Archiv zpráv a událostí

Vzdělává se na dvou fakultách, učí, programuje, organizuje sport a posouvá přístupnost tam, kde to dává smysl. Dosažené úspěchy pro Ester Milostnou nejsou pouhé položky do životopisu, ale způsob, jak otevřít dveře dalším. V rozhovoru s nadsázkou popisuje svoje každodenní trable i radosti a inspiruje tak další generaci studujících, kteří hledají budoucnost bez bariér.

Proč sis vybrala právě studium informatiky na naší fakultě?

Informatika mě zaujala velmi brzy. Měla jsem štěstí na dobrou učitelku už na základce. Díky ní jsme programovali, ještě když všichni dělali Excel. Konkrétně pro FI jsem se rozhodla během Letní školy IT pro dívky organizované Czechitas. Viděla jsem, že informatika není jen „mlácení“ do klávesnice, ale souvisejí s ní i šifry, logické hry a další aktivity. Vyhovoval mi zdejší mindset, že důležité je mít přesah do praxe a být někde užitečný. Motivovalo mě i setkání s Barčou (Barborou Bühnovou, bývalou proděkankou pro vnější vztahy a spolupráci s partnery - pozn. autorky), která se mnou už tehdy jednala jako rovná s rovnou.

Naši uchazeči často řeší matematiku. Jak jsi na tom s matematikou ty? A jak vnímáš důležitost jejího pochopení pro úspěšné studium informatiky?

S matematikou jsem byla většinou spíš kamarád, protože nevyžaduje moc učení z paměti, ale spíše pochopení základních principů a schopnost jejich aplikace v praxi. To si také myslím, že je ten obecný studijní předpoklad, který s informatikou sdílí, ale bez rychlého počítání z hlavy, derivací a matic jsem se určitě obešla. Určitě se určitě hodí základy formální matematiky, na těch se v prváku celkem vyhazuje, a má to ve výsledku k programování asi nejblíž.

Absolvovala jsi bakalářský program Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě v kombinaci s Informatikou na Fakultě informatiky. Jak bys našim uchazečům popsala rozdíl mezi těmito programy?

Největší rozdíl jsem viděla v rozložení zátěže během semestru. Zatímco na Fildě se termíny odevzdání úkolů a zkoušek koncentrovaly ke konci semestru, na informatice musel člověk odevzdávat úkoly a psát testíky celkem pravidelně. Na druhou stranu mně třeba deadliny pomáhají se donutit učit průběžně. Na FI se pak také často setkáte s takzvanými cviky, tedy hodinami, kde se na přednášce probrané věci prakticky zkouší. To je většinou povinné a nezřídka propojené právě s tím průběžným hodnocením. Přednášky na FI povinné spíše nebývají, zatímco na FF se docházka kontroluje častěji. 

Co se týče celkové náročnosti, byly na tom programy celkem podobně. Zajímavý rozdíl byl ale u státnic: na FI nám byla vylosována dvě témata a komise ke každému dala otázku, na kterou se odpovídalo bez přípravy, zatímco na FF jsme si losovali předem jeden tematicky okruh a měli potítko jako u maturity, ale o to více se očekávalo jít do hloubky. 

Proč ses rozhodla oba programy zkombinovat?

Koncem gymplu jsem začala tíhnout ke vzdělávání a technologiím, ale nebyla jsem s to se rozhodnout, jestli chci raději učit o technologiích, nebo vytvářet a používat technologie k učení. Kombinace oborů mi otevřela dveře k obojímu.

Uvažovala jsem původně i nad jinými obory, ale většinou mi v nich něco chybělo, nebo přebývalo. Zároveň jsem si všimla, že na pracovním trhu je v poslední době zájem o jakési hraniční pozice propojující zákazníky s IT odborníky.  

Nyní pokračuješ ve studiu navazujícího magisterského programu Učitelství informatiky pro střední školy na FI MU, chtěla by ses v budoucnu věnovat vzdělávání? 

Vzdělávání bych se věnovat chtěla, jen nemám jasné preference, na jaké úrovni. V rámci praxí jsem se minulý rok vrátila na náš gympl. Teď už tam mám i smlouvu a „vlastní“ žáky. Ráda bych si je odchovala až do konce. Zároveň už od gymnázia doučuji matematiku. S některými žáky jsem prošla více ročníků a musím říct, že člověku prostě přilnou k srdci a procházet tím vývojem s nimi je zajímavé a svým způsobem naplňující. Teď jsem tedy motivovaná studium dokončit a zabojovat o pokračování s přidělenými skupinkami. 

Co podle tebe chybí ve výuce informatiky na středních školách?

Učím středoškoláky i mladší žáky na víceletém gymnáziu a z tohoto srovnání mi přijde, že těm starším nejvíc chybí motivace, protože přichází ze základních škol s tím, že se v informatice nic nedělalo, nebo že se dělaly jen otravné věci. Sami přitom digitální technologie používají už roky a mají jasnější představu o tom, co počítače umí a co jim v životě k něčemu bude. Ty mladší jde ještě něčím ohromit nebo nalákat na to, že se jim to bude hodit. 

Od narození se potýkáš se svalovou atrofií. Nyní se pohybuješ na elektrickém vozíku. Jak jsou na tom školy s inkluzí v případech, jako je ten tvůj?

Když jsem byla malá, tak ještě inkluze ani asistence nebyla. Takže jsem se musela opravdu probojovat na normální školu. Většina dětí s hendikepem šla do škol ústavních. Je to pro vás jednodušší, máte tam zázemí, asistenci, rehabilitace, všechno. V mé generaci se to lámalo, takže ti, co budou ze středních škol vycházet teď už hledají nastartovaný systém. 

Jsi držitelkou Ceny Werenera von Siemense za překonání překážek při studiu. V rozhovorech pro Filozofickou fakultu nebo web vozejkov.cz jsi následně trochu litovala, zda získané ocenění nezdůraznilo tvoji schopnost zdolávat fyzické bariéry na úkor tvých úspěchů a projektů. Co z vlastních aktivit bys ráda vyzdvihla? Na co jsi nejvíce hrdá?

Když jsem do projektu vstupovala, představovala jsem si, že jde o čistě akademickou soutěž a že kategorie hendikepovaných bude podobná kategoriím pro ženy. Tedy dodat prostor, ale posuzovat hlavně výkon. Neříkám, že jsem školní premiant, ale studium dvojoboru v negarantované kombinaci, nadprůměrný počet kreditů, dva semestry japonštiny, bakalářka s délkou i odborností na úrovni magisterky a zapojení do dobrovolných projektů, vč. založení a předsednictví sportovního klubu, tvorby appky pro muzeum, workshop na katedře — to jsou věci, za které uznání přijímám.

Na slavnostním vyhlášení se ale mluvilo jen o tom, že překonávám překážky a zvládám studovat. S dostupnou podporou to zvládne leckdo, a podle mě je třeba rozlišit, kdo využije podporu jen ke kompenzaci a dosažení inkluzivních práv a kdo dělá věci nad rámec běžné studentské aktivity a vrátí tak společnosti tu péči.

Když se na chvíli vrátíme k těm fyzickým bariérám – považuješ prostředí Masarykovy univerzity za odpovídající tvým potřebám?

Nemohu úplně hodnotit celou MUNI, nejvíce zkušeností mám s Filosofickou fakultou, Fakultou informatiky a teď také s Přírodovědou, kde se odehrává většina mých předmětů. Hlavní areál FF je pro vozíčkáře vstřícný velmi, je tu ale spousta dalších budov, kde už je ten přístup složitější: obcházení jinými cestami, učebny bez přístupného stolu, a dokonce některé budovy zcela nepřístupné. FI má tu výhodu, že není rozsáhlá, takže stačí, když funguje alespoň jeden výtah. I s těmi je to ale někdy veselé: například za knihovnou jsou dva, ale jen jeden jede k bufetu. Mají ale dvě tlačítka, tak by člověk čekal, že jedním přivolám jeden a druhým druhý. Bohužel tak to není, a když chci na kafe, tak někdy musím ten jeden poslat do pátého patra, aby mi přijel ten druhý. A kafe kvůli tomu stejně nestihnu. Je to spíš pro zasmání, ale fakt to není uživatelsky vyřešené.

Problémem zůstávají bezbariérové toalety — někde jsou moc malé, jinde zaskládané od uklízečky, s rozbitými madly nebo úplně mimo provoz. S tím vším jsme si ale zatím poradili; většinou stačí nahlásit problém a počkat, až to někdo napraví. 

Moje největší zklamání je spojeno s aulou na Právnické fakultě, kde se konají imatrikulace a promoce. Bohužel zde není dořešen přístup s elektrickým vozíkem. Sledovat spolužáky předvádějící se publiku a dělající si společné fotky zpoza varhan mi přijde ponižující.

Stojí-li uchazeč se specifickými nároky – ať už fyzickým, smyslovým postižením nebo jinými obtížemi – před rozhodnutím zapsat se na Masarykovu univerzitu, jaká pomoc je mu dle tvých zkušeností k dispozici a na koho se může obrátit? 

Řekla bych, že podpora studentů se specifickými potřebami na MUNI je opravdu kvalitní a komplexní. Už před podáním přihlášky lze domluvit konzultaci ve středisku Teiresiás a poradit se o přístupnosti, nárocích a dostupných formách podpory. Pokud se o to postaráte včas, je možné podporu využít už při přijímacím řízení. Po přijetí lze podle potřeb nastavit individuální vzdělávací plán nebo zažádat o přiznání konkrétních nároků, například přepisovatele, asistenta, úpravu studijních materiálů či delší čas při testech.

V budově Teiresiásu jsou upravené počítačové učebny pro samostudium i možnost individuálního vyučování. Zaměstnanci střediska pomohou i v praktických situacích, když nevíte, zda je učebna přístupná, nebo je potřeba řešit opravu výtahu. Co se týče výuky, většinu úprav si domlouvám přímo s vyučujícími a spolužáky; poskytnutí záznamu z výuky nebo úprava aktivit zatím nebyl problém.

Je něco, co ti v tuto chvíli ve službách chybí a kde by univerzita mohla hrát roli?

Trochu mě mrzelo, že nevyšel nápad s Erasmem. Najít školu, která má smlouvu pro můj obor, je bezbariérová, neleží daleko (kvůli nutnosti docházet na lékařské kontroly a co dva měsíce vyzvedávat speciální léky) a mohla by na tu dobu přijmout na studium i mého partnera, který by se o mě mohl starat, aniž by sám musel přerušit studium… to vše bylo příliš složité. Snaha byla, dokonce jsme už byli ve spojení s univerzitou ve Vídni, která by většinu požadavků splňovala, ale bohužel se to nepodařilo dotáhnout smluvně. Nakonec mi alespoň vyšel „miniEsrasmus“, týdenní letní škola latiny.

A také mě upřímně nedávno překvapilo zjištění, že kdybych si zařizovala koleje, musela bych si kvůli potřebě nepřetržité asistence platit plnou cenu druhé osoby za ubytování. Tohle už je možná lokálnější a řešitelnější, ale kdyby byl poplatek srovnatelný např. s přistýlkou v hotelu, mohlo by to přilákat i studenty s těžším postižením. Co vím, tak právě tito lidé pak studium v cizím městě vzdají, nebo volí dálkové, ale upřímně to není ono. Pak je to jen studium, ale už ne studentský život.

V roce 2021 jsi založila první brněnský tým florbalu na elektrických vozících Rolling Lions Brno. Záhy jsi aktivitu nabídla i Masarykově univerzitě v rámci celouniverzitního sportu, jako variantu tělocviku pro studenty na vozíku. Jak se tomuto projektu aktuálně vede?

Florbal je vhodný i pro osoby s nejtěžším pohybovým postižením, stačí ovládat elektrický vozík, a to třeba i jen jedním prstem. Právě tito lidé v poslední době získávají možnost studovat na běžných školách a mohli by nám na MUNI začít přicházet. Proto by bylo fajn mít pro ně jinou možnost než „prominutí TV“. Aby se předmět udržel, bylo nejprve třeba jej aktivovat tím, že bude mít nějakého aktivního studenta. Tak jsem se tam zapsala přes celoživotní vzdělávání. A teď čekáme, jestli další studující přijdou a budou mít zájem.

Klubu jako takovému se teď vede určitě lépe než právě v době, kdy jsme spolupráci navazovali. Máme stabilního trenéra a 3 asistentky, které se o hráče na trénincích i turnajích starají. Navýšili jsme také počet tréninkových hodin. Klub jsem zakládala, a i když se stále snažím držet na pozici aktivního hráče, mnohem více mě zaměstnává funkce předsedy a administrativně-organizační povinnosti s tím spojené. Tento projekt je trochu jako moje dítě, se kterým jsme snad právě přečkali první období vzdoru, a já jsem zvědavá, jak poroste dál. 

Co ti v současnosti dělá největší radost?

Musím přiznat, že tento semestr to s těmi koníčky pokulhává, protože mi hodně času zabírá práce na diplomce a praxe. Co se tedy odpočinku týče, vyhledávám teď spíše jednorázové aktivity – tu si zajít na srazík katedry, tu pracovní večírek, tu turnaj, výstava, divadlo, Animefest… A bohatě to pak vždy také doženu o prázdninách, kdy projedu kus republiky a poslední roky i trochu okolní státy. Třeba toto léto jsem byla doma jen asi týden.

Ředitel střediska Teiresiás, Petr Peňáz, o tobě v medailonku k ceně Werenera von Siemense řekl: „Já pokládám Ester za naprosto výjimečnou, inspirativní osobnost, která na dvě fakulty Masarykovy univerzity přináší tu svoji energii, své nadšení a nápady a svou vůli překonávat překážky s humorem, s nadhledem a s manažerským odhodláním, které mě naprosto fascinuje. Pro mě je to člověk, který přináší svým spolužákům i svým vyučujícím především inspiraci.“ Kdo je tvojí inspirací?

Asi nemám konkrétní vzory, vzhledem k tomu, že generace vozíčkářů přede mnou neměly takové možnosti. Spíš se snažím vyhnout škatulkování a hledám cesty, jak se vlastně dostat mezi normální lidi. Nechci si třeba vybírat práci jenom proto, že je myšlená pro vozíčkáře, nebo naopak vybrat něco nereálného a pak nutit společnost, aby mi to prostě uzpůsobila. Chci dosáhnout toho, co mi přijde reálné v rámci možností, ale ne úplně tou vyšlapanou cestou. Pokud se člověk chce posunout a poznat zajímavé lidi, setrváním ve své bublině se toho nedočká.

Děkuji za rozhovor a přeji ti úspěch do dalšího studia i aktivit.

Autorka: Marta Vrlová, Oddělení vnějších vztahů a spolupráce s partnery FI MU

Foto: archiv Ester Milostné, Siemens Česká republika a Česká federace Powerchair Hockey