání byrokratickému bujení ve státní správě.
Nemělo by ale docházet ke vzniku ekonomicky autonomních regionů, neboť ty by se mohly snadno dostat do rukou vojenských velitelů, čímž by ohrozily afghánskou národní jednotu.
Chudsím regionům by se navíc za takového uspořádání vedlo mnohem hůř.
Z dlouhodobého hlediska Afghánistán disponuje využitelnými zdroji.
Je zde potenciál k těžbě ropy a zemního plynu, železné rudy i drahých kovů.
Tyto aktivity by měly být prováděny v rámci ekonomického rozvoje v celé střední Asii.
Afghánistán musí být integrován do regionálního ropovodu a dalsích rozvojových programů.
Zde mohou Afghánci hmatatelným způsobem přispět, zpřístupní-li severojižní cestu, jež spojí zdroji oplývající ekonomiky střední Asie s hustě obydlenou Indií a Pákistánem.
Nic z toho se ovsem nestane dříve, než budou afghánstí mladíci odzbrojeni a než dostanou práci.
Zde je zásadní přilákat zpět do země vzdělané a úspěsné Afghánce žijící v zahraničí, aby zde zakládali firmy, které dají práci nezaměstnaným.
Návrat tolerantně a otevřeně smýslejících emigrantů by dále pomohl prosazovat a respektovat ženská práva tak, aby se ženy mohly plně a zákonně zapojit do hospodářského a politického života země, jako tomu bylo do roku 1978.
A konečně země, jež Afghánistánu poskytnou finanční pomoc, se musí řídit poznatky a ponaučeními z chyb, získanými během poválečné obnovy bývalé Jugoslávie.
Granty a plánování musí být koordinovány a musí existovat souhlas zemí sousedících s Afghánistánem.
Nebude-li totiž tento souhlas vyžadován, mohly by se regionální zájmy stát novou příčinou nestability.
Spojené státy by měly svolat mezinárodní konferenci o Afghánistánu, jež by se měla konat pod zástitou OSN.
Tato konference musí stvrdit nejen územní celistvost Afghánistánu, ale i to, že výse závazků přispěvatelských zemí bude stačit a že tyto sliby budou dodrženy.
Před deseti lety se Západ k Afghánistánu obrátil zády a následoval rozklad.
Nechat dnes znovu zemi na holičkách by byl trestuhodný nerozum.
Přežijí světové korálové útesy?
Korálové útesy jsou biologicky nejbohatsí mořské ekosystémy na světě, poskytující útočistě některým vůbec nejkrásnějsím organismům.
Dodávají základní zdroj bílkovin pro více než deset milionů lidí po celém světě.
Činnosti založené na existenci útesů (zejména rybolov a turistika) jsou zdrojem hospodářské prosperity pro miliony dalsích.
Je zřejmé, že cena, již lidstvo platí za celosvětové selhávání těchto ekosystémů, je ohromná.
Přesto rozsáhlé poskozování korálových útesů neustává.
V některých oblastech už doslo k hromadnému rozpadu útesových ekosystémů.
Reálným rizikem je kolaps v celosvětovém měřítku.
Jsou tu ale i dobré zprávy: víme, jaká opatření může mezinárodní společenství učinit, má-li ochránit a obnovit ,,odolnost`` útesů, tedy jejich schopnost uchránit si svou integritu tváří v tvář výkyvům životního prostředí, jež jsou přirozenou součástí života v každém ekosystému.
Musíme světu zprostředkovat informace o vážnosti globálního oteplování a zároveň chránit odolnost korálových útesů.
V minulosti nebylo hlavním původcem degradace útesů globální oteplování, nýbrž přílis intenzivní rybolov a znečistění.
Když ve zdravých ekosystémech klesne počet organismů, jež slouží jako kořist, dravci nemají dostatek potravy a jejich počet se také sníží.
Tak získá kořist příležitost se vzpamatovat.
Lidstí dravci se ovsem lisí.
Jakmile nasí kořisti ubude, její ekonomická hodnota obvykle roste, a proto se rybolov zintenzívní.
To znamená, že jakmile se sníží stavy dravých druhů, rybolovný tlak se přesune na ty druhy ryb, které se živí rostlinnou stravou, což vede k prudkému poklesu počtu býložravců na korálových útesech.
Býložravé ryby jsou na korálových útesech klíčovými hráči.
Když populace korálů slábne v důsledku bouří, nemocí či jiných rusivých vlivů, právě býložravci drží na uzdě mořské řasy, čímž korálům umožní se zotavit.
Bez nich si rychle rostoucí řasy v krátké době uzurpují větsinu prostoru na útesech a znemožňují tím obnovu životaschopného množství korálového porostu.
Vzhledem k tomu, že korály poskytují strukturu přirozeného prostředí, na níž závisí dalsí útesové organismy, úbytek korálového porostu vede ke značným ztrátám biodiverzity útesů.
Znečistění živinami a toxiny z blízkých pevninských území dále narusuje regenerační schopnost populací korálů, což jestě zvětsuje konkurenční výhodu mořských řas.
Korály se utvářejí symbiózou mezi živočichem a jednobuněčnou rostlinou.
Živočich poskytuje rostlině úkryt a živiny.
Rostlina přeměňuje sluneční záření na energii, o niž se s živočichem dělí.
Z důvodů, jimž jestě úplně nerozumíme, se toto soužití rozpadá, jakmile jsou koráli vystaveni nezvykle vysokým teplotám.
Koráli vypudí rostlinu a barva korálů se změní na zářivě bílou.
Pokud se teploty brzy vrátí k normálu, soužití se může obnovit.
Jestliže ale koráli zůstanou ,,vybělení`` přílis dlouho, zemřou.
U mnoha druhů korálů je tento práh vybělení obvykle jen několik stupňů Celsia nad obvyklou maximální teplotou v dané lokalitě.
Nahlížíme-li na tuto skutečnost ve světle i těch nejoptimističtějsích scénářů globálního oteplování, jde o znepokojující zprávu.
Jsou-li prahy vybělení korálů neměnné, budou je lokální letní teploty za několik desítek let pravidelně překračovat.
Koráli rostou pomalu, a proto se útesy, jež utrpí závažným vybělením, nezotaví, než dojde k dalsímu vybělení.
Nastěstí existují důkazy o tom, že se prahy vybělení vyvíjejí.
Větsina druhů korálů je siroce geograficky rozsířená a k vybělení dochází v závislosti na lokalitě při různých teplotách.
Mnohé druhy, které na australském Velkém bariérovém útesu zbělají při 28 či 29°C, v Arabském moři běžně snásejí teplotu 34°C či více.
Bohužel ale nevíme, jak dlouho trvá, než k takové adaptaci dojde.
Na ochranu korálů můžeme udělat dvojí.
První věc je jasná: je třeba minimalizovat globální oteplování, a to kupříkladu tím, že budeme respektovat Kjótskou dohodu.
Za druhé je třeba obnovit schopnost korálových útesů vyrovnat se se změnami životního prostředí (tedy jejich odolnost) tím, že budeme chránit stavy ryb, které drží na uzdě mořské řasy a napomáhají tak obnově populací korálů po vybělení.
Tyto ozdravné fáze umožňují adaptaci na vyssí teploty.
Bez ryb ovsem převaha mořských řas ozdravení znemožní.
Katastrofický celosvětový úbytek stavu ryb - na korálových útesech i jinde - nám dal nelítostně za vyučenou ohledně řízení oblastí rybolovu.
Mnohé usilovně regulované oblasti rybolovu prožily úpadek stejně jako oblasti neregulované.
Dochází tedy stále silněji k obecné shodě v tom, že je nezbytné standardní prostředky řízení oblastí rybolovu doplnit systémem ,,nedotknutelných zón`` - oblastí, kde bude rybolov úplně zakázán.
Jakmile se populace ryb v těchto nedotknutelných zónách obnoví, dojde k efektu ,,přetékání``, přičemž úlovky mimo nedotknutelné zóny často porostou.
Podstatnějsí ovsem je, že zóny poskytnou útočistě rybím populacím a budou tak jakýmsi pojistěním proti kolapsu stavu ryb.
Na korálových útesech tyto nedotknutelné zóny mohou napomoci, aby si část přirozeného prostředí korálových útesů udržela zdravá rybí společenství, která zajistí odolnost korálových útesů.
Vědecké důkazy naznačují, že k dosažení účinnosti je nezbytné do nedotknutelných zón vyčlenit 30-50% místních výskytisť.
Jde o číslo dalece přesahující úroveň ochrany i v nejbohatsích zemích, které mají své korálové útesy, tedy v USA a Austrálii, kde je současná úroveň ochrany nižsí než 5%.
Uvážíme-li závažnost ohrožení světových korálových útesů, reakce mezinárodního společenství byla dosud hrozivě pomalá.
Přicházejí ale i povzbudivé zprávy: v červnu australská vláda navrhla zásadní rozsíření nedotknutelných zón v oblasti Velkého bariérového útesu na úroveň přesahující 30%.
Bude-li tato politika přijata, nastaví laťku nového globálního standardu a snad přiměje dalsí země, aby se zachovaly obdobně.
Závisí na tom budoucnost tropických mořských ekosystémů a milionů lidí, jejichž životy jsou s nimi svázány.
Obamův „reset“ odsouzený k nezdaru
MOSKVA – Když americký prezident Barack Obama zrušil svůj plánovaný moskevský summit s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, v podstatě tím ukončil své čtyřleté úsilí o „resetování“ bilaterálních vztahů.
Setkání obou prezidentů na nedávném summitu skupiny G-20 v Petrohradu bylo zdvořilé, ale situaci nezměnilo.
Výměna rétorických ťafek pak pokračovala navzdory nové iniciativě Ruska v otázce syrských chemických zbraní.
Nezdar „resetu“ by neměl nikoho překvapovat vzhledem k tomu, na jak nesmírně špatných základech stál.
Bezprostřední příčinou Obamova rozhodnutí zrušit moskevskou schůzku bylo sice Putinovo udělení dočasného azylu bývalému pracovníkovi amerických zpravodajských služeb Edwardu Snowdenovi, avšak vzájemný vztah se zadrhává už dlouho.
Poté co USA a jejich spojenci přesvědčili v roce 2011 tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, aby neblokoval rezoluci Organizace spojených národů o zavedení bezletové zóny nad Libyí, zahájili úplné vojenské bombardování Libye, které pomohlo svrhnout tamní režim – ruští představitelé posléze označili tento krok za „záludný“.
Po loňském Putinově návratu do prezidentské funkce se vzájemný vztah dále zhoršoval kvůli neshodám v otázkách kontroly zbraní, protiraketové obrany a lidských práv. Koncem loňského roku například americký Kongres zavedl sankce proti ruským představitelům dopouštějícím se porušování lidských práv, čímž přiměl Rusko k zákazu adopcí dětí americkými rodinami.
Ačkoliv se navíc Obama a Putin možná dohodnou na odstranění chemických zbraní ze Sýrie, americká politika je stále nakloněna svržení prezidenta Bašára Asada, zatímco Rusko dál podporuje syrský režim ze strachu, že jeho pád by znamenal nástup radikální sunnitské vlády – případně chaosu.
Ani dále na východ, konkrétně v Afghánistánu, nespolupracují USA s Ruskem v otázce poválečného přerodu této země tak, jak se očekávalo.
Třebaže však neshody v těchto otázkách nepochybně oslabily americko-ruská pouta, skutečný důvod rozdrolení jejich vzájemného vztahu je zásadnější.
Místo aby američtí a ruští představitelé vzali na vědomí geopolitické posuny a podle toho uzpůsobili své vztahy, zůstávají věrní překonané dynamice typické pro období těsně po studené válce.
Rusko a USA se sice stále dokážou navzájem několikrát zničit, ale už dlouho to nemají v úmyslu.
Přiznání, že hrozba přímého útoku již neexistuje, by však bylo v chaosu po skončení studené války politicky neprůchodné, neboť bilaterální pat se tehdy stále jevil jako základní stavební kámen mezinárodní stability.
Představa, že jedna země zahájí jaderný útok proti druhé, dnes působí téměř absurdně.
S ohledem na to by dědictví studené války mělo ustoupit jiným tématům, například zajištění, aby vzestup Číny probíhal pokojně, aby se současný chaos v arabském světě nerozšířil za hranice regionu, aby se omezil rozsah šíření jaderných zbraní nebo aby obě země přispívaly k celosvětovému úsilí o řešení problémů klimatických změn, nedostatku vodních zdrojů, potravinové bezpečnosti a kybernetického zločinu.
Namísto společných iniciativ s cílem prosazovat shodné zájmy obou zemí v těchto oblastech však USA navrhly jako hlavní mechanismus diplomatického resetu snížení počtu jaderných zbraní.
Ruští diplomaté, jejichž světonázor rovněž do značné míry utvářela studená válka, se tohoto návrhu chytili.
Rázem tak znovu ožila stará odzbrojovací dynamika, jako by ji oprášili nostalgičtí staří přátelé.
Následná jednání vedla k uzavření tolik opěvované Nové dohody o snížení počtu strategických zbraní (New START), která sice k odzbrojení přispěla jen málo, ale poskytla oběma stranám politický impulz a podpořila jejich vzájemný vztah.
Pokrok však záhy uvízl na mrtvém bodě, když Rusko odmítlo americké návrhy na další snížení počtu zbraní, zejména taktických jaderných zbraní – což je oblast, ve které má Rusko převahu.
Rusko, jehož jaderný arzenál představuje jeden z posledních zbylých pilířů jeho „velmocenského“ statusu, prohlásilo, že na další škrty přistoupí teprve poté, co USA nabídnou právně závaznou dohodu, v níž se zaručí, že jejich navrhovaný protiraketový štít v Evropě nebude namířený na Rusko.
Podle ruského názoru – který je pravděpodobně bláhový – by takový štít mohl zachycovat ruské mezikontinentální balistické rakety (ICBM), a představovat tak strategickou hrozbu.
Ve snaze najít východisko ze slepé uličky dal Obama najevo ochotu ke kompromisu.
Putin však měl málo důvodů oplatit mu stejnou mincí – v neposlední řadě proto, že dohoda v této otázce by otevřela dveře dalšímu snižování počtu jaderných zbraní.
Členové ruské vojenské a politické elity navíc doufali, že využijí část ropných příjmů země k rozmístění nové generace ICBM.
A někteří Rusové snad dokonce začali věřit vlastní propagandě, že evropský protiraketový štít pro ně představuje nebezpečí.
Tím, že se Obamova strategie resetu zaměřila na jaderné odzbrojení a smlouvu New START, opětovně militarizovala americko-ruské vztahy a vytlačila na okraj témata, která mohla tyto vztahy do budoucna přeorientovat.
V tomto smyslu byla prezidentova iniciativa od počátku odsouzena k nezdaru – a celý svět v důsledku toho utrpěl.
Vedoucí představitelé obou států by měli vzít na vědomí, co už by mělo být zjevné: totiž že snižování počtu jaderných zbraní nemůže nadále sloužit jako spolehlivý základ bilaterálních vztahů.
Buďto se USA a Rusko uchýlí k vzájemnému podrážení se, kdykoliv či kdekoliv to bude možné, anebo mohou současného zlomu v jejich vztahu využít k formulování nové, do budoucna orientované agendy spolupráce, která se zaměří na globální problémy, například na pokračující chaos na Blízkém východě.
Rusko ani USA nemohou vyřešit globální problémy osamoceně.
Společně – a také s Čínou – však mohou vést svět k budoucnosti charakterizované větší stabilitou a prosperitou.
Zvyšování sazeb není správnou odpovědí na „mzdově-cenovou perzistenci"
TOWNSHEND, VERMONT – Je poněkud dráždivé, když pohodlně zajištěný profesor píše, že aby se podařilo potlačit inflaci, musí jiní přijít o práci.
Ještě horší je, když vysvětluje, že „jediným řešením… je utlumit poptávku“ skrze vyšší úrokové sazby – velice dobré řešení pro ty, kdo mají po ruce hotovost.
Dovolte mi ale odpovědět na podstatu nedávného volání Jasona Furmana po tomto „řešení“.
Furman o Spojených státech píše: „Kromě vzestupů cen potravin a energií zapříčinila inflaci prvotně z velké části poptávka.“ Klíčové je ono „kromě“.
Během 12 měsíců do konce června 2022 se ceny energií zvýšily o 40 % – konkrétně benzin o 60 % a topný olej o téměř 100 % – a ceny potravin o 10 %.
Ceny všeho ostatního vystoupaly jen o 5,9 %, přičemž je třeba připustit, že se do nich promítají ceny energií.
Furmanovo tvrzení připomíná starý americký vtip: „A kromě toho, paní Lincolnová, jaká byla ta hra?“ (Na prezidenta Abrahama Lincolna byl během divadelního představení spáchán atentát.)
Neexistují žádné opravdové důkazy, že vzestupy cen mimo oblast energií a potravin zapříčinila poptávka, nikoli náklady – a existují dobré důvody ke skepsi.
Náklady jsou mzdy a suroviny plus zisky; hradí se z odbytu, rovněž známého jako poptávka.
Poptávka a náklady jsou tudíž téměř neoddělitelné; jsou to dvě strany týchž ekonomických účtů.
Sám Furman píše, že jejich „přesná kombinace… je nepoznatelná“.
Dále Furman posouvá argumentaci od poptávky k nákladům a píše, že „podniky s největší pravděpodobností přenesou náklady vyšších mezd na spotřebitele“.
O ziscích se nezmiňuje.
Jenže právě zisky jsou velmi vysoké a vysoké zisky plynou dílem z vysokých ziskových marží – tedy z cen.
Furman se soustředí na dynamiku „mzdově-cenové spirály“ (přejmenovanou na „mzdově-cenovou perzistenci“); o odírání zákazníků na ziscích mlčí.
Že by ještě neslyšel o tržní síle, monopolní moci ani predátorské korporaci?
A co mají vyšší úrokové sazby společného s „mzdově-cenovou perzistencí“?
Odpověď zní: vůbec nic, přinejmenším krátkodobě.
Vyšší úrokové sazby zprvu jen obohatí osoby a instituce (jako banky nebo Harvardovu univerzitu), které drží zásoby okamžité hotovosti.
Pro ty, kdo si půjčují na podnikání, je úrok další náklad, který se v podobě vyšších cen přenese na spotřebitele.
Ceny začnou klesat, jedině když Federální rezervní systém USA zavede vskutku extrémní opatření, jak se stalo, když jeho předseda Paul Volcker na začátku 80. let dotlačil krátkodobé úrokové sazby až na 20 %.
Tento mechanismus ale funguje tak, že rozseká růst a žene vzhůru nezaměstnanost, bankroty, zabavování nemovitostí, sebevraždy a zločinnost.
Je smutné, že právě k takovému postupu Furman naléhavě vyzývá současného předsedu Fedu Jeroma Powella.
Vysoké úrokové sazby ale nejsou „jediným řešením“.
Jamaal Bowman, demokratický poslanec Sněmovny reprezentantů z New Yorku, právě předložil návrh zákonas lepšími nápady – demokratickými nápady, jaké Americe pomohly triumfovat ve druhé světové válce a zvládnout korejskou válku.
Řečeno jednoduše, Bowmanem navrženou strategií je stabilizovat ceny tím, že se nebude produkovat míň, ale víc a zároveň budou podnikána opatření s cílem bránit cenovému odírání a neférovému bohatnutí.
Jeho politiky by mohly prolomit dynamiku „perzistence“ – aniž by se uchylovaly k recesi a masové nezaměstnanosti.
Zamysleme se konečně nad Furmanovou stěžejní premisou.
Je pravda, jak tvrdí, že se nacházíme v období „perzistence“?
Jak jsem napsal užmnohokrát, tato představa je částečně odrazem statistické iluze.
Jelikož se změny cen obvykle vykazují na dvanáctiměsíční bázi, každý skok v klíčových nákladech, například v cenách ropy, bude celý rok přinášet měsíc co měsíc nové titulky.
To je dlouhá doba a lobbistům plédujícím za drahé peníze nabízí řadu příležitostí při psaní externích komentářů do novin.
Vytrvalost titulků ale neznamená, že přetrvávají i vzestupy cen.
Mohou být perzistentní, ale také nemusí.
Ke 4. srpnu je národní průměr ceny benzinu 4,14 dolaru za galon.
To od červnového vrcholu na pěti dolarech představuje 17% pokles, což znamená, že zanedlouho bude menší tlak na náklady u potravin a všeho ostatního.
Proč k tomu dochází?
Zčásti snad proto, že spekulativní moc amerických ropných trhů je nestabilní.
To je něco, co jsme zjistili (nikoli poprvé) v létě roku 2008, když se ceny ropy dotkly 148 dolarů za barel a pak se zhroutily.
Může to znamenat, že velký inflační děs už je za námi.
Budoucnost samozřejmě zůstává nejistá.
Zaznamenali jsme už ale dva kvartály klesajícího HDP, zřetelně před jakýmikoli známými prognózami Fedu; ostatně koncem loňského roku Fed uváděl pro rok 2022 predikci 4% reálného (inflačně očištěného) růstu.
Je tedy bizarní tvrdit, že by Fed měl dál hnát úrokové sazby nahoru kvůli boji s šokem cen energií, který už odeznívá.
Skutečnost, že taková argumentace nahrává zámožným vrstvám, ji nečiní chytrou, moudrou ani správnou.
Proti zjednodušování
NEW YORK – Říká se, že Američané mají geniální schopnost zjednodušovat.
Snaha o zjednodušování se však postupně stala celosvětovým trendem, který dobývá nová území podobně jako kdysi džínsy.
Tento nezadržitelný vývoj viditelně zvýšil rychlost našeho každodenního života – a to nikoliv k lepšímu.
Zdá se, že všechna složitá dilemata naší doby poznamenává tyranie pragmatismu.
Až příliš mnoho právoplatných rozhodnutí se ignoruje nebo odsouvá na okraj prostřednictvím rutiny zkratkovitosti.
Nikde není tento trend škodlivější než v dnešním kupeckém přístupu k umění.
Dokonce i tolik ceněný koncept konkurence se zdá falešný a cynicky manipulovaný „korporátní“ mentalitou, která dnes prostupuje světem kultury – finančním předvýběrem, jenž rozhoduje o tom, co vydavatelé, producenti a další impresáriové podpoří.
Jen si představte, co se bývalo mohlo stát například s díly Prousta, Kafky, Musila, Faulknera nebo Borgese, kdyby byla vystavena konkurenci na masovém trhu, stejně jako obuv nebo kosmetika.
Kultura představuje nezbytný oddech od každodenního shonu, od našeho chaotického a často vulgárního politického prostředí, a nabízí příležitost k obnově naší duchovní energie.
Skvělé knihy, hudba a obrazy nejsou jen mimořádnou školou krásy, pravdy a dobra, ale i způsobem, jak odhalit naši vlastní krásu, pravdu a dobro – potenciál ke změně, ke zlepšení sebe sama, ba dokonce i některých našich spoludiskutérů.
Pokud se tento zdroj oddechu a útočiště postupně zúží a ovládne ho stejný typ „produktů“, jaké dnes převládají na masovém trhu, pak jsme odsouzeni k tomu, abychom se stali věčnými zajatci téhož zakrnělého vesmíru „praktičností“, fádního shluku klišé zabalených do reklamního hávu.
Nad těmito starými a zdánlivě neřešitelnými otázkami jsem se znovu zamýšlel, když jsem opětovně četl jeden dosti náročný román svého blízkého přítele a skvělého spisovatele, jenž není v živoucí krajině současné americké literární kultury příliš výrazně přítomen.
Téma, styl a dozvuky jeho díla totiž podle mého názoru o našem zjednodušeném světě mnohé vypovídají.
Román se jmenuje Poslepu a napsal ho Claudio Magris.
V Evropě je oslavován jako jeden z velkých románů dvacátého století, ale do Ameriky dorazil až se značným zpožděním a nikdy se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží.
To bohužel není žádné překvapení.
Podle jedné zprávy Organizace spojených národů se počet literárních překladů ve Spojených státech v současné době rovná překladové produkci Řecka, které je desetkrát menší.
Zahraniční knihy jsou pokládány za příliš „komplikované“, což je jen jiný způsob vyjádření, že literatura by měla jednoduchými prostředky popisovat jednoduchá témata a řídit se pravidly masového trhu se všemi jeho triky, jako jsou balení, dostupnost, reklama a uživatelský komfort.
Jádrem Magrisovy knihy je osud skupiny italských komunistů, kteří po skončení druhé světové války odcestují do Jugoslávie, aby přispěli k budování socialistické společnosti, ovšem místo toho je zasáhne konflikt mezi Stalinem a Titem.
Za svou věrnost stalinismu se ocitnou ve vězení, a když konečně dostanou svolení k návratu do Itálie, jejich někdejší soudruzi je odmítnou přijmout mezi sebe.
Zápletka knihy pokrývá dvě staletí revoluce.
A pak náhle…
„společnost se přes noc rozplynula, jako by nějaká obrovská houba zničehonic nasála celé moře, Jaderské a Jižní, a zanechala za sebou jen smetí, chuchvalce bahna a lodě uvíznuvší na dně.
Jak se můžeš znovu vrátit domů, když moře vysála obrovská výlevka, která se pod ním otevřela, a vyprázdnila ho kdovíkam, někam do prázdna?
Země je vyprahlá a mrtvá, ale žádná další nebude, ani další nebe.“
Samota jedince, který osamoceně a bez kolektivních iluzí čelí vlastní víře a je nucen udělat něco sám se sebou ve vyprahlém a hlučném světě, nám vypovídá cosi důležitého o odloučeném světě modernosti a jeho spletitých a protichůdných problémech.
Magrisův román není jen důležitým literárním počinem; má také hlubokou souvislost s nástrahami, proti nimž dnes stojíme, zejména s vlnou fanatismu od Bombaje po Oslo ve jménu svaté války proti „tomu druhému“.
Hledají všichni extremisté nějakou novou soudržnost, nějakou ztracenou iluzi pospolitosti a novou naději na vzkříšení?
Můžeme někdy zapomenout na 11. září 2001, na počátek krvavého století, v němž tajuplná síla nenávisti a destrukce opět nabrala energii?
Jsou přisluhovači Usámy bin Ládina, krvavé oddíly Hamásu a Hizballáhu nebo zatrpklí samotáři typu Timothy McVeigha, Theodora Kaczynského a naposledy i Nora Anderse Behringa Breivika „hrdiny“ naší současné noční můry?
Je toto „rebelská“ odpověď na přehnaně globalizovanou, nesoudržnou a v konečném důsledku znepokojivou realitu?
Pokud ano, pak si jejich barbarství žádá spíše bližší zkoumání – ve vztahu k historickému precedentu i k naší modernosti – než pouhé označení nálepkou „strašlivé“ (ačkoliv strašlivé rozhodně bylo).
Noví náboženští radikálové, kteří bojují ve jménu svého konkrétního a prapodivného Boha, se zdají být stejně zfanatizovaní jako v předchozích desetiletích fašisté, nacisté a komunisté.
Magrisovou hlavní postavou je rebel, jenž na sebe v románu bere hned několik podob: podobu Salvatore Cipica, jednoho z vězňů komunistického koncentračního tábora v Jugoslávii, podobu Jürgena Jürgensena, pomíjivého krále Islandu a odsouzence donuceného postavit si vlastní žalář, a také podobu Jasona, bájného dobrodruha hledajícího neuchopitelnou pravdu.
Coby mnohovrstevnatá a spletitá kronika ničivých tragédií dvacátého století je román Poslepu neodbytným, informovaným a nenahraditelným exkurzem do pohyblivé krajiny lidské duše, jejích jizev a prázdných zákoutí, její činorodosti a proměnlivosti, jejích hlubokých pokřivení i její nevyzpytatelné dynamiky.
Je to fascinující příběh o konfliktu mezi ideály a realitou či utopií a lidskostí, o věrnosti ideálu a jeho zradě, o oběti a solidaritě.
A také je to bohatý a originální literární počin, který zpochybňuje dnešní konzumní etiku.
Tím, že se zříká jednoduchosti, zároveň zavrhuje dnešní převažující zaměňování informací za literaturu, fakt za kreativitu a skvěle se prodávajících produktů za skutečná umělecká díla.
Škola pro mladého muže v Gaze
GAZA – Letos jsem měl být v prvním ročníku lékařské fakulty.
Místo toho trčím tady v Gaze, v domě svého otce vprostřed uprchlického tábora Džabalíja, kde není mnoho možností a žádná cesta ven.
Když jsem loni dokončil střední školu, rozhodl jsem se, že se stanu lékařem.
Gaza zoufale potřebuje kostní specialisty, ale vzdělání, které potřebuji, lze získat jedině v zahraničí.
Když jsem uspěl v soutěži o místo na lékařské fakultě v Německu, mí rodiče byli hrdí.
Byl jsem nadšený, že půjdu ve stopách svého staršího bratra, který tam už studuje.
V únoru mi německé úřady udělily vstupní víza.
Nijak jsem neotálel a požádal izraelské úřady o povolení k vycestování do Evropy.
Bylo mi ale sděleno, že ven smí jedině pacienti, kteří potřebují neodkladný lékařský převoz, studenti nikoliv.
Uvězněny v pásmu Gazy jsou stovky dalších mladých lidí, již byli přijati ke studiu v zahraničí.
Pro mnohé z nás jde o jedinou příležitost jak pokračovat ve studiu.
Gaza je jedním z nejhustěji obydlených míst na světě a taktéž jedním z nejchudších – na cípu země 41 kilometrů dlouhém a 6-12 kilometrů širokém nás žije 1,5 milionu.
Místním nemocnicím chybí vybavení nezbytné k provádění důležitých zákroků, například radioterapie pacientů s rakovinou nebo kardiochirurgie.
Univerzity v Gaze jsou přecpané a postrádají prostředky.
Mnoho předmětů se vůbec nevyučuje a postgraduálních programů je poskrovnu.
Lektoři ze zahraničí nemohou do Gazy vstoupit.
Bez možnosti vycestovat se nemůžeme vzdělávat.
V červnu, když Spojené státy donutily Izrael umožnit odjezd z pásma Gazy držitelům Fulbrightova stipendia, izraelská armáda oznámila, že povolení vycestovat udělí několika dalším studentům s „uznávanými“ stipendii – ale ne „stovkám“.
Takže nás stovky stále čekají, většina bez prestižních stipendií, které by upoutaly pozornost světa.
Jsem si jistý, že budu jedním z mnoha, komu nebude dovoleno vycestovat.
Život v Gaze ze mne vysál veškerý optimismus.
Můj otec je učitel a majitel obchodu s oblečením pro děti.
Má matka je hospodyně.
Mám šest bratrů a tři sestry.
Do Palestiny jsme se v roce 1996 vrátili ze Saúdské Arábie, kde můj otec pracoval jako učitel.
To bylo v nejsvětlejších dnech mírového procesu.
Moji rodiče vkládali naděje do Dohod z Osla podepsaných v roce 1993 a měli za to, že nám dokážou zajistit lepší život.
Když mi však bylo deset let, začala druhá intifáda.
Během mého dospívání se mírový proces hroutil.
Když jsem byl ve třetím ročníku střední školy, izraelské úřady pásmo Gazy uzavřely.
Izraelské pohraniční kontroly omezily tok lidí přes hranice na pouhý pramínek a zadusily hospodářství Gazy, když znemožnily dovoz i vývoz a přeťaly dodávky paliv a elektřiny.
V prodejně mého otce, která mě a mého bratra měla podporovat na studiích, už nejsou žádné dětské šaty.
Ve snaze porazit Hamás, který v roce 2006 zvítězil ve volbách, Izrael s oporou v USA, Kanadě a Evropské unii tuto blokádu udržuje.
Blokáda ale pouze uvrhá lidi do hlubšího zoufalství.
Já vím, Hamás a jiné ozbrojené skupiny odpalují z pásma Gazy rakety, které zabíjejí civilisty v izraelských městech a vesnicích.
Byl jsem ale také svědkem toho, jak se Izrael mstí vzdušnými údery a ozbrojenými vpády do pásma Gazy, včetně Džabalíje.
Izraelská blokáda se rovná kolektivnímu trestu.
Ubližuje nám všem, ať už Hamás podporujeme, nebo ne.
Ničí také můj sen, že si za jméno napíšu „specialista v kostním lékařství“.
Občas je mi líto, že pocházím z Gazy.
Stále však doufám, že se dostanu do ciziny, získám kvalifikace a vrátím se, abych tu pomáhal ostatním.
Když máme občas elektřinu, dívám se na televizi a sleduji, jak žijí lidé jinde.
Ptám se sám sebe, proč mají příležitosti cestovat, studovat, jet na dovolenou, když já nemůžu ani odjet, abych studoval medicínu.
Jsme studenti, ne vojáci.
My v tomto konfliktu nebojujeme.
Proč nás Izrael nenechá odjet za studiem?
Proč Evropa a Amerika podporují blokádu zvídavých mladých lidí?
Moji spolužáci na lékařské fakultě začnou zanedlouho chodit do školy.
Až budou v lavicích, já budu zřejmě stále ještě sedět v otcovském domě a čekat, až blokáda skončí.
Odsouzená minulost
BUKUREŠŤ: Bývalý chilský diktátor, generál Augusto Pinochet, čeká v londýnském domácím vězení na výrok soudu ohledně jeho vydání do Španělska, kde čelí obvinění ze spáchání zločinů proti lidskosti.
V téže době je v Rumunsku před soud postaven a odsouzen vojenský činitel za spoluúčast na krvavém masakru v Temešváru, který se odehrál před deseti lety.
Rozporuplné reakce, jež rozsudek vyvolal, jsou podle mého názoru znamením toho, že soudit minulost není až tak jasná a jednoduchá věc.
Generálové Atanase Stanculescu a Mihai Chitac byli shledáni vinnými za to, že během občanských nepokojů v Temešváru v roce 1989 vydali rozkaz k zabití desítek nevinných lidí.
Oba dva byli odsouzeni k dlouholetému vězení.
Někteří novináři a politici tento verdikt jednoznačně odsoudili, jiní jej vehementně oslavovali.
Je zřejmé, že tento rozsudek bude ještě dlouhou dobu rozdělovat názorové spektrum společnosti, která se dosud cele nevyrovnala s následky své nedávné historie.
Příběh generála Stanculesca, odsouzeného k patnácti letům vězení, připomíná levný román s vlastizrádnou zápletkou.
Vysoký a pohledný důstojník byl jedním z nejbližších spolupracovníků Nicolae Ceausesca.
Když se v prosinci devětaosmdesátého roku rozpoutaly protirežimní nepokoje, byl Stanculescu spolu s Chitacem povolán do v Temešváru, aby demonstrace jakýmkoliv způsobem potlačil.
Příkaz generál splnil nemilosrdně: jeho jednotka postřílela přes stovku neozbrojených demonstrantů.
O dva dny později, cestou zpět do hlavního města, prý Stanculescu začal pochybovat o své oddanosti vůči diktátorovi.
Rozpoznal, že s Ceausescem je konec a pod záminkou zlomené nohy se uchýlil do soukromí.
Když ale 22. prosince zaútočily davy na bukurešťskou budovu ústředního výboru strany, byl to Stanculescu, kdo manželům Ceausescovým zajistil vrtulník, aby se dostali ze střešní terasy do bezpečí.
Těsně před tím, než helikoptéra odletěla, řekla Elena Ceausescová generálovi s falešnou sádrou na noze: „Nejdražší Viktore, postarejte se mi o děti!“
Tou dobou však už generál převlékl kabát: připojil se k „národu“ a k nově vzniklé Národní obranné frontě.
Helikoptéra s prvním rumunským párem směřovala nikoli do bezpečí, nýbrž do vězení.
Stanculescu byl jedním z duchovních otců zinscenovaného procesu s Ceausescovými, který je odsoudil k smrti a na jehož základě byli na místě popraveni.
Na filmu, který proces dokumentuje, se už Stanculescu obešel bez sádry na noze.
Stanculescova kariéra pak jen kvetla.
Do nové revoluční vládě byl zvolen ministrem průmyslu.
O několik měsíců později veřejně podpořil skupinu mladých důstojníků, kteří volali po reformě v armádě a po odstranění generála Military, tehdejšího ministra obrany a podezřelého ze spolupráce se sovětskou KGB.
Militaru byl nakonec zbaven svých funkcí a do jeho křesla usedl sám Stanculescu.
Ten dal ovšem reformní důstojníky propustit a reforma vojska byla odložena naneurčito.
Rok nato se Stanculescu nadobro vzdal politické kariéry.
Založil vysoce ziskovou společnost obchodující se zbraněmi a brzy se stal jedním z nejbohatších lidí v zemi.
Nyní se ale zdá, že se osud proti němu obrátil.
Je tomu však skutečně tak?
Generál Stanculescu se proti rozsudku odvolal k nejvyššímu soudu.
Valná část veřejného mínění stojí za ním, neboť se domnívá, že jeho proces byl politicky motivovaný.
Ovšemže je zde mnoho lidí, a především temešvárští demonstrující z osmdesátého devátého, kteří v jeho odsouzení vidí zadostiučinění.
Na druhé straně i mnozí politikové však straní Stanculescovi; jsou mezi nimi např. současný ministr obrany Victor Babiuc, bývalý prezident Ion Illiescu a většina vysokých důstojníků rumunské armády.
Ve světle procesu se Stanculescem ministr vnitra zopakoval svůj návrh na všeobecnou amnestii pro vojáky, kteří se v roce 1989 účastnili násilí proti obyvatelstvu.
Stoupenci amnestie argumentují tím, že Stanculescu, narozdíl od Pinocheta, plnil příkazy, které nemohl odmítnout, a navíc se později dobrovolně přidal k „revoluci“, bojoval proti jejím nepřátelům a přispěl k jejímu vítězství.
Mnozí důstojníci rumunské armády nejsou nadšeni názorem, že by vojáci měli být souzeni za zločiny spáchané v obraně zmírajícího komunistického režimu.
Právě toto ale Rumunsku slibovaly v té či oné pozici všechny postkomunistické vlády.
Tito důstojníci, a spolu s nimi ti, kteří jejich názory podporují, tvrdí, že nelze soudit činy jednoho režimu normami režimu jiného.
Podobně jako v Chile pak zastávají názor, že zatímco politické systémy jsou přechodné, čest a sláva národa vždy spočívá v jeho armádě.Vojákovou povinností je vykonávat rozkazy svého nadřízeného, nehledě na to, kdo to je a jaké rozkazy dává.
V Temešváru, a později během procesu s Ceausescovými plnil Stanculescu právě jen tuto svou vojenskou povinnost.
Tito důstojníci nedůvěřují a ignorují požadavky univerzální spravedlnosti ve smyslu usnesení norimberského tribunálu.
Poněvadž postavení demokratických institucí v Rumunsku během posledních deseti let postkomunistické transformace tolik oslabilo, mnoho politiků se přiklání právě na stranu generálů, či přinejmenším se vyhýbá veřejné polemice s nimi.
Podle průzkumů veřejného mínění jsou ostatně nejdůvěryhodnějšími institucemi v Rumunsku právě armáda a ortodoxní církev, jinými slovy tradiční a hierarchické organizace.
Rumunský lid se po jisté době znovu pokusil zjistit pravdu o minulosti své země.
Dokud ale tato minulost nebude nadobro pohřbena a dokud bude odhalovat své zločiny, budou její následky i nadále mnohé děsit. „Prvotní hřích“ rumunské revoluce je totiž stále dost dobře vidět: spousta postkomunistických institucí vytvořených a řízených lidmi, kteří se závažně podíleli na zločinech komunistického režimu.
Zpočátku lidé pochopitelně rádi vidí pravdu obnaženou a zlo potrestáno.
Většina lidí by to ale raději viděla jen v televizi, aniž by to musela zažívat na vlastní kůži.
Rumunsko se proto musí rozhodnout, zda chce nebo nechce mít vůbec nějakou minulost.
Teprve pak budou občané Rumunska moci zhodnotit svou vlastní minulost a naučit se s ní žít.
Německé konzervativní krédo
Jen málo konceptů je tak elastických jako ,,konzervatismus``.
Na jednom konci spektra svých významů se konzervatismus (za posledních dvacet let) propracoval k tomu, že dnes bývá vnímán jako propagátor občanského života nenasytnosti a honby za prospěchem.
Na druhém konci spektra hledal konzervatismus v mnoha evropských zemích možná až příliš útěchu v pravicovém extremismu.
V dnešním Německu konzervatismus vznikal z neúspěchů Výmarské republiky, tedy ze zkušeností, které anglosaský konzervatismus nepoznal.
Tato historická etapa tak vysvětluje konzervatismus, který praktikují Křesťansko-demokratická unie (CDU) a Křesťansko-sociální unie (CSU), jež se zaměřují na umírněnost i vyváženost, ochranu tradičních hodnot i inovace a na ovládnutí německého politického středu.
V Německu se budou tento podzim konat federální volby, a tak o povaze německého konzervatismu ještě mnohé uslyšíme.
Při zvážení důrazu, jaký kandidát CDU/CSU na kancléře Edmund Stoiber klade na hospodářské úspěchy Bavorska, se někteří možná neubrání pocitu, že koalice se dostala pod nebezpečný vliv tržního konzervatismu praktikovaného v Americe, ,,kde je dnes už možné všechno``.
Jiní pak třeba pocítí spíše důraz německých konzervativců na společenské hodnoty a prohlásí, že jsme stejně statičtí jako sociální demokraté.
Pravda je nicméně mnohem složitější než tato jednoduchá srovnání, ale proto je i mnohem trvalejší.
Politika CDU/CSU se samozřejmě zakládá na myšlence svobody jednotlivce, ale my věříme v individualismus kalený západní kulturou a křesťanskou tradicí.
Na nespoutaný individualismus máme skeptický názor, neboť jsme si vědomi lidských hříchů a ještě mnohem hlouběji si uvědomujeme historické chyby a úchylky německých dějin 20. století.
Přes tento hluboce zakořeněný skepticismus o lidské povaze uznáváme lidský talent a dovednosti, jež jsou motorem pokroku a inovace, poněvadž věříme ve schopnost člověka napravovat chyby a omyly.
Tyto dva rysy, přestože se zdají neslučitelné a rozhodně se liší od hodnot vyznávaných americkými a britskými konzervativci, představují pevnou a zdravou základnu pro realistický pragmatismus a odklon od ideologické politiky - což je přesně taková politika, jakou teď Německo potřebuje.
Němečtí konzervativci rozhodně nechtějí nutit lidi k tomu, aby žili určitým způsobem, nýbrž se zasazují o politiku, která zná meze - meze státu, trhu a jednotlivce.
My politiku chápeme jako mechanismus k usmiřování přetrvávajících střetů, například takových, jaké existují mezi svobodou a bezpečností.
Jedna bez druhé je neudržitelná.
Bezpečnost bez svobody je k ničemu, a svoboda bez bezpečnosti - jak národní, tak hospodářské - nemá valný smysl.
Na těchto principech stojí sociální tržní ekonomika, k níž se i nadále hlásíme.
Nejúčinnějším prostředkem podpory ekonomického růstu je pro tuto ekonomiku konkurence, ale v případě potřeby či nutnosti v ní mají místo i intervence státu, jejichž cílem je zajistit rovnou příležitost, společenskou solidaritu a sociální rovnováhu.
K dalším cílům těchto zásahů patří také snaha zabránit ,,ekonomizaci`` všech aspektů občanského života.
Trh je totiž jen nástrojem pro řešení lidských problémů, nikoli odpovědí na ně.
Němečtí konzervativci si tuto skutečnost velmi dobře uvědomují a proto například usilují o rovnováhu mezi ekonomií a ekologií.
Cítíme globální odpovědnost za životní prostředí, a tudíž nemůžeme souhlasit s jednostrannými rozhodnutími jednotlivých národů, pokud tato rozhodnutí ignorují potřeby zbytku světa.
Globalizace je totiž nejen výzvou, ale i příležitostí.
Chceme-li se otevřít proudům globalizace, musíme rovněž posilovat místní instituce, jež pomáhají rozvíjet společenské svazky a identitu, jako jsou rodina, místní a regionální společenství, náboženské komunity či tradice dobrovolné spolupráce pracujících - které byly všechny v posledních letech zanedbávány.
To je onen princip ,,decentralizace``, který kdykoli a kdekoli je to možné, napomáhá přesunu rozhodovací moci na orgány státní správy, jež jsou co nejblíže k občanům.
Toto je obzvláště významné pro naše nazírání na Evropskou unii, kde se snažíme o účinnou rovnováhu mezi státem a Evropou.
Pro nás, německé konzervativce, nestojí evropská integrace a národní identita proti sobě - na rozdíl od našich odpůrců a mnoha dalších.
Vidíme je spíše jako dvě strany jedné mince.
Evropská unie vznikla z přesvědčení, že některých cílů lze dosáhnout jen spoluprací.
I po několika desetiletích Evropská unie stále potřebuje vázací sílu a legitimitu svých členských států i historických regionálních politických struktur v rámci těchto států, neboť společná evropská identita vzniká pomalu a zatím není schopna opodstatnit konstituční strukturu Unie.
Forma vlády, o níž se v Německu a po celé Evropě zasazujeme, je v podstatě založena na smyslu a významech morálního diskurzu a morálního rozhodování, a nikoli na domněle věčné pravdě jakéhosi abstraktního politického konceptu.
Totiž jen neustávající skepticismus vůči módním politickým všelékům - ražení jak statického, tak tržně fundamentalistického - je s to podpořit pluralismus a toleranci a zabránit narůstání byrokracie, která oslabuje naši ekonomiku.
V rychle měnícím se světě představuje tento skepticismus středu jediný soudný přístup, který by zodpovědná politická strana a vláda měla zaujmout.
Tímto lidským a realistickým pragmatismem se řídí právě náš politický přístup, poněvadž pouze takovýto přístup představuje naději na prosperující stabilitu, v jejímž rámci lze uskutečňovat nezbytné změny bez nebezpečí vzplanutí extremistických nálad či obav z budoucnosti.
Umírněnost, tolerance a schopnost reformy v rovné míře - to jsou hesla dnešního německého konzervatismu.
Německé blýskání v celosvětovém boomu
V roce 2004 rostla světová ekonomika tempem 5,1%, což bylo nejvyšší tempo růstu za posledních 28 let.
Indikátor světového ekonomického klimatu, který institut Ifo stanovuje ze čtvrtletních průzkumů 1 200 expertů v 90 zemích, se sice během prvních tří čtvrtletí roku 2005 mírně zhoršil, ale v posledním čtvrtletí opět vzrostl, což naznačuje pokračování boomu.
Růst v roce 2005 se odhaduje přibližně na 4,3% a podobné tempo lze očekávat i v roce 2006; nastává tedy období trvalého rychlého celosvětového růstu, nevídaného od sedmdesátých let minulého století.
Růst však není rovnoměrný.
Ve Spojených státech klesl počet expertů hodnotících současnou situaci příznivě; většina se jich domnívá, že se ekonomická situace v průběhu následujících šesti měsíců zhorší.
V asijských zemích včetně Číny je však optimismus nezlomný.
Totéž platí o východní Evropě, bývalých sovětských republikách a Latinské Americe.
Velkým překvapením je Evropa, u níž se na rozdíl od roku 2004 a první poloviny roku 2005 zdá, že dohání zbytek světa.
Zatímco v roce 2005 činil růst patnácti „starých“ členských zemí Evropské unie bídných 1,5%, Ifo očekává, že v roce 2006 se tempo růstu evropské patnáctky zrychlí na 2,1%.
Jistě, ekonomická výkonnost se bude u jednotlivých zemí EU značně lišit.
Zatímco Itálie se s růstem pouhých 1,1% stane loudalem, irská raketa neztratí sílu a vyžene reálný HDP vzhůru asi o 4,8%.
Obecně vzato si velké státy EU oproti menším členům stále povedou špatně – což není žádné překvapení vzhledem k faktu, že EU je v podstatě institucí, která pomáhá menším zemím překonat nevýhodu své malé velikosti tím, že rozšiřuje výhody velkého celku, jež byly dříve vyhrazeny jen větším zemím.
Vzestup zažívá dokonce i Německo jakožto největší evropská ekonomika.
Indikátor klimatu Ifo, který se v případě Německa opírá o měsíční průzkumy v sedmi tisících firmách, zaznamenal v druhé polovině roku 2005 skokové zvýšení a dosáhl nejvyšší hodnoty od růstového roku 2000, přičemž se zlepšuje i hodnocení současné situace a očekávání firem.
Po pěti letech stagnace se ekonomika konečně dala do pohybu.
Hnací silou je přitom vnější poptávka, neboť Německo jako druhý největší vývozce na světě těží z celosvětového boomu.
Export se v roce 2005 zvýšil o 6,2% a pro rok 2006 se očekává zvýšení o 7,4%.
Jak jsme však viděli v letech 2004 a 2005, export na vytvoření robustního růstu nestačí, pokud ho nenásleduje také domácí poptávka.
Dobrou zprávou pro Německo je, že momentálně roste i poptávka investiční.
Už druhá polovina roku 2005 byla sice docela dobrá, ale Ifo očekává, že investice do zařízení porostou v roce 2006 o zdravých 6%.
Po mnoha letech poklesu se mírně zvýší také investice do výstavby.
Očekává se, že celkový investiční růst dosáhne 2,9% – podle někdejších měřítek je to málo, ale na zraněnou německou náladu je to přesto hojivý balzám.
Pro Německo má navíc klíčový význam jakýkoliv investiční růst, poněvadž tato země podle nejnovější statistiky OECD trpí v současné době nejnižším podílem čistých investic na národním důchodu na světě.
A i když Německo zůstane světovým loudalem, rostoucí investiční poptávka jako taková přispěje k růstu HDP, který Ifo pro rok 2006 odhaduje na 1,7%.
Toto číslo se zdá v porovnání s většinou ostatních zemí malé.
Faktem je, že všechny členské země EU s výjimkou Itálie a Nizozemska porostou rychleji.
Všechno je však relativní: růstový trend Německa činí pouhých 1,1% a země je od roku 1995 nejpomaleji rostoucím členem EU.
Ve srovnání se skličující minulostí tak i Německo v současné době zažívá hospodářský boom.
Dokonce i německá nezaměstnanost, která od roku 1970 cyklicky narůstá, zaznamená v roce 2006 mírný pokles ze 4,8 na 4,7 milionu osob.
Dobrá ekonomická data posílí počáteční příznivý dojem z nové vlády Angely Merkelové.
Ta se skvěle uvedla na summitu EU, kde pomohla zprostředkovat kompromis mezi Británií a Francií v otázce unijního rozpočtu pro roky 2007-2013 (tím, že navýšila roční příspěvek Německa o další dvě miliardy eur).
Vláda možná k dobrým ekonomickým datům také trochu přispěla, když ohlásila seriózní snahu o konsolidaci německých veřejných financí – což je nezbytný předpoklad pro důvěru investorů.
Podle vlády srazí podstatné zvýšení daní do roku 2007 fiskální deficit pod hranici 3% HDP, kterou stanovuje Pakt stability a růstu – a kterou se pět let po sobě nepodařilo dodržet.
Skutečným testem německé vlády je trh práce.
Většina pozorovatelů se nyní shoduje, že Německo potřebuje něco podobného, jako je americká daňová sleva na dosažený příjem (EITC).
V Německu se tomu říká „aktivizační sociální pomoc“ nebo „kombi mzdy“, ale princip je stejný: stát by měl omezit množství peněz vyplácených za nicnedělání a platit více za účast na pracovním procesu.
Tím by se rozšířila distribuce mezd, vytvořila pracovní místa a udržela životní úroveň chudých.
Merkelová ve svém úvodním projevu v Bundestagu oznámila, že její vláda v roce 2006 takový systém zavede.
Pokud to nejsou jen plané řeči a kancléřka opravdu uskuteční seriózní reformu pobídkové struktury německého sociálního státu, mohla by být výsledkem vyšší zaměstnanost a strukturální hospodářský růst.
V dlouhodobém výhledu by to bylo pro EU – a pro globální ekonomiku – slibnější než poptávkou tažená výkonnost, které se Německo v současné době těší.
Globální agenda pro sedm miliard lidí
NEW YORK – Koncem příštího měsíce se narodí dítě – sedmimiliardtý občan planety Země.
Nikdy se nedozvíme, do jakých podmínek se narodil.
Víme však, že toto dítě vstoupí do světa obrovských a nepředvídatelných změn – ekologických, ekonomických, geopolitických, technologických i demografických.
Počet obyvatel na zeměkouli se od založení Organizace spojených národů v roce 1945 ztrojnásobil.
A navíc se neustále zvyšuje, což přináší odpovídající tlaky na půdu, energii, potraviny a vodu.
Rovněž globální ekonomika vyvolává tlaky: rostoucí nezaměstnanost, prohlubující se sociální nerovnost a vzestup nových hospodářských mocností.
Tyto trendy propojují osud a budoucnost dnešních sedmi miliard lidí jako nikdy dříve.
Žádný stát nemůže sám vyřešit obrovské globální výzvy jednadvacátého století.
Mezinárodní spolupráce je všeobecnou potřebou.
Šedesáté šesté zasedání Valného shromáždění OSN je obnovenou příležitostí k tomu, aby si jednotlivé země světa vytyčily úzké a krátkodobé zájmy a zavázaly se ke kooperativnímu úsilí o řešení dlouhodobých naléhavých otázek lidstva.
V době, kdy se všechny státy potýkají s individuálními výzvami, potřebujeme stanovit společnou celosvětovou agendu, která pomůže zajistit, že sedmimiliardté dítě i příští generace budou vyrůstat ve světě charakterizovaném trvalým mírem, prosperitou, svobodou a spravedlností.
Abych pomohl takovou budoucnost vytvořit, zaměřuji své druhé období ve funkci generálního tajemníka na pět globálních imperativů – pět generačních příležitostí utvářet zítřejší svět prostřednictvím dnešních rozhodnutí.
Prvním a největším z těchto imperativů je trvale udržitelný rozvoj.
Všichni musíme pochopit, že záchrana naší planety, vyzvednutí lidí z chudoby a pokračující hospodářský růst tvoří součást jediného boje.
Musíme propojit tečky mezi klimatickými změnami, nouzí o vodu, nedostatkem energie, globálním zdravím, potravinovou bezpečností a posílením významu žen.
Řešení jednoho problému musí být řešením všech.
V příštích pěti letech potřebujeme vytvořit novou ekonomickou vizi pro trvale udržitelný rozvoj a dosáhnout globálního konsensu o závazné dohodě v otázce klimatických změn.
Posílení hospodářského růstu, realizace rozvojových cílů tisíciletí a boj proti klimatickým změnám budou bez výjimky záviset na vytvoření nového energetického systému pro jednadvacáté století a jeho zpřístupnění všem lidem na planetě.
Druhou příležitostí je prevence jako rámec mezinárodní spolupráce.
V letošním roce dosáhne rozpočet na mírové operace OSN celkové hodnoty 8 miliard dolarů.
Představte si, kolik bychom mohli ušetřit, kdybychom se konfliktům vyhýbali – kdybychom místo vojáků vysílali na určitá místa například politické zprostředkovatelské mise.
Víme, jak se to dělá.
Naše bilance to dokazuje – v Guineji, v Keni nebo v Kyrgyzstánu.
Třetím imperativem je budování bezpečnějšího a jistějšího světa.
Při tomto úsilí se musíme odvážně stavět za demokracii, lidská práva a mír.
Letošek byl pro nás rokem významných úspěchů při obnovování a zajišťování míru – v Pobřeží slonoviny, Dárfúru, Egyptě i jinde.
V naší cestě za mírovou vizí však stále stojí nenávist a krveprolévání.
Na Blízkém východě musíme prolomit patovou situaci.
Palestinci si zaslouží stát.
Izrael potřebuje bezpečnost.
Obě strany chtějí mír.
Dojednané urovnání může tyto výsledky přinést a OSN je pro uzavření takového míru vhodnou platformou.
Stejně tak budeme pokračovat v úsilí o podporu demokratických vlád v Iráku, Afghánistánu, Demokratické republice Kongo a Sieře Leone.
A v zájmu všeho lidstva budeme rovněž dál prosazovat jaderné odzbrojení a nešíření, protože jsme si předsevzali vytvořit svět bez jaderných zbraní.
Čtvrtou velkou příležitostí je podpora zemí přecházejících na jiný režim.
Letošní dramatické události v severní Africe a na Blízkém východě inspirovaly lidi z celého světa.
Zasaďme se o to, ať je arabské jaro skutečným zdrojem naděje pro všechny.
V případě Libye vysíláme do země novou podpůrnou misi OSN, která bude tamním prozatímním orgánům pomáhat při budování nové vlády a právního řádu tak, aby odpovídaly tužbám libyjského lidu.
Předmětem zvláštního zájmu je pro nás Sýrie.
Už šest měsíců jsme v této zemi svědky eskalujícího násilí a útlaku.
Tamní vláda se opakovaně zavázala provést reformy a naslouchat svému lidu.
Nečiní to však.
Vhodný okamžik k zásahu je právě nyní.
Násilí musí ustat.
Posledním, leč nikoliv nevýznamným imperativem je práce se ženami a mladými lidmi a také práce pro ně.
Ženy obrazně řečeno podepírají více než polovinu oblohy a představují největší nevyužitý potenciál světa.
Potřebujeme jejich plné zapojení – ve vládách, ve firmách i v občanské společnosti.
OSN si stanovila jako vysokou prioritu podporovat ženy na všech úrovních své organizace a v letošním roce začala vůbec poprvé působit agentura UN Women, která prosazuje zájmy a práva žen z celého světa.
Sedm miliard lidí se dnes při řešení velkých celosvětových problémů upíná na Organizaci spojených národů.
Tito lidé vyznávají různá náboženství, žijí v odlišném prostředí, ale mají společné sny a tužby.
Naše globální budoucnost závisí na tom, zda získáme tyto talentované jednotlivce i s jejich všeobecnými právy pro společnou věc.
Nechť započne naše společná agenda.
Lekce globální občanské nauky
ISTANBUL – Skutečnost dramatické provázanosti světa je dobře známá.
Byli jsme svědky toho, jak finanční manipulace ve Spojených státech dokážou určovat hospodářský růst ve všech koutech světa, jak čínské emise oxidu uhličitého ovlivňují ve svých důsledcích úrodu a živobytí ve Vietnamu, Bangladéši, na Maledivách i jinde, jak epidemie propuknuvší v Mexiku ohrožuje rytmus veřejného života v USA nebo jak sopečný popel z Islandu ochromuje cestování napříč Evropou.
Dobře také známe těžkosti neoddělitelně spjaté s vytvářením a zaváděním opatření řešících globální problémy skrze národní státy a při hledání východiska z těchto nesnází se opíráme o dva obecné modely.
První z nich představuje široká škála nápaditých ad hoc aliancí a řešení.
Když se například ukázalo, že běžné nástroje péče o celosvětové veřejné zdraví jsou nedostatečné, ustavili jsme Globální fond pro boj proti tuberkulóze, AIDS a malárii.
Když se internet globalizoval, jeho správu jsme předali neziskové organizaci ICANN, která se zaštiťuje hlasy jednotlivých uživatelů internetu ve své správě – což je významný odklon od mezivládního multilateralismu.
USA, nejmocnější člen mezinárodní soustavy, mají sklon upřednostňovat ad hoc přístupy ke globální správě.
Vzhledem k jejich obrovským zdrojům a spojenectvím dávají ad hoc řešení Spojeným státům možnost účinně prosazovat své zájmy bez spleti trvalejších pravidel, zvyků a struktur.
Evropané se raději systematičtěji opírají o právní řád a o to, co vešlo ve známost jako paradigma globálních veřejných statků.
Zastánci tohoto přístupu poukazují v prvé řadě na existenci určitých zásadních celosvětových veřejných statků, přičemž nejsamozřejmějším příkladem je klima.
Pojem veřejných statků z definice znamená úkol pro kolektivní snažení.
Z paradigmatu globálních veřejných statků také plyne určitá souměřitelnost, ne-li uniformita způsobu, jímž reagujeme na rozličné celosvětové výzvy vyžadující kolektivní činnost.
Američané toto očekávání souměřitelnosti obvykle pociťují jako dusivé, kdežto pro Evropany je uklidňující a osvobozující.
(Rozvojový svět se této debaty velkou měrou neúčastní, kromě význačných výjimek, které se projevují rozhorlením nad nespravedlností vrostlou do statu quo, okořeněným obstrukční politikou.)
Tak jako u mnoha jiných zásadních otázek je nepravděpodobné, že by se napětí mezi těmito dvěma přístupy jednou provždy rozřešilo.
Pravděpodobnější je, že obklopeni tímto napětím budeme žít dlouho, přičemž důraz na jednotlivé přístupy bude kolísat.
Bylo by tudíž mnohem přínosnější zaměřit se na jisté zanedbávané téma: jaké povinnosti máme vůči lidem, kteří nejsou našimi krajany?
Myšlenkové proudy zaměřené na ad hoc přístup i na celosvětové veřejné statky se této otázce vyhýbají, avšak bez nějaké funkční odpovědi na tuto otázku nám chybí kompas, podle něhož bychom se v naší sílící globální provázanosti orientovali.
Musíme si uvědomit, že globální řízení není technokratický rébus, jejž má za úkol vyřešit důmyslné institucionální uspořádání.
Nelze uzavřít účinnou společenskou smlouvu, aniž bychom výslovně chápali své vzájemné povinnosti – jakož i práva, která společně s těmito povinnostmi vznikají.
Odpovědi musíme hledat nejen v projevech pronesených při Valném shromáždění Organizace spojených národů nebo během Světového ekonomického fóra v Davosu, ale také v rozhovorech, jež vedeme s přáteli, rodinnými příslušníky a s kolegy.
Musíme uvažovat o všech povinnostech, jež jsme ochotni dobrovolně přijmout, a pak své odpovědi prodiskutovat s ostatními.
Z toho pramení nutnost začít uvažovat – bez paniky a spěchu a s veškerou důkladností a uvážlivostí, již takové hovory vyžadují – o globální občanské nauce.
Současné i pravděpodobné budoucí hladiny celosvětové propojenosti a provázanosti nám umožňují tuto konverzaci zahájit a vyžadují to od nás.
Ať už si to uvědomujeme nebo ne, o srovnatelných věcech hovoříme každý den.
Miliony lidí například dennodenně uhánějí vysokou rychlostí v tuně kovu, a to v naprosté blízkosti dalších lidí, kteří dělají totéž.
Nepatrné pootočení volantu špatným směrem by způsobilo katastrofu, a přece bezstarostně uháníme, protože spoléháme na rozumná očekávání ohledně chování ostatních řidičů.
Naše očekávání vůči ostatním řidičům, která slouží ke snížení teoretických rizik jízdy vozidlem, mohou existovat jen proto, že se lidé drží určitého rámce zákonů, zvyků a konvencí týkajících se řízení automobilů.
Ve světě, který je čím dál provázanější vzájemnou závislostí, potřebujeme podobný globální rámec, abychom svému uvažování zajistili relativní klid.
Tento rámec se musí zakládat na nauce o globálním občanství, soustavě vědomých povinností, jichž jsme po zralé úvaze ochotni se ujmout – a odpovídajících práv, která jsme připraveni si nárokovat.
Abychom si formát globální občanské nauky představili, je užitečné strávit 15 minut úvahami nad tím, co bychom řekli novorozenci, s jehož příchodem nás na planetě bude sedm miliard (což se očekává za necelých tisíc dní), o postavení člověka, které na ni či na něj čeká.
Tento hypotetický rozhovor by nám pomohl provést inventuru celosvětových podmínek, k jejichž vzniku jsme všichni přispěli, a postrčil by nás na cestu za uvědoměním si našich stěžejních povinností vůči ostatním a vůči příštím generacím – což je právě jádrem nauky o globálním občanství.
Globální konsenzus proti terorismu
Zmíníte-li se o Organizaci spojených národů, první reakce se nejspíš bude týkat současného skandálu kolem programu ropa za potraviny a toho, jak skandál ovlivní schopnost generálního tajemníka Kofiho Annana organizaci vést po zbývající rok a půl jeho pobytu v úřadu.
V OSN se však odehrává mnohem víc než jen vyšetřování.
Na spadnutí je reforma – zčásti kvůli skandálu, ale rovněž kvůli neschopnosti OSN účinně řešit vážné problémy sahající od Rwandy a Kosova až po Irák a nejnověji Súdán.
I nejhorlivější zastánci OSN si nyní uvědomují, že změna je nezbytná, má-li organizace významně přispět k mezinárodnímu míru a bezpečnosti.
Část debat o reformě se týká složení Rady bezpečnosti OSN.
Rada bezpečnosti je ztělesněním toho, jak si Spojenci z druhé světové války představovali poválečný svět a způsob jeho řízení.
Právě díky tomu lze vysvětlit, proč bylo značně vysílené Francii uděleno stálé členství v Radě – a proč bylo opominuto Německo a Japonsko (a tehdy ještě nikoliv nezávislá Indie).
Obhajovat současnou skladbu Rady bezpečnosti nelze; potřeba reformy je mimo veškerou diskusi.
Avšak navrhnout konkrétní přístup, který získá širokou mezinárodní podporu, bude krajně obtížné.
Velká Británie a Francie budou vzdorovat výměně svého členství za jediné křeslo pro EU, zatímco udělení stálého členství Německu by pouze zjitřilo problém relativní nadreprezentace Evropy.
Pákistán by protestoval proti přizvání Indie do Rady bezpečnosti; Argentina, Chile a Mexiko proti přizvání Brazílie; Nigérie proti přizvání Jižní Afriky (a naopak); a několik zemí, mimo jiné Čína, Indonésie a Jižní Korea, by mohlo vystoupit proti vytvoření permanentího křesla pro Japonsko.
Náprava Rady bezpečnosti si nesporně vyžádá značné množství času a úsilí.
Než se tak stane, je třeba konat důležitou práci.
Jednou plodnou cestou by bylo jednat v souladu s doporučeními Výboru na vysoké úrovni, schválenými Annanem; konkrétně jde o to, aby všechny členské státy OSN veřejně vystoupily s prohlášením, že terorismus nemá v dnešním světě místo.
To bude těžší, než se zpočátku zdá.
Mezinárodní společenství už příliš dlouho toleruje terorismus – záměrné zabíjení civilistů a lidí neúčastných bojů nestátními subjekty z politických důvodů – s odůvodněním, že někdy „kdo je podle jedněch terorista, je podle jiných bojovník za svobodu“.
Historici si mohou dovolit luxus debat nad tím, zda terorismus mohl být za určitých okolností v dějinách ospravedlnitelný.
My však ne.
Moderní terorismus je příliš zhoubný, než abychom ho mohli tolerovat, natož podporovat.
Zbraně hromadného ničení – jaderné, biologické a chemické – jsou věrné svému názvu a jejich použití nemůže omlouvat žádný důvod.
Jak navíc v roce 2001 prokázaly teroristické útoky na Ameriku, zbraněmi hromadného ničení se mohou stát tak všední nástroje, jako je nůž na rozřezávání krabic, jestliže s jejich pomocí útočník využije slabostí moderního, globalizovaného života.
Terorismus je ještě méně ospravedlnitelný proto, že v současnosti existují politické způsoby prosazování politických cílů.
Palestinci mohou o svém budoucím vztahu k Izraeli vyjednávat a spolehnout se na pomoc ze strany Ameriky, Ruska, Evropy i OSN.
Iráčané si zvolili své vlastní zástupce a brzy si napíší ústavu.
Nikdo, kdo prosazuje rozumné cíle a je ochoten ke kompromisu, nemůže tvrdit, že jedinou volbou, která jemu nebo jeho skupině zbývá, je terorismus.
Svět už proti terorismu podnikl některé významné kroky.
Dvanáct mezinárodních úmluv a bezpočet rezolucí OSN zavazuje vlády k tomu, aby odporovaly braní rukojmích, unášení civilních letadel a obecněji terorismu.
Obdobně platí, že mandát Pracovní skupiny pro finanční činnost (FATF), vytvořené v roce 1989 pro potírání praní peněz, se rozrostl a zaměřil se zejména na potlačování financování terorismu.
Rezoluce č. 1373 Rady bezpečnosti OSN, přijatá po útocích z 11. září, vyzývá státy k tomu, aby neposkytovaly teroristům útočiště, předaly spravedlnosti každého, kdo má nějaké vazby na terorismus, potíraly nábor nových členů do teroristických skupin, blokovaly snahu teroristů o získání zbraní a spolupracovaly s dalšími vládami a mezinárodními organizacemi při sledování podezřelých a posilování bezpečnosti.
Co však chybí, je třináctá úmluva, jež by zaplnila mezeru, která vládám umožňuje rozhodovat se, co představuje terorismus a co ne.
Je potřeba dosáhnout široké shody na tom, že záměrné zabíjení civilistů a lidí nezúčastněných bojů je nepřijatelné a že ten, kdo dohodu poruší nebo její porušování podporuje, musí být potrestán.
Samozřejmě že taková úmluva nezabrání budoucím teroristickým činům.
Jde však o ideje.
Terorismus je potřeba zbavit legitimity, jako se stalo v případě otroctví.
Až k tomu dojde, vlády i jednotlivci si dobře rozmyslí, zda se budou na terorismu podílet; taktéž by to mělo usnadnit shromažďování podpory pro mezinárodní opatření proti těm, kdo všemu navzdory teroristické činy provádějí.
Už v raném věku se nám vštěpuje, že cíl nemůže světit prostředky.
Je na čase tento princip uplatnit v praxi, dřív než mnoho dalších nevinných obětí přijde o život.
Globální zelená dohoda
BRUSEL – V Evropě jsme vyslyšeli varování ohledně změny klimatu.
Víme, že když se naše průmyslové, energetické, dopravní a potravinářské soustavy nezmění, mohli bychom v tomto století čelit katastrofálnímu vzestupu teplot o víc než 3°C.
Když jsme dospěli ke konci roku 2020, nejteplejšího roku zaznamenaného v Evropě, my v Evropské unii jsme přijali kolektivní rozhodnutí snížit své emise skleníkových plynů do roku 2030 o nejméně 55 % oproti úrovním roku 1990.
Evropská komise nyní tento závazek naplňuje konkrétními změnami politik a Evropská investiční banka poskytuje tomuto úsilí oporu svou finanční silou.
Přítomná dekáda je pro naši planetu okamžikem hop, nebo trop.
Abychom se vypořádali s bezprostředními výzvami, které před námi leží, naše dvě organizace svolávají vlády, mezinárodní instituce a investory na mezní událost „Investing in Climate Action“ (Investování do klimatické akce), která proběhne 24. března 2021.
Tato událost svede dohromady světové lídry, aby se podělili o své plány na realizaci nezbytných politik na domácí scéně a zajištění mezinárodní koordinace.
Vynasnaží se rovněž pomoci investorům a podnikatelským lídrům k lepší orientaci v prostředí utvářeném politikami, v jejichž rámci budou přinejmenším v příštích deseti letech působit.
Klimatická akce vyžaduje dalekosáhlou strukturální změnu a nesmírné výše investic po celém světě.
Jen v Evropě si dosažení cíle pro snížení emisí do roku 2030 vyžádá odhadem 350 miliard eur dodatečných investic ročně.
Vedle ceny za nicnedělání tento údaj však bledne.
Ke zvládnutí této investiční výzvy se EIB, největší multilaterální věřitel světa, stala klimatickou bankou EU, uvádějící veškeré své aktivity do souladu s cíli nastíněnými v Pařížské dohodě.
EIB se kromě jiného zavázala podpořit v příštích deseti letech investice ve výši bilionu eur do klimatické akce a environmentální udržitelnosti.
Samotné financování nás ale neposune tam, kam je zapotřebí se dostat.
Potřebujeme také podrobný plán, cestovní mapu, a proto Evropská komise v prosinci 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu.
Naváděním transformace ke konkurenceschopné ekonomice šetrně využívající zdroje usiluje coby nová evropská strategie růstu o proměnu EU ve spravedlivější společnost, která prosperuje a má se líp.
Nejzazším cílem je dosáhnout do roku 2050 nulových emisí skleníkových plynů.
EU však představuje méně než 10 % globálních emisí, takže pouze evropská aktivita ke zpomalení globálního oteplování stačit nebude.
Abychom vzestup globální teploty udrželi co nejblíž k 1,5°C, musíme dekarbonizaci podpořit i za našimi hranicemi.
Proto potřebujeme globální zelenou dohodu.
Stanovili jsme si za tím účelem tři investiční priority.
Zaprvé musíme zajistit, aby byly všude přijaty nejvyspělejší čisté technologie.
Navzdory slušnému pokroku při zavádění obnovitelné energetiky se 40 % světové elektřiny stále vyrábí z uhlí, nejšpinavějšího zdroje energie.
S hospodářským rozvojem přichází vyšší poptávka po elektřině, a tedy zodpovědnost za zavádění zelených technických řešení a napojení světa na čisté rozvodné sítě.
Evropa je připravena investovat do všeho od programů zelené elektrifikace v Africe přes projekty dekarbonizace průmyslu v Asii po využití baterií v Latinské Americe.
Chceme také sdílet odborné znalosti v oblasti adaptace na změnu klimatu, společně s technikou pro zvládání záplav, vyspělými nástroji pro předpověď počasí a odolnou infrastrukturou.
Za pomoci finančních nástrojů i znalostí na podporu úsilí o adaptaci na klimatickou změnu využije EIB svých zdrojů k pákovému posílení soukromých investic do této kritické oblasti.
Naší druhou prioritou je investovat do průlomových zelených technologií jako nikdy dřív.
Takový výzkum a vývoj je jednak nezbytný, jednak představuje obrovskou tržní příležitost.
Skupina zemí, na něž připadá polovina světových emisí skleníkových plynů, už přijala „čisté nulové“ cíle a další budou jistě následovat.
Aby mety dosáhly, budou všechny potřebovat evropské technologie a investice.
Pulzujícími exportními sektory EU se mohou stát čistý vodík, příbřežní obnovitelná energetika i řešení pro skladování energie.
Konečně musíme vzít za sovu myšlenku „cirkulární ekonomiky“.
Za současného stavu si od planety bereme víc, než si může dovolit dávat, a důsledky této přemíry braní budou s každým uplynulým rokem dramatičtější a ničivější.
Musíme naléhavě snížit environmentální a uhlíkovou stopu zboží, které spotřebováváme.
Abychom to dokázali, namísto neustálé výroby a importu nového zboží a těžby stále většího množství surovin je nutné investovat do cirkulárních technologií, které zdroje opětovně využívají.
Cirkulární ekonomika má obrovský potenciál nejen snižovat naši závislost na vzácných zdrojích, ale také vytvářet pracovní místa.
Jak Evropa nadále ukazuje, zelená dohoda není jen ekologická politika; je to ekonomická a geopolitická nezbytnost.
Je tomu pět let, co se sešlo 196 zemí a podpisem Pařížské dohody se zavázaly udržet průměrnou globální teplotu do 2°C – ale ideálně do 1,5°C – oproti předprůmyslové úrovni.
Zatím je tento závazek teprve potřeba doplnit dostatečnou aktivitou.
Je načase zvýšit své ambice a urychlit pokrok.
Právě to bude naším poselstvím světu na setkání „Investování do klimatické akce“ dne 24. března.
S cílem postavit se klimatické výzvě čelem musíme všichni spojit síly – nejen vlády, ale i firmy, města, finanční ústavy a občanská společnost.
Evropa má nástroje, dovednosti a znalosti, aby svým příkladem razila cestu.
Musíme své vůdčí postavení v oblasti klimatické politiky přetavit v pozici lídra na trhu, abychom zajistili vznik globální zelené dohody.
Pusťme se do práce.
Nový globální zelený úděl
NAIROBI – Ve chvíli, kdy překotně roste nezaměstnanost, přibývá bankrotů a burzy padají volným pádem, se může na první pohled zdát rozumné hodit boj proti změně klimatu za hlavu a investice do ochrany životního prostředí zabrzdit.
Právě to by ale byla drtivá chyba jak okamžitého, tak mezi generačního dosahu.
Aniž by už beztak přetížené a vysílené globální hospodářství dále zatěžovaly, ekologické investice jsou přesně tím, co znovu dá lidem práci, rozproudí objednávky a napomůže obnově sil a zdraví ekonomik.
V minulosti se zájem o životní prostředí pokládal za luxus; dnes jde o nezbytnost – což je fakt, který si už sice někteří tvůrci ekonomiky uvědomují, ale zdaleka ne všichni.
Velkou část stimulačního balíčku prezidenta Baracka Obamy v hodnotě 825 miliard dolarů ve prospěch Spojených států tvoří podpora obnovitelné energie, zateplení milionu domů a zkvalitnění tamní neefektivní elektrické sítě.
Takové investice by mohly vytvořit odhadem pět milionů pracovních míst pro „zelené límečky“, stát se vzpruhou stavebnictví a projektové přípravy a vrátit Ameriku k neméně významné snaze potlačovat změnu klimatu a usilovat o energetickou bezpečnost.
Zeleného blýskání na lepší ekonomické časy si povšimla i Korejská republika, kde poprvé po více než pěti letech ubývá pracovních míst.
Vláda prezidenta Lee Myung-Baka plánuje, že investuje 38 miliard dolarů, aby zaměstnala lidi sanací čtyř hlavních řek a snižováním rizika katastrof výstavbou hrází a zařízení ke zpracování vod.
Mezi další prvky Leeova plánu patří budování přepravních sítí přívětivých k životnímu prostředí, například vysokorychlostních železnic a stovek kilometrů cyklostezek, a výroba elektřiny z odpadního metanu ze zavážkových skládek.
Balíček počítá také s investicemi do technologií hybridních vozidel.
Podobné balíčky „Nového zeleného údělu“ k oživení zaměstnanosti se teď připravují v Číně, Japonsku a ve Velké Británii.
V rozvojových zemích jsou neméně opodstatněné, co se týče pracovních míst, potírání chudoby a tvorby nových příležitostí v době, kdy komoditní ceny i vývozy obestírá čím dál větší nejistota.
V Jižní Africe se krize jako příležitosti chápe vládou zaštítěná iniciativa Working for Water, která zaměstnává přes 30 tisíc lidí, včetně žen, mladých lidí a postižených.
Země vynakládá zhruba 60 milionů dolarů ročně na boj proti nepůvodním invazním rostlinám, které ohrožují domorodou divočinu, zásoby vody, významné turistické destinace i zemědělskou půdu.
Tyto práce se budou rozšiřovat, protože víc než 40 milionů tun zavlečených invazních rostlin se bude sklízet jako palivo pro elektrárny.
Vznikne tak odhadem 500 megawattů elektrické energie, což se rovná 2% tamní spotřeby elektřiny, a dále také přes 5000 pracovních míst.
Je tedy jasné, že některé země dnes mají za to, že k nejlepším sázkám na oživení patří environmentální investice do infrastruktury, energetických soustav a ekosystémů.
Ostatní si možná nejsou jistí potenciální návratností investic do služeb ekosystémů, jako je zadržování uhlíku v lesích, nebo do obnovitelné energie pro 80% Afričanů, kteří mají přístup k elektřině.
Ještě další možná jednoduše nevědí, jak příkladu následovat.
Program Organizace spojených národů na ochranu životního prostředí (UNEP) svolal na počátek února některé z předních ekonomů do newyorského ústředí OSN.
Rozpracuje se Nový globální zelený úděl, šitý na míru různým národním neduhům, aby světovým lídrům a ministrům pomohl sestavit stimulační balíčky, které budou účinkovat na několika frontách.
Nový globální zelený úděl, zahájený UNEP v podobě koncepce v říjnu 2008, reaguje na současnou ekonomickou malátnost.
Kdyby se však tyto stimulační balíčky moudře vynaložily, mohly by vyvolat dalekosáhlé a transformační trendy a připravit půdu pro udržitelnější, naléhavě potřebnou zelenou ekonomiku pro jedenadvacáté století.
Biliony dolarů, které jsou nyní v pohotovosti, aby řešily současné strasti, společně s biliony dolarů, jež mají v záloze investoři, představují příležitost, jaká byla ještě před pouhými 12 měsíci nepředstavitelná: máme šanci otočit kormidlem směrem k účinnějšímu využívání zdrojů a důmyslnějšímu jednání, který může řešit problémy sahající od změny klimatu přes nedostatek přírodních zdrojů a vody až po úbytek druhové rozmanitosti.
Slepě pumpovat dnešní záchranné miliardy do starých průmyslových odvětví a vyčerpaných ekonomických modelů je vyhazování peněz a zadlužování se na úkor budoucnosti našich dětí.
Političtí předáci namísto toho musí těchto neočekávaných peněz využít k investicím do inovací, k propagaci udržitelných podniků a podpoře nových schémat slušné, dlouhodobé zaměstnanosti.
Globální mračna ze všech stran
NEW YORK – Temná, těžknoucí finanční a ekonomická mračna se, jak se zdá, stahují ze všech stran: z eurozóny, Spojených států, Číny i odjinud.
Globální ekonomika roku 2013 by skutečně mohla být velmi krušným krajem, v němž budeme hledat přístřeší.
V prvé řadě se zhoršuje krize eurozóny, neboť euro zůstává příliš silné, programy fiskálních úspor s ostrým nástupem v mnoha členských zemích prohlubují recesi a zadrhnutí úvěrů na periferii a vysoké ceny ropy podlamují vyhlídky na zotavení.
Bankovní soustava eurozóny se balkanizuje, poněvadž jsou odřezávány přeshraniční a mezibankovní úvěrové vazby a únik kapitálu by se mohl proměnit v plnohodnotný run na periferní banky, pokud Řecko v příštích několika měsících podstoupí neřízený výstup z eura, což je pravděpodobné.
Nadto se stupňuje nápor v oblasti daní a suverénního dluhu, protože rozpětí úrokových sazeb u Španělska a Itálie se vrátilo na neudržitelná maxima.
Eurozóna může vyžadovat nejen mezinárodní sanaci bank (jako naposledy ve Španělsku), ale i plnou sanaci suverénního aktéra ve chvíli, kdy ochranné valy v eurozóně a na mezinárodní úrovni nebudou dostačovat na úkol podepřít Španělsko a Itálii.
Nadále je tudíž možný neřízený rozpad eurozóny.
Dále na západě slábne ekonomická výkonnost USA, kde růst za první čtvrtletí dosáhl bídných 1,9 % – zřetelně pod úrovní potenciálu.
V dubnu a v květnu ochabla tvorba pracovních míst, takže do konce roku USA mohou dosáhnout pádové rychlosti.
Co je ještě horší, roste riziko recese s dvojitým propadem v příštím roce: i když se to, co vypadá jako blížící se fiskální sráz, projeví jen jako slabší brzda USA, pravděpodobné zvýšení některých daní a omezení některých transferových plateb sníží růst disponibilního příjmu a spotřeby.
Nad otázkou fiskální korekce navíc zřejmě přetrvá politický pat, nehledě na to, zda listopadové prezidentské volby vyhraje Barack Obama nebo Mitt Romney.
Nové bitky o dluhový strop, rizika znehybnění vlády a snížení ratingů by mohly dále stlačit spotřebitelskou a podnikatelskou důvěru a tím snížit výdaje a urychlit úprk do bezpečí, který by zjitřil propad na akciových burzách.
Na východě by se Čína, jejíž růstový model je neudržitelný, mohla do roku 2013 dostat pod hladinu, neboť tamní propad investic pokračuje a reformy zaměřené na podporu spotřeby jsou příliš málo příliš pozdě.
Nové čínské vedení musí urychlit strukturální reformy s cílem snížit národní úspory a zvýšit podíl spotřeby na HDP; rozpory uvnitř vedení nad tempem reforem, společně s pravděpodobností zádrhelů při politické změně, však naznačují, že reforma bude probíhat rychlostí, která jednoduše nebude dostatečná.
Už hospodářské zpomalení v USA, eurozóně a Číně znamená obrovskou brzdu růstu pro další rozvíjející se trhy, vzhledem k jejich obchodním a finančním vazbám s USA a Evropskou unií (to znamená, že k žádnému „odpojení“ nedošlo).
Zároveň růst poškozuje absence strukturálních reforem na rozvíjejících se trzích, společně s jejich posunem k silnějšímu státnímu kapitalismu, což také oslabí jejich odolnost.
Konečně, do roku 2013 by na Středním východě mohly přijít do varu dlouho doutnající pnutí mezi Izraelem a USA na jedné straně a Íránem na druhé straně ohledně šíření jaderných zbraní.
Současná jednání pravděpodobně selžou a ani zpřísněné sankce nemusí Írán odradit od snahy vyrobit jaderné zbraně.
Jelikož USA a Izrael nejsou ochotné přistoupit na zadržování jaderného Íránu pomocí odstrašování, vojenská konfrontace v roce 2013 by vyvolala obrovský vzestup cen ropy a globální recesi.
Tato rizika už zjitřují ekonomické zpomalení: akciové trhy klesají po celém světě, což má záporný efekt bohatství na spotřebu a kapitálové výdaje.
Výpůjční náklady se u zadlužených suverénů zvyšují, úvěry na příděl podrývají malé a střední podniky a klesající komoditní ceny snižují příjem exportních zemí.
Pod vlivem sílící averze vůči riziku se ekonomičtí aktéři přiklánějí k čekání, jak se situace vyvine, takže zpomalení se zčásti stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Ve srovnání s roky 2008-2009, kdy tvůrci politik měli dostatek prostoru k aktivitě, dnes měnovým a fiskálním orgánům dochází v politikách střelivo (anebo cyničtěji řečeno, králíci, které by tahali z politického klobouku).
Měnovou politiku svazuje blízkost k nulovým úrokovým sazbám a opakované vlny kvantitativního uvolňování.
Ostatně ekonomiky ani trhy už nenarážejí na problémy s likviditou, ale spíš na krize úvěrů a insolvence.
Současně neudržitelné rozpočtové schodky a veřejné dluhy ve většině vyspělých ekonomik výrazně omezují prostor pro další fiskální stimulaci.
V době, kdy snižování soukromého i veřejného zadlužení v zemích hospodařících s deficitem běžného účtu potlačuje domácí poptávku a strukturální potíže v přebytkových zemích mají tytéž důsledky, je využívání směnných kurzů k podpoře čistých vývozů hra s nulovým součtem.
Vždyť slabší měna a lepší obchodní bilance v některých zemích nutně znamenají silnější měnu a slabší obchodní bilanci v jiných zemích.
Schopnost podpořit, izolovat a sanovat banky a další finanční ústavy přitom omezuje politika a neschopnost téměř insolventních suverénů odsát další ztráty ze své bankovní soustavy.
Suverénní riziko se tak teď mění na riziko bankovní.
Suverénní aktéři skutečně odhazují větší díl svého veřejného dluhu do bilancí bank, zejména v eurozóně.
Aby se v eurozóně předešlo neřízenému výsledku, dnešní fiskální úspory by měly být mnohem povlovnější, nový fiskální kompakt EU by měl doplnit určitý růstový kompakt a mutualizací dluhu (eurobondy) by se měla zavést fiskální unie.
Dále je potřeba iniciovat vznik úplné bankovní unie, která začne pojištěním depozit napříč eurozónou, a zvážit kroky k silnější politické integraci, i když Řecko odejde z eurozóny.
Německo se bohužel všem těmto klíčovým politickým opatřením vzpírá, neboť strnule upírá zrak na úvěrové riziko, jemuž by při silnější ekonomické, fiskální a bankovní integraci byli vystaveni jeho daňoví poplatníci.
Pravděpodobnost katastrofy v eurozóně tak sílí.
Přestože mračno nad eurozónou může být největší z těch, která se protrhnou, není jediné, jež globální ekonomiku ohrožuje.
Připravte se na zlé časy.
Síť globálních řešení
NEW YORK – K velkým sociálním změnám obvykle dochází na několika frontách.
Hlavní roli mohou hrát převratné technické objevy – parní stroj, počítače, internet.
Vizionáři jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King a Nelson Mandela zase mohou inspirovat volání po spravedlnosti.
A političtí lídři mohou stát v čele širokého reformního hnutí, jako v případě Franklina Roosevelta a plánu New Deal.
Naše generace naléhavě potřebuje odstartovat další éru velkých sociálních změn.
Tentokrát musíme jednat na záchranu planety před ekologickou katastrofou způsobenou člověkem.
Každý z nás tuto výzvu téměř denně vnímá.
Vlny veder, sucha, záplavy, lesní požáry, tající ledovce, znečištěné řeky i extrémní bouře, to vše dramaticky rostoucím tempem sužuje planetu v důsledku lidské činnosti.
Naše globální ekonomika dosahující objemu 70 bilionů dolarů ročně vyvíjí na životní prostředí nevídaný tlak.
Budeme potřebovat nové technologie, chování i etiku podložené solidními důkazy, abychom našli kompromis mezi dalším hospodářským rozvojem a trvalou ekologickou udržitelností.
Generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun přijímá tuto bezprecedentní výzvu ze své jedinečné pozice na křižovatce globální politiky a společnosti.
Na politické úrovni je OSN místem setkávání zástupců 193 členských států, kteří jednají o mezinárodním právu a vytvářejí mezinárodní zákony, jakým byla důležitá smlouva o klimatických změnách přijatá na Summitu Země v Riu v roce 1992.
Na úrovni globální společnosti zase OSN zastupuje světové občanstvo, ono „my, lid“, jak stojí v Chartě OSN.
Na této úrovni se OSN zabývá právy a závazky nás všech, včetně budoucích generací.
V uplynulých dvou desetiletích nenašly vlády dost řešení ekologických hrozeb.
Politikům se nepodařilo zavést odpovídajícím způsobem do praxe dohody přijaté na Summitu Země v roce 1992.
Pan Ki-mun ví, že rázný postup vlád je i nadále životně důležitý, ale zároveň si uvědomuje, že významnější roli musí hrát také občanská společnost – zvláště proto, že až příliš mnoho vlád a politiků je v zajetí partikulárních zájmů a příliš málo politiků přemýšlí v časovém horizontu sahajícím za příští volby.
Aby obdařil globální společnost mocí jednat, zahájil Pan Ki-mun smělou novou globální iniciativu a já jsem vděčný, že se na ní mohu dobrovolně podílet.
Síť trvale udržitelných rozvojových řešení OSN představuje silný nástroj k mobilizaci globálních znalostí s cílem zachránit planetu.
Základní myšlenkou je využít globální sítě znalostí a postupů k identifikaci a demonstraci nových, špičkových přístupů k trvale udržitelnému rozvoji po celém světě.
Síť bude fungovat po boku vlád, institucí OSN, organizací občanské společnosti a soukromého sektoru a současně je bude podporovat.
Lidstvo se potřebuje naučit nové postupy, jak produkovat a využívat nízkouhlíkovou energii, trvale udržitelným způsobem pěstovat potraviny, budovat města, v nichž se dá bydlet, a spravovat globální statky v podobě oceánů, biodiverzity a atmosféry.
Čas se však velmi rychle krátí.
Dnešní milionová města se například musí už dnes potýkat s nebezpečnými vlnami veder, stoupající hladinou moře, extrémnějšími bouřemi, strašlivými dopravními zácpami a znečištěním vzduchu a vody.
Zemědělské oblasti už dnes potřebují získat větší odolnost vůči stále prudším výkyvům počasí.
A když jeden region v jednom koutě světa vyvine lepší způsob, jak řešit dopravu, energetické potřeby, dodávky vody nebo zásobování potravinami, měly by se tyto úspěchy rychle stát součástí globální znalostní základny, což umožní ostatním regionům, aby měly z těchto poznatků rovněž brzký prospěch.
V nové znalostní síti OSN hrají zvláštní roli univerzity.
Přesně před 150 lety, totiž v roce 1862, založil Abraham Lincoln v Americe univerzity subvencované federální vládou, které pomáhaly místním komunitám zlepšovat zemědělskou produkci a kvalitu života prostřednictvím vědy.
Dnes potřebujeme ve všech koutech světa univerzity, které budou společnostem pomáhat s řešením problémů snižování chudoby, čisté energie, trvale udržitelných dodávek potravin i všeho ostatního.
Pokud se světové univerzity vzájemně propojí a zveřejní své studijní programy na internetu, mohou ještě účinněji objevovat a podporovat vědecká řešení složitých problémů.
Rovněž světová podniková sféra se může významně podílet na trvale udržitelném rozvoji.
Dnes má firemní sektor dvě tváře.
Na jedné straně je studnicí nejmodernějších trvale udržitelných technologií a průkopníkem výzkumu a vývoje, prvotřídního managementu a vedení v oblasti ekologické udržitelnosti.
Zároveň však agresivně lobbuje za vykleštění ekologických regulací a seškrtání firemních daní a vyhýbá se vlastní zodpovědnosti za ekologickou destrukci.
Někdy stojí tatáž firma na obou frontách.
Naléhavě potřebujeme, aby se k Síti trvale udržitelných rozvojových řešení připojily prozíravé firmy.
Jsou totiž ideálně uzpůsobené k tomu, aby proměňovaly nové myšlenky a technologie v zahajovací pilotní projekty, a tím urychlovaly cykly globálního učení.
Neméně důležité je, že potřebujeme, aby dostatečné množství firemních šéfů tlačilo na své kolegy, aby zanechali antiekologického lobbování a financování volebních kampaní, které ve výsledku vede k nečinnosti vlád.
Trvale udržitelný rozvoj není krátkodobý úkol, nýbrž generační výzva.
Zavádění nových energetických, potravinářských, dopravních a dalších systémů nepotrvá léta, nýbrž desítky let.
Dlouhodobá povaha tohoto úkolu nás však nesmí ukolébat.
S novou koncepcí našich výrobních soustav musíme začít ihned – právě proto, že cesta změn bude tak dlouhá a že ekologické nástrahy jsou již dnes tak palčivé.
Na letošním červnovém summitu Rio+20 se světové vlády dohodly, že v oblasti trvale udržitelného rozvoje přijmou novou sadu cílů pro období po roce 2015, a navážou tak na úspěchy Rozvojových cílů tisíciletí při snižování chudoby, hladu a nemocí.
V éře po roce 2015 půjdou boj proti chudobě a boj za ochranu životního prostředí ruku v ruce a budou se vzájemně posilovat.
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun už inicioval několik globálních procesů, které pomohou tyto nové cíle vytyčit otevřeným, vstřícným a znalostmi podloženým způsobem.
Zahájení iniciativy Síť trvale udržitelných rozvojových řešení generálním tajemníkem OSN je proto obzvláště aktuální.
Nejenže svět přijme novou sadu cílů vedoucích k dosažení trvale udržitelného rozvoje, ale také získá novou globální znalostní síť, která pomůže tyto životně důležité cíle naplnit.
Skvělá příležitost
CAMBRIDGE: Bohaté země, jež se v červnu sešly na svém Ekonomickém summitu G-7 v Kolíně, diskutovaly některé zajímavé otázky svého postoje ke vztahům s chudými zeměmi.
Za prvé, uznaly – konečně – že jejich dřívější přístupy k problému redukce zadluženosti rozvojového světa prostě zklamaly.
Proto vyhlásily začátek nového programu, okamžitě nazvaného Kolínskou iniciativou, na snížení dalšího dluhového zatížení tzv. Vysoce zadlužených chudých zemí (Highly Indebted Poor Countries – HIPCs).
A za druhé, požádaly MMF a Světovou banku, aby přehodnotily své rozvojové strategie a aby se více zaměřily na sociální problémy, především zdravotní péči a vzdělání.
Mnozí by samozřejmě mohli obě výzvy považovat za poněkud cynické.
Koneckonců, většině objektivním pozorovatelům bylo už dávno zcela jasné, že bohaté země nedisponují žádnou realistickou strategií pro snižování naplacených dluhů chudých zemí, leč každá taková kritika byla umlčena s tím, že je vše v pořádku.
Navíc, pouze ministři financí zemí G-7 snad mohli věřit tomu, že MMF a Světová banka odvádějí v nejchudších zemí světa dobrou práci.
Po pravdě řečeno, jejich výsledky jsou často katastrofální, nebo jednoduše irelevantní.
Konkrétně MMF nemá žádnou strategii pro dlouhodobý rozvoj, a to i přesto, že Spojené státy přisoudily MMF vedoucí roli ve procesu hospodářského rozvoje v desítkách chudých zemí.
Další důvodem případného cynismu může být i to, že se země G-7 neodhodlaly k činům ze své vlastní iniciativy, ale spíše v reakci na rostoucí volání mezinárodního společenství po nějakých akcích na záchranu nejchudších zemí světa.
Zásluhy za vznik Kolínské iniciativy tak jdou především na vrub celosvětově rozšířeného hnutí, známého jako “Jubilee 2000”, hnutí, jehož kořeny leží v biblickém konceptu “milostivého léta”, v němž by měly být všechny nesplacené dluhy zapomenuty, aby byl dlužníkům umožněn nový start do nového života.
Hnutí Jubilee 2000 má své stoupence ve všech koutech světa a patří mezi ně papež Jan Pavel II., i rockové hvězdy, jako je například Bono z irské skupiny U2, anebo nevládní organizace reprezentující různá náboženská společenství a profese.
Při vážném hodnocení nové Kolínské iniciativy bychom se ale měli nad všechen cynismus povznést, zejména chceme-li dotlačit země skupiny G-7 k tomu, aby udělaly vše pro to, aby byla tato iniciativa úspěšná.
Detaily iniciativy, jež byly zveřejněny v Kolíně, byly totiž velkým zklamáním, ale tyto detaily mohou být stále ještě pod tlakem mezinárodní veřejnosti změněny.
Ostatně, důležité je, že iniciativa ukazuje správným směrem.
Motivace pro urychlenou akci ve jménu záchrany nejchudších zemí je vcelku jasná.
Celkem 42 zemí, pro než je iniciativa pro HIPC připravena, představuje dohromady populaci okolo 700 miliónů lidí.
Zhruba tři čtvrtiny z nich pak žije v Africe.
Průměrná doba života všech obyvatel HIPC dosahuje okolo 50 let, ve srovnání se 78 roky v bohatých zemích.
Okolo jedné třetiny dětí je podvyživených, a tudíž bude po celý zbytek života trpět různými fyzickými i duševními poruchami.
Mnoho z nich nikdy nedokončí ani základní školu a nebude tak schopno hrát skutečně aktivní roli v moderní společnosti.
Choroby se vymykají kontrole, včetně epidemie AIDS, v níž jen za minulý rok zahynulo v Africe kolem dvou milionů lidí, a malárie, jenž si vybrala více jak milion životů.
Úspěšná Kolínská iniciativa by měla být vystavěna na následujích základech.
Za prvé, dluhy zemí, jež strádají extrémní chudobou nebo nemocemi, by měly být okamžitě a zcela zapomenuty.
Zhruba v 25 zemích, ze zmíněných 42 zemí HIPC, bude pravděpodobně nutné kompletní zrušení všech dluhů.
Za druhé, Rozvojový program Organizace spojených národů (United Nations Development Program – UNDP) a snad raději Světová banka, než Mezinárodní měnový fond, by se měly ujmout vedoucí role při pomáhání těmto zemím.
Jak UNDP, tak i Světová banka, by mohly pomoci zajistit to, že odpuštění dluhů otevře cestu k novým a ambiciózním programům zlepšení sociálních podmínek – se zaměřením na zdravotní péči a vzdělávání.
UNDP by měl sladit svoji každoroční Zprávu o rozvoji lidstva s konkrétními direktivami sociální akce, čímž by pomohl zajistit, že každá zbídačená země získá adekvátní zdroje, aby mohla realizovat účinné programy na vakcinaci dětí, prevenci AIDS, zabezpečení potravy po hladovějící děti, zlepšení dostupnosti čisté vody a lékařskou péči o matku a dítě.
UNDP by se rovněž měl zhostit role koordinátora všech specializovaných agencií Organizace spojených národů, které se angažují v boji proti světové chudobě, a tím zajistit, že klíčové organizace, jako Dětský fond Organizace spojených národů (United Nations Children´s Fund – UNICEF) a Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO), budou mít přístup k finačním zdrojům, aby mohly splnit svá poslání.
Informace z Kolínského summitu do značné míry tyto cíle zatím nesplňují.
Návrhy na zmírnění dluhů jsou stále příliš malé.
Role MMF zůstává stále příliš velká.
Cíle veřejného zdravotnictví se stále ještě zaměřují položky v konci seznamu priorit.
Ale měli bychom si uchovat naději a dále tlačit na mezinárodní organizace a bohaté země.
Zejména nyní, kdy mezinárodní akce nasměrovaly G-7 novým a nadějným směrem.
Je totiž zřejmé, že při pokračujícím celosvětovém hnutí za globální spravedlnost a hospodářský rozvoj bude možné dosáhnout ještě mnoha dalších ambiciózních programů pro nejchudší země tohoto světa.
Dobré zvýšení sazeb pro Evropu
Oplácet zlé zlým není nic dobrého.
To, že evropské vlády svým voličům nedokázaly zajistit chléb na stůl, neznamená, že Evropská centrální banka by rovněž měla zpackat svůj úkol spočívající v prosazování cenové stability v eurozóně.
To může znít jako samozřejmost, ale upuštění od stability cen je přesně to, co někteří evropští politici obhajují.
Například italští politici, kteří by se sice vzhledem k neutěšené hospodářské výkonnosti Itálie v poslední době zdáli nejméně způsobilí k nabídce rad pro ECB ohledně měnové politiky, prosazují škrty v úrokových sazbách.
Náměstek ministra hospodářství Mario Baldassarri v souladu s poznámkami italského premiéra Silvia Berlusconiho minulý týden v Il Sole 24 Ore prohlásil, že všechny snahy o posílení růstu jsou marné, „jestliže někdo šlape na brzdu“.
Z koho si to tropí legraci?
Pokud někdo „šlape na brzdu italského růstu“, je to Berlusconi sám.
Během svého volebního období nevyvinul žádnou snahu o hospodářskou reformu a teď se vinu za chabou hospodářskou výkonnost Itálie snaží svalit na ECB.
Itálii však v jeden z nejméně konkurenceschopných států v ekonomice eurozóny proměnil právě nedostatek úsilí o domácí hospodářskou reformu.
Svůj vliv má ale nejen obvyklá hra na svalování viny.
Přibývá tlaků na ECB, aby zvýšila úrokové sazby – a útoky Berlusconiho a spol. jsou jak pokusem zabránit budoucím nárůstům sazeb, tak pokusem přimět ECB k uvolnění měnové politiky.
Předním inflačním rizikem se například staly stoupající ceny energií.
Avšak samotné vyšší ceny energií nebudou pro ECB důvodem k zatažení za páku úrokových sazeb.
Rozhodující budou takzvané „sekundární účinky“ – to, zda rostoucí ceny ropy povedou k vyšším mzdovým požadavkům odborových svazů.
„Sociální partneři“, jak prezident ECB Jean-Claude Trichet rád odbory nazývá, zatím mlčí.
Pokud by se to změnilo, ECB bude muset sazby zvýšit, i kdyby hospodářský růst Evropy zůstával mdlý.
Dobrou zprávou je to, že hospodářský růst v hospodářství eurozóny (i v Itálii) se zvedá na nohy.
Ačkoliv růst HDP ve druhém čtvrtletí byl slabý – průměr eurozóny činil pouhých 0,3% meziročně –, údaje ze třetího čtvrtletí naznačují trvalé hospodářské oživení ve druhé půli roku.
Jen spotřeba pokulhává.
Jak ECB zareaguje na lepší ekonomické zprávy?
Někteří členové Rady guvernérů jsou už nesví z toho, že úrokové sazby zůstávají v eurozóně tak nízko (na hladině 2%) už velmi dlouho (přes dva roky).
Pravda, krátkodobě žádná inflační potíž neexistuje, ale měnová politika ECB se zaměřuje na střednědobý výhled.
Jednou konkrétní nesnází je to, že množství peněz v oběhu v eurozóně výrazně přesahuje referenční úroveň ECB, což naznačuje přílišnou nabídku likvidity.
Lze pochybovat, zda by ECB zvýšila úrokové sazby s cílem potlačit nadměrnou likviditu, kdyby nad hospodářským oživením stále visel otazník.
Monetaristy v Radě guvernérů ECB umlčel pomalý růst.
To se však změní, jakmile se hospodářské zotavení potvrdí.
Ke zvýšení úrokových sazeb může dojít poměrně brzy, což je důvod, proč dnes Berlusconi a francouzský prezident Jacques Chirac vyzdvihují snižování úrokových sazeb.
V Německu mezitím mohou mít překvapivé důsledky pro měnovou politiku ECB zářijové volby.
Kandidátka křesťanských demokratů Angela Merkelová je reformátorka, přinášející naději pro budoucnost Německa – a Evropy.
Merkelové kampaň bohužel začíná obklopena množstvím úskalí a nedávný nástup krajně levicové strany Oskara Lafontaina do boje by si mohl vynutit vytvoření velké koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty.
To by bylo špatnou zprávou pro německou ekonomiku, což by mohlo zdržet případné zvyšování úrokových sazeb ze strany ECB.
Vzhledem k tomu, že reformy by kvůli očekávanému chaosu v parlamentu byly méně pravděpodobné, podniky by mohly odložit investice, zatímco spotřebitelé by zřejmě neotevírali peněženky přespříliš, protože oficiální politika by byla ještě méně zřetelná, než je teď.
Na druhou stranu středopravá koalice mezi křesťanskými demokraty a svobodnými demokraty by mohla přimět ECB k činům.
To poukazuje na zajímavou skutečnost.
Veřejnost by si měla oddychnout, pokud ECB zvýší sazby, neboť by s nejvyšší pravděpodobností šlo o signál, že dlouho očekávané hospodářské oživení je na cestě a že inflační následky se řeší.
Jinými slovy, zvýšení by naznačovalo, že situace se vyvíjí dobře.
Veřejnost však často nárůst úrokových sazeb považuje za negativní událost, která zvyšuje nezaměstnanost a potlačuje růst.
Tento pokřivený pohled posilují politici jako Berlusconi, již nedokázali přinést výsledky, ale rádi svalují vinu na jiné, jejich patolízalové v médiích a keynesiánští profesoři ekonomie, kteří Keynesovi nerozumí a mylně jej vykládají.
Evropa by se měla mnohem lépe, kdyby někdo veřejnosti řekl pravdu.
Velká dohoda s Íránem
Přízrak jaderného Íránu straší Araby i Izraelce, ale hnacím motorem snah o okleštění jaderných ambicí Íránu jsou Spojené státy a Izrael.
Klíč k problému a jeho možnému řešení tak leží uvnitř trojúhelníku Amerika-Írán-Izrael.
Ačkoliv islámská revoluce ajatolláha Chomejního přetrhla v roce 1979 staré spojenectví Izraele s Íránem, obě země spolu s požehnáním Spojených států dál obchodovaly.
Dokladem je aféra Írán-Contras z 80. let, kdy Izrael dodával do Íránu zbraně pro válku této islámské republiky s Irákem.
Izrael a Írán, dvě nearabské mocnosti v nepřátelském arabském prostředí, sdílely základní zájmy, které nemohla změnit ani islámská revoluce.
Za vlády Jicchaka Rabina počátkem 90. let se však mezi Izraelem a Íránem rozhořel otevřený konflikt, což bylo dáno měnícím se strategickým prostředím po vítězství Spojených států v první válce v Perském zálivu a po rozpadu Sovětského svazu.
Arabsko-izraelský mírový proces financovaný USA, který přinesl řadu pozoruhodných úspěchů – madridskou mírovou konferenci, dohody z Osla, mírovou smlouvu mezi Izraelem a Jordánskem, téměř završené navázání přátelských vztahů se Sýrií a průniky Izraele do arabských států od Maroka po Katar –, byl pro stále izolovanější Írán tou nejhorší noční můrou.
Právě na této křižovatce se Izrael a Írán, dvě mocnosti usilující o vedoucí roli na rychle se měnícím Blízkém východě, rozhodly pustit do strategického soupeření na ideologickém poli.
Tak vypukl konflikt mezi Izraelem, majákem demokracie bojujícím proti expanzi tmářského šíitského impéria, a Íránem, jenž se rozhodl bránit svou revoluci mobilizací arabských mas ve jménu islámských hodnot a proti věrolomným vládcům, kteří zradili bezprizorní Palestince.
Mullové, kteří jsou spíše nepřáteli izraelsko-arabského usmíření než Izraele jako takového, se ke štvavým protižidovským a panislámským výrokům uchýlili ve snaze ukončit izolaci Íránu a prezentovat jeho regionální ambice ve světle stravitelném pro sunnitské masy.
Na arabském Blízkém východě je Írán přirozeným nepřítelem, zatímco v islámském světě je potenciálním vůdcem.
Paradoxní je, že Írán představuje hlavního stoupence arabské demokracie, protože nejlepším způsobem, jak podkopat současné režimy, je podporovat islamistická hnutí se základnou mezi obyvatelstvem, jako jsou Hizballáh v Libanonu, Muslimské bratrstvo v Egyptě, Hamás v Palestině a šíitská většina v Iráku.
Jicchak Rabin věřil, že izraelsko-arabský mír by mohl zabránit jadernému Íránu, avšak nyní se zdá, že se jeho noční můra rychle blíží.
Jako mocnost, která se staví proti zachování současného stavu, neusiluje Írán o jaderné kapacity kvůli zničení Izraele, nýbrž aby získal prestiž a vliv v nepřátelském prostředí a také štít pro své zpochybňování regionálního uspořádání.
Izrael však má všechny důvody se tím znepokojovat, neboť jaderný Írán by podkopal příslib sionismu zajistit Židům bezpečné útočiště – což je základní princip izraelské strategie „jaderné nejednoznačnosti“ – a dodal by odvahy jeho nepřátelům v regionu.
Kromě toho by rozpoutal nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní v oblasti, v jehož čele by stály Saúdská Arábie a Egypt.
Vojenský útok na jaderná zařízení Íránu je příliš nebezpečný a jeho výsledek nejistý.
Hospodářské sankce bez ohledu na tvrdost také nemusí srazit Írán na kolena.
Stejně tak není jasné, zda by rozkol mezi revolučními puristy a lidmi s kupeckou mentalitou uvnitř íránské elity vedl v dohledné době ke změně režimu.
Být radikální však nutně neznamená být iracionální a revoluční Írán už poskytl četné důkazy o svém pragmatismu.
V americko-íránské rovnici to nebyl Írán, nýbrž USA, kdo vedl strnulou ideologickou diplomacii.
Írán podpořil USA během první války v Perském zálivu, ale z madridské mírové konference byl vynechán.
Írán podporoval Ameriku také ve válce za svržení Talibanu v Afghánistánu.
A když americké jednotky odstavily na jaře roku 2003 od moci Saddáma Husajna, obklíčení Íránci navrhli velkou dohodu, která by položila na stůl všechny sporné body, od jaderné otázky po Izrael, od Hizballáhu po Hamás.
Íránci se také zavázali, že přestanou klást překážky izraelsko-arabskému mírovému procesu.
Neokonzervativní povýšenost – „Se zlem nemluvíme“ – však vyloučila pragmatickou reakci na íránskou demarši.
Nálada Íránu se změnila v době, kdy se celá blízkovýchodní strategie Spojených států dostala na scestí, avšak velká dohoda zůstává jediným schůdným východiskem z této slepé uličky.
Nelze jí však dosáhnout zákonitě nedokonalým režimem sankcí ani návratem Ameriky k logice studené války ve snaze zlomit Íránu vaz tím, že ho přinutíme ke zničujícím závodům ve zbrojení.
Rostoucí regionální vliv Íránu nepramení z jeho vojenských výdajů, které jsou mnohem nižší než výdaje jeho nepřátel, nýbrž z toho, že prostřednictvím chytrého uplatňování měkké síly hází rukavici Spojeným státům a Izraeli.
Íránskou regionální strategii destabilizace lze nejlépe překazit uzavřením rozsáhlého arabsko-izraelského míru doprovázeného mohutnými investicemi do lidského rozvoje, po němž bude následovat vytvoření mezinárodně financovaného systému míru a bezpečnosti na prokazatelně bezjaderném Blízkém východě včetně Izraele.
Test gravitace eura
CAMBRIDGE – Uznávám, že směnné kurzy není nikdy snadné vysvětlit ani pochopit, ale dnešní relativně robustní hodnota eura je mi poněkud záhadou.
Jsou mudrci na měnových trzích vážně přesvědčeni, že nedávný „komplexní balíček“ vlád eurozóny na záchranu eura vydrží déle než několik měsíců?
Nový plán spoléhá na pochybnou směs podezřelých fíglů finančního inženýrství a vágních příslibů skrovného financování z Asie.
Na stabilizaci propastných dluhových a růstových problémů země nebude dostačovat ani nejlepší součást plánu, navržený (nikoli však schválený) 50% sestřih držitelů řeckého svrchovaného dluhu v soukromém sektoru.
Čím to tedy je, že se euro oproti americkému dolaru obchoduje se 40% prémií, přestože investoři na dluhy jihoevropských vlád stále pohlížejí se značnou skepsí?
Napadá mě jeden velmi dobrý důvod, proč euro musí klesat, a šest ne až tak přesvědčivých důvodů, proč by mělo zůstávat stabilní či zhodnocovat.
Začněme tím, proč euro potřebuje klesat.
Vzhledem k neexistenci zřetelné cesty k mnohem těsnější fiskální a politické unii, která může vést jedině přes ústavní změnu, současný dům na půli cesty, v němž systém eura přebývá, se čím dál silněji jeví jako neudržitelný.
Zdá se zřejmé, že Evropská centrální banka bude nucena kupovat mnohem větší kvantity svrchovaných (rizikových) dluhopisů eurozóny.
To se krátkodobě může osvědčit, ale pokud se zhmotní riziko suverénního úpadku – a výzkum, který jsem prováděl s Carmen Reinhartovou, naznačuje, že to je pravděpodobné – bude dále nutné rekapitalizovat ECB.
A nebudou-li silnější země ze severu eurozóny ochotné takový transfer strávit – a politický odpor je značný – ECB by mohla být nucena rekapitalizovat se tvorbou peněz.
Buď jak buď, hrozba hluboké finanční krize je vysoká.
Při zohlednění této skutečnosti, jaké argumenty podporují současnou hodnotu eura, případně její růst?
Zaprvé, investoři si mohou říkat, že dojde-li na nejhorší, severoevropské státy fakticky vypudí slabší země a vytvoří supereuro.
Avšak přestože je za tímto scénářem cítit kus pravdy, každý rozpad by byl mimořádně traumatický a euro by se strmě propadlo, než by se forma zbylé unie ozdravila.
Zadruhé, investoři si možná pamatují, že ačkoliv epicentrem finanční paniky roku 2008 byl dolar, důsledky se rozbíhaly tak doširoka, že právě hodnota dolaru se ve skutečnosti paradoxně zvýšila.
Přestože může být těžké jednotlivé body pospojovat, je dost dobře možné, že by rozsáhlá krize eura mohla v USA i jinde vyvolat efekt sněhové koule.
Transmisní mechanismus by pravděpodobně procházel americkými bankami, z nichž mnohé jsou stále zranitelné, vinou slabé kapitalizace a obřích portfolií hypoték účetně vedených vysoko nad jejich tržní hodnotou.
Zatřetí, zahraniční centrální banky a fondy svrchovaného majetku mohou dál dychtivě skupovat eura, aby se zajistily proti rizikům ohrožujícím USA a jejich vlastní ekonomiky.
Motivace vládních investorů nevychází nutně z kalkulu ohledně maximalizace výnosu, jímž se řídí soukromí investoři.
Je-li oficiální zahraniční poptávka skutečným důvodem síly eura, hrozí riziko, že suverénní zahraniční zájemci o euro nakonec pláchnou, úplně stejně jako by prchli soukromí investoři, jen to proběhne rychleji a soustředěnějším způsobem.
Začtvrté, investoři mohou být přesvědčeni, že rizika v USA jsou v posledku stejně velká jako v Evropě.
Pravda, politický systém USA budí dojem ochromenosti ve snaze vytvořit plán stabilizace střednědobých rozpočtových deficitů.
Ačkoliv „superkomise“ Kongresu USA, pověřená formulací fiskálně konsolidačního balíčku, pravděpodobně určitý návrh předloží, není ani zdaleka jasné, zda budou republikáni či demokraté ochotní přistoupit ve volebním roce na kompromis.
Investoři se navíc mohou obávat, že americká centrální banka se do věci vloží třetím kolem „kvantitativního uvolňování“, které by dále tlačilo dolar dolů.
Zapáté, aktuální hodnota eura se nezdá být divoce vychýlená s ohledem na kupní sílu.
Směnný kurz 1,4 dolaru za euro je levný pro německého exportního tahouna, který by se patrně dokázal udržet i s mnohem silnějším eurem.
Pro jižní okraj eurozóny je však velice těžké současný kurz eura zvládat.
Zatímco některé německé firmy přesvědčily pracující, aby akceptovali snížení mezd a přispěli tak k překonání finanční krize, mzdy napříč jižní periferií vytrvale stoupaly, přestože produktivita stagnuje.
Protože však úhrnná hodnota eura musí být rovnováhou mezi severem a jihem eurozóny, lze tvrdit, že 1,4 spadá do přiměřeného pásma.
Konečně, investoři možná prostě věří, že nejčerstvější plán lídrů eurozóny zabere, přestože poslední tucet plánů selhal.
Abrahamu Lincolnovi se připisuje citát: „Některé lidi můžete vodit za nos neustále, všechny lidi můžete vodit za nos načas, ale nelze vodit za nos všechny a napořád.“ Komplexní oprava eura v některých zemích zajisté v určitou chvíli proběhne, ale v brzké době to nebude ve všech zemích.
Skutečně tedy existuje řada mlhavě věrohodných důvodů, proč euro navzdory vleklé krizi zůstává prozatím vůči dolaru tak pevné.
Na stabilní směnný kurz mezi eurem a dolarem – natož na ještě silnější euro – v nadcházejícím roce ovšem nespoléhejte.
Řecká Hlava XXII
BUNEOS AIRES – Zoufalé časy přinášejí zoufalá opatření.
Nejčerstvější balíček usilující o překonání řecké insolvence nabízí odkup dluhopisů s cílem odlehčit dluhové břemeno země.
V zásadě tak zadními vrátky přichází restrukturalizace dluhu: sanační fond Evropy, Evropský mechanismus finanční stability (EFSF), má Řecku půjčit peníze k tomu, aby na sekundárním trhu s vysokým diskontem odkoupilo svůj vlastní dluh, čímž soukromým držitelům dluhopisů přivodí ztráty, aniž by muselo vyhlásit platební neschopnost.
Opakovaným rysem evropské debaty o dluhové krizi je latinskoamerický precedent.
Vždyť řada vysoce zadlužených zemí v Latinské Americe koncem 80. let minulého století uskutečnila podobné odkupy dluhu.
Klasickým příkladem je bolivijská zpětná koupě poloviny suverénního dluhu země v roce 1988, což byla operace financovaná mezinárodními dárci.
Nejrelevantnější zkušeností Latinské Ameriky s odkupy dluhu je však novější a mnohem méně probádaný případ: Ekvádor roku 2008.
Prezident Rafael Correa s úpadkem koketoval už od prezidentské kampaně v roce 2006 (odmítnutí dluhu bylo součástí jeho programu) a od agentury Fitch bryskně získal hodnocení CCC.
Důvody, na něž se Correa odvolával (právní pochybnosti ohledně způsobu, jímž byly dluhopisy vydány při směně dluhu roku 2000), byly vedlejší.
Hrozba platební neschopnosti byla způsobem, jak stlačit ceny dluhopisů na sekundárních trzích, aby pak byly zadními vrátky odkoupeny s diskontem.
Tímto úkolem byla pověřena Banco del Pacífico, která bezmála krachující ekvádorské cenné papíry koupila za 20 centů za dolar a víc – což byla hladina dostatečně nízká na hluboký sestřih, ale dostatečně vysoká, aby odrazovala investorské „supy“.
Aby po úpadku vyhlášeném v prosinci 2008 Ekvádor situaci urychlil, dokončil odkup obrácenou aukcí pro zbývající držitele dluhopisů, s nimiž se vyrovnal v hotovosti – namísto obvyklé výměny, při níž by pravděpodobně došlo ke zpochybnění zákonnosti utajených koupí.
Vzhledem k tomu, že větší část nesplaceného dluhu byla ve spřízněných rukou a že na vrcholu odprodejů po pádu Lehman Brothers byli institucionální držitelé dluhopisů pod tlakem, aby likvidovali pozice, operace se vydařila.
Tato událost nabízí několik předběžných ponaučení ohledně odkupů dluhu.
První se týká reakce trhu.
Soudě podle posledního vývoje výnosů ekvádorských dluhopisů, vypadá to, že trhy ekvádorský přístup netrestají: Ekvádor, vývozce ropy, jemuž prospělo ozdravení cen ropy v roce 2009, se na kapitálové trhy mohl vrátit krátce po výměně.
To stojí obzvlášť za povšimnutí, neboť Ekvádor předvedl zřejmě první oportunistický úpadek v moderních dějinách (vyvolaný spíše neochotou než neschopností platit).
Druhé zjištění, které je pro současnou Evropu nejpodstatnější, se týká zásadní role, již hraje scénář úpadku.
Vždyť k vyvolání vysokých diskontů nestačily ani téměř dva roky, kdy Correa vyhrožoval krachem.
Aby Ekvádor mohl dluhopisy koupit s výraznou slevou, musel v prosinci 2008 dospět až k „úvěrové události“.
Premisa, že jedině věrohodný úpadek zajistí významnou účast soukromého sektoru (tedy že soukromí držitelé dluhopisů pocítí skutečnou újmu), se jasně vyjeví, když porovnáme uruguayskou výměnu dluhu v roce 2003, která byla vůči trhům přátelská, s drakonickou argentinskou restrukturalizací z roku 2005.
Postup, který úřady v Uruguayi prezentovaly jako dobrovolnou transakci, nepřinesl žádný nominální sestřih a jen drobné odlehčení dluhu; v Argentině bylo klíčem k dosažení nominálních sestřihů převyšujících 50 % čtyřleté dluhové moratorium.
Vzniká tedy otázka: jak soukromé držitele přesvědčit, aby se řeckých dluhopisů se ztrátou zbavili, když existuje věrohodný kupec poslední záchrany?
Kdyby se Evropa dobrovolně nabídla, že uhradí odkup celého řeckého dluhu, řecká riziková prémie by se vytratila a soukromí investoři by byli plně sanováni.
Jedině pravděpodobnost úpadku – a zájem předejít ještě větším sestřihům – může investory přimět k diskontní likvidaci pozic.
Odkup ale může uspět, jedině pokud jej trh bude považovat za poslední šanci před jednostrannou restrukturalizací dluhu.
Jinými slovy, úspěšný odkup je předehrou bankrotu.
Může Řecko s pomocí EFSF dosáhnout odlehčení dluhu a přitom se vyhnout krachu?
Drobné odkupy za současné panické ceny, ve stylu supích fondů, jsou sice vždycky možné, ale neslibují zásadní úlevu od dluhu.
Mohutné odkupy by zase vyšroubovaly ceny na sekundárním trhu, což by popřelo smysl celé operace.
A neprůhledné ekvádorské metody nejsou v Evropě možné, a to jak z důvodů právních, tak proto, že transakci takového rozsahu lze jen stěží provést v utajení nebo jí pověřit jiný subjekt.
Co kdyby ale EFSF chtěl napodobit Banco del Pacífico transparentním způsobem, kupříkladu stanovením mezní výše rozpětí, nad níž by financoval odkupy řeckých dluhopisů na trhu?
Přirozeně že rozpětí by se této hranici automaticky přiblížilo, ale kolik by se prodalo?
Vykupoval by EFSF řecký dluh za masivně zlevněné ceny, nebo by současným držitelům dluhu poskytoval pojištění?
Kdyby se mezní rozpětí stanovilo přiměřeně vysoko, aby bylo dosaženo výrazného diskontu, objem dluhu staženého odkupem by byl nepatrný.
Ohraničením rozpětí by totiž mechanismus odkupů omezil riziko negativního vývoje a současně by vytvořil pobídky dluhopisy držet a čekat na pozitivní vývoj – což je možná dobrý důvod pro to, aby byl mechanismus vytvořen jako dočasná nabídka.
Naproti tomu, pokud by se stanovila mez natolik nízká, že by rozpětí stáhla z panických výší, odkupy by mohly být významnější, ale za cenu výrazného snížení výsledného sestřihu soukromých držitelů.
Odkup dluhu je tak trochu jako Hlava XXII: aby dokázal vyvolat sestřih, musí těžit ze strachu z úpadku, který se snaží rozptýlit.
Zdá se, že bez ekvádorských fíglů odkupy nejsou řešením řeckého dluhového převisu.
Etika a zemědělství
MELBOURNE – Měly by bohaté země – nebo tamní investoři – skupovat zemědělskou půdu v rozvojových zemích?
Otázku nadnesla zpráva Nadnárodní pozemkové obchody v zemědělství na globálním jihu, vydaná loni konsorciem Land Matrix Partnership, které sdružuje evropské výzkumné ústavy a nevládní organizace.
Zpráva dokládá, že od roku 2000 investoři či státní orgány z bohatých a rozvíjejících se zemí koupili víc než 83 milionů hektarů zemědělské půdy v chudších rozvojových zemích.
To představuje 1,7 % zemědělské půdy světa.
Většina těchto nákupů se uskutečnila v Africe, přičemž dvě třetiny připadají na země, kde se ve velkém hladoví a instituce k určování formálního vlastnictví půdy jsou často slabé.
Jen nákupy v Africe tvoří plochu zemědělské půdy velikosti Keni.
Tvrdí se, že zahraniční investoři kupují půdu, která leží ladem, a že tudíž jejím využitím k produkci zvyšují celkovou dostupnost potravin.
Zpráva Land Matrix Partnership ale zjistila, že tomu tak není: zhruba 45 % nákupů se týkalo obhospodařované půdy a téměř třetina odkoupené půdy byla zalesněná, což naznačuje, že tento vývoj může přinášet rizika pro biodiverzitu.
Jedná se o investice soukromé i veřejné (uskutečňované například státními orgány) a mají původ ve třech různých skupinách zemí: v rozvíjejících se zemích, jako jsou Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika, Malajsie a Jižní Korea, dále v ropných státech Perského zálivu a konečně v movitých vyspělých ekonomikách, například ve Spojených státech a některých evropských zemích.
Příjem na hlavu v zemích původu investic je v průměru čtyřikrát vyšší než v zemích cílových.
Cílem většiny těchto investic je produkce potravin a dalších plodin na vývoz ze zemí, v nichž se půda kupuje, a to ze zřejmého důvodu, že bohatší země dokážou za produkci více zaplatit.
Cílem víc než 40 % takových záměrů je vyvážet potraviny do země původu investice – což ukazuje, že hlavní pohnutkou ke skupování půdy je potravinová bezpečnost.
Organizace Oxfam International označuje některé z těchto obchodů za „uchvacování půdy“.
Ve své vlastní zprávě Naše půda, naše životy uvádí, že komunity dotčené projekty Světové banky (SB) od roku 2008 podaly 21 formálních stížností dovolávajících se porušení jejich pozemkových práv. Oxfam s poukazem na rozsáhlé akvizice půdy, v jejichž důsledku došlo k přímému porušení práv, vyzvala SB, aby investice do nákupů půdy zmrazila, dokud nebudou nastaveny normy, které zajistí, aby o nich byly místní komunity předem informovány a měly možnost je odmítnout.
Dále Oxfam chce, aby SB zajistila, že tyto prodeje půdy nebudou podrývat lokální ani národní potravinovou bezpečnost.
Světová banka v reakci na to souhlasila, že při prodejích půdy se objevují případy porušování práv, zejména v rozvojových zemích se slabou veřejnou správou, a prohlásila, že podporuje transparentnější a inkluzivnější participaci.
Zároveň poukázala na nutnost zvýšit produkci potravin, aby bylo z čeho nakrmit další dvě miliardy lidí, které se na planetě očekávají k roku 2050, a nadnesla, že je zapotřebí do zemědělství v rozvojových zemích více investovat s cílem zvýšit produktivitu.
Odmítla ovšem podnět k moratoriu na vlastní spolupráci s investory v zemědělství s argumentem, že to by postihlo právě ty, u nichž je nejvyšší pravděpodobnost, že postupují zákonně.
Lze si klást otázku, zda transparentnost a požadavek, aby místní držitelé půdy s prodejem souhlasili, jako ochrana lidí žijících v chudobě postačí.
Obhájci volných trhů prohlásí, že pokud chtějí místní vlastníci půdu prodat, je jejich právem tak učinit.
Uvážíme-li však tlak bídy a vábení peněz, co je zapotřebí k tomu, aby se lidé mohli skutečně svobodně a poučeně rozhodnout, zda prodají něco tak významného jako je vlastnické právo k půdě?
Vždyť prodat svou ledvinu tomu, kdo nabídne nejvíc, chudým lidem nedovolujeme.
Jistěže, zapřisáhlí stoupenci volných trhů řeknou, že bychom měli.
Přinejmenším je však třeba vysvětlit, proč by se lidem měl zakazovat prodej ledvin, ale nikoli prodej půdy, která je pro ně zdrojem potravin.
Většina lidí bez jedné ledviny může žít.
Bez potravy ale nikdy nepřežije.
Proč odkoupení tělesného orgánu vzbuzuje mezinárodní odsudky, avšak skupování zemědělské půdy nikoli – i když jej doprovází vyhánění místních držitelů půdy a produkce potravin na export do bohatých zemí namísto místní spotřeby?
Světová banka snad opravdu dbá na práva místních držitelů půdy víc než jiní zahraniční investoři.
Je-li tomu tak, oněch 21 stížností proti projektům SB je se vší pravděpodobností viditelná špička obrovského ledovce porušování pozemkových práv u zemědělských projektů zahraničních investorů v rozvojových zemích – zbytek zůstává skrytý, neboť obětem se nenaskýtá žádný stížnostní postup.
Jeden takový případ opožděně upoutal pozornost Výboru OSN pro lidská práva.
V listopadu výbor dospěl k závěru, že Německo neuhlídalo skupinu Neumann Kaffee Gruppe, co se týče její spoluviny na nuceném vysídlení několika vesnic v Ugandě, které ustoupily rozsáhlé kávovníkové plantáži.
K vystěhování ale došlo už v roce 2001 a vesničané stále žijí v extrémní chudobě.
V Ugandě ani v Německu se nedomohli žádné nápravy za porušení práv, která jim podle výboru náležejí v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jehož je Německo signatářem.
Máme věřit, že s čínskými a saúdskými investory vycházejí držitelé půdy lépe?
Vzestup potravinářských magnátů
BERLÍN – Odvětví průmyslového zemědělství už dlouho čelí kritice za postupy, které přispívají ke změně klimatu, ničení životního prostředí a venkovské chudobě.
Přesto sektor nepodnikl prakticky žádné kroky ke zlepšení jakosti a udržitelnosti ani k posílení sociální spravedlnosti.
Není divu.
Přestože je na světě přes 570 milionů zemědělců a sedm miliard spotřebitelů, globální hodnotový řetězec průmyslového zemědělství – od polí až po prodejní pulty – ovládá hrstka společností.
Vzhledem k vysokým ziskům a obrovské politické moci těchto firem nejsou změny statu quo v jejich zájmu.
Tržní koncentrace je navíc v zemědělství na vzestupu, vzhledem k vyšší poptávce po zemědělských surovinách potřebných v potravinářství, krmivářství a energetice.
Jak se v zemích na jihu rozrůstá střední třída, mění se spotřeba a stravovací návyky jejích příslušníků, což posiluje globální poptávku po zpracovaných potravinách – a mezi nadnárodními zemědělskými, chemickými a potravinářskými korporacemi to vyvolává přetahovanou o tržní moc.
Největší hráči v těchto sektorech už roky skupují menší konkurenty.
Teď se ale kupují i mezi sebou, často za pomoci financí poskytnutých investory ze zcela jiných odvětví.
Vezměme si semenářství a agrochemii, kde Bayer, druhý největší producent pesticidů na světě, právě uskutečňuje akvizici Monsanta, největšího producenta semen, za 66 miliard eur.
Pokud dohodu schválí Spojené státy a Evropská unie, což se zdá pravděpodobné, víc než 60 % světového trhu se semeny a agrochemií budou ovládat pouhé tři konglomeráty – Bayer-Monsanto, Dow-DuPont a ChemChina-Syngenta.
Samotné „Baysanto“ by bylo vlastníkem téměř všech geneticky modifikovaných rostlin na planetě.
Ohlášeny jsou další velké fúze, takže globální zemědělský trh by na konci roku 2017 mohl vypadat úplně jinak než na začátku.
Každý ze tří největších konglomerátů bude blíž k cíli dosáhnout nadvlády na trzích se semeny a pesticidy – a ta by jim umožnila celosvětově diktovat potravinářské produkty, ceny a kvalitu.
Agrotechnický sektor prochází zčásti týmiž změnami jako semenářství.
Na pět největších korporací připadá 65 % trhu; v čele je společnost Deere & Company, vlastník značky John Deere.
Ta v roce 2015 vykázala obrat ve výši 29 miliard dolarů, takže překonala společný obrat Monsanta a Bayeru v odbytu semen a pesticidů ve výši 25 miliard dolarů.
Nejslibnější nová příležitost potravinářských korporací dnes spočívá v digitalizaci zemědělství.
Tento proces je teprve v rané fázi, ale dostává se do pohybu a nakonec zasáhne všechny oblasti produkce.
Zanedlouho se postřiků pesticidů ujmou drony, hospodářská zvířata budou opatřena senzory ke sledování objemů mléka, vzorců pohybu a dávek potravy, traktory bude navádět GPS a softwarově řízené secí stroje budou vyhodnocovat kvalitu půdy, aby určily optimální vzdálenost mezi řádky a rostlinami.
Společnosti, které už hodnotovému řetězci dominují, začaly vzájemně spolupracovat s cílem maximalizovat prospěch z těchto nových technologií.
Síly spojují korporace typu John Deere a Monsanto.
Souběh „velkých dat“ o půdě a počasí, nové agrotechniky, geneticky modifikovaných semen a novinek v agrochemii pomůže těmto společnostem celosvětově šetřit peníze, chránit přírodní zdroje a maximalizovat výnosy sklizní.
Jenže ačkoliv je taková možná budoucnost dobrým znamením pro část největších firem na světě, environmentální ani sociální problémy související s průmyslovým zemědělstvím neřeší.
Většina zemědělců, zejména na globálním Jihu, si nikdy nebude moci dovolit nákladné strojní vybavení digitálního věku.
Motto „buď rosteš, nebo zanikneš“ nahradí „buď digitalizuješ, nebo zmizíš“.
Americká nevládní organizace ETC Group už načrtla budoucí scénář, v němž přední agrotechnické korporace půjdou proti proudu výrobního řetězce a pohltí producenty semen a pesticidů.
V takové éře už bude o tom, co jíme, rozhodovat jen několik málo společností.
Tentýž problém tržní koncentrace se ostatně týká i dalších ok v hodnotovém řetězci, například mezi zemědělskými obchodníky a supermarkety.
A přestože potravinářství v globálním měřítku není dosud konsolidované, stále mu na regionální úrovni dominují společnosti jako Unilever, Danone, Mondelez a Nestlé.
Tyto společnosti vydělávají, kdykoli se čerstvé či částečně zpracované potraviny nahradí předem připravenými pokrmy, jako je mražená pizza, konzervovaná polévka a hotová jídla.
Tento model podnikání je sice lukrativní, ale má úzkou vazbu na obezitu, diabetes a další chronické choroby.
Ještě horší je, že potravinářské korporace profitují z šíření nemocí, za něž zčásti nesou zodpovědnost, tím, že marketingově propagují „zdravé“ zpracované potraviny obohacené o bílkoviny, vitamíny, probiotika a omega-3 mastné kyseliny.
Korporace přitom hromadí tržní moc na úkor těch, kdo jsou vespodu hodnotového řetězce: zemědělců a dělníků.
Normy Mezinárodní organizace práce (ILO) zaručují všem pracujícím právo se organizovat, zakazují nucenou a dětskou práci a nedovolují diskriminaci podle rasy ani pohlaví.
Běžnou věcí se ale stalo porušování pracovního práva, neboť snahy vymáhat pravidla ILO jsou často potlačovány a členům odborových svazů je vytrvale vyhrožováno, jsou propouštěni, ba dokonce vražděni.
V tak nepřátelském prostředí se nepokrytě ignorují požadavky na minimální mzdy, úhradu přesčasů a bezpečnost při práci.
Znevýhodněné jsou přitom zejména ženy, protože dostávají zaplaceno méně než muži a často musí vzít zavděk sezónními či přechodnými pracemi.
Polovinu z 800 milionů hladovějících lidí dnes tvoří drobní rolníci a dělníci vázaní na zemědělský sektor.
Jejich úděl se sotva zlepší, pokud hrstka společností, které sektoru už teď dominují, získá ještě větší moc.
Jak nasytit svět
PRAHA – Hlad je už od nepaměti pohromou lidstva.
Hladomory ovlivnily budoucí podobu téměř všech velkých společností; podle jednoho odhadu trpěla Čína v důsledku sucha či záplav nejméně v jedné provincii hladomorem téměř každoročně od roku 108 před naším letopočtem až do roku 1911.
Boj proti hladu je však bitvou, v níž může lidstvo nakonec zvítězit.
V poslední čtvrtině dvacátého století se každoročně vyprodukovalo víc obilnin než v kterémkoliv předcházejícím období a letos se sklidí víc obilí než v kterémkoliv jiném roce v dějinách.
Od roku 1992 se počet hladovějících lidí na světě snížil o více než 200 milionů, přestože obyvatel o téměř dvě miliardy přibylo.
Obrovské problémy však přetrvávají.
Dostupné a výživné potraviny představují všude na světě jednu z hlavních priorit občanů a každý devátý člověk dodnes nemá takový přísun potravin, aby byl zdravý.
A vzhledem k tomu, že se očekává růst počtu obyvatel z dnešních 7,3 miliardy na 8,5 miliardy do roku 2030 a 9,7 miliardy v roce 2050, bude se i poptávka po potravinách odpovídajícím způsobem zvyšovat.
A s rostoucím počtem „hladových krků“ poroste tlak na dodávky potravin, který bude vyvolávat konflikty, ekonomickou rozkolísanost, extrémní meteorologické jevy a klimatické změny.
Hlavním hnacím motorem v boji proti hladu je zvyšování zemědělské produktivity díky pokrokům v oblasti vývoje semen, nových hnojiv a pesticidů, lepší dostupnosti úvěrů a technologickým průlomům.
Od roku 1930 do roku 2000 se zemědělský výkon ve Spojených státech zečtyřnásobil, přičemž růst produktivity v tomto odvětví předčil růst ve výrobě.
I rozvojové země začaly na tomto příznivém vývoji participovat: zatímco v roce 1960 se na celosvětové spotřebě hnojiv nepodílely prakticky vůbec, do roku 2000 už používaly víc hnojiv než průmyslové země.
Světová banka zjistila, že růst produktivity v zemědělství může být při boji s chudobou až čtyřikrát účinnější než růst v jiných sektorech.
Jak tedy můžeme tento pokrok udržet?
Stěžejním předpokladem jsou investice do výzkumu a vývoje.
Podle studie provedené pro Kodaňský konsensus, v jehož čele stojím, by dodatečné investice do zemědělského výzkumu a vývoje ve výši 88 miliard dolarů v příštích 15 letech zvýšily výnosy o 0,4 procentního bodu každý rok, což by mohlo uchránit před hladem 79 milionů lidí a předejít pěti milionům případů dětské podvýživy.
Společenský přínos spojený s dosažením těchto cílů by měl hodnotu téměř tří bilionů dolarů, což znamená úžasnou návratnost 34 dolarů za každý vynaložený dolar.
Klíčovou roli v boji proti konkrétním nutričním problémům, jako je nedostatek vitaminu A, jenž je hlavní příčinou preventabilní slepoty dětí, hrají také převratné vědecké objevy.
Letošní Světovou potravinovou cenu získal Robert Mwanga za podnětnou práci, jež vedla k rozsáhlému nahrazování sladkých bílých brambor (s nízkým obsahem vitaminu A) alternativou, která je naopak na tento vitamin bohatá, v jídelníčku chudých venkovských Uganďanů.
Další cesta ke zvýšení zemědělské produktivity vede přes pracovní sílu.
Když vědci z Kodaňského konsensu zkoumali reakce na globální oteplování v Bangladéši, zjistili, že růst produktivity práce v zemědělství „představuje jediný způsob, jak zvýšit odolnost Bangladéše vůči klimatickým změnám a naplnit dlouhodobé rozvojové cíle“.
Investice ve výši zhruba 9000 dolarů na pracovníka v průběhu dvou desítek let by mohla zvýšit zemědělskou produktivitu o 10%.
Bangladéš je poučný příklad, protože je náchylný k záplavám a k následkům klimatických změn a jeho zemědělská produktivita zaostává za jinými rozvojovými a středněpříjmovými zeměmi.
