když novověk ještě nevěděl, že se stane novověkem…
uvědomme si především, že žijeme v “pouhé se- trvalé přítomnosti”
veškerý čas je východiskově uplývající, nestabilizovanou přítomností (“biologický čas”)
potřeba “zastavit čas” nenastává automaticky
“zkušenost” = stopa z minulosti (“paměť”)
(ani budoucnost není možná bez onoho ”past”)
do střetu se dostávají FAKTA s jejich INTERPRETACÍ
(Nietzsche: nejsou pravdy, jen interpretace)
(v přír. vědách teprve půl století!)
jen skrze časoprostorovou minulost k dnešku
(teprve v minulosti zakotvený dnešek je vpravdě lidským dneškem)
teprve dnešek navodí dominanty minulosti
(“paradigmata”)
(mj. i psychologický ”gestalt switch”)
“mezníky” = hodnotové zna(č)ky
na základě jakých kritérií?
musí vzniknout nejdřív potřeba odpoutat se od tradice? (anebo nejdřív nastoupí novoty a pak následuje tušení nastupujícího “rozmezí”?)
dva ilustrativní příklady “na okraj”:
a) výraz “revoluce” inauguruje “zlom” (“1989”)
b) UK už řadu let vnímá jako problém ústup z imperiální slávy:
prý “šedesátá léta” degener. rozmezím:
signalizace pohřbem W. Churchilla (1965)
pohřeb Lady Di (1997); zároveň jako doklad
“blairovsky” viděné destrukce (konzerva-tivní) “minulosti”
(se setrvalými pochybnostmi nad monarchií)
jeden příklad úvodem:
do konce 16. stol. zděděný odkaz nepostižitelného (racionálně neuchopitelného) pohybu
Galileo mj. jako zakladatel mechaniky
(vnější statika světa překonána mj. díky novým “početním” symbolům—arab. čísli-cím)
jeden paradox úvodem:
konzervující/konzervativní staticky vníma-ná časoprostorová realita zplodila (přesto) dynamismus (ve vědě, v technice, v umění, ve společnosti)
“návrat” k antice = prostředek k novým inspiracím směrem do budoucna
(“renesance” byla zprvu “jen humanismem” a pokusem o autentičtější interpretaci)
problém “novověku”:
jde tu o věk “post”? (po čem?)
vnímáme-li antiku jako cosi “před” (křesťanstvím), teprve během humanismu došlo k (“pohansky”?) rozpačitému uvědomění si jakéhosi doprovodného—setrvalého—mezičasu
(na zač. křesť. letopočtu jen např. 3771 let od biblického “stvoření”)
pokud nebyl “novověk”, nemohl být ani “středověk”!
kdy začaly nové otázky, nové metody, nové výsledky?
uhel Leonardův (1452-1519)—co pod kůží?
skalpel Vesaliův (1514-1564)—kniž. autority?
experimenty Galileovy (1564-1642)—kvantity!
přirozenost proti nadpřirozeností ovládanému světu
experimentování (zkušenost) proti verbalismu
(objektivní) kvantita proti jevově přijímané (a pojmově/instrumentálně nezvládnuté) kvalitě
1453: dobytí Cařihradu (ale i Gutenberg!!)
co 1492? (až cenová revoluce způsobila zmatek)
co 1517? (“husita” Luther; 1648: “stabilizace” patem = vítězství názorové plurality)
1543: De humani corporis fabrica, De revolutio-nibus orbium coelestium
hypotéza, ale “paradigmatický” přerod až s Galileim a hlavně s Keplerem/Newtonem)
Fr. Bacon: vědění je moc, ale “dvojí pravda”
R. Descartes: dualismus principů, na nichž stojí svět…
v 17. stol.: je svět přece jen “přirozený”?
na zač. 17. stol.: kružnice nahrazeny elipsami!
na konci 17. stol. mechanika je už i na nebesích
Bůh evr. “Západu” vytlačen na zač. dějin
smyslová absurdita věd. realitou:
že Země je kulatá, nikoli jako střed světa
anachronní starty různých aktivit ve vlnách…
novost funkcí (vznikajících struktur)
novost orientací (celku; vč. sekularizace)
co takhle Čína? (1405-1433, 7 expedic!)
skoro vždy byli “antiqui” a “moderni”
nebylo “1492” jen dílčím “dobrodružstvím”?
(až “následky” zhodnoceným?)
neměl by novověk začínat až s osvícenstvím?!