Výroková a predikátová logika


Další zajímavou osobností je Petr Štěpánek. Jeho přítomnost se většinou nikde neutají. Dokonce i učebna, ve které přednášel, se dá jednoduše poznat i několik dní poté. Hned druhou přednášku se i před námi ukázal v celé své kráse. Teď asi čekáte, co před námi ukázal. Nic příkladného.

Už při vstupu do budovy nás přes nos praštil těžký štiplavý dým, který stále houstl a houstl, že na schodišti jsme ztěží rozeznávali schody. Až ve druhém patře jsme dohnali Štěpánka, který přikryt černou kšiltovkou vypouštěl koutkem smradlavá oblaka a pomalu se šinul vzhůru. Zavřeli jsme se do třídy, aby na nás kouř nemohl, ale za chvíli vešel Štěpánek, postavil se k tabuli, vydechl, a když zas bylo vidět, pronesl svým tichým chraptivým hlasem: "V budově školy je zakázáno kouřit. Já to vím, ale mám nepřekonatelné nutkání. Takže komu z vás sedících v první lavici vadí kouř, sedněte si prosím dozadu." A začal přednášet.

Chvílemi mu nebylo ani rozumět, to když se zrovna nenamáhal vyndat doutník z úst, kromě toho, že se optické vlastnosti vzduchu stále měnily k horšímu.

Když zpopelnil i brčko doutníku, všichni jsme si oddechli. Dokonce i soused, který už asi čtvrt hodiny nepsal, jen vydával příšerné dávivé zvuky a ve smrtelných křečích se zalamoval na židli a v pravidelných intervalech mlátil čelem do stolu, takže nebyl slyšet výklad. Z okolí se ozýval nervózní sykot, ten však nepomáhal, protože soused dál štípal stůl. Tak i on náhle přestal a šťasten se sesul na podlahu. Ale Štěpánek dlouho neotálel, vytáhl stříbrný zapalovač, nový doutník, c hvíli ho nahříval a pak vše začalo znovu.

Na konci přednášky zrakově slabší jedinci nedohlédli ani do sešitu (krátkozrací odhazovali brýle s komentářem, že darmo visí na nose), jen jsme slyšeli, jak Štěpánek poděkoval za pozornost a jak vrzly dveře.

"To se mu to chodí, když je na to zvyklej!", ozvalo se zleva a vzápětí nato dotyčný převrhl stůl. "Počkejte, otevřeme okno!", řekl jiný hlas a skutečně bylo slyšet, jak otvírá okno. "Radši dvě!", promluvil někdo dva metry ode mne, ale nejspíš už ho otevřít nestihl, protože nejdříve zakopl o židli a pak mi zmizel z dohledu za doprovodu řinčení skla. Od té chvíle se nikdo neodvážil ani pohnout. Ve všech směrech jsme tušili něco nebezpečného. A kromě toho se ze vše ch stran ozývalo těžké kašlání a co chvíli cosi plesklo o podlahu, takže jsme se nemohli ani navzájem dorozumět. Konečně jsem nahmatal zeď a plazil se ke dveřím, zde se už vytvořil řetěz a studenti spojenými silami překonávali příkré schodiště ke dveřím.

Více než logice jsme se některé hodiny věnovali historii. Jednu přednášku věnoval Němcům. Vyprávěl nám o jejich nátuře. Začal od lesa: Ve Francii v dávných dobách, kdy se ještě psalo inkoustem a na každé lavici byl kalamář a husí brk, aby studenti měli čím psát, přednášel na univerzitě stařičký profesor, který se stále pletl, až jednomu studentovi došla trpělivost, vstal a hodil po něm kalamář. Netrefil ho, inkoust se roztekl po tabuli a chudák profesor se zhroutil. Ovšem ve Vídni to došlo mnohem dál. V podobné situaci student vystoupil do uličky, vytáhl revolver a tentokrát se trefil.

Jiný příklad: V době renesance se Němci, nikdo neví, co je to popadlo, začali cítit předurčeni k tomu, aby pokračovali v odkazu antiky. Rekonstruovali latinu, takže latina, která se dnes používá, je vlastně dílem německých osvícenců. Jenomže problém byl s výslovností, ta se ani nemohla dochovat. Ale oni se i s tím vypořádali, takže nynější latinská výslovnost pochází z Německa. Dále Štěpánek pokračoval už v současnosti. Jeho tchán profesor medicíny měl jet na sympózium do Itálie, k olébky latiny, a tak si začátek svého projevu připravil v latině. Ale co se nestalo, místo potlesku sklidil akorát smích a ještě si ho italští kolegové dobírali, že proč tak šišlá?

Jiná přednáška byla věnována sendvičům. Prý mu jakási mezinárodní společnost se sídlem v Dánsku pro pomoc rozvojovým zemím nabídla pro několik studentů pobyt spojený s výukou v některých oblastech. Ale pak z toho vyplynulo, že byl projekt zamýšlen pro africké země a program obsahuje dánské účetnictví a podobné věci. Slušně tedy nabídku odmítl, ale byl mu nabídnut jiný, už lákavější program. Ale abych nepředbíhal. Štěpánek přišel do třídy, vyndal doutník z úst a pr avil:

"Ví někdo, co je to sendvičový semestr?"

Dlouho se nic nedělo, a tak se ptal dál: "Ví někdo, co je to sendvič? ...tady už to slyším... Prosím vás, sendvič vypadá takhle:" a na tabuli nakreslil půdorys, bokorys a řez sendvičem: "Todle je chleba, todle sýr a tady je zase chleba. Ví někdo, jak vzniknul sendvič? Ne, za to Edison nemůže, prosím vás, to byl v Anglii lord Sandvich a ten propadl hře v bridž. Ví někdo, co je to bridž? ...

Tak ten lord Sandvich nutil své služebnictvo, aby s ním celý den hrálo bridž. Samozřejmě, že hráči museli někdy jíst. Ale že lord nechtěl kvůli tomu hru přerušovat, nechával jídlo podávat při hře. Kdo však hraje karty, ví, že se nesmí zamastit, ani jinak zašpinit. A tak lord nechával všechno jídlo balit do chlebů.

No a podobně vypadá i sendvičový semestr. Trochu teorie, pak praxe a zase trochu teorie."

Smazal popisy chlebů a sýru a nahradil je teorií a praxí a pomalu přešel k výše zmíněnému telefonátu.


Další díl
Zpět k obsahu


Jinam: