Filosoficko-jazykový exkurs:
Co je "poznání"?
(Mj. též jako praktické cvičení
k sémantice termínu)
(A) VÝCHOZÍ ÚVAHY
celá řada možných přístupů k otázce
(vč. výchozím způsobem teoreticko-poznávacích, až po psychologický, vědecko-metodologický, sociálně kritický ap.)
"PS": taky jsem v diskusi po jedné přednášce na shora citované téma slyšel, že dokonce "poznává příroda"
a jako příklad bylo uvedeno, že kočky jsou inteligentní,
anebo že pro Velkou "Pardubickou" steeple-chase vedou koně po trase, kterou takto dostihoví koně "poznávají";
ale taky se (ve stejném kontextu) tvrdilo, že jistý druh poznání vykazují např. červi (a dodejme, že jím pak disponovali příkladně i trilobiti)
padla i zmínka o podmíněném reflexu (a Pavlovových psech)
náhodou se už nehovořilo o úrovni poznání šimpanzů nebo delfínů...
my se—předběžně—ptejme, zda už smyslová registrace "faktů" vnějšího prostředí je "poznáním"
(snad ano; stačí přece v tomto ohledu zohlednit tento "fakt" při formulování definice "poznání")
(také by nám mohl stačit pasivní "odraz" vnější reality, spolu s reflexem jako odpovědí na vnější stimuly, jako příp. doklad toho, co často nazýváme "poznáním")
(neměli bychom ovšem opomenout, že specificky lidský kontakt s vnějším prostředím/přírodou kombinuje pasivní "odraz" s aktivním projektem,
a to způsobem, který bývá jen obtížně analyzovatelný, neboť "odrážíme" nikoli totalitu reality, nýbrž—v apercepci—to,
co by mohlo být (už dík předchozí zafixované a lidsky sdělované zkušenosti) považováno za—lidsky—signifikantní (takže "objektivita odrazu" je formována a deformována lidskými poznávacími možnostmi [fyzikálními způsobilostmi jak smyslů, tak CNS], zájmy, okamžitým stavem prostředí i vnímající lidské psychiky, a specifickými možnostmi
založenými na kategorizaci světa proměnlivě zakonzervované užívaným jazykem [jako stabilizujícím, ač v čase vyvíjejícím se "spektrem", jež jako svérázný filtr dopouští oboustranný "prů-tok informací"—dovnitř i ven—jen lidsky kódovatelným/dekódovatelným jejich složkám])
přece v dotčených souvislostech nastává tvorba informace (a k té dochází dokonce už při skladbě genetického kódu, takže bychom—mož-ná—měli vyvozovat nějaké "po-znání" už [aspoň] prvním jednobuněčným organismům!)
a v souvislosti s posléze zmíněným: nepoznávají především—a přímo—neurony? (přece není subjektem poznání nějaká "duše"?)
intuitivně lze dokonce předpokládat, že otázka je fiktivní
anebo že její (význam)/smysl je v odlišení poznání od fikce (příp. zdání, nedoloženého mínění,
anebo—tradičně—že její (význam)/smy-sl je pouze ve vztahu k víře:
pak by šlo o vyhodnocení výrazu
"Věřím, že..."
ve vztahu "Vím, že..."
(je-li tu ovšem nějaký rozdíl v kritériích pro takto vytčené oblasti—musí být?)
zatím neříkejme, CO JE "poznání"
ČEHO SE TÝKÁ to, co nazýváme "poznáním"?
zřejmě toho, o čem nelze pochybovat...
(shodujeme se—obecně—v tom, o čem nelze pochybovat?)
raději se--přece jenom--pokusme o definiční vymezení toho, co je "poznání":
naše nová encyklopedie Diderot (Praha 1999, 6. sv., str. 226-7) výchozím způsobem uvádí, že jde o "zjištění nebo nahlédnutí pravého stavu věcí" nebo že jde o "akt, jímž si vědomí osvojuje nějakou skutečnost"
co je "pravý stav věcí"? (jakého typu objektů se týká?)
co je "osvojení nějaké skutečnosti"? (co vytváří "skutečnost"?)
(co vše se vztahuje k uvedenému termínu "skutečnost"? & co možná termínem zahrnuto není?)
závěrem těch celkem 10 sloupkových řádků se heslo zmiňuje o—jakoby novověkém—rozlišení dvojího poznání, smyslového a rozumového (s odkazem na hesla "empirismus" a "racionalis-mus")
jiné vymezení/definice:
poznání = zdůvodněné, pravdě odpovídající přesvědčení
musí tam být navíc "pravdě odpovídající", anebo ne?
nechybí tomuto vymezení příp. odkaz na korespondenci mezi nějakými výpověďmi/výroky a tím, co by jim mělo (v nějaké realitě) odpovídat?
jinak řečeno: je v té formulaci latentně vyjádřeno, že "co má pravdě odpovídat", nárokuje nezbytnost odpovídající procedury k jejímu zjištění?
jsou k cestě za pravdou nezbytné nějaké procedury?
je nutné to, co chceme nazvat "pravdivým", nějak objektivizovat?
a podmíněně: stačila by nám tu verifikace?
(navíc zvažme, že v řetězci "důkazů" je vyloučen nekonečný regres!)
není nutné uchýlit se nakonec k intuici?
(co je "intuice"?)
(je to "bezprostřední vnímání"?)
(nebylo by lepší tu v tomto sousloví místo výrazu "vnímání" užít raději výrazu "aprehenze"?—proč ano, anebo proč ne?)
(přičemž: výraz "aprehenze" pokrývá vzájemně odlišné stavy/procesy mysli, jako např. bezprostředně probíhající smyslové vnímání, anebo mystickou zkušenost;
ale týká se i toho, co běžně spojujeme s úspěšným výsledkem poznávacího procesu jako to, co jsme jako princip či strukturu věci/procesu pochopili a co se běžně nazývá "poznáním" [které zase lze vnímat jako ucelený soubor jednotlivých poznatků, anebo separátně jako znalost toho či onoho jednotlivého/dílčího faktu—aniž jsme ovšem už teď pro daný účel vymezili, co rozumět "faktem"])
kdybychom zvažovali intuici jako cestu k evidenci poznání (k "pravdě"), představme si, zda je nutné, aby bylo to poznání sdělitelné... (nebo spíše: nemusí být přímo—a zásadně—ta evidence sdě-litelná?)
co se nám pak—možná—nabízí jako kritérium výsledku adekvátního poznávání především?
že by nutnost koherence celku, v němž jeho části nenavozují myšlenkově možnost sporu?
anebo—přinejmenším ve všech těch případech, kdy jde o materiálně pojatou realitu—je zcela nezbytné respektovat zásady tzv. korespondenční teorie pravdy?
(A ZNOVU JAKOBY OD ZAČÁTKU)
zatím jsme neuvážili, že v rámci českého jazyka disponujeme (jak se zdá) dvěma výrazy, jež mohou v určitých jazycích korespondovat jen s jedním společným ekvivalentem, příkladně v angličtině ("knowledge" i jako "poznání", i jako "vědění")
"I know": je i "(tohle) znám", i "(tohle) vím
lze v zatím uvedených příkladech hovořit o synonymitě v češtině? (nebo o redukované ekvivalenci s angličtinou?)
nějaké něco (tradiční x), jež znám, umím reprodukovat (vím, jak na to);
VÍM, ŽE se něco dělá tak a tak; neřeknu, že "znám, jak se to dělá";
když někoho znám, neřeknu, že "VÍM HO"
srovnej s anglickými výrazy:
"I know", "I know him/her"
výraz "poznání" tou předponou naznačuje finále/výsledek procesu, který lze bez problému vázat na intelektuální, manuální, situačně-orientační ap. zvládnutí jednotlivých poznávacích aktů/procedur/věcných souvislostí (na roz-díl od samotného procesu "poznávání", jež k "poznání" nutně vést nemusí); výraz "poznání" se vesměs spojuje s individuálně či jednorázově pojatými akty/procesy/"fakty"/úlohami
(pozn.: má-li jít o obecně[ji] vnímanou kvalitu, setkáváme se mj. s "teorií poznání" jako spíše s "teorií poznávání"; nebo obdobně s "teoretickým poznáním" jako opět "poznáváním", ap.)
