Oškubat Husa aneb zatracená nabodeníčka

- malé zamyšlení nad problémy s diakritikou

napsal Jan Řezník, 2003

"Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo zapsáno v 7bitovém ASCII." - internetová moudrost

Počátky českého písemnictví

Počátek potíží s psanou podobou českého (tehdy spíše ještě staroslověnského) jazyka se datuje do roku 863, kdy byzantský mnich Konstantin oficiálně představil velkomoravskému knížeti Rostislavovi svůj vynález - změť podivně vypadajících písmenek, kterou nazýval hlaholice. Ačkoliv bylo toto podivné písmo odvozeno z řecké abecedy, bylo nekompatibilní s jakýmkoliv jiným, do té doby používaným. Doposud negramotným obyvatelům Velké Moravy to, zdá se, nevadilo. Nespornou výhodou hlaholice bylo, že byla "ušita" na míru (tehdejším) slovanským jazykům a tudíž obsahovala znaky pro všechny slovanské hlásky. Naštěstí pro budoucí generace písařů byli po roce 885 z Moravy žáci Konstantina a Metoděje vyhnáni a spolu s nimi i ona podivná hlaholice. Přestěhovali se (i s hlaholicí, resp. z ní vytvořenou cyrilicí) na Balkán a do Ruska, čímž způsobují tamní počítačové komunitě problémy dodnes.

První problémy a jejich řešení

Po podivném experimentu s hlaholicí byla v našich končinách zavedena latinka. Dlouhá staletí se zdálo, že je všechno v nejlepším pořádku, neboť veškeré gramotné obyvatelstvo sestávalo z mnichů, píšících latinsky, a z několika židovských obchodníků, kteří si docela dobře vystačili s 22 písmenky hebrejské abecedy. Problémy nastaly na počátku 13. století, kdy bylo potřeba připsat do zakládací listiny kapituly litoměřické dvě první česky psané věty "Pavel dal jest Ploskovcích zem´u." a "Vlach dal jest Dolás zem´u bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučěja a Sedlatu" - jak popsat pomocí písmenek latinské abecedy hlásky, které se v latině nevyskytují?

Řešením byl tzv. primitivní pravopis, metoda, jež se s úspěchem používá dodnes - hlásku, pro kterou nemá latinka znak, nahradíme hláskou, která je jí nejvíce podobná a kterou je možno pomocí latinky zapsat. Vzniklo tak ono oblíbené psaní "bez hacku a bez carek" a první česky psané věty vypadaly asi takto:

"Pauel dal gest ploscoucih zemu"

"Wlah dalgest dolas zemu bogu i suiatemu scepanu seduema dusnicoma bogucea a sedlatu".

Zdálo se, že problém je vyřešen - čtenář si zkrátka za přečtené slovo dosadí to správné české a je to. Postupem času se však ukázalo, že ne vždy je zápis jednoznačný. Nejhorší to bylo zřejmě se jmény, kdy hrozilo, že dojde k záměně raubíře Plačka za ctihodného měšťana Plácka.

Spřežkový pravopis

Řešením byla kombinace dvou či více písmenek, která označovala jednu hlásku - tzv. spřežka. Spřežkový pravopis se začal používat na počátku 14. století a měl postupně několik podob, které se někdy kombinovaly a dokonce se používaly spolu s primitivním pravopisem "bez hacku a carek". Vzhledem k neexistenci jakýchkoliv pravidel pravopisu se ten navíc lišil od města k městu a od kláštera ke klášteru - čím dále od Prahy, tím větší pravopisné rozdíly.

Počátky diakritiky

Tento chaotický stav přiměl na počátku 15. století rektora Pražské (dnešní Karlovy) univerzity, Mistra Jana Husa, k napsání traktátu De ortographia bohemica, v němž se pokusil český pravopis zreformovat a sjednotit. Odstranil většinu spřežek a nahradil je pomocí tzv. krátkého a dlouhého nabodeníčka, tj. toho, co dnes známe pod pojmy háček a čárka. Tak jako všichni před ním byl i Jan Hus přesvědčen, že vyřešil problém s psanou češtinou jednou provždy. A jako všichni před ním, neměl pravdu.

Husova pravopisná reforma si, zdá se, mezi tehdejší inteligencí velkou popularitu nezískala - po celý zbytek 15. století a valnou část století šestnáctého se i nadále používal starý spřežkový pravopis, a to jak pro psaní rukopisů, tak i pro tisk. Změna nastala až na konci 16. století, kdy Jednota bratrská začala v Kralicích tisknout svoji Bibli, kde došlo k prvnímu masovému nasazení nabodeníček. I v této legendární Bibli Kralické se to ale spřežkami jen hemžilo. Pro psaní rukopisů se i nadále používal téměř výlučně pravopis spřežkový, takže chaos utěšeně rostl. V 17. století dospěla situace tak daleko, že existovaly de facto dva navzájem výrazně rozdílné druhy pravopisu. Od dalšího pokračování tohoto šíleného trendu zachránila český národ až habsburská nadvláda spojená s intenzivním poněmčováním, kterážto zásluha jí budiž přičtena k dobru.

Další vývoj jazyka pokračoval až v 19. století, kdy národní obroditelé postupně upravili starý bratrský pravopis a do roku 1850 z něj učinili to, co z velké části používáme dodnes.

Kupodivu, ani Jednota bratrská, ani obroditelé neměli větší problémy s tiskem českých znaků. Bylo to dáno tím, že v oněch dřevních dobách knihtisku si tiskárny samy odlévaly olověné literky do vlastních formiček a udělat několik formiček navíc pro ně zřejmě nepředstavovalo problém.

První problémy s diakritikou

Potíže nastaly až s průmyslovou revolucí a mechanizací společnosti. První ďáblovy vynálezy byly patrně telegraf se svojí Morseovou abecedou, která české znaky pochopitelně nezvládala, a psací stroj, který se pro jejich psaní musel zvlášť upravit. Česká intelektuální elita opojená módním trendem národního sebeuvědomění propásla jedinečnou možnost, jak na tyto potíže reagovat a následky neseme dodnes.

Namísto rychlého odstranění diakritiky a vytvoření moderního spřežkového pravopisu bylo vytvořeno "české rozložení klávesnice psacího stroje" a v telegrafii se národ vrátil zpět k dobrým tradicím středověku, totiž k primitivnímu pravopisu. Tato zběsilá kombinace řešení se používá dodnes.

Po vyřešení předchozích dvou problémů se několik desetiletí zdálo, že češtinu už nic zlého nečeká. Ve skutečnosti se ale objevil problém, proti kterému bylo všechno předchozí jen lehkou předehrou - byly vynalezeny počítače.

Století chaosu

Počítače spatřily světlo světa v anglofonní Americe, tudíž diakritika mohla být (a byla) jejich tvůrcům lhostejná. Dokonce i v našich končinách nikdo žádnou zradu netušil - počítač byl stroj na počítání a čísla se bez diakritiky obejdou. Změna přišla v okamžiku, kdy se počítače začaly používat jako databázové stroje. Náhle se stalo používání českých znaků nutností a začalo se urychleně vymýšlet řešení.

Bohužel, řešení se našlo více. I když pomineme ta proprietární, šitá na míru konkrétnímu počítači a zaměříme se pouze na ta, která dosáhla významějšího rozšíření, docházíme k číslu osm.

Tehdejší vláda se rozhodla, že problém je nutno řešit v rámci RVHP a světlo světa spatřilo kódování KOI8-ČS, které bylo posvěceno normou ČSN. Tím byl problém považován za vyřešený.

Mezi lidmi používajícími počítače IBM PC kompatibilní se ale začalo šířit i tzv. kódování bratrů Kamenických, které si získalo značnou popularitu a soupeřilo s IBM prosazovaným kódováním CP852. Jako by už teď nebylo problémů dost, v roce 1987 spatřila světlo světa norma ISO 8859-2, která specifikuje kódování pro středoevropské jazyky. Nebyl by to Microsoft, kdyby dodržoval normy, a proto pro svou horkou novinku, operační systém Windows 3.0, vymyslel speciální kódování češtiny, známé pod označením CP1250. Cestou všeobecné nekompatibility se vydala i firma Apple se svým Mac OS CE a své vlastní kódování CORK si vymysleli i uživatelé TeXu.

Masivní zavádění výpočetní techniky v Československu a pozdějí v ČR v devadesátých letech bylo tedy provázeno všeobecným kódovacím zmatkem. Naštěstí i tady zafungovala Darwinova teorie o přirozeném výběru druhů a většina kódovacích tabulek se pomalu ale jistě propadla do zapomnění. Zůstaly pouze ISO 8859-2, neboť za ní stojí ISO a Unixová komunita, a CP1250, neboť za ní stojí Microsoft a tudíž široká uživatelská obec. Přežívá i kódování firmy Apple, ale pouze v množství daném počtem kusů počítače MacIntosh.

Zdálo se, že problém se dostává do únosných mezí - stačilo používat v rámci dané instituce jedno kódování a komunikace mezi institucemi se stejně odehrávala přes papír či faxem, tak jaképak problémy.

V té chvíli vtrhl do české kotliny internet a začalo peklo. Nebylo možno poslat e-mail s diakritikou tak, aby s jistotou dorazil příjemci v čitelné podobě. Zatímco administrátoři serverů vymýšleli řešení, uživatelé začali znovuobjevovat kouzlo primitivního pravopisu a psát bez diakritiky - stejně jako ve 13. století a se stejnými problémy. Poté, co k nám dorazil vynález mobilního telefonu si tuto prastarou metodu začal prostřednictvím textových zpráv osvojovat i do té doby počítači nedotčený zbytek národa.

Budoucnost?

Vzhledem k tomu, že v podobných poměrech se utápí velká část zeměkoule, je velká naděje vkládána do kódování UNICODE. To je natolik obsáhlé, že zvládne popsat všechny živé jazyky a k tomu i pár mrtvých. Mnozí prohlašují, že zavedení tohoto kódování vyřeší problémy s diakritikou jednou provždy. Jako všichni podobní vizionáři v uplynulých osmi staletích, i tito jsou na omylu. Staré pravidlo, že zavedením jakéhokoliv nového kódování se situace jedině zhorší, platí i nadále a příspěvky psané v UNICODE se staly noční můrou e-mailových konferencí. I přes veškerá softwarová řešení je stále nejjistější používat primitivní pravopis. Důkazem je například newsová skupina cz.muni.fi. Do této skupiny přispívají zejména studenti a učitelé Fakulty informatiky, tedy osoby nadprůměrně počítačově gramotné. Dovolil jsem si udělat malou statistiku příspěvků v této skupině. Výsledky jsou následující:

Počet příspěvků: 591

I velmi pokročilí uživatelé počítačů tedy raději použijí primitivní pravopis, než aby se spoléhali na pokročilá softwarová řešení problému s diakritikou. Asi u jedné pětiny lidí, kteří diakritiku použijí, dojde zpráva poškozená.

Otázkou je, jak z této situace ven. Možnosti jsou v zásadě tři:

  1. Můžeme nechat pravidla pravopisu tak, jak jsou a spoléhat na UNICODE. Tato možnost je nejpravděpodobnější, ale znamená, že s problémy se budeme potýkat i nadále
  2. Vrátit se ke spřežkovému pravopisu nebo jej alespoň zlegalizovat - touto cestou se nedávno vydali naši němečtí sousedé
  3. Třetí možností je celonárodní "vzpoura" proti diakritice a upuštění od jejího používání v běžném styku. Výše zmíněná statistika z newsové skupiny naznačuje, že i tato možnost je reálná.

Je tedy docela možné, že v budoucnosti se budeme setkávat se všemi historickými podobami českého pravopisu, a to současně.

Pokud ovšem bude čeština existovat...


Použitá literatura:

[1] Slovník českých dějin, L. Vykoupil
[2] Dějiny české - chronologický přehled, J. Krejčíř a kol.
[3] Světové dějiny v kostce, O. Dorazil
[4] Učební materiály k předmětu CJBA13 - Vývoj spisovné češtiny, J. Pleskalová, FF MU Brno
[5] Server www.cestina.cz