Není tedy překvapivé, že úřad bangladéšské premiérky se snaží stát v čele globálních inovací a podporuje laboratoř zemědělských inovací, která sdílí nejlepší postupy a nápady.
Kodaňský konsensus spolupracuje s největší světovou nevládní organizací BRAC na zjištění, jakou politiku si přejí lidé žijící ve venkovském Bangladéši, a to včetně „ultrachudých“ obyvatel, s nimiž BRAC úzce spolupracuje.
Tito námezdní dělníci, ženy v domácnosti a další občané, z nichž někteří musí vyžít s částkou odpovídající 60-70 americkým centům denně nebo i méně, totiž jen málokdy dostávají místo u stolu, kde se diskutuje o budoucí politice.
Na devíti venkovských fórech pořádaných v odlehlých částech země se drtivá většina účastníků jednohlasně vyslovovala za tutéž politickou prioritu: zvýšení zemědělské produktivity. „Každý ví, že Rangpur má problémy s mongou,“ prohlásil jeden místní občan z Čandpary ve správní oblasti Rangpur a použil přitom bengálský výraz pro každoroční cyklický fenomén v podobě sezonního hladu. „Nedokážeme dát svým lidem dvakrát denně najíst – musíme zvýšit zemědělskou produktivitu.“
Také účastník fóra z vesnice Mukimábád měl pro Bangladéš stejnou vizi: „Potřebujeme plodiny a semena, jež nejsou náchylné na salinitu a záplavy, abychom nemuseli umírat kvůli nedostatku potravin.“
Boj lidstva s hladem lze vyhrát.
Dosáhli jsme velkého pokroku, ale svět potřebuje ještě více zemědělského výzkumu a vývoje a vyšší produktivitu.
Jeden člověk z vesnice Deuchola, která leží v odlehlém severním Bangladéši nedaleko řeky Brahmaputra, to řekl bez obalu: „Závisí na tom naše přežití.“ Udělali bychom dobře, kdybychom mu naslouchali.
Půdní věda pro hladovou planetu
AUBURN, ALABAMA – Podle Organizace spojených národů se počet obyvatel na zeměkouli kolem roku 2050 přiblíží k deseti miliardám, což je hranice, která zatíží mnoho nejvýznamnějších světových systémů, zejména zemědělství.
Jak farmáři – včetně chudých pěstitelů v rozvojových zemích – zvýší výnosy plodin, aby mohli uspokojit rostoucí poptávku po potravinách?
Efektivní nasycení světa nebude snadné a dále ho budou komplikovat nepostižitelné faktory, jako jsou klimatické změny, násilné konflikty nebo dostupnost sladké vody.
Nové farmářské technologie využívající data a drony k monitoringu zdraví plodin jistě pomohou.
Jedna z nejúčinnějších metod trvale udržitelného zvyšování výnosů však bude spočívat v lepším využívání toho, co už se nachází v zemi.
Přirozeně se vyskytující mikroby v půdách pomáhají podporovat zdraví plodin a zlepšovat jejich výkonnost.
Špatné půdní hospodářství však může vést ke ztrátě mikrobiálního obsahu.
Doplňováním vyčerpaných půd o tyto prospěšné organismy lze zemědělskou produktivitu zvýšit i bez závislosti na nákladných vstupech, jako jsou hnojiva a pesticidy, a tím přispět k překonání složitých problémů spojených s nasycením stále početnější populace a zároveň s ochranou životního prostředí.
Na využití síly mikrobů už pracuje několik startupových společností.
Například firma Biome Makers se sídlem v San Francisku pomáhá sekvenováním DNA výrobcům vína k tomu, aby mohli využívat mikroorganismů ke zlepšování kvality a výnosnosti vinic.
Bostonská agrotechnologická firma Indigo zase vyrábí mikrobiální produkty, které pomáhají rostlinám odolávat suchu.
A floridská Pathway Biologic vyvíjí mikrobiální produkty s možností využití v celém zemědělském sektoru.
Zapojují se i velké společnosti.
Například Bayer Crop Sciences uvádí na trh řadu výrobků na mikrobiální bázi, včetně jednoho, který údajně zvyšuje výnosy kukuřice o plných 15%.
Mnoho dalších společností vyvíjí podobné produkty, u nichž se očekává, že se brzy dostanou na trh.
Na mikrobiálním výzkumu se samozřejmě aktivně podílejí také univerzity.
Například na Auburnské univerzitě jsem členkou výzkumného týmu, jenž testuje vlivy půdních mikrobů na odolnost kukuřice a bavlníku.
A jak jsem se mohla přesvědčit na vlastní práci, kukuřici vypěstované v půdě s výskytem určitých bakterií vyrostou třikrát větší kořenové systémy než rostlinám pěstovaným v neošetřené půdě.
Viděla jsem také, jak tyto bakterie chrání plodiny před suchem; při jednom experimentu jsme odebrali vodu skupině rostlin ošetřených mikroby a kontrolní skupině.
Po pěti dnech bez vody byly ošetřené rostliny stále vysoké a robustní, zatímco neošetřené rostliny vadly a chřadly.
Jedním z hlavních důvodů, proč farmáři pokládají mikrobiální produkty za atraktivní, je skutečnost, že se tyto produkty skládají z přirozeně se vyskytujících organismů a neobnášejí stejná rizika jako syntetické chemické látky.
Jejich současná tržní hodnota činí 2,3 miliardy dolarů a očekává se, že trh v příštích čtyřech letech vzroste na 5 miliard.
Přínosy mikrobiálního ošetřování půdy v zájmu zvýšení zemědělské produktivity jsou neocenitelné, zejména v rozvojovém světě, kde je zvýšení výnosů plodin otázkou přežití malých farem.
Zejména to platí pro farmáře v Africe.
Dnes je zhruba 65% africké zemědělské půdy degradováno a postrádá dostatečné živiny a mikrobiální život, takže nemůže podporovat zdraví rostlin.
Afričtí farmáři vynakládají 68 miliard dolarů ročně, aby tento pokles zvrátili, většinou aplikací chemických hnojiv.
Řešení založená na mikrobech proto mohou zlepšit kvalitu půd trvaleji než tradiční prostředky, což africkým farmářům umožní pěstovat plodiny potřebné k nasycení populace na tomto kontinentu.
Výzkum mikrobů v africké půdě však zůstává omezený, protože se většina mikrobiálních řešení vyvíjí pro západní trhy.
To by se mělo změnit.
Vyšší investice by mohly vědcům umožnit objevy nových mikrobiálních kmenů s jedinečnou schopností ovlivňovat lokální zdraví půd a plodin, a tím využít afrického přírodního prostředí ke zlepšení zemědělské produktivity.
Přínosy spojené s vyššími investicemi do výzkumu půd by se mohly rozšířit i do jiných sektorů afrických ekonomik.
Pokud by nové objevy vedly k patentům a licencím, mohl by výsledný výzkum podnítit vznik nového agrobyznysu a odvětví souvisejících s farmářstvím.
Mohu osobně garantovat, že tento typ výzkumu má silné vedlejší přínosy.
Moje auburnská práce v oblasti půdních mikrobů vedla k vydání tří amerických patentů, přičemž hned několik zemědělských společností se na ně snaží získat práva, aby výrobky založené na těchto technologiích komerčně využilo.
Žádosti o patentování mého výzkumu byly podány i v dalších zemích včetně Argentiny, Bolívie, Paraguaye, Uruguye a Venezuely.
Po vydání patentů by technologie vyvinuté díky nim mohly pomoci milionům farmářů a vést k vývoji komerčních produktů, které vytvoří lukrativní nové zdroje příjmů.
Uspokojení poptávky po potravinách ze strany stále početnější světové populace si vyžádá nové zemědělské produkty, technologie a postupy vedoucí ke zvýšení produktivity.
Řešení založená na blahodárných mikrobech budou pro tyto inovace klíčová.
Pro vědce zabývající se podobně jako já zemědělstvím není žádná oblast týkající se budoucích generací důležitější než potravinová bezpečnost.
Dobré je, že v době, kdy hledáme nové cesty, jak podnítit plodiny k vyšším výkonům, jsou nejslibnější technologie přirozené – spí v půdě pod našima nohama a čekají, až je někdo objeví.
Pošlapávání lidských práv v Gaze
Atlanta – Svět je svědkem příšerného zločinu proti lidským právům v Gaze, kde je jeden a půl milionu lidských bytostí uvězněno téměř bez jakéhokoli spojení s vnějším světem po moři, letecky či po souši.
Na veškeré obyvatelstvo dopadá brutální trest.
Izrael, s oporou ve Spojených státech, toto nepřijatelné týrání Palestinců v Gaze vystupňoval poté, co v parlamentu palestinské samosprávy získali v roce 2006 většinu křesel političtí kandidáti zastupující Hamás.
Všichni mezinárodní pozorovatelé volby jednomyslně posoudili jako čestné a spravedlivé.
Izrael a USA odmítly akceptovat právo Palestinců vytvořit vládu národní jednoty za účasti Hamásu a Fatahu a teď, po vnitřním střetu, ovládá Gazu samotný Hamás.
Jedenačtyřicet z celkem 43 vítězných kandidátů Hamásu, již žili na Západním břehu, je teď uvězněno v Izraeli, společně s dalšími deseti, kteří se ujali postů v krátce fungujícím koaličním kabinetu.
Nehledě na vlastní příklon v partajním zápase mezi Fatahem a Hamásem v okupované Palestině, nesmíme zapomínat, že ekonomické sankce a omezení dodávek vody, potravin, elektřiny a paliva způsobují v Gaze nesmírné strádání nevinných lidí, z nichž asi jeden milion jsou uprchlíci.
Touto neprodyšně uzavřenou oblastí pravidelně otřásají izraelské bomby a rakety a způsobují vysoký počet obětí mezi ozbrojenci i nevinnými ženami a dětmi.
Ještě před široce medializovaným zabitím ženy a jejích čtyř dětí z minulého týdne ilustrovala tento vzorec dění předchozí zpráva přední izraelské lidskoprávní organizace B’celem: od 27. února do 3. března bylo zabito 106 Palestinců.
Padesát čtyři z nich byli civilisté, kteří se neúčastnili bojů, a dvaceti pěti bylo méně než 18 let.
Během nedávné cesty po Středním východě jsem se snažil krizi lépe porozumět.
Jedna z mých návštěv vedla do Sderotu, jihoizraelské obce o asi 20 tisících obyvatelích, na niž často dopadají primitivní rakety odpalované z nedaleké Gazy.
Útoky jsem odsoudil jako ohavné a jako projev terorismu, neboť většina ze třinácti obětí za posledních sedm let byli lidé neúčastní bojů.
Poté jsem se sešel s předáky Hamásu, jak s delegací z Gazy, tak s čelnými představiteli v syrském Damašku.
Vyslovil jsem před nimi tentýž odsudek a vyzval je, aby vyhlásili jednostranné příměří nebo aby s Izraelem dojednali vzájemnou dohodu o dlouhodobějším ukončení všech vojenských aktivit v Gaze a jejím okolí.
Odpověděli, že takovéto jejich dřívější snahy druhá strana neopětovala a připomněli mi, že Hamás dříve prosazoval příměří v celé Palestině, včetně Gazy a Západního břehu, což Izrael odmítl.
Hamás pak veřejně předložil návrh na vzájemné příměří omezené výhradně na Gazu, což Izraelci zvážili a rovněž odmítli.
Vášnivé argumenty ohledně viny za to, že ve Svaté zemi nepanuje mír, je slyšet na obou stranách.
Izrael okupuje a kolonizuje palestinský Západní břeh, který se rovná přibližně čtvrtině (28,5%) velikosti státu Izrael, jak jej uznává mezinárodní společenství.
Některé izraelské náboženské frakce si nárokují právo na území na obou březích řeky Jordán a jiné tvrdí, že jejich 205 osad, kde žije asi 500 tisíc lidí, je nezbytných kvůli „bezpečnosti“.
Všechny arabské státy souhlasí s úplným uznáním Izraele, pokud splní klíčové rezoluce Organizace spojených národů.
Hamás souhlasí s přijetím jakéhokoli mírového urovnání dojednaného mezi palestinskou samosprávou prezidenta Mahmúda Abbáse a izraelským ministerským předsedou Ehudem Olmertem, jestliže jej v referendu schválí palestinský lid.
To přináší naději na pokrok, ale navzdory krátkým fanfárám a příznivým prohlášením na mírové konferenci loni v listopadu v Annapolisu v americkém státě Maryland došlo v procesu k regresi.
V Palestině bylo oznámeno devět tisíc nových bytových jednotek v izraelských osadách, na Západním břehu se zvýšil počet zátarasů na silnicích a dusivé sevření Gazy zesílilo.
Jednou věcí je, aby se ostatní lídři podvolili USA ohledně zásadních mírových vyjednávání, ale svět nesmí nečinně přihlížet, když se s nevinnými lidmi krutě zachází.
Je na čase, aby se vyslovily silné hlasy v Evropě, USA, Izraeli i jinde a tuto lidskoprávní tragédii postihující palestinský lid odsoudily.
Lži, hnusné lži a umělá inteligence
CAMBRIDGE – Algoritmy jsou předpojaté tak jako data, jimiž se krmí.
Předpojatá jsou přitom veškerá data.
Ani u „oficiálních“ statistik nelze předpokládat, že přestavují objektivní, věčná „fakta“.
Čísla, jež vlády publikují, zachycují společnost, jaká je teď, optikou toho, co za podstatné a důležité považují ti, kdo sestavují údaje.
Kategorie a klasifikace používané k orientaci v datech nejsou neutrální.
Tak jako měříme, co vidíme, máme také sklon vidět jen to, co měříme.
Jak se do širší škály tvorby politik rozšiřuje algoritmické rozhodování, vrhá nelítostné světlo na společenské předsudky, které bývaly skryté ve stínu shromažďovaných údajů.
Napínáním stávajících struktur a procesů do logických extrémů nás umělá inteligence (UI) nutí postavit se čelem tomu, jakou společnost jsme vytvořili.
Problém není jen v tom, že počítače jsou uzpůsobené tak, aby uvažovaly jako korporace, jak tvrdí můj kolega z Cambridgeské univerzity Jonnie Penn.
Je také v tom, že počítače přemýšlejí jako ekonomové.
Vždyť UI je tak neomylným provedením homo economicus, jak si jen člověk dokáže představit.
Jedná se o racionálně kalkulujícího, logicky konzistentního a na výsledek orientovaného činitele, schopného s omezenými výpočetními zdroji dosahovat požadovaných výsledků.
Co se týče „maximalizace užitku“, je mnohem efektivnější než kdokoli z lidí.
„Užitek“ je pro ekonomii tím, čím pro chemii kdysi býval „flogiston“.
Raní chemici měli hypotézu, že hořlavé látky obsahují skrytý prvek – flogiston – vysvětlující, proč látky při hoření mění podobu.
Jenže ať se vědci snažili sebevíc, potvrdit hypotézu se jim nikdy nepodařilo.
Vystopovat flogiston nedokázali z téhož důvodu, z jakého dnes ekonomové neodkážou nabídnout míru skutečného užitku.
Ekonomové koncepci užitku využívají, aby vysvětlili, co lidi vede k jejich rozhodnutím – co koupit, kam investovat, jak hodně pracovat: každý se snaží maximalizovat užitek v souladu se svými preferencemi a světonázory a v mantinelech tvořených omezenými příjmy či zdroji.
Užitek, ač neexistuje, je vlivná koncepce.
Zdá se naprosto přirozené předpokládat, že se každý snaží dělat to nejlepší pro sebe.
Pojem užitku užívaný ekonomy se navíc zrodil z klasického utilitarismu, jehož cílem je zajistit co nejvíc blaha pro co nejvíc lidí.
Většina z těch, kdo koncipují algoritmy, jsou, stejně jako moderní ekonomové kráčející ve stopách Johna Stuarta Milla, utilitaristé, přesvědčení, že pokud je „dobro“ známé, lze jej maximalizovat.
Tento předpoklad ale může přinášet zneklidňující důsledky.
Vezměme si kupříkladu, jak se algoritmy využívají k rozhodování, jestli si vězni zaslouží podmínečné propuštění.
Důležitá studie z roku 2017 zjistila, že algoritmy dokážou daleko lépe než člověk předpovědět recidivu a lze je využít ke snížení „míry věznění“ o víc než 40 % „bez nárůstu kriminality“.
Ve Spojených státech by pak bylo možné snížit počet vězněných, mezi nimiž jsou neúměrně zastoupeni černoši.
Co se ale stane, pokud podmínečné propouštění vězňů převezme UI a Afroameričané budou dál vězněni častěji než běloši?
Vysoce efektivní algoritmické rozhodování přináší takové otázky do popředí a nutí nás rozhodnout se přesně, jaké výsledky se mají maximalizovat.
Chceme pouze snížit celkový počet vězňů, nebo se máme zabývat i spravedlností?
Zatímco politika umožňuje mlžení a kompromisy, jimiž se takové balancování maskuje, počítačový kód vyžaduje jasnost.
Vzhledem k tomuto požadavku jasnosti je těžší ignorovat strukturální prameny společenských nerovností.
Ve věku UI nás algoritmy přinutí uvědomit si, jak se prostřednictvím způsobu využívání dat do současnosti přenášejí důsledky minulých společenských a politických střetů.
Díky skupinám jako AI Ethics Initiative a Partnership on AI se začala objevovat širší diskuse o etice UI.
Algoritmy UI ale samozřejmě dělají jen to, k čemu jsou naprogramovány.
Jádro otázky přesahuje využívání algoritmického rozhodování ve firemní a politické správě a otřásá samotnými etickými základy naší společnosti.
Rozhodně sice musíme vést debatu o praktických a filozofických kompromisech maximalizace „užitku“ pomocí UI, ale musíme se také věnovat sebereflexi.
Algoritmy nadnášejí zásadní otázky ohledně toho, jak jsme do současnosti organizovali společenské, politické a hospodářské vztahy.
Teď se musíme rozhodnout, jestli opravdu chceme současná společenská uspořádání vetknout do rozhodovacích struktur budoucnosti.
Vzhledem k politickému štěpení, k němuž nyní dochází po celém světě, se zdá, že nadešel vhodný okamžik napsat nový scénář.
Nepromarněme technologickou revoluci
LONDÝN – Veřejná diskuse o účincích automatizace a umělé inteligence (UI) se často soustředí na přínosy v oblasti produktivity pro firmy a ekonomiku na jedné straně a na potenciální negativa pro pracující na straně druhé.
Je tu však ještě zásadní třetí rozměr, který by se neměl přehlížet: dopad nových technologií na blahobyt.
Historicky mělo technologické novátorství na blahobyt pozitivní účinky přesahující rámec toho, co zachycují běžná ekonomická měřítka jako HDP.
Očkování, nová farmaceutika a inovace v lékařství jako rentgenové snímkování a magnetická rezonance ohromně prospěly lidskému zdraví a prodloužily život.
I země s celosvětově nejhoršími nadějemi dožití mají dnes delší průměrné délky života, než měly v roce 1800 země s nejlepšími nadějemi dožití.
Navíc zhruba třetina vzestupů produktivity, jež v uplynulém století přinesly nové technologie, se přetavila ve sníženou pracovní dobu, v podobě delšího ročního placeného volna a v některých vyspělých ekonomikách zkrácením pracovního týdne téměř na polovinu.
Teď, když se zavádí nová generace technologií, je otázkou, zda budou následovat podobné přínosy pro blahobyt, anebo zda obavy z technologické nezaměstnanosti vytvoří nové zdroje stresu a podetnou důvěru spotřebitelů a útraty.
Při hledání odpovědí na takové otázky je třeba se zaměřit na dva rozhodující faktory.
Prvním je potenciál inovací zlepšit blahobyt.
Zejména UI by zvýšením produktivity, vytvořením podhoubí pro nové výrobky a služby a otevřením dveří pro nové trhy mohla podstatně zvýšit kvalitu života lidí.
Výzkum McKinsey & Company zaměřený na současnou digitální transformaci zjišťuje, že uplatňování UI tak působí už teď a bude tak působit i nadále.
Nejúspěšnější navíc budou patrně firmy, které UI nezavádějí kvůli nahrazování pracovních sil a osekávání nákladů, nýbrž za účelem podněcování inovací; jak porostou, budou nabírat nové pracovníky.
Například ve zdravotnictví dává UI poskytovatelům možnost nabízet lepší a včasnější diagnózy život ohrožujících nemocí, jako je rakovina, jakož i terapie uzpůsobené potřebám konkrétního pacienta.
Druhým rozhodujícím faktorem je přístup, jejž k řízení nástupu nových technologií uplatní firmy a vlády.
UI vznáší důležité etické otázky, zejména v oblastech jako genomika a využívání osobních údajů, a nutnost získat nové dovednosti k obsluze chytrých strojů může vyvolávat stres a nespokojenost.
Přesuny pracujících napříč sektory mohou být zdrojem výrazného pnutí, jitřeného sektorovými nesoulady, mezemi mobility a náklady (časovými a finančními) rekvalifikace.
Zásadní je, že pnutí vyvolávaná na trhu práce dnešními průkopnickými technologiemi mohou postihovat segmenty populace, které byly v minulosti vůči takovým rizikům imunní.
Aby tvůrci politik předešli velkým výkyvům, měli by se zaměřit na zajištění rozsáhlých rekvalifikací, aby pracující vybavili dovednostmi „odolávajícími robotům“ a zajistili plynulost trhu práce.
Směrováním zavádění nových technologií do inovací zlepšujících blahobyt a řešením dopadů šíření technologií na trh práce můžeme zvýšit nejen produktivitu a příjmy, ale i délku života, což se zase zpětně může projevit vyšším HDP.
Spočítat pravděpodobné účinky inovací přispívajících ke zvyšování blahobytu je složitý proces.
V našem vlastním hodnocení jsme stavěli na metodách kvantifikace blahobytu, jež vyvinuli ekonomové Charles Jones a Peter Klenow ze Stanfordské univerzity, jakož i další v rozrůstajícím se oboru výzkumu štěstí.
Za pomoci schematického modelu konstantního odvracení rizik jako srovnávacího měřítka jsme zjistili, že Spojené státy a Evropa by z UI a dalších průkopnických technologií mohly mít přínosy pro blahobyt přesahující ty, které v posledních desetiletích přinesly počítače a dřívější formy automatizace.
Na druhou stranu, pokud technologická transformace nebude náležitě řešena, USA a Evropa by mohly zaznamenat pomalejší růst příjmů, vzestup nerovnosti a nezaměstnanosti a úbytky volného času, zdraví a dlouhověkosti.
Jedním z obsažných zjištění našeho výzkumu je, že k ohrožení příjmů a zaměstnanosti dochází ve všech pravděpodobných scénářích, což znamená, že tato rizika nelze odmítat ani přehlížet.
Pokud se předvídatelné nepříznivé účinky přechodu na automatizovanou znalostní ekonomiku nebudou řešit, mohlo by dojít ke zmaření mnoha potenciálních přínosů.
Tvůrci politik by se měli chystat na rekvalifikační úsilí v rozsahu amerického zákona o opětovném přizpůsobení vojáků z roku 1944.
Kromě jiného mají dnes vlády při poskytování vzdělání a úpravě osnov zásadní úkol klást důraz na odborné dovednosti a digitální gramotnost.
Mohou také využít veřejných výdajů, aby snížily inovační náklady pro podniky a prostřednictvím zadávání veřejných zakázek a otevřených trhů směrovaly technologický rozvoj k produktivním cílům.
Zvládnout tuto výzvu musí ale také lídři v podnikání.
Pokud firmy ve vztahu k UI a automatizaci přijmou přístup osvíceného vlastního zájmu – jemuž říkáme „technologická společenská zodpovědnost“ –, mohou zajistit užitek jak pro společnost, tak pro své vlastní hospodářské výsledky.
Vždyť produktivnějším pracujícím lze vyplácet vyšší mzdy a tím posilovat poptávku po výrobcích a službách.
Abychom zužitkovali dalekosáhlé přínosy digitálních technologií, UI a automatizace, budeme muset najít pečlivou rovnováhu a rozvíjet jak inovace, tak dovednosti, které dokážou zvládnout síly, jež inovace uvolní.
Lepší globální rámec pro skoncování s AIDS
STOCKHOLM, ŽENEVA – Tento týden oslavujeme obrovský pokrok, který jsme učinili v boji proti HIV a AIDS.
V mnoha zemích se silnými zdravotnickými systémy už HIV není rozsudkem smrti, nýbrž chronickým onemocněním.
A Afrika dosáhla klíčového milníku: počet Afričanů nastupujících léčbu HIV letos přesáhne počet Afričanů, kteří se tímto virem nakazí.
Ačkoliv však slavíme, musíme zároveň oplakávat 1,1 milionu osob, jež kvůli tomuto onemocnění letos přišly o život.
Virem HIV se stále nakazí 6000 lidí denně a AIDS zůstává hlavní příčinou úmrtí dětí, adolescentů a žen v Africe.
Hnutí proti AIDS inspirovalo nás všechny k pomoci lidem, kteří jsou nadále ponecháváni napospas osudu, a k závazku skoncovat s AIDS jednou provždy.
Naštěstí už máme know-how, zdroje a zejména politický impulz k tomu, abychom toho dosáhli, a členské státy Organizace spojených národů přišly na letošním jednání na vysoké úrovni o ukončení AIDS s ambiciózními závazky, které nás nasměrují na dráhu vedoucí k rychlému splnění našeho cíle.
A co víc, Kanada v září hostila úspěšnou konferenci o financování Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, z jejíhož výtěžku ve výši téměř 13 miliard dolarů budou doplněny zdroje fondu pro období let 2017-2019.
Jednotlivé země zatím zvýšily své domácí investice a mezinárodní partneři – velcí i malí – zachovali svou podporu, díky čemuž dosáhneme částky 26 miliard dolarů, která bude zapotřebí pro globální reakci na AIDS v roce 2020.
Financování některých částí globálního zdravotnického systému ovšem nestačí.
Mezinárodní společenství musí zaujmout celostní přístup a posílit architekturu globální reakce, která bude zahrnovat jasné rozdělení činností a hladkou spolupráci různých protagonistů.
Konečným cílem takového rámce musí být podpora zdravotnických systémů v jednotlivých zemích aktivizací veřejných i soukromých aktérů na všech úrovních v dané zemi tak, aby všechna zařízení – od veřejné nemocnice v hlavním městě až po venkovskou kliniku – byla řádně zaopatřená.
Švédsko je hrdé na to, že pokračuje ve své podpoře Globálního fondu; na zářijové doplňovací konferenci se zavázalo k vyčlenění částky 2,5 miliardy švédských korun (271 milionů dolarů).
Globální fond je zdaleka největším multilaterálním zdrojem financování boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii; stejně jako Globální aliance za vakcíny a imunizaci (dnes známá jako Gavi, aliance za vakcíny) je však součástí globální architektury a spoléhá se na řadu různých partnerů, aby mohl efektivně poskytovat pomoc.
Pokud tedy vyschne státní podpora jiných organizací působících v oblasti globálního zdraví – například UNAIDS, Světové zdravotnické organizace nebo Rozvojového programu OSN –, pak se trvalý pokrok v boji proti HIV a AIDS ocitne v ohrožení.
Poskytování nezbytné podpory bude vyžadovat vzájemnou koordinaci činnosti dárců tak, aby všechny části stávající architektury řízení globálních zdravotnických otázek byly dostatečně financované.
Díky tomu bude zajištěno, že všechny země – a zejména všichni lidé – obdrží potřebnou podporu.
Organizace UNAIDS představuje silný příklad mezinárodní spolupráce, když organizuje partnery kolem společné Strategie 2016-2021 s cílem skoncovat s AIDS.
Toto jedinečné a novátorské partnerství sdružuje 11 agentur OSN poskytujících společnou podporu, přičemž každá z nich disponuje znalostmi z různých sektorů a mobilizuje různé vládní instituce.
Mezi jeho partnery patří lídři firem, komunit a náboženských organizací, ale i učitelé, soudci, členové bezpečnostních složek, poslanci a mnoho dalších postav, které sice stojí mimo zdravotnický sektor, avšak jejich počínání má na zdravotnictví a jeho výsledky přesto velký dopad.
Jedním z úkolů UNAIDS je podněcovat národní vlády k tomu, aby udržovaly boj proti AIDS na předních příčkách agendy veřejného zdraví a aby investovaly do společného úsilí o skoncování s touto nemocí.
Zároveň je to jediná organizace, která má mandát stanovovat normy a standardy globální reakce na AIDS, což znamená, že hraje klíčovou roli v současném mezinárodním rámci.
UNAIDS udržuje těsný partnerský vztah s Globálním fondem.
Je přítomna ve více než 80 zemích a její regionální týmy poskytují technickou podporu a strategické informace, čímž pomáhají Globálnímu fondu vyčleňovat granty na správné programy, místa a populace, a to v dostatečném měřítku.
Navíc pomáhá vytvářet sociální, právní a politické podmínky k tomu, aby lidé mohli využívat zdravotnických služeb – v neposlední řadě podporou rovnosti pohlaví a zajišťováním, aby osoby s vyšším rizikem nákazy HIV nečelily diskriminaci.
UNAIDS se na všech úrovních angažuje s občanskou společností, když přesměrovává mezinárodní reakci na AIDS tak, aby podporovala rovnost, důstojnost a lidská práva po celém světě.
Pracuje také na rozšiřování politického prostoru pro občanskou společnost – a na investicích do ní.
Navzdory široce pojatému mandátu a mnoha funkcím však UNAIDS postrádá dostatečné zdroje, což ohrožuje minulé úspěchy i budoucí programy a představuje to hrozbu pro lidi a komunity závislé na život zachraňující podpoře, kterou tato organizace zprostředkovává.
Švédsko a UNAIDS budou spolupracovat na zajištění, aby mezinárodní reakce na AIDS i nadále transformovala životy – a zachraňovala je.
Budeme zajišťovat ženám a dívkám bezpečí, posilovat jejich roli a starat se o to, aby byly slyšet i hlasy zranitelných populací.
Současně s tím však musí mezinárodní společenství posílit stávající rámec řízení otázek globálního zdraví.
Jak v září uvedl v Montrealu švédský premiér Stefan Löfven, „dnes se zaměřujeme na Globální fond, ale zítra nezapomeňme poskytnout dostatečné financování celé globální zdravotnické architektuře“.
Je načase, aby mezinárodní společenství tuto výzvu naplnilo tím, že se zaváže k podpoře naší globální zdravotnické infrastruktury tak, aby žádná agentura – a také žádná země a osoba – nezůstala opomenuta.
AIDS, NCD a abeceda organizace
ŽENEVA – Nepřenosné či neinfekční nemoci (NCD), jako jsou srdeční onemocnění, mrtvice, rakovina, cukrovka nebo chronická obstrukční plicní nemoc, jsou příčinou 70% všech úmrtí.
Existují nezvratné důkazy, že kouření tabáku, nedostatek pohybu, nezdravá strava a přemíra alkoholu zvyšují pravděpodobnost předčasného úmrtí v důsledku NCD.
Přestože se však o rizicích všeobecně ví, globální obezita se šíří téměř bez kontroly a spotřeba tabáku a alkoholu nadále stoupají.
Za této situace se sítě NCD aliancí sešly 9. až 11. prosince na druhém fóru Globální NCD aliance ve Spojených arabských emirátech.
Při hledání řešení, jak dostat NCD pod kontrolu, by se tyto skupiny měly inspirovat hnutím boje proti AIDS.
Lidé žijící s virem HIV nebo tímto virem zasažení jsou i nadále hnacím motorem úsilí o adekvátní reakci a jejich jedinečná forma mobilizace je významnou příčinou pokroku.
Bitva ještě neskončila, avšak aktivisté boje proti AIDS vědí, že ji lze vyhrát.
Také mobilizované NCD hnutí může obrátit trend proti této epidemii.
Přesto Richard Horton, šéfredaktor časopisu Lancet, ještě v roce 2015 přirovnal NCD komunitu k „semikomatózní duši, která potřebuje elektrický šok“.
Dodal: „Kdo však má odvahu ho uštědřit?“
Domníváme se, že od aktivistů boje proti AIDS si lze vzít různá ponaučení.
V době, kdy se na prevenci NCD zaměřuje globální pozornost, by si lidé snažící se o kontrolu preventabilních onemocnění měli vzít příklad z „abecedy“ organizace boje proti AIDS.
Prvním písmenem, nad nímž by se NCD komunita měla zamyslet, je „A“ jako „aktivismus“.
Každý člověk starší čtyřiceti let si vzpomene na záběry, na nichž aktivisté boje proti AIDS organizovali na vědeckých setkáních po celém světě protesty, při nichž se vydávali za mrtvé.
Ve Spojených státech se aktivisté boje proti AIDS vydali do ulic, a v říjnu 1988 dokonce dosáhli jednodenního uzavření sídla Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.
Zároveň lobbovali u vlád a farmaceutických společností z celého světa za větší dostupnost léčiv.
Tento aktivismus stále pokračuje a měl by sloužit jako modelový příklad akcí i pro NCD.
Za druhé musí NCD komunita zaujmout smělejší přístup k rozpočtům – právě rozpočty („budgets“) představují písmeno „B“ ve strategii boje proti AIDS.
Občanské organizace a lidový aktivismus sice mohou na počátku rozproudit energii, avšak organizace a provoz široce pojaté koalice vyžaduje peníze.
Hnutí boje proti AIDS to dávalo od počátku jasně najevo a účinně lobbovalo za prostředky na podporu svého boje a zodpovědnosti.
„C“ znamená koalice: bojovníci proti AIDS rychle pochopili, že pokrok se dostaví jen za předpokladu rozmanité podpory.
Navázali spojenectví mezi lidmi žijícími s HIV a lidmi s jinými starostmi, například s bojovníky za práva žen, za ochranu duševního vlastnictví, za správnou výživu či bydlení.
Tematicky zaměřené koalice a kampaně fungují nejlépe, když svedou dohromady osobnosti zevnitř i vně vládních struktur a poté zkombinují jejich pohledy na věc a znalosti.
Bojovníci proti AIDS také pochopili, že má-li se podpora rozšířit, je nutné na epidemii reagovat na všech frontách.
Proto byla písmenem „D“ neboli determinantem úspěchu snaha upoutat pozornost na vzájemnou provázanost jednotlivých úkolů.
Například lobbování u vedoucích školských představitelů, aby dívky chodily déle do školy, přispělo k tomu, že se mladým lidem vštípily znalosti a schopnosti potřebné k tomu, aby sami dělali chytrá rozhodnutí, kdy a s kým budou provozovat bezpečný sex.
Stejně tak byly navázány vztahy se skupinami bojujícími proti chudobě, nerovnosti pohlaví a podvýživě – kteréžto faktory rovněž sehrály roli při vzniku krize kolem AIDS.
Příčiny NCD nejsou o nic izolovanější a rovněž vyžadují multioborový přístup k prevenci.
Angažovanost – neboli písmeno „E“ jako „engagement“ – pomohla bojovníkům proti AIDS získat tak velký vliv.
Nechali se inspirovat u hnutí za práva tělesně postižených, které prosazovalo heslo „Nic o nás bez nás“, a požadovali zastoupení v orgánech zřízených za účelem řešení této nemoci.
Organizace UNAIDS například zůstává jedinou agenturou Organizace spojených národů, v jejíž správní radě mají několik křesel zástupci občanské společnosti.
Tato norma je v hnutí boje proti AIDS tak silně zakořeněná, že by bylo téměř nemyslitelné, aby se jakékoliv setkání o AIDS uskutečnilo bez zástupců komunity.
Hnutí za prevenci onemocnění musí také přesvědčivě formulovat kontext a písmeno „F“ neboli „formulace“ představovalo nezbytnou součást snahy bojovníků proti AIDS získat podporu politických lídrů.
Přístup k léčbě AIDS byl například formulován jako otázka ekonomické spravedlnosti.
Zasazení problému do tohoto kontextu vedlo k dramatickému snížení cen léčiv, takže dnes více než polovina lidí s HIV v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích podstupuje léčbu.
V případě AIDS byla neméně důležitým kontextem, který je vysoce relevantní i pro hnutí NCD, otázka zodpovědnosti.
Bojovníci proti AIDS tvrdě pracovali na tom, aby přesunuli těžiště zodpovědnosti z volby životního stylu jednotlivce na stát, který by měl poskytovat zdravotní péči a odbourávat právní diskriminaci.
V debatě o AIDS hrála významnou roli také genderová otázka – tedy písmeno „G“.
Virus HIV byl zpočátku považován za „nemoc gayů“ a genderová identita byla v prvních letech doslova zakódovaná v DNA hnutí boje proti AIDS.
Genderové dimenze NCD nejsou o nic méně důležité; pro pochopení se stačí zamyslet nad tím, jak dnes vypadá marketing alkoholu a tabáku.
Také genderová otázka se proto musí stát jedním z těžišť úsilí o prevenci NCD.
A konečně je zde písmeno „H“ neboli „human rights“.
Lidská práva představovala samotný základ reakce na AIDS.
Vedly se kampaně proti diskriminaci na pracovišti, ve školách a ve zdravotnických centrech.
Strategické soudní spory pomohly zajistit rovnost před zákonem.
Hnutí boje proti AIDS odmítalo organizovat velké konference v zemích, jejichž zákony trestaly lidi žijící s HIV.
Hnutí NCD by mohlo zvolit podobnou taktiku, například odmítáním setkávat se ve státech, které neomezují reklamu na potraviny škodlivé dětem.
Seznam ponaučení z boje proti AIDS by mohl pokračovat přes celou abecedu, ale skončit u písmene „H“ je nejspíš namístě vzhledem k tomu, že právě lidská práva byla hnacím motorem reakce na AIDS a podobnou roli by měla hrát i v případě NCD.
Chudoba, vyčleňování a sociální i ekonomická marginalizace vystavují lidi vyššímu riziku HIV.
U NCD tomu není jinak.
V případě epidemie AIDS byla první reakcí mainstreamu otázka: „Proč se tamti lidi nerozhodují lépe?“ Hnutí boje proti AIDS dalo jasně najevo, že taková otázka je nesprávná.
Dnes, kdy je 70% planety ohroženo předčasným úmrtím v důsledku preventabilních onemocnění, jsou „tamtěmi lidmi“ mnozí z nás.
Komunity NCD a AIDS se od sebe mohou navzájem učit.
Až spojíme síly, budeme jako hnutí silnější.
Názory vyjádřené v tomto článku nemusí nutně odrážet stanoviska UNAIDS.
Pomoc funguje
NEW YORK – Kritikové zahraniční pomoci se mýlí.
Stále vydatnější příval dat ukazuje, že úmrtnost v mnoha chudých zemích prudce klesá a že v tom klíčovou roli hrají programy zajištění zdravotní péče podporované ze zahraniční pomoci.
Pomoc funguje; zachraňuje životy.
Jedna z nejnovějších studií, kterou vypracovali Gabriel Demombynes a Sofia Trommlerová, ukazuje, že novorozenecká úmrtnost (počet úmrtí dětí mladších jednoho roku) v Keni v posledních letech prudce klesá.
Značnou část tohoto poklesu přitom studie připisuje mohutnému zvýšení počtu protimalarických síťových lůžek.
Tato zjištění se shodují s významnou studií úmrtnosti na malárii, jejímž autorem je Chris Murray a další a která rovněž odhalila významný a rychlý pokles úmrtí způsobených malárií po roce 2004 v subsaharské Africe jako důsledek opatření na kontrolu malárie, podporovaných ze zahraniční pomoci.
Vraťme se o dvanáct let zpátky.
V roce 2000 se Afrika potýkala se třemi velkými epidemiemi.
AIDS zabíjel více než dva miliony lidí ročně a rychle se šířil.
Počet případů malárie se také zvyšoval kvůli rostoucí rezistenci tohoto parazita vůči tehdejším standardním lékům.
A na vzestupu byla i tuberkulóza, částečně v důsledku epidemie AIDS a částečně kvůli nástupu rezistentního kmene TBC.
Kromě toho umíraly statisíce žen ročně při porodu, protože neměly přístup k bezpečnému porodu na klinice nebo v nemocnici ani k akutní lékařské pomoci, když to bylo zapotřebí.
Tyto vzájemně provázané krize podnítily akci.
Členské země Organizace spojených národů přijaly v září 2000 takzvané rozvojové cíle tisíciletí (MDG).
Tři z osmi MDG – snížení počtu úmrtí dětí, snížení počtu úmrtí matek a potírání epidemických nemocí – se přitom zaměřují přímo na zdraví.
Také Světová zdravotnická organizace zveřejnila velkou výzvu k navýšení rozvojové pomoci v oblasti zdravotnictví.
A vedoucí afričtí představitelé pod vedením tehdejšího nigerijského prezidenta Oluseguna Obasanja si předsevzali, že budou bojovat s epidemiemi na kontinentu.
Nigérie hostila dva přelomové summity – o malárii v roce 2000 a o AIDS v roce 2001 –, které zapůsobily jako rozhodující pobídka k akci.
Na druhém z těchto summitů vyzval tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan k vytvoření Globálního fondu pro boj proti AIDS, TBC a malárii.
Globální fond zahájil činnost v roce 2002 a sloužil k financování programů prevence, léčby a péče u tří zmíněných nemocí.
Státy s vysokými příjmy navíc konečně souhlasily, že sníží své pohledávky vůči silně zadluženým chudým zemím, což těmto zemím umožnilo utrácet víc peněz na zdravotnictví a méně peněz na ochromující splátky věřitelům.
Také Spojené státy podnikly určité kroky, když přijaly dva významné programy – jeden pro boj proti AIDS a druhý pro boj s malárií.
Miléniový projekt OSN doporučil v roce 2005 konkrétní způsoby, jak rozšířit primární zdravotní péči v nejchudších zemích, kdy státy s vysokými příjmy pomáhaly hradit náklady, které nejchudší země nedokázaly platit samy.
Valné shromáždění OSN podpořilo mnohá doporučení projektu a ta se pak v bezpočtu nízkopříjmových zemí realizovala.
V důsledku celého tohoto úsilí se objem dárcovské pomoci skutečně začal prudce zvyšovat.
V roce 1995 činila celková hodnota pomoci určené na zdravotnictví zhruba 7.9 miliard dolarů.
Tento nedostatečný objem pak pomaličku vzrostl až na 10,5 miliard v roce 2000.
Do roku 2005 ovšem roční objem pomoci určené na zdravotnictví vyskočil o dalších 5,9 miliard a do roku 2010 se celková částka zvýšila ještě o 10,5 miliard, takže v posledně zmíněném roce dosáhla 26,9 miliard dolarů.
Rozšířené financování umožnilo realizaci velkých kampaní proti AIDS, TBC i malárii, dále významnou podporu bezpečných porodů a rozšíření vakcinace včetně téměř úplného vymýcení obrny.
V oblasti veřejného zdraví bylo vyvinuto a zavedeno mnoho novátorských metod.
V zemích s vysokými příjmy žije miliarda lidí a celkový objem pomoci v roce 2010 činil přibližně 27 dolarů na osobu v dárcovských zemích – pro tyto lidi je to skromná částka, která však nejchudším lidem na světě dokáže zachránit život.
Úspěchy v oblasti veřejného zdravotnictví lze dnes vidět na mnoha frontách.
V roce 1990 zemřelo přibližně 12 milionů dětí do pěti let věku.
Do roku 2010 se toto číslo snížilo na zhruba 7,6 milionu – stále je to příliš mnoho, ale rozhodně jde o historické zlepšení.
Počet úmrtí afrických dětí na malárii klesl ze zhruba milionového maxima v roce 2004 na přibližně 700 000 v roce 2010 a počet úmrtí těhotných žen v letech 1990 až 2010 celosvětově klesl téměř o polovinu, z odhadovaných 543 000 na 287 000.
Dalších 10-15 miliard dolarů každoroční pomoci (tzn. navýšení zhruba o 10-15 dolarů na osobu ve vysokopříjmovém světě, přičemž celková pomoc by v takovém případě dosáhla kolem 40 miliard dolarů ročně) by v nadcházejících letech umožnilo ještě větší pokrok.
MDG v oblasti veřejného zdraví by se pak daly splnit i v mnoha nejchudších zemí světa.
Bohužel se v uplynulém desetiletí – a vlastně dodnes – na každém kroku vyskytovali skeptikové, kteří sborově argumentovali proti potřebné pomoci.
Opakovaně tvrdili, že pomoc nefunguje, že se fondy jednoduše vyplýtvají, že protimalarická síťová lůžka nelze rozdávat chudým, protože ti je nebudou používat, že chudí lidé nebudou řádně užívat léky proti AIDS a tak dále a tak dále.
Jejich útoky byly a jsou neúnavné (sám jsem si jich hezkých pár užil).
Odpůrci pomoci nejsou pouze pomýlení.
Jejich halasná nevraživost stále ohrožuje financování, které je zapotřebí ke splnění úkolu: ke snížení dětské a mateřské úmrtnosti na takovou úroveň, aby byly v nejchudších zemích splněny do roku 2015 rozvojové cíle tisíciletí, a k následnému pokračování v činnosti tak dlouho, aby měli nakonec přístup k základním zdravotnickým službám všichni lidé všude na světě.
Deset let výrazného zlepšování výsledků zdravotní péče usvědčilo skeptiky z omylu.
Pomoc určená pro zdravotnictví pomáhá – a to skvěle – při záchraně a zlepšování životů.
Pokračujme v podpoře těchto životně důležitých programů, které podporují důstojnost a blaho všech lidí na planetě.
Úsvit klimaticky ohleduplné letecké dopravy
MONTREAL – Jak se svět rostoucí měrou propojuje, poptávka po letecké přepravě sílí.
Očekává se, že během následujících několika let se do oblak vznese 30 000 nových velkých letadel.
Máme-li však růst letecké dopravy zachovat, aniž bychom zhoršovali globální oteplování, musíme urychleně snížit letecké emise CO2, které jsou podstatné, leč nevztahuje se na ně pařížská klimatická dohoda, s níž loni v prosinci souhlasilo přes 190 zemí.
Naštěstí nadešel vhodný okamžik vazbu mezi růstem vzdušné přepravy a leteckými emisemi přetnout.
V Montrealu se tento týden sešli zástupci 191 zemí na 39. schůzi Mezinárodní organizace OSN pro civilní letectví (ICAO) a po desetiletích rozepří se shodli na klimatické dohodě pro leteckou oblast.
Nová rámcová dohoda ICAO usiluje o „uhlíkově neutrální růst“ v mezinárodním letectví od roku 2020 a svým stěžejním bodem činí globální tržně založené opatření, které má leteckým společnostem pomoci k finančně přijatelné možnosti nastavit strop emisí na hladiny roku 2020.
Bude-li realizováno, stane se prvním stropem uhlíkových emisí v globálním odvětví, které markantně nezvýší ceny pro spotřebitele.
Aerolinie přitom budou nakupovat úbytky emisí z jiných sektorů ekonomiky, takže napumpují miliardy dolarů do nízkouhlíkového rozvoje po celém světě.
Prvních šest let bude tato rámcová dohoda platit jen na lety mezi zeměmi, které ji dobrovolně přijaly, což znamená, že ICAO bude muset pobídnout k dostatečné účasti, aby byl program účinný.
Přístup založený na dobrovolném přistupování má své kritiky, ale otázka, zda je program zaškatulkován jako „dobrovolný,“ či „závazný,“ je nepodstatná, protože mezinárodní úmluvy obecně platí jen pro ty suverénní země, které se rozhodly je přijmout.
Ochotu podepsat se pod dohodu ICAO už dalo najevo asi 64 zemí a společně zodpovídají za téměř 80 % očekávaného růstu emisí CO2 nad hladiny roku 2020.
Není to sice 100 %, ale je to skvělý začátek a lze očekávat, že se přidají další země, až uvidí, jak ostatní sklízejí plody nízkouhlíkového rozvoje.
Ucelený globální rámec, který zavede jasná a předvídatelná měřítka plnění povinností, namísto regulatorní mozaiky, která se stát od státu liší a komplikuje mezinárodní podnikání, uvítají samotné aerolinie.
Ve snaze minimalizovat náklady na splnění požadavků – a jelikož environmentální udržitelnost je dnes klíčovým ukazatelem konkurenční schopnosti pro zákazníky i investory – budou patrně letecké společnosti pobízet země, kde podnikají, aby se k programu ICAO přidaly.
Nová dohoda představuje obrovskou příležitost, jak předejít emisím 2,5 miliardy tun CO2 během prvních 15 let – ekvivalentu odstranění zhruba 35 milionů aut ze silničního provozu každý rok, kdy bude program v účinnosti.
Přední výrobce jako Boeing, Airbus, Bombardier a Embraer – kteří už investují do tišších letadel s nižší spotřebou i do zlepšování efektivity stávající modelů – dohoda také pobídne k vývoji čistějších technologií, které jim umožní kupovat méně emisních kompenzací.
Rámcová dohoda z Montrealu však není kompletní a je nezbytné rychle dopracovat zásadní detaily, aby letecké společnosti mohly začít plánovat, jak nové environmentální cíle splní.
Vyspělé země už nabídly pomoc se zaváděním globálního tržně založeného opatření, u něhož se doufá, že otevře dveře investicím do rozvíjejících se ekonomik, které se stávají novými leteckými tahouny.
Pokud tyto země dokážou přeskočit staré technologie, mohou se stát novými lídry v uhlíkově prozíravém létání.
Měly by se chopit příležitosti, která se jim nabízí, a přistoupit k rámci ICAO, aby jejich výrobci měli před sebou jasnou a předvídatelnou cestu vpřed.
Loni během pařížských rozhovorů o klimatu jsme byli svědky síly společného globálního postupu při řešení změny klimatu.
Během měsíců před konferencí ohlásilo své cíle v oblasti snižování emisí celých 187 zemí, velkých i malých, vyspělých i rozvojových, což dalo do pohybu směřování k dosažení významné dohody.
Pařížská klimatická dohoda je na cestě k nabytí účinnosti v nadcházejících měsících, rychleji, než všichni považovali za možné, takže naše hybná síla doposud neopadla.
Dohoda ICAO je další vzedmutí v mezinárodní bitvě proti změně klimatu.
Společně tyto dvě dohody pozvednou naše naděje na dosažení environmentálně udržitelného hospodářského růstu.
Když dnes očistíme svou uhlíkovou stopu, budoucí generace cestujících ze všech zemí budou mít možnost z okénka v letadle pohlédnout na zdravou planetu.
Evropská “Airpokalypsa“
SINGAPUR – Evropští politici rádi poučují zbytek světa o znečištění ovzduší.
Oblíbeným cílem jejich kritiky je Asie a zejména Čína.
Někdy to opravdu vypadá tak, jako kdyby žádná konference o životním prostředí nebyla úplná bez prezentace evropských tvůrců politiky na téma předpokládaných “nejlepších postupů“ jejich kontinentu, ze kterých by si měl zbytek světa vzít příklad.
Pokud jde však o znečištění ovzduší, Evropa by měla zvážit, zda by nebylo vhodné méně mluvit a více poslouchat.
Znečištění ovzduší je v Evropě rostoucí starost.
Světová zdravotnická organizace ho nazvala “největším samostatným rizikem pro zdraví a životní prostředí“ kontinentu, kdy odhaduje, že 90% evropské populace je vystaveno venkovnímu znečištění, které přesahuje pokyny WHO pro kvalitu ovzduší.
V roce 2010 předčasně zemřelo kvůli venkovnímu a vnitřnímu znečištění ovzduší zhruba 600 000 Evropanů a ekonomické náklady byly vyčísleny na 1,6 bilionu dolarů, přibližně 9% HDP Evropské unie.
Londýn a Paříž trpí zvláště závažnými problémy v kvalitě ovzduší.
Úroveň oxidu uhličitého v některých částech Londýna běžně dosahuje 2-3 násobku doporučených limitů.
Ve Spojeném království zabije ročně znečištění ovzduší 29 000 lidí, což ho staví na druhé místo hned za kouření z hlediska důvodů pro předčasné úmrtí.
Paříž je na tom možná ještě hůře; v dubnu, kdy úrovně znečištění překonaly ty v Šanghaji, zavedlo město částečný zákaz ježdění a veřejnou dopravu zdarma.
Bohužel, evropští tvůrci politiky asi na tuto výzvu nestačí.
George Osborne, britský ministr financí, argumentoval proti britskému vedoucímu postavení v boji proti klimatickým změnám.
“Nezachráníme planetu tím, že zavřeme naše ocelárny, hliníkové hutě a továrny na papír,“ uvedl v roce 2011.
Osborne v tom není sám.
S ohledem na evropské politiky, kteří tvrdí, že zavedení ekologických záruk by ublížilo již tak slabé ekonomice EU, není překvapením, že opatření k omezení znečištění ovzduší nedosahují kýžených výsledků.
Navrhované standardy EU pro regulaci emise toxických plynů uhelnými elektrárnami jsou dokonce méně přísné než ty v Číně, jak poznamenalo hnutí Greenpeace.
Přesto někteří evropští politici volali po jejich ještě větším zmírnění a Maďarsko dokonce po jejich úplném zrušení.
Aby bylo jasno, úrovně znečištění ovzduší v Asii jsou opravdu znepokojivé.
Podle žebříčku kvality ovzduší Yale University z roku 2014 je v Asii devět z deseti nejznečištěnějších zemí na světě.
Nové Dillí je hodnoceno jako neznečištěnější město na zemi, s úrovní znečištění ovzduší přesahující bezpečné hodnoty šedesátkrát.
Díky nezdravému vzduchu v Pekingu vyplácejí zahraniční firmy zaměstnancům zde pracujícím “bonus za strádání” a to až do výše 30%.
Tvůrci politiky v Asii ale přinejmenším tento problém rozpoznali a přijímají kroky vedoucí k jeho řešení.
Kupříkladu Čína vyhlásila “válku znečištění.”
Peking, kdysi nazývaný mezinárodními médii “Greyjing,“ například do roku 2017 investuje 121 miliard dolarů na boj se znečištěním ovzduší.
V centru čínských opatření stojí vylepšený systém veřejné dopravy, zelený obchod a revize energetiky.
Vláda se v centrech měst rozhodla instalovat zastávky autobusů na každých 500 metrech, snížit clo na 5% či ještě méně na seznam 54 ekologického zboží, a vyřadit z provozu mnoho zastaralých a neefektivních uhelných elektráren.
Do roku 2030 je předpokládán růst o 20% v podílu nefosilních paliv na primární spotřebě energie.
Je pravděpodobné, že tyto cíle budou přísně sledovány, vzhledem k silné politické podpoře z nejvyšších pater.
Paralelně s tím se indické vlády států Gujarat, Maharashtra a tamilské Nadu chystají spustit celosvětově první cap-and-trade plán pro částice.
Nejvyšší soud v Indii dokonce navrhl extra daň ze soukromých naftových vozidel v Novém Dillí.
Další části Asie také podnikají kroky ke zlepšení kvality ovzduší.
Vietnam plánuje v nadcházejících letech vystavět osm městských vlakových linek.
Bangkok, který se vypořádává ze znečištěním ovzduší od 90. let, vysázel 400 000 stromů.
A Japonsko nabízí dotace na vodíková vozidla a vytváří nové pěší zóny.
Evropa by se měla, jakožto jeden z nejbohatších světových regionů, snažit stát v popředí snah o ekologickou udržitelnost.
Když však dojde na znečištění ovzduší, měli by evropští tvůrci politiky přestat kázat ostatním a začít se spíše soustředit na řešení vlastních problémů.
Japonská proměna?
ÓSAKA – Včerejší drtivé vítězství Demokratické strany (DS) v japonských všeobecných volbách skoncovalo se systémem dominance jedné strany, jemuž od roku 1955 bez přerušení vévodila všezahrnující Liberálně demokratická strana (LDS).
Po většinu uplynulého desetiletí DS nebyla považována za životaschopnou alternativu k LDS, ačkoliv to vypadalo, jako by vytvářely rádoby systém dvou stran.
Dvacet let po skončení studené války Japonsko konečně bude mít vládní systém odpovídající světu po studené válce.
Japonská veřejnost si je i teď schopností DS vládnout stále nejistá a je skeptická vůči jejím programům přerozdělování bohatství, líčeným v růžových barvách, jimž chybí solidní financování.
Veřejnost si rovněž plně uvědomuje, že ideologicky rozdrobené DS chybí pragmatická a soudržná zahraniční a bezpečnostní politika.
DS přesto bude sestavovat příští vládu, kvůli veřejnému znechucení LDS.
Ta v uplynulých čtyřech letech projevila naprostou neschopnost reagovat na klíčové otázky celonárodního zájmu: penze, nezaměstnanost a třepící se síť sociálního zabezpečení.
LDS navíc sužoval řetězec menších skandálů a neustálé břídilství.
Skutečnost, že LDS během necelého roku musela nasadit tři různé ministerské předsedy, jasně ukázala, že mocenské jádro strany zkolabovalo.
Až se DS dostane k moci, okamžitě narazí na rozsáhlou byrokracii a pevně zakotvené mandaríny, kteří obvykle sabotují veškeré snahy o správní reformu, která ohrožuje jejich moc a skryté zájmy.
Ostatně ihned po volbách nastává doba rozpočtových odhadů pro příští fiskální rok.
Čísla, která se budou prezentovat, jsou výsledkem zdlouhavého procesu, během něhož byrokracie vedla podrobné konzultace s LDS.
Takže nebude-li chtít DS prolomit pravidelný rozpočtový cyklus, bude nucena nejen realizovat dodatečný rozpočet sestavený LDS, ale nepohne ani s rozpočtem na příští rok, který je ztělesněním politik LDS, jež DS pranýřovala.
DS proto oznámila plány na zrušení zásad LDS, které stanovují strop rozpočtových požadavků, aby mohla od základu formulovat svůj vlastní rozpočet.
Zkoriguje i dodatečný rozpočet.
Času je však málo a legislativními zkušenostmi a rozpočtovými znalostmi, jež taková opatření vyžadují, disponuje jen hrstka nových zákonodárců DS.
Ve snaze získat kontrolu nad mandaríny má DS v plánu umístit 100 zákonodárců do nejvyšších vedení ministerstev a dále tři desítky politických kandidátů do politického štábu kanceláře ministerského předsedy.
DS bohužel zavrhla návrh reformy státní správy předložený LDS, který by DS umožňoval vystřídat mandaríny zástupy politických kandidátů.
Zdá se, že DS navzdory svému prohlášení není na zkrocení mandarínů připravená, takže se na ně možná bude muset spolehnout.
Převaha mandarínů je dědictvím jedinečného historického vývoje Japonska, který sahá až k jeho raně modernímu období.
Japonsko si na rozdíl od Evropy zřídilo stát ještě před tím, než si vybudovalo silnou občanskou společnost.
Vždyť plnohodnotné budování „společnosti“ začalo až po restauraci Meidži roku 1868, která definitivně vychýlila rovnováhu moci ve prospěch státu.
V důsledku toho mandaríni přestáli druhou světovou válku i poválečnou americkou okupaci s poměrně malou újmou a vynaloží mnoho úsilí na to, aby přestáli i vládu DS.
Se vší pravděpodobností uspějí.
Zákonodárci LDS a mandaríni zavedli rutinní postup, kdy mandaríni sepisovali kabinetem předkládané návrhy zákonů, zákonodárci LDS legislativní návrhy kontrolovali a společně je pak finálně upravovali, než byly předloženy Dietu (parlamentu).
Vzhledem k tomu, že LDS Diet ovládala, naposledy s koaličním partnerem, legislativní proces byl jednoduše interakcí mezi zákonodárci LDS a mandaríny, sdruženými v hlavní kanceláři LDS.
Úloha Dietu byla pouze formální.
Za systému dominance jedné strany pod vedením LDS se tento mimoústavní mechanismus stal nedílnou součástí japonského vládního zřízení.
Vláda DS se s mandaríny čelně srazí, zčásti proto, že pro stranu bude těžké najmout dostatečně kvalifikované tvůrce politik.
V tomto ohledu si mandaríni udržují své výsadní postavení, částečně kvůli daňové soustavě, která znemožňuje vznik neziskových institucí, zejména think tank��, kde by se mohly formovat nezávislé politické znalosti.
Navíc mandaríni, snad v předtuše mocenské změny, odsunuli každoroční personální změny na administrativních postech nejvýznamnějších ministerstev.
A co čeká LDS?
Po ztrátě moci přijde o kontrolu nad přerozdělováním vládních financí.
Při neschopnosti uplácet voličskou základnu jí hrozí rozklad, neboť LDS nebyla nikdy stranou s pevně zakořeněnou podporou zdola, ale spíše působí jako stroj na výkon moci a přerozdělování bohatství skrz předivo zasvěcenců napříč průmyslovými sektory, profesními svazy a místními komunitami v zemi.
Comeback LDS bude možný, jedině pokud naverbuje novou krev a reorganizuje se na pevnou ideologickou platformu.
DS má ještě slabší podporu zdola, takže mandaríni velice pravděpodobně nasadí své obvyklé techniky „rozděl a panuj“, aby stranu ošálili a naučili ji napodobovat LDS využíváním státních peněz a kontraktů k tomu, že si zaváže své hlavní voličské skupiny, například odborové svazy a další zájmové skupiny.
Zrod vlády DS stále ještě může být bodem obratu.
Došlo k významnému posunu ve prospěch „společnosti“.
Pokud by se DS zdařilo vymanit se z vlivu mandarínů tím, že tvorbu politik centralizuje do úřadu premiéra, jak zamýšlí, Japonsko se může proměnit v odolnější demokracii s plnohodnotným systémem dvou stran a větší ochotou brát na sebe úlohu mezinárodního vůdce.
První krok k míru?
JEREVAN – Nedávný krok arménského prezidenta Serže Sarkisjana, jenž pozval do Jerevanu tureckého prezidenta Abdullaha Güla, aby společně sledovali fotbalový zápas, měl historický význam.
Vzhledem k dlouhodobě napjatým vztahům mezi oběma zeměmi by byla taková návštěva v jakémkoliv okamžiku pozoruhodná.
Protože však pozvání přišlo jen měsíc po alarmující rusko-gruzínské konfrontaci, může představovat skutečnou naději, že se napětí v nestabilním kavkazském regionu podaří zmírnit.
Arménii a Turecko samozřejmě rozdělují odvěké a složité spory.
Nyní však nastal čas, aby obě země v zájmu řešení společných bezpečnostních otázek odsunuly minulost stranou.
V novém kontextu, který válka v Gruzii navodila, si jistě každý uvědomuje, jak naléhavě je zapotřebí, aby se Turecko stalo skutečným mostem mezi kavkazskými státy.
Toto očekávání je zákonitým důsledkem zeměpisné polohy a dějin Turecka.
Tato země se obrazně řečeno nachází na pomezí modernosti a tradice, sekularismu a islámu i demokracie a tyranie a jako taková navíc představuje skutečný fyzický most mezi Východem a Západem.
Pro kavkazské národy ztělesňuje Turecko naši cestu do Evropy.
Je členem NATO a sousedí se třemi kavkazskými republikami zapojenými do programů Akčního plánu individuálního partnerství NATO.
Aspiruje na vstup do Evropské unie a přivedlo by EU ke třem našim hranicím v době, kdy i my usilujeme o to, abychom jednou do této organizace vstoupili.
Turecko si nikdy nenechalo ujít příležitost prezentovat se v roli regionálního zprostředkovatele.
Okamžitě po rozpadu Sovětského svazu navrhlo projekt Černomořské hospodářské spolupráce.
A když letos začala zadrhávat Spojenými státy vedená snaha zprostředkovat mírovou dohodu na Blízkém východě, ujalo se Turecko role prostředníka jak v izraelsko-palestinském konfliktu, tak i v konfliktu mezi Sýrií a Izraelem.
Také dnes, bezprostředně po vypuknutí krize mezi Ruskem a Gruzií, vedoucí turečtí představitelé vystoupili do popředí, aby se na Kavkaze ujali vedoucí role.
Svět musí vroucně doufat, že turecký návrh Platformy o stabilitě a spolupráci na Kavkaze bude serióznější a trvalejší než předchozí podobné snahy.
Má-li však uspět, musí Turecko rázně vyžadovat závazek všech regionálních aktérů, že se zřeknou použití násilí při řešení svých sporů.
Bude-li tento závazek přijat a respektován, pak se na konflikty v regionu začne pohlížet v diametrálně odlišném, tolerantnějším kontextu, což přinese historický průlom směrem k míru.
Proč vlastně nedovést myšlenku takového paktu ještě o krok dál?
My v tomto regionu můžeme – a domnívám se, že bychom i měli – volat po neangažovaném Kavkaze zbaveném bezpečnostních bloků a znesvářených aliancí.
Bezpečnostní aliance a záruky koneckonců pouze vytvářejí dělicí čáry a s nimi spojené bezpečnostní problémy.
V průběhu dějin žily naše země a národy pod společným deštníkem mnohem déle než ve vzájemné separaci.
Dnes sdílíme společnou vizi evropské integrace a právě v tomto širším kontextu by se měly řešit i naše konflikty.
Návštěvy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové v Gruzii a Rusku dokázaly, že pokud jde o Kavkaz, neexistuje nic, co by mohlo nahradit Evropu.
V atmosféře podezíravosti a netolerance v regionu může hrát pouze Evropa roli poctivého zprostředkovatele.
V konečném důsledku však musíme být my sami ochotni pracovat na vytvoření regionu charakterizovaného mírem a spoluprací.
Kavkaz je na uzavřené hranice a výbušné konflikty příliš malý.
A ačkoliv se některá napětí jeví jako ryze bilaterální, gruzínsko-ruský konflikt dokládá, že v dnešním globalizovaném světě nic podobného neexistuje a v tomto navzájem provázaném regionu už teprve ne.
Skutečný mír na Kavkaze vyžaduje dvě klíčové strategické transformace.
První z nich je poučení z historie: strategické zájmy Ruska zde nelze ignorovat.
Věřit a chovat se jinak by vedlo k regionálnímu chaosu.
Druhé ponaučení zní tak, že Turecko a Arménie nemohou zůstat protivníky věčně.
V našich vztazích musí dojít k normalizaci, aby mohl Kavkaz splynout ve funkční region.
Rusko i Spojené státy si paradoxně uvědomují, že je to v jejich zájmu.
Rusové pokládají normální vztahy mezi Tureckem a Arménií za cestu k minimalizaci strategické role Gruzie v regionu.
A USA pokládají arménské otevření se Turecku za cestu ke snížení skutečné i smyšlené závislosti této země na Rusku.
Odhlédneme-li od emočního dopadu návštěvy prezidenta Güla v Jerevanu, vyžaduje skutečné zlepšení turecko-arménských vztahů otevření hranic mezi oběma zeměmi – posledních uzavřených hranic v Evropě.
Případně by pro začátek mohlo být zprovozněno existující železniční spojení mezi Tureckem a Arménií.
Nedojde-li k tomu během nadcházejících týdnů a měsíců, dá tím Turecko najevo, že tohle všechno bylo pouhé divadlo.
Návštěva prezidenta Güla bude skutečně znamenat předěl – ať už jako zmařená příležitost přepsat dějiny, nebo jako začátek nové éry.
Soud nad Alanem Greenspanem
Vydání pamětí Alana Greenspana, sepsaných najatým autorem pod názvem The Age of Turbulence (Věk turbulencí), vyvolalo řadu obvinění, že nakonec až tak skvělým centrálním bankéřem nebyl.
Stan Collender z týdeníku National Journal za těmito útoky rozeznává otisky prstů Bílého domu: Greenspan je ostatně vůči administrativě George W.
Bushe nelítostně kritický a napadání věrohodnosti bývalých politických aktérů z republikánského tábora, již Bushe kritizují, je standardní protiúder.
Jak si ale má člověk přebrat kritiku Greenspanova působení ve Federálním rezervním systému?
Obžaloba obsahuje čtyři body: Greenspan prý chybně povzbuzoval růst nestandardních hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou, který nafoukl bublinu nemovitostí, chyboval, když schválil Bushovy daňové škrty, v 90. letech měl brzdit bublinu akciového trhu a v novém miléniu měl činit totéž s bublinou realit.
U prvních dvou bodů dnes Greenspan přiznává vinu.
Tvrdí, že nechápal, jak růst nestandardních hypoték vábil příjemce úvěrů a investory k podstupování nebezpečných rizik.
Soustředil se na to, říká dnes, jak relativně nevýhodné jsou pevně úročené hypotéky pro své příjemce v dobách nízké inflace, což byla chyba.
Greenspan se také přiznává k chybě ze začátku roku 2001.
Domníval se, že kongresu ohledně problematiky státního rozpočtu předkládá vyváženou výpověď.
Prohlásil, že je důležité hospodařit s přebytky, aby se splatil dluh, ale že přebytky nesmějí být tak velké, aby vláda nakonec vlastnila americký průmysl.
Dále vypověděl, že daňové škrty jsou lepší než nárůsty výdajů, které by zajišťovaly, aby přebytky nenarostly přespříliš, ale že nejistota je obrovská, takže bude správné veškerá snížení daní zrušit, pokud by snad hrozilo, že nás vrátí do období deficitů.
Robert Rubin a Kent Conrad jej varovali, že tisk jeho výpověď jako vyváženou interpretovat nebude a že kongres si ji vyloží jako výmluvu k opuštění fiskální kázně.
Měli pravdu.
Greenspan se rovněž přiznává, že špatně porozuměl charakteru Bushovy administrativy.
Domníval se, že se k moci opět dostali jeho staří realističtí přátelé z Fordovy administrativy.
Myslel si, že společně s ministrem financí Paulem O’Neillem dokáže zvítězit v tiché „vnitřní hře“ o rozumnou politiku, aniž by se uchylovali k „vnější hře,“ po níž by jeho znovuzvolení v roce 2004 bylo nepravděpodobné.
V tom se mýlil.
Jak závažné však jsou tyto koncepční a politické zločiny, k nimž se teď Greenspan doznává?
Podle mého názoru jde jen o přestupky.
Proti nim je třeba postavit to, co bývalý ministr financí Larry Summers nazývá Greenspanovou dovedností během let ve Fedu jako ve „zlatých rukavičkách“ odvracet recese a minimalizovat je.
„Hrdelními zločiny,“ z nichž je Greenspan obžalován, jsou další dvě obvinění: měl prý udělat víc pro zastavení jednak bubliny akciového trhu ke konci 90. let, jednak bubliny bydlení na počátku nového tisíciletí.
Tady Greenspan trvá na svém a vinu nepřiznává.
Jediným způsobem, jímž by podle jeho slov Fed koncem 90. let udržel ceny akcií v rozumně vyvážených rozmezích, by bylo posunout úrokové sazby tak vysoko, že by to reálné ekonomice podtrhlo nohy.
Úrokové sazby nastavené tak vysoko, aby potlačily spekulace na burze, by také zabrzdily výstavbu a další formy investic, zvýšily by nezaměstnanost a uvrhly hospodářství do recese.
Způsobit v současnosti výrazné zlo proto, abychom se vyvarovali možného budoucího nebezpečí, když naše vědomosti jsou omezené a úsudek nejistý, je podle Greenspanova přesvědčení nerozumné.
V tomto ohledu pokračuje v tradici obezřetnosti, která sahá od Edmunda Burkea po Johna Maynarda Keynese.
Podobnou obhajobu Greenspan vznáší i ve věci bubliny nemovitostí.
Pro americké pracující byla v uplynulém půlstoletí – v době, která jim nepřinesla mnoho dobrého – vysoká zaměstnanost ve stavebnictví příznivá.
Zvýšení úrokových sazeb s cílem omezit boom bydlení se i při zpětném pohledu jeví jako nerozum, jestliže by cenou za ně byla masová nezaměstnanost.
A Greenspan se vyhýbá paternalismu: nebyl by ochoten přijmout úlohu regulátora, který lidem říká, že si dům koupit nemohou, byť jim ho věřitel je ochoten financovat.
Greenspan by ale své vlasti i světu posloužil lépe, kdyby byl při brždění růstu nestandardních hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou o něco paternalističtější.
Posloužil by vlasti i světu lépe, kdyby byl méně loajálním republikánem vynakládajícím úsilí ve vnitřní hře, v níž se Bushovy politické poradce snažil přesvědčit o významu dobré politiky, a více nestranným správcem dlouhodobé americké fiskální stability.
Samozřejmě, takový Greenspan by nikdy nebyl znovuzvolen.
Celkově vzato, Greenspan během svého správcovství v oblasti měnové politiky sloužil Spojeným státům i světu dobře, zejména tím, co neudělal : nepokusil se zastavit akciovou ani realitní bublinu tím, že by zprudka zabrzdil ekonomiku.
Přetrvávající jed
NEW YORK – Příští rok si připomeneme dvacáté výročí pádu komunismu v Evropě.
Postkomunistická generace mladých lidí ve východní Evropě, osvobozená od složitostí spojených s příliš velkým množstvím informací o kruté minulosti, se zjevně nezajímá o to, co prožívali jejich rodiče a prarodiče.
Nedávné odhalení údajného selhání slavného českého spisovatele Milana Kundery tváří v tvář stalinismu je však jen posledním dokladem dlouhého poločasu rozpadu toxické minulosti.
Na mysl se derou i další příklady: obviňování Lecha Walęsy ze spolupráce s tajnou policií, veřejné spory v Rumunsku ohledně fašistické minulosti Mircei Eliadeho nebo útoky na údajný „monopol Židů na utrpení“, které kladou rovnítko mezi holocaustem a sovětským gulagem.
Friedrich Nietzsche tvrdil, že pokud se příliš dlouho díváte do očí ďáblovi, hrozí, že se sami ďáblem stanete.
V některých částech východní Evropy čas od času nespoutaně řádí bolševický antikomunismus, který se svým dogmatismem podobá komunismu samotnému.
V jedné zemi za druhou se tento manichejský světonázor plný zjednodušování a manipulace jen poupravil tak, aby sloužil novým lidem u moci.
Svou roli v tom samozřejmě sehrál i oportunismus.
Když Rudá armáda okupovala v roce 1945 Rumunsko, neměla tamní komunistická strana více než tisíc členů; v roce 1989 jich byly téměř čtyři miliony.
Den po popravě Nicolae Ceauşesca se pak z většiny těchto lidí náhle stali zapálení antikomunisté a oběti systému, jemuž po desetiletí sloužili.
Zbytkové stopy totalitního myšlení lze najít také v nepřátelství vůči někdejším disidentům, jako jsou Adam Michnik nebo Václav Havel – oba tito muži tvrdili, že nové demokracie by neměly dávat průchod výčitkám nebo usilovat o pomstu, jak to činil totalitní stát, ale místo toho by měly budovat nový národní konsensus, aby vytvořily strukturu skutečné občanské společnosti a propůjčily jí moc.
Bývalí generálové tajné policie a členové komunistické nomenklatury, nedotknutelní ve svých pohodlných vilách a na penzích, musí s obrovským potěšením sledovat dnešní hony na čarodějnice a manipulace se starými spisy v zájmu okamžitých politických zájmů.
Kunderův případ se však zdá jiný – byť neméně znepokojivý.
V roce 1950 prý Kundera – tehdy dvacetiletý komunista – udal policii jako západního špiona člověka, s nímž se nikdy nesetkal: přítele přítelkyně svého přítele.
Tento muž byl později brutálně vyslýchán v bývalé mučírně Gestapa a strávil 14 let ve vězení.
Kunderovo jméno figurovalo ve zprávě vyšetřovatele, jejíž pravost byla potvrzena, když ji jeden uznávaný historik objevil v zaprášeném pražském archivu.
Samotářský Kundera, který v roce 1975 emigroval do Paříže, prohlásil, že se to „nikdy nestalo“.
Obávaná československá tajná policie, která měla maximální zájem tohoto slavného spisovatele a disidenta umlčet nebo ho zkompromitovat, nikdy incidentu nevyužila k jeho vydírání nebo zostuzení.
Dokud se neobjeví další informace, a to od úřadů i od samotného Kundery, nebude tento případ vyřešen „nade vši pochybnost“.
Pokud se to však opravdu stalo, pak celá záležitost volá po hlubším zamyšlení.
Pokud je nám známo, nebyl Kundera před ani po tomto incidentu nikdy informátorem a nemůžeme ponechat bez povšimnutí, že se později osvobodil od povinného totalitního štěstí, které komunismus propagoval.
Jeho případ zároveň slouží jako připomínka, že počátek 50. let byl nejbrutálnějším obdobím „diktatury proletariátu“ ve východní Evropě – obdobím obrovského zápalu a děsivého strachu, který otravoval hlavy a duše oddaných stoupenců, nelítostných odpůrců i lidí stojících netečně stranou.
Kunderův případ navíc zdaleka není jedinečný.
V roce 2006 prozradil německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny Günter Grass, že byl před 60 lety jako dospívající mladík členem Waffen-SS.
Stejně tak se svět před několika lety k všeobecnému šoku dozvěděl, že slavný italský spisovatel Ignazio Silone spolupracoval v mládí s fašistickou policií.
Každodenní život v totalitě, ať už byla komunistická, nebo fašistická, býval běžně založen na hluboké obojetnosti, jejíž důsledky přetrvávají dlouho.
Nesouhlasím s těmi, kdo tvrdí, že bychom se o temné epizody v životě slavného spisovatele neměli zajímat.
Proč ne?
Neměli bychom se o ně zajímat z trestně-právních důvodů, ale spíš proto, abychom hlouběji pochopili krvavou, demagogickou a tyranskou Utopii – a také lidskou slabost a zranitelnost.
Dokonce to můžeme pokládat za podnětné svědectví o umělcově schopnosti překonat minulé chyby a vytvořit neocenitelné dílo.
Můžeme však spravedlivě obhajovat morálně zkompromitované umělce a intelektuály s ohledem na hodnotu jejich díla, a přitom za méně vážné prohřešky odsuzovat obyčejné lidi?
Znamenitým příkladem byl způsob, jakým příznivci rumunského filozofa Constantina Noiky obhajovali jeho podporu fašistické Železné gardy a jeho pozdější spolupráci s komunisty, přičemž současně odsuzovali i obyčejnou uklízečku za to, že drhla podlahy v kancelářích tajné policie.
Neměl by se na dřinu, s jakou tato uklízečka živila rodinu a děti a snažila se o vlastní přežití, uplatňovat stejný metr?
Život v totalitě byl extrémní situací, která vyžaduje, abychom aplikovali zvláštní a jemně odstíněná pravidla na všechny zajatce této nelehké zkoušky.
Máme-li tuto epochu pochopit, musíme znát a jen opatrně soudit často nejednoznačné a zdrcující okolnosti a nikdy nezjednodušovat mnohovrstevnatou každodenní realitu kvůli okamžitým politickým cílům.
Přinejmenším musíme vědět, co odpouštíme, abychom vůbec odpouštět mohli.
V dnešní východní Evropě budou mít staří i mladí zajisté z tohoto ponaučení prospěch.
Mojžíš putoval v poušti plných 40 let, než se jeho lidé zbavili zhoubné mentality otroků.
Planeta v reflexní vestě
CAMBRIDGE – Tolik oxidu uhličitého jako dnes bylo v atmosféře naposledy asi před třemi miliony let – v době, kdy hladiny moří byly o 10-30 metrů výš než v současnosti.
Klimatické modely dlouho zápolily se snahou tyto výkyvy mořských hladin replikovat – až doposud.
Vůbec poprvé se vysoce kvalitnímu modelu antarktického ledu a klimatu podařilo tyto velké výkyvy simulovat.
Je to projev vědeckého důmyslu, ale přináší drtivé poznání.
Nový model ukazuje, že jen tání v Antarktidě by do konce přítomného století mohlo globální hladiny moří zvýšit až o metr – což výrazně převyšuje dřívější odhady.
Ještě horší je, že naznačuje, že západoantarktický ledovcový štít, zadržující eventuální vzestup mořských hladin o víc než pět metrů, nezachrání ani mimořádně úspěšné snižování emisí.
Už pouhý metr by přitom mohl ohrozit celá města, od Miami po Mumbaí, a zapříčinit obrovské poruchy hospodářství.
Musíme jít s teplotou dolů – a rychle.
V tomto ohledu je ohromným příslibem modifikace albeda – geoinženýrská technika, jejímž cílem je ochladit planetu zvýšením odrazivosti atmosféry Země.
Pomoci zvrátit oteplování způsobené skleníkovými plyny by mohlo například pumpování syntetických aerosolů, které odrážejí sluneční svit, do stratosféry.
Použít tento mechanismus je podobné jako nosit v létě bílé tričko: bílá odráží sluneční paprsky a ochlazuje, co je pod ní, kdežto tmavší barvy sluneční světlo a teplo pohlcují.
Jistěže, ani při vývoji podle ideálního scénáře nedokáže samotné solární geoinženýrství světové klima stabilizovat.
K tomu je zapotřebí, abychom do atmosféry přestali hustit uhlíkové znečištění a naučili se odstraňovat to, které tam už je.
Právě proto by lví podíl prostředků vyčleněných na boj proti změně klimatu měl připadat na snižování emisí.
Jak ale dokládá nedávná studie, samotné snižování emisí nedokáže zachránit západoantarktický ledovcový štít a zabránit drastickému zvýšení mořských hladin.
Bude-li se však uskutečňovat ve spojení s mírnou modifikací albeda, máme naději stoupající teploty zastavit a pomoci udržet svět do 1,5° Celsia nad předprůmyslovými úrovněmi, což je ambicióznější z cílů dohodnutých loni v prosinci během klimatických rozhovorů v Paříži.
(Je třeba poznamenat, že vzhledem ke zpětným vazbám koloběhu uhlíku, například tání permafrostu, je možné, že by svět zažil vzestup o 1,5°C, i kdyby dnes emise zcela ustaly.)
Modifikaci albeda prověřila většina soudobých klimatických modelů na světě a všechny zjistily, že tento postup má potenciál zmírnit změnu klimatu.
Kromě omezení celkového oteplení může také pomoci ztlumit vzestup teplotních vrcholů a tím snížit riziko ničivých vln veder.
Nadto se zdá obzvlášť účinný v omezování extrémních srážek, což má zásadní důsledky pro minimalizaci povodňových škod.
Modifikace albeda zůstává nejistá a riskantní, zčásti kvůli nedostatku organizovaného výzkumu v této věci.
Ba modifikace albeda by dokonce některé věci nepochybně zhoršila.
Ani u jediného klimatického modelu však neexistuje průběh, který by ukazoval, že by na tom byl některý region vlivem mírné intervence hůř.
Velký pozitivní aspekt, měřený v bilionech dolarů, navíc stojí v kontrastu k nízkým přímým nákladům – v jednotkách miliard za nasazení v plném rozsahu.
Modifikace albeda je skutečně tak laciná, že přímé náklady rozhodujícím faktorem nebudou.
Spíše půjde o vyvážení proti sobě stojících rizik – a jeho vyhodnocení vyžaduje další výzkum.
Vzhledem k nedostatku znalostí nebude nikdo soudný naléhat, aby se modifikace albeda realizovala dnes.
Nedávalo by ale smysl přehlížet její potenciál.
Nikdo by přece neargumentoval, že máme ustoupit od výzkumu slibného léku proti rakovině, protože je neprověřený.
Národní akademie věd USA ve zprávě z roku 1983 poprvé poukázala na možnost, kterou tehdy popsala jako „modifikaci klimatu“.
V roce 1992 a znovu v roce 2015 doporučila důkladný výzkum.
Pečlivý výzkum v malém rozsahu podporují přední environmentální skupiny jako Fond na obranu životního prostředí a Rada na obranu přírodních zdrojů.
Přesto žádný takový program neexistuje.
Jednou z příčin tohoto stavu je obava z odklonu prostředků od jiných přístupů.
Samozřejmě že jsou nutné kompromisy.
Například USA ale mají roční klimatologický rozpočet ve výši zhruba 3 miliard dolarů.
Výzkumný program v oblasti solárního geoinženýrství, s náklady ve výši jen několika desítek milionů dolarů ročně, je naprosto uskutečnitelný.
Větší překážkou pokroku je obava, že zaměření větší pozornosti na geoinženýrská řešení by podlomilo motivaci omezovat emise.
Možná, ale bylo by dokonale potrhlé začít kouřit jen proto, že se při experimentální léčbě rakoviny ukázala u laboratorní myši jistá naděje.
Mimo to si lze představit, že by soustředěné úsilí o pokrok ve výzkumu modifikace albeda mohlo vyvolat snahu snížit emise, podobně jako barvitý pohled na vedlejší účinky chemoterapie přiměje leckoho skončit s kouřením.
Ať už převáží ta či ona reakce, zdá se, že nad beztvarými obavami, že by výzkum oslabil pobídku k realizaci opatření, která významně prospějí budoucím generacím, převáží mravní povinnost probádat techniku, která by už v tomto století ochránila nejchudší a nejzranitelnější.
Čína zahájila omezený výzkumný program věnovaný modifikaci albeda.
USA zatím ne.
Vzhledem k tomu, že modifikace albeda je onen typ techniky, který vyžaduje otevřené, transparentní a mezinárodní výzkumné úsilí – přesně takové, v jakém vynikají USA –, jedná se o vážný nedostatek.
Vláda USA by se teď měla postavit do čela výzkumu modifikace albeda.
I kdyby výsledkem bylo poznání, že tato technika nefunguje, přínos výzkumu by byl obrovský, díky posílení tlaku na snižování emisí.
Kdyby se ovšem modifikace albeda ukázala jako úspěšná, mělo by to nesmírné sociální, environmentální a ekonomické přínosy.
Vůdci pro svět bez vůdců
PAŘÍŽ – Komentáře, které píšu do novin, často na realitu nahlížejí z ponuré perspektivy.
Ani tento bohužel nebude jiný.
Chmurami však probleskují dvě dobré zprávy.
Zaprvé, globální význam znovuzvolení amerického prezidenta Baracka Obamy je jasný: svět unikl pohromě pro mezinárodní spolupráci.
USA byly na krok od sklouznutí do izolacionistického nacionalismu, snad ještě utuženého xenofobní náladou.
Obamovo vítězství, vzdor ekonomickým obtížím Ameriky, uvolňuje cestu spolupráci založené na chápavém naslouchání ostatním a na vyjednáváních, při nichž USA neupírají legitimitu globálnímu veřejnému zájmu (jak bohužel doposud činily u tématu změny klimatu).
Druhá dobrá zpráva se týká Francie.
Je tedy více „lokální“, přesto má zásadní význam.
Celosvětová krize dopadla na francouzské hospodářství stejně tvrdě jako na všechny ostatní ve vyspělém světě, takže roste nezaměstnanost, sílí nejistota s ohledem na pracovní místa, prudce se zvyšuje státní dluh a akciovému trhu hrozí krach.
Výroba ve zpracovatelském průmyslu se zřítila, obchodní bilance se strmě zhoršila a firemní bankroty jsou čím dál častější.
Už šest měsíců má Francie nové vedení – nového prezidenta, vládu a parlament.
Prezident François Hollande a jeho vláda však byli po volbách podivně nečinní a omezovali se na potlačování důsledků nespravedlivých rozpočtových škrtů a daňových reforem zavedených za předchozí vlády Nicolase Sarkozyho.
Mnozí lidé se začali ptát, jestli si je Hollande vědom rozsahu krize, již by současný propad mohl vyvolat.
V posledních týdnech však vláda představila rázná a odvážná opatření ke zvýšení konkurenční schopnosti francouzských průmyslových odvětví, mimo jiné obří daňovou úlevu ve výši 20 miliard eur pro firmy, která se má financovat zvýšením daně z přidané hodnoty, což znamená, že ji zaplatí široká veřejnost.
Zvýšení DPH bude bolet, ale jiné cesty není.
Vnímavost, odvaha a komplexní přístup k tvorbě politik přinesly úlevu francouzským investorům a zajistily jim lepší podmínky pro zvládání krize.
Nové úsilí francouzské vlády řešit ekonomické strádání země není významné jen pro Francii, ale i pro Evropu a pro svět.
Vždyť Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny a pátou největší ekonomikou světa.
Navzdory těmto světlým bodům však mezinárodní spolupráce, nad otázkami sahajícími od regionálních konfliktů po ochranu globálních veřejných statků, zůstává chabá.
Dobrým příkladem z poslední doby je Antarktida, jediné území světa, jejž mezinárodní společenství přímo spravuje.
Smlouva o Antarktidě, dojednaná roku 1959, zakazuje v Antarktidě veškeré vojenské aktivity a znemožňuje zřizování jakýchkoli hranic.
Doposud byly ke smlouvě doplněny tři dohody – Úmluva o zachování antarktických tuleňů (1972), Úmluva o zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (CCAMLR, 1980) a Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (PEP, 1991), zakazující veškeré činnosti vztahující se k nerostným zdrojům.
Antarktický smluvní systém zahrnuje tři každoroční schůzky: jedna se věnuje kontrole a řízení samotné smlouvy a další dvě se týkají CCAMLR a PEP.
V posledních letech se zvažovaly návrhy, které by kolem kontinentu vytvořily mořské rezervace a potlačily riziko sílícího nedostatku či přímo vymizení celé škály ryb a kytovců.
Na schůzce k CCAMLR v roce 2011 byla přijata zásada, že k ochraně zdrojů pro rybolov, které se všude ztenčují, je zapotřebí mezinárodní spolupráce.
V roce 2012 se na schůzce k CCAMLR, která skončila počátkem listopadu v australském Hobartu, diskutovaly tři návrhy (od USA, Nového Zélandu a Francie/Austrálie) na vytvoření mořských rezervací ve třech různých oblastech.
Byly slučitelné a vzájemně by se posilovaly.
Přesto diskuse ztroskotala a k žádnému rozhodnutí se nedošlo.
Snahy dosáhnout dohody zablokovalo Rusko a Ukrajina a menším dílem také Čína.
Tento neúspěch odráží stejnou dynamiku, která se v posledních letech podílela na krachu konferencí o globální změně klimatu: několik cynických zemí, jejichž spolupráce je nezbytná k záchraně planety, rozdmýchává šílenství těch, kdo ji hodlají zničit.
To se nezmění, dokud se celosvětově nezrodí nové vědomí, které státy přesvědčí k podpoře závazné mezinárodní legislativy.
Spojené státy si teď opětovně zvolily prezidenta, který to chápe.
Francie má prezidenta, který rovněž chápe nutnost odvážných, dalekosáhlých činů.
Aktivní vůdčí role těchto a dalších lídrů je dnes zapotřebí víc než kdy dřív, aby se nepříznivý vývoj zvrátil.
Liga demokracií?
LONDÝN – Americký senátor a republikánský kandidát na prezidenta John McCain vyzývá k vytvoření „Ligy demokracií“.
Toto nové mezinárodní uskupení by disponovalo působivým vojenským potenciálem, založeném dílem na NATO, dílem na „novém čtyřstranném bezpečnostním partnerství“ v Pacifiku mezi Austrálií, Indií, Japonskem a USA.
Ani Rusko, ani Čína by samozřejmě přizvány nebyly: vždyť McCain chce Rusko vyloučit z G8.
Liga je nezbytná, argumentuje McCain, protože v záležitostech, jež jsou pro USA životně důležité, jako například boj proti islámskému terorismu, humanitární intervence a šíření svobody, demokracie a volných trhů, musejí být USA a jejich demokratičtí partneři schopni jednat bez souhlasu Organizace spojených národů (tedy Ruska a Číny).
Jinými slovy, hlavním záměrem Ligy je odsunout v celosvětových záležitostech Rusko a Čínu na okraj.
Nejzávažnější výtkou McCainovu plánu je, že by rozpoutal novou studenou válku mezi státy zaškatulkovanými jako demokracie a autokracie.
To je nejen nebezpečné, ale i nedomyšlené.
Rusko a Čína „svobodný svět“ sotva „ohrožují“ mocnou ideologií a rozsáhlými ozbrojenými silami tak jako během studené války.
Navíc platí, že ohledně toho, jak se vypořádat s islámským terorismem či genocidou v Dárfúru, jsou rozdělené samotné světové demokracie: byla to ostatně Francie, kdo v Radě bezpečnosti OSN stál v čele opozice vůči americké invazi do Iráku.
Navíc v otázkách, jako je terorismus, šíření jaderných zbraní a změna klimatu, USA potřebují ruskou a čínskou pomoc.
Stigmatizace Ruska a Číny jako vyvrhelů je sotva přiměje přidat ruku ke společnému dílu.
(Bere dech, s jakou blahosklonností McCain prohlašuje, že Čína se musí naučit chovat „zodpovědně“.)
Rusko ve skutečnosti s USA ve „válce proti terorismu“ většinou spolupracuje.
Konečně, jde o myšlenku neproveditelnou.
Těžko si lze představit, že by se Indie nebo Brazílie chtěly stát součástí nějakého takového spolčování.
Všichni bychom si tedy ušetřili dost potíží, kdyby byl McCainův duchovní výplod co možná nejdřív pohřben.
V podloží tohoto úmyslu je ovšem závažná teze, již častokrát výmluvně vyjádřil bývalý britský premiér Tony Blair: demokracie navzájem války nevedou, takže kdyby byl celý svět demokratický, byl by konec válek.
Jak se zdá, účelem McCainovy Ligy demokracií je přiblížit k uskutečnění sen Immanuela Kanta o věčném míru tím, že vyvine tlak na nedemokratické státy, aby změnily své způsoby, v případě potřeby silou.
Nechme stranou fakt, že snaha přimět demokracii k rozkvětu se v Iráku a Afghánistánu krvavě vzpříčila.
Je pravda, že demokracie proti sobě nikdy neválčí?
Kladná odpověď, zdá se, závisí na dvou samostatných tvrzeních.
Prvním je, že demokracie dle historických dokladů navzájem nikdy nebojovaly.
To je pravda pro dosti malou skupinu bohatých zemí (částečnou výjimkou je Indie), zejména v západní Evropě a jejích zámořských výhoncích, a to po druhé světové válce.
Navíc se jedná o demokracie „našeho typu“ – konstituční demokracie, jež mají všechny rysy, které v moderních západních systémech považujeme za samozřejmost, nikoli „islámské demokracie“ jako Írán.
Uvážlivým zevšeobecněním údajů o takto malém vzorku by bylo, že „prosperující a konstituční demokracie obvykle žijí ve vzájemném míru“.
Druhým tvrzením je, že tyto země spolu žijí v míru proto, že jsou demokraciemi.
Je ale demokracie tím, co jim přineslo mír a prosperitu, anebo je to mír a prosperita, co jim přineslo demokracii?
Je demokracie tím, co udržuje v Evropě od roku 1945 mír, anebo je dlouhé mírové období od roku 1945 tím, co umožnilo, aby se demokracie stala evropskou normou?
Svět už instituci k udržování míru má.
OSN byla vytvořena s pravidly nastavenými tak, aby umožňovaly soužití států různých politických zabarvení.
Její členové přijímají závazek nepoužít sílu, kromě sebeobrany či případů, kdy ji schválí Rada bezpečnosti.
USA frustruje, že v OSN nedokáží prosadit svou.
OSN však existuje proto, aby před nezákonným jednáním chránila všechny státy, včetně USA.
Tichým obcházením OSN a rozdělováním světa na dva ozbrojené tábory by Liga demokracie zvyšovala nebezpečí války.
Svět má i mechanismus k šíření prosperity.
Nazývá se obchod.
V roce 1994 byla vytvořena Světová obchodní organizace, aby podle schválených pravidel liberalizovala obchod.
Má mnoho chyb, které je třeba napravit.
Na to ale nepotřebujeme Ligu demokracií.
Podřízením obchodních vazeb embargům, sankcím a prověrkám demokratičnosti, ekologických standardů a lidských práv Liga pravděpodobně zpomalí růst obchodu, čímž sníží naděje chudých nedemokratických států, že dohoní vyspělý svět.
Jediným účelem Ligy demokracií je, zdá se, legitimizovat vedení válek ze strany demokracií – s cílem šířit demokracii!
Právě to je esence McCainova poselství.
Jak sám řekl, USA vznikly za jistým účelem – sloužit „věčným a univerzálním principům“.
Úkolem, jímž je pověřil Bůh, je vybudovat „trvalý globální mír na základech svobody, bezpečnosti, prosperity a naděje“.
Vznešená krasomluva!
Avšak je-li právě to účelem Ligy – a žádný jiný nevidím –, pak je nebezpečím pro mír.
To proto, že její stoupenci jsou přesvědčeni, že dlouhodobé soužití s nedemokraciemi není možné.
To je pošetilé a nehistorické.
Je na vytrestaných národech západní Evropy, které obecně sdílejí americké hodnoty, ale naučily se ledacos o politické trpělivosti, aby této americké představě o přetvoření světa k obrazu svému přitáhly otěže.
Jsem jednoznačně pro šíření demokracie západního střihu, ale ne za cenu zesilování válečnosti světa.
Mírové soužití mezi různými politickými systémy je dosažitelný cíl, k němuž se mohou přihlásit všechny významné světové mocnosti.
Zajištěná vzájemná závislost
LONDÝN – Během studené války jistota „vzájemně zajištěné destrukce“ držela kurs závodů v jaderném zbrojení mimo směřování ke katastrofě: případný útočník by čelil okamžité odvetě, což by nevyhnutelně vedlo k totálnímu zničení obou stran.
Dnes probíhají úplně jiné závody, v nichž se soupeří o stěžejní zdroje planety, a hrozí, že podlomí stabilitu v klíčových regionech světa.
Sílící závislost některých zemí na potravinách, vodě a energii odjinud vyžaduje, aby se globální reakce na udržitelnost dostala na nejvyšší politickou úroveň.
Na rozdíl od závodů v jaderném zbrojení dvacátého století není agenda zdrojové bezpečnosti přímočará.
Během studené války vzájemně zajištěnou destrukci výslovně přiznávala prohlášení obou stran.
V soupeření o zdroje, jímž se vyznačuje jedenadvacáté století, žádný aktér přímo ani nepřímo nevyhrožuje ostatním, že omezí vývoz potravin či energií, leč systémové riziko nesou všichni.
Státy na sobě nevyhnutelně začaly být navzájem závislé a kolísavost této vzájemné závislosti ještě zvyšuje změna klimatu, vodní stres a úbytek ekologické odolnosti.
Ve světě omezených a nedostatkových zdrojů budou státy a firmy nuceny dělat rozhodnutí ovlivňující bezpečnost ostatních.
Abychom tuto vzájemnou závislost překonali, Index bezpečnosti Země 2014 (ESI), sestavený platformou Earth Security Initiative, odhaluje kombinovaná zranitelná místa zemí, která u vlád a firem mohou zvyšovat ohroženost rizikem, pokud nebudou zavedeny strategičtější přístupy k udržitelným investicím.
ESI identifikuje čtyři oblasti vzájemné závislosti, jež budou pravděpodobně v nadcházejících desetiletích utvářet globální bezpečnost:
· Zúžené možnosti.
Rostoucí poptávku zemí po energii, vodě, potravinách a půdě nelze uspokojit bez kompromisů mezi dostupnými omezenými zdroji.
Jakmile dostupné zdroje nestačí k uspokojení poptávky, dostáváme se do zúženého místa.
V Číně a Indii to například znamená, že v některých regionech možná nebude krátkodobě dostatek vody k zajištění provozu tepelných elektráren spalujících uhlí a zavlažování rozsáhlých polí kvůli pěstování plodin.
Přitom 60% plánovaných uhelných elektráren bude v Číně postaveno v regionech s nedostatkem vody.
· Potraviny.
Rostoucí závislost mnoha zemí na dovozu potravin, vody a energií vytváří nové příležitosti pro obchod a investice, ale také odhaluje kritická zranitelná místa zemí.
Austrálie je například velkým vývozcem uhlí, ale dováží většinu rafinovaných paliv a drží jen třídenní palivové zásoby.
Ve vztahu k potravinám je otázka vzájemné závislosti obzvlášť palčivá.
Jak dokládá ESI, některé země – mimo jiné Egypt, Peru a Spojené arabské emiráty – jsou silně závislé na dovozu obilovin od malého počtu dodavatelů.
Schopnost dodavatelů zrna zajišťovat export navíc může narušit vliv extrémního počasí, což má dominový efekt na země závislé na dovozu.
V roce 2010 například Rusko kvůli vážnému suchu zakázalo vývoz pšenice.
Má se za to, že vzniklé nárůsty cen potravin sehrály určitou roli v egyptské revoluci.
· Dálkové vazby.
V sektorech, jako jsou pojišťovnictví a infrastrukturní investice, bude čím dál důležitější předvídat systémová ekologická rizika.
Pojem „dálkové vazby“ se užívá pro projevy počasí, které mají vzájemnou souvislost navzdory velké zeměpisné vzdálenosti.
Ve vědě jsou dobře známé, ale průmysl, investoři ani vlády, jejichž bezpečnost závisí na environmentální stabilitě, o nich náležitě nediskutují.
Například tropické deštné pralesy mají zásadní význam pro zachování stabilního počasí a srážek, neboť fungují jako „čerpadla“ pomáhající vlhkosti při přesunech mezi různými regiony.
Odlesňování tak může mít destabilizační účinek na vzorce počasí a zesilovat četnost a závažnost extrémních jevů, jako jsou povodně a sucha.
Výsledná rizika pro klíčová průmyslová odvětví a finanční sektor jsou jasná.
V Brazílii kupříkladu během posledních pěti let sice výrazně zpomalila deforestace Amazonie, ale země už přišla o víc než 11 milionů hektarů deštného pralesa; vliv extrémního počasí tam také vytrvale sílí a jen v roce 2011 způsobily povodně škody ve výši 4,7 miliard dolarů.
· Meze úrodnosti půdy.
Zemědělské soustavy dosahují mezí zdrojů a vytrvalé nedostatky v systému vládnutí narušují jejich schopnost zajišťovat potravinovou bezpečnost, důstojné živobytí a péči o životní prostředí.
Firmy, investoři, vlády i komunity narážejí na řadu závažných překážek na cestě ke zvyšování dostupnosti potravin, jež svět potřebuje: nejisté vlastnictví půdy místních populací, hladiny podzemní vody klesající v důsledku neudržitelných temp jejího odčerpávání, neúčelné využívání vstupů způsobujících znečištění, jako jsou hnojiva a pesticidy, ztráta nezbytných ekosystémů postihující odolnost potravinové produkce a neschopnost některých oblasti vyrovnat se s extrémním počasím.
Například v některých regionech Indie se tyto potíže projevují společně.
Nejistá držba půdy drobným rolníkům bere motivaci pustit se do investic zvyšujících výnosnost, tempa odčerpávání vody v důsledku benevolentních politik způsobují ztenčování zvodní a pro miliony lidí je potravinová bezpečnost stále mimo dosah, vzdor svižnému hospodářskému růstu v městských oblastech.
Státy i firmy budou muset čím dál více investovat do udržitelné půdy, aby se zajistily proti rizikům ohrožujícím zdroje.
V roce 2015 by se měly dohodnout globální rámce k řešení změny klimatu, koordinaci reakcí na živelní pohromy a řízení světové rozvojové agendy.
Některé z těchto multilaterálních procesů – konkrétně ty, které usilují o ambiciózní dohodu ve věci globálního klimatu – budí dojem, že se hýbou zpomaleným tempem a proti srsti geopolitických zájmů.
V minulosti byla nezbytnost angažmá na nejvyšší úrovni v jaderné otázce naléhavá a zřejmá, ale vyžadovala postupy k vytvoření společného porozumění rizikům a příležitostem napříč hranicemi států.
Úspěšné multilaterální reakce, jako je Smlouva o nešíření jaderných zbraní, dále podporují pružnější globální platformy jako Nuclear Threat Initiative, založené na stycích a důvěře vzniklých mimo výseč formálního multilateralismu.
Až letos světoví lídři povedou rozpravu o příští generaci rámců udržitelnosti, rozvoje a klimatické otázky, bude zapotřebí, aby jádrem svých reakcí učinili bezpečnost a vzájemnou závislost.
I tady bude svět muset vytvořit neformální platformy, které doplní tradiční multilateralismus.
Konkrétně je třeba revidovat zastaralá dělení mezi bohaté a chudé země a jejich zodpovědnost a úkoly.
Za situace, kdy se nové mocnosti jako Čína, Brazílie a Indie a další ekonomiky G20 pokoušejí o reformu systémů správy a řízení, jejich citlivost vůči zdrojové bezpečnosti musí těmto procesům dodat energii.
Jedině pak bude svět na cestě ke zlepšení bezpečnosti pro všechny.
Strategie růstu pro Afriku: méně je více
REYKJAVÍK – Kdyby měly africké země přijmout jednu jedinou politiku k povzbuzení hospodářského růstu a zlepšení makroekonomické stability, bylo by vhodné, aby co nejrychleji snížily počet měn, které jsou napříč kontinentem v oběhu.
Takový postup by velice pravděpodobně povzbudil obchod, jak se přihodilo v Evropě s nástupem eura, a uvalením mezinárodní kázně na měnovou politiku by mohl pomoci zkrotit inflaci, což je pro růst vždycky dobré.
Současným záměrem Africké unie je do roku 2028 slít všechny měny na kontinentu do jednotné měny.
Prozatím je ve stadiu příprav několik regionálních měnových unií, vedle dvou, které už existují, jedna de iure a druhá de facto.
První a nejstarší z těchto unií tvoří čtrnáct zemí, které patří do Hospodářského a měnového společenství střední Afriky a do Západoafrické hospodářské a měnové unie, které obě používají frank CFA.
Druhou z těchto unií tvoří Lesotho, Namibie, Svazijsko a nově Zimbabwe, země používající jihoafrický rand.
Kromě Zimbabwe, nedávného a neúplného konvertity, všech 18 států těchto dvou měnových unií dle očekávání profituje z nižší inflace, než má většina zbylé Afriky.
Abychom si objasnili proč, pohlédněme na Nigérii.
Před nezávislostí byla nigerijským zákonným platidlem britská libra.
Po zřízení centrální banky Nigérie v roce 1959 byla zavedena nigerijská libra.
Jedna nigerijská libra tehdy odpovídala jedné libře britské.
Toto aranžmá zůstalo bez úprav až do roku 1973, kdy Nigérie přešla na vlastní měnu, nairu.
Směnný kurz se neměnil: jedna naira se rovnala jedné britské libře.
Tím, že centrální bance zajistila možnost prosazovat vlastní měnovou politiku, měla naira upevnit nezávislost země.
Šlo také o věc národní hrdosti.
Úvaha, o niž se nové uspořádání opíralo, spočívala v tom, že nezávislá a pružná měnová politika poslouží národním zájmům lépe než fixní směnný kurz, který nairu svazoval s librou.
Zavedení nairy ale s paritou vůči britské libře rychle skoncovalo.
Vládní výdaje překračovaly federální příjmy, vzdor překotně rostoucím devizovým příjmům z vývozu ropy po roce 1970.
Rozpočtové schodky federální vlády se financovaly zahraničními i domácími půjčkami a tištěním peněz, což vedlo k inflaci a znehodnocování nové měny.
Dnes jedna britská libra přijde na 220 nair, což znamená v průměru 15% roční devalvaci od roku 1973.
Toto znehodnocování by snad bylo ospravedlnitelné, kdyby se Nigérii dařilo používat levné peníze k zužování propasti mezi životní úrovní běžných Nigerijců a běžných obyvatel Británie.
To se ovšem nestalo.
Kupní síla národního důchodu na osobu je dnes v Nigérii oproti Británii o 50% nižší než v roce 1980.
Vzhledem k této zkušenosti teď Nigérie plánuje zrušení nairy a vstup do měnové unie se čtyřmi nebo pěti západoafrickými zeměmi (Gambií, Ghanou, Guineou, Sierrou Leone a možná Libérií).
Tato chystaná měnová unie, jejíž spuštění se ještě donedávna plánovalo na rok 2009, teď ale byla uložena k ledu.
Proč?
Nejmenší státy neprojevují známky strachu, že by je válcovala Nigérie, zdaleka nejlidnatější země ve skupině (čítá 155 milionů z celkových 200 milionů obyvatel ve všech šesti zemích), zejména proto, že nová Západoafrická centrální banka má sídlit v Akkře, hlavním městě Ghany (24 milionů obyvatel).
Další země se však možná obávají rozpuštění své suverenity, až nová centrální banka západoafrické měnové zóny převezme od národních centrálních bank část zodpovědnosti za určování politik.
To je ale samozřejmě hlavní smysl měnové unie.
Až bude západoafrická měnová zóna konečně zřízena, počet měn v Africe bude zhruba poloviční oproti počtu tamních států.
A až se dle plánu znovu objeví Východoafrické společenství, tvořené pěti ��leny (Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda), sníží se počet měn o další čtyři.
Přesvědčení, že svrchované národní měny jsou díky tomu, že umožňují nezávislé a flexibilní měnové politiky, nejlepším způsobem jak podporovat hospodářský a sociální rozvoj – vize postkoloniálních lídrů Nigérie – se pozvolna vytrácí.
Efektivita vyžaduje nižší počet větších měn (a zahraniční investoři, ostražití před slabými a volatilními měnami, je vyžadují též).
Úspěch Evropské unie a eura od jeho spuštění v roce 1999 skutečně v Africe udělal velký dojem.
Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, měny jsou jako demokracie: jejich zdraví nejlépe zachováme tím, že je budeme užívat společně.
Může Navalnyj zachránit Rusko?
MOSKVA – V úvaze o možnosti (či spíše nemožnosti), že Rusko jednou projde transformací ve stylu Západu, diplomat a protiosvícenský filozof Joseph de Maistre roku 1811 napsal: „Každý národ má vládu, jakou si zaslouží.“ Čtrnáct let nato se zdálo, že děkabristické povstání – hnutí básníků a armádních důstojníků usilující o svržení cara Mikuláše I. a zřízení konstituční monarchie – de Maistrovo tvrzení vyvrací.
Vzpoura byla ovšem potlačena a děkabristé popraveni nebo nuceni prchnout do vyhnanství.
Jeden odsouzený důstojník proslule prohlásil: „Všechny nás pověsit nemůžete.“
Brutální ruské dvacáté století se svou totalitou a gulagy tohoto důstojníka – a de Maistra – téměř usvědčilo z omylu.
Nikdo si nemůže „zasloužit,“ aby se mu vládlo tak obludně.
Za Stalinovy vlády zahynulo podle odhadů 20 milionů Rusů a ostatní ochromil teror.
Jedenadvacáté století je k Rusům vlídnější, alespoň prozatím.
Avšak třebaže teror a hladomor Rusko nezažívá, za neblahé vlády Vladimíra Putina, vstupující právě do svého 14. roku, ožily mnohé represivní taktiky minulosti.
Od roku 2003, kdy byl – poté, co se opovážil podpořit Putinovy politické oponenty – zatčen za údajnou zpronevěru a podvod miliardář a ropný oligarcha Michail Chodorkovskij, je ruská elita velkou měrou donucena k poslušnosti.
Nikdo z jejích příslušníků nezvažoval, že bude hnít v pracovním táboře jako Chodorkovskij.
Zdá se, že za Putina dostal de Maistrův aforismus novou chuť do života.
Pak v roce 2011 propukly masivní protesty proti Putinovi a jeho straně „šejdířů a zlodějů“ a tváří ruské opozice se stal Alexej Navalnyj, tvůrce tohoto přízviska.
Od té doby je 37letý protikorupční právník Navalnyj trnem v Putinově oku.
Nedávno oznámil, že má prezidentské ambice; prozatím se snaží stát se moskevským primátorem (což je v Rusku patrně druhý nejvýznamnější post).
Primátorská kampaň je v plném proudu, neboť 8. září v Moskvě poprvé po deseti letech proběhnou volby.
Dříve Putin jednoduše primátory a gubernátory v celé zemi jmenoval své věrné.
Současný primátor Sergej Sobjanin, který má plnou podporu kremelské politicko-mediální mašinérie, dosahuje v posledních průzkumech veřejného mínění víc než 90% osobní obliby.
Obliba Navalného, dosahující 80 %, ale není o mnoho horší a vydobyl si ji úplně sám.
Navalného kandidatura dostala nedávno vzpruhu, když byl usvědčen ze zločinu v soudním řízení, které očividnou politickou manipulací připomínalo Chodorkovského kauzu.
Navalnyj, obžalovaný z podvodu, dostal pětiletý nepodmíněný trest za údajnou zpronevěru peněz provinční dřevařské společnosti Kirovles.
Došlo však k neobvyklému zvratu a Navalnyj byl propuštěn z vazby do doby, než bude rozhodnuto o jeho odvolání, které podal pouhý den předtím.
Podle některých k tomu došlo proto, že jeho stoupenci vyšli okamžitě do ulic.
Pravděpodobnějším důvodem je, že se Putin rozhodl nechat volby proběhnout, a spoléhá na to, že Navalnyj prohraje.
V takovém případě by Sobjanin, jmenovaný v roce 2010, získal legitimitu, která mu dosud chyběla, a opoziční hnutí by se v hlavním městě, jehož obyvatelé tvoří jádro Navalného politické základny, zdiskreditovalo.
Co když ale bude Navalnyj zvolen?
Došlo by ke změně, odročení nebo zrušení jeho trestu?
Nastoupil by do vězení, vzdor volbě Moskvanů?
V novém pokusu prolomit de Maistrův aforismus překonalo 200 mladých podnikatelů strach vyvolaný osudem Chodorkovského a přispěli Navalnému na kampaň.
Třicet sedm z nich podepsalo provolání, které označují za novou „společenskou dohodu“.
Podle svého manifestu očekávají, že „Navalnyj bude bránit vládu práva, podporovat nezávislé soudy a zajistí, že veřejní funkcionáři před společností skutečně ponesou zodpovědnost“.
Investují „renomé, finanční, organizační a další zdroje“ do muže, který slibuje, že si najme kompetentní poradce a osvobodí město – a posléze celou zemi – od endemické korupce a zneužívání moci.
Většina z těchto podnikatelů zažila vzestup v „ekonomice znalostí“.
Jsou mezi nimi vynálezce „obláčkové“ počítačové služby, zakladatel online podnikání s luxusním zbožím, vývojář nových bankovních technologií a tvůrce platformy pro sociální síťování lékařů.
Všichni mají dobré vzdělání a nejeden získal americký podnikatelský titul.
Mnozí z těchto byznysmenů by raději zůstali mimo politiku, jenže chatrná ruská vzdělávací soustava, ekonomický feudalismus, oficiální homofobie a další palčivé problémy jim nedávají na vybranou.
Nesnesitelně vulgární ostudou se ostatně stal už samotný Putin.
Jistěže, Navalného podporovatelé by mohli pohodlně emigrovat; povzbuzeni kampaní svého kandidáta jsou však ochotni počkat si, jestli dokáže něco změnit.
Navalnyj se v Rusku stal skutečně jedinou nadějí politické soutěže.
Mnoho lidí přitom znervózňuje Navalného neústupný nacionalismus.
Ruští lídři mohou sice začínat jako reformátoři, ale nemusí jimi nutně zůstat.
Boris Jelcin v roce 1990 začínal jako odvážný demokrat, leč skončil jako zkorumpovaný opilecký kašpar; Putin zase zkraje sliboval, že do chaosu po Jelcinově odchodu vnese právo a pořádek.
Volba moskevského primátora je tedy okamžikem pravdy pro Navalného, pro přední podnikatele investující do jeho kampaně, pro všechny Moskvany a snad i pro Rusko jako celek.
Tak jako v dobách děkabristů může samolibou vládní mocí trpět kdokoli, bez ohledu na politické přesvědčení.
Strach a nezájem jsou ještě nebezpečnější než zaujmout stanovisko.
Otázka ale zůstává: dokáže Navalnyj a jeho stoupenci po 8. září změnit ruskou politickou kulturu strachu, anebo měl de Maistre přece jen pravdu?
Jak přicházíme o mramorové sochy
ATÉNY – George Clooney znovu roznítil dlouholetou debatu, když v odpovědi na otázku řeckého novináře naznačil, že přesun parthenonských mramorových soch, které jsou ve Velké Británii známé jako Elginovy mramory, z Britského muzea v Londýně do jejich původního domova v Aténách by byl „správným krokem“.
Počátkem devatenáctého století odvezl tyto vlysy a sochy z Parthenonu lord Elgin, jenž v letech 1799 až 1803 působil jako britský velvyslanec v Osmanské říši.
Elgin prodal mramory britské vládě, která je uložila do Britského muzea.
Řecko je nyní chce zpátky.
Záminkou k nejnovějšímu kolu historických sporů je premiéra Clooneyho nového filmu Památkáři, jenž podrobně líčí spojenecké úsilí zachránit během druhé světové války umělecká díla před nacisty.
Clooneyho prohlášení rozběsnila provokativního londýnského starostu Borise Johnsona, který má sám klasické vzdělání a novinářskou minulost: odsekl, že Clooneyho postoj k této otázce se podobá postoji nacistů vyobrazených v jeho filmu.
Samotný film je však v tomto sporu méně zajímavý než totožnost zúčastněných postav.
Zřejmě nejdůležitější otázka zní: Ke komu se má veřejnost přiklonit – ke Clooneymu, nebo k Johnsonovi (anebo možná k nacistům)?
Člověk si samozřejmě může položit otázku, proč by vůbec mělo být důležité, kdo se v daném sporu angažuje; fakta by měla hovořit sama za sebe.
Přesto v podobných otázkách – stejně jako v mnoha jiných důležitých politických, společenských, ekonomických a kulturních tématech – platí, že naše přesvědčení není založeno výhradně na faktech, pokud vůbec.
V některých případech možná opravdu hluboce promýšlíme pro a proti a aktivně vyhledáváme informace a data, jež podpoří to či ono stanovisko; v jiných případech se však spoléháme na „rychlé a špinavé“ vyhodnocení argumentů a zaměřujeme se nikoliv na důkazy, nýbrž spíše na expertízu či popularitu jejich nositele.
Sociální a kognitivní psychologové už tyto dva základní procesy dávno pochopili ve svém výzkumu modelů „duálního procesu“, jenž vysvětluje, jak��m způsobem zpracováváme informace a nakonec si utváříme názor.
Když si například z náhlého rozmaru kupujeme topinkovač, zpracováváme informace periferní trasou, zatímco při koupi automobilu volíme takzvanou centrální trasu – důkladně zvažujeme technické, bezpečnostní a estetické parametry.
Systematický výzkum přesvědčování započal během druhé světové války, kdy si americká armáda uvědomila, že boj proti státu konsternovanému Hitlerem bude vyžadovat posílení motivace vojáků a vyburcování veřejné podpory pro válku.
Armádní činitelé tedy vyhledali pomoc psychologa Yaleovy univerzity Carla Hovlanda a jeho spolupracovníků, kteří vypracovali dobře známý model přesvědčování – ten se skládá ze tří skupin proměnných souvisejících s komunikátorem, publikem a sdělením.
Hovland čerpal z myšlenek sahajících až do dob Aristotélovy Rétoriky, která tvrdí, že schopnost přesvědčit je založena na etickém charakteru komunikátora, emočním stavu publika a logice argumentu, přičemž poslední položka je nejsilnější.
Psychologický výzkum ukázal, že kterákoliv ze zmíněných tří kategorií může být přesvědčivá – záleží na přitažlivosti řečníka nebo predispozicích publika.
Například zaslepené filmové fanynky mohou být obzvláště náchylné uvěřit jakémukoliv výroku z úst nejslavnějšího hollywoodského šviháka.
V případě nacistů zase může přesvědčovací roli sehrát strach publika.
Když jsou však lidé konfrontováni s otázkami velkého významu, ve většině případů pravděpodobně použijí takzvanou centrální trasu zpracování informací – a je to tak správně.
Například otázky světového kulturního dědictví si zaslouží svědomité a uvážlivé posouzení fakt.
Je naší povinností – a také samotným základem jakékoliv úspěšné civilizace –, aby se důležitá rozhodnutí činila pouze po vyhodnocení všech relevantních informací a zvážení relativních přínosů každého stanoviska.
Jakmile je tato povinnost splněna, logicky uvažující člověk pochopí, že parthenonské mramory, které už dlouho spočívají v nejslavnějším muzeu bývalé imperiální mocnosti, byly násilně vytrženy ze souboru parthenonských soch – že šlo o zločin na umění a dosud nezhojenou jizvu, kterou Britové způsobili dlouho trpícím Řekům.
V takovém okamžiku existuje jediný možný závěr: ukořistěné sochy se musí opět připojit k ostatním v jejich historickém domově a být vystavovány tak, jak starověcí umělci zamýšleli.
Nechali jste se přesvědčit?
Možná ne – já jsem koneckonců Řek.
Stejně tak ovšem nedejte na Clooneyho (ani Johnsonův) názor.
Rozhodovat, komu připadne světové kulturní dědictví, je něco jiného než kupovat topinkovač.
Živá „velká data“
CAMBRIDGE – Velká data (big data) tvoří digitální stopy, jež za sebou zanecháváme při používání kreditních karet, mobilních telefonů či webů.
Když se tato data obezřetně a vhodně využijí, dají nám bezprecedentní příležitost porozumět společnosti a zlepšit způsob, jímž žijeme a pracujeme.
Co však funguje teoreticky, nemusí se úplně správně projevit ve skutečném světě, kde ani nejdůmyslnější modely nedokážou vždy podchytit spletité interakce lidí.
Velká data vyžadují, abychom ve velkém experimentovali.
Laboratoř, již řídím, vytváří například web, založený na mapách Google, který digitálních stop společnosti využívá k mapování chudoby, dětské úmrtnosti, zločinnosti, změn HDP a dalších společenských ukazatelů, okres od okresu, obvod od obvodu – to vše s každodenní aktualizací.
Tato nová vymoženost návštěvníkům umožňuje například sledovat, kde vládní snahy zabírají a kde jsou neúspěšné.
Přestože však takové působivé nástroje vizualizace mohou podstatně posílit transparentnost a informovanost veřejnosti, při využití k řešení společenských problémů jsou kupodivu omezené.
Jeden důvod tkví v tom, že tak bohaté toky dat stimulují falešné korelace.
Ani nasazení běžných vědeckých metod se neosvědčuje; vzhledem k vysokému počtu měření a ještě vyššímu počtu potenciálních vazeb mezi měřenými údaji přinášejí naše běžné statistické nástroje nesmyslné výsledky.
Bez znalosti všech možných alternativ nemůžeme vytvořit omezený, pokusy ověřitelný soubor jasných hypotéz.
A jestliže už tedy při testování kauzality nemůžeme spoléhat na laboratorní experimenty, musíme ji ověřovat ve skutečném světě, pomocí rozsáhlých objemů dat získávaných v reálném čase.
K tomu je zapotřebí vykročit za hranice uzavřeného procesu otázek a odpovědí, typického pro laboratoře, a aplikovat ideje ve společnosti, a to dřív a častěji než doposud.
Abychom viděli, jak věci reálně fungují, musíme vytvořit živé laboratoře – komunity ochotné zkoušet nové postupy (řečeno neomaleně, posloužit jako pokusní králíci).
Příkladem takové živé laboratoře je „město otevřených dat,“ které jsem zahájil s italským Tridentem, ve spolupráci se společnostmi Telecom Italia a Telefónica, výzkumnou univerzitou Fondazione Bruno Kessler, organizací Institute for Data Driven Design a místními firmami.
Důležité je, že tato živá laboratoř má podporu a poučený souhlas všech zúčastněných; chápou, že se účastní gigantického experimentu, jehož cílem je vytvořit lepší způsob života.
Jednou významnou výzvou pro živou laboratoř je ochránit soukromí jedinců, aniž by to snížilo potenciál k lepší správě.
Tridentská laboratoř například testuje mnou navrženou „Novou dohodu o datech,“ která dá uživatelům víc kontroly nad jejich soukromými daty prostřednictvím softwaru vytvářejícího sítě důvěry, jako je náš otevřený systém PDS (Personal Data Store).
Doufáme, že možnost bezpečně sdílet data a zároveň si chránit soukromí povzbudí jedince, firmy i vlády, aby otevřeně předkládali své ideje a tím zvýšili produktivitu a kreativitu v celém městě.
Největší těžkostí při využívání velkých dat k budování lepší společnosti je být schopen vytvořit intuitivní výklad sociální fyziky v lidském měřítku.Přestože nám hustá, kontinuální data a moderní výpočetní technika umožňují sledovat mnoho detailů o společnosti a vysvětlit, jak by komunity mohly fungovat, takové syrové matematické modely obsahují příliš mnoho proměnných a složitých vazeb, a jsou proto pro většinu lidí nepochopitelné.
Potřebujeme určitý dialog mezi lidskou intuicí a přesvědčivou realitou velkých dat – dialog, jejž správní a vládní soustavy v současnosti postrádají.
Máme-li velká data efektivně zužitkovat, lidé musí být schopni porozumět příslušným statistikám a umět je interpretovat.
To vyžaduje nový výklad lidského chování a sociální dynamiky, který půjde za hranice tradičních ekonomických a politických modelů.
Jedině rozvojem poznatků a jazyka sociální fyziky budeme schopni udělat ze světa velkých dat svět, ve kterém chceme žít.
Jak osvobodit alžírskou ekonomiku
WASHINGTON – Před Alžírskem stojí olbřímí úkol transformovat ekonomiku tak, aby naplňovala naléhavé požadavky mladé, stále početnější a stále nepokojnější populace.
Navzdory příznivému demografickému vývoji zůstává ekonomika země téměř zcela odkázaná na ropě a zemním plynu, které představují 95% jejího zbožního exportu.
Má-li alžírská ekonomika zajistit dostatek pracovních míst pro miliony lidí, kteří se chystají vstoupit na trh práce, potřebuje v příštích několika letech růst o více než 6% ročně.
V roce 2018 však růst HDP dosáhl neduživých 1,5% a předpokládá se, že i v dohledné budoucnosti zůstane pod 2%.
Alžírské úřady proto musí podniknout naléhavé kroky směrem k liberalizaci a posílení ekonomiky a položit základy větší sociální inkluze.
Zejména musí podpořit konkurenci, podnítit tvorbu digitální ekonomiky a transformovat státní podniky v zemi.
Alžírská ekonomika přešlapuje na místě a většina velkých firem a bank zůstává ve státních rukou.
Opatření na podporu větší konkurence a zavádění antimonopolního rámce jsou navíc stále ve stadiu zrodu a právní i soudní systém jsou příliš slabé na to, aby je dokázaly efektivně vymáhat.
Vysoké překážky bránící vstupu na trh přispívají k vysvětlení, proč většina Alžířanů pracuje v neformálním sektoru, za nízké mzdy a bez sociálního pojištění.
Neproniknutelné trhy v zemi odrazují také přímé zahraniční investice, zejména v sektorech služeb náročných na pracovní sílu, jako jsou cestovní ruch a pohostinství.
V souladu s vyčerpanou společenskou smlouvou, která se datuje do počátku 60. let, kdy Alžírsko získalo nezávislost na Francii, je dodnes jediným hnacím motorem hospodářského rozvoje spíše neefektivní forma přerozdělování.
Prosazování a ochrana takzvaných národních šampionů, jimiž jsou často státní podniky, v kombinaci s vysokou zaměstnaností ve státní správě a všeobecnými dotacemi se ovšem ukázaly jako zoufale neefektivní recept na trvalý růst.
Tržní síly a větší konkurence jsou nezbytným předpokladem, abychom mohli jednotlivcům i ekonomikám pomoci naplnit jejich potenciál.
Podobně jako v jiných koutech arabského světa však tento názor také v Alžírsku jen těžko získává živnou půdu.
Kontrolu nad snahou o ekonomickou liberalizaci až příliš často získávají mocné elity, což oslabuje veřejnou podporu změn.
Pokud však jdou tržní reformy ruku v ruce s nezávislými regulacemi a podporuje je posílený právní systém, pak by mohly upevňování moci této oligarchie zabránit.
To by přispělo k podpoře rovných příležitostí a posílení sociální soudržnosti.
Alžírsko také potřebuje vybudovat vyspělou digitální ekonomiku, která by mohla zvyšovat růst a zajišťovat pracovní místa pro kyberneticky zdatnou mládež.
Stejně jako jejich vrstevníci v jiných arabských zemích jsou také mladí Alžířané aktivní na sociálních sítích; téměř všichni mají mobilní telefony nebo smartphony.
Třebaže však důvěrně znají Facebook a Instagram, mají jen omezený přístup k platebním aplikacím typu PayPal, jelikož přehnaně regulované bankovní a telekomunikační systémy v zemi upřednostňují zavedené firmy, podvazují konkurenci a podněcují tajné dohody.
V důsledku toho si většina Alžířanů nemůže objednávat zboží a služby přes internet ani převádět peníze stejným způsobem jako jejich protějšky v rozvinutých ekonomikách.
Prosazení digitální ekonomiky v Alžírsku vyžaduje mimořádné, přímo převratné úsilí.
Především musí úřady zlepšit kvalitu vysokorychlostního internetu, učinit ho dostupnějším a vytvořit systémy digitálních a mobilních plateb.
Tyto digitální veřejné statky jsou pro novou ekonomiku služeb stejně důležité jako elektrárny pro ekonomiku tradiční.
Lepší konektivita povede k novým činnostem, odstraní vstupní překážky – počínaje stěžejními sektory dopravy, distribuce a logistiky – a pomůže rozvinout elektronický obchod tím, že navzájem přiblíží městské a venkovské oblasti.
Díky konektivitě bude rovněž jednodušší sledovat veřejné výdaje, omezovat úředního šimla a zkvalitňovat zdravotnictví a školství – a to v zámožných i chudších regionech.
A konečně musí Alžírsko zatřást svými státními podniky, aby mohl začít vzkvétat skutečný soukromý sektor.
To si vyžádá odbourávání vstupních bariér v sektoru komunálních služeb a v dalších oblastech, ale i založení samostatného regulačního orgánu a důvěryhodné vymáhání práva, které podpoří konkurenci.
Úřady by měly průhledně informovat o vládních transferech státním podnikům a vyhnout se nástrahám měkkých rozpočtových omezení, které mohou vést k vyšším než očekávaným veřejným výdajům.
Politici musí rovněž posilovat řízení státních podniků, aby zlepšili nezávislost, zodpovědnost a efektivitu řídících pracovníků.
To by moho snížit potenciální zátěž těchto podniků pro státní rozpočet v důsledku nahodilých závazků, jako jsou státní úvěrové garance, které začnou být splatné v případě bankrotu.
Se skokovými technologickými změnami potřebnými pro zvýšení produktivity by alžírské ekonomice mohly pomoci soukromé firmy.
Politici to musí podporovat mimo jiné i prostřednictvím partnerství soukromých firem a státních podniků.
Jako případ hodný následování by v tomto směru mohli sloužit evropští giganti komunálních služeb.
Za více než dvacet let od doby, kdy Evropská unie začala liberalizovat elektrárenský sektor, a také v důsledku pařížské klimatické dohody z roku 2015 tyto firmy mohutně investovaly do obnovitelné energie a digitalizace služeb.
Kdyby se využil obrovský solární potenciál Alžírska, mohly by tyto firmy i státní podniky proměnit obnovitelné zdroje v novou ropu.
Alžírské ekonomické a sociální problémy jsou zřejmé a politici je musí řešit v době zvýšené politické nejistoty.
Vzhledem k současné náladě v zemi je dost možná zapotřebí, aby konali rychle.
Druhé Arabské jaro v Alžírsku?
PAŘÍŽ – Vytrvalé celospolečenské vzbouření alžírského lidu dokládá, že krátkozrakost v oblasti hospodářské politiky může za významných národní těžkostí představovat vážné riziko pro přežití režimu.
Režim alžírského prezidenta Abda al-Azíze Butefliky může vinu za slabou ekonomiku země přičítat převážně sám sobě.
Po pustošivé občanské válce 90. let ekonomiku od konce nultých let oživovaly rozšířené výdaje státu, financované rostoucími příjmy z ropy.
Po Arabském jaru roku 2011 však státní výdaje poskočily ještě výš a pak znovu vzrostly roku 2014, během Buteflikovy čtvrté úspěšné volební kampaně.
Vláda si takto mecenášsky vyhazovala z kopýtka v době, kdy už byl rozpočet deficitní.
Pak se propadlo dno cen ropy.
Při ročních výdajích za spotřební subvence ve výši odpovídající čtvrtině výstupu ekonomiky alžírský fiskální a externí schodek prudce vyletěl na 15 % HDP.
Zhroucení cen ropy tehdy vyvolalo národní debatu, v níž několik alžírských think tanků vyzvalo zemi k opuštění systému kvazisocialistického centrálně plánovaného petrostátu ve prospěch diverzifikovaného tržního hospodářství.
V roce 2016 pak vláda představila svůj „Nový ekonomický model“, jímž připravila půdu k postupné ekonomické liberalizaci.
Politické prostředí ale nebylo příznivé.
Po už slabším a sporném Buteflikově vítězství v roce 2014 politické elity země ovládla posedlost rozvratnou otázkou, kdo se stane jeho nástupcem.
Jistěže, premiér Abd al-Málik Silál zahájil v letech 2014 až 2017 okrajové makroekonomické změny, včetně skrovné devalvace měny.
Jeho nástupce Abd al-Madžíd Tabún pak v létě 2017 začal prosazovat reformy usilující o seškrtání státních výdajů a omezení korupce.
Alžírské ekonomické elity se ale těmto snahám úporně bránily, což vedlo k Tabúnově odvolání.
Nahradil jej současný alžírský ministerský předseda Ahmad Ujahjá, od něhož se očekávalo, že se bude soustředit výhradně na otázku nástupnictví.
Ve snaze uklidnit sílící nespokojenost veřejnosti alžírská vláda zmrazila na zhruba 10 % HDP vnitřní i vnější schodek, jež financovala tiskem peněz a rychlým projídáním rezerv v tvrdé měně (tempem 20 miliard dolarů ročně).
Při pohledu zpět se teď zdá zřejmé, že váhavost režimu tváří v tvář neudržitelným makroekonomickým nevyváženostem byla chybou.
Soudě podle posledního průzkumu Arabského barometru (uskutečněného v roce 2016), Alžířané se vládními potěmkinskými reformami nenechali ošálit.
Právě naopak, nákladné snahy režimu vynutit si umělou stabilitu se podle všeho vymstily.
Zatímco vláda se v letech 2013 až 2016 snažila předejít zčeření vln, ve vnímání veřejnosti se hospodářská bezpečnost zhroutila.
Nadto během téhož období střemhlav padala důvěra veřejnosti ve vládu, nejspíš proto, že naléhavá potřebnost reforem už byla zřejmá všem.
Do roku 2016 se alžírský režim zařadil mezi vlády s nejmenší důvěrou veřejnosti na Středním východě a v dalších letech se bezpochyby dál potápěl.
Navzdory zhoršení hospodářské bezpečnosti zůstává relativně vysoká deklarovaná oddanost Alžířanů demokracii, na roveň s Maročany, Libanonci a Jordánci.
Když sílí ekonomická nejistota, střední třída – hlavním tahoun liberalizace v regionu – obvykle vůči demokratizaci ochladne.
V Alžírsku však v letech 2011 až 2016 ve veřejnosti posílil pocit osobního bezpečí, což s největší pravděpodobností odráží Buteflikovu úspěšnou pacifikaci země během předchozího desetiletí.
Vybrané ukazatele veřejného mínění v Alžírsku, 2007-2016
Index průměrné odpovědi zhruba tisíce alžírských respondentů na vybrané otázky Arabského barometru.
Skóre ve výši 100 znamená dokonalou hospodářskou a osobní bezpečnost, naprostou důvěru ve vládu a úplnou oddanost demokracii.
Zdroj: Průzkum veřejného mínění uskutečněný Arabským barometrem v Alžírsku, Egyptě, Jordánsku, Libanonu, Maroku, Palestině a Tunisku, 2016.
Ann Arbor, Michigan, USA: Meziuniverzitní konsorcium pro politický a sociální výzkum.
Trendy v alžírském veřejném mínění naznačují, že země dospěla do kvazirevolučního okamžiku.
Hluboká rozhořčení a ztráta důvěry ve vládu se pojí s celospolečenskými nadějemi na lepší politický řád.
A jelikož se Alžířané cítí fyzicky v bezpečí, nebojí se na orgány státu vznést své nároky.
Právě tato výbušná směs vyústila v rozsáhlé protesty, které propukly 22. února, v reakci na Buteflikovu kandidaturu do pátého funkčního období.
Souhra rozhořčení a politických aspirací naznačuje, že toto vzedmutí má víc společného s Arabským jarem roku 2011 než s jinými dřívějšími epizodami lidových nepokojů vyvolávaných především ekonomickými křivdami, jako třeba bouře v říjnu 1988, Černé jaro roku 2001 a tisíce drobných lokálních nepokojů v nultých letech, během nichž účastníci vznášeli zcela konkrétní nároky na vládu.
Současná kombinace nahrává spíš aktivitě lidu než zoufalství.
Zatímco Arabské jaro v Alžírsku vyprchalo, když režim zvýšil státní výdaje a vytvořil prostor pro omezené ústavní reformy, člověk doufá, že tato nová příležitost k zásadní změně promrhána nebude.
Navzdory svým ekonomickým slabinám Alžírsko stále má cenná aktiva, která by mu umožnila projít politickou transformací v otevřenější systém.
Vedle vzdělaného obyvatelstva, nedávno modernizovaných infrastrukturních sítí, oddané byrokracie a stále značných ropných příjmů ve výši kolem 35 miliard dolarů ročně má země rezervy v tvrdé měně v hodnotě asi 80 miliard dolarů a málo dluhů.
Alžířané jsou tedy dobře vyzbrojeni do druhé války za nezávislost, jen tentokrát nebudou bojovat proti koloniální mocnosti.
Povedou zápas s cílem vyrvat demokratickou vládu z rukou politické elity, která dosud využívala ropného bohatství země k tomu, aby si na úkor sociálního pokroku zajišťovala vlastní přežití.
Všichni pro jednu daň a jedna daň pro všechny?
CAMBRIDGE – Až udeří příští rozsáhlá celosvětová finanční krize, nechť nikdo neříká, že se Mezinárodní měnový fond nikdy nepokusil jí předejít.
MMF nedávno navrhl novou globální daň pro finanční ústavy, volně úměrnou jejich velikosti, a dále daň ze zisků a prémií bank.
Návrh Fondu se setkal s předvídatelným opovržením a posměchem ze strany finanční branže.
Zajímavější a podstatnější jsou smíšené ohlasy prezidentů a ministrů financí skupiny G20.
Vlády, které se ocitly v epicentru nedávné finanční krize, zejména Spojené státy a Velká Británie, jsou přímo nadšené, obzvlášť daní z velikosti.
Vždyť tak chtějí samy postupovat.
Země, jež nedávná zhroucení bank nezakusily, například Kanada, Austrálie, Čína, Brazílie a Indie, nadšené nejsou.
Proč by měly měnit systémy, které prokázaly takovou odolnost?
Kritizovat podrobnosti plánu MMF je velice snadné.
Celková diagnóza problému, jak ji MMF stanovil, je ale v mnohém přesná.
Kvůli implicitním garancím daňových poplatníků finanční systémy nabobtnaly, což bankám, zejména těm velkým, umožňuje půjčovat si peníze za úrokové sazby, jež plně neodrážejí rizika, která na sebe berou ve snaze dosahovat přehnaně vysokých zisků.
Toto riziko se pak přesouvá na daňové poplatníky, a tak je zdanění finančních firem v přímé úměře k jejich půjčkám jednoduchým způsobem jak zajistit spravedlnost.
„Jaká rizika?“ naléhají finanční firmy.
Průměrná cena finančních výpomocí byla „pouhých“ několik procentních bodů HNP.
A krize byla událostí, která přichází jednou za půlstoletí.
MMF právem upozorňuje, že tato tvrzení jsou nesmyslná.
Během krize daňoví poplatníci schytali dluh ve výši téměř čtvrtiny národního důchodu.
Příští krize možná nevyjde tak „dobře“ a ztráty, jež veřejnost ponese, budou drtivé.
I přes „úspěch“ finančních výpomocí jednotlivé země v důsledku recese utrpěly rozsáhlé propady výstupu a zakusily dlouhodobý podprůměrný růst.
Avšak přestože je třeba, aby si regulace poradila s nabobtnalými bilancemi bank, jež byly pramenem krize, MMF se právem přehnaně nezaměřuje na nápravu problému ústavů „příliš velkých na krach“.
Překvapivě velký počet znalců se podle všeho domnívá, že kdyby se podařilo rozbít velké banky, vlády by byly mnohem odolnější vůči finančním výpomocím a celý problém „morálního hazardu“ by se utlumil.
To je pochybná logika, vzhledem k tomu, kolik podobných krizí během staletí postihlo velmi rozdílné soustavy.
Systémová krize, která by současně sevřela velký počet středně velkých bank, by vlády vystavila stejně silnému tlaku na finanční sanaci jako krize, která dolehne na několik velkých bank.
Celkově se kolem nás vznáší příliš mnoho komplikovaných nápadů, které vypadají pěkně na papíře, ale za pořádné krize by se mohly ukázat jako hluboce pomýlené.
Každé odolné řešení musí být přiměřeně jednoduché na pochopení a realizaci.
Návrh MMF podle všeho tyto nároky splňuje.
Naproti tomu někteří finanční specialisté dávají přednost tomu, aby byly banky nuceny více spoléhat na „podmíněný“ dluh, který lze v případě širokého systémového zhroucení nuceně převést na (eventuálně bezcenné) akcie.
Jak by bylo možné tuto formu „předvařeného bankrotu“ uvést do praxe ve světě nesmírně rozdílných právních, politických a bankovních soustav, však zůstává nejasné.
Finanční historie je poseta neprověřenými záchrannými opatřeními, která za krize selhala.
Je lepší krotit růst systému.
Na mnohem tenčím ledě je však MMF s myšlenkou, že jeho jednotný celosvětový daňový systém určitým způsobem mezinárodně srovná pravidla hry.
To se nestane.
Země, kde už dnes fungují pevné systémy finanční regulace, v zásadě „zdaňují“ své finanční firmy víc než třeba USA nebo Británie, kde je finanční regulace spíše minimální.
Spojené státy a Velká Británie nechtějí svou konkurenční výhodu oslabit zdaněním bank, kdyby tak některé jiné země neučinily.
Jenže právě jejich systémy nejsilněji a nejnaléhavěji potřebují pevnější brzdy a mantinely.
S obranou „vzpurných“ zemí, které návrh MMF odmítají, nezacházejme ale příliš daleko.
Tyto země si musí uvědomit, že pokud USA a Británie zavedou i jen mírné reformy, hodně kapitálu poteče jinam a je možné, že přehltí regulatorní systémy, u nichž se až dosud zdálo, jak pěkně fungují.
A co druhá daň navržená MMF, ze zisků a prémií bank?
Taková daň je politicky lákavá, ale nakonec nedává mnoho smyslu – snad jedině s výjimkou krizového roku, kdy jsou subvence bank naprosto zřetelné.
Bylo by lepší zdokonalit regulaci finančního trhu přímo a ponechat na národních daňových soustavách, aby se zisky bank naložily stejně jako u ostatních branží.
První úsilí MMF předepsat světu lék může mít své chyby, ale diagnóza finančního sektoru nabobtnalého morálním hazardem je očividně správná.
Doufejme, že až se letos lídři G20 sejdou, rozhodnou se brát problém vážně a nebudou diskusi odkládat dalších deset nebo dvacet let, než na nás dolehne další krize.
Všechny stimulační cesty vedou do Číny
PEKING – Když nyní „zelené výhonky“ zotavení zvadly, rozproudila se debata o fiskálním stimulu s ještě větší intenzitou.
Příznivci dalšího stimulačního balíku ve Spojených státech poznamenávají, že bylo vždy jen zbožné přání věřit, že balík TARP ve výši 787 miliard dolarů by mohl vyvážit tříbilionový propad v soukromých výdajích.
Nezaměstnanost navíc rostla rychleji a déle, než se očekávalo.
Když se k tomu přičte setrvalý pád cen nemovitostí, je pochopitelné, že spotřebitelské výdaje zůstávají v depresi.
Banky byly rekapitalizovány pouze do té míry, aby se udržely nad vodou, a jejich účetní rozvahy jsou proto stále slabé.
V důsledku toho se zdráhají půjčovat, což omezuje investice.
Vlády se potýkají s poklesem výnosů v důsledku nižších zdanitelných příjmů v loňském roce, a tak zběsile osekávají rozpočty.
Pokud v únoru existoval důvod pro dodatečný stimul, pak dnes je tento důvod ještě silnější.
Důvody proti dodatečnému stimulu jsou však také silné.
Americký federální deficit dosahuje alarmujících 12% HDP a veřejný dluh jako podíl národního důchodu se má i podle dnešních předpokladů zdvojnásobit na 80% HDP.
Představa, že USA mohou prostřednictvím růstu vybřednout ze svého dluhového zatížení, jak se to po finančních krizích v 90. letech podařilo Finsku a Švédsku, se zdá nerealistická.
Vzhledem k tomu všemu další deficitní výdaje pouze umocní obavy z vyšších daní a inflace v budoucnu.
Podnítí opětovný vznik globálních nerovnováh.
A neujistí spotřebitele ani investory.
V otázce ekonomické podstaty lze argumentovat pro i proti, avšak politika ukazuje jen jedním směrem.
Americký Kongres nemá na další stimulační balík žaludek.
Už nyní čelí silné kritice za to, že není schopen udělat v americkém fiskálním domě velký úklid.
Pomalost, s níž byl první stimulační balík odstartován, a skutečnost, že potrvá ještě déle, než se jeho účinky plně projeví, jsou vodou na mlýn zapálených odpůrců.
Zklamání z účinků stimulačního programu TARP již nyní zničilo podporu obyvatel – i Kongresu – pro další vyčleňování veřejných peněz na rekapitalizaci bank.
I ti, jimž připadá ekonomická logika argumentů pro fiskální aktivismus přesvědčivá, tedy musí připustit, že politika takové řešení nepodporuje.
Druhý stimul jednoduše není na pořadu dne.
Pokud se má někdy zvýšit agregátní poptávka, může impulz vzejít pouze z jediného místa.
Tímto místem není Evropa ani Japonsko, kde jsou dluhy ještě vyšší než v USA – a demografické podmínky pro jejich obsluhu méně příznivé.
Spíše jsou to rozvíjející se trhy, jako je Čína.
Problémem je skutečnost, že Čína už udělala mnoho pro stimulaci domácí poptávky, a to jak prostřednictvím vládních výdajů, tak i příkazem vlastním bankám, aby půjčovaly.
V důsledku toho je její akciový trh zpěněný a zažívá alarmující boom realit.
V průběhu května zaznamenávaly ceny nemovitostí meziroční růst o 18%.
Je tedy pochopitelné, že se čínští představitelé obávají bubliny.
Očividným řešením této kvadratury kruhu je utrácet více za dovoz.
Čína může nakupovat víc průmyslových strojů, dopravního vybavení a ocelářských komplexů, což je její čelní dovozní artikl z USA.
Přesměrováním výdajů na dovozy kapitálového vybavení by se předešlo přehřátí čínských trhů, zvýšila by se produktivní kapacita ekonomiky (a tím i její schopnost v budoucnu růst) a podpořila by se poptávka po amerických, evropských a japonských výrobcích právě ve chvíli, kdy je tato podpora nejvíce zapotřebí.
Taková strategie není bez rizika.
Umožní-li se jüanu, aby se v zájmu podnícení dovozu zhodnocoval, zároveň by to mohlo odradit vývoz, tradiční motor čínského růstu.
A snížení administrativních překážek dovozu by mohlo vést k vyšším výdajům do zahraničního zboží, než měly úřady v úmyslu.
Tato rizika však stojí za to podstoupit, pokud to Čína myslí s převzetím globální vedoucí role vážně.
Otázka zní, co za to Čína dostane.
A odpověď nás opět přivádí na začátek, totiž k americké fiskální politice.
Čína se obává, že její více než bilionová investice do dluhopisů amerického ministerstva financí ztratí na hodnotě.
Potřebuje záruku, že USA budou za svými dluhy stát.
Proto chce vidět důvěryhodný program vyrovnání amerického rozpočtu, jakmile recese skončí.
Nehledě na silácké řeči zatím Obamova administrativa nenabídla věrohodnou cestovní mapu fiskální konsolidace.
Kdyby to udělala, uklidnila by americké daňové poplatníky, které znepokojují současné deficity.
A uklidnila by také čínské politiky, což není o nic méně důležité.
Žijeme v multipolárním světě, kde nejsou USA ani Čína dost velké na to, aby samy stály v čele globální ekonomiky.
Pro Čínu je vedení spojeno s převzetím dodatečných rizik.
Aby to však bylo přijatelné, musí USA ulehčit Číně od rizik současných.
Pouze vzájemnou spoluprací mohou obě země vyvést světovou ekonomiku ze současné zemdlelosti.
Všichni královnini potomci
NEW YORK – Má ještě monarchie – tedy monarchie konstituční, nikoli despotická – nějaké kladné stránky?
Argumenty proti zachovávání králů a královen jsou povětšinou naprosto racionální.
V našem demokratickém věku je nerozumné vyjadřovat zvláštní úctu lidem pouze na základě jejich urozenosti.
Skutečně se od nás očekává, že budeme moderní královské rodiny, třeba britský rod Windsorů, obdivovat a milovat, dnes tím víc, že jakási nová princezna zažívá vzestup ze střední třídy?
Království zdětšťuje.
Jen se podívejte, jak se jinak rozumní dospělí snižují na pochlebníky s nervózním úsměvem, kdykoli se jim dostane výsady dotknout se vztažené královské ruky.
Při velkých monarchických představeních, jako byla královská svatba v Londýně, milionům lidí učaruje dětský sen o „pohádkové“ svatbě.
Kouzlo nesmírného bohatství, urozenosti a mimořádné výlučnosti ještě umocňují globální masmédia, jež tyto rituály propagují.
Člověk by mohl namítnout, že důstojná okázalost královny Alžběty II. je přece jen lepší než pouťová pompéznost Silvia Berlusconiho, Madonny nebo Cristiana Ronalda.
Ve skutečnosti si zejména britská královská rodina hledá nový kabát tím, že přijímá řadu nejméně vkusných rysů moderního showbyznysu či slávy sportovních celebrit.
A světy královského majestátu a populární proslulosti se často prolínají.
Například David Beckham a jeho choť Victoria, někdejší popová hvězda, prožívají svůj vlastní sen o královském životě a jako opice napodobují některé z jeho nejkřiklavějších rysů.
I přihodilo se, že patřili k hýčkaným hostům nedávné královské svatby.
Podobně platí, že ač má Británie řadu význačných hudebníků, favoritem královského dvora je Elton John.
Ať už to považujeme za dětinské či nikoliv, společným lidským rysem je dychtění po zprostředkovaném potěšení ze života králů, královen a dalších oslnivých hvězd.
Označovat okázalé projevy hýřivosti těchto lidí za marnotratné je nepochopením podstaty věci: svět třpytivých snů, které musí zůstat zcela mimo náš dosah, je přesně tím, co mnoho lidí touží sledovat.
Toto dychtění má ale i druhou, temnější stránku, která se projevuje přáním vidět své idoly vláčené bahnem jedovatých pomlouvačných časopisů, rozvodových soudů a tak dále.
Jde o pomstychtivou stránku našeho patolízalství, jako by se pokoření plynoucí z uctívání idolů muselo vyvažovat požitkem z jejich pádu.
Věru, podrobit ty, kdo se narodí anebo přižení či přivdají do královské rodiny, nutnosti žít v akváriu, kde jsou neustále na očích, podobni hercům a herečkám v nepřetržitém pokleslém seriálu, kde lidské vztahy pokřivují a oslabují absurdní protokolární pravidla, je úděsná forma krutosti.
Současná japonská císařovna i její snacha, obě z neurozených rodin, v důsledku toho zažily nervová zhroucení.
I filmové hvězdy se často stávají obětí alkoholu, drog a kolapsů, ale ty si alespoň svou životní dráhu zvolily.
To pro krále a královny, všeobecně vzato, neplatí.
Prince Charles by byl možná šťastnější jako zahradník, leč to nepřicházelo v úvahu.
Jednu věc, již lze monarchům připsat k dobru, je skutečnost, že lidem přinášejí pocit kontinuity, což může být v dobách krize či radikálních změn užitečné.
Španělský král zajistil stabilitu a kontinuitu po zániku Frankovy diktatury.
Za druhé světové války evropští panovníci mezi svými poddanými zachovávali pocit naděje a jednoty během nacistické okupace.
Je tu ale ještě něco dalšího.
Monarchie mají často v oblibě menšiny.
K nejloajálnějším poddan��m rakousko-uherského císaře patřili Židé.
František Josef I. se svých židovských poddaných zastával, když je ohrožovali němečtí antisemité.
Židé, Němci, Češi či Maďaři byli pro něj všichni jeho poddanými, ať žili kdekoli, od nejmenšího haličského štetlu po majestátní hlavní města, Budapešť či Vídeň.
To v dobách sílícího etnického nacionalismu nabízelo menšinám jistou ochranu.
V tomto smyslu se monarchie trochu podobá islámu či katolické církvi: všichni věřící jsou považováni za rovnoprávné v očích Boha, papeže nebo císaře – odtud ona přitažlivost pro chudé a utlačované.
To může vysvětlovat nevraživost některých krajně pravicových populistů vůči monarchii.
Holandský populistický lídr Geert Wilders například při několika příležitostech pranýřoval královnu Beatrix jako levičáka, elitáře a multikulturalistu.
Wilders, tak jako nová vlna populistů po celém světě, slibuje, že svou vlast vrátí svým přívržencům, že zastaví přistěhovalectví (zejména muslimů) a že Nizozemsko bude znovu holandské, ať už to znamená cokoliv.
Beatrix, stejně jako František Josef, odmítá mezi svými poddanými etnicky či nábožensky rozlišovat.
Právě to má na mysli, když hlásá toleranci a vzájemné porozumění.
Podle Wilderse a jeho stoupenců jde o projev vodění cizinců za ručičku a chlácholení muslimů.
Královna jim připadá téměř neholandská.
Ovšemže, kořeny holandské královské rodiny, stejně jako všech evropských královských rodů, jsou zřetelně smíšené.
Proměna králů a královen ve výhradně národní osobnosti je poměrně novou událostí.
Ostatně impéria zahrnovala řadu národů.
Královna Viktorie, převážně německé krve, se nepokládala za vladařku výhradně Britů, ale též Indů, Malajců a mnoha dalších národů.
Šlechtická tradice stát nad úzkými liniemi etnického nacionalismu je možná nejlepším argumentem pro to, aby si člověk ještě nějakou dobu zachoval náklonnost ke královské rodině.
Dnes, kdy jsou mnohé evropské národní státy čím dál různorodější co do etnické a kulturní skladby, jedinou cestou vpřed je naučit se žít společně.
Pokud v tom monarchové dokážou být svým poddaným učiteli, zvolejme zbývajícím králům a královnám alespoň jednou hurá.
Půjčka a modlitba
NEW YORK – Země kolektivně označované jako PIIGS – Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko – tíží čím dál neudržitelnější míry veřejného a soukromého zadlužení.
Některé z nejhůře postižených – Portugalsko, Irsko a Řecko – zaznamenaly v posledních týdnech strmý vzestup svých výpůjčních nákladů, a to i poté, co ztráta přístupu na trhy vedla k sanacím financovaným Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem.
Rostou i španělské výpůjční náklady.
Řecko je zjevně insolventní.
I s drakonickým balíčkem úspor, v rozsahu dosahujícím 10 % HDP, by jeho veřejný dluh vystoupal na 160 % HDP.
Portugalsko – kde růst už deset let stagnuje – přihlíží vykolejení svého zpomaleného fiskálního vlaku, které vyústí v insolvenci veřejného sektoru.
V Irsku a Španělsku nakonec k suverénní insolvenci povede transfer obřích ztrát bankovní soustavy do bilance vlády – nádavkem k už beztak eskalujícímu veřejnému dluhu.
Oficiálním přístupem, plánem A, je předstírat, že tyto ekonomiky nesužují problémy s platební schopností, ale likviditní tíseň a že poskytnutí záchranných půjček – společně s fiskální spořivostí a strukturálními reformami – dokáže obnovit udržitelnost dluhu a přístup na trhy.
Tento přístup podle hesla „pomoc a přetvářka“ či „půjčka a modlitba“ nutně selže, protože většina možností, jež zadlužené země v minulosti využívaly, aby se z předluženosti vysekaly, bohužel není schůdná.
Například staré dobré řešení spočívající v tištění peněz a uniknutí dluhu pomocí inflace je pro PIIGS nedostupné, protože jsou sevřeny v kazajce eurozóny.
Jediná instituce, která může tiskařský lis popohnat – Evropská centrální banka – se k monetizaci fiskálních deficitů nikdy neuchýlí.
Očekávat nelze ani svižný růst HDP, který by tyto země zachránil.
Dluhové zatížení PIIGS je tak vysoké, že energická ekonomická výkonnost je téměř nemožná.
Navíc ať už ta či ona z těchto zemí nakonec zaznamená jakýkoli hospodářský růst, bude závislý na uskutečnění politicky nepopulárních reforem, které se projeví až dlouhodobě – a za cenu ještě větší krátkodobé bolesti.
K oživení růstu tyto země také musí ozdravit svou konkurenční schopnost tím, že dosáhnou reálné devalvace své měny a své obchodní deficity tak promění v přebytky.
Jenže sílící euro – vytlačované předčasným měnovým zpřísněním ECB – znamená další reálné zhodnocování a to konkurenční schopnost dále pošramotí.
Německé řešení tohoto hlavolamu – držet růst mezd pod hladinou růstu produktivity a tím snižovat jednotkové mzdové náklady – přineslo výsledky až po více než deseti letech.
Kdyby PIIGS tento proces zahájily hned dnes, na přínosy by se čekalo příliš dlouho, než aby dokázaly obnovit konkurenční schopnost a růst.
K poslední možnosti – deflaci mezd a cen ve snaze snížit výdaje, dosáhnout reálné devalvace a obnovit konkurenční schopnost – se váže čím dál hlubší recese.
Reálná devalvace nutná k ozdravení externí bilance by vytlačila reálnou hodnotu dluhů v eurech ještě výš, takže by byly tím neudržitelnější.
Ani snižování soukromé a veřejné spotřeby s cílem posílit soukromé úspory a realizace úsporných opatření ke snížení soukromého a veřejného zadlužení nepovede k cíli.
Soukromý sektor může sice utratit míň a víc šetřit, ale to by okamžitě znamenalo újmu známou jako Keynesův paradox úspor: pokles ekonomického výstupu a růst zadlužení jako podílu HDP.
Nedávné studie MMF a dalších naznačují, že vyšší daně, osekané dotace a nižší vládní výdaje – i neefektivní výdaje – krátkodobě přidusí růst, čímž ještě zhorší fundamentální dluhový problém.
Jestliže se tedy PIIGS z problémů nemůžou dostat pomocí inflace, růstu, devalvace ani úspor, plán A buď už selhává, anebo nutně selže.
Jedinou alternativou je urychleně přejít k plánu B – spořádané restrukturalizaci a snížení dluhů vlád, domácností a bank těchto zemí.
K tomu může dojít vícero způsoby.
Jedním může být provedení spořádané úpravy splátkového kalendáře veřejných dluhů PIIGS, aniž by vůbec došlo ke snížení dlužné jistiny.
To znamená prodloužení splatnosti dluhů a snížení úrokové sazby u nových dluhů na úrovně mnohem nižší, než jsou aktuální neudržitelné tržní sazby.
Toto řešení omezuje riziko nákazy a potenciálních ztrát, jež by nesly finanční instituce, kdyby se snižovala hodnota dlužné jistiny.
Tvůrci politik by také měli uvažovat o inovacích, které se v 80. a 90. letech minulého století využívaly na pomoc dluhově zatíženým rozvojovým zemím.
Bylo by například možné pobídnout držitele dluhopisů ke směně stávajících obligací za obligace vázané na HDP, nabízející splátky fixované na budoucí hospodářský růst.
Tyto instrumenty ve výsledku mění věřitele v akcionáře hospodářství země a dávají jim právo na zisk části jejích budoucích výnosů, přičemž dočasně snižují dluhové zatížení země.
Snížení nominální hodnoty hypoték a převedení eventuality pozitivního vývoje – pro případ, že by se ceny domů v dlouhodobém výhledu zvýšily – na věřitelské banky je další způsob jak hypoteční zadlužení proměnit ve jmění akcionářů.
Dluhopisy bank by také bylo možné redukovat a převést na akcie, což by předešlo převzetí bank vládou a zároveň zabránilo tomu, aby socializace bankovních ztrát způsobila dluhovou krizi suverénního státu.
Evropa si nemůže dovolit pokračování ve snaze zalepit problém dalšími penězi a modlit se, aby růst a čas přinesly spásu.
Nikdo nesestoupí z nebes, žádný deus ex machina, aby finančně zachránil MMF nebo EU.
Svůj díl břemene musí nést věřitelé a držitelé dluhopisů, kteří primárně své peníze půjčili, a to v zájmu PIIGS, EU i svých vlastních konečných výnosů.
Nerovnost na obzoru potřeby
BERKELEY – Podle jakéhokoliv ekonomického měřítka žijeme ve skličující době.
Ve Spojených státech v současnosti zahálí 7,2% normální produktivní pracovní síly, zatímco propast zaměstnanosti v Evropě stoupá a do konce roku se má zvýšit nad úroveň USA.
Proto je důležité udělat krok zpět a připomenout si, že „ztracená dekáda“, již se momentálně snažíme protrpět, není naším dlouhodobým ekonomickým osudem.
Jak nám nedávno připomněl Paul Krugman, možná nejlépe to vyjádřil John Maynard Keynes:
„Toto je noční můra, která s ránem odezní.
Přírodní zdroje a lidský důmysl jsou totiž stejně plodné a produktivní jako kdysi.
Tempo našeho pokroku směrem k vyřešení hmotných problémů života není o nic méně rychlé.
Jsme stejně schopni jako dříve dopřát každému vysokou životní úroveň – myslím vysokou v porovnání se stavem řekněme před 20 lety – a brzy se naučíme zajišťovat ještě vyšší úroveň.
Nebyli jsme dříve klamáni.
Dnes jsme však zabředli do kolosální bažiny, chybovali jsme při ovládání jemného stroje, jehož fungování nerozumíme.
Výsledkem je, že naše možnosti bohatství mohou přijít na nějaký čas nazmar.“
Jaký je však náš dlouhodobý hospodářský osud?
Keynes se těšil na dobu, například v roce 2050, kdy budou všichni (přinejmenším v Anglii) moci vést stejný životní styl jako on sám.
A protože si Keynes představoval, že žádný příčetný člověk by nemohl chtít od života víc nezbytností, běžných věcí a luxusu než on sám, ekonomický problém by se tím vyřešil.
My jsme moudřejší – a možná i smutnější – než Keynes.
Víme, že chceme náhradní kyčelní kloub, transplantaci srdce nebo léčbu neplodnosti, že chceme levnou leteckou dopravu, ústřední vytápění, rychlý internet a exkluzivní přístup k pláži.
Téměř všichni lidé v severoatlantickém regionu už mají dostatek jídla, aby netrpěli hladem, dostatek oblečení, aby se udrželi v teple, a dostatečné přístřeší, aby nezmokli.
A přesto chceme víc, jsme rozmrzelí, když to nedostaneme, a jsme dost znalí na to, abychom věděli, že se luxus mění nejprve v běžnou věc a poté v nezbytnost – a také umíme velmi dobře vynalézat nové luxusní věci, po kterých lze toužit.
Ekonomický problém nás tedy bude zajisté provázet ještě dlouho.
Přinejmenším se však můžeme spolehnout na to, že se nám při kolektivním pachtění se vstříc naší spotřební utopii podaří vytvořit relativně rovnostářskou středostavovskou společnost, viďte?
Byl to Karl Smith ze Severokarolínské univerzity, kdo mi vysvětlil, že i to je pravděpodobně omyl.
Dlouhý boom po průmyslové revoluci, který vyšrouboval mzdy nekvalifikovaných dělníků do neslýchaných výšin – a udržel je na dohled (nebo přinejmenším na dostřel) životního stylu bohatých a slavných –, nemusí být nutně dobrým vodítkem pro očekávání věcí příštích.
Abyste mohli vytvářet bohatství, potřebujete nápady, jak formovat hmotu a energii, další energii, abyste mohli toto formování uskutečnit, a nástroje ke kontrole vzniklé formy.
Průmyslová revoluce dala k lepšímu nápady a energii, avšak jediným efektivním prostředkem kontroly zůstal lidský mozek.
A jak se nápady a energie staly levnými, lidský mozek, který je doplňoval, získal na hodnotě.
Když se však nyní přesouváme do budoucnosti umělé inteligence, kterou očekávají pozorovatelé jako Kevin Drum (nebo i do éry umělé slabomyslnosti, která už zjevně nadešla) a když se přesouváme do budoucnosti biotechnologií, jež samy sebe kultivují podobně, jako to dělají biologické systémy, nepřestane být lidský mozek jediným hodnotným nástrojem kontroly?
Nemusí to být nutně tak, že životní úroveň „nekvalifikovaných“ dělníků bude v absolutní hodnotě klesat: tytéž faktory, které snižují hodnotu lidského mozku, možná budou stejně účinně stlačovat náklady na nezbytnosti, běžné věci a luxus.
Bohatství však pravděpodobně poplyne k majitelům produktivních – nebo možná módních – nápadů a k majitelům věcí, které lze napodobit pouze s obrovskými obtížemi a vysokými náklady, a to i v situaci, kdy budou existovat velmi levné nástroje kontroly, velmi levná energie a spousta nápadů.
Ponaučení je zřejmé: u trhu neexistuje přirozená záruka, že bude vytvářet dlouhodobou budoucnost charakterizovanou rozumnou mírou nerovnosti bohatství a relativní chudoby.
Pokud a dokud si to plně neuvědomíme, zůstaneme vydáni na milost Keynesovu špatně pochopenému „jemnému stroji“.
Antidepresiva - krize na obzoru
Široce rozšířené předepisování léků proti neklidu mysli dopadlo vždy špatně, od dob opiátů a kokainu až po bromidy, barbituráty a sedativa: všechny se ukázaly jako vysoce návykové, avšak lékaři tuto skutečnost přiznali až po mnoha letech zapírání.
Dnes jsou problémem antidepresiva - celosvětové zboží s všeobecně známými názvy.
Za posledních deset let se míra jejich předepisování zvýšila třikrát.
V Anglii dnes počet receptů na antidepresiva odpovídá vrcholné éře Valia z roku 1979.
V současnosti už je zřejmé, že dnešní antidepresiva nejsou zázračnými léky, za něž je vydávala reklama.
Občas nesnesitelné abstinenční příznaky, které mohou vysazení antidepresiv učinit obtížným a nebezpečným, vystavují mnohé uživatele vážným a deprimujícím vedlejším účinkům: značnému váhovému přírůstku, ztrátě libida a změnám nálady, abychom jmenovali jen nejčastější stížnosti.
Podezření na takové problémy - obzvláště s ohledem na sebevražedné chování vyvolané léky a zvyšování citlivosti vůči depresi - prosakují už léta, kontrolní vědecká šetření ale sotva začala.
Důležitý přezkum, započatý britskými regulátory léčiv v polovině roku 2003, brzy zveřejní svá zjištění.
Budou bezpochyby předložena především jako doporučení pro změny v sotva čitelných upozorněních na etiketách léků a v návodech k jejich použití.
To může být prospěšné, ale skutečný problém to nepojmenuje: jak mohli regulátoři dovolit, aby se tato potíž po tolika trpkých zkušenostech opakovala, a proč by dnes měli mít možnost prošetřovat sami sebe?
Na Richterově škále farmaceutických katastrof, kde thalidomid je na stupni 10, se nadcházející krize ohledně antidepresiv bude zřejmě pohybovat mezi stupni 7 až 11.
To ukáže čas, ovšem klíčovým faktem je, že k thalidomidové katastrofě 50. a 60. let došlo proto, že neexistovala nezávislá kontrola bezpečnosti léčiv, zatímco v případě antidepresiv se krize vyvinula pod záštitou propracované, nákladné a globální regulační struktury.
Jádrem krize antidepresiv není to, že by tyto léky dokázaly tolik uškodit, nýbrž to, že jim to bylo dovoleno, ačkoliv precedenční případy byly tak zřejmé.
Pokud jednou bude tato krize řádně prošetřena, neotevře snad jakousi Pandořinu skříňku farmakologie, ale spíš odkryje otázky ohledně toho, čím lékařství je a čím by být mělo.
Těmto fundamentálním tématům přidává na důležitosti i to, že internet už několik let úpí pod tíhou důkazů o blížící se krizi.
Prudký rozmach internetu přinesl naprosto nové možnosti shromažďování, předávání a poskytování důkazů.
Rozšířil a prohloubil chápání obtíží spojených s antidepresivy, neboť oproti minulosti pacientům propůjčil kolektivní hlas.
Dříve sledování bezpečnosti léčiv spoléhalo na občasné negativní zprávy zdravotníků o reakcích pacientů na léky.
Tato krize ovšem odhalila natolik zásadní nedostatečnost těchto zpráv, že už nikdy nebude možné bez ztráty důvěryhodnosti zkušenosti pacientů s léky ignorovat.
Mnoho tisíc pacientů z celého světa, spojených prostřednictvím internetu, začalo popisovat své zkušenosti s antidepresivními léky a potíže při abstinenci, které se pramálo shodovaly s varováními na etiketách.
Dopady těchto informací od spotřebitelů byly nesmírné: roku 2003 jistá farmaceutická společnost přehodnotila své odhady četnosti abstinenčních reakcí z roku 2002 a změnila je z 0,2% na 25% (ačkoliv výrobce podobného léku nadále tvrdí, že lék vůbec ,,není návykový").
Krize kolem antidepresiv poprvé v historii poskytuje nepřehlédnutelné důkazy o kolektivní hodnotě výpovědí uživatelů pro porozumění rizikovosti léčiv.
Pochopitelně že výpovědi pacientů nejsou ,,vědecké" a většina se jich - jednotlivě - může jevit jako zprávy naivní, zmatené, přehnané, ba zcela egocentrické.
Přesto v tomto případě přinesly - na kolektivní úrovni - důkazy, které byly spolehlivější než ty, jež vzešly z bezpočtu klinických testů.
Zásadní otázkou teď tedy není hodnota pacientských výpovědí, nýbrž poctivost lékařského výzkumu a poměry ve vědě. ,,Jak prohnilou se klinická medicína stala?" ptal se úvodník britského lékařského časopisu The Lancet roku 2002; odpověď zněla ,,značně, což je ničivé".
Pokrytectví, které obklopuje marketing antidepresivních léčiv, jen podtrhuje to, jak dalece se profese nechala zkorumpovat.
Krize, která je na obzoru, upozorňuje na širokou problematiku demokracie a vědy, vztahu mezi riziky a přínosy a střetu imperativů podnikání a péče o zdraví.
Avšak jeden rys postihuje podstatu problému lépe než cokoliv jiného: propast zející mezi slovy pacientů, již mají na srdci co na jazyku, a terminologií výrobců, expertů a úřadů, kteří se vyjadřují zaobaleně.
V 90. letech byla ,,deprese" oficiálně předefinována jako syndrom nedostatku serotoninu postihující miliony lidí, což je sice výhodný a lákavý pohled, ale velice zjednodušující.
Pojem ,,látková závislost" byl také nově vymezen, aby vyzněl tak, že v terapeutickém prostředí nemůže dojít ke ztrátě osobní autonomie.
V angličtině všudypřítomný termín ,,symptomy vysazení" - orwellovská novořeč pro abstinenční příznaky - chtěl naznačovat, že antidepresiva nepředstavují riziko závislosti.
Ba přání bylo otcem myšlenky a odborníci ,,symptomy vysazení" citovali jako důkazy účinnosti nezbytných léčiv.
Později se sebevraždy začaly běžně označovat za ,,nikoliv náhodná předávkování" a do módy se dostal širokospektrý pojem ,,emoční labilita", navzdory své neschopnosti rozlišovat mezi pokusem o sebevraždu předávkováním a záchvatem pláče.
Výpovědi pacientů o negativních reakcích jsou naproti tomu snahou popsat určitou lidskou realitu, nikoliv propagovat image, která vyhovuje zainteresovaným lobbistům.
V dlouhodobém horizontu by se krize kolem antidepresiv mohla ukázat jako skryté požehnání, ovšem jedině za předpokladu, že přinese transparentnost a intelektuální poctivost, jichž je zapotřebí, aby lékařská profese konečně pocítila odpovědnost za lidi, jimž podle vlastních slov slouží.
Alpská škodolibost
Není divu, že atmosféra na letošním Světovém ekonomickém fóru byla ponurá.
Ti, kdo si myslí, že globalizace, technologie a tržní hospodářství vyřeší problémy světa, se zdáli přemoženi.
Nejvytrestanější ze všech byli bankéři.
Na pozadí hypoteční krize, katastrof v mnoha finančních institucích a oslabování akciového trhu byli tito „vládci vesmíru“ méně vševědoucí než ještě před nedávnem.
Psí hlavu ale letos v Davosu neměli jen bankéři, nýbrž i jejich regulátoři – bankéři centrální.
Každý, kdo jezdí na mezinárodní konference, je zvyklý slýchat Američany, jak poučují ostatní o transparentnosti.
V Davosu tomu tak pořád ještě trochu bylo.
Slyšel jsem obvyklé hříšníky – včetně někdejšího ministra financí, který byl při tomto napomínání během východoasijské krize obzvlášť hlasitý – omílat potřebu transparentnosti ve fondech svrchovaného majetku (byť ne v amerických či evropských hedžových fondech).
Tentokrát ale rozvojové země neodolaly a k pokrytectví celé věci se vyjádřily.
S ohledem na problémy, které právě sužují Spojené státy, bylo dokonce ve vzduchu cítit slabý závan škodolibosti – samozřejmě že tlumený obavami z důsledků poklesu na jejich vlastní ekonomiky.
Skutečně Amerika ostatním radívala přizvat si americké banky, aby je naučily řemeslu?
Skutečně se Amerika pyšnila svými dokonalejšími systémy řízení rizika a zašla tak daleko, že vyvinula novou regulační soustavu, nazvanou Basilej II?
Po Basileji II je veta – tedy přinejmenším dokud nevyblednou vzpomínky na současnou pohromu.
Bankéři – a ratingové agentury – věřili ve finanční alchymii.
Domnívali se, že finanční inovace mohou nějak proměnit špatné hypotéky v dobré cenné papíry, zasluhující si rating AAA.
Jedna poučka moderní teorie financí ale říká, že na dobře fungujících finančních trzích by přebalování rizik nemělo mít žádný význam.
Jestliže známe jak cenu smetany, tak odstředěného mléka, cenu mléka s 1%, 2% či 4% smetany si můžeme odvodit.
Přebalování může nějaké peníze vynášet, ale ne miliardy, jež banky vydělaly krájením a sekáním rizikových hypoték do balíčků, jejichž hodnota byla mnohem vyšší než jejich obsah.
Zdálo se to příliš dobré, než aby to byla pravda – a zdání neklamalo.
Horší je, že banky neporozuměly prvnímu principu řízení rizik: diverzifikace se osvědčí, jedině nejsou-li rizika ve vzájemném vztahu, a makrošoky (jako ty, které postihují ceny nemovitostí a platební schopnost dlužníků) mají vliv na pravděpodobnost insolvence u všech hypoték.
V Davosu jsem prohlásil, že centrální bankéři také chybovali, když špatně vyhodnotili hrozbu poklesu a nezajistili dostatečnou regulaci.
Se svými opatřeními příliš dlouho čekali.
Poněvadž obvykle trvá rok či déle, než se účinky měnové politiky plně projeví, centrální banky musí jednat preventivně, ne reaktivně.
Ba Federální rezervní systém USA a jeho dřívější předseda Alan Greenspan možná ke vzniku problému přispěli, když povzbuzovali domácnosti, aby si brali riskantní hypotéky s pohyblivou sazbou, přesvědčováním těch, kdo se obávali bubliny bydlení, že na trhu je nanejvýš trocha „pěny“.
Obyčejně by davoské obecenstvo přispěchalo centrálním bankéřům na pomoc.
Tentokrát výsledky hlasování na konci sezení podpořily můj názor v poměru tři ku jedné.
Ani sebeobhajoba jednoho z centrálních bankéřů, že „nikdo nemohl problémy předvídat“, valnou částí publika nepohnula – snad proto, že několik lidí, kteří tam seděli, v minulých letech tak jako já před nastávajícím problémem výslovně varovalo.
Jediné, v čem jsme se mýlili, bylo, jak špatná byla úvěrová praxe bank, jak netransparentní banky ve skutečnosti byly a jak nedostatečné byly jejich systémy řízení rizik.
Bylo zajímavé sledovat odlišné kulturní přístupy ke krizi.
V Japonsku by se výkonný ředitel velké banky omluvil svým zaměstnancům a své vlasti a odmítl by penzi i odměnu, aby se o tyto peníze mohli podělit ti, kdo v důsledku firemního selhání utrpěli.
Rezignoval by.
V Americe se otázky týkají pouze toho, zda představenstvo ředitele přinutí k odchodu, a pokud ano, jak velké bude jeho odchodné.
Když jsem se jednoho výkonného ředitele zeptal, jestli proběhla nějaká diskuse o tom, že by své odměny vrátili, odpovědí nebylo pouhé ne, ale útočná obrana systému odměn.
Jde už o třetí krizi v USA za posledních 20 let, po krizi stavebních spořitelen v roce 1989 a krizi Enron/WorldCom v roce 2002.
Deregulace se neosvědčila.
Ničím nespoutané trhy sice snad přinášejí obrovské prémie nejvyšším manažerům, ale žádná neviditelná ruka je nevede ke společenskému blahobytu.
Dokud nedosáhneme lepší rovnováhy mezi trhy a veřejnou správou, svět bude nadále platit vysokou cenu.
Udržet politiku mimo rozhodování o hospodářské soutěži
TOULOUSE – Rozhodnutí Evropské komise z minulého měsíce zablokovat navrženou železniční fúzi Alstom a Siemens bylo pro obě společnosti zřetelnou ranou.
Jednalo se o významný nezdar francouzské a německé vlády, které ujednání silně podporovaly.
Francie a Německo, pohněvané tímto rozhodnutím, chtějí teď přepsat pravidla EU pro fúze a dát členským státům nad navrhovaným slučováním větší slovo.
Ale byť se takový přístup může zdát lákavý, Evropa se zachová moudře, nenechá-li vymáhání konkurenční politiky v rukou svých politiků.
Zastánci fúze Alstom-Siemens říkali, že vznikne evropský šampion v oblasti vysokorychlostních vlaků, který bude konkurovat čínské CRRC.
Ta působí na velkém a převážně uzavřeném domácím trhu a – podle podporovatelů dohody – může brzy posílit přítomnost v Evropě.
Nejednalo se ale o fúzi „jasnou jak facka“, která bezpochyby globálně posílí konkurenční schopnost železničního průmyslu EU.
Vždyť na svých národních trzích se železničními signalizačními systémy a vysokorychlostními kolejovými vozy dominují Alstom i Siemens už dnes.
Obhájci fúze jí přezdívali „Railbus“ ve snaze načrtnout paralelu se vznikem evropského výrobce letadel Airbus v roce 1970.
Zatímco však Airbus byl novým vyzyvatelem Boeingu, který měl tehdy na trhu s komerčními letouny téměř monopol, svazek Alstom a Siemens by počet aktérů v evropském železničním průmyslu snížil.
Pravda, Evropa si musí uvědomit výzvu, již představují Čína a Spojené státy.
Celosvětově je 20 největších společností v oblasti špičkových technologií čínských nebo amerických a za deset, dvacet let to může být pravda i ve zdravotnictví, vzhledem k rozvoji umělé inteligence, velkých dat a genetiky.
Tato čínsko-americká dominance ale odráží mnoho faktorů a samotné obří evropské fúze tento stav nezvrátí.
Alstom a Siemens sice pochopitelně frustruje, že je jim veliký čínský trh vysokorychlostních železnic nepřístupný, ale situace si žádá postup určený pro řešení sporů v rámci Světové obchodní organizace nebo pevnější politiku EU pro obchodování a zadávání veřejných zakázek, nikoliv oslabování politiky EU v oblasti hospodářské soutěže.
Nicméně francouzský a německý ministr hospodářství 19. února ohlásili společný plán provést revizi pravidel EU pro fúze podniků s cílem umožnit vznik evropských průmyslových šampionů.
Požadavek, aby Evropská Komise brala v úvahu další záležitosti, třeba globální přítomnost firem, by se ale potenciálně mohla dostávat do rozporu s jejím stávajícím mandátem chránit občany EU.
Ostatně Komise dohodu mezi společnostmi Alstom a Siemens zablokovala v prvé řadě kvůli vážným obavám, že by vyústila ve vyšší ceny za signalizační systémy a vysokorychlostní vlaky v Evropě.
Nový francouzsko-německý návrh by v „jasně vymezených případech“ dal členským státům právo zvrátit antimonopolní rozhodnutí Komise.
Národní politici ale mohou být v pokušení definovat takové případy obecně na podporu favorizované fúze.
Celkový mandát antimonopolních orgánů EU by sice měli určovat volení přestavitelé, ale vymáhání práva by mělo zůstat v rukou evropského komisaře a generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž.
Je k tomu několik dobrých důvodů.
V prvé řadě jsou politici vystaveni intenzivnímu lobbingu velkých firem a odvětvových organizací, které mohou mít zájem hospodářskou soutěž spíš omezovat než prosazovat.
Podobně dříve docházelo k tomu, že politické tlaky prostřednictvím laxního bankovního dohledu a štědrých monetárních podmínek povzbuzovaly úvěrové boomy, což nakonec vedlo k nezávislosti centrálních bank.
V oblasti síťových odvětví, jako jsou telekomunikace či energetika, mají zase politici sklon upřednostňovat uměle nízké ceny pro zákazníky, které mohou odrazovat od investic (úkolem bdít nad regulací míry návratnosti u veřejných služeb právě proto USA na počátku dvacátého století pověřily nezávislé soudce).
Zadruhé, i kdyby volení funkcionáři takovému lobbingu odolávali, nemuseli by vůbec rozhodovat lépe, než v současnosti rozhodují orgány EU.
Generální ředitel pro hospodářskou soutěž má školený tým, jehož součástí je asi 30 ekonomů s titulem PhD, kteří se specializují na otázky hospodářské soutěže.
Je nejisté, zda by ministerstva národních vlád v Berlíně, Paříži a dalších hlavních městech Evropy byla ochotna a schopna sešikovat podobnou koncentraci mozkových kapacit.
Konečně je neopodstatněné tvrzení, že pravomoc EU v oblasti hospodářské soutěže je příliš intruzivní.
Ba opak je pravdou.
Evropská komise většinu fúzí odsouhlasí, aniž by od firem požadovala uskutečnění úlevných opatření, která by se vypořádala s obavami o hospodářskou soutěž.
Například v roce 2018 Komise bezpodmínečně odsouhlasila 370 fúzí a dalších 23 s určitými podmínkami (či „závazky“) – ve většině případů po měsíčním šetření.
V roce 2017 Komise zablokovala jen dvě fúze, v roce 2018 žádnou a od doby, kdy byla roku 1990 přijata směrnice EU o fúzích, méně než třicet.
Politická frustrace z odmítnutí jediné – byť ostře sledované – fúze není dobrým důvodem k podrývání dlouhotrvající, nezávislé pravomoci EU v ochraně hospodářské soutěže.
Naštěstí snad v Evropě stále ještě existuje prostor pro průmyslovou politiku, za předpokladu, že její součástí nebude tradiční francouzská praxe, kdy vítěze vybírají ministři.
Lepším přístupem by byla politika na úrovni celé EU, která by čerpala z úspěchů zemí jako Jižní Korea a USA.
V druhé jmenované například Agentura pokročilých výzkumných projektů v obraně (DARPA), Národní vědecká nadace i Národní instituty zdraví přinesly technologie jedenadvacátého století.
Takový přístup vůbec nekoliduje s politikou EU na ochranu hospodářské soutěže a pomohl by zvýšit produktivitu a globální konkurenční schopnost evropského průmyslu.
K dosažení tohoto cíle je nutné udržet národní politiky mimo každodenní rozhodování o ochraně hospodářské soutěže.
Alternativy k úsporným opatřením
NEW YORK – V důsledku Velké recese zůstávají státům schodky, které jsou na mírové doby bezprecedentní, a sílí znepokojení nad jejich narůstajícími národními dluhy.
V mnoha zemích to vede k nové vlně úsporných opatření – politikám, které téměř jistě vyústí ve slabší národní a globální ekonomiky a výrazné zpomalení tempa oživování.
Ti, kdo doufají v rozsáhlé úbytky deficitů, zažijí ošklivé zklamání, neboť ekonomické zpomalení srazí příjmy z daní a zvýší poptávku po pojištění v nezaměstnanosti a dalších sociálních podporách.
Snaha omezit růst zadlužení prospívá soustředěnosti myšlení – nutí země zaměřovat se na priority a přeměřovat hodnoty.
Ve Spojených státech není pravděpodobné, že by byly v nejbližší době zavedeny rozsáhlé rozpočtové škrty à la Velká Británie.
Dlouhodobá prognóza – již do obzvláštní tísně uvádí neschopnost zdravotnické reformy pořádně ořezat rostoucí výdaje za lékařskou péči – je však natolik ponurá, že sílí elán obou politických stran nějak zasáhnout.
Prezident Barack Obama jmenoval oboupartajní komisi pro snižování schodku, jejíž předseda nedávno naznačil, jak by mohla vypadat její zpráva.
Technicky je snižování schodku přímočará činnost: je potřeba buď snižovat výdaje, nebo zvyšovat daně.
Už teď je ale jasné, že agenda potlačování deficitu půjde, přinejmenším v USA, ještě dál: jde o snahu oslabit sociální ochranu, zkrátit progresivitu daňové soustavy a zmenšit úlohu i velikost vlády – ovšem tak, aby tím vším byly co nejméně postiženy zavedené zájmové skupiny, například vojenskoprůmyslový komplex.
V USA (a v některých dalších vyspělých průmyslových zemích) je agendu snižování schodku nutné určovat v kontextu vývoje událostí v uplynulém desetiletí:
· obrovského zvýšení výdajů na obranu, roztáčených dvěma bezvýslednými válkami, a přece jdoucích ještě nad jejich rámec,
· růstu nerovnosti, kdy horní jedno procento čerpá víc než 20 % příjmu země, doprovázeného oslabováním střední třídy – mediánní příjem americké domácnosti se za posledních deset let snížil o víc než 5 % a klesal už před propuknutím recese,
· nedostatečných investic do veřejného sektoru, včetně infrastruktury, což tak dramaticky doložilo provalení protipovodňových hrází v New Orleans, a
· růstu veřejné podpory firem, od bankovních výpomocí přes etanolové dotace až po zemědělské dotace, které trvají i poté, co je Světová obchodní organizace prohlásila za nezákonné.
Je tedy relativně snadné sestavit balíček opatření ke snižování schodku, který pozvedne efektivitu, podpoří růst a ztenčí nerovnost.
Neobejde se bez pěti stěžejních prvků.
Zaprvé, je t��eba rozšířit výdaje za vysoce výnosné veřejné investice.
Byť krátkodobě deficit rozšíří, dlouhodobě státní zadlužení sníží.
Který podnikatel by neskočil po investičních příležitostech nabízejících výnosy přes 10 %, kdyby si mohl půjčit kapitál – tak jako vláda USA – za úrok nepřesahující 3 %?
Zadruhé, je nutné osekat vojenské výdaje – nejen financování bezvýsledných válek, ale i zbraní, jež nefungují proti nepřátelům, kteří neexistují.
Stále se držíme v zajetých kolejích, jako by studená válka nikdy neskončila, a za obranu utrácíme tolik co celý zbytek světa dohromady.
Dále je zapotřebí zbavit se veřejné podpory firem.
Amerika sice ukrajuje záchrannou sociální síť pro občany, leč záchrannou síť pro firmy upevňuje, což tak zřetelně doložila Velká recese a finanční sanace AIG, Goldman Sachs a dalších bank.
V některých oblastech zemědělského podnikání v USA představuje podpora firem téměř polovinu celkového příjmu, přičemž kupříkladu miliardy dolarů vyplácené jako bavlníkové dotace tečou do kapes několika bohatých farmářů – a zároveň stlačují ceny a zvyšují chudobu mezi konkurenty v rozvojovém světě.
Obzvlášť nehoráznou formou zvláštního zacházení s firmami je přístup, jemuž se těší farmaceutické firmy.
Přestože největším odběratelem jejich zboží je vláda, není dovoleno o cenách vyjednávat, což výnosy firem – a výdaje vlády – podle odhadů zvýšilo o téměř bilion dolarů za deset let.
Dalším příkladem je stůl prostřený zvláštními příspěvky, jež se poskytují energetickému sektoru, zejména ropnému a plynárenskému, čímž se ovšem zároveň plení státní pokladna, pokřivuje alokace zdrojů a ničí životní prostředí.
Pak je tu zdánlivě nekonečné rozdávání národní zdrojů – od bezplatných frekvencí přidělovaných rozhlasovým a televizním společnostem přes nízké poplatky vybírané od důlních společností až po dotace pro firmy těžící dřevo.
Odstraněním zvláštního přístupu ke kapitálovým výnosům a dividendám je dále zapotřebí vytvořit spravedlivější a efektivnější daňovou soustavu.
Proč by ti, kdo se živí prací, měli podléhat vyšší míře zdanění než ti, kdo peníze na živobytí čerpají ze spekulací (často na úkor ostatních)?
Konečně, jelikož víc než 20 % všech příjmů patří nejmovitějšímu procentu obyvatel, mírné zvýšení skutečně placených daní, řekněme 5%, by během deseti let vyneslo víc než bilion dolarů.
Balíček opatření ke snižování schodku vypracovaný podle těchto zásad by dokázal víc, než požadují i ti nejhorlivější deficitní jestřábi.
Zvýšil by efektivitu, povzbudil růst, zlepšil životní prostředí a prospěl pracujícím a střední třídě.
Je tu jen jeden problém: neprospěl by ani těm nejmajetnějším, ani firemním či jiným zájmovým skupinám, které si získaly dominantní postavení v tvorbě amerických politik.
Právě jeho přesvědčivá logika je důvodem, proč existuje jen malá naděje, že by byl takový rozumný návrh někdy přijat.
Extrémní altruismus
PRINCETON – Před více než 40 lety jsem v eseji nazvané “Hladomor, bohatství a morálka“ pozval čtenáře, aby si představili, jak procházejí kolem mělkého rybníčku a vidí malé dítě, co do něj spadlo a topí se.
Snadno byste to dítě mohli zachránit, ale zničily by se tak vaše nové, drahé boty.
Bylo by špatné dítě ignorovat a jít dál?
Když se posluchačů ptám, ať zvednou ruku, obvykle jednoznačně tvrdí, že dát přednost vlastním botám by bylo špatné.
Já poté poukazuji na to, že darováním na charitu, která chrání děti v rozvojových zemích před malárií, průjmy, spalničkami či nedostatečnou výživou, můžeme zachránit dětský život všichni.
Je to jednoduchý argument, dokud si neuvědomíme, že přispěním charitě k zachránění dítěte máme příležitost zachránit další a další a další.
Musíme tedy všichni přestat utrácet za luxusní věci, abychom tak mohli zachránit další život, dávat až do momentu kdy z nás dávání učiní stejně chudé, jako jsou ti, které zachraňujeme?
Můj příklad záchrany topícího se dítěte rezonuje v názvu nejnovější knihy Larissy MacFarguharové, Strangers Drowning.
Jádrem knihy je série profilů lidí, kteří žijí podle velice náročných morálních standardů.
A stojí za to na profily některých osob v knize MacFarquharové nahlédnout.
Dokonce jako dítě cítila Julia Wiseová, že pokud je každá osoba stejně cenná, neměla by se starat o svou pohodu více než o pohodu kohokoliv jiného.
Pokud by někdo jiný mohl získat více prospěchu z peněz, které by Julia utratila za zmrzlinu, bylo by lepší, kdyby ty peníze té osobě dala.
Julia začala své úspory dávat charitám jako je Oxfam.
Když se zamilovala do Jeffa Kaufmana, shodli se, že budou darovat velkou část toho, co vydělají – v současné době je to zhruba polovina jejich příjmů.
(Wiseová bloguje na www.givinggladly.com).
Kimberly Brown-Whaleová byla pastorkou v kostele v Essexu, Maryland, když viděla ve zprávách reportáž o mladé ženě, která potřebovala transplantaci ledvin.
Bez velkého přemýšlení nabídla jednu svou ledvinu.
Ačkoliv se ukázalo, že není vhodným dárcem pro tuto konkrétní mladou ženu, zeptala se jí sestra, jestli by nebyla ochotná darovat někomu jinému.
Souhlasila a přidala se tak k rostoucímu počtu těch, co darují ledviny cizím lidem.
(Vím o jedné, kterou k tomu dovedla diskuze nad “Hladomor, bohatství a morálka“ v hodinách filozofie)
Během jedné deštivé noci narazil Baba Amte, syn bohatého indického vlastníka půdy, na umírajícího malomocného.
Baba překonal svou počáteční nechuť a strach z chycení choroby a zakryl malomocného před deštěm.
Zkušenost z toho s ním zůstala a dovedla ho až k založení kolonie malomocných.
Během pár let zde žilo několik tisíc malomocných a lidí s dalšími postiženími v prosperující komunitě.
Když Baba zemřel, jeho syn v této práci pokračoval.
Sue Hoagové bylo 12, když četla knihu o rodině, která adoptovala několik chudých dětí a od té doby to chtěla udělat také.
Když potkala a vdala se za Hectora Badeau, rozhodli se mít dvě vlastní děti a dvě adoptovat.
Tak i udělali, ale nemohli se zbavit vědomí, že byly i další děti zoufale potřebující dobrý domov – děti, u kterých byla adopce nepravděpodobná kvůli jejich postižení, rase, věku, či minulému násilí.
Hoagová a Badeau vůbec nebyli bohatí, ale skončili s rodinou 20 adoptovaných dětí, stejně jako jejich dvou biologických.
MacFarquharová proplétá tyto profily s diskuzemi o přístupu k altruismu, který vyjádřili, mimo jiné, Bernard Mandeville, Adam Smith, Immanuel Kant, Charles Darwin, a Sigmund Freud.
Mnozí z těchto myslitelů nebyli altruismu naklonění, nebo dokonce popírali, že existuje.
Když MacFarquharová řekla svým známým, že píše knihu o “dobrodincích,“ zjistila, že se necítili dobře s myšlenkou, že někteří lidé nejen mluví, ale také žijí podle extrémně náročných morálních principů.
MacFarquharové přišel nesouhlas matoucí – proč zkrátka neobdivujeme lidi, co dělají tolik pro ostatní, místo abychom je zavrhli jako “divné“?
Odpovědí možná bude, že sami také cítíme, že bychom měli žít více eticky, a lidé popsaní v Strangers drowning jsou živoucí výtkou k našemu způsobu života.
Pokud mohou žít podle vyšších morálních principů, tak bychom mohli i my.
Pokud bychom věřili, že všichni altruisté jsou pokrytci, nemuseli bychom se cítit tak špatně; ale Strangers drowning demonstruje, že tento komfortní dojem je chybný.
Existují lidé, kteří své životy zasvěcují druhým, bez jakékoliv jiné odměny než vědomí, že pomáhají druhým a jednají podle vlastních hodnot.
Mnoho z nich shledává své životy neuvěřitelně obohacující a naplňující.
Ale proto to nedělají.
Efektivní altruismus
PRINCETON – Může lidi skutečně motivovat altruismus?
Moje nová kniha Maximum dobra, které můžete vykonat rozebírá vznikající nové hnutí s názvem Efektivní altruismus, a když dávám o této knize rozhovory, překvapuje mě, jak často zmíněná otázka padá.
Proč bychom měli pochybovat o tom, že se někteří lidé chovají přinejmenším po nějaký čas altruisticky?
Z evolučního hlediska můžeme snadno pochopit altruismus vůči příbuzným a jiným lidem, kteří mohou naši pomoc opětovat.
Zdá se uvěřitelné, že jakmile se naše schopnost rozumového uvažování vyvinula natolik, abychom dokázali pochopit, že cizí lidé mohou trpět a těšit se ze života stejně jako my, začali se přinejmenším někteří z nás chovat vůči neznámým lidem altruisticky.
Gallupův ústav se dotazoval respondentů ve 135 zemích, zda za poslední měsíc darovali peníze na dobročinnost, pracovali dobrovolně pro nějakou organizaci nebo pomohli neznámému člověku.
Výsledky, které tvoří základ takzvaného Světového indexu dárcovství 2014, naznačují, že přibližně 2,3 miliardy lidí neboli třetina světové populace udělá alespoň jeden altruistický skutek měsíčně.
Toto zjištění potvrzuji také objektivnější důkazy altruismu.
V mnoha zemích se nabídka krve pro lékařské účely opírá o dobrovolné anonymní dárcovství.
Více než 11 milionů lidí z celého světa se nechalo zapsat do registru dárců kostní dřeně, čímž dalo najevo ochotu darovat svou kostní dřeň neznámému člověku.
Malý, ale stále rostoucí počet lidí zašel ještě dál a daroval neznámému člověku ledvinu.
V roce 2013 se ve Spojených státech uskutečnilo 177 altruistických darů od živých dárců a ve Velké Británii to bylo v roce končícím dubnem 2014 celkem 118 případů.
Pak jsou zde ti, kdo darují peníze dobročinným organizacím.
Pouze v USA věnovali v roce 2013 jednotlivci na charitu 240 miliard dolarů.
Nadace a korporace toto číslo zvýšily na celkovou částku 335 miliard dolarů, což jsou zhruba 2% hrubého národního příjmu.
O USA se často tvrdí, že jsou charitativnější než jiné země; pokud však jde o podíl obyvatelstva, které daruje peníze, pak jsou na tom Barma, Malta, Irsko, Velká Británie, Kanada, Nizozemsko a Island ještě lépe.
V Barmě darovalo za poslední měsíc peníze celkem 91% dotazovaných lidí (v USA to bylo 68%), což naznačuje silně zakořeněnou tradici théravádského buddhismu podporovat mnichy a jeptišky.
Barma má také nejvyšší procento osob, které dobrovolně věnují svůj čas (51%).
USA však dosáhly nejvyšších hodnot v kategorii „pomoc neznámému člověku“.
To jim v kombinaci s vysokým umístěním v kategorii dobrovolné práce zajistilo spolu s Barmou titul nejštědřejšího státu světa.
Připusťme, že ne všechny dary jsou ryze altruistické.
Newyorské Lincolnovo centrum v březnu oznámilo, že miliardář a magnát působící v zábavním průmyslu David Geffen daroval 100 milionů dolarů na renovaci koncertního sálu Avery Fisher Hall pod podmínkou, že sál bude přejmenován na David Geffen Hall.
Zdá se, že motivací k tomuto daru byla spíš touha po slávě než touha vykonat něco dobrého.
Jak Geffen koneckonců nejspíš věděl, rodina Averyho Fishera musela být odškodněna částkou 15 milionů dolarů, aby s přejmenováním souhlasila.
V každém případě by si altruista mohl uvědomit, že ve světě, kde miliarda lidí žije v extrémní chudobě, existuje mnoho způsobů, jak vykonat větší dobro, než renovovat koncertní sál pro zámožné milovníky hudby.
Podíváme-li se na opačný pól dárcovského spektra, pak psychologové studující chování dárců naznačili, že lidé, kteří věnují malé částky velkému počtu dobročinných organizací, nemusí být motivováni ani tak touhou pomáhat ostatním, jako spíše hřejivým pocitem, jímž je dárcovství naplňuje.
Naproti tomu jiní dárci věnují vyšší částky, obvykle pouhé hrstce organizací vybraných na základě jejich povědomí o tom, co daná charita dělá.
Tito lidé chtějí pozitivně ovlivňovat svět.
I jim možná dary zpříjemňují život, ale není to jejich hlavní motivace.
Hnutí Efektivní altruismus tvoří lidé, kteří darují druhou formou a kombinují přitom hlavu a srdce.
Jejich cílem je vykonat maximum dobrého s prostředky, které jsou na tento účel ochotni vyčlenit.
Tyto prostředky mohou představovat desetinu, čtvrtinu nebo i polovinu jejich příjmu.
Jejich altruismus může zahrnovat i jejich čas a talent a ovlivňovat jejich volbu povolání.
Aby svých cílů dosáhli, snaží se pomocí rozumu a důkazů zajistit, že jimi vyčleněné prostředky určené na dobročinné účely budou vynaloženy co možná nejefektivněji.
Několik studií ukazuje, že štědří lidé jsou v životě obvykle šťastnější a spokojenější než ti, kdo nedávají nic.
A z dalších studií vyplývá, že dárcovství vede k vyšší aktivitě v mozkových centrech odměny (jsou to oblasti mozku, které stimuluje také chutné jídlo a sex).
To však neznamená, že tito dárci nejsou altruističtí.
Jejich přímým motivem je pomáhat ostatním a jejich dárcovství je činí šťastnějšími pouze v důsledku toho, že ono pomáhá ostatním.
Kdybychom měli více takových lidí, měli bychom i více darů, a to si přejeme.
Definovat „altruismus“ tak úzce, že tento pojem lze aplikovat pouze na případy, kdy je dárcovství v rozporu s celkovým zájmem dárce, by znamenalo opomíjet skutečnost, že ideální situace nastává ve chvíli, kdy se podpora zájmů ostatních ocitne v souladu s podporou zájmů vlastních.
Muž proti mašinérii
WASHINGTON, DC – Americký finanční sektor v posledních měsících projevil obnovenou sílu – tedy sílu politickou – podrýváním většiny smysluplných návrhů bankovní reformy, které zůstávají na jednacím stole.
Pokud ještě vůbec k nějakému pokroku dochází, je to díky ušlechtilým snahám nevelkého počtu amerických senátorů.
Nejpozoruhodnější je práce senátora Teda Kaufmana, demokrata z Delawaru (ano, ze státu nakloněného podnikání), který neúnavně naléhá na nápravu těch nejodpornějších nedostatků ve finančním sektoru USA.
Kaufman si uvědomuje, že úspěšná reforma musí obsahovat tři složky: přesvědčivé argumenty, schopnost přitáhnout kolegy na svou stranu a dostatek štěstí v podobě událostí, které ve správnou chvíli na problémy poukážou.
Na dvou frontách už Kaufman – vzdor značné nepřízni – dokázal skutečně významně pokročit.
Už dlouho před tím, než se to dostalo do módy, Kaufman neúnavně prosazoval myšlenku, že americký boom realit zčásti žene vpřed vše prostupující podvod ukrytý v komplexu derivátů vzniklých sekuritizací hypoték, v zásadě v nitru Wall Street.
Tato teze si teď získává mnohem širší podporu: přední novinové tituly v současnosti informují o rozšiřujícím se kriminální vyšetřování vedeném federální vládou – a generálním prokurátorem státu New York – ve věci půjček udílených americkým finančním sektorem na pořizování obytných nemovitostí a souvisejících praktik v oblasti cenných papírů.
Společně se senátory Patrickem Leahym a Chuckem Grassleym se loni Kaufman věnoval prosazování zákona, který včas zajistil prostředky pro federální orgány prosazování práva pracující na aktuálních případech finančních podvodů.
Před nedávnem byl Kaufman ohromující při křížovém výslechu výkonných manažerů Goldman Sachs.
Senátor Carl Levin, předseda podvýboru, který jejich svědectví vyslechl, byl stejně neúprosný, zjevně ve shodě s Kaufmanem, po rok trvajícím vyšetřování ve věci Washington Mutual, Goldman Sachs a ostudné neúspěšnosti regulátorů bank a agentur úvěrového ratingu.
Ještě bravurněji Kaufman trefil do černého, když varoval před hrozbami explozivního růstu vysokofrekvenčního obchodování, které si hlavní americký kontrolní orgán v oblasti finančnictví, Komise pro burzy a cenné papíry (SEC), málo uvědomuje a které představují systémové tržní riziko.
Jeho obavy, zdá se, potvrdilo dvacetiminutové zhroucení obchodování v New Yorku dne 6. května, kdy burza naprosto selhala ve své nejzákladnější funkci: hledání ceny v interakci mezi kupujícími a prodávajícími.
Stále ještě nevíme, jaká kombinace neprůhledných počítačových programů a algoritmů elektronického obchodování, které vzájemně komunikují napříč více než 50 burzovními středisky, tuto katastrofu způsobila.
Jenže právě samotná naše nevědomost potvrzuje, jak dalece naše regulatorní a kontrolní schopnosti zaostávají za „finančními inovacemi“.
Kaufmanův přístup, jehož stěžejní charakteristikou byly proslovy na senátní půdě, se kritikům ještě před několika týdny zdál bezpředmětný, či dokonce bizarní.
Žádné významné hlasy z Wall Street jeho obavy neuznaly – a raději vychvalovaly akciové trhy jako zářný příklad skvěle fungující techniky.
Teď to lidem dochází.
Laskavě to ocenil Senátor Mark Warner: „Pan senátor z Delawaru včas rozezněl výstražnou sirénu, aby upozornil, že obrovské objemy investic, jež některé firmy realizovaly ve snaze získat výhodu, která zřejmě v průběhu obchodování znamená zlomek milisekundy, se mohou proměnit v noční můru nás všech… Je mi ctí jít v jeho šlépějích.“
SEC kdysi bývala váženou a mocnou nezávislou agenturou.
V posledních desetiletích ji postihly zlé časy a až teď se pod novým vedením začíná opět dávat dohromady.
Přesto stále rutinně neshromažďuje data, která potřebuje – obchody řazené časově a podle zákazníka – pro pochopení aktivit a vlivu velkých obchodníků.
Kaufman na Komisi vytrvale naléhá, aby dělala víc – a mnohem rychleji; ovšemže jak SEC, tak mnozí další mu teď naslouchají.
U třetího tématu jsou výsledky prozatím smíšené.
Kaufman se postavil za argumenty pro zmenšení největších amerických bank v rámci snah o komplexní reformu finančnictví.
Jeho obhajoba napomohla shromáždit podporu a přiměla senátní plénum k hlasování o pozměňovacím návrhu, který předložil společně se senátorem Sherrodem Brownem a který by zavedl jasně stanovenou mez velikosti bank a jejich dluhové páky (zadlužení v poměru k aktivům).
Jednalo se o umírněný a zcela opodstatněný pozměňovací návrh, a přesto utrpěl porážku (33 hlasů pro, 61 proti), a to také 6. května.
Jen o několik dní později by možná získal větší podporu – poté, co senátoři byli svědky finanční sanace obřích bank eurozóny.
Posílil nicméně podporu dalšího pozměňovacího návrhu, předkládaného senátory Jeffem Merkleym a Carlem Levinem, který chce omezit obchodování megabank na vlastní účet – shodou náhod jde o praxi, u níž se předpokládá, že představuje velkou a „temnou“ část vysokorychlostního obchodování.
Hlubším a nejpodstatnějším smyslem Kaufmanovy kritiky našeho systému je nutnost přísnějších zákonů.
Nemůžeme se spoléhat jen na to, že regulační orgány dobře odvedou svou práci.
Konkrétně platí, že regulátoři nemohou vidět za horizont a jednat preventivně, když jsou trhy neprůhledné a mocné zájmové skupiny z Wall Street (a jejich spojenci z Kongresu) se obklopí vozovou hradbou a tvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku.
Navzdory čerstvě vzniklé proslulosti na celonárodní scéně bohužel Kaufman na konci letošního roku z funkce odchází – byl zvolen v závěru roku 2008, aby nahradil viceprezidenta Joea Bidena, a zavázal se tehdy, že o znovuzvolení usilovat nebude.
Až odejde, nebezpečné síly na Wall Street si nepochybně zhluboka oddychnou.
Doufejme, že se mu do té doby podaří mezi svými kolegy natrvalo posunout konsenzus – a připravit tak půdu pro další úsilí kongresmanů, jehož cílem bude seriózní dotažení bezpečnostních pojistek nad finančním sektorem.
Kaufmanovým trvalým odkazem bude prostá a průrazná myšlenka, již rozumní lidé pokládají za čím dál samozřejmější: spoléhání se na deregulaci a sobecký zájem na dnešních spletitých a neprůhledných trzích zjevně pohoří a nedokáže zajistit rozumnou alokaci kapitálu ani podpořit podnikání a růst.
Musíme napsat a schválit zákony, které obnoví věrohodnost našich finančních trhů.
Afrika potřebuje datovou revoluci
WASHINGTON, DC – Od chvíle, kdy byl představen pojem „datová revoluce,“ sledujeme příval snah definovat, rozpracovat a zavést program, který transformuje sběr, využití a distribuci rozvojové statistiky.
Dává to smysl.
Bez přesných dat nebude možné hodnotit příští rozvojovou agendu mezinárodního společenství, ať už jsou její podrobnosti jakékoli.
V subsaharské Africe, regionu s největším potenciálem rozvoje v rámci nadcházejících Cílů udržitelného rozvoje, však přesná data zoufale chybějí.
Jen jedna subsaharská země měla v letech 1990 až 2009 data pro všech 12 indikátorů zařazených roku 2000 do Rozvojových cílů tisíciletí.
Platí dokonce, že ani jediná z 60 zemí s kompletními zásadními statistikami nepochází z Afriky.
Přestože většina afrických zemí za posledních deset let nejspíš zažila hospodářský růst, přesnost dat, na nichž se odhady růstu zakládají, zůstává výrazně nedostatečná, o údajích týkajících se inflace, produkce potravin, vzdělávání a proočkovanosti ani nemluvě.
Nepřesnost dat má vážné důsledky.
Připomeňme letošní zkušenost Nigérie, kde revize HDP ukázala, že ekonomika je o téměř 90 % větší, než se dříve myslelo.
Pokřivený obraz nigerijského hospodářství, jejž vykreslily dřívější statistiky, pravděpodobně vedl k mylným rozhodnutím ohledně soukromých investic, hodnocení úvěrů a zdanění.
Navíc zapříčinil, že ve prospěch Nigérie bylo vyčleněno víc mezinárodní pomoci, než si zasloužila – ta přitom mohla směřovat do potřebnějších zemí.
Navzdory obecné představě nevyplývají meze tvorby a využití základních dat z nedostatku technických schopností či odborných vědomostí, nýbrž z politických a systémových potíží, které jsou pod povrchem.
V prvé řadě národním statistickým úřadům často schází institucionální autonomie nezbytná pro zajištění integrity dat, jejichž tvorba tak má sklon podléhat vlivům politických sil a zájmových skupin.
Přesnost dat rovněž podrývají špatně nastavené politiky.
Vlády a dárci někdy kupříkladu navazují financování na opatření, která vykazuje sám příjemce, takže je motivován nadsazovat klíčové údaje jako proočkovanost nebo počty dětí zapsaných do škol.
Bez účinné kontroly se tyto dobře míněné snahy odměňovat pokrok mohou hatit.
Národní vlády a mezinárodní dárci navzdory těmto nezdarům nadále dávají příliš málo prostředků na zajišťování sběru adekvátních dat. Jen 2 % oficiální rozvojové pomoci jsou vyčleněna na zlepšování kvality statistiky – částka naprosto nedostatečná k přesnému hodnocení vlivu zbývajících 98 % pomoci.
Nadto závislost vlád na dárcích s ohledem na financování a sběr klíčových statistických údajů je neudržitelná.
Pevnější národní statistické systémy jsou ve skutečnosti prvním krokem ke zlepšení přesnosti, včasnosti a dostupnosti dat, která jsou nezbytná pro výpočet téměř všech podstatných ukazatelů hospodářství a sociálního blahobytu.
Patří mezi ně statistiky porodnosti a úmrtnosti, růstu a chudoby, daní a obchodu, zdravotnictví, školství a bezpečnosti, půdy a životního prostředí.
Rozvoj takových systémů je ambiciózním, leč dosažitelným cílem.
Nutná je pouze ochota experimentovat s novými přístupy ke sběru, využití a sdílení dat.
Tady do hry vstupuje veřejný sektor.
Jestliže soukromé firmy, média a organizace občanské společnosti pojmenují konkrétní problémy a veřejně vyzvou ke změně, jejich vlády se cítí pod tlakem, aby uskutečnily opatření nezbytná pro tvorbu přesných, nezkreslených dat – například aby upevnily autonomii národních statistických úřadů či zajistily finance potřebné k náboru kvalifikovanějšího personálu.
Může být sice lákavé vládu obejít a doufat, že se objeví snadné technické řešení, ale udržitelný a věrohodný pokrok bude bez přispění veřejného sektoru těžký.
Nedílnou součástí takové změny bude to, že vlády i externí dárci připustí potřebnost většího objemu – a efektivnějšího využití – financí, zejména pro národní statistické soustavy.
Ku prospěchu by bylo také zavedení silnějších pobídek pro agentury, aby vytvářely kvalitní data – tedy data přesná, včasná a snadno dostupná – s jasně vymezenými kritérii určujícími, co se považuje za „kvalitní“.
Navázání financí na pokrok u takových kritérií v rámci dohod o výplatách v závislosti na výkonu by dokonce mohlo výrazně zlepšit rozvojové výsledky.
Jednou konkrétní strategií k dosažení těchto cílů by bylo vypracovat dohody mezi konkrétními zeměmi a dárci, které by usilovaly o lepší data.
Takové dohody by vládám a dárcům umožnily vyjádřit společný zájem na vybudování národní statistické soustavy během několika let, s jasnými a ověřitelnými milníky.
Vytvořily by také rámec, šitý na míru konkrétní země, pro inovace v oblasti mechanismů financování a zapojení občanské společnosti a soukromého sektoru a zároveň mobilizovaly technologie ke sběru a šíření dat. Krátce, dohody o datech by pomohly mobilizovat domácí i zahraniční financování a zaměřit jej na dosažení národních statistických priorit.
Data jsou v globální ekonomice měnou výkonu, zodpovědnosti a věrohodnosti a byla nalezena spojitost mezi zkvalitněním dat a lepší veřejnou správou a vyššími měrami soukromých investic.
Právě to Afrika potřebuje s cílem podpořit nové desetiletí růstu a rozvoje.
Výhoda expertů
LONDÝN – Téměř každý, kdo sedí ve správní radě společnosti Google, má přinejmenším jeden diplom či doktorát z informatiky nebo počítačového inženýrství.
Zasedají v ní dva rektoři univerzit a význační akademikové – John Hennessy ze Stanfordovy univerzity a bývalá rektorka Princetonské univerzity Shirley Tilghmanová – a také několik členů Národní akademie inženýrství a dalších věhlasných organizací.
Firmě Google se vyplatí mít v čele technické experty.
Tím, jak prosazuje vědecky kvalifikované osobnosti na vrchol svého žebříčku řízení, je však Google mezi firemními giganty netypický.
Mimo Silicon Valley se jen málo topmanažerů může pochlubit technickými znalostmi o produktech vyráběných jejich firmou.
V amerických představenstvech se to jen hemží lidmi s titulem MBA, zejména z Harvardu, a také firmy ve zbytku rozvinutého světa (s možnou výjimkou Německa) jako by dávaly přednost profesionálním manažerům před technickými či vědeckými talenty.
Mít mezi profesionálními lídry znalostní pracovníky se dnes jeví jako stejná anomálie, jakou byla kdysi přítomnost vědců ve správních radách.
Dříve panoval názor, že v organizacích náročných na znalosti jsou vůdčí schopnosti méně nezbytné, neboť se předpokládalo, že experti tam mají nadřazené postavení, protože je motivuje spíše intelektuální potěšení než takové podružnosti, jako jsou růst zisku či nákladové cíle.
Tato změna přístupu je patrná v mnoha segmentech společnosti, v neposlední řadě v amerických a britských nemocnicích, kde lékaři coby zástupci znalostně náročného oboru fungují odděleně od manažerů.
Kdysi nemocnice řídili lékaři; dnes tvoří pouze 5% generálních ředitelů amerických nemocnic a v britských nemocnicích je to ještě méně. „Medicína by se měla ponechat lékařům,“ zní jeden častý refrén, „a organizační vedení profesionálním manažerům.“
To je ovšem chyba.
Výzkum ukazuje, že americké nemocnice, které si vedou lépe než ostatní, s vyšší pravděpodobností řídí nikoliv profesionální manažeři, nýbrž lékaři s vynikající výzkumnou reputací.
Důkazy také naznačují, že nemocnice si vedou lépe a vykazují nižší úmrtnost, pokud má větší počet manažerů až po úroveň správní rady klinický výcvik.
V jiných oborech vidíme podobné výsledky.
Můj výzkum ukazuje, že například v čele nejlepších světových univerzit s velkou pravděpodobností stojí výjimeční akademici, jejichž výsledky se postupem času setrvale zlepšují.
Analýza na úrovni kateder tuto tezi podporuje.
Například univerzitní katedry ekonomie mají obecně tím lepší výsledky, čím více je citován výzkum jejího vedoucího.
Stojí-li v čele experti, nemusí to vždy vypadat tak, že má daná organizace efektivní strukturu výkaznictví.
Jak ovšem říká jedno akademické rčení: to, že nemůžete sešikovat kočky do stáda, ještě neznamená, že nemají hierarchii.
Akademici stejně jako kočky fungují na principu „relativní hierarchie“, v níž se člověk pověřený vedením mění podle prostředí.
Dokonce i ve světě sportu, kde úspěch nepředstavuje automatickou přípravu na pozdější řízení, vidíme zajímavé souvislosti mezi zkušenostmi a organizačními výsledky.
Z nejlepších basketbalistů NBA se často stávají špičkoví trenéři a se skvělými týmovými výsledky ve Formuli 1 bývají spojováni bývalí špičkoví piloti.
Manažeři 92 fotbalových klubů v anglických ligách hráli fotbal v seniorských kategoriích v průměru 16 let.
A Alex Ferguson, zřejmě nejlepší fotbalový manažer v Británii, skóroval během své profesionální kariéry v průměru v každém druhém zápase.
Povšimněme si však, kde se tato zákonitost projevuje, zejména ve světě byznysu.
Senior partner jakékoliv firmy nabízející profesionální služby dosahoval pravděpodobně během své dlouhé kariéry u této firmy špičkových výsledků.
Možná je to tím, že experti a profesionálové ve znalostně náročných organizacích upřednostňují šéfa, který sám v jejich oboru exceloval.
Důvěryhodnost lídra je klíčová: nastaví-li laťku vysoko, zdá se být správné, pokud ji sám kdysi dokázal překonávat.
Stručně řečeno musí jít příkladem.
Takový typ vedení vytváří blahodárný cyklus.
Lídr s předchozími zkušenostmi ví, jak se jeho podřízení cítí, jak je motivovat a jak vytvořit správné pracovní prostředí.
Také jeho rozhodnutí o přijímání nových zaměstnanců budou pravděpodobně kvalitnější – nejlepší vědec či lékař koneckonců spíše než profesionální manažer pozná, kteří výzkumníci či lékaři mají největší potenciál.
Problémem však není jen skutečnost, že dnešní šéfové postrádají technické znalosti, ale i fakt, že se experti mnohdy zdráhají postavit se do čela.
To se však může změnit.
Vštěpováním významu řízení a vedení specialistovi od počátku jeho kariéry a nabídkami výcviku, který je šitý na míru, stravitelný a zbavený žargonu, bychom mohli tuto propast překlenout.
Mnoho lékařských fakult už uvažuje o tom, že zařadí do učebních osnov výchovu k managementu.
Trik spočívá v tom, jak přimět experty naučené nořit se stále hlouběji do své specializace k tomu, aby udělali krok zpět a podívali se na širší rámec.
Při správné přípravě neexistuje důvod, proč by se lídr nemohl specializovat a současně řídit.
Výsledky by mohly být pozoruhodné.
Představme si například, jak by vlády vedené vědci s manažerskými schopnostmi mohly reagovat na klimatické změny.
Nejlepší mozky by měly řešit nejtěžší problémy.
Marshallův plán pro arabský svět
ŘÍM – Významný projev amerického prezidenta Baracka Obama o důsledcích Arabského jara je výzvou i pro Evropu.
K realizaci nadějí zrozených z arabských povstání dokáže Západ přispět, jen pokud transatlantické partnerství prokáže svou efektivitu jako v dobách, kdy dostálo nárokům studené války a konce rozdělení Evropy.
Krize v jižním sousedství Evropy je odrazem hluboce usazeného transformačního procesu, který bude mít dlouhotrvající důsledky – pro region, pro Evropu i pro svět.
Středomořský region má zásadní význam pro mír, stabilitu a hospodářský růst Evropy.
Středomořští sousedé kontinentu pohlížejí na Evropu jako na svého přirozeného partnera.
A tamní dění, včetně izraelsko-palestinského mírového procesu, má širší dopady, které s sebou přirozeně přinášejí angažovanost globálních partnerů – v prvé řadě Spojených států.
Současné dění, nejen v Libyi, ale i v Tunisku, Egyptě, Sýrii, Jemenu a Bahrajnu, odráží politickou komplikovanost těchto zemí.
Pramení také z různých faktorů, jako je frustrace ze stoupajících cen potravin a široce rozšířené korupce, doprovázených požadavky na silnější demokratizaci, omezení ekonomické a sociální nerovnosti a tvorbu pracovních míst.
Reakce Evropy na tento proces musí ztělesňovat cíl spořádané a svižné transformace.
Návrhy na určitou formu „partnerství pro transformaci“, založeného na politické reformě a naprosté úctě k lidským právům a základním svobodám, by měly mít na zřeteli, že politická krajina v regionu podle všeho v nadcházejících měsících s jistotou zůstane nestabilní a napjatá.
Není pak divu, že se pro Evropany vysokou prioritou stala regionální stabilita.
Chaos, oživení terorismu, vzestup radikálního islamismu, rozsáhlé vlny imigrace do Evropy – to je jen část potenciálních hrozeb pro Evropskou unii, nad nimiž se teď přemítá.
Za takové situace by EU měla dělat maximum pro to, aby zhoršení bezpečnosti v regionu předešla.
Právě tak jako Marshallův plán po roce 1945 tvořil balík finanční pomoci zaměřený na rekonstrukci a nastartování ekonomik západní Evropy s cílem podpořit demokratickou transformaci a politickou stabilitu, země Arabského jara stojí před podobnými výzvami a potřebami.
Je nutné zemím jako Egypt a Tunisko – a případně mírová Libye – dát možnost upevnit tamní politickou stabilitu a demokratizaci.
Marshallův plán doprovázela partnerství pro rekonstrukci, v nichž si USA a příjemci z řad evropských států byli rovni.
Cílem bylo posílit spolupráci jako prostředek k vytvoření trvalého míru.
Situace ve středomořském regionu je ve vyspělejší fázi.
Obecné zásady partnerství už existují, a tak je teď zapotřebí integraci Evropy s jejími jižními sousedy prohloubit.
Právě proto Itálie navrhuje nový unijní „Plán pro Středomoří“, který se zaměřuje na podporu průběhu transformace a staví na stávajících institucionálních a finančních nástrojích s cílem zajistit regionu další prostředky.
Je zapotřebí oživit Unii pro Středomoří, ji�� v roce 2008 zformoval francouzský prezident Nicolas Sarkozy, a přesměrovat ji k rozvojovým projektům sahajícím od dálnic a přístavů po propagaci malých a středně velkých podniků.
Potřebná je ale také širší ekonomická iniciativa, aby se mobilizovalo kritické množství evropských a mezinárodních finančních zdrojů s cílem přilákat investice do regionu a do modernizace jeho infrastruktury a služeb.
Strhněme, společně s USA, obchodní a hospodářské bariéry, jež tyto ekonomiky dusí.
Přiznejme rovněž některým středomořským zemím asociační status, který jim umožní postupnou integraci do vnitřního trhu EU a účast v unijních programech.
K dosažení všech těchto cílů je nezbytný jasný soubor principů.
My Evropané musíme napomáhat stabilitě, vytvářet nefalšovaného ducha podílnictví a propagovat zodpovědnost.V tomto novém rámci by se EU měla vyhýbat podmínečnosti, zejména během období transformace.
Silná podpora hospodářského rozvoje regionu ze strany Evropy musí zůstat nejvyšší prioritou, dokud budou arabské země zavádět nezbytné reformy.
Navíc by bylo vhodné zřídit účelovou finanční instituci, která by s tímto úkolem pomáhala.
Jedním návrhem, který stojí za zváženou, je aktualizace a posílení nástroje Evropské investiční banky pro evropsko-středomořské investice a partnerství (FEMIP), který by se stal samostatnou institucí, jejíž sídlo by mohlo být na Středním východě či v severní Africe a v níž by podíly držely vlády (či jiné instituce) v regionu a další ochotné strany.
Rozšířením svých aktivit v regionu, jež by mohlo doprovodit vytvoření specializovaných služeb na podporu růstu podniků vytvářejících pracovní místa, by se k tomuto úsilí mohla připojit Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) se sídlem v Londýně.
EBRD významně přispěla k ekonomické transformaci ve východní Evropě a jsou dobré důvody k čerpání z jejích zkušeností a znalostí ve snaze pomoci jižnímu Středomoří.
Zároveň EU musí zahájit „dialog rovných s rovnými“ o politických a bezpečnostních otázkách, zaměřený na budování důvěry napříč regionem.
Užitečným nástrojem propagace komplexního přístupu k bezpečnosti a rozvoji by se záhy mohla stát Konference o bezpečnosti a spolupráci ve Středomoří a na Středním východě (CSCM).
Krátce, musíme středomořské země proměnit v tvůrce, nikoli konzumenty regionální stability.
My Evropané si nemůžeme dovolit obrátit se zády k našim arabským přátelům na pobřeží „mare nostrum“.
Jsou součástí našich společných dějin a zaslouží si lepší budoucnost, kterou jim můžeme pomoci vytvořit.
Boj proti klimatickým změnám je i bojem proti organizovanému zločinu
RIO DE JANEIRO – Amazonie je největším pevninským úložištěm uhlíku na světě, a v boji proti klimatickým změnám tak představuje klíčové bitevní pole.
Zároveň je však domovem vzkvétajícího zločinného podsvětí, které by mohlo úsilí o snížení emisí uhlíkových plynů podkopávat.
Snaha zvrátit klimatické změny tak nespočívá jen v regulaci znečišťovatelů, ale i v boji proti organizovanému zločinu.
Tempo odlesňování v Amazonii se v posledních letech rapidně zrychlilo, výsledkem čehož je dramatický úbytek lesního porostu.
Od 70. let se zhruba pětina její plochy vyklučila pro zemědělský, dřevařský a těžební průmysl; 50-80% tohoto odlesnění je důsledkem nezákonných činností včetně těžby zlata.
V případě pokračování tohoto trendu do roku 2030 zmizí dalších 20% současného lesního porostu.
Z mnoha hrozeb, s nimiž se Amazonie potýká, je těžební průmysl obzvláště ničivý, protože zároveň odstraňuje zeminu, brání opětovnému zarůstání a znečišťuje řeky.
Velké těžební společnosti jako Anglo American nebo Vale nicméně utratily desetimiliardy dolarů za vybudování přístupových cest do některých ekologicky nejzranitelnějších regionů Amazonie – a potažmo světa.
Politici jim jdou na ruku velkorysými daňovými pobídkami, které rozšiřují těžbu bauxitu, mědi, železné rudy, manganu, niklu, cínu, ale zejména zlata.
Nově zvolený prezident Brazílie Jair Bolsonaro nyní navíc slíbil, že poskytne těžebním gigantům ještě více chráněné půdy včetně oblastí patřících domorodým komunitám.
Přístup Bolsonarovy vlády k Amazonii je v přímém rozporu s jejím slibem, že bude potírat korupci.
Oslabováním vládních regulačních orgánů, nabídkou dalších daňových dotací a pobídek dřevařským a těžebním firmám a rozprodejem půdy jen dále osmělí ty, kdo se podílejí na organizovaném zločinu.
Desetitisíce garimpeiros neboli drobných zlatokopů jsou už dnes na nezákonné těžbě zlata životně závislé.
V malých brazilských městech, jako je Itaituba na řece Amazonce, představuje nezákonná těžba 50-70% místní ekonomiky.
V tajných dolech na hranici s Francouzskou Guyanou pracuje odhadem 20 000 Brazilců.
Po celém regionu začínají vyrůstat provizorní osady, kde bují hazard, prostituce, obchod s lidmi, otrocká práce a násilná trestná činnost, přičemž dopady nesou na svých bedrech především domorodci a quilombola (potomci Afričanů).
Nelegální horníci však rozhodně nejsou jediní, kdo se snaží urvat svůj díl z bohatství Amazonie.
Protože Amazonská pánev zasahuje i do tří zemí, které jsou největšími světovými producenty koky – Bolívie, Kolumbie a Peru –, zapojily se do nezákonné těžby zlata také kolumbijsko-peruánské kartely a brazilské gangy.
Zjistily totiž, že zlato – které se snadno těží, prodává se za atraktivní tržní cenu a jeho těžbu lokálně „zaštiťují“ spříznění vládní agenti – bývá často bezpečnější finanční investicí než kokain.
Zločinecké skupiny proto zvyšují svou roli v nezákonné těžbě.
Například na brazilsko-kolumbijské hranici dnes rozsáhlé těžební oblasti kontrolují bývalí členové dnes již rozpuštěných Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) nebo příslušníci stále aktivní Národní osvobozenecké armády (ELN).
A přestože brazilská armáda a kolumbijské úřady provádějí operace s cílem získat tyto oblasti zpět pod svou kontrolu, často narážejí na palebnou přesilu.
A co je ještě horší, zločinecké skupiny v západní Guyaně a severní Brazílii se těší i podpoře některých vysokých představitelů Venezuely, kteří se snaží nahradit klesající ropné příjmy nezákonnou těžbou zlata.
To vše má strašlivé ekologické důsledky.
Například hornická činnost vede k mnohem rozsáhlejšímu odlesňování, než se dříve předpokládalo, a dnes je příčinou odhadem 10% úbytku lesního porostu.
Bagrování řek a odpalování jejich koryt dynamitem navíc ničí v celé Amazonii místní ekosystémy a uvolňuje do potravinových řetězců rtuť.
V některých vesnicích kmene Yanomami na brazilsko-venezuelské hranici jí bylo kontaminováno více než 90% nedávno testovaných osob.
Navíc existují znepokojivé známky rostoucího násilí kolem nezákonných dolů, kdy amazonská města Belém, Macapá a Manaus v současné době zaznamenávají míru vražd, jež patří k nejvyšším na světě.
Zároveň jde o jedna z nejnebezpečnějších míst na zeměkouli pro ekologické aktivisty a novináře.
Boj s kriminální činností, která přispívá ke klimatickým změnám, si vyžádá vyšší investice do federální policie, žalobců, veřejných obhájců, zpravodajských agentur a ozbrojených složek i jejich lepší koordinaci.
Veřejné agentury typu brazilského Institutu pro životní prostředí a přírodní zdroje (IBAMA) potřebují hotovostní injekci a větší autonomii a chudší oblasti postižené nezákonnou těžbou zlata potřebují cílené investice, aby to jejich mladé muže netáhlo ke zločinu.
Řádná správa Amazonie je v zájmu celého světa.
Mezinárodní spolupráce přesto vázne, zejména uvnitř Jižní Ameriky.
Například Organizace Smlouvy o spolupráci v Amazonii (ACTO) – jejímiž členy jsou Brazílie, Bolívie, Ekvádor, Guyana, Kolumbie, Peru, Surinam a Venezuela – si získala jen malý vliv kvůli obavám vlád členských států ze zasahování do jejich státní suverenity.
K rozptýlení takových obav budou nezbytná opatření vedoucí ke zvýšení důvěry.
V oblasti boje s ekologickým zločinem je koordinovaný přístup jedinou možností.
Elity, úředníky a zločince profitující na nezákonné těžbě bude nutné konfrontovat, což bude vyžadovat odvahu na straně volených představitelů a aktivistů.
Existují však i technická řešení, jako jsou satelitní monitorovací systémy, které vlády Bolívie a Peru rozmístily v rámci boje proti pašerákům drog.
A důležitou roli hrají samozřejmě i tradiční policejní operace – avšak ty musí být vedeny s ohledem na lidská práva.
Obecněji platí, že trvalý pokrok bude záviset na politické akci na vysoké úrovni.
Národní vlády si musí srovnat ekologické a bezpečnostní priority, a to uvnitř své země i multilaterálně, což bude vyžadovat opatrnou diplomacii, rázný a koordinovaný dohled nad těžebními společnostmi a závazek průhlednosti včetně trestů za nedodržování pravidel.
Širší mezinárodní společenství by mělo takové úsilí podpořit.
Možná na něm závisí naše společné přežití.
Rozpolcená Arábie
Přes arabský svět jako by se přelévala demokratická vlna.
Dokonce i tradiční arabské monarchie a emiráty se v jejím víru mění.
Kuvajt dnes umožňuje ženám účast ve volbách, Katar přijal ambiciózní reformní program, Bahrajn projevil obrovskou toleranci vůči masovým demonstracím a Spojené arabské emiráty povolují existenci něčeho takového, jako je svobodný tisk.
Saúdská Arábie však i nadále přistupuje k jakékoliv změně se značnou ostražitostí, a zůstává tak obrovskou a zdánlivě neodstranitelnou překážkou reforem v celoregionálním měřítku.
Ačkoliv vládnoucí rod Saúdů čelí obrovskému tlaku, aby následoval příkladu svých sousedů, vnitřní odpor vůči takovému kroku je i nadále velice silný.
A tak zaujali Saúdové obojaký přístup: na jedné straně královská rodina podněcuje demokratické reformátory, aby se vyslovovali nahlas, a na druhé straně je za to posílá do vězení.
Patnáctého května byli tři přední reformátoři – známý novinář a básník Alí Dumajní a univerzitní profesoři Abdalláh Hamíd a Matrúk Fálih – odsouzeni v uzavřeném procesu bez právního zastoupení a posláni do vězení na šest až devět let.
Jejich zločinem bylo volání po konstituční monarchii.
V oficiálním rozsudku se konstatuje, že ohrožovali národní jednotu, zpochybňovali držitele moci a štvali veřejné mínění proti státu, přičemž používali „zahraniční“, tedy západní terminologii.
Nedlouho po teroristických útocích na Spojené státy v září 2001 se tito liberální reformátoři spojili se 160 dalšími intelektuály a napsali korunnímu princi Abdalláhovi petici, v níž žádají reformy.
Petice vyzývala monarchii, aby fungovala v rámci ústavně předepsaných mantinelů, a volala po nezávislém soudnictví.
Reformátoři se domnívají, že takové reformy jsou jediným způsobem, jak může Saúdská Arábie přežít hrozbu násilí, nestability a rozdrobení státu, která se rýsuje na obzoru.
Pouze ústava, argumentují, může obnovit tolik potřebnou legitimitu politického systému, který je všeobecně vnímán jako hluboce zkorumpovaný a neschopný.
Korunní princ Abdalláh, jenž v Saúdské Arábii de facto vládne namísto svého nezpůsobilého nevlastního bratra, krále Fahda, velmi touží být pokládán za stoupence reforem.
V lednu 2003 proto tyto návrhy vřele přivítal.
Jeho nevlastní bratr a silnější soupeř, ministr vnitra princ Najíf, však v březnu 2004 nařídil zatčení, soudní proces a uvěznění 13 reformátorů.
Korunní princ Abdalláh za opozici neztratil ani slovo, čímž se jím zahájená reformní agenda ocitla v politickém vzduchoprázdnu.
Ve snaze udržet si absolutistickou moc a minimalizovat rozhořčení veřejnosti požádali saúdští princové pod vedením Najífa reformátory, aby podepsali dohodu, že již nikdy nebudou žádat o reformy.
Princ Najíf zakázal i používání samotného slova „reforma“ ve veřejných rozpravách, protože naznačuje, že je se systémem něco špatného; on sám dává přednost pojmu „rozvoj“.
Ze třinácti zatčených reformátorů se deset tomuto požadavku podvolilo, avšak zbývající tři to odmítli a zaplatili za to.
Až do konečného rozsudku setrvali v rijádské věznici bez právního zastoupení.
Ti, kteří se podvolili, přišli o cestovní pasy, ztratili práci a dostali zákaz hovořit s novináři.
V reakci na regionální a mezinárodní tlak vybudoval vládnoucí rod Saúdů Potěmkinovu vesnici reforem, přičemž si však ponechal absolutní kontrolu nad veškerým politickým vývojem.
Začátkem letošního roku zinscenoval částečné a přísně regulované volby do obecních úřadů, avšak otázku, kdy a jak se hlasování uskuteční, nesměl ovlivnit žádný nezávislý názor.
Z hlasování tak byla vyloučena celá ženská část populace a tři čtvrtiny populace mužské.
Nejlepší výsledky zákonitě zaznamenali wahhábističtí islamisté.
Saúdové čelí dvěma hrozbám: jedné od násilných islamistů a druhé od liberálních reformátorů.
Vše nasvědčuje tomu, že reformátorů se bojí daleko více.
Snad se princové domnívají, že je snazší zabít „teroristické“ zločince než rozdrtit požadavky na sociální spravedlnost.
Jistě, vraždění násilných islamistů a přívrženců al-Káidy je mezinárodním společenstvím a obzvláště Spojenými státy oslavováno jako úspěch ve „válce proti terorismu“.
Zatímco však Saúdové pronásledují a zabíjejí násilné domácí extremisty, zároveň v tichosti utahují smyčku kolem všech, kdo si přejí umírněné reformy.
Tento útisk liberálních reformátorů zůstává v okolním světě bez povšimnutí a zejména mlčení Ameriky je velmi nápadné.
Pro prince je toto mlčení zároveň životně důležité, protože Saúdy ze všeho nejvíce zajímá podpora USA.
Při současném stavu věcí v Saúdské Arábii nemá americká administrativa mimo existující režim žádného věrohodného spojence pro změnu.
Na rozdíl od Ukrajiny, Gruzie, Kyrgyzstánu a Libanonu tedy nedělá nic, čím by povzbudila lidovou opozici.
Dokud bude saúdský režim uspokojovat americkou potřebu po ropě a bojovat s islamistickými radikály, bude se i nadále těšit podpoře a mlčení USA – a potažmo i jejich tichému souhlasu.
Toto mhouření očí je však krátkozraké, pro Ameriku i pro Saúdy.
Ti, kdo znemožňují pokojnou revoluci, způsobují nevyhnutelnost revoluce násilné.
Liberální reformátoři, kteří skončili ve vězení, mohli vydláždit cestu pro pokojný přechod k reformované Saúdské Arábii.
Jejich uvězněním dal režim najevo, že pro ty, kdo usilují o změnu, zůstává jedinou možnou cestou násilí.
Amerika po volbách
KYJEV – Probíhající prezidentská kampaň ve Spojených státech se vyznačuje absencí zdvořilosti a obrovskými rozdíly mezi oběma kandidáty: antimainstreamovým podnikatelem Donaldem Trumpem na republikánské straně a uhlazenou političkou Hillary Clintonovou reprezentující demokraty.
Jejich klání odhalilo hluboké zlomové linie uvnitř americké společnosti a poškodilo globální reputaci země.
Není tedy překvapivé, že jednou z mála věcí, na nichž se dnes Američané shodnou, je názor, že kampaň už trvá příliš dlouho.
I ona však brzy skončí.
Otázka zní, co přijde pak.
Předvolební průzkumy naznačují, že někdejší senátorka a ministryně zahraničí Clintonová kontroverzního Trumpa porazí.
Průzkumy však nesmíme zaměňovat s realitou.
I před červnovým referendem o brexitu byla koneckonců většina pozorovatelů přesvědčená, že stoupenci setrvání v unii mají vítězství jisté.
A kolumbijští voliči nedávno odmítli mírovou dohodu, u níž se všeobecně očekávalo, že si podporu obyvatel získá.
To vše ve výsledku znamená, že vítězství Clintonové je možná pravděpodobné, ale nikoliv jisté.
Jediný výzkum veřejného mínění, na kterém skutečně záleží, proběhne 8. listopadu.
Do té doby můžeme jen spekulovat.
Některé věci však lze předpovědět s větší jistotou.
Je téměř nepochybné, že USA vzejdou z těchto voleb jako rozpolcená země s rozpolcenou vládou bez ohledu na to, kdo bude prezidentem nebo která strana bude mít většinu v té či oné komoře Kongresu.
Demokraté ani republikáni nedokážou realizovat své cíle bez alespoň částečné podpory druhé strany.
Neměli bychom si však myslet, že jediná dělicí čára v americké politice vede mezi republikány a demokraty.
Neméně hluboké jsou i příkopy uvnitř obou hlavních stran, kde početné a vysoce motivované frakce táhnou své strany do příslušných extrémů – u demokratů nalevo a u republikánů napravo.
O to obtížněji se pak uzavírá kompromis na středových pozicích.
Rychlé obnovení prezidentské politiky podkopá možnost kompromisu ještě více.
Vyhraje-li Clintonová, budou mnozí republikáni předpokládat, že se tak stalo pouze kvůli Trumpovým chybám, a budou ji pokládat za pravděpodobnou prezidentku na jediné funkční období.
Země upřednostňující změnu přece nenechá člena Demokratické strany v Oválné pracovně na čtvrté funkční období.
Mnozí republikáni (zejména ti, kteří budou popírat legitimitu vítězství Clintonové) se tak budou snažit otrávit její administrativu, aby nemohla jako úspěšná prezidentka kandidovat v roce 2020 znovu.
Stejně tak platí, že pokud zvítězí Trump, stane se pro většinu demokratů (a dokonce i pro některé republikány) – jakmile se vzpamatují z úvodního překvapení a rozčarování – nejvyšší prioritou zajistit, aby prezident nedostal příležitost ucházet se o funkci podruhé.
Vzhledem k tomu, jak velká část Trumpovy agendy bude i jeho spřízněným politikům pravděpodobně připadat sporná, stane se vládnutí během jeho administrativy velice obtížným.
Oba scénáře nicméně stále umožňují dosažení pokroku v několika klíčových oblastech.
Příští americké vládě by se mohlo podařit uzákonit legislativu upravující financování modernizace stárnoucí americké infrastruktury, což je politika, kterou upřednostňují oba kandidáti i řada kongresmanů.
Kromě toho se možná podaří slepit většinu potřebnou k reformě amerických daňových zákonů – zejména ke snížení vysoké daňové sazby pro firmy a zvýšení daní pro bohaté.
Některé reformy by se vzhledem k vážným problémům s implementací současného systému dokonce mohly týkat i zdravotnictví, což byl jinak významný úspěch prezidenta Baracka Obamy.
Další otázky vyžadující spolupráci Kongresu s prezidentem však pravděpodobně nebudou v dohledné době vyřešeny.
Jednou z nich je imigrační reforma, která je v USA stejně kontroverzní jako v Evropě.
Další je obchod: protože politici vzhledem k domácímu politickému prostředí jen opatrně podporují vstřícné postoje vůči odhodlaným protivníkům, stavějí se Trump i Clintonová proti Transpacifickému partnerství, přestože by jeho ratifikace prospěla americké ekonomice i strategickému postavení země.
A deficit i zadlužení USA dozajista vzroste, protože existuje jen malá nebo vůbec žádná vůle snížit mandatorní výdaje.
Zahraničně-politické důsledky voleb jsou poněkud jiné, protože prezident se podle americké ústavy těší značné volnosti.
Pouze Kongres sice může oficiálně vyhlásit válku nebo ratifikovat smlouvy, avšak prezidenti mohou bez výslovného schválení Kongresu použít (nebo odmítnout použít) vojenskou sílu.
Dále mohou vstupovat do mezinárodních dohod jiného typu, jmenovat vysoké úředníky Bílého domu a měnit americkou zahraniční politiku pomocí exekutivních nařízení, jak to ve vztahu ke Kubě nedávno učinil Obama.
Za vlády Clintonové by se tato libovůle mohla přetavit ve vytvoření jedné či více bezpečných oblastí v Sýrii, poskytnutí většího počtu obranných zbraní Ukrajině a zaujetí tvrdšího postoje vůči Severní Koreji, která pokračuje v budování jaderného a raketového arzenálu.
Odhadnout, co by udělal Trump, je obtížnější.
Koneckonců je to politický outsider, takže nikdo neví, jak velká část jeho předvolební rétoriky by se proměnila ve skutečnou politiku.
Dá se však očekávat, že by se Trumpova administrativa distancovala od některých tradičních spojenců v Evropě i v Asii a zaujala převážně odměřený přístup k Blízkému východu.
Je otevřenou otázkou, co přesně se v Americe po prezidentských volbách stane.
Ačkoliv lze některé výsledky s rozumnou pravděpodobností očekávat, jedinou skutečnou jistotou zůstává, že 96% světové populace, která v amerických volbách nevolí, pocítí jejich důsledky stejně citelně jako sami Američané.
Shodnou se Amerika a Evropa na Saddámovi?
Proslýchá se, že Amerika hodlá změnit svou obrannou doktrínu tak, aby v rámci preventivních opatření umožňovala útok na státy, které disponují zbraněmi hromadného ničení.
Evropě z podobných zvěstí naskakuje husí kůže, neboť zde si je spousta lidí spojuje s často citovaným úmyslem Spojených států odstranit Saddáma Husajna.
Irák je zdrojem neshod mezi západními stálými členy Rady bezpečnosti OSN už od války v Perském zálivu.
V roce 1999 byla rozdílnost názorů dokonána: Spojené státy a Británie s pomocí svých leteckých sil prosadily nad Irákem bezletovou zónu, zatímco Francie se dala na stranu Ruska a Číny a ve věci rezoluce č. 1284 se zdržela hlasování.
Vzhledem k tomu, že tato Brity podporovaná rezoluce měla po odchodu zbrojních inspektorů OSN a následných náletech USA v prosinci roku 1998 vrátit Irák na jednací stůl Rady bezpečnosti, byly naděje na pokrok ohledně Iráku v Radě bezpečnosti mizivé.
Situace se rapidně změnila po loňském 11. září.
Dne 14. května 2002 vdechla Rada bezpečnosti skomírajícímu sankčnímu režimu nový život, když jednohlasně přijala zjednodušený postup kontroly.
Irák dal dokonce najevo, že je připraven uvažovat o možném návratu zbrojních inspektorů OSN.
Na první pohled se může zdát, že je to pro transatlantické vztahy dobré znamení.
Ve skutečnosti je však probíhající uvolnění spíše klidem před bouří.
Pro většinu Evropanů je útok Spojených států na Irák jen otázkou času.
Nepochybují ani o tom, že zvlášť po předchozích amerických krocích, které Evropu rozdráždily, jako Dohoda o protibalistických střelách, Kjótský protokol, celní sazby na dovoz oceli či Mezinárodní trestní soud, bude mít tento jednostranný akt pro transatlantické vztahy nedozírné následky.
Evropa by byla pošetilá, kdyby se touto blížící katastrofou nechala omámit.
Všichni vědí, že lepšící se přístup irácké vlády je důsledkem vojenského vyhrožování ze strany Bushovy administrativy, ale nikdo nedokáže říci, jde-li o předehru k nevyhnutelné válce nebo jen o lest, aby Irák začal spolupracovat se zbrojními inspektory OSN.
Spojené státy své počínání pochopitelně nemohou zbavit hávu nejistoty, nechtějí-li, aby břinčení šavlemi ztratilo svůj pozitivní účinek.
Vzhledem k této dvojznačnosti má Evropa čas, aby se Spojenými státy zahájila vážnou debatu o tom, jak naložit se Saddámem.
Společným cílem by mělo být odstranění hrozby v podobě diktátora s tolikrát dokázanou slabostí pro zbraně hromadného ničení.
Možností je několik, počínaje obnovením inspekcí a konče ,,změnou režimu".
Existují argumenty, v jejichž světle je volba mnohem obtížnější a nejasnější, než jak se může zdát.
Některé z nich už Bushova administrativa předestřela.
Evropa může do této diskuse konstruktivně přispět.
Nejprve však musí pročistit přístupovou cestu, a to následovně:
Musí se zbavit svého neustálého pohoršení nad postoji a chováním Bushovy vlády.
Nejvíce pohoršeni jsou ostatně ti, kdo se vůbec neobtěžovali prostudovat americké argumenty.
Evropa svůj vliv neposílí, pokud bude Americe spílat za to, že jedná ve svém národním zájmu.
Musí se pokusit alespoň trochu pochopit názor některých činitelů Bushovy administrativy, podle kterých se USA nemohou dát stáhnout kontinentem tak pohodlným, dekadentním a moralizujícím jako Evropa.
Nečte se to zrovna snadno, ale nemálo Američanů si dodnes dobře pamatuje, jak byla Evropa v bývalé Jugoslávii - tedy především evropské aréně - hned dvakrát naprosto bezmocná, dokud na pomoc nepřispěchaly americké vojenské letouny.
Musí dát jasně najevo, že Evropa a Amerika jsou na jedné lodi, a to nejen obecně ve válce proti teroru, ale i konkrétně v tom, jak naložit se Saddámem Husajnem.
Demonstracím, které otřesou evropskými velkoměsty ještě v týž den, kdy USA zaútočí na Irák, je třeba předem zabránit, a to jednoznačnými prohlášeními v tomto směru.
Debata o tom, jak naložit se Saddámem, by pak mohla pokračovat následovně.
Svrhnout Saddáma není obtížné, ale je nemožné předpovědět, kdo nebo co nastoupí místo něj.
Irák se může i rozpadnout, čímž by vznikl mnohem silnější Írán, který je rovněž členem osy zla, ale navíc je i nebezpečnější, neboť jaderné ambice se zde mísí s fundamentalismem.
Dále je možné, že Saddám už zbraň hromadného ničení má, ale podařilo se zabránit mu v jejím použití.
Jakmile na něj zaútočí USA, mohl by se rozhodnout použít ji proti Izraeli, který útok obratem oplatí.
Bylo by proto mnohem moudřejší, kdyby se Irák podařilo přesvědčit k tomu, aby do země znovu vpustil zbrojní inspektory OSN, a dohlédnout na to, aby svou práci patřičně odvedli.
Irácká hrozba tím sice nezmizí, ale bude alespoň zvládnutelná.
Pokud by věci dopadly takto, evropské vlády si s úlevou vydechnou.
Diskuse se ale může stočit i jiným směrem.
Saddám bude spolupracovat s inspektory OSN jen potud, pokud bude trvat americká hrozba, a Spojené státy mohou v jistou chvíli usoudit, že si to již nemohou dovolit.
Pokud se v takovém případě prezident Bush rozhodne pro změnu režimu, Evropa by neměla být proti.
Jenomže to se lehko řekne: mnohé evropské země budou totiž namítat, že nemohou souhlasit s vojenskou akcí bez mandátu Rady bezpečnosti.
Dvakrát už ale souhlasily.
V prosinci roku 1998 strpěly či dokonce otevřeně podpořily americké letecké útoky na Bagdád a v březnu roku 1999 podpořily letecké útoky NATO na Jugoslávii nebo se jich některé dokonce účastnily.
Pravda, lze namítnout, že tehdy byl prezidentem Clinton.
Bude-li však Evropa dávat najevo, že její přátelství s Amerikou záleží na tom, kdo v Americe vyhraje prezidentské volby, s velkou pravděpodobností zmrazí transatlantické vztahy na dlouhé roky.
A to je jen stěží racionální politika pro kontinent uprostřed zásadní transformace.
Amerika a Evropa
Mnozí lidé a vlády v Evropě, frustrovaní politikami Bushovy administrativy, doufají v zásadní změnu americké zahraniční politiky po nadcházejících prezidentských volbách.
Muselo by ale dojít ke středně velkému politickému zázraku, aby se tyto naděje nezklamaly, a takový zázrak nepřijde – ať už bude zvolen kdokoliv.
Bushova administrativa udělala celou řadu zahraničněpolitických kiksů s dalekosáhlými důsledky.
Bush ale nevymyslel americký unilateralismus ani nevyvolal transatlantickou roztržku mezi Spojenými státy a Evropou.
Jistěže, Bush oba trendy utvrdil, ale jejich skutečné příčiny spočívají v objektivních historických okolnostech, zejména v americkém postavení jediné světové velmoci po roce 1989 a slabosti Evropy, již si sama způsobila.
Za předpokladu, že Amerika zůstane jedinou světovou velmocí, nebude příští prezident USA ani schopen, ani ochoten základní rámec americké zahraniční politiky změnit.
Samozřejmě že bude důležité, kdo v souboji o prezidentský úřad zvítězí: buď kandidát, u něhož se očekává, že bude pokračovat v Bushově zahraniční politice, anebo někdo připravený k novému začátku.
V prvním případě se transatlantická trhlina dramaticky prohloubí.
Další čtyři, nebo dokonce osm let politiky USA à la Bush by podstatě transatlantického spojenectví způsobilo takovou újmu, že by to ohrožovalo samotnou jeho existenci.
Bude-li ale příští americký prezident odhodlaný prosazovat nový směr, zahraniční politika USA by mohla posílit co do multilaterality, zaměřenosti na mezinárodní instituce a aliance a ochoty vrátit vztah mezi vojenskou silou a diplomacií do jeho historických proporcí.
Tolik dobré zprávy.
Špatnou zprávou je, že i za takto příznivých okolností se USA coby světová velmoc nevzdají své politiky „volné ruky“ ani nezapomenou na svou sílu a nárok na prvořadost mezi národy.
Další špatnou (anebo dobrou?) zprávou je, že multilaterálnější americká politika zesílí tlak na Evropany, aby na sebe vzali větší zodpovědnost za řízení mezinárodních krizí a řešení konfliktů – v Afghánistánu, Íránu, Iráku, na Středním východě, v kavkazském regionu a v Rusku a s ohledem na budoucnost Turecka.
K této společné agendě by si Evropané měli přibrat Afriku, změnu klimatu a reformu Organizace spojených národů a světové obchodní soustavy.
Evropa už dlouho podceňuje svou váhu a význam.
Evropská geopolitická, ekonomická a společenská důležitost je celkem zřejmá.
Pro velkou část světa by však jako příklad mohla posloužit také evropská integrace zájmů svrchovaných států prostřednictvím společných institucí.
Modelem pro zformování světového řádu jedenadvacátého století založeného na spolupráci by se mohl stát především způsob, jímž Evropa během procesu rozšiřování používala svou moc k dosažení trvalého míru na celém kontinentě a napomáhala rozvoji prostřednictvím začleňování celých ekonomik, států a společností do svého institucionálního rámce.
Tento moderní, pokrokový a mírový model je jedinečný a vyspělejší než všechny ostatní přístupy k zásadním otázkám politického řádu, jež se v současnosti nabízejí.
Že by se něco mohlo stát , ale neznamená, že se to stane .
Kvůli vnitřním neshodám a nedostatku jednoty, jež způsobují slabost Evropské unie a omezují její schopnost jednat, je globální vliv Evropy chabý.
Objektivně silná, subjektivně neduživá – právě tak lze popsat nynější stav EU.
Přítomný okamžik americké slabosti nastává právě ve chvíli zásadní změny mezinárodního politického prostředí, které charakterizují meze moci USA, evropská nevýkonnost a vzestup nových globálních obrů, jako jsou Čína a Indie.
Má ještě smysl ve světle tohoto dění hovořit o „Západu“?
Myslím, že má, a to víc než kdy dřív, poněvadž trhlina mezi Evropou a Amerikou v globálním ohledu obě strany významně oslabuje.
Unilaterální přepětí americké moci přináší v americko-evropských vztazích naději na nový začátek.
Amerika bude víc než v minulosti záviset na silných partnerech a bude takové partnerské svazky vyhledávat.
Na co tedy Evropané čekají?
Proč právě teď nezačít překonávat tradiční napětí mezi NATO a EU – zejména když se francouzská politika vůči NATO za prezidenta Nicolase Sarkozyho posouvá správným směrem?
Pravidelná vzájemná účast generálního tajemníka NATO a hlav zahraniční politiky EU na zasedáních obou organizací nevyžaduje mnoho času ani úsilí.
Proč neiniciovat konzultace mezi EU a USA na vysoké politické úrovni (s účastí generálního tajemníka NATO v otázkách bezpečnosti) – kupříkladu pozváním ministra zahraničí USA a dalších členů administrativy, jako jsou ministr financí či ředitel Agentury ochrany životního prostředí, aby se několikrát do roka účastnili příslušných schůzek Rady EU?
Proč nezavést pravidelnou každoroční schůzku Evropské rady s prezidentem USA?
Velký význam by měly také periodické schůzky mezi příslušnými výbory Kongresu USA a Evropského parlamentu, neboť nakonec právě oba tyto orgány budou muset ratifikovat všechny mezinárodní úmluvy.
Poučením pro všechny zúčastněné strany by měl být osud Kjótského protokolu.
Žádná z takovýchto porad mezi USA a EU by nevyžadovala nové dohody, takže by mohly začít bez dalších přípravných jednání.
Existuje jedna jistota, již si Evropané ze současné americké předvolební kampaně mohou vzít už teď: s multilaterálněji orientovanou zahraniční politikou USA se Evropa už dlouho nepoveze v pohodlném závětří americké světové politiky.
A to je dobrá věc.
Novým transatlantickým receptem musí být silnější slovo v rozhodování výměnou za větší podíl na zodpovědnosti.
Amerika a globální veřejné statky
Spojené státy jsou momentálně ochromeny problémem, který si natropily v Iráku, ale prezidentští kandidáti si začínají klást také otázku, jakými principy by se měla řídit americká zahraniční politika po Iráku.
Podle mého názoru by koncentrace na globální veřejné statky – tedy věci, které může spotřebovávat každý, aniž tím sníží jejich dostupnost pro ostatní – mohla Americe pomoci uvést její převládající moc do souladu se zájmy druhých.
Čisté veřejné statky jsou samozřejmě vzácné.
Většina se jich jen částečně blíží ideálnímu případu čistého vzduchu, který nelze nikomu odepírat a zároveň z něj mohou mít prospěch všichni současně.
Nejdramatičtějším současným případem je pravděpodobně boj s globálními klimatickými změnami.
Pokud se největší příjemce nějakého veřejného statku (jako jsou USA) nepostaví do čela a nevynaloží nepoměrně vysoké prostředky na jeho obstarání, pak se menším příjemcům pravděpodobně nepodaří tento statek produkovat kvůli potížím s organizací kolektivní činnosti při velkém počtu účastníků.
Tato zodpovědnost sice často umožňuje jiným, aby se jen „vezli“, avšak druhou možností je, že se nesveze nikdo.
USA by z toho mohly mít dvojí prospěch – jednak z veřejného statku jako takového a jednak ze způsobu, jímž v očích ostatních legitimizují svou převládající moc.
Amerika si může vzít ponaučení z devatenáctého století, kdy se Velká Británie jako tehdejší převládající mocnost postavila do čela snahy zachovat mocenskou rovnováhu mezi velkými evropskými státy, podporovat otevřený mezinárodní hospodářský systém a udržet svobodu na moři.
Tyto otázky zůstávají relevantní i dnes a zavedení pravidel, která zachovávají přístup pro všechny, je dnes stejným veřejným statkem jako tehdy, třebaže některé problémy jsou složitější.
Udržení regionálních mocenských rovnováh a utlumení lokálních snah měnit hranice s použitím síly představují pro mnohé země (i když ne pro všechny) veřejný statek.
Podobně i udržení otevřených globálních trhů je nezbytnou (ne však dostatečnou) podmínkou pro snížení chudoby v málo rozvinutých zemích, přestože z toho současně mají prospěch i USA.
Globální veřejné statky však dnes zahrnují i nová témata – nejen klimatické změny, ale i zachování ohrožených druhů, vesmír a „virtuální společné statky“ kybernetického prostoru.
Rozumný konsensus v americkém veřejném mínění podporuje zajištění jak těchto, tak i „klasických“ globálních veřejných statků, i když se Spojeným státům v některých otázkách, jmenovitě v otázce globálního klimatu, nepodařilo postavit se do čela.
V dnešním světě existují také tři nové dimenze globálních veřejných statků.
Za prvé by měly USA převzít vedoucí roli při pomoci rozvíjet a chránit mezinárodní zákony a instituce, které by organizovaly kolektivní akce zaměřené nejen na obchod a životní prostředí, ale i na šíření zbraní, mírové jednotky, lidská práva a další otázky.
Z řádu, který takové úsilí nastoluje, sice těží jiní, ale USA také.
Stejně tak si unilateralisté na jedné straně stěžují, že USA jsou svazovány mezinárodními režimy, ale na druhé straně platí totéž i o ostatních.
Za druhé by měly USA učinit z mezinárodního rozvoje vyšší prioritu.
Velká část chudé většiny světa se utápí v začarovaném kruhu nemocí, chudoby a politické nestability.
Finanční a vědecká pomoc bohatých států je důležitá nejen z humanitárních důvodů, ale i proto, že brání zkrachovalým zemím stát se zdrojem chaosu pro ostatní svět.
Také zde není americká bilance ani zdaleka působivá.
Protekcionistická obchodní opatření často nejvíce ubližují chudým zemím a zahraniční pomoc je u americké veřejnosti obecně nepopulární.
Rozvoj potrvá dlouho a mezinárodní společenství potřebuje prověřit dokonalejší způsoby, jak zajistit, že se pomoc opravdu dostane k chudým – prozíravost i zájem na udržení měkké síly nicméně velí, aby se USA postavily do čela.
A konečně mohou USA jako převládající mocnost zajišťovat důležitý veřejný statek tím, že budou působit jako prostředník a organizátor.
Využitím svého vlivu ke zprostředkovatelské roli v místech jako Severní Irsko, Maroko nebo Egejské moře pomohly USA nastolit takový mezinárodní pořádek, který prospívá i dalším zemím.
Klíčovým současným případem je Blízký východ.
Někdy je lákavé ponechat neuhasitelné konflikty „vyhnít“ a existují určité situace, kdy se mohou role zprostředkovatele účinněji zhostit jiné země.
I když se však USA nechtějí postavit do čela, mohou se o vůdčí roli podělit s ostatními, například s Evropou na Balkáně.
Často jsou však Spojené státy jedinou zemí, která dokáže dát znesvářené strany dohromady.
V případě úspěchu zvyšuje taková vedoucí role americkou měkkou sílu a současně omezuje zdroje nestability.
USA mohou také podněcovat další země, aby se na tvorbě podobných veřejných statků podílely.
Uvítání rostoucí moci Číny s tím, že se tato země stane „zodpovědným spolupodílníkem“, je pozvánkou k zahájení takového dialogu.
USA pravděpodobně zůstanou převládající světovou mocností i poté, co vycouvají z Iráku.
Budou se však muset naučit spolupracovat s dalšími zeměmi a dělit se o vedoucí roli.
To bude vyžadovat kombinaci měkké síly v podobě přitažlivosti a síly tvrdé v podobě vojenské moci, což povede k vytvoření strategie „chytré síly“ s cílem zajišťovat globální veřejné statky.
Stane se Amerika Saúdskou Arábií zemního plynu?
OXFORD – Za situace, kdy záběry ruské agrese a válečných zločinů na Ukrajině nadále dominují médiím v Evropě a na celém světě, se Německo zavázalo osekat svůj import ruského plynu o dvě třetiny do roku 2023.
Ještě bezodkladněji teď Robert Habeck, německý vicekancléř a ministr hospodářství a ochrany klimatu, hovoří o tom, že už letos v červnu země srazí dovoz ruské ropy o polovinu.
Zeštíhlit dovoz ruského zemního plynu bude ovšem trvat déle.
Evropská unie nedávno vytvořila novou agenturu k nákupům plynu pro všech 27 členských států.
Její první společný nákup, letos zhruba 15 miliard kubických metrů (bcm), bude od Spojených států ve formě zkapalněného zemního plynu (LNG).
To je ale jenom začátek.
Evropa se od ruského plynu nemůže rychle odklonit, zejména v průmyslovém sektoru.
Válka ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajině podnítí vystupňovaná úsilí vytvořit napříč EU víc větrných farem a solárních zařízení.
Obnovitelná energetika ale vyžaduje specifická zlepšení v infrastruktuře, jejichž financování a uskutečnění si vyžádá čas. Dokud akumulátorové technologie neumožní skladovat podstatné objemy energie, bude Evropa potřebovat plynové elektrárny pro zajištění dodávek záložní energie ve dnech bez větru a slunce.
I když Evropa získá 15 bcm LNG ze Spojených států, k úplnému nahrazení dovozů z Ruska bude stále potřebovat dalších 140 bcm.
Dodávky budou nutně pocházet z celosvětového trhu, který byl silně napjatý už před vpádem Ruska na Ukrajinu.
Evropská poptávka po neruském zemním plynu tak ještě zvýší tlak na ceny pro země, které na importu závisejí – zejména Čínu, největšího dovozce plynu na světě.
Pod zemí sice není plynu nedostatek, ale zahájit těžbu a dostat tyto zásoby na trh může trvat 3-5 let – anebo ještě víc, bude-li zapotřebí vybudovat složitá zařízení pro nakládání s LNG.
Putinova válka uspíší rozvoj těžby na nových plynových polích, zejména na Blízkém východě a ve východním Středomoří.
Aktuálně však existuje jediný snadno dostupný zdroj podstatného zvýšení dodávek: Spojené státy.
Není ale vůbec jasné, že USA chtějí být světovým dodavatelem zemního plynu poslední instance – Saúdskou Arábií na globálním trhu s plynem.
Pro americký ropný a plynařský průmysl a pro některé politiky je vývoz plynu racionální reakcí na potřeby světa a po několika hubených letech také vítaným novým zdrojem příjmů a pracovních míst.
Domnívají se, že nadchází nový břidličný boom, protože velká část potenciálních amerických vývozů plynu bude vedlejším produktem těžby ropy z břidlic.
Pro jiné však podpora plynu na vývoz představuje nežádoucí obrodu ekonomiky založené na uhlovodících.
Plyn vyvážený ze Spojených států ve formě LNG bude produkovat emise skleníkových plynů zvyšující celosvětový úhrn, který už se vrátil na předpandemické úrovně a dál roste.
Pak jsou tu ti, kteří zdůrazňují riziko, že zvýšený export sebere zásoby plynu a pravděpodobně i ropy Spojeným státům právě v době, kdy rychle rostou spotřebitelské ceny za všechny formy energie.
Amerika si uvykla těšit se ze soběstačnosti v oblasti ropy a plynu, kterou jí daly břidlice, a není jisté, zda může být lákavější stát se předním světovým vývozcem plynu.
Pro amerického prezidenta Joea Bidena nebude snadné tyto různé náhledy usmířit.
Významné legislativní iniciativy jeho administrativy usilující o omezení emisí skleníkových plynů a podporu čisté energetiky uvízly v Kongresu nebo byly ořezány co do rozsahu a pravděpodobného účinku.
Environmentální lobby, důležitá část voličské základny Demokratické strany, už nad absencí pokroku vyjadřuje zklamání, přičemž panují obavy, že během listopadových voleb by demokraté mohli ztratit většinu v Kongresu.
Na druhou stranu velký a rostoucí nedostatek zemního plynu v Evropě, kde už se hovoří o omezování spotřeby, by mohl u veřejnosti podlomit podporu sankcí proti Rusku.
Budou-li sílit dopady nedostatku plynu na evropskou ekonomiku, pokušení Německa a dalších zemí tlačit ukrajinskou vládu do přijetí neuspokojivé mírové dohody s Ruskem jedině poroste.
Putinova válka proti Ukrajině vrátila energetickou bezpečnost na vrchol politické agendy na obou březích Atlantiku.
Vybrat si z možností, jež nyní mají američtí a evropští lídři před sebou, je nepříjemné, ale zároveň naléhavé a nevyhnutelné.
Dosáhne Amerika pádové rychlosti?
NEWPORT BEACH – Soudě podle vylekanosti trhů i „konsenzuálních očekávání“, jsou ekonomické vyhlídky Spojených států matoucí.
Jeden den je země na pokraji recese se dvěma propady a hned další den je na krok od raketového zotavení, poháněného houževnatými spotřebiteli a americkými nadnárodními společnosti, které konečně začínají zapojovat své masivní hotovostní rezervy.
Trhy během tohoto procesu berou investory na divokou horskou dráhu a jejich nevolnost dále zesiluje evropská krize (ještě silněji překypující nejasnostmi a volatilitou).
Situace je jednak pochopitelná, jednak čím dál znepokojivější pro blaho Ameriky i globální ekonomiky.
Odráží dopady zásadních (a historicky významných) přesunů ekonomických a finančních pozic, nedostatečných politických reakcí a rigidit napříč soustavami, jež maří strukturální změny.
V důsledku toho se teď vznášejí legitimní otázky nad základy fungování americké ekonomiky, a tedy nad jejím vývojem v nadcházejících měsících a letech.
Jedním způsobem jak pochopit současné poměry – a kroky nutné k jejich zlepšení – je zamyslet se nad dvěma událostmi, které nedávno vzbudily značnou celosvětovou pozornost: uvedení dopravního letounu Dreamliner firmy Boeing do provozu a tragickou smrtí Steva Jobse ze společnosti Apple.
Začněme trochou jednoduché letecké dynamiky a využijme srovnání, s nímž přišel Bill Gross, můj kolega ze společnosti PIMCO, aby popsal ekonomická rizika, jimž čelí americké hospodářství.
Má-li se Dreamliner vznést, vystoupat a udržovat stabilní výšku, nestačí, aby se pohyboval vpřed.
Musí se vpřed pohybovat dostatečně rychle, aby překonal kritické fyzikální prahy, které jsou výrazně vyšší než u většiny ostatních (menších) letadel Boeing.
Nesplnění tohoto požadavku by znamenalo, že ve vzduchu zpomalí až na pádovou rychlost a vlažný pohyb vpřed by vystřídala náhlá ztráta výšky.
Nejsme-li přesvědčeni o schopnosti Dreamlineru vyvarovat se pádové rychlosti, nemá smysl hovořit o způsobech, jimiž milionům lidí po celém světě zkvalitní cestování.
Americkému hospodářství dnes hrozí riziko dosažení pádové rychlosti.
Konkrétně otázka netkví v tom, jestli dokáže růst, ale jestli dokáže růst dostatečně rychle, aby pohánělo velkou ekonomiku, která podle americké centrální banky čelí „zkracování dluhových pák v bilancích, úvěrovým omezením a nejistotě domácností i podniků ohledně ekonomických vyhlídek“.
Připomeňme, že je tomu o málo víc než rok, co jistí američtí představitelé hovořili o „létě ozdravení“ – což byl náhled opřený o mylné přesvědčení, že Amerika dosahuje „únikové rychlosti“.
Pro ekonomiku, jako je ta americká, která zoufale potřebuje robustní růst, je pádová rychlost děsivým rizikem.
Bez svižného růstu nelze zvrátit úporně vysokou a čím dál silněji strukturální (a tedy vleklou) nezaměstnanost, bezpečně zkrátit dluhovou páku předlužených bilancí ani zabránit dalšímu zjitřování už dnes zneklidňující příjmové a majetkové nerovnosti.
Soukromý sektor hrozbu pádové rychlosti sám zažehnat nemůže a nezažehná.
Naléhavě potřebná je dobrá tvorba politik.
Konkrétně je nutné, aby tvůrci politik byli otevření a projevili ochotu porozumět neobvyklým výzvám, před nimiž americká ekonomika stojí, aby na ně vhodně reagovali a měli po ruce účinné politické nástroje.
V Americe (a v Evropě, kde je situace ještě horší) tomu tak ale bohužel ani zdaleka není.
Američtí tvůrci politik byli navíc v uplynulých několika týdnech zaujati spíš svalováním viny na Evropu a Čínu než snahou pochopit a řešit změny paradigmat, které jsou u ko��ene ekonomických problémů země a hromadících se sociálních potíží.
Právě tady je na místě obrátit se k postřehům Steva Jobse, jednoho z nejlepších inovátorů a podnikatelů na světě.
Jobs dělal víc, než že by změnami paradigmat jen proplouval; on je v zásadě vyvolával.
Byl mistrem přetváření složitého na jednoduché; nenechal se ochromit komplikovaností a hledal nové způsoby jak ji kriticky rozebrat a překonat.
Týmová práce nebyla jednou z možností, ale závazkem.
A vyhýbal se hledání jediného „velkého třesku“ a raději se zaměřoval na vícero průlomů.
Základem toho všeho byla ochota se vyvíjet – touha po zdokonalování se pomocí pokusů.
Nadto vynikal uměním zaujmout obecenstvo všude na světě jak svou vizí, tak strategií k jejímu naplnění.
Američtí tvůrci ekonomických politik na těchto frontách zaostávají.
Místo aby se věnovali komplexnímu souboru naléhavě potřebných podpůrných opatření, zdá se, že jsou posedlí marnou snahou vynalézt „trhák“, který vyřeší všechny ekonomické problémy země.
Není divu, že jej ještě nenalezli.
Týmová práce opakovaně padá za oběť mocenským šarvátkám a politické hašteřivosti.
Pro kritický rozbor strukturální komplikovanosti se udělalo málo, natož aby se podařilo získat veřejnou podporu pro určitou střednědobou vizi, věrohodnou strategii její realizace a soubor opatření, která se pro daný úkol hodí.
Čím déle v tvorbě politik trvá patová situace, tím větší je riziko dosažení pádové rychlosti v ekonomice, kde už zavládla krize nezaměstnanosti a rozsáhlý rozpočtový deficit, řada hypoték se nesplácí a úrokové sazby centrální banky jsou sražené na nulu.
To je atmosféra, v níž se nezdravé bilance dostávají pod ještě větší tlak a zdraví investoři se odmítají zapojit.
Během takového procesu se riziko recese drží nepříjemně vysoko, krize nezaměstnanosti se prohlubuje a nerovnosti se zvětšují, neboť se ukazuje, že systémy sociálního zabezpečení, už beztak napjaté, jsou ještě děravější.
Mohou se Amerika a Čína vyhnout měnové válce?
SANTA BARBARA – Čínská měna renminbi neboli jüan počátkem tohoto týdne lehce oslabila vůči dolaru.
Bezprostřední celosvětovou reakcí byla panika.
Finanční trhy se propadly, administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa oficiálně označila Čínu za měnového manipulátora a obavy z nové měnové války se rozšířily jako lesní požár.
Tvrzení, že toto vše byla přehnaná reakce, by bylo slabé slovo.
Měnová válka nevypukla – aspoň ne zatím.
Její hrozba je však reálná.
Dnes se sice zdá, že se trhy poněkud zotavují, avšak Amerika a Čína jsou dál zaklíněné v nebezpečné obchodní válce, jejíž konec je v nedohlednu.
Spojené státy se stále chystají uvalit desetiprocentní clo na čínský dovoz v objemu zhruba 300 miliard dolarů.
Není zcela od věci předpokládat, že by jim to Čína mohla oplatit zrežírováním výrazné devalvace své měny.
Levnější jüan by koneckonců představoval významný krok k vykompenzování dopadu Trumpových cel na ceny čínského zboží v USA.
Protože by však devalvace znamenala také značná rizika pro Čínu, budou vedoucí představitelé země s takovým krokem váhat.
Mnohé největší čínské podniky si půjčily obrovské dolarové částky a slabší jüan by značně zvýšil náklady na obsluhu tohoto vnějšího dluhu.
Ještě horší je, že vyhlídka devalvace by mohla podnítit mohutný odliv kapitálu z Číny, protože nervózní firmy a jednotlivci by se snažili ochránit hodnotu svých aktiv.
Právě to se stalo před čtyřmi lety, kdy bylo umožněno výrazné oslabení jüanu a čínské instituce musely následně utratit devizové rezervy v hodnotě jednoho bilionu dolarů, aby zabránily krachu své měny.
Proto se zdá nepravděpodobné, že by se Čína chystala vyhlásit otevřenou měnovou válku.
Události z počátku tohoto týdne byly mnohem jemnější – v podstatě šlo o varovný výstřel pro Ameriku.
Čínská měna už se blížila psychologické hranici 7 jüanů za americký dolar.
Nastavením denního kurzu na úroveň lehce pod 7 jüanů vytvořily čínské úřady prostor k tomu, aby měnoví obchodníci dočasně vyšroubovali kurz nad 7 jüanů – fakticky tak šlo o devalvaci.
Skutečná velikost této devalvace sice byla minimální, ale psychologický dopad obrovský.
Čína připomněla Americe, že má stále v toulci mnoho ekonomických šípů.
Trumpova administrativa bohužel zareagovala typicky neohrabaným způsobem, když si jemný čínský signál vyložila jako cosi temnějšího.
Když okamžitě označila Čínu za měnového manipulátora, jen tím zabetonovala postoje na obou stranách.
Čínští představitelé teď mohou mít pocit, že musí oplatit stejnou mincí, aby neztratili tvář.
Mohli by svou hrozbu devalvace naplnit, případně vytáhnout některé jiné šípy.
Například by Čína mohla uvalit embargo na vývoz kovů vzácných zemin, které jsou životně důležité pro americký technologický sektor, anebo prodloužit bojkot amerických zemědělských produktů.
Případně by mohla jít nad rámec obchodu a vyvolat potíže v Jihočínském moři či Tchajwanském průlivu.
Stručně řečeno by vztahy mezi dvěma největšími světovými ekonomikami mohly jít od desíti k pěti.
Lze se další eskalaci vyhnout?
Jedním ze způsobů, jak tomuto výsledku předejít, by mohlo být oslovení neutrálního arbitra, jenž by měnový spor posoudil.
Nejlogičtějším kandidátem je Mezinárodní měnový fond, jednou z jehož hlavních funkcí je dohlížet na „pravidla hry“ v mezinárodních měnových záležitostech.
Všichni členové fondu se zavázali, že se vyhnou manipulacím s měnovým kurzem, a všichni formálně podléhají „pevnému“ dohledu fondu nad jejich měnovou politikou.
Chtějí-li se Amerika a Čína opravdu vyhnout měnovému konfliktu, v principu by mohly požádat MMF, aby do věci vstoupil a urovnal ji.
V praxi je však autorita fondu žalostně omezená.
MMF nemá páky na to, aby svá rozhodnutí vymáhal.
Přinejlepším může měnové manipulátory „jmenovat a zahanbit“.
A v konečném důsledku lze těžko předpokládat, že Amerika nebo Čína ustoupí bezzubé multilaterální organizaci.
Nebo si někdo opravdu dokáže představit, jak se Trump podvoluje názoru party nikomu se nezodpovídajících mezinárodních úředníků?
O něco realističtější variantou by mohlo být přímé jednání americké a čínské vlády – možná i za účasti Evropské centrální banky a jedné či dvou měnových velmocí – s cílem dosáhnout nějaké formy uvolnění měnového napětí.
Pro takovou dohodu existuje precedens.
V roce 1936 se tehdejší hlavní finanční mocnosti – USA, Velká Británie a Francie – po více než pěti letech nekontrolovaných konkurenčních devalvací během velké hospodářské krize dohodly na neformálním uspořádání v zájmu vzájemné stabilizace směnného kurzu.
Tripartitní dohoda, žertovně označovaná jako „zlatý standard čtyřiadvaceti hodin“, zavazovala zúčastněné země, aby jakoukoliv změnu ceny své měny hlásily se čtyřiadvacetihodinovým předstihem.
Uzavřený pakt zdaleka nebyl dokonalý, avšak podařilo se díky němu obnovit alespoň zdání řádu v měnových otázkách.
Dnes by se podobná dohoda sjednávala obtížněji.
Ve 30. letech měly Amerika, Británie a Francie víceméně dobré vztahy.
Naproti tomu dnešní Amerika a Čína jsou strategickými soupeři vedoucími obchodní válku a i velmi omezená iniciativa v oblasti měnových kurzů by se mohla ukázat jako nedosažitelná.
Není však zcela nemožná.
Obě strany by nakonec mohly zjistit, že je výhodné smést měnový konflikt ze stolu v naději, že tím předejdou rozsáhlejším škodám u sebe i jiných.
Amerika konfrontuje starou a novou Evropu
Loňská nedůtklivá poznámka amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o „staré a nové Evropě" byla správná, byť z nesprávných důvodů.
Rumsfeld měl na mysli evropské rozpory, ale v květnu vstoupilo do Evropské unie dalších deset států.
Rozšířená Evropa tak skutečně představuje Evropu novou.
Mělo by to Ameriku znervózňovat?
Padesát čtyři let po vyhlášení Schumanova plánu, který začal provazovat francouzskou a německou ekonomiku, čítá EU celkem 25 zemí, v nichž žije více obyvatel než ve Spojených státech.
Osm z nových členských zemí představuje někdejší komunistické státy, které byly téměř po půlstoletí uzamčeny za železnou oponou.
Jejich přimykání se k unii svědčí o přitažlivosti - „měkké síle" - myšlenky evropského sjednocení.
Tato nová Evropa se samozřejmě potýká s mnoha problémy.
Příjem nových členů na hlavu činí necelou polovinu průměru v patnácti dosavadních členských zemích.
Panují obavy z přílivu levné pracovní síly.
Průměrný růst HDP v nových členských zemích nicméně dvojnásobně přesahuje růst v původních členských státech, což může představovat vítaný stimul pro stagnující pracovní trhy a liknavé ekonomiky.
Politické uspořádání je poněkud problematičtější.
V současné době probíhají jednání o přepracování návrhu evropské ústavy.
Někteří Evropané se obávají, že ústava umožní soudům dovést integrační proces dále a rychleji, než bude veřejné mínění ve členských státech tolerovat.
Absence základní podpory může vést k odmítnutí ústavy v zemích, jako je Británie, v nichž byla před vstupem nového uspořádání v platnost přislíbena referenda.
Na druhé straně Atlantiku pohlíží většina Američanů (do té míry, do jaké věnují těmto věcem pozornost) na tyto změny se všeobecným souhlasem.
Někteří ovšem vyjadřují obavu, že nová Evropa se bude vymezovat prostřednictvím opozice vůči USA.
Nejenže poznámky vedoucích představitelů Francie o opětovném vytvoření multipolárního světa vyvolávají znepokojení, ale poslední průzkumy veřejného mínění ukazují na pokles popularity USA mezi Evropany a touhu po nezávislejší politice.
Válka v Iráku znamenala pro americkou měkkou sílu značné ztráty, neboť atraktivita USA se v Evropě v průměru o 30 procentních bodů snížila, a to včetně zemí, jako jsou Británie, Španělsko nebo Itálie, jejichž vlády válku podporovaly.
Nedávné fotografie zneužívaných a sexuálně ponižovaných zajatců v bagdádské věznici Abú Ghraíb pouze přilily olej do ohně.
Někteří američtí neokonzervativci dnes argumentují tím, že USA by se měly vzdát své dlouhodobé podpory evropské integrace.
Taková změna politiky by však byla vážnou chybou.
Nejenže by přiživila antiamerické postoje, aniž by dosáhla vytčených cílů, ale současně přeceňuje míru, do jaké se nová Evropa formuje jakožto opozice vůči USA.
Ať už například ve Francii převládá jakákoliv rétorika, politika a postoje v zemích, jako jsou Británie či Polsko, dokládají, že dobré transatlantické vztahy lze udržet.
Rizika americko-evropského štěpení se po nedávném rozšíření EU každopádně nezvýší, nýbrž sníží.
Navíc existuje několik objektivních důvodů, proč současné třenice mezi Evropou a USA pravděpodobně nepovedou k rozkolu.
Mimo jiné se tak nestane proto, že rozvratná válka v Iráku se možná ukáže spíše jako poslední akt dvacátého století než jako předzvěst století jednadvacátého.
V dalších ohniscích napětí ve světě, jako jsou Severní Korea či Írán, je americký unilateralismus mnohem méně patrný, a to jak kvůli nákladům na válku v Iráku, tak kvůli realitě situace v těchto ostatních regionech.
Kromě toho sice vymizela společná bezpečnostní hrozba ze strany Sovětského svazu, ale USA i Evropa nyní čelí nové společné hrozbě v podobě radikálního džihádistického terorismu.
Žádná strana Atlantiku není před touto hrozbou imunní, navzdory úsilí Usámy bin Ládina vrazit mezi Evropu a Ameriku klín.
Přeshraničnímu terorismu lze čelit pouze úzkou spoluprací na civilní úrovni, například sdílením zpravodajských informací, policejní činností napříč hranicemi či sledováním finančních toků.
Tyto formy spolupráce přitom přežily i rozpory kolem Iráku.
Evropa a Amerika rovněž sdílejí strukturu ekonomických zájmů a hodnot.
Obchod sice v demokraciích vytváří třenice, ale zároveň také zvyšuje bohatství.
A podívá-li se člověk na přímé zahraniční investice, musí mu být zřejmé, že obě strany Atlantiku jsou úzce integrovány.
Pokud jde o hodnoty, mezi Evropou a Amerikou sice existují některé odlišnosti, avšak na základní úrovni demokracie a lidských práv toho žádné dvě části zeměkoule nemají společného více.
Jak spisovatel Robert Kagan shrnul v přepracovaném vydání své knihy, v níž uvedl, že Evropané pocházejí z Venuše a Američané z Marsu, ukazuje se, že Američané usilující o demokratickou legitimizaci své politiky a vlastního obrazu nemohou před Evropou uniknout.
Stručně řečeno je pro Američany - i pro svět - dobré, že se stará i nová Evropa stávají jedním celkem.
Z měkké síly rozšířené Evropy můžeme mít prospěch všichni.
Nákupy dluhu uskutečňované americkým Fedem jsou varováním
ALEXANDRIA, VIRGINIE – V projevu proneseném v roce 2017 varoval John Williams, tehdejší prezident Federální rezervní banky v San Francisku, že „po finanční krizi se situace vrací k normálu.
Jenže normál může vypadat a chutnat o dost jinak, než na co jste zvyklí.“ Nověji Williams, teď v čele newyorského Fedu, vypíchl odchod silných ročníků do penze, padající míry porodnosti a uvadající růst produktivity jako příčiny klesajícího růstového trendu ve Spojených státech.
Slabý růst pracovních sil a produktivity představuje učebnicové příčiny hospodářských zpomalení.
V případě USA ale musíme mít na zřeteli také dobře známé negativní účinky dluhu.
William Gale, jeden ze zakladatelů Urban-Brookings Tax Policy Center, ve své nedávné knize Fiscal Therapy (Fiskální terapie) poukazuje na četné studie dokládající, že „vyšší hladiny dluhu snižují hospodářský růst o ekonomicky významná množství“.
Závažnost amerického dluhového problému je přitom zřejmá ze stoupající četnosti, s níž Federální rezervní systém USA musí pomocí kvantitativního uvolňování, repo operací a nákupů pokladničních poukázek zasahovat do trhů s vládním dluhem, aby předešel tomu, že by Kongresem schválené obří schodky vyšroubovaly úrokové sazby a ochromily ekonomiku.
Rovněž význačný manažer hedžového fondu Ray Dalio ve své knize Principles for Navigating Big Debt Crises (Zásady pro proplouvání velkými dluhovými krizemi) popisuje, co centrální banky historicky dělaly, když vydávání vládního dluhu přesahuje apetyt trhu.
Tvrdí, že Fed je dnes v situaci podobné poměrům na počátku 40. let 20. století, kdy musel financovat vládní schodky potřebné k vítězství ve druhé světové válce.
Válečný schodek byl politickým rozhodnutím, stejně jako současná fiskální politika USA.
Aby pomohl Americe zvítězit ve válce, musel se Fed vzdát své nezávislosti.
Srazil jednodenní sazbu na nulu, u desetiletých dluhopisů federální pokladny nastavil sazbu na 2 % a kupoval veškerý dluh, jejž ministerstvo financí potřebovalo vydat k financování válečného úsilí.
Dalio taková opatření označuje jako měnovou politiku 3 neboli MP3.
V květnu 2019 jeden z nás (Dugger) využil Daliova rámce k argumentaci, že Fedu opět hrozí skluz do MP3 a ztráta nezávislosti.
Několik měsíců poté Fed reagoval na krizi repo trhu a nedostatku dolarů rozsáhlými repo operacemi a nákupy pokladničních poukázek, aby udržel pod kontrolou úrokové sazby.
Společně s pokračujícím slabým růstem a stoupajícími výšemi vládního dluhu tyto kroky potvrdily, že se Fed stal centrální bankou MP3.
Tento „nový normál“ není udržitelný.
Právě naopak, je zřetelným varováním, že tvůrci politik USA se musí probudit a jednat s toutéž naléhavostí, již jejich předchůdci prokázali za druhé světové války.
Při nezaměstnanosti na 50letém minimu by ekonomika neměla potřebovat masivní objemy fiskální a měnové podpory.
Pokračující „nový normál“ pouze zachová začarovaný kruh dluhu podlamujícího růst.
Abychom se však z těchto tekutých písků dostali ven, bude nezbytný generační posun v myšlení.
Existenční hrozbou za druhé světové války byl fašistický imperialismus a MP3 byla součástí americké reakce.
Dnes USA zacouvaly k MP3 tváří v tvář méně zřetelné, leč neméně existenční hrozbě, konkrétně krátkodobému uvažování a široce rozšířené nevšímavosti vůči krizím napříč generacemi, jako jsou změna klimatu a nadměrný vládní dluh.
Této nevšímavosti vůči blahobytu příštích generací zneužívají lobbisté a jejich klienti, když manipulují volební a vládní mašinérii a vykrádají budoucnost pomocí neospravedlnitelných daňových škrtů, prospěchářských výdajů a regulatorních politik určených k vlastnímu obohacení.
Krátkodobé uvažování umožňuje dnešním elitám nadměrně kořistit ze životního prostředí, přehnaně těžit z veřejného sektoru a nedostatečně investovat do mladých lidí.
Výsledkem je stoupající nerovnost, sílící povětrnostní extrémy, rozsáhle zadlužená vláda, populace mladých dospělých, jejichž vzdělanostní úroveň patří mezi vyspělými zeměmi k nejnižším, a ekonomika držená při životě obřími schodky a nízkými úrokovými sazbami.
Dalio správně argumentuje, že tváří v tvář existenčním hrozbám „nejhorší věc, již by mohla udělat země, a tedy lídr země, je dostat se do spousty dluhů a prohrát válku, protože nic není ničivější“.
USA by raději měly vyhlásit válku krátkodobému uvažování, vymáháním už zavedených daňových zákonů.
Američané obohacující se daňovými úniky v roce 2019 připravili své spoluobčany o víc než 600 miliard dolarů ročně.
Umožňování takového rozsahu daňových zlodějin má rozkladný účinek a povzbuzuje podvádění napříč všemi oblastmi.
Jak můžeme od někoho žádat, aby dodržoval daňové zákony, či vlastně jakékoli zákony, když daňoví podvodníci mohou beztrestně krást?
Aktivity daňových zločinců bezpochyby přispívají k onomu generace zatěžujícímu „přílišnému dluhu“, před nímž varoval Alexander Hamilton ve svém prvním dopise Kongresu jako ministr financí.
Vždyť výběr dlužných částek by snížil aktuální americký schodek ve výši 900 miliard dolarů o dvě třetiny.
Zároveň by veřejnosti potvrdil, že USA berou vážně vládu práva a základní spravedlnost, a udal tón ke změně rozpočtových priorit, již USA naléhavě potřebují.
Tato změna by se měla řídit zájmy budoucích generací.
Většina lidí by souhlasila, že mladí a dosud nenarození Američané mají právo na obyvatelné životní prostředí, právo nebýt obtěžkáni nadměrným dluhem a právo na vzdělání, které jim umožní stát se produktivními občany.
Budou-li se USA soustředit na takové priority, dokážou uniknout bažině MP3 a překonat metlu krátkodobého uvažování ve prospěch současných i budoucích generací.
Amerika se přiklání k obchodní diskriminaci
NEW YORK – Ekonomové se všeobecně shodnou na výhodách otevřenosti v obchodování.
Pádné jsou ale i argumenty pro nediskriminaci v obchodě.
Dobrá obchodní politika by tedy neměla prosazovat preferenční obchodní dohody, jimiž se zřizují mimo jiné zóny volného obchodu, nýbrž multilaterální liberalizaci obchodu, jak tomu bylo třeba při jednáních započatých v Dauhá, a dále zajišťovat, aby se žádný ústup k protekcionismu nezvrhl v diskriminační obchodní praktiky.
Co se týče prvého úkolu, poslední schůzka G-20 v Kanadě zklamala.
Na naléhání Spojených států bylo upuštěno od dřívějšího odkazu G-20 na konkrétní datum pro dokončení obchodních rozhovorů započatých v Dauhá.
Namísto toho prezident Barack Obama nerozumně nasypal do rány sůl, když oznámil ochotu své administrativy dovést až k realizaci zónu volného obchodu mezi USA a Jižní Koreou.
Co se týče druhého úkolu, objevují se znepokojivé zprávy, že ministerstvo obchodu USA prověřuje způsoby jak naostřit zuby antidumpingových opatření, u nichž v současnosti panuje všeobecný souhlas, že jsou jistou formou diskriminačního protekcionismu zaměřeného selektivně na úspěšné exportní státy a firmy.
Neméně znepokojivé je Obamovo rozhodnutí ze 13. srpna podepsat návrh zákona, schválený při zřídkavém mimořádném zasedání senátu, který zvyšuje poplatky za pracovní víza kategorií H1(b) a L-1, aby se pokryly vyšší výdaje za ostrahu hranic.
Tento návrh se postavil na vlastní nohy na základě dlouhodobých obav republikánského senátora Chucka Grassleyho a demokratického senátora Richarda Durbina z programů H1(b) a L-1 a nedávno si získal podporu vlivného demokratického senátora Charlese Schumera z New Yorku.
Schumer už dlouho agituje proti „outsourcingu“, neboť podle něj škodí americkým ekonomickým zájmům, a spojil se proto dokonce s ekonomem Paulem Craigem Robertsem, zaměřeným na stranu nabídky.
Silné slovo získal s nástupem nynější krize a vzhledem ke znepokojení nad těžko zvladatelnými údaji o nezaměstnanosti dokážou politici odůvodnit jakákoli napovrch přitažlivá řešení.
Bylo tedy vlastně řečeno, že uvalení daně na zahraniční pracovníky sníží počet těch, kteří přicházejí a „berou práci“ americkým občanům.
Mnozí zastánci návrhu nelogicky prohlašovali, že opatření odradí zahraniční pracovníky od vstupu do USA a že zároveň zvýší příjmy státu.
Obamova kapitulace je příkladem zásady, že jeden ústupek často vede k dalšímu, neboť ve stopách jedněch lobbistů jdou další.
Hlavní chybou, podobně jako v případě požadavku „kupujte americké zboží“ promítnutého do nedávných ustanovení v americké legislativě, bylo zřejmě svolení, aby se do stimulačního zákona zapracoval zákon o zaměstnávání amerických pracujících.
Ten firmám komplikuje čerpání vládní podpory na přijímání kvalifikovaných přistěhovalců s vízy H1(b): musí nejprve prokázat, že nepropustily a nemají v plánu propustit americké pracující v podobných profesích.
Ať už jsou vady takových opatření s ohledem na ekonomickou politiku jakékoli, ustanovení zvyšující poplatky za víza je fakticky diskriminační, a tudíž porušuje pravidla WTO namířená proti diskriminaci mezi domácími a zahraničními firmami nebo mezi firmami z různých zemí WTO.
Ačkoliv se, slovy místních právníků, poplatková legislativa „tváří“ jako nediskriminační, její koncepce propůjčuje americkým firmám výhodu oproti firmám zahraničním.
Poplatek dopadá na zahraniční i americké firmy zaměstnávající alespoň 50 pracujících, z nichž 50 či více procent tvoří pracující s vízem H1(b).
Jenže americké firmy mají podle zákonů o přistěhovalectví další přístup k zahraničním pracujícím.
Oproti americkým firmám by nejvíc tratila Indie a vzhledem k tomu, že opatření negativně postihne několik velkých firem jako Infosys a Wipro, tratila by nejvíc i ve srovnání s menšími outsourcingovými firmami z jiných zemí.
Indická vláda nemeškala a tyto námitky vznesla – a také nadnesla možnost formální stížnosti v rámci mechanismu WTO k řešení sporů.
Takovéto projevy diskriminace v obchodních politikách nacházejí pomocnou ruku v médiích a v některých předních amerických think tancích.
USA a další vlády se například zhostily svého úkolu v reakci na rozsáhlé strádání, jež pákistánskému lidu způsobily záplavy, a poskytly nouzovou pomoc.
Objevily se ale také návrhy, aby dovozy z Pákistánu získaly bezcelní přístup.
To by však bylo diskriminační vůči rozvojovým zemím, které bezcelní přístup nemají, takže by se Pákistánu pomáhalo na jejich úkor.
Je ohromující, že Nancy Birdsallová z Centra pro globální rozvoj, která takovou diskriminaci preferuje, dokonce cynicky a souhlasně napsala, že taková politika „by na americké textilky měla jen malý vliv“.
Tento hanebný útok na zbytky nediskriminace ve světové obchodní soustavě bohužel podpořila významná americká média, včetně listů The New York Times a The Wall Street Journal.
Je příliš nerealistické doufat, že se Obamova administrativa, která doposavad až příliš vstřícně reagovala na slabou ekonomiku a silnou politiku, těmto požadavkům vzepře?
Neoslabená americká globální kultura
NEW YORK – Amanda Gormanová pozoruhodným přednesem své básně „The Hill We Climb“ při inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena dojala miliony.
Pro předního holandského nakladatele to byl dostatečný důvod pověřit tamní význačnou spisovatelku přípravou překladu.
Volba Marieke Lucas Rijneveld, autorky románů oceněné Mezinárodní Bookerovou cenou, která je běloška a označuje se za nebinární, vyvolala ale v Nizozemsku okamžitý nesouhlas černošských aktivistů.
Požadovali, aby Afroameričanku Gormanovou překládal člověk černošského původu.
Výběr bělošské překladatelky způsobil jednomu z protestujících „bolest“.
Rijneveld od záměru odstoupila.
Na druhém konci světa, v Japonsku, místní stoupenci americké krajně pravicové konspirační teorie QAnon zatím přidávají své vlastní praštěné výmysly ke sdílené víře, že Donald Trump byl oloupen o prezidentství.
Japonští přívrženci QAnon jsou přesvědčeni, že Japonsko ze zákulisí ovládají zlovolní cizinci a že císařská rodina může za všechno od atomové bomby po pustošivé zemětřesení roku 2011.
Jestli to ještě není dost hodné podivu, jedna skupina japonských ctitelů QAnon zbožňuje zostuzeného bývalého amerického armádního generála Michaela Flynna.
Vliv americké kultury zůstává v tom lepším i horším stejně silný jako dřív.
Přinejmenším v tomto ohledu jsou zprávy o americkém úpadku značně zveličené.
Přes vzestup Číny, ohromné bohatství Evropské unie a trapný spektákl Trumpova prezidentství lidé po celém světě při hledání kulturních a politických podnětů stále vzhlížejí k Americe.
Bývali to pravicově smýšlející lidé, kdo se amerického kulturního vlivu nejvíc obával.
Předváleční kulturní konzervativci v Evropě a Japonsku zavrhovali vulgaritu americké komerce, nezakořeněnost tamní multirasové přistěhovalecké společnosti a bujný liberalismus politických institucí.
Americký vzor byl hrozbou pro společenský řád, etnickou homogenitu a vysokou kulturu.
Samozřejmě, politické extrémy našly společnou řeč.
Krajní levice zavrhovala celosvětový dosah americké kapitalistické kultury – „Coca-Colonizaci“ – stejnou měrou.
Vedle Coca-Coly je vskutku celá léta jedním z nejúspěšnějších amerických vývozních artiklů právě protestní kultura.
Ostatně inspirací francouzské revoluce byla revoluce americká.
V 60. letech 20. století studenti po celém světě demonstrovali proti „americkému imperialismu“ a válce ve Vietnamu, leč šli ve stopách univerzitních studentů z Kalifornie a New Yorku.
Poslouchali americké protestsongy.
A občas, jako v případě řeckého lídra Andrease Papandrea, protiameričtí politici pochytili své ideje na amerických univerzitách.
Hlavním půvabem Spojených států, navzdory mnoha jejich institucionálním nedostatkům, historii rasismu a křečím morální hysterie, je příslib větší svobody: ekonomické, politické, umělecké a sexuální.
Právě proto si často levicoví uprchlíci z nacistického Německa ve 30. a 40. letech zvolili přesun do USA, kdežto ti konzervativnější se raději usazovali v Británii.
Otázkou dnes je, jestli současná vlna amerického vlivu slibuje více svobody, anebo méně.
Někdo by mohl tvrdit, že „kritická rasová teorie“ a genderová politika, které v současnosti čeří americké univerzitní kampusy a liberální média, prostor svobody rozšiřují, zejména pro sexuální a rasové menšiny.
To však má z velké části kořeny v příznačných traumatech amerických dějin, stejně jako se naléhání na veřejné pokání váže k osobitě americkým náboženským tradicím.
Lze tyto aspekty americké kultury hladce promítnout do společností v jiných koutech světa?
Nesou americké posedlosti „identitou“ a „zastoupením“ tentýž význam v zemích se zcela odlišnými dějinami?
Proč musí Gormanové báseň přeložit do holandštiny osoba tmavé pleti?
Proč by se francouzské lyceum pojmenované po francouzské matematičce (Sophii Germainové) mělo přejmenovat po afroamerické aktivistce (Rose Parksové)?
Člověk si také může klást otázku, jestli naši svobodu rozšíří odstraňování knih klasických západních autorů z vyučování ve jménu sociální spravedlnosti a „dekolonizace“.
I to nepochybně utváří jistou formu protestní kultury.
V ideologické horlivosti rozněcující v Americe tolik aktivismu ohledně rasy, genderu a identity zaznívají však ozvěny lidových hnutí minulosti: puritanismu, kvazináboženského zápalu, duchovní nesnášenlivosti – krátce, opaku větší svobody.
Extremismus na levici je rozdmýcháván a vlastně zrcadlen na pravici.
Jestliže univerzity a liberální média v zemích mimo USA zaplavují vlny „bdělé kultury“, totéž se děje s často děsivějšími důsledky pravicového šílenství, totiž toho, co historik Richard Hofstadter proslule nazval „paranoidním stylem v americké politice“.
Příklad Trumpa a jeho neliberální, protiimigrační a otevřeně rasistické rétoriky už inspiroval řadu autoritářských politiků vynořujících se z okrajů kdysi robustně liberálních demokracií.
Růst hnutí QAnon v Japonsku je nejzřetelnějším případem pronikání amerického paranoidního stylu do zámoří.
Člověk se může – a snad by měl – přiklonit k optimistickému názoru, že morální panika v USA odezní a znovu převládne rozum.
Možná že Bidenova éra otupí hroty trumpismu a snášenlivosti, pro niž byl americký duchovní život často obdivován, se vrátí krev do žil.
Dokonce by k tomu mohlo dojít, zatímco v jiných zemích budou dál běsnit nezdravé důsledky amerického vlivu.
V zájmu Ameriky a světa lze jen doufat, že k tomu dojde brzy.
USA vyvážejí obezitu
CAMBRIDGE – Jak se administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v obchodních jednáních rozmachuje ostrými lokty a systematicky ruší předpisy zavedené prezidentem Barackem Obamou, jednou z obětí budou patrně snahy bojovat proti celosvětové epidemii obezity.
Ponechá-li se rychle stoupající míra obezity bezuzdně růst, mohla by zbrzdit, ba dokonce zvrátit dramatická zlepšení v oblasti zdraví a očekávané délky života, jimž se velká část světa těší několik posledních desetiletí.
Vnucováním své stravovací kultury zemím jako Mexiko a Kanada navíc Spojené státy problém ještě zhoršují.
Jedním z paradoxů moderního globálního kapitalismu je, že zatímco víc než 800 milionů lidí na světě trpí nedostatkem jídla, zhruba 700 milionů lidí (včetně 100 milionů dětí) trpí obezitou.
Samozřejmě že tyto dva jevy nemají nutně přímou souvislost.
Ke značné části světového hladovění dochází v zemích sužovaných domácími sváry či závažnými poruchami funkčnosti vlády.
Důsledky epidemie obezity jsou však mnohem širší, neboť postihují vyspělé ekonomiky a většinu rozvíjejících se trhů.
Existuje sice určitá souvislost mezi obezitou a chudobou uvnitř jednotlivých zemí, je však pozoruhodné, že k nejvyšším na světě se řadí míry obezity v bohatých zemích, jako jsou Spojené státy, Velká Británie a Kanada.
Centra USA pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nedávno odhadla, že obezitou (definovanou jako index tělesné hmotnosti přes 30) trpí ohromujících 40 % všech Američanů, přičemž tento údaj zahrnuje 20,6 % dospívajících (12-19 let).
Průměrná hmotnost americké ženy je dnes podle CDC vyšší než průměrná hmotnost amerického muže v roce 1960 (75 kilogramů).
V roce 1960 průměrná Američanka vážila 63,5 kilogramu, zatímco průměrná hmotnost amerického muže dnes činí 88,5 kilogramu.
(Ve stejném období se průměrná výška Američanů zvýšila jen o 2,5 centimetru.)
K takovému vývoji dochází po celém světě, míry obezity strmě rostou v Evropě, Latinské Americe, a dokonce v Číně.
Odhadnout dlouhodobé zdravotní následky je sice obtížné, ale existuje dostatek důkazů, že obezita významně přispívá k vyššímu výskytu diabetu II. typu, infarktu a některých typů rakoviny.
Náklady na zdravotní péči jsou ohromující, podle odhadů kolem 200 miliard dolarů ročně jen v samotných USA.
A jelikož celosvětově rostoucí obezita dětí předznamenává výrazně větší zdravotní problémy budoucí dospělé populace, náklady pravděpodobně citelně porostou.
Příčiny obezity jsou rozmanité a spletité.
Narůstajících soubor důkazů nicméně naznačuje, že jádrem problému je kultura zdůrazňující zpracované potraviny a obecně sedavý způsob života.
Na rozvíjejících se trzích je dalším důležitým faktorem rychlá urbanizace, jakož i touha napodobit západní životní styl.
Mnohé vlády zahájily iniciativy usilující o zlepšení výživové osvěty.
Bohužel průmyslová reklama tyto snahy obvykle zastíní, stejně jako úsilí amerických podnikatelských lobbistů vnutit zbytku světa zpracované potraviny a rychlé občerstvení.
Stěží lze přehlédnout, že míra obezity dospělých v Mexiku strmě stoupá od přijetí Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1993.
Tento vývoj má sice mnoho příčin, ale významný podíl mají přímé zahraniční investice v odvětví zpracovaných potravin a prudký nárůst reklamy.
Spotřeba slazených nápojů se v Mexiku v letech 1993 až 2014 téměř ztrojnásobila a nová daň ze slazených nápojů od té doby poptávku jen mírně ztlumila.
Druhý partner NAFTA, Kanada, rovněž zažil vzestup obezity, částečně proto, že dovoz z USA vedl k prudkému poklesu ceny fruktózy.
Veřejné regulační orgány bohužel dosud jen velice pomalu přistupují k pokusům o zvrácení těchto trendů, například pomáhají vzdělávat veřejnost v oblasti vědy o výživě.
Už příliš dlouho zase většina vlád zaměřuje osvětu usilující o potlačování obezity na mechanickou regulaci příjmu kalorií, aniž by braly v úvahu, že různé potraviny mají výrazně odlišné účinky na chuť k jídlu (jak ve své skvělé nové knize Always Hungry zdůrazňuje David Ludwig, profesor lékařské fakulty na Harvardu).
Skeptici snad namítnou, že výživová doporučení působí dojmem neustálých zvratů, při nichž se loňský stravovací hřích stává letošní superpotravinou a naopak.
Na tom je sice něco pravdy, ale je faktem, že výzkum výživy učinil v posledních desetiletích významný pokrok.
Kromě osvěty má vláda k dispozici ještě další nástroje k ovlivnění stravovacích návyků lidí.
Může a měla by přísněji omezit reklamu zaměřenou na děti, jak už učinily Británie, Francie a několik dalších zemí; obezita v raných letech může vyústit v celoživotní problémy.
Dále jsme Ludwig, Dariush Mozaffarian z Tuftsovy univerzity a já navrhli zavedení daně ze zpracovaných potravin, charakterem velice podobné zdanění tabáku.
Výnosy daně by bylo možné využít k subvencím do zdravějších alternativ.
Je možná fantazírováním očekávat, že současná americká administrativa bude uvažovat o jakékoli strategii proti obezitě, dokud má stále plné ruce práce s demontáží politik Obamy éra.
Právě proto je o důvod víc, aby se země uzavírající nové obchodní dohody se Spojenými státy (například Británie po brexitu nebo Kanada po NAFTA) měly na pozoru před ustanoveními, které by jim v boji proti obezitě svazovaly ruce.
Finanční regulace podle hesla „Amerika na prvním místě“?
LONDÝN – Zatímco americký prezident Trump se pere se snahou zaplnit svou administrativu sympatizanty, kteří pomohou převést tweety v politiku, pokračuje exodus Obamou jmenovaných osob z federální vlády a dalších agentur.
Nahlíženo prizmatem finančního světa, k nejvýznamnějším patřil odchod Daniela Tarulla, guvernéra centrální banky, který v posledních sedmi letech řídil práci Federálního rezervního systému v oblasti finanční regulace.
Bylo by přehnané říct, že Tarullo je v bankovních kruzích všeobecně oblíbený.
Stál v čele bitvy za obhájení mnohem vyšších kapitálových podílů, ve Spojených státech i jinde.
Byl tvrdošíjným vyjednavačem, s dobře vyvinutým instinktem k odhalování jednostranné argumentace finančních firem.
V Evropě však nad jeho rezignací skanou krokodýlí slzy.
Evropské banky, ba dokonce i tamní regulatorní orgány se obávaly jeho nadšené obhajoby ještě přísnějších pravidel v dohodě Basel 3,5 (či Basel 4, jak jí bankéři rádi říkají), která by v případě realizace v podobě preferované USA vyžadovala další podstatné nárůsty kapitálu především u evropských bank.
V jeho nepřítomnosti je osud těchto návrhů nejistý.
Tarullo ale působil také jako nadšený propagátor mezinárodní regulatorní spolupráce, což dokládá počet kilometrů, které nalétal.
Několik let předsedal málo známému, ale důležitému Stálému výboru pro dohledovou a regulatorní spolupráci při Radě pro finanční stabilitu (FSB).
Nikdy nebylo pochyb o jeho odhodlání spolupracovat s kolegy v mezinárodních orgánech, jako jsou FSB a Basilejský výbor pro bankovní dohled, s cílem dospět ke globálním regulatorním dohodám, jež bankám umožní soupeřit na rovném hřišti.
U části těch, kdo Tarulla v minulosti nejhlasitěji kritizovali, už jeho odchod vyvolává obavy.
Kdo jej nahradí?
Doddův-Frankův zákon z roku 2010 vytvořil v Radě Federálního rezervního systému post místopředsedy, doposud nikdy neobsazený, který má řídit práci Fedu v oblasti regulace.
Bude dosazená osoba, již teď Trump musí jmenovat, stejně oddaná mezinárodnímu přístupu jako Tarullo?
Anebo jejím hlavním úkolem bude vystavět regulatorní zeď na ochranu amerických bank před globálními pravidly?
Odpovědi na tyto otázky dosud neznáme, přesto pozorovatele Fedu znepokojil dopis, jejž 31. ledna napsal předsedkyni Fedu Janet Yellenové poslanec Patrick McHenry, místopředseda sněmovní Komise pro finanční služby.
McHenry si nebral servítky. „Vzdor zřetelnému sdělení prezidenta Donalda Trumpa, že v mezinárodních vyjednáváních považuje za prioritu americký zájem,“ napsal McHenry, „se zdá, že Federální rezervní systém nadále vyjednává o mezinárodních regulatorních standardech pro finanční instituce s globálními byrokraty v cizích zemích, bez transparentnosti, zodpovědnosti či pravomoci k takovému postupu.
To je nepřijatelné.“
Yellenová ve své odpovědi z 10. února McHenryho argumenty rázně vyvrátila.
Poukázala na to, že Fed ve skutečnosti má potřebnou pravomoc, že basilejské dohody nejsou závazné a v každém případě „silné regulatorní standardy upevňují stabilitu finanční soustavy USA“ a posilují konkurenční schopnost finančních firem.
Tím ale příběh nekončí.
Bojové linie jsou vymezeny a McHenryho dopis prozrazuje argumenty, jež v Kongresu použijí někteří prezidentovi blízcí republikáni.
Ve Washingtonu se vždy vyskytoval myšlenkový proud, jemuž se zaplétání země do vazeb s cizinou nelíbí, nejen v této oblasti.
Yellenové argumenty jsou sice správné, ale pravomoc účastnit se mezinárodních vyjednávání nezavazuje Fed k aktivitě v tomto směru a nově jmenovaný funkcionář by mohl tvrdit, že by ji vyvíjet neměl.
Takový zvrat by uvnitř Fedu vyvolal pnutí a není jasné, co by udělal FSB nebo i s Basilejským výborem.
V raných dnech Banky pro mezinárodní platby (v níž sídlí sekretariát Basilejského výboru) ve 30. letech 20. století americká vláda odmítla ve správní radě převzít místo a USA zastupovala společnost JP Morgan.
Je poněkud náročné si představit, že by dnes takové uspořádání mohlo dobře fungovat.
V Evropě mají tyto otázky víc než jen pomíjivý význam.
Evropské směrnice o kapitálové přiměřenosti obvykle transponují basilejské dohody do práva EU.
Pokud se basilejský proces zadrhne, bude mnohem těžší dosahovat transatlantických dohod, které jsou zásadní oporou západních kapitálových trhů.
Další komplikace vyvstává z brexitu.
Nedojde-li ke zvláštní dohodě mezi EU27 a Spojeným královstvím, britští a unijní regulátoři se budou scházet v Basileji, nikoli v Evropském orgánu pro bankovnictví.
Stane-li se Basilej diskusním klubem bez schopnosti určovat pevné standardy, rozlomí se další oko v řetězu a pro Británii bude těžší obhájit, že když londýnské banky plní mezinárodní standardy, mělo by se jim v EU dostávat rovného zacházení.
Zatímco centrální bankéři dávají sbohem ďáblu, kterého znají, finanční regulace vstupuje do období značné nejistoty – a značné nervozity mezi tvůrci politik během čekání na prohlášení z Mar-a-Lago.
Kolem plaveckého bazénu ani při rozhovorech u golfu nebyl sice doposud spatřen žádný pravděpodobný kandidát do Rady Federálního rezervního systému, ale rozhodnutí nemůže být daleko.
Nic nelze považovat za jisté.
Finanční svět kolektivně tají dech.
Proč mileniálové odmítnou Trumpa
NEW YORK – Klíčová zlomová linie ve Spojených státech nevede mezi stranami či státy, nýbrž mezi generacemi.
Takzvaní „mileniálové“ (tedy lidé ve věku 18-35 let) masivně hlasovali proti Donaldu Trumpovi a budou představovat páteř odporu proti jeho politice.
Starší Američané jsou rozpolcení, avšak Trumpova voličská základna se nachází mezi lidmi ve věku nad 45 let.
Mladší voliči v jedné otázce za druhou Trumpa odmítnou, protože v něm vidí politika minulosti, nikoliv budoucnosti.
Samozřejmě se jedná o průměrná čísla, nikoliv absolutní.
Přesto potvrzují generační rozkol.
Podle průzkumů prováděných před hlasovacími místnostmi získal Trump 53% hlasů voličů ve věku 45 a více let, 42% hlasů lidí ve věku 30-44 let a jen 37% hlasů voličů v rozmezí 18-29 let.
V průzkumu z roku 2014 se za liberály označilo 31% mileniálů, oproti 21% takzvaných „baby boomers“ (lidí ve věku 50-68 let) a pouhým 18% příslušníků „tiché generace“ (69 a více let).
Pointa netkví v tom, že se z dnešních mladých liberálů stanou postupem času konzervativci.
Generace mileniálů je obecně mnohem liberálnější, než byli v mladším věku příslušníci baby boomers a tiché generace.
Navíc jsou mileniálové rozhodně méně stranicky vyhranění a podpoří toho politika, který se bude zabývat jejich hodnotami a potřebami, včetně uchazečů z třetích stran.
V politickém vnímání starých a mladých existují nejméně tři velké rozdíly.
Za prvé jsou mladí lidé sociálně liberálnější než starší generace.
Rostoucí rasová, náboženská a sexuální pluralita Ameriky pro ně není ničím světoborným.
Rozmanitá společnost složená z bělochů, Afroameričanů, Hispánců, Asiatů, domorodých etnik a přistěhovalců je přesně tou zemí, kterou znají odjakživa – nepředstavuje pro ně dramatickou změnu oproti dřívějšku.
Akceptují také sexuální a genderové kategorie – lesby, gaye, transsexuály, bisexuály, intersexuály, pansexuály a další –, které byly pro (Trumpovu) generaci jejich prarodičů v podstatě tabu, popřípadě neznámé.
Za druhé čelí mladí lidé bezpříkladným ekonomickým výzvám spojeným s informační revolucí.
Na trh práce vstupují v době, kdy se tržní výnosy rychle přesouvají od práce směrem ke kapitálu (roboti, umělá inteligence a chytré stroje obecně).
Starší bohatí lidé se naproti tomu těší z boomu akciového trhu, který tatáž technologická revoluce vyvolala.
Trump nabízí škrty podnikových daní a daní z nemovitosti, z nichž by měli další prospěch starší bohatí lidé (kteří mají silné zastoupení v Trumpově kabinetu), a to za cenu vyšších rozpočtových schodků, jež dále zatíží mladé lidi.
Ti přitom potřebují přesně opačnou politiku: vyšší zdanění bohatství starší generace za účelem financování postsekundárního vzdělávání, pracovního výcviku, infrastruktury obnovitelných energií a dalších investic do budoucnosti Ameriky.
Za třetí si mladí lidé v porovnání se svými rodiči a prarodiči mnohem více uvědomují klimatické změny a jejich rizika.
Zatímco Trump láká starší generaci na poslední flirt s fosilními palivy, mladí lidé nechtějí o něčem takovém ani slyšet.
Přejí si čistou energii a budou bojovat proti ničení zeměkoule, kterou jednoho dne zdědí oni i jejich děti.
Generační rozkol v otázce globálního oteplování je částečně způsobený ryzí neznalostí klimatických změn a jejich příčin na straně mnoha starších Američanů.
Ti se o klimatických změnách ve škole neučili.
Nikdo je nikdy nezasvětil do základních principů vzniku skleníkových plynů.
Proto jsou ochotni upřednostnit své krátkodobé finanční zájmy před odvracením strašlivých hrozeb pro generaci jejich vnoučat.
V průzkumu provedeném v červnu 2015 uvedlo 60% respondentů ve věku 18-29 let, že globální oteplování způsobuje lidská činnost, oproti pouhým 31% lidí ve věku 65 a více let.
Průzkum zveřejněný letos v lednu zase zjistil, že 38% amerických respondentů ve věku 65 a více let upřednostňuje rozšíření těžby fosilních paliv před obnovitelnou energií, oproti pouhým 19% respondentů ve věkové skupině 18-29 let.
Trumpova hospodářská politika je této starší a bělejší Americe narozené v USA šitá na míru.
Trump upřednostňuje daňové škrty pro starší bohaté občany, které by zatížily mladé lidi vyšším dluhem.
K převisu studentských dluhů ve výši bilionu dolarů je netečný.
Opakuje debatu z 90. let, jejímž tématem byly NAFTA a volný obchod, místo aby se postavil čelem k mnohem důležitějšímu ohrožení pracovních míst v 21. století, které představují robotika a umělá inteligence.
A je posedlý snahou ždímat ještě pár dalších let zisky z amerického uhlí, ropy a plynu, a to i za cenu budoucí ekologické katastrofy.
Leckdo by mohl Trumpovy zpozdilé názory připsat jeho věku.
V 70 letech je Trump nejstarším člověkem, který se kdy stal prezidentem USA (Ronald Reagan byl o něco málo mladší, když v roce 1981 nastupoval do úřadu).
Věk však může být jen sotva jediným nebo i hlavním faktorem.
Berniemu Sandersovi, člověku s jednoznačně nejsvěžejším duchem ze všech loňských prezidentských kandidátů a hrdinovi voličů z řad mileniálů, je 75 let.
A mladí lidé jsou okouzlení osmdesátiletým papežem Františkem, protože ten zasazuje jejich obavy – ať už je to strach z chudoby, potíže se zaměstnáním nebo zranitelnost vůči globálnímu oteplování – do morálního rámce, místo aby je zlehčoval se zabedněným cynismem Trumpa a jemu podobných.
Hlavním problémem zde není chronologický věk, nýbrž myšlenkové založení a politická orientace.
Trump má ze všech prezidentů, co paměť sahá, nejkratší časový obzor (a schopnost udržet pozornost).
Navíc je totálně odtržený od skutečných problémů, s nimiž se mladá generace potýká: nových technologií, měnících se trhů práce a ubíjejících studentských půjček.
Obchodní válka s Mexikem a Čínou nebo tragicky pomýlený zákaz pro muslimské migranty jen těžko naplní skutečné potřeby těchto lidí.
Trumpův politický úspěch není bodem zvratu, nýbrž odchylkou.
V americké politice budou už brzy dominovat dnešní mileniálové orientovaní na budoucnost.
Amerika se stane multietnickou, společensky liberální a klimaticky uvědomělou zemí, která bude mnohem spravedlivěji sdílet ekonomické přínosy nových technologií.
Až příliš mnoho pozorovatelů se dodnes upíná na tradiční stranické štěpení v americkém Kongresu a opomíjí hlubší demografické změny, které budou zanedlouho rozhodující.
Sanders téměř získal demokratickou nominaci (a ve volbách by byl pravděpodobně zvítězil) díky platformě, která silně oslovovala mileniály.
Jejich čas přichází – s největší pravděpodobností už s prezidentem, kterého podpoří v roce 2020.
Amerika se z učitele stává žákem
Cambridge – Jak se odvíjí velkolepá finanční krize Spojených států, člověk si může jen přát, kéž by američtí tvůrci politik dokázali naslouchat radám z rozvojových zemí alespoň z poloviny tak dobře, jako je dokáží udílet.
Američané si podle všeho neuvědomují, že kolaps jejich „horších než dobrých“ hypoték má až příliš mnoho společného s řadou dřívějších bankovních krizí v celém světě po roce 1945.
Špetka naděje je v tom, že ve světě kolem, zejména v zemích rozvíjejících se trhů, je řada mimořádně význačných činitelů, současných i bývalých, kteří už tuto inscenaci zhlédli.
Kdyby jen architekti amerických koncepcí poslouchali, mohli by získat představu o způsobu řešení finančních krizí od expertů, kteří je na vlastní kůži zažili a ve zdraví jimi prošli.
Paralela mezi dnešní krizí v USA a dřívějšími finančními krizemi naneštěstí není pouhou nadsázkou.
Kvalitativní paralely jsou zřejmé: banky využívající mimobilančních půjček k financování mimořádně rizikových spekulací, exotické nové finanční nástroje a přehnaná rozjařenost nad příslibem nových trhů.
Jsou tu ale i silné kvantitativní paralely.
Profesorka Carmen Reinhartová z University of Maryland a já jsme systematicky porovnali nástup americké krize rizikových hypoték s nástupy 19 nejhorších finančních krizí v průmyslovém světě za posledních 60 let.
Mezi ty patřily dramatické krize ve skandinávských zemích, Španělsku a Japonsku, vedle menších událostí, jako byla třeba americká krize stavebních spořitelen v 80. letech.
Prakticky na všech hlavních ukazatelích – včetně vystřelování cen akcií a nemovitostí, schodků obchodní bilance, vzedmutí zadluženosti státu i domácností a trajektorií růstu obvyklých před krizí – blikají Spojeným státům červená světla.
Jednoduše řečeno, prudce přibývající kapitálové toky do USA uměle stlačovaly úrokové sazby a nafukovaly ceny aktiv, což způsobilo uvolnění bankovních a regulačních standardů a nakonec zhroucení.
Když své finanční krachy v 90. letech a na počátku tisíciletí zažily Asie a Latinská Amerika, nechaly si poradit nejen od MMF, ale také od řady malých panelů složených z předních osobností zastupujících rozličná prostředí a zkušenosti.
USA by měly učinit totéž.
Šéf MMF, Francouz Dominique Strauss-Kahn, by snadno dokázal sestavit vynikající panel z libovolné škály zemí, jež dříve prošly krizí, mimo jiné z Mexika, Brazílie, Koreje, Turecka, Japonska a Švédska, nemluvě o Argentině, Rusku, Chile a mnoha dalších.
Ovšemže by panel MMF musel přehlížet současné pokrytectví Ameriky.
Ministerstvo financí USA v 90. letech Asii během její krize silně pobízelo, aby zpřísnila fiskální politiku.
Teď ale o sebe Kongres USA s prezidentem zakopávají ve snaze zavést neuvážený gigantický balík fiskálních pobídek, jejichž hlavním účinkem bude to, že příštímu prezidentovi sváží ruce při zjednodušování daňového zákoníku a uzavírání rozpočtového deficitu.
Američané neoblomně pověděli Japonsku, že jediným způsobem jak ozdravit tamní ekonomiku je vymýtit insolventní banky a regenerovat finanční soustavu schumpeterovskou „kreativní destrukcí“.
Dnes se zdá, že americké orgány jsou ochotné zvažovat jakékoli opatření, bez ohledu na jeho inflační vliv, jen aby zajistily, že nepadne žádný z významných domácích bankovních a investičních domů.
Zahraniční vlády si už léta stěžují na americké hedžové fondy a tvrdí, že jejich neprůhledné chování představuje nepřijatelná rizika pro stabilitu.
Mnozí američtí politici si teď stěžují na netransparentnost fondů svrchovaného majetku (velkých státních investorů, zejména z Asie a Středního východu), které získávají podíly v amerických aktivech představujících skutečnou trofej, například Citibank či Merrill Lynch.
Ve skutečnosti by větší zainteresovanost zemí jako Rusko a Čína na prosperitě ekonomiky USA vůbec nebyla špatná.
Ano, bylo by vhodné, aby MMF pro fondy svrchovaného majetku vyvinul dobrovolný kodex chování, ale ten by se neměl používat jako zbraň k prosazování finančního protekcionismu.
Už léta společně s mnoha dalšími žehrám na to, že vyspívající trhy potřebují větší zastoupení v globální finanční správě.
Tato věc dnes dalece přesahuje symboliku.
Americké hospodářství má potíže a není pravděpodobné, že odletující špony problémů se zastaví na hranicích USA.
Experti z vyspívajících trhů i odjinud mají k řešení finančních krizí mnoho co říct.
Amerika by měla začít poslouchat, než bude pozdě.
Skrytý dluh Ameriky
WASHINGTON, DC – Bývalý americký ministr financí Lawrence H.
Summers nedávno poznamenal, že „fiskální stimulace je jako droga, vůči níž se vytváří odolnost; k zachování konstantního růstu se dávky deficitů musí zvyšovat“.
Lidé jako Summers se schodků obávají, protože pochybují, že peníze, které si vláda půjčuje, se utrácejí tak, aby dlouhodobý růst HDP zvedly nad růst dluhu.
Pokud se složení výdajů nezmění, poměr zadlužení k HDP nadále poroste, což by věstilo katastrofu.
Jiní takové obavy nesdílejí.
Na politické levici nositel Nobelovy ceny Paul Krugman například tvrdí, že v „zemi, která vypadá jako Spojené státy, je dluhová krize principiálně nemožná“.
Na pravici John Tamny, editor časopisu Forbes pro politickou ekonomii, říká: „Nedejte na nekonečné řečnění o zkáze, na rozpočtových schodcích skutečně nezáleží.“
Avšak třebaže úsudky nad udržitelností amerického vládního dluhu se liší, obě strany přijímají běžné určování jeho výše jako přesné.
To je chyba – a možná katastrofální.
Rozpočtový úřad Kongresu (CBO) nedávno oznámil, že schodek federálního rozpočtu za prvních deset měsíců současného fiskálního roku byl o 116 miliard dolarů vyšší než za stejné období loni.
CBO teď odhaduje, že do roku 2020 roční deficit dosáhne bilionu dolarů.
To je znepokojující, leč neodráží to krutou pravdu.
Roční schodek téměř jistě překonal hranici bilionu dolarů už loni.
Abychom pochopili proč, představme si Ameriku jako dům s děravou střechou.
Kdybyste chtěli takový dům prodat zájemci, který by nákup financoval hypotékou, federální realitní právo by vyžadovalo, abyste si na dům nechali udělat cenový odhad, který by ukázal, že střecha potřebuje opravy.
Zanedbanou údržbu v takovém příběhu nelze přehlížet.
Zákon vyžaduje, abyste přiznali a uhradili skryté náklady na opravu střechy.
Jinak kupujícího okrádáte.
Pravda, na rozdíl od hypotéky, již máte v bilanci, údržbu střechy možná nepovažujete za běžná pasiva.
Jenže když ji odkládáte, neznamená to, že to zmizí.
Pořád je to reálný dluh – jen se nepromítá do účetnictví.
Federální vláda má také dluh, jenž není zaúčtován a o němž není často slyšet.
Jako dluh je zaúčtováno 15,6 bilionu dolarů, držených veřejností ve formě dluhopisů ministerstva financí USA.
Mezi dluhy, které nejsou zaúčtované, patří odložené výdaje na údržbu silnic, vodohospodářských soustav a 54 560 konstrukčně narušených mostů, jakož i na dosud nevybudované soustavy nízkouhlíkové energetiky nezbytné ke zmírnění katastrofálních účinků změny klimatu.
A to jsou jen dva obecné příklady.
Jak vysoký skrytý dluh USA tedy existuje?
Prozatím musíme spoléhat na hrubé odhady.
Třeba podle zprávy Americké společnosti stavebních inženýrů (ASCE) z roku 2016 by rekonstrukce rozpadající se americké infrastruktury vyšla na 5,2 bilionu dolarů.
Podle zprávy Mezinárodní energetické agentury (IEA) z roku 2014 a našich vlastních výpočtů založených na podílu USA na celosvětových emisích CO2 by přechod k systému čisté energie stál dalších 6,6 bilionu dolarů.
Dohromady se jedná o 11,8 bilionu dolarů inflačně neočištěných nezaúčtovaných závazků.
Jistěže, tyto dluhy nejsou výlučně federálními pasivy.
V minulosti za většinu infrastrukturních a klimatických výdajů zodpovídaly státní a místní orgány.
Vlády států USA, už teď zatížené více než třemi biliony dolarů komunálních dluhů, však drtí rozsah jejich závazků plynoucích z odložené údržby a až nedávno zdokumentovaných nákladů na zmírňování změny klimatu.
Jelikož však změna klimatu a infrastrukturní bezpečnost jsou spíš celostátní než lokální témata, zodpovědnost za tyto dluhy ve výši 11,8 bilionu dolarů v oblasti infrastruktury a životního prostředí nese v posledku federální vláda.
Právě ony jsou „děravou střechou“ USA.
Cifra z roku na rok stoupá, protože jak dál chátrají mosty, náklady na jejich opravy rostou, a jak se zvedají hladiny moří, šplhají teploty a lesní požáry jsou čím dál horší, zmírňování škod vyjde dráž.
Ostatně ASCE svůj odhad chybějících amerických ročních investic do infrastruktury zvýšila v letech 2012 až 2016 o 221 miliard dolarů – zhruba 55 miliard dolarů ročně.
IEA zase v letech 2012 až 2014 zvýšila odhadované náklady na přechod k systému čisté energie o zhruba 270 miliard dolarů ročně.
Dohromady inflačně očištěný nezaúčtovaný schodek dosáhl 345 miliard dolarů – jen v důsledku odkládání potřebných výdajů do infrastruktury a klimatického zmírňování.
Federální schodek USA v roce 2017 činil 665 miliard dolarů, uvažujeme-li částku, o niž se zvýšil dluh, který se promítá do účetnictví.
Kdybychom započetli dluh související s infrastrukturou a klimatem, který se neúčtuje, úhrnný schodek za rok 2017 by přesáhl bilion dolarů.
Ano, jsou to jen hrubé propočty, ale ukazují na naléhavou otázku: Proč USA nepočítají své skryté dluhy?
Stručná odpověď zní, že to nevyžaduje zákon.
Federální „dluhový limit“ nebyl nikdy pevnou konstrukcí a pod tlakem se stal houbovitým „závěsným stropem“, který vládě umožňuje půjčit si, kolik chce.
Současně se kongresové pravidlo, které mělo zákazem nárůstů schodku přes 1,5 bilionu dolarů během desetileté lhůty zajistit fiskální zodpovědnost, stalo účetním trikem jak se vyhnout zodpovědnosti za období od 11. roku.
Jenže tak jako okrádáme kupce domu, když mu zatajíme děravou střechu a neuhradíme ji, okrádáme budoucí generace Američanů, když přehlížíme úplný rozsah vládních závazků.
Dokud se nebudou počítat všechny dluhy, nedokážeme ani začít zjišťovat, zda mají fiskální politiky pozitivní či negativní účinky na budoucí růst.
Americká druhá šance s Indií
NEW YORK – Červnová návštěva indického premiéra Nárendry Módího ve Washingtonu si mimo Indii získala jen malou veřejnou pozornost.
Přesto ji diplomaté a vojenští činitelé v Asii i jinde bezpochyby bedlivě sledovali.
Měli pro to dobrý důvod: sbližování dvou nejlidnatějších světových demokracií by mohlo utvářet budoucnost celého světa.
Stojí za zmínku, že Módí ve svém projevu v americkém Kongresu hned patnáctkrát použil slovo „partner“ nebo „partnerství“.
V oficiálním společném prohlášení obou vlád je Indie označena za „významného obranného partnera“ Spojených států, který se může ucházet o pokročilé technologie pro vojenské použití.
Vztah mezi Indií a USA se proměnil z chladné odtažitosti ve strategickou blízkost během jediné generace – což je na poměry geopolitiky rychlost blesku.
Faktory stojící za tímto posunem si zasluhují bližší pozornost, neboť mnohé z nich pravděpodobně semknou obě země ještě těsněji k sobě.
Významnou součástí bilaterálního sbližování byl konec studené války, protože eliminoval možnost pokračujícího spojenectví Indie se Sovětským svazem, jakož i důvody k tomu, aby se Indie stala nezúčastněným státem.
Druhým faktorem je Pákistán.
USA dlouho provozovaly vůči dvěma strategicky nejdůležitějším zemím v jižní Asii nestrannou politiku.
Nicméně během převážné části studené války byl Pákistán pokládán za spřátelenou zemi, zatímco Indie coby jeho největší protivník byla vnímána jako složitá.
Tento názor ještě zesílil, když se stal Pákistán klíčovým kanálem pro dodávky zbraní Afgháncům bojujícím proti sovětské okupaci své země.
Pouto mezi USA a Pákistánem však zesláblo, když se sovětské jednotky v roce 1989 z Afghánistánu stáhly.
Vztahy dále utrpěly poté, co Pákistán vyvinul jaderné zbraně, poskytl útočiště a podporu Talibanu a byl ochoten projevit pohostinnost vůči některým nejnebezpečnějším teroristům světa včetně Usámy bin Ládina.
V důsledku toho přestal americké vazby na Indii omezovat strach z komplikací v Pákistánu.
Zlepšení vztahů mezi Indií a USA oživuje také Čína.
Motivace je přitom mnohem zásadnější než prostý fakt, že Indie a Čína mají stále nevyřešené hraniční spory.
Vzestup Číny vytvořil silné pobídky pro země, které mají zájmy v Asii, zintenzivnit spolupráci s USA i se sebou navzájem, aby dokázaly čelit politické, vojenské a ekonomické moci Číny.
Rovněž domácí politika má na vývoji vztahů významný podíl – na obou stranách.
Úpadek indické Kongresové strany snížil vliv politické síly, která je nejvíce spojovaná s udržováním odstupu od Spojených států.
V USA dnes navíc žijí více než tři miliony Američanů indického původu a stejně jako mnoho jiných přistěhovaleckých populací jsou také Indové stále prominentnější a mocnější.
Podpora těsnějších vztahů s Indií se stala vzácným případem zahraničně-politické shody obou hlavních amerických stran a lze očekávat její pokračování bez ohledu na to, která z nich ovládne po listopadových volbách Bílý dům či Kongres.
Průlom v bilaterálních vztazích nastal před deseti lety, kdy USA zrušily sankce zavedené v reakci na indický program jaderných zbraní a poté podepsaly dohodu, jež vydláždila cestu k americké účasti na civilním jaderném programu země.
Indie je na rozdíl od Pákistánu a Severní Koreje pokládána za zodpovědnou jadernou mocnost a USA dnes podporují její členství v různých uskupeních, které mají bránit dalšímu šíření štěpných materiálů a jaderných zbraní.
Spolu s indickou ekonomikou sílí také hospodářské styky.
Objem bilaterálního obchodu vzrostl na více než 100 miliard dolarů ročně.
Návštěvy vysoce postavených činitelů začaly být běžným jevem.
Těsnější hospodářské vazby a rozsáhlá spolupráce v oblasti čisté energie mají vysokou prioritu.
Předpovídat lze rovněž posílení spolupráce mezi vojenskými a zpravodajskými složkami obou zemí.
Společné úsilí udržet Indický oceán otevřený a bezpečný je už koneckonců realitou.
USA a Indie nemusí být formálními spojenci, aby měl jejich vztah kýžený efekt na strategické kalkulace Číny.
Samozřejmě přetrvávají i problémy.
Indickou ekonomiku dál brzdí byrokracie, korupce a špatná infrastruktura.
Indičtí představitelé si také musí dávat pozor, aby neudělali nebo neřekli něco, čím by proti sobě poštvali početnou muslimskou menšinu v zemi.
A stále musí dbát na to, aby úzké vztahy s USA nebyly politikou jediného premiéra či jediné strany.
To znamená, že musí plně zapojit Kongresovou stranu a překonat odpor kariérních úředníků vůči novému myšlení a jednání.
Je těžké nespatřovat v tom všem určitou ironii.
V prvních letech studené války před více než padesáti lety vnímali mnozí lidé ve Washingtonu Indii jako potenciální model nekomunistického politického a hospodářského rozvoje.
Věci z mnoha důvodů dopadly jinak: Indie se stala ekonomicky etatistickou, načas politicky autoritářskou a geopoliticky bližší SSSR, než se americkým činitelům líbilo.
Dnes však z Indie roste úspěšný příklad tržně orientované demokracie s úzkými vazbami na USA.
Druhé šance jsou v životě vzácné, ale Indie i USA ji možná právě dostávají.
Amerika a její voodoo politika lidských práv na Haiti
IDB, která je největší regionální rozvojovou bankou na světě, působí v Latinské Americe a Karibiku a jejím proklamovaným cílem je „napomáhat k urychlení hospodářského a sociálního rozvoje“.
Její počínání na Haiti však tyto cíle značně podkopalo.
Půjčky IDB ve výši zhruba 54 milionů dolarů, určené na zlepšení vodní infrastruktury na Haiti, kde je voda bez nadsázky nejhorší na světě, nabízely osvědčenou cestu k prevenci smrtelných onemocnění přenášených vodou.
Původně měly pomoci naplňovat právo na vodu v nejzbídačelejší zemi západní polokoule, avšak nakonec se tyto půjčky i životy, které měly zachránit, staly jen pěšci v promyšlené politické mocenské hře.
V roce 2001 američtí činitelé pohrozili, že využijí svého vlivu a zastaví tok již dříve schválených prostředků IDB, pokud se majoritní politická strana na Haiti nepodvolí politickému požadavku přijmout určité konkrétní rozdělení křesel v haitské volební komisi.
Krátce poté IDB a její členové nezačali na příkaz z USA vyplácet půjčky podle původního plánu a místo toho učinili bezpříkladný krok: implicitně podmínili uvolnění prostředků splněním požadavků na určité politické kroky ze strany Haiti.
Takové počínání bylo porušením charty IDB, která bance a jejím členům přísně zakazuje vměšovat se do vnitřních politických záležitostí členských států.
Z vnitřní e-mailové komunikace vyplývá, že právní poradce USA v IDB naznačil americkému ministerstvu financí, že půjčkám sice nebrání žádné legitimní technické překážky, avšak USA mohou jejich vyplácení efektivně zablokovat tím, že celý proces „zpomalí“.
Kdyby například požadovaly další posouzení půjček, Haiti by muselo provést plánované platby dříve, než by mu byly prostředky vůbec přiděleny. „Není to sice ‚neprůstřelný‘ způsob, jak platby IDB zastavit,“ napsal poradce, „avšak rozhodně znamená několik dalších balvanů v cestě.“
V roce 2001 tehdejší velvyslanec USA na Haiti Dean Curran veřejně a otevřeně spojil zadržování půjček IDB s požadavkem, aby politické strany na Haiti dosáhly kompromisu, který si Amerika přeje.
Tato taktika zabrala.
Haiti se ocitlo bez prostředků, které pro ně již byly vyčleněny a očekávalo je, a nedokázalo hradit splátky, což v IDB nastartovalo proces, který bance znemožnil uvolnit další půjčky.
V následujících letech uplatnily USA další zdržovací taktiku, když ve spolupráci s IDB „posouvaly branku“ pokaždé, co se zdálo, že Haiti jejich požadavky plní.
Výsledky byly zničující.
Město Port-de-Paix, které IDB kvůli mimořádně žalostné situaci s vodou vybrala před deseti lety jako lokalitu prvního projektu, se stále nedočkalo realizace jakéhokoliv vodního projektu.
Studie provedená organizacemi Zanmi Lasanté, Partners In Health, Pamětní centrum Roberta F.
Kennedyho za lidská práva a Centrum pro lidská práva a globální spravedlnost při Newyorské univerzitě neobjevila ve městě jediný fungující veřejný vodní zdroj.
Vědci zjistili, že tři čtvrtiny vodních zdrojů ve městě obsahují vysoké koncentrace koliformních bakterií, které jsou klíčovým ukazatelem kontaminace výkaly.
Děsivých 15% domácností pak vykazovalo příznaky, které pravděpodobně souvisejí s tyfem.
Pokud se USA a další členské státy připojí k IDB a přijmou zodpovědnost za zlepšení podmínek v Severní i Jižní Americe, nemohou poté využívat svého členství k podkopávání základních práv lidí, jimž údajně slouží, jen proto, aby prosazovaly vlastní politickou agendu.
IDB a americká vláda musí přijmout zodpovědnost za své počínání a zavést do praxe nezbytné transparentní mechanismy, aby zajistily, že se podobné zneužívání nebude opakovat.
Kongresová šetření a výroční hodnocení ministerstva financí ze strany Úřadu pro vládní zodpovědnost by mohly zajistit nadhled potřebný k zamezení budoucího politického zneužívání IDB a jeho prostředků.
Haitský lid, ale i američtí daňoví poplatníci si zaslouží systém, který učiní ze stavu půjček IDB a projektů na Haiti veřejnou záležitost a zajistí, aby USA a členské státy IDB dodržovaly svůj závazek rozvoje a lidských práv.
Příprava na epidemii amerických insolvenčních řízení
PROVO/CAMBRIDGE – Dva američtí maloobchodní obři, Neiman Marcus a J.C. Penney, nedávno nedokázalizaplatit úrok ze svého dluhu.
Měli bychom očekávat, že jedna z firem nebo obě podají brzy insolvenční návrh, první vlaštovku v náporu úpadků amerických podniků zapříčiněných pandemií COVID-19.
A vzhledem k tomu, že většině amerických domácností v současnosti schází hotovost k úhradě nákladů za tři měsíce, bankrot vyhlásí také řada rodin a jednotlivců.
Zanedlouho by Spojené státy před sebou mohly mít trojitý problém milionů insolventních spotřebitelů, úpadků tisíců malých podniků a četných bankrotů velkých veřejně obchodovaných firem, přičemž by současně krachovala celá odvětví.
Historicky insolvenční návrhy v USA dosahovaly vrcholu několik měsíců po vzestupu nezaměstnanosti.
Nezaměstnanost v USA teď přitom stoupá bezprecedentním tempem, neboť v posledních šesti týdnech bylo podáno přes 30 milionů žádostí.
Pokud se v nadcházejících měsících uplatní historické vzorce, insolvenční vzedmutí by mohlo být největší, jaké justiční soustava USA doposud zažila.
[Graf]
Za běžných časů fungují bankroty dostatečně dobře a rychle, zejména u restrukturalizace velkých veřejných firem.
Nemohou ale fungovat správně a ekonomika utrpí, je-li systém přetížený a podniky uvíznou v soudních řízeních.
Pokud úpadků přibude tak jako po finanční krizi let 2008-10, pak na základě toho, jak dlouho trvá vypořádat každý případ, počítáme, že by americký insolvenční soudce muset pracovat bezmála 50 hodin týdně, aby se zvýšeným nápadem držel krok.
Jenže ekonomika se už teď smršťuje strměji než během finančního zhroucení roku 2008, takže se zdá věrohodné, že úpadků bude oproti roku 2010 přibývat dvojnásobným tempem.
I kdyby insolvenční návrh podalo nepatrných 0,9 % z 30 milionů nově nezaměstnaných, zatížení úpadkovými případy by překonalo vrchol z roku 2010.
Nikdo nemůže očekávat, že insolvenční soudci odpracují 100 hodin týdně.
Budou nuceni brát věci hopem a po soudní triáži některé případy zanedbávat.
Vládní podpora zavedená zákonem o pomoci, úlevách a ekonomickém zabezpečení v souvislosti s koronavirem (CARES) některým bezprostředně hrozícím úpadkům předejde.
Mnohé podniky přesto budou horkotěžko plnit povinnosti vůči věřitelům, zaměstnancům a dodavatelům.
A pak přece jen nedokážou splácet svůj dluh, tak jako Neiman Marcus, J.C. Penney a značná část ropného průmyslu.
Během krize let 2008-10 také bankrotů výrazně přibylo, přes podstatnou vládní ekonomickou pomoc.
Vzdor tomu, co si snad mnozí myslí, úpadek není umíráček, zejména pro veřejné obchodní společnosti s životaschopným podnikatelským základem.
Pro podniky, které dokážou vydělávat, neznamená úpadek uzavření a likvidaci.
S náležitými zdroji dokážou insolvenční soudci takové firmy velice efektivně restrukturalizovat na vitální, konkurenční společnosti.
Během posledních několika desetiletí prošla například většina amerických aerolinií restrukturalizací v úpadku a vyšly z toho v dobrém zdravotním stavu.
Vlastníkům malých podniků – řekněme zkrachovalým restauratérům – navíc úpadek umožňuje zbavit se dluhů a začít znovu.
Zachování efektivního postupu úpadkové soustavy je tedy důležité pro zdravotní stav ekonomiky USA.
Zavalené insolvenční soudy budou mít negativní zpětnou vazbu do ekonomiky.
V prvé řadě jsou u úpadků potřebné zvláštní postupy s cílem zaplatit stěžejním dodavatelům a někdy zaměstnancům.
Jsou-li soudy přehlcené, takové platby se zdrží, v důsledku čehož se poruchy systému proženou dodavatelskými řetězci.
Některá úpadková rozhodnutí je navíc nezbytné udělat téměř okamžitě, aby si podniky dokázaly získat a udržet dost hotovosti k výplatě příštích mezd.
Jeden z nás nedávno publikoval studii dokládající, že když jsou insolvenční soudy přetížené, řešení případů trvá déle, likviduje se příliš mnoho malých podniků a věřitelé z nesplacených dluhů vymohou méně.
Ještě horší je, že společnosti na pokraji úpadku budou za několik měsíců ode dneška předlužené a neschopné efektivně podnikat.
Předlužené firmy často odmítají nebo nedokážou realizovat ani dobré podnikatelské záměry, čímž dále snižují zaměstnanost a investice.
Takové předlužené podniky se teď v insolvenci mohou rychle restrukturalizovat.
Pokud však za šest měsíců od nynějška budou soudy přetížené, možné to nebude.
Jako by to všechno nestačilo, 65 % insolvenčních soudců v USA je starších 60 let.
Jelikož zdravotní ohledy související s koronavirem pobízejí k práci na dálku, budou upouštět od jednání v soudních síních, kde dlužníky a věřitele často přesvědčí ke kompromisu.
Jsou to sice temné vyhlídky, pokud se historické vzorce potvrdí a počet insolvenčních návrhů vyvrcholí několik měsíců po začátku recese, ale máme určitý čas jednat.
Pokud tentokrát počty úpadků vyletí rychleji, nemáme času nazbyt.
Kongres USA by měl zdvojnásobit počet dostupných insolvenčních soudců a podpůrného personálu.
Konkrétně by zákonodárci měli vytvořit nové, dočasné soudcovské pozice, převádět jiné federální soudce a přesouvat insolvenční soudce z méně zaneprázdněných míst tam, kde jich je nejvíc zapotřebí.
Jedná se o opatření s nízkými náklady a vysokými přínosy.
Někteří členové Kongresu by sice mohli váhat kvůli čím dál straničtější povaze soudcovských nominací, ale insolvenční soudce nejmenuje prezident, nýbrž soudci federálních odvolacích soudů a nevyžaduje se u nich souhlas senátu.
Partajničení by nemělo brzdit rozšíření kapacit insolvenčních soudů.
Musíme tuto kapacitu zpevnit v současnosti, právě tak jak si přejeme, kéž bychom před několika měsíci posílili kapacity naší zdravotnické soustavy pro zápas s COVID-19.
Nejlepším řešením hrozby přetížení insolvencemi je brzký konec zdravotnické krize a rychlé ekonomické oživení.
Na to ale nemůžeme sázet.
Běží nám teď lhůta, abychom pro byznys zabezpečili obdobu scházejících testů na přítomnost viru a plicních ventilátorů.
Neměli bychom opakovat chybu a příležitost promarnit.
Spojenectví pro mír
WASHINGTON, DC – Vyrůstal jsem ve stínu druhé světové války a na počátku studené války.
Práce mého otce v diplomatické službě mi dala příležitost vidět historii zblízka a pronikavě: nikdy nezapomenu, jak jsme procházeli po plážích Normandie, pouhých několik let poté, co bylo pohřbeno tolik mladých mužů, aby svět mohl žít svobodně, a na březích jsme stále viděli ohořelé trosky vyloďovacích člunů Higgins.
Stejně tak nikdy nezapomenu, jak prapodivný pocit jsem měl, když jsem na kole projížděl Braniborskou bránou ze Západního Berlína do Východního a viděl kontrast mezi lidmi žijícími ve svobodě a lidmi uvězněnými za železnou oponou.
Dnes, po všech těch letech, mi dochází, že tehdejší generace vůdců zvítězila nejen ve válce, ale i v míru.
Dokázali to společně.
Spojené státy a naši partneři spolupracovali na vytváření spojenectví, která přinesla prosperitu a stabilitu západní Evropě, Japonsku a Jižní Koreji.
Dřívější nepřátelé se stali novými spojenci a společně průkopnicky tvořili novou globální ekonomickou soustavu, která dala světu větší prosperitu.
A i když zuřila studená válka, lídři našli způsoby jak spolupracovat s cílem regulovat zbraně a předejít jaderné zkáze světa.
Zkrátka, vytvořením účinných a nepostradatelných mezinárodních institucí a strategických partnerství jsme nejen předešli další katastrofální válce, ale v posledku jsme ukončili studenou válku a zvýšili globální životní úrovně pro stamiliony lidí.
To je pozoruhodný příběh dvacátého století.
Otázkou teď je, jaký příběh napíše století jedenadvacáté.
Světový řád se dnes potýká s novými výzvami.
Spojence děsí ruská výbojnost.
Vlády i obyvatele po celém světě ohrožují extremisté zneužívající náboženství.
Technika urychluje posun rovnováhy moci mezi vládami a ovládanými, což plodí jak příležitosti k demokratické zodpovědnosti, tak překážky pro inkluzivní politiku.
Přešli jsme od světa, kde moc spočívala v hierarchiích, do světa, kde se zabydlela v sítích.
Státnické umění se teprve musí přizpůsobit.
Mezinárodní instituce a partnerství vzešlá z poválečných roků vyžadují údržbu a modernizaci.
V reakci na tyto otřesy někteří navrhují, že by se Amerika měla obrátit dovnitř.
To není nic nového.
Někteří totéž tvrdili po druhé světové válce.
Znovu to prohlašovali před 25 lety, po pádu Berlínské zdi.
Mýlili se tehdy – a mýlí se i teď.
Potřeba schopnosti vést nebyla nikdy větší a USA doposud ještě nikdy nebyly ve světě tak angažované.
Naše role v historicky první demokratické transformaci Afghánistánu nám všem připomíná, že poté, co jsme investovali tolik krve a bohatství, abychom Afgháncům pomohli k naději na úspěch v boji, má svět nemenší zodpovědnost za to, že tamním vůdcům pomůže uspět se správou země.
Víme, že ke zničení 100 % přiznaných syrských chemických zbraní by nedošlo bez přímé, aktivní diplomacie a naléhání; bez srovnatelného závazku v Sýrii neskončí ani nemravná a děsivá občanská válka.
I v Asii, kde americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin-pching právě oznámili ambiciózní závazky usilující o potlačení změny klimatu, se nám tedy připomíná, čeho země pod skutečným vedením dokážou společně dosáhnout – a kolik opravdového vůdcovství je zapotřebí k uzavření úspěšné klimatické dohody příští rok v Paříži.
Svět se změnil a my se měníme s ním.
Největší hrozby už se neskrývají v liniích zanesených do map a aktéři nejsou přehledně rozděleni do dvou táborů.
V jedenadvacátém století jsme všichni sousedé.
Svět proto potřebuje koaliční diplomacii.
Žádná země nedokáže vlastními prostředky porazit terorismus.
Žádná země nedokáže sama vyřešit existenční hrozbu změny klimatu.
Žádná osamocená země nevykoření chudobu, nepřemůže potenciální pandemie ani nezlepší jadernou bezpečnost.
Nikdo z nás nemůže žít bezpečnější a bohatší život tím, že se ke světu otočí zády.
Musíme stavět na dosavadní spolupráci se spojenci a utvářet nové koalice: s vládami, občanskou společností a – ano – s obyčejnými lidmi.
Dobrým příkladem je mezinárodní snaha postavit se zlovolné brutalitě Islámského státu v Iráku a Sýrii.
K podpoře sjednoceného vojenského úsilí se využívá politických, humanitárních a výzvědných nástrojů z více než 60 zemí.
Úspěch nezávisí na tom, co dokáže jedna země sama, popřípadě hrstka zemí, nýbrž na tom, co dokážeme všichni dohromady při sjednoceném postupu proti této společné hrozbě.
Neméně důležitá je spolupráce USA s Organizací spojených národů s cílem vyburcovat celosvětovou reakci na nebezpečí, které představuje virus ebola.
Osobně jsem hovořil s více než 50 zahraničními lídry a všichni se shodujeme, že zastavit pustošení západní Afriky a zarazit šíření eboly lze jedině koordinovaným úsilím.
V obou věcech děláme pokroky, ale stále je třeba odvést mnoho práce.
Spojovat země s konkurenčními zájmy a rozdílnými zdroji je náročné.
Vyžaduje to intenzivní diplomatické úsilí a využívá jak vazeb vypěstovaných a udržovaných během desítek let, tak aliancí s novými partnery.
Překonáváním rozdílností a koordinací snah přemoci Islámský stát a potlačit ebolu ale upevňujeme podporu světového řádu zakotveného v kolektivních řešeních společných problémů.
Neméně důležitá je spolupráce při posilování zásadních ekonomických principů, na nichž Amerika a další země staví svou poválečnou prosperitu.
V žádné zemi nesmí frustrace narůstat rychleji než příležitosti.
Například vyjednávání o Transpacifickém partnerství (TPP) je odrazem odhodlání prezidenta Obamy dospět k dohodě se zeměmi, které tvoří třetinu globálního obchodu a 40 % globálního HDP.
Přínosy – pro USA i pro naše partnery – jsou ohromné.
Odhaduje se, že TPP by jen v USA mohla ročně přinést 77 miliard dolarů reálného příjmu a podpořit 650 tisíc nových pracovních míst.
Další významný krok k posílení obchodu nabízí Transatlantické obchodní a investiční partnerství, které se domlouvá s Evropskou unií.
Ať už s ohledem na vzájemnou bezpečnost či sdílenou prosperitu, opravdová partnerství nevznikají přes noc.
K prosazování společných cílů je nezbytná trpělivá diplomacie a společná vůle.
Americké cíle zůstávají desítky let beze změn – mír, prosperita a stabilita pro USA a naše partnery po celém světě.
Nerovnost a americké dítě
NEW YORK – Už dlouho se uznává, že děti představují zvláštní skupinu.
Nevybírají si rodiče, natožpak obecnější poměry, do nichž se rodí.
Nemají stejnou schopnost jako dospělí chránit se nebo se o sebe postarat.
Proto Společnost národů schválila v roce 1924 Ženevskou deklaraci o právech dítěte a proto mezinárodní společenství přijalo v roce 1989 Úmluvu o právech dítěte.
Spojené státy v této oblasti bohužel nenaplňují očekávání.
Úmluvu o právech dítěte dokonce ani neratifikovaly.
Se svým hýčkaným image země příležitostí by přitom USA měly být inspirativním příkladem spravedlivého a osvíceného přístupu k dětem.
Místo toho jsou majákem neúspěchu – zemí přispívající k celosvětové netečnosti k právům dětí na mezinárodním kolbišti.
Průměrné americké dětství sice nepatří k nejhorším na světě, avšak nepoměr mezi bohatstvím země a podmínkami, v nichž žijí její děti, nemá obdoby.
Přibližně 14,5% celkové americké populace tvoří chudí lidé, avšak plných 19,9% dětí – to je zhruba 15 milionů jednotlivců – žije v chudobě.
Mezi rozvinutými zeměmi vykazuje vyšší podíl dětské chudoby pouze Rumunsko.
Americká míra dětské chudoby je o dvě třetiny vyšší než ve Velké Británii a až čtyřikrát vyšší než v severských zemích.
U některých skupin je přitom situace ještě mnohem horší: chudých je více než 38% černošských a 30% hispánských dětí.
Vůbec to není dáno tím, že se Američané o své děti nestarají.
Je to proto, že Amerika v posledních desetiletích sleduje politickou agendu, která způsobuje divokou nerovnost její ekonomiky, takže nejzranitelnější segmenty společnosti stále více zaostávají.
Kvůli rostoucí koncentraci bohatství – a podstatnému snížení jeho zdanění – zbývá méně peněz na investice do veřejných statků, jako jsou školství a ochrana dětí.
V důsledku toho jsou na tom americké děti hůře než dřív.
Jejich osud je bolestným příkladem, jak nerovnost nejen podkopává hospodářský růst a stabilitu – jak už konečně připouštějí ekonomové i organizace typu Mezinárodního měnového fondu –, ale narušuje také naše nejcennější představy, jak by měla vypadat spravedlivá společnost.
Nerovnost příjmů úzce souvisí s nerovností v oblasti zdraví, přístupu ke vzdělání a působení ekologických rizik, což vesměs zatěžuje děti více než ostatní segmenty populace.
Bezmála každé páté chudé americké dítě trpí astmatem, což je o 60% vyšší podíl než u dětí, které chudé nejsou.
Poruchy učení se vyskytují téměř dvakrát častěji u dětí pocházejících z domácností s příjmem nižším než 35 000 dolarů ročně oproti dětem z domácností vydělávajících ročně přes 100 000 dolarů.
A někteří členové amerického Kongresu chtějí omezit potravinové lístky, na které je odkázáno přibližně 23 milionů amerických domácností, takže nejchudším dětem hrozí hlad.
Tyto nerovnosti příjmů úzce souvisejí s nerovnostmi příležitostí.
Je zákonité, že v zemích, kde děti obecně trpí nedostatečnou výživou, nedostatečným přístupem ke zdravotnictví a školství a jsou více vystaveny ekologickým rizikům, budou mít děti chudých diametrálně odlišné celoživotní vyhlídky než děti bohatých.
A USA dnes vykazují nejnižší rovnost příležitostí ze všech rozvinutých zemí zčásti i proto, že celoživotní vyhlídky amerického dítěte více závisejí na příjmu a vzdělání jeho rodičů než v jiných rozvinutých státech.
Například na nejelitnějších amerických univerzitách pochází jen 9% studentů ze spodní poloviny populace, zatímco 74% se jich rekrutuje z horní čtvrtiny.
Většina společností si uvědomuje morální závazek přispívat k zajištění, aby mladí lidé mohli využít svůj potenciál.
Některé země dokonce zavádějí ústavou nařízenou rovnost vzdělávacích příležitostí.
V Americe se však na vzdělání bohatých studentů vynakládá víc peněz než na vzdělání chudých.
V důsledku toho přicházejí USA o část svých nejcennějších aktiv, přičemž někteří mladí lidé – připravení o kvalifikaci – se uchylují k dysfunkčním aktivitám.
Americké státy typu Kalifornie vynakládají na vězeňství zhruba stejnou částku jako na vysoké školství – a někdy i vyšší.
Bez kompenzačních opatření – včetně předškolního vzdělávání, které by mělo v ideálním případě začít ve velmi raném věku – se nerovné příležitosti přetavují v nerovné celoživotní výsledky už v době, kdy děti dosahují věku pěti let.
To by měl být podnět k politické akci.
Ačkoliv jsou totiž škodlivé účinky nerovnosti dalekosáhlé a zatěžují naše ekonomiky a společnosti obrovskými náklady, do značné míry se jim lze vyhnout.
Extrémy nerovnosti pozorované v některých zemích nejsou neodvratným výsledkem působení ekonomických sil a zákonů.
Správná politika – pevnější sociální záchranné sítě, progresivní zdanění a kvalitnější regulace (zejména finančního sektoru), abychom jmenovali alespoň pár příkladů – může tyto zničující trendy zvrátit.
Abychom vyvolali politickou vůli, kterou takové reformy vyžadují, musíme čelit netečnosti a nečinnosti politiků předkládáním hrozivých fakt o nerovnosti a jejích zničujících dopadech na naše děti.
Můžeme omezit deprivaci v dětství, zvýšit rovnost příležitostí, a tím položit základy spravedlivější a lépe prosperující budoucnosti – budoucnosti odrážející hodnoty, k nimž jsme se sami přihlásili.
Proč to tedy neděláme?
Ze všech škod, které nerovnost páchá na našich ekonomikách, politice a společnostech, si škody napáchané na dětech vyžadují zvláštní pozornost.
Chudí dospělí mohou nést za svůj životní osud menší či větší zodpovědnost – možná nepracovali dostatečně tvrdě, málo spořili nebo nedělali dobrá rozhodnutí –, avšak dětem jsou životní poměry předurčeny, aniž mají jakoukoliv možnost volby.
Možná více než kdokoliv jiný proto děti potřebují ochranu, kterou jim jejich práva zaručují – a USA by měly dávat světu zářný příklad, co to znamená.
Myšlenková krize amerického konzervatismu
BERKELEY – V levém zadním rohu mého pracovního stolu právě leží tři nedávno vydané knihy: The Battle od Arthura Brookse, Coming Apart od Charlese Murraye a také A Nation of Takers z pera Nicholase Eberstadta.
Dohromady tyto knihy představují důležitý intelektuální pohyb, který shodou okolností zároveň patří k hlavním důvodům, proč dnešní americký konzervatismus může říct tak málo konstruktivního k řízení ekonomiky – a proč má tak malý vliv na centrum amerického elektorátu.
Vraťme se však do historie, konkrétně k založení toho, co bychom mohli nazvat moderním konzervatismem, ve Velké Británii a Francii na počátku 19. století.
Existovali tací – na mysl se derou například Frédéric Bastiat a Jean-Baptiste Say –, kteří věřili, že když dojde k dočasnému narušení trhů nebo výroby, měla by vláda zapojit nezaměstnané do práce na budování infrastruktury.
Jejich protiváhu pak představovali lidé jako Nassau Senior, kteří se vyslovovali i proti pomoci při hladomoru: velký irský hladomor prý nezabije víc než milion lidí „a to by na pomoc sotva bylo dost“.
Hlavním tématem raného konzervatismu byl zásadní odpor proti jakékoliv formě sociálního pojištění v obecném slova smyslu: nechte chudé zbohatnout a stanou se plodnějšími.
V důsledku toho se sníží rozloha farem (protože půda se bude dělit mezi víc dětí), klesne produktivita práce a chudí nakonec ještě více zchudnou.
Sociální pojištění není jen neúčinné, ale přímo kontraproduktivní.
Správnou hospodářskou politikou bylo učit lidi, aby uctívali trůn (protože pak budou respektovat vlastnictví), rodinný krb (protože se pak nebudou nerozvážně sezdávat příliš mladí) a náboženský oltář (protože se pak budou bát předmanželského sexu).
V takovém případě zůstanou ženy polovinu nebo i více plodných let neposkvrněné, přebytečná část populace se sníží a podmínky pro chudé pak budou tak dobré, jak jen mohou být.
Přenesme se nyní o 150 let dopředu do poválečné Ameriky, konkrétně k původní kritice sociálního pojištění na bázi New Deal ze strany chicagské školy – totiž že toto pojištění vytváří „záseky“, které převracejí ekonomické podněty naruby.
Vláda, tvrdili Milton Friedman a další, říká chudým: vydělejte víc peněz a my vám sebereme bezplatné bydlení, potravinové lístky a podporu.
Lidé jsou racionální, prohlásil Friedman, takže pokud za práci nedostanou nic nebo téměř nic, dlouho pracovat nebudou.
Velký rozdíl mezi malthuziánskou konzervativní kritikou sociálního pojištění počátkem devatenáctého století a chicagskou kritikou ze 70. let spočívá v tom, že chicagští kritikové měli kus pravdy: poskytování podpory „zasloužilým“ chudým z veřejných peněz a její odnímání ve chvíli, kdy se tito lidé začnou stavět na vlastní nohy, podkopávalo iniciativu a pravděpodobně nemohlo vést k dobrým výsledkům.
A tak široká koalice konzervativců (kteří chtěli vidět, jak vláda přestává podporovat nemorálnost), centristů (kteří chtěli, aby vláda efektivně utrácela peníze) a levičáků (kteří si přáli zmírnění chudoby) odstranila od roku 1970 do roku 2000 ze systému sociálního pojištění „záseky“.
Prezidenti Jimmy Carter, Ronald Reagan, George H.
W.
Bush, Bill Clinton, ba dokonce i George W.
Bush a jejich stoupenci vytvořili současný systém, v němž daňové sazby a hranice nároků na sociální dávky nepředstavují demotivační faktory odrazující od podnikání.
Jaký problém tedy nová generace amerických konzervativních kritiků sociálního pojištění vidí?
Zádrhel nemůže být v tom, že zvyšování životní úrovně chudých lidí nad hranici holé existence vede k malthuziánské katastrofě, a zádrhel nemůže být ani v tom, že daně a čerpání dávek nutí lidi pracovat ve výsledku zadarmo.
Podle Eberstadta tkví problém v tom, že závislost na vládě je oslabující a že je na ní závislých příliš mnoho lidí.
Brooks spatřuje problém ve vědomí, že veřejné programy usnadňují život, poněvadž toto vědomí vede lidi k tomu, aby hlasovali pro jiné než republikánské kandidáty.
A Murray zase problematizuje skutečnost, že kvůli existenci sociálního pojištění nevede špatné chování ke katastrofě – a my potřebujeme, aby špatné chování vedlo ke katastrofě, protože se pak lidé přestanou chovat špatně.
Klíčové na tom je, že americké konzervativní elity Brooksovi, Eberstadtovi a Murraymu věří.
Takový Mitt Romney je dodnes přesvědčený, že v roce 2012 prohrál prezidentské volby proto, že Barack Obama nespravedlivě poskytl Američanům hispánského původu dotované zdravotní pojištění, ženám poskytl bezplatnou úhradu zdravotní péče související s reprodukcí (s výjimkou potratů) a podobné „dárky“ rozdal i dalším skupinám.
Nikdy by prý však tyto lidi „nedokázal přesvědčit, že by měli přijmout osobní zodpovědnost a starat se o své životy sami“.
Po pravdě řečeno by bylo pro jakéhokoliv kandidáta těžkým oříškem přesvědčit Američany pobírající vládní dávky, že nejsou posílení, nýbrž závislí, že je špatné, když lidé hlasují pro politiky, kteří jim zlepšují život, a že dobrá veřejná politika se snaží lidskou katastrofu spíše přivolat než odvrátit.
Problémem amerických konzervativců není výběr kandidátů ani tón jejich rétoriky.
Je to skutečnost, že jejich myšlenky nejsou politicky udržitelné.
Vyšinutá demokracie v Americe
NEW YORK – Liberální francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville navštívil Spojené státy v roce 1831 údajně proto, aby napsal pojednání o jejich „osvíceném“ vězeňském systému (nejčerstvějším moderním nápadem bylo tehdy zamykat lidi na samotku jako kajícné mnichy).
Z cesty vzešlo Tocquevillovo mistrovské dílo, Demokracie v Americe, v němž vyjádřil obdiv k americkým občanským svobodám a první opravdu liberální demokracii světa příznivě hodnotil ve srovnání s institucemi Starého světa.
Jenže Tocqueville měl i vážné výhrady.
Největším nebezpečím pro demokracii USA byla podle něj tyranie většiny, dusivá intelektuální konformita amerického života, potlačující menšinový názor a disent.
Byl přesvědčen, že výkon neomezené moci, ať jednoho despoty nebo politické většiny, skončí nutně katastrofou.
Demokracie, ve smyslu vlády většiny, potřebuje mantinely, jako každý jiný systém vládnutí.
Britové právě proto smísili moc volených politiků s mocí aristokratické výsady.
Američané si zase z téhož důvodu stále hýčkají oddělení vládních mocí, zaručené Ústavou.
Naproti tomu ve francouzském republikánském systému stát zastupuje takzvanou vůli lidu.
Jeho moc tak má volnější meze, což může vysvětlovat vyšší četnost pouličních demonstrací, a dokonce davového násilí ve Francii.
Takové otřesy mohou fungovat jako neformální brzdy oficiální moci.
Tocqueville si v systému USA povšiml ještě dalšího pramene zdrženlivosti: moci náboženství.
Lidskou chamtivost, jakož i pokušení přiklánět se k extrémům, tlumil umírňující vliv sdílené křesťanské víry.
Svoboda v USA byla nerozlučně spjata s náboženskou vírou.
Podívaná na dnešní americkou politiku by na Tocquevillův postřeh vrhla stín pochybnosti.
Anebo spíš projevy mnoha republikánů aspirujících na prezidenta zní jako zvrácený odraz toho, co v roce 1831 viděl.
Náboženství a svoboda se stále zmiňují jedním dechem, často však na podporu extrémních názorů.
Náboženské menšiny se očerňují.
Dochází k podněcování apokalyptického strachu.
Prosazuje se nesnášenlivost.
To vše ve jménu Boha.
Samozřejmě že USA nejsou jedinou zemí, kde dnes politiku napouštějí jedem okrajoví demagogové.
V západní Evropě je jazyk náboženství slyšet méně často, o to hlasitější je však v částech východní Evropy, Turecku a Izraeli.
Všude v demokratickém světě přitom zaznívá totéž poselství populismu: za všechny naše strasti a strachy, od evropské uprchlické krize po nerovnost v globální ekonomice a od „multikulturalismu“ po vzestup radikálního islámu, nesou vinu liberální elity.
Populismus vyvolává značné znepokojení, především proto, že politici hlavního proudu jsou čím dál méně schopni nacházet přesvědčivý způsob jak zastavit jeho vzestup.
Ti, kdo se právem obávají politiky strachu, rádi tvrdí, že populismus je hrozbou pro samotnou demokracii.
Nedůvěra k elitám rozvíjí nedůvěru v systém a stesk po velkých vůdcích, kteří nás zbaví sobeckosti profesionálních politiků, povede k novým podobám tyranie.
To se může ukázat jako pravda.
Ve skutečnosti dnes ale není v obklíčení demokracie.
V některých ohledech jsou mnohé společnosti demokratičtější než dřív.
I kdyby nic jiného, fenomén Donalda Trumpa ukazuje, že populární outsideři dokážou obejít zažitý partajní establishment.
Také sociální média umožňují vyhnout se tradičním filtrům moci, jako jsou seriózní noviny a vysílání, a nezprostředkovaně zveřejnit jakýkoli úhel pohledu.
Tradiční řád narušuje také schopnost soukromého jmění vychylovat veřejné mínění, zejména v USA.
Bohatství jednotlivce dokáže rozdmýchávat odpor k elitářství, neboť to se vyznačuje spíš vzděláním než finanční silou.
Rozzlobení lidé stržení poselstvím populismu mají větší zlost na liberální profesory, bystré bankéře či skeptické novináře než na miliardáře.
(U prezidenta Obamy vyvolává tolik vzteku jak elitní vzdělání, tak barva kůže – či spíše kombinace obojího.)
Zároveň mají lidé větší moc než dřív zvolit si gaunery lačné po moci.
Takové osobnosti, podobně jako divoké a nespoutané názory vířící po internetu, už nedrží v šachu tradiční stranické elity.
To, co se vytrvale rozpadá, není demokracie, ale mantinely, jež Tocqueville pokládal za podstatné pro fungování liberální politiky.
Populističtí lídři čím dál častěji své zvolení většinou hlasů považují za oprávnění k rozdrcení veškerého politického a kulturního disentu.
Tocquevillova noční můra se v USA ještě nezhmotnila, ale má blízko k tomu, co vidíme v Rusku, Turecku, Maďarsku a snad Polsku.
Dokonce i Izrael, který měl vždy, navzdory mnoha svým samozřejmým problémům, pevnou demokracii, se posouvá tímto směrem, když tamní ministři vlády požadují od spisovatelů, umělců a novinářů důkaz o „věrnosti státu“.
Je těžké odhadnout, jak si tradiční elity chtějí vydobýt zpět autoritu.
Přesto si myslím, že Tocqueville měl pravdu.
Bez editorů nemůže existovat seriózní žurnalistika.
Bez stran vedených zkušenými politiky se setřou hranice mezi zábavním průmyslem a politikou.
Bez mantinelů omezujících touhy a předsudky většiny bude vévodit nesnášenlivost.
Nejde tu o nostalgii ani snobství.
Ani o žádost, abyste důvěřovali každému s uvěřitelným nádechem autority.
Zlost na elity není vždy nespravedlivá.
Globalizace, imigrace a kosmopolitismus doposud sloužily zájmům vysoce vzdělané menšiny, leč občas na úkor lidí méně privilegovaných.
Přesto je dnes problém pojmenovaný Tocquevillem ve 30. letech 19. století relevantnější než dřív.
Liberální demokracii nelze zužovat na soupeření v popularitě.
Jsou nezbytné mantinely vlády většiny, které ochrání práva menšin, ať už etnických, náboženských či intelektuálních.
Jakmile se tato ochrana vypaří, přijdeme o svobody, jež demokracie měla údajně chránit.
Americká zahraniční politika po Iráku
Co přijde po Iráku?
Nedokáže-li současný vojenský „příval“ prezidenta George W.
Bushe zajistit výsledek, který by se dal nazvat „vítězstvím“, jaké ponaučení z toho Spojené státy vyvodí pro svou budoucí zahraniční politiku?
Uzavřou se do sebe, tak jako po porážce ve Vietnamu před třemi desítkami let?
Obrátí se od prosazování demokracie k úzce realistickému pohledu na své zájmy?
Třebaže diskuse ve Washingtonu je fixovaná na Irák, řada přemýšlivých zahraničních pozorovatelů si klade právě tyto dlouhodobější otázky.
Analytici a učenci si americké postavení ve světě často mylně vysvětlují.
Například před dvěma dekádami obecným míněním bylo, že USA jsou na ústupu.
V dalším desetiletí, s koncem studené války, nový obecný názor zněl, že svět je unipolární americká hegemonie.
Někteří neokonzervativní učenci došli k závěru, že USA jsou tak mocné, že mohou určovat, co je správné, a ostatní budou nuceni se podřídit.
Charles Krauthammer názor oslavil jako „nový unilateralismus“ a tento náhled silně ovlivnil Bushovu administrativu už před útoky z 11. září 2001.
Nový unilateralismus se však zakládal na naprostém neporozumění podstatě moci ve světové politice.
Moc je schopnost dosahovat výsledků, které si člověk přeje.
To, zda vlastnictví prostředků k takovým výsledkům povede, závisí na okolnostech.
Například velká moderní tanková armáda je mocným prostředkem, pokud se válčí v poušti, což ovšem neplatí, bojuje-li se v bažině – jak Amerika zjistila ve Vietnamu.
V minulosti se předpokládalo, že většině otázek dominuje vojenská moc, ale v dnešním světě se kontextové rámce moci výrazně liší.
Rozdělení moci v politice současnosti jsem přirovnal k obdobě třírozměrné hry v šachy.
Na horní šachovnici – hrací ploše vojenských vazeb mezi státy – svět skutečně je unipolární a zřejmě takový po desítky let zůstane.
Na prostřední šachovnici hospodářských vztahů už ale svět je multipolární a USA nemohou dosáhnout výsledků, které si přejí, bez spolupráce s Evropou, Japonskem, Čínou a dalšími.
Konečně, na spodní šachovnici mezinárodních záležitostí mimo kontrolu vlád – včetně oblastí od změny klimatu přes pandemie po mezinárodní terorismus – je moc rozložena neuspořádaně a nemá žádný smysl nárokovat si americkou hegemonii.
Přesto právě na spodní šachovnici se nacházejí největší výzvy, jimž dnes čelíme.
S těmito problémy se lze poprat jedině prostřednictvím spolupráce s ostatními a to vyžaduje jak „měkkou“ moc přitažlivosti, tak tvrdou moc nátlaku.
Neexistuje žádné jednoduché vojenské řešení, které by přineslo výsledky, o něž nám jde.
Noví unilateralisté, již vévodili Bushově první administrativě, udělali tu chybu, že si mysleli, že unipolární rozdělení moci ve vojenském kontextu dostačuje pro vedení zahraniční politiky.
Byli jako malý chlapec s kladivem v ruce, který se domnívá, že každý problém připomíná hřebík.
Nebezpečí jejich přístupu je teď zřejmé.
Každý, kdo hraje třírozměrnou hru a zaměří se jen na jedinou hrací plochu, nutně v dlouhodobém horizontu prohraje.
Naštěstí se kyvadlo začalo vychylovat zpět směrem ke spolupráci.
Ve druhém Bushově funkčním období někteří z nejkrajnějších unilateralistů z vlády odešli a prezident ke složitým problémům, jako je Severní Korea nebo Írán, přistupuje multilaterálněji než během svého prvního období.
Obdobně platí, že přes všechny námitky k Organizaci spojených národů se USA a další státy obrátily na mírové síly OSN, aby řešily šlamastyku po loňské letní válce v Libanonu.
Povědomí veřejnosti o chybách v Bushově prvním funkčním období zvýšila především irácká válka, ale mění se i další záležitosti.
Američané pohlížejí v současnosti kladněji na spojené úsilí ohledně změny klimatu.
Hrozba pandemií zase znamená, že si snad Američané uvědomí důležitost silnější Světové zdravotnické organizace, stejně jako problém šíření jaderných zbraní posiluje povědomí o významu Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Z podstaty těchto problémů plyne, že USA si nemohou dovolit luxus uzavřít se do sebe, ať už to v Iráku dopadne jakkoliv.
Jde o problémy, které nelze nechat za oceánem.
Pronásledují vás až domů.
Je také nepravděpodobné, že by se americká zahraniční politika navrátila k úzkému realismu a upustila od veškerého důrazu na demokracii a lidská práva.
Třebaže irácká válka zdiskreditovala myšlenku nátlakové demokratizace, jak republikáni, tak demokraté mají ve své zahraničněpolitické orientaci silný prvek idealismu.
Nesnadným úkolem pro kohokoli, kdo bude v roce 2008 zvolen prezidentem, bude nalézt vhodné realistické prostředky prosazování demokratických hodnot a patřičně upravit oficiální rétoriku.
Když rétorika výrazně předčí realitu, ostatní ji považují za pokrytectví.
Američané budou muset najít cesty, jak prosazovat svůj příběh demokracie, svobody a práv způsobem, jenž respektuje rozmanitost a názory ostatních.
Irák se poučil o důležitosti rozvoje občanské společnosti a právního řádu před započetím snahy o uspořádání voleb s širokým dosahem.
Demokracie nejsou jen volby, neboť vyžaduje rozsáhlé investice do vzdělávání, institucí a podpory nevládních organizací.
Nesmí být vnucována ze zahraničí, nýbrž musí vyrůstat z domácí společnosti a nést její typické znaky.
Je velice nepravděpodobné, že by USA po Iráku zareagovaly tak jako po Vietnamu.
Paradox americké moci tkví v tom, že jediná světová vojenská supervelmoc nedokáže své občany ochránit činy na vlastní pěst.
Americká zahraniční politika po kongresových volbách
NEW YORK – Jen málo Američanů se v nedávných kongresových volbách rozhodovalo při hlasování na základě zahraniční politiky své země.
Lidem z celého světa se to sice vzhledem ke globálnímu vlivu Spojených států těžko chápe, ale je to nepopiratelný fakt.
Většinu Američanů koneckonců znepokojuje loudavý růst americké ekonomiky a přetrvávající vysoká nezaměstnanost.
Problémy světa se zdají značně odtržené od jejich každodenních životů.
Studená válka skončila před generací a od teroristických útoků z 11. září 2001 už uplynulo téměř deset let.
Většina Američanů nepociťuje oběti spojené s rozsáhlou vojenskou přítomností a probíhajícími konflikty v Afghánistánu a Iráku.
Skutečnost, že zahraniční politika neměla na listopadové volby hmatatelný dopad, však ještě neznamená, že jejich výsledek nebude mít dopad na americkou zahraniční politiku.
Dopad mít bude, ale ten bude v různých směrech rozporuplný, ba dokonce i překvapivý.
Jedním ze vztahů, které budou republikánskými zisky dozajista ovlivněny, je vztah mezi USA a Ruskem.
Rychlé či snadné schválení nové smlouvy START o kontrole zbraní americkým Senátem je vysoce nepravděpodobné vzhledem k vyjádřeným obavám o ověřování a ochranu amerických programů raketové obrany; místo toho můžeme očekávat otálení a možná i snahu pozměnit to, na čem se již vlády obou zemí dohodly.
Kongres také může jevit menší ochotu k odstraňování překážek v přijetí Ruska do Světové obchodní organizace vzhledem k chování jeho nejvyšších představitelů, které je všeobecně posuzováno jako antidemokratické.
Rovněž Čína pocítí důsledky nové rovnováhy sil v americkém Kongresu.
Již dnes sílí tlaky na zavedení obchodních sankcí v reakci na čínskou odmítavost umožnit posílení čínské měny na přirozenou úroveň vůči dolaru.
Takový tlak se pravděpodobně ještě zvýší vzhledem ke znepokojení nad chováním Číňanů doma i v zahraničí.
Kongres navíc odolá snahám zmírnit jakékoliv z dlouhodobých hospodářských sankcí vůči Kubě.
Prezident Barack Obama má pravomoc samostatně podniknout některé malé kroky k normalizaci vztahů, ale podstatná změna americké politiky vyžaduje jednání Kongresu – a Kongres chce nejprve vidět na Kubě zásadní změnu.
Z voleb budou vyplývat i další důsledky.
Rozplynula se například i malá naděje, že by USA mohly podpořit jakýkoliv globální plán omezení nebo zdanění uhlíkových emisí.
Zlepšení americké bilance v oblasti klimatických změn tak bude muset pramenit z inovací a zvýšené energetické účinnosti.
Lze očekávat, že republikáni, kteří dnes kontrolují Sněmovnu reprezentantů, využijí své možnosti svolávat slyšení ke zpochybnění a revizi zahraniční politiky.
Podle toho, jak bude tato pravomoc využívána (nebo zneužívána), může být buďto prospěšná (vykonávání potřebného dohledu a zprůhledňování politiky a politického rozhodování), nebo destruktivní (například pokud slyšení zdegenerují v politicky motivované útoky na představitele administrativy a její politiku).
V mnoha jiných oblastech lze očekávat, že nad změnou zvítězí kontinuita.
To může těžko někoho překvapit, poněvadž americká ústava a politický systém delegují většinu zahraničně-politických a obranných iniciativ na prezidenta.
Ano, Kongres musí vyhlašovat válku, schvalovat výdaje, souhlasit se jmenováním osob do nejvyšších funkcí a ratifikovat (v případě Senátu) smlouvy, avšak pokud jde o uplatňování diplomacie a používání vojenské síly v jiných než válečných situacích, což bývá většina případů, těší se prezident nesmírné volnosti.
Jednou z oblastí pravděpodobného zachování kontinuity je Blízký východ, kde se bude Obama nadále snažit zprostředkovat dohodu mezi Izraelci a Palestinci a tlačit na Írán, aby nevyvíjel jaderné zbraně.
(Republikáni však budou prosazovat snížení tlaku na Izrael, aby přistupoval na kompromisy, a zvýšení tlaku na Írán.)
Chce-li nicméně prezident zachovat početnou americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu i po červenci příštího roku nebo skromnou vojenskou přítomnost v Iráku i po konci roku 2011, může od republikánů očekávat masivní podporu.
V případě zahraniční hospodářské politiky je však otázek habaděj.
Tři již završené obchodní dohody (s Jižní Koreou, Panamou a Kolumbií) se celá léta vlečou, především kvůli hlubokému odporu proti volnému obchodu ze strany odborů a Demokratické strany.
Republikáni historicky podobné bilaterální dohody o volném obchodu podporovali.
Bude však nová generace republikánů v této tradici pokračovat?
Existuje slušná pravděpodobnost, že jedna nebo i více těchto bilaterálních úmluv bude schválena (zčásti proto, že Obamova administrativa podle všeho konečně uznala, že obchod může generovat kvalitní pracovní místa), ale je daleko méně jisté, zda prezident získá potřebnou pravomoc k tomu, aby dojednal novou dohodu o globálním obchodu.
Ještě větší otazník se vznáší nad tématem, které může být vůbec největším národně-bezpečnostním problémem: nad federálním rozpočtovým schodkem.
Neschopnost řešit schodek (a vršící se dluh) vyvolá tlaky na snížení amerických výdajů na zahraniční pomoc, zpravodajství a obranu – ačkoliv u republikánů je pravděpodobnější než u demokratů, že budou tyto výdaje (s výjimkou zahraniční pomoci) chránit.
Rostoucí dluh rovněž činí USA zranitelnými vůči rozhodování těch, kdo jim půjčují peníze – případně vůči vrtochům trhu.
Krize dolaru by mohla oslabit základy americké moci.
Odvrácení takové krize si však žádá, aby se Bílý dům a Kongres, demokraté a republikáni, dohodli na plánu posunu amerického rozpočtu směrem k větší vyrovnanosti.
Volby bohužel učinily podobnou dohodu vzdálenější než kdykoliv dříve.
Americké globální vyvažování
Vzhledem k ruské invazi na Ukrajině a anexi Krymu, rozpadu iráckých a syrských hranic a rostoucí čínské asertivitě v Jihočínském a Východočínském moři se zdá, že éra po studené válce v roce 2014 skončila.
Je to pravda?
Éra po studené válce nebyla ve skutečnosti „érou“, ale spíše postupným přechodem z bilaterální studené války na složitější mezinárodní řád, který při konečné analýze stále zahrnuje dvě světové mocnosti.
Stručně řečeno představují rozhodnou osu tohoto nového uspořádání stále výrazněji Spojené státy a Čínská lidová republika.
Konkurence mezi Čínou a Amerikou obsahuje dva významné aspekty, které ji odlišují od studené války: ani jedna strana nevykazuje přehnaně ideologickou orientaci a obě strany si uvědomují, že si ve skutečnosti potřebují vzájemně vyhovět.
Krize na Ukrajině a na Blízkém východě odsunuly v roce 2014 do pozadí údajný americký „příklon k Asii“.
Do jaké míry zvýšila nejistota ohledně zapojení USA v Asii napětí mezi Čínou a asijskými spojenci Ameriky?
Nesouhlasím s výchozími předpoklady této otázky.
Opravdu si myslím, že Amerika dala jasně najevo, že je v zájmu USA i Číny vyhnout se situacím, v nichž by mohly být obě země dotlačeny ke střetu.
Nedávné náznaky počátečního dialogu mezi Čínou a Indií a mezi Čínou a Japonskem naznačují, že si také Čína uvědomuje, že vyhrocování starých křivd není v jejím zájmu.
Závažnějším problémem „příklonu k Asii“ byly jeho faktické formulace, které evokovaly vojenské postoje mající Čínu „udržet v mezích“ nebo „izolovat“.
Postupně si však Číňané zřetelněji uvědomili, že jsme se je nesnažili záměrně izolovat, ale že jsme měli zájem na odvrácení střetů na Dálném východě, které by se mohly rozšířit dále do regionu.
Si Ťin-pching využil boje s korupcí k tomu, aby do svých rukou soustředil větší moc než kterýkoliv jiný čínský vůdce od éry Teng Siao-pchinga před 30 lety.
Jak vidíte vývoj Siova prezidentského působení?
Moc v Číně je definována poněkud neformálně a její limity určuje spíše politická realita než ústavní uspořádání.
Vzhledem k tomu lze obtížně říci, zda Si disponuje větší mocí než kterýkoliv jiný čínský vůdce od Tengových dob.
Rozhodně je to autoritativní osobnost a na mezinárodní scéně je bezpochyby aktivnější než někteří jeho předchůdci.
Kromě toho velmi rozhodně útočí na rostoucí korupci, která se stala významným zdrojem vnitřní nespokojenosti a pronikla i do nejvyšších pater vlády.
V tomto ohledu lze tvrdit, že jeho moc je rozsáhlejší než u některých jeho předchůdců, ale zároveň je třeba poznamenat, že formy korupce, na které naráželi jeho předchůdci, nebyly tak akutní a rozsáhlé jako v posledních letech.
Ve stranickém tisku se současně objevují stále důraznější tvrzení, že čínské ozbrojené síly mají sloužit komunistické straně, a nikoliv jednoduše národu.
To prozrazuje obavu, že čínská armáda si možná začíná utvářet vlastní názor na domácí situaci a také se stále razantněji hlásí k zodpovědnosti za národní bezpečnost.
Stranické elitě to zcela pochopitelně příliš na klidu nepřidává.
Může režim ruského prezidenta Vladimira Putina přestát vleklé období nízkých cen energií a západních sankcí?
Jaká rizika vidíte na obzoru, pokud by ruská ekonomika dál upadala a Putin by byl stále méně schopen odměňovat svou politickou základnu?
Samozřejmě existuje nebezpečí, že se Putin v určité fázi rozhodne přejít do útoku a vyvolat skutečně rozsáhlou mezinárodní krizi, případně urychlit nějakou novou formu přímé války mezi Východem a Západem.
Abychom však mohli takový názor vyslovit, musíme zároveň předpokládat, že i on sám je do jisté míry nevyrovnaný a přešel z partyzánské války se Západem, u které vždy existuje nějaká možnost ústupu, k otevřenému boji.
Výsledek takového boje by byl zákonitě nevyzpytatelný, ale každopádně velmi zničující pro blahobyt Ruska.
Bude-li ruská ekonomika nadále upadat a podaří-li se Západu odradit Putina od dalšího použití síly, pak si lze stále představit, že se podaří dospět k nějakému přijatelnému řešení (jehož jednu variantu veřejně doporučuji, když hovořím o finském modelu).
To však závisí na pevnosti Západu při podpoře ukrajinského úsilí o stabilizaci.
Po stažení amerických jednotek z Afghánistánu a Iráku vnímá velká část světa USA jako zemi procházející obdobím „ústupu“, podobně jako tomu bylo po vietnamské válce.
Hlásí se USA k nějaké nové formě neoizolacionismu?
Nebo bude zjevné uzavření se Spojených států do sebe stejně krátké jako po Vietnamu?
Nedomnívám se, že USA procházejí „obdobím ústupu“.
Faktem je, že přerozdělení globální moci vytvořilo situaci, v níž už USA nejsou jediným hegemonem.
Amerika musí připustit, že svět je dnes mnohem složitější.
Důvodem rozšíření konfliktu do celého Blízkého východu je v současné době spíše vzestup náboženského sektářství než americký intervencionismus.
Za těchto nevyzpytatelných okolností je nutné věnovat větší pozornost národním zájmům zemí, jako jsou Turecko, Írán, Saúdská Arábie, Egypt či Izrael.
Stejně tak ovšem platí, že zájmy kterékoliv z těchto zemí se nesmějí stát totálním zájmem USA.
Co může svět v roce 2015 nejvíce překvapit?
Možná postupná obnova politicky asertivnější liberální střední třídy v Rusku.
Tato střední třída začínala hrát významnější roli při utváření domácí a mezinárodní ruské politiky už za Dmitrije Medveděva.
S Putinovým návratem k moci a jeho nedávným avanturismem ji vytlačil stranou záměrně probuzený a intenzivně podněcovaný národní šovinismus.
Mávání šovinistickou vlajkou však nemusí být nejlepší recept na řešení mezinárodních problémů, zvlášť pokud bude Západ inteligentní a jednotný.
Ruská střední třída si docela přirozeně přeje žít ve společnosti podobné té západoevropské.
Rusko, které postupně začne tíhnout k Západu, bude zároveň Ruskem, jež přestane narušovat mezinárodní systém.
Americký vnitřní nepřítel
NEW YORK – Kromě případných nečekaných nových odhalení není mnoho věcí, z nichž bychom si mohli vzít ponaučení v souvislosti s případem bratrů Carnajevových, kteří vešli ve známost jako „bostonští atentátníci“.
Můžeme pátrat v dějinách jejich rodu ve znesvářeném Dagestánu nebo znovu zkoumat smrtící přitažlivost islamistického radikalismu.
Pochybuji však, že by to bylo jakkoliv poučné.
Starší bratr Tamerlan, který zemřel při přestřelce s policií, jako by dokonale odpovídal profilu člověka, jehož německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger nazývá „radikálním břídilem“.
A jeho mladší bratr Džochar, jenž se v bostonské nemocnici zotavuje ze střelných zranění a čeká na proces, v němž mu půjde o život, byl zřejmě jen jeho ubohým následovníkem, který jednal spíš z bratrské lásky než z hlubokého přesvědčení.
Radikální břídil je typ mladého muže, který má dojem, že se stal obětí bezcitného a bezohledného světa.
Tento zatrpklý pocit odmítnutí, jímž trpí mnoho zmatených mladých lidí, se u některých mění ve vášnivou touhu po pomstě.
Jako Samson v chrámu v Gaze si i on přeje zničit sám sebe v aktu veřejného násilí a vzít s sebou co nejvíce dalších lidí.
Spouštěcím mechanismem tohoto závěrečného aktu může být cokoliv: odmítnutí milovanou osobou, neúspěšná žádost o místo.
Talentovanému boxerovi Tamerlanovi byla odepřena příležitost stát se šampionem, protože ještě nebyl občanem Spojených států.
Radikální islamismus mu nabídl okamžitý důvod, pro který mohl zemřít.
Zajímavější a v jistém smyslu mnohem znepokojivější je reakce USA na bostonské útoky, při nichž zahynuli tři lidé a 264 dalších utrpělo zranění.
I poté, co Tamerlan zemřel a již poraněný Džochar byl jediným známým pachatelem na útěku, se bostonské úřady rozhodly uzavřít celé město.
Veřejná doprava se zastavila, vlaky do města a z něj zůstaly stát, prodejny a firmy se zavřely a občanům bylo řečeno, ať zůstanou doma.
Až do vypátrání přežívajícího atentátníka se tak Boston změnil v město duchů.
Mohou-li mít dva mladí potížisté s podomácku vyrobenými bombami z hnojiva a tlakových hrnců takový vliv na velké americké město, pak si lze představit, jak lákavý dnes musí být jejich příklad pro další radikální břídily, nemluvě o radikálních skupinách.
Ukazuje to, jak zranitelným se může moderní město stát, pokud jeho vedoucí představitelé ztratí nervy.
Přehnaná reakce úřadů – a také velké části tisku – byla o to zvláštnější, že k ní došlo právě v době, kdy americký Senát zamítl návrh zákona, který by dříve usvědčeným zabijákům a duševně narušeným lidem ztížil možnost kupovat jakékoliv zbraně a ostatním soukromým osobám by ztížil možnost obstarávat si zbraně používan�� za normálních okolností pouze ve válce.
Zdá se, jako by Američané dokázali tolerovat společnost, v níž vyšinutí muži se zbraněmi zakoupenými na otevřeném trhu pravidelně vraždí školáky a další nevinné osoby, ale jako by propadali kolektivní hysterii, pokud nějaké vraždy spáchají lidé s nálepkou „teroristů“.
Možná je to odraz toho, nač jsou lidé zvyklí.
Španělé byli tak uvyklí násilným činům baskických separatistů, že se u nich povraždění 191 osob islamistickými extremisty v Madridu v roce 2004 setkalo s pozoruhodnou nevzrušeností.
A když následujícího roku zemřelo při sebevražedném útoku v londýnském metru 52 lidí, Britové rovněž reagovali poměrně klidně, poněvadž v 70. letech zažívali celé roky irské teroristické násilí.
Podobně jako Španělé na ně byli zvyklí.
Američané však navzdory útokům z 11. září 2001 na násilí zvyklí nejsou.
Ještě horší je, že řada republikánských senátorů včetně takových osobností, jako je John McCain, vyzvalo k tomu, aby byl Džochar Carnajev, který je občanem USA, zbaven občanských práv a postaven před vojenský tribunál jako „nepřátelský bojovník“, jako by byl tento devatenáctiletý student vojákem ve válce proti Americe.
Přehnaný strach z vnějších nepřátel byl vždy součástí americké politické krajiny. „Stát přistěhovalců“ byl tradičně pokládán za útočiště před nebezpečím.
Zlý svět tam venku by neměl mít možnost dotknout se Země svobody.
Když to udělá – v Pearl Harboru nebo v září 2001 –, pak se strhne peklo.
Dalším faktorem může být potřeba společného nepřítele v zemi, jejíž občané pocházejí z tolika různých kultur a tradic.
Když jsou lidé obklopeni komunisty nebo islamisty, mají pocit sounáležitosti.
Obrana národa před nebezpečnými lidmi zvenčí – a jejich domácími agenty, skutečnými i smyšlenými – představuje silné pouto.
V době války mohou být taková pouta užitečná, ba přímo nezbytná.
Politika strachu však představuje nebezpečí pro USA samotné.
Cílem politických teroristických skupin, jako je al-Káida, je vyprovokovat odplatu a maximalizovat publicitu pro vlastní zájmy.
Jako běžní zločinci by členové těchto skupin tohoto cíle nedosáhli.
Pokud se však vydávají za vojáky ve válce s největší vojenskou mocností světa, pak si získávají sympatie a také rekruty z řad radikálních břídilů a nespokojenců.
Bývalý americký prezident George W.
Bush kdysi vysvětloval terorismus jako projev nenávisti k americké svobodě.
Když však má terorismus za následek mučení vězňů, stále silnější policejní dohled a oficiální ohrožení práv amerických občanů – nebo když si zločin spáchaný dvěma mladými přistěhovalci vyžádá uzavření celého města –, pak vláda poškozuje svobodu Američanů ve větší míře, než v jakou by kdy mohl doufat jakýkoliv terorista.
Americké „poseroutkovství“
NEW YORK – Výstřední bengálský intelektuál Nirad C.
Čaudharí kdysi vysvětlil konec britského impéria v Indii jako případ „poseroutkovství“ neboli ztráty kuráže.
Britové přestali věřit vlastnímu impériu.
Jednoduše ztratili vůli svádět „surové války za mír,“ jak to ve slavném výroku vyjádřil Rudyard Kipling.
Kiplingova báseň „Břemeno bílého muže“, která nabádala bílou rasu, aby šířila své hodnoty mezi „nově zachycené vzdorné národy, způli ďábelské a způli dětinské“, ovšem vůbec nepojednávala o britském impériu, nýbrž o Spojených státech.
S podtitulem „Spojené státy a filipínské ostrovy“ totiž vyšla v roce 1899 – v době, kdy USA sváděly vlastní „surovou válku za mír“
Na Čaudharího slovech něco je.
Bez vůle použít v nezbytném případě sílu lze impérium jen těžko udržet.
Velká část politické rétoriky a řada nově vydaných knih nás přitom vedou k přesvědčení, že se USA v současné době nacházejí ve fázi nebezpečného poseroutkovství.
Například republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney s oblibou kritizuje prezidenta Baracka Obamu za to, že se „omlouvá za mezinárodní sílu Ameriky“, že se odvažuje naznačovat, že USA nejsou „nejvýznamnějším státem na zeměkouli“, a vůbec že je „pesimistický“.
Romney naproti tomu slibuje „obnovit“ velikost a mezinárodní sílu Ameriky, čehož navrhuje dosáhnout zvýšením americké vojenské síly.
Romneyho Kiplingem je přitom neokonzervativní intelektuál Robert Kagan, jehož nová kniha The World America Made (Svět, který stvořila Amerika) brojí proti „mýtu amerického úpadku“.
Jistě, i on přiznává, že Čína nabírá na síle, ale nadvláda USA je prý stále drtivá a americká vojenská síla si stále dokáže „zjednat pořádek“ vůči kterémukoliv vyzývateli.
Jediné skutečné ohrožení americké síly údajně představuje „mentalita úpadku“: ztráta sebedůvěry, pokušení „uprchnout před morálním a hmotným břemenem, které [Američané] už od druhé světové války nesou na svých bedrech“.
Jedním slovem poseroutkovství.
Podobně jako Čaudharí je i Kagan podnětným spisovatelem.
Jeho argumenty znějí rozumně.
A jeho hodnocení americké palebné síly je bezpochyby správné.
Pravdou je, že má málo času zabývat se domácími problémy, jako jsou zastaralá infrastruktura, upadající veřejné školství, otřesné zdravotnictví a až groteskní nerovnost příjmů a bohatství.
Bezpochyby však má pravdu, když konstatuje, že žádná jiná mocnost nehrozí sebrat Americe roli světového vojenského četníka.
Méně jistý je ovšem předpoklad, že by se světové uspořádání bez „amerického vedení“ zhroutilo.
Francouzský král Ludvík XV. údajně na smrtelném loži pronesl: „Après moi, le déluge.“ („Po mně potopa.“) Taková je domýšlivost všech velkých mocností.
Ještě po druhé světové válce, kdy už Britové demontovali své impérium, Francouzi a Holanďané věřili, že rozloučí-li se se svými asijskými državami, bude výsledkem chaos.
A dodnes běžně slýcháme autokratické lídry, kteří zdědili části někdejších západních impérii, že demokracie je sice hezká, ale lidé na ni ještě nejsou připraveni.
Ti, kdo uplatňují mocenský monopol, si nedokážou představit svět vysvobozený z jejich sevření jinak než jako katastrofu.
V Evropě po druhé světové válce měl Pax Americana garantovaný americkou vojenskou silou „držet Rusy daleko a Německo zkrátka“.
V Asii měl držet na uzdě komunismus a současně umožnit spojencům od Japonska po Indonésii zvyšovat svou hospodářskou sílu.
Šíření demokracie nebylo hlavním zájmem; tím bylo zastavení komunismu – v Asii, Evropě, Africe, na Blízkém východě i v obou částech Ameriky.
V tomto ohledu zmíněná politika uspěla, byť s obrovskými lidskými náklady.
Když však nyní strašidlo celosvětové nadvlády komunismu následovalo jiné obavy – reálné i smyšlené – na smetiště dějin, nastal jistě čas, aby si jednotlivé země začaly spravovat své záležitosti samy.
Japonsko ve spojenectví s dalšími asijskými demokraciemi by mělo být schopné vyvážit rostoucí moc Číny.
Také Evropané jsou dost bohatí na to, aby se dokázali postarat o vlastní bezpečnost.
Nezdá se však, že by byly Japonsko a Evropská unie připraveny začít uplatňovat vlastní váhu – částečně je to dáno několik desítek let trvající závislostí na americké bezpečnosti.
Dokud bude na svět dozírat Strýček Sam, jeho děti nedospějí.
Jak jsme ovšem viděli v Iráku a v Afghánistánu, „surové války za mír“ nejsou vždy nejefektivnějším způsobem vedení zahraniční politiky.
Staromódní vojenská nadvláda už k prosazení amerických zájmů nestačí.
Číňané setrvale získávají vliv v Africe ne díky bombám, nýbrž díky penězům.
Podpora sekulárních diktátorů na Blízkém východě formou amerických zbraní zase napomohla ke vzniku islamistického extremismu, který nelze jednoduše porazit vysláním většího počtu bezpilotních letounů.
Představa prosazovaná Romneym a jeho stoupenci, že pouze americká vojenská síla dokáže zachovat světový pořádek, je hluboce zpátečnická.
Jde o jakousi formu nostalgie po studené válce – o sen, že se někdy vrátíme do doby, kdy se velká část planety vzpamatovávala z ničivé světové války a žila ve strachu z komunismu.
Obamovo přiznání limitů americké moci není známkou zbabělého pesimismu, nýbrž realistické moudrosti.
Jeho relativní prozíravost na Blízkém východě umožnila tamním lidem, aby jednali sami za sebe.
Zatím nevíme, jaký bude výsledek, ale „nejvýznamnější stát na zeměkouli“ nemůže nikomu vnucovat řešení.
A ani by neměl.
Špinavé tajemství americké ekonomiky
SAN DIEGO – V ekonomii je dnes ukryto nepěkné tajemství: globální útlum dosud svědčil – a dál svědčí – Spojeným státům.
Americká ekonomika šlape, ačkoli ve Spojeném království demonstranti vrhají mléčné koktejly po příznivcích brexitu, francouzský prezident Emmanuel Macron má před sebou nihilistické žluté vesty a čínské technologické firmy jako Huawei se obávají, že budou vyšachovány ze zahraničních trhů.
Loni hospodářství USA narostlo o 2,9 %, kdežto v eurozóně přibylo jen o 1,8 %, což ještě upevnilo důvěru prezidenta Donalda Trumpa v jeho konfrontační styl.
Učebnice ekonomie by však poměrně silný americký růst za hlemýždích temp jinde nepředvídaly.
Copak se tedy přihodilo těsně provázané světové ekonomice, již Mezinárodní měnový fond a Světová banka prosazují už od druhé světové války – a v poslední době velebí?
Ekonomika USA je v dočasné, ale plodné fázi, během níž slabost v zahraničí pozvedá ducha doma.
Tato ekonomická euforie ale nemá nic společného s nevraživostí a zlobou Trumpovy éry, zato silně souvisí s úrokovými sazbami.
Výpůjční náklady jsou v současnosti nižší než kdykoli jindy od zřízení Federálního rezervního systému USA v roce 1913, v případě Británie od založení Bank of England v roce 1694.
Desetiletý dluhopis amerického ministerstva financí vynáší kolem 2,123 % a streamovací služba Netflix v dubnu vydala podřadné dluhopisy se sazbou pouhých 5,4 %.
Kdyby se dnes nějaký ekonom probudil po desetiletích spánku jako Rip Van Winkle a viděl pouze tato čísla, předpokládal by, že pětina Američanů je nezaměstnaná a stojí ve frontě u vývařovny pro chudé.
Jenže míra nezaměstnanosti v USA je na nejnižší úrovni od doby, kdy Neil Armstrong před 50 lety jako první člověk slavně vkročil na povrch Měsíce.
Úvaha, že za globálního poklesu vítězí USA, vyznívá možná jako jízlivé přemítání nějakého nereformovaného marxisty v zanedbaném koutě fakultní zasedačky.
Nejedná se ale o ideologický náhled.
Globální úrokové sazby dřou o dno spíš proto, že se náramně vleče růst HDP mimo USA.
Vytrvale nízké úrokové sazby a slabá inflace přinášejí americké ekonomice řadu výhod.
Zaprvé, americkým spotřebitelům, jejichž reálné (inflačně očištěné) mzdy po desetiletích stagnace konečně stoupají, se nabízejí nejrůznější výhodné nákupy.
Když jsem před několika dny navštívil prodejnu Apple, u pultu oprav mi bylo řečeno, že nový iPhone můžu financovat s 0% úrokem.
Také prodejci aut nabízejí bezúročné financování.
Navíc strmě vystoupal americký akciový trh, protože výnosy z bankovních depozitních certifikátů působí tak titěrně.
Když jsem byl v 70. letech dítě, má matka vložila rodinné úspory do banky a získala nejen 6% výnos, ale ještě mixér.
Dnes by bankovní depozitní certifikát mohl vynést jen třetinu procentního bodu.
A moje matka už za uložení peněz do banky nemůže očekávat mixér, ba ani lízátko.
Konečně, nízké úrokové sazby znamenají, že když americké podniky nakupují vybavení, mohou získat financování téměř zdarma.
Díky nízkým výpůjčním nákladům a novým daňovým odpisům hospodářství USA v roce 2018 vytvořilo 215 000 nových pracovních míst ve výrobě strojů.
Zahraniční investoři si přitom uvědomují, že nové vybavení posílí konkurenční schopnost amerických firem.
Ovšemže, učebnice trvají na tom, že kulhající globální ekonomika zaškrtí americký vývoz.
To je pravda – zejména ve spojení s novými čínskými cly na americké zboží a silným dolarem, kvůli němuž je americký export z mezinárodního hlediska dražší.
Vývoz však tvoří jen 12 % ekonomiky USA a téměř třetina ho směřuje do Kanady a Mexika, jejichž hospodářstvím se daří.
Mnohé z nejhodnotnějších amerických vývozních artiklů navíc nemají alternativu (nebo se jedná o oligopolní zboží, vyráběné jen několika společnostmi), například letadla Boeing, čipy Qualcomm nebo iPhony od firmy Apple.
Obejít se bez nich je těžké i pro sklíčené Francouze či rozhněvané Němce.
Bujnost americké ekonomiky zneklidňuje tvůrce politik v jiných zemích.
Byli by raději, kdyby jim USA klopýtaly po boku a byly nuceny osnovat kooperativní způsoby jak pozvednout globální růst.
Místo toho ale Trump prosazuje obchodní dohody spíš žihadly než medem a s gustem si přisvojuje přínosy, jež ekonomice USA přinášejí projevy útlumu v zahraničí.
Nikdo samozřejmě neví, kdy Trumpovy obchodní štulce ustanou.
Dokud však inflace zůstane vzdáleným strašákem, americké hospodářství se bude dál těšit z tohoto neobvyklého typu růstu.
Americký Gulag
Nedávno se Spojeným státům podařilo dosáhnout pochybného světového prvenství v počtu vězněných osob.
Spojené státy předběhly svého dlouhodobého hlavního rivala v masovém uvězňování, finančně vyčerpané Rusko, které z ekonomických důvodů propustilo na tisíce vězňů.
Už několik let předtím se začalo v Americe zavírat za čím dál méně závažné trestné činy, a tak celkový počet vězňů přesáhl počet vězněných osob v Číně - a to přesto že Čína má čtyřnásobně více obyvatel než Spojené státy.
Podle průzkumu britského Ministerstva vnitra vězní v současnosti Spojené státy přibližně pětinu z celkového počtu vězňů na světě.
Je z toho cítit hořká ironie.
Spojené státy jsou totiž skutečně zemí svobody, zemí, ve které je možno prožít život, který by byl jinde nespravedlivě ohrožován.
Je proto tragické, že politické vedení v posledních dvaceti letech tak často spoléhalo na to, že s vedlejsími účinky chudoby - od chronického užívání drog a pouličního drogového trhu, přes podvody, členství v ganzích a sprejerství na veřejných budovách - se lze vypořádat pomocí vězení.
Tragédie je v tom, že se to děje v době politického útoku na programy Great Society spustěné v sedesátých letech, jejichž účelem bylo chudobu zmírnit.
Místo investic do infrastruktury, veřejného skolství, veřejného zdravotnictví a přípravy na zaměstnání, které mohly zločinnost účinně snížit, jsou ohromné státní výdaje věnovány na budování nových věznic, ve kterých budou vězněny statisíce druhořadých zločinců.
Pohybujeme se zde v začarovaném kruhu: zločin, trest vězení, snižování výdajů na chudé komunity.
Výsledkem je onen kolosální nárůst počtu vězňů.
Statistiky týkající se tohoto rozrůstajícího se vězeňského systému jsou výmluvné.
Ve vězení nebo ve vazbě je nyní na dva milióny Američanů, z nichž více než milión si odpykává tresty za nenásilné činy (větsinou jde buď o užívání drog nebo o jejich pouliční prodej).
Na sto tisíc obyvatel připadá v USA pětkrát více vězňů než v Anglii, sestkrát více než v Kanadě a sedmkrát více než v Německu.
Na některých místech pobývá za mřížemi až 10 % černosské populace mezi 20 až 30 lety věku.
V některých státech je usvědčení z jediného trestného činu důvodem pro odnětí volebního práva a více než čtvrtina mužského černosského obyvatelstva je zde zbavena občanských práv. Velký počet osob zbavených občanských práv na Floridě hrál pravděpodobně zásadní roli v siroce zpochybňovaném volebním vítězství prezidenta Bushe.
Od roku 1980 vzniká virtuální "vězeňsko-průmyslový komplex", přičemž za mohutnou výstavbou nových věznic stojí lobby stavebních firem a vězeňských služeb.
Některé státy, včetně Kalifornie, vydávají v současnosti na vězeňství více prostředků než na vyssí skolství.
Přes dramatický pokles zločinnosti v posledním desetiletí počty vězňů nadále bouřlivě rostou (větsina kriminologů jej spíse než vězeňskému systému přisuzuje demografické situaci - mensímu procentu mladé mužské populace).
Tento nárůst souvisí spíse s tím, jak veřejnost vnímá údajné vlny zločinnosti a s politickými a veřejnými reakcemi na významné vraždy, než se skutečnou mírou kriminality.
Zatímco skutečný počet spáchaných brutálních zločinů klesá, život za mřížemi tráví stále více bezvýznamných chuligánů, drogově závislých a dusevně nemocných lidí.
Dnes mají Spojené státy pětkrát více vězňů než v roce 1980.
Jedním z nejhrozivějsích jevů bylo rozsíření zákona, který je lidově nazýván "do třetice vseho dobrého i zlého".
Jeho kalifornská verze, schválená veřejným referendem v roce 1993 a uvedená v život zákonodárci v roce 1994, odsuzuje k doživotnímu trestu každého, kdo byl dvakrát usvědčen ze závažného trestného činu a kdo je potřetí usvědčen z jakéhokoliv trestného činu.
Koncem minulého roku si podle tohoto zákona v Kalifornii doživotní trest odpykávalo na 7000 osob.
Tisíce z nich za drobné drogové trestné činy, krádeže automobilu, mensí podvody, vloupání či řízení pod vlivem alkoholu (dokonce i za sprejerství se způsobenou skodou přesahující 400 dolarů, které je nově považováno za trestný čin).
Jedním z nich je 58letý Billy Ochoa, závislý na heroinu, který si odpykává trest odnětí svobody na ohromujících 326 let ve věznici s nejvyssí zvlástní ostrahou za podvod při pobírání sociálních dávek se způsobenou skodou ve výsi 2100 dolarů.
V posledních desetiletích byl totiž usvědčen z několika vloupání a poté byl v Los Angeles usvědčen z podvodného pobírání sociálních dávek na jídlo a seků na ubytování v nouzi.
Ochoa byl souzen podle zmíněného zákona a shledán vinným ze třinácti bodů obžaloby.
Trest si odpykává v jedné z nejpřísnějsích a nejzabezpečenějsích věznic v USA.
Jeho trest, který je mimochodem neúměrně krutý, může v konečném důsledku daňové poplatníky přijít až na milión dolarů.
V mnoha přísně zabezpečených amerických věznicích jsou vězni běžně udržování prakticky v izolaci.
Strava je jim podávána na celách, povoleno mají jedno půlhodinové cvičení denně, někteří mají zákaz sledování televize, poslechu rozhlasu či výzdoby betonových zdí svých cel.
Bylo prokázáno, že tyto podmínky vedly u některých vězňů k závažnému psychickému onemocnění.
Jak k tomu může v USA docházet?
V době, kdy svět sleduje boj Američanů za své hodnoty, by měla být věnována pozornost alespoň nejzávažnějsím výstřednostem takového právního systému.
Je tragické, že vyspělá demokratická země vytvořila natolik rozsáhlý a nesmyslný vězeňský systém narusující její pověst i její politické zřízení.
Americká hegemonie, nebo americké prvenství?
CAMBRIDGE – Žádná země v moderních dějinách nedisponovala takovou globální vojenskou silou jako Spojené státy.
Přesto dnes někteří analytici tvrdí, že USA kráčejí ve stopách Velké Británie, posledního globálního hegemona, který zaznamenal úpadek.
Tato historická analogie je sice stále populárnější, avšak zavádějící.
Británie nebyla nikdy tak dominantní, jako jsou dnes USA.
Jistě, udržovala si námořnictvo, které se velikostí vyrovnalo dvěma dalším největším flotilám, a její impérium, nad nímž nikdy nezapadalo slunce, vládlo čtvrtině lidstva.
Mezi relativními mocenskými zdroji imperiální Británie a současnou Amerikou však existují velké rozdíly.
Do vypuknutí první světové války měla Británie ze všech velkých mocností až čtvrtou nejpočetnější armádu, čtvrtý nejvyšší HDP a třetí nejvyšší vojenské výdaje.
Britské impérium vládlo do značné míry tak, že se spoléhalo na místní vojenské jednotky.
Z 8,6 milionu britských vojáků bojujících v první světové válce jich téměř třetina pocházela ze zámořských držav.
Pro vládu v Londýně tak bylo stále obtížnější vyhlašovat válku jménem impéria, když se začaly stupňovat národnostní sentimenty.
Do začátku druhé světové války už byla ochrana impéria spíše zátěží než přínosem.
Situaci dál komplikoval fakt, že se Británie nacházela tak blízko mocností typu Německa a Ruska.
Navzdory všem nepřesným řečem o „americkém impériu“ zůstává skutečností, že USA nemají kolonie, které by musely spravovat, a díky tomu disponují větším manévrovacím prostorem než tehdejší Velká Británie.
A protože je obklopují dva spřátelené státy a dva oceány, je pro ně mnohem snazší se ochránit.
To nás přivádí k dalšímu problému s analogií o globálním hegemonovi: ke zmatení pojmů v otázce, co slovo „hegemonie“ skutečně znamená.
Někteří pozorovatelé směšují tento koncept s imperialismem; USA však představují jasný důkaz, že hegemon nemusí mít formální impérium.
Jiní lidé definuji hegemonii jako schopnost určovat pravidla mezinárodního systému; zůstává však nejasné, jak velkým vlivem na tento proces musí hegemon oproti jiným mocnostem disponovat.
Další pozorovatelé pokládají hegemonii za synonymum schopnosti kontrolovat většinu mocenských zdrojů.
Podle této definice by se však Británie v devatenáctém století nedala navzdory své námořní nadvládě pokládat za hegemona – na vrcholu moci v roce 1870 měla třetí nejvyšší HDP (za USA a Ruskem) a třetí nejvyšší vojenské výdaje (za Ruskem a Francií).
Ti, kdo hovoří o americké hegemonii po roce 1945, také neberou úvahu, že americkou vojenskou sílu více než čtyři desetiletí vyvažoval Sovětský svaz.
Ačkoliv měly USA neporovnatelně větší hospodářský vliv, jejich prostor pro politické a vojenské manévry omezovala sovětská moc.
Někteří analytici popisují období po roce 1945 jako Spojenými státy vedený hierarchický řád s liberálními charakteristikami, v němž USA zajišťovaly veřejné statky a působily ve volném systému multilaterálních pravidel a institucí, jenž dával slovo i slabším státům.
Poukazují na skutečnost, že pro mnoho států může být rozumné zachovat tento institucionální rámec, i když se americké mocenské zdroje snižují.
V tomto smyslu by prý mezinárodní uspořádání pod taktovkou USA mohlo přežít americkou nadřazenost v oblasti mocenských zdrojů, ačkoliv řada expertů namítá, že nástup nových mocností je předzvěstí konce tohoto uspořádání.
V otázce éry údajné americké hegemonie se však vždy hodně směšovala fakta se smyšlenkami.
Nebyl to ani tak globální řád jako spíše skupina podobně smýšlejících zemí, zejména v Americe a západní Evropě, která zahrnovala necelou polovinu světa.
A dopady jejího působení na nečlenské země – včetně významných mocností typu Číny, Indie, Indonésie a sovětského bloku – nebyly vždy příznivé.
Vzhledem k tomu by bylo přesnější nazývat americké postavení ve světě za „polohegemonii“.
Amerika si svou hospodářskou dominanci samozřejmě udržela i po roce 1945: mnoho zemí bylo tak zpustošeno druhou světovou válkou, že USA vytvářely téměř polovinu globálního HDP.
Toto postavení trvalo až do roku 1970, kdy podíl USA na globálním HDP klesl na předválečnou jednu čtvrtinu.
Z politického nebo vojenského hlediska však byl svět bipolární, neboť americkou moc vyvažoval Sovětský svaz.
USA dokonce během tohoto období často nedokázaly uhájit své zájmy: Sovětský svaz získal jaderné zbraně, v Číně, na Kubě a v polovině Vietnamu došlo ke komunistickým převratům, válka v Koreji skončila patem a revolty v Maďarsku a Československu byly potlačeny.
Na tomto pozadí se jako přesnější popis nepřiměřeně vysokého (a měřitelného) podílu určité země na všech třech typech mocenských zdrojů – vojenských, hospodářských a měkkých – jeví výraz „prvenství“.
Otázka dnes zní, zda se éra amerického prvenství chýlí ke konci.
Vzhledem k nepředvídatelnosti globálního vývoje samozřejmě nelze na tuto otázku s určitostí odpovědět.
Vzestup transnacionálních a nestátních aktérů, nemluvě o rozvíjejících se mocnostech typu Číny, naznačuje, že na obzoru jsou velké změny.
Stále však existuje důvod věřit, že USA si přinejmenším v první polovině tohoto století udrží prvenství v oblasti mocenských zdrojů a dál budou hrát stěžejní roli při vytváření globální rovnováhy moci.
Stručně řečeno sice éra amerického prvenství neskončila, ale významným způsobem se bude měnit.
Zda tyto změny přispějí ke zvýšení globální bezpečnosti a prosperity, to teprve uvidíme.
Co říkám svým neamerickým přátelům