výraz "vědění" snad vyvolá především představu nějakého relativně uceleného souboru poznatků, nikoli jen nějakých poznatkovým jednotlivin
a teď si zkusme rozvrstvit vzájemně odlišné kategorie toho, co nějak víme:
1) vědět CO (samozřejmě že adekvátně "znát co", jako např. "Znám Paříž")
2) vědět, ŽE (což je východisko pro propoziční formulaci)
3) vědět, JAK (což signalizuje nějakou dovednost; takže i v češtině zdomácněl bez překládání výraz "know-how")
4) vědět, PROČ (což připouští řadu vzájemně věcně odlišných formulací)
dichotomicky tuto problematiku vymezil G. Ryle:
jako "knowing how" a "knowing that"
(mj. též s důrazem na dispoziční povahu jak poznání, tak mínění/pře-svědčení/víru)
(a také s dovětkem, že "knowing that" je spec. případ toho, co je označeno jako "knowing how"; přičemž obé je zároveň provázáno s "remembering that" a "remem-bering how")
(C) JEDNA PŘEDBĚŽNÁ OTÁZKA, KTERÁ ZATÍM ZŮSTALA IGNOROVÁNA
ptáme-li se už, co poznání je, je vůbec "poznání" definovatelné?!
John Cork Wilson a po něm H. A. Prichard tvrdili, že NE
"poznání" je výraz "sui generis", jenž se vymyká vysvětlení:
automaticky od sebe nerozlišíme "knowledge" a "belief"
z dějin fie nám Spinoza odkázal mj. poznatek, že:
"Vím, že vím x"
"Znám x"
jsou výrazy totožné
PS: podle toho, co víme/známe z logiky/interpretace běžné situační/jazykové praxe, tomu tak—určitě—být nemusí
(anebo přesněji, či náležitě: tomu tak vůbec není?)
zkusme to porovnat s poněkud "složitější" formulací (mimochodem koketující se zde již výše exponovanými výrazy, jež stojí [mohou stát] na odlišné interpretační/hodnotové úrovni):
"Vím, že jsem byl přesvědčen, že x"
"Jsem přesvědčen, že jsem věděl/že vím, že x"
(zkusme v daném případě exponovat představu intuitivní indukce o "nut-ném", tj. o tom, co plyne z obou výpovědí)
vraťme se k výchozí otázce: lze, či nelze od sebe odlišit sémantiku "poznání" a "přesvědčení"?
je, či není "poznání" definovatelné (na podkladě toho, co zatím bylo řečeno), a s jakými charakteristickými znaky?
(D) MALÝ VÝLET PRO DALŠÍ POUČENÍ Z DĚJIN FILOSOFIE
Platón (v Theaitétu), z hlediska teorie poznání (čili: noetiky, gnoseologie, epistemologie) nahlíží na sféru poznání dualisticky
ještě řekněme, že noésis, gnósis, epistémé (příp.: + logos) mají—že by?—obdobný význam...
noésis: od noéma: myšlenka, rozhodnutí, úmysl, pllán, rozum, bystrost, smýšlení, smysl...
gnôsis: poznání, náhled, nález (soudu), pověst...
epistémé: vědění, znalost, obratnost, věda, umění, odborná znalost, teorie...
u Platóna "poznat" znamená proniknout k neměnnému (věčnému)
nejde (zdaleka tolik) o to, co podléhá času (co není plně reálné)
př.: smysly klamou tam, kde jde o přesnost (viz např. kolikaúhelník je daný útvar, o němž vypovídá geometrie!)
René Descartes: ve svém "cogito" měl kritérium "clare et distincte", na jehož základě dospíval k tomu, co bylo proň objektivně jisté, tak, že o tom nelze pochybovat
na tomto výchozím pozadí pak rozlišoval nutné pravdy a to, co bylo výsledkem buď bezprostředních vjemů či introspekce
John Locke: ve svém Eseji o lidském chápání (IV. kn., 1. kap.) charakterizuje "poznání" jako "percepci shody/ne-shody mezi našimi ideami", jimiž ve své hlavě disponujeme nebo jež se v ní—dík vnějšímu či vnitřnímu prostředí—rodí
poznání je dle Lockea trojí: intuitivní, důkazové, smyslové
přičemž je tu problém minimálně v tom, že: pokud předpokládáme "smyslové poznání", musíme nějak dokladovat nutnost spojení ideje s objektem (pro což ve výchozí definici nenajdeme žádnou oporu!)
pozice si v df vysloužila charakteristiku "empirická"!
navíc jsme si dlužni poznámku přinejmenším k racionalistické pozici:
tzv. nutné pravdy mají znak jisté nutkavé bezprostřednosti (problémem tu bude příp. role zkušenosti, aspoň pro předpokládanou intuici)
jde tu o pravdy, které vytvářejí jediné REÁLNÉ poznání (i pro tzv. "empi-rismus"!)
kromě toho tu ovšem také trčí problém, co je objektivně jisté (když introspekce se vymyká objektivačnímu testu)
(můžeme vymezit "introspekci" jako "okamžité stavy mysli"?)
ad "empirismus":
v pozdějším vývoji df A. J. Ayer zpochybnil statut "propozice", i kdyby vypovídala o bezprostřední individualizované zkušenosti: ani v takovém případě nelze zformulovat výrok bez uplatnění obecných termínů na místě predikátu
(ty totiž—jak bychom měli dodat—na-vozují odvolávku na předchozí instance zkušenosti, jež je potenciálně v paměti nepřesně či mylně interpretující/in-terpretované)
mezi těmi, kdo by nám obohatili pohled na dnes vytčenou problematiku, by se jistě objevili také mj./navíc:
G. E. Moore, B. Russell, L. Wittgenstein, C. I. Lewis, J. L. Austin, N. Malcolm...
zajímavé pojetí "poznání" z raných spisů uvádí Russell:
poznání: a) věcí, b) pravd
jako "knowledge of" a "knowledge that"
(asi obdoba toho, co v češtině máme u sloves "znát" a "vědět" [srovnej s francouzským "connaitre" a "sa-voir"])
v obou případech odlišoval mezi přímou a odvozenou formou
ad věci: buďto na základě seznámení s nimi (přímou aprehenzí objektů), anebo dík popisu (třeba i takových "objektů", které nemusí objektivně existovat!)
ad pravdy: bezprostřední (dík intuici; zákl. soudy týkající se vnímání, axiómy logiky a matematiky), odvozené (v odvozovaně nutných propozicích nebo ve vyplývajících empirických zjištěních ["statements"])
zároveň zkusme nezapomenout, že o věcech (ale i o pravdách!) se referuje pomocí slov/termínů:
jaká je míra našeho porozumění jim?
předběžně tu uveďme malou "chuťovku" z Austina:
lze u něj výchozím způsobem rozlišovat poznání/výroky "performativ-ní" a "popisné"
performativní: uvozeno výrazy jako "slibuji, že", "přísahám, že", "křtím tě ve jménu..." ap.;
je otázkou, zda sem mohou spadat také výrazy typu "vím, že" (autorizuje sám výrok takto uvozený k nějaké "performativně" vnímané situaci?)
"I know that p"
že "vím" ("že p"), může být pravda,
"že p" automaticky pravdivé být nemusí!
PS: stále máme možnost "komplikovat si dále život" buďto citacemi názorů dalších myslitelů (pokusem o "optima-lizaci" z řady alternativ),
anebo už na základě stávající zkušenosti se sledovaným námětem okamžitě se vrátit k jeho východisku a—v případě, že soudíme příznivě o "definovatelnosti poznání"—vymezit, co vlastně "pozná-ní" je
(PS ad uvozovky, pokud jde o jejich základní funkci: mohou sloužit jako metajazykové citování jazyka, k označení odlišné stylistické úrovně, k uvození termínu pro jeho případnou definici)
PS2: samozřejmě že můžeme také nastolit další zorné úhly pozornosti, pokud jde o tématiku "poznání":
kromě produkce a reprodukce "faktů" jde o možné předpoklady k jejich generalizaci, se záměrem zajistit jejich možnou adekvátní (přiměřenou/spolehlivou) predikci
"poznání" = "specificky lidský prostředek přežití"
= "specificky lidský předpoklad k moudrosti"
= "specificky lidská metoda k 'ovládnutí' vlastní budoucnosti/k pokoře před ní"
asi bychom také mohli mluvit o míře spolehlivosti poznatků (a v jejich souhrnu o míře relevance samotného poznání), o tom, čím a jak je podmíněna naše jistota v traktaci procesů (výsledných jevů, "faktů")
ale i (v příslušných oborech úvahy): o kauzálním modelu, o schématech správných/přípustných forem usuzování, o apriornosti postupně zjišťovaných matematických vlastností (vztahů)
vzpomeňme na Descarta (1619):
ač byl v extázi, nepropadl definitivně extatice...
PS3: nebylo by—na prahu 3. tisíciletí—adekvátní definovat "poznání" jako "kognitivně/emočně/aktivitou [re]pro-dukovanou informaci"?
(pak ovšem nikoli pouze v její znakové podobě, nýbrž ve zpětnovazebně prověřované interpretaci, kódující/dekódující adekvátnost získané/projektované informace)