Úvod Základní údaje První den bez mamky Ze štěněčího života Ze života dospělého psa Moje první dovolená Fotogalerie (aneb co se nepoužilo jinde) Odkazy

 

ZE ŽIVOTA DOSPĚLÉHO PSA

Hmm, to slovo „dospělého“ mi v případě Berti vrtá hlavou. Jak se vlastně pozná takový dospělý pes? Záleží snad na věku? Nebo na tom, jak se chlupáč chová? Pokud se dospělost posuzuje podle chování, máme totiž pořád štěně. Sice jsme už slavili jeho desáté narozeniny, ale rozumu nepobral ani za tříměsíční hromádku chlupů. Hele, nepomlouvej. To by ses divila, jak jsem chytrej. Jenže to já ti prozradit nemůžu. Ale vám ostatním snad můžu věřit, že to paničkám nepovíte. Když se totiž chovám jak malý hloupý štěně, tak mi všechno projde. A taky není problém prosadit si svou. Ale kdyby doma věděli, že vím přesně, co se ode mě očekává, to bych si už neužil žádnou srandu. Všechno by bylo po jejich. Brrr, už jen při tom pomyšlení se mi ježí 2 756 chlupů na zádech... Fujtajbl! Vrr! Kňaf!

Je to dobrý, nezapoměli - můj oblíbený talířek se zlatým okrajem. Z toho chutná nejlíp.Připadá vám snad dospělý někdo, kdo si rád krátí dlouhou chvíli roznášením kostí po celém bytě? Už pár let nikoho nemůže překvapit, že má v posteli kost, kterou před 10 vteřinami vlastnoručně přesunul (potřetí během večera) do kuchyně. Váš problém, kdybyste mi ji pořád nebrali, ušetřili byste si spoustu času. Vždyť přece víte, že v nejhorším se ta kostička ocitne ve vašem pelíšku během noci. Potrava má přece taky právo na kus deky a na polštář!

Nebo jiný příklad – dokud byly Berťovi tři, čtyři měsíce, dalo se přežít, že rád předváděl svůj pronikavý hlas kdykoli ho napadlo. Třeba uprostřed noci. Bohatě stačilo, aby šel někdo po chodbě a Bertík už štěkal a říkal, že k nám nikdo cizí nesmí. I sousedi si tenkrát – poněkud naštvaně – řekli, že z toho vyroste. Jééé, jak se mýlili – a my taky. Náš chlupáč se totiž za celý svůj dlouhý život nenaučil porozumět slovům typu "Ticho!", "Přestaň!" nebo "To už snad stačilo!". To není pravda! Já vím přesně, co tím chtěl básník říct (řekl jsem to dobře nebo básník psal?). Ale pochop to, paničko, každý máme svou hlavu, nemůžu přece dělat všechno podle tebe. To by byl ale "psí život"! A krom toho, kdybych přestal „trénovat“ ňafkání, mohl bych přijít o hlas! Jak bych si pak s váma (a hlavně s chlupatýma slečinkama) povídal? My, pejskové, žádnou znakovou řeč pro němé nemáme. To by nás bolely tlapky. … Nene, štěkat mě neodnaučíte!

Za to, že ste mě umyli, se na vás nekouknu.Na zcela samostatnou kapitolu – možná dokonce na celou knížku – by mohly vystačit naše „mokré“ zážitky. Ale já to zkusím zkrátit, ať vás neodradím od čtení. Jakmile Bertík vycítí, že se bude koupat, začne vrčet a nechce k sobě nikoho pustit. Naštěstí jsme zatím ale pokaždé vyhráli my. Ale ta spoušť, co je pak v koupelně. Nebo v pokoji na postelích, kde má připravené spousty hader na sušení. Ještě že je při „sušícím procesu“ aspoň krásný pohled na to psisko. Pokaždé litujeme, že nemáme videokameru. To by za to stálo. Já si ji snad příště půjčím…

Když jsme ho vzali přes léto k rybníku, aby se vykoupal v přírodní vodě, po dlouhém váhání za námi vlezl. Předtím se nás ale usilovně snažil štěkáním přivolat ven. To byla zrada. Vždycky když něco řeknu, tak mě paničky poslechnou. Ovšem tenkrát by mě snad na břehu nechaly samotnýho celej den. Jsou hrozně nezodpovědný. Bezbrannýho pejska nechat tak dlouho o samotě. Co kdybych si něco udělal? Prostě mi nic jinýho než skočit do vody nezbylo. To byste nevěřili, jak odporně byla mokrá. A já po té, co jsme vylezli zas na suchoučkou travičku, taky. Úplně promáčený. Až na kosti. Jako bych běhal celý den venku v lijáku…

Pravda, tak zlobivý paničky zas nemám, v dešti chodíme jen na kratičké procházky. Vždycky je táhnu co nejdřív do postýlky. Teda – co to brblám. Do pelíšku táhnu sebe. Ale nebojte, do svýho ne. Nikdy mi totiž nejdou packy a bříško úplně vysušit, takže bych měl svý deky, svetry nebo jak se u nás říká „hagridy“ (podle Hagridova spratkového kožichu – viz knížky o Harry Potterovi) špinavé a vlhké. To se radši suším v pelechu cizím.

Postýlka měla být širší, takhle se ke mě už nevejdeš.Ano, ano. Jak Bertíček říká - do svýho pelíšku nejde. Kéž by to platilo pouze po "mokrém venčení"! To by bylo fajn. Náš pejsek je ovšem docela společenský. Pokud dostatečně rychle zaznamená, že se všichni chystáme zalehnout a jít spát, nachystá se, tváří se nenápadně a ... Hup!!! Můj pelíšek! Ten já nedám! Paničko, a to ty nevidíš, že na zemi je ještě místo? Tam se vejdeš! Co já? Já su malinkej, já bych se tam mohl ztratit. Nebo ještě hůř - někdo by mě moh zašlápnout. A to by bolelo... Ne ne, já zůstanu nahoře! Občas se snažíme usmlouvat kousek místa v posteli, dva se tam přece vejdou snadno. Berťa moc nevyrostl. Jenže - ouha! V ten moment se Bertík natáhne (netuším jak to dělá), že hned vydá za psy dva. A postel je plně obsazená... Jojojo, na to já su machr! Těžko byste hledali konkurenci! Mě se nikdo rovnat nemůže! Ani přerostlí pesani.

Dobrou noc, paničko!Jakmile se podrobíme chlupatému násilí a usteleme si na zemi, psisko skočí na zem a chechtá se. Řeknete si, tak, už dá pokoj, zase přehodíte polštář a peřinu na postel... a hup! Su tam zas. To je ale švanda! Přál bych vám aspoň jednou být v takový moment u nás. Kupodivu se mi ani moc nenadává, spíš se ta panička, která má štěstí a leží bezpečně v postýlce mocmoc směje... A tak pořád dokola... Spát se přece v noci nemusí, stěhování peřin je zábavnější!

Taky není na škodu mít dlouhosrstého psa, který vysloveně nesnáší česání. Kdyby pokaždé nevyfasoval vodítko, určitě by zalezl za křeslo. To známe, to už tu párkrát bylo. Když ono to tahá a navíc se musím koukat, jak na stolku přibývá hromádka – pozděj hromada až hromadisko – mých milounkých, jemňounkých, barevňounkých, lechtavých chloupků. Navíc si ze mě dělaj srandu a povídaj něco o malým štěněti. Jako by chlupy zchumlané do kuličky mohly nahradit štěně. Já bych jedno chtěl. Byla by zábava! Když jsou všichni pryč, nemusel bych být sám. Pořád bych si měl s kým hrát.

Jen by mě nesmělo štěně kousat, jako Šotek. To bylo mrně, které prostřední panička dovedla od kohosi známýho. Že ho budem pár dní hlídat. Hlídání – to je moje! A navíc, musel jsem mu toho tolik říct! Jaký to je – žít s lidmi. Jaký je to vyrůstat. Že si musí dávat bacha, aby někdy náhodou neposlechl, protože oni (páníci) to pak vyžadují pokaždé. A další a další věci. Jenže s Šotkem už druhý den přestala být řeč. Normálně, představte si, že on si myslel, že u nás už bude natrvalo, a začal se tam zabydlovat.

Rochnit se ve sněhu - to je moje!A hlavně si začal vydobývat silnou pozici ve smečce. Au au, on mě kousl. To to bolelo. Jako každý štěně měl totiž místo zoubků ostré jehličky. Auuuuuuuuuuuuuuu. to jsem si oddych, když zmizel ke svýmu páníkovi!

Ještě něco si určitě nesmím nechat pro sebe – Bertíkovu největší radůstku. Tou je docela obyčejný sníh. Pokaždé, kdy ho napadne třeba jen dvou-třímilimetrová vrstvička, dělá venku ze sebe kašpara. Snaži se do sněhu celý schovat – probořit se do závěje jako správný saňový psík. Vůbec mu nevadí, že sníh se pod ním nemá kam bořit. Prostě tam je a basta! Bude se válet a převalovat a žádná diskuze! No a když ho napadne dostatek, to se radost a „šílenství“ ještě násobí. Už aby zas byl venku sníh! Letošní zimu jsem si ho moc neužil…! Zato na mé jediné pořádné dovolené…!