Bydlíš na koleji? Pánbůh s tebou!


Každý z nás má své stálé či přechodné bydliště, kde na něj čeká postel, v bohatších rodinách i peřina s polštářem. Například kolega Kubát, aby netrpěl depresemi, že je z chudé jihomoravské vísky, si každoročně přináší s sebou na kolej svou vlastní duchnu, aby se pak mohl před ostatními vytahovat, že on má peřiny dvě, a každý večer si hází kovovou desetikorunou, pod kterou si schová pravou nohu a pod kterou levou, na rozdíl od těch, co o svou jedinou přikrývku přišli někde v prů běhu stávky a na noc se teď přikrývají deseti otevřenými sešity z analýzy.

Její stavbě už dávno prošla garanční lhůta, a tak se podle toho chová. Některá okna nejdou zavřít, jiná i po zavření zůstávají stále otevřená. Zbylá okna jsou uměle udržována v zavřeném stavu dlouhými hřeby. Ústřední topení je na tom obdobně. Aby nezarezly roury, je teplo dodáváno trvale, takže pokoje se značně liší průměrnou teplotou podle počtu nezavřených oken a polohy uraženého kohoutu.

Ale jinak ostatní zařízení je zcela uzpůsobeno matfyzákům. Dveře jsou označeny štítky "TAM" a "SEM", aby byl minimalizován počet neúspěšných pokusů při jejich používání. Hlavním dveřím dominuje nápis: "Nenechal jsi klíč v zámku?" a jednoduchý nákres s vysvětlením, co je to zámek. Na záchodě najdete poučení: "Pokud tu nejsi omylem, nezapomeň spláchnout!" a ledničku zdobí: "Vstupujte jednotlivě."

Kromě matfyzáků žijí na koleji i jiná zvířátka. Sice nejsou pěstována plánovitě jako třeba na koleji přírodovědců, zato je s nimi větší sranda. K životu na koleji patří pravidelné hony. Podnikaví studenti prodávají i lovecké soupravy: 2 pastičky na myši, 15 molových kuliček, prášek na mravence, láhev na šváby, kapesní lupu, píšťalku na svolávání poplachu a pět centimetrů krejčovského metru na měření úlovků.

Hromadné akce jsou pod vedením zkušených lovců, kteří jsou obeznámeni se zvyky lovné zvěře a mají vynikající výsledky.

Předávání pokojů bývá každoročním vyvrcholením sezóny, neboli zlatým hřebem zdejšího pobytu. Pověřený pracovník pečlivě prošmejdí celou buňku, a to by v tom byl čert, aby se nenašlo něco, na čem by se dalo inkasovat. Nezkušení prváci naletí téměř na každou ptákovinu.
"Tady je otlučený dřez!"
"To máme zapsané! Tady, otlučený dřez."
"No dobrá, co by tak ještě... á tady, odřený stůl!"
"Taky máme!"
"A co fleky na zdi? Ty nemáte zapsaný!"
"Ale ty jsme přece nemohli udělat, to vzniklo při malování!"
"Já vám to věřím, ale nemáte to zapsaný. Celá místnost stojí vymalovat 350 korun, zeď... kolik máte?"
"Málo!"
"Máte 150?"
"Jenom stovku!"
"Tak za sto!"
A nezkušený prvák vydražil stejnou zeď, za kterou se platilo i před rokem, dvěma... atd.
Kdežto kolega Smejkal ví, co napsat: "Fleky na zdi!"
"Počkejte, jaký fleky?"
"No tady všechny! Já to psal preventivně!"
"Jo tak preventivně! Ale támhleten flek tady určitě nebyl!"
"Ale byl, já jsem ho teď neviděl!" a i kolega Smejkal má problémy.

Studenti se do svých pokojů dopravují většinou výtahy. Pro dvacet čtyři pokojů mají k dispozici čtyři výtahy rozmístěné po patře tak, aby se nedaly přivolat všechny najednou. Ale skutečnost je jiná. Student zamkne pokoj, oběhne celé patro, pro jistotu namačká všechna tlačítka a systematicky výtahy obíhá. Takto to udělá každý. Cesta výtahem je ještě náročnější. Výtah jen popojíždí a stále zavírá a otvírá dveře. Takže sklerotický matfyzák půlku svého studia stráví ve výtahu.

Mezi nimi má zvláštní postavení tzv. rychlovýtah. Ten staví jen v patrech od desítky nahoru, ale poněkud zvláštním způsobem. Občas se stane, že když vystupuje první, zarazí se ve dveřích s výrazem, jako by nastoupil do špatného vlaku, odplivne si, utrousí: "Zase přejel!" a zhnusen zamíří ke schodišti. Ostatní osazenstvo výtahu se vykloní ven, poulí oči na číslo podlaží a s odporem odfrkává. Pak se ozve souběžné dutě znějící pleskání, to jak se všichni v těsném sledu za sebou u hodí do čela. Potom se nahrnou k tlačítkům a během několika sekund svítí celý sloupec. Do toho a do zvuku zavírajících se dveří vykřikne ten, co chtěl jet jen o patro výš: "Počkejte, já jsem měl vystoupit!"

Ale ne vždycky výtahy jezdí. Málokdy se stane, že jezdí všechny. Kdežto opačný stav je poměrně častý. Už jenom pomyšlení na takovou situaci nahání hrůzu a kdo ví, co ještě. To se pak jindy osiřelá schodiště stávají hlavní dopravní tepnou. Severní schodiště bývá zpravidla určeno na sestup. Tam vládne optimistická nálada. Sestupující ještě nevědí, že se budou stejnou cestou zanedlouho vracet pro tramvajenku, pak pro sešit a k polednímu ještě pro lístek na oběd. Zato uživatelé jižního schodiště to už vědí, těžce oddychují a není jim příliš do řeči.

Další oblastí matfyzáckého života je telefonování. Každý matfyzák pozná telefon a umí ho používat. Po každé přednášce se vytvoří před přístrojem obrovská fronta a všichni si chtějí, naddrženi dlouhou abstinencí, vychutnat slasti této nádherné činnosti, která je skoro všude dostupná a jen za korunu.

Ve frontě si navzájem vyměňují zkušenosti ze svých hovorů a krátí si tak dlouhou chvíli ve frontě. Taková fronta by mohla leckoho odradit, ale postupuje celkem rychle. Nejen proto, že někteří stojící, kteří si nedostatečně opakovali účel stání, zapomenou, co tu chtěli, a odcházejí, ale studenti si často chodí jen ohmatat sluchátko nebo si zatočit číselníkem a pak nadšeni poslouchají, jak vrčí. Častěji se odváží i sluchátko sejmout a plni napětí si ho opatrně přiloží k uc hu a potom s blaženým úsměvem dychtivě naslouchají přerušovanému tónu. To však jsou jen ti, kteří už protelefonovali své měsíční kapesné. Existují i takoví náruživci, kteří se vzdávají i jídla v menze ve prospěch telefonování.

Kolejáci celé hodiny prosedí u telefonu a navzájem se obšťastňují hovory. Telefony jsou nevhodně umístěny v úzké chodbě k záchodu vedle umyvadla, takže všichni čtyři obyvatelé buňky se tísní kolem, navzájem si berou sluchátko a plácají se přes ruce. Někdy vytáčejí čísla nazdařbůh a plni očekávání se snaží co nejvíce zaslechnout z druhého konce. Červeně mají označena v telefonním seznamu čísla kolejní rady, vrátnice, menzy a pokojů studentů pedagogiky, kteří jsou př ízemní lidé, nesnáší telefonování, sprostě nadávají a tudíž vytáčení těchto čísel jen kazí náladu.

Zato zavolat na matfyzácký pokoj je požitek. Volaný nechá přístroj chvíli vyzvánět, aby ve volajícím vystupňoval napětí, pak pomalu sluchátko zvedne a přívětivým hlasem praví: "Haló?" Na to volající čeká. Už nevydrží napětí, rychle si přehodí sluchátko ke druhému uchu, nedoslýchaví zastrčí naslouchátko do druhého ucha, a nervózně si několikrát poposadí brýle; studenti bez brýlí aspoň nervózně zaťukají slepeckou holí. A pozdrav opětuje: "Haló!" Následuje krátká pauza, kdy volaj ící i volaný prožívají navázaný kontakt. Pak svorně zafuní a oba s uspokojením sluchátko položí.

Dříve býval telefon i v každém výtahu. To studenti neztráceli čas a telefonovali i cestou výtahem. Většinou první telefonoval a ostatní oddaně naslouchali. Mnohdy byl hovor tak napínavý, že telefonující odmítal vystoupit, zastavil výtah a pokračoval v hovoru. Takže výtahové telefony podléhyly značnému opotřebení. Prohmatané sluchátko, utočený číselník... No prostě závada na závadu. Jenomže studenti pak odmítali výtahy s nefungujícími telefony jezdit, opovržlivě obcházeli prá zdný výtah a s touhou v očích hleděli k přecpaným výtahům s telefony v neustálém chodu.

Jediná místnost, kde matfyzák netrpí netrpělivostí a stihomamem je počítačová laboratoř. Ba naopak, najít zde volné místo je umění. Většinou tu však ani nebývá fronta, protože tento fakt je všeobecně znám.

Když někdo přijde, plaše se rozhlédne a náhle vzkřikne: "Nebude někdo končit?" Naivně čeká, že někdo vyskočí a pustí ho na své místo, protože tu seděl už moc dlouho; všichni ho akorát stihnou výsměšnými pohledy, a tak nejdříve projde kolem počítačů a snaží se poznat známé tváře. Ale i to není zas tak jednoduché, protože mnozí už tu sedí několik dní a stále se nemají k odchodu. Pozdraví se tedy aspoň s Tydlitatem, pochválí Žídkovi plnovous, zeptá se Kobylky na zdraví, ale to už neměl dělat, protože Kobylka ho nyní nepustí, dokud mu dopodrobna nevylíčí, co všechno za dobu své dnešní přítomnosti stihl vykonat. Proti své vůli se dotyčný dozví, kolikrát Kobylka zablokoval počítačovou síť, jak se mu to pokaždé povedlo a aby o nic nepřišel, že mu to ukáže. Dotyčný se brání, že to není třeba. Kobylka po delším přemlouvání upouští od tohoto záměru a náhradou nabízí lepší zábavu: v nekonečném cyklu Žídkovi posílat sítí neslušné zprávy. To dotyčného úplně od radí, znovu se pozdraví s Tydlitatem a odchází.


Další díl
Zpět k obsahu


Jinam: