Cíl: KARPATY

asi jo, když je to Podkarpatská Rus!


7:00:45
Jarek konečně přišel. Má suverénně největší batoh, tedy do chvíle, než se objevuje Peťa. V mezinárodní pokladně - Mirka začala větu a zapomněla, jak chtěla pokračovat.

7:47 Probíhá diskuse o Medvědech a Zmijích. Jarek chce vystoupit.

7:50
Jedeme!

11:05 Trenčianská Teplá.
Jarek testuje pohostinství. 13řC, 226.20 m.n.m. Petra dostává podivné nabídky od přítulného Slováka. Vlak do Čierne je plný. Jarek míní hledat místo i s lístkama. Průvodčí se moc netváří. Kolem sa dvíhajů pekné kopce. Váh. Petra ničí umělecké dílo (přebaluje Jarkovi nejzajímavější partie batohu). Černá barva oblohy se ke kopcům výborně hodí.

14:12 Liptovský Mikuláš.
Nádražní rozhlas:"Urýchlene nastúpte do meškajúceho rychlíku 605 DARGOV, nech odíde. Služobné hlášenie - Rušnová čata Rychnovský vystúpte z vlaku 605 v Liptovskom Mikuláši."

14:39 - zasněžené Tatry

Petra spí. Studujeme deník předchozí výpravy - mám dobrý pocit z toho, že máme mapu. Tatry jsou majestátní. Rozjímám o ZOH 2002 v Popradě, o rozdělení republiky, o tom, proč jsou kopce dokopce.

Petr odmítá dočíst deník; končí u věty "Pavlíčkův tepelný komfort pro chůzi 5řC není dodržen. Všichni mrzneme." a říká cosi o podhodnocení množství šatstva.

Vlevo Maďarsko. Na všechny padá skepse. Konec civilizace.

Čierna nad Tisou, Čierna nad Tisou, Čierna nad Tisou opakuje Jarek hlasem drážního telefonu.

Hodinka v Čierne, nastupovat je nutno 1/2 hodiny před odjezdem. Slovenští celníci - pohoda. Jedeme! Ukrajinští - POHODA! Pašerácký vlak, který zůstal neprobrán. Petra vypadá podezřele (* Dva celníci si berou můj pas a hází pohledy na poslední stranu. Znejistí. Znova pozorují mně a fotku. Propadám záchvatu smíchu a loučím se s tím, že to dopadne dobře. Ještě několik významných pohledů a konečně mně dávají štempl. Fakt nevím, co řešili. Vždyť ta fotka není starší než 3 měsíce... [PV]*), celník podrobně studuje její rysy. Pak ji nakonec uznává za pravou a JEDEME!!!!

Dráty, psi, západ slunce. Meškali jsme 30 minut.

ČOP. Velké zklamání. Naprosto civilizované nádraží, směnárna, nápisy v češtině a angličtině. Dost blbí veksláci. Kurz: 170 000 za 1$. Bereme 15+8+7 x 170 000 = 5 100 000. Krásné staré nádraží, nechápeme, co Hynek má. Boty za 2 milióny. Lenin. Jarek perlí rusky. Nachází i čekárnu na galerii, ale za chvíli jede náš .

Šklebák má svítící boty. Telefony na žetony - fronta. Jarek je akční a spontánní. Pravdu měla Iva pravíc "s tím bych jela ... LECKAM".

Nastupujeme do vlaku. První pocity výpravy jsou rozličné (tentokrát mě obtěžuje průvodčí). Prohlašuji, že se mi vlak vůbec nelíbí a Mirku to očividně mrzí. Tak připouštím, že když není vysloveně pěkný a čistý, tak je alespoň _zajímavý_. Zážitek. Chceme fotit, ale rozvážnější navrhují nedráždit okolí automatickými blesky. 22:45 - vlak vyjíždí přesně. Daleko nedojel. Rozjíždí se znova a jedem. [PV]

CFG-poznámka: Vlak má 16 vagónů! Před Mukačevem se vlak narval až po střechu. I do naší části vlaku přibyli 3 Ukrajinci. Neustále se snažili navazovat konverzaci. Petřina nejčastější věta byla: "[Ja ne ponimáju,]but..." Mě nakonec donutili vypít stakan vodky. Chleba s masem jsem vytrvale odmítal, ale stejně skončil vedle mě. Venku na vagónu byl nápis [38 MJEST], ale nás tam bylo snad 150. Když jsme konečně dorazili do Volovce, potkali jsme Maďara, který říkal, že má ve Slatině na Dědické kamoša. Po mírném bloudění jsme našli podchod a později i místo ke spaní. Včil sedíme na pařezech před hájenkou a snídáme. [J]

Ještě něco k začátku dnešního dne (tj. 1.9.) Vstáváme okolo 6:00. Je hrozná zima. Petr nás budí a pádnými argumenty, jako co si o nás Ukrajinci pomyslí, nás nutí vylézt ze spacáčků. Snažím se propagovat hesle - je potřeba se rychle vyspat - ale mám smůlu. Ach jo. Spali jsme slabé 3 hodiny. Vstáváme a začínáme bloudit. Průvodce stručně popisuje cestu. Cha cha ... Kolem kterýho potoka jdeme? Silnice končí v potoce. Nenecháme se znervóznit. S tím jsme přece počítali. Strmost stoupání se blíží k extrémním hodnotám. Plazíme se ... odpočíváme ... plazíme se ... Někteří jedinci se retrospektivně přiznávají k psychickým krizím během výstupu. Stále stoupáme kolmo vzhůru. Začíná prosvítat slunko mezi stromy. Jsme na krásné louce. Z druhé strany přichází turista a za ním přijíždí pochybný gruzavik. Přemýšlíme na co asi jezdí. Radši nepřemýšlíme o tom, že jsme se mohli vyvézt. Mirka padá vysílením na zem a je úplně slepá. Nevidí vysílač. Neslyší. Ovce krásně cinkají zvonečky a Mirka cosi blábolí o tom, že si myslela, že ty zvonečky jsou přivázaný na elektrickým vedení. Další verze - bublající potok. Všichni se celkem rychle zotavují --> vášnivá diskuse o ekologii. Jídlo. Válíme se. [PV]

MM: Sluníčko zalezlo a už máme zase listopad. Vršek, který nás stál tolik zábavy, je téměř ideální. Přešli jsme [g. PLAJ] jen o pár set metrů. (* Mirka si myslí, že jsme ho přešli. Opak je pravdou.*) Jsem happy.

Viděli jsme obr buk s monogramem Hynka Meda. Všichni užíváme (?) Jarkův "fernet".

Poetické zátiší s kelímkem z automatu. Asi tudy šel Studený.

Jarek zachází s lékařem výpravy jako se spodinou. Má křeče z nedostatku hořčíku a moc se mu to nevěří. Lékař ovšem zvládá mitochondrie, takže jsme v pohodě.

Jarek: "SU NĚJAKÉ JETÉ. KDYBYCH VÁM NÁHODÓ TVRDIL, ŽE UŽ SE STMÍVÁ, TAK ..."

Na [PLAJ] to bylo dál, než se na první pohled zdálo, ale dobyli jsme ho, později i sedlo Velikovo Vercha. Včil bivakujeme pod sedlem, rozhled desítky km na všechny strany, vaření večeře, pohoda, klídek.

Poloniny ve mně vzbuzují neutuchající touhu válet sudy. Když za odbočkou na Stoj scházíme pár desítek metrů na jinou cestu, neudržím se a ukecávám ostatní, aby mi vzali batoh. Nic. Tvrdí, že jsem mimo. Nechápu je. Petr vítězí poznámkou: "Ještě slov a lísknu ti." Ach jo.

Gruzavik, pásák. BORŮVKY. Ukrajinci (z Brna). Borůvkovice? Nevstáváme před desátou

Výprava už pochopila, že jde o zájezd důchodců a pozitivně přijímá nesčetné zastávky. Jarek slíbil, že se ráno přebalí batoh. Zaleháváme v půl šesté místního času. Na výpravu padá spánkový deficit. Dobrou noc.

Vstali jsme v 9:45. Solidní patnácka. Počasí se silně zhoršilo, ale neprší. Akorát je mlha - není vidět víc jak na 30 m. Po zralé úvaze se rozhodneme přesto vyrazit. My s Petro bysme pomalu balili stan, ale Petr je na borůvkách a Mirka začíná balit...

Nějterí postřehy z minulé noci. Zalézáme do spacáků po vydatné večeři. Mirka nám přesto dělá chutě - prý by si dala něco moc dobrého ... po chvíli "Už to mám, udělám si slazený mlíko". Aspoň 50% výpravy je znechuceno. Další krize nastává, když začíná na Jarkovi loudit poslední vodu z ČR. Jarek odmítá. Mirka vymýšlí nové varianty. Chce trochu meruňky na dezinfekci. Bohužel ji chce nalít do vody. Jarek propadá šílenství a já si taky o Mirce myslím svoje. (Při této příležitosti nutno pro další generace zaznamenat, že ne všichni abstinenti a vegetariáni zůstali tím, čím byli... Hurá. Normalizace...) Usínáme. Mám určité problémy, protože jsem stanu přerostla přes hlavu. Jak by řekli moji nejmenovaní kamarádi - "A ti velbloudi". Převaluji se a Jára se probouzí. Vede se mnou spor, jestli už je ráno. Řehtám se mu. Bylo 20:30. A tak spíme ještě dalších 13 hodin. V noci ještě absolvuji malou expedici ven. Nadšeně křičím na ostatní, aby se podívali na hvězdy. Jsou nádherný. (Hynku! Měl jsi jet s náma!) [PV]

Stan je kabrňák. Děsně sebou hází, ale drží. Nechápu. Z hvězd jsem viděla jen kousek, ale byly super.[MM]

Včil sedíme v [turbáze PLAJ] a od posledního zápisu uplynulo asi 36 hodin. Nebyl čas na psaní. Zhruba v poledne jsme vyrazili směr Mežgorje, protože jsme usoudili, že neprší a mlha s větrem se dá vydržet. Bohužel nedala. Vydrželi jsme to asi 2 hodiny, načež Mirka několikrát upadla. Usoudili jsme, že takhle dál ne, a že se vrátíme k prázdnému jezírku, které jsme míjeli asi před hodinou. Učinili jsme tak, což se nám (zvláště Mirce a Petrovi) stalo osudným. Večer jsme ještě o možnosti naplnění jezírka žertovali, ale v noci nám došel humor. Asi ve 2 hodiny se ozvalo: Můžeme jít k vám? Nám spadl stan! Poté se k nám modří zimou nasomrovali. Kupodivu jsme se vešli a dokonce jsme celý zbytek noci spali na "aquabeds", které vytvořily gema a karimatky plovouce na jezeru. Ráno jsem si připadal jak při potopě světa. Náš stan stál uprostřed jezera, Mirčin projistotu ležel i s báglama. Už předešlého dne padlo rozhodnutí, že rušíme výpravu na Boržavu a vracíme se do Volovce. Tak jsme na sebe navlékli promočený hadry a vyrazili. Asi 2x jsme sešli ze správné stezky, ale nakonec jsme zdárně dorazili na [PLAJ], kde jsme se nasomrovali do budovy vysílače. Ti Ukrajinci tam byli nějací jetí: nepili, protože byli ve službě, nekouřili, no hrůza. Nicméně jsme tam uvařili polívku, ohřáli se a vyrazili směrem do Volovce. Sem jsme přišli asi za 3 hodiny, usmlouvali za 15USD noc za 4 osoby a právě vaříme večeřu. [J]

"V tom pajzlu jsme v hajzlu"

A teď jak vidím několik desítek hodin já. Poslední chvíle bujaré zábavy jsme trávili v sobotu ráno u nás ve stanu. Sláva se rozšoupl a rozhodl se, že Mirku uvede do problematiky karetních her. Na to, že je zajisté zkušený karbaník, byla výhra kluků 3:2 zanedbatelná.

Okolo poledne přestalo pršet a tak jsem optimisticky navrhla, že bychom mohli vyrazit. Bylo to jako v pohádce - mlha přede mnou, mlha za mnou. Průvodce psal nějaký žvásty o tom, že z hřebenu je krásný výhled na všechny možné světové strany, ale bylo ... vidět. A snad ještě hůř.

Kluci šli mnohem rychleji a Mirce zjevně docházely síly. Možná právě to, že jsme to v této chvíli obrátili nás zachránilo od ještě drsnější verze této expedice. Teď, když jsme v civilizaci s vidinou vlaku domů, nám to všechno připadá jinačí, ale vše probíhalo asi takto. Mirka odmítá dál jít a chce postavit stany. Jsme na hřebeni, je silný vítr, který na nás z boku metá studenou sprchu. Vidět není. Když si vzpomenu na minulou noc, že jsem nemohla spát kvůli tomu, že se Mirčin stan třepal ve větru a dělal hrozný rámus, připadá mi to absurdní. Navrhuji postup směr vyschlé jezírko. Přicházíme asi okolo 17:00 a rozbalujeme stany. Terén je jako dělaný na stanování. Úplně rovná zem, schované v závětří. Navíc je tady poměrně dobře kryté ohniště. Vybalujeme věci. Přichází první zklamání. Napršelo mi do nepromokavé gemmy. Přechází mě humor. Do té doby jsem byla v pohodě. Teplo, pořádný boty, nepromokavá bunda, spousta suchého oblečení v nepromokavém batohu, flaška, jídlo, čokoláda. Skvělý! Vybaluji spacák a utěšuju se tím, že s sebou máme meruňku. Ždímám z límce péřáku vodu. Vedeme interstanovou komunikaci. Posádka vedlejšího stanu zjevně omrzá. Zašňerovávám se do spacáku a začíná mi být hrozný vedro. V mokrým spacáku! Vedlejší stan mrzne a padají jim tyčky.. V duchu je lituju. Situace nabírá na dramatičnosti. Zjišťujeme, že se mezi našimi stany tvoří kaluž. Okolo dvou v noci probíhá evakuace směrem náš stan. Zjišťuji, že gemma plave na vodě. Propadám pasivitě. Pořád hrozně prší. Členové výpravy se psychicky hroutí. Sláva si pro jistotu trhá mokrý péřový spacák. Isolepa nelepí. Hledám šití. Jsem přinucena zašívat. Kupodivu jsem i pochválena. Flaška s meruňkou zůstává u ve stanu u Mirky, který se totálně řítí do vody. Krize. Dělám, jako že je pohoda. Náš stan plave na vodě, když Mirka pohne nohama, dostávám mořskou nemoc. Podestílám si pod sebe oblečení v igeliťákách a ležím i na jídle a chlebě. Snažím se nemyslet na to, že až hladina stoupne o dalších 5 cm ... usínám ... zdá se mi, že se loguju na matice ... probouzím se a první co mě napadá je, že jsem vadná ... Petr se klepe zimou. Nedovedu si představit,jak to všechno ráno sbalíme ... spíme ... snídáme. Mirka s Petrem vyráží zachraňovat věci z jezírka. Střídavě se chodí ohřívat do gemmy. Teplota vody v jezírku se blízí extrémně nízkým hodnotám a mrznou nám nohy. Mirka vyhazuje všechno jídlo. Chce snad vyhodit i stan, ale nakonec to odnesou jenom některé kolíky, které zůstávají na dně jezírka. Demonstrativně se fotím bosky ve vodě před plovoucí Gemmou. Oblíkáme se. Utírám si zmrzlé nohy a dávám si je do igeliťáků. Vyrážíme. Fyzická kondice výpravy na nule. Je hrozná mlha. Ustanovuji si cíl. Hlavně nedovolit žádný dlouhý zastávky a experimenty. Bloudíme. Mlha. Zima. Cestička moc pěkná, ale vede příliš dolů. Odmítám pokračovat. Mirka chce dolů. Naštěstí ji utloukáme argumenty, jako že tam není žádná civilizace. Blábolí něco o tom, že budeme hledat pasáky...

Vracíme se a znovu bloudíme... že bychom našli cestu? Spíše intuitivně jdeme kolmo nahoru na hřeben. Měla by tam být cesta. Jdu první a přemýšlím, co asi řeknu ostatním, když tam bude pusto. Vše se řeší samo. Narážím na koleje od traktoru. Oslavujeme - meruňka a hned je veseleji. Poznáváme cestu - bobky (kozí, králičí?), stromy, kameny... Blížíme se k Plaji. Vítr prudce fouká a odnáší na chvíli mlhu. Vidíme do údolí. Slunce. Chytá mě záchvat. Nevím, jestli se mám radovat, nebo brečet. Na ostatní to moc nepůsobí. Asi jsou mimo.

Jsme na vysílači. Sláva leze natvrdo dovnitř. Asi si nás všimli. Teplo. Kamínka. Borůvkový čaj. Polívka. Obrovský televize s ukrajinskými programy. Snažím se navázat komunikaci. Nemůžu najít slova. Vzdávám to a vypotím aspoň větu na omluvu - [Izvinitě menja. Ja němogu govoriť po rusky] Soustrastné úsměvy plné pochopení. Opouštíme útulný vysílač a sestupujeme strmou blátivou cestou do údolí. Pohoda. Občas svítí sluníčko. Sundávám si čepici a rukavice. Fotíme hnědé krávy. Krásný les, ovce ...

Přicházíme do Volovce. Míříme k místní turbáze. Do příchodu recepční máme ještě hodinu. Sláva odbíhá obdivovat [Prážskyj pojezd]. Jdeme domluvit cenu. Sláva jako mluvčí a já mu dělám formální doprovod. Aby se neřeklo. Stejně vůbec nerozumím. První otázka míří na naši národnost. Potom moc nechytám. Asi nás ubytuje načerno. Cenu pro jistotu neprozrazuje. Bereme si batůžky a jdeme spletí chodeb. Dostáváme přidělený takový malý "byteček" - 2 pokoje + koupelna (už na začátku jsme si přečetli varování, že teplá voda teče jenom od 16:00 - 22:00 ve St, Čt a So. Smůla. Ještě něco pro pobavení. Turbáza měla pravidelný režim. 8-9 rozcvička, 9-10 snídaně, oběd, odpolední klid...) Platíme 15USD. Začínáme se zařizovat. Kudlou otvíráme skříně a vybalujeme deky. Konečně vaříme teplou večeři. Zapaluji benzínový vařič a málem chytají parkety. Asi mi ohořely vlasy. Mirka to nestihla vyfotit. Sláva nemůže sníst večeři a nechává to na mně. Je mi nějak těžko. Včera došla Dobrá voda a tak si Sláva hraje na převařovače. Dělá machra a vaří na přání - vitacit nebo čaj. I přes mé varování lije vařící vodu do plastikové láhve. Nevydržela. Mirka s Petrem odpadají a usínají. Já se jdu ještě umývat ve studené vodě. Čistím si po 4 dnech zuby a zjišťuji, že jsem se ještě nečesala. Ostatní jsou čuňata propagující Pavlíčkův názor - časté mytí krátí žití. Nikdo si nevyčistil zuby. Sláva mě ještě několikrát ubezpečuje, že se určitě po šesté vzbudí. Usínám zabalená do deky. Nejde zavřít okno ... v 6:45 nás budí Petr. Sláva se ztrapnil. Na snídani vaříme polívku a müsli. Sláva ho jí nasucho. Všichni odmítají pít místní vodu. Cholera snad v ní není, tak to riskuju. Dobalujeme věci. Petr iniciativně stele postele. Nachází mého králíka. Mám štěstí. Zaklapujeme dveře a vyrážíme do ulic. [PV]

Průměrný Ukrajinec (PU) má vystříhané vlasy až na lebku, elegantní teplákovou soupravu ADIDAS TORSION a je bez ponožek. Většina PU je snědá s černými vlasy, ale občas se najde i blonďák nebo zrzek. Životní úroveň je velice rozdílná. Žebráci (děda a šklebáček v Čopu, babka ve Volovci), dělníci a babky v šátcích. Ale i dámy v kostýmcích ověšené zlatem.

PU nadává na Rusy a Rusko.
PU bere cizince (tj. nás) ze zásady na hůl.

2 české autobusy, plné turistů.

V ulicích jsem napřed chtěl koupit noviny. U místního PNS jsem stepoval asi 5 minut, paní za okýnkem se postupně stačila namalovat a učesat, ale mě i nadále ignoruje. Vzdávám to. Vyrážíme dál. V magazínech všude stejný sortiment: sirupy, kompoty. V jednom navíc vajíčka, konzervy, hrouda másla a makrely, za který by mně museli ještě zaplatit, abych si je koupil. Na poště kupuju 5 pohledů. 4 jsou stejný. Celkem jich měli 6 (ne druhů, ale kusů). Když se ptám na cenu, paní se zeptá kam to budu posílat. Myslím si, že proto, aby věděla, jako hodnotu známek k tomu má přičíst. Omyl. Jenom tak elegantně zjistila, odkud jsme a jakou cenu může nasadit. Nakonec platíme 74 000 karbovanců a po vhození doufáme, že aspoň jeden dojde. PNS už mezitím premává na plno, takře kupuju 1 karpatskou pravdu (* v pondělí mají jenom sobotní *) a 4 krabičky cigaret za 3Kč/krabičku. Bratranec bude mít jistě radost. Sedíme v Kijevsko pojezě, kterej má neuvěřitelných 18 vagónů. Cestuje s ním spíš vyšší střední třída. Zaplatili jsem za něho o 50 000 víc, je o půl třídy lepší než Charkovský. Včera jsme viděli, jak cestuje nižší třída. Ve Volovci přibrzdil nákladní vlak, načež z něho vyskočili 2 lidi. I tak možno. [J]

SMENA za 1.5 milionu.

Odpoledne trávíme v Čopu na nádraží. Zaplatili jsme 4x20 000 + 20 000 za vstup do čekárny (chlap neměl na vrácení). Střídáme se v hlídání batohů a vyrážíme do města. Konečně vodka! Jinak zase jenom kompoty a ruské minerálky. Hrůza. Jeden druh zboží v několika regálech, aspoň se o nich nemůže říct, že mají "prázdný" obchody. Na nádraží přitahujeme pozornost. Dědula jde s námi navázat kontakt. Zjišťuje odkud jsem. Potom se nesmyslně ptá, jestli jsem taky Češka. Odchází. Přichází místí komando s obuškama. Opět netradiční zjišťovací otázky. Odkum jsme a kam jedeme. Potom ještě kontrolní otázka - jestli tam prý bydlíme. Jsou to blbečci. Směju se jednomu z nich, který vypadá obzvláště inteligentně. Sláva vykřikuje cosi o tom, že kdybych byla "Stázina", tak už bych dostala od něj pecku. Navazuje diskuse o "Stázinách" - důkladný rozbor významu slov Stázina a Stáziny.

Zamyká se nádraží a začíná očista. Nesmíme nikam chodit. Umývají zem. Sláva vyšiluje, protože chce jít koupit vodku. Unikáme bočním vchodem. Mířím na místní toaletu. Zážitky pro drsňáky. Jdu do místního bufáče. Jím dva masové pirožky a kupuji ještě dvě buchty. Nesu je děckám na ochutnání. Očekávaná reakce. Ochutnává jenom Petr. Ostatní mě už odepsali. Blábolí cosi o choleře. Přečetli si informační leták, který visí ve vestibulu. Sláva má v plánu jej několik minut před odjezdem odcizit. Ještě pár hodin a mažem do Brna.[PV]

Z rámce problémů s komunikací vyniká:
J: To je žizň, to žizň.
My: Aha, Sláva má žízeň, už není meruňka a vodka daleko...
J: Ale, neee. Žizň je život!

Volovec: vyrážím na místní trh. Láká mě kýbl ostružin, ale celý stojí 350 000 a míň ho neprodá, baba jedna. Beru aspoň za 50 000 hrozny a vedle kilo hrušek. Prší. Hrozny umýváme a konzumujeme ve vlaku do Čopu - je mnohem normálnější než ten minulý "pasažírskij". Hrušky jíme tak. Cholera prý není nutně smrtelná.

V čekárně na galerii půvabného čopského nádraží je víceméně nuda. Můj geniální nápad - uvařit Celestýnskou - ja zamítnut. Petra se mimo jiné nechává vyhodit z komfortnější části čekárny. Místní se živí chlebem. Odhodlávám se a nakonec kupuji [odnu polovinu] za 30 000. Ženská se dušuje, že není okousaný, ale ulomený. Prý "[čestnoje slovo]".

Jarek odchází telefonovat. Pauza. Dohadujeme se, že ho spolklo sluchátko. Nakonec se vrací s barvitou story o ukrajinských radiotelekomunikacích. Nicméně se prý zadařilo a Stazina (*Stazina néé, mladší Stazina!*) byla nadšená.

Telefonování ho zabavilo jen na chvíli a teď už půl hodiny jančí, kam se ztratil Puškinskij pojezd. Moc nechápu, o co se jedná, ale asi je to vážné, neboť dokonce odchází podívat se po něm ven. Nu, nenašel ho.

Přiblížila se hodina našeho odjezdu. Jarek odchází okolo 19:00 kupovat lístky. Vesele se bavíme, Mirka pořád básní o polévce. Jsme nažhavení na cestu. Po 3/4 hodině jdu za Slávou. Babizny v pokladně mají stažené záclonky a vesele se baví. Po půl hodině mě to přestává bavit a začínám nervosně ťukat na okénko. Nic. Buším víc. Okolí mě pobaveně pozoruje. Otvírají hned dvě pokladny naráz. Poté mně paní s úsměvem oznámí, že do Čierne Bratislavskym pojezdom nemožno. Pokouší se o mě mrtvice. Minimálně do Košic za 13$. Nakonec mně napíše lístek do Čierne, ať to zkusím ve vlaku.

Další ukázka toho, jak ukrajinci chápou tržní vztahy: za svezení na černo do Blavy si řekli jeden 50$, druhý 45$ (lístek by stál 47$) Něco jako zdejší veksláci, kteří mají naprosto stejný kurs jako směnárna. Vypadá to na vlak 3:40 našeho, 4:40 jejich času. Petr vybaluje vařič a polévku. Asi jsem ho zdeptala svými řečmi. Jarek a Petra odešli prozkoumat tržní vztahy na Pražskom pojezde. Kde jsou???

Focení budovy.

Petra usnula, domlouváme se s Jarkem, že to necháme na ráno. Smiřuje se s tím. Do rána daleko, k smrti kousek. Naši dlouzí spolucestující - rodinka s malým šklebákem Nataškou - přesně o půlnoci odchází. Nechápu nač těch nejmíň 12 hodin čekali. Další spolucestující - 4 češi - zjevně přece jen nejedou NA Ukrajinu, ale Z Ukrajiny. Ale vypadají tak čisťoučcí!

Postupně usínáme. Asi za 3 hodiny se začínáme balit. Jedině díky těm 4 Jarkovi nesympatickým cajzlům si všímáme (především Jarek), že nelze jen tak nastoupit a zařazujeme se do dlouhé fronty k [MYTNOMU ZALU], čili Customs Hall. Že budou celníci otravní jsem čekala, ale tohle je opravdu nechutné. Petru sice zdraví "Merci", ale jinak kladou nesmyslné otázky (Kolik má dolarů, jestli jsme studenti, kde jsme byli, jakou vodku vezeme apod.) Trochu mi to připomíná britský terminál před 100 lety. Jinak je odbavení zcela formální - spolucestující spolu s pasem odevzdávají 2 krabičky MARLBORO - pohoda. Pak už jen zase čekáme, ve vlaku další prohlídka pasů, rakušáci, kteří nemají tranzitní vízum do Ukrajiny (vracejí se do Blavy) a tak.

Hurá! Konečně civilizace, myslíme si. Jenže v Čierne následuje další humorná příhoda - podle prodavačky lístků zřetelně cena jízdného není metrika. Navíc dává Petře lístek do Brna přes Bohumín a když ho Jarek reklamuje, chce dalších 93 korun. Jarek nepolevuje a je i s Petrou poslán do ... (necitovatelné). Inu, za Vlárským průsmykem začíná Orient.

Jeden z cajzlů se s námi dává do řeči a vychází najevo, že je to Petrův známý Jára. Bleskově si sdělujeme některé dojmy. Pelhřimák konstatuje, že oproti nám měli pobyt nudný. Taky si myslím.

Sedíme v Dargovu do Bylnice. Co se ještě proboha stane?

Malé upřesnění historky s celníky. Už pouhá představa, že musíme procházet takovou nesmyslnou celní kontrolou ve mně vzbuzuje odpor. Řadíme se do fronty, ale Ukrajinci mají tu skvělou vlastnost, že absolutně ignorují fronty. Klestí si cestu kabelami plnými cigaret a pod. To, že na mě mluví na uvítanou francouzsky, nemůže nic spravit. Přistupuji k celkme sympatickému celníkovi. Omyl. Z otázky, kde jsem byla, plynule přechází na otázku, kolik mám dolarů. Uplně mě vytáčí a tak se nadrzo ptám Why? He didn`t understand... Of course. Tuto část rozhovoru slyší i Mirka a pohotově překládá - [počemů]? Celník nechápe...

Ještě se ptá kolik mám českých korun a můžu jít. Nějak mě to všechno zmohlo. V ČnT padám v dešti do půlmetrové díry, která byla na perónu. Ve vlaku jsem ze sedadla spadla zatím jenom jednou. No co, vždyť je terpve 9:40.

Nemůžu si odpustit detailněji popsat koupi lístků v Čierne. Na Ukrajině se proti tomu kupují lístky jedna báseň. Předesílám, že jednacím jazykem mezi ajznboňáky v ČnT je zásadně maďarština. Možná proto byla s paní tak hrozná domluva.

Začínám: "Dobrý den. Rychlík do Bylnice, prosím." Paní ťuká do computeru "bi...". Decentně ji upozorňuju, že Bylnice se píše s "y". Po naťukání "byl.." ji computer upozorňuje, že taková stanice na Slovensku není. Vysvětluju, že Bylnice leží na Moravě. Paní znejistí a odkazuje mě na pokladnu v Košicích řka, že jí nepracuje zahraniční počítač. Vysvětluju, že bych musel platit víc, kdybych kupoval lístek do Košic a teprve potom na Moravu. Snažím se ju ukecat, ať nám vypíše lístek ručně, že mě její technický problémy nezajímají. Hodí kyselej ksicht a začne cosi klepat do zjevně funkčního počítače. Spíš ho neovládá dokonale a nechtěla si přivydělávat problémy. Konečně držím v ruce lístek do Bylnice - za nesmyslných 193Sk. Za cestu Tr. Teplá - ČnT jsme platili 212Sk a teď, když jedeme dál, tak platíme míň. Inu, slovenská špecifiká. Petra chce lístek až do Brna Pokladní se ptá, jestli přes Blavu. Říkám, že ne, že přes Tr. Teplou. Za chvíli pro jistotu Petře lístek kontroluju a zjišťuju, že ho napsala přes Bohumín. Jdeme zpátky k pokladně. Pokladní souhlasí s vydáním nového lístku, ale žádá 10% storno. Rezolutně odmítám, tvrdíc, že to byla zjevně její chyba. Blekotá cosi o tom, že jsem říkal, že ne přes Blavu, tak mně to dala přes Bohumín. Super logika. Nakonec se jí podaří vystavit nový lístek a žádá doplatit 90Sk, což považuju za špatný fór. Přece nebudu za kratší vzdálenost platit víc. Snažím se tento rozpor vysvětlit pokladní. Po delším studiu lístků uznává, že je to divný, ale že to počítá computer. Začíná být nervózní a ptá se mě, kterej lístek vlastně chcu. Říkám, že bych chtěl levnější lístek na kratší vzdálenost, ale protože ten nemá, tak ať mně dá aspoň te Bohumín. Vztekle ho mrskne na pult a posílá mně do riti. Posílám ju tamtéž a odcházím.

Petra právě doplácí rozdíl. Revizor č.61 bohužel přišel až za Žilinou. Chybělo 10 minut. Dochází mi trpělivost, argumenty i chuť se s někým od ŽSR bavit.

Dargov v TT nám neujel. Jsme hepi. Český průvodčí je naštěstí normální a už žádné peníze nechce.

cca 13:20 MORAVA!!!


Jinam: