Mili pratele,


tady konecne nasleduje ma reportaz z vyletu na Podkarpatskou Rus. Mala poznamka uvodem - BS znamena byvaly spoluzak z gymnazia, pokud tuhle moji zkratku jeste neznate.

Prvniho dne jsme vyjeli smer Kosice, rychlikem Excelsior (je v nem mene cikanu, nez v Laborci, ktery jede do Medzilaborec (cikanske mesto), kdybyste tim smerem nekdy jeli). Druhy den rano jsme byli v Kosicich, kde jsme si prohledli mesto, nakoupili jidlo, equipment (ja jsem nechal doma esus se lzici) a naobedvali se. (Pokud nekdy pojedete do kosic, je to "Mestska Pivnica" (opravdu to je ve stylovem sklepe, a maji tam segedinsky gulas za 29 Sk a bryndzove halusky za 25 Sk, oboji _velmi_ dobre.) Pak jsme nasedli do osobniho vlaku a jeli do Cierne nad Tisou. Tam jsme zakoupili listek na jediny pouzitelny (osobni) vlak do Copu - ostatni jsou povinne luzkove a tudiz silene drahe. Nastoupili jsme do vlaku, a nase vychodni dobrodruzstvi zacalo.

Celnici byli jeste horsi nez v pobalti, meli hned za hranicni carou takove opevnene mestecko - psi, strazni veze, spousta vojaku atd., a hlavne vyzadovali razitko v pase AB Obmen nebo AB Sluzebnaja. My jsme sice meli Obmen (pomohl nam ho vystavit jeden BS, ktery pracoval v Dennim Telegrafu), ale celnikum se nezdalo datum u razitka, takze jsme na ne museli zamavat papirem z Telegrafu, kde se pise, ze jsme jeho (Telegrafu jako) spolupracovnici a ze jedeme na Ukrajinu napsat reportaz. (Samozrejme to puvodne nebyla pravda, ale pokud vim, jeden BS uz zacal neco psat..) Ten na ne tedy zapusobil. (Byla to prava 'bumazka' - psana psacim strojem, s razitkem, podpisem.. presne to co celnik potrebuje.) Dali nam tedy do pasu razitko YKPAIHA, a byli jsme oficialne vpusteni na Ukrajinske uzemi.

Zanedlouho jsme dojeli do C"opu. To bylo nase prvni setkani s Ukrajinskou realitou. Nadrazi osklive, spinave, zapskle, kdybych nemel odpor k tomu slovu, napsal bych "depresivni", vsude vekslaci a mistni obyvatelstvo. Potkavame take cleny prvni skupiny (vyjeli asi tyden pred nami, meli jsme se s nimi setkat v Mukacevu a pokracovat spolecne).

Jsou desne zbidaceli a zeleni, pry snedli pirozky, ktere byly asi ze psa a je jim fakt blbe. Po urcitych peripetiich (napr. jeden z nich omdlel, pote, co ho kolemjdouci vzkrisili se k nemu pripletl nejaky chlapek a se slovy "Ja vrac!" mu dal cichat hnede chemicke lahvicky, takove te se zabrousenym hrdlem) se tedy prvni skupina vraci domu luzkovym vlakem 'Dukla' az do Prahy, a dava za to asi 1000 Kc na cloveka. (Normalne to stoji okolo 380 Kc, Ukrajinci maji holt dolarove ceny pro cizince a prvni skupina BS byla uz prilis zdecimovana na to, aby se snazila s tim neco delat.)

Ponekud otreseni, menime penize od vekslaka a zjistujeme, kdy nam jede vlak (je to dost slozite, sytem, jakym maji psane odjezdy vlaku je jiste jeste horsi, nez ten nejnesikovnejsi, jaky by se vam podarilo vymyslet - jeho popisem vas nebudu zatezovat, krom toho si nejsem jist, zda bych to vubec dokazal popsat) a nakonec nasedame do "plackartneho" vlaku smer Charkov, hodlame vystoupit v nejake male stanici pred Mukacevem a tam nekde prespat.

Na tomto miste je asi treba se zminit o druzich vlaku v byvalem Sojuzu. Vzhledem k tomu, ze se cestuje na velke vzdalenosti, prakticky tam neexistuji rychliky v nasem slova smyslu, vsechny vlaky na delsi vzdalenosti jsou to analogie nasich lehatkovych a luzkovych vozu, lide si do nich berou domaci obleceni a trepky apod., a ve vlaku ziji, nez dojedou na misto urceni. Existuji dve varianty, "plackartnyj" - obdoba naseho luzkoveho, jen nema uzavrena kupe (BTW, je velmi podobny vozum prazskeho metra - zrejme maji v Mytiscinskom masinostroitelnom zavode jen jednoho konstruktera) a "kupelnyj" ktery, jak jiz nazev napovida, je rozdelen do kupe po 4 luzkach (existuji i po dvou a po jednom, pry existuje i prvni trida - nevidel jsem). Zvlastni je, ze tyto vlaky se nedaji prochazet skrz a kazdy vagon ma jen jedny dvere, kterymi se tam clovek muze dostat, okna jsou casto take zabednena.

Na druhou stranu, nektere "kupelnyje" (hlavne ty na delsi vzdalenosti, napr. Szestokai-Tallin nebo Moskva-Petrohrad) jsou opravdu krasne, jako Orient-Express ze 30.let, maji zaclonky na oknech, vsechno nablyskane, hraje tam radio, casto tam jsou kvetiny a casopisy (v anglictine!) atd. Dale se vlaky deli na "skoryje" a "passazirskyje", tj cosi jako nase rychliky a osobni vlaky. Pasazirksyje se skladaji jen z "o'bs"c"ich" vagonu, tj drevene lavice, zadne odpadkove kose (odpadky se vyhazuji oknem ven) ani WC. Temi cestuji mistni obyvatele, vozi zvirata na trh apod. Skoryje stavi jen ve vetsich mestech a casto vezou krome kupelnych a plackartnych vagonu take nekolik obscich.

No, to jsem odbocil. Nasedli jsme tedy bez listku do "Charkovskego", mirne opily "dez"urnyj" (pruvodci) kdyz videl, ze jsme z Cech, si rekl (jak jsme pozdeji zjistili) nehoraznou cenu asi 20 ceskych korun za jednoho cloveka, nakonec jsme mu dali 100Kc za sest lidi a trasu okolo 50 km, coz bylo mnohem vic, nez vlak skutecne stoji. Vystoupili jsme na semaforu pred Mukacevem, nasli kus pole u lesa a tam prespali. (Denik BS Stepana: "Ukladame se ke spanku, krome Hynka, ktery se uklada do mraveniste." Stepan je proti mne odjakziva zaujaty. :-) Rano jsme zjistili, ze jsme spali nedaleko konske farmy, protoze se okolo nas zacali past kone. (Vychod slunce, kone, romantika.) Dosli jsme na stanici a dojeli do Mukaceva, kde jsme meli nejake kontakty.

Cestou z Mukacevskeho nadrazi, kde to vypadalo o neco veseleji nez v Copu nas agitovali madarsti Svedci Jehovovi. Rekli nam "Euygk@#$& @_#&* @*&#=*&@~ kiva'nok!" a dali nam Straznou Vez v Ukrajinstine, kdyz videli, ze madarsky neumime. Aspon bylo neco na vysouseni bot. (A ze jsme neco na vysouseni bot potrebovali.) V madarskem katolickem kostele jsme se zeptali na slovenske dominikany (normalni Slovaci, vyslani na Podkarpatskou Rus, ne mistni Slovaci), na ktere jsme meli kontakt (tedy mi katolicti BS). Nasledne jsme je nasli, chovali se k nam velice pratelsky, kralovsky nas pohostili (prevazne slovenskymi potravinami), a nalili nam cisteho vina - mistni jidla nejist, vodu pit jen po prevareni a pred kazdym jidlem se dezinfikovat vodkou. Doporucili nam take, kam v horach jit a dali nam kontakt na slovenskeho farare Petera v horske vesnici Ust'-C"orna.

Vydali jsme se zpet na cestu, tedy po te, co jsme na "rynku" (trhu) koupili vodku Rasputin (ktera mimochodem byla nemecke vyroby) - kvuli te dezinfekci - a slovenskou 1.5l limonadu (o neco draz nez stoji u nas), cestou na nadrazi jsme koupili take mapu Zakarpatskoj oblasti. Na nadrazi jsme nasedli do "elektricky" (passazirskij tazeny elektrickou lokomotivou) smer Uzhorod, v Bat'evu (nevim jestli jeho nazev pochazi od T.Bati nebo od Batusky cara) jsme prestoupili na obdobny vlak smer Chust (udajne mafianske mesto) - Teresva - a dal. (Mimochodem, BS Stepan si hodil batoh nahoru do police na zavazadla a ona spadla. Eh co, nas mnogo.)

Kdesi nedaleko za Batevem jsme udelali jeden z nejvetsich objevu cele cesty. BS Vitek prisel na to, ze naprosto nema smysl se na jejich kulturu a civilizaci divat nasima zapadnima ocima. A opravdu. Potom nam jejich vesnice na trati prisly malebne krasne.. Taky jsme si v tomhle vlaku dali prave ruske "morozenoe" (prodavala ho nejaka podnikava zenska za dvojnasobnou cenu, nez za jakou se da koupit v obchode, tedy za cenu jako se prodava v obchode v Cechach), a pritom zjistili, jak moc se tem lidem cely zivot rikalo, ze jsou nejlepsi na svete, a kdyz zjistili jak jsou na tom ve skutecnosti.. Tak se musi zachytit alespon neceho, na co by mohli byt hrdi. U techhle to bylo morozenoe. Spolucestujici (jako ostatne pak vsichni lide v zakarpatii) se k nam ostatne chovali velmi pratelsky, ptali se kam jedem, davali nam rady na cestu apod. BTW, cela oblast je docela polyglotni, jeden z prvnich lidi, se kterymi jsme ve vlaku mluvili, byla stara rusinka, ktera mluvila take madarsky a s nami se bavila cesky (se mnou) a slovensky (s jednou Slovenkou, ktera byla s nami) - rikala ze v mladi (zrejme za prvni republiky) prekladala, ale ze pry uz vsechno zapomnela..

V tomhle vlaku jsme taky zazili opravdovou charitu. Do vlaku prisly zebracky, a na rozdil od prazskych valutovych zebraku na to vypadaly. Lide jim davali penize, i kdyz bylo videt, ze sami moc nemaji. My jsme samozrejme neceho takoveho nebyli schopni, vychovani Prahou..

Dojeli jsme do stanice Teresva, kde jsme meli prestupovat na horskou uzkokolejku. Kdyz jsme vystoupili a nasli zacatek uzkorozchodne trati (vybudovane za prvni republiky), zjistili jsme, ze lokomotivy, ktere tam maji, je nejprve treba ponekud opravit. Snaha chlapiku byla nakonec uspesna, takze jsme vyjeli. To teda bylo neco. Jednak byla ve vagonu prorazena dira stropem, tou protazen komin a pod nej umistena kamna v ochranne ohradce. Jak jsme zahy zjistili, ta ohradka tam byla hlavne proto, aby se kamna neodkyvala na opackny konec vagonu. Zrejme totiz od doby, kdy byla trat postavena, nic nedelali s kolejemi (krome toho, ze je kradli - vetsina branek v okoli byla z uzkorozchodnych kolejnic, jako je vetsina branek v okoli sirokorozchodne zeleznice ze sirokorozchodnych kolejnic), takze byly dost krive a vlak se naklanel jako lod za bourky. Neprehanim, asi takhle: \|/ (pro ty, jejichz pocitace neumi backslash - o 30 stupnu na kazdou stranu). Casem jsme si zvykli, a kyvali jsme se krasnym ricnim udolim nahoru.

Skoro na konci trasy jsme videli skutecny ukrajinsky drive-in shop. Tedy, ne ze by si clovek zajel do obchodu autem, jako na zapade, tady se jezdi do obchodu vlakem. Souprava totiz zastavila na trati mezi dvema zastavkami, kde byl nedaleko obchod a vsichni cestujici i strojvudce si tam sli koupit chleba. Zacalo prset, a tak padl puvodni plan jet do nejake male vesnicky pred Ust Cornou a tam prespat. Rozhodli jsme se prespat na "turbaze" (turisticka ubytovna) v Ust Cornej.

Po chvili jsme do Ust Cornej dojeli a po delsi dobe a setmeni jsme zminenou turbazu nasli. Spoluzakum pripadala podezrela a mafianska, nesvitilo tam svetlo a hrala tam soucasna postsovetska popularni hudba (desny zazitek, pokud jste neco takoveho jeste neslyseli). Dospeli jsme k zaveru, ze je nejvyssi cas odtamtud zmizet. To jsme i ucinili. Bylo asi 22.00, a my jsme se rozhodli vyhledat faru otce Petera. Vubec se nam to nedarilo a mistnich, kterych bychom se mohli zeptat na cestu vzhledem k pokrocile hodine a tme moc nebylo. Nakonec se nam zjevil andel v podobe postavy, ktera se, jak jsme pozdeji zjistili jmenovala Edyk. Byl to zvlastni clovek, napul rusin(?) a napul nemec, a podobne to bylo i s jeho reci. ("Cerkev? Ja vas tam davedu. Alles wird gute.") Dovedl nas na mistni faru, kde se nas ujal otec Peter. Uzasny clovek. Slovak ze Slovenska, slouzici na Ukrajine. Aniz se nas na neco ptal nas vzal dovnitr, dal nam veceri (nejake sladke kolace - mnam) a ustlal nam ve svem obyvaku. BS Stepan opruzoval, zda by se nemohl umyt. Peter mu doporucil potok, a zeptal se ho, jestli mu nema jit svitit a umyt zada, coz nakonec udelal. Doopravdy Bozi clovek.

Na fare v Ust-Corne jsme stravili tri dny. Podnikali jsme kratke vylety do okoli, chodili na mse (recko- a rimskokatolicke, ukrajiske (tj. mse ve staroslovenstine (!!) a kazani v ukrajinstine) a nemecke) a bavili se s mistnimi obyvateli. Nejzajimavejsi z nich byl bezesporu Edyk. Pri vodce, kterou si prinesl, a kdy nam rikal, abychom to nerikali Peterovi, ze on nema rad, kdyz pije, nam mimo jine rikal: "A u menja - francuzi. Von Grenoble. Von Meine Schwester." (Mel je jako na rekreaci u sebe v dome, sam spal na zemi, rikal.)

Tri dni jsme tam zustali proto, ze jsme se spolehli na mistni autobusovou dopravu (kdyz tedy pominu ze tam jeden BS - medik - byl nachlazen, mel teplotu, tak se ho Peter ujal a zacal ho lecit, mimo jine mu propujcil svou postel a postupne dve sva pyzama). Cheli jsme se popovezt do vesnicky Komsomol'sk, a odtud pokracovat po svych. Poptali jsme se mistnich, kdy tak autobus jezdiva (jizni rady maji jen v Uzhorodu a vestsich mestech, a to jeste ne vzdy) a bylo nam receno, ze ve tri mistniho. (Na podkarpatske ukrajine plati asi tri casy - mistni je stejny jako stredoevropsky a ridi se podle nej mistni obyvatelstvo, Kijevsky je o hodinu vic a ridi se podle nej vlaky, Moskevsky je o 2-3 hodiny vic a uz se temer nepouziva. (Za Sojuzu podle nej myslim jezdily vlaky a autobusy.) Proto kdyz se ptate "Kotorij cas?", nezapomente se pak doptat "I katorovo casa?".) Usedli jsme tedy na rynku, a cekali. Asi v pul seste nas to prestalo bavit a sli jsme zpet na faru.

Druhy den jsme se zucastnili nemecke rimokatolicke (jak rikal Peter) mse s hudbou ("dechovka", rikal Peter). Byla to vlastne dekovna mse Rakusanum, kteri do Ust-Corne privezli "humanitarku", tedy humanitarni pomoc. (Stare pracky, lednicky a tak.) Po msi jsme na rynku videli - autobus! Rychle jsme se sli sbalit, a nasedli do autobusu. Nejel sice do Komsomolska, ale do vesnice asi tak na puli cesty mezi Ust-Cornou a Komsomolskem. Dokonce ani nechteli zadne penize - pozdeji se ukazalo, ze se jedna o dopravu na svatbu. Ve vesnici, do ktere jsme dojeli, prselo a byl tam postaven obri stan nebo spise pristresek, pravdepodobne z nekolika padaku. Pod timto pristreskem (pred destem moc nechranicim, BTW) bylo nekolik rad stolu (praznych, pominu-li prazdny talir). Vepredu bylo jakesi podium, kde se stridali recnici, a kde sedel utrapeny snoubenecky par. Recnici recnili velmi vasnive, kdyz jednomu dosel dech, byl nasazen dalsi, nebo byly zpivan sovetsky pop z 80.let (aspon tak to znelo) na nabozenske texty. Az po chvili nam doslo, ze to jsou Svedci Jehovovi. Vyrazili jsme na pochod, i kdyz nas nekteri mistni premlouvali, abychom zustali, ze bude hostina. Podle elanu recniku to ale vypadalo, ze jestli, tak nejdriv po setemeni.

Cestou do Komsomolska jsme si vypraveli ruske/sovetske vtipy, napriklad o agentu Styrliczovi.

Kdyz jsme se rozhodli nasvacit, sli okolo nas nejaci lide, kteri mluvili francouzky. Samozrejme, Edikovi francouzi. Nas rozhovor s nimi vypadal asi nasledovne:

My: Bonsoir. (usmev)
Francouzi: Bonsoir. Bon Apetit. (usmev)
My: Merci. (usmev)

Pote jsme se splhaje do kopce seznamili s milym starikem z Kolocavy, ktery si byl v Komsomolsku koupit kolinskou vodu. Deda si pamatoval Olbrachta i Nikolu Suhaje. Na kopci nad Kolocavou - mimochodem pohled, kteremu se asi hned tak nic nevyrovna - nam rekl, ze s medvedy to ted v lete neni tak zle, ze maji co zrat, ze jen obcas prechazi z jednoho hrbetu na druhy (pres sedlo, kde jsme stali), ale ze v zime je to horsi, ze chodi az dolu a zerou ovce..

Cestou dolu jsme rozdavali detem, ktere jsme potkavali, zvykacky. Meli z nich velkou radost. V Kolocave, ktera se tahne nekolik kilometru (mozna ze to jsou predmesti), jsme se v materske skolce zeptali na cestu. Vzhledem k tomu, ze jsme pokracovali v rozdavani zvykacek i okolostojicim detem, rozhodly se ucitelky nas pohostit. Prinesly stoly a zidle ven a dostali jsme kolac a mleko. Ze pry oni stejne maji pust. V ramci konverzace nam byly nabizeny dcery za zeny. Kdyz jsme se ptali, ze jsme slyseli, ze v Kolocave jeste zije dcera Nikoly Suhaje, rikaly: "A, stara xxxova? Ta bydli tamhle za kopcem.."

Prespali jsme na kopci nad Kolocavou. Vecer, kdyz jsme varili jidlo se zacaly objevovat kravy a pasacci, kteri je shaneli do udoli. Byli jako z Ladovych obrazku, a chteli po nas cigarety.

Od teto casti dal asi uz nema smyslu moc vypravet. Krasa hor se neda slovy popsat.. Takze preskocim nejake nase pochody, a posunu se v case o nekolik dni dopredu.

Chteli jsme se vypravit na Sinevirske jezero. Je to pry krasne pleso. Po dlouhem pochode jsme chytili autobus, ktery nas dovezl prakticky na misto. Premysleli jsme, zda prespime v turbaze nebo venku, kdyz tu jsme uvideli budku, minenou pro vyberace vstupenek do chranene oblasti. Preci jen ale byla prilis na rane, tak jsme vyslali Libora s Kamilem, aby se sli podivat k jezeru, zda by se tam nenaslo neco lepsiho.

Dlouho se nevraceli, a kdyz uz jsme o ne zacinali mit strach, vratil se Kamil. Sam. Rikal, ze se na brehu jezera spratelili s jakymsi vysokoskolakem Sergejem, ktery byl zastupcem vedouciho jezera. (Jako ochranar.) Presunuli jsme se tedy k jezeru vsichni, nachytali a uvarili se Sergejem raky a pili jeho vynikajici korenene vino z Krymu, jeste s jeho sestrou. Prespali jsme v budce u jezera, ze ktere normalni lidi ochranari vyhazuji, ale kdyz s nami byl Sergej, bylo to OK. Druhy den nas provedl po jezere, vypravel legendy o jeho vzniku i jeho skutecny geologicky puvod (psal o nem diplomku) a seznamil s Vladimirem Ivanovicem, velitelem jezera.

Rozhodli jsme se, ze na Borzavu nepujdeme po asfaltce, po ktere jsme prisli, ale ze pujdeme primo pres kopce. Sergej se nabidl, ze nas povede. Neco na tom sovetskem zpusobu turistiky je, ze kazda skupina musi mit vedouciho. Potom muzstvo vubec nerepta, ze by si chtelo odpocinout, atd. I kdyz jsme sli misty do sedmdesatistupnoveho kopce, nakonec jsme prece jen hreben presli a kolem bacu, pasoucich kozy a ovce jsme dosli na malou poloninu, kde jsme prespali.

Dalsiho dne jsme sesli jeste pred snidani do udoli, neb jsme nemeli uz zadnou vodu. Predsunuta hlidka, ktera ji sla hledat dostala ve vsi se slovy "Voda? Lucse moloko.." mleko a snidani (jakesi velmi dobre domaci pecivo). Jako vyraz diku dali pani domu jehly. (Meli radost. Jehly a ziletky jsou na podkarpatske rusi nedostatkove zbozi.) Casem jsme dosli do podhuri hrbetu, ktery tvori poloninu Borzavu. Bylo uz dost pozde a zima. Ja jeste nemel svuj spacak "dute vlakno", takze jsme museli najit nejake teplejsi nocleziste. Starik, ktery kosil travu nam poradil, ze nahore na Borzave je kdesi "koliba". Z vdecnosti a radosti jsme mu dali ziletky. Myslel si, ze mu je prodavame, ale kdyz jsme mu vysvetlili, ze to je darek, mel ohromnou radost.

(Mimochodem, ten den jsme rozdali nejvic "artefaktu" za cely vylet. Krome rannich jehel jsme jeste dali ridici autobusu, ktery jsme stopli, abychom se kousek svezli, misto placeni ziletky. Rovnez z nich byl viditelne nadsen, a dovezl nas misto na namesti, kde mel konecnou, az na stanici autobusu smer Ri'c"ka (vesnice, ktera je branou na Borzavu).

Behem nasledujicich asi dvou hodin jsme vysplhali nahoru na hrbet, aniz jsme zminovanou salas" nasli. Unava po celodennim pochodu byla kriticka, a nervozita mezi cleny vypravy vzrustala. Po hodinovem pobihani po Borzave jsme se usadili a agilnejsi cast vypravy se jala hledat kolibu bez baglu. Kdyz se vse zdalo ztraceno, nasli ji kousek od mista, kde jsme my ostatni padli. (To mne mimochodem privedlo k teologickym uvaham o nadeji, o tluceni a otvirani.) Salas sice nebyla nic moc, mela diru ve strese (=ve stene, nebot strecha byla az nazem), nemela dvere a byly tam nejruznejsi zbytky po ovcich a konich. Udelali jsme u diry ve strese ohen, a navecereli jsme se. Na stenach koliby byly po mistnim zvyku napisy od ruznych skupin turistu, kteri se tam vyspali. Nekolik jich bylo i z Cech a Slovenska. Tak jsme se tam take podepsali.

Druheho dne jsme vstali, nasnidali se a vyrazili na prechod poloniny. Bylo to krasne. Polonina, mnoho boruvek, okolni hory, bacove, psi, ovce, kozy.. Opet neco, co se slovy neda popsat. Tak jen jedna zalezitost. Ztratili jsme jednoho clena vypravy. BS Stepan se domnival, ze kopec, na ktery jsme se rozhodli vylezt byl "Velikij Verch", za kterym jsme meli jit dolu do Volovce. Tak ho obesel a vydal se do udoli na vlastni pest. Uz jsme se s nim nesetkali, odjel pak pres Uzhorod a Vysne Nemecke do Kosic, a do Prahy jel rychlikem Laborec, coz byl pry jeho nejhorsi zazitek z cele Ukrajiny - cikansky expres, jak jsem se zminoval na zacatku.

Pozde odpoledna zacalo prset. Rozhodli jsme se co nejrychleji prchnout do Volovce. Byl to urcite nejtezsi pochod v mem zivote. Clovek by neveril, ceho je schopen..

Ve Volovci jsme uplatili (6$ za 5 lidi) zidovsky vypadajiciho hoteliera v mistni turbaze - ma zakazano ubytovavat cizince. Turbaza byla hrozna, do Evropskych standartu mela dost daleko. Ty zachody, Stalina pamatujici voda v karafe na stole.. Druhy den jedeme jako pani plackartnym do Uzhorodu. Je to krasne, videt NAPODBI CCCP jak cestuji - napriklad nejaci Tatari (nebo co to bylo zac), kteri maji male dite v prosteradle, zavesenem mezi dvema stenami jejich oddeleni..

V tomhle vlaku jsem si udelal urcity obrazek, jaci lide jezdi jakymi vlaky - lid jezdi obscim, plackartnym turiste a lid na vetsi vzdalenosti (napriklad na navstevu pribuznych do Moskvy, v takovem pripade s sebou vlakem vezou ziva zvirata, a zabiji a snedi je az v Moskve - cesta trva nekolik dni), kupelnym ctyrluzkovym podnikatele a nizsi mafiani a kupelnym dvojluzakem nejvyssi bossove mafie. To je samozrejme jenom muj dojem.

V Uzhorode jsme se ani moc nesnazili, a ochotni taxikari nas Volhou odvezli na hranice. Vzali 100 slovenskych korun za 5 lidi a trasu nekolika km.

Na hranicich jsme nasedli do aut slovaku, ktera tam cekala ve fronte, a posleze byly svedky hroznych formalit na hranicich. Rozhodli jsme se prejit pesky, nebot odbavovani aut trvalo desne dlouho. Pote, co jsme ziskali dve razitka hranata, jedno kulate a jedno sisate nas pustili na slovenske uzemi. Ukrajinci jsou vystavovani hroznemu ponizovani, pokud se snazi dostat se pres hranice - dlouhe prohledavani seznamu osob, ktere maji zakazano vycestovat.. Fakt hrozne.

Kdyz jsme byli na Slovensku, pripadali jsme si jako zpatky v civilizaci. Kiosek, kde meli parky, hrala tam z radia normalni hudba.. Proste kulturni sok. Z Vysneho Nemeckeho nas vzali stopem nejaci sympaticti slovensti rockeri, kteri rikali, ze prijedou do Prahy na Floydy, a po veceri v Mestske pivnici v Kosicich jsme se vratili opet Excelsiorem do Prahy.

Tak to byl muj vylet na Podkarpatskou Rus. Dekuji za pozornost.

Hynek

PS Pokud byste si chteli prohlednout nejake fotky, tak URL je: http://manes.vse.cz/~xmedh02/ukrajina.html.


Jinam: