Právní principy

 

Právní principy je třeba chápat jako pravidla, která tvoří základ určitého právního institutu, zákona, právního odvětví nebo právního řádu. Jsou to pravidla, která jsou staletou vymožeností právní kultury a jsou právu imanentní v právním státě, ať jsou nebo nejsou výslovně vyjádřena v platných právních normách.

Mnohé z těchto principů byly formulovány již klasickými římskými právníky a jejich pokračovateli. Jiné jsou produktem právního vývoje od počátků konstitucionalismu, od prosazení zásady rovnosti občanů před zákonem a veřejnou mocí a od formování právního státu.

Typickým znakem právních principů tedy je, že jsou to pravidla, která jsou víceméně společná právu různých zemí, případně období, pokud jde o právní řády v dosahu téhož typu právní kultury. Jejich relativně univerzální dosah je poznatelný metodami srovnávací právní vědy (právní komparatistiky).

Právní principy se nevážou zcela absolutně na právě platné právní normy, neboť jinak by ztrácely funkci se změnami těchto právních norem. Patří k jakýmsi záchytným bodům, usnadňujícím právníkům studium práva druhých zemí a vzájemné dorozumění.

Právní principy jsou základem právního řádu, právního státu. Pomíjení právních principů nebo dokonce jejich neznalost může přispívat k přepjatému právnickému formalismu, který se projevuje vědecky nesprávným lpěním na pouhé liteře předpisu, vytržené ze souvislostí, z podstaty a smyslu práva. Nedbání osvědčených právních principů by mohlo být projevem mocenské svévole.

Právní principy nám pomáhají k postupné přeměně hodnot na vyšší stupeň, nikoli k jejich pouhé rekonstrukci. Ovšem bez našeho chtění, bez projevu dobré vůle nám myšlenkově zformované právní principy nepomohou.

Pouze tam, kde podstata a smysl práva, jímž jsou právní principy vyjádřeny, je současně shodná s přirozenou podstatou a smyslem přirozeného světa a života v něm, tam můžeme říct, že právní principy mohou být také symbolickým a alespoň částečným racionálně pojmovým vyjádřením práva přirozeného.

 

Typy právních principů

Těmito principy mohou být především pozitivní principy práva, tedy normy výslovně formulované v textu pozitivního práva, a to buď zákonná ustanovení, nebo normy konstruované na základě prvků obsažených v zákonných ustanoveních, které hrají rozhodující roli v právním institutu, v normativním aktu, v odvětví systému práva nebo v celém systému (např. § 2 odst. 2 ObčZ: V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.).

Dále jimi mohou být také implicitní (přímo nevyjádřené) principy práva, tedy pravidla vyjádřená jako premisy nebo důsledky zákonných ustanovení nebo norem, to znamená jako reduktivní nebo deduktivní úsudky z nich (např. pacta sunt servanda).

Konečně jsou pravidly také extrasystémové principy práva, které nejsou součástí systému práva, jsou však s ním spjaty vzhledem k vymezení systému práva, o který se jedná. Právní systém se může dovolávat těchto principů jakožto pramenů pravidel rozhodování při aplikaci práva nebo jako směrnic interpretace práva. Nalézají se také ve společenských pravidlech (morálky, mravů, politiky, přirozeného práva) přijatých právní praxí či právní naukou.

Existují ovšem také principy, které nejsou pravidly. Jsou to především názvy charakterizující podstatné znaky nějakého právního institutu či právní úpravy (smluvní svoboda, dobrá víra). Lze zde zahrnout také principy konstrukce práva, tedy důvody nebo účely sledované zákonodárcem při tvorbě práva, které jsou však také předpokládány při usuzování k systemizaci práva a v dogmatické nebo operativní interpretaci pro aplikaci práva.

 

Právní principy a jiná pravidla

S právními normami spojuje právní principy především podobná logická struktura. Právní normy i principy se dají vyjádřit v kondicionální podobě ?? podobě implikace (jestliže ??ak).

Jako hlavní rozdíl mezi principy a normami bývá kladena především vyšší obecnost jejich možného vyjádření. Další rozdíl je pak povaha kondicionální struktury. Právní norma má podobu takovou, že její antecedent (předpoklad) i konsekvent (následek) jsou vyjádřeny uzavřeným způsobem. Pokud jsou tedy dány podmínky stanovené hypotézou, nutně se musí uplatnit dispozice právní normy. Jinak je tomu u právního principu. Jeho antecedent má totiž na rozdíl od právní normy otevřenou povahu, zatímco konsekvent je uzavřený.

Konfliktem norem se rozumí rozpor dispozic dvou právních norem, tj. situace, kdy za splnění subsumpčních podmínek dvou právních norem chování jejich adresátů zároveň je a není přikázáno, je tedy regulováno dispozicemi těchto norem sporně. Kolize principů však není otázkou rozporu v dispozicích, nýbrž posuzováním v rozporu stojících a k rozdílným závěrům směřujících subsumpčních podmínek, obsažených v hypotéze aplikované právní normy.

Řešení rozporu mezi normami spočívá v derogaci, případně ve stanovení výjimky. Jinak řečeno v použití pravidel lex posterior derogat legi priori, lex specialis derogat legi generali, případně dalších. Naproti tomu odstranění sporu principů spočívá v jejich poměřování, a to použitím principu proporcionality.

Právní normy tedy mohou být zrušeny. Právní principy zrušeny být nemohou a nemohou být ani vyvráceny jakoukoli interpretací. I když právní norma vyloučí aplikaci právního principu v tom nebo onom okruhu případů, právní princip podržuje svůj význam při tvorbě práva nebo při jeho dotváření v procesech aplikace práva. Zvláště se to týká řešení tzv. obtížných případů.

Vycházejíce z Dworkinovy teorie právních principů je třeba význam právních principů v současnosti vztáhnout především ke zdokonalení interpretace a aplikace práva. Soudce je podle Ronalda Dworkina jako spisovatel snažící se pokračovat v příběhu započatém předchozími spisovateli a má usilovat o kreativní interpretaci práva.

Soudy mají v obecných principech oporu při řešení tzv. ?btížných případů??hard cases), kdy by aplikace daných pravidel přivodila nespravedlivé rozhodnutí. V ?btížných případech??rávníci používají standardů, které neslouží jako pravidla, ale fungují jinak. Vhodným případem jsou principy, politiky a další druhy standardů. Pozitivismus je model systému a systém pravidel a jeho ústřední představa jednoho jediného testu, co právo je, nás nutí pomíjet důležité role, které hrají ty standardy, jež pravidly nejsou.

Politikou je takový standard, který vytyčuje cíl, jehož se má dosáhnout, zpravidla zlepšení určité ekonomické, politické nebo sociální kvality společnosti (některé cíle jsou ovšem negativní, jelikož znamenají, že určitou kvalitu je třeba chránit před změnou k horšímu). Principem je standard, který se má dodržovat nikoli proto, že to pomůže dosáhnout nebo zajistit nějakou ekonomickou, politickou nebo sociální situaci, která se považuje za žádoucí, ale proto, že je požaduje spravedlnost, slušnost nebo nějaká jiná dimenze morálky. Tudíž: standard, že počet autohavárií se má snížit, je politika, a standard, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého vlastního protiprávního jednání, je princip.

V roce 1889 musel newyorský soud ve slavném případu Riggs v. Palmer rozhodnout, zda dědic, uvedený v závěti svého dědečka, může na základě této závěti dědit, třebaže kvůli tomu, aby dědil svého dědečka zabil. Soud řekl: ?e nepochybně pravda, že na základě zákonů upravujících dědění, vykládáme-li je doslovně a nelze-li jejich účinek a působení nijak a za žádných okolností ovlivnit nebo modifikovat, přechází majetek na vraha.??oud však šel dál a poznamenal: ?ůsobení a vliv všech zákonů lze ovlivňovat obecnými, zásadními maximami obecného práva. Nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání, opírat žalobu o vlastní nepravost nebo nabývat majetku vlastním zločinem.??rah tedy své dědictví nezískal.

Rozdíl mezi právními principy a právními pravidly spočívá v logice věci. Oba soubory standardů se vztahují ke konkrétním rozhodnutím o právní povinnosti za určitých konkrétních okolností, liší se však co do charakteru direktivy, kterou dávají. Pravidla je třeba aplikovat metodou všechno nebo nic. Jsou-li dány skutečnosti, o nichž pravidlo hovoří, pak pravidlo buď platí, a v takovém případě je třeba akceptovat odpověď, kterou dává, nebo neplatí a pak pro rozhodnutí nic nepřináší.

Pro právní principy je charakteristické, že se vyvažují. Pokud dva principy vedou k odlišným závěrům, soudce musí posoudit relativní význam každého z nich a rozhodnout, který princip je v konkrétním případě významnější.

 

Funkce právních principů

Ačkoliv právní principy plní řadu funkcí, obecně lze říci, že účelem nejdůležitějším je jejich role v procesu legislativním (při vytváření zákonů a jiných právních předpisů) a v procesu aplikace práva (zejména v situacích, kdy aplikační orgán dotváří tzv. mezery v zákoně či právu, při řešení nejednoznačné interpretace určitého pojmu, tj. při obsahovém naplňování neurčitých právních pojmů a při dotváření práva soudy a jinými orgány).

Právní principy tedy významným způsobem přispívají k vyplňování mezer v právu a v zákoně, ale mají také velmi významnou funkci i při obsahovém vyplňování abstraktních pojmů užitých v právních předpisech, které vlastně nepředstavují nekompletnost zákona v pravém slova smyslu toho slova, ale zvláštní mezeru zákona, která je zákonem předvídána a kterou je možné nebo by alespoň teoreticky mělo být možné metodologicky vyřešit na bázi daného zákona.

Při interpretaci právního předpisu je někdy soud povinen se odchýlit i od na první pohled jednoznačného textu, a na místo doslovného výkladu zvolit výklad konformní s účelem a smyslem zákona a se zřetelem na relevantní právní principy, a to například v situacích, kdy text zákona zjevně vede k absurdním a zřejmě iracionálním situacím.

Ne pouze zákon pokládá výjimky ze zásad, ale za určitých okolností může i právní princip vyloučit doslovný výklad textu zákona a takovýmto způsobem realizovat skutečný význam právní normy, které je zákon nositelem.

Ústavní soud ČR v této souvislosti uvedl, že ?oud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.??:p>

Účel a smysl zákona nelze přitom hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, neboť v právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy.

Rozhoduje-li soudce problémovou kauzu, kterou nelze uspokojivě rozhodnout pouze na základě subsumpce určitého zákonného ustanovení, často ve svých úvahách právní princip užije, obvykle ale v odůvodnění jmenovitě žádné takovéto principy nebo jiné standardy neuvádí.

Příčinou někdy může být obava ukázat aplikaci jiného právního standardu než je právní norma, když za jediný plnohodnotný právní úsudek je tradičně považována pouze aplikace konkrétních zákonných ustanovení a pouhá úvaha čehokoliv jiného zavání českým právníkům zatahováním jusnaturalismu do právního řádu.

S narůstající diferencovaností a komplexitou práva na jedné straně a skutečností, že právní předpis nemůže zakotvit vyčerpávající a úplnou úpravu jedinečného sociálního života obecným jazykem právních norem na straně druhé, je nutno klást větší důraz na právní standardy odlišné od právních norem.

I v situaci, kdy neexistuje na konkrétní otázku jediná správná odpověď, nemůže soudce k otázce nalézání práva přistupovat arbitrárně. Účastníci řízení mají právo, aby i v situaci, kdy je skutečně nejasná odpověď na otázku quid iuris a kdy objektivně existuje více teoreticky možných obsahů práva, soudce k problému přistupoval tak, že v jeho subjektivním pohledu na právní řád správné řešení existuje pouze jedno a je k němu třeba dospět cestou právně konformního výkladu stávajícího právního řádu za použití všech právních standardů počítaje v to i právní principy.

Pokusy zformulovat právní principy a vytvořit jejich katalog mohou dosáhnout pouze částečného úspěchu. Právní principy se díky své základní vlastnosti ??eurčitosti ??uď vzpírají výslovné formulaci, nebo v nich i po výslovné formulaci zůstává mnoho nevysloveného a mnohoznačného.

Právní principy rozumnosti a přiměřenosti představují příklady právních principů nejvyššího řádu obecnosti, které akceptují právní řády a právníci různých zemí, ovšem chápou je velmi rozdílně. Umožňuje jim to právě vysoká míra obecnosti obou principů.

Většina pokusů zformulovat právní principy představuje významné příspěvky k jasnosti, přehlednosti a srozumitelnosti platného práva i procesů jeho tvorby a aplikace. Explicitní zakotvení právních principů v platném právu, zvláště v mezinárodním právu a ústavách, přispívá ke sbližování právních úprav a jejich uplatňování. Právní principy patří k základům jednotlivých právních kultur.

Je snad možné vyslovit hypotézu, že existuje pyramida právních principů vytvořená podle míry jejich obecnosti. Nejobecnější právní principy tvoří vrchol pyramidy. Na nižších poschodích se nacházejí právní principy úměrně nižšímu stupni své obecnosti. Stavba pyramidy je však mnohem méně pevná než konstrukce kelsenovské pyramidy právní síly. Kritérium obecnosti je mnohem méně určité než kritérium právní síly normativních právních aktů a navíc je i víceznačné.

Vzhledem ke způsobu uplatňování právních principů, který spočívá také v jejich vzájemném porovnávání a vyvažování, by měla mít pyramida obecnosti právních principů poznávací i praktický význam pro tvorbu a aplikaci práva. Tvorba práva není jen přeměnou zájmů, odborných znalostí a ideologie v pozitivní právo. Vždy se v ní uplatní také představy o tom, jaké by právo mělo být, které mají v nezanedbatelné míře podobu právních principů.

Výklad práva se pak neobejde bez něčeho, co stojí mimo text právních norem a mezi tím něčím má opět své nezastupitelné místo právní vědomí včetně právních principů, které tvoří jeho relativně jasně strukturovanou část.

Důvodem ve prospěch potřeby překonání tradiční koncepce pramenů práva v kontinentálním systému práva je zejména dynamika společenských změn, na kterou není s to reagovat legislativa ani obrovskou hypertrofií právních předpisů. V této situaci, vycházeje z principu zákazu denegatio iustitiae nezbude než uznat, za určitých omezených podmínek, i možnost justice dovodit, a to zejména na základě obecných právních principů, právní řešení posuzované věci.

Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), vyvolává otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy, evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy. Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování ?epsaného práva??vojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak hluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná individuální rozhodnutí a předkládat je na základě přesvědčivé argumentace veřejnosti k posouzení. První garancí vůči libovůli je tudíž kulturní a mravní kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustava demokratických institucí utvářejících dělbu moci. Jinými slovy, tou první je garance autonomní, druhou garance heteronomní normotvorby.

 

Nezrušitelné právní principy

Existuje typ právních principů, které se liší od ostatních právních principů tím, že je lze označit za nezrušitelné v mezích práva určitého typu, tj. má-li právo zůstat právem ve smyslu daného typu právní kultury. Nejedná se ovšem o neomezitelnost ve smyslu připojení podmínek nebo vynětí těch či oněch vztahů z jejich působnosti speciálními právními normami.

Úvaha o nezrušitelnosti kteréhokoli právního pravidla není myslitelná v rámci ryze pozitivistické, normativistické právní filozofie. I bez příklonu k jusnaturalismu však lze problém reflektovat, pokud bereme v úvahu principy, které nejen že patří k základním právním normám, ale jsou imanentní právnímu a společenskému vědomí přinejmenším jako communis opinio doctorum (společné stanovisko právních vědců).

Jde o principy,

K principům tohoto typu patří například zásada ?b>Nemo ultra posse obligatur?? k nemožnému není nikdo zavázán. Představa o možnosti ukládání povinností, jejichž plnění je nemožné, ale které by byly právně závazné a sakcionované, je nepochybně do té míry absurdní, že můžeme považovat možnost zrušení uvedeného principu za nemyslitelnou. Jeho zrušením by zákonodárce překročil ?řirozené meze práva??Tento princip je ovšem v soudobém právu omezován institutem tzv. absolutní odpovědnosti (§ 421a ObčZ: Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.)

Podobné povahy je princip ?b>Lex retro non agit?? zákon nepůsobí zpětně. Netýká se ovšem tzv. nepravé retroaktivity a podléhá výjimkám v proměnách právních ideálů při změnách politických systémů (zákon o protiprávnosti komunistického režimu).

Patří sem také princip ?b>Ignorantia legis non excusat?? neznalost zákona neomlouvá. Je založen na nevysloveném předpokladu, že každý může a má znát platné právo, který je ovšem fikcí, zvláště v zemi, kde se stále nepřehlednější právní předpisy tak často mění. Jde však o princip, bez něhož právo nemůže fungovat (trestní právo-nutnost dokazovat pachateli, že znal trestní normu), takže lze zvažovat nanejvýše zmírňování jeho důsledků.

Nepředstavitelné by bylo zrušení principu ?b>Pacta sunt servanda?? smlouvy se mají dodržovat, které by v podstatě znamenalo zrušení soukromého práva. Působnost této zásady však může být omezena (podmínka písemnosti smlouvy u nemovitostí), ale anulovat ji nelze.

Vedle uvedených principů, které jsou starobylé provenience, existují principy zformulované v moderní éře vývoje práv v naší kulturní oblasti. Jsou to především principy právního státu, které jsou v české ústavě stejně jako Listině práv a svobod explicitně vyjádřeny v čl. 2: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Tyto principy platí neomezeně. Jejich zrušení by manifestovalo přechod od státu právního k totalitnímu. Patří k podstatným náležitostem demokratického právního státu, jejichž změna je podle čl. 9 Ústavy ČR nepřípustná.

Závěrem lze tedy stručně vymezit význam aplikace právních principů zejména v tom, že plní funkci

Mezi nejznámější právní principy patří: