Zkusíme zkoušku


Všechny vnější výše zmíněné odlišnosti (v odborném jazyce se ujal termín mišuge) mají hlubší opodstatnění. Málokdo ví, že matfyzák - odborně Homo Sapiens Matfyzákis se od normálního člověka - Homo Sapiens Sapiens v lecčems liší. Pokusy v genetickém ústavu v Jaslovských Bohunicích, nositele vyznamenání Zásluhy o výstavbu a Řádu práce, bylo prokázáno, že matfyzák je po Pythecantropovi druhou slepou vývojovou větví. To je dáno sadou jeho chromozómů. Na rozdíl od člověka, který má chromozómy X a Y, má matfyzák X a Z, takže tím je způsobena jeho sterilita a je tak odsouzen k postupné degeneraci. Druhou odlišnost ve stavbě najdeme v paměti. Postupným vývojem došlo k tomu, že paměť matfyzáka funguje stejně jako paměť počítače - skládá se ze dvou částí: Paměť ROM, paměť stálá, do které se nedá zapisovat. Zde má matfyzák uloženu základní sadu znaků, výrobní číslo, tedy rodné číslo, 8192 základních slov rodného jazyka a všechna pravidla pro výpočet diferenciálních rovnic. Zbytek tvoří paměť RAM, jejíž obsah je u počítačů pravidelně obnovován, tzv. refresh. Bohužel následkem úplné izolovanosti v prvobytně pospolné společnosti a špatným hlediskem přirozeného výběru (matfyzáci se orientovali spíše na matematicky nadané, než na silné a zdravé jedince) došlo k postupné degeneraci a poruchám výše zmíněného refreshe. Po rozpuštění prvobytně pospolné společnosti se začaly projevovat následky. Novopečení otrokáři si nedokázali zapamatovat své otroky a otroci, kteří byli vydraženi v rozbíhající se privatizaci, ztráceli přehled o svých majitelích. Ale tím postup degenerace nebyl zcela u konce. Období feudalismu ještě více prohloubilo patologické změny v činnosti paměti, takže u současného matfyzáka v rozvinuté, popř. rozvojové kapitalistické vlasti se vlivem neúplného refreshe obsah paměti RAM po dvou dnech takřka úplně ztrácí.

Teď když toto víme, dokážeme si vysvětlit spoustu předtím přinejmenším záhadných věcí. Celkem nikoho vzásadě nepřekvapilo, že matfyzáci s přehledem dokáží řesit složité diferenciální rovnice, aniž by je to předtím někdo učil. Ale jiné situace: Proč matfyzáci po příjezdu domů se vždy znovu seznamují s celou svou rodinou? Proč se z místnosti, kde si matfyzák dává koupel (většinou to bývá koupelna, ale u matfyzáků nejsou vyloučeny i místnosti jiné) pravidelně ozývají výkřiky překvapení a obdivu? A jistě sami přijdete na spoustu dalších příkladů.

Za všechny ostatní bych uvedl ještě pravidelný obrázek z vrátnice koleje: Neděle, pozdě večer, student s batohem na zádech se spolu s vrátnou sklání nad tlustým sešitem, najednou se student uhodí do čela a vykřikne: "Ano, to je ten pokoj!", poděkuje a chce odejít, ale vrátná: "Počkejte, tak se napište do knihy návštěv!" "Ale já nejsem návštěva," pohorší se student a ukáže jí kolejenku. Ale to se zase uhodí do čela vrátná, jenomže jiným způsobem: "Tak co tady sak ra šaškujeme, vždyť ho tam máte napsaný!" "A jo!", valí matfyzák oči na velké číslo svého pokoje.

Z čehož všeho vyplývá, že učit se ke zkoušce více jak dva dny nemá prakticky žádný význam. Takže matfyzák celý semestr odpočívá, pak přijde zkouškové období, spolu s ostatními si rozplánuje předměty, aby se u všech vystřídal sešit pilnějšího kolegy, který zatím chodil na přednášky a vykonával podrobný zápis, a podle tohoto plánu pak chodí na zkoušky.

Odvážnější, např. Velešík, se učí jen noc před zkouškou, látku si dvakrát přečtou, tedy pokud to stihnou. Velešíkovi se dokonce stalo, že přednášky z Teorie automatů a jazyků celé nedočetl a ještě přišel pozdě na zkoušku. Neztrácel však hlavu, omluvil se, že přijde až za chvíli. Kučera tedy souhlasil: "To vypadá, jako by jste si to chtěl ještě dočíst!" Netušil, že není daleko od pravdy.

Kdežto ostatní studenti jsou vesměs pilní. Spíš se chodí přepsat na jiný termín, než aby přišli s neúplnými znalostmi.

Samotné zkoušky pak mívají převážně uniformní průběh. V zásadě je lze dělit podle několika hledisek: Podle komunikace rozeznáváme typ obecný, typ Peterka a typ Pultr. Obecně to vypadá asi následovně. Zkoušející simultánně obsluhuje něco kolem šesti studentů v různých stádiích rozkladu. Těm co už uzráli, zapisuje známku a vede závěrečnou řeč. Většinou se nevyhazuje, zkoušený k této alternativě dospěje posléze sám a o čtyřku se převážně prosí. Zkoušející zadá téma, zkoušený popíše několik papírů a pak se oba předhánějí, kdo to rychleji přečte. Student se snaží co nejrychleji projet místa, ve kterých nemá jistotu. S vysokou frekvencí střídá před pedagogem papíry a chaoticky v nich ukazuje prstem.

Naprotitomu u Pultra panuje naprosté ticho, které ruší jen nervózní šustění papíry a pronikavý Pultrův hlas. Komunikace s ním probíhá jen písemně. Položí otázku, nato zachrastí pero, pak je chvíli pauza, ve které Pultr luští právě vzniklé klikyháky.

Kdežto Peterka téměř vůbec nemluví. Nově příchozímu prstem ukáže krabici od počítačového papíru s nastříhanými proužky s otázkami a volnou židli. Při tom všem totiž poslouchá napínavé vyprávění o mikroprocesorech a mlčky dává signály: 1) to nechci slyšet. 2) to chci slyšet ještě jednou. Některé partie má zvlášť oblíbeny a přijde-li někdo s příjemným hlasem, musí je vyprávět až do ochraptění. A třetí signál hojně používaný i u ostatních pedagogů - už toho bylo dost, dejte mi index. U Peterky dvojku dostane jen ten, kdo koktá nebo nejméně třikrát v těsném sledu zopakuje, že nic neumí, a doloží to minutou mlčení.

Zvláštní jsou zkoušky též u obou Kučerů. Luďa, z katedry aplikované matematiky nechává studenty si známku vysedět. Pečlivě prohlédne jeho práci, někam ukáže prstem a praví: "Tady se mi to nelíbí" a jde pryč. Pokud student přijde na to, co se mu tam nelíbí, jde domů. Takže sedět na zkoušce u Ludi lze od hodiny až do čtyřech a více.

Kučera Antonín, z katedry kybernetiky a informatiky, naprotitomu zkoušky nebere příliš vážně. Termíny žádné nevypisuje: "Když jsem tam, zkouším." Přesto na naše naléhání vysypal řadu dat, kdy nás bude určitě očekávat. Pilnější studenti si chtěli rovnou zapsat, ale on je zaplašil, že termíny známe, ať každý přijde, kdy se mu to bude hodit. Tu se ozvaly hlasy, co se stane, když přijde hodně lidí, to nás pošle domů, či co? "No kolik vás je, šedesát? Já 30 lidí za den zvládnu!"

V době zkoušení lze potkat po chodbách studenty, kteří o sobě prohlašují, že jsou zrovna zkoušeni, někde se zasekli, nevědí, jak dál, Kučera je milostivě uvolnil, aby se prošli, že na to třeba přijdou, a tak na každém známém i neznámém loudí vědomosti, aby se hned mohli vrátit zpátky a hrdě o sobě prohlašovat: "Jen jsem udělal pár kroků, už mi to bylo jasný."


Další díl
Zpět k obsahu


Jinam: