Úvod Základní údaje První den bez mamky Ze štěněčího života Ze života dospělého psa Moje první dovolená Fotogalerie (aneb co se nepoužilo jinde) Odkazy

 

MOJE PRVNÍ DOVOLENÁ

V bílém královstvíAsi jsem „pes moc-domácí“. Nikdy mě nikam neberou, pokud vyrážejí na dlouhé cesty. To pak večer ležím smutně u dveří a nechápu, proč ani na noc nejdou domů. Je divný, že pokaždé, než takhle někdo zmizne na víc dnů, odchází ten někdo s hrozně velkým batohem. Tam bych se přece vešel! A stejně zůstávám doma se zbytkem smečky! Je to nespravedlivý!

Jednou si to asi taky nejmladší panička uvědomila. Lidičky! Já byl poprvé přes noc pryč jinde než doma nebo na zahrádce! A ne na jednu, i když – jednou by mi to popravdě stačilo…

Tenkrát jsme jeli s kamarádkama a kamarádem na hory. Měli jsme od jiného kamaráda půjčenou chaloupku v Jeseníkách.

Po vystoupení z vlaku Bertík zajásal – všude ležel sníh. Ten v Brně už pár týdnů nebyl. Tak se mu stýskalo. Když byl poprvé vypuštěn na louce, přemýšlela jsem, jestli jsem si ve vlaku náhodou nevyměnila psa za zajíce. Hopkal po celé louce sem a tam úplně jak dlouhoušaté zmíněné zvířátko. A jak dlouho! Vůbec nechtěl do chaty. Taky co tam? Tam žádný sníh není. Leda bych si ho tam postupně nanosil na tlapkách. Jenže to mi přišlo zbytečný. Jednak mi je stejně pokaždé panička očistila a jednak ten zbytek tál úplně stejně jako doma. Snad jen malounko pomalej. Byla tam totiž příjemná zima. Ostatní ale mé nadšení z nízké teploty nesdíleli a zatopili v kamnech. Každý den. Pořád dokola a dokola. Přes noc se vždycky teplota ustálila na příjemné skorovenkovní a už v poledne bylo zas teplo. Jen jedné z „adoptovaných-dočasných-paniček“ byla zima skoro pořád. Ode mě pravý opak.

Každý den jsme chodili nebo jezdili po okolí, a Bertík byl všude s náma. I v uhelným skladu. Paní se na nás sice dívala jak na úplné blázny, když jsme došli s krosnou, že chcem 40kg uhlí, ale to už jsme zvyklí, že se na nás dívá sem tam někdo divně. To se stává. Ať se dívá kdo chce jak chce, pro mě bylo důležitější, že mě tam pokousal ten pes. Paní se mi taky zdála divná, vůbec mu nenadávala. To kdybych si zkusil já, to by bylo jinak. Moje panička by to nepřešla jen obyčejným „běž domů“. To má někdo protekci… Na mě si beztak někdo jen tak nepříjde. Pořád mě můj kožíšek před zubisky ostatních chrání.

Sněžný pes YettiStrašně mě udivilo, že se v cizím domku chová slušně. Jako vychovaný pes. Zdání klame. Doma zákazy moc nezná, ale tam od prvního dne platilo, že nesmí na jednu z postelí. Deka na ní byla totiž dost světlá, tak jsem tam nechtěla nechat tlapkovitou spoušť. Kupodivu rozuměl a neskákal tam. Nebo na jediný výhružný pohled skočil zpátky na zem. Toto pravidlo porušil jen jednou. Nechali jsme ho totiž asi dvě hodiny v chaloupce samotného a vyrazili jsme se podívat na místní hrad. Nebo přesněji skorozříceninu. Po návratu byl Bertík sice hned u dveří a vítal nás a nadával, že musel být sám, ale na „zakázané posteli“ bylo krásně vyležené místečko a pokrčená deka. Stejně jsem za to nedostal. Nebyl jsem chycený při činu. A trestat jen tak, to nejde. To bych přece nepochopil, za co ten „výprask“ je… Já bych sice věděl, ale štěstí pro mě, že mě panička podcenila!

Dovolená byla fajn, ale řeknu vám, že mě to tam už nebavilo. Sníh byl sice pořád, i když pořád míň a míň, jenže se mi strašně stýskalo. Jak já se už těšil domů… Nakonec mě drželi na té chatě celý týden, jistě si dovedete představit mou radost, když jsme s batohem nastupovali do vlaku. A co teprv doma na nádraží. Obě zbývající paničky si pro mě dojely. Asi se jim po starým dobrým Bertíkovi taky stýskalo. To je dobře, že jsem nebyl jediný. Ještě by řekli, že su divnej. Takhle nemaj právo…