Turingův test - může počítač myslet?

Již před více než padesáti lety napsal slavný britský matematik Alan Turing článek s názvem "Computing Machinery and Intelligence",ve kterém navrhl první variantu dodnes diskutovaného Turingova testu. Pojem umělá inteligence je zatížen obrovským množstvím nejasností, mimo jiné už obtížností definovat samotné pojmy. Co prohlásíme za "umělé" a co za "inteligentní"? Turing se konstrukcí svého testu snažil otázku "mohou stroje myslet" převést z oblasti filozofických spekulací na srozumitelnější úroveň. Jinak řečeno, za myslící podle něj prohlásíme počítač tehdy, když jeho chování nebudeme schopni rozeznat od chování člověka. Motivací pro vývoj umělé inteligence existuje celá řada. Pokud pomineme důvody ryze praktické (úkoly pro člověka stereotypní nebo nebezpečné), tak největší význam má zkoumání umělé inteligence v tom, že nám zřejmě dokáže říct spoustu o naší vlastní inteligenci.

Turing a imitační hra

Turing v roce 1950 popsal následující hru, kterou nazval 'imitační hra'. Hrají ji tři lidé, muž (A), žena (B) a pozorovatel (C), který může být jakéhokoliv pohlaví. Pozorovatel je v pokoji oddělen od ostatních. Cílem hry pro pozorovatele je poznat, který ze zbývajících dvou je muž a který žena. Zná je pouze pod označením X a Y, a na konci hry musí říct 'X je A a Y je B' nebo 'X je B a Y je A'. Pozorovatel může X a Y pokládat různé otázky jako např.:

C: Řekněte mi, jakou délku mají vaše vlasy?

'Mám dlouhé blond vlasy.'

Turing o této hře prohlásil:
"Věřím, že do padesáti let bude možné programovat počítače, aby hráli imitační hru tak, že průměrný pozorovatel nebude mít šanci více jak 70 procent na správnou identifikaci po pěti minutách hry. ... "

Kolem Turingovi imitační hry vyvstávají nejméně dva důležité okruhy otázek. Za prvé, empirické otázky 'Je pravda, že máme (nebo brzy budeme mít) počítače, které hrají imitační hru tak, že průměrný pozorovatel nemá šanci více jak 70 procent na správnou odpověď po pěti minutách ptaní?' Za druhé, konceptuální otázky 'Je pravda, že pokud průměrný pozorovatel nemá šanci více jak 70 procent na správnou identifikaci po pěti minutách ptaní, můžeme říct, že počítač prokázal určitou úroveň úvahy, inteligence nebo myšlení?'

Není pochyb, že by Turing byl zklamaný stavem hry na konci dvacátého století. Účastníci Loebner Prize Competition - každoroční soutěž, ve které jsou počítačové programy postaveny před "zjednodušený" Turingův test - se zatím nepřiblížili stavu, který Turing předpověděl. (Rychlý pohled na účastníky v posledních deseti letech ukazuje, že programy jsou snadno odhaleny nepříliš lstivou sadou otázek.) Zatím jsme daleko od stavu, kdy budeme mít počítačový program, který bude schopen vést příjemnou konverzaci po dobu několika minut. Dokonce i když se Turing hodně zmýlil v odhadu, jak brzy budeme mít programy, které splní jeho test, zůstává stále možné, že test, který navrhl, je dobrým kritériem. Ale předtím, než můžeme tvrdit, že Turingův test je vhodným kritériem, existuje několik námitek, které je třeba vzít do úvahy.

Někteří lidé naznačují, že Turingův test je zavádějící: pouze rozpoznává inteligenci ve věcech, které jsou schopné s námi udržovat konverzaci. Proč by ale nemohly být inteligentní věci, které nejsou schopny konverzovat, nebo nejsou schopny konverzovat s tvory jako jsme my? Myšlenka stojící za touto otázkou by měla být oceněna; asi je mylné trvat na tom, že cokoliv inteligentní je schopné vést s námi konverzaci. Co Turing tvrdil bylo to, že pokud je něco schopné vést s námi konverzaci, potom máme dobré důvody předpokládat, že má určitý stupeň inteligence; netvrdil, že pouze to, co je schopno s námi konverzovat, má inteligenci.

Co musí počítačový program být schopen, je přežít "výslech" někým, kdo ví, že jeden ze dvou účastníků konverzace není člověk. Nadto program musí být schopen přežít takovýto výslech s vysokou pravděpodobností po mnoha pokusech. Pokud by program byl schopen tento požadavek splnit, měli by jsme pravděpodobně důvod si myslet, že jsme vytvořili určitý stupeň inteligence. (Pravděpodobně stojí zato opět zdůraznit, že můžeme mít velké množství inteligentních věcí - včetně inteligentních strojů - které by neprošly testem. Je pochopitelné, například, že budeme mít stroje, které, jako výsledek morální úvahy, odmítnou lhát. Protože u lidského účastníka se předpokládá, že udělá vše, aby pomohl pozorovateli, otázka "Jsi stroj?" by dovolila pozorovateli rychle poznat takovéto pravdomluvné počítače od lidí.)

Námitky a polemiky

Začněme úvahou, která je historicky nejstarší, předcházející samotný Turingův test o více než 100 let. Ada Lovelaceová (dcera lorda Byrona a spolupracovnice konstruktéra mechanických parních počítačů Charlese Babaggea) přišla již v 1. polovině 19. století s tvrzením, že počítač nemyslí, protože myšlení je nějak spojeno s původností. Z počítače však dostaneme pouze modifikaci toho, co do něj vložíme. Ale jak definovat onu "původnost"? Např. báseň je taktéž variací již existujících slov, tedy je pouze určitou kombinatorickou operací. Každopádně v dnešní době již existují programy, které dokážou psát povídky nerozpoznatelné od těch lidských.

Filozof John Searl přišel s myšlenkou tzv. Paradoxu čínského pokoje. Uvádí, že splnění Turingova testu ještě nemusí znamenat nějaké myšlení a uvědomování. Člověk může být schopen smysluplně třídit tabulky s čínskými znaky, aniž rozumí čínsky a chápe, co text na tabulkách znamená. Podobně počítač, i když projde Turingovým testem, bude stále pouze něco imitovat a sám nebude např. nic "chápat".

Alternativní testy

Některé z článků o Turingově testu se zabývají otázkou návrhu testu, který poskytne přijatelné vodítko budoucím výzkumům v oblasti umělé inteligence. Myšlenka je velmi jednoduchá. Předpokládejme, že chceme vytvořit entitu s umělou inteligencí. Jaké by měly být testy, které by domnělá umělá inteligence měla splnit? Můžeme předpokládat, že Turingův test poskytuje dostatečnou záruku pro výzkum v této oblasti? Vyvstávají dvě otázky. Za prvé je to otázka, jestli je pro výzkum umělé inteligence významným cílem navrhnout stoj, který splní daný test (v určitém čase a určitém stupni úspěšnosti). Za druhé je to otázka vhodného určení mentální kapacity stroje, který projde testem (v určitém čase a určitém stupni úspěšnosti).

Názory na tyto otázky se velmi rozcházejí. Někteří lidé předpokládají, že Turingův test neposkytuje přiměřený cíl pro výzkum umělé inteligence, protože je příliš obtížné vytvořit systém, který splní test. Jiní lidé předpokládají, že Turingův test neposkytuje významný cíl pro výzkum umělé inteligence, protože určuje velmi striktní účel. Někteří lidé si zase myslí, že Turingův test poskytuje perfektní cíl pro výzkum umělé inteligence; zatímco jiní si myslí, že Turingův test je v některých oblastech málo přísný, a kteří tvrdí, že potřebuje být v mnoha směrech rozšířen, aby poskytoval dostatečný cíl pro výzkum umělé inteligence.

Jedna z modifikací Turingova testu se točí kolem tvrzení, že člověka nečiní inteligentním používání jazyka, ale fakt, že jazyk sám v minulosti vyvinul. Měli bychom tedy nechat počítač, aby sám zkonstruoval jazyk či navrhl pravidla pro hru typu šachů? A nakonec snad i sám přišel s myšlenkou Turingova testu, čímž by jej automaticky splnil?

Jak tedy postupovat dál? Je možné, že v tuto chvíli ještě nevlastníme nějakou klíčovou znalost, která by nám umožnila konstruovat programy tak, aby prošly Turingovým testem. Např. Velká Fermatova věta byla dokázána s pomocí matematických koncepcí, které za Fermatova života vůbec nebyly známy. Podobně se může stát, že taktéž Turingův test bude splněn až díky technologiím, o nichž dosud nemáme ani tušení.